RedWay 10/IX.

POP Die Antwoord ESTETICKÁ VÝCHOVA Život je raut SMARTBOX Autoškola

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK IX | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, prázdniny jsou nejlepší čas na experimentování s novými životními styly. Ten, který se právě teď rozlil po světě jako duha po potopě, se nazývá hygge. Nepřeložitelnému dánskému slovu je v češtině nejblíž „pohodička“, „voraz“ a „pojď, mámo, uděláme si to hezký“, obecně by se hygge dalo definovat jako dánské umění neokázalého štěstí. Víte, radovat se z maličkostí, proležet neděli schovaní pod peřinou a koukat po sto páté na Star Wars nebo Pána prstenů, pak se jít pro změnu natáhnout do trávy s přáteli a udělat si piknik, nic nehrotit, nevytahovat se, nekonfrontovat se, jen to tak na chvíli nechat všechno plynout.

Hygge bylo loni nejvyhledávanějším slovem ve Velké Británii (hned po brexitu) a i u nás se o něm píše docela dost. Článek na Novinkách okomentovala jedna čtenářka takto: „Ježiši, takhle já žiju už čtyřicet let, to mi nemusej žádný Dánové radit a vymejšlet na to nový slova!!!!!“ Konfrontační AF, viďte.

Já myslím, že nějaký rozdíl mezi hygge a českou pohodičkou přece jen existuje. A spočívá v tom, že Dány nevede k lhostejnosti, uzavřenosti a pocitu chudoby, ale naopak k větší ohleduplnosti, otevřenosti a pocitu štěstí. Aspoň tak to Dánové (stabilně jeden z nejšťastnějších národů na světě) sami tvrdí.

V knize The Little Book of Hygge od Meika Wikinga, ředitele dánského Institutu pro výzkum štěstí, je zpracován desetibodový manifest, něco jako desatero přikázání pro ty, kdož buď netouží po fantastických a vypjatých zážitcích, nebo na ně prostě nemají peníze, ale přesto by rádi dodali svému životu na stylovosti: Atmosféra. Zhasněte světla, zapalte svíčky, a ještě lépe oheň v krbu.

Přítomnost. Nedělejte selfie. Vypněte mobil.

Potěšení. Horký nápoj, cukr a tuk. Tři pilíře hygge.

Rovnostářství. Vzdejte se na chvíli sami sebe ve prospěch celku. Nechte ego odpočinout.

Radost z maličkostí. Tisíc malých radostí = jedno velké štěstí.

Rovnováha. Nesoutěžíme. Necháme ego na chvíli odpočinout.

Pohodlí. Druhé jméno hygge.

Ztišení. Dneska nebudeme mluvit o politice. Žádné drama.

Společenství. Rodina a přátelé = sociální bohatství. Úkryt. Postel, nejlepší přítel člověka.

Obálku ilustrovala Aňos Malá ze studia DRAWetc.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 10, ročník 9 zdarma toto číslo vyšlo v červnu 2017 titulní strana: Anna Malá, DRAWetc.com adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz grafický design a layout Anna Krčková editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Dominik Zezula, Honza Kistanov, Pavlína Kozáková, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Bára Růžičková, Kryštof Kotík, Petr Svarovský, Majkl Rosa

marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Jaroslava Foglara 2 Praha 5 155 00 toto číslo vyšlo za podpory

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

tiskne Arteko Praha, s. r. o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů, vzdělávacími tématy a popkulturou.

REDWAY ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK IX

POP

TÉMA:

HYGGE

8–19 Die Antwoord: Ninjovy monology Vysokoškolské dada: Strýc Afrika

TÉMA

20–31 Nejdřív něco o Dánsku Budiž světlo!

Teplý nápoj, cukr a tuk Pelíšky

10

Zaměřeno na přítomnost Nic nehrotit, proboha Hygge ve vztahu Eskapismus a jiná slova Můj týden hygge

SMARTBOX

32–39

16

Jak může kluk z pasťáku pomoct autistovi víc než psycholog Autoškola: Ta pravá zkouška z dospělosti

ADVENTURE

40–45

TECHNOLOGIE

46–47

ACTIVE

48–49

ESTETICKÁ VÝCHOVA

50–55

KŘÍŽOVKA

Gruzie: Od všeho trošku

20

Apple Watch

Wakeboarding

48

Život je raut

56 50

pop /

Jak děláte hygge?

Beyoncé

Hilary Duff

Gigi Hadid

Nemluvíme doma už skoro vůbec o politice. Má to na nás pozitivní vliv.

Kupuju svíčky, nosím tlusté ponožky, vypínám mobil, dělám všechno, co je v manifestu hygge.

Baví mě to.

Ze všeho nejdřív jsem si nechala obarvit vlasy zpátky na svůj přírodní odstín, což znamená, že když nechci, nemusím teď ke kadeřníkovi třeba dva měsíce. A já nechci, líbí se mi minimální údržba, to je moje hygge.

Letní rozšířená realita

text a foto: Petr Svarovský

Po loňském úspěchu hry Pokémon GO se začínají prosazovat další mobilní hry a aplikace využívající rozšířenou realitu.

Od klonů jako Cat GO přes turistické průvodce, virtuální graffiti, aplikace pro zkoušení virtuálního nábytku ve vašem obýváku až po virtuální tetování.

(Samý dobrý nápady.) My se vrátíme o několik let nazpět a podíváme na předchůdce Pokémona GO, hru Ingress, přezdívanou taky otec Pokémonů.

Hru vyvinula v roce 2012 společnost Niantic pro Android. Dnes je k dispozici i pro iOS a má miliony oddaných hráčů, dokonce i několik obětí na životech. Herní mechanika není úplně hloupá, vlastně je to soupeření dvou týmů na základě MMOG (massively multiplayer online game).

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

8

Po instalaci hry a zvolení nicku si musíte vybrat, jestli budete hrát za Modré (konzervativci), anebo za Zelené (pokrokáři). Objeví se obrazovka s mapou, kde se formou retro grafiky (nezapomeňte, hra je z roku 2012!) zobrazují kromě ulic i portály, energetické proudy, „exotická hmota“ a další nepochopitelné věci. V tomhle okamžiku nejspíš zvolíte jednu z tréninkových misí a bude to dobrá volba. Pak už pro vás bude hračka kumulovat energii, hackovat portály, spojovat je do trojúhelníků, a zabírat tak území po celém světě. Hodně se přitom nachodíte.

Ingress je sice hodně podobná hře Pokémon GO, ale děti ji asi moc neocení. Pokud bude složitá i na vás, nainstalujte si aplikaci Field Trip, kterou Niantic vyvinuli ještě před Ingress.

Chodíte po městě podle mapy a aplikace vás upozorňuje na zajímavé stavby a sochy, které jste předtím míjeli bez povšimnutí. Že je to nuda? Tak zkuste to tetování: Ink Hunter!

Los Campesinos!

Avocado, Baby Depresivní filozofickej text a refrén je IM THE AVOCADO, BABY! JÁCHYM, 22 LET, PRAHA

Vladimír 518 Nemám pro tebe lék Mně to něco strašně připomíná, něco známýho, ale nemůžu si vzpomenout, něco jako déjà vu. Na tuhle desku jsem se hodně dlouho těšil a teď ji mám, tak to je na tom dobrý, se světovou politikou to ale asi nepohne. ŠIMON EIGEL, 16 LET, POLIČKA

Arcade Fire Everything Now Oh Canada, oh Canada! Zdá se, že Arcade Fire jsou zpět a ve formě. Nový singl zní ve sloce jako David Bowie a v refrénu úplně jako ABBA. Tohle můžete buď milovat, nebo nenávidět. Já se zamiloval až na třetí poslech.

JIŘÍ

Surf Curse Forever Dumb Když nám surfboys z Nevady kývli na koncert na Štvanici, měl jsem neskutečnou radost. Jejich Forever Dumb je takovou oslavou naivity, hovadství a hlavně léta se vším všudy. Nohy do písku.

JONÁŠ

Andre Williams Head First Dirty sound detroitského blues, Andre je osemdesaťročný bluesman po comebacku a stále kope riť!

Memes z jihu

MATÚŠ, 30 LET, BRATISLAVA

Víte, co je to pikador? A kdo je Láďa Kajbar?

Pokud jste Jihočech stejně jako autor rubriky, pak jste na předchozí dvě otázky odpověděli shodně ano. Pokud nevíte a plánujete cestu do Budějc (protože to fakt nejsou Budějovice), pak běžte sem a studujte.

A k tomu malý hudební tip: Jany & Jary: Budějce. Nejlepší průvodce jihočeskou metropolí ve třech minutách.

Wild Tides

Roaming Catholics Internet, Facebook a memes. Trojjedinost posvátna k nalezení zde.

Pokud si myslíte, že je to zesměšnění víry, tak se mýlíte.

Tohle je kázání 2.0. Nedělní mše pro starší, pokročilé a znalé.

Do voka drát Oficiálně surf rock z Letný, já bych řek spíš moderní country a trampství, což mi jakoby potvrzuje i vzhled zpěváka, kterej v tom videu smrdí už na dálku. Já vlastně nevim, jestli se mi to líbí, je to takový hrozně český, ale poslouchám to každej den ráno, když jdu na autobus. Se s tou jejich deskou nadělalo tolik, že jsem si to stáhnul a teď v tom snad nechtěně taky jedu.

Danny L Harle feat.

Morrie Me4U Pokud jste naloadovali léto stejně masivně jako já, a ještě se vám začal osobní život posouvat pozitivním směrem, pojedete to úplně stejně masivně. You’re the only one I belong to.

HAZNO

Die Antwoord Banana Brain Love song jako žádnej jinej. Filmový video tzv. s příběhem. Děsivý podprahový záběry nevhodný pro děti. Kdo je pozornej, uvidí. Když Ninja donesl do zkušebny text a poprvé ho zarapoval, Yolandi šla ven a brečela. Čtěte dál v čísle.

KRYŠTOF MALÝ, 17 LET, HOLEŠOVICE

OVER

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

W W W.REDWAY M AG.C Z

9

pop /

T EXT: ZKRÁCENÝ PŘEPIS NIKDY NEVYDANÉHO ROZHOVORU PRO EXCLAMATION! FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

DieNinjovyAntwoord monology

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

10

Je 7. září 2016, jsem v L.A. Pauza v turné. Mám pocit, že jsme na turné snad celej život. Turné, pak děláme desku, a zase turné. Na začátku je to v pohodě, brzy fokken otravný a náročný na nervy. Jenže jak si člověk doma chvilku odpočine, hned se mu po tom začne stejskat. Nejhorší je lítání, jezdit autobusem je ještě dobrý. Ale jednou jsme letěli soukromým tryskáčem, to bylo úplně jako „Ježišimarja!“.

Přišla nabídka hrát ve Španělsku, bylo to mezi dvěma koncertama, normálním letem to nešlo stihnout, tak náš manažer jako „jestli vás tam chtěj, musej poslat soukromý

W W W.REDWAY M AG.C Z

letadlo“. No a voni ho fakt poslali! Uííí, to bylo boží!

Nalejval jsem každýmu šampaňský a pouštěl nejvíc muziku. „Nespěte, nespěte!“ řval jsem, „spát můžete v autobuse, vy blázni! Tady nemůžete spát, je to hrozně drahý letadlo!“ Byl jsem mooooc, úplně jako fuuuuuuck! Říká se, že seš tam, žes to dokázal, když si v soukromým tryskáči přestaneš dělat selfíčka. Tak já tam ještě nejsem, já si v tom podělanym letadle dělal selfie na každým centimetru čtverečním.

11

pop /

Mount Ninji and Da Nice Time Kid Yolandi si zničehonic vzpomněla na graffiti, který jsem kdysi dávno udělal, a konečně jsme měli název desky. Mount Ninji and Da Nice Time Kid, dává to smysl. Zní to jako název komiksu nebo filmu o nějaký kung-fu legendě, prostě epicky a srandovně a krutě. Je v tom ovšem ještě hlubší význam, normálnímu člověku skrytej. A to se mi na tom líbí, mám rád, když maj kapely svoje malý tajemství.

Die Antwoord, to je největší dobrodružství, do kterýho jsme se s Yolandi pustili. Máme kolem sebe spoustu lidí, co s náma na tom makaj, jeden z nich je už od začátku DJ God, dříve známej jako Hi-Tek. Problém je, že všichni ty lidi jsou nejen součástí kapely, ale i našich životů. Jsme spolu 99,9 procent veškerýho času a je to… Já jsem dělal hudbu dávno před Die Antwoord, měl jsem různý kapely, projekty, měl jsem jich tolik, že na některý jsem už úplně zapomněl. Die Antwoord je všechno, co doopravdy miluju. Od prvního tracku jsem věděl, že tohle je to vono, co jsem vždycky chtěl. Všechny naše tracky miluju a jsem na ně hrdej.

Jenomže s dobrýma věcma přicházely i špatný a zlý. Stejně intenzivní.

S Yolandi už jsme měli něco za sebou, například dítě, ale teď jsme se pořád jenom hádali a hádali, křičeli na sebe a pak spolu nemluvili, neměli jsme ani kdy a kde to pořádně probrat, pořád všichni okolo a každej ti něco radí. Neviním z toho nikoho, aby bylo jasno, prostě jen říkám, že Yolandi to blbě snášela.

Hudba pro nás byla jediná představitelná možnost, jak se dostat z toho našeho jihoafrickýho zapadákova. Než jsme se poznali, byli jsme jako dvě bomby bez rozbušky, a pak spolu najednou buuuuuuuum! Během vteřiny to bylo velký, internet zešílel, dokázali jsme to! Měli jsme radost, byli jsme kluk a holka, zamilovaný, měli jsme malou dceru a hodně přátel. Tenkrát nám nevadilo, že u nás všichni pořád fellujou, soustředili jsme se na cíl, první deska se jmenuje $O$, protože to bylo doslova jako „tohle je naše poslední šance, a jestli to nedáme teď, tak nikdy“. Byli jsme smířený, že pokud tohle bude další fokken neúspěch, vykašleme se na to úplně.

No a stal se zázrak, najednou jsme měli smlouvu na druhou desku a peníze. Na smlouvu s nahrávací firmou jsme trochu kašlali, podepsali jsme to, odjeli zpátky do Afriky a dělali, že se nic nestalo.

Brzy jsme z toho měli divnej pocit, asi jako když seš zpátky ve škole a nepřineseš domácí úkol. Pořád nám z Interscope někdo volal, jestli už děláme na desce a kdy pošleme ukázky, a co teda děláme, když neděláme na tý desce, a že musí bejt lepší než ta první, a my na to museli odpovídat.

A tenkrát začaly ty naše první hádky. Prostě jsme cejtili ten tlak, tu tenzi, tak jsme tu desku pak nazvali Ten$ion, protože to byla situace, ve který jsme pracovali. A musim říct, že oproti první desce jsme ji nakonec udělali hrozně rychle.

Da Nice Time Kids. V Cape Townu se takhle jmenuje jeden vostrej pouliční gang. Jak Yolandi zpívá v I Fink You Freaky to „Sexy boys, fancy boys, playboys, bad boys“, tak to jsou všechno názvy jihoafrických gangů.

Dávaj si takhle pošahaný názvy, ironicky roztomilý a teplý, přitom jsou to nejhorší zabijáci.

Zase jsme byli moc šťastný a mezi momentama tohohle obrovskýho štěstí jsme se hádali tak, že už to dál nešlo, a museli jsme buď rozpustit kapelu, nebo se rozejít. Než jsme se stačili rozhodnout, už jsme dělali třetí desku Donker Mag, což znamená Temná síla a název opět vyjadřuje atmosféru jejího vzniku. Jen jsme se zatnutýma zubama dokončili poslední track, řekli jsme si, že jdeme od sebe. Nemuseli jsme jeden druhýho vůbec přemlouvat, chtěli jsme to oba.

Zní to asi divně, ale Die Antwoord je rodinná kapela. Možná to někomu

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

12

nedává smysl, ale my takhle žijeme a tak vznikaj naše nejlepší věci. Jsou jako soundtrack našich vztahů. Rozejít se s matkou mýho dítěte bylo obrovský rozhodnutí, já Yolandi miluju, ale Die Antwoord jsme se ani jeden vzdát nechtěli. Bylo to samozřejmě těžký, přesto jsme dokázali zůstat přáteli a dál spolupracovat.

Rats Rule 23 Po vydání Donker Mag jsme se seznámili s Muggsem ze Cypress Hill a dopadlo to tak, že jsme se kvůli němu odstěhovali do L. A. Já miluju Ameriku a Yolandi taky chtěla zkusit něco novýho, hlavně kvůli Sixteen, naší dcerce, aby tam začala chodit do školy a mluvila pořádně anglicky.

Sixteen je malej génius, stala se z ní rychle Američanka, kdežto my s Yolandi jsme pořád spíš Jihoafričani. Necejtíme se v Americe úplně doma, zato Sixteen naprosto. V Africe byla uzavřená, tichá, Cape Town je nebezpečný město s vysokou zločinností, mýho tátu tam zastřelili, brácha se tam oběsil. Všichni pořád umíraj, jsou přepadávaný, unášený a znásilňovaný. Sixteen to asi vnímala a snažila se bejt nenápadná, ale tady v Americe úplně rozkvetla, obživla, doslova vylezla z ulity.

Za Muggsem jsme se přestěhovali kvůli práci, chtěli jsme s ním nahrávat a to jsme taky celou dobu poctivě dělali. Deska, která z toho vznikne, se bude jmenovat Rats Rule 23, název vymyslela opět Yolandi. Ona má o krysách takovou teorii, kterou jsem nejdřív nechápal, ale vysvětlila mi to, jako že „máš lúzry, zoufalce, co vždycky prohrajou, a pak máš krysy.

A ty jsou ještě níž. Na ně se vytahujou i ti zoufalci a jsou celý šťastný, že maj taky koho šikanovat. No a pod krysama už není nikdo, takže nemaj, co ztratit. Ale je možný, že jednoho dne stejně vyhrajou, rozumíš?“ A já už věděl, jak to myslí. K tý desce se to hodí, je hravá a temná zároveň.

We Have Candy To je taková spíš parodie na náš styl, na celý Die Antwoord. Muggs jednou přines tenhle psycho beat, ať do toho začneme afrikánsky rapovat, a my začali blbnout, dělat si z toho srandu, zpívali jsme o kafi a trávě a bouchačkách, prostě jsme beze smyslu plácali, co nás zrovna napadlo, a Muggs z toho byl u vytržení, úplně jako „wow, dál, dál, ještě jednu sloku, chci víc tohohle shitu“, no a tak jsme pokračovali. Je to divná písnička, záznam našeho spontánního psychickýho uvolnění, připomíná mi to Bohemian Rhapsody od Queenů, to je taky tak ujetý, najednou zničehonic začnou zpívat operu s postiženým textem, ale upřímně, já Bohemian Rhapsody miluju a vždycky jsem si přál, abych to složil já, abych uměl bejt takhle šílenej a kreativní.

We Have Candy pak málem určila atmosféru celý desky, začali jsme dělat další takový písničky a dokonce jsme jednu chvíli přemejšleli, že We Have Candy bude název, ale po čase se nám to přestalo líbit a většinu těch písniček jsme vyházeli, protože už to fakt znělo, že jsme úplný mentálové.

Místo toho jsme napsali dva romantický skoro love songy Banana Brain a I Don’t Care, prostě zamilovaný písničky, hitovky. Banana Brain zní sice jako špatnej rave, ale ten text! To každýho dostane. Když jsem to přines do zkušebny a poprvý zarapoval, Yolandi šla ven a brečela. Když jsem to psal, myslel jsem na ni a ona to poznala, ani jsem nemusel říkat jako „hele, teď dávej bacha, tohle je o tobě“. Ten refrén je takovej hodně popovej, skoro až hloupej, ale text má super hlubokej význam. Yolandi brečela a bylo to tak dojemný, prostě hezký.

My se moc nestaráme, jak naše hudba působí na lidi, jak ji chápou nebo tak, protože většinou je to srandovně povrchní. Řeknou jako „wow, tahle písnička je správně šílená, to mě baví“ nebo hodně lidí nám píše, že jsme „dobře zkurvený“ a obdivujou to, líbí se jim to, asi by chtěli bejt taky takhle „dobře zkurvený“, ale nemůžou, něco jim v tom brání. My ale takový, jak si nás představujou, nejsme. A neděláme hudbu ani pro ně, ani pro ty, co nás nesnášej. Nás zajímá jedině čistej zvuk a písničky, který vycházej z našich duší, z našich srdcí.

V době, kdy jsme si mysleli, že deska se bude jmenovat We Have Candy, jsme začali přemejšlet o vizuální stránce věci, jakou tomu dáme image.

A vůbec nic nesedělo. Dřeli jsme na tom celý tejdny a Yolandi vždycky večer řekla: „Tohle není podstata, jenom chodíme okolo.“ A pak, když řekla Mount Ninji and Da Nice Time Kid… přišlo vysvobození.

Yolandi chtěla, abych byl jako nějaká mocná síla, neochvějná a trvalá, jako síla hory. A já jsem chtěl, aby byla jako šťastný děcko, který má pořád dobrou náladu, zpívá si a dělá blbiny. Protože když je Yolandi šťastná, já můžu posbírat svůj shit a bejt její hora.

Další dobrej význam toho názvu je, že v Cape Townu se takhle jmenuje jeden vostrej pouliční gang. Da Nice Time Kids. A Yolandi si vzpomněla na to graffiti, co jsem jednou načmáral někde ve městě. Jak Yolandi zpívá v I Fink You Freaky to „Sexy boys, fancy boys, playboys, bad boys“, tak to jsou všechno názvy jihoafrických gangů. Dávaj si takhle pošahaný názvy, ironicky roztomilý a teplý, přitom jsou to nejhorší zabijáci. Takže ten název vzniknul takhle a najednou šlo všechno dobře nakreslit a vymyslet k tomu vizuální styl. Perfektní.

Obal dělal můj kámoš Ashley Wood, blázen do komiksů, máme spolu už deset let rozdělanej film South African Ninja, kterej by měl vypadat trochu jako Sin City, ale lepší a barevnej. Na obalu je záběr z poslední scény, já jsem ninja-hora a Yolandi holka z gangu. Všechno do sebe zapadlo, tenhle náš Ashley je prostě hrozně nadanej a velkej srdcař, nemůžu bez něj bejt, pořád ho musím mít nablízku.

v Cape Townu v MOCAA (Africké muzeum současného umění, pozn. překl.) a zároveň s tím tam otevřou novou masivní výstavu, takže to bude velký.

A pak bude konec, protože jsme vždycky říkali, že uděláme jenom pět desek, to je náš koncept. Budeme dál dělat umění, videa, hudbu, ale desky ne. Taky snad s Ashleym konečně doděláme ten film. Vymysleli jsme ho dávno před Die Antwoord a některý nápady se z něj nakonec dostaly do tvorby skupiny, jako například ten obal, ale i jiný věci. Chtěl bych ho dokončit, je pěkně temnej a syrovej, surrealistickej, fakt boží. Všechno v něm odkazuje k našim životům, k tomu, co si myslíme o světě a tak.

Hrdina z kádě No a teď je to tak, že jsme teda na turné a zase máme mega práce, po čtvrtý desce přijde Rats Rule 23, to bude někdy v září 2017, křest bude

Já mám rád cyber punk a sci-fi. Moje neoblíbenější knížka je Neuromancer od Williama Gibsona. Gibson je můj jedinej a pravej hrdina, legenda, největší vzor, před kterým se skláním. Z Neuromancera pochází

W W W.REDWAY M AG.C Z

Nejhorší muzika, jakou jsem kdy slyšel, byli Jane’s Addiction. Pouštěl si je v ordinaci zubař, kterej mi dával na zuby zlato. Bylo to příšerný. Ta hudba, ta bolest.

13

pop /

i jméno Ninja. Je tam taková bohatá rodina v tý knížce, která má ninju vypěstovanýho ve zkumavce. Posílaj ho na všelijaký mise, třeba aby dostal zpátky ukradený umělecký předměty a tak. Držej ho v takový jako kádi, který říkaj vyživovací jednotka, vždycky ho do ní strčej a pak zase vytáhnou, když potřebujou, aby pro ně vyřídil tyhle malý pochůzky.

Když jsem to čet, byl jsem úplně jako „to je cool as fuck, to chci bejt já“. Neuromancer je tak krásně napsaná kniha, ten příběh, je v něm to nejlepší a zároveň nejhorší ze sci-fi. Když jsme pal s Yolandi přemejšleli, jaký nejblbější jméno si tak rapper může asi dát, napadlo mě Ninja, vzpomněl jsem si na svýho hrdinu z kádě, haha. Bylo to jako „představ si dospělýho chlápka, kterej si myslí, že ninjové jsou pořád cool, a tak si dá jméno Ninja a je strašně směšnej“. Máme rádi takový věci. Nevadí nám dělat si ze sebe srandu. Die Antwoord jsou mix černýho humoru a našich šílených skills, z toho to všechno pochází. Masivní vliv na nás mají videa Chrise Cunninghama, dobrej je taky Aphex Twin. Jedině to jsou lidi, na který koukáme, s kterýma se poměřujeme.

Chlápkům z Interscope se nelíbilo, co jsme jim posílali. „Nemůžete v textu říkat teplouš,“ říkali. „A proč jako?

Dyť Hi-Tek je teplouš a vůbec mu to nevadí.“ – „To je jedno, stejně to nemůžete říkat.“ Tak jsme řekli fok you, chceme odstoupit od smlouvy.

Tou dobou nám akorát přišla záloha na Ten$ion, milion dvě stě tisíc dolarů, poslali jsme jim to zpátky a řekli, ať už nám nevolaj, že to stejně nezvednem.

Videa jsou důležitější než desky. Celý desky jako dřív už nikdo neposlouchá, jenom tracky. A lidi by to tak asi dělali i dřív, kdyby jim to tehdejší technologie umožňovaly. Udělali jsme strašně moc videí, některý z nich byly hodně drahý. Třeba I Fink U Freaky nás stálo všechny peníze, zůstali jsme s prázdným kontem a nevěděli, jak příští měsíc zaplatíme nájem. Vůbec nás to ale nestresovalo. Stresovala nás nahrávací firma.

Chlápkům z Interscope se nelíbilo, co jsme jim posílali. „Nemůžete v textu říkat teplouš,“ říkali. „A proč jako? Dyť Hi-Tek je teplouš a vůbec mu to nevadí.“ – „To je jedno, stejně to nemůžete říkat.“ A furt něco.

Tohle nemůžete, tamto nemůžete, až jsme řekli, víte co, fok you, chceme odstoupit od smlouvy, protože tohle celý je strašný nedorozumění. Tou dobou nám akorát přišla záloha na Ten$ion, milion dvě stě tisíc dolarů, tak jsme jim to poslali zpátky a řekli, ať už nám nevolaj, že to stejně nezvednem.

Pak jsme zkoušeli udělat klip k I Fink U Freaky, točili jsme pořád nový a nový záběry, ale nebylo to vono. Jako nebylo to úplně špatný, ale my to chtěli mít skvělý. Posledních deset tisíc dolarů jsme do toho vrazili a utratili je do posledního centu. Já nikdy neměl dům a první auto jsem si koupil až z peněz z $O$, takže bejt znovu chudej mi nevadilo. Video za deset tisíc dolarů je vlastně levný, ale třeba Enter the Ninja jsme udělali za pět set dolarů! To jde, ne? Podívejte se na ten klip a laskavě mi řekněte, jestli vypadá, že stál pětikilo. Zef Side nestálo nic a za Rich Bitch jsme utratili 30 000 dolarů. Nejradši mám stejně Freaky. To je pro mě fokken strop.

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

14

Taky jsem jednou brečel Já jsem Yolandi nejdřív znal jenom od vidění, pak jsme se párkrát někde bavili, říkal jsem, že rapuju, ona zase, že to vždycky chtěla taky zkusit.

Vrátila se zrovna z internátní školy, kam ji poslali za trest, protože doma dělala problémy, prala se s holkama a tak. Smál jsem se. Říkal jsem si v duchu, chudák holka, ona asi myslí rap z MTV, tak to něco zažije. Líbila se mi… Ne nějak strašně, ale dost na to, abych se snažil udělat dojem.

Takže jsem se vytahoval, byl chytrej a drsnej, hodně jsem na všechno nadával a tak. Začali jsme spolu zkoušet, ale jinak nic nebylo, brzy jsem zjistil, že jí se líbí někdo jinej, pořád o něm mluvila, chodila do klubů na jeho battly, jmenoval se Sammy Sparks. Sammy byl místní rapper, motal se na scéně a stejně jako já a každej lúzr v okolí se snažil hlavně přežít.

Myslel jsem, že to nemůže bejt nic vážnýho, protože Yolandi trávila skoro veškerej volnej čas se mnou a jeho osobně ani neznala, no ale jednou jsme se takhle odpoledne flákali po městě a zašli do krámu s časákama.

A Yolandi tam našla nějakej hudební plátek, kde byl Sammy na coveru.

Pěkně barevně vyfocenej na křídovým tvrdým papíru, všechny moje do tý doby na uzdě držený obavy se utrhly a zařvaly: Cože? Ten malej madafaka, kterýho se nikdo nikdy nezeptal na jméno, protože nic neznamenalo, tenhle usmrkanec, kterej rapoval roky a nikam to nevedlo, to najednou dotáh na obálku časopisu, to znamená mnohem dál než já? Nikdo z Jižní Afriky to nikdy nikam nedotáh, nemáme žádný známý kapely, umělce, filmový režiséry, nic prostě. Nikdo se tady z toho nikdy nevyhrabal, to je taky důvod, proč jsme si dali název Die Antwoord, anglicky Odpověď, protože jsme to sakra vnímali! Celou tu situaci, že svět s náma nepočítá, že z chudoby se tady nikdo nedostane jinak než zločinem, a tenhle kluk právě překročil hranici našeho mentálního hoodu, a tam byla Yolandi, se zájmem skloněná nad lesklou stránkou s jeho ksichtem, moje duše úplně zčernala. Vyběhl jsem ze dveří ztracenej, zlomenej, úplně v háji kvůli nějakýmu blbýmu časopisu, okrajovýmu bulváru s místníma drbama.

Seděl jsem venku, slunce do mě pralo a tekly mi slzy. Nevypadal jsem asi moc cool, ale Yolandi si ke mně stejně přisedla, vzala mě za ruku a řekla: „Jsi ten nejzajímavější chlápek, jakýho jsem kdy poznala. Zůstanu s tebou, budeme spolu šplhat nahoru. Vylezeme až na vrchol hory a pak skočíme dolů. Když poletíš, poletím s tebou, ale kdyby se stalo, že tě tvoje křídla neunesou a spadneš někam do křoví, slezu za tebou, spravím ti křídla a zkusíme to znovu.“ A tak jsem se zamiloval.

Nejhorší muzika, jakou jsem kdy slyšel, byli Jane’s Addiction. Pouštěl si je v ordinaci zubař, kterej mi dával na zuby zlato. Bylo to příšerný. Ta hudba, ta bolest. Ironií je, že za pár let jsem dostal mail od jejich manažera, pozvání do Ameriky a jestli jim nechceme dělat předkapelu. Hned jsem si vzpomněl na pach dezinfekce a svůj zpocenej zadek na zubařským křesle.

Bůh žehnej Americe, mám tu zemi opravdu rád! V Americe je všechno přesně opačný než u nás. Když ti Amerika něco nabízí, ber to, protože máš jistotu, že pod hezkým obalem není schovanej ošklivej rozbitej krám. Jsem rád, že jsem tady, a asi tu ještě chvíli zůstanu.

Die Antwoord vystoupí na Rock for People v Hradci Králové

W W W.REDWAY M AG.C Z

15

pop /

T EXT A FOTO: JONÁŠ VERNER

Moje vysokoškolské dada

Strýc Afrika ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

16

jméno: Jonáš Verner věk: 19 let škola: FSV UK, žurnalistika stav: hlava v oblacích

Asi před rokem odešel do věčných lovišť můj prastrýc. Člověk, který mě jako malého vychovával nejedno léto na chalupě a taky nemalým dílem přispěl k rozvoji mého zvrhlého smyslu pro humor. Psát, že jsem byl velmi smutný, by bylo zbytečné. Všichni byli. Rodina nechala za strýce sloužit zádušní mši. Byl jsem z toho dost nervózní, protože jakýchkoliv zkušeností se ztrátou bližního jsem byl až do té chvíle ušetřen. Vlastně mi do posledního momentu vůbec nedošlo, že na mši nebudu sám, ale se všemi příbuznými, celou mozaikou široké rodiny, která stojí na lásce k hudbě.

První chmurné tóny varhan oznamují začátek mše. Sedím jako přikovaný v kostelní lavici, vzpomínám, co všechno jsme se strýcem zažili, a taky uvažuji o všech těžkostech bytí a sobě samém. Varhany zesílily a začaly znít skrze mě tak intenzivně, že jsem měl chuť rozložit se na mikročástice a odeznít někam hodně, hodně daleko. A právě v tu chvíli, v ten nejnižší tón a nejvznešenější moment, prořízl prostor zvuk trubky. Strýc byl trumpetistou hradní gardy. V melodii, která se teď melancholicky snášela na všechny posluchače, jsem poznal Albinoniho adagio. Bylo to nádherné.

I já, naprostý barbar v oblasti vážné hudby, jsem se ponořil do epické melodie a po pár minutách jsem si už ani nepřipadal jako na pohřbu, ale jako na jakémsi dost pochmurném, leč atmosférou velkolepém koncertě.

Pak se zpívaly církevní písně. Zpívaje jsem si nejednou všiml, jak si příbuzní kolem mě bez mrknutí oka přidávají vlastní nové harmonie

W W W.REDWAY M AG.C Z

a hlasy. Já, stále pohroužen do sebe, se jen vezl. Připadalo mi, že se pohybuji v éteru, že jsem někde nad tím vším, mimo dosah bytí. Vzpomněl jsem si na dávno zapomenuté věci a ověřil si na nich jedinečnost člověka, který nás právě opustil. Hudba se střídala s proslovy, prastrýc basista basoval, prateta s hlasem operní pěvkyně se taky nenechala zahanbit.

Varhany zesílily a začaly skrze mě znít tak intenzivně, že jsem měl chuť rozložit se na mikročástice a odeznít někam hodně, hodně daleko Mše skončila a já se pomalu vrátil do reality zataženého pražského centra.

Ten den jsem si měl jít konečně vyzvednout řidičák, zamířil jsem tedy k městskému úřadu. Po cestě jsem si stále přehrával různé vzpomínky na strýce a najednou jsem se zničehonic začal nahlas smát. Vzpomněl jsem si na básničku, kterou mě kdysi naučil.

Nalejvaj se pupence, Nalejvaj se mraky.

A já nejsem pupenec, Ani mrak, Nalejvám se taky.

A teprve teď jsem začal dělat to, co ostatní na mši. Začal jsem si básničku zpívat, vymýšlel do ní různé harmonie a přidával melodické hlasy. Prostě taky patřím do rodiny.

17

smartbox /

T EXT: DR. LÁSKORÁDOVÁ FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

SEX, LÁSKA, STAROSTI

Rubriku Láska, sex a něžnosti založil v německém časopisu Bravo psycholog Martin Goldstein.

Psal se rok 1969 a ve světě zrovna probíhala sexuální revoluce. Teenageři měli pěkně zamotanou hlavu, protože generace jejich rodičů ještě věřila, že kdo masturbuje, bude impotentní nebo mu narostou na dlaních chlupy. Goldstein se pod odpovědi podepisoval jako Doktor Sommer, v české edici časopisu vedla rubriku po celých čtyřiadvacet let existence nesmrtelná Hanka Fifková, sexuoložka. K jejich odkazu se hlásíme a vítáme na našich stránkách doktorku Láskorádovou, psycholožku z dívčí polepšovny, která už viděla a slyšela skoro všechno. Své dotazy, které se nemusejí týkat bezvýhradně jen starostí s láskou, ale i psychologických problémů všeobecně, jí posílejte na mail info@redwaymag.cz.

Proč máme výčitky svědomí? A mají je všichni lidé?

Sofie Milá Sofie, tohle je otázka za sto bodů. Problematikou svědomí, pocitů viny a morálního vývoje se zabýval nejeden velikán z oboru psychologie.

Namátkou např. Sigmund Freud, Jean Piaget nebo Lawrence Kohlberg.

Zjistili mimo jiné, že svědomí se utváří postupně během lidského vývoje, má různá stadia, ve kterých se projevuje různým způsobem. Jinak se výčitky svědomí projevují v předškolním věku a jinak např. v období dospívání. Většina lidí výčitky svědomí mívá, pokud se jejich chování dostane do konfliktu se společenskou normou či dohodou. V průběhu socializace si osvojujeme normy a hodnoty, získáváme sdílenou představu o tom, co je správné a co je špatné. Hezkým příkladem obecně sdílené společenské normy je například desatero přikázání.

Lidé, kteří hledí pouze na uspokojování vlastních potřeb bez účasti svědomí, byli dříve označovaní za psychopaty, ale dnes se používá termín disociální porucha osobnosti.

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

18

Je mi osmnáct a jsem ještě panna. Všechny holky okolo měly už nejmíň sto kluků a já pořád nic. Někdy si říkám, jestli jsem normální, ale prostě zatím nebyla taková příležitost. Nemůže se stát, že přejdu ten správný věk, kdy je dobré začít se sexem, a nebude ze mě nakonec stará panna?

Anka Milá Anko, není to tak dávno, co jsem tu odpovídala jiné dívce, kterou zase trápilo, že si před spolužáky vymýšlela, kolik kluků už měla, a nakonec jí to hodně uškodilo. Nevěř všemu, co ostatní vykládají, zejména pokud jde o množství. Jestli v tvém věku někdo tvrdí, že měl nejmíň sto kluků/holek, tak buď lže, nebo je promiskuitní. V každém případě se nejedná o normu, se kterou by bylo dobré se srovnávat. Sama si výborně odpovídáš, prostě ještě nebyla vhodná příležitost. Netrap se tím, první sexuální zkušenost není totéž jako dostat občanku. Neexistuje žádná hranice, kdy je příliš pozdě. A věřím, že stará panna z tebe opravdu nebude. Naopak tím, že to zbytečně neuspěcháš, si to pak parádně užiješ.

smysly /

T EXT: PAVLÍNA KOZÁKOVÁ FOTO: ARCHIV

Globálním občanem

FILM The Circle 21. 6. 2017 v 19.00 MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE, VELKÝ SÁL MARIÁNSKÉ NÁMĚSTÍ, PRAHA 1

Za osm pětek v supermoderním kině uvidíte: Svět bez hladu.

Svět bez válek. Svět bez nemocí. Neomezené možnosti.

V úchvatné a největší high-tech společnosti The Circle neexistuje problém, který by nebylo možné vyřešit. Její technologie mají moc doslova změnit svět. Právě sem, do zaměstnání snů, nastupuje ambiciózní Mae (Emma Watson).

Její šéf a zakladatel společnosti (Tom Hanks) buduje v Circle ráj na zemi, kde by prostě chtěl žít každý. Nebo taky ne. Hudbu dělal Danny Elfman, autor znělky The Simpsons, Zoufalých manželek a dvorní skladatel Tima Burtona. Takže to nebude žádná blbost, jasný?

HUDBA The Bloody Beetroots 4. 7.–6. 7. 2017 ROCK FOR PEOPLE HRADEC KRÁLOVÉ

Průlez motorem startující stíhačky nás čeká ve čtvrtek 6. července. Když Italové hrajou hokej, je to legrační, nějak to není pro ně. Stejně legrační jsou italské kapely, ale Krvavé řepy ne, ti jsou naozaj evil. Zkontrolujte na YouTube jejich video Rocksteady. Jestli jsou vaše hodnoty ničení věcí, zbraně a špinavý boty, zamilujete se.

VÝSTAVA Anežský klášter ožívá – Anežka LIVE! 21. ČERVNA–30. ZÁŘÍ 2017 KLÁŠTER SV. ANEŽKY ČESKÉ, NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE

V nejstarší budově Národní galerie v Praze, gotickém klášteře sv. Anežky České, byly na podzim loňského roku slavnostně otevřeny veřejně přístupné zahrady. Pod širým nebem ukrývají na téměř dvě desítky sochařských děl významných autorů, jakými jsou Aleš Veselý, Jaroslav Róna, Stanislav Kolíbal, Karel Malich nebo František Skála (tvrdší než skála!). Anežka LIVE! je název programu, který tam poběží celé léto. Hudba, divadlo, umčo, komiks, výtvarné workshopy. Nebojte se Anežky!

W W W.REDWAY M AG.C Z

Snídaně v Praze, v poledne školení v Lisabonu, další den odpoledne prezentace v Miami.

Tak může začínat pracovní týden globálního byznysmena, globálního občana. Někoho, koho existence hranic států tíží jen počtem razítek v pase. Být takovým globálním hráčem ale nenese jen výhody – vyžaduje to i zodpovědnost a na tu bychom se měli připravovat už ve škole.

Designed and assembled in…

Krásný příklad globálního výrobku je třeba smartphone. Apple na svých mobilních telefonech píše – Designed in California, Assembled in China.

Co chceme jednou být my? Být v partičce „designed“, nebo „assembled“? Ten, kdo výrobek navrhl, vlastní na svou myšlenku patent a kasíruje. Ten, kdo to podle návodu sestavuje dohromady, dostane zaplaceno za sestavení dohromady. S kým se identifikujeme my? Abychom mohli odpovědět, měli bychom nejdřív obě party poznat. Jak se pracuje těm „assembled“ a jestli mají nějakou možnost přidat se k těm „designed“ (pokud by tedy chtěli). Pro seznámení doporučuji cestovat do zemí, které vymýšlejí a navrhují, a taky do těch, které kompletují.

Můžete tam jet třeba studovat. Projít školní docházkou jen v jedné zemi je podle mě škoda.

Dnešní svět nabízí víc. Pozorováním lidí, jejich kultur, zvyků, zlozvyků a hlavně obyčejného všedního života se dozvíme víc než ze sebelepší učebnice. Na roční zahraniční pobyt každý středoškolák nemá, to je jasné. Proto je tady taky celá řada stipendijních programů, nadací a dalších organizací, s jejichž pomocí už se to zaplatit dá. Vysokoškoláci mají vystaráno.

Dokud budeme v EU, mohou strávit na zahraniční univerzitě semestr (i dva) zadarmo.

Hlubší poznávání odlišných kultur Člověk musí zbystřit smysly a odhodit – nebo aspoň kriticky posoudit – své staré dobré zvyky. Česká studentka v USA pozdraví do třídy vcházejícího učitele vzorným povstáním. On to nechápe, myslí si, že mu chce něco říct. Ona si chce akorát zase co nejrychleji sednout.

Nedorozumění, mezikulturní zážitek. Studentka se cítí trapně, učitel taky, třída zírá, co to má znamenat. Ale stačí si to vysvětlit, a všichni se tomu zasmějí. Pochopí, že my tady děláme něco jinak a vlastně je to docela zajímavé. Aha, tak vy na začátku hodiny vstáváte, hmmm…

Takovou zkušeností vybavená studentka už ví, že nedorozumění se může stát každému.

Dneska jí, zítra studentovi z Virginie, který přijede studovat do Prahy a jako jediný z celé třídy při příchodu učitele nevstane. Oba si uvědomí, že musejí něco překonat. To je posílí.

Je to jen maličkost, ale když je jich v novém prostředí několik denně, člověk rychle roste.

Ale není to pro každého. Jen pro ty, co se nebojí.

19

téma /

A RT: ANNA MALÁ

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

20

Hygge

W W W.REDWAY M AG.C Z

21

téma /

T EXT: M. OVERSTREET REPRODUKCE: LEONID AFREMOV

Nejdřív něco o Dánsku Co dalo Dánsko světu: bubeníka Metalliky, lego, malou mořskou vílu, slupky od pomeranče tvořící budovu opery v Sydney, ikonické lampy a hygge.

Co mají jenom v Dánsku a nikde jinde: větrné deprese, nejstarší monarchii v Evropě, zákaz cvičení s činkami ve vězení a Národní institut na výzkum štěstí.

Ve většině dánských domácností zapalují víc než pět svíček každý den.

Večeří při svíčkách, koupají se při svíčkách, milují se při svíčkách, na filmy koukají taky při svíčkách, prostě cokoliv jen trochu jde, dělají to při svíčkách. Svíčky hoří od pondělka do pátku také v kancelářích (i korporátních), pokud tedy nejsou vybaveny rovnou krbem. Statistika požárů přitom nevybočuje z evropského průměru, Dánové to s otevřeným ohněm umějí. Svíčky doma nezapalují pouze 4 % domácností.

V Dánsku by bylo krásně, kdyby tam nebylo tak hnusně. Není tam taková zima jako ve Finsku nebo v Rusku, ale prší tam častěji než v Anglii (průměrně 176 dní v roce) a vítr fouká víc než v Holandsku. Víc znamená silně a nepřetržitě třeba tři týdny v kuse. Lidi z toho mají větrné deprese, na které dostávají neschopenku a prášky. Naše redaktorka strávila dva

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

22

semestry na univerzitě v Kodani a potvrdila, že tento fenomén skutečně existuje. Kromě hučení v uších a mžitek před očima, které dlouhodobý fičák způsobuje, prý začnete být pochmurní i kvůli vlasům, se kterými nelze dělat nic než na ně buď narazit čepici, nebo je vůbec nemít. Dánové se rádi oblékají do pestrých barev, hlavně do černé, hnědé a tmavě modré, a co nejvíc prakticky. To s nimi máme společné, jestli někde celoročně unosíte bundu na snowboard, tak je to v Kodani a v Praze; chodíme hodně pěšky a špatné počasí neexistuje, jen nedostatečné oblečení.

Přes to všechno a fakt, že národní kuchyně se dá popsat jako padesát odstínů šedi dušeného masa s brambory, soustavně obsazují první příčky v hitparádě štěstí.

Ano, Dánové jsou obvykle první, druhý, nanejvýš třetí nejšťastnější národ na světě, my Češi jsme podle posledního údaje sedmatřicátí. Čím je štěstí Dánů způsobeno? Štědrým sociálním systémem, v němž je vzdělání a lékařská péče na vysoké úrovni zdarma, k tomu vysoké podpory v nezaměstnanosti a rozvinutá občanská společnost, ve které se jeden o druhého stará téměř jako o vlastního. Dánové platí jedny z nejvyšších daní na světě, říkají tomu ovšem „společná investice do budoucnosti“, ne zlodějina jako u nás. Důvěra občanů ve stát je zase to, v čem se od Dánska dost lišíme.

No a pak je tady hygge, samozřejmě.

téma /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Budiž světlo!

Výraz hygge prý pochází ze starého (snad norského) slova hugge, které známe z angličtiny v podobě hug čili objetí, obejmout. To by šlo. Nechat se objímat hřejivou domácí atmosférou, prostým pohodlím, v němž stočeni do klubíčka mhouříme oči slastně jako kočka, je rozhodně nejvíc hygge. Útulnost, intimita, soukromí a to, čemu česky říkáme poněkud přihlouplým slovem „pohodička“, přicházejí s tlumeným světlem. To vyzařuje jednak z otevřeného ohně v krbu a ze svíček (nikdy nekupujte parfemované, ty nejsou hygge, naopak vysokou úroveň hygge mají ty z včelího vosku), jednak z pečlivě vybraných a rafinovaně rozmístěných lamp.

Dánové jsou takoví fanatici osvětlení, že budou chodit klidně hodinu po vymrzlém Manhattanu, než se konečně shodnou na restauraci, která je osvícená ani moc, ale zas ne málo, prostě přesně akorát, a když je v ní krb, nevadí jim ani kafe páchnoucí rybinou, ani těch nehorázných šest dolarů, které tady za něj chtějí, hlavně že lze mlčky zírat do plamenů.

Pokud chcete vidět vyděšené Dány, strčte je ke stolu pod zářivku se světelným tokem 5000 lumenů, a hned se začnou kroutit jak žížaly.

Posedlost osvětlením pochopitelně pochází z nedostatku slunečního svitu.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Od října do března je v Dánsku jako na Zimohradu a obyvatelé ironicky vtipkují, že jestli mají něčeho opravdu nadbytek, je to tma. Všichni se šíleně těší na léto. Léto je jejich nejoblíbenější den v roce.

O vlivu slunečního, obyčejného denního a umělého světla na lidskou psychiku existuje celá řada vědeckých studií. Světlo ovlivňuje produkci hormonů, ty zase naši náladu, mentální výkon a tak dále. Ostré světlo zářivek zvyšuje tendenci k agresivitě, žluté světlo připomínající sluneční svit povzbuzuje k fyzické a mentální činnosti, tlumená zář podobná zapadajícímu slunci je pro mozek znamením, že si může dát pohov.

Nedostatek denního světla způsobuje deprese a Dánové jsou ochotni utrácet za designové lampy nehorázné sumy. Nezařízené holobyty univerzitních studentů, jejichž jediným majetkem je mládí, otlučené kolo a lampa za tisíce eur, zde nejsou výjimkou. Taková lampa se pak ovšem dědí z generace na generaci, není to zbytečný rozmar, ostatně Dánové si na okázalost a plýtvání vůbec nepotrpí; ne, je to první zákon hygge, manifest dánského životního stylu.

Lepší než jedna velká lampa nebo stropní světlo je několik menších stolních lamp rozmístěných v rozích místnosti. Díky tomu to v každé dánské domácnosti vypadá jako na fotkách v časopisech o luxusním bydlení.

23

téma /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Teplý nápoj, cukr a tuk Co uděláme, když se kamarád nachází v emoční krizi?

Nabídneme mu teplý nápoj, to ví každý, dokonce i asociál Sheldon Cooper. Při zběžném pohledu na Tumblr a Instagram by člověk řekl, že polovina lidstva snad nedělá celý den nic jiného, než že připravuje, fotí a konzumuje teplé nápoje v bílých peřinách s rozečteným Harrym Potterem v ruce. Pro Dány je teplý nápoj základ života, když k němu přidáte cukr a tuk, máte tři pilíře, na nichž stojí hygge. Žádné kakao není dost husté a sladké a žádný muffin nebo kus bábovky, který si k němu dáte, dost tučný. Hygge, to je být na sebe hodný, zapomenout na chvíli na dietu a oddat se hříchu. Upozorňuji, že kupovaný muffin nebo bábovka nejsou hygge. Pouze vytažené z vaší horké trouby do rumem, čokoládou a vanilkovým cukrem provoněné kuchyně vytvářejí atmosféru bezpečí, hojnosti a komfortu.

Uklidňovat se jídlem je to nejhorší, co můžeme udělat. Přidejme ještě alkohol v podobě svařáku nebo horkého ovocného punče, a když se ztišíme, zřetelně slyšíme, jak nám kornatějí cévy.

Takovýto festival špatné životosprávy nelze pořádat každý den. Ostatně

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

24

teď, když to čtete, je (doufám) vedro a vy máte chuť leda tak na zeleninový salát a sklenici vychlazené minerálky. Ale známe ty letní dny, kdy se náhle ochladí pod dvacet, venku drobně a vytrvale prší, a my se, zavrtaní pod dekou, ládujeme čokoládou u nové série oblíbeného seriálu. Z takové situace lze vytěžit velmi kvalitní hygge.

Zapálíme svíčky nebo zatopíme v krbu. Na hezkém dezertním talířku vytvoříme kompozici z pár kousků dobré čokolády (dobrá se pozná tak, že nestojí dvacku), hrsti oříšků, čerstvých jahod a vůbec všeho, co máme rádi, ale od všeho jen trošku, protože dezertní talířek je malý.

Teď se poohlédneme po příhodné vázičce, dózičce nebo skleničce, do které naaranžujeme květinu či aspoň zelený list pokojové rostliny. Pak si připravíme horký nápoj a ve stylu „servírujeme anglické královně“ vše přesuneme na sváteční podnos, s nímž se odebereme do měkkého pelíšku. Stejnou pečlivost, s jakou jsme připravovali, věnujeme i konzumaci. Pomalu vychutnáváme každý kousek, uvědomujeme si tvary, barvy a vůně, děkujeme za ty dary, jsme vděční.

Když to děláme takhle, není to barbarské cpaní se sladkým, ale civilizace, kultura prožitku, hygge, rozumíte.

Pečení je nutnost. Pokud to ještě neumíte, naučte se.

Nejvyšší level hygge: společné pečení a konzumace s přáteli u filmu, který všichni znají, a tak nikomu nevadí, pokud se při něm trochu zapovídáte.

téma /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Pelíšky Tlumené světlo, teplé nápoje, jídlo a polštáři vystlaný pelíšek. Člověk ani nemusí být machr na Freuda, aby pochopil, o co tady jde. Hygge je vědomé vytváření bezpečného útočiště, malého soukromého vesmíru, který nápadně připomíná prenatální stadium. Psychiatr by řekl, že hygge naplňuje naši touhu vrátit se k mámě do břicha, kde jsme existovali pěkně bezstarostně, žádná nutnost volby, žádná změna, výzva, žádná akce a pochopitelně ani žádná reakce. Ideální svět.

Takové přání je regresivní. Regrese je ústup, návrat zpět, opak pokroku a vývoje. Říká se, že postel je nejlepší přítel člověka, a opravdu, když ji v půl sedmé ráno opouštíme, je to bolestné. Nechceme se probouzet z příjemného snu do studené a nepřátelské reality, jít do koupelny, čistit si zuby a pak se smutně kodrcat do školy. Je to jako rodit se každý den znova. Milujeme svou postel a nejhezčí neděle je ta líná, kterou strávíme v pyžamu.

Lenost je ovšem smrtelný hřích. Křesťanství, které vymysleli pracovití a vynalézaví Židé, odhalilo nebezpečí regrese dávno před Freudem (což byl ostatně taky Žid, hehe) a přikázalo nám s leností bojovat, překonávat

W W W.REDWAY M AG.C Z

ji, abychom nezakrněli. Proležet neděli v posteli je krásné, ale máme přitom takový malý pocit viny, že? Tak to je práce křesťanství, i když jsme stoprocentní ateisté.

Na druhou stranu autoři prvních společenských (tedy biblických) zákonů věděli, že odpočinek je důležitý. Židé mají svůj den nicnedělání v sobotu, křesťané, aby se odlišili, v neděli, oběma ale předchází šest dní pracovního režimu. Pokud šest dní v týdnu plníme své povinnosti jak vzteklí, pojďme, prosím, sedmý den strávit líně a bez výčitek.

Na líný den hygge předepisuje tlusté vlněné ponožky, deky, plédy, volné pohodlné svetry, vše pokud možno ručně pletené. Sem tam nějaká chybička ve vzoru se nepočítá, naopak spíš přispívá k pocitu lehce nedbalé uvolněnosti. Neučesané vlasy svázané stylem messy bun, Dánové mají dokonce i speciální kalhoty hyggebukser (hugabuksr), ve kterých byste se styděli jít byť jen s košem, ale na válení v pelíšku jsou vaše nejzamilovanější.

Polštáře a povlečení: přírodní materiály, jemné barvy, jednoduché vzory.

Rudé saténové povlečení s kanýry není hygge. Béžové, světlemodré a hlavně tumblr růžové jsou vysoce hygge.

Pomni, abys sváteční den světil, i Bůh to chce, ale předtím se trochu namáhej. Znáš přeci ten pocit, kdy se vrátíš po dni stráveném na sjezdovce do chaty, ve sprše ohledáš modřiny a pak se beze slova svalíš na kůži před krbem, rád, že žiješ? Tak to je nejvíc hygge.

25

téma /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Zaměřeno na přítomnost Dánové dosahují pocitu životního štěstí mimo jiné i proto, že umějí žít v přítomnosti. Asi si řeknete, co to znamená, v přítomnosti snad žijeme všichni, ne? Já myslím, že většina z nás právě vůbec.

Jdete na koncert nebo na výlet nebo jen tak ven zevlovat s kámoši. Pic, or didn’t happened! Nežijete přítomností, ale budoucností, ve které si pak budete přítomný okamžik vybavovat už jako minulost. Nevím, jestli tomu rozumíte, ale prostě když se půlku koncertu díváte na kapelu skrz displej mobilu, abyste pořídili co nejlepší záběry, na které se budete dívat až zítra a kvalitu prožitku hodnotit podle toho, kolik vaše fotky nasbírají lajků na Facebooku, nemůžeme tomu říkat žití přítomností. To je ale jenom maličkost, jsou tady horší věci.

Minulost a budoucnost jsou jako cihly v batohu, který na zádech vláčíme už tak dlouho, že necítíme jeho tíhu. Cihly minulosti jsou všechny ty křivdy a nespravedlnosti, kterých se na nás dopouštějí rodiče, sourozenci, učitelé, spolužáci, dále bohatí, chudí, vláda, ilumináti, mimozemšťani a tak dále, zkrátka „ti druzí“, kterým nechceme odpustit, ale naopak je vinit ze všeho, co se nám nedaří.

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

26

Cihly budoucnosti jsou obavy, jak to bude zítra, za týden, za měsíc, za rok, za deset let, a co potom, až jednou přijde smrt. Uděláme maturitu, přijímačky na vejšku, nevyhodí nás odtamtud, najdeme si dobrou práci, nebudeme chudí, nepodvede nás a nerozejde se s námi ten, koho milujeme, nedostaneme rakovinu, když budeme kouřit, a jaké to je, umírat, bolí to hodně? Když pořád myslíme na to, co bylo, a jak to ovlivňuje to, co bude dál, nemáme na přítomnost čas.

Hygge je uvědomělé soustředění na právě tento okamžik. Váš pes nebo kočka to dělají celý den, po celý život. Můžeme trochu taky.

Ať děláte cokoliv, dejme tomu něco tak neoblíbeného, jako je domácí úkol nebo úklid pokoje (neb máti je jak šílená vosa a každých deset minut útočí, že v takovém chlívku nemůžete žít), udělejte si to hezké, udělejte si to hygge.

To znamená: Odhoďte na chvíli batoh s cihlami. Nemyslete na minulost ani na budoucnost, je jen tady a teď, patnáct příkladů z matiky, stylistické cvičení z češtiny, kupa prádla, kterou je potřeba složit, koberec, který je potřeba vyluxovat. Od nejlehčího k nejtěžšímu, v klidu; co nejde, nechte být, pak se k tomu vrátíte. K učení teplý nápoj a pohodlný svetr, k uklízení oblíbená hudba a soustředění na jistotu mechanických pohybů. Meditace.

Tak vám to uteče, ani nevíte jak.

téma /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Nic nehrotit, proboha

Pojďme se o politice bavit až zítra, říkají Dánové. Já říkám přestaňme to na chvíli hrotit. Kdo má lepší mobil, kdo má tričko s blbější kapelou (oblíbená šikanovací disciplína v naší redakci), kdo co neudělal, ale měl, kdo tomu líp rozumí a kdo má větší pravdu. Nejstarším symbolem pro ego je město. Město opevněné vysokými hradbami, na jejichž střílnách hlídkují malinkatí lučištníci připravení sejmout kohokoliv, kdo by se odvážil město napadnout, hradby zbořit, vniknout dovnitř a rozsévat chaos v naší tak pěkně uspořádané mysli. Chill, žádný nepřítel v dohledu.

Hygge (a ani cool, jen tak mimochodem) nejsou následující věci: machrování, vytahování se, rozčilování, posmívání, rejpání, zkrátka jakékoliv konfrontační chování. Okázalost. Hygge a pyšný krok Micka Jaggera nejdou dohromady. Hygge je táborák na zahradě, kde si u kytary s pusou mastnou od opečeného buřta společně zazpíváte Wonderwall a Rosu na kolejích. Čím je vaše ego slabší, tím silnější potřebuje obranu. Tlusté hradby a mnoho lučištníků s šípy nasazenými, jen vystřelit. Na vědomé úrovni se to projevuje vaším častým vynucováním si pozornosti. Ztište se, mužnost přece není jenom hrubý slovník, hlasitý smích a nohy rozcapené tak do

W W W.REDWAY M AG.C Z

široka, že zaberete celou lavičku. A ženskost není „roztomilé“ fňukání ani komandování všech okolo a neustálé přesvědčování já-jsem-tak-sexybožíčku-podívejte-se-na-mě.

Hygge je neprojevovat se pořád tak usilovně, nesnažit se mít navrch. Být aktivním účastníkem děje (tedy nesedět schoulený v koutě, abych nikomu nepřekážel), ale zároveň ponechat dost prostoru ostatním. Ponechat jim ho, protože i oni mají v sobě města s hradbami a stejně jako my nechtějí být napadáni.

Nehrotit neznamená být lhostejný a nezastat se slabšího nebo tak, jako spíš nedělat drama, nechat na chvilku věci plynout bez zbytečného přítlaku na pilu.

Když děláte táborák, neříkejte druhým, že takhle je to blbě a lepší by to bylo takhle. Nakonec to stejně bude nějak hořet, a když se dokážete nepohádat, tahle slova vám půjdou od srdce úplně čistě a upřímně: And all the roads we have to walk are winding And all the lights that lead us there are blinding There are many things that I would Like to say to you But I don’t know how ’Cause maybe You’re gonna be the one that saves me And after all You’re my wonderwall

27

téma /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Hygge ve vztahu Hygge pravděpodobně vzniklo ze slova hug, jeho základ nám však může připomínat i hygienu. A hygge je vlastně taková hygiena vztahu. Partner nebo partnerka možná nemají rádi pět zapálených svíček denně, protože pak se musí hodně větrat a všechno je od vosku a člověk je nervózní, aby neusnul a nezačalo třeba hořet, ovšem nechat se zahrnovat drobnými pozornostmi a klidnou intimitou se líbí každému.

Známá věc: Pokud se neumíme chovat hezky sami k sobě, těžko to půjde k ostatním. Nechci psát „nejdřív musíme mít rádi sami sebe a pak nás budou mít rádi i ostatní a takovým lidem je pak snadné lásku oplácet čili je to vlastně celé snadné“, protože to snadné není a člověk se vztahům učí celý život. I takoví psychologové z manželských poraden, machři na vztahy, se sami rozvádějí a pořád dokola opakují chyby, před kterými varují své klienty, nemyslete si. Druhým umíme poradit vždycky dobře, v našich vztazích se plácáme sami, v zajetí hradeb města ega.

Hygge je životní styl, který nás vede k soustředění na všední drobné radosti, k nekomplikovanému žití tady a teď, k pozorování shonu vnějšího světa přes výlohu své vnitřní kavárny, kde je klid, útulno a v krbu vždycky

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

28

hoří oheň. Takoví lidé jsou ve vztahu jako skála, a když všichni kolem hystericky pobíhají a chytají se za hlavu, oni vás vezmou pevně za ruku a odvedou středem.

Co má vysoký hygge potenciál: jednoduché společné činnosti, jako je vaření, pečení, piknik nebo domácí večeře s přáteli. Abyste už dopředu eliminovali třecí plochy, naplánujte to tzv. simple. Lidé mají jednoduché věci rádi. Neumíte péct kynuté skořicové rolky, vykašlete se na to a udělejte bábovku, v ní se žádné tajemné procesy „jednou to vyjde, jednou ne“ neskrývají. Nemáte peníze ani skills, abyste si poradili s argentinskými bifteky, tak udělejte špagety, ale hezky prostřete, dejte na stůl čerstvou kytku a vyberte dobré víno (pokud je vám osmnáct). Hudbu jen zdálky a potichu, aby nerušila, zapalte všechny ty svíčky, a pokud dojde k nečekanému zádrhelu jako „jééé, já zapomněl koupit ten kypřicí prášek do pečiva“, nadechněte se a… Řekněte něco vtipného. Smích přinese stejné uvolnění jako hádka a je stoprocentně hygge.

I když všechno přichystáte tak, že je to jako ve filmu a vy jste si to museli už stokrát vyfotit na Instagram, může se stát, že nepohodu přinesou hosté. Jsou moc hluční, nebo naopak moc nemluvní a nudní, málo chválí špagety a víno, rozbili vám oblíbenou slánku, pořád mluví o sobě. Dánové přesto tvrdí, že setkávání s přáteli a rozšiřování okruhu o přátele přátel je činí šťastnými. Hygge o samotě je krásné, hygge s rodinou a přáteli mocné. Podle Dánů můžete jít až na množství osm lidí ve skupině, při vyšším už se prý hygge zase trochu ztrácí.

téma /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Eskapismus a jiná slova Eskapismus je únik z reality. Hraní počítačových her, koukání na filmy, adrenalinové sporty, užívání drog, snění s otevřenýma očima, čtení, kreslení, psaní, nevím, dál… určitě taky na něco přijdete. Celá popkultura je únik od reality! Hygge taky. V realitě dnešního světa je hygge málo, není proto divu, že je po něm taková sháňka. V Británii bylo slovo hygge druhým nejvyhledávanějším slovem roku 2016.

Prvním byl brexit.

Eskapismus je výraz z mediálních studií a teorie masové komunikace, v nichž se zkoumají věci, jako jestli nám média nabízejí nepřeberně mnoho imaginárních světů proto, abychom se raději bavili v nich, než přemýšleli, v jakém světě to žijeme doopravdy, a jestli je eskapismus dobrá strategie přežití, protože sice zmírňuje naši úzkost a napětí, na druhou stranu nás odvádí od důležitých věcí, nad kterými bychom měli přemýšlet, například koho budeme volit nebo kdy dojde ropa. Dělají se na to různé výzkumy a pokusy, v jedné studii se třeba zjistilo, že ženy, které se dívají na telenovely, od reality vlastně neutíkají, ale skrze obsah těchto děl si ji lépe uvědomují. No, je to složité, ale co chci hlavně říct: Dělali lidé hygge předtím, než znali slovo hygge? To je podle mě docela

W W W.REDWAY M AG.C Z

zajímavá otázka. Jistěže se radovali z maličkostí, pletli svetry a ponožky, jedli sladké a pili teplé nápoje, koukali mlčky do ohně nebo se celý den váleli na pláži (velmi hygge, pokud si přinesete polštáře), ale bylo to skutečně hygge, nebo jen něco jako hygge?

Když na něco nemáme slovo, nedokážeme o tom přemýšlet, když o tom nedokážeme přemýšlet, nedokážeme o tom mluvit, když o tom nedokážeme mluvit, nevyskytuje se taková věc na racionální úrovni a děláme ji neuvědoměle, spíš jen tak mimochodem. Kouzlo hygge je v uvědomění. Teprve když ho přijmeme do svého světa jako slovo a začneme jeho smysl vědomě naplňovat, jsme tam. Teprve pak to skutečně děláme.

Hygge se nedá přeložit, což není nic zvláštního. Další příklady takových nepřeložitelných slov: tokka – finsky; velké stádo sobů tsundoko – japonsky; nepřetržité nakupování knih, aniž by je člověk četl Schilderwarld – německy; ulice s tolika dopravními značkami, že se v tom člověk ztratí iktsuarpok – inuitský výraz pro pocit očekávání, které vás přiměje podívat se najednou z okna, jestli někdo nejde gattara – španělsky; stará žena, která zasvětila svůj život péči o toulavé kočky hanyauku – afrikánsky; zlehka našlapovat na horký písek

29

téma /

T EXT: MARIA READING FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Můj týden hygge Ahoj, jsem z horního Manhattanu a jedním slovem bych se popsala jako královna pohodlí. Když jsem si koupila knihu Meika Wikinga o hygge, novém životním stylu, který zachvátil New York jako horečka, byla jsem si jistá, že základy už mám, jen se trochu teoreticky dovzdělám, a pokud je to ještě vůbec možné, zdokonalím praxi. Překvapilo mě, jak těžké je na Manhattanu takto žít.

Pondělí Podle manuálu v knize jsem si naplánovala: neobědvat v práci u kompu, ale jít ven. Nepracovat u stolu, ale rozvalit se s notebookem na gauči pro hosty. Odejít z práce před setměním. Ani jedno z toho se mi nepodařilo.

Za největší výzvu jsem považovala odejít z práce už v pět, protože tak to dělají Dánové a jejich šéfové jim to usnadňují tím, že po třetí odpoledne zásadně nesvolávají porady a neplánují týmové prezentace. Abych stihla všechno, co mám, rozhodla jsem se začít o dvě hodiny dřív, to znamená v sedm. Nařídila jsem si tedy budíka na pět ráno, abych měla dost času na poctivou a pomalou hygge snídani, ale zaspala jsem o 45 minut, což ve mně vyvolalo záchvat paniky – směšné; stále přece jedu do práce o víc než hodinu dřív, všechno je v pořádku.

Ani dál se to s hygge nevyvíjelo příliš dobře, oběd jsem musela sníst

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

30

u kompu jako smutná, osamělá a přepracovaná bytost. Odpoledne jsem si dodala odvahy a přesunula se k našemu pohodlnému gauči pro návštěvy (stejně k nám někdo zavítá jen zřídka). Okamžitě jsem na něm usnula, takže jsem se zase poslušně přesunula zpátky. Z práce jsem odešla v sedm, protože mi na stole přistály nějaké neočekávané papíry. Hromada.

Cesta domů metrem nebyla absolutně vůbec hygge, i když jsem se hodně snažila. Přecpaný vlak zůstal stát dvacet minut v tunelu a nějaký divný chlápek začal hlasitě rozvíjet teorii, že zde všichni zemřeme.

Ale doma už to šlo, konečně hygge! Po večeři jsem si udělala čaj s názvem Sladké sny, vzala Harryho Pottera a šup do postele. Čaj chutnal dost hnusně, zato marshmallows v čokoládě, kterými jsem ho zajedla, byly top!

Ponaučení: Hygge je těžší, než se zdá! Obzvlášť na Manhattanu.

Hodnocení: Úterý Opět chci odejít z práce dřív, opět tedy vstávám v pět. Tentokrát vyskočím už při prvním zazvonění jako jelen a ženu se pod sprchu. V tašce mám připravené tlusté ručně pletené ponožky, koupila jsem je v neděli ve Flying Tiger (obchod s dánskými designovými věcičkami) ještě se třemi baleními svíček z včelího vosku a modrým hrnkem na kafe. Úterý je úspěšnější, přišla jsem do práce v sedm, skopla boty, natáhla vlněné ponožky a dala se do toho. V poledne jsem se obula a se vztyčenou hlavou vypochodovala ven, kde jsem si koupila veganský burger s brokolicí

a snědla ho na lavičce v parku. (Než jsem tam došla, burger byl studený, ale nevadilo mi to, bylo to příjemné AF, můj život dostal úplně nový rozměr).

V povznesené náladě jsem se vrátila k pracovnímu stolu a odložila na něj nohy. Pohodlí, hygge, ne? Ne. Kolegyně mě upozornila, že zespoda jsou mé nové ponožky za 29 dolarů černé jako bota. No fuj, schovala jsem nohy provinile pod stůl.

Hurá, podařilo se mi odejít těsně před pátou! Cítila jsem se jako rebelka a rocková hvězda, zároveň jsem byla dost vyřízená, protože mé pracovní tempo bylo zběsilé. Rozhodla jsem se nejít hned na metro, ale do Central parku na procházku, neboť příroda a hygge = spojité nádoby. Úplně upřímně, v Central parku se spíš bojím, místo klidného hledění do zeleně mám spíš oči na šťopkách, jestli mě nesleduje úchyl, zloděj, vrah, po cestě jsem si však koupila točenou zmrzlinu a level hygge byl jakž takž dosažen.

Doma na mě čekal přítel s novinou, že jsme pozvaní do čínské restaurace na večeři. Nechtělo se mi, ale nakonec to bylo fajn, všude samé svíčky a malé lampičky a měkká kanapíčka, takže jsem všechny neustále nadšeně informovala, jak moc hygge to ti Číňané tady mají. Po druhé lahvi vína se na mě přestali dívat divně, jen můj přítel při každém dalším „hygge“ důsledně obracel oči v sloup. No a co!

Ponaučení: Ranní ptáče dál doskáče! Hygge rules!

Hodnocení: Středa Dnes je na programu dodat více hygge mému pracovnímu prostředí.

Přinesla jsem si ten nový modrý hrnek, svíčky a malý něžný sukulent v květináči, zakoupený ve stánku u metra. S rostlinami to moc neumím, tak jsem začala s něčím méně náročným, mrtvé rostliny nejsou hygge.

V šuplíku jsem našla svůj starý bílý hrnek a napadlo mě, že do něj přesadím sukulent, květináč byl totiž ošklivý a plastový, rozhodně ne hygge. I jala jsem se na stole přesazovat, pracovat s hlínou a kolegové se na mě chodili v úžasu dívat. S výsledkem jsem spokojena, teď je můj stůl mnohem přívětivější a útulnější.

Pak jsem si šla udělat pořádně velké kakao se šlehačkou. Nejdřív to bylo dobré, ale pak mě z toho všeho cukru rozbolel žaludek, nejsem ještě zvyklá.

Vybalila jsem svíčky a po upozornění na požární předpisy, detektory kouře, moji pracovní smlouvu a „co si jako myslíš, že děláš?“ jsem je zase smutně zabalila. Bez svíček není možné dosáhnout hygge, píše se v knize.

Zapálila jsem je až doma, a když jsem pak ležela v posteli, začala jsem přemýšlet, jestli jsem je opravdu všechny pořádně zhasla, takže jsem to šla zkontrolovat, což se opakovalo ještě několikrát. V bytě není detektor kouře a uhořet kvůli hygge by byla hodně krutá ironie osudu.

Ponaučení: Hygge je skvělé, ale člověk se jím může i předávkovat.

Hodnocení: Čtvrtek Úkoly na dnešní den: Jet do práce na kole a udělat si večer o samotě, jen já a hygge. Obojí jsem splnila, i když cestu do práce jsem málem nepřežila.

Letní hygge zahrnuje zahradničení, pikniky v trávě, procházky po pláži, grilování a ovšem ježdění na kole. Žiju naštěstí v New Yorku, kde je pouliční cyklistika zcela legitimním způsobem dopravy. Kolo mám, jenom nevím, kam se poděla helma, to nevadí. Vyrážím do svěžího rána s větrem ve vlasech a jako o závod.

Vlastně jedu v New Yorku na kole poprvé.

Vlastně byla moje cesta do práce takový horor, že jsem se celá zpocená klepala až do oběda. Velmi stresující, úroveň hygge nula, a asi už nikdy nenajdu odvahu tento šílený nápad opakovat.

Práci jsem ve vlněných ponožkách a chlupatých růžových pantoflích s králičíma ušima přežila dobře, chvíli jsem dokonce přemýšlela, co by se

W W W.REDWAY M AG.C Z

stalo, kdybych si zítra přinesla ještě ten velký pletený pléd a zdůvodnila to „příliš naplno puštěnou klimatizací“.

Večer jsem vlastně nic zvlášť hygge nedělala, jen jsem se složila k televizi a bezmyšlenkovitě koukala na zprávy. Na zapalování svíček, vaření teplého nápoje a aranžování kousků čokolády do tvaru pětilistých květů jsem neměla energii.

Ponaučení: Hygge může být vyčerpávající a taky docela nebezpečné.

Hodnocení: Pátek Můj plán: zorganizovat v práci společný oběd s kolegy buď venku, nebo aspoň u nás v zasedačce. A udělat si tentokrát už správný hygge večer.

Obojí vyšlo na jedničku podtrženou s hvězdičkou. Ráno bylo šílené počasí, zima, mlha, mokro. Dobrá zpráva: Čím je to venku horší, tím větší potenciál má hygge uvnitř. Noc strávená pod peřinou před praskajícím ohněm v krbu je hygge. Noc strávená pod peřinou před praskajícím ohněm v krbu za kvílení větru, burácení hromu a blesků křižujících nebe za oknem je nadhygge!

Wiking píše, že hygge je sdílet s ostatními jídlo, konverzovat u toho, poznávat se a tak. Včera jsem poprosila kolegy, aby si dnes přinesli oběd z domova, že budeme jíst spolu, vzájemně od sebe ochutnávat a povídat si. Byla jsem dost nervózní, jestli do toho fakt půjdou (být nervózní není hygge) a pak velice rozradovaná, protože to skončilo velkou hostinou v zasedačce a výbuchy srdečného smíchu. Zastavil se i náš šéf a zajímal se, co slavíme. Poučen o hygge potřásl hlavou a s povzdechem „díky bohu, že už je pátek“ odkráčel do kanceláře. Ale my jsme jedli, sdíleli a budovali lepší tým. To je přece taky práce.

Zbytek dne se mi též podařilo udržet velmi hygge. Doma jsem zapálila svíčky, pustila tichou hudbu a dala se do vaření večeře. Neohlášen se dostavil přítel se dvěma kamarády a strávili jsme společně kouzelný večer (už tolik neříkám slovo hygge, ale pořád mám strach, že vyhořím).

Ponaučení: V kanceláři je velký potenciál hygge. Miluji hygge!

Hodnocení: Sobota Chtěla jsem se jen tak dlouho válet a pak pozvat pár přátel na večer deskových her. Obojí jsem zvládla senzačně. V sobotu není s hygge žádná práce. Dopoledne jsem se dívala na Buffy, což dělám skoro každý víkend tak jako tak. Odpoledne jsem trochu poklidila a odstranila z podlahy asi osm kilogramů vosku, což mě ovšem neodradilo od dlouhé koupele při svíčkách a se sklenkou vína. Večer přišli přátelé a hráli jsme Taboo a nic než Taboo, protože Taboo je nejlepší.

Ponaučení: Nedělat nic je nejlepší. Hrát Taboo je to druhé nejlepší.

Hodnocení: Neděle Poslední den mého experimentu s novým životním stylem. Podle manuálu nelze žít hygge bez skořicových rolek. I jala jsem se péci. Nakonec všechno dobře dopadlo.

Neděle je celá hygge už z podstaty. Obvykle ji trávím tak, že střídavě čtu, koukám na telku, jdu na procházku spojenou s malým nákupem, večer občas s přítelem do divadla nebo na večeři. Dnes peču skořicové rolky.

Wiking v knize navrhuje pozvat přátele a péci společně, ale moje kuchyň je tak malá, že se v ní stěží otočím sama, navíc nejsem zrovna bůhvíjaká pekařka. Na Pinterestu jsem našla recept na skořicové rolky ve tvaru rozkošných hvězdiček, velmi krásné, a nejdřív jsem se dost stresovala, protože ty, co jsem vytahovala z trouby, se jim moc nepodobaly, ale voněly dobře a přítel byl nadšený, snědl je do posledního drobečku, dal mi velkou pusu a dovolil mi vybrat film na večer, což byla opět Buffy.

Ponaučení: Hygge je jednoduchost a skromnost, ne paráda.

Hodnocení:

31

smartbox /

T EXT: LAURA HAISELOVÁ FOTO: WIKIMEDIA COMMON

Neznalost zákona neomlouvá

Občanem proti vlastní vůli

Občanství. Já ho mám a ty nejspíš taky. Většina lidí ho dostane hned po narození. Nikdo se jich přitom neptá, jestli chtějí být v evidenci, dostat rodné číslo a jednoho dne i občanku. Existuje někdo, kdo občanství vůbec nemá? Jde se občanství zbavit? Anebo je lepší si ho nechat?

Jak se státní občanství získává?

V každé zemi jinak. Funguje ale několik hlavních způsobů, které se v jednotlivých státech kombinují. Občanství lidé získávají nejčastěji narozením – buď podle občanství rodičů, nebo podle toho, na území jakého státu jste se narodili (když se narodíte v letadle nad územím USA, stáváte se automaticky americkým občanem). U nás v České republice se používá „právo krve“, občanství se tedy dědí po rodičích.

Další způsob, jak získat občanství, je udělení. Když přijde cizinec a požádá o české občanství, musí splnit spoustu podmínek. Musí tu nějakou dobu legálně pobývat, složit zkoušku z jazyka a reálií, složit státoobčanský slib.

A potom může nebo taky nemusí nabýt občanství. I když splní všechny podmínky, stát není povinen občanství udělit (třeba když takového člověka policie a tajné služby vyhodnotí jako nebezpečí pro stát). Na občanství nemá automatický nárok.

Apatrida, mezinárodní bezdomovec Tak se říká člověku bez občanství. V současnosti je na světě takových lidí asi deset milionů. Mezinárodními bezdomovci bývají uprchlíci, ale nemusí to tak být nezbytně. Občas se někdo občanství dobrovolně vzdá, jenže to náš stát nevidí rád, proto takové rozhodnutí komplikuje, jak jen to jde.

A jak se někdo tím bezdomovcem stane?

Nejčastěji tak, že se vyskytne mezera v zákonech, které přiznávají občanství. Představte si třeba rodiče, občany státu A. Stát A přiznává občanství každému, kdo se narodí na jeho území. Rodiče odjedou do státu B a tam se jim narodí dítě. Jenže stát B přiznává občanství na základě „práva krve“, jen dětem svých vlastních občanů. Hurá, malý apatrida je na světě.

Další důvody mezinárodního bezdomovectví jsou války, vznik nových států, změny hranic – v takových případech se může stát, že někdo ze systému

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

32

vypadne. V některých státech přicházejí o občanství také ti, kdo dlouho žijí v zahraničí nebo jsou nepohodlní pro současný režim. U nás to ale takhle nefunguje. Zásada, že stát nemůže nikoho zbavit občanství proti jeho vůli, je jedním ze základů moderního demokratického státu.

OSN dokonce v roce 1961 přijala Úmluvu o omezení případů bezdomovectví. Česká republika k ní přistoupila v roce 2001. Státy se v téhle úmluvě zavazují, že budou předcházet mezinárodnímu bezdomovectví. Třeba tím, že budou udělovat občanství dětem, které se narodí na jejich území a jinak by se z nich stali apatridé.

Proč státy nechtějí, aby byli lidé bez občanství?

Dobrá otázka. Ještě aby ne, když si je vymýšlím sama. Státy z našeho občanství nic nemají. Dělají to pro nás, občany. Je to jejich závazek vůči lidským právům. Státy (aspoň některé) si uvědomují, že lidská práva jsou důležitá a občanství je jedním z klíčů k jejich uplatňování. Takže je nefér, když ho někdo nemá. Proto státy chtějí, aby všichni měli občanství.

Dá se občanství nějak zbavit? Českého občanství se dá pozbýt jen jedním způsobem. A není to lehké.

Musíte se dlouhodobě zdržovat v cizině, nesmíte mít trvalý pobyt v České republice a musíte mít občanství jiného státu. Potom stačí učinit na velvyslanectví prohlášení, že už nechcete mít české občanství. Jenže pak vám bude pořád zbývat občanství toho dalšího státu. Prohlásit, že nechcete mít české občanství, ale přejete si být apatridou (tedy nemít žádné občanství) české zákony neumožňují.

Asi jediná možnost, jak se zbavit všech občanství, je získat občanství nějaké rozvojové nedemokratické země. Potom se prohlášením zbavit českého občanství. A nakonec se nějakým způsobem zprotivit té rozvojové nedemokratické zemi. Ta asi nebude mít tolik zábran, pokud se budete chtít zbavit jejího občanství. Ale já nevím, stojí to za to?

Když už jsem občan, co z toho teda mám?

Volební právo, právo zakládat politické strany a podílet se na řízení státu ve veřejné funkci. Sociální výhody: hmotné zabezpečení v nouzi, ve stáří, v pracovní neschopnosti. Bezplatnou zdravotní péči, bezplatné školství.

Každý, kdo má české občanství, je zároveň občanem Evropské unie. To nám umožňuje bydlet, studovat nebo podnikat v jakémkoli členském státě.

smartbox /

T EXT: M. OVERSTREET SLOUPEK: VÁCLAV PINKAVA FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Akta X všedního dne Kolik komárů by bylo potřeba, aby člověku vypili všechnu krev?

Počítáme-li, že tělo dospělého člověka obsahuje průměrně 5 litrů krve, tak asi 1 200 000 komárů. Najednou by se však na plochu těla ani nevešli.

Proč se říká „ježkovy voči“?

Úsloví nemá nic společného s ježkem, ale Ježíšem, a pochází z dob, kdy byly děti napomínány, aby nebraly Boží jméno nadarmo, tedy aby pořád neříkaly „Ježíši!“ a „Ježíšikriste!“ jako výraz leknutí či údivu. Zvyk je ovšem železná košile, takže pokud z úst vylétlo spontánní „Jež - - -“, dalo se to ještě zachránit ježkem a člověk nezhřešil.

Proč zrovna ježkovy oči, a ne třeba nos: Jazykovědci se domnívají, že to souvisí s vykulenýma očima právě při leknutí či údivu.

Je na světě víc žen, nebo mužů?

Podle údaje z roku 2015 vychází celosvětově 102 mužů na 100 žen a jejich náskok se prý bude ještě zvyšovat.

Barvy pleti Naši prapředci byli snědí do doby asi 100 tisíc let před našim letopočtem.

Zabarvení kůže má na starost pigment melanin, který je ochranou proti slunci, resp. zhoubnému ultrafialovému záření UVA a UVB. Toho je v Africe, kolébce lidstva, až příliš.

Když před asi 40 tisíci lety nastala migrace na sever a východ, bylo evolučně výhodné zblednout, protože naše tělo potřebuje vitamin D, který si vyrábí právě z UVB záření na kůži. Jako zdroj vitaminu D poslouží i rybí maso a rybí tuk, sójové mléko, vejce, houby a některé mléčné produkty. Ale typickému bleďochovi stačí pobýt jen 10 minut denně na slunci (ženě ještě méně, protože je o odstín světlejší než muž), a denní dávku déčka má zajištěnu.

Příslušný gen s bledou mutací, tzv. SLC24A5, byl archeology objeven v Gruzii, v DNA staré nejmíň 15 tisíc let let. Do Evropy se přistěhoval s nástupem zemědělství zhruba před osmi tisíci lety. Výzkumníci počítají, že zásadní změny pigmentace se v populaci prosadí skrze asi sto generací, tedy za 2500 let, leč k tomu, aby se barva pleti rozšířila na velkou zeměpisnou oblast, potřebujeme 10 až 20 tisíc let.

Kolik odstínů pleti vlastně rozlišujeme?

Kdy vznikl Měsíc?

Z ryze optického hlediska tu máme již nepoužívanou kategorizaci na 36 odstínů, kterou navrhl koncem devatenáctého století Felix Ritter von Luschan, Rakušan. Praktičtěji pojato, Američan Thomas B Fitzpatrick roku 1975 zavedl rozlišení na 6 typů pleti a vzal to z hlediska schopnosti ztmavnout a oddálit riziko rakoviny.

Asi před 4,5 miliardy let při srážce Země s tělesem o velikosti Marsu. Do současné podoby se Měsíc zformoval právě z jeho trosek. Před vznikem Měsíce Země rotovala odlišným způsobem a taky se rychleji otáčela, den trval pouze čtyři hodiny. Jak se Měsíc od Země vzdaloval (a to dělá dodnes, neustále se od nás vzdaluje), délka pozemského dne se prodlužovala.

Jak pevná je lidská kost?

Tak třeba ta stehenní je pevnější než beton.

Opálená pleť byla dlouho považována za známku nízkého původu a chudoby (nutnosti pracovat celý den na poli) a po staletí se za ideál krásy považovala alabastrová bledost. Ve 20. letech minulého století se však módně vlivná Coco Chanel vrátila do Paříže z pobytu na Riviéře nechtěně opálená, a bylo usmaženo.

Opalovat se je zrádné, a to nejen v soláriích.

I když vás nepostihne rakovina, pleť rychleji stárne, jak dobře dokazují snímky asymetricky ozářených tváří letitých řidičů kamionů. Světový výskyt rakoviny kůže převyšuje výskyt rakoviny plic, prsu, prostaty a střev dohromady. Jde o jednu třetinu všech rakovin. Každoročně přibývají statisíce postižených její zhoubnou a miliony její nezhoubnou formou.

Je radno použít krém proti slunci, předem, hojně a často. Nejméně SPF 15, raději 50.

Buďte mazaní.

W W W.REDWAY M AG.C Z

33

smartbox / jazykové okénko /

T EXT: DOMINIK ZEZULA (POST-HUDBA) ILUSTRACE: PAVLA ONDRÁŠKOVÁ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: MADARŠTINA Maďarština je jeden z těch jazyků, který na první pohled vypadají jako zašifrovaná zpráva z Danteho Pekla, ale jakmile do ní člověk trochu pronikne, zjistí, že je to jedna z nejzábavnějších věcí vůbec. Vážně, vybrat sem jenom pět bodů k vypíchnutí bylo zatím nejtěžší. Je snadný se do ní totálně zamilovat a znám lidi, kterým to trvalo doslova několik minut. Jeden můj kámoš si po návštěvě Budapešti vytvořil alter ego pojmenovaný Zsolt Kadár, a dodnes tak způsobuje bujarou zábavu kdekoli, kde se objeví.

É K E E R D ME E K L E #1 HEDÉVEJ E PETEKE N ES

it eč ne j m á je de n už to že Te n ká m oš m lu ví : př es te čn os ti ne dy ž ve s ku do jm u, i k t y, bý sk na ar ný ad m aď vu k i, že m lu ví sl ec hu je sn ar skej př íz př i je ho po es vě dč it lid tr ik , ja k př m oh lá se k, ě si ln ej m aď sa dn ně , ho 14 z ře ed ta ev ot v po k m á hn ov at ho dn ě ku d ve zm eš te nh le ja zy ků . ý „e“ vy sl ov oř í „e“. Po zy žd tv ja ka ch ch š ni ej de z jin y e) a bu že as i 90 % ne ž u vě tš in , rv ní sl ab ic he m le hč í e ba vi l tí m dy ck y na p na z ák la dc vl as tn ě m no (k te re j je vž se je ej y“ žd sk ka ar pr ax i. ad u m aď sn t no – ní uš á „z sl ok e že ám od ro zj is tí š, e v to m m j te m . je H ol ka m lá sc e, ta kž př ík la de m é ne se dé ve Vý bo rn ým e m ed re ek je dn ý sa m oh lk v it he , ah ke eg te nh le m dé ve j e pe že zp ív al te re eké ne se : H el ke m ed Zk us te si to

NESPOLÍHEJ # 2 N A

T O , ŽE NECO POCHYTÍŠ.

NEPOCHYTÍ Š hr om ad ou sl ov an skej N a to , ch ja zy ků , ús pě šn ě ig že je M aďar ně m či no u no ru je ně co sk o ob kl op a ru m un št , če m u se ří en ý in ou , je ho ge og ra fic ky ká Sp ja ra ch bu nd – zy k po de zř bl íz ký ja zy el e fe no m én , kt ko vý ob la st zá so bě . D ík er ej zp ůs ob i ov liv ňu jo y Sp ra ch bu u je dn a dr uh uj e, že nd u ta k tř eb př es to že ve ou v gr am at a m lu ve ná s ku te čn os ic e i s lo vn í ba sk ič ti na ti jd e o to tá zn í do st ja na op ak ja ko ln ě od liš ný ko šp an ěl št by o ex is te sy st ém y (a in a, ne vy pl ác í se nc le i ně to ja ké (n ap ří tá ln ě) . M aď pr ot o ka šl kl ad ) sl oven ar št in a at na s lo vn zh ol a ne m št in y v ži vo í zá so bu s ož ný. M aď tě ne sl yš el tí m , že si bu ař i si ne ro zu a, de te ně ja k m ěj í an i s na to ž ab y si ro zu m ět – Fi na m a, a ro zu m ěl i s je to to js ou dv a ná m a. N ěk ug ro fin sk ý te ří vě dc i so ná ro dy, ud í, že m aď ar št in a je př íb uz ná se ge ne ti ck y su m er št in ou , ta kž e as i ta k.

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

34

J U K I T K #3 PDREAROVOU GEN PRÁVNOST ROVNO vý só lo ě ja ko ky ta ro Př es to že i ta k po do bn as í ěj ne j pů vo d zn eč a ol in h sp a fin št kt ur a už je jic ru m aďar št in a st ká ic at no m žs tv í pá dů va va , gr am ok al yp tic ký ho co a uš tě ka ná či ně – kr om ě ap el . Ta kž e za tím et du zř ro ně ho ěr ný m ob ja sň uj e po ab se nc e jm en ec h ba ad íp tře př á av ch ný je za jím už íva t v n ej as (o to m až dá l) ře ší , je st li po čí sl em , co ž je A ho re čn at ě h s j ed no tn ým ác tě zb v A ng lii a US va ve y“ he „t o. Ro d je pr os o sn eb ja o (n “ vn he áá „h e“, ne bo „s v t om m aj í dá u pr ač ku . i ko ař ic aď at M , om a) ut pr as eč in y Cy ru s po a sy nt ak tic ká ec hn o od M ile st ej ne j pr o vš je no m je de n,

#4 PRIPOMEN S I

NÁSOBILKU

Ta k, a t eď ty pá dy – ma ďa ršt ina jic h má os mn ác ob lud ná vě c, ale t. To sic e vyp ad je nu tný uv ěd om á jak o str aš liv ě it si, že na ro zd íl pá dy pln í gra ma od če šti ny, kd e tic ko u fun kc i, tad jed no tliv ý y fun gu jou tře ba ně co ně kd e, ne i m íst o pře dlo že bo na ně če m, ne k: kd yž je bo to ně ka m jde , vyj ád ří se to pá říc t, že má š ně co de m. Po tře bu ješ s s eb ou ? St ač í po už ít sp ráv ne j pá tak ne prů stř eln d. Ve sk ute čn os ě log ickej sys tém ti je to (a na víc pra kti ck ma ďa rsk ou gra ma y be z výj im ek), tik u je po do bn ý že uč it se jak o bif lov at ná po ch op íš, jak se so bil ku ne bo zlo mk jed no tliv ý prv ky y; jak mi le sk lád aj do se be do ko na lé jed no , se š za vo do u. Pr du ch os ti má ma áv ě dík y téh le ďa ršt ina po mě rně po če tne j fan klu b, do kt erý ho pa tři li tře ba Jak ob Gr im m ne bo Ge org e Be rna rd Sh aw.

J SE O B E N #5 KESPEARA. KY TA SHA O H E S I MADARÍ NEBOJ n ěj s t ím , a pu st it se do Sh akes pe ar a k bu de ti tis vý u, Sc hv ál ně , ní tin ál ič an gl or ig in ho vn ě pů jč it ne dr tíš st ar ou zk us si v k ni hi st or ie je se po n oc íc h hu d bě ku rů Po . v p íš ka ec e um ů. Vý vo j ja zy lá čk ov o že an gl ic ky př im oz em šťan uj e – vž dy ť Po k zp rá va od m i ne po za st av an o se už kd ov to př ip ad at ja ni sl d tím po lo vin a tě ch vě c, že se na 20 . st ol et í, a ku ta k no rm ál ní át oč p do í. aj en je za sa ze ný i ne ví, co zn am By lo ná s pě t ou st a lid í an , co ž v p ra xi už ívá , al e sp na pr os to m íjí ie ér ek pr e ne je nž e ne po ty hl ji ln ě vš em u. že , úp ět om m v t zu je bo ží sk y, bu de š ro ar své aď M aďar št in a m íš uč hl ě, to e je ve ja km ile se na vš em u. Vá žn zn am en á, že la dů m bi bl e… íš ja ko dí lo ek sp př bí ým so ar pů st i, ná ře č, že yž to Sh akes pe ar ov ná a pr av id el ne j ja zy k. A kd ito st i ta k kr ás ž ja ko př iro ze ne a zd án livé sl ož ik a. at hr em ac m od da ný ho m at a po řá d bý t za je dn oh o fa kt át it k bo du 1 se vž dy ck y vr eš ůž m e, jd ne pů

W W W.REDWAY M AG.C Z

35

smartbox /

T EXT: HANA MAŠKOVÁ FOTO: ARCHIV

Jak může kluk z polepšovny pomoct autistovi víc než psycholog Když jste z polepšovny neboli pasťáku, potřebujete pomocnou ruku spíš sami, než že byste ji někomu podávali, to se asi všeobecně očekává. Psycholog Přemysl Mikoláš v jednom takovém pasťáku pracuje a společně se zdejšími „zlými kluky“ se věnuje autistům. Jejich projekt se jmenuje Chlapci z Těrlicka, což je název, na který si asi markeťáka nenajali, ale zato s ním vyhráli letošní Gratias Tibi, což je cena Člověka v tísni pro mladé lidi do třiceti let, kteří dobrovolně zlepšují život ve svém okolí. Přemysl říká, že pomoc je v tomto případě obousměrná, tedy autisté klukům též něco dávají. Ale co?

Jak vás napadlo propojit děti z dětského domova a autisty?

Já se dětem a dospívajícím s poruchou autistického spektra věnuji už delší dobu, v Havířově jsme kvůli tomu založili spolek ADAM. Zároveň pracuji jako psycholog v domově pro děti s nařízenou ústavní léčbou, lidově řečeno v polepšovně. Asi před šesti lety mě napadlo nějak tyto dva světy propojit a nabídl jsem rodičům autistů, jestli by místo obvyklé terapie nechtěli zkusit něco jiného, třeba společné aktivity s mými kluky z Těrlicka, pro které by to

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

36

mohlo být též přínosem. Děti s autismem jsou stejně jako děti z polepšovny společenskými vyděděnci, každý se od nich radši drží co nejdál.

Co všechno společně podnikají?

Tráví spolu čas na příměstském táboru ADAM, kluci z děcáku nám pomáhají organizovat Den dětí, karneval nebo oslavu konce školního roku. Postupem času jsme založili sportovní kroužek, dramatický kroužek

a Klub náctiletých. Obě skupiny se tak v posledních třech letech setkávaly intenzivněji, poznaly se, zažívaly radost a smutek, učily se společně zvládat hněv a obavy. Rodiče autistů oceňují každodenní pomoc, protože sami jsou vyčerpaní a potřebují dobít baterky nebo jen zařídit běžné věci, které se s autistou mění ve skoro neproveditelné. Dál jsou šťastní, že kamarádství kluků, kteří nejsou profesionálními ošetřovateli, ale jen obyčejnými vrstevníky, vrací jejich dětem lidství a normální život.

Jak to vypadá třeba při sportu?

Kluci připraví spolu s učitelem sportovní pomůcky a překážkové dráhy, vedou na ně své autistické kamarády a povzbuzují je při jejich překonávání. Dávají záchranu u žebřin nebo při skákání přes lavičky, mají na to instruktáž, jsou vyškolení. Ve smíšených družstvech pak hrají fotbal, florbal, basket, cokoliv… Pro autisty je cílem už jen samotný pohyb, zvládnutí práce s míčem při běhu, prostě motorika, ale taky rozvoj dovednosti čekat, ovládat se a taktizovat, což se nejlépe naučí odkoukáním a napodobováním těch, co to umějí. Kluci z děcáku se zase učí empatii, trpělivosti a pomoci slabším.

A na dramaťáku?

Obě skupiny, pokud chtějí ve světě přežít, se musejí naučit, jak se v něm chovat. To vyžaduje určité společenské, komunikační a emocionální dovednosti, které rozvíjíme pomocí divadelních scének a etud. Důraz klademe hlavně na podporu sebeúcty jak dětí, tak jejich rodin. Neříkáme jim, co mají hrát, neučí se Shakespeara, obvykle to řídí celé samy, vytvářejí si vlastní příběhy. Sport, organizace školních akcí, divadlo, hudba, tanec, práce v keramické dílně, při tom všem se obě skupiny naučí hodně věcí, které jsou potřeba v praktickém životě. Všichni lektoři, kteří je při těchto aktivitách vedou, si zaslouží náš respekt – u dětí už ho mají.

A co děláte vy, jaká je vaše role?

Moje role je role člověka. Nejsem „ten v bílém plášti“. Nabízím oběma skupinám dětí a jejich rodinám bezpečný, autentický, empatický lidský vztah. Na druhé straně je logické, že když mám vzdělání v oblasti psychologie a psychoterapie, očekává se ode mě odborné vedení a terapeutická podpora.

Jsou někdy problémy?

Na začátku si kluci z domova nevěřili. Neviděli sami sebe jako tvůrce života, jako někoho, kdo je dost silný na to, aby pomohl jiným. To se změnilo.

A jaké jsou tedy výsledky?

V obou skupinách vnímám, že klesá pocit samoty, uvěznění a nepochopení ze strany světa. Taky se na obou stranách zlepšila práce s emocemi, hlavně tedy vůbec jejich uvědomění si a reakce na ně. U kluků z domova vidím větší míru tolerance a přijetí lidí, kteří jsou jiní než oni. Učí se věnovat svůj čas a energii někomu jinému než sobě, dát přednost slabšímu, zastat se ho, což je pro ně velká práce. Je zajímavé, jak u nich stykem s autisty pomalu mizí hrubý slovník, taky už nemají takovou chuť na večerní cigaretu a vůbec jsou k sobě vstřícnější, ohleduplnější. Lépe vycházejí mezi sebou i s dospělými v domově, jejich černobílé vidění světa, se kterým sem přišli, se stává barevnějším, citlivějším.

A jak je tomu v druhé skupině?

Pro děti a dospívající s poruchou autistického spektra je prospěšné, že jsou s někým jiným, ale stejně starým, v jiném prostředí. Pozorováním se hodně učí komunikovat a taky zjišťují, že svět je bezpečný i mimo „ostrov“ rodiny. Jak nalézají pochopení a porozumění, získávají odvahu vstupovat do sociálních vztahů. Jsou ochotní víc mluvit, projevovat se.

A co vy, taky jste se něco naučil?

Představte si, že takový kluk z polepšovny, bez znalosti speciální

W W W.REDWAY M AG.C Z

pedagogiky nebo psychologie, prostým pozorováním sám zjistil, že jeho kamarád s těžkou formou autismu se cítí bezpečně na žíněnce hnědé barvy. Když si tam spolu sednou, autista se dokáže soustředit na sdílenou činnost, chápe ji a baví ho. Je to takový paradox, lidi se mě na různých seminářích a terapeutických školeních ptají, jak pracovat s lidmi s autismem, a já jim říkám: pozorujte, dělejte si poznámky, ověřujte, stanovte hypotézu, ptejte se pečujících. A tady kluk z dětského domova to udělá intuitivně, aniž by absolvoval čtyřicet hodin univerzitního kurzu.

Takže ano, cítím se obohacen a rád předávám dál.

Myslíte, že se aspoň někteří kluci budou věnovat pomoci druhým i dál, potom co je pustí na svobodu?

To už se děje. Kluci se po opuštění dětského domova zapojují jako dobrovolníci v Adamovi. Kvůli tomu, aby si vybrali takové povolání, to ale nedělám. Hlavním cílem je, aby v sobě našli sebeúctu a aby si uměli pomoct sami. Chci, aby se naučili stát na vlastních nohou, a nemusí to být nutně v našem spolku, ale všude, kdekoliv. Je to pro ně těžké, protože nepocházejí z funkčních rodin, nemají rodiče, kteří by je to naučili.

A proč jste projekt přihlásil na Cenu Gratias Tibi 2017?

Ze zvědavosti. Nevěděl jsem vůbec, co od toho očekávat. Svoji práci dělám bez nároku na ocenění zvenčí, mám to tak nastavené lidsky. A taky kdokoliv by do tohoto oboru s takovou ambicí přišel, zas by rychle odešel, protože by se ničeho nedočkal.

Co pro vás tedy znamená, že jste cenu získali?

Mám radost, když vidím kluky, jak jsou na sebe hrdí. To jim zvedne sebevědomí a jednou to bude dobrý příběh pro jejich dcery a syny. Ta cena významně vyplňuje prázdné místo v jejich životě.

A co na to kluci, tedy Chlapci z Těrlicka?

Co je dobrého na tom, že pomáháš autistickým dětem?

• „Že jsem s nimi kamarád.“ • „Že můžu někomu pomoct.“ • „Že když se mi narodí dítě s autismem, budu vědět, co mám dělat.“ • „Že mě to baví, je to dobře strávený čas.“ • „Že tím pomáháme panu psychologovi.“ • „Že tím pomáháme rodičům těch dětí.“ Co pro tebe znamená vítězství v Gratias Tibi?

• „Že dělám něco správně.“ • „Že něco umím.“ • „Radost!“

Kdo je Přemysl Mikoláš?

Mgr. Přemysl Mikoláš je dětský a dorostový psycholog, psychoterapeut s desetiletou zkušeností u dětí a dospívajících s poruchami autistického spektra, ADHD a dětí s psychickou deprivací. Ve své soukromé praxi spolupracuje se spolkem ADAM (Autistické děti a my) z Havířova, Centrem terapie autismu Praha. Od roku 2011 zapojuje chlapce z dětského domova z Těrlicka do zájmových aktivit dětí ze spolku ADAM, a pomáhá tak oběma stranám. Více o jeho projektu na www. gratiastibi.cz.

37

smartbox /

T EXT: JIŘÍ BEJČEK ILUSTRACE: TEREZA FINKOVÁ

Autoškola,

ta pravá zkouška z dospělosti Patnáct devadesátiminutových jízd a učebnice plná dopravních značení a záludných situací na křižovatkách. Pro někoho dávačka, pro druhé důvod ke zhroucení, což má dost často na svědomí instruktor. Co všechno se dá zažít v autoškole a jak si mezi nimi vybrat? Co si k vám instruktor nesmí dovolit a jaké triky používá, aby na vás vydělal? Ptali jsme se za vás.

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

38

Jsem kluk, a proto je přece nesmysl, abych nejezdil v autě. Stereotyp, který mě nakonec přeci jen vyhecoval k tomu, abych se přihlásil do autoškoly. O autech jsem odmala věděl zhruba to, že mají čtyři kola, volant a někde vzadu jim trčí výfuk. Zkušenosti s řízením jsem měl maximálně z hry Need for Speed, na které jsem vyrostl, a jedno léto jsem strávil na zahradě s modelem na dálkové ovládání, počítá se to? Sedět za volantem mě vlastně ani nelákalo, ale odmítl jsem být pozadu mezi kamarády. Ve svých devatenácti letech jsem se rozhodl udělat si řidičák a vstoupit do světa motoristů!

Měl jsem štěstí, autoškola byla příjemná Můj učitel, sympatický starší týpek s obřím plnovousem, mi hned na úvodní hodině nabídl, jak může naše „spolupráce“ probíhat. Autoškola totiž není jen o typických jízdách. Ze zákona má povinně obsahovat i několik vyučovacích hodin teorie provozu a údržby vozidla. Výjimkou není ani výuka první pomoci, která mladého řidiče připraví na ty nejhorší scénáře. „Dáme si pro začátek pár sezení nad dopravními předpisy a uvidíme,“ vysvětlil mi. Zhruba po třech vyučovacích hodinách konstatoval, že v teorii mi žádné ztroskotání nehrozí. Zbytek výuky tak probíhal v mé režii, z vypůjčené učebnice dopravních předpisů jsem se učil sám po večerech. Tenhle systém vyhovoval nám oběma.

Za volantem to probíhalo úplně jinak. Stačilo vysvětlit, že jediné pedály, na které jsem doposud šlapal, byly ty u bicí soupravy, a můj motoristický sensei zpozorněl. Přiznat nejistotu, strach a nešikovnost byl ale ten nejlepší nápad. Následujících patnáct jízd mi bylo ušito doslova na míru. Ta první probíhala na prázdném parkovišti za městem, kde mi byly vysvětleny všechny základy. Za pár minut jsem se rozjížděl a řadil. Sensei zavelel k odbočení do jedné z prázdných uliček, pak znovu a ještě jednou.

Najednou jsem se projížděl v městském provozu.

Model „hodim tě do vody a ty budeš plavat“ nevyhovuje každému, se mnou mu to ale krásně vyšlo. Každou z následujících jízd jsme se pak zaměřili na něco jiného. Rozjíždění do kopce, parkování podélné i příčné, jízda po dálnici a specifika nočního provozu v Praze. Nakonec jsem si vyzkoušel všechno tolikrát, že u závěrečných zkoušek jsem ani jednou nezaváhal. Co na tom, že dnes nasednu do auta jednou za půl roku, protože většinu cest řeším na kole nebo ve vlaku. Já si autoškolu užil. Ne každý má takovou kliku.

Instruktor v nervu „Učitel na mě začal hystericky řvát, jestli jsem se nezbláznila, a že zabít se můžu klidně sama, ale ne s ním v autě,“ popisuje svoje zkušenosti Anna z Chomutova. „Nedobrzdila jsem tenkrát u křižovatky podle jeho představ.

Chápu, že se mu to nelíbilo, ale já byla ráda, že vůbec tuším, co který pedál dělá.“ Na další desítku povinných jízd pak chodila ve strachu.

Instruktor v autoškole není pedagogický pracovník. Z toho jednoduše vyplývá, že mu často mohou rupnout nervy, obzvlášť pokud sám s učením teprve začíná. Mezi námi, stát se instruktorem není nic extra složitého.

Zákon ukládá jen několik dílčích podmínek – musí to být člověk starší 24 let, který dokončil studium na střední škole nebo odborném učilišti a má aspoň tři roky řidičák, takže učit vás může v podstatě každý. Aby dostal licenci, musí projít kurzem pro instruktory (o stupeň těžší obdobou klasické autoškoly) a stejným psychotestem, jaký podstupují řidiči, když jim byl v minulosti řidičák odebrán. Pokud splní tyto podmínky, nevadí, že je to neempatický magor, může si prostě gratulovat, teď je z něj autorita.

RADA: Instruktor na vás nesmí křičet, nadávat vám, urážet vás, ponižovat a dotýkat se vás. Pokud to dělá, zastavte a slušným a klidným (ale fakt klidným – nadechněte se na to radši) hlasem řekněte: „Dál nejedu, dokud se neuklidníte a neomluvíte. Já vám platím za to, abyste mě naučil řídit, ne za to, abyste si na mě vyléval komplexy.“ Nebojte se to udělat, vy si přece platíte službu, jste dospělí, takhle s vámi jednat nemůže.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Jízda není výlet Učit řídit, nebo naučit řídit. V tom tkví základní rozdíl, o kterém by mohla vyprávět Kateřina z Brna. Její jízdy probíhaly často dost netradiční formou. „Vždycky jsem nasedla a instruktor mi hned s úsměvem na tváři oznámil, kam ho dnes zase povezu. Jednou to bylo do kadeřnictví, podruhé na nákup atd. V praxi to znamenalo, že jsem projela pár ulic, zastavila a čekala v autě, až se vrátí. Minuty zaplacené hodiny ubíhaly… Na jízdách se nakonec nenaučila skoro nic, místo rozjíždění do kopce ale od té doby ví, kde podle pana instruktora dělají nejlepší kafe ve městě. Závěrečky tak kvůli nedostatečnému vyježdění dokázala splnit až na třetí pokus. Ze zákona si musela připlatit dvakrát takzvané kondiční jízdy, které ji měly na opětovné zakončení kurzu připravit: „Instruktor pak opakoval, že se mi u něj asi líbí, když se tak často vracím. S postupem času začal být čím dál úlisnější a mít fakt uslintané poznámky. Kdybych to nedala ani napotřetí, asi bych to s ním už vzteky poslala do stromu.“ RADA: Kateřina to nechala zajít zbytečně daleko, měla se ozvat hned při první jízdě, kterou si přece zaplatila na devadesát minut. Žák v autoškole není osobní řidič instruktora. Kondiční jízdy by možná ani nepotřebovala, kdyby si s instruktorem hned na začátku vysvětlila, jak budou hodiny probíhat. „Uslintané poznámky“ jsou vrchol. Holky, šlápněte na brzdu a vysvětlete, že je vám to nepříjemné, ať s vámi takhle nemluví!

Představte si, co by na vašem místě udělala taková Eliška Junková?

Nechala by si sahat na kolínko? F*ck no!

Pozor na bouračky Nevídaná zkušenost Vojty z Kolína. Na řidičák se těšil už odmala, takže řízení mu při jízdách nedělalo problémy, prostě si to tam přišel jen odjezdit, řídit prakticky už uměl. U praktických závěreček přišly komplikace: „Po zhruba dvaceti minutách, kdy se mě komisař snažil nachytat na zákazu vjezdu, přednosti zprava a podobných banalitách, už jsem s autem pomalu a jistě mířil do cíle, řidičák už jsem měl před očima,“ popisuje. V cestě mu stál jen poslední kruhový objezd… a asi i karma. „Projel jsem kruhákem, při výjezdu zablikal blinkrem, a najednou rána jako blázen. Trvalo pár vteřin, než mi došlo, že to do mě zezadu někdo nabořil.“ V první chvíli Vojtu situace pobavila, to ale ještě nevěděl, co se bude dít dál. „Vzhledem k tomu, že to bylo asi dvě stě metrů do cíle, jsem počítal s tím, že mám závěrečnou jízdu splněnou. Komisař byl ale jiného názoru, v zákonu o nabytí řidičského oprávnění je totiž celkem nevýrazná věta, že během závěrečné jízdy nesmí dojít k ohrožení bezpečnosti provozu. To v podstatě znamená, že i když vás někdo naboří, je to vaše chyba. Máte jezdit tak opatrně, aby se to nestalo.“ Absurdní pravidlo Vojtěchovi zkomplikovalo plány. I on si nakonec musel doplatit kondiční jízdy a další kolo zkoušek.

RADA: Tak na tohle bychom se jen tak pro jistotu zeptali právníka, pokud ho máme v rodině nebo mezi kámoši, protože jinak by rada mohla být dražší než ty kondiční jízdy.

Jak vybrat autoškolu Rozhodně se vyplatí nepodcenit výběr místa. Ideální je dobré doporučení od kámošů a známých. Sebehezčí webová stránka může skrývat bandu nepříjemných postarších pánů, v jejichž zájmu je spíš vydělat na kondičních jízdách než vychovat novou generaci gramotných motoristů.

Myslete na to.

Mimo to se hodí znát i zdroj, na kterém jsou všechny otázky z teoretických závěrečných zkoušek. Na webu www.autoskola-testy.cz si každý z vás může vygenerovat test, který trvá 30 minut a čítá 25 otázek. Tak vzhůru do toho! Motorismu zdar!

39

adventure /

T EXT A FOTO: JONÁŠ VERNER

V GRUZII OD VŠEHO TROŠKU „Já tomu nevěřim, prostě to nechápu!“ opakuje Michal během deseti minut už asi po osmnácté. Procházíme palmami osázenou hlavní třídou v Batumi, výkladní skříni pro bohatou ruskou klientelu a největším letovisku v zemi. Vedle nápisů v azbuce a tureckých stánků s kebabem lemují širokou ulici vlajky Evropské unie. Napravo od nás šumí vlny Černého moře, na opačné straně ční v dálce Kavkaz. Je tu čisto a vedro. Že jsme se ještě před pár hodinama klepali zimou a v blátě a zbytcích sněhu pozorovali východ slunce nad bílými vrcholky Kavkazu, taky nechápu ani tomu nevěřím. Jsme v Gruzii.

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

40

W W W.REDWAY M AG.C Z

41

adventure /

Před pár měsíci přistála v naší facebookové skupině prváků žurnalistiky zpráva, která rozčísla všednost letního semestru: Jsou k mání levný letenky z Katowic do Kutaisi na květen, nechce se někdo přidat? Během minuty Karolíně a jejím dvěma kámoškám odepisuju a dostávám za úkol sehnat ještě dva zdatné junáky, aby naše výprava byla pěkně spárovaná.

Charakteristice „zdatný junák“ odpovídají pouze Artur a Michal, jsem proto rád, že ihned souhlasí a nic neřeší. Ani to, že se s holkama neznáme.

Setkáváme se až na autobusovým nádraží těsně před vypuknutím zkouškovýho. Plánů moc nemáme, což se v autobuse do Katowic ukáže jako velká výhoda. Cesta PolskiBusem totiž trvá asi sedm hodin a to už by se jeden pomalu začal nudit. Plánování gruzínského dobrodružství nás ale zaměstná tak, že než se nadějeme, vystupujeme… v Brně.

Automat na kafe nefunguje, na výloze bufetu nápisy v azbuce. Už jsme v Asii, jo? Rád bych sem napsal i něco o krásách Katowic, kde jsme strávili odpoledne, ale byli jsme celou dobu jen v Absurdálně. Absurdálna je místo, které mi doporučil kamarád obchodující s polskými limonádami John Lemon. Velmi hip, vozí je do Prahy.

Na letiště se dostáváme v euforii a po odbavení závodíme na opuštěných invalidních vozíčcích.

Wizz Air šetří kromě vašich peněz i místem na nohy Kdo by si ale stěžoval, zpáteční letenka do Kutaisi stála necelé tři tisíce!

Důležitě si nastavujeme čas o tři hodiny napřed a koukáme z okýnka. Déšť a mlha, že bys z letadla ani psa nevyhnal.

Je pět ráno. Na moderním letišti v Kutaisi mají umělý trávník, po kterém se válíme a domlouváme našim končetinám zhruba do osmi. Pak venku hledáme veřejnou dopravu a nalézáme pouze taxikáře se zlatými zuby a typicky gruzínským, boubelatým nosem. Za osm pětek nás sveze na hlavní náměstí s obří kašnou uprostřed kruhového objezdu. V kurzu deset korun ku jedný získáváme větší množství místní měny lari a vyrážíme na snídani. Většina kaváren a obchodů tu otevírá až kolem desátý, takže se spokojíme se sýrovou plackou chačapuri právě vytaženou z pece a pokračujeme hlouběji do města. Pompéznost náměstí a hlavní třídy střídá omšelost čtvrtí, ve kterých většina místních žije. Náhodou objevujeme polorozpadlý kostel s velkou zenovou zahradou a sytost zeleně v kontrastu s hnědou rozvodněnou řekou Rioni a betonovou šedí velkoměsta nám vyráží dech. Přidávají se k nám dva toulaví psi, které Michal pojmenuje shodně Bobík. Jdou s námi přes most a po schodech nahoru až k chrámu Panny Marie, místní dominantě.

Představte si nádherný starobylý chrám, ze kterého někdo část vyřízne a nahradí ji neforemnou železnou strukturou. Zhruba tak dopadla rekonstrukce této památky UNESCO, ale Kutaisi odtud máme jako na dlani.

Automat na kafe nefunguje, na výloze bufetu nápisy v azbuce.

To už jsme v Asii? Ne, v Brně.

Jsme Čecheti a mají nás tu rádi Kutaisi se pozvolna probouzí a ulice zaplňují farmáři nabízející ovoce, zeleninu, květiny. Prohlíží si nás a my si prohlížíme je. Převážně starší muži v nepadnoucích oblecích s baňatými nosy.

Zpátky v centru nám při pohledu na jídelní lístek dochází, že budeme celý týden jíst jenom různé variace puri – místní chlebové placky připomínající pizzové těsto, kterou Gruzínci zapékají se sýrem, masem nebo čímkoliv, co je zrovna po ruce. V televizi běží indické telenovely a z rádia zní cajdáky z osmdesátek.

Když jsme z Kutaisi viděli to nejdůležitější, je čas popojet. Vydáváme se na místo, odkud by měly vyrážet autobusy do svanetských hor. Stanice je definicí chaosu, všude se ozývá halekání a troubení a nám chvíli trvá,

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

42

než najdeme dispečera. Tomu zase i přes jeho profesi trvá dost dlouho, než v nekonečných řadách dročkařů najde toho, co nás odveze do Mestije. Smlouváním dosáhneme ceny, jakou by Pražák zaplatil za taxík přes centrum. Jenže my jedeme přes 150 kilometrů, takže není důvod si stěžovat. V maršrutce, mikrobusu nahrazujícím meziměstskou dopravu, vzbuzujeme pozdvižení. „Čecheti, čecheti,“ odpovídáme na dotaz, odkud jsme. Dva mladíci nám na uvítanou podávají balíček křupek a pivo.

Rozjíždíme se a díky Michalovi, který mluví plynule rusky, se začínáme bavit. Zábavu podpoří flaška gruzínského koňaku, která po deseti minutách začíná kolovat přes všechny cestující až k řidiči. „U nás člověk může řídit, pokud není úplně namol,“ směje se David, zhruba třicetiletý holohlavý Gruzínec s jiskrnýma očima. Ptá se, jak se řekne anglicky „pij“ a slovo „drink“ ho pobaví tak, že ho se smíchem opakuje při každém dalším loku. A je tady Zugdidi, přestupujeme! Vypadneme z maršutky do deště a hned se nás ujímá další řidič. Řekne si o trochu víc peněz, protože „tohle taxi je jen pro vás a je moderní“. Má pravdu, jediná věc, co jeho toyotě ubírá na kráse, je volant na opačné straně.

Zugdidi je poslední velkoměsto v nížině pod horama.

Noc u Nadii Řidič vypadá, že tak měsíc nespal, a po rozjařené maršrutce nás jeho mlčenlivost mrazí. Z kruhů pod jeho očima by se dalo vyvěštit leccos. Po chvilce ale pouští hardcore rap z východního pobřeží a to nás ukolébá, všechno je v pořádku. Dalších pár hodin strávíme v serpentýnách; po levé straně prohlubující se sráz, dole mohutná řeka, napravo hory. Když se

probudím, obklopují nás zasněžené vršky Kavkazu a jedeme v protisměru. Řidič se vyhýbá dírám v silnici, v tunelu na auto teče voda a není vidět na krok. Jezdí se tu způsobem rychlejší vyhrává, a to i do zatáčky a v protisměru. Klakson je hned po motoru nejdůležitější částí auta.

Někdo jede moc rychle? Zatrub. Pomalu? Zatrub. Vidíš kamarády? Zatrub.

Troubení často provází gestikulace, jejíž význam nám zůstává skryt.

Kličkujeme skrz stáda krav, které se po silnici vracejí z pastvy domů. Po stranách se objevují obranné věže typické pro celou Svanetii. Do Mestije, seskupení horských vesnic dávajících dohromady centrum turismu a poslední baštu civilizace, dorážíme kolem páté odpoledne.

Zatímco se ostatní, zmožení hladem, nechávají okrást v první restauraci, procházíme s Arturem vesnici. Naše pravidlo je chodit rovnou za nosem, zatím nám to vždy přineslo jen samé dobré věci a je tomu tak i tentokrát, u okýnka dostáváme dvě obří puri a jednu gratis za to, že pokecáme s pekařem. Ptá se, jestli jsme z Izraele, což by určitě potěšilo naše židovské předky. Pak jdeme dál do kopce nad vesnici a potkáme Nadiu.

Vitální stařenka nám nabízí ubytování ve své chalupě za stovku na osobu. „Domačne vino máješ?“ ptáme se a Nadia radostně přitakává. Slíbíme, že se vrátíme, a jdeme vyzvednout ostatní, stále hladové a nespokojené s jídlem v restauraci. Michal se zrovna hádá se servírkou, že jídlo za spropitné nestálo, takže by si ho neměla automaticky připočítávat k ceně.

Důležitá poznámka: hádat se nemá smysl, v Gruzii to prostě takhle chodí.

Jdeme k Nadie, opět kupujeme chleba u pekaře a večer trávíme o víně a čače, místní pálence, v chalupě nad Mestijí.

„V kolik jste šli spát?“ ptá se ráno Nadia, u které jsme ještě o půlnoci dokupovali víno. „Chviličku po půlnoci,“ odpovídáme. „Tak proč jste se ještě ve tři ráno prali?“ ptá se dále. „To se vám asi něco zdálo.“ Nechápeme, jak se mohla debata o našich gymplech tak zvrhnout.

Teprve teď, když se vyjasnilo, vidíme tu nádheru, co nás obklopuje.

Všechno kvete, voní, slunce svítí a sněhobílé vrcholky hor nás zvou do své náruče. Po procházce okolím seženeme brunátného maršrutkáře, co nám dá na cestu do Ushguli značnou slevu. Ushguli je nejvýš položená vesnice v Evropě, víc než 2000 metrů nad mořem. Prvních dvacet kilometrů z Mestije po asfaltu, zbytek naprosto šíleným tempem po kluzké a kodrcavé cestě. Stavíme na odpočívadle a řidič vytahuje PET lahev s čačou. I přes slabé protesty ji s námi a ostatními cestujícími vypije a jede se dál, silnice teď už tolik nedrncá. Tu a tam míjíme shluky polorozpadlých vesnických stavení, jinak je krajina člověkem nedotčená.

Znovu zastavujeme a řidič napouští PET lahev pramenitou vodou. „Hele, jak je tu ta voda čistá, jde ji normálně pít!“ rozplývá se Karolína. Řidič nalije vodu do syčícího chladiče a jede se dál.

Stojíme uprostřed bažiny a kolem nás jsou rozházené zvířecí kosti Meta rovina aneb cesta je cíl V Ushguli je krásně. Z trosek hradu, který vesnici vévodil, dokud ho nezbořili sovětští vojáci, si místní vybudovali farmy. V minulosti se tu setkávali náčelníci horských kmenů, nyní je místo vyhlášené svojí krásou a vnitřním klidem. „Až budu starej, nechám se odvézt sem a umřu tu,“ deklaruje Michal a my mu to nerozmlouváme. Řidič autobusu nás seznamuje se staříkem ve slamáku, u kterého prý můžeme přespat. Přehazují si nás jako horký brambor, ale nemáme důvod jim nevěřit a ceny jsou pořád nižší než v lowcostovém průvodci, kterého dívčí část výpravy považuje za bibli.

Vyrážíme mezi hory údolím, které se zdánlivě táhne donekonečna. Po cestě překračujeme říčky, brodíme se sněhem, čvachtáme bažinama.

Je krásně a nám je to jedno. Jdeme jen tak bez cíle směrem k jakémusi ledovci.

Když se začne stmívat a holky jdou napřed, aby už byly doma, dostává se naše konverzace do meta roviny. „Kde to sakra jsme?“ vytrhává nás Arturův hlas z klábosení.

Stojíme uprostřed bažiny a kolem nás jsou rozházené zvířecí kosti.

Vydáváme se kvapně stejnou cestou zpět, jenže stezka do Mestije jako by se vlivem tmy naprosto změnila. Nic se nezdá být na svém místě, a zatímco ujišťujeme holky přes telefon, že k tomu určitě nedošlo, panikaříme, že jsme se ztratili. Vesnice spí, je zima a my máme hlad.

Nakonec se s děvčaty šťastně shledáme a ťukáme na jedno ze stavení, kde se dosud svítí. Když nám podsaditá Gruzínka o chvíli později přinese boršč, sýr a nálož puri, jsme jí velmi vděčni. Vzhledem k poloze nefunguje v Ushguli zásobování úplně nejlépe, obchod zde najdete jenom jeden, a to jen s trvanlivým zbožím. Takže jí nemáme za zlé, když si za jídlo řekne zhruba tolik, kolik dáte v Praze za obědové menu. Na místní poměry přestřel, vzhledem k naší situaci přijatelné. A hlavně výborné. Loučíme se s ní, s jejím manželem trpícím demencí, který se na nás usmívá z gauče, i se dvěma vnučkami, jež nás celou dobu bedlivě pozorují od kamen.

Jdeme spát.

Jsme tam, kde jsme chtěli být Kolem desáté nás probouzí staříkovo lamentování. Nechápe, jak můžeme ještě spát. Procházíme uličkami Ushguli, jsou uzoučké, blátivé a slouží patrně i jako kanalizace. Všechno to teče do azurové říčky, přes kterou

W W W.REDWAY M AG.C Z

43

adventure /

se klene most. Na mostě číhají taxikáři; dobře vědí, že se odtud nedá jen tak dostat. S řidičem z předchozího dne jsme ale domluvení, že nás jeho syn za pakatel hodí zpátky do Mestije, jiná cesta z Ushguli totiž nevede.

Kolem poledne přijíždí karavanem, volant opět na opačné straně. Na rozdíl od všech, co jsme dosud potkali, mluví anglicky. Chce si časem otevřít malou turistickou kancelář a vozit lidi po horách. Do Ushguli se prý v zimě nedá dostat jinak než na běžkách, z nejbližšího města je to 45 kilometrů těžkého terénu. I proto ve vesnici trvale žije jen asi pět rodin.

Po třech hodinách jsme opět v Mestiji a řidič nám navrhne, že můžeme přespat u nich (protože už známe jeho otce). Na trzích kupujeme uzené maso, čerstvou zeleninu, víno a puri. Holky si jdou k Nadie pro to její, my seženeme demižon něčeho, co chutná jako asijská kuchyně. Po cestě do řidičovy rodné vesnice potkáváme v hloučku maršutkářů i jeho otce.

Brunátná hlava se mu nakloní, významně si cvrnkne do krku. To v Gruzii znamená buď „pojď na panáka“, nebo „už mám všeho dost“. V tomhle případě platí to druhé, je ale rád, že nás zase vidí. U řidiče doma nás vítá jeho žena s malou dcerkou a hned nám nabízí pokoj pro hosty. Po nádherné procházce po okolí, které už není ani minimálně zařízené pro turisty, trávíme večer venku u ohně. Přesně sem do těchto končin jsme se chtěli dostat, shodujeme se.

Mladí mluví spíš anglicky než rusky a o Evropě toho vědí víc než průměrný Francouz Las Vegas východu Když to řidič řeže nezměřitelnou rychlostí dolů serpentýnama díra nedíra, všem je dost bídně, mně s Natálií nejhůř. Zrovna v momentě, kdy už to vzdávám a chci poprosit o zastavení, řidič zastavuje vedle jiné dodávky. Ta má v kufru asi třicet barelů s benzinem. Tankujeme; řidič dolévá našemu mikrobusu šťávu pomocí hadice a já si beru první kinedryl v životě. Řidič je i přes to, jak to řeže, zlatíčko. Valíme do přímořského Batumi a změnu v krajině lze popsat jenom těžko. Z holých horských vrchů sjíždíme přes lesy a kaňony opět k řece, zelená nížina, pak najednou palmy a stepní keře, vzduch má tak o dvacet stupňů víc. Vidíme moře a u něj honosné vily i malé světlé baráčky, co známe ze Středomoří.

I typologicky tu všichni vypadají jinak. Las Vegas východu, tak se Batumi, ne náhodou, přezdívá. V centru nás vítají mrakodrapy a obří bulváry, všude kasina a drahá auta. Docela rozdíl od bahnitých cest, které křižovaly krávy a polorozpadlé mercedesy. Jediný faktor, který obě oblasti spojuje, jsou turecké záchody. To člověku dokáže zpříjemnit den, když navštíví jednu z prestižních kaváren a místo mísy najde díru v zemi.

Taxikáři se můžou roztrhat, aby nás někam mohli odvézt. To víte, že jo.

Ubytujeme se přes Airbnb kousek od pláže, následuje fáze „vamos a la playa“. Kdybychom do moře, které mělo asi deset stupňů, jako správní turisti nenaskákali, vyčítal bych si to.

Architektura McDonaldu a čau, Arture Od secesního náměstí v centru přes mrakodrapy, široké třídy a uzoučké uličky v chudších čtvrtích vyrážíme k jedné z legendárních budov. Trochu se stydím, že jsem do Batumi jel i proto, abych ji viděl, ale co, zdejší McDonald’s spojený s benzinovou pumpou stojí za to. Gruzínci jsou v oblasti architektury mnohem progresivnější než my, kteří stále dokola obdivujeme Tančící dům, a tak můžete po celé zemi najít díla velikánů.

Budovu Giorgiho Khmaladzeho nenajdete na internetu jinak než jako The World’s Coolest McDonald’s. Je perfektně vyřešená, a aby se neřeklo, že jsme jeli do Gruzie jíst číze a nugety, propašujeme si na balkonek pár chinkali, knedlíčků s mletým masem. McDo patří v Gruzii mezi dražší restaurace, odpovídá tomu i klientela, kterou naše slizké knedlíčky pohoršují. Den končí v shisha baru pro Rusy, kde se loučíme s Arturem.

O půlnoci vyráží velmi pofidérním taxíkem zpátky na kutaiské letiště,

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

44

aby se další den dostal do Prahy. Family business, přes to vlak nejede.

Procházíme se po pláži a nad Černým mořem se tu a tam zablýskne.

Ze zvědavosti nakoukneme do budovy, která slibuje karaoke. Ačkoliv odcházíme asi po patnácti vteřinách, nelitujeme. Gruzínská podoba Michaela Jacksona v provedení šesti osob, které v pokročilém stadiu večera nabyly dojmu, že jsou všechny král popu, nemělo chybu.

Poprvé v životě cením botanickou zahradu Je mlha, trochu mrholí, jeden by řekl, že je hnusně. My však ne, tohle počasí vytváří v obří botanické zahradě iluzi tropického deštného pralesa někde ve Vietnamu. Tak teď už jsme viděli fakt všechno, proběhne mi hlavou, zatímco procházím přes trsy agáve k vysokým eukalyptům, jaké jsem naposledy viděl v Austrálii. Posledním přáním zakladatele profesora Krasnova bylo, aby byl pohřben mezi mexickou a japonskou sekcí s výhledem na moře, a tam má tedy také hrob. Z místa vyzařuje klid a pohoda, dobře si to vymyslel. Promočení na kost, ale spokojení stopujeme odpoledne autobus zpátky do Batumi. I přes to, že další den vstáváme brzy, vyhecuju zbytek skupiny a zabloudíme do studentského baru, kolem kterého jsme procházeli předchozí večer. Tlacháme s místními studenty i lidmi, jejichž životní poslání je cestovat. Bavíme se o relativně nedávné válce s Ruskem i o postavě Michaila Saakašviliho (bývalý prozápadně orientovaný prezident), kterého má mladší generace nejspíš docela v lásce. Rusko je pro Gruzínce na jednu stranu nebezpečí, podobně jako Turecko, na druhou stranu nezbytnost z hlediska investic a financí.

Proto ty vlajky Evropské unie, proto tu mladší generace mluví spíš anglicky než rusky a proto toho vědí o Evropě víc než průměrný Francouz. Večer později přechází ve všeobecnou oslavu mládí a mně to strašně připomíná moje oblíbený podniky v Praze. Další z věcí, co jsme tu zkrátka potřebovali objevit.

Budík nezklame a zvoní v pět padesát. Do Tbilisi jezdí jen jeden vlak denně a tomu je jedno, kdo včera ponocoval. Pamatujete si ty vlaky, co vezou v Hunger Games soutěžící z chudých distriktů vstříc bohatému kapitolu? Dost podobná věc nás nabrala v poloprázdné nové budově nádraží. Wi-fi, dostatek místa na nohy, pohodlné sedačky, přímá linka za dobrou cenu nás vezme rychle a pohodlně přes celou Gruzii. V poledne dorážíme do Tbilisi, hlavního města Gruzie. Obklopí nás dětský žebrácký gang, co se nestydí sahat nám do kapes, a když jim nic nedáme, mlátí nás. Podle místních se ale sociální péče mění k lepšímu, oproti dřívějšku prý světelnou rychlostí.

Ať se člověk v Gruzii podívá kamkoliv, je to vždycky zajímavější než nekonečné řady žlutých polí s řepkou u nás Na blešáku mají i to, co neexistuje V centru opět čisto, opět vlajky EU, nádherné parky postavené z dotací, jimž vévodí skleněně působící most Míru. Hlavní město nepůsobí na rozdíl od Batumi tak teatrálně, což nám potvrdí i jeden místňák. „Jo, Batumi, to je jedno velký divadlo pro ruský investory,“ směje se a má pravdu.

Nad městem se tyčí soustava kopců. Na jedné je vysílač, kam vede lanovka, na druhé monumentální socha Matky Gruzie a hrad. Poté, co se uprostřed města vyškrábeme k Chrámu nejsvětější trojice, scházíme kolem honosného prezidentského sídla dolů k řece na největší bleší trh, na jakém jsme kdy byli. Koupíte tu všechno od snubního prstenu přes umělecká díla až po autorádio nebo typ iPhonu, který neexistuje. Sháním staré objektivy a opravdu je nalézám. Jejich prodejce však k mé smůle zná pravou cenu a chce po mně sto dolarů. Holky, kterým nejde na rozum, že i kluci můžou propadnout nákupní horečce, nás nechávají našemu osudu a vyrážejí do rozlehlého Carrefouru.

Množství zboží na blešáku je k neuvěření. Spousty pohlednic, známek, bankovek, sovětských i nacistických vyznamenání a tak dále. Uneseni zážitkem si kupujeme kebab a jdeme nakupovat věci na cestu zpátky.

Z obchoďáku, jehož výlohy v duchu srovnáváme s těmi holými u malých krámků v horách, procházíme skrz staré arabské lázně a potom apokalyptickým tunelem sjíždíme do podzemí na metro – čistě proto, abychom se svezli metrem v Gruzii. Je to dost šílený, ale cestu na další autobusový stanoviště to urychlí. Dokonce i přes to, že v každý zastávce lidi div nevypadnou z vagonu, jak je plnej, si skupinka žebráků dá tu práci brodit se skrz cestující a vybírat peníze. Je před náma předposlední cíl cesty, a to rodiště Josifa Vissarionoviče Džugašviliho aka Stalina. Gori.

U Stalina to končí Do Gori dorážíme v podvečer a víme, že odtud se do Kutaisi oficiálně dostat nedá. Ke Stalinově muzeu přicházíme Stalinovou třídou skrze Stalinovo náměstí. Bizarní muzeum, ve kterém najdete všechno od Stalinových básniček až po jeho kapesníky, nemá s reálnou historií nic společného. Gruzínci mají ke svému nejslavnějšímu rodákovi asi takový vztah jako k Rusku; uctívají ho jen tady v Gori, jinak nikde.

Jenže už je nejvyšší čas dopravit se na letiště. Bereme si taxíka na nejbližší dálnici a stopujeme. Jako první nám zastavuje autobus, který jede – to byste neuhodli – na letiště! Při pohledu z okýnka mi po cestě došla jedna strašlivá věc: ať se člověk v Gruzii podívá kamkoliv, je to vždycky zajímavější než nekonečné řady žlutých polí s řepkou u nás.

Jednou moře, pak kaňony, divoké řeky, města duchů…

Připadal jsem si jako naprostý vlastizrádce, protože většinou se zpátky do Čech těším. Zbytek skupiny to měl podobně; bylo nad nebesa zřejmé,

W W W.REDWAY M AG.C Z

že v Praze spadneme rovnýma nohama přímo do splašek zkouškového období, tuny papírů a práce. Ale nikdo toho nelitoval, právě naopak.

Jestliže si člověk může v tom nejhorším jen tak odjet do země snů, kde vás u sebe ubytují cizí lidé, dají vám najíst a obecně vzato vás berou jako přítele, není to tak špatnej život.

• V Gruzii se platí měnou lari. Jedno lari je asi deset korun.

Směnárny nabízejí v drtivé většině shodný férový kurz.

• Ubytovat se dá prakticky jakkoliv. Od Airbnb a Booking přes hotely a guesthouses až po přespání u místních. To poslední platí ale spíš jen na venkově.

• Pokud do Gruzie pojedete, nebojte se. Není to žádná džungle a díky proevropskému smýšlení se tam budete cítit jako doma.

• Hlavními jazyky jsou kromě gruzínštiny, která má i svou vlastní abecedu, angličtina (u mladších) a ruština (u starších). Důležité nápisy jsou v jejich abecedě, latince i azbuce.

• Jídlo je levnější než u nás, stejně tak většina komodit.

Nebojte se smlouvat.

• Většina ubytování nabízí všechno, na co jsme zvyklí v Evropě, často včetně wi-fi. Opět není důvod se bát.

• Rozlišujte mezi hromadnou dopravou (maršrutky) a taxíky.

Maršrutky jsou větší a mnohem levnější, taxík bude dražší, ale pouze pro vás a moderní. :))

45

technologie /

T EXT: JAKUB VRBICKÝ FOTO: ARCHIV

APPLE WATCH Pro mnohé možná zbytečně drahá hračka, jejíž využitelnost je minimálně sporná. Pro jiné zase neodmyslitelný společník každého dne. Sám jsem si původně říkal, k čemu to je, takovou blbost si nikdy nekoupím. No ale nakonec jsem si je koupil a už bych je nesundal z ruky.

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

46

Pro ty, jejichž zápěstí obepnuté páskem působí jako přiškrcený buřtík (k nimž stále patřím), jsou jakékoliv hodinky zkrátka nevhodné. U Apple Watch to neplatí, ať základní hliníková verze, střednětřídá nerez ocel, nebo luxusní keramická varianta, všechny se díky svému atypickému tvaru vyjímají na ruce dobře, stačí jen zvolit správný pásek. Na výběr je perforovaný silikonový, nylonový, kožený nebo ocelový.

Není to však jen vzhled, z čeho jsem tak nadšený, nejlepší je pochopitelně dokonalá symbióza s ostatními zařízeními Apple. Vypsat všechny funkce hodinek by vydalo na mnohem delší článek, než na kolik zde máme místo, tak zůstanu jen u těch základních.

Ukazují čas To by člověk taky od hodinek čekal, co? Apple Watch ovšem umí zobrazovat čas tolika způsoby, že si vyberete ten, který se nejlépe hodí k vašemu outfitu a dané situaci. Máte jedny hodinky, které jednoduchou proměnou ciferníku budou vypadat dobře jednou při běhání, jindy na divadelní premiéře. K čemu to, ptáte se? No to je jako ptát se holek, proč potřebují na každou událost jinou kabelku nebo proč mají tolik rtěnek.

Máme prostě to štěstí, že žijeme v té části světa, kde si můžeme luxus výběru dovolit.

Budou vás koučovat To zní trochu strašidelně a sám bych na takovou funkci ze všeho nejdřív odpověděl „ježišmarjá, ještě i hodinky mě budou koučovat, dík, nechci!“, ale počkejte, je to velmi příjemné. Hodinky změří každý váš krok a denně vám ukážou, kolik jste nachodili, vystoupali pater a spálili kalorií.

Pravidelně vám také měří srdeční tep. Pokud si zadáte nějaký cíl, třeba „do listopadu napsat seminárku“, hodinky vás budou nejen upozorňovat, že termín se blíží, ale také vás odmění, když stihnete splnit plán včas.

Všechny měřené hodnoty můžete sdílet s přáteli a vzájemně se hecovat k vyšším výkonům.

Notifikační centrum Na hodinky vám přijde každičké upozornění, ať je to zpráva z Facebooku, telefonní hovor, nebo match na Tinderu. S hodinkami taky můžete odpovědět pomocí přednastavených odpovědí nebo odpověď nadiktovat sami. Když nemáte po ruce telefon, dovoláte se v klidu z hodinek, což je

W W W.REDWAY M AG.C Z

dobré třeba v klubu, kam si hodně lidí telefon nebere, aby pořád nemuseli myslet na to, že ho ztratí nebo jim ho někdo ukradne.

Poslouchají na slovo Díky hlasové asistentce Siri můžete hodinky ovládat pouze svým hlasem, což je frajeřina, ale taky praktická věc třeba v zimě, kdy nosíme tlusté palčáky. Chcete spustit aplikaci, napsat zprávu nebo provést akci na svém iPhonu, stačí promluvit k hodinkám, a je to. Se Siri se můžete bavit i jen tak, někdy je to zábava, její komunikační skilly jsou lepší a lepší.

Dokonalé spojení s iPhonem Díky spárování s iPhonem můžete hodinky plně konfigurovat, stahovat aplikace a blbnout s nastavováním ciferníků, ale hlavně si prozvonit telefon, když ho nemůžete najít. Šikovná je taky možnost fotit přes hodinky iPhonem, normálně i vidíte, kam je namířená kamera a všechno.

Z hodinek se v klidu dovoláte, což je dobré třeba v klubu, kam si hodně lidí nebere telefon, aby pořád nemuseli myslet na to, že ho ztratí nebo jim ho někdo ukradne Nechci nikoho přesvědčovat, ale…

S Apple Watch je zábava a v mnoha případech mi opravdu usnadňují nebo zpříjemňují život. Jistě jsem se měl dobře i předtím, než jsem si je koupil, prostě jen říkám, že to není jen takový neužitečný krám a zbytečná okázalost, jak se nezasvěcenému může zdát. No a abych tedy i něco zkritizoval: Kabel od nabíječky je dost krátký, vývojáři asi předpokládali, že nabíjet budeme přes noc, hodinky pěkně odložené na nočním stolku, tak jak to dělali naši tátové. Taky nastavení všech funkcí, které Apple Watch nabízejí, vám zabere nějaký ten čas, něco jde nastavit jen z hodinek, něco zase jen z telefonu v aplikaci Apple Watch. Je to detail, ale pro nového uživatele, než si zvykne, kde co je, docela nepříjemný.

47

active /

T EXT: MICHAL ZORNÍK FOTO: RONIX WAKEBOARDING

Jako vodní lyže, ale lepší Největší srdcaři oblékají neopren do ještě studené vody a začínají sezonu, jen co wakeparky spustí vlek. Nejvíc si ale wakeboarding užijete v letních měsících. To vám kromě wakeboardu, helmy a vesty budou stačit jen plavky a případně lycra. Zpravidla každého wakeboarding chytne po prvním objetém kole na vleku. Pak už chce jen jezdit a jezdit, co mu síly stačí!

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

48

Jak si vybrat wakeboard?

Jako úplný nováček byste měli při výběru nového wakeboardu brát v potaz těchto pár věcí: rozměry, preferovaný styl jízdy a prohnutí wakeboardu.

Začátečníkovi úplně postačí základní deska, která se dobře ovládá a odpouští chyby. Dražší wakeboardy se specifickými vlastnostmi nechte zkušeným jezdcům, vy byste je ani nevyužili.

Wakeboard si vybíráme také podle toho, kde chceme převážně jezdit, jestli spíš v cable parku, nebo za člunem. Pokud vás láká jízda v cable parku a skoky přes překážky, vybírejte wakeboardy s odolnou skluznicí, která prkno ochrání při časté jízdě na railech a kickerech. Pro prkna na ježdění v parku jsou důležité odnímatelné ploutvičky, které by vám na překážkách vadily. Zeptejte se na to prodavače.

Na jízdu za člunem vám poslouží libovolný wakeboard, nejlépe se čtyřmi odnímatelnými ploutvičkami, popřípadě se šesti, kde čtyři jsou napevno profilované (neboli molded-in) a dvě středové jsou odnímatelné. Čím víc ploutviček, tím líp. Zlepšují jízdní vlastnosti, prkno je pak rychlejší, lépe drží na hraně a dělají se s ním triky. Jako začátečník ale sáhněte bez obav po prknu se dvěma flosnami, které zaručují vynikající stabilitu.

Podobně jako u snowboardingu budete kromě prkna potřebovat i vázání.

Někteří výrobci nabízejí zvlášť botu a zvlášť vázání, nejčastějším řešením je však integrované vázání, kdy je bota napevno připevněná ke konstrukci.

odnímatelné krytky na uši; když sebou plácnete o hladinu, chrání vám zvukovody před poškozením.

Správná velikost vesty je zásadní!

Vesta jezdce nadnáší na vodě a zároveň ho chrání před dopady na hladinu.

Velikost vybírejte pečlivě, vesta musí pevně držet na těle, při pádu do vody nesmí sjíždět, jinak by vám překážela při plavání a to nechcete. Vesty jsou pružné a během běžného používání se roztahují, to je při výběru taky dobré vědět, takže vybírejte tak, aby vám byla těsná, skoro malá.

Vesty se liší tvary, velikostmi, způsoby zapínání nebo materiály.

Nejčastější druh zapínání je klasický přední zip. Vesty přes hlavu se hůř oblékají, ale zas lépe přiléhají k tělu. Modely se zapínáním na přezku se používají u vest pro děti nebo u levnějších variant, kdy je možné pásy stáhnout, a regulovat tak velikost.

Jak se udává tloušťka neoprenu a kde ji najdu Tloušťka je základní údaj a najdeme ho v popisu nebo i názvu neoprenu.

Je to buď jedno číslo (např. 3), ale může jít také o údaj ve formátu např.

5/4 nebo 6/4/3. Čísla značí milimetry.

Tloušťka 3: neopren je všude stejně tlustý, v tomto případě 3 mm.

Tloušťka 5/4: první údaj (5 mm) je tloušťka na trupu a kritických místech, jako jsou ramena a ledviny. Údaj za lomítkem platí pro zbytek těla, tedy končetiny.

Tloušťka 6/4/3: třímístná kombinace dává informaci o tloušťce 6 mm na tělo, 4 mm na nohy a 3 mm na ruce.

Letní neopreny jsou většinou s tloušťkou do 3 mm, vhodné do teplé vody a počasí s teplotami nad 18 °C. Zimní mají obvykle tloušťku 4/3, 5/3, 6/4/3 a bývají částečně nebo zcela pogumované. Označení zimní neznamená do mrazu, ale spíš na jaro a na podzim, u nás vlastně často i na léto, kdy je teplota vzduchu a vody mezi 10 až 20 °C.

I na wake potřebujete helmu Taková rána do hlavy o překážku nebo třeba jen při dopadu do vody může způsobit vážný úraz. Pro wakeboarding se používají helmy se speciální výstelkou, která kombinuje neoprenovou a tlumicí vrstvu. Helmy mají také

W W W.REDWAY M AG.C Z

Neopreny a lycry Základní funkcí neoprenu je tepelná ochrana. Neoprenová kombinéza chrání jezdce nejen před prochladnutím, kdy teploty nejsou zrovna ideální ke koupání, ale také před oděrem a slunečním zářením. Protože voda spolu s větrem odebírají tělu teplo odpařováním, má smysl nosit neopren i při teplotách nad 20 °C. Když je opravdu horko a potřebujeme se chránit pouze proti slunci, je dobrá lycra – trička s dlouhým nebo krátkým rukávem, vyrobená z kvalitní rychleschnoucí látky.

Aby neopren chránil, musí vám být akorát. Neopren pracuje tak, že propouští a udržuje na těle slabou vrstvu vody, která se ohřeje, a tak je nám krásně teplo. Neopren by tedy měl být pohodlný, ale zároveň těsný, jinak se při ponoření nebo vlně dostane dovnitř ledová voda… a to fakt nechceš!

Existuje celá řada střihů; plavkový, s dlouhým rukávem a krátkými nohavicemi, s tříčtvrtečními, plavkový s dlouhým rukávem, plná délka atd. Výběr je subjektivní, záleží na tom, jestli vám bývá zima spíš na horní polovinu těla, nebo na dolní, nebo úplně všude. V čem se lépe cítíte a taky v jakých podmínkách budete nejčastěji jezdit.

49

estetická výchova /

T EXT: REDAKCE FOTO: VÝVAŘOVNA.COM VYDALO CPRESS, ALBATROS MEDIA, 2017

„Jsme jediný upřímný foodblog. Jsme jako Sex ve městě, kdyby Carrie a spol. žily v Praze na pokraji nervovýho zhroucení. Utopenec je naše makronka, pivo je naše šampaňský a kreténi jsou pan Božský. Je nám už trochu víc než dvacet, ale to neznamená, že děláme správná rozhodnutí, ať už se to týká práce, milenců, nebo výběru jídla k obědu. Někdy to tak prostě vyjde. Sociokulturní souvislosti, návraty do dětství v jídelnách a před televizí, glosování nad svíčkovou, ranní cesty domů se smažákem v ruce. Štěstí i smutek doprovázející chlebíčky a bohemku. Kolik hotovek se dá zkonzumovat za třicet let? Kolik hashtagů vygeneruje euforie a deprese? Život je raut, na který nás nikdo nepozval. I přesto jsme přišly.

Hannah, Jana, Daniela. Holky z Vývařovny.“ Holky z Vývařovny původně založily svůj blog jako ironickou reakci na vyumělkované foodblogy, které před pár lety zaplavily kyberprostor. Začaly mapovat vysokoškolské menzy, závodní jídelny a bufáče, kde v deset dopoledne dělníci nestojí frontu na pho, ale na poctivou dršťkovku.

Místo food porna fotily umakartové stoly pokecané segedínem a koprovkou, pateticky pózovaly v tričkách s nápisem krabí salát, v jedné ruce lahváče, v druhé tukový rohlík aka levný jed. Jana, myslím, chtěla dokonce chodit s řezníkem, což se v její partě plné veganů rovná „chtěla chodit s Dr. Hannibalem Lecterem“ nebo něco podobně radikálního.

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

50

Za šest let se Vývařovna vyvinula do média „reflektujícího život tří mladých žen za pomoci jídla jakožto metafory“ a získala nominaci na cenu Magnesia Litera. Teď holky napsaly knihu o patnácti kapitolách nazvaných podle patnácti nejpoužívanějších hashtagů z blogu, což by čtenáři mělo napovědět, že nepůjde o klasický dívčí román, ale zcela nový žánr, který si můžeme pracovně pojmenovat třeba „kompromitování sebe sama psaním na papír“, protože holky si dělaj srandu ze všeho, sebe nevyjímaje. Tři Grácie, dcery boha rozkošné trapnosti.

Jsou jako umělé květiny, barevné lesklé konfety, laciné plastové doplňky a gelové nehty. Jsou hospodyňkami i femme fatale pražské hipster scény. Jsou levnými jídelnami prezentovanými ve stylu seriálu Dallas, sledovaného za doprovodu litrů braníku. Jsou nočními smažáky po cestě z klubu ukrytými za provinilý ranní fresh a dietní kolu místo svačiny, jsou vším, co člověk se vkusem a vycepovaný zdravou životosprávou nedělá.

Ondřej Gerik, grafik: „Obsah místy ohýbá nastavená pravidla sazby, latentně se vzpírá médiu knihy, glitchuje a přetéká pokaždé, když se naskytne nečekaný datový formát či obsah. Takový jev je přitom typický spíše pro elektronické médium, z něhož blog Vývařovna vzešel.

Samotný objekt knihy je pak pro mě metaforou lesklé tekoucí goudy mezi dvěma polovinami housky a večerním psaníčkem.“ Takovou knihu jste ještě nečetli.

#holky W W W.REDWAY M AG.C Z

51

estetická výchova /

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

52

W W W.REDWAY M AG.C Z

53

adventure /

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

54

#bizar W W W.REDWAY M AG.C Z

55

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Křížovka má dvě tajenky. První část obsahuje jméno režiséra, druhá titul jeho filmu, jednoho z nejlepších snímků o válce ve Vietnamu.

ČÍSLO 10, 2017 | ROČNÍK I X

56