RedWay 8/IX. by RedWay magazine

VŠE O Josh Homme ROZHOVOR Zlatan Ibrahimović TECHNOLOGIE Apple Park

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK IX | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? Ilustrace vynikajícího mladého výtvarníka Honzy Kocoura ze Studia DRAWetc. Scénu dotvořil ve virtuální realitě náš bývalý čtenář, dnes student VŠUP v Praze Michael Rosa. Seznámíte se s ním ještě uprostřed čísla, kde předvádí ukázku augmentované reality. Pokud chcete ty jeho pěkné věcičky vidět, stáhněte si z FB stránky RedWay Magazine malou appku do telefonu. Pak ji zas můžete odinstalovat, Michael ji vytvořil jen pro tohle jediné vydání časopisu, a hned se o něj začaly zajímat firmy Vans a ČSOB a taky někdo z Norska. Doufáme, že mu to přinese zajímavé pracovní příležitosti, kontakty, a že bude brzy bohatý a slavný! O virtuální realitě teď promluví Mirek Burkoň, který žije a pracuje v Silicon Valley, zemi zaslíbené novým technologiím, microdosingu (užívání LSD v nepatrných dávkách prý podporuje kreativitu) a microdrinkingu (pití vody v nepatrných dávkách prý taky něco zlepšuje, nevím co, ale asi všechno, jinak by to inženýři nedělali). „Ahoj, čtenáři. Zabývám se AR, což je technologie podobná VR, ale aplikace v ní budou vypadat velmi jinak, což mě právě zajímá. Kdybych měl porovnat vývoj VR tady v Silicon Valley a v Česku, tak to ani nejde. Zatímco v Česku pár lidí kutí nějaké appky, tady jsou každý týden minimálně dva meetupy, kde potkáš jak vývojáře a designéry, tak lidi z Nvidie nebo Oculusu. Nicméně já jsem k VR dost kritický. Je to zatím jen spousta blbin a kvalitní obsah nikde. Navíc ani prodej headsetů není úplná bomba, pořád je má strašně málo lidí, takže celý ten průmysl je v takové dost zvláštní situaci, kdy nikdo moc neví, co s tím bude, ač do toho všichni dávají hodně peněz a chtějí, aby to rostlo. Proč VR víc nevydělává? Ona má velký potenciál, jenže my jsme se zatím nedostali dál než k job simulátorům, běhacím pásům a VR kurzům vaření, což jsou kraviny, staré známé věci, které se rychle omrzí. Jsou tady velké projekty jako The Void (www.thevoid.com), což je ale obří instalace, spíš Disneyland než obývák. Lidi pořád mluví o tom, jak by se VR dala používat k cestování, terapii, cvičení a tak dále, což jsou právě pořád snahy překlopit do ní to, co už dávno známe a děláme. Když se od toho oprostíme, přestaneme napodobovat fyzický svět, teprve se otevřou ty možnosti. Dobrý příklad je Tiltbrush, kde můžete malovat interaktivními audio materiály… Prostě nejdůležitější je zapomenout na reálný svět, na jeho zákony a měřítka. Až tohle dokážeme, VR nám umožní vyprávět nové příběhy a prožívat nové věci.“

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 8, ročník 9 zdarma toto číslo vyšlo v dubnu 2017 titulní strana: Jan Kocour, DRAWetc.com adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz grafický design a layout Anna Krčková editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Dominik Zezula, Honza Kistanov, Pavlína Kozáková, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Bára Růžičková, Kryštof Kotík, Petr Svarovský, Michael Rosa marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Držím palce a těším se na teleportaci,

Martina Overstreet, šéfredaktorka

Jaroslava Foglara 2 Praha 5 155 00 toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha, s. r. o., Jahodová 99, Praha 10

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů, vzdělávacími tématy a popkulturou.

REDWAY ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK IX

POP

TÉMA:

VIRTUÁLNÍ REALITA

8–13 Vysokoškolské dada: Jak jsem přišel k bydlení a ani žádné nesháněl Sex, láska, starosti: Triky s vaginálním svalstvem

VŠE O

14–17

TÉMA

18–29

Josh Homme

Matrix, milé děti, to je máma a táta VR gaming VR vzdělávání VR umění Čtenáři! Mé jméno je Michael Rosa

SMARTBOX

30–37

Neznalost zákona neomlouvá: Zdravotní a sociální pojištění Hledá se LEADr Lenost, ztráta pozornosti, prokrastinace

ROZHOVOR

38–43 Zlatan Ibrahimović

ACTIVE

44–45

ADVENTURE

46–53

TECHNOLOGIE KŘÍŽOVKA

Když jedeš na kole, chraň si mozek

Stopem do Mongolska

54–55 Apple Park: Kanceláře budoucnosti

56 46

pop /

Jak se vám to líbí? (reakce při hraní VR hry Don’t Let Go, o které píšeme v tématu)

Emilia Clarke, Daenerys Targaryan

Hugh Laurie, Dr. House

„Já se nebojím ničeho, jsem matka drakůůůů…! Uuuuu…! Aaaaaaaa…! Bože, fuj, sundejte mi to!“

„Včely? To mi vůbec nevadí. Jsem na ně zvyklý, chovám je. Na tohle mě nedostanete.“ O pět minut později stále stejně nevzrušeným hlasem: „Hmmm, myslím, že mám dost. Ne, tohle nevyhraju.“

Instantní krása

text a foto: Petr Svarovský

Fotky mobilem děláme všichni. Od vynálezu Instagramu jsou některé i ke koukání. Teď ale přichází velká změna. Z Číny. Photoshopované fotky byly donedávna vyhrazené jen modelkám. Zúžit pas, zvětšit oči, odstranit pupínky a prodloužit nohy bývala práce pro grafická studia. Trvalo to většinou pěkných pár hodin. Jenže dneska se fotí všichni a zveřejňují to na sociálních sítích. A všichni chtějí vypadat stejně dobře jako jejich oblíbené hvězdy. Co s tím? Aplikace! Teď je hodně v oblibě čínská Z-Camera. Možná proto, že dokáže pár triků, které se ostatní aplikace ještě nenaučily. Funguje to jednoduše: Uděláte fotku (většinou selfie) a hned začnete vylepšovat. Barevné filtry, ořezávání nebo stickers nejsou nic nového, i když Z-Camera je má hodně povedené. Úprava barvy rtů, očí, vlasů a nebo odstraňování pih už je ale jiná liga. Pravá zábava ovšem přijde, když si vyfotíte celou postavu, nejlíp v plavkách.

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

Tegan & Sara, dvojčata tvořící kanadskou indie skupinu „Hehe, včely… Hehe, nože… Hehe, ten pavouk. Dobrá hra, cool.“

Prodloužit jedním dotekem nohy, zvětšit bicepsy, přidat sixpacky nebo tetování se už může docela hodit. Když vás přestanou bavit základní funkce, můžete si stáhnout či dokoupit další filtry. Nahrávání videa, sdílení všemi způsoby a ukládání do galerie na vašem telefonu je samozřejmostí. Podobných aplikací se za poslední rok vyrojilo docela dost. Za zmínku stojí Sweet Selfie Candy New Name s funkcemi „Smart Auto Beauty“ a „Whiten Teeth“ anebo Candy Camera – Photo Editor. Obě se zaměřují hlavně na vylepšení portrétů, každá vyniká v něčem jiném. Tyhle aplikace se stávají kulturním fenoménem. V Asii teď všichni chtějí vypadat úhledně a spořádaně a tenhle trend už přichází i k nám. Třeba se vám to bude hodit, až si budete dělat fotky na Tinder.

Balthazar Fifteen Floors Indie rock, skvělej hlas zpěváka. A hrozně dobrý texty. Tahle kapela je důkazem, že v Belgii uměj i jiný věci než vafle. Doporučil mi je nedávno kámoš a od tý doby jich nemám dost. Tell your mother that you love her, kiss her like you kiss no other.

Kingdom Each & Every Day Proč: Království boží nepřichází na zem každý den. Tedy pokud zrovna Kingdom nevydá svoje klubově-dekonstruktivní album Tears in the Club. To jsou potom kluby uslzené doslova Each & Every Day. A nemusí to být nutně od alergie. HAZNO

ZUZKA KISS, TURNOV

Mac DeMarco

Edoshův Kur-ník Šoféřina Jsem starej, takže nevim, koho to tady bude zajímat. Experimentální rap, má to koule, i když tam maj genderovou přesilu holky, a taky jsem jim k tomu teď dělal videoklip a to je na tom taky dobrý, protože si ho pouštim pořád dokola a to je zatim dobrý.

On the Level Koupelnová píseň plná splínu z nejnovějšího alba člověka, jehož tvorba překračuje dimenze lidského vnímání. Žijící mem, nekorunovaný král vaporwavu s mezerou mezi zuby, still has it. DeMarca nejde nemilovat. JONÁŠ

JAKUB, 29, PRAHA

Tegan & Sara Phil Collins

Shampoo is a Conspiracy Věříte, že šampon vám jen myje vlasy? Že některé šampony nedráždí oči a nevyvolávají slzy? Blázni! Šampony jsou konspirace, která ovládá již pár desítek let reklamní prostor. Tady se o tom přesvědčíte!

Things full of beans that shouldn’t be full of beans Obsah stránky je plně obsažen v jejím názvu. Pod kotlem kreativity již není třeba zatápět.

In The Air Tonight Pop/rock. Ano, tuhle skladbu zná každej, ale ten kult kolem toho udělaly hlavně bicí zvané gate reverb, kde se hraje bez činelu. Collins s producentem Hughem Pagdhamem vytvořili drum sound, který se pak v osmdesátých letech nejvíc používal. A já se ji teď učím na bicí.

U-turn Haha, vaporwave, to ještě jede, jo? Mě zaujala chladnokrevná kanadská dvojčata z protější stránky. Ze zvědavosti jsem si to pustila. No tak hudba je to takhle třeba do auta nebo na kolo nebo když si jdete při západu slunce zaběhat. Do plážovýho baru taky dobrý, v klubu bych na to asi netancovala. Ale ty klipy, ty klipy, ty klipy! Filmový. OVER

MAREK, 25, PRAHA

The Whiskey Charmers Pan Sonic Uranokemia Asi tvrdší experimentální elektronika. Nechápu, že jsem takovou věc objevil až teď, takovou hudbu si představuju, že bude hrát, až nastane apokalypsa. Baví mě na tom každej zvuk a každej sample, je za tím cítit veliká práce, čas a profesionalita. Sám se věnuju elektronické hudbě (snažím se) a tohle mi NAPROSTO posunulo hranice, co se dá vytvořit, kam se to dá posunout. Kdysi mě takhle probudili WWW. Novej vesmír.

Straight and Narrow V naprosté blaženosti vás to povede, kudy zrovna půjdete, a budete mít ten plnohodnotný pocit, že váš život opravdu patří vám. Povzbudivé a harmonizující. Síla v srdci, síla v těle, tak se hlavně ničeho nebát a poslechnout si zbytek desky, který je stejně hypnotizující. PAVLÍNA

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

VÍTĚZSLAV STŘELBA, DINGLE (IRSKO)

W W W.REDWAY M AG.C Z

pop /

T EXT A FOTO: JONÁŠ VERNER

Moje vysokoškolské dada Jak jsem omylem sehnal bydlení

Vždycky jsem byl přespolní. Hybrid mezi Pražákem a vesničanem. Dvacet minut denně strávených ve vlaku mě za světla nikdy neomezilo tak, abych začal byť jen uvažovat o změně bydliště. Jakmile ale začala noc, stala se z mého přespolnictví zátěž, která mě minimálně každý druhý pátek táhla ke dnu. Na dně jsem pak nacházel čtyři možnosti: odjet domů v půl jedné posledním vlakem, prvním v půl páté, přespat někde v Praze nebo se z centra vydat na Chaplinovo náměstí (dálka jak na Mars), odkud jel noční autobus.

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

jméno: Jonáš Verner věk: 19 let škola: FSV UK, žurnalistika stav: hlava v oblacích

První a druhá možnost nutí opouštět mejdan, když se vám ještě nechce, nebo zase chce už dávno, cesty nočním autobusem jsou pak zdlouhavé a fatální co do počtu cestujících, kteří se chtějí pochlubit obsahem svých žaludků. Spolu se začátkem semestru u mě proto začala vítězit alternativa spaní v Praze.

je jedovatá, jak se řekne slunečnice latinsky, kdo vyhrál mistrovství světa v hokeji v roce 1996 nebo třeba jak účinně zastavit krvácení z nosu. Týmy se u stolů poradí, zapíší odpovědi na papír, pak je vyhlašování vítěze, ten přebere cenu, a najednou bum – je jedna ráno. A dostaňte se v jednu odněkud z Hájů do Černošic.

Jonáš nebude sedět v koutě

Gauč a já

Počet večerních aktivit tehdy vzrůstal úměrně se závistí k lidem, kteří bydlí sami v bytě či na koleji. Všichni byli všemu dění blíž než já. Zatímco na gymplu je bydlení mimo rodné hnízdo luxus, pro který většina z nás nemá důvod a pochopení rodičů, na vysoké člověk pocítí nutnost žít jinak. Prvák je chumel lidí ze všech koutů republiky, kteří si pronajímají byty, stěhují se na koleje nebo ke známým. Taky je v něm spousta lidí, kteří zvyšují věkový průměr, tzv. matadoři, co už poněkolikáté hledají „ten správnej obor“. Přidejte ke krkolomnému dojíždění ještě práci, ze které se jindy než v noci taky nevracíte, a vznikne vám hořký koktejl únavy, co mi od října vyhlodával díru do hlavy. Ta se zvětšovala jak s každým nočním účinkováním ve výjevech jako z Boschových obrazů, tak s každým přespáním v nějakém tom útulném vyhřátém bytečku v centru, kde mě nechali hlavu složit.

Cestu autobusem jsem zavrhl a hodlal pokračovat bez cíle někam do noci. Hodný spolužák se slitoval a nabídl mi svůj gauč, na kterém jsem se pak ráno probudil. Byl to přesně ten typ gauče, na kterém se probudit nechcete. Červená imitace kůže, na níž už tíha času dávno dolehla, rozviklané nožky, zkrátka mrzák mezi gauči. Prostor, který gauč obklopoval, představoval studentský byt encyklopedického typu. Ani čisto, ani bordel. Zdi nesoucí stopy po večírcích v podobě podepsaných otisků rukou, vzkazů a plakátů. Výhled do dvora z šestého patra, kromě střech je vidět jen nebe. Poděkoval jsem za nocleh a říkal si, jaké to asi je, v takovém bytě bydlet. To bylo začátkem listopadu. V průběhu zimních měsíců jsem se na gauči převaloval čím dál častěji a z majitele bytu se stal dobrý kamarád. Ráno jsem už zkušeně mířil na vietnamskou polévku pho nebo na poctivej českej vývar, v noci jsem se zase učil rozpoznávat všechny nonstop kebaby v okolí. K srdci mi začala přirůstat i vršovická Bohemka a tak nějak nenápadně jsem pomalu začal zapouštět kořeny, domácnět, stávat se místním. A když jsme jednou takhle posedávali v kavárně Jericho a řešili strasti života, padla věta, která už nějakou dobu visela ve vzduchu a zpětně se jeví jako nevyhnutelná: „Hele, spolubydlící se stěhuje, tak už asi nebudeš muset spát na tom gauči.“ A tak jsem sehnal bydlení. Bez plánu, bez vědomí toho, že ho vůbec sháním. Krása. Zázrak. Dada.

Pubquiz Fakulta sociálních věd pořádá takovou soutěž, jmenuje se pětiboj a skládá se z disciplín lasergame, fotbálek, beerpong, pubquiz a ještě něco, na co si teď nevzpomenu. A díky disciplíně pubquiz jsem omylem přišel k bydlení v Praze. Pubquiz, pokud to nevíte, je pokleslá zábava, fakultní souboj o to, kdo si u piva vzpomene na víc náhodných informací, které v životě většinou k ničemu nepotřebuje. Rozdělíte se do týmů podle institutů, dorazíte do hospody a vzpomínáte, která část ledního medvěda

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

T EXT: DR. LÁSKORÁDOVÁ FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

SEX, LÁSKA, STAROSTI Je pravda, že některé holky v sobě umějí sevřít penis tak, že ho kluk nemůže vytáhnout? Jsou na to prý dokonce speciální cviky. Eliška, 15 let Milá Eliško, posilovat vaginální svaly je dobré nejen pro sevření penisu tak, aby ho kluk nemohl vytáhnout, ale například proti nechtěnému úniku moči v pozdějším věku. V tvém věku ještě asi jejich ochablost není úplně aktuální, ale klidně je posiluj. Jak jsi na tom, zjistíš jednoduše, když budeš při čurání moč střídavě zadržovat a pouštět. Tyto svaly totiž patří do skupiny svěračů příčně pruhovaného svalstva, takže je můžeš aktivně ovládat, a tudíž i posilovat. O tom, zda lze penis kontrolovaně sevřít tak, jak uvádíš, nemám žádné informace, ale obecně platí, že to, co se posiluje, také sílí. Konkrétní cviky si můžeš najít na internetu, začala bych jednoduchou kombinací svíráníuvolňování. To můžeš praktikovat kdekoliv. Přeju ti hodně úspěchů.

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

Chtěl jsem napsat esej o nudě, ale zamotal jsem se do toho Dobrý den, přečetl jsem dvě knížky o nudě, ale její definice, příčiny a následky se v nich tak liší, že jsem z toho blázen. Hledám další informace. Přemýšlela jste někdy o tom, proč se nudíte, co to způsobuje a jaký to má vliv na vaši psychiku? Honza, budoucí sociolog, zatím středoškolák Milý Honzo, máš pravdu, neexistuje jednotná definice nudy. Psychologie totiž není jako fyzika. Na jednotlivé, i mnohem lépe definovatelné fenomény nahlíží z různých pohledů. Na nudu se můžeme dívat jako na obranný mechanismus (jsem-li v něčem neúspěšný, můžu se odvolat na nudu jako na vnější příčinu neúspěchu). Lze na ni nahlížet z kognitivního hlediska, kdy nuda je ztrátou zájmu o činnost, která pro nás ztratí subjektivní význam. Nudu můžeme prožívat také jako nežádoucí afektivní stav spojený s nespokojeností, kdy se nedokážeme vůbec přinutit k soustředění na věc. Nuda je stav, kdy v okolním prostředí nenalézáme uspokojivé podněty. Dokonce existují filozofická pojednání o nudě. Nuda jako situační stav, nuda jako projev existenciální krize, která je spojená s postmoderní společností. Nuda jako projev individua, nuda jako společenský jev. Pokud chceš napsat esej, doporučuji čerpat z Viktora Frankla nebo Zygmunta Baumana. Já se nudím výhradně tehdy, jsem-li nucena věnovat se něčemu, co bych si v tu chvíli sama nezvolila. Nuda je pro mě spojená s nutností udržet pozornost při podnětech nebo situacích, které mě osobně nezajímají. Ale protože se většinou věnuju subjektivně atraktivním činnostem, nejsou důsledky situační nudy pro moji psychiku nijak fatální. Přeju ti, aby ses v životě nudil co nejméně.

smysly /

T EXT: PAVLÍNA KOZÁKOVÁ SLOUPEK: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

UMĚNÍ Jízdárna František Skála NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE, VALDŠTEJNSKÁ JÍZDÁRNA 10. BŘEZNA – 3. ZÁŘÍ 2017, NGPRAGUE.CZ

Franta Skála, tvrdší než skála. Oldskuler, co se s nikým nemaže. Buďte ve střehu, i když se jen tak usmívá, stejně by vám mohl vyjet po krku. Je to ovšem výtvarný umělec, takže jen obrazně. Umělec, který je absolutně nekompromisní. Něco jako Vladimír 518, ale víc. Ve Valdštejnské jízdárně teď představuje svou tvorbu od roku 2004. Už jen název Jízdárna v Jízdárně zavání prankem, avšak vstupem do expozice se divák ocitne v prostoru připomínajícím ulici s pěti galeriemi, mezi nimiž se můžete procházet dle vlastní intuice nebo podle mapy. Precizní a úchvatné. Tak to Skála dělá a jeho výstavy vždy trhají rekordy v návštěvnosti. Vstupné pro studenty za stovku, pro školní skupiny třicet na osobu.

FILM Král Artuš: Legenda o meči REŽIE: GUY RITCHIE ÚSTŘEDNÍ KNIHOVNA PRAHA, MARIÁNSKÉ NÁM. 98/1, 110 00 PRAHA 1, 11. KVĚTNA, OD 19.00, ZDARMA

Námět krále Artuše a jeho fellas od kulatého stolu už byl zfilmován několikrát, teď už tedy i exmanželem Madonny a slavným britským režisérem. Podfu(c)k a RocknRolla, pamatujete, ne? Jestli jste vybíraví a nespokojíte se jen tak s něčím, přijďte 11. května do Ústřední knihovny v Praze, kde se zadarmo podíváte na toho, jenž jako jediný vytáhne meč z kamene jako z másla. Recenze na to ještě nejsou, ale podle traileru to vypadá na důstojně velkolepou podívanou.

KNIHA Krakatit KAREL ČAPEK 1922

Asi je to v seznamu povinné četby, a tudíž odsouzeno do kategorie „knihy, které si nikdy nepřečtu“. Hele, je to škoda. Čapek psal tak, že se vám děj míhá před očima jako na plátně. Je to napínavý! Navíc byl asi génius, protože normální člověk jeho doby by nedokázal tak dokonale předvídat lidské chování dnešní doby. No a pak je tady práce s jazykem. Hlavní hrdina příběhu, inženýr Prokop, vymyslí krakatit, což je výbušnina se zničujícím potenciálem. Dnes bychom ji přirovnali k atomové bombě. Prokop je možnostmi vynálezu sám dost šokován a v nervovém zhroucení vyzradí vše kamarádovi, který toho samozřejmě zneužije. Začíná boj o čas, který známe z klasických akčňáků, akorát líp napsanej. Jo, tohle nikdy nezestárne.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Pět neuvěřitelných věcí, které se mi opravdu staly

V Coloradu mě málem sežral medvěd. Slash z Guns N’ Roses mi dal na mejdanu trsátko, které jsem převzala s posměšným „co to má jako bejt“ výrazem, protože jsem ho nepoznala a myslela si, že je to nějakej no name vtěrka. (Poučení: Když vám někdo dává dárek, usmějte se a poděkujte. Může to být rocková hvězda a dar začátek vztahu, na jehož konci je svatba, kupa dětí a „jestli neumřeli, žijí spolu v Malibu šťastně dodnes“.) Od neznámýho člověka jsem dostala lístek na vyprodanej koncert Iggyho Popa. Zadarmo. Tvrdím, a chci, abyste to teď uznali, že to byla Boží milost. Dva dny předtím jsem totiž utíkala z Můstku skoro až na Staromák, abych dohonila jednu turistku a vrátila jí vypadlou peněženku. Jednou jsme jeli s mým klukem stopem do Budapešti a vůbec to nešlo, museli jsme přespat v poli u dálnice. Ležíme vedle sebe ve tmě ve spacácích, on natáhne ruku někam za hlavu a řekne: „Chceš meteorit?“ A podává mi hladkej, neobvykle těžkej kámen rozpůlenej tak čistě, jako by ho rozříz nožem. Po celý dva roky, co jsme spolu chodili, přísahal, že to tenkrát řek jen tak, že takový číslo fakt neměl připravený. Všechny tyhle historky jsou filmový a dlouho jsem je chápala jako znamení, že jsem Vyvolená a čeká mě jiný život než obyčejné smrtelníky. Vlastně v to doufám pořád, naděje přece umírá poslední! (Když to shrnu, největší známkou neobyčejnosti je zatím pár drinků, co jsem si vysloužila na mejdanech za barvité vyprávění. Lidi jsou vděční, když je trochu pobavíte, ale to je asi tak všechno.) Pátá věc je technika. Jmenuje se „když už vůbec nevim, zírám na to tak dlouho, dokud to nepochopim“. To je true magic, miracle a nevysvětlitelná věc, kterou používám už od střední školy. Něco nechápu. Vypadá to jako plány k íránskýmu jadernýmu programu nebo vzkaz od nějaký ale hooodně vyspělý mimozemský civilizace. Srdce mi spadne ne do kalhot, ale rovnou do podrážek. Zezadu z hlavy se dopředu derou nejasné obrysy katastrofy. Vyhazov ze školy, z práce, chudoba, dluhy, ztráta domova, zločin, vězení a pak mytická „šikmá plocha“, o které babička tvrdila, že vede přímo na šibenici. Konec je neodvratný, upadám do deprese, strach mi ždímá žaludek. Jdu od toho pryč. Co nejdál. Ven nebo do světa her, kde má každý problém řešení, a když přijdete o všechny životy, game není over, prostě hrajete znovu. Pak se zase mučím, kroutím a potím. Jdu zpátky k té věci. Sednu si a začnu na ni zírat. Někdy to trvá tři hodiny, někdy tři dny. A pak… Staré dobré satori! Nechápu, jak to funguje, ale třeba se to nějak jmenuje a je to známý, vědecky dávno prozkoumaný a popsaný fenomén. Já ho neznám a tak, co mi zbejvá, myslím, že jsem Vyvolená.

vše o /

T EXT: JONÁŠ VERNER FOTO: WIKIMEDIA COMMONS, PROFIMEDIA.CZ

MuZ, který dává tvár rocku (a moc lidí to neví) ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

W W W.REDWAY M AG.C Z

vše o /

Zachránil kmotra punku Iggyho Popa před depresí a vydali spolu album, který před rokem přivedlo pražský festival Metronome ke stavu blaženosti. Zformoval ze skupiny vysmátých klučinů Arctic Monkeys světovou kapelu a oženil se s punkovou legendou Brody Dalle. Jeho projekt s bubeníkem Nirvany a basákem Led Zeppelin před pár lety obrátil hudbu naruby. Joshua Homme, muž, který tahá snad za všechny šňůrky současné rockové scény. A na český Wikipedii je o něm jen ubohá půlstránka. Kdože? Joshův život protíná snad všechny sféry (nejen) rockové hudby, přesto je jeho jméno masovému posluchači přinejlepším pouze povědomé. V hlavě se nám trochu rozsvítí při spojení s kapelou Queens of the Stone Age, která ale rozhodně nepatří do hudebního mainstreamu. Stejně tak devadesátkoví stoneři Kyuss, díky nímž se dostal pouštní rock za hranice Kalifornie. Že se kvůli Joshovu hudebnímu vlivu málem rozpadli Foo Fighters, to už by mohlo zajímat širší spektrum lidí. „Josh mě vytáhl z bazénu plnýho drog a chlastu, ve kterym sem se topil,“ přiznává Jesse Hughes, frontman kapely Eagles of Death Metal (veřejnost ji zná především kvůli masakru na jejich koncertě v pařížským klubu Bataclan). Kromě toho ho Josh už jako malého ochraňoval před výrostky, co ho šikanovali. Teď přidejte všechny zmíněné informace, které tvoří jen zlomek z projektů, na něž má Josh vliv, fotku v choulostivém „tandemovém“ spojení s Marilynem Mansonem a Iggy Popem, a dojde vám to. Josh Homme je polobůh rocku, kterého málokdo zná. Generátorový party v pustině Josh se narodil na začátku sedmdesátých let do srdce kalifornské pouště, kam neúplnou rodinu přestěhoval jeho děda Cap. V pustině není moc věcí, co člověka zabaví, tak si musel podle svých slov vytvářet zábavu sám. Mimochodem, za nudu na kalifornských pouštích bychom měli být fakt vděčný, hudba z West Coast je od The Doors přes Beach Boys až po Fidlar čistý zlato. (A Guns N’ Roses, nezapomínejme na Guns N’ Roses, pozn. šéfred.) Z obav, aby v poušti nerušil sousedy, mu rodiče zatrhli bicí, a tak začal v devíti letech hrát na kytaru. Když si poslechnete jeho tvorbu, neujdou vám zvláštní harmonie, částečně až folkovost. Josh se totiž první tři roky učil hrát jenom polku a baréčko ani riffy neznal. Když pak v Idahu, kam jezdil na léto, viděl hrát Carla Perkinse, hned si koupil elektrickou kytaru, a tím to všechno začalo.

Temný a monotónní riffy pak jezdili hrát doprostred pouste, kde si zapojovali aparaturu do naftových generátoru. Vznikl poustní rock. V Autokracii, svý první kapele, hrál ve dvanácti. O dva roky později pak očarovanej punk rockem a metalem založil se spolužákama Sons of Kyuss (později jen Kyuss). Temný a monotónní riffy pak jezdili hrát doprostřed pouště, kde si zapojovali aparaturu do naftových generátorů. Generátorový parties kapelu proslavily a vytvořily z ní kultovní záležitost. Písek pouštního rocku se pak rychle rozprášil do okolních států a postupně až k nám. Producenta získali Kyuss tak, že si v losangeleských backstagích rozbíjeli navzájem držky s dalšíma kapelama. Za sedmnáctiletýho Joshe pak museli smlouvu s labelem podepisovat rodiče. Stejně jako veškerá bílá hudba vlastně vykrádá původní nápady černochů a popový hity velkých hvězd jsou často jen coververze jejich méně

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

známých protějšků, položili i Kyuss svou těžkopádnou repetitivní ještěří hudbou základní kámen subkulturního žánru, ze kterýho dneska čerpají kapely od měkčí Tame Impaly přes řecký 1000d nebo naše Please the Trees až po kanadský Whores.

Producenta získali tak, ze si v losangeleských backstagích rozbíjeli navzájem drzky s dalsíma kapelama Pouštní vítr vane světem Mark Lanegan, „chlap s hlasem cirkulárky, když o ni brousíte rezavý trubky“, vedl Joshovy ruce ve Screaming Trees, kde hrál rytmickou kytaru. Odešel od nich, protože se mu nelíbily často až kakofonické chaotické skladby, a založil si vlastní projekt Gamma Ray, později známý jako Queens of the Stone Age. Lanegana a mnoho dalších zpěváků pak prosil, aby mu dělali vokály, ale měl smůlu (a posluchači štěstí) – u mikrofonu skončil sám. S prvním albem Rated R pak královny z doby kamenný zaznamenaly velký úspěch u mainstreamovýho publika. Na vlně se v tý době vezl mladej Dave Grohl, když se pomocí Foo Fighters snažil přestat být „tím bubeníkem z Nirvany“. Neokoukanost Queens of the Stone Age mu učarovala tak, že po pár mejdanech Joshovi nahrál bicí na celý album – když si pustíte klip hitu No One Knows, bude se tam na vás zpoza škopků vesele křenit. Zbytku Foo Fighters se tyhle Grohlovy manýry moc nezamlouvaly, jenže ten začal propadat bicím víc než po boku Kurta Cobaina. Takže si museli hodně dupnout, aby se vrátil k věci a byl opět slušným frontmanem. Poslechl, ale s Joshem zůstal v kontaktu, měli si toho dost co říct. Josh s Queens of the Stone Age mezitím vymetali jeden klub za druhým a postupně se stali headlinery většiny známých festivalů a v určitých kruzích živoucí legendou. Člověk by si hned představil rockovou hvězdu typu Axla nebo Slashe, takový to sex, drogy, rokenrol, jenže Josh vlastně žádnej bohém není. „Když člověk dělá hudbu pro něco jinýho než proto, aby dělal hudbu, je něco špatně,” tvrdí. S QOTSA hraje dodnes. Poslední alba už ale mají z monotónního pouštního rocku jen základ. Působivé CV Tohle přesvědčí každého, to je ta pravá zábava: seznam projektů, do kterých Homme zasáhl tak výrazně, že si je může napsat do životopisu. Začneme Arctic Monkeys. Kluci z Anglie, jejichž písničky sice už od začátku všem učarovávaj, barevný trička, veselý melodie, sice kvalitní indie, ale když se to tak vezme, první alba jsou od sebe k nerozeznání. Zlom přichází až s temnější deskou Humbug, kterou Josh produkoval. Z klučinů se rázem stali temní korzáři rokenrolu, dospělí experimentátoři, kteří se chtějí ponořit tak hluboko, jak to jen jde. (Ale zas ne tak hluboko, aby ztratili přehled o tom, co je trendy.) Josh stojí i za vznikem superkapely Them Crooked Vultures – on, Dave Grohl, John-Paul Jones z Led Zeppelin a Alain Johannes, to jsou dost silný karty ve hře, samý esa. A jeho hudební myšlenky najdeme i u PJ Harvey, Fatso Jetsona, Nine Inch Nails, Masters of Reality, Millionaire, Jacka Whitea z White Stripes, Wellwater Conspiracy, U.N.K.L.E., Primal Scream, Melissa auf der Maur, Paz Lenchantin, Death from Above 1979, Earthlings?, Mastodon, Peaches, The Strokes, Local H, Biffy Clyro. Jestli nic z toho neznáte, tak už nevim, tak vás muzika asi moc nezajímá. Iggyho postpopová deprese Za nejvýznamnější však považuju jeho spolupráci s Iggy Popem, kterému média už dekády (ne nadarmo) přezdívají praotec punku. Hyperaktivní dědek, bez něhož by byl punk možná už dávno dead, procházel před pár lety obdobím, které lze v moderní terminologii označit jako „vyhoření“. Znáte to, je vám přes šedesát a dojde vám, že půlku života chodíte polonahej, zpíváte pořád tu stejnou Lust for Life, a do toho vám ještě umírá nejlepší kamarád David Bowie. Iggy se prostě v tomhle období neměl úplně k světu, začal trpět, jak sám tvrdí, postpopovou depresí.

V týhle situaci s ním Josh navázal kontakt, vzal chřadnoucí legendu pod svá křídla, a za pár měsíců spatřilo světlo světa album Post Pop Depression, ve kterém Iggy Pop opět ukazuje prostředníček veškerý současný tvorbě, která by snad měla tu drzost chtít ho zastínit. Když se před rokem v červnu přiřítil do pražských Holešovic na Metronome a vystřelil jako přídavek Break Into Your Heart, chtělo se mi brečet. Slzy tehdy neudrželo ani počasí, takže po čtyřicetistupňovým vedru začalo najednou nádherně pršet, vzduch se pročistil a všechno bylo v harmonii. Jeden z hudebních zážitků, na který nikdy nezapomenu. Rebel s funkční rodinou Joe’s Hoe, jak Joshovi členové jeho kapel přezdívají, má ale i stinný stránky. Chlast, drogy, násilí, you name it. Nakonec ho to taky dostalo.

Lahev sampanskýho, co mu dal Jay-Z, roztrískal pred ochrankou o zem. „Je to marketingovej tah, Jay-Z si drív takhle kupoval vliv v kapelách,“ prohlásil nelítostne.

W W W.REDWAY M AG.C Z

K jednomu klubu v Kalifornii se na příkaz policie nesmí přiblížit na víc než 91 metrů, takovou tam v roce 2004 vyvolal rvačku. Jednoho fanouška, co se na koncertě nechoval, jak měl, tituloval jako „chicken-shit fucking faggot and a 12-year-old dickless fucking turd“. Taková ukázka kreativní práce s lidovým jazykem může čtenáři nastínit, jak široké spektrum výrazů lze najít v Joshových textech. A do totálního mainstreamu zasáhl třeba tím, že lahev šampaňskýho, co mu dal Jay-Z, roztřískal před ochrankou o zem. „Je to marketingovej tah, Jay-Z si dřív takhle kupoval vliv v kapelách,“ prohlásil nelítostně. Vedle rokenrolového lifestylu stíhá Josh Homme vést i plnohodnotnej rodinnej život. Akorát že místo ženušky za plotnou má za manželku sexbombu a punkovou legendu Brody Dalle, známou třeba z The Distillers. Pořídili si spolu už tři děcka a šlape jim to i v hudební koprodukci. Na posledním albu Queens of the Stone Age, které nese titul … Like Clockwork, mu Brody nazpívala doprovodné vokály, on jí zas na oplátku občas featuje na jejích sólových deskách, a ještě si navzájem předskakujou na koncertech. Stejně jako se ručičky na hodinkách vždycky navrátí do stejný polohy, co měly před hodinou, tak se v albu … Like Clockwork kromě Brody objevují všechny klíčové postavy z Joshova hudebního života. Alex Turner z Arctic Monkeys, Trent Reznor z Nine Inch Nails, Elton John, Dave Grohl, kterýho se po deseti letech Foo Fighters už nebáli vypustit, i ten Mark Lanegan, co stál u zrodu zrzavé legendy rocku, kterou málokdo zná.

Po smrti Davida Bowieho upadl Iggy do deprese. Josh mu ji pomohl překonat.

téma /

A RT: JAN KOCOUR VR MICHAEL ROSA

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

VIRTUÁLNÍ REALITA

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

T EXT: JAN FREIBERG A JAROSLAV STEHLÍK ART: JOSEF BOLF

MATRIX,

TO JE MÁMA A TÁTA, MILÉ DĚTI ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

Nebojte se smrti. Malíř Josef Bolf namaloval hořící autobus, který vás ve VR přejede, ještě předtím se ale proletíte mraky a spadnete na hřbitov. Tam zažijete nesčetná dobrodružství a seznámíte se s místními nebožtíky. Na nejčastěji kladené otázky týkající se virtuální reality odpovídá Jan Freiberg, kurátor Galerie Na shledanou, kde tuto edukativní virtuální realitu s ekologickým posláním vytvořili, a Jaroslav Stehlík, popularizátor VR a AR, hlavní vývojář české VR hry Blue Effect a konzultant VR Czech Festu, prvního českého festivalu virtuální reality u nás. Proč jste udělali VR o smrti? Jan: Naše Galerie Na shledanou sídlí na hřbitově. To je pro řadu lidí uhozená situace. Přestože si děti našich diváků při vernisážích hrají s hroby a je u nás hezky a veselo, chodí k nám málo lidí. Chceme návštěvníkům připomínat, že smrt k životu patří, a to je i tématem našeho vzdělávacího ekologického VR projektu. Co v tom projektu všechno je? Jan: Naše VR je edukativní umělecké dílo – průvodce Galerií Na shledanou. Prolétnete se jako ptáci nad hřbitovem a přistanete v kostele. Dozvíte se o mrtvých, kteří na hřbitově leží. Zažijete dvě nová umělecká díla – pulzující krychli jako z filmu Sunshine od malíře a hudebníka Daniela Vlčka a sídliště, kde vás přejede autobus Josefa Bolfa. Taky si můžete zastřílet lukem na nafukovací makety zvířat, která vyhubili naši předci, například delfína baijiho, alku velkou nebo zebru kvagu. Dozvíte se, co je Mattioliho herbář a které rostlině se říká umrlčí hlavička. Jak návštěvníci galerie na možnost vstoupit do VR reagují? Jan: Chovají se, jako kdyby si měli vzít poprvé LSD nebo zažít první sex. Obavy a vzrušení. Jaroslav: Já jsem se ve třiceti cítil jako pětileté dítě. Jen s tím rozdílem, že jsem si nic nemusel vymýšlet a představovat. Jaká VR hra je nejlepší? Jaroslav: Samozřejmě, že Blue Effect, ehm. Nevím, zatím nemám favorita. Hry jsou velice nedospělé a teprve čekáme na jejich uzrání. Jaké umělecké dílo ve VR nebo AR vás zaujalo? Jan: Skvělá výstava v Brně, Federico Díaz. Nepracoval přímo s VR, ale s kritikou společenských změn, které vyvolávají právě nové technologie. Proč teď VR a AR zažívají takový vzestup? A není to jen bublina? Jan: VR je logickým důsledkem naší tisícileté práce s technologiemi. Kdybychom naše společné mentální úsilí po generace vkládali například do meditací, tak bychom teď léčili rakovinu myšlenkou nebo létali bez letadel či VR brýlí na nose. Jak daleko jsme od začátku matrixu? Jan: V matrixu žije většina z nás celý život. Matrix je škola, matrix je máma a táta, matrix je smrt. Jaroslav: Velice daleko. Většina lidí si nenechá šahat do mozku, pokud to nebude naprosto nezbytně nutné.

Hrozí nějaké nebezpečí při dlouhodobém používání VR? Jaroslav: Měl jsem naučené chování z VR, že když jsem měl HMD příliš dlouho na hlavě, třeba několik hodin, tak jsem pak sundal helmu a čekal, až se teleportuji. A ono nic. Při chůzi jsem zase každou chvíli očekával, že se o něco praštím, a zase nic. Občas to hlavu člověku zamotá.

KDYBYCHOM NAŠE MENTÁLNÍ ÚSILÍ PO GENERACE VKLÁDALI NAPŘÍKLAD DO MEDITACÍ, TAK BYCHOM TEĎ LÉČILI RAKOVINU MYŠLENKOU NEBO LÉTALI BEZ LETADEL ČI VR BRÝLÍ NA NOSE Má to na lidskou psychiku i pozitivní vliv? Jaroslav: Pomocí VR se začaly úspěšně léčit fantomové bolesti. To je, když někomu amputují končetinu, a on přesto cítí, jakoby ho pořád bolela. Po delší a pravidelné terapii, kdy uživatel vidí na místě amputátu například ruku, která mu virtuálně „dorostla“, mozek přestane vysílat signál bolesti a pacient se cítí lépe. Existuje na to už celý výzkum. Dají se VR a AR využít ve vzdělávání? Jan: Určitě se v ní dá prožívat a rozvíjet, cokoliv budeme chtít, určitě je ale dobré nezapomenout, že k životu potřebujeme taky slunce, vzduch a živou planetu. Jaroslav: Podle mě se vzdělávací systém nestačí měnit tak rychle, jako se bude měnit myšlení dětí, a tím i jejich přístup ke studiu. Víc užitečných informací se dozvědí spíš z YouTube než z učebnic. To snad postupem času vyřadí z kurzu poválečné biflování, které je v dnešní době k ničemu. Co je virtuální realita? Jaroslav: Člověkem uměle vytvořené prostředí, které má navodit pocit existence třeba na jiné planetě, v jiném čase nebo v jiném těle. Umožňuje nám získat superschopnosti, po kterých jsme toužili v dětství, vlastnit vše, na co si jen vzpomeneme, a splnit si v podstatě jakékoliv přání, které nevyžaduje fyzický kontakt. Virtuální realita umožňuje léčit psychické nemoci, trénovat pracovní úkony, které jsou v reálném světě velmi drahé, vizualizovat a zhmotnit představy projektantů. Virtuální realita je snění ve dne. Co je rozšířená realita? Jaroslav: Rozšířená realita je třeba Pokémon Go. Je to použití jakéhokoliv zařízení pro získání informací v reálném světě podle GPS polohy anebo různých markerů. Je vždy orámována zařízením, jako je třeba telefon, tablet nebo televize. Co je mixovaná realita? Na rozdíl od rozšířené reality doplňuje stávající svět o kontext a informaci. Vše, co jsme doposud netušili nebo nevěděli o světě, se díky rozšířené realitě stává součástí každého předmětu, budovy nebo osoby. Záplava informací bez použití myši a klávesnice vždy ve správnou chvíli, na správném místě. Obrazovky, telefony a tablety jsou zbytečné; v mixované realitě pracujeme s reálným světem, v němž jsou ukotveny virtuální předměty s nějakou funkcí. Ideálním příkladem jsou brýle Holo Lens od Microsoftu.

Hrozí, že lidé budou zavření doma a nebudou chodit ven? Jaroslav: To hrozilo již od vynálezu televize a většina lidí u ní sedí dodnes, takže ano. Hrozí.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

T EXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

VR GAMING

TADY YOLO NEPLATÍ

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

Už vás někdy ve třídě navštívil dinosaurus, šplhali jste bez jištění po obří skále a nakonec odpálili rachejtle v samoobsluze? Jestli jo, tak jste blázni. A jestli ne, ale sníte o tom, nezoufejte! Od toho je tady virtuální realita. Už brzo v ní budeme trávit celé večery. A asi i noci. „Nejdřív jsem byla vystrašená, ale nakonec mě to doslova pohltilo,“ popisuje svoji první zkušenost s VR hraním Milena Koljenšič. V herním průmyslu se pohybuje přes šest let, momentálně vede gamingové oddělení Microsoftu pro střední a východní Evropu. Na virtuální realitu si člověk musí zvyknout, ale když si zvykne, snadno zapomene, že je ve hře. Za poslední rok zažili fanoušci gamingu malou revoluci, protože se na trhu postupně objevovala zařízení, díky kterým mohou ze svých obývacích pokojů unikat do úplně jiných světů. Svatá trojice HTC Vive, Oculus Rift a PlayStation VR. První jmenovaný vynález svou vyspělou technologií lehce překonává konkurenci. Mimo parametrů je to ale znát i na ceně. Oculus Rift, který patří Facebooku, seženete zhruba za 17 tisíc korun, PlayStation VR ještě o šest tisíc levněji. Cena HTC Vive se pohybuje kolem 26 tisíc korun. Úplně se nabízí zabrblat: „A přitom taková blbost, co?“ To ale samozřejmě není pravda. Virtuální realitu by chtěl mít doma každý, a kdo tvrdí, že ne, chce ji dvakrát tolik! „A já hraju tohle, a ty ne, protože já mám PlayStation a ty trapnej Xbox. Bla bla bla.“ Nekonečné debaty, co je lepší, ačkoli dvě nejslavnější konzole se v parametrech skoro neliší, zná každý pařan. Jediný rozdíl je v tom, že kvůli smlouvám občas vycházejí hry jen pro jeden nebo druhý systém. VR zřejmě čeká podobná budoucnost, každý vývojářský tým se bude snažit hráče přesvědčit, že právě jejich headset je ten nejlepší, a fanoušci jednoho či druhého se budou v diskuzích hádat do posledního dechu. Velkou výhodou HTC Vive je možnost hraní vestoje. Potřebujete pouze zcela volný prostor o rozměrech aspoň dva krát dva metry. Headset je propojen s počítačem, hry stahujete a nakupujete přes službu Steam. Hráče zachycují dva senzory, které jsou připevněny ideálně v horních rozích místnosti. Mimo headsetu jsou důležitou součástí i dva kontrolery, s jejichž pomocí hráč vykonává všechny úkoly ve hře. Podobné dva gadgety mají k dispozici i vlastníci PlayStation VR. Svítící „zmrzliny“ s názvem PS Move jsou sice starší (vyvíjeny byly už pro PlayStation 3), i tak ale dovedou přesně to, co hráč při výletu do virtuální reality potřebuje. Oculus Rift při napojení na Xbox využívá moderní ergonomické ovladače, i klasický gamepad. Minusem PlayStation VR je horší kvalita senzorů snímajících pohyb, než má Vive. (Taky je levnější a dostupnější.) HTC Vive a Oculus Rift jsou kvalitou srovnatelné, každá technologie vyniká v něčem jiném a záleží na hráči, co je pro něj vhodnější. Proto se fanoušci dělí na klasické dva tábory. Nechcete infarkt? Prozatím vznikají tři typy her. Hodně pohybové, kde pracujete s ovladači v rukách a děláte i sem tam pár kroků po místnosti. Potom hry, u kterých sice sedíte, ale i tak pracujete rukama. Můžete třeba řídit, ovládat cokoli ve hře nebo klasicky střílet na všechno, co se kolem vás pohne. Třetím typem hry je „zážitek“, u kterého prostě jen sedíte a rozhlížíte se. Ačkoli to může znít takhle napsané nudně, opak je pravdou. Tyhle pasivní VR hry vzbuzují asi největší emoce, z hororových scénářů se vám bude pěkně točit hlava. Kdo vydrží nekřičet nebo si v šoku nestrhne headset z hlavy, vyhrává. Do RedWaye jsme vybrali méně děsivé a víc hravé kousky.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Batman: Arkham VR (PlayStation VR) Vývojáři ze studia Rocksteady už mají spoustu zkušeností s vytvářením Gotham City, a tak není divu, že se pustili i do verze pro virtuální realitu. Předpoklad, že Batman bude i zde typická akční záležitost, není správný. Ano, navléknete si nezaměnitelnou masku i speciální oblek, ale bitky se zločinci se konat nebudou. Arkham VR je totiž čistá adventura, která využívá hráčovy schopnosti rozhlížet se, nutí ho nacházet v prostoru důležité indicie a podnikat správné kroky k dalším úkolům. Že to není žádná nuda, potvrzuje první místo, které hra získala na The Game Awards. Audioshield (HTC Vive) Na první pohled oddechovka, nakonec se ale slušně zapotíte. Hráč drží v každé ruce ovladač, který ve hře vypadá jako štít. V jedné ruce červený, ve druhé modrý. Úkolem je zachytávat jimi stejně barevné koule, které se k němu prudce řítí jako malé meteory. No a proč se hra vlastně jmenuje Audioshield? Zásadní roli hraje soundtrack, který si sami vyberete a který určuje tempo a rytmus padajících koulí. Doporučujeme zhlédnout záznamy z hry na YouTube. Hypnotizující zážitek! Don’t Let Go (Oculus Rift) Několikaminutová zážitková srandička, která ale dokazuje, jak opravdová dokáže virtuální realita být. Hráč se ocitne v kanceláři, na stole je notebook. Jediným úkolem je nasadit si sluchátka, stisknout obě klávesy Ctrl a držet je co nejdéle. Prostě don’t let go. Hned nato přiletí včely. Létají hráči těsně kolem uší a očí. Cílem je ovšem vydržet. Vyděržaj, pijoněr! To je samozřejmě jen začátek na rozehřátí, s levely obtížnost stoupá a udržet ruce na klávesách, když vám po nich leze obrovský pavouk nebo se vám na ně chystá šlápnout dinosaurus, je dobrý test vaší disciplíny. The Climb (Oculus Rift) Jestli máte strach z výšek, tak to nehrajte. Hru ovládáte přes gamepad. Jste přitisknuti ke skále, hoře nebo horolezecké stěně a musíte se dostat na vrchol. Budete křičet, když se podíváte pod sebe? Rozhodně. Budete křičet, když spadnete a poletíte volným pádem několik desítek metrů? Rozhodně.

JOB SIMULATOR. OBLÍBENÁ VR HRA, KTEROU SI KUPUJÍ LIDÉ ZAMĚSTNANÍ V KANCELÁŘI, ABY MOHLI PŘEDSTÍRAT, ŽE PRACUJÍ V KANCELÁŘI, KTEROU, KDYŽ UŽ TOHO MAJÍ DOST, ZAPÁLÍ. A NIC SE JIM NESTANE. NOVÁ FORMA PSYCHOTERAPIE V POZDNÍM KAPITALISMU.

Job Simulator (PlayStation VR) Obliba her na zaměstnání je zřejmě věčná. Na první pohled trochu směšná záležitost s grafikou, která vyvolává šťouravé otázky, se minulý podzim stala nejprodávanější VR hrou na americkém PlayStation Store. Jediná zábavná změna od všem dobře známé klasiky je, že když vás přestane bavit být poslušným zaměstnancem, můžete rozpoutat anarchii. V kanceláři začnete házet sešívačkou, v sámošce, kde jste se až dosud snažili svědomitě prodat co nejvíc hot dogů, odpálíte rachejtle. You only live once, ale ve virtuální realitě kolikrát chceš!

téma /

T EXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

VR A VZDĚLÁNÍ VYHOĎTE TABULE A KŘÍDY ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

S tímhle by byl Jan Amos Komenský určitě spokojen. Po 350 letech totiž konečně vzniká forma výuky, která bude hrou nejen v očích učitelů, ale i žáků. Jestli jste jako malí patřili mezi vděčné diváky seriálu Byl jednou jeden život a záviděli kapitánu Pierrotovi to cool vznášedlo, kterým cestoval po lidském těle, tak díky VR budete mít brzy stejnou možnost. S tím rozdílem, že tělo nebude nakreslené, ale jako živé.

potvrzuje i Karel Hulec z firmy Solirax, která se využitím VR ve vzdělávání taky zabývá: „Hned první pilotní projekt v roce 2014 na Mendelově gymnáziu v Opavě nám potvrdil, že studenti vnímají výuku ve VR velmi silně. Tím, že jsou pocitově přesunuti z notoricky známé místnosti do nového prostředí, přecházejí do režimu zvědavosti. Lépe tak nasávají nové vědomosti, které jim zůstávají dlouhodobě. Ze strany učitelů jsem vnímal spokojenost, protože ve virtuálním prostředí nejsou mobily, šuškanda a další rozptýlení. A taky jejich hrdost na to, že přinášejí něco nového, v té době to bylo světové prvenství.“

Zvoní a do třídy vchází učitel dějepisu. Chystá se, že dnešní hodinu probere Čínu. Nenese glóbus, mapy, nemá dokonce ani učebnici. Nebude diktovat zápis, stejně nikdo nemá sešit. Místo něj čeká na lavici každého studenta speciální headset. „Nasaďte si ho, půjdeme se společně projít po Velké čínské zdi.“ Za pár let by to takhle mohlo vypadat i na vaší škole.

Pozor, třído, támhle letí červená krvinka! Virtuální realitu zatím učitelé využívají spíš u techničtějších oborů. Počítá se ale s jejím rozšířením hlavně v přírodních vědách. Když odpadnou nezáživné přednášky o molekulárních vazbách a krystalických strukturách, které si dovede představit jen málokdo, možná se z chemie stane docela oblíbený předmět. „Ve virtuální realitě se můžete chemickými vazbami a celými sloučeninami doslova brodit! Žáci tak mohou hledat různé anomálie nebo jinak těžko objevitelná místa v chemických strukturách,“ vysvětluje Ing. Burian. Přírodní vědy v blízké budoucnosti prostě získají silného spojence. V biologii už nikdo nebude mít pochyb o tom, jak je ta či ona molekula členěná, zda je pravotočivá, nebo naopak. Pro mnoho studentů je složité představit si například vzhled buňky. To přestane být problém ve chvíli, kdy si její několikanásobně zvětšený model bude smět „na vlastní oči“ prohlédnout, a dokonce do ní vlézt. Vyučující bude mít možnost s vygenerovaným světem dál pohybovat a měnit jeho parametry. Exkurze po lidském těle, jenom si to představte.

Kde se s tím už trochu pracuje Náhlavní HDM systémy (Head-Mounted Displays) sice zatím žádnou českou třídu nezdobí, ale i tak se tam něco trochu najde. Například imersivní stěna – speciální obrazovka, kterou třída sleduje ve 3D brýlích a doslova si může osahat promítaný objekt. Zas tak velkou výjimkou už nejsou ani AR pomůcky. AR se česky označuje jako rozšířená realita, což ve výsledku není nic jiného než tablet se speciálními aplikacemi. Díky kameře dokáže kombinovat pohled na skutečný svět s virtuální realitou, což je ale v tomto případě vidět pouze na obrazovce. Proč se s tím nepracuje víc První věc: Je to drahé, samozřejmě. Další věc: Pro výuku s VR nemáme osnovy. VR zatím vnímáme spíš jako hi-tech zábavu než vzdělávací nástroj. Už teď by ale měl „někde vysoko“ sedět člověk, co se touto problematikou přinejlepším zabývá a plánuje, jak se díky ní zmodernizují české třídy. A poslední věc: Nejsou lidi. Všichni známe aspoň jednoho učitele, který má problém otevřít prezentaci v powerpointu, a když se na monitoru objeví hlášení o aktualizaci systému, myslí si, že je to vir. Takový člověk se bude cítit v jiné galaxii mnohem dřív, než si v hodině nasadí headset se spuštěnou prohlídkou Mléčné dráhy. Na Vyšší odborné škole automobilní v Českých Budějovicích, kde mají speciální laboratoř právě s imersivní stěnou, musel učitelský sbor absolvovat skoro roční kurz, aby novou techniku uměli používat.

UČITELÉ, KTEŘÍ MAJÍ PROBLÉM OTEVŘÍT PREZENTACI V POWERPOINTU, A KDYŽ SE NA MONITORU OBJEVÍ HLÁŠENÍ O AKTUALIZACI, MYSLÍ SI, ŽE JE TO VIR, ASI VR POUŽÍVAT NEBUDOU K čemu je to dobré Na znalost moderních technologií slyší velké průmyslové podniky, absolventy podobně vybavených škol proto často oslovují společnosti jako Škoda Auto nebo třeba Aero Vodochody. Na VOŠ Novovysočanská v Praze nabízejí těm nejúspěšnějším po dokončení studia i spolupráci, takže rovnou učí své mladší kolegy, bývalé spolužáky. „Učitelé mají radost, protože žáci chodí častěji do školy, dokonce i mimo vyučovací hodiny,“ popisuje Ing. Jan Burian situaci na škole. K tomu, aby se mohli studenti aktivněji podílet na tvorbě 3D modelů a animací, potřebují ovládat matematiku a fyziku. „Práce s VR u nich často vede ke zlepšení studijních výsledků, kvůli tak přitažlivé technologii změní celý přístup k učení.“ To

W W W.REDWAY M AG.C Z

Galaktický zeměpis Velká čínská zeď nebo pyramidy v Egyptě, to jsou jen začátky, takové lepší Google View. Virtuálně ale může třída strávit hodinu klidně na Marsu nebo třeba v jádru naší planety. Říkal tady někdo, že geologie je nuda? A to pořád ještě nekončíme. Hodně na své si přijdou i budoucí lékaři. Už teď jsou běžnou záležitostí speciální anatomické atlasy, pomocí kterých studenti snadněji pochopí třeba uspořádání orgánů. Ještě mnohem zajímavější jsou simulátory, které potěší hlavně pacienty. Nikdo asi není moc rád, když se na něm zaučují noví medici, díky VR tahle dosud nutná praxe zanikne. Začínající lékař, ať diagnostik, nebo chirurg, bude mít k dispozici neomezený počet pacientů virtuálních. Simulátory ale musejí být vybaveny i speciálními haptickými systémy, které citlivě reagují na dotyk. U chirurga jde přece jen o bezchybnou jemnou motoriku. A co matematika? I tam to jde. Složitá euklidovská geometrie se stane pochopitelnější, stejně tak abstraktní teorie množin nám bude dávat větší smysl, když ji uvidíme jako fyzický model. Možnost vizualizovat matematické pojmy otevírá dveře studentům, kteří by si k tomuto předmětu jinak vůbec nenašli cestu. Málokterý učitel matematiky umí zaujmout, s virtuální realitou se tenhle trend může konečně změnit. Špatné zprávy máme zatím jen pro skutečné nerdy – tělocvik zůstane tělocvikem, všechno při starém. Tyhle srandičky nás čekají spíš doma, kde si pustíme PlayStation a nasadíme headset na hlavu. VR není pro kindery VR je pro dětské ještě se vyvíjející oči tak nevyhovující, že se na základních školách nejspíš vůbec neobjeví. Písanky zůstanou jen na papíře, hezky ve 2D. Do virtuální reality musejí děcka nejdřív dorůst. A podstatná otázka na konec: Kolik to stojí? „Základní malá VR třída s patnácti stanicemi začíná přibližně na 250 tisících. Bývá však vhodné pořídit rovnou vybavenější variantu,“ domnívá se Karel Hulec ze Soliraxu.

téma /

T EXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

VR A UMĚNÍ DALÍ BUDE ZÁVIDĚT

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

Budeme rozumět novému umění ve virtuální realitě, když s ním máme často problém už teď, v současných galeriích? Časopis Time na jaře loňského roku zapojil sedm umělců do jedinečného projektu. Každému nasadil na hlavu headset HTC Vive a nechal ho ve virtuální realitě vytvořit umělecké dílo. Do experimentu s názvem Virtual reality is for artists se zapojili malíři, grafici a sochaři. V místnosti velké zhruba čtyři krát čtyři metry si mohl každý pobýt, jak dlouho chtěl, a v programu Tilt Brush (3D malování) vytvořit, cokoli ho napadlo. VR není pro každého Asi tak by se dal shrnout výsledek. Například Barry Blitt, autor ikonických titulek časopisu New Yorker, se s programem od Googlu vůbec nemazal. „Prostě tady v rohu nakreslím svoji hlavu,“ prohlásil a taky to udělal. Ledabylou 3D skicu nakonec doplnil mozkem, ale to až ve chvíli, kdy mu došlo, že může procházet skrz nakreslený objekt. Možnost prostupovat skrze svoje dílo překvapila i street artistku Sheryo. Ta se nakonec držela toho, co umí, a vytvořila něco jako plastické graffiti, které sem tam vystupuje z roviny, ale taky žádná hitparáda. Tim O’Brien, grafik a autor mnoha titulních stran časopisu Time, přistoupil k VR jako sochař a během několika hodin vytvořil nadživotní skulpturu ptáka s hadem. Když po dokončení posledních detailů vítězoslavně sundal headset z hlavy, došlo mu, že ve skutečnosti v místnosti nic nestojí. „Jakmile jsem to sundal z očí, uvědomil jsem si, že moje práce neexistuje, což je šílený,“ posteskl si. To ale není úplně pravda. Pro tohoto zkušeného grafika, který celý život tvoří jen na papíře či počítačové obrazovce, musí jeho práce existovat v našem reálném světě. Pokud svou grafiku nevidí na vlastní oči, je pro něj pouhým nápadem, myšlenkou nebo iluzí. Proto byl první sekundy po odložení VR brýlí tak zmatený. Když se do místnosti postavila třináctiletá Jade Lo, loňská vítězka Scholastic Art & Writting Award, byl na ní hned vidět rozdílný přístup k tvorbě. Jade malovala s naprostou lehkostí a na rozdíl od všech zmiňovaných umělců dokázala využít téměř celý prostor jako svoje 3D plátno. Pod jejíma rukama vznikla v místnosti malá galaxie. Uprostřed se vznášela planeta Země, nad ní zrovna prolétávala růžová raketa a mimozemšťan řídící UFO. Mimo planet se ale prostorem vznášel i obří donut a trojúhelník salámové pizzy. Mladá umělkyně situovala celé dílo tak, že se dalo těsně procházet kolem všech vznášejících se objektů a pěkně zblízka si je prohlížet. Otázka proto není, zda je VR připravena tvořit umění, ale jestli naše společnost (a především starší generace) dokáže tento typ umění dostatečně pochopit a vnímat. Tohle není romantismus, realismus ani nic tomu podobné – tady budeme umění pozorovat vždy zevnitř, v centru dění a aktivně. Virtuální UMPRUM Že virtuální realita dříve či později výrazně zasáhne do umění, tuší i pražská UMPRUM. Od zimního semestru 2016 se vyučuje v ateliéru grafického designu a vizuální komunikace. První úkol, kterému se studenti věnovali, bylo vytvoření upoutávky pro hororový festival Massakr. Vznikla tak jedinečná 360stupňová videa, ale i virtuální „zážitky“. „Nadšení pak vyvrcholilo při celoškolní výstavě Artsemestr, kde byl zájem o vyzkoušení virtuální reality obrovský. Všechny projekty byly skvěle přijaty spolužáky i veřejností,“ popisuje novinku vyučující Lucie Jančová. Nejnověji s virtuální realitou pracují další dva ateliéry; průmyslový design a architektura. Zajímavostí je, že virtuální realita není na rozdíl od klasického grafického

W W W.REDWAY M AG.C Z

designu zatížená trendy, a to je podle Jančové výhoda. „U designu pozorujeme každý rok dva, že se víc používá nějaká skupina fontů, převažuje určitá barevnost nebo technika,“ vysvětluje a dodává, že ve virtuální realitě je zatím hlavním cílem najít způsob, jak divákovi zprostředkovat zážitek. „To bylo osvěžující. Změna, která studenty zavedla daleko od zaběhnutých postupů a pomohla jim vnímat obor v nových souvislostech.“ Škola také navázala spolupráci se společností Škoda Auto. Ateliér průmyslového designu teď navrhuje interiéry a uživatelské rozhraní škodovek pro rok 2022. Aby byla prezentace výsledných prací co nejpůsobivější, budou si ji zástupci Škody Auto prohlížet právě s headsetem na hlavě. „Těší mě, že dva naši studenti už si zakládají vlastní firmu na tvorbu VR obsahu. Co je krásnější, než když se díky semestrálnímu úkolu vytvoří tým, který si nakonec založí vlastní podnikání?“

SOCHAŘ PRACOVAL NĚKOLIK HODIN NA VR SKULPTUŘE PTÁKA S HADEM. KDYŽ PAK SUNDAL HEADSET A DOŠLO MU, ŽE VE SKUTEČNOSTI V MÍSTNOSTI NIC NESTOJÍ, VYDECHL: „TO JE ŠÍLENÝ.“ Reklama, hudba, aktivismus Klasici elektronické hudby The Chemical Brothers ke své skladbě Under Neon Lights nechali vytvořit speciální VR klip. Spojení tanečních rytmů a vokálu zpěvačky St. Vincent tak doplňuje i interaktivní příběh dívky, která probíhá snovou krajinou. S tímto experimentem ale není britské duo úplně výjimečné. Podobným způsobem totiž klipy ke svým nahrávkám vytvořili i němečtí producenti Moderat nebo indierocková kapela Foals. V prvním případě je video s názvem Reminder vytvořeno digitálně a stejně jako u The Chemical Brothers představuje surrealistický příběh z neznámého světa. Naopak Foals vsadili na 360stupňovou kameru GoPro Spherical a natočili s ní klip k singlu Mountain At My Gates. Obě videa můžete zhlédnout přímo na YouTube a říkáme vám, stojí to za to! Když si je totiž pustíte na tabletu nebo smartphonu, otevřou se se vám v režimu AR. Jak se budete se zařízením v ruce otáčet a rozhlížet kolem sebe, bude se měnit i obraz. Možná jedna technická – nedoporučujeme podobné klipy testovat v MHD nebo třeba na ulici. Buď budete za blázna, nebo vás něco v naší realitě přejede. Po virtuální realitě samozřejmě skočili i reklamníci. Sice ještě zdaleka není dostupnou technologií, kterou má doma v obýváku každý, ale velké korporace už platí své kreativce, kteří zkoumají možnosti světa za zrcadlem a vymýšlejí, jak nás ještě rafinovaněji přimět k nakupování. Budoucnost patří VR kinematografii a VR gamingu, takže je potřeba zajistit dostatečné komerční pokrytí i tam. Americká reklamní firma MediaSpike už víc než před rokem vyrukovala s novými způsoby, jak do filmů a her přidávat product placement, na virtuálně vytvořené ulici budeme procházet kolem billboardů dobře známých značek a na obřích obrazovkách sledovat trailery k aktuálním filmům, na které pak zajdeme docela obyčejně do kina. Na rozdíl od klasických počítačových her se reklamy ve virtuálním světě budou aktualizovat. Prostě půjdou kdykoliv vyměnit, a tak držet krok s trendy skutečného světa. S MediaSpike si zatím plácla Pepsi a filmová studia Universal. Neutečeme tomu.

téma /

T EXT A FOTO: MICHAEL ROSA

ČTENÁŘI! MÉ JMÉNO JE

MICHAEL ROSA ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

RedWay jsem začal číst někdy v prváku na výběrové střední umělecké škole v Ostravě. Doteď si pamatuju první čísla a rozhovor s Kayem Buriánkem nebo v té době ještě poměrně mladým Vladimírem 518. Už tehdy jsem si časopis zamiloval. Mohu se tedy považovat za první generaci čtenářů. Teď je mi 23 let a studuju ateliér Průmyslového designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ne, nespokojil jsem se s „bídnou existencí středoškoláka“, před kterou vás, jak vidím, šéfredaktorka stále varuje, haha. Ve škole se nejvíc věnuju designu, samozřejmě, ale snažím se mít i širší záběr. Obdiv k novým technologiím a záliba jejich využívání v běžném životě mě dovedly do zatím nepolíbených vod virtuální a rozšířené reality. Poprvé jsem si to vyzkoušel během spolupráce naší školy s firmou Škoda Auto. V našem ateliéru jsem vytvořil dosud nevídanou prezentaci, jak se o tom ostatně píše na jiném místě tématu. Potenciál a dostupnost této technologie už mi nedala spát. Přes řadu dalších projektů jsem se dostal až sem, do RedWaye, a k vám, nové

W W W.REDWAY M AG.C Z

generaci. Je to zvláštní pocit, docela dobrej. Pokusím se vám teď umožnit zážitek z rozšířené reality na vlastní kůži. Chci vám ukázat, co dělám. Vytvořil jsem aplikaci speciálně pro tohle číslo. Vlastně jsem, aniž bych se chtěl vytahovat, přišel s návrhem udělat téma Virtuální realita, abych do něj mohl zasáhnout. Vytvořil jsem pro toto konkrétní číslo aplikaci, díky které se tato magie stane skutečností. Stačí si z facebookové stránky RedWay Magazine stáhnout aplikaci REDWAYVR a nainstalovat ji do vašeho smartphonu. Když ji pak spustíte a skrz displej si prohlédnete tuto dvoustranu a titulku s ilustrací Honzy Kocoura, uvidíte kouzlo. Nemůžu vám říct, co to je, prostě kombinace fyzického časopisu a digitální hry. Poslední dobou využívám možnosti virtuální a rozšířené reality už ve všech svých projektech. Od prvotního skicování v HTC Vive až po konečnou prezentaci. VR urychluje celý proces navrhování i výsledek práce. Chci, aby se tato technologie rozšířila a stala se běžným pracovním nástrojem.

smartbox /

T EXT: LAURA HAISELOVÁ FOTO: WIKIMEDIA COMMON

Neznalost zákona neomlouvá

Jak platí zdravotní a sociální pojištění lidé, co na něj nemají?

Škola vás vyplivne do dospělého života a zabouchne za vámi dveře. Čeká vás velká svoboda, ale i spousta povinností. Zřejmě si najdete práci, abyste měli co jíst, mohli cestovat, kupovat si věci, zakládat rodiny a tak. Jenže kdo vydělává, musí také platit daně, zdravotní a sociální pojištění a další odvody. K čemu to všechno je? A co dělat, když nebudete mít peníze na zaplacení? Co všechno musí člověk platit státu? Je toho hodně, tak to vezmeme popořadě. Zdravotní pojištění Placení pojistného je povinné a platit ho musí i ten, kdo zdravotní péči nechce, k doktorům nechodí a léčí se sám. Proč je povinné? Zaplatíš pojistné státu. Stát předá peníze zdravotní pojišťovně. Z těchto peněz je pak hrazena péče všem, kdo ji potřebují. Díky takovému systému si každý z nás může dovolit léčbu za stovky tisíc nebo miliony korun, když je to potřeba. Luxus: Za děti, studenty, nezaměstnané, důchodce a rodiče na mateřské platí pojištění stát, což ve světě není vůbec obvyklé. Sociální pojištění Skládá se z nemocenského a důchodového pojištění. Tyhle odvody platí jen ti, kdo vydělávají. Vybrané peníze jdou na podpory v nezaměstnanosti, nemocenské pojištění umožňuje zůstat doma s nemocí nebo jít na mateřskou a dostávat od státu náhradu mzdy. Důchod může dostat jen ten, kdo velkou část života pracoval, a zaplatil tak spoustu peněz do důchodového systému. Když nevyděláváš, nemusíš tyhle odvody platit, ale nedostaneš ani výhody, které z nich plynou. Daně Ty platí taky jen ten, kdo vydělává. Výměnou za ně stát poskytuje obranu země, policii, soudy… Prostě všechno. Pokud občas chodíš na brigádu a pracuješ „na dohodu“, musíš jednou

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

za rok podat daňové přiznání. Pokud nevyděláváš opravdu hodně, žádné daně stejně platit nebudeš, ale daňové přiznání podat musíš, stejně tak jako poslat potvrzení o studiu tvé zdravotní pojišťovně, aby věděla, že za tebe pojištění stále hradí stát. Vrátí se mi někdy všechny ty peníze, které státu dám? Asi ne, ale to není důvod ke smutku. Pokud za celý život přispěješ na zdravotní pojištění víc, než kolik vyčerpáš, buď rád, znamená to, že jsi zdravý. Někdo jiný, kdo takové štěstí neměl, by si bez tvého příspěvku nemohl léčbu dovolit. Říká se tomu solidarita a lepší systém zatím nikdo nevymyslel. Až dostuduju, co si všechno musím zařídit? Najdi si práci. Potom za tebe všechno zařídí zaměstnavatel. Spojí se s tvou zdravotní pojišťovnou a bude ti každý měsíc strhávat z platu všechny odvody. Když nebudeš mít práci, jdi na úřad práce. Tam tě přihlásí do evidence uchazečů o práci a pojištění za tebe bude platit stát. Ale počkat, co když si zatím nechceš hledat práci nebo ještě studuješ a už je ti víc než 26 let? A co když chceš být třeba živnostník? Pak musíš jít do pojišťovny, kde ti vyměří výši pojistného. Teď je to 1485 Kč měsíčně, a pokud ho nebudeš platit, dluh začne rychle narůstat, protože je k němu připočítáváno penále, což je vlastně pokuta. Jako dlužník po čase skončíš u soudu a zřejmě i v exekuci. Co když nebudu mít na všechny ty odvody peníze? To by se nemělo stát. Když máš práci, odvody se vypočítají podle platu a zaměstnavatel ti je rovnou strhne. Když nemáš práci, nepřispíváš na sociální pojištění, neplatíš daně a zdravotní za tebe bude platit stát tak dlouho, dokud budeš evidován na úřadu práce. Lidi mají někdy divoké představy, pravda ale je, že stát tě někde pod mostem umřít nenechá. Sociální zabezpečení je jako trampolína. Když jsi dole, stát ti pomůže, dá ti peníze a ty se odrazíš zase zpátky nahoru. Takhle můžeš dočasně získat třeba příspěvek na bydlení nebo pomoc v hmotné nouzi. Pokud se ti daří dobře, tak musíš platit, děláš to i pro sebe, nikdy nevíš, jestli sám jednou nebudeš potřebovat.

smartbox /

T EXT: M. OVERSTREET SLOUPEK: VÁCLAV PINKAVA FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Akta X všedního dne Které zvíře je nejlínější na světě?

Dokážeme někdy změnit minulost?

Není to lenochod, ten se dokonce nedostal ani do nejlínější desítky. Rekordmanem v lenosti je netopýr hnědavý (Myotis lucifugus), který nejen prospí dvacet hodin denně, ale v zimním spánku dokáže zůstat nepřetržitě osmdesát pět dní. To i ten medvěd se mezitím vzbudí a vyleze se podívat ven, jestli už je tam něco k snědku. Pozor ale! Když nespí, je netopýr hnědavý dost čilý. Během jedné hodiny dokáže zaútočit na kořist až dvanáctsetkrát. Za čtyři hodiny uloví množství hmyzu odpovídající polovině jeho hmotnosti.

Navyknuté vnímání času nám značně ztěžuje připouštění retrokauzality, tedy skutečnosti, že současnost může ovlivňovat minulost a budoucnost může ovlivňovat přítomnost. Nicméně kvantoví fyzikové tvrdí, že něco takového není v rozporu s žádnými přírodními zákony. Jediný problém je, že to zatím nikdo nedokázal. Ale vědci z Washingtonské univerzity v Seattlu jsou na samém konci experimentu, jehož cílem je vyslat signál do minulosti. Nepotřebují k tomu černé díry, červí díry ani žádné jiné exotické stavy hlubin vesmíru. Stačí jim pár optických filtrů, krystalů a jednoduchých triků s kvantovými částicemi.

Co je raflézie Arnoldova? Rafflesia Arnoldii je největší květ na světě. V průměru měří až 130 cm a váží 10 kg. Vyskytuje se v pralesích na Borneu a Sumatře. Rostlina je to zvláštní, nemá totiž žádný stonek, kořeny ani listy, živiny získává z tonkinské révy, na níž parazituje. Květ nevoní, odporně páchne po hnijícím mase a vajíčka do něj kladou tisíce much.

Máme v těle něco, co nepotřebujeme? A jestli ano, tak proč nám to tam zbytečně zabírá místo? Tak třeba muži nepotřebují prsní bradavky. Mají je proto, že všichni byli původně přírodou naprogramování jako XX, tedy ženy. Kostrč. Zakrnělý ocas, kterým jsme kdysi udržovali rovnováhu, používali jako chápavou končetinu a taky jím komunikovali. Napřimovač srsti. Naježením jsme dřív zastrašovali nepřítele (vypadali jsme větší a silnější) a taky se chránili před zimou. Proto máme i dnes, když je nám zima nebo máme strach, husí kůži.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Proč studenti matfyzu nosí kostkované košile? Aby mohli snadněji najít souřadnice, kde je svědí záda.

Majáky Když sloupek, tak budiž, s osvícením. Máme na obzoru máj, a tak mě napadlo, odkud vlastně pochází slovo maják? Může to sice být brácha od májky, ale maják je pojem pobřežní, náš název asi převzatý. Poláci tomu říkají latarnia morska, což je spíš popis; Slovinci svietilnik, Chorvati svjetionik. Proč my ne světelník? Anglická složenina lighthouse a německý Leuchtturm se jako světlověž v češtině též neujalo. Ve francouzštině to je phare, odvozeno od řeckého pharum, italsky faro, rumunsky far, bulharsky фар. U nás ne. Samá voda. Rusky je to češtině nejblíž. Маяк, vysloveno majak. Pro zajímavost, v sanskrtu, prastaré a prapůvodní indoevropské řeči původem z dnešní Sýrie, mayank znamená úplněk. Že by? V mořeplaveckém záchranářství máme zdánlivou květnovou souvislost v anglickém nouzovém volání „mayday“. To je však zkomolenina z francouzského „m’aidez“, pomozte mi. Nám známější hláška SOS, tak pěkně rotačně symetrická ze vzduchu vyryta do písku na pláži, je zkratka od „save our souls“, zachraňte naše duše. Morseovkou blikavě ...---... Na světě je na 19 200 majáků, včetně zrušených, dle webu „lighthouse directory“, který patří matematikovi jménem Russ Rowlett. Definuje maják jako nejméně 4 metry vysoký, na půdorysu 4 m2. Nejdéle provozovaný maják je Hook Head Lighthouse, jeho zdi mají tloušťku 4 metry. Stojí v jižním Irsku a svítí tam v současné podobě už 800 let, v nějaké podobě už od pátého století. Nejstarší známý historický maják je tzv. Herkulova věž, „Farum Brigantium“, kterou postavili Římané. U severozápadního města A Coruña se majestátně tyčí už skoro dva tisíce let, s nadstavbou z roku 1788 do výšky 55 metrů. Nejvyšším pobřežním majákem je ale ten na Île Vierge ve Francii. Má 82,5 metrů. To znamená, že z něj člověk dohlédne o 28 km dál, než kdyby stál na pláži, což je 4,7 km. Jak jistě víte, vzdálenost k obzoru v kilometrech je druhá odmocnina výšky pozorovatele nad zemí v metrech krát 3,57. Řečeno přibližně, ovšem, protože zeměkoule není koule. ;) Maják je vzorem stability. Nevím tedy, proč má být známkou duševní nestability, že někomu na maják šplouchá. To se mi zdá vůči majákům lehce nefér.

smartbox /

T EXT: LÍDA SOUČKOVÁ FOTO: ARCHIV

Hledá se LEADr! Kdo se stane novou tváří naší politiky? Bude to Vietnamka, nebo Čech se syrskými kořeny? Rozhodněte o tom i vy! Právě vrcholí soutěž pro mladé lidi Hledá se LEADr. Sledujte ji na internetové televizi Stream.cz a hlasujte o vítězi, protože ten se reálně zapojí do ovlivňování chodu společnosti. Za odměnu mission impossible Se skvělými nápady, jak měnit svět k lepšímu, postoupilo do prvního kola devět holek a deset kluků ve věku 17 až 25 let z celé České republiky.

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

Chtějí zachraňovat chátrající stavby ve svém okolí, pomáhat sociálně znevýhodněným lidem nebo motivovat svoje vrstevníky k většímu zájmu o veřejné dění. Uvidíme, jestli ze soutěže vzejde nový Dominik Feri! Mít nápad samozřejmě nestačí. Budoucí lídr ho taky musí umět naplánovat, srozumitelně odprezentovat a nakonec úspěšně zrealizovat, jinak by ta jeho politika byla zase jen takové „kecání“. Vítězové dostanou šanci vrhnout se do reálné politiky a vyzkoušet si, jaké to je, když ať děláte, co děláte, podle občanů je to všechno špatně a být na vašem místě, dělali by to stokrát líp. Je to taková sebevražedná mise za odměnu. Ale na druhou stranu: „Lokální politika je efektivní způsob, jak provádět společenské změny. Potřebujeme, aby ji dělali mladí lidé, kteří mají ideály a zároveň jsou zodpovědní, vytrvalí,“ vysvětluje ředitel projektu Karel Strachota ze vzdělávacího programu JSNS.CZ společnosti Člověk v tísni.

Peníze a stáž Soutěžící tedy přicházejí s vlastními projekty, které rozvíjejí, a přitom se za pochodu vzdělávají v různých oborech. V každém kole porota někoho vyloučí za nesplnění podmínek a tak to jde až do finálového duelu. Finanční podporu pro svůj projekt a vybranou stáž v ČR nebo v zahraničí vyhrává jen jeden. Kdo to byl loni V loňském prvním ročníku zvítězila studentka z Tachova Aneta Sklenářová s projektem zaměřeným na dobrovolnickou pomoc seniorům v pečovatelských domech. „V soutěži jsem se naučila, jak zacházet s časem tak, aby ta práce nebyla zbytečná, ale měla přínos pro okolí.“ „Často se říká, že mladí lidé jsou lhostejní a politika nebo společenské dění je nezajímá. Každý z účastníků soutěže je důkazem, že to není pravda,“ dodává Karel Strachota. Kdo by to mohl být letos Osmnáctiletá Sabina Nguyenová, studentka Anglicko-českého gymnázia AMAZON, pochází z Harrachova, takže samozřejmě umí skákat na lyžích. O to víc ji štve havarijní stav, ve kterém se nachází zdejší mamutí můstek (jeden z pěti na světě). Rozjela tedy občanskou iniciativu Na Mamuta!, kterou chce informovat veřejnost o současné situaci a zároveň získat prostředky a úřední vůli na rekonstrukci této rarity. S tímto cílem se přihlásila i do soutěže a věří, že zachrání jak můstek, tak tradici skoků na lyžích v České republice. Sufian Massalema to se svým jménem nemá v dnešní době zrovna lehké. Sedmnáctiletý gymnazista je přitom rodákem ze severočeské Smržovky, kořeny z dědečkovy strany však vedou až do Sýrie, což je jistě dostatečný důvod, abychom Sufianovi nadávali do čmoudů a doporučili mu, ať táhne, odkud přišel (tedy do Afriky). Do soutěže se přihlásil s projektem informačních tabulí a debat na téma prevence drog, kterými chce cílit na své vrstevníky. Reaguje tak na problém, se kterým se jeho kraj dlouhodobě potýká. Na tabulích, které hodlá rozmístit po Jablonci nad Nisou, by veřejnost rád seznámil s příběhy těch, kteří si prošli závislostí. Jejich zkušenosti chce svým spolužákům zprostředkovat i debatami ve škole.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Sledujte každé úterý od 11. dubna na internetové televizi Stream.cz. Hlasovat o vítězi můžete od úterý 9. května do čtvrtka 11. května. Co tam bude: 1. díl: Devatenáct statečných Účastníci projdou sérií workshopů a konzultací s mentory. Učí se, jak dotáhnout své projekty úspěšně do konce, jak je prezentovat, zvládat stres a podobně. V závěru je čeká rychlý kvíz a obhajoba před porotou, která vybere osm postupujících. 2. díl: Stáž na zastupitelstvu Účastníci absolvují stáže v obecních zastupitelstvech. Musejí vypracovat strategii řešení určitého problému dané obce, mluvit o ní s občany a obhájit ji na zasedání zastupitelstva. Porota na základě jejich výsledků vyřadí dva soutěžící, zbývají čtyři. 3. díl: Doma Nahlédnete přímo domů k soutěžícím. Mají za úkol v omezeném čase realizovat část svého projektu, např. domluvit spolupráci města, uspořádat akci na podporu projektu nebo něco vyrobit. Porota vyřadí jednoho soutěžícího, zbývají tři. 4. díl: Politika Každý máme co říct politikům a existují různé způsoby, jak se k nim dostat, jak jim vzkázat, co chceme. Jak se k tomu postaví soutěžící, kterého politika si vyberou a co mu budou chtít sdělit? A kteří dva postoupí do dalšího kola? 5. díl: Debata s Václavem Moravcem Poslední dvojice finalistů se utká v závěrečném duelu. Moderuje ho Václav Moravec, přítomno je i početné publikum. O tom, kdo se stane lídrem, rozhodne hlasování veřejnosti. 6. díl: Vyhlášení vítěze Ten, kdo vyhraje, má možnost vypravit se na minimálně měsíční stáž a zároveň získat finanční podporu pro svůj projekt. Aktuální informace najdete na www.hleda.se a facebookové stránce Hledá se LEADr.

smartbox/jazykové okénko/

T EXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA ILUSTRACE: MAYA THANH MAI

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: NIZOZEMŠTINA Nizozemština (holandština) má v germánský jazykový rodině trochu neprávem upozaděný místo: oproti angličtině s němčinou je příliš lokální, oproti severským jazykům zase nepůsobí tak sexy dojmem. Když se řekne Nizozemsko, většině lidí se vybaví (v libovolným pořadí) kola, tulipány, větrný mlýny, marihuana, sýr, déšť, moře, přirovnání „ta je rovná jak holandskej venkov“ a podobně, ale jazyk málokdy. Pokusíme se to aspoň trochu napravit, jo?

É, Š I L K A a D N V H A R C P E Š #1 VRÝ ZNÁŠ, JSOU KTE , že by ta k ed st av it si Je tě žk ý př re al it u l že rá m ič ky ne od dn é m al é ze vo du (c ož je ž z ne ra ší ob ěj í le vn j po pk ul tu rn di ně od ác h pi vo pr of ilo va ne uj íc í na h la ám e v ho sp de ta iln ě vy ac ka ba la nc e ří ká , že m pl ic ně er h ýc eč Am ut ěn v ín ta ky sk o je sk lš íc h vě cí zm – o ná s se l, že N iz oz em ec h tě ch da m či no u, dá vá sm ys nů , ko l a vš ří že ná s ně lý zk m na m ám e) , či li ch ti ič ný tr gl vě an ů, ko án ja lip dá tu í, že vy pa m oř e, pl ná in ě se tv rd o ni zo ze m št tv oř it př ím na ho ře . O . dá pa eš ří ct , ná dh er ně vy ra vd u vy oi jr.“ N em ůž m skej text ze do zo ze ni jt a on a ta k op ri do ee nt ps eu t dá ka e se „Z ti os or.“ Ve s ku te čn te re d th e do : „T he ca t en z an gl ic ký ho y. ck dá re al is ti že to ne vy pa

#2 V RADE ZA SEBOU,

NIZOZEMCI JDOU

Ta ky se ří ká , že ni zo ze m št in a zn í ne vě ří š, po ja ko ch ro ch dí ve j se na tá ní ; po ku d n ěj ak ý ro zh to m u To m áš em G ov or y s če sk al ás ke m po té , ým fo tb al is N iz oz em sk co st rá vi l pá to u á vý sl ov no r le t v Am st st je ta k ko sv ět ové vá er da m u. uz el ná , že lk y id en ti fik ta m ní ov vo al i ně m ec ký já ci za d ru „S ch even in hé šp io ny ta k, ge n“. Po ku že je ne ch al d je di nk rá t Sc he ve ni ng i ří ct ch ro ch tn eš en př it om šp at ně , se je št ě vy pa že to ně m či š ci zá k. dá je dn od uš na př eh án í e – po ku d se so uh lá sk m áš po ci t, „a ng st sc hr am a, zk us „s le ee uw “ ne bo ch ts ts ch ri zn am en aj í „ver sc hr ik jven d“, „n ej ho rš í ps ke lij k“. Sl ov an í“, „v yd ěš a m im oc ho de m en ý vý kř ik “ a „p ří še rn ý“. H a, ha , ir on ie !

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

E C M E Z O NIZ I M J U A #3BZÍREJ BRUSLE! –S kl ý vid ět no st í . Ne ní ne ob vy tu rn íc h zv lá št di sb íra jí vě ci Je dn ou z k ul rá é el d m áš do m a at ku yv po ob kž e , že je jí o m ož ný ho , ta eh e ta té hl e ze m ě je vš y írk sb m ož ná je to hl do m ác no st i na to ne le tí, v n izo ze m ské lk y/ kl uc i už ho a ek ám m zn kd y, ar ch ivn í al bu na pa dl o tě ně os t. víc br us lit – na ě rz á, št pr av á př íle žit m je za ět ne um er ý í by pa k by lo žíc í u m oř e, kt Vů be c ne jle pš tu je žin ne j st át le is ní ex i o, sk em m v z ze i ně Ni zo sk ut eč no st d pr oč je vla st u ve lm oc í? Ve rž uj e tě sn ě po lo br us la řs ko po vr ch se ud ; m be sv ět ov ou ry ch ne m rý ši od i p to a iš ť, un ce . sp ou st a kl uz i k dy ž sv ítí sl ro zm rz al , an nu lo u, ab y ne

#4 PRIPRAV SE

NA TO, ŽE U VŠECHNO. VVIDÍŠ ŠECH

NO.

„U itw aa ien “ zn am en á pro ch áz ka ve vě tru (pr o rad sc ha am te“ oz na os t), „p laa tsverv ču je „sd íle no u tra an ge nd e pn os t“ (ta ko ve j co se tě vla stn ě ten po cit , kd yž ne týk á, tře ba v t vid íš ně co , ele viz i, ale je to tak str sá m blb ě – Fin ov aš ně tra pn ý, že é toh le slo vo po se cít íš už íva jí tak y, „m kte rý sp olu ne ma yö täh äp eä “). Ač jí na pr vn í po hle ko li jde o v ýra zy, d mo c sp ole čn ýh o, v N izo ze ms ku pra kti ck y zá rov je mů že š za žít eň . Sk oro ka žd ýh ote vře ný oken ice o tur ist u tot iž za . Ta mn í ku ltu ra, ráž í jed na vě c – vyc há ze jíc í z p rot eti ky, sto jí mi mo es tan tské (ka lvi jin é i n a p řes vě nis tic ké) dč en í, že slu šn í tak že je na pro sto lid é ne mu se jí nic kli dn ě mo žn ý vyj sk rýv at, ít si na os vě žu jíc na ch láp ka , jak í pro ch áz ku a n ara se vá lí na ga uč i zit ce sto u v b ílý m ná těl ník u a d rbe se na ch lup atý m pu pk u prá zd no u fla šk ou od pi va .

M Í Š R O H NEJ V A … #5 U KARIBIK JE T š uč it po ku d se ch ce Dá ro zu m , že Je ta dy a. sk m ze N izo pí š př ím o do je tu sp ou st a po je de š ne js i y, m sk ze m ou ze al zo m ni na ta k bu rš tin a, m ů – za pr vé , in a ne bo lim al e pá r pr ob lé m št in a, frí št vlá ko st ej ně ja to ků a zy čl ov ěk lo ká ln íc h ja a? po do bn ý, al e lu ce m bu rš tin si ce vš ec hn y je si tu is ou js ex ý že er kt ba , ek tů – víš tře al di ch tě (A zm at e. dn ě á pě t ná ře čí !) í an gl ic ky a ho Ex is tu je a m zo ze m ci um ěj Ni i bn ý, hn do ic po vš dě av tic ky zs ky, či li je pr Za dr uh é, pr ak ne bo fra nc ou on čí uk ky ě ec tn ěm es i n ol zb ve lk á čá st do m or od ci be ch te ch ci tli ví ot ož e al e že po p ár ch ro a ng lič tin u. Pr na i dš ra u do ej př po ke ca t a y ní sk pe m ze trá zo tv oj e e, m ůž eš si ni ni lo ko in am u, lý ur va v S ex is tu jo u bý Si nt M aa rte n, ko nc e ra ca u, os tro vě do Cu m ě, ta ub m Ar se a i n Af rik y a ně kd e fu rt m ís te ch Již ní ým va dí , kd yž na n ěk te rý ch a pr o ty, kt er lb vo í ln eá Id i v In do né si i. ve . le je ja ko z k on

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

T EXT: M. OVERSTREET ZDROJ QUORA.COM, STUDY HABITS FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

NEPŘÍTEL JE TŘÍHLAVÝ DRAK.

JEHO HLAVY SE JMENUJÍ NUDA, LENOST A ZTRÁTA KONCENTRACE ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

„Nesnáším učení. I když se snažím, dokážu se soustředit jen patnáct dvacet minut, pak se začnu nudit a hledat rozptýlení. Twitter, Facebook, Instagram, chat, rozehraná hru v mobilu nebo jenom videa na YouTube, to všechno odvádí moji pozornost. Jsem průměrný středoškolák, většinu volného času prokrastinuju a zároveň jsem ve stresu. Nedokážu se přinutit k učení, všechno nechávám na poslední chvíli, pak mám pocity viny a strachu. Nesnáším se za to. Asi jsem depresivní. Nějaké tipy na zlepšení studijní morálky?“ To je příspěvek jednoho skandinávského středoškoláka na Quora.com. Podobných jsou tam stovky z celého světa. Jestli máte podobný problém, tohle by vás mohlo pro začátek uklidnit: Nejste v tom sami a nejste divní. Co radím já, šéfredaktorka Taky se ráda flákám, a přesto jsem vystudovala vysokou školu. Bez Googlu, jo. V prváku na gymplu jsem v pololetí propadla z fyziky. Začalo to tím, že se mi nelíbila fyzikářka, pak jsem ztratila učebnici a neobtěžovala se shánět novou, pak jsem přestala rozumět výkladu, tudíž se nudila a nedávala pozor. Moje nedostatečná byla tak čistá, jak jen může být; za celé pololetí jsem lepší známku ze zkoušení nebo písemky nedostala. Na konci roku jsem měla z fyziky trojku. A to jenom proto, že zlepšení známky o tři stupně by mohlo přivolat pozornost školní inspekce, což nechceme, jak mi vysvětlila moje třídní. Teď jak jsem to udělala: Nejdřív jsem docela racionálně odmítla děsivé představy propadnutí, vyhazovu ze školy, zklamání rodičů a života stráveného jako chudá alkoholička žebrající na nádraží o drobné. Jinými slovy jsem se rozhodla, že to dám. To je důležité. Musíte se nastavit do pozice boj, ne útěk. Pak jsem si určila priority: Předmětům, ze kterých mám jedničky, se nebudu věnovat vůbec. Ty ostatní budu udržovat jen tak, aby se neřeklo. Fyzika se stane jediným předmětem, který budu drtit. Když jsem si to takhle řekla, nevypadalo to už tak hrozně. Nikdy nedovolte problémům, aby vypadaly větší, než jsou. Pokud jste to zanedbali tak hodně jako já, okamžitě si najděte doučovatele a pravidelně dvakrát týdně s ním dávejte poctivou hodinu. Musíte si ten čas najít. Pokud se vám po měsíci zdá, že neděláte pokroky, začněte shánět nového doučovatele, na hodiny s tím starým ale stále choďte, vytváříte si rutinu, studijní návyk. Důležité: Musíte se rozhodnout, že doučovateli budete věřit. Když někomu nevěříte, neposloucháte ho, jste vnitřně nastaveni na pochybnosti a odpor. Tak to pak ale nemá vůbec cenu, jenom utrácíte peníze. Na první hodině vezměte učebnici a ukažte mu stránku, kde jste přestali rozumět. Pokud je to strana 7, budete to muset vzít od strany 7, i když se vám zdá, že na to nemáte čas. Možná fakt nemáte, jenže učit se v panice zpaměti něco, u čeho nechápete základy, je zabité úplně. Příští rok v tom budete plavat zas. Na doučovací a každou školní hodinu zanedbaného předmětu se připravujte doma. Opakujte si ze sešitu cestou do školy. To je podmínka. No a pak už jenom vydržet. Je to jako se sportem nebo hraním videoher. Čím častěji to děláte, tím líp vám to jde. Co radí univerzitní profesor Je to Ind, takže meditaci. Ne, počkejte, vím, že nemáte čas učit se ještě k tomu všemu, jak meditovat. Ale stejně si to přečtěte, ten muž má v něčem pravdu. A učí medicínu, není to žádnej hipík. Příprava Než se začnete učit, dejte si tak studenou sprchu, jak jen snesete. Prokrvíte si mozek. Vnímejte jenom vodu. Jak po vás teče, jak je

W W W.REDWAY M AG.C Z

chladná. Nic jiného. To je meditační technika soustředění na přítomnost. Nepřemýšlejte o ničem, prostě jen buďte. Dělejte to každý den, brzy se to naučíte. Po sprše si na deset patnáct minut sedněte na zem a stále se soustřeďujte na přítomnost. Nemyslete na to, kolik se toho musíte naučit a jak je všechno v háji. Nebo běžte na krátkou procházku. Žádná sluchátka! Soustřeďte se jen na svůj dech, na zvuk kroků. Každá meditační technika vede po čase k úspěchu. Jsem přesvědčen, že meditovat by měl umět každý. Když se vrátíte domů k pracovnímu stolu, vypněte mobil, zavřete Facebook, Instagram, Twitter. Na papír napište seznam úkolů na příštích 45 minut. I kdyby na něm měla být jen jedna věc, napište ji tam. Výkon Nařiďte si budík na 45 minut. Teď začne boj s pozorností. Všichni ji ztrácíme, já taky. Vždycky, když cítíte, že ztrácíte pozornost, nevíte, co čtete a myslíte na něco jiného, udělejte na papír se seznamem červený křížek. Buďte k sobě poctiví! Koncept spočívá v tom, aby křížků začalo časem ubývat. Já jsem to dotáhl z patnácti až dvaceti na tři nebo čtyři. Pokud máte v hlavě příliš neodbytných myšlenek, přeřiďte budík na 15 minut. (Ale nedělejte to, pokud se vám zdá, že zatím to jde dobře.) Vždy, když budík zazvoní, máte pět minut přestávku. Pak se vraťte k učení a dělání křížků. Nenechte se odradit počátečním neúspěchem. Vydržte, vaše pozornost se opravdu začne zlepšovat. Během přestávky: • strečink (povinnost) • pohyb po místnosti • pití • WC • malá svačina (oříšky, ovoce) Závěr Nebude to fungovat, pokud nejste odhodláni zvítězit sami nad sebou. Měl jsem s tím problémy. Mí studenti měli také problémy. Často se mě ptali, proč prostě neděláme ve správný čas správné věci a neušetříme si všechnu tu úzkost, ty špatné pocity. Proč nestudujeme, když je čas studia, a nejdeme na party nebo nehrajeme hry až pak, když je vše hotové a můžeme se bavit bez výčitek, tedy skutečně naplno? Proč jsme my lidé takoví, že děláme věci, o nichž víme, že nám zle komplikují život? To je velmi dobrá otázka. Odpověď na ni najdete v následujících dvou příbězích, čtěte pozorně. O škorpionovi a žábě Žába seděla poklidně na břehu řeky. Přišel k ní škorpion a prosil: „Potřebuju se nutně dostat na druhý břeh, ale neumím plavat. Mohla bys mě tam odvézt na zádech, prosím?“ Žába váhala. Bála se, že jí jedovatý škorpion ublíží. Ale on sliboval, že jí nic neudělá, přece není hlupák a neuštkne ji, vždyť tak by se utopili oba. Žába se nakonec nechala přemluvit. Vydali se přes řeku, škorpion seděl žábě na zádech. A když byli uprostřed řeky, uštknul ji. „Proč jsi to udělal? Teď se oba utopíme!“ vykřikla. „Nemohl jsem si pomoct, jsem už takový,“ řekl štír smutně. A takhle se chováme i my, lidé. Víme, že to není moudré, ale přesto to ze zvyku děláme. Myslíme si, že jsme prostě takoví. Jenže zvyků se dá zbavit. Příběh o opici Na jednom ostrově žilo mnoho opic. Ostrované je chytali na kokosové ořechy, do kterých ukryli sladkou návnadu. Opice se nechá zlákat vůní sladkého, ale nemůže se k němu dostat, otvor v ořechu je příliš malý. Procpe do něj pracku násilím a sevře sladkost schovanou uvnitř. Zpátky to nejde. Musela by sladkost zase pustit. Ale ona ji chce, i když už tuší, že je to past. A tak tam sedí s prackou uvězněnou v kokosu. My se chováme jako ta opice. Držíme se své sladkosti přesto, že se bojíme zlého konce. Jsme vězni svých zvyků.

rozhovor /

T EXT:TEXT: THIERRY HENRY, INTERVIEW PEOPLE ÚVOD A PŘEKLAD: M. OVERSTREET FOTO: WIKIMEDIA COMMONS, PROFIMEDIA.CZ

JSEM TAK DOBREJ, AŽ SE MUSÍM SMÁT

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

„He is a bit cocky, but in a good way,“ řekla jedna z jeho fanynek, kterou dřív fotbal vůbec nezajímal. To udělalo až kouzlo Zlatanovy osobnosti, jeho příběh, a teprve potom slavné nůžky nebo penalta kopnutá do šibenice. Sportovci se celý život rozvíjejí především fyzicky, soustřeďují se na výkon a kvůli tomu je taky obdivujeme. Jenže při donekonečna opakovaném denním cyklu trénink–únava–jídlo–spánek se z nikoho kandidát na Nobelovu cenu nestane. A podle toho pak vypadají ty rozhovory. Pro novináře, atleta i čtenáře asi taková zábava jako fárat do dolu. Svět přesto dychtí po vítězových slovech. Co počít? Buď se brát vážně a být nudný (což v době, kdy

zábavu považujeme málem za další lidské právo, kariéře moc neprospívá), nebo krutě vtipný. Zlatan je krutě vtipný, samozřejmě. A má v sobě víc drzosti a sebevědomí než kdejaká rocková hvězda. Sebevědomí nespadlo jen tak z nebe, kam přišel, tam zvítězil. Za patnáct sezon slavil třináctkrát titul a jen dvakrát druhé místo. „Horší než stříbro to být nemůže, máme Zlatana,“ může si říkat každý majitel klubu, který ho získá. Spoluhráči tak nadšení nejsou, skoro každý už od něj na hřišti dostal kopanec do zadku nebo pohlavek. A trenéři… Zatím se sklonil jen před dvěma, současným Josém Mourinhem a Carlem Ancelottim, kterého nazývá druhým otcem.

Je s vámi opravdu tak těžké spolupracovat? Ne. To jsou všechno pomluvy, haha.

novinářům říká, že jsem byl nejhorší a nejagresivnější žák, jakého měla za třiatřicet let praxe. No, byl jsem hromotluk, vysoký, a nedokázal jsem celou hodinu sedět. Jako kdybych měl v kalhotách mravence. Choval jsem se blbě ke spolužákům, ke každému. Byl jsem naštvaný na život, na celý svět.

Ano? A jaký tedy ve skutečnosti jste? Zlatan je kluk se zlatým srdcem, který chce, aby všichni kolem byli šťastní. Pak teprve přichází na řadu on. Lidi o mně říkají, že jsem nesnesitelně arogantní. Ale jenom než mě poznají osobně. To je pak samé jaj, vždyť ty takový vůbec nejsi, to je ale překvapení. Není správné soudit někoho předtím, než ho poznáte. Tam, odkud pocházím, to lidé nedělají. A odkud pocházíte? Z ghetta. Z přistěhovaleckého sídliště v Malmö. Měl jste tvrdé dětství? Tvrdé je slabé slovo, sire. Teď jste ale jedním z nejbohatších sportovců světa. Řekl byste, že fotbal vám zachránil život? Možná, možná. Spíš mu vděčím za dobrý život, protože kdybych zůstal v Rosengårdu, skončil bych ve vězení. Kradl jsem, rval se. Byl jsem malý gangster, co vyrůstá bez dozoru na ulici. Místní policie mě dobře znala, byl jsem u nich zapsaný. Našli u nás doma nějaké kradené věci a tak. Co jste kradl? Všechno. Jídlo. Elektroniku. Auta. Kola. Oblékal jsem se jako Rambo, chodil po ulicích s obrovskými kleštěmi za pasem a kradl. Jednou, to jsem už v Malmö hrál fotbal, jsem ukradl kolo mému trenérovi. Nevěděl jsem, že je jeho, a přijel na něm v klidu na trénink. Trenér na mě, kde jsem to kolo vzal. Povídám, že našel. Smál se, ani mě nepotrestal.

Pomohl vám fotbal tu zlost překonat? Vztek mám pořád, ale už to umím kontrolovat. V dětství byl pro mě fotbal způsob, jak aspoň v něčem porazit hodné švédské kluky, co měli blond vlasy, hezký domov, peníze a všechno, co jsem jim záviděl. Naše parta dělala buď bordel, nebo hrála fotbal. Na hřišti jsme je vždycky vyřídili. Nebylo to vlastně ani hřiště, jen plácek se ztvrdlou hlínou, ani tráva na něm nerostla. A my byli rychlí, mazaní, uměli jsme machrovat, dělat kličky a všelijaké triky. Šílené pohyby, haha. Představovali jsme si, jaké to musí být pro blonďatého chlapečka ponížení, když mu pak na školním zápase nějaký Polák, Jugoš, Palestinec nebo Turek pošle míč mezi nohy. Miloval jsem to, ale švédská reprezentace mě nezajímala. Nefandil jsem jim, ani když vyhráli bronz na mistrovství světa. Já jsem hrál jiný fotbal v jiném světě a nikdy by mě ani nenapadlo, že jednou budu jejich kapitán.

POPRVÉ JSEM VIDĚL NĚKOHO V KOŠILI S LÍMEČKEM AŽ NA STŘEDNÍ ŠKOLE

Čím jsou vaši rodiče? Matka pochází z Chorvatska, a pokud pracovala, dělala uklízečku. Je katolička, hodně přísná, nikdy nedávala najevo city, i tou vařečkou mě řezala docela chladně, bez mrknutí oka. S tátou se rozvedla, když mi byly dva roky. Utekl do Švédska z Bosny, ale stejně jako mnoho jiných uprchlíků to nezvládal. Začal pít, přitom je muslim. Nakonec se z něj stal alkoholik. S mámou jsme se protloukali všelijak. Kradl jsem, protože jsme měli hlad, taková je pravda a už se za to nestydím.

Když se to stalo, musel jste cítit velké zadostiučinění a spokojenost, ne? No to si pište. Měl jsem odmala tak špatnou pověst, že mě nechtěl ani jeden tým v Malmö. A když mě v sedmnácti konečně vzali, rodiče kluků sepisovali petice, ať mě trenér vyhodí, nebo svoje děti z fotbalu odhlásí. Zastal se mě a to cením. Nevyhodil mě, ani když jsem dal jednomu klukovi schválně hlavičku, až mu tekla krev. Věděl, čím procházím, že to nemám lehké. Na druhou stranu mi nikdy neřekl, že mám talent, že jsem dobrej.

Jména obou rodičů máte vytetovaná na rukou. Otcovo na pravé a matčino na levé. Je to výraz synovské lásky a respektu? No ano, cti otce svého a matku svou, znáte to. Rodiče máte jenom jedny. Táta je napravo. Pravá strana je správná strana. Když jsem u něj chvíli bydlel, byl na mě hodný, nikdy mě nebil. Máma je nalevo, u srdce. A taky proto, že je levačka. Vařečku vždycky držela v levé ruce.

To dneska ví a uznává celý svět. Máte z toho radost? Dneska, když vidím, jak jsem dobrej, musím se smát. Ano, mám z toho radost. A rád se pochválím. Málokdo totiž musel zbořit tolik zdí jako já, aby to někam dotáhnul. Když si vezmete, že poprvé jsem viděl někoho v košili s límečkem až na střední škole...

Jaké to bylo ve škole? Lepší než doma? Ani bych neřekl. Učitelé mě nesnášeli. Ředitelka mé školy dodnes

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

Na tento rozhovor přijel Zlatan ve svém porsche o dvě hodiny dřív. I když s novináři obvykle nejedná zrovna v rukavičkách, zakládá si úzkostlivě na dochvilnosti a spolehlivosti. „Radši jsem všude o chvilku dřív, než

aby na mě lidi museli čekat,“ řekl mi se širokým úsměvem. Oblečen do tréninkového dresu s vlasy svázanými do culíku se choval příjemně a na každou otázku odpověděl upřímně. Ani jednou nezaznělo, že o tomhle nechce mluvit, i když jsem se dotýkal jeho soukromí. Očekával jsem arogantního Ibru, který si na mě bude brousit ostrovtip, a vím, že vy asi také. Snad vás zjištění, že má tak mnohovrstevnatou osobnost, příliš nezklame. Kdo měl největší vliv na vaši kariéru, který trenér? Fabio Capello z Juventusu mě naučil přemýšlet jako vítěz. José Mourinho ze mě v Interu udělal lva. Předtím jsem byl jak divoká toulavá kočka, on s tím pracoval a udělal ze mě krále. Dostal ze mě to nejlepší. A Carlo Ancelotti z Paris St. Germain mi rozuměl tak, že ho dodnes beru jako druhého tátu. Fantastický muž! A Guardiola? Pomluvy! Samé pomluvy! Přestup do Barcelony byl můj největší sen, ale dneska si myslím, že by bylo lepší, kdyby se nesplnil. Málem mě to zničilo. První měsíce to šlo docela dobře, pak se se mnou Guardiola najednou přestal bavit. Přijdu do kanceláře, on v klidu sedí, pije kafe. A jak mě vidí, okamžitě se zvedne a jde pryč, ani to nedopije. Říkal jsem si, v čem je problém, přece mu nic nedělám, snažím se být hodný. Myslel jsem, že se to časem vysvětlí. Jenže žádné vysvětlení nepřicházelo, žádná slova, nic. Prostě mě ignoroval. A celé to vyvrcholilo po tom nešťastném zápase s Villarrealem. Začal jsem na něj řvát, že je směšný, když nemá koule si se mnou promluvit a říct, co mu vadí. Rozkopl jsem nějakou krabici, co mi stála v cestě, věci se rozlétly kolem. Chtěl jsem pozornost, chtěl jsem,

W W W.REDWAY M AG.C Z

aby se naštval a taky něco udělal. Takhle jsme problémy řešili tam u nás, v Rosengårdu. A on vstal, posbíral ty rozkopnuté věci, dal je zpátky do krabice a odešel, ani se na mě nepodíval. Tak to už jsem věděl, že musím z Barcelony odejít. Pro svoje vlastní dobro.

TVRDÉ DĚTSTVÍ? TVRDÉ JE SLABÉ SLOVO, SIRE. Na co myslíte, když při hře dostanete míč? Je to rychlé, hodně rychlé přemýšlení. V hlavě vidím tu situaci už o dva tři kroky napřed. Co se může stát, co chci, aby se stalo, a pak se rozhodnu, co bude nejlepší. Takhle hraju odjakživa. Víte, co ve francouzštině znamená slovo zlataner? Ničitel? Hahaha… Ano, ale je to sloveso, takže zničit. Zlataner se rychle rozšířilo, a dokonce je uváděno v nejnovějších slovnících. To je prima. Ve švédštině se zase používá slovo zlatan. Znamená to udělat něco hustého, výjimečného, odvážného nebo nemožného. Jsem na to pyšný.

rozhovor /

O chudinské čtvrti Rosengård (česky Růžový Dvůr) se říká, že v celém Švédsku není horšího místa k životu. Žije zde 23 563 obyvatel, osmdesát procent z nich jsou přistěhovalci většinou ze zemí bývalé Jugoslávie, Iráku, Libanonu a Afghánistánu. Z osmdesáti procent zde žijí přistěhovalci, nezaměstnanost je víc než šedesátiprocentní. O zdejších dlouhých panelových blocích mulví odborníci jako o zločinu na architektuře, místní jim přezdívají Velká čínská zeď. Čtvrť vykazuje všechny znaky ghetta: chudobu, zločin, drogy a násilné nepokoje, při nichž obyvatelé ničí město a útočí na policii. Zlatan zde nechal postavit fotbalové hřiště, město Malmö mu poděkovalo vztyčením jeho sochy v životní velikosti.

THE 23 MOST RIDICULOUS THINGS HE HAS EVER SAID 1. „Zlatan doesn’t do audition.“ Arsenal had even a shirt made up with his name on the back and Ibrahimovic ready to move from Malmö. What happened? Arsène Wenger wanted him to do a trial. 2. „Absolutely not. I have ordered a plane, it is much faster.“ When journalists asked if he had bought another new Porsche. 3. „I can’t help but laugh at how perfect I am!“ Zlatan is capable of seeing the funny side of all that. 4. „One thing is for sure, a World Cup without me is nothing to watch.“ Ok, fam, lets not watch then. 5. „What Carew does with a football, I can do with an orange.“ Zlatan strikes back after James Carew said that some of Zlatan’s skills are pointless. 6. „Nothing. She already has Zlatan.“ When journalists asked what he bought for his wife’s birthday.

stands. I never set fire on my house.“ Zlatan knows, how to play it, unlike Mario Balotelli. 14. „Zlatan style!“ When asked, whether his playing style is Swedish or Yugoslavian, due to nationality of his parents. Zlatan is an independent nation state. 15. „I can play in the eleven positions, because a good player can play anywhere.“ Zlatan plays, where he likes. 16. „The training starts when I say so!“ Zlatan plays, when he wants. Information for his manager and everybody. 17. Reporter: „Who will win the World Cup play-off?“ Zlatan: „Only God knows.“ Reporter: It’s kind of hard to ask him.“ Zlatan: „Why? You are looking at him now.“ 18. „I didn’t injure you on purpose and you know that. If you accuse me again, I’ll break both your legs and that time it will be on purpose.“ Zlatan does not tolerate false accusation from Rafael van der Vaart. 19. „My strenght comes out from my hair. I’m just like Samson.“ Zlatan proves his Bible knowledge and makes fun of woman reporter asking about his hair style.

9. „I don’t give a shit who wins, I’m going to holiday!“ Zlatan said after Sweden was eliminated from Euro 2012.

20. Zlatan: „I’m a lion!“ Reporter: „What does that mean?“ Zlatan: „That means, I’m a lion!“ Reporter: „Yes, but what does that means? Do you have the hunger or the strenght of a lion?“ Zlatan: „I’m a lion. I don’t want to be a lion.“ Reporter: You don’t want to be a lion... I don’t understand, what that means.“ Zlatan: „That means that the lion is born a lion.“ Reporter: „Does that mean that the lion doesn’t want to be a lion, because he is born a lion?“ Zlatan: That means I’m a lion.“

10. „When you buy me, you buy a Ferrari.“ The only appropriate comparison…

21. Reporter: „Who is the most beautiful girl on this planet?“ Zlatan: „I don’t know her yet. But when I’ll get to know her, I’ll date her.“

11. „An injured Zlatan is a pretty serious thing for any team.“ Zlatan seriously about the absence of Zlatan.

22. Reporter: „You look good at your age!“ Zlatan: „I know! I always look better than most of people of any age.“

12. „Come to my house, baby, and bring your sister, I’ll show you, who is gay.“ Zlatan to woman journalist questioning his sexual orientation.

23. „Oi, oi, oi! Do you play football? No? You should! You should play at Swedish national team. We are not doing well right now, you know, we need every little help.“ Zlatan talks to his young and pretty female fan who gave him a photo with her own autograph.

7. „We live at hotel right now and looking for a house. If we don’t find anything, I’ll just probably buy the hotel.“ Zlatan on his painful struggle to find a new house in Paris. 8. „First I went left, he did too. Then I went right, he did too. Then I went left again and he went to buy a hotdog.“ Zlatan explains inadequate defensive efforts of former Liverpool centre back Stephane Henchoz.

13. „I like fireworks, but I set them off in the garden or in kebab

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

W W W.REDWAY M AG.C Z

active /

T EXT: MICHAL ZORNÍK FOTO: BERN-UNLIMITED.COM, AMPLIFI-COALITION.COM

M ZEK JE TO NEJCENNĚJŠÍ,

CO MÁŠ, CHRAŇ HO

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

My Češi milujeme cyklistiku. Silniční, horskou i tu hipsterskou, to znamená popojíždění po náplavce na odstrojeným favoritu s beranama opletenýma bužírkou. Naše nároky na vybavení, mezi které patří taky helma a chrániče, rostou. Vývojáři hledají inspiraci přímo ve svalové a kosterní stavbě člověka. Lidské tělo je totiž samo o sobě evolucí dokonale prověřený systém, který je schopen sám sebe při přirozených činnostech ochránit. S nástupem akčních sportů přišly ale vyšší rychlosti, větší výšky a délky skoků, a tím i tvrdší dopady a následná vážnější zranění. Jednou z takových technologií odvozených z lidského těla je patent MIPS. Zdrojem inspirace je lidský mozek Mozek je obklopen mozkomíšním mokem, díky kterému se v lebce pohybuje a je chráněn před nárazy. Napodobením této přirozené ochrany mozku funguje i unikátní technologie MIPS. Mezi svrchní skořepinu helmy a vnitřní polstrovanou část je pomocí speciálně vyvinutých úchytů vložena tenká třecí vrstva. Vzhled ani tvar helmy nejsou tímto uspořádáním nijak narušeny, komfort a veškeré technické vlastnosti zůstávají zachovány. V okamžiku nárazu se třecí vrstva posune spolu s hlavou nezávisle na směru nárazu a omezí rotaci mozku, která může představovat velké nebezpečí. Při nárazu hlava nedostává přímý náraz jako v případě obyčejné helmy, absorbovaná nárazová energie je mnohonásobně menší. Kromě toho má helma další vychytávku – nastavení obvodu vnitřní výstelky pomocí systému Boa Velo, díky níž dokonale sedí. Batohy se zabudovaným chráničem V zadní části batohu je komora pro vložení chrániče páteře. Pro cyklisty, co

W W W.REDWAY M AG.C Z

potřebují nejen batoh, ale i chránič, je takové řešení mnohem pohodlnější, protože když nosíte obojí zvlášť, batoh na zádech špatně sedí. SAS-TEC chrániče Chrániče vytvořené z měkké pěny jsou velmi lehké, odvětrané, ergonomické a omyvatelné. Efektivně pohlcují nárazovou energii. Jsou důmyslně tvarované tak, aby v okolí páteře a ramen proudil vzduch a odpařovala se vlhkost. Chránič lze z batohu jednoduše vyjmout, omýt, vysušit a batoh je možné použít i bez něj. K některým modelům batohů Amplifi lze chrániče SAS-TEC dokoupit samostatně, vyrábějí se ve třech velikostech. Inteligentní absorpční hmoty V posledních letech přibývá nových materiálů, které nabízejí vysoký stupeň ochrany a zároveň pohodlí a nízkou hmotnost. Příkladem může být známé D3O nebo „chytrý“ gel Armourgel. Tyto hmoty jsou v běžném stavu měkké a pružné, při nárazu ale ztvrdnou a absorbují většinu nárazové energie. Firma Amplifi, která je vyrábí, spolupracuje při jejich designování nejen s technology výroby, ale obrací se i na lékaře, specialisty na poranění, používá 3D skeny lidského těla a všechny získané poznatky zohledňuje v konstrukci chrániče. Neviditelné vychytávky I drobné maličkosti mohou mít velký význam. Ploché švy jsou silné, pevné, pružné a méně náchylné k oděru. Protiskluzové silikonové reliéfní prvky drží chrániče pevně na těle a ty se díky nim ani nehnou! Speciální Non-Stick suché zipy se zachytávají jen za své protikusy a za nic jiného – nepoškozují tak další vrstvy oblečení poškrábáním. Abych to shrnul: Vývoj ochranných prostředků na kolo a další akční sporty je velká věda. Ale zároveň tímto vývojem prostupuje jednoduchost. A jak víme, v jednoduchosti je genialita!

adventure /

T EXT A FOTO: ŠTĚPÁN KLEMPÍŘ, STOPEMKOLEMSVETA.CZ

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

Stopem do Mongolska Ty jeden mongole! Cos to zase provedl? Vážně jsi tak blbej? No prostě úplnej mongol! Nedávno jsem se z pohledu dospělého muže (no, to si možná zbytečně fandím) zamyslel nad tím, proč to říkáme. Nikdo z lidí, co znám, v Mongolsku nikdy nebyl a opravdového Mongola asi neviděl. Ani já ne. Zní to neuvěřitelně, ale právě takhle se zrodil náš cestovatelský nápad.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Že je to do Mongolska pořádný kus cesty? Ano, je! Co o Mongolsku vím? No, žádná sláva. Mají poušť Gobi a jurty. Je to obrovská země (dvacetkrát větší než ČR), a přitom tam žije přibližně tolik lidí jako na Moravě. Pravděpodobně je tam tedy víc koní, velbloudů a jaků než aut. No to by ale bylo postopováníčko, řekli jsme si, a hned výzvu přijali za svou! Nejdřív bylo potřeba zjistit, jak se tam dostaneme. Google mapy na nás vyplivly trasu vedoucí Ruskem, skrz Sibiř a pak okolo Bajkalu do Ulánbátaru, čítající celkem 8401 km. To nám stačí, další info nehledáme a nebereme si s sebou ani žádný guidebook. Necháme místní, aby nám svou zemi představili po svém, a vše zjistíme až tam. Snad. Strýček Putin poslední dobou zrovna neoplývá radostí, když se mu po balšoje Rosiji potulují stopaři, a tak jsme navázali spolupráci s firmou Zirhamia, která nám pomohla vyřešit papíry tak, abychom Putinov v pohodě přejeli. A pak už stačilo jen vymyslet, jak to udělat, aby nám na Sibiři neumrzly zadky. Kromě našich už tradičních sponzorů LoveMusic a Tango jsme tedy ještě oslovili firmy Pinguin, Primu a Progress, které nás vybavily termo oblečením, batohy, spacáky a stanem. Tak, a můžeme jet! Jako první nás čeká stop Polskem, Litvou a Lotyšskem a pak obávaná ruská hranice. Držte nám palce! A vy, Mongolové, těšte se, dva mongolové z Čech a jeden psí stopař už jsou na cestě! 24. července 2015: No ku*wa! „Kam jedete?“ ptá se řidič u Náchoda. „Do Mongolska.“ Naše odpověď toho chudáka zmátla natolik, že s námi omylem přejel hranici do Polska, což původně nechtěl. Ale líbilo se nám, že se svou přítelkyní hned změnili plán a místo do Broumova, kam měli namířeno na dovolenou, se vydali do polských Stolowych gor. Večer už kecáme s polskými kamioňáky na benzince u Wroclawi: „Kde idete?“ „Do Mongolie!“ „Všetko autostopem?“ „Ano, všetko! Dokupy ima daroga 8401 km!“ „No ku*wa!“ A víc už nešlo nic, protože oba vodkou posilnění chlapíci padli v němý úžas. Doslova. V podobném duchu jsme postupně konverzovali ještě s inženýrem, logistikem, mlékařem a ředitelem nadnárodního koncernu. Ti všichni nás v Polsku vezli a všichni měli jedinou uznalou odpověď: „No ku*wa!“ A najednou jsme v Litvě. Ma patinka Lietuva! (Litva je krásná!) je jedna z vět, kterou jsem si zapamatoval z mých předchozích cest po Pobaltí. Všudypřítomní čápi dávají této malebné krajině pomyslné razítko dokonalosti. Až na to, že jsme se ocitli na silnici, kde nejezdilo téměř nic, bylo vše perfektní. O to větší radost byla, když se z auta, které konečně projelo kolem a skutečně přibrzdilo, ozvala čeština: „Jééé, vás já znám z Lužánek!“ Skoro celou Litvu jsme tedy profrčeli v milé společnosti mladých Čechů, co sem přijeli na shromáždění Rainbow. Ještě ten večer jsme se zběsilým lotyšským Rusem přejeli druhou hranici toho dne a nakonec strávili příjemnou noc v krásném dřevěném domku lotyšského celníka. Když jsme ho zpitého do oranžova v noci potkali, ani by nás to nenapadlo, ale vyklubal se z něj super chlapík, který nás pozval k sobě a druhý den začal ráno snídaní šampionů ve stylu ruských boxerů. Naštěstí bez vodky. No a teď se chystáme překročit ruskou hranici, před kterou nás všichni do jednoho varovali. Prý se nedá přejít pěšky, čekají nás několik kilometrů dlouhé kolony a máme si připravit peníze na úplatky. No to mě podrž. Snad to jsou jen přehnané mýty a fámy. 2. srpna 2015: Když ti Saša stopne Sašu „U nas jesť tože sabaka, ty chočeš smatriť dokumenty?“ snažili jsme se nacpat ruským pohraničníkům Fanynčin psí pas, který jsme před cestou tak pracně sháněli. „Niet, eto niet nada!“ odmítli nás, ale jinak jí skládali komplimenty a vyptávali se, jaké je rasy: „Nu krasivaja sabačka! Kakoj eto parod?“ Naším nejtěžším úkolem tedy nakonec bylo, jak přeložit do ruštiny, že náš pejsek je rasy cestovatelské.

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

Na Marsu jsem nikdy nebyl, ale představuju si to tam přibližně stejně, jako to vypadá hned za ruskou hranicí. Když nám v devět večer jen po chvilce stopování zastavil Žeňa, nevelký, neustále vysmátý Rus, a pisklavým hláskem sdělil, že nás čeká noční, protože má namířeno až do Moskvy, tedy přibližně 600 km v našem směru, zaradovali jsme se nesmírně. Taková klika! Co ale dělat o půl čtvrté ráno v centru města s osmnácti miliony obyvatel, jehož chodníky právě skrápí chladný déšť? Kde se schovat? Kde přenocovat? Žeňa nás vyklopil u velkého moskevského hipodromu, krásné historické budovy s korintskými sloupy, zdobené atikou hrdě nesoucí rok založení 1834 a rudým kobercem plynoucím dolů po schodech od vchodových dveří. Možná to byl právě ten koberec, který nám evokoval pocit bezpečí a teplo domova, takže jsme neodolali a ustlali si přímo vedle něj, pod honosnou střechou moskevské památky. Dík patří nočnímu hlídači, který nás nechal do poslední minuty před otevřením spát a vzbudil nás tak šetrně, že až skoro po maminkovsku. V Moskvě a přilehlé oblasti nebylo stopování žádný med, ale jen co jsme se pohnuli dál do srdce Ruska, přestali jsme mít pocit, že jsme jen neviditelným patníkem u silnice. Na tvářích projíždějících řidičů se objevily úsměvy, kolemjdoucí s námi začali komunikovat a vše začalo být tak, jak jsme před cestou očekávali. Jen ti zpití, vodkou zdecimovaní Rusové pořád nikde. Koukám takhle před sebe, co se to k nám šine za divný černý oblak, a ona to modrá prorezavělá volha! Jevgenij, jak se šedivý kapitán tohoto mocného povozu jmenoval, nás svezl jen kousek, ale než jsme se rozloučili, vyprávěl nám opřený o kapotu svého časostroje spoustu neuvěřitelných příběhů a stále se u toho drbal na svém kulaťoučkém, trikem ani ne z půlky zakrytém pupku. Do paměti se mi vryl hlavně příběh o tom, jak špatně nesl, když jako řadový voják Rudé armády obsazoval naši zem. Chápal ten nenávistný pohled v očích Čechů, ale rozkaz byl rozkaz. Když jsme dorazili na benzinku u Nižného Novgorodu, byli jsme pořádně utahaní, ale energií nabitý Saša, který na benzince pracoval, nás svým úsměvem vytáhl z nejhoršího. Vrásky nalinkované na čele jako podle pravítka nad jeho safírově modrýma očima a od těžké práce shrbená záda dávaly tušit, že má ve svých sedmdesáti už něco za sebou. Bývalý pilot a armádní kapitán by mohl napsat knihu, víc ho ale zajímala naše cesta a rozhodl se, že nám zkusí pomoci. Při tankování aut místních zbohatlíků se poptá, kdo jede naším směrem. Oběhali jsme všechny kamiony a auta, co jich tam bylo, ale nikdo nejel dál než do nedalekého Novgorodu. Neúspěch a vedro z nás vysály poslední zbytky energie. Do stínu za benzinkou, kde jsme mlčky jedli, se však najednou důchodcovským sprintem přihnal Saša a obličej mu zářil štěstím. Sehnal nám odvoz až do Kazaně, bílý volkswagen už čeká přímo před vchodem do benzinky! Dojalo nás to a radostí jsme ho objali. Auto opravdu stálo na místě, ale řidič nikde. Chvilku napjatě čekáme a už se k nám řítí chlapík s ukrutně ostrými rysy, celý v maskáčových hadrech. Nácek, blesklo mi hlavou. Nevysoký tvrďák s přímým pohledem mi pevně stiskl ruku a představil se: „Zdrasti, menja zavut Saša!“ A pak už nám s vřelým úsměvem naházel bágly do kufru a vyrazil s námi vstříc Kazani. Krásně jsme pokecali a hodně se s ním nasmáli. Tak nám Saša stopnul Sašu, pomyslel jsem si, když jsme doštípaní od komárů stavěli stan o 400 kilometrů dál na východ. 6. srpna 2015: Nahoru a dolů Ural. To slovo ve mně vždy vyvolávalo pocit nedosažitelné vzdálenosti. Ani jsem nevěděl, jak si vůbec tohle pohoří, které odděluje evropskou část Ruska od asijské, představit. A teď sedím v náklaďáku, pes mi spí pod nohama, žena za mnou na šoférově lehátku a já, s pomocí své na cestách naučené ruštiny, poslouchám příběhy o lovu medvědů od chlapíka, který se v těchto horách narodil. Jedeme s dalším Sašou, nevídaně ukecaným, jinak ale moc fajn chlapem. Když se na chvilku vymaním z rozhovoru a rozhlédnu kolem, jsem zmatený. Mám pocit, že do tohohle kopce už stoupáme snad počtvrté, tak je zdejší krajina jednotvárná. Přemýšlím, jestli jsem někdy viděl silnici s převýšením

14 % bez jediné serpentiny. Asi ne, usuzuji nakonec a pozoruji přede mnou se vynořující vrchol. Přehoupli jsme se přes něj a pomalu se začali spouštět do údolí. Kabinou se rozlévá nepříjemný zápach pálících se brzd a Saša vesele mává rukou, aby rozehnal kouř a viděl na cestu. Neopomene přihodit k dobru historky o kamionech, kterým došel v brzdovém systému vzduch a jako neřízené střely vyletěly ze silnice do hustých lesů. Aha, už rozumím těm nelogickým holinám okolo cesty. Pod kopcem, který mě stál více nervů než maturita, jsem si oddychl a usměvavý Saša povídá: „Támhle si dáme pauzu, jídlo a počkáme, až brzdy vychladnou. Před námi jsou ještě čtyři takové hory.“ Nadšený jsem z toho nebyl, ale vidina uralské kuchyně mě udržela příčetného. Když jsem spatřil monument, který označuje místo předělu mezi evropským a asijským kontinentem, zmocnil se mě pocit, že „dildo“, které zdobí brněnské náměstí, je vlastně poměrně vkusné a oku lahodící dílo. No, fotku jsme si stejně udělali. Jeli jsme dál a brzdy se pálily jak marlborka za války, ale náš stařičký stroj to nakonec vydržel. Jekatěrinburg, město na úpatí Uralu, bylo ještě 200 kilometrů daleko, a my už byli unavenější než brzdový systém. I Saša toho měl plné kecky. Odbočil na malou zapadlou benzinku a omluvil se, že nám sice slíbil odvoz až do historické metropole, ale že už to dnes nedává. Vůbec nerozumím, za co se omlouval, vždyť s námi od rána ujel víc než 600 km, a navíc nám při večerním čaji slíbil, že do centra města nás hodí hned ráno. Stan jsme stihli postavit těsně před prvními kapkami deště, a tak jsme se o chléb a sýr podělili se Sašou až při rozbřesku. Deštivém a mrazivém, ale co jiného se dalo na Urale čekat, že? 9. srpna 2015: Ahoj, tady Sibiř! Naše představa pusté Sibiře se rozplynula jak prdy ve větru. Nejsou tu žádní slibovaní medvědi chodící přes silnici ani prázdné blátěné cesty s nulovým provozem. A kde je ta pověstná „kosa jako na Sibiři“? Když jsme si v horkem pustošeném Česku dávali ledově vychlazenou kolu, tak jsme se na Sibiř vyloženě těšili. Cokoliv, hlavně když tam bude míň než 25 °C! Jak jsme byli bláhoví…

W W W.REDWAY M AG.C Z

Bránou Sibiře nazývají někteří Tiumen a jiní zase Omsk, hokejové město se slavnou českou stopou. Tu zde zanechal hlavně Jaromír Jágr a všichni tady moc dobře vědí, co je tenhle borec zač. První dva dny cesty nás poznamenaly brutálně rudými nosy. Jeden by čekal, že to bude od vodky, ale na tu jsme zatím za celou cestu nenarazili. Může za to jen a jen sluníčko! Pětatřicet ve stínu je pro místní ještě málo a každý, s kým jsme se dali do řeči, nám tvrdil, že tohle léto je strašně studené. Dozvěděli jsme se, že Sibiř je pověstná krátkým, ale extrémně horkým létem, a když jsem pak Sibiřanům líčil, jak u nás zimě už při minus deseti skoro nic nefunguje a že když v Praze napadne pět čísel sněhu, říkáme tomu kalamita, začali se smát a ohánět se zimními teplotami. Nezbývá než doufat, že se letos zima na Sibiři malinko opozdí a přijde až v říjnu, protože v minus čtyřiceti se stopuje přece jen blbě. Nakonec se nám Sibiř ukázala i ve světle, na které jsme se těšili. Nekonečně dlouhé a rovné západní pláně působí na oko příjemně. Jsou ovšem pokryté mokřady, kam se na procházku jít nedá. V plné kráse se nám taky ukázaly „mrazíkovské“ březové lesy. Pohled na tisíce černobílých štíhlých kmenů je jedinečný, a když člověk ví, že lesík pokračuje dalších 200 km, cítí se úplně titěrně. Stopování na Sibiři má svoje specifika. Silnice jsou nekonečně dlouhé a monotónně rovné, je tedy celkem těžké najít místo, kde auta nejezdí třetí kosmickou rychlostí. Ve sto omdesáti stopařům zastaví jen úplný střelec, většina řidičů si jich ani nestačí všimnout. Benzinek tady není moc a vzdálenosti mezi vesnicemi jsou nezřídka stovky kilometrů. Stopař uprostřed nekonečné roviny musí v jednom kuse dávat pozor, aby ho jeden z projíždějících Schumacherů neodfoukl do tajgy. Člověk si tady nemůže vybírat a prostě musí stopovat i na místech, kde by se za normálních okolností vyložit nikdy nenechal. Zatím jsme svého střelce pokaždé našli, jednou jím byl kluk s rasputinovským vousem, který nás návdavkem provezl po Tiumenu a pomohl nám nakoupit zásoby na cestu. To nebyla žádná sranda, protože bylo pozdě večer a my měli vyměněno už jen pár posledních rublů. Banky

zavřené, a tak jsme museli nakupovat extra nízkonákladově. Z Tiumenu jsme nakonec odjeli bez jediného rublu, ale s chlebem a spoko. Druhý den ráno nás další řidič vysadil na takzvané křižovatce. No, jakási cesta tam od hlavní vedla, ale jinak jsem měl pocit, že stojíme uprostřed runwaye a snažíme se stopnout concord. K našemu překvapení se to však podařilo hned. Masivní auto, masivní žvýkačka a ještě masivnější čelist, která ji žvýkala, temně vyhrkla: „Hi, you English?“ Vzhledem ke kvalitě Amerikánovy angličtiny jsme odvětili rusky, což se mu ale nelíbilo, takže na dotaz „Where drive?“ už jsem radši odpověděl anglicky. Sice mi nerozuměl, ale nejbližší město bylo 200 kilometrů pořád rovně, a tak nešlo nic zkazit. Když to o hodinu později vzdal a začal s námi mluvit rusky, vyklubal se z něj sympaťák a náruživý zpěvák, který se nás snažil i přes protesty jeho sestry uložit u něj doma. Chvíli jsme si dělali srandu z ruských silnic a volantu, který je jim na těch rovinách k ničemu. Nakonec jsme společně dojeli s písní a úsměvem na rtech až do Omsku. Ten nám Alexej celý ukázal a rozhodl se, že když u něj nemůžeme přespat, odveze nás aspoň za město na benzinu, aby se nám lépe jelo dál. Jen co jsme vyjeli z centra, nasadila všemu korunu navigace, která do té doby mlčela: „Jeďte 400 kilometrů rovně a pak zatočte vlevo.“ :D 14. srpna 2015: Naslepo sibiřskou tajgou Nějakou dobu už jsme na cestě a celkem dokonale se nám zatím vyhýbají pumpy nebo kamionová odpočívadla, kde je možné si za pár drobných dopřát osvěžující sprchu. Zásoby vlhkých ubrousků už se také ztenčily, a tak jsme se rozhodli zajet s Jegorem, naším řidičem s punkovou vizáží, do Kemerova. Naším cílem v tomto průmyslovém sibiřském městečku byl

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

veřejný bazén, který jsme mínili využít jako koupelnu a prádelnu zároveň. Pes tam ale nesměl a sprchy byly v rekonstrukci, takže nakonec jsme se stejně myli v řece. Na břehu jsme se seznámili s Paolinou a Griškem, kteří seděli u ohně a opékali párky. Byli přátelští a chápaví, a tak jsme s nimi brzy kráčeli domů, kde nás nechali osprchovat, vyprat a odpočinout. Tohle jsou zážitky, které vám přinese jedině autostop. Než jsme vyrazili k Bajkalu, nejhlubšímu jezeru světa, pobyli jsme u nich krásné dva dny. Až na drobné problémy, jako je dvacet hodin čekání ve stanu, až přestane pršet, a následné stopování v lijáku, protože na konec deště bychom tam čekali pravděpodobně dodnes, jde všechno výborně. První řidič nás popovezl pár kilometrů k autobusové zastávce uprostřed lesa, kde nebyl ani jízdní řád, ani jakýkoliv důvod k existenci zastávky. Jmenovala se Oblepicha a nikdy na to nezapomeneme. Ceduli s názvem jsme spatřili vždy, když jsme vybíhali do deště, mávali na náhodně kolem jedoucí auto a zase rychle prchali pod střechu. Po pěti hodinách „oblepichování“ jsme nakonec přece jen o kousek popojeli a tímto hop dovnitř, hop ven způsobem urazili úžasných 120 km za den. Pak už se vážně nic zvláštního nestalo. Když teda opominu, že jsme se ztratili. Jeden řidič byl hluboce přesvědčen, že nejlepší bude, když nás vysadí tady, daleko od hlavní silnice, uprostřed pustiny. To se nám mohlo stát už mnohem dřív. Celou cestu Ruskem totiž jedeme bez základního stopařského atributu – nemáme mapu! Snažili jsme se ji koupit všude, ale nesehnali. Ono je tu stejně všechno rovně, utěšovali jsme se. Dnešní zápis do deníku je tedy docela hezký: „Prostopovali jsme 5400 km Ruska bez mapy a ztratili se jen jednou. Na Sibiři, kde jsou všechny cesty rovné.“

17. srpna 2015: Naše velké ano na Bajkale „Tady musíme zastavit, pálí se nám brzdy!“ vyhrkl náš řidič Andrej, od přírody pruďas. Nucenou přestávku jsme využili k průzkumu okolí. Hned za skálou, která nám ze silnice bránila ve výhledu, jsme našli scenerii vyrážející dech. Hluboko pod námi se rozprostírala obrovská plocha zářící hned třemi odstíny modré. Od úplně tmavé ve středu až po zelenomodrou na okrajích, kde voda překrývala šťavnatě zelenou trávu. Bajkal! To byl odmala můj sen! A teď tady stojím jak opařený, držím za ruku svou vyvolenou a voda pode mnou je nekonečná, v dáli mizí v mlze, dohlédnout druhý břeh je nemožné. Jsem tak dojatý, že mě ani nenapadne fotit. Toho budu asi litovat, uvědomím si cestou zpátky, když jsme skrze slábnoucí smrad spálených brzd zaslechli volání našeho nevrlého řidiče. Z prudkého kopce jsme sjeli do rybářské vesničky Kultuk. Staré ženy a malé děti mávají u silnice cedulemi s nápisem „omul“ a mrskají vzduchem čerstvě ulovenými rybami. Pořád jsme naměkko, ale Andrej dál vytrvale nadává na všechno, co není ruské. Cesta nás vyvezla na dva další vrcholy, ze kterých jsme se mohli kochat výhledem na 1680 metrů hluboký Bajkal. To je víc, než má Sněžka na výšku, napadlo mě. Andrej nám ukazuje video. Je na něm naše silnice zapadaná sněhem. Bylo to před rokem ve stejnou dobu a my si uvědomili, že život tady asi není žádné peříčko. Andrej, ač pořád zamračený a s náladou, že by zapadl do české politiky, nám najednou nečekaně nabídl, že můžeme jet k němu domů, dát si sprchu, čaj a postavit na zahradě stan. S díky jsme přijali a všechno stihli tak rychle, že zbyl čas prožít západ slunce nad Bajkalem. Cestou k němu jsme se ještě seznámili s paní Galinou, přijali pozvání na výtečného pečeného omula a nakonec i na přespání. Lidi jsou zde takoví.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Ale ještě než jsme se u energické sedmdesátnice uložili ke spánku, musel jsem udělat něco, co jsem měl už dlouho v plánu. Vybalit zásnubní prsten, který s sebou tajně vláčím už 7000 kilometrů, a tady a teď, na břehu Bajkalu, při západu slunce, požádat svoji dívku o ruku. Svírá mě strach z odmítnutí, ale oranžovorudý kotouč se rychle blíží k horizontu, není čas. Poklekám jako ve filmu a žádám: „Vezmeš si mě?“ Když jsme se druhý den vrátili k Andrejovi na zahradu a viděli jeho nevrlý pohled, neodolal jsem a pochlubil se. Moje dívka řekla ano! A věřte nebo ne, Andrej se poprvé usmál! 20. srpna 2015: Mniši, pašeráci a konečně Mongolsko Kak vas zavut?“ ptá se řidič, ruský Burjat s tak úzkými škvírami mezi víčky, že máme pocit, že na cestu prostě nemůže vidět. „Stepan a Romana. I kak vas?“ odpovídáme slušně a pomalu se připravujeme na dalšího Sašu, Alexeje nebo Sergeje. „Eda,“ vyhrkl na nás Asiat. Myslel jsem, že si dělá srandu, a radši se přeptal znovu. „Eduard, Eda,“ trval na svém a tak mi doteď vrtá hlavou, jestli to nebyl nějaký vzdálený potomek českých legionářů, kteří právě tímto regionem při své sibiřské anabázi museli projít. Eda nás zavezl úplně mimo naší trasu, ale tentokrát jsme o tom věděli a jeli s ním schválně. Chtěli jsme totiž přespat na zahrádce buddhistického centra Dacan a vidět slavného lamu Itingelova, což se nám skutečně podařilo. Pozoruhodný chlapík, jehož život nám přiblížili mniši. Lama prý před víc než osmdesáti lety řekl svým žákům, že teď umře, ať ho pohřbí a za třicet let znovu vykopou. Pak se ponořil do hluboké meditace, začal odříkávat modlitbu smrti a po nějaké době prý vážně přestal jevit známky života. Mladí mniši vykonali vše, jak nařídil. Po třiceti letech hrob

otevřeli, a jaké překvapení, lamovo tělo bylo nedotčeno, žádný rozklad, nic. Ve stejném stavu jsme mistra spatřili i my a zážitek to byl nevídaný, silně energizující. Těžko říct, jestli je Itingelov vážně mrtvý, nebo se tam, sedící stále v pozici lotosového květu, uvnitř tiše řehtá a má srandu ze všech těch vytřeštěných pohledů, které na něj upírají věřící a turisté. Fotit jsem nesměl, ale pohled na něho mám v hlavě vrytý asi navždy. Jako by se nás snažil svým spokojeným úsměvem malinko zklidnit a posílit, protože Mongolsko je nadosah a opět nás každý, s kým mluvíme, jen straší. V Mongolsku to prý stopem nejde a všechny jazyky, které umíme, nám budou k ničemu. Okradou nás, je tam vysoká kriminalita. No, možná že okradou, ale takhle nás přece strašili už s Ruskem a předtím zase s Íránem a Albánií, kde jsme taky stopovali. A všude to nakonec bylo vesměs v pohodě. Poslední stop v Rusku byl stylový. Žeňa v náklaďáku. I náš první ruský řidič se tak jmenoval a též vládl nákladnímu vozu. Odvezl nás na mongolskou hranici, přes kterou jsme to zkusili pěšky a byli okamžitě vráceni. Dobrá, začali jsme obcházet auta ve frontě. Většinou byla plná, a pokud ne, chtěli za převoz poměrně hodně peněz. Zbývala poslední tři auta, z toho jedno přecpané a dvě se zatemněnými okny. Zaklepal jsem na okýnko prvního z nich, nahodil úsměv jako ještě nikdy a roztočil kolotoč pantomimických gest. Po chvíli pobaveného pozorování mého představení se vrásčitý stařík rozhoupal a lámanou ruštinou začal komunikovat. Úleva byla obrovská a za chvilku jsme seděli na zadním sedadle. Jen co jsme zavřeli dveře, děda a jeho vnučka nám začali podávat lahvičky nejrůznějších léků a další věci, které jsme si měli nastrkat do kapes. Pašeráci! Jak jsme zjistili, ve skleněných ampulkách byl inzulin, v Mongolsku zřejmě nedostatkové zboží. Hranice se před námi otevřela. Ahoj, Mongolsko, země velkého Čingischána! Tak tady jsme. A zítra budeme v Ulánbátaru.

CESTOPISNÉ PŘEDNÁŠKY Štěpán Klempíř, 31 let, bývalý hráč extraligy v házené, od pětadvaceti let profesionální cestovatel, zatím projel autostopem 59 zemí na čtyřech kontinentech. Mluví plynule jedenácti jazyky. Pokud byste se s ním chtěli seznámit a dozvědět se o této, ale i dalších jeho napínavých cestách více, rád vám ve škole uspořádá přednášku s fotoprojekcí. Kontaktujte ho mailem na stepan.klempir@gmail.com nebo na čísle 775 321 098. Podívejte se na jeho web stopemkolemsveta.cz.

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

W W W.REDWAY M AG.C Z

technologie /

T EXT: JAKUB VRBICKÝ FOTO: ARCHIV

APPLE PARK

KANCELÁŘE BUDOUCNOSTI Apple založili hippíci. Můžeme se jim posmívat za batikovaná trička a pěstování mrkve, na druhou stranu nám jejich světonázor přinesl mnoho výhod. Kdyby IT revoluce vypukla jen o deset let později a v rukou ji měli yuppies, jejichž filozofie spočívala hlavně v tak rychlém vydělávání peněz, aby mohli jít v pětatřiceti do důchodu, žádné štěstí pro lidstvo by to nebylo. Hippíci mají rádi přírodu, a tak se starají, jakou zanechávají ekologickou stopu. A postavili něco tak úžasného, jako je Apple Park. Duchovním otcem projektu s původním názvem Apple Campus 2 byl pochopitelně ještě Steve Jobs. Jeho stavba ale začala až v roce 2014.

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X

Sedmnáct tisíc zaměstnanců se do nového domova (ano, stále tam mnoho z nich spí i několik dní v kuse, jak to bývalo za Jobse běžné) nastěhuje už brzo. Apple Park zabírá plochu téměř 71 hektarů a vzhledem připomíná kosmickou loď. Má tvar obrovského oválu, který nabízí plochu 260 129 metrů čtverečních. Futuristické architektuře dominují zahnuté skleněné desky a nejnovější technologie. Především ty ekologické. Prakticky celou střechu pokrývají velké solární panely, díky nimž je celý komplex energeticky soběstačný. Systém chytrých oken zajišťuje, že budova nemusí být vytápěna ani klimatizována devět měsíců v roce. To znamená obrovskou úsporu energie. Vnitřní uspořádání je takové, aby se zaměstnanci z různých oddělení mohli potkávat mezi sebou, a to pokud možno náhodně. Tuto filozofii razil Steve ještě za dob svého působení v Pixaru. Takto podle něj totiž vznikají ty pravé myšlenky. Stavbě muselo ustoupit poměrně velké množství zeleně, kterou se teď Apple snaží nahradit. Ve středu Apple Parku nalezneme obrovskou zelenou plochu s více než třemi kilometry běžeckých a chodeckých tras. Kdo četl Jobsův životopis, ví, že když Steve přemýšlel, rád u toho chodil na dlouhé procházky. A ještě před kompletním dokončením stavby vysazuje společnost Apple do jejího okolí na devět tisíc suchomilných stromů, které jsou v oblasti původními dřevinami.

Apple Park je nejekologičtější kancelářský komplex na světě Steve Jobs Theatre V areálu nalezneme kromě hlavní budovy ještě jednu, co má též oválný tvar a je téměř celá prosklená. Nazývá se Steve Jobs Theatre a slouží k představování nových produktů. Vejde se do ní až tisíc diváků, na výšku měří 6 metrů, její průměr je přes 50 metrů. Apple neinovuje pouze v rámci spotřební elektroniky, ale také v oblasti architektury a energetické udržitelnosti. Apple Park je totiž nejekologičtější kancelářský komplex na světě.

W W W.REDWAY M AG.C Z

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Tajenka odkryje název jednoho z nejslavnějších týmů F1.

ČÍSLO 8, 2017 | ROČNÍK I X