RedWay 1/X.

POP 7 důvodů, proč fandit Tottenhamu ROZHOVOR Natka a Monča: Cesta do hlubin dívčí duše SMARTBOX Taháky k maturitě Divá Bára

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? Mladý výtvarník Danchez ze studia DRAWetc. se inspiroval sci-fi filmem District 9 a trochu taky sovětskou propagandistickou tvorbou, proto použil červenou barvu, zaťaté pěsti, jednoduché výrazné tvary.

Přelidnění je jedno z globálních mediálních témat roku 2017, to znamená, že o něm všichni píšou, točí, pořádají přednášky a tak. Máme tady tři názorové skupiny, tři odlišné pohledy na věc. Pesimisté tvrdí, že nás nekontrolovatelně přibývá a nakonec dojde k populačnímu kolapsu, který bude mít podobné následky jako nukleární válka. Optimisté argumentují statistikami, porodnost prý celosvětově klesá a lidská populace se nakonec zastaví na nějakých – ještě zvládnutelných – devíti až dvanácti miliardách. Pokud se trochu umírníme ve spotřebě a budeme se poctivě věnovat ekologii, žádné drama nehrozí, budeme takhle žít ještě hezky dlouho. Realisté se přiklánějí k optimistům v tom, že víc než dvanáct miliard nás zde nikdy nebude (pokud neprodloužíme průměrnou délku života na nějakých dvě stě let), ale zároveň si nemyslí, že to bude taková idylka. Lokální přelidnění hrozí zejména v subsaharské Africe, vlastně nehrozí, už probíhá, a důsledky tohoto jevu spojené s klimatickými změnami pocítíme nakonec všichni. Ne, není to drahé máslo, spíš migrační vlna, proti které je ta současná kapkou v moři, voda dražší než benzin a starost, jak využít volnou plochu: zastavět, abychom měli kde bydlet, nebo osít, abychom měli co jíst? Oboje nejde.

Dobrá zpráva: Na řešení makají nejlepší mozky planety ve dne v noci.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 1, ročník 10 zdarma toto číslo vyšlo v září 2017 titulní strana: Danchez, DRAWetc.com adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz grafický design a layout Anna Krčková editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Dominik Zezula, Honza Kistanov, Jiří Bejček, Pepe Švejda, Petr Svarovský, Majkl Rosa, Matěj Beránek, Václav Pinkava, Adéla Vajdíková, Jan Lukačevič, Jan Charvát, Tereza Kašparcová, Jonáš Verner, David Rudolf, Ondra Mašek, studio DRAWetc.

marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Jaroslava Foglara 2 Praha 5 155 00 toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha, s. r. o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů, vzdělávacími tématy a popkulturou.

REDWAY ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

POP

TÉMA:

PŘELIDNĚNÍ

8–23 Happy Socks & Steve Aoki Historie skinheads Počátky neonazi scény v ČR: Skinheads 7 důvodů, proč fandit Tottenhamu Dunkerk: To musíte vidět Vysokoškolské dada: Prázdninová krize

TÉMA

10

24–33 Panika! Lidí je moc Co budeme jíst?

Voda

ROZHOVOR

34–39

SMARTBOX

40–51

12

Natka a Monča, wakeboarďačky

Příběhy bezpráví Studentské volby Cituji, tedy jsem Kde je knihovna, tam je civilizace

24

Tahák k maturitě: Divá Bára

TECHNOLOGIE

52–53

SOUTĚŽ

54–55

KOMIKS

56

Apple: Back to school

34

Řekni to komiksem

Veliký Aladar, DRAWetc.

50

pop /

Myslíte si, že planetě hrozí přelidnění?

Elon Musk, CEO Tesla

Angela Merkel, německá kancléřka

Miley Cyrus, zpěvačka

Ano, blížíme se ke kolapsu a bohužel je zatím jen velice málo lidí, kteří si to uvědomují a snaží se zavčasu promyslet problémy, které nám to přinese.

Přelidnění sice hrozí pouze v některých regionech, zejména v rovníkové Africe, nicméně pokud k němu dojde, bude mít dopad na každého z nás. Takový problém se nedá řešit jinak než mezinárodní spoluprací, i když zodpovědnost jednotlivce, jednoho každého obyvatele Země, se taky počítá.

Nevím. Pro jistotu jsem ale věnovala půl milionu dolarů na výzkum plodin budoucnosti.

Jejich pěstování musí být nenáročné na vodu, půdu, rozlohu a následné zpracování. Také se podílím na kampani za záchranu včel, protože pokud nebudeme mít včely, poznáme, co je drasticky jednotvárné stravování.

Jedl jsem jed?

text a foto: Petr Svarovský

Nedávno jsem se tady rozplýval nad aplikací PlantNet Plant Identification pro rozpoznávání rostlin. Francouzští vědci, umělá inteligence, chytré telefony, tam nemůže být přece nic špatně! A přece jsem se po jejím použití bál, že zemřu.

Aplikace mi na palouku za domem odhalila divokou mrkev. Počkal jsem si, až trochu vyroste, a ochutnal. Začal jsem na internetu hledat recepty na jídla z divoké mrkve a mé oko spočinulo na poslední řádce textu: „… pokud si ji nespletete s velmi podobným bolehlavem, který vás spolehlivě zabije během hodiny.“ Cože?!

Vygoogloval jsem bolehlav. Vypadal úplně stejně jako to za barákem! Rychle detaily.

Mrkev měla mít uprostřed květů malinké purpurové tečky. Moje mrkev žádné tečky neměla. Buď jsem snědl smrtelně jedovatý

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

8

bolehlav, nebo jinou z prudce jedovatých příbuzných rostlin. Jaké jsou příznaky a první pomoc? Zabili tím Sokrata. Protijed dodnes nemáme. Smrt nastává v křečích během hodiny. Zbývalo mi 40 minut. Naštěstí zrovna jel autobus do města. Rychle do nemocnice.

Křeče pořád nepřicházely. Co jim asi tak řeknu? „Snědl jsem bolehlav. Zachraňte mě.“ „Proč jste ho snědl?“ „Testoval jsem aplikaci pro časopis RedWay.“ S tím by mě hospitalizovali na psychiatrii.

Co třeba: „Spletl jsem si bolehlav s mrkví.“ Hmmm, asi ne… Nakonec jsem tři hodiny chodil kolem nemocnice a čekal na příznaky otravy, abych pak rychle vpadl na příjem a požádal o napojení na takové ty jejich dýchací aparáty, což je prý jediná šance na záchranu.

Křeče nepřišly. Bolehlav to nebyl. Mrkev to nebyla. Co to bylo? Nevím.

Hugo Toxxx Nikdys nebyl

Top strop současnýho českýho rapu a definitivní konec BiggBossu. Na tohle nemaj odpověď, Huga nepřekonaj, Hugo je král a Trafik nikdy nebyl! Vim, že můj tip nezveřejníte, protože táhnete s BiggBossem, a je mi to jedno, to video má už teď skoro půl mega views na YouTube a to stačí.

MICHAL, 19 LET, PRAHA

K. Flay

Blood In The Cut Je to jako Sonic Youth, PJ Harvey, White Stripes, Marilyn Manson nebo tak něco. V srpnu to hrálo na HBO jako podmaz k selfpromu. Onemocněla jsem z toho tak, že jsem napsala jejich marketingovému oddělení, aby mi ten track poslali. Poslali. Dívejte, přichází dáma v nesnázích, která nabourá tatínkův vůz a pak se asi podřeže na záchodě nejbližší benzinky.

OVER

Nylon Jail Freezing Point

Nada

Žánr neumím definovat.

Co je na tom dobrýho: Silná melodie, atmosféra, světovost.

Senza Un Perché

LÉTOSLAV CHROMEK, OLOMOUC

Igorrr Savage Sinusoid

Hot Indian Dad And Uncle Už jste se někdy flákali po tělocvičně? Nebo viděli dospělýho chlapa v trenkách?

Těžko říct, jestli je tahle stránka založena s účelem seznámení s vnadnou Indkou, nebo jestli jsou to memy. Těžkotonážní potenciál to rozhodně má.

Dihydrogen Monoxide Awareness Myslíte si, že je voda skutečně nezbytná k životu?

Ha! Po šamponu rozkrýváme další konspiraci.

Okamžitě se běžte podívat, co všechno voda způsobuje, a přemýšlejte o tom.

S těmahle lidma bych jít na pivo nechtěl, asi bych měl pak rok rozpůlenej mozek. Ale poslouchat to? To jo! To je fascinující!

ASA EDER, METAL, ČESKÉ BUDĚJOVICE

Lorde Green Light

Já nevim, asi indie pop?

Ale je to strašně dobrý, když jedu na kole nebo autem nebo vlakem nebo autobusem nebo tramvají. Ten klavír přímo vybízí, abyste někam jeli. Daleko, kde vás čeká něco novýho nebo tak.

KÁJA, 18 LET, LIBEREC

No jo, asi je trochu divný mít v playlistu vedle techna a indie tuhle třiašedesátiletou Italku, ale konečně jsem dohnal kulturní deficit v podobě Mladýho papeže od Sorrentina a scéna, kde tahle písnička zní, je audiovizuální skvost. Teďka už si to pouštím samo o sobě a pořád to je fajn.

HONZA L.

Murlo, Zora Jones FKA Daybreak

Nejkrásnější věc, která se v létě stala, byla svatba mých kamarádů.

A pak taky album Visceral Minds kolektivu Fractal Fantasy (Sinjin Hawke, Zora Jones).

Postklubová nakládačka s nejkomplexnějšími beaty, nebesky stříbrnými synťáky a podivně krásnými hlásky. Když poslouchám, tak brečim štěstím. Jako na tý svatbě.

HAZNO

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

W W W.REDWAY M AG.C Z

9

pop /

CAKE ME! Electro & house DJ Steve Aoki je modla uctívaná miliony fanoušků po celém světě.

My v RedWayi jsme ho samozřejmě znali ještě dřív, než to bylo cool. Sledovali jsme jeho label Dim Mak, hlavně kvůli messy DIY grafice, která se nám hrozně líbila.

Nebyli jsme sami, líbila se taky Kayovi ze Sunshine, a to tak moc, že Aokimu napsal na MySpace (haha, so nostalgic), že by se chtěl seznámit. Kayovi nikdo neodolá, a tak se Steveova grafika časem dostala až na flyery mejdanů Bounce! Bounce!, které pořádal Kay & Tuzex Christ. Hezký příběh.

Steve se ke všemu začal producírovat s The Bloody Beetroots, dalšími Kayovými kámoši, tak se to pěkně provázalo a všichni se znají se všemi. Díky tomu máme nějaké exkluzivní drby, které si jinde nepřečtete.

Je hyperaktivní, stačí mu spát tři čtyři hodiny denně. Má šest sourozenců, měří 175 cm a váží 70 kg. Ne, nebere drogy, naopak žije tak zdravě, že figuruje na seznamu Healthy Celebrities. Nejí cukr, je semi-vegetarián (z masa jí pouze ryby), nekouří a nejčastěji ho vidíte pít zelený čaj. Dělá několik druhů

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

10

bojových umění, crossfit a každý den hodinu kardio. S takovou fyzičkou pak není problém dostat do show vysokou dynamiku včetně stage divingu a házení dortů do publika, což se stalo už takovým jeho logem, charakteristickým prvkem. The Bloody Beetroots ho z legrace rádi hecují, že je „rozmazleným bohatým děckem“, protože Steveův táta je Rocky Aoki, bývalá hvězda wrestlingu a vlastník řetězce restaurací oblíbených po celých Státech. Rocky zaplatil všem svým sedmi dětem slušné vzdělání, Steve promoval ze sociologie a gender studies (je tedy feminista) na University of California v Santa Barbaře, kde opravdu nikdo chudý nebydlí. Před dvěma roky se oženil s australskou modelkou Tiernan Cowling a chystají se mít spoustu dětí: „Mám rád velkou crew,“ říká Steve.

S Happy Socks má stejný cíl – věří v posouvání hranic kreativity a v sílu barev.

Výsledkem spolupráce je trojice ponožek, která odráží Aokiho chuť žít a dělat věci naplno. Na všech třech návrzích se Steve úzce podílel.

W W W.REDWAY M AG.C Z

11

pop /

T EXT: JAN CHARVÁT FOTO: PROFIMEDIA

Počátky skinheads Během tohoto pololetí budu psát o neonacistické scéně. O tom, jak se formovala v českém prostředí od svých začátků v 80. letech až do současnosti.

Než začnu, měli bychom si ale ujasnit, co znamenají pojmy, se kterými se budete v článcích setkávat, jsou to zejména neonacismus a subkultura. Spousta lidí má dojem, že přece ví, co je neonacismus, a o subkulturách taky každý slyšel. Ale když dojde na lámání chleba, ukáže se, že si pod tím představujeme každý něco jiného, a to bychom si pak nerozuměli.

Takže nejdřív malý slovníček.

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

12

Neonacismus Současná politická ideologie, která navazuje na nacistické učení Adolfa Hitlera. Stojí v zásadě na třech hlavních pilířích, kterými jsou: 1. Nacionalismus, tedy víra ve výjimečnost vlastního národa, obvykle spojená se šovinismem, tedy vírou v nadřazenost vlastního národa.

2. Autoritářství, tedy víra v to, že lidé si nejsou a nemají být rovni a celou společnost by měl řídit jeden vůdce, který se řídí pouze vlastním rozumem.

3. Rasismus, tedy víra v to, že lidský intelekt a schopnosti jsou definovány rasou, a v to, že určitá rasa (ta naše, žádný rasista nevěří na to, že jeho rasa je podřadná) je nadřazená všem ostatním.

V neonacismu je rasismus úzce propojen s antisemitismem, tedy s nenávistí k Židům, které neonacisté považují za nutné vyhladit.

Subkultura Subkultura je skupina lidí, která se vymezuje proti většinové kultuře.

Za kulturu považujeme v podstatě vše, co lidé dělají, jak se chovají a co se musejí naučit, aby mohli fungovat ve společnosti. Kultura je třeba to, když rodiče učí děti chodit na nočník, nebo to, jak pohřbíváme své mrtvé. Kultura je také umění. Vedle umění existuje ještě popkultura neboli populární kultura (snadno dostupná, masová kultura, kultura pro každého). Subkultura je součástí popkultury, i když se vymezuje, a někdy až vysloveně bouří proti jejímu hlavnímu proudu – mainstreamu. Subkultury se formují od konce první světové války, jejich skutečný rozmach přichází v 50. letech minulého století. Typické je pro ně odlišení od většinové společnosti (často na prvním místě proti rodičům a dospělým vůbec), čehož lze dosáhnout specifickým oblečením, účesem, doplňky, slangem a chováním.

Jinak řečeno, typický příslušník subkultury bude rozpoznatelný na první pohled (i když to není absolutní pravidlo, například hackeři tvoří subkulturu, která žádné vnější znaky v podstatě nemá). Každá subkultura má nepsaná pravidla, která její členové dobrovolně dodržují. V tom subkultury připomínají a napodobují většinovou společnost, což je určitý paradox, kterého si všímají zejména sociální vědci. Některé subkultury mají skon se politizovat (typicky punk nebo skinheads), jiné ne (trampové, metalisti).

Historie skinheads Třetím heslem do slovníčku je subkultura skinheads. Ta si ale zaslouží trochu větší pozornost. Samotná historie skinheads je pro řadu lidí trochu nečekaná. Kořeny téhle subkultury totiž sahají až do poloviny 60. let, kdy se v Anglii potkaly dvě větší party mladých kluků (holek mezi nimi moc nebylo). Na jedné straně stáli mods.

Tato subkultura vznikla už koncem 50. let, jako jedna z prvních anglických subkultur vůbec. Mods si potrpěli na módu (jejich název je ale odvozen ze slova modernists), nosili elegantní italské obleky, drahé boty, poslouchali soul a jazz a jezdili na italských skútrech značky Vespa. V šedesátých letech spousta jejích členů dezertovala k hippies, kteří vedle rokenrolu nabízeli ještě sex a drogy a kromě toho zkoušeli i pojmenovat některé problémy, kterým mladí museli tehdy čelit. Ti, co zůstali věrní stylu mods, trochu přitvrdili. Zkrátili si vlasy a obleky vyměnili za pracovní kabáty. Možná proto, že byly vhodnější do rvaček s nenáviděnými rockery, ke kterým docházelo každý víkend před hudebními kluby. O bitkách se psalo v novinách a údajně inspirovaly Anthonyho Burgesse k napsání románu Mechanický pomeranč.

Jednu věc ale mods neměli. Vlastní muziku. Tu přinesla parta Rude Boys, a tak došlo k osudovému setkání. Rude Boys měli hudbu – pozor, teď to přijde –, která pocházela z karibské oblasti, zejména Jamajky, a do Anglie si ji přivezli přistěhovalci. Jo, původní muzika, kterou první skinheads poslouchali, bylo skutečně reggae a ska a řada původních skinů byla černá.

Rude Boys v mnohém připomínali mods. Byli to mladí kluci z dělnických předměstí, měli rádi výraznou módu, pohrdali autoritami a cítili se být trochu na okraji společnosti. S mods se původně začali potkávat v tančírnách u reggae a tady se taky zrodil první bootboy, jak se původně skinům říkalo kvůli jejich těžkým botám.

Styl Jak vůbec vypadali první skinheads? Trošku jinak, než vypadají dnes.

Krátce ostříhané vlasy je jasně odlišovaly od nenáviděných hippies, ale nebylo zvykem chodit úplně dohola. Oblíbené byly kostkované košile Ben Sherman, úzké džíny s kšandami (žádný pásek!) a těžké pracovní boty. Víte, proč kšandy? Tenhle doplněk se neobjevil jen tak, ve skutečnosti dobře dokumentuje sociální prostředí, ze kterého skinheads vzešli. Skini byli dělničtí kluci a džíny měli obvykle po bráchovi nebo ze sekáče, takže vytahané a bylo potřeba je na těle

W W W.REDWAY M AG.C Z

něčím přidržovat. No a kšandy byly levnější než kožený pásek. Navrch se pak nosil buď dokařský kabát „Donkey“, nebo krátká bunda do pasu „Harrington“. Bomber, Lonsdale a úplně holá hlava přišly až později.

Working class Když se nad tím zamyslíte, představuje skinheadská uniforma v podstatě esenci dělnického pracovního oblečení. Není to náhoda a sociologové a etnografové na to rádi upozorňují. Mladí skini se sice chtěli odlišit od generace svých rodičů, ale současně jim imponoval mizející svět dělnických komunit, o kterých slyšeli vyprávět svoje prarodiče. Protože už ho nemohli vrátit zpátky, alespoň se převlékali za „ideální dělníky“. To dělají lidé poměrně často. Když už nemůžete něčím být, aspoň za to převléknete. Ctitelé LARP a cosplay by mohli vyprávět. Každopádně k dělnické třídě (anglicky working class) se skinheads dodnes hlásí, je to významný bod jejich identity. Ruku v ruce s tím jde i způsob trávení volného času. Ten skinheadi spravedlivě dělili mezi pivo a fotbal, případně pivo na fotbale. Rovnice pivo plus fotbal má ovšem jediné řešení a tím je rvačka. Pivo, fotbal a násilí se stalo svatou trojicí, ke které se většina skinheads modlí dodnes.

Chybí něco? Chybí to, co si možná spojujete se subkulturou skinheads nejvíc. Kde je rasismus? Odpověď je jednoduchá.

V raném období kolem poloviny 60. let skinheadská subkultura nijak rasistická nebyla. Co se stalo, že si ji dnes spousta lidí s rasismem automaticky spojuje?

Zrod oi!

Na konci 60. let skinheadská subkultura skoro zanikla. Generace kluků, která ji stvořila, dospěla a pořídila si rodiny. Skinheadské reggae kapely přešly k rastafariánství. Vypadalo to, že skinheads byla čistě sezonní záležitost. Jenomže pak přišla 70. léta a s nimi do Anglie vtrhnul punk. A v jeho rámci došlo i ke znovuzrození skinheads, kteří se na chvíli stali součástí punkové revolty.

V této době se rodí skinheadský hudební styl oi! (pojem pochází z londýnského nářečí typického pro dělnickou vrstvu: „Oi you“, tedy asi něco jako „Čau kámo“), jednoduchá a úderná verze punku, stejně jako se mírně mění vzhled skinheads. Hlavy jdou úplně dohola a do garderoby přibývají věci z vojenských výprodejů, včetně kultovních leteckých bund Bomber.

Rozdělení Poměrně brzy ale začne docházet k třenicím. Pro část skinheads byli pankáči jen pokračováním hippies. Stejně jako hippies studovali, brali drogy a mluvili o politice. Přesně pro tyhle nespokojence začala hrát na přelomu 70. a 80 let. kapela Skrewdriver, v jejímž čele stál charismatický zpěvák Ian Stuart Donaldson, toho času člen krajně pravicové strany National Front. Ten začal skinheads využívat pro politické cíle. Během krátké doby došlo k rozdělení skinheadské subkultury do několika proudů. Pod vedením Iana Stuarta se zformoval proud nejprve rasistický, který ale velmi rychle přešel k otevřenému neonacismu (sami se označují za White Power Skins) a prudce se rozšířil do celého světa. Vedle něj zůstala ale řada skins věrná původní podobě skinheadské subkultury, tak jak se zformovala v 60. letech, tedy bez politiky (označují se za tradicionalistické nebo apolitické skinheads). Poměrně brzy se začaly ozývat hlasy, že akceptovat proměnu skinheads v rasisty nelze, vždyť původně byla scéna spjatá s multikulturním prostředím. A část skinheads se tak rozhodla postavit se na stranu antirasismu (SHARP – Skinheads proti rasovým předsudkům) nebo dokonce krajní levice (RASH – Rudí a anarchističtí skinheads). V této roztříštěné podobě existuje subkultura skinheads dodnes a příslušníky těchto skupin můžete najít v podstatě kdekoli na světě.

13

pop /

T EXT: JAN CHARVÁT FOTO: JAN CHARVÁT

skinheads v čr

První neonacisté neboli náckové, jak je známe dnes, se objevili v Československu v 80. letech minulého století. Už za první publiky (1918–1938) ale existovaly politické strany a uskupení, které se k české mutaci fašismu také otevřeně hlásily. Nejznámější byla Národní obec fašistická pod vedení Radoly Gajdy. V době protektorátu a nacistické okupace se nechvalně známou stala organizace Vlajka, která se do historie zapsala nadšenou kolaborací s nacistickým režimem.

Tato uskupení ale nebyla nikdy příliš úspěšná a po válce přestala existovat, přičemž jejich představitelé

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

14

skončili ve vězení nebo (jako v případě Vlajky) na popravišti. Nástup komunistického režimu v roce 1948 pak definitivně přetrhal jakékoli historické vazby na tyto organizace. Když tedy začalo v 80. letech vznikat podhoubí pro obnovu českého neofašismu a neonacismu, začínalo se v podstatě zcela znova, od nuly.

Skinheads Prostředí, ve kterém se těmto myšlenkám podařilo úspěšně uchytit, představovala nová subkultura skinheads. Přestože původní podoba skinheads ze 60. let neměla nic společného s rasismem, neřku-li neonacismem, v 80. letech se do celé Evropy rozšířila její rasistická větev, která si okamžitě získala pozornost tisku. Skupiny mladých kluků se stejným sestřihem, subkulturní uniformou a ochotou sáhnout ihned k násilí, kterou doplňovala záliba v nacistické ideologii a charakteristický pokřik „Oi! Oi! Oi!“ (který dal jméno celému hudebnímu stylu skinheadských kapel, samotný styl oi! je ovšem dnes spojen s nerasistickou částí skinheads), se staly vděčným objektem, o kterém bylo jednoduché psát a nad kterým bylo jednoduché se pohoršovat. I v Československu se v roce 1985 objevil v časopisu 100+1 zahraničních zajímavostí článek nazvaný „Holohlavci, to jsou, pane, chlapci“, který popisoval západoevropské skinheads.

V rozhovorech s prvními českými skinheads často zaznívalo, že to byl právě tento text, který vzbudil jejich zájem o subkulturu skinheads (asi podobně jako u řady lidí vzbudil zájem o drogy ve stejné době román Memento od Radka Johna).

Skinheads v Čechách Každopádně první skinheads se v Československu objevují zhruba v polovině 80. let, přičemž se většinou jedná o bývalé pankáče, proto se proti punku zatím nijak nevymezují. Společným nepřítelem všech je navíc komunistický režim, spojujícím momentem pak koncerty a hospody. Celá alternativní scéna je tak malá, že nemá smysl ji ještě tříštit. Udává se, že v polovině 80. let bylo v Praze asi dvacet skinheadů, zatímco pankáčů asi dvě stovky. V malých městech a vesnicích byl obvykle jeden punker a jeden skin, kteří měli na vybranou – buď držet spolu, nebo nemít vůbec nikoho.

V této mírumilovné době nebyla ještě vyprofilovaná ani ideologická výbava českých skinheads. S tím souvisela i jedna dnes špatně představitelná věc – informační blokáda. V době, kdy neexistoval internet, bylo snadné blokovat většinu informací ze západní Evropy.

Západní televize se dala chytit jen na Šumavě (díky blízkosti západoněmeckých vysílačů) a noviny i časopisy se do Čech dostávaly pouze náhodně (pokud měl někdo možnost vyjet na Západ).

Výsledkem nedostatku informací bylo slušné zmatení ohledně toho, co si vlastně originální skinheads nebo punks myslí a k čemu se hlásí.

Díky fotkám Sida Viciouse ze Sex Pistols, který vystupoval v tričku s hákovým křížem, si například řada lidí myslela, že punk je fašistické hnutí. Informace o tom, že Sid Vicious nosil toto tričko hlavně proto, aby jím šokoval, se do Čech dostala až po revoluci v roce 1989.

Současně ale existovalo i určité povědomí o tom, že západoevropští punks jsou často anarchisté, což bylo s fašismem v rozporu.

A aby toho nebylo málo, občas se objevila i informace, že punkové a skinheadské kapely vystupují na Západě společně, což celkové zmatení jen podporovalo. O tom, že je skinheadská subkultura rozdělená na rasistickou, nerasistickou a antirasistickou, neměl u nás v té době nikdo ani ponětí.

Rasismus Rétoriku rasismu občas využívali i českoslovenští pankáči před rokem 1989. V roce 1984 vzniká například liberecká hudební skupina Oi! Oi! Hubert Macháně, která měla ve svém repertoáru i písně Práskni negra do hlavy (když tuto píseň použila na konci 90. let Česká televize v pořadu Bigbít, raději ji na obrazovce inzerovala jako Práskni Petra do hlavy, což ostatně někdy dělala i samotná kapela) a Bílej rajón, obě s rasistickými texty. Díky tomu byla kapela pokládána za první

W W W.REDWAY M AG.C Z

skinheadskou kapelu v Čechách. Vtipné je, že podle slov jejích členů neměla kapela v té době o žádných skinheads ani tušení. Pokládali se za punkovou kapelu a rasismus v textech měl šokovat spořádané občany stejně jako svastika na tričku Sida Viciouse.

Podobně tomu bylo i u pražské kapely Suicidal Commando, která působila v letech 1987–1988. Na jejich demonahrávce Made in Perestroika jsou také dvě skladby, které jsou otevřeně rasistické (Bílá a Bijte je). Ani tato skupina však nebyla skinheadská a pohybovala se v prostředí rodící se hard core komunity. Zbytek jejích textů byl výrazně nihilistický a asociální, což naznačuje, že rasismus byl vnímán prostě jen jako další z antisociálních postojů.

Orlík Počty skinheads pozvolna stoupaly a ve druhé polovině 80. let se tato subkultura v Praze poměrně rozrostla. Svou zásluhu na tom měl paradoxně i samotný komunistický režim, protože nové skinheady často tvořili pankáči, kteří se vraceli z dvouleté povinné vojenské služby ostříháni dohola. Takto se stal skinheadem například Petr „Sid“ Hošek, jeden z veteránů české punkové scény a frontman dodnes fungující kapely Plexis. S rostoucím počtem se skinheads začali pomalu separovat od punkové scény. Zatímco pankáči se v Praze denně scházeli v kavárně Slavia, základnou skinheads se stala vinárna Orlík, kam pankáčům nebylo radno večer chodit. Sid Hošek vzpomínal, že jediné věci, které skinheadská parta řešila, byly, kam se půjde večer pít a koho je pak potřeba zbít. Po krátké době ho takový životní styl přestal bavit a vrátil se k punku. Řada jiných se naopak ve skinheadství našla a jejich útoky na pankáče už nebyly ničím výjimečným. Pouze skinheads a punks z první generace, kteří se osobně znali, udržovali jakés takés příměří.

Nárůst počtu skinheads se odrazil ještě v jedné důležité věci. Tou byl vznik kapely Orlík (podle oblíbené vinárny), která se, byť její existence trvala jen krátkou dobu, nesmazatelně zapsala do české subkulturní historie.

Orlík se na rozdíl od dřív jmenovaných kapel přihlásil ke skinheadské subkultuře a stal se první skutečnou skinheadskou kapelou na našem území.

Orlík nikdy nebyl neonacistickou kapelou, ale je pravda, že neonacismu otevřel dveře dokořán. V textech se zaměřovali na několik témat, která neškodí představit. Na prvním místě to bylo vysvětlení toho, co jsou skinheadi zač, jak chodí oblečení a co dělají. Text písně Skinhead to popisoval poměrně jasně: „Skinhead, skinhead, bomber zelenej, těžký boty až nahoru zavázaný, skinhead, skinhead, je vyholenej a to není zakázaný!“ Pokud bylo důležité vysvětlovat posluchačům, jak takový skinhead vypadá, neméně důležité bylo i říct, co si skinhead myslí a čemu věří. Podle Orlíku je správný skinhead nacionalista (píseň Čech a průběžně řada dalších písní), rasista (Bílá liga a Bílej jezdec), nemá rád Němce (píseň Faschos, která spojuje Němce a nacismus), nemá rád pankáče (píseň Kykyrýk, kterou ovšem na deskách Orlíku nenajdete, hrála ji jen na koncertech), chodí na fotbal (píseň Viktorka Žižkov) a rád se pere (to se objevuje průběžně v řadě textů). Právě kombinace nacionalismu, rasismu a násilí odlišovala Orlík od ostatních kapel rámci české alternativní hudební scény a otevírala cestu k otevřenému neonacismu, přestože Orlík nikdy neopěvoval antisemitismus, Adolfa Hitlera nebo bělošskou nadřazenost. V této podobě se tady na konci 80. let zformovala svébytná podoba českých skinheads, byť díky komunistickému režimu stále oslovovala jen pár lidí. K jejímu prudkému rozvoji došlo až po roce 1989. Ale o tom příště…

15

pop /

T EXT: PHILIP MARLOWE ILUSTRACE: VLADIMÍR STREJČEK, DRAWETC.COM

Sedm důvodů, proč fandit

Tottenhamu Hotspur

Jude Lowe, Lupe Fiasco a Skepta fandí Tottenhamu.

Adele a Lana Del Ray taky. Wrestler a oblíbená meme ikona John Cena, Rupert Grint aka Ron Weasley a jeho „máma“ J. K. Rowlingová, norský král Harald V., manažerka Billyho Oceana a ten chlápek, co hrál RoboCopa, taky. Tottenhamu fandí dokonce hráči z jiných klubů, třeba takový Michael Kightly.

Za Tottenham hrál ve čtrnácti, ale hned v patnácti ho vyhodili, neměl na to. Dneska mu je jednatřicet, hraje za Southend United, ale jeho srdce stále patří

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

16

Tottenhamu. Tottenham je takové pěkně zvukomalebné slovo, každý si ho hned podvědomě spojí s totemem, což k fanouškovství přímo navádí! Spurs, jak se klubu ze Severního Londýna také říká, má fanoušky po celém světě, i u nás.

To vše jsou nezvratné důkazy, že je to nejlepší, nejslavnější a nejkrásnější klub v Anglii a jeho fanoušci jsou samí krásní, citliví a vášniví lidé. Intelektuálové.

Každý soudný člověk prostě fandí Tottenhamu.

1

Mottem Tottenhamu je Audere Est Facere (Odvaha neváhá, anglicky Daring To Do), což zní výrazně lépe než jiná latinská přísloví, jako třeba Cedo maiori (Ustupuj silnějším) nebo Ceterum autem censeo Cartaginem esse delendam (Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno), a dokonale vyjadřuje filozofii klubu.

2

Má slavnou historii. Byl založen už v roce 1882, tehdy ještě pod názvem Hotspur FC podle postavy rebela Harryho Hotspura Percyho ze Shakespearova dramatu Jindřich IV. Přezdívka Hotspur znamená Ohnivec a mladý hrdina Harry pro své ideály nakonec padne v boji. V momentě, kdy někomu začnete vysvětlovat název klubu, budete vypadat vzdělaně.

3

Pokud nejste příznivcem nacismu nebo popíračem holocaustu, se Spurs stojíte na té správné straně. Fanouškům Tottenhamu se přezdívá Yid Arm. Yid znamená v jidiš totéž, co v angličtině Jew, tedy Žid. Ve 30. letech frčel v mnoha evropských státech organizovaný antisemitismus, který vyvíjel na židovské obyvatelstvo stále větší politický a ekonomický nátlak. Tisíce a tisíce židovských rodin z Haliče, Polska a Německa se vydaly na cestu, většina z nich mířila z nemocné Evropy co nejdál, rovnou až do relativně bezpečných Spojených států. Jejich putování vedlo především přes Londýn, kde se postupně naloďovaly na zaoceánské parníky. Jenže parníků bylo málo, utečenců hodně, čekací doby na odeplutí dlouhé, a tak britská vláda nechala v Severním Londýně vybudovat velký sběrný tábor, v němž ohromné zástupy východoevropských Židů čekaly na nalodění. Tímto sběrným táborem prošlo ve druhé polovině 30. let asi 70 000 židovských utečenců a velké množství z nich postupně vzdalo nekonečné čekání a raději se usadili přímo v tolerantním a kosmopolitním Londýně, v němž už po staletí sídlila velká židovská komunita; bohatá, společensky významná a obecně velmi respektovaná. Ovšem vykořenění uprchlíci z Východní Evropy tvořili zcela jinou společenskou kategorii, než na kterou byli Londýňané u svých Židů zvyklí – viděli spousty vystrašených, špatně oblečených, podivně se chovajících a nesrozumitelně mluvících lidí zavřených na malém prostoru. Běžný Londýňan se na ně díval s despektem, který ještě vzrostl, když tito chudáci byli nuceni vzít jakoukoliv práci, a to za nižší mzdu, než bylo v kraji zvykem, čímž začali ohrožovat životní standard londýnské dělnické třídy. Přistěhovalci se tak definitivně stali nevítanými vetřelci, ale nenechali se odradit, tvrdošíjně bojovali o své místo ve společnosti a zakrátko se přes všechnu nenávist a posměšky integrovali. Nicméně slovo Yid (v cockney slangu Yiddo) převzala londýnská ulice do svého slangu a fanoušci konkurenčních fotbalových klubů jím nakonec začali posměšně častovat příznivce Tottenhamu. Ti byli svým vášnivým zápalem proslulí (v období 1946–69 měl Tottenham pětkrát nejvyšší návštěvnost v celé lize), tudíž konkurenčním fans leželi pořádně v žaludku, na rozdíl třeba od takových fanoušků Arsenalu, v podstatě nudných a bezpohlavních gooners, kterých si nikdo nevšímal. No a jak se anglická scéna od začátku 60. let postupně radikalizovala a atmoška na tribunách houstla, tak historické spojení Spurs a židovské komunity posloužilo závistivé konkurenci k „dehonestaci“ klubu. Fans Chelsea začali na příznivce Tottenhamu významně syčet „sssssss“ (velmi ubohá připomínka plynových komor) a posměšně skandovat „Yido! Yido!“ Stupidní manýry rychle přebrali fans ostatních klubů, kterým Tottenham také lezl na nervy, a už to jelo. Jenomže příznivci Tottenhamu nebyli známí jen svými oddaností planoucími srdci, ale i velkým smyslem pro humor. Na posměšky odpovídali hrdým skandováním „YIDS! YIDS! YIDS!“ doprovázeným hromovým vytleskáváním, a tím dali původně hanlivému označení nový význam, takzvaně si ho osquatovali. Na tribuny si začali brát zdravotnické hygienické roušky a nasazovali si je na hlavy jako židovské jarmulky, což stadion odměňoval uznalým smíchem. Tottenhamští byli za vtipné sympaťáky, kteří si umějí dělat srandu sami ze sebe, kdežto jejich

W W W.REDWAY M AG.C Z

konkurence za primitivní rasistické pitomce. Dneska se o fanoušcích Tottenhamu běžně mluví jako o Yiddos a hanlivého na tom není už nic.

4

Nebudete součástí mainstreamu! Většina vašich známých nejspíš fanoušky Tottenhamu nebude, daleko početnější základnu mají ve světě Manchester United, Chelsea, Liverpool anebo (a to je vůbec nejhorší) Arsenal. Jenže kvantita není kvalita! Málokdo se může pochlubit spřízněností s tak uznávanými spisovateli, jako jsou Salman Rushdie a Gabriel Garcia Marquez!

5

Získáte přirozeného nepřítele, kterému se můžete posmívat, když se mu nedaří, a nebude to šikana. Arsenal. Klub ze sousedství.

Oba stadiony dělí jen čtyři míle. V roce 1913 se Arsenal přestěhoval na sever Londýna, na Highbury, na území Tottenhamu. Ta pravá nenávist ale začala v roce 1919, kdy se po skončení první světové války začala znovu hrát nejvyšší soutěž a rovnou rozšiřovala počet účastníků o další dva týmy. Jedním z nich se stala Chelsea, která by jinak sestoupila, o druhém týmu se vedlo dlouhé jednání. Právo na účast v novém ročníku cítil Tottenham, překvapivě se ale nakonec radoval hůře umístěný Arsenal. Jak se ukázalo v roce 1980, skóre Arsenalu poškodila administrativní chyba, čili na právo dostat se mezi elitu měli, ale do té doby to fanoušci Tottenhamu brali jako velkou křivdu, přímo spiknutí. Vinili šéfa Arsenalu, bohatého podnikatele sira Henryho Norrise, že uplatil šéfy ligy a postup svého týmu si tenkrát po válce nečestně koupil. Žádný úplatek se sice nikdy prokázat nepovedlo, řevnivost mezi dvěma londýnskými týmy však pochopitelně nevymizela. Vlastně ano, ale jen nakrátko. To když Tottenham během druhé světové války umožnil Arsenalu, aby se nastěhoval na jeho stadion White Hart Lane. Highbury totiž v té době využívala anglická armáda, a navíc ho zasáhlo bombardování.

Když válka skončila a oba týmy se napevno usadily v nejvyšší soutěži, staré emoce zase vybublaly. Část fanoušků znovu začala cítit k soupeřům čirou nenávist, také proto si moc hráčů netrouflo přejít na opačnou stranu.

6

Za více než stoletou historii Tottenhamu hrálo v klubu tolik skvělých hráčů, že není nejmenší problém vybrat si svého hrdinu. Mezi největší legendy patří kapitán Danny Blanchflower, který v roce 1961 vyhrál tzv. double, to znamená vítězství v anglické lize i nejstarší fotbalové soutěži na světě FA Cupu. Jako sedmnáctiletý teenager toužil chránit Británii, a aby byl přijat k obdivovaným RAF, lhal úřadům o svém věku. Jeho spoluhráč, legendární střelec Jimmy Greaves, se stal šestkrát nejlepším střelcem anglické ligy a v roce 1966 pomohl v dresu Anglie získat titul mistra světa. Paul „Gazza“ Gascoigne, nejtalentovanější fotbalista Anglie své generace, promarnil svůj talent v mnoha skandálech a alkoholu, ale za celou kariéru nedostal jedinou žlutou kartu, což je v profesionálním fotbale světový unikát. Je taky autorem slavného výroku „Fotbal je hra, kde je na každé straně jedenáct hráčů a nakonec vždycky vyhrají Němci“. Dnes je populárním fotbalovým komentátorem a jeho účet na Twitteru sleduje víc než šest milionů lidí. Legendou je i Gareth Bale, welšský princ, aktuálně hvězda Realu Madrid, nebo nejlepší střelec poslední sezony Premier League Harry Kane. Oba odchovanci Tottenhamu.

7

Ani ti nejméně bystří fanoušci Arsenalu si nemohli nevšimnout, že se v Tottenhamu děje něco zajímavého. Klub skončil v lize na druhém místě a s nejnižším věkovým průměrem, jakožto i hvězdami Kanem, Allim, Lorrisem, Vertonghenem, Dierem nebo Eriksenem, má našlápnuto k tomu, aby se ten, kdo mu fandí, mohl po více než padesáti letech radovat z titulu v anglické lize. Naposledy k tomu došlo v roce 1961 a z toho je vidět, že fans Tottenhamu jsou věrní a trpěliví až za hrob.

17

smartbox /

T EXT: DR. LÁSKORÁDOVÁ FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

SEX, LÁSKA, STAROSTI Should I stay or should I go

Malé drama

Už přes dva roky jsem s jednou úžasnou holkou. Poznali jsme se, když jí táhlo na šestnáct a mně na osmnáct. Teď jsme starší, dospěli jsme vedle sebe, jsme na sebe zvyklí a přišlo mi, že se milujeme (dlouho sama říkala, že má občas ještě pořád „motýlky“ v břiše). Nastala ale krize. Na dovolené se opalovala nahoře bez a to mi pochopitelně vadilo, když se občas nechce odhalit ani při sexu. Prý je to její tělo, může si s ním dělat, co chce, klidně běhat nahá po náměstí atd. A teď jsme se dohodli na pauze. Ztrácíme se jeden druhému a ona po mně chce změny, kterých nejspíš nebudu schopen. Taky říká, že chce někoho dospělejšího, někoho, kdo nezná její práci, aby jí do toho nekecal a tak. Říká, že mě nechce ztratit úplně, že chce zůstat kamarádkou, ale neví, jestli pokračovat ve vztahu. Prospěje pauza? Nebo být kamarád s ní?

Nebude pro mě lepší to úplně utnout?

Pavel

Jak mám říct klukovi, se kterým nechodím a ani s ním nechci chodit, že jsem s ním těhotná? A musím mu to vůbec říkat, když si to stejně nechci nechat?

Vlaďka Pozn. red.: Po týdnu nám Vlaďka napsala další mail, že už to sice dostala a je šťastná, ale dotaz stejně platí.

Milý Pavle, z toho, co píšeš, mi trochu vyplývá, že po radikálnější změně touží především jeden z vás, ale ty to nejsi. Nečekej konkrétní radu, takovou odpovědnost si na sebe nevezmu. Strávili jste spolu dva roky, to je ve vašem věku dlouho, změna bude v každém případě těžká pro oba. Zároveň ale i ukončování vztahu je podle mě jeho součástí, je potřeba se to učit a kultivovat. Když tuhle fázi zvládnete, možná bude později na co navázat. A i kdyby nebylo, nezůstane mezi vámi hořkost a překlene se to do toho kamarádství, což je lepší než nic. Každopádně vážně, tady je každá rada drahá, tím si prostě musí projít každý. Ber to jako součást svého psychosociálního vývoje.

Držím palce.

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

18

Milá Vlaďko, v první řadě jsem ráda, že se situace vyřešila, aniž nastala. Doufám, že už nikdy nebudeš muset nic podobného řešit a tato zkušenost tě přivede k zodpovědnějšímu přístupu nejen ve výběru sexuálního partnera, ale i v prevenci otěhotnění. Doporučuji kondom, který tě chrání jak před nechtěným početím, tak před pohlavními chorobami, je levný a mají ho u každé pokladny v samoobsluze. K problému: Nepíšeš, kolik je ti let a kolik tomu klukovi, takže otázku právní odpovědnosti ponechám stranou. A pokud se ptáš, zda je tvou povinností informovat ho o potenciálním otcovství, tak podle mého názoru není. Nicméně pak je tu ještě otázka svědomí a nějaké úrovně prostých mezilidských vztahů. Je pouze na tobě, zda chceš, aby se kluk na jednu noc stal součástí takové situace a podílel se na jejím řešení. Vy dva jste po sobě jednu chvíli silně zatoužili. Víš, proč ses s ním vyspala? A víš, proč on s tebou? Odpovědi na tyto otázky by tě mohly dovést k tomu zásadnímu: Bojím se, že když mu to řeknu, poníží mě popřením a odmítnutím spoluzodpovědnosti, nebo se bojím, že mě bude nutit, abych si to nechala? A hlavně: Proč jsme do toho šli bez kondomu?

V případě, že bys o tom s ním přece jen chtěla mluvit, udělej to z očí do očí, ne esemeskou.

Zdravím tě.

smysly /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

FILM Holky na tahu 21. září od 19.00 ÚSTŘEDNÍ MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE MLP.CZ

Pět bývalých spolužaček z vysoké vyrazí na dámskou jízdu, při které nechtěně usmrtí striptéra. To je zápletka filmu, po jehož skončení následuje zcela seriózní debata na téma WTF we’ve just seen, kterou povede sám almighty and only one Kamil Fila! Městská knihovna konečně udělala něco pro nás, hipstery, a zavedla pravidelný cyklus BIO SKEPTIK aneb Večer obzvlášť vytříbeného vkusu. Film Holky na tahu je plytká americká komedie, ale když se na ni díváte ironicky, je všechno v pořádku. Taky tam hrajou kočičky Scarlett Johansson a Zöe Kravitz. Většina z nás tam stejně půjde jenom proto, aby za osm pětek mohla na vlastní oči spatřit legendu české filmové kritiky, jediného a jedinečného Kamila! Díky, knihovno, milujeme tě!

Plachta, nikoli vítr určuje směr tvé lodi Náš západní soused má asi spousty turisticky atraktivnějších měst, ale já mám v Kielu dvě skvělé kamarádky, vítr mě tedy zavál právě za nimi na sever. Cestoval jsem s třídenním mezistopem v oblíbeném Berlíně, kde se nikdy nemůžu nabažit historie, zejména té poválečné, kdy bylo město krutě rozdělené na dvě části. Jako kdyby ve vašem městě postavili uprostřed zeď, na jedné straně by bylo všechno, jak to znáte, a na druhé to vypadalo jak v Severní Koreji. Němci mají připomínání minulosti promyšlené, dělají to důstojně.

Z Berlína pokračuju vlakem ICE přes Hamburk do Kielu. Miluju vlaky! Miluju, když dvě stě třicet za hodinu, miluju, když jízdenka do první třídy stála na internetu (se štěstím) míň než do druhé. Uháním k německému Baltu.

KNIHA Prezydent Krokadýlů WARREN MILLER ARGO 2010

Česká rapová scéna se podle Jamese Colea zmítá „ve válce“, tak tohle je něco k tomu. Příběh o životě newyorského gangu Krokadýlů přeložil z originálu The Cool World Josef Škvorecký, jeden ze tří našich nejlepších překladatelů. Jak to u Krokadýlů chodí, popisuje čtrnáctiletý Duke Curtis, narušené zanedbané dítě, které do školy moc nechodí, a podle toho taky vypadá jeho slovní zásoba a gramatika.

Je to cool a zábavný a smutný. Když se pak člověk podívá na Colea a Toxxxe, scvrknul by se trapností. „Depak to už neni jako za starejch časů. Party se rozpadaj, pak přídou socijální pracovníci a ty je dodělaj. Přitáhnou pingpongovej stůl a kdekdo začne lízt za socijálním pracovníkem a vykládá mu vo svejch potížích a než se člověk naděje je všechno v tahu.“

WORKSHOP Ateliéry v Národní galerii NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE – VELETRŽNÍ PALÁC NGPRAGUE.CZ

Baví vás kreslit, malovat, fotit nebo využívat multimediální technologie? To všechno si můžete vyzkoušet na pravidelných ateliérech v Národní galerii ve Veletržním paláci! Rozmanité výtvarné aktivity jsou navíc vždy inspirovány vystavenými originály uměleckých děl a dozvíte se i něco z dějin umění.

Národní galerie pořádá ateliéry každý týden ve třech věkových kategoriích od 6 do 16 let.

Kiel žádné strhující pamětihodnosti nenabízí.

Středoevropana zaujme přístav, ze kterého vyrážejí lodě větší než okolní domy. A to z jeho předválečné podoby zbylo jen málo, protože jako strategické místo později neunikl bombardování.

Tak proč, kromě toho, že tu mám dvě skvělé kamarádky, doporučuju Kiel k návštěvě? Lidi, to město má univerzitu, je plné krásných mladých lidí a pouličního života! Místní jsou pohostinní a milí, tady na černocha jdoucího po chodníku policii nevolají (jako u nás v Hodoníně).

A mluví krásně srozumitelnou němčinou, s Bavory toho mají společného asi tolik, co Češi s Italy. Kolo je tak běžný dopravní prostředek, že moje kámošky ani nevědí, kolik stojí lístek na autobus. Půl hodiny od města se prostírají čisté pláže s typickými beach boys a beach girls, dá se tam dojet parníkem přímo z centra města. Obraz mořské hladiny pokryté plachetnicemi, v Kielu se plachtění vyučuje už na základce.

Kdybyste tam chtěli příští rok jet, udělejte to mezi 16. a 24. červnem, zažijete největší parádičku, festival Kieler Woche. Kapely, kamerunský špíz, rýže od Afghánců, prostě hudba a jídlo z celého světa. Do Kielu jezdí přímý vlak z Prahy, jste tam za necelých osm hodin!

Martin Langpaul, yfu.cz

W W W.REDWAY M AG.C Z

19

pop /

T EXT: ONDŘEJ ČÍŽEK FOTO:

Na t ohle musí te jít !

Intimní peklo Christophera Nolana Dunkerk je intenzivní survival thriller bez (téměř) jediné kapky krve, který skrze důmyslné vyprávění a řemeslo radikálně přemosťuje propast mezi divákem a filmovým plátnem. Zároveň jde o Nolanovo dosud nejvýraznější umělecké vyjádření o síle lidského kolektivního ducha.

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

20

Part I: Čekání na Hitlera Květen 1940. Nacistické Německo šíří atmosféru strachu a napětí a dál hodlá bourat architekturu Evropy. Zhruba 400 000 britských, belgických a francouzských vojáků se stahuje k francouzskému přístavu Dunkerk. Čekají zde na záchranu. Hitlerovy tanky jsou pár kilometrů od nich. K plážím se střemhlav řítí nacistické bombardéry a záchranné lodě s červenými kříži jdou každou chvíli ke dnu. Úniková cesta existuje, jenže vede pouze a jedině přes ledový kanál La Manche. Dostavuje se strach, panika, na denním pořádku jsou tragické pokusy o vlastní záchranu nebo rovnou sebevraždu. Zázrak přichází 4. června 1940. Díky mimořádné obětavosti civilního obyvatelstva, které jednotlivce i skupiny zachraňuje v malých člunech a rybářských lodích, se víc než 338 000 vojáků dostává z pláží zpátky domů, do Anglie. Z něčeho, co se zpočátku jevilo jako tragická utopie, se nakonec stává jedna z největších evakuačních akcí všech dob.

Part II: Bílá holubice nad Francií Nikdy nezapomenu na to, když mě můj táta v mých deseti letech vzal do kina na Spielbergův opus Zachraňte vojína Ryana. Já, moje ségra a ani tehdejší královéhradecké kino Střelnice jsme tehdy málem neustáli úvodní nápor filmu. Scéna vylodění na pláži Omaha v sobě měla na tu dobu nevídanou intenzitu a brutalitu, byl to režijně brilantně řízený chaos, který působil jako bezprostřední reportáž z místa činu. Surový dokument dané situace, místa a času.

Nolan dnes volí stejnou sílu, ovšem jiné prostředky. Až na pár výjimek (všiml jsem si snad jen zakrváceného obvazu) se vyhýbá krvi a zobrazení nepřítele (vidět jsou pouze německé stíhačky či rozmazané siluety vojáků). Místo toho rafinovaně pracuje s napětím, časem a okamžitým vtažením diváka do hry. Během psaní scénáře, který měl nakonec jen sedmdesát šest stran, se držel principu tzv. Shepardova tónu. Roger Shepard je psycholog experimentující s vizuálními a sluchovými klamy; Shepardův tón je klam, který v našem mozku dokáže vytvořit dojem neustále sílícího zvuku. Jen si vzpomeňte na dnes už proslulou Jokerovu sirénu z Temného rytíře, která gradovala do naprostého extrému a nervovala všechny netopýry v Gothamu. Režie Dunkerku je postavena na stejných základech.

Napětí nepolevuje, protože všechny tři časové roviny (týden na pláži / den na vodě / hodina ve vzduchu) se vždy protínají v nejvypjatějších momentech, a gradace nekončí dokonce ani ve chvíli, kdy do přístavu připlouvají početné záchranné posádky. Vše by už mělo směřovat k usmíření a výdechu, místo toho nám Nolan uštědřuje další facku s prudkým nárazem o vodní hladinu.

Virtuální realita bez brýlí Hudební scénář, jehož napětí geniálně dotváří Zimmerův soundtrack (mj. také používá tikot přímo z Nolanových hodinek) společně s radikalitou vyprávění derou Dunkerk mezi Nolanovy nejodvážnější počiny, hned po bok Mementa (vyprávění pozpátku) a Dokonalého triku (nespolehlivý, schválně matoucí vypravěč). Zároveň ho také lze olejblovat jako jeho režijně dosud nejvyspělejší kus. Důvodů je hned několik. Režisér společně se švýcarským kameramanem Hoytem Van Hoytemou buduje zlověstně majestátní a zároveň poklidný obraz totální paniky a hry o čas. Striktně opouští návodné dovysvětlující pasáže, které doplňovaly časové smyky a komplikované roviny v Inception nebo Interstellaru. V utváření napětí, které sám považuje za krystalicky audiovizuální sílu, vědomě navazuje na Alfreda Hitchcocka a stejně jako on vypráví čistě vizuálně, s naprostým minimem dialogů. Podstatné také je, že ze všech ústředních postav filmu dělá svým způsobem „jen“ divácké avatary, které vás nevedou ke ztotožnění a držení palců vybranému hrdinovi, ale berou vás s sebou přímo do prostředí chaosu a strachu.

Nolan tenhle efekt označuje za virtuální realitu bez brýlí

W W W.REDWAY M AG.C Z

a vyobrazované vojáky jako jedny z mnoha, doslova tisíců dalších.

I přes takovýto požadavek anonymity se přitom „dopouští“ autentického vykreslení psychologie těch mladíků, které máme možnost sledovat blíže. Nechává jejich charaktery kličkovat mezi nepředstavitelnou odvahou, pokřivenou vypočítavostí i zbabělostí.

Z tohoto pohledu je film především příběhem mladých kluků, kteří v obklíčení dělají vše pro vlastní záchranu a návrat domů, vše pro vlastní přežití.

Snad jedinou výjimkou je tu osud pilota RAF v podání Toma Hardyho. Ten svým finálním tichým letem v mimořádně elegantním spitfiru nabourává Nolanův maximalistický realismus a stává se povzneseným symbolem naděje a hrdinství, bílou holubicí míru.

Mám pocit, že obdobně překrásnou, opulentní, přitom hořkou a dojemnou poctu pilotům RAF dokázali složit snad jen otec a syn Svěrákovi v Tmavomodrém světě. Zkuste mi to vymluvit.

Od třinácti let přístupný Dunkerk je především příběhem mladých kluků, kteří v obklíčení dělají vše pro vlastní záchranu a návrat domů, vše pro vlastní přežití Part III: Lekce z humanismu Přes intimní pekla a symbolismus se dostáváme k jádru příběhu Dunkerku. Nolan prostřednictvím tří rozdílných a velmi subjektivních pohledů na válku vytváří před vašima očima obraz (pro nás asi nepředstavitelného) kolektivního hrdinství. Stejně jako dokumentarista skládá z různorodých detailů silný celek, který po ideologické stránce navazuje na podstatné pasáže z režisérových předchozích snímků.

Minimálně od dob přepychové batmanovské trilogie se vyjadřuje k tématu kolektivní snahy překonat těžkotonážní nástrahy, a dosáhnout tak velkých cílů, od menších záchran až po spásu civilizace. Stačí si vybavit finále Temného rytíře, kdy se civilisté domluví na vzájemné záchraně s trestanci, což vzápětí doplňuje Batman v monologu (k Jokerovi) o dobru, které obyvatelé Gothamu přese všechno v sobě stále mají a umějí probudit. Nebo si vzpomeňte na Temný rytíř povstal, kdy se utlačované skupinky spojí s policisty v ucelený (a neozbrojený!) odboj proti Baneově diktatuře.

Koneckonců, vynechat nejde ani Interstellar, kde Nolan oslavuje houževnatost lidstva, které se narodilo na Zemi, ale neplánuje tu zemřít.

Nolanovou pointou příběhu je historií lidstva potvrzený fakt, že k naší záchraně vždy vedla, vede a nadále povede kombinace vzájemného porozumění, obětavosti a soucitu. Když už jde opravdu do tuhého, nesmíme prostě ztrácet čas starými křivdami a nezahojenými jizvami, ale zapřít se a spolupracovat.

Zpracování jedné z největších záchranných operací v dějinách naší civilizace (která je podle mnohých v úpadku) je tak „jen“ dalším logickým krokem v Nolanově filmografii. Přitom je nadále velmi inspirativní pozorovat, jakým stylem takovéto humanistické a pro něho pravděpodobně už definující téma reflektuje v průběhu několika let napříč různými žánry, navíc v obvykle stojatých vodách hollywoodského mainstreamu. Dunkerk je jeho dosud nejsilnějším uměleckým aktem, vítězstvím v souznění brilantního režijního stylu s výjimečným smyslem pro vyprávění a poskytnutím stručných a jasných odpovědí na velké otázky.

21

pop /

T EXT A FOTO: JONÁŠ VERNER

Moje vysokoškolské dada

Prázdninová krize ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

22

jméno: Jonáš Verner věk: 19 let škola: FSV UK, žurnalistika stav: hlava v oblacích

„Jste velký svůdník,“ praví plamenně Adriana, zatímco Jean-Paul Belmondo přeskakuje ladným skokem šelmy svůj naleštěný cadillac a revolverem s nekonečným zásobníkem sestřeluje jednoho padoucha za druhým.

Mám skvělou náladu. „Hehe, vypadaj spolu skoro tak dobře jako my,“ vtipkuju. Ani náznak úsměvu, oči upřený někam do nikam. „Děje se něco?“ ptám se.

Ticho.

Muž z Acapulca drtí celou armádu neschopných padouchů. „K čemu to vlastně je?“ vypadne z ní.

Přísahal bych, že když její oči osvětlí výstřely z obrazovky, lesknou se jak zrcadla. Pohotově tasím dílec pizzy, jako by právě quattro formaggi od Doktora Oetkera byla odpovědí na její otázku. „Dáš si?“ „Ne.“ Nehne s ní ani taková ta scéna, kde hrdinovi vylítne ampule s jedem z pusy a otráví celej bazén. Naopak se tváří otráveněji než herci. Ať se Belmondo snaží sebevíc, atmosféra večera je ta tam. Šedesátková komedie se rozpíjí, pokládám pizzu někam na stůl.

Proč to zase vytahuje? Oba teď čumíme jak Bulhaři do mlátičky. „Tak víš?“ ptá se a ani teď se neotočí. „Co jako?“ „No, k čemu to je.“ „A jak to asi mám vědět? Nikdo to neví.“ „Tak aspoň, proč to vůbec je?“ „Fakt nevim. Googlilas to?“ „Ani ten neví.“ „Tak vidíš.“ Ticho prokládaný Belmondovýma replikama, co oba tak dobře známe, ale ani jeden nevnímáme. Aspoň tenhle večer mohl skončit

W W W.REDWAY M AG.C Z

trochu jinak. Furt koukáme do prázdna a já přemejšlim, jak byl život jednoduchej, když tu ta otázka nebyla. Mohlo to být ještě pár tejdnů zpátky, možná i měsíců. Bezstarostný mládí, kdyby to šlo, vrátim se do dne, kdy se náš svět protočil o 180 stupňů, a zařídim, slibuju, že bych zařídil, aby se TO mezi nás nikdy nedostalo.

Ale nějak bylo, nějak bude, žejo. Za pár týdnů si třeba ani nevzpomenem, že to kdy existovalo, hehe.

Trhne sebou. „Ani na to nemysli,“ špitnu.

Její oči se i přes moje varování stáčí k malýmu šuplíku nočního stolku, Pandořině skříni našeho vztahu. „Vykašli se na to!“ řeknu rezolutně. „No tak, jenom na chvíli. Třeba konečně přijdem na to, k čemu to je,“ mrkne na mě. „Pohneš se, a zažiješ peklo.“ Pohne se a málem zažije peklo, jenže se mi vysmekne a zkroutí mi ruku za záda. Svině podlá. Zatímco se pereme na život a na smrt, v televizi se řeže Belmondo s Ariannou. Stejně jako my to dělaj kvůli tak zásadní věci, jako je holá budoucnost a existence sama. Stejně jako Belmonda, i mě, hanba, přepere žena. Ležím v tratolišti vodky se sodou, která byla při souboji hrubě stržena ze stolu, na čele quattro formaggi.

Těžce oddechuju, sleduju, jak míří k šuplíku. „Proboha, naposled tě prosim, nedělej to!“ „A kdo mi teď zabrání, ty snad?“ ušklíbne se. „Stejně zase nepřijdem na to, k čemu to je. Slyšíš? Nikdo to neví a nikdo na to nepřijde, sakra život!“ Pláču.

Otvírá šuplík, vrací se, oba usedáme zpátky na gauč.

Oba jsme ti poražení, teď jí to už taky dochází.

Pokládá fidget spinner na stůl. „K čemu to teda vlastně je?“

23

téma /

A RT: DANCHEZ, DRAWETC.COM

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

24

PŘELIDNĚNÍ

W W W.REDWAY M AG.C Z

25

téma /

T EXT: FILIP BOŘIVOJ SCHNEIDER FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Panika!

Lidí je příliš mnoho!

Za pár let tuhle planetu úplně vyžereme! Evropa vymírá, zatímco Afričani a Arabové se množí jak králíci, za chvíli nás úplně převálcují! Vím, že je to nepopulární názor, ale fakt bude nutný přestat pomáhat chudým zemím, jinak se sem všichni nevejdeme! Dejte na má slova, už za pár let bude nutný podniknout drastický

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

26

kroky k omezování populace! Panika! Panika! Panika!

Jsem si takřka jistej, že každej z vás už něco z toho slyšel nebo četl. Možná to bylo doprovozený i děsivou statistikou, grafem nebo propočtem. A přede mnou teď stojí nelehký úkol: napsat o demografii něco, co vás neutluče nudou, a přitom to bude realistické.

Lidstvo: první miliarda Máme 10 000 let před Kristem. Doba ledová končí, ale ta kamenná frčí dál. Člověk už nějaký ten pátek vypadá jako dnes a umí používat nástroje, stále je však svým životním stylem pevnou součástí přírody. Je absolutně závislý na jídle, které najde nebo uloví, proto nikdy nepřebývá na jednom místě příliš dlouho, cestuje v tlupách, přístřešky si staví jen dočasné. Celou planetu obývá kolem deseti milionů lidí, tedy o něco méně, než dnes žije v České republice. Dál lidstvo čekají velké věci, s dovolením to prolítnu trošku rychleji.

Máme tady neolitickou revoluci, lidé se učí pěstovat potravu a chovat zvířata, aby nebyli odkázáni na náhodu. Už nemusejí za obživou kočovat, zůstávají pěkně na jednom místě, mají trvalý domov. Životní podmínky se zlepšují a populace roste. Vznikají první města, první civilizace, další města a civilizace, Stonehenge, pyramidy, Řecko, Řím, narodil se Kristus Pááán, padá Řím, přichází středověk, renesance, baroko, osvícenství, věda, technologie, medicína, život se prodlužuje, lidí je víc a víc a víc a víc a teď STOP! Zastavujeme v roce 1800, lidstvo dosáhlo jedné miliardy. Někteří už začínají propadat panice, před dvěma roky totiž nějaký Angličan jménem Thomas Robert Malthus ve své knize Esej o principu populace vypočítal, že takhle už to dál nejde.

Malthus má problém Konec se blíží, lidí je příliš mnoho. Každých 25 let nás prý bude dvakrát tolik a nebude trvat dlouho, než začneme všichni hladovět.

Pro záchranu naší budoucnosti je nutné nastolit politiku, která populaci udrží v rozumných mezích. Malthusova kniha vyvolala paniku i v parlamentu, který okamžitě přijal zákon o pravidelném sčítání lidu, díky němuž dnes víme, že byť tempo růstu dvojnásobně přestřelil, v trendu se Malthus ani trochu nemýlil. Každých dalších 50 let máme v Anglii téměř dvojnásobnou populaci.

Rok 1801 – 7,8 milionu rok 1851 – 15,3 milionu rok 1901 – 30 milionů PANE BOŽE, KDY SE TO ZASTAVÍ?

Už se to zastavilo. Populace 60 milionů Anglie nedosáhla dodnes, přestože kdyby trend pokračoval, dorážela by dnes na 150 milionů.

Ale co globálně?

Vraťme se do roku 1800, svět má miliardu obyvatel. Průmyslová revoluce se z Anglie šíří do dalších zemí a v patách jí kráčí populační exploze. Evropou táhne Napoleon, jsme romantici, jsme nacionalisti, kolonizujeme celý svět. Dlouho nebyla žádná revoluce, ale Karel s Bedřichem už k tomu něco napíšou. Rodí se Jára Cimrman, přichází čas SKUTEČNÉHO pokroku a nových vynálezů. A taky první světová válka. Máme Československo, Sověti zase Sovětský svaz.

Pak přichází rok 1927, máme rádi jazz a na světě jsou dvě miliardy lidí. První miliarda nám zabrala v podstatě celou historii lidské rasy, druhá necelých 130 let. A bude to rychlejší, druhá světová, železná opona a dekolonizace, kolem roku 1960 jsou nás 3 miliardy.

Tentokrát nám stačilo jen 33 let, a to ještě navzdory nejničivější válce v historii světa. O doplnění populace se postaral poválečný baby boom a lidi zase začínají panikařit, protože teď to jde ráz na ráz. rok 1974 – 4 miliardy rok 1987 – 5 miliard rok 1999 – 6 miliard rok 2011 – 7 miliard rok 2017 – 7,5 miliardy Ze dvou miliard na čtyři za míň než 50 let, na osm miliard se máme dostat v roce 2024, což je za přesně dalších padesát let, ze tří na šest jsme to stihli za čtyřicet. Je tedy čas panikařit? Můžeme si vzít příklad z Anglie? Co vlastně tehdy udělali, aby spirálu hrozivé porodnosti zastavili? Odpověď zní: nic extra.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Viva la revolución!

To, z čeho měl Malthus a vědci jeho doby obavy (tedy z přelidnění vedoucího k zániku světa), byl jev, kterému dnes říkáme demografická revoluce nebo demografický přechod a neznamená nic jiného než konec jedné rovnováhy a hledání nové rovnováhy.

Starou demografickou rovnováhu není třeba nijak hlídat, tu hlídá kmotřička Smrt. Průměrné rodině se narodí šest dětí, tři z nich se nedožijí pěti let věku a jedno další zemře dřív, než dosáhne dospělosti. Ze dvou rodičů dva dospělí potomci tak, jako je běžné dnes, akorát na krchově leží víc malých mrtvolek. Tato rovnováha je první fází demografického přechodu a takhle vypadal do začátku 19. století běžný život drtivé většiny obyvatel Země, včetně nejrozvinutějších států. Druhá fáze demografického přechodu nastává tehdy, když se vlivem společenských a technologických změn situace rodiny začne zlepšovat. Najednou je víc jídla, lepší hygienické podmínky, kvalitní a dostupná zdravotní péče. Děti přestávají umírat a rodiče žijí také mnohem déle. Mladí, kteří by se ještě nedávno dospělosti vůbec nedožili, nejenže žijí, ale zakládají vlastní rodiny plné zdravých dětí, díky rostoucímu průmyslu a pracovním příležitostem ve městech se nemusejí bát, zda je uživí rodinné pole.

Druhou fází je tedy populační exploze.

Každou vteřinu se jeden člověk na světě vyhrabe z extrémní nouze Netrvá dlouho, a o počtu dětí se poprvé začíná přemýšlet. Dřív jich přežila stěží polovina, a pokud rodinu potkalo to požehnání, že jich přežilo víc, znamenalo to jen víc pracovitých rukou na poli a v chlévě, tedy víc jídla pro celou rodinu. Teď je dětí hodně a stávají se spíše přítěží, hladovými krky k nasycení, každé z nich navíc bude ve světě technologií potřebovat i nějaké to vzdělání, mnohem víc péče, nejspíš budou stačit tak dvě, maximálně tři děti. Lidé vstupují do manželství mnohem později a na děti tolik nespěchají, někteří je mít ani nechtějí. Je tady třetí fáze, která nese znamení poklesu porodnosti. Populace ale přesto roste dál, a to dost prudce. Je to tím, že všichni ti lidé, kteří by za starých dob byli zemřeli v dětství, jsou teď dospělí a mají vlastní dvě tři děti a někteří z nich už i čtyři až šest vnoučat. Hrozbu přelidnění odvrací čtvrtá fáze nové stability s nízkou porodností a nízkou úmrtností, populace přestává růst. Pak může přijít ještě fáze pátá, kdy porodnost klesne natolik, že se populace začne snižovat.

Evropa, Severní Amerika a Austrálie mají tento proces už za sebou a novou stabilitu přírůstku obyvatelstva našly. Jestli něco, tak se zase děsíme, že se rodí málo dětí, naše populace stárnou a za chvíli budeme mít vyspělé státy plné starých lidí, o které se pomalu nebudeme mít jak postarat.

A jaká je situace v bývalém třetím světě? Země jako Indie, Čína, Indonésie nebo Brazílie, které ještě naši rodiče považovali za populační časované bomby, mají dnes v průměru méně než tři děti na rodinu. Navíc se zdá, že čím později tento proces začíná, tím rychlejší je jeho průběh. Zatímco Velké Británii trvalo téměř dvě stě let, aby snížila počet dětí v rodině z pěti na dvě, v Bangladéši to stihli za pouhých čtyřicet. Muslimský Bangladéš! (Ano, lingvisté přisuzují Bangladéši mužský rod.)

Možná už jste taky slyšeli, jak nás muslimové populačně převálcují, obsadí, zkolonizují a vyhubí. Takový odhad se zakládá na stejné chybě, o jaké jsme mluvili výše, trend vysoké porodnosti prostě netrvá věčně. Islám je dnes skutečně nejrychleji rostoucím náboženstvím světa, je to však hlavně tím, že populační explozí

27

teprve teď procházejí méně rozvinuté země rovníkové Afriky. A ty jsou obvykle muslimské. Oproti tomu Pákistán, Alžírsko, Turecko, Emiráty, Bangladéš a Saúdská Arábie jsou též muslimské země, ale ženy v průměru neporodí víc než tři děti za život. V Kataru a Íránu je to dokonce méně než dvě, a podobně jako my tedy „vymírají“.

S Afrikou bude ještě mrzení Rodiny s největším počtem dětí na světě najdeme v chudičkém pouštním Nigeru, kde na matku připadá v průměru kolem sedmi dětí a téměř polovina celé populace je mladší patnácti let. O všech výše zmiňovaných zemích se ovšem ještě v 60. letech říkalo, že jde o beznadějný boj, že porodnost se v nich nikdy nesníží. Dnes vidíme, že to jde, a jde to dokonce rychleji, než jsme se odvážili doufat. Ke snižování populace dochází všude, kde mají kvalitní a dostupné školství, lékařskou péči, společenskou a ekonomickou stabilitu.

Prostě čím jsou země bohatší a demokratičtější, tím méně se v nich rodí dětí. A jakkoli se nám při pohledu na zprávy zdá, že svět se v hýždě obrací, ve skutečnosti jsme na dobré cestě. Jen od roku 1981 se nám společně podařilo omezit extrémní chudobu ve světě ze 42 % na méně než 11 %. Dnes se každé 1,2 vteřiny vyhrabe jeden člověk z extrémní nouze.

Nelehký život v krásném novém světě Demografové odhadují, že kolem roku 2000 se celkový počet nových dětí na světě přestal zvedat, dosáhli jsme historického vrcholu miminek. Celkový počet lidí na světě by se měl do roku 2099 ustálit kolem 12 miliard. A nebude to snadný svět, má-li se nám podařit zajistit každému jednomu člověku alespoň základní životní podmínky.

Bude nutné, abychom se my, tedy bohatý globální sever, ve vlastním zájmu trochu uskromnili a omezili svou zbytečně velkou spotřebu.

Nemůžeme dál plýtvat přírodními zdroji, produkovat tolik odpadu a emisí skleníkových plynů. Nemůžeme doufat, že si černoušci

v rovníkové Africe poslušně lehnou na zem a obětavě zemřou hlady, abychom my nemuseli snižovat svou životní úroveň.

Nový svět Některé dnes životem kypící části světa se vlivem globálního oteplování stanou neobyvatelnými, některé ostrovní státy zmizí z mapy. Jejich obyvatelé se začnou přesunovat do zemí, kde populace klesá, čili například k nám do Evropy. Málem jsem vylít z kůže, když začal Donald Trump fňukat, že Pařížská klimatická dohoda je ke Spojeným státům přísnější než k Číně nebo Indii. Na jednoho Američana připadá 16,4 tuny emisí oxidu uhličitého ročně, v Indii je to 1,6 tuny, tedy DESETKRÁT méně. I Čína, obecně známá špinavostí svého průmyslu, je někde na 7,6 tuny, a v obou zemích jsou i přes obrovský ekonomický rozmach oblasti, kde lidé žijí v extrémní bídě.

A zatímco Čína i Indie investují miliardy do vybudování největších kapacit obnovitelných zdrojů světa, miliardář Donald fňuká, jak jsou na něj všichni zlí.

Společný život dvanácti miliard lidí na této planetě rozhodně nebude snadný. Pokud se nám podaří vytáhnout si hlavy z hloubi vlastních zadnic a uvolíme se laskavě přijmout vlastní zodpovědnost za společný osud celého lidstva, můžeme vybudovat budoucnost, která připomíná spíše humanistickou utopii Star Treku než postapokalyptickou pustinu z Mad Maxe.

Pokud vás tento článek zaujal, pak budete přímo nadšeni z webu gapminder.org. Najdete na něm zdarma nejen geniální dokumentární filmy nedávno zesnulého Hanse Roslinga Don’t Panic, které jsem pro účely tohoto článku vykradl, ale i vizualizační aplikaci Gapminder Tools, která dokáže nemožné – prezentovat globální demografické statistiky tak zábavně, že u nich strávíte hodiny, a furt nebudete mít dost.

Běžný den na pracovním úřadě v Číně

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

28

téma /

T EXT: M. OVERSTREET ART: CALL OF DUTY

Co budeme jíst?

Dřív to bylo dobré. Když vznikaly egyptské pyramidy, obyvatelstvo celé planety čítalo třicet milionů lidí, to je asi tolik, co má dnešní Peru. Teď je nás sedm miliard, a kdo kdy navštívil Šanghaj, Mexico City nebo jen náš evropský Řím, asi pocítil, že tu začíná být pěkně narváno. No a teď si představte, že se populace náhle zdvojnásobí.

W W W.REDWAY M AG.C Z

29

Okamžité zdvojnásobení populace je výchozí situace filmu Aftermath: Population Overload od National Geographic. Aftermath je mimochodem název celé série, máte tam, co by se stalo, kdyby všichni lidé najednou zmizeli (Aftermath: Population Zero) nebo kdyby zmizela všechna ropa, kdyby se Země přestala otáčet a tak.

Je to udělané jako reálné dokumenty a muselo to dát strašné práce.

Představte si tedy vedle každého člověka, co kolem vás jde, stojí nebo sedí, ještě jednoho. A ten potřebuje stejně jako vy někde spát, něco jíst, něco pít a nějak se přemisťovat. Jak by vypadal svět, kdyby nás bylo čtrnáct miliard?

Prvních šest měsíců Ve stavebnictví se otáčejí neuvěřitelné peníze. Po celém světě rychle vyrůstají supermrakodrapy o dvou stech patrech; v historických centrech evropských měst už kašleme na panoramata, a jak to bude vypadat, přednější je střecha nad hlavou. Mrakodrapy se stavějí z oceli, při jejíž výrobě spotřebováváme obrovské množství vody.

Hmotnost těchto budov je také obrovská. Země na Manhattanu a v Los Angeles se pod nimi nebezpečně prohýbá. Byty jsou malé a drahé, velká města plná neodpočatých nervózních lidí zvyklých z minulosti na pohodlí, které je nenávratně pryč.

Před zdvojnásobením populace činily světové zásoby kukuřice množství, které by stačilo pro celé lidstvo na deset týdnů. Tyto zásoby jsme už snědli a nová úroda nikde. Pět miliard lidí trpí hladem. Obrovská stáda hovězího skotu nestačí pokrývat naši potřebu masa a mléka. Jejich chov se navíc stává luxusem; krávy potřebují pastviny, na které teď my potřebujeme zasít zemědělské plodiny. Kilo hovězího stojí 6000 Kč, průměrný nákup v samoobsluze vyjde na 14 000 Kč.

Státy, které dřív vyvážely potraviny, hlavně obilí a ryby, nyní stačí horko těžko zásobit vlastní trh. Pro země, co jsou závislé na dovozu, je to mimořádně zlá zpráva. Lidstvo se snaží najít jídlo kdekoliv.

Vylovíme všechny ryby. Teď pro ně musíme do hloubky jednoho a půl kilometru, jinde už žádné nežijí. Silnice po celém světě křižují ve dne v noci karavany kamionů převážejících jídlo. Dopravní zácpy, kolapsy, zřícené mosty a další havárie jsou na denním pořádku.

Po roce Pořád se intenzivně staví, jen voda velmi podražila, což se okamžitě promítlo do cen oceli a dalšího stavebního materiálu. Tři miliardy lidí nemají kde složit hlavu, nemohou si dovolit ani ten nejmenší byt, každá stavební parcela má cenu zlata. Noví bezdomovci kempují pod stany, ve velkých městech vznikají obrovská ghetta, kde to vypadá

ji oseli obilím, kukuřicí, bramborami. Začneme s kácením lesů, to je nejjednodušší. Za rok jich po celém světě zmizelo tolik, že to rozlohou vydá za jedny Spojené státy. V Egyptě zkoušejí zúrodnit Saharu, výsledky jsou dost nepřesvědčivé.

Dopravní situace je také neveselá. Newyorské metro přidalo nové linky, na všech jezdí vlaky v dvouminutovém intervalu, a stejně to nestačí. Opravy tratí probíhají v rychlosti za noci, přes den není možné uzavřít provoz ani v jedné stanici. Podobné je to ve všech světových velkoměstech, zavádí se též regulace osobní automobilové dopravy, aby silnice byly volné pro autobusy, kamiony, sanitky, hasičské a policejní vozy. Podle toho, jakou má auto SPZ, může jezdit buď v sudé, nebo liché dny v týdnu. Ani takové opatření nestačí, jenže k radikálnějšímu omezení vlády zatím nenacházejí odvahu.

Už teď čelí nespokojenosti obyvatel, kteří co chvíli demonstrují, vyhrožují a rabují obchody. Díky supermrakodrapům žije v jednom běžném domovním bloku až deset tisíc lidí, což je populace menšího českého města. Výbuchy násilí jsou tak četné, že už se nedají kontrolovat, policie nezvládá udržet pořádek.

Při zemětřesení v Číně se zřítil slavný šanghajský mrakodrap přezdívaný Otvírák na lahve. Předběžný odhad je tři tisíce mrtvých.

Podobného neštěstí se obává Los Angeles, jehož hmotnost na kousku země sevřeném z jedné strany oceánem, z druhé horami začíná být neúnosná. Hrozí, že se odtrhne od pevniny a propadne do vody. Řešení, jak tomu zabránit, neexistuje. Statisíce a posléze miliony obyvatel proto opouštějí město a míří na sever. Na jejich místo přicházejí uprchlíci z Mexika. Ti už nemají co ztratit, infrastruktura v Mexico City se úplně zhroutila, vypukl chaos, bezvládí, občanská válka.

Výroba oceli začíná stagnovat kvůli skokově rostoucí ceně vody.

Práce na rozestavěných supermrakodrapech je pozastavena na dobu neurčitou a stavební trh se vrhá na vytěžené dřevo. Do módy přicházejí lehké příbytky, které ovšem není možné hnát výš než tři čtyři patra. Boj o místo: Zastavět, nebo osít?

Jako zásadní problém, na který zprvu nikdo nemyslel, se v prvním roce ukazuje kanalizační systém. Když se teď sprchuje, splachuje záchod, pere prádlo a myje nádobí dvojnásobné množství lidí, kanály začínají být přeplněné. Jednoho dne jejich obsah vyrazí víka kanálů a vylije se do ulic, trubkami vyletí ven ze záchodových mís, odtoků van a umyvadel do bytů. Teď se lidstvo doslova brodí ve vlastních výkalech. Stačí, aby zapršelo, a všechno to svinstvo poteče do řek, odkud se dostane do moří a oceánů. Noční můra v podobě znečištění povrchových zdrojů pitné vody je tady. Realita, kdy voda bude dražší než benzin, klepe na dveře. A ne že by byl benzin levný. Jestli dosud

Kilo hovězího stojí 6000 Kč, průměrný nákup v samoobsluze vyjde na 14 000 Kč jako v každém ghettu: špína, drogy, násilí, zločin, beznaděj. Jeden takový tábor vznikl i v newyorském Central Parku, jehož hodnota je teď, díky zemědělsky využitelné půdě, kolem půl bilionu dolarů.

Developeři si na něj brousí zuby, ovšem těch dvě stě tisíc stanujících Američanů odtud nedostane žádná síla na světě.

Zemědělsky využitelná půda pokrývá rozlohu velkou jako Jižní Amerika. Ani to dřív nestačilo k nasycení sedmi miliard, teď potřebujeme minimálně ještě jednu takovou Jižní Ameriku, abychom

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

30

někdo neměl důvod opustit město a vydat se na sever, teď ho má.

Nedostatek pitné vody zapříčiňuje epidemie průjmu, žloutenky a dalších nakažlivých nemocí, které vedou k meningitidě, fatálnímu selhání jater a tak dále. V nemocnicích sice voda teče a lékaři pracují naplno, nicméně dostat zde postel je jako vyhrát v loterii. Slabší z nás umírají doma, na ulici; infrastruktura se hroutí, vládci měst se stávají krysy a potkani.

Zemědělci osévají odlesněnou půdu novými odrůdami plodin, které

jsou superodolné vůči nepříznivým vlivům počasí, jako je sucho nebo nedostatek živin. Byznysem číslo jedna se stává odsolování mořské vody. Všude vznikají desalinační stanice, lidstvo bojuje statečně, nechce se dát.

Supermrakodrapy přetíženému Los Angeles hrozí, že se odtrhne od pevniny a propadne do vody Ale vyvstává další problém: nedostatek elektřiny. Desalinační stanice se po světě množí jak houby po dešti a spotřebovávají obrovské množství energie. Lidstvo sice začalo s výstavbou nových jaderných elektráren, jen v USA jich je rovná stovka, jenže ty nebudou schopny provozu dřív než za deset let. V Číně a dalších asijských zemích kašlou na jádro a dobývají ze země poslední zásoby uhlí, aby si zajistily dostatek elektřiny. Nestačí to a celé státy se pomalu noří do tmy. Ne, není to blackout, jen další drastické omezení spotřeby.

V domácnostech teče voda dvě hodiny denně a pod velmi nízkým tlakem, dodávky elektrického proudu jsou přerušovány tu na osm, tu na dvanáct hodin denně. Přinášíme oběti dříve nemyslitelné, ale bude to stačit?

Tři roky poté Úroda v Číně nedosáhla předpokládaných výsledků a vypukl hladomor. Nepokoje kvůli nedostatku vody a potravin zažívá Londýn, Paříž, Berlín, Praha a další hlavní města. Svět je nebezpečné místo. Stamiliony nezaměstnaných, hladových a vyděšených lidí se přelévají sem a tam. Zdroje pitné vody musejí hlídat ozbrojení vojáci a policisté, útoky davu jsou příliš časté. Abychom mohli odsolovat, elektrárny jedou na plný výkon. Znečištění ovzduší v Číně, kde k výrobě energie používají převážně uhlí, dosahuje enormních hodnot, průmyslové oblasti jsou trvale zahaleny smogem, který se pomalu rozšiřuje na venkov. Londýn zažívá několikatýdenní zákaz vycházení, než se jedovaté ovzduší alespoň trochu rozptýlí. Kalifornie vypila řeku Colorado, co bude teď, nikdo neví, voda pro domácnosti je už jen na příděl, čekání ve frontě u cisteren dlouhé až šest hodin.

Pořádek udržuje Národní garda. Největším odběratelem vody jsou teď farmy a nemocnice.

Politici tlačí na zemědělce, aby vyráběli víc jídla. Toho se dá dosáhnout už jedině bezhlavým hnojením zcela vyčerpané půdy.

Protože jsme vylovili tolik ryb, že některé druhy úplně vyhynuly, zakládáme v pobřežních vodách obrovské rybí farmy. Stále to není dost, aby se lidstvo najedlo dosyta, ale lepší než nic. Na severu, kde je víc vody, a tím pádem i víc možností, jak přijít k nějakému jídlu, začíná být narváno. Divoké odlesňování z minulých let přináší změnu klimatu. Tam, kde dřív pršelo, neprší. Když nejsou stromy, dešťové mraky poháněné větrem nic nezadrží. Když nejsou stromy, nejsou nakonec ani ty mraky. Z nebe nad poli, která jsme tak pracně odlesnili, nespadne ani kapka. Musíme zavlažovat uměle.

Sedmý rok: Konec je blízko Střední Africe se přezdívá Zóna smrti. Její obyvatelé se dávají na pochod. Cílem jsou evropská a americká města, ze kterých původní obyvatelé migrují na sever. Politici tento hromadný exodus podporují, doufají totiž, že s poklesem populace se jim snáze podaří obnovit ve městech pořádek. Uprchlíci z Afriky jsou vítaní méně než kdykoliv předtím. Nechtějí pochopit naše problémy, odmítají si lehnout na písek a zemřít ve prospěch západní civilizace, naopak jsou připraveni

W W W.REDWAY M AG.C Z

bojovat o holý život násilím. New York vypadá jako po válce. Nejsou peníze na jeho údržbu. Život se zde změnil k nepoznání. Kam se poděly všechny ty žluté taxíky, proč už nikdo nejezdí autem? Nesmí.

Povolena je pouze veřejná doprava, cyklodoprava a chůze. Všechna ta opatření vedoucí ke zvýšení výroby elektřiny, arizonská poušť pokrytá solárními panely a provoz nových jaderných reaktorů vykazují horší výsledky, než se očekávalo. Spojené státy produkují pouze o 25 % elektřiny víc než před zdvojnásobením populace. Stačí to jen na to nejnutnější, ani na arizonské poušti už totiž nesvítí slunce každý den, smog je všudypřítomný.

Ačkoliv jsme se tomu dlouho bránili, místo hovězích steaků jíme hmyz a místo sýrů mořské řasy. Jíme cokoliv, co je k jídlu. Od pěstování masa z kmenových buněk jsme zcela upustili. Moc drahé, moc zdlouhavé.

Lidstvo trpí a blíží se další pohroma. Kromě toho, že se tenčí zásoby podzemní vody nashromážděné za miliony let, kdy ještě pršelo, dochází k opravdové tragédii. Nejenže superodolné plodiny nejsou tak odolné, jak jsme doufali, a zmírají, ale eroze půdy prosáklé hnojivy zbavuje lidstvo poslední naděje. Města Los Angeles a San Francisco přitáhla loděmi do přístavů obrovské kusy ledovců, z nichž teď rychle plní vodovodní potrubí postavené přímo ke zdroji. Ledovec odtává do pobřežní vody, která se potahuje rostoucí zelenou skvrnou.

Sinice. Odumřelé řasy padají na dno, kde při tlení spotřebovávají kyslík. Ryby v o kus dál postavených umělých pěstírnách hynou po milionech, nemohou dýchat. Pobřeží Kalifornie tvoří jedovatý zelený povlak živený vodou nasycenou hnojivy. Sinice se množí nekontrolovatelně. Vody u celého západního pobřeží tvoří něco, čemu se říká mořská poušť. Kanada vyhlašuje dočasné uzavření hranice, takový příval lidí není možné zvládnout. Jinde na světě to není lepší.

Miliony lidí putují vedrem a zimou k velkým jezerům, jako je Bajkal.

Doufají, že tam ještě není obsazeno. Ale spirála sucha, znečištění a smrti se už roztočila kolem celé planety. Vodní uprchlíci, jak si říkají, zoufale hledají spásu.

Miliony lidí se vydávají na cestu k velkým jezerům, posledním zdrojům pitné vody. Říkají si vodní uprchlíci.

O pětatřicet let později Světová populace klesla na čtyři miliardy. Města, která neměla blízký přírodní zdroj vody, zůstávají opuštěná. Na březích velkých jezer a řek vyrůstají nová, jsou však mnohem menší a skromnější. Příroda se může znovu nadechnout a započít s obnovou.

Epilog Čtrnáct miliard lidí je nereálné číslo. I nejpesimističtější vědci odhadují maximální počet lidí na Zemi na dvanáct miliard, víc to nebude, pokud neprodloužíme průměrnou délku života na dvě stě let. Medicína s takovým konceptem sice už pracuje, teoreticky bychom se takového věku mohli dožít, ale vzhledem k ekonomickým, ekologickým, politickým, morálním a filozofickým problémům jej zatím do praxe nikdo uvádět nehodlá.

Přelidnění hrozí lokálně, nikoliv globálně, to však neznamená, že se nás, co žijeme ve „vymírající“ Evropě, netýká. Obýváme jeden svět a zachrání nás jedině spolupráce, disciplína a snížení spotřeby.

31

téma /

T EXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Až dojde voda, skončili jsme Až roztají ledovce a na pólech bude vedro, bude zmrzlina předražená a Evian zadarmo? Ani náhodou. Ledovce pomalu mizejí ve slaných vodách oceánu, kde nám jsou k ničemu. Můžeme se zachránit? Pro začátek stačí nenechat téct vodu, když si čistíme zuby nebo se mydlíme pod sprchou. No a taky věřit vědcům, že vymyslí ten nejlepší způsob, jak odsolit mořskou vodu. Není to tak snadné, jak to vypadá.

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

32

Dlouhotrvající sucho letos v létě doslova srazilo na kolena italskou metropoli. Starostka Virginia Raggiová žádala vládu o pomoc a vyhlášení výjimečného stavu. Uprostřed prázdnin hrozilo, že Římané budou dostávat pitnou vodu na příděl a z jejich kohoutků osm hodin denně nic nepoteče. To by těžce zasáhlo provoz restaurací a další služby spojené s turistickým ruchem, o každodenním životě Římanů, udržování hygieny nebo poskytování zdravotní péče nemluvě. Kvůli tomu všemu italská vláda nakonec vodu nezastavila a Řím dál čerpá vodu z jezera Bracciano, jehož hladina už klesla na kritickou hranici. K omezení přece jen došlo – voda ve vodovodech protéká nižším tlakem a všechny fontány a kašny v Římě i Vatikánu jsou prázdné, suché.

Podobnou kalamitu před devíti lety zažila i Barcelona. Hlavní město Katalánska sužovala několik let za sebou taková sucha, že se přehradní nádrže už na jaře zastavily někde na čtvrtině své kapacity. Bylo potřeba jednat, jinak by nezbylo nic na léto, a tak do barcelonského přístavu začaly připlouvat obří tankery ze španělské Tarragony a francouzské Marseille plné pitné vody. Přesně tak, Barcelona musela dovážet vodu. A právě tenhle absurdní výjev nás nutí k otázce – máme si zvykat na svět, kde bude voda cennější než ropa? Je to pravděpodobné.

Víc vody projíme, než vypijeme Rychlé opáčko z hydrologie: Voda pokrývá víc než sedmdesát procent povrchu Země, jen jedno procento tvoří vodu nezávadnou a pitnou.

Zatím platí, že osm z deseti obyvatel planety má možnost se relativně bez problému napít, kdykoli potřebuje. Populace ale roste a s ní pochopitelně i spotřeba. Pokud nezměníme náš přístup k vodnímu hospodářství a k životnímu stylu, zažijeme už v blízké budoucnosti nefalšovanou žízeň. A pochopitelně hlad. Ani ten hamburger nebude, pokud se kravička nenapase na travičce, která bez vody nevyroste.

Všechno souvisí se vším.

Málokdo má představu, kolik vody denně doopravdy spotřebuje.

Jednoduchá matematika: litr až dva vypijete v rámci pitného režimu, 46 litrů proteče na záchodě a 40 litrů ve sprše (pokud se koupete ve vaně, je to dokonce dvojnásobek). Připočítat můžete i mytí nádobí v ruce, při kterém vám pod tekoucí vodou projde přes 40 litrů, tedy stejné množství, které spotřebuje pračka při jednom spuštění. Po sečtení všech položek vás pravděpodobně překvapí, jak zatěžujete životní prostředí, aniž byste si to vůbec uvědomili. Plot twist! Každý z nás Zemi a její vodní zdroje drancuje ještě mnohem víc. Řeč je o takzvané virtuální vodě. Víc vody projíte, než vypijete. A ještě víc si jí každý den obléknete na sebe. Virtuální voda se používá při pěstování čehokoliv na světě, výrobě a dovozu. Koupili jste si nedávno nové džíny? Made in China? Gratulujeme, váš nákup ochudil jednu z čínských řek o téměř osm tisíc litrů. A co třeba pivo? Na každý vyrobený půllitr padnou čtyři další litry pitné vody. Podtrženo sečteno, denně každý z nás spotřebuje v průměru čtyři a půl tisíce litrů vody. To je, pro vaši představu, už solidní nafukovací bazén.

Musíme ale říct, že většina z ní se vrací zpět do oběhu, čili ji po vyčištění spotřebujeme znova.

Zlomí nám vaz kanály?

Rostoucí populace s sebou nese ale i další výzvy. Výraznou slabinou by v budoucnu mohly být staré odpadové systémy. Čím víc nás na světě bude, tím víc bude vytížena kanalizace. Jednoduše se přeplní a při každém dešti přeteče. Kontaminovaná voda v tu chvíli zalije nejen ulice, ale i lidské domácnosti. V takové situaci bude nemožné dlouhodobě udržet přísun čisté vody. V tu chvíli končíme.

Hotovo. Stačí jen pár dní bez dodržování pitného režimu, a lidské tělo kolabuje. Dehydratace se nejprve projeví absencí potu a moči, dalším stadiem je dezorientace a pomatení smyslů, které vyústí v totální vyčerpání orgánů. Do tří až pěti dnů lidské tělo svůj boj vzdá.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Špinavá voda by v takové situaci měla na svědomí i comeback dávno vymýcených chorob. Seznamte se s cholerou a břišním tyfem!

Bez soli, prosím A proč že vlastně mizí všechna pitná voda? Odpověď je jednoduchá.

Stačí se občas podívat na předpověď počasí. Teploty celosvětově rostou a srážek ubývá. Voda se v přírodních rezervoárech, jako jsou jezera, řeky nebo podpovrchové zdroje, nestačí rovnoměrně doplňovat. Lidstvo začíná žít na vodní dluh a musí vymyslet alternativu dosavadnímu zacházení s přírodními zdroji.

Francouzský inženýr Georges Mougin se už čtyři desetiletí zabývá možným využitím ledovců. Všechna sladká voda na světě je totiž z více než dvou třetin uložena právě v nich. Působením globálního oteplování ale tají do oceánu a jediné, co z toho máme, je zředěná slaná voda. Mougin dlouhodobě zkoumá způsob, kterým by bylo možné kus ledovce „posunout“ z chladných polárních oblastí na místa, kde budou k užitku. Na základě počítačových simulací testuje připojení ledovce za tažnou loď, která kus ledu rozpohybuje natolik, že sám dorazí ke Kanárským ostrovům. Tam z něj obyvatelé začnou „těžit“ sladkou vodu. Možná je to sci-fi, naivní pohádka, každý pokus o záchranu planety se ale podle nás počítá.

Izraelci dotáhli boj za sladkou vodu dál než k počítačové simulaci.

Každý z nás spotřebuje v průměru čtyři a půl tisíce litrů vody denně. To už je solidní nafukovací bazén.

Na svém území letos slavnostně otevřeli už pátou odsolovací stanici.

Stát v jedné z nejsušších oblastí světa, který se nemůže spoléhat na pomoc sousedů, musí jít příkladem a snažit se být stoprocentně soběstačný. Do roku 2025 má na pobřeží fungovat devět podobných stanic. Už aktuální sestava ale vyprodukuje 582 milionů kubických metrů sladké vody, což odpovídá asi dvěma třetinám poptávky celého Izraele. Krása střídá nádheru.

Odsolování výrazně ulevilo Galilejskému jezeru, které v minulosti sloužilo jako jeden z hlavních zdrojů sladké vody. V posledních letech ale vinou suchého počasí strádá a bylo by riskantní z něj dál tak mocně čerpat. Odsolená voda už několik let napájí nejen izraelské obyvatelstvo, ale i úrodu. Tamní zemědělství si výrazně polepšilo od doby, kdy v plodinách klesla koncentrace soli. Voda z desalinizačních stanic je ovšem chudá na některé důležité minerály, například hořčík. To by mohlo v budoucnosti zapříčinit zvýšenou frekvenci srdečních onemocnění. Vědci tak po vymazlení systému, který dokáže vyfiltrovat molekuly soli, stojí před zcela novou výzvou. Ta bude nejspíš natolik nákladná, že zvýší i konečnou cenu vody.

Obyvatelé Izraele se proti stanicím nijak nebouří. Proč by taky měli. Raději se smířit s hlučnou „továrnou na vodu“, než se každý den strachovat o to, že nebude co pít. V budoucnu se ale z těchto míst mohou stát snadné vojenské cíle, které dostanou celý stát na sucho. Ničit je lze i vcelku nekonvenčně, alespoň prozatím.

Jak se ukázalo, odsolovací proces si neumí poradit s ropou.

Membrána, která propustí čistou vodu a zachytí sůl, se v takovém případě poničí. Menší skvrna tak letos odstavila stanici v přístavu Ašdod a z preventivních důvodů byly nuceny pozastavit svou činnost další tři. I když má izraelský model stále několik much, měli bychom ho bedlivě sledovat. Sledovat a učit se. Takhle se totiž bojuje o přežití.

33

rozhovor /

T EXT: MATĚJ BERÁNEK FOTO: ARCHIV

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

34

Téma číslo jedna v mym životě sou ponožky Vždycky řeknu, ten je pěknej!

A jdu zase něco dělat Bože, dyť je ti tak osm a půl! Měla sem týdenní výpadky paměti, to nechceš Natce Knechtové je osmnáct, Monče Havránkové patnáct. Obě sázejí na vodě tak jako málokterý kluci. Po svym nástupu hned poslaly starší riderky do wakeboardovýho důchodu a na českých vlecích nemaj žádnou konkurenci. Svoji budoucnost si ale představujou jinak, maj jiný starosti.

Třeba nový pěkný ponožky, kérky, fousatý starší kluky s brejlema a tak. Protože jsme daleko od sebe, každej z jinýho města, seznamujeme se na netu.

35

rozhovor /

Monča se připojuje na Skype, je půl desátý ráno, v prázdninovým režimu ukrutně brzo, webkamera teda musí zůstat vypnutá, prej bude lepší, když Monču takhle po ránu radši neuvidim.

Za pár dní máš mistrovství republiky, jak se připravuješ?

Zatim nijak, jenom jim a chodim do kina. Týden jsem nebyla na vodě.

Tenhle rok už jsme ale jedno mistrovství měli a to jsem vyhrála.

V dospělých i na wakeskatu. Taky jsme měli neoficiální mistrovství světa a to jsem taky vyhrála.

Počkej, tak to nemůžeš mít ale čas na žádnou školu.

No, mám. Škola je pro mě důležitější než wake. Wakem se tady nemůžeš živit. A že bych se dostala do Ameriky, tomu teda moc nevěřím.

Tak jestli vyhráváš takovýhle velký závody… Tos musela teda porazit i Natku, ne?

Natka nezávodila. A hlavně jsem v jiný kategorii. Natka tenhle rok nejela žádné závody, bolí ji prej záda. A už ji to nebavilo, což docela chápu, mě to taky už nebaví. Závody jsou hrozně blbě udělané. (oťukávací smích) Připojuje se k nám Natka.

Ahoj Natko, teď mi říkala Monča, že už nejezdíš závody. To sis prostě řekla, že už na to kašleš a letos to bude bez waku?

Ne, to já zase jezdim, jen ne závody. Nevim, už to moc neprožívám. (smích) Jsem hrozný stresař a už mě to docela omrzelo. Závody jsou strašný, zkus si to někdy. Hrozně mě taky štve, že když se ti jeden závod nepovede, tak tě všichni odsoudí, že seš nula a nemáš už na to.

A kdo tě odsoudí?

Natka (18): Fanoušci, lidi kolem tebe a tak. Borci to tak neřeší, ale přijde mi, že když jezdíme s babama, tak je to hrozný soupeření, to se pomalu na sebe nikdo ani nepodívá.

Monča (15): Jo, to je fakt. Hrozně moc ženských byly hvězdy, když začínaly, a když jsme přišly my mladší a začaly je předjíždět, tak to snášely strašně zle a skončily. Takže teď závodíme s malýma holkama, v dospělých skoro nikdo neni. A těch pár umí maximálně tak třistašedesátku z kickeru.

A to neni nic moc, že jo.

Monča (15): To je takovej základ. Třeba v kategorii pod jedenáct let je to dobrej trik, ale když se podíváš na patnáctiletý ve svěťáku, tak tam kluci skáčou devět set z kickeru.

A jak jste říkaly, že mezi ženskýma je velká nevraživost…

Monča (15): Byla, teď už ne, protože ty holky už jsou pryč… (všichni smích) Jasně, prostě jste je poslaly do důchodu.

Monča (15): Ne, skončily samy. A byla tam třeba jedna holka, která byla fajn, ale neuměla vůbec prohrávat. Třeba jsme jí šly pogratulovat a ona se na tebe podívá takovym vražednym pohledem. Když pak prohrála, tak nebyla schopná s nikym mluvit, a když vyhrála, tak zase dělala hrozně velkou show. Pak začala jezdit ještě na skejtu, ale teď už nejezdí vůbec, protože se rozešla se svym klukem a dělá si novej život. Hodně se teď věnuje škole, což je taky jako super. Prostě si vybrala svoji cestu, no.

No, ale co jsem tak pochopil, tak vaše cesta taky neni wakeboard.

Monča (15): Moje určitě ne.

Natka (18): Moje už taky ne. (hromadný výbuch depresivního smíchu)

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

36

Bylo tam jen takový to dětský nadšení, jenže wakeboarding sám o sobě nemá budoucnost. Je to dobrý hobby, ale člověk se tim neuživí, jsou z toho jenom zranění a je to hodně dočasný.

Monča (15): Já jsem třeba ten sport měla vždycky jako koníček a teď je na mě z čím dál tím víc stran takovej tlak, že mě to úplně přestává bavit. Týden jsem teď nebyla na vodě, a to jsem si třeba minulej rok nedokázala představit. To jsem byla už v deset na vodě, večer v osm jela domů, vyspala se a zase jsem v deset stála na vodě. Fakt jsem takhle jezdila v kuse. Teď to vypadá tak, že tam přijedu ve dvě, čekám tak do pěti, pak jdu na vodu, ale končim brzo, protože mě to prostě nebaví.

Natka (18): Tak ty seš teď jakoby číslo jedna ne, Moni?

Monča (15): No, ale úplně už teď chápu, proč se ti nechtělo jezdit závody, protože je to fakt strašný. Teď jsem se naučila two side, což, jak jsem se dozvěděla, jsem skočila jako první holka v republice, a to mě baví, až na to, že mi z toho praskaj hrozně záda. Představ si, když si sedneš na židli…

Sedim…

Monča (15): … opři se o opěradlo, natáhni do strany levou ruku, pravou nohu si dej k tý levý ruce…

Počkej, to nedávam! (strašidelné zvuky) Monča (15): Tak ji jen dej tim směrem. Teď tu levou ruku zvedni a pravej loket si strč úplně pod to koleno a musíš mít ramena rovně a tu nohu pořád nataženou. (smích, smích, smích) Natka (18): Moni, já kdybych ten trik neznala, tak kdybys mi to vysvětlovala, tak bych se ztratila už u prvního kroku.

Jako já se snažim dělat, co mi říkáš, ale já to prostě nedam!

Monča (15): A bolí tě z toho záda?

Ne, nedostal sem se ani přes to natažení nohy. (exploze smíchu) Co jste měly za největší zranění?

Monča (15): No, Naty, tak začni.

Natka (18): Já to budu mít asi nadlouho. Zlomeniny žádný, to může zase vyprávět Monča, já mam spíš problémy s hlavou. Před dvěma rokama jsem měla nějaký čtyři otřesy mozku během dvou měsíců, ale i s amnézií, jakože týdenní výpadek paměti třeba. Odjela jsem na závody na Slovensko, vyhrála jsem a druhej den bylo ježdění jakože pro zábavu.

A to jsem se vypla u nějakýho triku a už nedokázala sestavit jízdu, se kterou jsem den předtim vyhrála. Absolutně jsem to nedokázala a jenom matně vzpomínala – vyhrála jsem to, nevyhrála, nebo co se dělo. To byl jeden. Pak sem byla trénovat na svěťák v Abú Zabí a to bylo taky celkem silný. Den před závodem jsem spadla na tréninku a měla taky otřes mozku a nedokázala jsem si vzpomenout, kdo je můj táta. Stál nade mnou a já věděla, že toho borca znam, ale nemohla jsem si vzpomenout v tu chvilu. To bylo třeba pět minut a pak dobrý, ale jako ten pocit…

Nemohla jsem si ani vzpomenout na věci ze života, jestli mam přítele, nebo ne, jestli chodim do školy, nebo jako co se děje.

Nemohla jsem si ani vzpomenout na věci ze života, jestli mam přítele, nebo ne, jestli chodim do školy, nebo jako co se děje To je pak ale docela dobrá výmluva, ne? Ježiš, já teď spadla na tu hlavu a já si to nepamatuju…

Monča (15): Ty jo, to ti ve škole moc neberou. Záleží teda, kam chodíš, já chodim na gympl, kde nesnášej sport, dokonce i tělocvik.

Tam mi to vůbec neberou. Jednou se mi taky stalo, že na mě ve škole spadla skříňka a rozrazila mi hlavu. Šla jsem k doktorovi a poslali mě ještě na šestou hodinu do školy a já jsem byla úplně mimo a vůbec

jsem nevnímala a učitelka jako co mi je a já, že na mě spadla skříňka a mam rozraženou hlavu a teď jsem přišla od doktora a ona mi to vůbec nevěřila, ani když jsem jí ukázala lékařskou zprávu. Na waku jsem si akorát zlomila ruku a jednou měla taky otřes mozku, kdy jsem si asi půl hodiny nic nepamatovala.

To jsem rád, že děláme o sportu takovej pěknej motivační rozhovor. To až si někdo přečte, tak si hned řekne, ježiš, to je super, to chci taky dělat.

Monča (15): No, tak jako se nemáš ptát na takové blbé otázky. (atomovka smíchu) Natka (18): Jo, ještě před dvouma rokama jsem byla takový to pitomý děcko, který řekne, ne to nevadí, to nebolí. Chtěla jsem bejt wejkařka a pak mít i svoji školu a trénovat děti. Teď už je to takový dospělácký – opatrně, opatrně, a spíš kam půjdu na vysokou. Přemýšlím už prostě jinak.

Jak na to reagujou kluci, když takhle vyhráváte velký závody?

Máte fanoušky? Balej vás?

Monča (15): Upřímně nevim. Já když jsem někde s klukama, tak nepoznam, jestli mě balí, nebo ne, protože jsem se vždycky bavila s klukama víc. Hrála jsem třeba i fotbal a vždycky jsem se v něčem chovala trochu jako kluk. Takže mě když chce někdo sbalit, musí mi to fakt jako na féra říct, jinak to nepoznám. (jemné dívčí culeníčko) No a když se líbí on tobě? Dáš mu to taky na féra najevo?

Monča (15): (chvíle dramatického ticha) No, jakože určitě jo, ale nějak to nehrotím, teda zatim. Vždycky to byly takové dětské lásky a to vypadalo tak, že jsem se toho kluka hrozně bála, pozdravili jsme se a tím to haslo.

Líbí se vám wejkaři?

Monča (15): Mně se teďka začali strašně líbit jakože kluci s fousama

a brýlema, jakože fakt strašně, ale fakt to nijak nehrotim. (malý smích) A kluci na waku… Jako ono jich moc u nás neni, ale jako jo, líbí se mi. Vždycky řeknu, ten je pěknej a jdu zase něco dělat.

Jaká vlastně je ta wakeboardová komunita? Znám skejťáky a snowboarďáky a to jsou většinou slušný pankáči.

Monča (15): Jedna známá riderka, Julia Rick, je taková, že nekouří, nepije, spí normálně a tak, ale právě že většina těch profíků je zvyklá, že si zakouřej, zahulí, zapařej, pak jdou na vodu, hrozně tam zabijou a pak jdou zase chillovat, pařit. A že Julia žije zdravě a chová se jako sportovec, tak ji za to hrozně odsuzujou. To je nějakej novej trend a vůbec nechápu, kde se to tady vzalo.

Natka (18): Myslim si, že je to docela přetvářka. Lidi to jakoby neřeší, ale když jde o závody, tak jdou po vítězství. Lidi, co se celkem umisťují, tak si myslim, že to docela řeší. Julia Rick je prostě vrcholovej sportovec, tak se tak chová. Má to jako práci a asi je spokojená.

Monča (15): Já ji taky obdivuju, jen ostatní často začínaj s tim, že neni wejkařka, ale jenom atletka, protože prostě nefetuje.

Po závodech ale bejvá velká party, ne? A ty na ni snad nejdeš?

Monča (15): Radši zdrhám domů, protože třeba minulej rok jsem pařila dost a nedopadlo to vždycky úplně dobře, často sem si říkala, bože, dyť je ti tak osm a půl! Teď radši slavim tak, že si dam deset kilometrů běh, pak zalezu do sauny, pak si pustim film a umřu prostě. (smích) Mončo, tys v rozhovoru pro vaše školní noviny říkala, že ti vadí, že kluci na waku jsou sprostý. Zlepšilo se to už?

Monča (15): Pro školní noviny? Jaký školní noviny?

Natka (18): Dyť jsi o tom sama mluvila. Monča hodně padá na hlavu, omluvte ji. (smějeme se Monče) Monča (15): Já říkala, že jsou kluci sprostí? To si děláš srandu, já

Monča (15): Mě když chce kluk sbalit, tak mi to musí fakt jako na féra říct, jinak to nepoznám

W W W.REDWAY M AG.C Z

37

rozhovor /

už si to nepamatuju, to mi přečti. Jó, já už vim, to je ze šesté třídy!

(Monča se směje sama sobě) Oni mě tenkrát nějak nakazili a já pak začala mluvit sprostě taky, ale už jsem se to odnaučila, takže dobrý.

Už na všechno neřikám jo, ty seš debil, ty seš vůl, ale říkam, ty seš hloupej. (smích, smích, smích) Takže pro vás obě je teď nejdůležitější škola?

Monča (15): Jo, jo.

Natka (18): Ne! Panebože! Pro mě je nejdůležitější to, co mě baví osobně. Já se teď hodně věnuju kreslení a malování a chtěla bych to nějak jako posunout. Podle mě škola není ten základ, že kdo má tady vysokou školu, má pomalu pět titulů, judr pudr šudr a jakože je nějakej nadřazenej nad ostatníma, co nemají ani maturitu. To si nemyslím. V téhle době člověk musí být šikovný a hlavně žijeme jen jednou, tak si to pojďme užít! Nevim, třeba je to už zastaralej názor…

Naopak, to je právě současnej názor. Dřív to bylo tak, že po škole sis hned musela najít teplý místečko, pak udělat miminko, po dvaceti letech vnoučátko a pak v klidu umřít u rybníka s prutem v ruce.

Natka (18): Já nevim, kdybych se měla věnovat jenom škole…

Myslim, že to je úplně zabitej čas, tady udělam gympl, žejo, pak ještě na vejšku, to je čtyři nebo pět let a jako co ze mě bude pak ve čtyřiadvaceti jako. Vyjdu ze školy, nebudu mít žádnou praxi…

Přemýšlíte často o budoucnosti?

Monča (15): No já se teď hodně věnuju sestře, můj život se točí okolo ní a to, co bude potřebovat ona, tak asi budu dělat i já. To je asi můj životní cíl. Neni schopná žít sama, má postižení a pořád se o ni někdo musí starat a já si řekla, že můj bratr to nebude schopnej dělat, a i kvůli tomu chci jít na medicínu, abych jí pak v životě mohla pomoct. Můj život je teď jakože ségra.

To je od tebe strašně hezký, kolik je ségře?

Monča (15): Teď jí bylo jedenáct.

Co fejsbuk a instáč, jedete to hodně?

Monča (15): Fejsbuk ani ne, ale Instagram mám a mám vlastně jeden účet jen pro kámoše, kam přidávam skoro všechno, úplně jdu někam do města, vyfotim nějakou hroznou fotku, cílem je právě vyfotit co nejhorší fotky a vypadat na nich co nejhůř, to mě hrozně baví. To je takovej můj koníček, fotit HROZNÝ fotky a spamovat Instagram.

Třeba teď v Praze sem viděla takovou zvláštní sochu, která byla udělaná jako kleště a zároveň lidský nohy, u toho sme se fotili hrozně dlouho. (smích) Máte rády umění?

Natka (18): Tak já si myslim, že umění je dneska snad úplně všechno, pomalu aj zavázat si boty. Co se týče malby, tak nemam ráda takový ty čárance, jakože třeba člověk tam dá svý emoce v jedné čáře. To absolutně nedokážu pochopit, protože to dokáže jako pomalu aj naše fenka něco takovýho načmárat. Spíš mam ráda něco, co má nějakej smysl. Třeba bodypainting, tetování a tak. To si myslim, že je hodně umění a kultura a tak.

A máte nějaký tetování?

Monča (15): Ne. Natka (18): No… (smích bublá pod pokličkou) Takže Natka má! Přiznej se, ale potichu, ať to neslyší máma.

Natka (18): Neee, ona to ví, ona mě v tom podržela. Mam dvě, takový maličký jakože pro začátek. (smích bez pokličky) Jedno mám na žebrech, na levé straně jakoby u srdíčka, tam mám písmeno M se srdíčkem a to je přímo mamčin rukopis.

Natka (18): Monča hodně padá na hlavu. Omluvte ji.

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

38

M jako máma, tak to tě musela podržet, viď…

Natka (18): Ona o tom nevěděla, že si to necham udělat, já jsem jí jen řekla, mami, napiš mi M se srdíčkem a pošli mi to do zprávy.

A mamka jakože co, na co to potřebuješ? Tak jí říkam, mami, neptej se. A pak jsem s tím došla.

A to druhý?

Natka (18): Ty jo, já nevim, jak se jmenuje to místo. Když máš plavky, jakože spodní díl, tak jako kdyby na boku, přímo pod plavkama na boku, tak tam mam ad astra, to je latinsky ke hvězdám a to má pro mě taky takovej význam, protože babička je astronomka. O hvězdách jako něco vim.

Zajímáš se i o horoskopy?

Natka (18): Ty jo, jako ne. To sou hovadiny. Zajímám se ale o numerologii celkem.

Co ty Mončo, zajímá tě, v jakým je kluk znamení?

Monča (15): Ne, vůbec. Ale zpátky, jestli můžu okomentovat to umění, tak já se v tom moc nevyznám, ale prostě jakoby líbí se mi skoro každej obraz, líbí se mi všechno a ráda nad tim přemýšlím, i když tomu vůbec nerozumim. A k tomu tetování ještě, teď sem se domlouvala s mamkou a taky si chci udělat tetování, chtěla bych na pravý noze pod kotníkem u paty malý k, jako ségra Katka. A mamka mi řekla, že jí to je jedno, že si to můžu udělat teď, ale já počkám, až mi bude třeba sedmnáct, osmnáct.

A když jsi, Mončo, říkala, že se ti líbí kluci s fousama, tak to se ti určitě líbí i kluci s tetováním, ne?

Monča (15): Jako jo, ale je mi to jedno docela. Mně se hrozně líbí poslouchat ty příběhy, protože moc lidí nemá tetování bez nějaký spojitosti. Jezdí s náma jeden týpek, je to ajťák sice, ale má vousy, má brýle a potetované ruce a všechno, a vždycky vypráví ty příběhy a to mě hrozně baví. Jsme super kámoši.

Cool. A je v pohodě chodit s klukem ze třídy?

Natka (18): Já absolutně nedokážu chodit s mym vrstevníkem.

Nebo jako říkám to teďka, protože mám staršího přítele a jako sem spokojená, bude mu pětadvacet. Ani se s vrstevníkama moc nebavim, protože jako asi nemáme společné zájmy, nevim. Oni teprve teď objevili, že existuje alkohol, takže jako každej den je poslouchat, že se jako pije a kouří a panebože, to jste fakt frajeři, wow. (smích) Monča (15): Mám podobnej názor jako Natka asi. Je to strašný, co máme ve třídě, takže spíš ne, navíc by to bylo i takový divný, protože si myslim, že ty kluci v mym věku se pořád holek jako bojí. A v tý třídě by to fakt vypadalo tak, že by si jako možná jednou za sto let ke mně sednul na češtinu nebo nevim. (smííích) Natka (18): Já to jako neodsuzuju, nějakym lidem to třeba vyhovuje, ale jako za mě ne.

Monča (15): Za mě taky ne.

Takže jsi, Natko, nikdy nechodila se svym vrstevníkem?

Natka (18): Tyjo, možná ve školce…?

Cože, tys chodila s klukem ve školce? Ty kráso! (EROFL = everyone rolling on the floor laughing) Natka (18): Jmenoval se Erik a hrozně dlouho jsme se chystali na to, že si dáme pusu! A jako třeba na tvář, to je jedno, oba jsme se toho báli, ale pak jsem přišla do školky jeden den a von už si tam dával pusu s jinou! Normálně sem byla tak uražená, že si to pamatuju doteď!

Monča (15): Já si pamatuju jednoho kluka ze školky, jmenoval se Dan a mě hrozně mátlo, že měl třeba třikrát za rok změněný příjmení, prostě to bylo fakt příšerný. Jeho mamka prostě furt střídala partnery a měnila mu podle nich to příjmení takhle.

W W W.REDWAY M AG.C Z

A když ještě Natka nakousla tu zradu s pusou, tak co si myslíte o nevěře ve vztahu?

Natka (18): No tak jako, když se dva mají rádi, a pokud se to nějak vysvětlí, jestli šlo třeba o nedorozumění nebo já nevim, tak odpustit se dá všechno. Já bych to neudělala a byla bych nerada, kdyby to udělal můj partner.

Monča (15): Nevim, souhlasim s tim, že kdyby se to stalo, tak zezačátku se to pokusim aspoň nějak vyřešit, zeptat se ho, jestli k tomu měl nějakej důvod nebo prostě… Museli bysme si promluvit a podle toho prostě, s čim přijde, tak buďto odpustit, anebo ho nechat být.

Natka (18): Tak záleží na tom, jestli ten člověk mě dál má rád a udělal to třeba, protože může mít kdokoli špatný období, že jo, anebo prostě to bylo, že už ho nepřitahuju, tak prostě šel jinam že jo, to je taky rozdíl.

Monča (15): Právě…

Já teda úplně nevim, ale vztahy asi budou u holek ve vašem věku téma číslo jedna, ne?

Monča (15): No u mě určitě ne, u mě téma číslo jedna jsou ponožky, miluju ponožky, takže já se furt bavim o ponožkách. Ale víte, co je nejhorší třeba? Já když si koupim ponožky, tak je mam měsíc a pak je musim vyhodit, protože jsou nepoužitelný. A taky mi strašně smrdí nohy, fuj. (mrtví se už smát nemohou) Natka (18): To jsem teda nečekala!

Monča (15): No, ponožky jsou super, mam kámošku, se kterou na tom úplně ulítáváme. Když řešim kluky, tak většinou tak, že mě do toho někdo zamotá, začne se mi svěřovat a tak. Nevyhledávám to ale. Mam třeba spolužačku, která boxuje, a tý se hodně držim. Ve volných hodinách se snažíme chodit do posilovny, abysme trávily čas tak nějak v normální společnosti, protože moji spolužáci a spolužačky jsou teď strašný na ty vztahy.

Natka (18): Já se bavim hlavně s jednou spolužačkou, co má právě zrovna kluka z jejich třídy a s tou to probíráme. Když je jedna smutná, druhá pomůže.

Strašně mi smrdí nohy, fuj A jak se holky připravujete na návrat do školních lavic?

Natka (18): No… snažim se fyzicky a psychicky posilnit. (too tired to laugh) Mam teď před sebou třeťák, což má být asi jako nejtěžší rok. Nebaví mě to, nemam ráda školu celkově, já sem úplně odpůrce školy. Mě baví prostě chemie a matika, ale jako že bych potřebovala dělat nějaký olympiády a dokazovat si, že dokážu vypočítat nějaký šílený příklad, to nepotřebuju.

Monča (15): Já se těchhle školních soutěží taky neúčastnim, taky to neřešim a nevim, jestli se tam úplně těšim, ale zase to bude dobrý, že budu mít nějakej denní pořádek.

Tak holky, jak ten rozhovor zakončíme? Co byste ještě chtěly říct na konec?

Natka (18): Tyjo, to nevim. A tenhle rozhovor, to má být jako přímo o waku nebo prostě o našich životech? Já sem to totiž nějak nepochopila.

To byla prostě cesta do hlubin dívčí duše! Tak nakonec ještě teda – máte nějakej sen, nějaký přání?

Natka (18): No, být šťastná a mít zdravý děti, to je můj sen!

Monča (15): Já bych ten svůj sen dala prostě svý sestře, asi aby se chtěla uzdravit. A aby mi vyšla ta škola a taky abych se jednou zvládla starat o svoje děti a aby se mi život líbil.

Natka (18): Žijeme jen jednou, žejo, Mončo!

39

smartbox /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Příběhy bezpráví

„Tady vás smích přejde!“ Takhle řvali příslušníci Státní bezpečnosti na Karlu Charvátovou, když ji v roce 1948 zatkli. Bylo jí třiadvacet a měla pár týdnů před státnicemi. Moc důvodů ke smíchu tedy neměla, humor ji však přesto neopustil.

Představte si, že máte čerstvě po maturitě, vaši rodiče jsou podnikatelé a vedou prosperující obchod. Dostanete se na vysněnou vysokou školu a z malého města se stěhujete do Prahy. Potkáte se s lidmi, kteří se zajímají o stejné věci, a společně se pustíte do nových projektů. Zní to jako idylka, kterou byste také chtěli zažít?

Určitě ne na konci 40. let v Československu. Tam se takový příběh mohl velmi snadno proměnit v noční můru. Třeba že vaší rodině všechno vezmou, zatknou vás, znásilní, vy otěhotníte, ale dítěte se budete muset vzdát. A žádné další už nepřijde…

Taková zvláštní doba Studentka práv Karla komunisty příliš nemiluje, jejímu tatínkovi totiž právě zabavili obchod a textilní výrobu, podobně jako většina jejích spolužáků tíhne názorově spíš doprava. Seznámí se s lidmi, kteří převádějí emigranty přes hranice na Západ, tisknou protistátní letáky a vydávají samizdatový časopis. Zapojí se do odbojové skupiny Československé hnutí svobody, do které ale infiltrují spolupracovníci tajné policie a začnou postupně zatýkat.

Místo před komisi před porotu U bytu Charvátových zazvoní Státní bezpečnost v listopadu 1948.

Státnice, na které se právě učila, ji nikdy nenechají dodělat. Místo toho ji odvezou k výslechu. Jeden z estébáků na ni řve: „Já jsem byl váš tajnej ctitel!“ „Spíš tajnej než ctitel,“ odpoví mu Karla posměšně, načež je ujištěna, že tady ji smích přejde. „Ano, slyšela jsem, že jednáte s lidmi hůř než gestapo.“ Tři dny ji drží v Praze, pak ji převezou do plzeňské věznice. A tam přijde den, kdy do její cely vstoupí bachař, vytáhne zbraň a řekne jí, že pokud se bude bránit, zastřelí ji. Za čas po jeho návštěvě Karla zjistí, že je těhotná. Odváží se s tím svěřit jenom tatínkovi, který jezdí na návštěvy. Maminka je vážně nemocná a musí se starat o mladší postiženou dceru. Karla dozorce zažaluje za znásilnění a zároveň

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

40

čeká na vlastní soud. Toho se dočká v sedmém měsíci těhotenství v červnu 1949. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu je osvobozena, má taky štěstí, že soudkyně nesnáší muže.

Po propuštění přemýšlí, co s dítětem. Nechce si ho nechat hlavně z finančních důvodů, najde tedy mezi známými rodinu, která se holčičky po porodu ujme.

Potom se Karla protlouká, jak může, nikdo ji nechce zaměstnat. Vdá se, ale manželství nevydrží. Už nemůže mít další děti, a tak se vrátí ke své rodině a celý život pečuje o svoji maminku a invalidní sestru.

A jak to bylo dál?

Když je její dceři padesát, zjistí, kdo je její skutečná matka, a vyhledá ji. Nic nevyčítá, jen děkuje, že jí dala život. V roce 2014 si příběhu všimli studenti a ocenili ji Cenou Příběhů bezpráví. Karla zemřela letos v březnu v nedožitých 92 letech.

Zajímá vás, jak to dopadlo s tím bachařem? Karla soud vyhrála a on byl potrestán za selhání ve službě. Do vězení ale nešel. Jeho největším prohřeškem bylo, že zklamal jako soudruh a snížil se ke kontaktu s politickou vězenkyní.

Nominujte svého hrdinu Pokud máte ve své rodině, mezi známými nebo prostě jen víte o někom, kdo se stal obětí minulého režimu a jehož příběh vás zasáhl, můžete ho nominovat na Cenu Příběhů bezpráví. Studentská porota příští rok vybere tři laureáty pro rok 2018, kteří toto ocenění získají. Zapojte školu do projektu Příběhy bezpráví – Měsíc filmu na školách. Uspořádejte besedu s pamětníky, historiky nebo filmaři, a jako bonus dostanete zajímavé filmy a vzdělávací materiály, které vám řeknou víc než učebnice dějepisu.

Zapojte se do projektu Příběhy bezpráví Měsíc filmu na školách po celý listopad 2017 Více na www.jsns.cz.

smartbox /

T EXT: JAN LUKAČEVIČ, AV ČR SLOUPEK: VÁCLAV PINKAVA FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Akta X všedního dne Co je nejdražší na světě?

Asi každého napadne trojice zlato, platina, diamant. Existují ale i materiály mnohem dražší, patří mezi ně například nosorožčí roh. V porovnání se zlatem, za které člověk dá asi 920 korun za gram, stojí gram rohu asi 2900 korun. Na černém trhu, pochopitelně, nosorožci jsou přísně chránění a jejich rohy se prodávat nesmějí.

Ještě dražší je heroin a kokain, nicméně v nejvyšší lize se nacházejí radioaktivní materiály jako plutonium a tritium (596 000 korun za gram). Na prvním místě je kalifornium s cenou 598 milionů korun za gram.

Jak dlouho člověk přežije ve vesmíru bez skafandru?

To záleží na situaci. Ve volném kosmu působí na lidské tělo několik negativních vlivů. Teplota jen o něco málo vyšší než absolutní nula (-273 °C) podmínky k přežití určitě nezlepší, ovšem vakuum působí jako dobrý izolant. Tělo by si tedy na chvíli uchovalo teplo, ale na frak by dostaly sliznice. Vakuum, to je velice nízký tlak. A ten by zapříčinil vypařování všeho vlhkého jak na povrchu očí a kůže, tak uvnitř v plicích. Vypařováním vody by došlo k okamžitému omrznutí sliznic, a to už člověku dokáže pokazit odpoledne.

Dekomprese by také způsobila rychlý únik vzduchu, rozhodujícím faktorem tedy je, jak dlouho lidské tělo vydrží bez kyslíku.

Podle výzkumů člověk ztratí vědomí po 15 vteřinách, obnoví-li se přísun kyslíku do jedné minuty, ještě není konec, i takový vesmírný výlet se dá přežít.

Proč horká voda zmrzne rychleji než studená?

Redakce nad touto otázkou dumala roky, až jsem musel přijít já a vysvětlit těm ubohým smrtelníkům, že kdyby do Googlu zadali „Mbembův efekt“, znali by odpověď už dávno. Mbembův efekt je fyzikální jev pojmenovaný v roce 1969 po tanzanském studentu Mbembovi. A vědci skutečně dlouho nevěděli, proč se (proti vší logice) horká voda změní v led dřív než studená.

Je to proto, že čím je voda teplejší, tím více se prodlužují kovalentní vazby, které molekulám vody umožňují uvolnit nashromážděnou energii rychleji, a voda tak zmrzne taky rychleji. Zkuste to: vezměte dvě stejné nádoby a odměřte do každé stejné množství horké a studené vody.

Dejte je do mrazáku a kontrolujte, jak se to vyvíjí. A zapamatujte si: Mbembův efekt, kovalentní vazby.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Mají všichni lidé otisky prstů?

Sen všech zločinců a noční můra všech cestovatelů: chybějící otisky prstů jsou velkou vzácností. Jejich absence je spojena s chorobou zvanou adermatoglyfie, při níž je kůže na prstech zcela hladká.

Umělohmotný nepokoj Největší člověkem způsobený ekologický problém dnešní doby je doslova zamoření planety plasty. Zatímco dopad člověka na klima je sporný, plastový odpad je jednoznačně naše vina, náš problém. Jen letos už lidstvo vyhodilo do moří miliony tun plastu. Narůstá to o asi jeden kamion za minutu, to je 370 kg za vteřinu. Běžný rok má 31 556 926 vteřin, tak si to vynásobte.

Jedna tuna plastu představuje asi 25 000 dvoulitrových PET lahví, které jsou stále lehčí a tenčí, za deset let o čtvrtinu. Dnešní tuna, to je o hodně lahví víc než dřív. Samotné USA spotřebují každý týden skoro 198 milionů PET lahví, které by obepnuly zeměkouli kolem rovníku pětkrát.

Přes 90 % odpadu v moři je čistě jen plast. Jeden kilometr čtvereční oceánu obsahuje průměrně 18 000 viditelných kousků, těch mikroskopických pak miliony.

Mikroskopického plastového odpadu je, podle odebraných vzorků, přes 250 000 tun, což je jen 1 % plovoucího plastu celkem.

Severovýchodní Tichý oceán, kde se odpad koncentruje kvůli vodním proudům, obsahuje šestkrát víc barevné plastové drti než planktonu. Pomalu a skoro donekonečna se tam točí plovoucí ostrov roztroušené umělé hmoty o rozloze větší než kontinentální USA, v zahuštěné podobě přes 700 000 km2, to je zhruba desetkrát větší plocha, než jakou zaujímá Česká republika. Přitom PET je hustší než voda, v moři klesá pozvolna ke dnu.

Plast se třením a taky vlivem UV slunečního záření rozkládá na menší a více toxické části asi 700 let. Už dnes je nežádoucí složkou potravinového řetězce; ročně uhyne na ucpání střev plastem přes milion ptáků a mořských živočichů.

Výroba plastu požírá 8 % světové produkce ropy, 50 % vyrobeného plastu je pouze na jedno použití. Celosvětově recyklujeme ani ne 5 % veškerého plastu. Přitom „jen“ 10 % naší roční spotřeby plastu končí v mořích. Sbírání barevných víček a mektání o naší CO2 stopě jen odvádí naši pozornost. Na plast náplast nestačí.

41

smartbox /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Studentské volby Většina mladých otevřeně říká, že se o politiku nezajímá. Podobné je to podle průzkumů ve všech zemích bývalého sovětského bloku, což ukazuje na jistou tradici minulého režimu, kdy ani nemělo cenu nějakou politiku řešit. Zaprvé zde vládla pouze jedna strana, za druhé se člověk mohl za kritiku její politiky dostat do maléru. Dneska můžeme mluvit do všeho, což tedy děláme hlavně na Facebooku, ale k volbám pořád tak nějak nechodíme. Proč?

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

42

Koordinátor Studentských voleb Karel Strachota z Člověka v tísni říká, že studenti jako důvod nejčastěji uvádějí svou otrávenost konfrontačním stylem české politiky, korupčními skandály a ztrátu víry, že by na tom volby něco změnily. No ale jestli nic nezmění volby, tak co už? Revoluce, občanská válka s kalašnikovy?

Studentské parlamentní volby proběhnou 3. a 4. října Možná nás politika nudí proto, že jí nerozumíme. Občanka je zabitý předmět, kde v písemkách pořád dokola odpovídáme na otázky o složení Parlamentu ČR a vzniku republiky, ale princip zastupitelské demokracie z toho moc nepobereme. Náš názor taky ovlivňují dospělí, kteří říkají, že jsme na politiku ještě moc mladí nebo že to do školy nepatří.

Studentské volby přitom prokazatelně zvyšují účast mladých lidí ve skutečných volbách, když si něco vyzkoušíte dopředu, není už takový problém udělat to naostro. Politika není tak „špinavá“, jak to vypadá z médií, která se zabývají pouze skandály. V politice máte spoustu lidí, kteří dělají svoji práci dobře a poctivě, jenom se o nich nepíše. Proč taky. Zpráva o tom, že na nějakém ministerstvu úředníci pracují tak, jak mají, není žádná zpráva.

Pak je tady ještě jedna věc. Když nebudou mladí chodit k volbám, politické strany na ně nebudou myslet ve svých volebních programech. Pak vstoupíme do začarovaného kruhu: mladí nebudou volit, protože v programech stran nenajdou nic, co by je zaujalo, co by se jich týkalo. A když nebudou volit, politické strany se na ně ve svých programech pochopitelně vykašlou.

JAK ZAPOJIT ŠKOLU DO STUDENTSKÝCH VOLEB • S tačí vyplnit registrační formulář na webu jsns.cz.

• P o přihlášení dostane škola balíček s hlasovacími lístky, pokyny, jak na to, a propagačními materiály politických stran.

• Š kolní garant voleb sestaví studentskou volební komisi, ta si pak zvolí předsedu.

• Volit může každý student starší patnácti let.

• Volební komise spolu s garantem voleb zajistí řádný průběh voleb a spočítají výsledky školního hlasování.

• G arant voleb odešle výsledky školních voleb sociologické agentuře Millward Brown, která zpracuje výsledky.

• V ýsledky budou zveřejněny 4. října 2017 ve večerních hodinách.

JAK JSTE VOLILI MINULE? Celkový počet odevzdaných hlasů

Odevzdané hlasy v %

TOP 09

9 000

17,80

Česká pirátská strana

8 961

17,73

ANO 2011

8 796

13,44

ČSSD

4 051

8,01

Dělnická strana sociální spravedlnosti

3 614

7,15

ODS

3 129

6,19

KSČM

2 398

4,74

Strana svobodných občanů

2 113

4,18

Strana zelených

2 044

4,04

Úsvit přímé demokracie

1 993

3,94

KDU-ČSL

1 784

3,53

Změna

1 098

2,17

Strana práv občanů – Zemanovci

886

1,75

Koruna Česká

731

1,45

Suverenita – strana zdravého rozumu

490

0,97

Aktiv nezávislých občanů

409

0,81

Volební blok Hlavu vzhůru

306

0,61

Strana soukromníků ČR

243

0,48

Lev 21 – Národní socialisté

205

0,41

Romská demokratická strana

190

0,38

OBČANÉ 2011

40

0,08

Volební principy prázdných a blokovaných židlí (mandátů)

28

0,06

Klub angažovaných nestraníků

23

0,05

Volte Pravý Blok www.cibulka.net

19

0,04

Jméno politické strany, hnutí, koalice

1

Studenti vybírali z 24 politických stran, hnutí a koalic, které se registrovaly na krajských úřadech do 17.9. 2013.

1

W W W.REDWAY M AG.C Z

43

smartbox /

T EXT: MARKÉTA KYTNEROVÁ ILUSTRACE: ONDRA MAŠEK, HOPXDESIGN.CZ

Cituji, tedy jsem „Statistika nuda je, má však cenné údaje…“ Tak znějí slova pohádkové písně našich dětských let, pomalu však přichází doba, kdy si začneš zpívat: „Citování nuda je, má však cenné údaje…“ A co že to je, to citování? Proč se s něčím tak otravným musím zabývat? A kdo mně co může, když tuhle nudu zlehýnka (nebo hodně) odrbu?

Cože?

Faktem je, že s citacemi, potažmo plagiátorstvím, se v životě setkáš určitě a je úplně jedno, zda se rozhodneš studovat vysokou, nebo po matuře pofrčíš rovnou do pracovního procesu, proto je dobré si hned ze startu vyjasnit, o čem je řeč.

Citace tvoří nedílnou součást odborných textů, kdy je potřeba odlišit, co je výsledkem práce někoho jiného a co vlastní myšlenka. Citace se dělí na přímé a nepřímé. Přímá citace neboli citát je doslovně převzatý text, který se píše kurzívou do uvozovek. Nepřímá citace neboli parafráze je převyprávění cizí myšlenky vlastními slovy. Do uvozovek se sice nepíše, ale je potřeba ji stejně jako přímou citaci doplnit přímo v textu odkazem na zdrojový dokument. Tento odkaz je propojen se seznamem citované literatury na konci textu, kde jsou uvedeny bibliografické citace všech použitých dokumentů. Jde ti z toho hlava kolem a zdá se ti to složité? Koukni na obrázek níže a uvidíš, že je to brnkačka.

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

44

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!

Jestli ti hlavou běží myšlenka, že na netu a v knihovnách je dohromady tolik informací, že na nějaké neuvedené citace nemůže nikdo přijít, tak se nenech zmýlit, existují na to vyhledávací softwary, které školy kupují a používají. Učitelé na střední na striktním dodržování citačních pravidel ještě příliš nebazírují, ale je to místo, kde se máš naučit citovat. Na vysoké už vyučující nad citačními chybami oko nepřimhouří.

Je jednoduché najít několik článků na Googlu, zmáčknout CTRL+C a CTRL+V a myslet si, že seminárka je hotová. Nejen že takovýto kompilát nic nového nepřinese (fakt se očekává nějaká vlastní invence), ale na vysoké kvůli tomu třeba neuděláš předmět nebo dokonce státnice a pak můžeš skončit u etické komise, což je docela vážné. Necitování je totiž prohřešek proti autorskému zákonu. V samotném důsledku to znamená, že léta studia jsou v háji, s titulem se můžeš rozloučit, stejně jako se rozloučili s dobrou akademickou pověstí mnozí vysokoškolští vyučující kvůli pouhé neschopnosti pracovat s odbornou literaturou. Jen si vzpomeňme na plzeňská práva!

Publish or perish Je jedno, jaký obor si ke studiu zvolíš. Heslo současného akademického prostředí zní jasně – publish or perish. Není to jen tlak na akademiky, aby publikovali kvalitní a správně ocitované odborné texty, ale i na studenty, aby šli v jejich šlépějích. Publikování článků či knih přináší školám nemalé peníze. Další peníze přicházejí podle toho, jak jsou tyto práce citovány v dalších odborných textech. Jsou to právě tyto peníze, které drží skutečné odborníky na vysokých školách, a bez nich by odešli. Sami asi nechcete, aby vás pak učila nějaká béčka, ale skuteční odborníci ve svém oboru, že?

Chybovat je lidské Občas mají s citováním problémy i profíci z akademického světa, přitom to zas tak těžké není. Máme dva výborné pomocníky: generátor citací na www.citace.com a citačního manažera Citace PRO. Obě tyto služby generují citace dle normy ČSN ISO 690, která je na českých vysokých školách nejpoužívanější (Gřešáková, 2013; Řehůřková, 2013). V generátoru si vybereš, jaký druh dokumentu chceš citovat, zadáš potřebné údaje (stačí třeba jen znát ISBN a zbytek se sám doplní) a pak jen zkopíruješ výslednou citaci do své práce. V manažeru Citace PRO Free si navíc můžeš vygenerované citace ukládat, třídit do složek, dále i řadit podle různých kritérií,

W W W.REDWAY M AG.C Z

dopisovat k nim poznámky či stáhnout je do Wordu. Pokud budeš mít k dispozici i vyšší verzi manažeru Plus, můžeš citace generovat v některém z dalších 8000 citačních stylů (ano, opravdu jich je tolik), sdílet je s kamarády nebo celým světem, využít doplňky do Wordu či prohlížečů. Jen to zkus a přihlas se na citace.com. Zjistíš, že citovat je snadné.

Co tedy citovat?

Citovat je nutné jakýkoli dokument, který při psaní práce použiješ.

Nejčastěji se jedná o knihy, články, webové stránky, ale stejně tak se citují i videa z YouTube, pořady v televizi nebo e-maily. Citovat se naopak nemusejí všeobecně známé informace. Takové ty, které znáš už ze základky a jsou často dostupné v encyklopediích, učebnicích apod. Příkladem je, že voda se vaří při 100 °C. Takové tvrzení opravdu není potřeba dokládat zdrojem.

Citování si můžeš skvěle nacvičit třeba při psaní SOČ.

Improve yourself Jestli chceš mít v citování navrch oproti ostatním, koukni na web www.citace.com, kde je nejenom generátor a citační manažer, ale i studijní materiály s návody, jak se s citováním popasovat, série videí Zjednodušte si citování, kde je vše názorně ukázáno, a taky kniha o plagiátorství a citování. Nově připravujeme i nový citační e-kurz určený právě středoškolákům, který bude dostupný letos na podzim.

Jako bonus můžeš využívat i mobilní aplikaci Pablikado, do které si lze z portálu www.pablikado.cz stáhnout studijní materiály a odborné články, které budeš mít v mobilu nebo tabletu neustále k dispozici (i v offline režimu), a přidávat si k nim poznámky, zvýrazňovat, kreslit, jak je libo.

Teď když víš, jak na to, bude studentský život stát za to!

Použitá literatura GŘEŠÁKOVÁ, Vanda, 2013. Výzkum využívanosti citačních stylů na filozofických fakultách Univerzity Karlovy, Západočeské univerzity, Univerzity Palackého a Ostravské univerzity. Brno. Diplomová práce.

Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Kabinet informačních studií a knihovnictví. Vedoucí práce Martin Krčál. ŘEHŮŘKOVÁ, Markéta, 2013. Výzkum citačních stylů na vybraných přírodovědeckých fakultách v ČR. Brno. Diplomová práce.

Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Kabinet informačních studií a knihovnictví. Vedoucí práce Martin Krčál.

45

smartbox / jazykové okénko /

T EXT: DOMINIK ZEZULA, DĚTI MEZI REPRÁKAMA ILUSTRACE: AIFUMI

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: SVAHILŠTINA 140 milionů lidí. To je, pro představu, zhruba 14× počet obyvatel ČR, podobnej dav by 1417× naplnil kapacitu stadionu Camp Nou v Barceloně a na jeho převezení by bylo potřeba 28 milionů octavií. Naše historicky první africký jazykový okýnko ani nemohlo zakotvit jinde.

Svahilština je oficiální řečí Tanzanie a Keni, kde si ji jako mateřskej jazyk osvojuje asi pět milionů duší; zmiňovaných 140 ji pak používá jako dorozumívací prostředek. Je to lingua franca východního pobřeží Afriky, komunity mluvčích jsou i v Ugandě, Kongu, na Komorách, stejně jako v Burundi, Rwandě, Zambii, Mosambiku a Malawi. Tam všude se ti tahle učebnice bude hodit.

v, e l e j E t ! s E e d c

o a h N o #1 chno je v p vše

ic ky, ho dn ě exot rv ní po hl ed p na pů dá cí h pa jš íc ah ilš ti na vy jv ýz na m ně Př es to že sv ra te gi ck y ne „s af ar i“, ší sl ov o je dn oh o ze st ěj je m ka ná zy jz ja i ne ho As ní “. Vý le t y. ed et ur tř lt ýl ús „v í ku zi ci e“, al e sp íš o po pu lá rn ic dí ky své po i d iln ut „s no lu ik ys ih la pr on vš ak ve s m Af ri ky už st „c es ta “, ne á sv ah ils ky D ob rý, ne? i ví m e, ja k i. en ar am af s zn ž na co ď už vš ic hn ri ál , ta kž e te pá de m sa fa kr m í je vš ec hn o tí Lv je že m i , it fil ar al já dř na s af ilš ti ně ud ěl ch ce m e vy ah yž sv kd , bu ít už už i po N ej vě tš í sl kt er ou fr áz v (S im ba) a se ře kn e le a! at at m H ak un a v po ho dě .

#2 CviCnE

používej pR místo pRíp edpony o úplnE všud n, e ba nt us ké ja Sv ah ilš ti na zy ky, co ž zn pa tř í m ez i am en á, že rů zn ýc h př po už ív á as ed po n. Ab y i tr ili ar do n se s na tu hl e zá sa lib ůs tk u řá dn í gr am at dn ě př ip ra ic ko u vi l, do po ru sl ov o na k oř ču je m e ro zl en , př ed po ož it ka žd ý nu , př íp on u zá ro ve ň pr oc vi čí š i č eš a ko nc ov ku ti nu – a po – tí m si to m vš ec hn o na rv at př ed Jo , a ta ky se tě š na š es ko ře n. tn ác t jm en m ám e m už ný ch ro dů . skej , že ns ke Za tí m co m j a st ře dn í, rů zn ý ro dy y ta dy hl e ku pr o je dn ot cí z Af ri ky ný a m no žn př ed m ět y, m aj í ý čí sl a, lid i, ab st ra kt ní zv íř po at a, ky tk y, jm y, sl oves to na ví c je ný in fin it iv št ě vš el ija y at d. , a ce k m íc há a lý se ja zy ků st ra pr ol ín á. Je ch z os lo ve st liž e m áš ní ho lk y kl u vě tš in y ja ký to as i uč ič ím ro de m je , kd yž ji os , př ed st av lo ví š ro de m si , ur če ný m pr o ve sm ír né ob je kt y. ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

46

l a v á d i js i l t s e #3 oJr v uCebnicni apul š á poz m , y n i arabšt o vyhrán ah ils ká Jin ak je al e sv va ná a bý vá oz na čo tin ilš ah sv , že lik to hn ou t bě na e ed nc př se há . Do ko ko po ko uš et ce la je dn od uc ce po do bn ý ja sn až it ž si ne to í gr am at ik a do Je pš le k. zy rt ja e fu uš ší af ric ke j už se al ej ší au to , al za n ej je dn od m aj í ti, kt eř í že je to ne jp om !Xóö . Vý ho du ov at se tím , e ěš en ut a km a ců nt od ch áz í pr áv ě or vy tra ba m by do so ka zá zy ní sl ov tře ba do ja 35 % sv ah ils ké se pr on ik no ut ov íč ka – as i ře č ký ar ab sk ý sl ja ně i til dr na st rá nc e je to ň po fo ne tic ké po ch as ný že ji , ní od zd íl z n ic h. ěc hu v p oz ná pí še , a na ro ť na le zn ou út ta k, ja k se to kd y vý šk a e , ní čt se ívá o Os ta tn í ne ch zp hn to ec ta ko vý ro bl ém ov á. Vš mu u tó ny. To je na pr os to be zp to , ne bo ně ko ě ne ex is tu jo , oz na m uj eš ve sv ah ilš tin áš ků pt zy o ja ěc n ch na se li př íb uz ný st je , je ču m oh lá sk y ur vy sl oven é sa . rtí sm eš uj ož vy hr

#4 Snídej

Cerstvou s limetkovpapáju Ým džusem To hle vyp ad á jak o do st div ná rad a, ale tře ba to bu sla vn ej sp iso va de fun go va t. Ro tel a a uto r dě l jak ald Da hl, o Ka rlík a t ov árn se bě he m sv ýh o a na čo ko lád u ne po by tu v Tan za nii bo Ma tyl da , sva hil sk y na uč il, St ač í jen om pá r a p rej to fak t ne mě síc ů ko nta ktu ní tak těž ký. s d om oro dc em a. na pá r mě síc ů zm Kd o si ne mů že do ize t do Ta nz an ie, vo lit jen tak mo žn á oc en í da si prý zvy kl sn ída lší Da hlo vu rad u t če rst vo u pa pá – v A fri ce ju s l im etk ov ým ne ex ist uje nic lep dž us em a p roh laš šíh o. Ne vím e, jes ov al, že tli to mě lo ně jak ej vli v na je ho sva hil šti nu , ale za zk ou šk u nic ne dá š.

cha a b i s ej v á D 5 # edovaRenej na n t. VážnE. špená

od u, kd e na u lic i ho sp st át ů a uv id íš ch ní ým šp en át u ol ck ok fri bo oa od ie ne že by na vý ch Ken i, Ta nz an Ne . do š itř de vn zr ov na je do že po š ze oz í, Až ně kd y al e re ál ně hr zm ys li, ne ž vle bu de š en ší po ně tí) , , tři kr át se ro m m át to be en Po se j. šp e j ve ře ám ro m va l sy (m ož ná je , ne šp en át na pů ho at eč ně ne ný st ta at do is šp e př al ti co , i en át ta líř by lo ně ch ař va řil šp ku ch ař e a na ku ho éf ný „Š at tu vě šp és t na tre fíš na šl at si a pr on ut ru ku , od ka m us et zved no bi ch i.“ ka m ch ic ha m .“ i m bi sh i ka pi sh ho ne do va řil pi „M : ec ře kl do m or od An eb , ja k by

W W W.REDWAY M AG.C Z

47

smartbox /

T EXT: M. OVERSTREET ILUSTRACE: MAREK KULHAVÝ

Kde je knihovna, tam je civilizace ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

48

Knihovna na Mariánském náměstí kousek od metra Staroměstská je veřejná instituce, která jako snad jediná v Praze splňuje moje představy o moderním evropanství.

V její dvoraně stojí sloup knih vytvořený slovenským umělcem Matejem Krénem z osmi tisíc titulů. Má název Idiom, ale říká se mu i Sloup vědění. Jeho fotku najdete v turistickém průvodci Lonely Planet, ve vědeckém časopisu Science a taky si „zahrál“ v několika českých filmech, třeba v Příbězích obyčejného šílenství. Ten sloup je ikona, a to jsme teprve na začátku.

Za mnoho a mnoho let, co do této knihovny chodím, ať od ní bydlím jakkoliv daleko, se mi ještě nestalo: Aby knihovnice nepochopila můj často nedostatečně formulovaný požadavek, obvykle něco jako „zapomněla jsem název, bylo to jedno slovo, český autor, nějaké zvířecí jméno, možná Beránek nebo Zajíček nebo tak něco, román napsaný formou deníku, pořád jako bolest, láska, chudoba, ona mě nechce, zabiju se a takhle“. („Aha, to by mohl být dekadent Josef Kocourek, Extáze, ne?“ – „Ach ano, to je ono, díky, vy jste opravdu mocná strážkyně vědění!“)

Z návštěvní knihy v Teens Only: „Jste božíííí! Nejlepší místo, kam se zašít!“ „Fakt heský knihy! A to mislím vážně! DÍKY!“ Aby knihovnice nevěděla, v které jiné pražské knihovně seženu titul, který zde nemají. „Počkejte, já vám zavolám do Národní technické, tam to jistě je.“ No a co myslíte, bylo to tam? Bylo.

Aby knihovnice nevyslyšela mou prosbu o zastavení zpozdného, které mi začíná nabíhat, protože jsem si opět neuvědomila, že výpůjční lhůtu prodlužuji z Kalifornie, kde je o osm hodin méně, čili ještě včera.

Aby knihovnice nebyla trpělivá, přátelská a ochotná pokecat si se mnou o veškeré literatuře, kterou bych mohla využít k práci na téma rokenrol, lidské srdce, hračky, totalita, dějiny umění, peníze, staří Germáni, just name it.

Aby knihovnice vyhodila bezdomovce, kteří se sem v zimě chodí nenápadně ohřát.

Aby zde nepanoval pořádek, ticho, disciplína, systém.

Kromě toho je každá pobočka městské knihovny bodem spásy ve chvíli, kdy se vám chce ve městě strašně čůrat nebo potřebujete připojit k wifině. Oboje zde vyřešíte elegantně a zadarmo.

Teens Only Říkám, tohle je styl! A ne sedět celý odpoledne u jednoho vystydlýho kafe v mekáči, protože venku máte hnusně, domů se vám ještě nechce a na jinou zábavu nejsou prachy. Ve smíchovské pobočce na Andělu na vás čeká doupě vybavené pohodlnými gauči, sedacími

W W W.REDWAY M AG.C Z

pytli a takovými těmi moderními světýlky, pod kterýma nejsou vidět beďary. Celé party tady paří hry, poslouchají hudbu, spřádají v tmavých koutech svoje plány nebo si dokonce jen tak čtou. Je tam dost hluk, přesto vidíte i doučovací kroužky nebo lidi, co si dělaj úkoly. No toto... Důležité: Galerie Teens Only je otevřena stejně jako knihovna, vstup zdarma, zbytek musíte prozkoumat sami.

Zaměstnanci knihovny respektují, že tady od nich chcete mít pokoj, a nevnucují se vám.

Bio Skeptik aneb Večer obzvláště vytříbeného vkusu Staňte se nerdem, být nerd je totiž nejvíc cool. Nerdi mají nejvíc holek, nejlepší brejle, nejlepší svetry a patří jim budoucnost. Jednou za měsíc se v kinosálu knihovny na Mariánském náměstí sejdeme u pěkného filmu a pak ho rozebereme s filmovým kritikem, například žijící legendou Kamilem Filou. V říjnu to bude například nový Blade Runner, těšíme se, Bio Skeptik je podle nás nejlepší nápad ever.

V kinosálu se samozřejmě promítá pořád, nedávno jste se zde mohli podívat na premiéru nového zpracování Kingova slavného hororu To. Zadarmo. Kinosál je přitom vybaven nejmodernější zvukovou a projekční technikou (digitální obraz ve 4K rozlišení + 3D projekce).

CONiáš Další akce pro nerdy (a opět zdarma) je CONiáš, con pro fanoušky fantasy literatury. Proběhne to už teď v sobotu 23. září, tématem je česká fantastika, žijeme v jejím zlatém věku, tak si to pojďme užít!

Podrobnosti o programu zjistíte na facebook.com/Conias.knihovna, my můžeme prozradit jen to, že na místě bude i oblíbený plackovač.

Fresh Books Pokud jste fandové žánrů Young Adult / New Adult, můžete si tyto skvělé knihy nejen půjčovat, ale také se o nich bavit ve čtenářském klubu Fresh Books, je to vždycky v komunitním prostoru knihovny na Mariánském. V září jsou na programu knihy Sníh nebo popel od Sary Raasch a Krverůž od A. G. Howarda.

Pomoc k maturitě Potřebujete povinnou četbu, ale nemáte čas jít do knihovny?

Stáhněte si všechno zdarma a legálně na e-knihovna.cz. V tisícovce titulů najdete kromě povinné četby i klasiku, detektivky, současnou českou prózu i poezii, naučnou literaturu a knížky v angličtině.

Přístup k online zdrojům Z tepla a pohodlí domova se taky můžete připojit do databáze EbscoHost, kterou využijete při psaní seminárek. Muziku streamujte z hudební databáze Naxos Music Library přímo do mobilu nebo tabletu a knihy si půjčujte z Open Library. Všechno najdete na webu. mlp.cz/cz/projekty/e-knihovna/e-zdroje.

Rezervace a dovoz Knihu, kterou potřebujete, mají pouze na pobočce ve Velké Chuchli?

Nevadí, nemusíte se tam táhnout přes celé město, stačí si ji za deset korun zarezervovat a nechat doručit do pobočky, kterou máte nejblíž!

3D tisk Vyzkoušejte 3D tiskárnu za deset kaček, pokud chcete vytisknout vlastní návrh, platíte podle spotřeby materiálu. Strážkyně vědění všechno laskavě vysvětlí, předvedou, spočítají.

49

smartbox /

T EXT: TEREZA KAŠPARCOVÁ ILUSTRACE: ADÉLA VAJDÍKOVÁ

Taháky k maturitě

Divá Bára

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

50

Představte si, že byste žili někdy tak v první půlce 19. století. Příroda byla divočejší, kolem žádná auta, žádný světelný smog ani globální oteplování, lidé byli přátelštější a uctivější, domy nízké, s bílými okenicemi a květinami na zápraží. To je ta lepší stránka. Ale žádná doba (světe, div se) nebyla ideální, a tak i tahle pohádková éra měla své temné stránky – pověry, co vás držely zuby nehty po setmění doma, pomluvy, které řídily váš život, vdavky za ošklivé staré úředníky, jen proto, že si to rodiče usmysleli. Vítejte v noční můře… totiž v době Boženy Němcové.

Jméno téhle dámy v každém z nás často vyvolá neurčitý pocit něčeho trapně starého, nudného a nepatřičného. „Jo, to je ta, jak napsala Babičku,“ řekneme otráveně a možná právem. Babička, kterou nám ve škole vnucují někdy už od páté třídy, není kniha pro děti. Zapomeňte teď ale na Babičku a všechny babičky, tohle bude úplně jiný kafe. Božena Němcová není jen unylá paní s oduševnělým výrazem směřujícím kamsi do dáli. Byla to ženská z masa a kostí, která měla vlastní rozum (což bylo tenkrát u žen ještě o chlup nebezpečnější než dneska) a odvahu nejít s davem. A tak stvořila Divou Báru, rebelku. Holku tak nespoutanou konvencemi, že se strach lidí z její nezávislosti přehoupl až k nenávisti. Tuším, že Božena si do ní přišoupla něco z vlastní zkušenosti.

Jak se rodí rebelky Když se čtyřicátník Jakub, obecní pastýř vesničky Vestec, po celoživotním úporném odmítání oženit se jednoho dne dozvěděl, že bez dětí by to mohlo být v nebi peklo, praštil do toho a vzal si sympatickou Báru, která byla ve svých třiceti letech už hodně za zenitem, a tak kývla prvnímu, kdo si o ni řekl. Narodilo se jim děvče (ano, to už je ta naše Bára), ale protože Bára matka po pár letech zemřela, zůstala Bára dcera se svým zamlklým otcem Jakubem sama. A táta Jakub se s ní moc nemaloval. Ne, že by ji neměl rád a nebyl na ni hodný, to rozhodně ne, ale zasvětil ji do veškeré práce, kterou sám dělal, a že to nebylo vyšívání, to je asi jasné. A tak Bára vyrostla v podstatě venku, poslouchali ji i zuřiví býci a silnější byla než většina místních kluků. Z ničeho neměla strach. A to byla potíž.

Thor a strašidla Ačkoliv se lidé té doby tvářili ohromně křesťansky, často věřili více pověrám o duchovi, který v noci obchází vesnici, nebo polednici, která krade děti. Bůh pro ně byl pouze hněvající se hromovládce, kterého je třeba se bát. Bára na to šla ovšem logicky – pokud v noci nikde, ani na hřbitově nebo v lese, žádného ducha nepotkala, usoudila, že žádní prostě nejsou a není třeba se jich bát. A když v létě koukala na bouřku, zatímco ostatní se krčili v chalupách, a nic se jí nestalo, došla k závěru, že bouřka není hněv Boží, ale prostě jen prší. Táta ji naučil plavat a ona pak v rybníce trávila každý letní večer. Říkáte si, co je na tom jako divného? Ha! Netušíte totiž, že v rybnících té doby žili bubáci a topili lidi, zvláště holky, takže vlézt do hluboké vody znamenalo jistou smrt!

Těžký život outsidera?

Všem je asi jasné, že Bára nebyla oblíbeným členem místní komunity.

Kluci měli svými upjatými matkami zakázané se jí dvořit a holky se s ní nesměly (a ani nechtěly) kamarádit. Člověk by čekal, že Bára bude hromádka neštěstí, psychicky šikanované dítě v rohu, se sebepoškozujícími sklony a výkřiky na nespravedlivý osud. Omyl, ve skutečnosti jí to bylo dost jedno. Měla své dva kamarády –

W W W.REDWAY M AG.C Z

Josífka, syna místního kostelníka, a Elšku, neteř pana faráře. A taky milovaného tátu, víc nikoho nepotřebovala. Josífek byl bledý klučík menší postavy a čisté duše a Bára ho často bránila jako mladšího bráchu před nájezdy uličníků. A Elška, to byla její spřízněná duše.

Bydlela na faře, a protože pan farář, to býval na vesnici někdo, byla Elška vlastně taková holka z vyšší společnosti. S Bárou tvořily vtipný kontrast – ona typická vesničanka, vždycky veselá, divoká (mimochodem, od toho přízvisko divá), s černými neposlušnými hustými vlasy, velkýma očima a tmavou pletí (taková trochu cikánka) a Elška, jemnocitná, tichá, vždycky načesaná a čistá (taková trochu elfka).

Odjezd a příjezd… a všechno po tom Většina celé povídky je vlastně popis toho, jaká Bára byla, co prováděla a kdo všechno a proč ji neměl rád. Děj se poprvé trochu pohne ve chvíli, kdy elfka Elška odjíždí do Prahy k bohaté tetě, aby se tam naučila… no, společenským manýrům, které by na vesnici těžko pobrala. Po třech letech se vrací (to už je oběma holkám kolem patnácti let), následuje šťastné shledání, obdiv, jak obě vyrostly a zkrásněly a tak dále. A protože patnáct, to je věk na vdávání (taky už jste to některé prošvihly?), tak se kolem Báry párkrát mihl mladý fešný myslivec a Elška si něco začala v matičce Praze s doktorem jménem Hynek. Zavání to happy endem, ale holky ještě čekalo mnohé zklamání a zašmodrchání, jeden zombie v lese, jeden pokus o zlynčování, jedno vynucené přespání v márnici a mnoho elfích slz, než mohly beztrestně skončit v náručích svých milovaných. A tak divoká a nepoddajná Bára vyráží na konci příběhu dech všem tím, že je zamilovaná a chce se vdávat.

Forma a jazyk Povídka vypráví děj chronologicky a je přesně na pomezí popisného střízlivého realismu a zasněného naivního romantismu. Jazyk je spisovný a celkem archaický, ale dá se v pohodě číst. Je fascinující sledovat, jak se za těch 150 let posunul význam některých slov (dočtete se tu o děvkách nebo o tom, jak panna šukala po celém domě). Zajímavé je, že Bára po celou dobu příběhu vyká Elšce, kdežto ona jí tyká, čímž je zdůrazněno jejich rozdílné společenské postavení, nicméně je to bráno jako samozřejmá věc, nikoliv jako nucená podřízenost nebo z druhé strany arogance. Celkově příběh tak jako příjemně plyne a občas i příjemně stojí a vy se chtě nechtě pomalu vpíjíte do krajiny a jejích obyvatel a držíte Báře palce.

Božena Němcová (1820–1862) • N arozena jako Barbora Novotná, později Panklová (po nevlastním otci) • Č eská spisovatelka, představitelka realismu a tzv. venkovské prózy • S polupracovala s českými národními obrozenci • P sala povídky, básně, sbírala pohádky • D ílo: Babička, Divá Bára, Karla, V zámku a v podzámčí Divá Bára (vydaná 1856) • P ovídka o vesnické dívce Báře, která je na svou dobu divoká, nezávislá a nekonvenční, a i přes tuto svou odlišnost si najde přátele, a přes mnohé nesnáze a nesnášenlivost lidí nakonec i štěstí • H lavní postavy: Bára, Elška, Josífek, teta Pepinka, Bářin otec Jakub • H lavní myšlenka: emancipace žen, tolerance odlišnosti, boj s pověrami a předsudky • A rchaický jazyk a slovosled, spisovná čeština

51

technologie /

T EXT: JAKUB VRBICKÝ FOTO: ARCHIV

ZPÁTKY DO ŠKOLY S APPLE PRODUKTY Je to složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Je za tím víc než úchylka pro nakousnutá jablka. Pro řadu studentů jsou produkty Applu symbolem bohatství a zbytečného luxusu, což je pochopitelně dráždivé a přispívá to k nekonečným hádkám na sociálních sítích. Ale kdyby Apple nebyl dobrý, kdyby to bylo jen pozlátko, už by přece dávno neexistoval. Pro vás, pro studenty, mají výrobky Apple tři výhody: spolehlivost, rychlost, životnost.

Nechci psát o tom, že mají krásný design. Nebo o tom, že ekosystém všech zařízení je skvěle propojený. Uvědomuji si, že časem to stejně všichni uživatelé objeví a docení sami. Nejprve je potřeba, aby se každý rozhodl, jestli si něco od Applu vůbec pořídí. K takovému rozhodnutí je potřeba mít co nejvíc informací, a pokud to jde, tak zařízení přímo vyzkoušet.

Stabilita systému Představte si studentku Moniku, která se o technologie a IT moc nezajímá, studuje humanitní obor, třeba psychologii. Často píše

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

52

dlouhé eseje, dělá si poznámky z přednášek, prostě vytváří různé typy textových dokumentů. Když pracuje na eseji, vyhledává na internetu a v knihách potřebné informace, které si zkopíruje a pak je dál zpracovává. Tato práce ji stojí spoustu času, Monika je totiž poctivá studentka a dává si na všem záležet (byť by to nikomu otevřeně nepřiznala, je to šprtka).

Před počítačem tedy prosedí mnoho a mnoho hodin, používá ho také pro zábavu, sleduje seriály, sociální sítě, hraje hry, nakupuje, poslouchá hudbu. Takové užívání není nijak extrémní nebo náročné na výkonnost počítače, spíš úplně běžné, asi to máte podobně.

A přesto se až příliš často stává, že ten krám s vámi prostě nespolupracuje. Přepínání z Wordu na Google trvá věčnost. Občas to zamrzne a to je vůbec výborné, když člověk nemá čas. Při čekání na restart už člověk drásá nehty desku stolu, ale to není všechno, přicházejí aktualizace, nevypínejte počítač, právě se instaluje první ze třiadevadesáti povinných doplňků, celá operace si vyžádá hodinu a půl času a dalších osm restartů. Kde je vaše rozdělaná a neuložená práce? Bůh s vámi. Pokud jste měli dobře nastavené automatické zálohování Wordu, přijdete snad jen o poslední větu. A jestli ne… To jsou nervy, to jsou nervy.

Chudák Monika, jinak to nezná. Neví, že počítače mohou fungovat i jinak, víc přátelsky. Tak to neřeší a dál bojuje s nepřízní technologického božstva.

Ne, tenhle způsob práce, tenhle „thug life“ není v roce 2017 normální ani důstojný. Za chvíli tady budou jezdit samořídicí auta, tak prosím, můžeme mít počítače, které dokážou pracovat bez pádů, vynucených přerušení, chybových hlášení a nepřátelských, nesrozumitelných upozornění? Pokud ne, tak bychom se měli bát. Co až se nám v nějakém tom Windows car rozsvítí „blue screen“, veškerá elektronika zamrzne, my se budeme řítit blíž a blíž ke srázu a koťátka v košíku vedle na sedadle budou mňoukat hlasitěji a hlasitěji? [heavy breathing] O takovou budoucnost nestojíme. Technologie nám mají život usnadňovat, ne přivádět k šílenství. Nesmiřujme se se stroji, ze kterých si div nevytrháme vlasy, vždyť existují daleko příjemnější alternativy. Například Apple.

Jak moc je to jiné Díky tomu, že Apple přímo vytváří jak software (operační systém), tak hardware (zevnějšek i vnitřnosti počítače, obecně všechny použité součástky), jsou jeho výrobky takzvaně optimalizované. Co to znamená?

Když chcete rychle pořídit fotografii, nemusíte pět vteřin čekat, až se vám načte foťák. Někdy je pět vteřin dlouhá doba a okamžik je pryč. Optimalizace zaručuje taky to, že takhle rychle to bude fungovat i za pět let. Ze zkušenosti možná víte, že jiní výrobci se takovou trvanlivostí pyšnit nemohou, jejich zařízení se rychle zpomalují (hezký paradox) až na neúnosnou mez. Někdy pomůže dát zařízení do servisu, někdy vám ale řeknou, že už se nedá nic dělat, ať si koupíte nové.

Dál optimalizace znamená, že systém nepadá ani nezamrzá, přepínání mezi aplikacemi je svižné, stejně tak ukládání a zálohování.

A poslední věc: baterie. Díky symbióze hardwaru a softwaru má větší výdrž.

To jsou důvody, proč si lidé pořizují Apple. Ne proto, že jsou iOvce bez mozku, i když samozřejmě najdeme i takové, kteří výrobek neumějí využít ani z jednoho procenta, ale museli ho mít, aby mohli machrovat. Jenže takové lidi najdete všude.

Skutečným přínosem, a to vám jistě potvrdí každý uživatel Applu, je pohodlí, bezstarostnost, úspora času, větší radost z práce, a tím pádem i ze života, protože Apple produkty jsou věrní společníci nejen ke studiu. Původní investice se vám tak mnohonásobně vrátí.

Dobrá, přemluvili jste mě, co si mám tedy pořídit?

Vy, studenti kreativních oborů, budete nadšeni iPadem z řady Pro. Kreslení pomocí Apple Pencil patří k naprosté špičce na trhu.

Náčrtky, editace fotografií apod. jsou na iPadu Pro s displejem 12,9“ pravý požitek. Pokud neděláte nějaké složité rendery videí a grafiky

W W W.REDWAY M AG.C Z

či podobné hard core věci, výkon vám bude stačit úplně v pohodě.

A kupte si externí klávesnici pro rychlé pořizování poznámek. Může být jakákoliv bezdrátová nebo originál Apple, výběr je královský.

Těm z vás, co pracujete spíš „klasicky“, tedy toho musíte hlavně hodně napsat a přečíst, doporučuju MacBook. Práce na iPadu je zábava a rozhodně ho lze používat jako počítač, ale to už vyžaduje vaši ochotu a jistou kreativitu zamyslet se nad tím, jaký úkon chcete provést. Někdy je nutné sáhnout i po Googlu a zjistit, jak na to. Pokud chcete pracovat tak, jak jste na to u počítače zvyklí, pořiďte si maca. Je skvělý na editování rozsáhlých dokumentů, má dostatek výkonu a ten retina displej – nádhera! A to největší kouzlo: Vyndáte z krabice, zapnete, a jede to. Okamžitě si to samo najde wifi, nemusíte řešit antivirové a vůbec žádné programy.

Nevýhoda: Na MacBooku nemůžete používat Apple Pencil.

Nejdostupnějším laptopem je MacBook Air. Skutečný pracant, který perfektně zvládne dlouhé šichty díky mimořádné výdrži baterie. Jeho jedinou slabinou je displej – není retina. Pokud trávíte na počítači hodně času, doporučuji vzít radši některý z řady MacBooků, které retinu mají. Na monitor s retinou se dívá stejně příjemně jako na papír. Všechny nové iPady ji už mají taky.

Ale fakt se mi to vyplatí? Je to tak drahé!

Chápu. Je to drahé, zvlášť pro studenty. Na druhou stranu, kdybyste si měli koupit stejně kvalitní zařízení jiné značky, cena vyjde pomalu nastejno. Schválně porovnejte. A nezapomeňte na fakt, že hodnota výrobků Apple klesá pomaleji, čili třeba dva roky používaný mac pořád velmi solidně prodáte. Na tom rčení „nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci“ asi něco bude.

Lidi si také často myslí, že s Applem budou odkázáni čistě jen na placené aplikace. To není pravda. Kromě klasických neplacených aplikací jako MS Word pro iOS, Evernote, Google Docs jsou dostupné i Adobe Photoshop, Final Cut apod. Koncentrace profesionálních uživatelů, kteří si za aplikace rádi připlatí, láká vývojáře, aby navrhovali aplikace přímo pro platformu Applu.

Shrnuto, podtrženo • Apple není nejlevnější řešení.

• Produkty jsou kvalitní, šetří vaše nervy, čas a peníze.

• Záleží na tom, jak chcete zařízení používat. Pro někoho je lepší mac, pro jiného iPad. • Kreativci budou na iPadu totálně mástřit s Apple Pencil.

• Mac nebo iPad, obojí má skvělou výdrž baterie.

Vyzkoušejte to!

Zajděte do kamenné prodejny iWant a vyzkoušejte si, jak by se vám s jakým zařízením pracovalo. V každém obchodě jsou konzultanti, kteří vám vše vysvětlí a ukážou. Připravte se také na to, že mezi systémem Windows a Mac OS nebo iOS jsou přece jen rozdíly, ale nebojte se, za chvilku se do toho dostanete. Nabídku programů a slev pro studenty, pedagogy a rodiče na www.iwant.cz/zpatky-do-skoly.

53

soutěž /

T EXT: LUCIE KUNDRA ART: ANDREA HAKOVÁ, Z KOMIKSU JMÉNO PYŠNÉ LIŠKY

Řekni to komiksem!

Co mají společného Rychlé šípy a slavná tapiserie z Bayeux zobrazující normanskou invazi do Francie z 11. století? Jejich vznik od sebe dělí několik století, zobrazují docela rozdílné události, ale jedno je pro ně shodné – jsou to komiksy.

Od Batmana k Mausovi Jak je vidět, komiks není nový typ umění, i když je tak stále mnoha lidmi vnímán.

První komiks vznikl už ve starověkém Římě. Moderní komiksy nezobrazují jen akční superhrdiny, jako je Batman nebo Spiderman, ale věnují se i současným společenským tématům. Komiks Maus od Arta Spiegelmana zobrazuje holocaust, v letos vydaném díle Bataclan se jeden z přeživších teroristického útoku na pařížský klub pomocí komiksu vyrovnal s traumatem z děsivého prožitku.

Komiks, který je někdy označovaný jako deváté umění, je stále trochu perzekvovaný – ve školách se čte často při hodině pod lavicí,

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

54

zatímco na lavici leží třeba Dostojevskij. „A to je jeden z důvodů, proč jsme letos už posedmé vyhlásili komiksovou soutěž Bohouš a Dáša mění svět pro studenty základních a středních škol – chceme komiks pozvednout,“ vysvětluje Kateřina Sequensová ze vzdělávacího programu Varianty Člověka v tísni.

Bohouš a Dáša mění svět Kdo vlastně jsou Bohouš a Dáša? Studenti střední školy, které zajímá, jaký je dnešní svět a co se v něm děje, jak se žije lidem v obtížných podmínkách. Tihle komiksoví hrdinové v osmi publikacích, které Člověk v tísni vydal pro střední školy, provázejí studenty aktuálními tématy, jež se týkají každého z nás – klimatické změny, chudoba a rozvoj, ekonomická globalizace nebo otázky, jestli mají všichni rovné příležitosti a stejná práva. Bohouš a Dáša postupně přicházejí na to, jak můžou oni sami v místě, kde žijí, věci měnit, a přispívat tak k řešení lokálních i světových problémů. Guma, další postava komiksu, spolužák Bohouše a Dáši, jejich nadšení nesdílí a o věci, které se kolem něho dějí, se příliš nezajímá.

Pusťte se do práce v týmu Tématem sedmého ročníku soutěže Bohouš a Dáša mění svět je Soutěž nebo spolupráce?

A spolupráci si můžete vyzkoušet i při tvorbě komiksu, protože do soutěže se můžete hlásit jako jednotlivci i jako týmy. Jako kolektivní dílo vznikla celá řada slavných komiksů; třeba komiks Z pekla, který přibližuje příběh vraha prostitutek Jacka Rozparovače, vytvořili dohromady scenárista Alan Moore a ilustrátor Eddie Campbell. Proto se nebojte pracovat v týmech a role si rozdělte, v soutěži jde hlavně o originalitu zpracování tématu a snahu o řešení problému prostřednictvím komiksu. Komiksy mohou být smyšlené i inspirované vlastní zkušeností.

O co se hraje O vítězích soutěže bude rozhodovat nejen odborná porota, ale i veřejnost, která bude mít možnost pro své favority elektronicky hlasovat. Kromě zajímavých cen čeká vítěze soutěže výstava jejich děl v prostorách Novoměstské radnice v centru Prahy.

Pro vítěze bude také připraven workshop s českou výtvarnicí a ilustrátorkou komiksů vystupující pod přezdívkou ToyBox.

W W W.REDWAY M AG.C Z

55

ČÍSLO 1, 2017 | ROČNÍK X

56