RedWay 2/X. by RedWay magazine

ROZHOVOR Maniak VŠE O… Chris Froome SKORO NAKONEC Dějiny pro idioty

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? Skautské logo, na jehož použití byl vydán manuál o rozsahu středně tlusté detektivky. Skaut není žádný holubník, ale přísně hierarchická organizace s pevným řádem. Založil ji plukovník Robert Baden-Powell, který první příručku nazvanou Aids to scouting (Pomoc při průzkumnictví) napsal pro britské vojáky bojující v búrské válce. Když se z ní vrátil, zjistil, že doma je hrdinou a jeho knížečku používají učitelé a vychovatelé mládeže v celé zemi při výuce občanství, fyzické zdatnosti a vztahu k přírodě. Zvali ho na setkání, kde mluvil o zásadách správného života tak pěkně, až ho nakonec požádali, ať vypracuje celý systém, jak malé kluky (a později i holky) mimoškolně vzdělávat a vychovávat. Tak vzniklo skautské hnutí. Ze školního hodnocení Roberta Baden-Powella, než se stal plukovníkem a otcem zakladatelem: Matematika – všemi způsoby se snaží ukončit studium. Francouzština – šlo by mu to, kdyby nebyl tak líný. Často ve škole spí. A tak dále. V dospělosti získal čestné tituly minimálně na šesti univerzitách. Nejvíc skautů je v Indonésii. Tam taky žije nejvíc muslimů, a tak je islám nejrozšířenějším náboženstvím ve skautském hnutí. (To mě překvapilo.) V naší redakci je víc skautů než těch, kteří do něj nechodili (jako třeba já), a naše dlouhodobé soužití mě nakonec dovedlo k opravě původního názoru, že skauti jsou nudní polovojáci, něco jako trampové se vší tou kýčovitou romantikou, jehličím ve vlasech, směšnými přezdívkami a slovy jako potlach, obrok nebo zvadlo. Ne, jsou to holky a kluci, co poslouchaj metal, studujou práva, koukaj na Mortyho a Ricka, nosej džíny Cheap Monday, jsou cool a ještě k tomu vždy připraveni udělat to, co je správný. To je sexy. Kdyby byl takovej každej...

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 2, ročník 10 zdarma toto číslo vyšlo v říjnu 2017 titulní strana: Anna Krčková, RedWay adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz grafický design a layout Anna Krčková editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Dominik Zezula, Honza Kistanov, Jiří Bejček, Pepe Švejda, Petr Svarovský, Majkl Rosa, Matěj Beránek, Václav Pinkava, Adéla Vajdíková, Jan Lukačevič, Jan Charvát, Tereza Kašparcová, Jonáš Verner, David Rudolf, Ondra Mašek, studio DRAWetc. marketing a inzerce Martin Neumahr neumahr@redwaymag.cz 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Jaroslava Foglara 2 Praha 5 155 00 toto číslo vyšlo za podpory

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

tiskne Arteko Praha, s. r. o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů, vzdělávacími tématy a popkulturou.

REDWAY ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

POP

TÉMA:

SKAUTING

10–23 Co byste měli vědět, než si založíte kapelu Vysokoškolské dada: Diss na SIS Historie neonazi scény v ČR: Devadesátky a Orlík Nikdo mě nerespektuje. Jsem fanoušek Arsenalu Jak hippies vymysleli jógu

TÉMA

24–33

Já, skaut Rozhovor s Kořenem ze Ztohoven V zajetí Ohmů: Kyberpunk z protektorátu

ROZHOVOR

34–38

SMARTBOX

39–45

Maniak, BiggBoss

Akta X všedního dne Tahák k maturitě: Evžen Oněgin Kdo jiný

TECHNOLOGIE

46–47

VŠE O

48–52

SKORO NAKONEC

53–55

KOMIKS

iPhone 8

Chris Froome

Historie pro idioty

56 Drogy

pop /

Chodili jste do skauta? A co vám to dalo?

Aňa Geislerová, jediná ikona české filmové současnosti

James Lovell, americký astronaut, který dostal zpátky na zem poškozené Apollo 13

Carrie Fisher, princezna Leia, nikdy nezapomeneme

Ano, dovedla mě tam moje starší ségra. Naučila jsem se tam jasně rozlišovat dobro a zlo. A taky jak vystačit s málem, to se v životě hodí. Už se těším, jak tomu vystavím své děti.

Když mi bylo dvanáct, umřel mi táta. Chyběl mi mužský vzor, našel jsem ho pak právě ve skautingu. Zezačátku jsem dostával hodně zabrat, ale naučil jsem se být členem týmu, zamiloval jsem si táboření a vytrval, skautem jsem dodnes.

Celý život jsem hrdá skautka. Tři věci, které jsem se ve skautu naučila a čas prověřil jejich kvalitu, jejich důležitý význam: Respekt k sobě samé. Vždy se zastat slabšího. Pokora před tím, co mě přesahuje.

Z cyklu Příběhy, co píše sám život

text a foto: Petr Svarovský

Všichni jsme vyzkoušeli Tinder a skoro všichni jsme zkusili letgo. Většina z nás pochopila, že na Tinderu životního lásku nenajde a na letgo nezbohatne.

s kozou chci, kolik stojí?“ nebo „Krokodýla nikomu nedávejte, dám za něj, cokoli si řeknete!“ Chatování najednou začalo dávat smysl, obchody se rozběhly a výpis z bankovního konta potěšil.

Sekretářka Karolína (22) používala Tinder několik měsíců. Po jedné náhodné schůzce zjistila, že je těhotná. Bohužel ale neví jméno otce dítěte, natož jeho adresu. Teď tráví na Tinderu celé dny v naději, že najde otce náhradního.

Zamyslela se: Když funguje prodej na seznamce, mohlo by fungovat seznamování v prodejní aplikaci, ne? Dala se do práce na letgo. Aplikaci na prodej secondhandového haraburdí naplnila zvlášť povedenými selfíčky a přidala pár fotek z pláže. Cenu nastavila „za odvoz“ a zájemci se začali ozývat. Na rozdíl od Tinderu ale byli většinou docela vtipní. Odpoledne měla první rande a teď je už přes rok šťastně zadaná.

Malířka Kateřina (25) na to šla jinak. Po několika dnech bezvýchodného prohlížení naolejovaných bicepsů a sixpacků, bezduchého chatování a mazání nevhodných nabídek dostala nápad. Nafotila své obrazy a naládovala jimi Tinder k prasknutí. Druhý den se nestačila divit. Objevila hromadu vzkazů jako třeba: „Ten červený obraz

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

Tohle přece musí fungovat i s ostatními aplikacemi! Nedal by se používat Rohlik.cz místo Uberu?

The Clash

Sonic Youth

Should I Stay or Should I Go

Léta to byl můj budík, chtěla jsem ji jednou na svatbě, budu ji chtít na pohřbu a to, že je to ústřední melodie Stranger Things, jen dokazuje její božskost. A nejvíc mě baví, že většina diskuzí skončí tím, že The Clash jsou komunisti, a já si říkám: Stejně to žeru.

100% Sex, láska, starosti a skejty. Rock’n’roll, ne složitý, avšak nějakým záhadným způsobem nejlepší. Hodně k tomu přispívá Kim Gordon, která jako by se s tou basou rovnou narodila. V klučičí kapele to asi neměla lehký, ale vydržela dlouho. OVER

Fuzz

ZUZKA KISS, TURNOV

What’s In My Head

Ride Like A Daydream

Shoegaze. Je to jeden z těch songů, co se dají poslouchat pořád dokola. Dost se mi líbí instrumentální stránka. Text je vlastně smutnej, ale asi každej to někdy v životě zažil. Prostě Like A Daydream.

Začal semestr a s nim i všechny zmatky na světě. Člověk vůbec nechápe, co se kolem něj děje a co všechno se po něm najednou chce. Pro dny, kdy ani nevíš, co máš v hlavě, je tu tahle paráda. Nebo cokoliv jinýho od Fuzz. JONÁŠ

VIKTOR DUPAČ, VIMPERK

Raury God’s Whisper

Velvet Underground

Jedeš na bruslích kolem řeky. Cítíš hnijící jabka a podzimní slunce. A to je ta chvíle, co nemá chybu.

Waiting For My Man

Jednu dobu frčely stránky jako Abnormal Arab Memes, Badass Baltic Memes, Crazy Cool Celtic Memes, Dank Danish Memes, Polemical Polish Memes, Rebellious Russian Memes a tak dále, všechny jsou už dávno mrtvý, jenom Rough Roman Memes se ještě občas proberou z kómatu a přihoděj trochu soli do kartaginských ran. Kdo ale dělá velkou tvorbu, jsou Sassy Socialist Memes, nezbytná to příručka každého mladého neomarxisty. Psst, hey, wanna build communism, comrade?

Energické, špinavé, jedinečné a zábavné. Hraju to na takových těch pouštěcích mejdanech pro kamarády. Písničky přicházej, odcházej, třeba Pulp jsou už dávno pryč, ale tohle zůstává. MARTIN KOLÁŘ, PRAHA

The B-52’s Rock Lobster

Jako první stupeň zasvěcení do punku bych to doporučil i lidem, co poslouchaj Vondráčkovou. Kate Pierson má úžasnej vokál a jsou to prostě správně švihlí magoři. TIBOR VIZVÁRY

W W W.REDWAY M AG.C Z

TEREZA

King Krule Czech One

Nejhustějšího zrzka na světě (Ed Sheeran a Rupert Grint odpustí) snad nemusím čtenářům představovat. Teď mu vyšla nová deska The OOZ. Je to deep, melancholický a prostě soundtrack k podzimu jak vyšitej! JIŘÍ

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

pop /

T EXT: JAN KRČMÁŘ, KYTARY.CZ FOTO: PROFIMEDIA

Bubeník vzadu, zpěvák vepředu, kytarista a basák po stranách. Funguje to už od dob The Beatles, je to nejlepší a není na tom potřeba nic měnit.

Co bys te mel i vede t, nez si z aloz í te ka pelu Zabývali jste se někdy myšlenkou, že byste se stali rockovou hvězdou? Vsadíme se, že ano! Proto vám přinášíme tento manuál, který vám představí role jednotlivých členů v tom nejopravdovějším světle – ve světle pódiových reflektorů, barevných, rychle se měnících, bláznivých a často mířících do neprostupné mlhy halící ten rockový život.

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

F ron tma n

Bubeník

Definice Slovo „frontman“ implikuje mužskou postavu, ale samozřejmě se týká i dívek, protože slovo „frontwoman“ neexistuje. Třeba se dočkáme toho, že jeho používání prosadí naše kamarádky feministky, takové věci se dějí. Zkrátka jde o člena kapely, který stojí vepředu. Zpravidla tedy jde tedy o zpěvačku nebo zpěváka.

Definice Jeho úkolem je udávat rytmus a tempo, což si často vykládá jako božské poslání a svou vyvolenost dává najevo dost bezohledně. Bubny jsou nejhlasitější akustický nástroj na světě. Otázku, zda se mu držení rytmu a tempa daří, nesmíte rozporovat, protože nechcete seznat hněv boží.

Na koncertě Frontmani chodí pozdě. Vždy a všude. A to navzdory tomu, že jako jediní členové kapely nedisponují žádnou technikou, kterou by museli tahat. Je jen jedno místo, kde jsou vždy zaručeně první, a tím místem je bar po skončení vystoupení.

Na koncertě Zatímco zbytek kapely má postavené aparáty a naladěné kytary, bubeník je teprve u nastavení výšky stoličky. Poté, co rozsekne dilema, zda ji mít 55, 56 nebo 57,3 centimetrů nad zemí, se zamyslí a celý proces začíná znovu. Buď ji má moc blízko, nebo moc daleko, takže na ní bude dál legračně poposkakovat a hledat ideální vzdálenost. Bubeník je daleko v mlze = neohrožuje počet frontmanových a kytaristových fanynek.

Zkušebna Ve zkušebně většinou moc věcí nemají, a pokud jo, tak je to třeba starý gauč, stůl, skříň, zimní gumy, lyže, zkrátka cokoliv, co jim překáželo doma. Charakteristika Jsou extrovertní, rádi se předvádějí a vlastní texty znají obvykle hůř než zbytek kapely a fanoušci.

Ky ta ris ta Definice Vládce šestistrunných nástrojů v kapele. Myslí si, že je nejdůležitějším členem, což dává všelijak najevo, nejčastěji hlasitostí svého aparátu. Ta taky bývá příčinou odvěké rivality mezi kytaristou a bubeníkem, který se ho snaží všemožně „přemlátit“. Na koncertě Kytarista chodí včas a připravený. Zbytku kapely zásadně nepomáhá stěhovat aparaturu, protože on je tím vyvoleným, který má tu čest vládnout kytaře, a jeho vzácné prsty se přece nebudou vystavovat riziku pohmoždění při stěhování bubenické soupravy. Kytarista potřebuje nejvíc času na nastavení zvuku a kroucení různými knoflíky. Často u toho propadá panice, začne přepojovat kabely, zběsile kroutí ovladačem volume na zesilovači, dokud ho basák neupozorní, že zesilovač není zapojen do sítě elektrického napájení. Kytarista vypadá s nástrojem dobře = ohrožuje počet zpěvákových fanynek. Na zkoušce Na zkoušce je většinou první. Potřebuje totiž dostatek času na své pověstné kroucení knoflíky na efektech a zesilovači. Horší je, že v tom pokračuje po celou dobu zkoušení a obtěžuje zbytek kapely dotazy na názor, což je zbytečné, protože ho nakonec stejně nerespektuje. Charakteristika Kytarista je nejrozmazlenější člen kapely, nespokojí se s ničím než tím nejlepším. Když je výběr baget na pumpě velký, neumí si vybrat, když naopak malý, nemá si vybrat z čeho, oboje je důvod ke stížnostem. Stejný chaos jako ve svém pedalboardu má i v soukromém životě. Pořád shání struny. Ideálně strávený valentýnský víkend si představuje tak, že si pronajme celý obchod Kytary.cz, kde se své přítelkyni postupně předvede se všemi tři sta čtyřiceti sedmi vystavenými modely a ona ho u toho bude fotit. Celý život hledá ideální trsátko, které nikdy nenajde.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Ve zkušebně Bubenická stolička je zbytku kapely zapovězený královský trůn, takové jako Sheldonovo místo. Nedělejte to, pakliže nechcete skončit s paličkou zaraženou v oku. Charakteristika Jestli bubeníka vystihuje nějaká vlastnost, pak je to rozhodně ignorance a bezohlednost. Zatímco kytaristé a basáci budou ladit nástroje, bubeník mlátí do soupravy, že se ručičky ladiček ohýbají až za roh. I těch digitálních. Také se snaží ukecat frontmana, jestli by si mohl za odvoz vzít ten proleželý gauč ze zkušebny.

Ba sá k Definice Kromě prostého hraní na čtyři struny je jeho úkolem také budování mostu porozumění, trpělivosti a lásky mezi kytaristou a bubeníkem. Nástroj na pomezí rytmiky a melodie je k boji za globální hudební mír přímo stvořen. Na koncertě Basáci existují vlastně dvojího typu: tradiční, což je takový „ten vzadu“. Nikdo ho moc neslyší, nikdo ho moc neřeší a nikoho moc nezajímá. Pak je druhý typ – absolutní protipól – který se na pódiu a v soukromém životě chová jako zvíře.(A ohrožuje počet frontmanových a kytaristových fanynek.) Na zkoušce Svou energii neplýtvá na řešení zbytečností. Ostatně s laxností přistupuje i k problémům důležitým a zásadním. Zajímá se jen o svůj groove, případně jak ho dosáhnout s co nejmenším energetickým výdejem, ostatní je mu fuk. Na rozdíl od kytaristy ví, že napomínat bubeníka nikam nevede. Charakteristika Empatie, kterou investuje do snahy porozumět kytaristovi na jedné a bubeníkovi na druhé straně, mu pak často chybí v osobním životě. Zároveň je ale velmi pragmatický. Na kytaru umí často stejně dobře jako sám kytarista, na rozdíl od něj však ví, že kolikrát holku sbalíš spíš na tři jednoduché akordy než na sedm minut dlouhé kytarové sólo.

pop /

T EXT A FOTO: JONÁŠ VERNER

Moje vysokoškolské dada

Diss na SiS ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

jméno: Jonáš Verner věk: 20 let škola: FSV UK, žurnalistika stav: hlava v oblacích

Brňáci z Masaryčky před pár dnama s velkou pompou oznámili, že budou mít novej informační systém pro studenty. Moderní, přehlednej, s dortíčkem, třešničkama a tak. Najít si v něm všechno potřebný by zvládl snad i ten nemyslící šutr u cesty, no radost pohledět. Všichni ho přijali pozitivně, prej kdovíjaká to neni paráda. My z Karlovky (kam se nejdřív zkoušeli dostat všichni, co jsou teď na Masaryčce) se ale ptáme: A co má jako bejt? My máme takovej systém už celý desetiletí! Na přelomu září a října se každej student propadne červí dírou zpátky do doby, kdy frčeli Kelly Family, kuponová privatizace, diskety a Vašek Klaus byl vysněnym klukem každý dospívající roštěnky („roštěnka“ je dobový výraz pro pohlednou ženu). Vodvaz, a nestojí to nic než bejt přijatej. Doba, ve který k narušení časoprostorovýho kontinua dochází, se může zdát čistě náhodná – některý ji přisuzujou měsíčnímu úplňku, jiný konstelacím. Já teda nejsem žádnej vědátor, ale za svůj poctivě vodkroucenej rok na vejšce jsem si všimnul určitejch zákonitostí. Totiž, i my z Karlovky máme na netu takovej informační systém. Zatimco se Brňák může měsíc před začátkem školy nudou ukousat, my z nejstarší univerzity ve střední Evropě samym vzrušením z toho,

W W W.REDWAY M AG.C Z

co se letos zase stane, nemůžeme skoro ani spát. V hlavě se nám honí tyhle votázky: Za kolik vteřin to už podesátý zase spadne? Co všechno si stihnu zapsat? Za co mě Bůh trestá?

Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila Letos to přišlo kolem třináctýho. Tenhle rok jsme se všichni moc poctivě připravili. Na stole měl každej aspoň tři různý elektronický zařízení, ze kterejch se měl s odbytím desátý ranní urychleně přihlašovat. Než to spadne, žejo. Ještě v devět padesát devět byli všichni skvěle naladěný. Všechny vytoužený předměty poctivě uložený do „košíku“, myš namířená na tlačítko „zapsat předmět“. „Letos nás nedostanou,“ slyšel jsem ještě. Odbila desátá, klikám na „zapsat“. Nic. Byly to nejdelší vteřiny tohohle měsíce, přísahám na svoje Potvrzení o studiu. Ostatním se stalo nachlup to samý. Koukli jsme na sebe, tváře zkřivený strachy. A pak to přišlo. „Požadovanou stránku nelze zobrazit.“ Červí díra nás sežrala jak široký, tak dlouhý a my jsme zas po roce mohli vítat zlatý hochy z Nagána, vztekat se nad rozpadem Československa a požadovat vstup Česka do EU. Předměty vem čert, na tohle nějakej moderní a funkční systém z Brna fakt nemá. Tak zavřete oči, padá SIS.

pop /

T EXT: JAN CHARVÁT, IPS FSV UK FOTO: KONCERT ORLÍKU, ARCHIV

Prudkému rozvoji skinheads po roce 1989 nahrávala zejména dobová atmosféra. Zaprvé se hned po revoluci zvedla obrovská vlna antikomunismu. Přestože před rokem 1989 většina lidí držela, lidově řečeno, hubu, po roce 1989 se s antikomunisty roztrhl pytel. Trochu to připomínalo situaci po roce 1945, kdy řada lidí, která za války kolaborovala s nacisty, najednou otočila a stali se z nich zarytí komunisté. Teď se lidi předháněli v tom, kdo bude víc „napravo“ (v uvozovkách proto, že spousta z nich ani netušila, co pravice vůbec znamená).

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

Novopečení pravičáci odmítali vše, co propagovala levice, takže pokud se levičáci hlásili k internacionalismu (mezinárodní sounáležitosti), začátkem 90. let bylo najednou módní mluvit o nacionalismu. K tomu se musí připočítat také strach ze sociálních změn, které všichni očekávali, umocněný zmatkem, který po revoluci zasáhl českou politickou scénu. Obojí dohromady vedlo u řady lidí po volání po „vládě tvrdé ruky“. Z takového zárodečného roztoku však nevypěstujete nic jiného než čistokrevný fašismus. Potřebujete k tomu ale ještě jednu ingredienci. Vůdce. A toho jsme měli také. Dokonce hned dva. Pro střední generaci tu byl Miroslav Sládek a jeho otevřeně rasistická Republikánská strana (SPR-RSČ), pro teenagery Orlík v čele s charismatickým Danem Landou. Miroslav Sládek před revolucí pracoval pro KSČ jako cenzor tisku, po revoluci si na cenzuru v jednom kuse stěžoval. Náhle jako by vůbec nemohl pochopit, co je špatného na heslech jako Cikáni do plynu nebo Židi ven. Pro legrační mimiku a gesta se mu přezdívalo Mr. Bean. Fenomén Orlík Zásadní vliv na formování české skinheadské scény měla kapela Orlík. Kdyby Orlík vznikl o pár let později, patrně by nedosáhl ani zdaleka takového úspěchu. A naopak – kdyby tady na počátku 90. let žádný Orlík nebyl, patrně by se skinheadská subkultura v Čechách tak prudce nerozšířila. Mase fanoušků, která skupinu následovala, směs polovojenské módy, primitivního rokenrolu a ideologie míchající nacionalismus, antikomunismus a rasismus doslova učarovala. V letech 1990–1991 se Orlík stal fenoménem, snad každý teenager znal texty a měl doma kazetu nebo desku (a kdo tvrdí, že ne, ten poslouchá Orlík dodnes). Hudba i texty Orlíku byly jednoduché a neměly antisociální charakter jako metal nebo punk. Nabízely také jednoduchý politický postoj, který se odvolával na antikomunismus, nacionalismus, rasismus a husitství, což se právě výborně strefilo do dobového diskursu. David Matásek se tehdy vyjádřil ve smyslu, že skinheadi jsou něco jako Rychlé šípy. Že je to spíš zbožné přání, začalo být jasné poměrně záhy. Násilí a pomsta Vietkongu v ulicích Když po pádu komunismu zanikla tzv. železná opona zadržující většinu informací o životě na Západě, konečně se vyjasnilo, jak jednotlivé subkultury vlastně vypadají a jaké postoje zastávají. Řada rasisticky založených pankáčů si oholila vlasy a pár skinheadů, kteří rasisty být nechtěli, si je naopak nechalo narůst. Naprostá většina skinheads, která se na počátku 90. let u nás objevila, byla rasistická, nacionalistická a násilnická. Násilí pro násilí, násilí „jen tak“ se stalo novou městskou zábavou, a protože policie v těch nových časech nevěděla (a někdy možná ani nechtěla vědět), co má se skinheady dělat, velmi často je nechávala, ať si dělají, co se jim zlíbí. Pokud mluvíme o rasismu, hlavním terčem skinheadů byli Romové, Vietnamci, Afričané a Kubánci, kteří k nám jezdili už od komunismu na studijní pobyty nebo pracovat. V novinách se tak velmi brzy začalo psát o vzájemných útocích a rvačkách, ale také o vzniku domobran, které zejména Vietnamci začali vytvářet. A byli v tom celkem dobří, což se ukázalo jako problém. Průměrný skinhead v roce 1990 byl mladý kluk, který se cítil jako zachránce národa, ale ve skutečnosti to byl zbabělec silný jen ve své uniformě a ve skupině kámošů. V jednom z prvních dokumentů mapujících scénu bývalý skinhead otevřeně uvedl: „Skinheadi nikdy neútočí jeden na jednoho. Musí jich být aspoň pět, ale raději deset na jednoho.“ V deseti lidech samozřejmě zbijete kohokoli, natož malého hubeného Vietnamce, ale pokud hrozí nebezpečí, že se najednou odněkud vynoří deset až dvacet jeho příbuzných ozbrojených topůrky od krumpáčů nebo mačetami (což se tehdy skutečně několikrát stalo), vaše bojová

W W W.REDWAY M AG.C Z

nálada okamžitě klesne. Skinheadi se proto na Vietnamce brzy vykašlali a našli si lepšího nepřítele. Lepšího v tom, že útok na něj nesl jen minimální rizika. Tím terčem byly další subkultury, na prvním místě pankáči, skejťáci a anarchisté. Spousta mladých si na začátku 90. let užívala nově nabytou svobodu, nosila výstřední oblečení, experimentovala s účesy a piercingem, kouřila trávu, požadovala ukončení povinné vojenské služby a prostě hledala svou identitu. V očích skinheadů to byli feťáci a levičáci, tedy podlidé, které je potřeba vyhubit stejně jako podřadné rasy. Navíc šlo o mladé kluky a holky, kteří se neuměli (a většinou ani nechtěli) prát a za které se nikdo nepostavil. Prostě ideální cíl. První pokusy o organizaci Zatímco před rokem 1989 bylo skinheadů v Čechách několik desítek, do roku 1992 jich byly tisíce. V tomhle momentě vstoupilo na scénu několik lidí, kteří se pokusili skinheady organizovat. Asi nejzajímavějším momentem byl pokus Vladimíra Franze (jo, toho potetovaného kandidáta na prezidenta) a Jiřího X. Doležala (jo, toho novináře, který píše o kouření trávy), kteří spolu s Danielem Landou chtěli ze skinů vytvořit určitou politickou a paravojenskou jednotku. Poměrně brzy se ukázalo, že to nebude tak jednoduché, zejména proto, že většina skinheadů začala poměrně přirozeně (pod vlivem skinheadských kapel ze Západu) tíhnout k otevřenému neonacismu. Všichni jmenovaní „manažeři projektu“ z dalšího organizování vycouvali a Vladimír Franz později dokonce toto své angažmá popíral a tvrdil, že šlo jen o sociologický výzkum… Taky kluci z Orlíku brzy zjistili, že z lahve vypustili džina, kterého nelze dostat zpátky. Začaly vznikat nové kapely, se kterými Orlík hrál na koncertech a které se už nijak nestyděly zpívat o „bílé rase“, upalování „negrů“ a židobolševickém spiknutí, jako tomu bylo v případě kapely Braník. Landa s Matáskem se ještě pokusili svým vystoupením v České televizi situaci uklidnit, ale ukázalo se, že na prudce se rozvíjející subkulturu už nemají vliv, a během roku 1991 skupina Orlík zanikla. Radikalizace Skupiny, které vznikaly souběžně s Orlíkem (Braník, Valašská liga), byly doplněny kapelami jako Diktátor, Vlajka (podle kolaborantské nacistické skupiny z období protektorátu), Zášť 88 (číslice 88 je šifrou pro „Heil Hitler“, protože H je osmé písmeno v abecedě) nebo Buldok. Tyhle kapely přímo opěvovaly Hitlerovu třetí říši a otevřeně nenáviděly Židy, které pokládaly za zdroj všeho zla. Z tohoto prostředí také vznikly první organizace, které měly politický charakter, jako byla Vlastenecká fronta (VF), která se v roce 1993 zaregistrovala na ministerstvu vnitra jako občanské sdružení. VF se hlásila k tradici českého fašismu, ale současně úzce spolupracovala s další, tentokrát neregistrovanou organizací, která u nás v roce 1993 vznikla. Tou bylo uskupení Bohemia Hammerskins, inspirované organizací Hammerskin Nation z USA, která se odvolávala ke směsici vikinského novopohanství a nacismu. Vývoj, který v Evropě trval skoro dvacet let, jsme v Čechách zvládli ani ne za dva roky. Kališníci Část skinheadů se ale přece jen pokusila uvést ideologii Orlíku do praxe, a tak v roce 1993 vznikla i Vlastenecká liga (aby se to nepletlo), jejímž čestným předsedou se stal Daniel Landa. VL se snažila udržet skinheads nacionalistické, ale ne neonacistické, což se jí několik let částečně dařilo a zároveň se kvůli tomu dostávala permanentně do konfliktů zejména s Bohemia Hammerskins. To vedlo v roce 1995 k rozhodnutí úplně rezignovat na skinheadskou image. A výsledek? V podstatě okamžitý zánik organizace, protože se ukázalo, že to bylo právě skinheadství, které většinu členů Ligy zajímalo. Prostor tak zůstal otevřený jen pro neonacisty.

pop /

T EXT: DR. LÁSKORÁDOVÁ FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

SEX, LÁSKA, STAROSTI Jak mám říct klukovi, že jsem od něj chytla infekci a měl by jít k doktorovi? Je to trapný. Jo, a jsem to zase já, jak jsem se minule ptala, jak mu říct, že jsem s ním těhotná, ale nakonec jsem nebyla. A jo, je to ten samej kluk. A ne, nechodíme spolu. Vlaďka Milá Vlaďko, na to, že spolu nechodíte, už jste toho spolu dost zažili, viď ☺. A když máte intimní vztah na té úrovni, že spolu i spíte, myslím, že spolu klidně můžete mluvit i o tom, že tě nakazil. Pokud jsi to ještě neudělala, rychle mu to (co nejohleduplněji) řekni. Možná totiž nejsi jedná, se kterou „nechodí“. Šíření infekce není dobré pro nikoho, sama z ní radost asi taky nemáš. Podle mě by bylo fajn říct mu to klidně, nic nevyčítat, z ničeho neobviňovat, prostě neutrální tón. Držím palce. A prosím, zvaž taky bezpečnou antikoncepci, v tvém případě ideálně kondom, protože jak vidíme, otěhotnění není jediné riziko nechráněného sexu.

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

Je PMS real, nebo je to jenom nějaká mytologie jako bod G? Lukáš, 16 let Milý Lukáši, pro mnoho žen není PMS mytologie, ale realita. I když premenstruačním syndromem netrpí zdaleka každá žena, je na rozdíl od bodu G vědecky prokázanou součástí menstruačního cyklu stejně jako třeba ovulace. PMS vzniká z nerovnováhy mezi ženským a mužským hormonem a vyznačuje se mnoha nepříjemnými fyzickými a emocionálními projevy. Dá se zmírnit úpravou jídelníčku (zařadit do něj potraviny s obsahem železa), ale taky hormonální antikoncepcí nebo některými přírodními preparáty, jako jsou bylinné čaje. Pokud si žena stěžuje na PMS, obvykle to nedělá proto, aby upoutala pozornost okolí, ale proto, že jí prostě není dobře.

smysly /

T EXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

FILM Všechno bude fajn režie: Robin Kvapil 30. ŘÍJNA V 19.00 HOD, 80 Kč MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE, MLP.CZ

V hlavní roli město Brno. Tak to si my, Pražáci, vychutnáme. Zvlášť když to natočil ostrý hoch Robin Kvapil, kterého se citlivější dívky tak bojí, že se při setkání s ním rovnou rozpláčou. Robin se s nikým nepárá, pošle vás do… háje tak rychle, že ani nestačíte říct „sbohem“ nebo něco. V jeho filmu se proplétá několik příběhů hlavních postav, kterými jsou místní politici, vysloužilí revolucionáři, roztomilí xenofobové a autističtí umělci. Žít Brno! Po projekci následuje diskuze s režisérem. Nakonec ale bude všechno fajn.

KNIHA Blackout MARC ELSBERG NAKLADATELSTVÍ OMEGA, 2017, KNIHYOMEGA.CZ

Teoretický, ale docela realistický scénář, jak by to vypadalo, kdyby ve většině Evropy a částech USA došlo k výpadku elektrického proudu. Je tma, zima, nefunguje veřejná doprava, výtahy, benzinové pumpy, neteče ani voda z kohoutku. Elsberg samozřejmě vše okořenil dávkou fikce, to by jinak nebyla beletrie. Italský bývalý hacker a programátor Piero Manzano si všimne podezřelého kódu na elektroměrech a věří, že dokáže přijít na to, kdo to dělá. Kapitoly jsou krátké, maximálně na tři stránky, děj uhání jak šinkanzen. Mrazivé, napínavé, zábavné.

VÝSTAVA Autumn Opening 18. ŘÍJNA NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE – VELETRŽNÍ PALÁC, NGPRAGUE.CZ

Přijďte 18. října do Veletržního paláce, bude tam filmová instalace Manifesto v hlavní roli s jedinečnou a božskou Cate Blanchett převtělenou do třinácti postav – od bezdomovce po učitelku. Nová výstava s názvem Biafra ducha vás seznámí s tvorbou afrických a asijských studentů filmu, Biafra je, jak víte, strašně chudý africký státeček, ze kterého neznáme nic jiného než fotky podvyživených dětí s nafouklými břichy, takže Biafra ducha asi znamená duchovní chudobu nebo tak něco. No a StartPoint 2017 představí to nejlepší ze současné studentské výtvarné tvorby, to znamená všelijaké ty podivné a zábavné moderní objekty.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Mám zkušenosti Na úvod jedno přiznání. Mám ty restaurace rád. Mám je spojené s cestováním, protože si v nich můžu dát kdekoli na světě jídlo za přijatelnou cenu, a díky výbornému marketingu, kdy housky na fotkách vypadají jako právě vytažené z pekárny a šplíchající kapky vody kolem zelených listů salátu vytvářejí dojem absolutní zdravosti, ani nemám pocit, že bych jedl něco špatného. Některé kampaně mě ale zarážejí. Nemám zkušenosti. To je slogan? Na co apeluje? Cíl kampaně chápu, jenom to ve mně vyvolává smutný pocit, že žijeme ve společnosti plné mladých lidí, co vědí, že nemají žádné zkušenosti, a tak se tak potulují kolem, až přijdou na přijímací pohovor a tam odevzdaně řeknou „dobrý den, nemám zkušenosti“. Každý má z nás přece má co nabídnout, jen se musí soustavně vystavovat prostředím, ve kterých si to ověří. Dobrovolnictví, cestování (ať „jen“ po ČR, nebo po světě) nebo studium na střední škole v zahraničí jsou taková prostředí. Bezpečná. Nejde v nich o peníze, zdraví ani kariéru, jen o zážitky a sbírání zkušeností, které se hodí v každém zaměstnání. Jako dobrovolník se středoškolák může otrkat v mnohem kvalifikovanějších činnostech, než je management obracení karbanátků, může přičichnout k zajímavějším věcem, než je smrad spáleného oleje. Jako student v zahraničí sbírá zkušenosti každý den. Učí se, že všednost může mít zcela jiný průběh, než jak je zvyklý, a tohle poznání je v dnešním navzájem úzce propojeném světě zcela zásadní a zároveň nenahraditelné. Věděli jste například, že v Uruguayi začíná škola až po poledni? Jsou zkušenosti ze studia v zahraničí nebo dobrovolnictví vhodné k tomu, aby se jimi člověk pochlubil v pracovním životopise? No samozřejmě! Je to stokrát lepší než říct „dobrý den, nemám zkušenosti, tak co se mnou uděláte?“. Musíme se už konečně naučit říkat, v čem jsme dobří. Pokud opravdu jsme, není to vytahování. Martin Langpaul, YFU

pop /

T EXT: JINDŘICH ŠÍDLO, SEZNAM.CZ ILUSTRACE: VLADIMÍR STREJČEK, DRAWETC.

Nikdo mě nerespektuje. Jsem fanoušek Arsenalu Moje roky se nepočítají od 1. ledna do 31. prosince jako u ostatních normálních lidí. Já žiju na sezony. Od půlky srpna do půlky května. Zbylé tři měsíce se vzpamatovávám, nabírám sílu, vynahrazuji ženě a dětem vše, o co jsem je v předchozích měsících sobecky připravil, slibuju si, že se příští rok už nebudu takhle nervovat, protože co z toho pak mám, nic nemám, jen žaludeční neurózu a výsměch okolí.

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

A rozhodně se mnou nepočítejte na první zápas, to si dokážu najít opravdu smysluplnější program, pojedu někam s rodinou, protože na to fakt už nemám náladu, letos už ne. Možná bych přišel někdy v půli září, podle toho, jak to budou hoši letos hrát, a jestli to budou hrát jako posledních třináct let, klidně tu sezonu odepíšu celou. Možná se přijdu podívat na Vánoce. A na Tottenham. Maximálně ještě na Chelsea a Manchester United. A City, případně. A pak přijde ten den a já s partou podobně postižených přátel sedím v hospodě James Joyce u Kozího plácku a vyjeveně koukám na televizi v rohu. Už to začíná. Na Emirates, protože poslední roky začínáme pravidelně doma, sedí šedesát tisíc lidí a všichni jsme jedno velké společenství spojené vírou v červenobílý dres a vzpomínkami na všechny ty skvělé muže, kteří kousek dál (na starém Highbury) poráželi, koho chtěli. Na vůdce Tonyho Adamse, který zlomil soupeři nohu jediným pohledem. Na Patricka Vieiru, který se dokázal s Royem Keanem z Manchesteru United porvat v tunelu ještě předtím, než přivedli své týmy na hřiště. Na Thierryho Henryho s Denisem Bergkampem, dva nejelegantnější hráče všech dob, kteří proměňovali pravidelně Highbury v galerii moderního umění. Na Arsèna Wengera v časech, kdy byl ještě při smyslech. Na ty staré časy, kdy jsme věděli, že když titul nevyhrajeme letos, tak se nic neděje, protože ho vyhrajeme nejpozději příští rok. Jsem fanoušek Arsenalu a tohle je moje zpověď. Už sama otázka, proč vlastně fandím Arsenalu, zní, pardon, ale trochu jako provokace. Cítím v ní takové to… víte co. Něco jako „máš zálibu v sebepoškozování“? Nelituješ, že sis místo Hornbyho Fotbalové horečky tenkrát nepřečetl něco jiného? Kdy jste naposledy vyhráli titul? Kdy jste naposledy vyhráli nad Chelsea? (To náhodou vím, v říjnu 2011, 5:3, tři góly dával Robin van Persie a já se ve Zlaté hvězdě ve Smečkách objímal s kamarádem, kolegou novinářem Luďkem Mádlem.) Kdy jste naposledy vyhráli v lize na Old Trafford? (To teda už fakt nevím.) A kdy zase něco vyhrajete – ale nezkoušej se zesměšňovat FA Cupem. (FA Cup je mimochodem skvělá soutěž a nesmírně cenná trofej, zeptejte se v Tottenhamu, jestli ještě žije nějaký pamětník jejich posledního vítězství.) Celé mi to připomíná jednu slavnou protirasistickou reklamu britské Komise pro rasovou rovnost, na které je vyobrazen mladý muslimský klučina se smutným pohledem a velkým headlinem „Nikdo mě nerespektuje“. Menším písmem je tam dopsáno „Jsem fanoušek Arsenalu“. Haha. Hahaha. Nejvtipnější na tom je, že ta kampaň je z jara roku 1999. Rok předtím vyhrál Arsenal poprvé pod Wengerem double. V létě pak přišel z Juventusu Henry. O tři roky později vyhrál Arsenal znova double a v roce 2004 prošel celou sezonou bez jediné porážky. Invincibles! To se to vtipkovalo. Tenkrát nebylo těžké fandit Arsenalu. Nebyla to taky ještě doba, kdy si každý uživatel Facebooku musel povinně vybrat jeden anglický fotbalový tým a každý víkend tím obtěžovat své přátele. (Nejspíš proto, že tenkrát Facebook v Česku ještě ani nebyl.) Ale neříkejte mi, že je náhoda, že se tu pak objevilo tolik fanoušků Chelsea (dobře, Petr Čech…) nebo Manchesteru United. Vybrat si tým, který pořád nebo aspoň se spolehlivou pravidelností něco vyhrává, není tak těžké. Ale fanděte klubu, jehož majitel nedávno jasně řekl, že do něj neinvestoval proto, aby sbíral trofeje. Dobře, abych se zas tak nelitoval, znám chlápky, co fandí Aston Ville, Newcastlu a dokonce Tottenhamu. Proč, to nevím.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Arsenalu nemůžete dneska fandit jen z nostalgie. I když by to vlastně bylo jednodušší – asi jako když si vyberete Liverpool. Nebo Spartu. Na fandění Arsenalu je nejdráždivější to vědomí, že vám každý rok chybí k titulu vlastně jen kousek, pár bodů (obvykle tak deset), několik málo zápasů ve Stoke, Southamptonu, s West Bromwichem, Watfordem doma. Obvykle to tedy víte nejpozději od Vánoc, někdy i dřív, ale pořád tu naději v sobě živíte, pořád doufáte, že i soupeři někde musejí udělat chybu, nemůžou přece pořád vyhrávat venku 2:0, když to potřebují, jenže oni obvykle opravdu vyhrají. My ne. Když jsem se na to ptal v rozhovoru před pár lety Petra Čecha, zjevně se při odpovědi bavil: „Arsenal přestal vyhrávat, protože nemá hráče, kteří si pamatují, jak se něco vyhrává,“ řekl mi tenkrát. Díky za informaci. Ale taky to bylo v březnu 2014, kdy Čech chytal za Chelsea a měl vyhráno všechno, co se vyhrát dá, ligu, Ligu mistrů, FA Cup, Evropskou ligu. O rok později přišel do Arsenalu, takže jsem samozřejmě očekával, že tyhle zkušenosti někomu předá a všechno půjde zase tak, jak bychom si přáli. V prvním zápase doma – ano, seděl jsem opět v James Joyce u Kozího plácku, co jiného bych měl dělat – s West Hamem dostal dva góly jak mladší dorostenec a od té doby přidal do sbírky jeden FA Cup, tu báječnou cennou trofej úplně na nic. Tohle je myslím rozdíl mezi námi a fanoušky, řekněme, Tottenhamu, kteří vědí, že jejich klub stejně nikdy nic nevyhraje, takže když náhodou jednou za dvacet let skončí v tabulce před Arsenalem, vydávají pamětnická DVD. (Tenhle vtip jsem opsal z nějakých britských novin, tak dobrý mi připadá.) Arsenal je pořád někde na cestě – i když, přiznejme si, na cestě dolů. Pohled na Liverpool varuje, že tenhle propad může přijít celkem lehce, ale škrábat se zpátky je o něco obtížnější. A já si pořád myslím, že tam dole ještě nejsme. Sice jsme vypadli z TOP 4, ano, ale to se stalo i v jiných rodinách, třeba v Chelsea a United. (Za pozornost teda stojí, že nás dokázali i ve svých nejhorších sezonách pravidelně porážet.) Jenže oni se pak vrátí zpět a seberou titul. To je jejich meta. A ta naše? Vlastně už ani nevím. Jel jsem v té předminulé sezoně, kdy jsme všechny tradiční soupeře konečně nechali za sebou, na poslední zápas doma s Aston Villou. Možná že takhle blízko tomu, abych viděl na vlastní oči náš titul, už nikdy nebudu. Když tedy odpočítáme těch 10 bodů náskoku Leicesteru. Proč zrovna Leicesteru?! A proč tenhle rok? Arsenal porazil slaboučkou sestupující Aston Villu lehce 4:0, a protože Tottenham podle očekávání dostal pět gólů v taky sestupujícím Newcastlu, znamenalo to, že jsme zase skončili před ním. (Tehdy ještě.) Šedesát tisíc lidí na tribunách stálo a nadšeně skandovalo, taky loučícímu se Tomáši Rosickému, symbolu ztracené generace Arsenalu, která svoje nejlepší roky položila za oběť přesunu z Highbury na Emirates, civilním jménem Ashburton Grove. Byl slunečný, i když docela chladný květnový den v severním Londýně, a my se na tribunách radovali, i když nás asi všechny napadalo to samé: Kdy jindy jsme to chtěli asi tak vyhrát? Kdy bude zase ta šance tak neuvěřitelně blízko? Kdo vymyslel Leicester? A proto fandíme Arsenalu. Protože věříme, že se dočkáme. Nemáme už žádnou jistotu jako tenkrát, kdy po Highbury běhal Henry s Vieirou a Bergkampem, a vlastně ani žádné pořádné argumenty sami pro sebe, že by to tak mohlo být. Jen věříme. Věříme v nejzoufalejší ze špičkových anglických klubů. Věříme v Arsenal, jaký byl a jaký by mohl být, i když už dávno není.

pop /

T EXT A FOTO: JIRKA ULTRAFINO HOLUBEC

Jak hippies stvořili jógu Z jakékoliv knize o józe, tantře a podobných disciplínách získáte už po pár prvních stránkách dojem, že Indie je země, kde se mimina rodí rovnou v lotosovém sedu a v patnácti je čeká povinná maturita z dosažení nirvány. Takovou Indii můžete v Indii opravdu zažít, je to totiž dobrý byznys – v podstatě tam jógu cvičí pouze turisti, do indické tradice moc nepatří. Ale zas aby nedošlo k omylu: Indie je velmi duchovně založený kontinent. Kontinent, nikoliv země, protože až do doby, kdy ji začali kolonizovat Angličané, Indie nikdy jako jeden stát neexistovala. Dodnes se zde mluví skoro osmi sty jazyky a nářečími, které se od sebe liší stejně výrazně jako zvyky, kuchyně a historie jednotlivých regionů. Lidé z Goa a Bengálci mají společného asi tolik jako

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

Španělé a Laponci – čili skoro nic, kromě toho, že doslova každý (včetně žebráků) vlastní obrovský smartfoun a neustále někam telefonuje. Stejně rozmanitý je i zdejší duchovní život. Jen panteon dominantního hinduismu údajně čítá 330 milionů bohů, ze kterých si vybere opravdu každý. Chrámů, mešit a kostelů tu najdete bezpočet a každý dům, krámek i ten nejnuznější přístřešek ve slumu má někde v rohu oltářík s hrstí květů a vonnými tyčinkami. Svého ochránce vozí Indové i na palubní desce aut (při zdejší dopravě založené na pravidle „hlídej auto před sebou a neustále trub“ je to pochopitelné). Co tu ovšem budete hledat marně, jsou přesně ty disciplíny, které tu hledají cestovatelé ze Západu. Meditace jsou doménou sádhuů, svatých mužů, které občas potkáte u chrámů posedávat u zdi a čekat na almužnu. Po tantře a kamasútře radši ani nepátrejte. Indové jsou velmi puritánští a považují za neslušné, i když se na veřejnosti chytnete s partnerem za ruku. Dotazy na krkolomné erotické výjevy z průčelí chrámů je uvádějí do trapných rozpaků. Ze všech disciplín

ale neilustruje rozdíl mezi Indií našich představ a Indií reálnou nic lépe než jóga. Její kořeny opravdu sahají hodně hluboko do indické historie. Na rozdíl od našeho gymnastického pojetí šlo ale o spirituální nauku, která postupem doby takřka zanikla a přežívala jen v několika málo školách, hlavně ve městech Madras a Púna. Do podoby, kterou známe z dnešních fitnesscenter, se začala formovat až v 60. letech. Impuls k její obrodě přišel kupodivu ze Západu. Rodí se takzvaný ezo sh*t Západním světem se valí psychedelická hippie vlna. Umělci, muzikanti a mladí, všichni otrávení kulturním materialismem svých rodičů (kteří ale na to, aby se měli dobře, museli těžce dřít) se svěřují do rukou kohokoliv, kdo se tváří dostatečně duchovně a má dostatečnou zásobu substancí na rozšíření vědomí. Z Indie přichází někdo nový, říká se mu guru. Duchovní vůdcovství je tu povolání s dlouhou tradicí a zdejší učitelé mají tu výhodu, že díky britské kolonizaci umějí anglicky a zrovna se příhodně uvolnily imigrační zákony. Ideální příležitost odjet šířit učení do Evropy a Spojených států. Jak jejich sláva rostla, rostl i počet ezonadšenců, kteří zatoužili pít přímo u pramene a hromadně odjížděli hledat tu správnou Indii, prosáklou tajemnými orientálními naukami. Takový trip podnikli The Beatles, Steve Jobs, George Lucas, ale třeba i Elizabeth Taylor nebo Bill Clinton, později prezident USA, hehe. Místním to připadalo divné. Byli zhruba ve stejné situaci jako náš moravský vesničan, ke kterému by přicestoval neznámý cizinec a začal se ho vyptávat na druidy a rituály k uctívání Peruna a Radegasta. Jelikož ale měli ti podivíni u sebe libry a dolary, nikdo jim ani v nejmenším nic nerozmlouval. Jestli mají Indové něco společného, je to vášeň pro obchod. Když jim za něco chcete zaplatit, prodají vám to, i kdyby to měli na místě vymyslet.

Skutečná Indie je vostrá, milánku Pokud tedy jedete do Indie za jógou, nenajdete to cenné, to autentické, ale produkt, který byl vytvořen na míru představám lidí ze Západu. Cvičení jógy se věnuje asi tolik Indů, kolik Čechů chodí v lidovém kroji. Školy jógy mají ceny nasazené na turistické hladině a pro většinu místních jsou tím pádem stejně moc drahé. Některé školy nabízejí i veřejně přístupné kurzy financované různými nadacemi, ale moc rozdílu to nepřineslo. Obyčejný Ind má zřejmě jiné starosti než se učit, jak si dát nohu za krk. To samé můžeme říct o meditaci, tantře, ajurvédě a podobných „tradičně indických“ disciplínách. Všechny žijí z turistů a nutno dodat, že velmi dobře. Ezoturistika je jedno z nejvýdělečnějších odvětví indického turistického ruchu. Ašramy, původně kláštery a duchovní centra hinduismu, dnes vypadají jako kříženci hotelů, kongresových center a tělocvičen říznutých nalejvárnou lehce stravitelného duchovna. Jógu v nich vyučují podnikatelé, kteří si přečetli pár příruček o osobním rozvoji, nadrtili nazpaměť Paula Coelha a nechali si narůst plnovous. Výhodou těchto ašramů je, že návštěvníci v nich dostanou přesně tu Indii, jakou si vysnili. Je to tak lepší, protože na skutečnou Indii nemá každý žaludek. Vedle každého sebekrásnějšího chrámu objevíte pravděpodobně i velké a smrduté smetiště. Indická usměvavost, nekonečná trpělivost a tolerance mají odvrácenou tvář v nepochopitelné bezohlednosti, krutým zacházením se starými, nemocnými a dětmi a nemilosrdným kastovním systém. Tuhle pravou Indii, kde se perou smrady s vůněmi a krása s hnusem, v ašramech neobjevíte. Když se do ní ale přesto vydáte a naučíte se ji vnímat bez předsudků, zjistíte, že vám přinese dávku duchovní potravy, ze které budete čerpat hodně dlouho. A ani si přitom nebudete muset dávat nohu za krk.

Napsala nám učitelka jógy z Indie Jugnu Agarwal má na učení jógy papíry, v životopisu uvádí, že ráda kombinuje tradiční techniky s moderními a má cit pro umění. Poslala nám mail s prosbou, jestli bychom otiskli tento její osvětový článek. Jóga, mantra života Jóga není cvičení, ale životní styl. Léčí a zpevňuje tělo i mysl, učí nás sebeovládání, přináší do duše mír. Začínala jsem jako každý jiný: přihlásila jsem se na hodiny cvičení ve fitku, abych zhubla, což se podařilo, nakonec jsem si ale jógu zamilovala pro něco jiného. Je to holistický přístup k životu, kdy celek je důležitější než jeho části. Každá část má význam pouze ve vztahu k ostatním částem a celek nelze pochopit jejich odděleným zkoumáním. Nejdřív to bylo těžké. Cítila jsem otupělost v rukou, nohou a prstech, ale nevzdala jsem to. Zjistila jsem si něco o ajurvédě, což je pět tisíc let starý medicínský systém, který se v mnohém shoduje s poznatky moderní medicíny. Pronikla jsem hlouběji do tématu a začala staré kombinovat s novým. Přineslo to tak úžasné výsledky, až mě to zaskočilo. Miluji jógu s podporou vědy, je to ta nejužitečnější věc, co znám. Když zahrneme jógu do našeho životního stylu, vždy nastanou podstatné změny. První, k čemu dojde, je duševní stav. Naše nastavení vůči životu. Většina běžných zdravotních problémů, kterými trpíme, jóga zmírní, některé z nich dokonce úplně zmizí. Dalšími aspekty ovlivňujícími celý náš život jsou meditace a zpívání manter. Chce to ale výdrž, jóga nepřináší rychlá řešení, zato jsou pevná a trvalá. Pro začátečníka je těžké cvičit správně, udržet ásany v předepsané formě. Také jsem to neuměla. Kdo se józe oddá a poctivě se v ní každý den zdokonaluje, může se stát profesionálem jako já a předávat učení dál. Jóga má uzdravující moc, pomáhá zvládnout stres a úzkost, osvobozuje mysl a tělo. Takže navrhuji: oblékněte se do cvičebního úboru, položte se na podložku a začněte zkoumat, co vše vám jóga může dát.

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

F OTO: JAY MANTRI

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

SKAUTING

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

TEXT A FOTO: JONÁŠ VERNER

Já, skaut Jednou skautem, navždy skautem. Platí to. Ve skautu jsem aktivně strávil přes deset let, což je polovina mého dosavadního života. Žump, Shrek, R2-D2 a já jsme parta. Na Mývala mě pokřtili, když jsem se na jedný výpravě snažil smejt tavenej sýr z kalhot. Jak přišli k přezdívkám ostatní, se radši ani neptejte.

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

Po odmlce Naší čtveřici se stalo to, co mnohým partám před náma: škola a práce vytlačily aktivní skautství do vyhnanství. Tu díru, co vznikla, pak zaplnil trochu zvláštní pocit viny, který jsme leta konejšili křížovýma výpravama do nejrůznějších koutů světa, jednou spolu, jindy každej sám. Se Žumpem jsem jel na kole do Polska, s R2-D2 jsme procestovali Rumunsko a v listopadu míříme do izraelský pouště. Po letní návštěvě filmových Varů jsme se po delší době všichni čtyři konečně sešli na jedný grilovačce. Ovládla nás nostalgie tak mocná, že R2-D2 navrhl, abychom se druhý den jeli podívat do skautského tábora. Divoký začátky Z mého úplně prvního tábora mám formující zážitky na celej život. Za nejtěžších letních dešťů jsme se Žumpem potagovali naši plachtu repelentem, což ji znehodnotilo, a taky jsme se ve vyžehlených svátečních krojích vyváleli v blátě. Žump teď studuje sochu na AVU a renovuje varhany. Fakt nechci vědět, co si o nás tehdy vedoucí mysleli a kde viděli naši budoucnost. Pamatuju si, jak jsem tenkrát strašně nechtěl, aby se ve škole vědělo, že jsme skauti. Vůbec jsem si za tím nestál, i když na schůzkách a táborech jsme toho zažili víc než za celej první stupeň ve škole. A jak jsme z vlčat dorostli do starších skautů, začala ještě k tomu puberta, vzdor vůči všemu. Rebel, rebel Mysleli jsme si, že náš oddíl je jinej než ostatní. Byli jsme vyvrhelové a jakákoliv disciplína těch druhých v nás při setkáních nebo na závodech vyvolávala akorát nechuť nebo cukání v koutcích. Až časem jsme zjistili, že se cejtěj úplně stejně unikátně jako my. Občas se naše skupina ocitla v naprosto bizarní situaci, to když jsme navzdory všemu našemu nesnažení přece jen nějakej závod vyhráli nebo se umístili hodně vysoko. Mohli jsme se tisíckrát tvářit, že nás to nezajímá, ale ta skrytá vnitřní radost byla čistá. Neúspěšně dopadaly i snahy našich vedoucích o sblížení s dalšíma oddílama pomocí vícedenních výprav. Čistá ostuda a naše břicha bolavý smíchy. Při přechodu do roverů, tedy nejstarších skautů, na nás asi měla padnout nějaká zodpovědnost, ale naše politbyro bylo už natolik stmelený dřívějšíma zážitkama, že jsme táborovou poštu zneužívali k posílání dopisům našim prvním láskám, bořili rekordy v pití piva z petky, které u našeho tábořiště stálo sedmnáct korun, a velké akce typu Obrok jsme navštěvovali hlavně za účelem dělání bordelu.

Tenkrát jsem strašně nechtěl, aby se ve škole vědělo, že jsme skauti. Vůbec jsem si za tím nestál. Dalo mi to něco? Takhle jsem skautem proplouval, a kdybych se tehdy zastavil a zamyslel, asi bych neměl pocit, že to ve mně zanechává něco hlubšího. Přirovnal bych to ke chvíli, kdy se vrátíte z báječných prázdnin a jediný, co máte, je dobrej, avšak dost neuchopitelnej pocit. S nástupem na střední se ale začalo dít něco zvláštního. Kdykoliv jsem zatoužil po dobrodružství, skončil jsem s jedním z těch čtyř. V zimě jsme přecházeli Krkonoše, v létě umírali na Ukrajině, v Gruzii, Rumunsku, prostě všude, kde nešlo jenom o ležení na pláži. A najednou mi začalo docházet, že těch deset let ve skautu mi dalo víc, než jsem myslel. Skautský stopy jsem najednou viděl a doteď vidím skoro ve všem, co dělám, jak se chovám, co si myslím. Od

W W W.REDWAY M AG.C Z

upřímný lásky k přírodě přes vlastní pohled na svět až po to, že se dokážu na týden zašít sám někde na ostrově a užít si to, ačkoliv nemám pomalu ani na jídlo. Heslo skautingu je Buď připraven! Někomu to může znít směšně, třeba jako reklamní slogan továrny na kondomy nebo co, jenže takovej člověk tomu nerozumí. To heslo je hluboce pravdivý. Ať se kolem mě v životě nebo ve světě děje cokoliv, zvykl jsem si hledat řešení, myslet dopředu, hlavně nepanikařit a taky si vážit toho, co mám zrovna teď. Protože zítra už to mít nemusím, může se to proměnit v prach, může bejt hůř, anebo se naopak všechno může tisíckrát zlepšit. Nemá cenu nadávat, ale být připraven na všechno, prostě vzít v úvahu každou možnost.

Buď připraven! To by taky mohl bejt reklamní slogan továrny na kondomy. Jako doma Ráno po té sentimentální grilovačce teda vyrážíme autem na západ Čech, kde je skautský tábor. Je neděle, a i když to nikdo neříká nahlas, všichni tušíme, že se určitě přimotáme k něčemu zásadně významnému. Jako vždycky. Zaparkujeme a v hangáru nás kromě sladký vůně melounů vesele vítají i naši někdejší vedoucí. Jako by se zastavil čas. Po půlhoďce už pomáháme stavět pagodu, taháme s vlčatama suchý chroští a se skautama větší dřevo. Při práci přirozeně využíváme naše dávno zapomenutý dovednosti a řídíme ten child labour camp jedna radost. Na večerním nástupu jsou, jak jsme čekali, všichni umytý a učesaný, nikdo nevypadá, že se už druhej tejden protlouká divočinou. Po státní hymně jde z žerdě dolů česká vlajka, kde ji přebírá vlajková četa a odnáší uložit. Celý středisko, kolem osmdesáti lidí, jde mlčky a slavnostně za ní. Na mýtině nás pak čeká velká dřevěná hranice, kolem ní čtyři menší ohně do všech světových stran. Ohnivci pronášejí svoji řeč a zapalují oheň. Vedoucí střediska bere tajemnou krabičku a její obsah sype do ohně. Je to popel z minulýho slibáku a v něm zas popely ze všech předchozích let. Před náma hoří ten stejnej oheň, u kterýho se před víc než dvanácti lety stal skautem jeden sedmiletej kluk. Byl jsem to já, Mýval. A to je taky něco, co mi skaut dal. Uvědomění si trvání věcí, který přesahujou jeden lidskej život a tak. Nepřenosná zkušenost, ale přál bych ji všem.

MODERNÍ SKAUT Skauting není jenom vázání uzlů a chytání bobříků. Jeho základní hodnoty bys našel spíš v kladným vztahu k přírodě, ochotě pomáhat druhým, ohleduplnosti a fair play. Každej čerstvej skaut a skautka můžou na prvním táboře u slibovýho ohně přísahat, že tyhle hodnoty budou ctít navždy. Na schůzkách a táborech se člověk naučí hodně praktických skills, třeba jak přežít v divočině s petkou vody, konvičkou na šlehání mlíka a rolí potravinový folie (psal jsem o takovým případě v březnovém čísle s tématem Umělá inteligence), cílí se ale i na lidský nitro, poznávání sebe sama, svých možností, limitů. Ve skautu mě nikdo nikdy do ničeho nenutil, to je na tom nejlepší. Na všechno jsem si postupně přišel sám.

téma /

T EXT: JONÁŠ VERNER FOTO: JONÁŠ VERNER, KNIHA PŮLSTOLETÍ KRUHU, MICHAL STRÁNSKÝ

Za prezidentskou standartu jsme chtěli dva litry borůvek Rozhovor s Kořenem ze Ztohoven Legální, ilegální, legální, ilegální a legální. I takhle se dá popsat historie českýho skautingu ve dvacátým století. Skaut měl za komunistů i nacistů zaděláno na problémy, celá organizace se přesunula pod zem, do krypt a katakomb. A tak vzniklo to, čemu říkáme kryptoskauting, tedy oddíly maskované jako turisťáky, přírodovědné kroužky, školy lesní moudrosti a podobně. Něco o tom ví Roman Týc aka Kořen, skaut, Vont a zakládající člen skupiny Ztohoven – pamatujete si ještě na červený trenky na Hradě, ne? Vontové nežijou jenom ve Stínadlech? Jaroslav Foglar psal o dvou světech; o tom dobrým a o tom podsvětním. Hledal příměry a psal tak, aby se dětský čtenář postavil na tu dobrou stranu. U Vontů se mu to ale nepodařilo, měli v sobě až moc přitažlivej přídech dobrodružství, kultu, sekty. Rychlý Šípy mezi nima najednou vypadali jako vetřelci. Chtěli kázat dobro, ale Vontové měli vlastní svět. Foglar se snažil převyprávět něco, co se skutečně odehrálo, ale vkládal do toho takovej klubařskej princip, kterej je skautingu blízkej. Vontové třeba dodneška vidí Losnu jako zrádce. Koncepce a principy Ztohoven vycházej ze Stínadel, protože já a jeden další spoluzakladatel jsme Vontové. Jak se zkřížila skautská a vontská cesta? Skauti a Vontové byli po pádu železný opony neodmyslitelně propojený. Na konci osmdesátých let totiž existoval krom různých kryptooddílů i skutečnej skautskej underground, prostě ilegální skauti, například Cílovníci. To byla skautská guerilla, potají se přes ně třeba skládaly skautský sliby. Cílovníci udělali to, že jeli v roce 1987 ve skautských krojích, což se nesmělo, tábořit na Svojsíkovu Lipnici. Vlakem. A shodou okolností se v tom vlaku potkali se Zehněšekou, mým oddílem převlečeným za turisťák. Chápeš tu absurditu, ne? My, co jsme se schovávali a naše skautství tajili, jak jsme mohli, najednou potkáme ve vlaku oddíl v plný parádě, jak vystřiženej z přehlídky na Jamboree. Kroje, klobouky, nášivky, všechno. Masakr. Cílovníci a Zehněšeka, do který chodili mimo mě třeba šéfredaktor

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

Respektu Erik Tabery, zpěvák Monkey Business Matěj Ruppert nebo Geislerky (Lela a Aňa Geislerovy, viz str. 10, pozn. red.), si díky tomuhle setkání padli do oka a navzájem se inspirovali. A tak došlo k infekci skautskýho oddílu celým tím vontským étosem. Mají něco společnýho červený trenky na Hradě a skauting? Vždyť to byl starej dobrej boj o vlajku, co znáš z tábora. Nehlídali si ji, tak jsme jim ji vzali. Dlouho jsme pak nevěděli, co se dá s takovou prezidentskou standartou dělat. Přemýšleli jsme, co po Zemanovi požadovat, kdyby ji chtěl zpátky. Já vlastně ani nevěděl, kde ta vlajka je, protože my tři, co jsme byli nahoře, jsme to vědět prostě nesměli. Naposled jsme ji viděli, jak letí z Hradu dolů. Na jedný poradě pak Prófa (Vít Poláček) vyprávěl, jak jim někdo na táboře ukradl vlajku a pak za ni požadoval dva litry borůvek. Tím to bylo vyřešený, kdyby chtěl Miloš vlajku zpět, chtěli bychom po něm to samý, dva litry borůvek. Jenže o ni nikdy nepožádal. Lidi, co se mnou pověsili ty trenky na střechu, mají taky skautský zázemí. Třeba Matěje Hájka jsem poznal, když mu bylo deset. Chodil do oddílu, kterej vedla moje sestra. Jednou jsem přijel na jejich tábor ve skautským kroji a byl jsem za blázna. Další kluk, Filip Crhák, Čočkin, co se pak zabil na motorce, byl zas původně Vont jako já. Co se ti vybaví, když se řekne skautský tábor? Když jsme byli v roce 1988 s oddílem na Slovensku, to byl můj první tábor, tak mi vedoucí řekla: Kořene, támhle je nějakej oheň, běž zjistit, co to je. Takže jsem byl vyslanej na průzkum a asi jsem se měl vrátit zpátky a říct ostatním, o co jde. Takže jsem tam jako dvanáctiletej špunt doběh, jo, a co vidim – hoří tam stoh jak kráva. Pak si už jenom pamatuju, že kolem mě běhali lidi z tábora a pomocí hrnců a kýblů hasili. Našli mě, jak tam sedim a fascinovaně na to čumim. Za to jsem dostal kartáč, ale dodneška si pamatuju, jak mě ta ohnivá masa fascinovala. Myslíš, že v současnosti skauting něco ohrožuje a mohly by se vrátit časy kryptoskautingu? Skauti mají v současnosti podle mě problém s tím, že se jako největší organizace sdružující mládež dostali do hledáčku politiků. Mohl sis toho všimnout třeba v aféře Lály a toho nácka na demošce. Nakonec se to kvůli jejím podkolenkám zvrhlo v politickou debatu, která nahrávala Zeleným. To, že hostem tohohle Obroku byl Dominik Feri,

„Jako ortodoxní skaut jsem vždycky cítil potřebu vrátit skautu to, co mi dal.“

W W W.REDWAY M AG.C Z

téma /

virální člen TOP 09, vidím jako další varovný znamení. A naposledy je tady neslýchanej projev Donalda Trumpa na výročním setkání amerických skautů, který ho sice vypískali a vybučeli, ale už jenom to, že si dovolil tam přijet a spustit volte mě… Do tahanice o politickou moc by se skaut nikdy neměl dostat, ale bohužel k tomu dochází. Měl by být jakousi paralelní polis, postavit se jako zdravá opozice vládnoucímu establishmentu. Takhle to bylo dřív. Skaut by neměl bojovat proti něčemu, ale za něco. Vždycky, když jsem na Obroku, žasnu nad tim, jak svobodná je dnešní generace. Nezažili jste to komunistický trauma, víc si věříte. A to je to, co děláme tady v Paralelní Polis (sedíme spolu v Paralelní Polis, pozn. red.). Paralelní Polis je Institut kryptoanarchie, místo pro vzdělávání v oblasti základní digitální svobody. Skaut by měl bojovat za svobodu a já bojuju prostřednictvím Polis za tuhle svobodu. Jako ortodoxní skaut jsem vždycky cítil potřebu vrátit skautu to, co mi dal. Nikoliv v podobě toho, že bych třeba vedl družinu, chtěl bych skautu přinést něco, co jsem sám poznal ve světě digitálního prostoru. Třeba DeepWeb. Chci lidi přimět, aby přemýšleli moderně, za hranicí toho, na co jsme zvyklý. Dneska už veřejným prostorem není jen ulice, ale i virtuální prostředí a skaut by měl ve veřejným prostoru působit kladně.

PRÁZDNINOVÁ ŠKOLA „U projektu prázdninových škol jsem za normalizace strávil deset let. Byl to klon skautu, ze kterýho vyrostla třeba dnešní Katedra etymologie v Olomouci. Náplní školy byla výchova v přírodě, takovej instantní desetidenní skauting, oficiálně pod taktovkou Svazu socialistický mládeže. Tam se taky pohybovalo strašně moc lidí se skautskýma kořenama. Na svoji dobu byly prázdninový školy dost liberální.“ – Tomáš Hečko

KRUH: WOODCRAFT POD ROUŠKOU PIONÝRA Po srpnu roku 1968 bylo všem jasný, že je zle. Že skaut skončí, bude označenej za ilegální a šmytec. Z popela skautskýho oddílu vznikl třeba oddíl Kruh, ve kterým vyrůstala nejen moje máma. Skauti sundali kroje a naoko se z nich stali pionýři. Kruh funguje dodnes a padesát let jeho existence popisuje kronika Půlstoletí Kruhu: „Po zrušení skautingu jsem neměl v úmyslu vstupovat do žádné režimem podporované organizace. Pak mě jednou někdo pozval do oddílu Kruh a já to odmítl, protože byli pod Pionýrem. Později jsem ale slyšel vyprávět, co všechno se v oddíle dělá a že se tam jezdí na vorech a že to vlastně funguje skautsky, tak jsem si nakonec řekl, že důležitá je podstata, a ne to, pod čím se schovává, a šel jsem tam. Dnes jsem vděčný za ten ostrov svobody, kde jsme se mohli rozvíjet a uchovat si určitou míru nezávislosti na vládnoucím režimu.“ – J. Korčák, citováno z knihy Půlstoletí Kruhu

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

KATOLICKÝ UNDERGROUND „Katolíci byli za komunistů fakt tvrdě hlídaný. Takže museli jít pod zem. Jeden páter mi tehdy řekl: Podívej se, křesťani už se jednou v katakombách schovávat museli. A tak jsem se přes kamaráda dostal k takzvanému Modlitebnímu společenství. Tím, že mě tam přivedl, za mě ručil vlastní hlavou. Stávalo se totiž, že se do jednotlivých buněk infiltrovali udavači nebo provokatéři, a to když se stalo, tak bylo zle. Scházeli jsme se třeba takhle: V deset zazvoní telefon a tam ahoj, tady Sojka, ve tři u Pepy. Prostě jen heslo, hodina a konspirační název místa, kde se sejdeme, kvůli odposlechům. Se Společenstvím jsme často vyráželi na výlety na východ, třeba do Bulharska. Tam jsme byli svobodní, nikdo nás nekontroloval, poznali jsme se navzájem. Vedení, určitá zodpovědnost za sebe, za ostatní, nutnost si navzájem pomáhat – v tom mi Společenství připomínalo skaut, který jsem si pamatoval z konce šedesátých let. Ale něco tam chybělo, asi větší orientace na přírodu.“ – Michael Verner, táta autora tohoto článku

téma /

T EXT: JONÁŠ VERNER FOTO: RODINNÝ ARCHIV TOMÁŠE HEČKA

V zajetí Ohmů Kyberpunkový svět skauta umučeného gestapem S Tomášem jsme se sešli v Kavárně, co hledá jméno. Je tam narváno, tak kvůli šumu radši sedíme na dřevěný lavičce v galerii vedle. Srkáme Fritz kolu a bohudík, Tomáš hned navrhuje, že si budeme tykat. Pak se nadechne a začne vyprávět. Vyrůstal jsem v socialismu, skaut byl zakázanej. Stal jsem se teda utajeným skautem, takzvaným kryptoskautem, v turistickým oddílu. Vedli to tam takový tři strašně fajn lidi, vybudovali úžasnou věc, vnesli do oddílu skautskýho ducha. Náš oddíl stále existuje a jmenuje se TOM 1303 Marakaibo Třinec. Teď mají novou klubovnu, starou před časem dostali zpět původní majitelé. Moji rodiče byli taky skauti, skautský prapor se ale v rodině nejvíc váže k mému prastrýci Mirko Tlalkovi. Mirko Tlalka Narodil se v roce 1921 a byl totálně nasazen v třetí říši. Tam ho taky zatkli za protiněmeckou činnost a v lednu 1945, pár měsíců před koncem války, zemřel na následky brutálního výslechu. V protinacistickým odboji přitom nebyl. Detaily bohužel zatím neznáme, jen že se v Německu vídal s válečnými zajatci z Pobaltí. V roce 1946 dostal skautský vyznamenání Za statečnost in memoriam, který dodnes visí u nás doma.

„Každý národ možno vodit nějaký čas za nos, ale Němce věčně.“ Mirko Tlalka Cyberpunk before it was cool V roce 1940, což byl teda extrémně hnusnej rok, protože se zdálo, že to Hitler vyhraje, Mirko napsal a namaloval knížku pro svoje malé neteře. Desky z kartonu, nakresleno tuší a napsáno na stroji na neprůklepový papír. Je to o vlčeti, který se na noční hlídce dostane do vlastní baterky a teď se snaží dostat od pólu k pólu. Zlo reprezentují zlí Ohmové. Byli bychom rádi, kdyby se to třeba jednou vydalo, a taky o Mirkovi hledáme víc informací, protože nikdo vlastně moc nevíme, jak to s ním bylo. Na stránkách Skautského institutu, který se pátráním po skautech padlých ve válce zabývá, je u jeho jména špatně datum úmrtí a tak. Prastrýc Mirko je takovým zvláštním patronem naší rodiny, musel to být strašně zajímavej člověk.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Bratrství v Roxy Víš, co je zajímavý? Že skaut na ostatní skauty často nějakým zvláštním způsobem náhodou narazí. Znáš to, pozdní večerní nebo ještě líp brzké ranní hodiny v klubu Roxy, seznámíš se s někým sympatickým a potom, to už se znáte roky, vyjde najevo, že je vlastně taky skaut. To se mi stalo v devadesátkách, v období největšího hédonismu, kdy se v Praze pařilo nonstop ne tejdny nebo měsíce, ale rovnou celý roky. Haha, vlastně jsem se takhle seznámil i se svojí ženou. Po delším čase jsem zjistil, že její táta je über horal a že jsme oba prošli kryptoskautským turisťákem. Stát si za svým Podle mě je skauting nebezpečnej pro každé nedemokratické zřízení, protože právě v něm se koncentruje těch deset procent činorodých lidí, co jsou připraveni konat, a ne jen mluvit. Těch, co jsou viditelně proti bezpráví i za cenu, že to ohrozí jejich pohodlí nebo bezpečí. Dneska je to taky tak, skauti si stojí za svým, to znamená za demokracií, a to já cením. Jejich hlas je stále víc slyšet jednak díky Skautskému institutu, ale i lidem, jako je Lála z Brna, holka, co se na demošce nebála postavit náckovi a jejich fotka obletěla svět. Skaut si prostě dělá svým postojem to nejlepší jméno. Přece instituce, která se za 120 let ani jednou neohnula, musí stát za to, ne? Takže z takových lidí, co jsou ochotní rvát se za svobodu, musel bejt nacistickej a pak komunistickej režim nervózní. Mimochodem, Mirko Tlalkovi bylo jen o rok víc než tobě, když ho odvedlo gestapo.

Pak odbočíme od tématu a kecáme o Balkáně, cestách, RedWayi, životě a vůbec. Kecáme až ke vchodu do metra na Andělu, Tomáš jede někam na Karlín dělat rozhovor o designových židlích, já vyrážím pěšky na Karlák. V tom, že si skauti hned rozuměj, i když se neznaj, měl teda pravdu – naposled jsem si takhle dobře z fleku pokecal s holkou, se kterou teď chodím. Paráda. Kopii Mirkovy vzácné, ručně dělané knihy držím pevně v podpaží, hlavou se mi honí myšlenky o nepředvídatelnosti lidských osudů, válkách, skautství, naprostej informační overflow. V jiný době bych třeba už půl roku dřel někde v německým lágru a mé vedoucí ze skauta by pravděpodobně popravili. V takových úvahách najednou stojím u nás ve Vršovicích před domovníma dveřma, mám volný odpoledne, a tak vyndávám knihu z desek a nechávám se zajmout Ohmy.

téma /

MIRKO TLALKA Narodil se 26. 5. 1921 v Orlové, ve fryštátském okrese. Studoval na Českém reálném gymnasiu v Orlové a Olomouci, kde v roce 1940 maturoval. Protože vysoké školy byly uzavřeny, vstoupil do 2. ročníku Vyšší průmyslové školy v Ostravě-Vítkovicích. V únoru 1943 byl ze 4. ročníku poslán na nucené práce do Drážďan, když předtím složil zkoušku dospělosti s vyznamenáním dle tehdejších nařízení a výnosů. Ze svědectví spoluvězňů vyplývá, že Mirko Tlalka byl dne 6. 1. 1945 zatčen spolu s patnácti českými dělníky, a to z politických důvodů. Koncem ledna byl předveden k výslechu na gestapo u policejního ředitelství v Schiessgasse, odbočka – dřevěný lágr. Po výslechu onemocněl těžkým katarem, v bezvědomí byl spoluvězni odnesen „na sanitu“, kde 9. 2. 1945 zemřel. Bližší údaje o pohřbu nejsou známy. Podle oficiální verze byla příčinou smrti srdeční slabost. Po válce byl skautskou organizací posmrtně vyznamenán. Obdržel Junácký kříž „Za vlast 1939–1945“ zlatý stupeň in memoriam. Vyznamenání bylo předáno rodičům dne 17. 11. 1946 v Divadle mladých v Ostravě.

Říkanka, kterou Mirko poslal kamarádům z vězení v Drážďanech

Chodidla pálejí, víčka se klíží, smysly se ztrácejí – hlava – ach – tíží. Tu známé dlaždice, tam ústí stoky, znám je již měsíce,

měsíce – roky – Konečně věznice. Ztupěly kroky. K bráně a branou, na dvůr a šance, gestapák ranou pohání psance.

SKAUTSKÝ ŽIVOT MIRKO TLALKY Mirko Tlalka měl skautskou přezdívku Mek a byl horlivým skautem. Do Junáka vstoupil v roce 1933, stal se cvičitelem vlčat, zúčastnil se Jamboree v Holandsku a v roce 1939 absolvoval Lesní školu pro výchovu vůdců Junáka. Od obecné školy si psal deník, v čemž pokračoval během studia a pak i na nucených pracích v Německu. Napsal také několik povídek a úvah. V pozůstalosti byly nalezeny droboulinkým písmem napsané skautské písničky, torzo poznámek o Lotyších a jejich názory na ruské okupanty. Pro své neteře dále napsal knížku Staří vlci vzpomínají a technickou pohádku Příběhy vlčete ve světě hmoty. Čest jeho památce!

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

V ZAJETÍ OHMŮ Mirko Tlalka (ručně napsáno a nakresleno v roce 1940) Příběh začíná za situace, která je každému, kdo prošel nějakým letním táborem, blízká. Malý kluk (= vlče) sedí uprostřed noci na pařezu a hlídkuje. Zlobí mu baterka, což mu nahání strach, protože bez ní by ho tajemný les určitě pohltil. Jako každý jiný DIY opravář na to jde od podlahy a s baterkou praští. V tom okamžiku se před ním zjeví Duch pólů a jako trest za neuctivé zacházení ho do baterky zavře, hehe. Začíná zápas o přežití mezi kladnými Elektrony, jejichž posláním je proudit od pólu k pólu, a zápornými Ohmy, kteří Elektrony chytají a házejí je do pecí. Pochopitelně, že jediné, co Vlk chce, je dostat se co nejrychleji zpátky do světa lidí. Jak to ale udělat? Násilí a moje promluva k fyzikářům Na to, že Mirko psal pro malé holky, je v popisech hodně syrový, zvlášť pokud jde o trýznění Elektronů zlými Ohmy nebo jiné násilí popisující epizody. Příběh však perfektně funguje jako učební pomůcka. Já jsem na Vlkově dobrodružství konečně pochopil princip fungování baterky. Malému nebo (v mém případě) fyziky neznalému čtenáři vtipnou formou ozřejmí, jak vzniká a působí elektrický proud, z čeho se skládá a kdy zaniká. Do zajetí Ohmů jsem se chytil jak skaut do baterky a i přes svůj celoživotní odpor k fyzice jsem ho přelouskal na jeden nádech. Možná že kdyby byly učebnice fyziky zpracované podobným způsobem, studuju teď místo žurnalistiky matfyz. Fyzikáři všech středních škol, tuhle knihu vám doporučuju jako inspiraci!

Mirkův poslední pozdrav kamarádům z vánoční dovolené v roce 1944 Vy v cizině a já tady nevíme si nikdy rady, neboť zpropadená věc: tu i tam jsi cizinec. Ač se tomu věřit nechce, jedu zpátky dosti lehce. Jenom drahá máti zalká, až se vrátí k Vám Váš Tlalka.

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

T EXT: JIRKA BEJČEK FOTO: ARCHIV BIGGBOSS

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

Ma nia k: Umení dis su

„Ne, já si nehraju na hrdinu. Jen se snažím, já jsem dítě z Ballerbynu,“ rapuje na svém loňském EP Ach Ano II. Na konci letošního léta se ovšem něčím jako hrdinou stal, to když se do beefu mezi labelem BiggBoss a Hugo Toxxxem zapojil Marat z Hypna 808, aby podpořil Toxxxe. Maniak využil příležitost získat fejm a dal mu ne jednu, ale rovnou dvě výchovné facky. Fanoušci českého hip hopu museli před nejmladším členem BiggBossu smeknout. „Na hoře Říp českého rapu“ se zatím nevidí, my mu ale dáváme rok, maximálně dva. Ach ano! W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

Ten diss track Mačkáš mi hada nasbíral během měsíce přes milion zhlédnutí, což je několikanásobně víc, než mají tvoje největší hity. Nemrzí tě ten rozdíl? Diss track je přece jen spíš taková chvilková rychlá věc, ne? Samozřejmě chceš, aby na každý tvý věci bylo úplně maximální zhlédnutí, to nebudu lhát. Kdo tvrdí, že ho views nezajímaj, kecá. Já jsem naprosto v pořádku s tou odezvou, co mi chodí od lidí. Nemyslim si, že bych byl nějak v p*deli… to tam asi nemůžeš dát, tu p*del, nebo jo? (smích) Radši budu mít milion zhlédnutí u diss tracku, protože se sám celou dobu prezentuju jako agresivní rapper a šiju do x lidí. Stokrát radši, než abych nahrál nějakou popovou mr*ku se zpívanym refrénem, která mi pak taky nabalí ty čísla. Je to vlastně logický, diss je bulvár. Každej fanoušek chce vidět konfrontaci a souboj. Všichni mají rádi drama, takže takovej beef bude mít vždycky hodně views. V rapu si všichni chtěj poměřovat péra. Původně všechno začalo jen mezi Hugo Toxxxem a PSH. Měl bys vůbec zájem do toho zasahovat, kdyby se neozval právě Marat? To ne, to vůbec. To by ode mě byla zbytečná šaškárna. Kdybych do toho takhle naběhnul, vypadalo by to jako aha, tady se něco teď hodně řeší, tak já chci taky a podívejte se všichni na mě. Já do toho vstoupil zaprvé proto, že přesně tuhle zbytečnost udělal Marat, a za druhé, přesně jak to tam říkám, nebudu ticho, když do mě sekáte. On řekl, že BiggBoss je mrtvej, a to nemůžeš čekat, že budu zticha, když jsem toho součástí. Ale je to v pořádku, děkuju mu, že do toho šel. (smích) A tvůj názor na celej beef? Zakládá se na skutečném sporu, nebo se někdo z aktérů jen snaží o promo a nějaké ty lajky? Nemyslím si, že by někdo z těch lidí měl takovou povahu, aby to vyvolal a dělal uměle. Určitě jsou v tom skutečný emoce, někdo prostě měl s někym problém. Nemá smysl tady teď řešit, o co přesně jde. A asi v tom byla trochu i vidina toho, že to bude lidi zajímat. Za sebe můžu říct jenom to, že já bych se k tomu tímhle způsobem asi nepostavil. Čteš na YouTube komentáře pod tvými videy? Čtu! Není to ale tak, že bych se nějak vracel a pročítal znovu, jestli mi něco neuniklo. Jakmile vydám novou věc, tak první dny, když je to ještě čerstvý, ty reakce pod videem fakt čtu a zajímá mě to. Když něco dám ven, musim vědět, co si o tom venku myslej. A nakolik tě ty reakce ovlivňují? Můžou kritické komentáře změnit tvůj přístup k tvorbě? To ani ne. V jednom tracku říkám miluju hate, tak mi ho dej, a to není myšlený tak, že se živím nenávistí a naplňovala by mě. Spíš prostě miluju tenhle druh hejtu. Některý ty komentáře jsou totiž tak absurdní a nedávaj smysl, až to fakt miluju. Já u těch lidí cítím, že tam ten důvod ke kritice potřebujou najít. A zároveň když třeba vydávám novej track, kde zkouším novou flow, nebo třeba hodně řvu do mikrofonu, už si rovnou řikám, že tam budou komentáře o uřvanym kreténovi. Ale to je v pořádku, protože je to něco novýho. Já už s tím do toho rovnou jdu, předpokládám to a vůbec mi to nevadí. Je to autentický. Rozhodně nenahrávám věci tak, aby to

Tvůj rap je přestávka, jenom čaj o páté, nebudu ticho, když do mě sekáte, BiggBoss je mrtvej, jo, tak lezu z rakve, Kdo je to Marat? Hugovo akné.

vyhovovalo lidem v komentářích, aby mi psali, že pohodička a moc líbí, děkuji. To nepotřebuju. Svoje jméno někdy uvádíš i jako ManiAK-47, což má odkazovat na tvoje ruské kořeny. Mám pocit, že to o tobě ale málokdo ví. Vytáhnul to proti tobě už někdo? Jako jestli proti mně někdo vytáhnul kalašnikov? (smích) Ne, tak párkrát se mi to už stalo, ale nebylo to nic vyhrocenýho. Třeba když jsme jeli nočním rozjezdem s kámošem a bavili se rusky, tak na nás naběhnul nějakej blbeček a začal řvát, jakým právem si dovolujem tady mluvit rusky a podobně. Proběhla nějaká potyčka, vyhodili nás z rozjezdu a tak. (smích) Takže ses narodil v Rusku? Moje máma je Ruska a táta Čech, co v Rusku pracoval. Do Čech jsem se přestěhoval ještě před základkou, takže do první třídy jsem šel už tady. Ale ano, narodil jsem se v Rusku a dřív jsem mluvil rusky než česky. Říkám to o sobě i v jednom tracku: Napůl Čech, napůl Rusák, napůl zm*d, napůl slušňák. Před pár lety ses poměrně často účastnil různých freestyle battlů. Dají se takové zkušenosti využít v další tvorbě, nebo je to samostatná oddělená disciplína? Třeba na věci, jako je flow, to vůbec nemá vliv, to spíš na texty. Základem freestylu je co nejvíc ponížit člověka proti tobě, je jedno, co vymyslíš, jestli je to pravda, nebo ne, prostě ze sebe jen rychle sypeš vtipný urážky, takže ti to dá takovej základ agresivity a pohotovosti. Já si z toho odnesl asi to, že se ve svý tvorbě skoro vždycky do něčeho obouvám. Když to zrovna není člověk, tak je to nějakej problém. I když třeba rapuju o sobě, tak mám tendenci se shazovat a konfrontovat sám sebe. V battlech ses setkal s tehdy ještě neznámým Johnym Machettou a naprosto jsi ho potopil. Jak se ti na tohle vítězství proti youtuberovi vzpomíná? Přiznávám, že si to teď neumím ani moc zařadit a nepamatuju si detaily. A ani jeho tvorba mě nějak nezasáhla, takže znám jenom takový ty věci, co na internetu vybuchly. Nemůžu předstírat, že neexistujou. Ale na ten battle si fakt moc nevzpomínám a nevim, co Machetta v tý době byl nebo nebyl. Prostě jsem ho dostal, vyhrál jsem. Nebyl mi moc sympatickej, takže jsem byl rád, ale jinak jsem z toho žádnej speciální pocit neměl. A takhle zpětně mu třeba věnuju sem tam nějakej řádek v tracku, protože ho necením. Tvůj první mixtape zaujal Vladimíra 518 natolik, že se s tebou začal bavit o spolupráci. Mě ale zajímá, jak začínající kluk bez labelu dokáže něco nahrát ve velkém studiu. Jak moc je to finančně náročné? Tak pozor, ten mixtape má sice dost důstojnej zvuk, ale samozřejmě to vznikalo celkem na koleni. Mám svého člověka, který si říká Wert. S ním jsem nahrával a pořád nahrávám. Oba ty dissy na Marata jsou taky udělaný s ním. Ten gauč, na kterym sedím ve videu, je u něj ve studiu. A tam vznikaly všechny věci. Zase odkážu na svůj text: Je*at studio, jedem dětskej obývák. A to je přesně ono. To studio je v jeho bývalym dětskym pokojíčku, kde už teda nebydlí, ale pořád tam má třeba postýlku a stoleček, kde dělal úkoly. V dnešní době nahrávám i věci různě po Praze, u Trafika, ve studiích v Brně, ale furt se rád vracím k Wertovi a nejradši bych pracoval jen u něj. Navíc, jak mě zná od začátku, tak už mě i kritizuje a konzultujeme spolu dost věcí včetně pasáží v textech. Průměrnej studiovej inženýr ti totiž na všechno řekne jenom jo, to se mi líbí. A ty následné námluvy s BiggBoss probíhaly jakým způsobem? Kámoš mě seznámil na jednom mym koncertě s Vladimírem 518,

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

tam jsme si poprvé podali ruce. To byla akce, kam přišlo třeba 250 nebo 300 lidí, takže fakt solidní účast, ale ve chvíli, kdy jsem stál na pódiu, pod ním zrovna nikdo nebyl, všichni se tlačili u baru, a i když se na mě v pozadí pár lidí koukalo, vypadalo to dost debilně. A to byl ten moment, kdy ti těsně před ním řekne Vladimír no tak dobrý, to jsem zvědavej, rád se na to podívám. Tohle ti poví, ty pak jdeš na stage a lidi nikde a ty vypadáš jako předskokan na zvukový zkoušce. No ale Vladimír pak přišel a prej jo, v pohodě koncert. Tak jsme se domluvili, že mu pošlu třeba pět svých věcí. To jsem udělal a on se mi pak asi čtvrt roku neozýval. Tak jsem si říkal, že jsem se seznámil s Vladimírem, dobrý, v pohodě, ale whatever, dál asi nic. Bylo mi to celkem jedno, nevstával jsem každý ráno s naději, že něco bude. (smích) A pak, po kolika měsících, mi najednou zavolal. A nebylo to hned hej, ode dneška jsi členem BiggBossu, ale že s nima zatím nahraju cédéčko a podle toho si pak popovídáme, co dál.

Mani AK-47 Každej den je dobrej den, pracujem, i když je vejkend, my to milujem, boxujem, zlato jak Valujev, nehajlujem, to jsou zásady, v tom krása je, atmo nasajem, chcem bejt vysoko, tam, kde NASA je, je mi jedno, jaká rasa je, řeším charakter.

Práce pod jedním z největších českých labelů je asi úplně jiný svět než rapování na vlastní triko. Pro mě to ani nebyl takovej skok, můj růst byl postupnej. Už ten mixtape vydanej mimo label mi přinesl pozitivní feedback a povedlo se mi třeba narvat klub v Brně. Takže jsem konečně žral nějaký ovoce z toho rapu. Šlo to postupně. Nebylo to jako bang! a teď jsem v BiggBossu a všechno je úplně jinak. Myslím, že to dost souvisí i s fanouškama. Ty biggbossácký jsou často dost striktní, takže si ke mně museli najít cestu. Ale samozřejmě jsem zažíval i silný momenty. Jel jsem třeba hrát do Roxy a v tu chvíli mi došlo, wow, ty vole, před tři čtvrtě rokem jsi tady byl na Schoolboy Q a teď tu stojíš zrovna jako on. Ale to furt nic neznamená, ani teď nemám nějakou skálopevnou pozici na hoře Říp českýho rapu, kde nemusím nic dělat. (smích) Takže se pojďme sejít za pár let, až budu ovládat scénu, a pak se mě zeptej, jak se cítím.

a byl jsem hodně internetový dítě. Začal jsem projíždět různý fóra, poslouchat desky, jak americký, tak český. Tak se ze mě stal fanoušek rapu. Předtím jsem jako něco znal, ale asi zhruba tolik, že Eminem je dobrej a že se mi líbí Dr. Dre, Snoop Dogg nebo Chaozz. (smích) Takže až ve Francii jsem ten žánr začal do hloubky studovat. A jak ses ptal, jestli mě nějak ovlivnil freestyle, tak se k tomu ještě vrátím. Mnohem víc mě ovlivnilo to, že jsem žil ve Francii. Tamní scéna mi i dnes přijde úplně nejdál, hroznej důraz tam kladou i na jazyk. To, jaký jazykový schopnosti tam po tobě chce učitelka, se nedá s českýma školama srovnávat.

Kdy pro tebe rap začal být žánr a životní styl číslo jedna? Asi ve Francii, kam jsme se přestěhovali ke konci základní školy. Máma si vzala Francouze a já tam dva roky žil s ní. Tam jsem byl zezačátku úplně sám. Neuměl jsem jazyk, neměl jsem kámoše

A francouzsky ses nakonec naučil? Troufám si říct, že tyhle informace o tobě nikdo moc neví. Mluvím plynule rusky, francouzsky a anglicky. Trochu německy. Já si na jednu stranu rád bránim určitý soukromí. V rapu naštěstí nejsou

W W W.REDWAY M AG.C Z

rozhovor /

takové ty hvězdičky, co smrdí na super.cz, kde se řeší každá koza omylem vypadlá z oblečení. Kde hledáš inspiraci k textům? Čteš knížky? Málo. Fakt hodně málo čtu. Mám dost odborných textů do školy, občas čtu nějaký Star Wars věci, ale jinak přečtu jednu dvě knížky za půl roku, takže nic moc. Inspiruje mě všechno. Punch line se dá napsat z toho, co vidíš třeba v pokoji. (ukazuje na druhou stranu místnosti) Tady máš terč na šipky, vidíš. Takže můžeš okamžitě říct něco jako trefuju to do dvacítky jako šipky. Samozřejmě by to šlo zformulovat zábavnějc, ale já na tom chci hlavně ukázat, že se stačí dívat kolem sebe a máš spoustu inspirace. A můžou to bejt i úplně debilní věci. Nemusíš číst řeckou filozofii a mytologii. Tuhle odpověď vůbec nemusíš rozepisovat a rovnou tam napiš, že inspiraci beru všude. (smích)

Mý první video k beefu nikdo nepustil dvakrát, zdravím Hypno fans, co mi hromadně píšou, že jsem je ukrad Co vím, tak jsi studoval na Masarykově univerzitě obor teorie interaktivních médií. To už jsi dokončil? Letos před letníma prázdninama jsem to s odkladem dostudoval. Takže jsem bakalář, no. A jak bys čtenářům vysvětlil, co to je za obor a jak to tam chodí? Hodně se tam píše, studenti musí pravidelně odevzdávat fakt obrovský eseje. Takže je to pro lidi, co rádi pracují s textem

a informací. No a mně tohle právě dost vyhovuje, protože nemám problém se psaním. Je to na jednu stranu dost obecný a dotýká se to teorie médií, a na druhou je tam zase možnost se hodně profilovat. Těžko se to ale nějak konkrétně popisuje. A třeba bakalářku jsi psal o čem? To bylo na téma historie rapu v Kalifornii. Psal jsem o skupině N.W.A. a Snoop Doggovi a analyzoval jsem to jako vliv tehdy undergroundové hudby na cenzuru a uvolnění napětí v mainstreamu. Takže většina scény jsou MC, a ty jsi rovnou Bc. Přesně! Vlastně ne, ještě Řezník je inženýr a MC Gey je MgA! Na druhou stranu, tituly ze školy o ničem nevypovídaj. Zvlášť v rapu ne. A tvůj vztah ke vzdělání je jaký? Plánoval jsi titul, nebo to prostě přišlo samo? Já jsem takovej člověk, že nechávám ty věci dost plout. Nechci tvrdit, že nepřemýšlím, co bude zítra, ale že bych nějak vyloženě plánoval kariéru na akademické půdě, a že budu mít titul před svým jménem na zvonku, to ne. Pokračuju na magistra, možná si dám ale pauzu. Nedá se říct, že by to bylo nějak moc časově náročný, vždyť ten rok, co jsem udělal bakaláře, jsem vydal i dvě cédéčka. Ale i tak tě to prostě trochu oseká. Občas jdeš spát v šest ráno, a ne proto, že do rána paříš, ale prostě píšeš věci do školy. Co bys doporučil začínajícím rapperům, který se právě teď ve svých pokojíčcích utápějí ve smutku, že o nich není slyšet? Ať se na to vyse*ou, že teď jsem tady já a nemá cenu už nic dělat. A co bys vzkázal čtenářům RedWaye? Dělejte si, co chcete!

Ma nia k (*19 93) Vlastním jménem Jiří. Nejnovější a zároveň nejmladší člen labelu BiggBoss. Zatím udělal jeden mixtape, dvě EP, několik videoklipů a tracků s nejvýraznějšími představiteli českého rapu. Jeho specifikem jsou nejen jedovaté texty plné sarkasmu a ironie, ale i agresivní a ukřičená flow, která ho bezesporu pasuje na jednoho z nejdrzejších MCs na scéně.

Diskogra fie Ach Ano, CD Mixtape, 2015 AK-47, EP, 2016 Ach Ano II: Děti z Ballerbynu, EP, 2016

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

smartbox /

T EXT: JAN LUKAČEVIČ, AV ČR SLOUPEK: VÁCLAV PINKAVA FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Akta X všedního dne Jaká je nejvzdálenější lidmi vyrobená kosmická sonda?

Sondy Voyager 1 a 2 vypuštěné na konci léta 1977 si to nejdřív namířily k Jupiteru a Saturnu, aby je blíže prozkoumaly. Voyager 2 měl zamířit i k Uranu a Neptunu. Obě sondy potom vyrazily co nejdál od planety Země. Momentálně se tak vzdálenější z nich (Voyager 1) nachází asi ve vzdálenosti 20 miliard kilometrů od naší planety, což je ještě o kousek víc, než má tvoje máma v pase. Při přepočtu do tzv. astronomické jednotky, tedy vzdálenosti, kterou dělí Slunce od Země, jde již o 139 AU. Navíc pokud čtete tento text až ke konci měsíce, bude to ještě víc. Letí vážně rychle, Voyager 1 rychlostí 3,6 a Voyager 2 asi 3,3 AU za rok, což je závratných 61 197 kilometrů za hodinu.

Kolik je na světě knih?

U nás se skauti nazývají „junáci“, slovem kladoucím důraz na srdnaté chrabré hrdinství.

A kolik mají stránek a slov? Při odpovědi půjdeme do vysokých čísel. Je asi nad naše možnosti spočítat, kolik je na světě knih celkem, ale kolik je knižních děl, už víme. Ve svém výzkumu to určila společnost Google a přišla s číslem 129 864 880. A to je pořádná porce. Tento výzkum dělají, protože by chtěli do roku 2020 všechny knihy zdigitalizovat. Na čtenáře čeká dohromady čtyři miliardy stránek a asi dva biliony slov.

Zkuste to však zakomponovat do sdělení v angličtině a zní to jako dost hrubá urážka.

Proč se pavouk nechytí do vlastní sítě?

Jak vzniká hurikán? Harvey, Irma, Jose. Ne, to nejsou postavy z filmu Quentina Tarantina, ale názvy hurikánů, které v poslední době trápí obyvatele v oblasti západního Atlantiku. Hurikán vzniká v místě, kde je při povrchu teplá mořská voda. Ta ve formě páry stoupá, kondenzuje, vytvářejí se malé vodní kapičky a vzniká bouřková oblačnost. U velkého uskupení bouřkových oblaků to vede k poklesu tlaku vzduchu při zemi. Začne vát tzv. dostředivý vítr, který je Coriolisovou silou (zeptejte se ve fyzice, o co jde) roztáčen, takže vzduch potom proudí dokola, a to stále rychleji, jak tlak vzduchu dále klesá. A je zaděláno na průšvih.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Skauti jsou hodní a je jich hodně

Tak předně, ne každý pavouk sítě splétá. Je plno druhů, které na svoji kořist číhají v malých komůrkách pod zemí, ze kterých útočí na svoji oběť (přeju příjemné sny). Ve skutečnosti je za tím malý trik: ne všechny části pavučiny jsou lepivé. Lepí pouze spirála, která je upletená na nosné konstrukci v podobě paprsčitých vláken. A přesně po nich se pavouk pohybuje. To celé si ještě jistí tím, že má na nohách speciální ochranný sekret.

Jakou barvu má Slunce? Slunce má barev hned několik, podle druhu přístrojů, kterým jej pozorujeme. Naše oči vnímají Slunce jako žluté (překvapení!) a to je dáno jeho vyzařovacím maximem. S povrchovou teplotou 6200 °C má vyzařovací maximum kolem 550 nm vlnové délky, tedy ve žlutozelené oblasti barevného vnímání. Méně dominantní modré světlo je navíc rozptýlené naší atmosférou.

V komunismu se truc-skautům říkalo pionýři. Přitom kdo zná historii kolonizace Ameriky, bude hned vnímat souvislost s anglickým slovem pioneer, což je průkopník. Proč si komunisté pro svůj potěr vybrali právě nepřátelskou angličtinu? Nevybrali. Slovo pochází z francouzského pionnier (v rodu ženském pionnière), dříve peonier. Původně z latinského pes, což není pes, ale noha, v množném čísle pedes a přeneseně pak taky pěchota. Pionýr je tedy pěší voják, průkopník. Srovnejme slovo pěšec v šachu, někdy pión. Souvislost se slovem špión taky není zdánlivá, protože slovo špión je sice odvozeno od jiného francouzského slova, espion, od espionner (pátravě koukat), ale to zase údajně vychází ze starogermánského spehon (porovnejme se špehoun). A kruh se nám uzavírá, protože spy v angličtině je špion zlý, kdežto scout je špion férový, spíš zvídavý a hledající než kující pikle. Jenže junáci, to nejsou pěšáci, ale pašáci. Junácké sdružení bylo u nás totalitními režimy důsledně zakazováno. Dnes má 57 840 členů, z toho 30 tisíc dětských, ve 2093 oddílech. Oficiálních skautů máme dvakrát víc než vojáků z povolání. Skauty, ať už si říkají jakkoliv, spojuje důraz na férovost, spolupráci a soudržnost, ohleduplnost k okolí a životnímu prostředí a kladný vztah k přírodě. Kolik je na světě skautů, se přesně neví, protože ve 216 zemích se to počítá nepřesně. Ne všichni si taky říkají skauti a mají jiné priority než se počítat. Určitě jich je něco mezi 28 a 50 miliony. Tradice skautingu ve světě sahá od roku 1907, u nás od roku 1911. Jsou hodní a je jich hodně. Dobrovolníků je u nás zapojeno přes 8000 a ročně dobrovolně odpracují 1 150 000 hodin. Já si na závěr dobrovolně dovolím zcela názorně neskautský vtip. Předkové jedněch severských obyvatel, když onehdá přicházeli do Evropy z východu, vyslali napřed zvědy. Ti, někde v podkarpatské oblasti, postavili ceduli s nápisem „tady vpravo“. Kdo neuměl číst, skončil v Maďarsku. To mi říkal jeden Fin – což je francouzsky konec.

smartbox /

T EXT: TEREZA KAŠPARCOVÁ ILUSTRACE: ADÉLA VAJDÍKOVÁ

Taháky k maturitě

Evžen Oněgin

Kdybyste si měli vybavit nějaký tragický příběh nenaplněné lásky, asi se vám vybaví Romeo a Julie. Oba se milují, ale osud jim nepřeje a celé to skončí dost neslavně. Klasika. Známe. Vsadím se, že o Evženu Oněginovi jste toho moc neslyšeli, a přitom jeho příběh je ještě smutnější. Nejde v něm ani tak o nepřízeň, jako spíš o ironii osudu.

takový byl Evžen Oněgin. Čerstvých osmnáct, s tvářičkou Justina Biebera a charismatem Ryana Goslinga vymetal denně několik akcí od dopoledních dýchánků přes odpolední pokec u nějakého zbohatlíka v obýváku až po noční party, ze kterých se vracíval za úsvitu. A ženy a dívky mu padaly k nohám. Věděl přesně, jak na kterou z nich, uměl si naklonit jejich matinky i obtloustlé manžely, uměl být v pravou chvíli roztomile nesmělý a jindy zas nesmlouvavě sebejistý. Byl prostě králem večírků a ženských srdcí a nic ho nemohlo zastavit.

Ach, Evžene, proč jsi Evžen Řekněme si to upřímně, holky – když k vám přijde kluk a začne říkat přesně to, co chcete slyšet, je vlastně trochu jedno, jak vypadá. Ale pokud je ještě ke všemu váš typ, nemáte šanci odolat. No a přesně

Marnost nad marnost Po několika propařených letech se ale něco stalo. Krize, víte. Najednou mu všechny ty krásky, co se mu podbízely, ty litry alkoholu, co vypil, celý ten kolotoč drbů, falešných lichotek a povrchních vztahů začal lézt krkem. Nebavilo ho dál předstírat zájem a celá ta „crème

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

sociale“ (věděli jste, že v carském Rusku mluvily nejvyšší vrstvy hlavně francouzsky?) mu šla na nervy. A tak se stáhl do soukromí a útěchu hledal v knihách. Ale když přečetl všechny a pocit štěstí se nedostavil, byl už fakt otrávenej. A pak se, jak už to v románech bývá, stalo něco, co ho poznamenalo na celý zbytek života. Dědictví aneb Floutek na vesnici Zemřel mu totiž strýc a on po něm zdědil dům na venkově. Změna prostředí bude určitě tím pravým lékem na jeho apatii, život na venkově je přece zdravý! Upřímně, opak byl pravdou. Ruská vesnice 19. století nebyla malebná osada s náměstíčkem a bodrými dědečky, ale v pustině rozházené usedlosti a nejbližší civilizace tři dny cesty. Tohle byl konec světa v nejsyrovější podobě, a tak Oněgin začal velmi brzy zvažovat, že to zabalí i tady, když kde se vzal, tu se vzal, Vladimír Lenskij! Mladý básník, naivní jak romantismus káže, nezkažený a citlivý kluk. Přesně to Oněgin potřeboval, spřízněnou duši. A tak spolu začali trávit čas, povídali si, hádali se, diskutovali a Oněgin byl zase na chvíli trochu šťastný. Našel znovu sám sebe, a i když se mu Lenskij zdál vlastně trochu směšný, měl ho doopravdy rád. Já píši vám – co mohu více? Říkáte si, tak kde je, do háje, ta velká love story? Už přichází, už přichází. Oněginovi sousedé mají dvě dcery, starší Taťánu a mladší Olgu. A právě do té byl šíleně zamilovaný Lenskij. A když už Oněgina nudilo poslouchat, jak o ní pořád básní, požádal ho, aby mu ji konečně ukázal. A tak se vydali k Larinovým. Olga byla hezká a veselá, prostě měla jiskru. Zato její sestra se zdála taková nijaká. Bledá, tichá, věčně stála u okna a zírala ven, jako by vůbec nevnímala realitu. Jenže jakmile spatřila Oněgina, začala vnímat docela dobře. Tváře jí zčervenaly a byla jasná. Oněgina ovšem nijak zvlášť netankovala, takže nešťastná láska. A co udělá takové nešťastně zamilované děvče? No napíše mu dopis. I za cenu, že se ztrapní a že se jí přede všemi vysměje. Tragédie začíná Oněgina přes jeho veškerý cynismus dopis dojme, jenže je mu jasné, že by tuhle křehkou bytost prostě zničil, a tak ji radši – moc pěkně a laskavě, nutno dodat – odmítne. A život by plynul dál s Taťánou navždy smutně zírající z okna, kdyby Lenskij neudělal osudovou chybu a nevytáhl Oněgina na další návštěvu k Larinovým, a kdyby Oněgin ač nerad, nesouhlasil. Na návštěvě je celou dobu vystaven Taťáninu psychickému stavu těsně před zhroucením, takže se naštve na Lenského, že ho tam dotáhl, a pomstí se mu tím, že začne nabalovat Olgu. A když se vám někdo v 19. století začne navážet do holky, řeší se to dost dramaticky – vyzvete ho na souboj. A to taky Lenskij druhý den udělal. Tragédie pokračuje Ráda bych řekla, že se oba kluci nějak usmířili a vyřešilo se to nad pivem, ale tenkrát čest byla něco, přes co nejel vlak, a tak došlo na přestřelku, ve které mohl být jen jeden vítěz, a tím byl Oněgin, který kvůli vlastní nerozvážnosti zabil jediného kamaráda, kterého kdy měl. A v tuhle chvíli opouští scénu a nikdo prozatím neví, kam se poděl. Stále tu ovšem zůstává Taťána, kterou chce matka provdat, a pošle ji proto do Moskvy, aby se tam promenádovala ve společnosti a doufala, že se na ni chytí nějaký ten šlechtic a požádá ji o ruku. A co Olga, která chudák přišla o snoubence dva týdny před svatbou? Nebojte, ta se z toho rychle oklepala a už za půl roku se vdávala za někoho jiného. Ach, Lenskij, kdybys jen věděl…

dívenky je teď sebevědomá, elegantní a ledová dáma, která na Oněgina hledí zcela bez emocí. A v tu chvíli – ironií osudu – se do ní zamiluje až po uši, pověsí se na ni a sleduje ji na každém kroku. A protože ona ho těžce ignoruje, rozhodne se pro to, co už jsme tu jednou měli – aha, dopis. Jenže ona není tak taktní, jako byl kdysi on, a i tyhle projevy jeho oddanosti přehlíží. A tak se jednoho dne na férovku vydá k ní domů, aby si promluvili. Tam ji najde sedět uplakanou a dozví se, že ho pořád miluje, jenže je vdaná a svého muže za žádnou cenu nepodvede. Pak vstane, nechá tam Oněgina klečet a odejde. Tečka. The end. Tragédie je dokonána, nikdo z hrdinů nemůže být šťastný. Snad jste právě pochopili, že romantismus se od toho, co dnes nazýváme romantikou my, dost liší. Forma a jazyk Evžen Oněgin je román ve verších o osmi hlavách (tím jsou míněny v podstatě kapitoly). Je tu použita „oněginská strofa“, to je typické členění slok, které obsahují vždycky čtrnáct veršů a mají rým postupně střídavý, sdružený, obkročný a zase sdružený. Abyste si to lépe představili, schéma je ABAB CCDD EFFE GG. Jestli vám to zní složitě, tak tu knihu prostě vezměte do ruky, a uvidíte, že na tom nic složitého není, dobře se to čte a člověk jen zírá, že někdo dokáže napsat tak složitý příběh, a ještě se mu to tak geniálně rýmuje. Co se týče literárního druhu, je to báseň epicko-lyrická, tedy je tam očividně děj, ale sem tam se nechá Puškin unést a popisuje krajinu, pocity hrdinů a také svoje vlastní, protože on sám vystupuje v příběhu jako vypravěč, který se jakože osobně zná s Oněginem. Celý román psal na pokračování jako takovou telenovelu do jednoho časopisu po více než sedm let.

Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837) • n ejvýznamnější představitel ruského romantismu • p sal poezii, prózu i dramata • p ět let žil ve vyhnanství kvůli satirickým veršům na účet císaře • zemřel v souboji • d íla: Evžen Oněgin, Kapitánská dcerka, Boris Godunov, Ruslan a Ludmila Evžen Oněgin • r omán ve verších • p říběh mladíka Evžena znuděného společností, do kterého se zamiluje nevinná dívka Taťána, on ji odmítá, nicméně po několika letech se do ní přece jen zamiluje, jenže ona už je vdaná a nehodlá muže opustit • h lavní postavy: Evžen Oněgin, Taťána Larina, Vladimír Lenskij, Olga Larina • h lavní myšlenka: nenaplněná láska, neblahý vliv společnosti na člověka, smysl života, rozdíl mezi životem ve městě a na vesnici • j azyk: epicko-lyrická báseň o osmi hlavách, použita „oněginská strofa“

Moskva Střih. Evženu Oněginovi je šestadvacet let a z dalekých cest se vrací zpátky do civilizace. V Petrohradu si to zamířil rovnou na mejdan ke svému bratranci. A když zjistí, že bratranec se mezitím oženil a jeho manželkou není nikdo jiný než Taťána, nevěří svým očím. Z neduživé

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox / jazykové okénko /

T EXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: ONDŘEJ MAŠEK

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: GRÓNŠTINA Protože předpokládáme, že ti z vás, kteří touží po návštěvě Grónska, asi zakotví v jediným městě, kde mají víc než jednu silnici, bude se vám hodit západní grónština neboli kalaallisut, dialekt hlavního města Nuuku. Kalaallisut je jedním z nejvíc fascinujících jazyků na světě, takže vybírat jenom pět bodů nebylo úplně lehký, ale na začátek to i tak bude až až.

si it š D e i s R o j P e #1 ereCkovan kmen o d o Ctv r í n st na vla íh . To pr o le d a sn ov ky vý ra zů ne vi dě j, í, že m á st íh en sn rz a tv d je le ě ne ž o gr ón št in ni c jin ýh o „m em em “ je zp ůs ob , tě po m al u Kl as ic ký m za jím av ěj ší In ui té v ži vo o va t ě ek én al D cm . ni ho , ný da bu de vy ža do ád av to oř pr n im ce di m ro a je si ; u vě tš íc h o ně co ex tr ce á en dn je oz ur ne so ta kž e se oj e vl as tn í en ov áv aj í sv í), ne bo ja ký m po jm uk a“ (m la dš lk u. bu ta u vo lo e se bu ď „n ce kn ší „a le qa “, ře ex ar í, st ně av a ál hl po aj a“ m in im m sé gr a je „n ec st ej ný ho í en dš oz m e se za tí la js ur m e ál so D oj Po ku d je ar ší „a ni “. js i kl uk , tv d st a ku “ Po uk í). al ta rš je „a qq „a ng aj u“ (s la dš í br ác ha lk a, tv ůj m už te ď. a av po ku d js i ho hl lí bo s pr ot ož e ná ne do st al i,

#2 ZaCni vytvá R

et kreativní s lovesa V če št in ě m ám e de se t sl ov ní ch dr uh ů, kt er ý js ou se vě tš in ou ja sn ě ro zl iš po m ěr ně sn en ý, da jí ad no ur či t G ró nš ti na a ka žd ej pl sl ov ní dr uh ní sv oj i sp ec y ja ko ta ko pr av id el (je ifi ck ou ro li. vý ne m á vů to ta ko ve j be c a hr aj e Ax l Ros e m to m ěl i ně ja po dl e vl as ez i ja zy ka m k př ib líž it , tn íc h a) . N ic m én ta k bu do u ě po ku d by tř i – jm én a, ch om sl oves a a čá st ic e, kt er Pr ak ti ck y ýc h je to zn am en á, že gr ón št sl oves a – kd je no m pá r. in a m á ně co yž ně ko m u , če m u se ří ká m eg as lo ve ně co př is uz at ri bu ti vn í m . Vě ta „M uj eš , co ko ůj m al ý ne liv, ře kn eš m od ré po dk m to je dn ím oc ný br at r vč er a ol en ky “ ta zt ra ti l své k bu de m ít ne m oc ný “) m ilo va né dv ě čá st i: a sl oves o („ jm én o („ br své- m ilo va at r- m ůj -m al né -m od ré -p ýod ko le nk yvč er a- zt ra ti l“ ). Te ď už ur či tě bo lí hl av a i v ás .

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

i s j u k o k… í l n b r a Z e z #3 oCítaCi me na p en a ků , je ž př el ož te tic ký ch ja zy . Na pr os tá no st po lys yn t“ st že vla dr á de ck pi bu že to To hl e je ty be a do uf at , er é m oh ou vš ec hn o za se si př íp on y, kt en á „n al ep it ov a, al e ja ké sl am zn ou ln ě y js úp tin ne i ně eš do č vla st k vla st ně an že k, sp oj ek a sk ýc h sl ov ta lo vc í, př ed lo ís př , vě tš in a gr ón en jm ch ýc h př íd av ný u ja ko pl ni t ro li če sk no u st ru kt ur am at ic ky st ej li. e je dn o je st . ný ča s m á gr Vš če ho ko es “. ov le sl „a í uc ku sp oj dř uj íc í bu do j po ci t ne bo om ín á, že Př íp on a vy ja ba rv u, šp at ne , co ž ná m př ip ch ko nc ovek dř uj íc í če rn ou ja vý vy do a je „le d“, pá on u“ du íp ik př co . „S u ta ky sa os tě sk rz ně on y ob sa hu jo ud y ka m “. Pr „k Gr ón sk ý př íp li bo ne – je i p er la tiv je de n z p ád ů d“. a“ je „s kr z le on íp př + u ik „S

#4 …a numeri ck

klávesnici

U d ivn ýc h jaz yk čá stí zá kla dn í čís ů vě tši no u bý va lov ky. As po ň do jí ne jje dn od uš ší de sít i. To je pro sn ad no na uč í a p stě de se t slo v, kte ak mů že ma ch rov rý se člo vě k at, i k dy ž jin ak ne TA -DÁ ! – gró nš tin um í an i po zd rav a ne na bíz í útě ch it. Jen že u an i tad y. Inu ité čís lovek , za lož en ma jí tot iž zvl áš tní ej na po čít án í prs sys tém tů, čil i mí sto de pě tko vá . Plu s, sa sít ko vé so us tav y je to mo zře jm ě, ko nč so us tav a í u č ísl a dv ac et. Jej ich jaz yk je sic zvl áš tní , ale ruk e mo žn á ou , no ho u a p rst Re áln ě to zn am ů ma jí ev ide ntn en á, že so uč as ná ě ste jně jak o my gró nš tin a ad op tov . ala dá ns ke j po če tní sys tém . Co ž ná s při vá dí k p os led ním u bo du …

ky c i r o t hi s k i c e i s n b T e a #5 nVírkreativní uC prv ch í c o r k v pEti dn í ýc ho dn í, zá pa od ý ja zy ky (v i es to že do m or hn př ic a vš e, o ci or in h a sk áv ná pr ov se na šk ol ác í. ns ká sa m os pr už je to ho rš ný, vy uč uj ou Gr ón sk o je dá ál ně po už íva ol ní m u sv ět u rm ok k no m ou pe js tu t) řís ek y, re kr ut uj e al sk s p di í ón u, in rn gr il št ve eř uč se a ně sv ou m at y se do br ov ol zic ky ov lá da jí ja ko zp ůs ob em fy ve j ší le ne c, ab ob yv at el é je ál ok do je ta ko ns ka ně ja ký m m ró G že do u, m se í to , kt eř Vz hl ed em k ců z ř ad Dá nů dá ns ky, vě tš in a zá je m ny). se na pr os tá ře uč it se ne jd řív ko í aj m m zb ýv á ne ž na ně ta ne ad m kr ea tiv ní říp vá že (p , ně je ou st va do st an it gr ón sk y, vla ly. Do br á zp rá uč iá te er at ce m ch ý se bn se tře le riá lu . Ta kž e po ku d pr vn í z t oh oh nc i se hn at po , ja ko vů be c m át e m oc ša 13 ne 20 ak u jin tn e vě ož pr ot v Red Way i v k nš tin y vy šl a uč eb ni ce dá l. ře Kr uh se uz av

W W W.REDWAY M AG.C Z

smartbox /

T EXT: JOHANA VENDLOVÁ FOTO: ČLOVĚK V TÍSNI

Máte nápad? Tak ho řekněte a pusťte se do něj! Proč by to za vás měl dělat někdo jiný? Možná jste už přemejšleli, že vykonáte něco mimořádnýho (něco lepšího než jít do hotelovýho pokoje a z okna postřílet padesát lidí), ale odradily vás řeči o tom, že jste na to moc mladí, nemáte zkušenosti, nevyjde to. No ale člověk by si měl klást vysoké cíle, ne? Už jenom pro to sebevědomí, které získá, když to dobře dopadne. Společnost Člověk v tísni na to má celej projekt, stačí se jenom přidat.

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

Nepomůžete jen ostatním, ale i sobě. To hlavně. Naučíte se pracovat a komunikovat v týmu, plánovat a to, co jste naplánovali, dodržovat. Rychle se rozhodovat, řešit krize, improvizovat, nestydět se mluvit s dospělými… Dobrá zkušenost do života, kterou při sezení v lavici nezískáte. První věc je mít dobrý nápad V projektu Kdo jiný? pomáhá každoročně různými způsoby asi deset týmů ze základních a středních škol. Pokaždé je připraveno obecné téma. Vaším úkolem je navlíknout téma na problém ve vašem okolí a vymyslet, jak ho řešit. Nemusíte se bát, že na to zůstanete sami: obdržíte celý manuál včetně kontaktů na odborníky, na které se můžete kdykoliv obrátit. Inspiraci a nové postřehy pak získáte na setkáních všech týmů, kde si projekty vzájemně představíte. Můžete se zaměřit třeba na menšiny a sociálně znevýhodněné děti, jako to udělaly čtyři studentky Pražského humanitního gymnázia. Spojily se s organizací Andromeda, která pomáhá dětem v Klokáncích. Jejich projekt se jmenuje Jaro v Klokánku a vymyslely ho tak dobře, že se jim podařilo vybrat padesát tisíc na opravu střechy, takže do společenské místnosti Klokánku v Hostivích už dětem nezatéká. Více o tomto projektu najdete na blogu snazimesepomahat.blogspot.cz. Mám asistenta, no a? Žákům z Fakultní základní školy profesora Otakara Chlupa se nelíbila šikana dětí, které mají pedagogického asistenta. Potřebují ho kvůli poruchám chování nebo učení, jenže když se jim za to ostatní posmívají, tak se stydí a nechtějí s asistentem spolupracovat. Jejich spolužáci tedy natočili dokumentární film, ve kterém ukázali, že mít asistenta je vlastně docela cool. Plánují ho promítat nejen ve škole, ale i pro veřejnost, a chystají k tomu ještě výstavu a besedu. zPĚT na jedna Film zní skvěle, ale je to fakt náročné, můžete začít mnohem jednodušeji. A přitom stejně efektivně! Studentky z Gymnázia Čakovice se spojily s vedením blízké základní školy a nabídly doučování matiky, češtiny a angličtiny pro děti ze sociálně slabých rodin zdarma. Za to by měly být po smrti svatořečeny, protože jestli těmhle dětem něco pomůže vyhrabat se z nepříznivé životní situace, bude to nejspíš právě vzdělání. Nejtemnější chvilka přichází těsně před rozedněním Když s něčím začínáme, jsme plní energie, nadšení a očekávání.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Vzápětí přijde rozčarování, že to není tak jednoduché a překážek je víc, než jsme si mysleli. Jak se studenti cítili během své cesty ze startu do cíle a jaké dojmy si z projektu odnesli? Když to dotáhli do konce, byli na sebe pyšní, nejčastěji je ale děsila právě ta cílová rovinka. Jestli projekt vůbec zvládnou dokončit, jestli přinese to, co od něj očekávají, a tak. Kromě toho, že chtěli především pomáhat, je lákala i možnost objevovat nové věci, podstoupení zkoušky, přijetí výzvy a zkušenost, kterou by mohli předat dál. Motivovala je i odměna za skvěle odvedenou práci. Tou odměnou je být spokojený sám se sebou, ten starý dobrý pocit, že jste pro někoho důležití – správná výživa pro zdravé sebevědomí. Hele, zdravý sebevědomí není syntetickým práškem vyhoněný ego, s tím akorát každýho otravujete. Je to spíš klid, sebedůvěra a taky sebeuvědomění, tedy uvědomění si vlastních skills. Tak to prostě chodí „Máme ve škole nepoužívanou místnost, chtěli jsme v ní založit takové jako komunitní centrum, byly by tam knihy a studenti by tam chodili o přestávkách. Když jsme to řekli vedení školy, tak nesouhlasilo a raději místnost zamklo.“ (studenti SŠ) Tihle účastníci projektu poznali, jak to na tom našem světě chodí. Že vždycky nejde všechno podle plánu a člověk častějc narazí na nepochopení než na otevřenou náruč a medaili za statečnost. Pak už záleží na každém, jakou má povahu. Buď to vzdá, nebo se nenechá odradit a zkusí to třeba ještě jinak. „Je skvělý, že i když jsme ještě děti, můžeme něco dokázat, být důležití.“ (žákyně ZŠ) Trpělivost růže přináší Všechny projekty přihlášené do Kdo jiný? se zatím podařilo úspěšně realizovat. Výhoda je, že děláte všechno sami od začátku až do konce, i když máte v zádech záchranu v podobě odborníků, kteří se ale do ničeho nepletou, dokud je sami nepožádáte. Když člověk investuje svůj čas a energii do něčeho, co ho baví, není to ani tak práce jako spíš zábava. Není to povinné, dělá to jen ten, kdo chce. To je na tom cenné.

technologie /

T EXT A FOTO: JAKUB VRBICKÝ

8 DŮVODŮ,

PROČ SI POŘÍDIT IPHONY 8 A 8 PLUS Apple si před měsícem odbyl svou již desátou přednášku neboli keynote, na níž byly představeny nové iPhony 8 a 8 plus. Vybrali jsme osm důvodů, proč do nich jít.

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

Skleněná záda Oba telefony si zachovaly klasický design, na nějž jsme zvyklí už čtvrtou generaci iPhonu, tedy zakulacený tvar, který skvěle padne do ruky a nabídne tradiční rozložení. Novinkou jsou skleněná záda, hliník je pryč. A nejedná se o ledajaké sklíčko, ale nejtvrdší sklo, jaké kdy bylo do mobilního telefonu instalováno. Pokud chodíte na party, jistě ho oceníte, klub je přeci jen místo, kde váš telefon už utrpěl nejeden škrábanec.

Bezdrátové nabíjení Skleněná záda umožňují další novinku – bezdrátové nabíjení. Stačí položit telefon na nabíječku a ten se začne sám nabíjet. Musíte samozřejmě mít bezdrátovou nabíječku, která bohužel není součástí balení. Snad proto, že pro jabkaře se vyrábí celá řada nábytku, v němž je nabíječka zabudovaná, nebo automobily s nabíječkou ve středové konzoli, a v Applu předpokládají, že správný geek už to všechno má nebo brzy mít bude.

Voděodolnost Tuto vlastnost měla už minulá generace (iPhony 7 a 7 plus), osmičky nabízejí certifikaci odolnosti IP67, která zaručuje, že po dobu třiceti minut nepronikne do telefonu ponořeného v hloubce jednoho metru ani kapka, takže s ním pod vodou můžete klidně fotit. Když se do telefonu nedostane voda, nedostane se tam ani prach, a to je dobré, prodlužuje to životnost.

Foťák nikdy nebyl lepší Nejpopulárnější foťák na světě nalezneme právě v iPhonu. Již v minulých generacích byl skvělý, Apple ho ale dokázal udělat ještě lepším. V menší osmičce nalezneme 12Mpx fotoaparát s upraveným čipem, vylepšenou světelností a stabilizací obrazu. Dokáže zaznamenávat video v rozlišení 4K při šedesáti snímcích za vteřinu. Větší osmička plus má na zádech objektiv a ještě teleobjektiv, který je schopen až dvojnásobného zoomu, oba typy jsou vybaveny čtyřdiodovým bleskem pro rovnoměrné nasvícení scény a přirozenějšího vzhledu snímků. Ať děláte selfie na Instagram Story, nebo chcete uploadovat fotku z večerního běhu, horko těžko budete hledat telefon, který by to zvládl lépe.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Portrét jako od profesionála Dvojice objektivů není na skleněných zádech jen tak pro parádu, vytvoříte s nimi fotky profesionální kvality. Plusko dokáže zaostřit na obličej a rozmazat pozadí hned v několika nastaveních podle aktuální scény. Kromě toho umí rovnou vytvořit černé pozadí nebo převést barevnou fotku na černobílou.

Nejvýkonnější čip Výkon je to, čím se Apple u iPhonů tradičně chlubí, a i tentokrát ho dokázal posunout dále. Chytrý procesor A11 Bionic pracuje tak, že méně náročné početní úkony zajišťuje jen část jader a zbytek „odpočívá“. Když je ale potřeba jet na plný výkon, procesor se probudí a pořádně se do toho opře. Tato unikátní architektura zajišťuje, že vám nabitý telefon vydrží mnohem déle, prostě to šetří baterku, ale zvládne i ty nejnáročnější úkony.

Displej Retina HD displej je tím nejlepším, co jsme dosud mohli u iPhonu spatřit. U menšího modelu se setkáme s 4,7“ s rozlišením 1334 × 750 pixelů. Jemnost displeje činí 326 PPI. Větší plusko má displej 5,5“ s rozlišením 1920 × 1080 pixelů a jemností 401 PPI. Obě novinky dostaly do vínku technologii True Tone. Ta na základě okolního prostředí neustále upravuje nastavení jasu a barev displeje, aby bylo jeho zobrazení co nejvěrnější a zároveň co nejméně namáhavé pro oči.

Rozšířená realita Virtuální a rozšířená realita jsou témata, která se v souvislosti s mobilními telefony dostávají čím dál víc do popředí. Čip A11 Bionic zajišťuje u osmičky i pluska dostatek grafického a výpočetního výkonu pro plynulé zobrazení rozšířené reality. Tu si můžete plnými doušky užívat buď v praktických aplikacích, nebo v zábavných hrách. Těšte se na nový hit, jakým byl loni v létě Pokemon Go, teď to teprve bude něco! Do té doby zkuste třeba VR aplikaci Ikea a vyzkoušejte, jak by se vám žilo v pokoji s novým nábytkem.

vše o /

T EXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

CHRIS FROOME LEGENDA W W W.REDWAY M AG.C Z

vše o /

Vyrůstal v Keni na farmě a jezdil na kole mezi lvy, svými nadlidskými silami dnes poráží kdekoho a je pánem Tour de France. Silniční cyklistika je rasovina, jeden z nejnáročnějších sportů vůbec. Situace na Tour de France v roce 2012 zamotala hlavu nejednomu fanouškovi. Vedoucí závodník Bradley Wiggins v závěru jedenácté etapy směřující do horského střediska Les Sybelles tradičně spoléhal na pomoc svých kolegů. V nepříjemném stoupání mu zbyla jen poslední naděje, krajan Chris Froome. Ačkoli měl Chris o poznání víc sil než závodník ve žlutém dresu, rozhodl se v kopci zpomalit a podpořit Wigginse do posledních kilometrů. Krátká epizoda stačila sportovním reportérům z celého světa k vymýšlení konspiračních teorií. Je Wiggins z formy? Neměl by ho nahradit právě Froome? A funguje vůbec Sky jako tým? Hned v cíli se na oba hlavní aktéry snesla smršť otázek. Závodníci však všechny pokusy rozpoutat cyklistickou senzaci zahráli zkušeně do autu. „V týmu všichni dodržujeme domluvenou strategii a ani já nejsem výjimkou. Naším jediným cílem je, aby se Bradley dostal do Paříže ve žlutém dresu. Vše ostatní je druhořadé,“ odpověděl Froome správně do nastavených mikrofonů. Zarazil tím jakékoliv spekulace, že by byl se svým týmovým kolegou a lídrem týmu Sky schopen soupeřit o celkové vítězství na Tour de France. Sám Wiggins ale přiznal, že ho Froomeova forma překvapila. „V kopci jsem se moc soustředil na sebe, a pak mě trochu znejistilo, že je Chris tak moc přede mnou. Věřím, že to bylo jen nedorozumění. Tam nahoře je prostě takový rámus, že máme problém rozumět jedinému slovu ve sluchátku,“ zastal se kolegy a vysekl mu poklonu: „Tak jako tak, Chris nám dneska všem ukázal, že to má v nohách!“ Sluhové Profesionální cyklistika není už dlouhá léta sportem jednotlivců. Každá stáj většinou staví na jediném lídrovi, kolem nějž se pak točí zbylých osm statečných. Říká se jim domestici (le domestique znamená francouzsky sluha) a jejich hlavním úkolem je zajistit pro lídra co nejlehčí průběh závodu. V pelotonu o sto padesáti jezdcích se může snadno stát, že do vás někdo cvrnkne řídítky, i proto v něm lídr jede doslova obložen svými domestiky. Stejně tak je jejich povinnost vydat se pro bidony s vodou a dovézt je hlavní hvězdě. Jedna etapa kolikrát měří i dvě stě kilometrů a nejlepší jezdec týmu se takovými malichernostmi nemůže zabývat. Další důležitá role čeká na domestiky ke konci etapy, když přijde čas zaútočit na nejlepší umístění. Kdo jezdí na kole, ví, že nejpohodlněji se jede za někým v závěsu. Právě tak pomáhal Chris týmovému lídrovi na Tour 2012 a Bradley opravdu vyhrál. Média Froomeovi ale přidělila přezdívku Superdomestik. I když měl za úkol „jen“ pomáhat, dojel si na nejslavnějším cyklistickém závodě světa rovnou pro stříbro. A ze sluhy se stal hvězdou.

KEŇA JE JEDNÍM Z NEJLEPŠÍCH MÍST NA SVĚTĚ, KDE MŮŽE MALÝ KLUK VYRŮSTAT. JE TU TOLIK SVOBODY! Na kole mezi lvy Přestože je reprezentantem Velké Británie a stihl pro ni získat i dvě bronzové medaile na olympijských hrách, svoje dětství a mládí prožil v Africe. „Táta se narodil v Británii, ale většinu života strávil v Keni, kde potkal i mámu, která se tu narodila dvěma Angličanům. Její rodiče se do Keni přestěhovali z malého městečka Tetbury. Rozhodli se opustit Anglii a založili farmu u Nairobi.“ Jezdit na kole se Chris naučil právě v Keni, kde podle svých slov prozkoumal, co mohl.

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

„Podle mě je Keňa jedním z nejlepších míst na světě, kde může malý kluk vyrůstat. Je tu tolik svobody! Lítal jsem celé dny venku a nikdy se nestalo, že by o mě měli naši strach. Neměli k tomu jediný důvod.“ Ovšem i keňská buš má svoje specifika. „Národní parky tu nemají ploty, takže jo, když jedeš na kole, potkáváš dost zvířat. Na závodech horských kol cyklisté běžně projíždějí kolem slonů a lvů.“ Ve čtrnácti ho rodiče poslali na střední školu do Johannesburgu v Jihoafrické republice. Vystřídal dvě internátní školy, úspěšně zakončil a začal studovat na místní University of Johannesburg. „Vybral jsem si ekonomii, která nemá s cyklistikou společného vůbec nic,“ směje se. „V té době jsem prostě nepočítal s možností, že se budu někdy živit sportem.“ Mimořádně nadaní sportovci jsou ve dvaceti už dávno zformovaní, kariéru mají před sebou nalinkovanou jak nepřerušovanou silniční čáru. Chris se tou dobou učil na zkoušky z matematiky a sportoval pouze ve volném čase s kamarády. „Na univerzitě bylo dost populární rugby, ale to jsem moc hrát nemohl. Při každém střetu s protivníkem jsem na hřišti doslova umíral. Nemám na to tělo. Mnohem víc mě posunuli kámoši, se kterými jsem jezdil na kole. Už v Nairobi mi místní cyklistický guru David Kinjah vysvětlil, že v první řadě vůbec nejde o to, na čem jedu, ale že vůbec šlapu.“ S keňským „šamanem“ si zamiloval jízdu v terénu na horském kole. V Johannesburgu musel trochu změnit pohled na věc. „Měli jsme takovou cyklo partu, pravidelně každý pátek jsme se po škole vydávali jezdit do kopců. Tam mi došlo, že na silnici budu potřebovat jinou výbavu, lehčí kolo a hlavně úzké galusky.“ Hacker, co nosil víc náramků než holka Ze zábavy se pomalu stala vášeň a Chris se rozhodl připojit k začínající amatérské stáji Super C, která oslovovala talenty v okolí Jihoafrické republiky. Její tehdejší manažer Gareth Edwards na Froomea vzpomíná jako na zjevení. „Měl hluboko do kapsy a na závody jezdil ve svém rozpadlém golfu, který byl tak zvláštně vytuněný. Člověk nevěděl, jestli k sobě ty poklice a další části auta barevně neladí schválně, nebo jenom proto, že je někde našel,“ směje se. „Na Chrisovi bylo dost vidět, že vyrůstal v Keni. Měl dlouhé neupravené vlasy, konopné oblečení ve svahilských barvách, a ty náramky. Bože, nosil víc náramků než holka! Takhle byste si budoucího vítěze Tour de France nepředstavovali.“ Froome si ale fanoušky dokázal získat svými výkony. Netrvalo dlouho, a začalo se o něm mluvit jako o vycházející hvězdě keňské cyklistiky. V tu chvíli se rozhodl, že vezme osud do vlastních rukou. Naboural se do e-mailu Keňské cyklistické asociace a přihlásil se přes něj na mistrovství světa konané v roce 2006 v Rakousku. „Celou výpravu jsem podnikl na vlastní pěst. Přistál jsem v Salcburku, úspěšně se ztratil, začalo pršet a mapa se mi rozmočila.“ Na zápis dorazil s dvacetiminutovým zpožděním, před úředníky z Mezinárodní cyklistické unie předstíral, že je manažerem keňského reprezentanta, tedy sebe samého. „Další den jsem pár minut před závodem nechtěně srazil jednoho z unijních komisařů. Oba jsme šli k zemi, nesl nějaký papíry, ty se rozletěly všude kolem. To byl ten nejlepší vstup do světové cyklistiky, jaký jsem si mohl přát.“ Z Rakouska si přivezl 36. místo a chuť do závodění jako nikdy předtím. Do sezony 2007 už vstupoval jako profesionál se smlouvou v jihoafrické stáji Konica Minolta. „Měl jsem za sebou zrovna dva roky na univerzitě a přišla tahle nabídka. Vždycky jsem se snažil svoje tréninky plánovat tak, abych zvládl i školu. Teď už to nešlo a počkat rok jsem nemohl. Bylo mi dvaadvacet a musel jsem rychle zajet pár závodů v kategorii do 23 let.“ Boj o titul z ekonomie proto Chris vzdal na úkor cyklistiky, ačkoli se mu to rodiče snažili rozmluvit. „Na jeden z mých závodů se přijela podívat máma. Když jsem kolem ní projížděl, byl jsem zrovna na konci peletonu. Šla se zeptat trenéra, jestli na tom kole vůbec umím.“

PROSTĚ KE MNĚ PŘIBĚHL A CHRSTL MI DO TVÁŘE MOČ. STIHL JEŠTĚ ZAKŘIČET, ŽE JSEM FEŤÁK.

Do Evropy! Chrise se ujal místní kouč Robbie Nelson a dohodl se s ním na tréninkovém plánu. „Bylo mi jasné, že jestli to chci někam dotáhnout, musím mít úspěchy v Evropě. Africké závody se s tím nedají srovnávat a tím nemyslím jen organizaci a sponzoring. V Africe se většinou závodí na kratší vzdálenost a ve větším tempu. Pro jezdce je pak složitější udělat nějaký úspěch v Evropě, protože trénují na jiný typ závodu.“ Na Afrických hrách v Alžírsku vyhrál bronzovou medaili. Možná i proto si ho všiml slavný jihoafrický cyklista Robbie Hunter, který v Evropě působil už celé roky. „Díky němu jsem se pak upsal britské stáji Barloworld. V březnu jsem si zajel ještě jihoafrické Giro del Capo, kde jsem skončil druhý, a pak už přišla na řadu Evropa.“ Na jaře absolvoval francouzské Critérium International, belgický jednodenní závod Gent-Wevelgem a slavné Ardénské klasiky. A pak to přišlo, nominace na první Grand Tour – a rovnou nejslavnější Tour de France! „Od začátku sezony jsem věděl, že tam je ta možnost, ale rozhodně to nebylo stoprocentní. Moc jsem nevěřil, že by mě Barloworld poslal na Tour hned první rok.“ No ale stalo se. Francouzské peklo Chris byl vůbec prvním Keňanem, který kdy na Staré dámě, jak se nejslavnějšímu cyklistickému závodu přezdívá, závodil. „Ze začátku to pro mě byl trochu šok. Média hledají na Tour příběhy a já jim díky své africké minulosti jeden zajímavý nabízel. Naštěstí jsem se v týmu cítil dost příjemně, takže jsem se nenechal tlakem novinářů nějak rozhodit. Horší to bylo přímo na silnici. Poprvé jsem na vlastní oči viděl všechnu tu slávu z první řady, přímo z pelotonu! První Tour mě nesmírně namotivovala a ukázala mi, čeho chci dosáhnout v příštích letech.“ Jakmile ale přišly na řadu první horské etapy, Chrisovi došlo, že závod má i druhou tvář a tou je nefalšované peklo. „Jedna z nejhorších vzpomínek je pro mě stoupání na legendární kopec Alpe d’Huez. V průběhu etapy si mě k autu přivolal manažer naší stáje a nabízel mi energetické gely na posílení. Odmítnul jsem se slovy, že mám jeden v zadní kapse dresu. Tuhle chybu už jsem pak nikdy neudělal. Když

W W W.REDWAY M AG.C Z

přišlo konečné stoupání, naprosto jsem vybouchl. Asi čtyři kilometry před cílem jsem ztratil, co se dalo. Když jsem nakonec s obrovským zpožděním dojel na vrchol, kluci z vedení už mě vyhlíželi a smáli se. Vysvětlili mi, že těch balíčků jsem před takovým kopcem potřeboval deset, ne jeden.“ Těžké chvíle si na první Tour zažije každý nováček, často se stává, že svou premiéru ani nedokončí. Froome měl ale neobvyklou motivaci. „Asi pět týdnu před startem mi zemřela máma na rakovinu. V nejtěžších chvílích závodu jsem myslel na ni. Věděl jsem, jak moc by prožívala, že její syn závodí na Tour de France. Nemohl jsem se prostě tak lehce vzdát, a tak jsem každou další etapu znovu a znovu bojoval.“ Aby toho nebylo na jeho prvním francouzském výletě málo, zažil na vlastní oči i zátah v hotelovém pokoji. Francouzská policie si tam přišla pro jeho týmového kolegu Moisése Dueñase. „Nechápali jsme, co se děje. Moisés měl pozitivní testy na EPO a okamžitě se začalo spekulovat, jestli dopuje celý Barloworld. Naštěstí jsme jako tým drželi při sobě a nenechali se znervóznit. Příjemná zkušenost to ale nebyla.“ Stáj Barloworld po dopingovém incidentu opustili sponzoři a v týmu vypukla krize. Žádný ze závodníků neměl do poslední chvíle jistotu, že mu v následující sezoně prodlouží kontrakt. „Možná se vedení Barloworld líbily moje výkony na Tour, nevím. Každopádně mi nakonec smlouvu prodloužili i na sezonu 2009, tak jsem si řekl, proč ne?“ Jedno špatné napití Začaly se dít zázraky. První profesionální vítězství přišlo v březnu na Giro del Capo, a to ve velkém stylu. Zlato si Chris vybojoval s více než příjemným náskokem čtyř minut. Z Grand Tours si tentokrát zajel tu italskou, Giro d’Italia. Tam se po třech vytrpěných týdnech umístil na 36. místě a mezi jezdci do 23 let byl dokonce jedenáctý. Největší cyklistické stáje zbystřily a ke konci roku začal o Froomea boj – mimo jiné i proto, že změnil občanství. „Pro závodníka z Afriky není jednoduché vyřizovat víza. Celkově to přinášelo tolik komplikací, že jsem se rozhodl začít používat britský pas. Vždy jsem se cítil z poloviny jako Keňan a z poloviny jako Brit.“ V roce 2010 ho ulovil tým Sky, stáj spadající pod britskou soukromou

vše o /

televizi. Její vedení si usmyslelo, že celkové vítězství na Tour de France oslaví jezdec pod vlajkou Velké Británie. To se od roku 1903 nestalo ani jednou. Výběr padl hned od začátku na Bradleyho Wigginse, který měl v dráhové cyklistice už mnoho úspěchů a ve Sky sázeli na jeho zkušenosti. O všechno ostatní se měla postarat osmička domestiků nejvyšší světové kvality, mezi nimi i Chris Froome. Ten ale místo oslav a příprav na vzrušující sezonu mezi top jezdci řešil úplně jiné problémy. Doktoři v jeho těle objevili parazita, který ho, aniž by si to Chris uvědomoval, výrazně fyzicky omezoval. „Jmenuje se to schistosomóza a v podstatě jde o parazita, který se živí mými červenými krvinkami,“ vysvětluje Froome. Nejznámější doping EPO paradoxně doplňuje počet červených krvinek na nepovolenou úroveň. Chrisovo tělo se ale dostalo do obrovské nevýhody i mezi čistými cyklisty. „Parazita jsem chytil nejspíš v zimě, když jsem se vracel do Afriky. Stačí se jen napít špatně vyčištěné vody.“ Doktoři mu pomohli nemoc porazit a v tu chvíli razantně stoupla i Chrisova výkonnost. Vzlety a pády Překvapení přišlo v sezoně 2011 na španělské Grand Tour. Na Vueltu přijel lídr Wiggins v nedostatečné formě a vedení Sky se po několika etapách rozhodlo „povolit uzdu“ rozjetějšímu Froomeovi. Poprvé v životě se tak stal týmovým lídrem na jednom ze tří velkých závodů. S novou rolí se popral fenomenálně, skončil celkově druhý, a vybojoval tak prozatím největší úspěch pro britskou cyklistiku. „Byl to pro mě životní úspěch. Na druhou stranu jsem si ale řekl, teď musíš všem ukázat, že to nebyla náhoda, a udržet se ve formě.“ Následující sezona byla rokem superdomestika Froomea. Dovést Wigginse do Paříže na prvním místě a pro sebe si obsadit druhou příčku, o tom se nesnilo ani vedení celé Sky. Hlavní úkol roku 2012 byl tedy splněn a v týmu se začalo uvažovat

o škatulatech. Starší Wiggins uvolnil místo svému nejpracovitějšímu pomocníkovi a na Tour 2013 už vyjížděl Froome jako lídr. Bum! První místo a ještě s neuvěřitelným náskokem 4 minuty a 20 vteřin! Další žlutý dres pro Sky a Velkou Británii. Zdálo se, že rozjetou keňskobritskou mašinu nic nezastaví, a do následujícího ročníku tak Sky vjíždělo s jasným cílem obhájit vítězství. Ve čtvrté a páté etapě se ovšem Chrisovi povedlo třikrát nepříjemně upadnout a po konzultaci s týmovým lékařem nakonec musel vzdát. Obhajoba prvního místa nedopadla, o to větší motivaci cítil v roce 2015. Francouzské peklo II Do závodu se svým týmem vlétl v neskutečném tempu. Francouzským fanouškům, kteří čekají na svého vítěze od roku 1985, se ale už pohled na Brita ve žlutém trikotu zajídal. Situace se vyhrotila natolik, že se v každém kopci na cyklisty Sky (a na Chrise obzvlášť) bučelo. Každý další den se vztek Francouzů zvětšoval a zvětšoval. Ve 14. etapě nakonec jeden z „fanoušků“ polil Chrise močí. „Prostě ke mně přiběhl a chrstl mi do tváře moč. Stihl ještě zakřičet, že jsem feťák. Takhle to přece dál nejde,“ rozčiloval se Froome po závodě na tiskové konferenci. Jeho vztek ale mířil i k francouzským médiím. Ty totiž přikládaly pod kotlem spekulacemi, že Chris dopuje, přestože všechny podobné výmysly byly mnohokrát vyvráceny četnými kontrolami. Form is temporary, class is permanent Chris se nenechal tlakem médií a nepřejících paviánů kolem trati zlomit a vyhrál svou druhou Tour de France. A další vyhrál za rok. A další letos. Zimy tráví pravidelně doma v Africe, kde se nakonec cítí nejvíc doma, s kamarády (těmi, kteří ho k silniční cyklistice přivedli) trénuje na místních kopcích. Ve světovém pelotonu zatím nemá přemožitele.

BOŽE, NOSIL VÍC NÁRAMKŮ NEŽ HOLKA! TAKHLE BYSTE SI BUDOUCÍHO VÍTĚZE TOUR DE FRANCE NEPŘEDSTAVOVALI.

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

skoro nakonec /

T EXT: JAROSLAV CERMAN, KRÁL FACEBOOKU ILUSTRACE: AI FUMI

DEJINY PRO IDIOTY Pravěk Lidi nepřemýšleli nad ničím jiným, než jak přežít do dalšího zku*veného dne. Všechny dny byly pondělí. Na světě ještě nebylo jádro, palné zbraně a automobily, takže ještě neexistovala konzervativní pravice.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Naštěstí, protože jinak bychom se tady zasekli na furt. Lidi hodně seděli po večerech u ohně, ale díkybohu ještě nevznikl typ „kretén s kytarou“. Z určitého úhlu pohledu poslední moment v historii, kdy lidi mohli zažít nefalšovaný pocit štěstí. Vznikla móda.

skoro nakonec /

Starověk Začátek průse*u. Lidi začali nosit sandály a sdružovat se do velkých měst. Města vznikla tak, že se někdo nastěhoval k někomu a pak se tam nastěhovali další lidi. Ve volném čase dávali kameny na sebe. Tento imbecilní trend trvá dodnes. Furt nebylo jádro, palné zbraně a auta, ale už byly vozy a koně, takže privilegovaná vrstva idiotů pomalu začala zapouštět kořeny. V Římě se jim říkalo equites, což znamená jezdec. Jinde se jim říkalo prostě idioti. Lidi často největšímu idiotovi s koněm dali na hlavu korunu a říkali mu ironicky král. Bohužel se tenhle vtípek úplně vymknul kontrole a zase se z něj stal trend. Někteří zkoušeli republiky se senátem, ale to nestojí za řeč. Vznikl Řím, nejlepší věc na světě. Platidlem byl olivový olej. Narodil se dlouhovlasý chlap s plnovousem, co říkal, že by se lidi měli mít víc rádi a povídat si. Ostatní ho za to přitloukli hřebíkama k prknům. Víc o lidech v této době vědět nepotřebujete. Pád Říma Největší katastrofa dějin. Lidi bloudili po světě jen tak a plakali a plakali a plakali. Nastalo brutální období sebevražd, který přežili jen křesťani, protože ty to maj zakázaný. Všude najednou byli Němci.

ČÍSLO 2, 2017 | ROČNÍK X

Zhruba někdy v této době se narodil pan Vondruška*. Lidi přestali nosit sandály. Furt žádný jádro a palný zbraně. Mizí vozy a zůstávají jen koně. Všichni se snaží Němcům vysvětlit, že s těmi králi to byl jen vtip. Němci nemají smysl pro humor, takže to nechápou. *Pan Vondruška je „historik“ a spisovatel. Historii vykládá ne tak, jak proběhla, ale jak podle něj proběhnout měla. (Raný) středověk Prostřední díl je vždy nejlepší a tohle období to má přímo v názvu. Lidi se oblíkali do plechovek, aby mohli mlátit jiný lidi v plechovkách. Hlavním uspořádáním společnosti byl feudalismus. Jeho princip spočíval v tom, že lidi, co měli hodně peněz a moci, šukali hlavně mezi sebou v rodině, aby byli lepší než chudobědi. Ti dřeli na poli. Občas přišel debil v plechovce a trochu do nich píchal mečem. Ale jen ze srandy, hehe. Vtip s králema už dávno nebyl vtipnej, ale všichni ho furt dělali. Nejoblíbenější hrou lidí byl hod podkovy na tyč, což o té době vlastně říká všechno. Vznikl islám, ale na ten je tu odborník každý. Vrcholný středověk Těžko říct.

Pozdní středověk Máme první kvér, yesssssss! Renesance a raný novověk Italští homosexuálové začínají dělat sochy a obrazy nahých mužů. Lidi sentimentálně vzpomínají na Řím. Někdo vymyslel knihtisk, takže díky tomu si dnes můžete přečíst knihy od pana Okamury nebo komiksy Jirky Krále. Na mě nekoukejte, já tam nebyl, nemůžu za to. Kdybych tam byl, tak tu hovadinu rozmlátím kladivem a ty, co o tom něco věděli, bych pronásledoval až na konec světa. Když jsme u konce světa, objevila se taky Amerika. Sbohem, indiáni. Jo a máme už lepší kvéry. Mnohem lepší kvéry. Teď ještě to auto. Novověk Lidi začali chodit po polích v uniformách a střílet po sobě kvérama. Sedláci se jim smějí. Sedláky přejde smích, když musí taky. Bohatý lidi nosí divný punčocháče. Někoho napadne, že lidi mají nějaká práva a že si jsou rovni. Absurdní. Vynalezena láska a sex s láskou. Nesmysl. Konzervativní pravice proti těmto věcem bude bojovat dalších dvě stě let. Vrchol vývoje bílého člověka. V Egyptě se nachází mumie pana Vondrušky*, která ožívá. Brrr. Zavádějí se masivně stroje, takže

W W W.REDWAY M AG.C Z

vzniká skupina emocionálně nestabilních technofetišistů. Už se vám stýská po Římě? *Pan Vondruška se zajímá o horolezectví a vyrábí kopie historického skla. Kvůli pádu Říma nemůže ani spát, jak je mu to líto. Varuje, že takhle brzy dopadne i Evropa. Moderní věk Hitler. Brusel. Stalin. Mao. Masaryk. Mnichov. Zrada za zradou. To je ale všechno jedno. Máme jádro a auta. Konečně. Lidi zažívají největší rozkvět v dějinách, stejně však sentimentálně vzpomínají na minulá období. Je to stejné, jako když u 7. řady seriálu část fanoušků vzpomíná na to, že první série byly lepší. Sice si je vůbec nepamatují, ale to nevadí. Vtip s králi je zas vtipný, ale z druhé strany. Vynalezeni gayové. Rusové jsou první ve vesmíru, Američané přistávají na Měsíci. Lid se však nenechá oklamat a ví, že tyhle hovadiny slávu Říma nezastíní. Hodně lidí si všímá, že existují čmoudi bez řetězů kolem krku, a nelíbí se jim to. Pan Vondruška začíná vydávat své knihy. Konec je blízko. Konec je blízko. Konec je blízko. Konec je blízko.