NORDIC 64 - únor 2025 by SNOW media

NORDICmag 64

PŘÍPRAVA HOBBY SPORTOVCŮ – OD ZAČÁTEČNÍKŮ PO VÝKONNOSTNÍ LYŽAŘE

BĚŽECKÉ LYŽOVÁNÍ BIATLON

NORDICmag 64

ÚNOR–BŘEZEN 2025 CENA: 100 Kč / 4,99 EUR ÚNOR–BŘEZEN 2025

MAGNI SMEDÅS

Lyžařská revoluce pokračuje nadále i v českých horách

Nikdy nezmizí. Fluor, který se uvolňuje z lyžařských vosků, zůstává v přírodě navždy. Fluor se dostává do půdy, vody a nakonec i potravního řetězce. Hromadí se v organismech, včetně lidí, a má toxické účinky.

Nové bezfluorové vosky se slevou 50 % Jsme připraveni nabídnout vám bezfluorové vosky za výhodnějších podmínek výměnou za staré fluorové vosky. Odevzdat staré fluorové vosky budete moci během celé Jizerské 50 nebo u vybraných prodejců Swix. Podrobnější informace nejen o akci, ale také o dopadech používání fluoru ve voscích najdete na našich webových stránkách

www.swix.cz

FOTO: JAKUB NEDBAL/JIZERSKÁ 50

OBSAH

NORDICSPORT

NORDICUNIVERZITA

6 Magni Smedås: nejen silná, skvělá a rozesmátá 12 Nejmladší vítěz Jizerské padesátky: příběh Ondřeje Valenty 16 Průkopnické sezóny bílého sportu: ohlédnutí do počátků lyžování u nás 18 Bruslení slaví 40! Výročí vzniku volné techniky běhu na lyžích 20 Ve správný čas na správném místě: rozhovor s Dušanem Kožíškem 24 Lyžařský orientační běh: rychlost, navigace, adrenalin

46 Jak přežít nejmrazivější zimní běhy: tipy, jak ochránit tělo před mrazem 48 Spánek, král regenerace: Kolik spánku potřebují sportovci? 50 Je to síla – část 2: přehled silových metod 54 Příprava hobby sportovců: od začátečníků po výkonnostní lyžaře 56 Osamělost lyžaře: Jak moc je běh na lyžích individuálním sportem? 58 Argumenty pro vydatnou snídani: doplňování energie u sportovců

NORDICTECH

NORDICMAG

30 Stabilita bruslicích lyží: Tuhost lyží, bezpečnost hran a směrová stabilita 34 Rok servisáka: Co dělají servismani, když skončí zima 36 Lidí není nikdy dost: zázemí českého reprezentačního týmu 38 Lyžař – robot: přehled senzorů a metod měření výkonnosti 42 Stále hustší síť: vliv větrných elektráren na příliv srážek

62 Marcia Grand Paradiso: historie, tradice a prestiž 66 Ramsau am Dachstein: středisko pro každého 69 Když Ramsau zklame: běžecké tratě ve Filzmoosu 70 Lužické hory: lyžování plné romantiky a krásných výhledů 74 Za novou stopou do Hojné Vody: o lyžování v Novohradských horách

REDAKCE

FOTO: FISCHER

REDAKCE ŠÉFREDAKTORKA Adéla Ročárková ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORKY Petr Socha EDITOR Tom Řepík GRAFIKA Petr Antoníček Markéta Antoníčková

Nafotit okamžik Chtěla jsem v úvodníku zmínit jiné téma než po anglicku stále hovořit o počasí, ale když máme na českých horách tak krásnou zimu, byla by škoda si jí nepovšimnout. Pohoří střední Evropy se stala krásným bílým ostrovem a jižní země jako Itálie a Švýcarsko nebo dokonce severská Skandinávie nám mohou závidět. Přesně naopak, než tomu bylo loni. Sedím u počítače a pozoruji tu nádheru za oknem. Dříve v roli sportovce jsem brala sníh jako samozřejmost. Když nenapadl u nás, tak jsme si za ním dojeli. Trávila jsem na něm několik hodin denně a kolikrát mi lezl i ušima, jak už jsem ho měla plné zuby. Znám ale bývalé vrcholové lyžaře, kteří byli schopní docházet pěšky za zbytky sněhu a jezdit na nich jak křeček v kleci až do jarních měsíců. Měli můj obdiv. Nyní s třemi malými dětmi na krku, přes zimu často nemocnými, a prací je pro mě mnohem vzácnější se dostat na lyže. Zažívám paradoxní situaci, kdy trávím mnohonásobně více času psaním o lyžování než ve stopě samotné.

Zjistila jsem, že sníh a běžky pro mě dosáhly úplně jiného rozměru. Když vyrazím na lyže, vnímám své okolí, které jsem dříve přehlížela, tupě bušila do sněhu a přemýšlela jen nad svým tréninkem a technikou. Jako bych teď otevřela oči. Vidím překrásné zimní útvary na stromech, které umí vytvořit jen vítr a námraza, jako byste šlehačkou ozdobili všechno kolem sebe. Když zasvítí slunce, nablýská a umocní tu nádheru. Své kouzlo však mají i dny v mlze. Snažím se fotit očima každý okamžik, popustit uzdu emocím a pak z nich další dny čerpat. Potkávám davy lidí v běžeckých stopách, jak září radostí. Jsou si po předchozích sezónách vědomi, že sníh je dar z nebes, který nespadne, kdykoli si to budeme přát. Umíme hodně, ale větru a dešti prostě neporučíme. Vám, čtenářům, přeji, abyste měli možnost strávit na lyžích přesně tolik času, aby vám stále přinášely požitek a potěšení.

Napište

Skol Adéla

Pokud by vás zajímalo určité běžkařské téma nebo byste se chtěli o nějaké s ostatními podělit, pošlete jej na: adela.rocarkova@snow.cz Adéla Ročárková, šéfredaktorka NORDIC

INZERCE Petr Socha DISTRIBUCE Andrea Rosenbaumová Marie Potužilová INTERNET Adéla Ročárková AUTOŘI Martina Chrástková Petr Jakl Radovan Kautský Tomáš Kocanda Jakub Opočenský Aleš Suk Václav Štěpánek Libor Vítek JAZYKOVÁ KOREKTURA Tereza Abonyiová OBÁLKA/FOTO: © Raul / Jizerská 50 Cena výtisku: 100 Kč / 4,99 EUR MK ČR: E17201 ISSN: 1802-2979

VYDAVATEL SLIM media s.r.o. Husitská 344/63, Praha 3 IČ: 27175511

ADRESA REDAKCE SNOW | NORDIC Husitská 344/63 130 00 Praha 3 redakce@snow.cz INZERCE inzerce@snow.cz PŘEDPLATNÉ Česká republika: www.snow.cz/predplatne Slovensko: www.ipredplatne.sk Vychází 2x ročně. Toto číslo vyšlo 30. ledna 2025, další vyjde v listopadu 2025. Rozšiřuje Mediaprint & Kapa Pressegrosso s.r.o., PressMedia s.r.o. a síť sportovních prodejen. Články označené jako advertorial jsou komerční prezentací.

OFICIÁLNÍ PARTNER

PARTNEŘI Šumavský skimaraton Stopa pro život Skitour

Foto: SAM/Helmuth Rier · Komma Graphik

2024

2. .1

.0 4.2

Seiser Alm, ráj běžeckého lyžování Objevte Dolomity na běžkách 80 kilometrů slunečných tratí v nadmořské výšce od 1 800 do 2 200 metrů protíná největší náhorní plošinu v Evropě, nad níž se rozprostírají impozantní vrcholy Dolomit. Trasy jsou dvou- nebo čtyřstopé a perfektně připravené pro všechny úrovně běžkařů, na klasiku i bruslení. Podmínky jsou tu vskutku ideální, takže není divu, že se sem na vysokohorský trénink sjíždějí i elitní sportovci z mezinárodních týmů. Seiser Alm - z Prahy pouze 650 km seiseralm.it/zimni

SPORT OSOBNOST

TEXT: TOMÁŠ KOCANDA FOTO: ARCHIV TEAM EKSJÖHUS

Magni SMEDÅS: nejen silná, skvělá a rozesmátá

Magni je lyžařkou, která do světa laufů vletěla jak velká voda do malé tůňky a velmi záhy zde začala sbírat pódiová umístění, mezi nimiž je vítězství na Marcialonze a Jizerské 50 v roce 2023 nebo na La Diagonele, Birkebeinerrennetu a Summitu 2 Senja v roce 2024. Soudě podle nich by se zdálo, že o její sportovní budoucnosti je naprosto rozhodnuto, ale Magni je z těch, kteří chtějí laufy kombinovat se závody Světového poháru a národního mistrovství. A věřte mi, že obdivuhodná není jen její lyžařská univerzálnost.

omnívám se, že Magni obecně je zjevením s neuvěřitelnou energií, do kterého je asi nemožné se nezamilovat. Poznáte ji naprosto bezpečně, protože má téměř neustále šibalský úsměv od ucha k uchu. Její svět je plný jak skvělých sportovních úspěchů a legrace, tak niterných myšlenek, a ještě niternějších zákoutí duše. Je docela těžké s ní dělat interview na pár stránek časopisu, když víte, že by o ní šlo zcela bez problémů napsat knihu. To, co si záhy přečtete, je z hlediska délky pouhou čtvrtinou toho, co mi sdělila, takže jsem stál před Sofiinou volbou, které části rozhovoru obětovat, protože se pouze nevešly do daného rozsahu. Přesto věřím, že to „málo“, které jsem vybral, vám o Magni leccos napoví.

Magni, moc děkuji za možnost s tebou udělat rozhovor, je mi velkou ctí. Máš velmi zajímavé jméno. Podle severské mytologie je „Magni“ jméno Thorova syna a překládá se jako „silný“ či „skvělý“. Nejprve děkuji, že jsi se mnou chtěl udělat rozhovor. Je tak příjemné slyšet, že mám v Česku hodně fanoušků. Vážím si úplně každého z nich! Pokud jde o mé jméno, je pravda, že je to velmi staré jméno pocházející ze severské mytologie a od Vikingů. Vím, že na Islandu je to častěji mužské jméno, ale v Norsku ženské, protože končí na „i“. Chápu správně, že máš jen jedno křestní jméno? V mé rodině všichni máme křestní jména po našich rodičích, prarodičích nebo jiných předcích a pojmenováváme tak i nově narozené. Je normální mít dvojitá jména. I já se jmenuji po dvou lidech, ale protože moji dědečci na obou stranách mají stejné jméno, Magne, rozhodli se mě pojmenovat jen Magni. A navíc jsem se narodila v autě s pupeční šňůrou omotanou třikrát kolem krku, takže usoudili, že Magni bude perfektní, protože to opravdu znamená „silná“ či „skvělá“. To byla sanitka, nebo normální osobák? Narodila jsem se v normálním osobáku. Přišla jsem na svět tak rychle, že naši nestihli do porodnice přijet včas, takže větší část porodu proběhla v autě. Porodní asistentce, která pomáhala, se dost ulevilo, když jsem byla v pořádku, protože šance, že budu uškrcená pupeční šňůrou, byla vyšší, než že bych přežila. Ale jsem tady!

Vyrůstala jsi v Dalsbygdě, což je zhruba 230 km na sever od Lillehammeru. Jaké bylo tvoje dětství? Byla jsi pořád takový smíšek? Jsem odtud, je odtud můj táta. Je to vesnice s přibližně pěti sty obyvateli. Měla jsem dokonalé dětství, vyrůstala jsem se svými sestrami. Jsem z nás prostřední, jsme si věkově dost blízké a blízko jsme k sobě měly i jinak. Z nás tří jsem asi ta nejextrovertnější. Vždy jsem ráda poznávala nové lidi, mluvila s nimi a učila se jazyky. Kolik jazyků kromě angliny vlastě umíš? Ve škole jsem měla španělštinu a němčinu. Myslím, že v němčině jsem o něco lepší, ale španělsky se umím alespoň představit a objednat si zmrzlinu s jahodami. Nedávno jsem se začala učit francouzsky pomocí aplikace Duolingo. Ještě nejsem moc dobrá, ale je to velká zábava. A čemu vlastně vděčíme za tvůj věčný úsměv? Nikdy jsem nechápala, proč bych měla ztrácet čas tím být negativní a nevrlá, když mohu být pozitivní a usmívat se. Přijde mi to prostě přirozené. Samozřejmě, mám také své chvíle, ale miluji, když mi lidé věnují úsměv, tak proč jim ho neopětovat? Takže i dětství bylo jedna velká legrace? Náš dům byl vždy plný lásky a zvířat. Dvě morčata, čtyři křečci, pět psů, pět koček. Rodiče nás brávali každý víkend na horské túry a na běžky. První výlet na nich jsem měla asi v roce, lyžovala jsem kolem našeho domu. Také jsme museli vyzkoušet každý sport a nástroj, který jsme chtěli.

SPORT OSOBNOST

Myslím si správně, že hraješ na kytaru? V Lillehammeru mám dvě tátovy kytary. Hrávala jsem, když mi bylo 15–18 let, ale posledních 10 let málo. Vlastně jsem přemýšlela o tom začít znovu, když jsem se začala učit francouzsky. Kdykoli slyším nějakou pěknou písničku, říkám si: „Chci se ji naučit na kytaru.“ Přála bych si, abych byla lepší ve zpěvu, protože pak bych hrála mnohem víc. Teď zpívám jen v autě nebo ve sprše. Jasně, ve sprše to zní přece nejlíp. A jak to bylo s těmi sporty? Moji rodiče byli rozhodnuti, že bychom měli mít příležitost vyzkoušet a rozhodnout se sami, co chceme dělat. Vyzkoušela jsem všechno od gymnastiky, fotbalu, házené, přes orientační běh po skoky na lyžích a biatlon. Nemohu se nezeptat na ty skoky na lyžích a biatlon. Jak málo chybělo k tomu, abys závodila v nich? Kousek od vás jsou skokanské můstky od K5 po K50, z jakého sis troufla? V biatlonu jsem mohla být docela dobrá, takže lituji, že jsem se mu víc nevěnovala. Dělala jsem ho tak dlouho, dokud jsem mohla minout všechny terče, a přesto vyhrávat závody. Nikdy jsem totiž nezvládla to těžké dýchání nutné pro trefování terčů, takže jsem si řekla, že běh na lyžích je jednodušší a můžu do toho jít tak tvrdě, jak chci. A nemusím u toho myslet na nic jiného. I tohle jsem zvažovala, když jsem přemýšlela, jestli udělat tu změnu k biatlonu. Řekla jsem si, že bude jednodušší naučit se dobře soupaž, než naučit se techniku střelby a vše, co k biatlonu patří. Ale myslím, že biatlon je fakt zábavný a trochu jsem ho otestovala, takže kdo ví. Možná to za pár let zkusím… Co se týče skoků na lyžích, na ty jsem talentovaná nikdy nebyla. Než se skok povedl, pořád jsem padala, to byla krátká kariéra. Ale bylo zábavné to vyzkoušet! Myslím, že to musel být můstek K5 nebo tak něco. Ale na svou obranu: byla jsem tehdy dost malá. A bojím se výšek, takže to byla špatná kombinace. Z naší rodiny skákal hlavně táta. Od jakého věku vlastně závodíš v běhu na lyžích: Závodila jsi za Dalsbygdu? Na lyžích běhám odnepaměti. Vždycky jsem to milovala. Do svých 20 let jsem závodila za svůj domovský klub IL Nansen (je přímo v Dalsbygdě, pozn. aut.).

Všechno to začalo jen zábavou, hraním si venku na sněhu, lyžováním kolem domu a výlety s rodinou. Bydleli jsme hned vedle lyžařského stadionu, takže jsem tam chodila lyžovat, kdykoli jsem mohla. Den, kdy jsem už byla dost stará na to, abych se mohla zúčastnit tréninků pro děti, byl jedním z mých nejšťastnějších dnů vůbec. Stále si ho pamatuji, jako by to bylo včera. V Dalsbygdě jsme měli každou středu v 19 hodin malé závody a po nich jsme dostávali teplý džus a vafle, zatímco

jsme čekali, až se na stěně objeví výsledky. Milovala jsem to! Běžky jsou pro mě hluboká vášeň a svoboda. Je to opětovné spojení s přírodou. Jsou to hory, třpytivý sníh, čerstvý chlad, který vás štípe do tváří, je to zvuk hůlek narážejících do sněhu v ledovém dni. Je to pocit být živý a navíc svobodný, mít perfektně fungující tělo, pohybovat se terénem, jako byste létali, a prostě se bavit! Není nic jiného na tomto světě, co miluji víc.

BĚŽKY JSOU PRO MĚ HLUBOKÁ VÁŠEŇ A SVOBODA. JE TO OPĚTOVNÉ SPOJENÍ S PŘÍRODOU. JSOU TO HORY, TŘPYTIVÝ SNÍH, ČERSTVÝ CHLAD, KTERÝ VÁS ŠTÍPE DO TVÁŘÍ, JE TO ZVUK HŮLEK NARÁŽEJÍCÍCH DO SNĚHU V LEDOVÉM DNI. JE TO POCIT BÝT ŽIVÝ A NAVÍC SVOBODNÝ, MÍT PERFEKTNĚ FUNGUJÍCÍ TĚLO, POHYBOVAT SE TERÉNEM, JAKO BYSTE Počkej, tobě zemřel táta? To je mi líto... Takže během té sezóny (2021/2022, pozn. Cítila jsem se ztracená ve vesmíru. Můj táta mi aut.) se připojila k týmu Eksjöhus a běLÉTALI, A PROSTĚ SE BAVIT! vždy pomáhal v lyžařské kariéře a byl v mém hem jsem pěti závodů si zamilovala být v novém hodně důležitý. Bezpochyby jsem byla prostředí, poznávat nové lidi a zkoušet nové NENÍ NIC JINÉHO NA TOMTO životě tatínkova holčička. věci. Měla jsem pocit, že konečně můžu Byla to hodně emotivní sezóna (2021/2022, zase dýchat. Byla jsem šťastná. Bylo to, jako SVĚTĚ, CO MILUJI VÍC. pozn. aut.) s mými nejlepšími výsledky, jaké bych mohla znovu roztáhnout křídla. Bylo Vnímám to naprosto stejně, přestože jezdím poloviční rychlostí… Neznáš z mládežnických závodů náhodou Therese Johaug? Je starší o 7 let, ale je od vás. Je to vlastně moje sestřenice z druhého kolene (moje babička a její babička byly sestry), takže se dobře známe. U nás zná každý každého. Jak ses vlastně dostala k delším distancím? Miluji jakoukoli distanci. Miluji totiž lyžování obecně. Ale vždycky se mi hodně líbila třicítka. Když jsem začala jezdit delší vzdálenosti, zjistila jsem, že na to talent mám, takže to byla paráda v novém měřítku. Ale hlavně v tu chvíli se v mém životě stalo hodně věcí. Měla jsem pocit, jako by mi lyžařská federace nevěřila, navíc jsem právě ztratila tátu při autonehodě.

jsem kdy v národním šampionátu měla. Se třemi medailemi (stříbro v týmovém sprintu, bronz v bruslení na 30 km a bronz ve skiatlonu na 15 km). Ale ocitla jsem se v nějaké krizi středního věku. Věděla jsem jen, že nejsem spokojená s tím, jak se věci mají. Lyžování jsem milovala pořád a nechtěla s ním skončit, ale potřebovala jsem změnu. Zároveň jsem měla pocit, že jsem se ztratila ve vztahu, ve kterém jsem byla. Můj bývalý je skvělý muž a stále mi na něm záleží jako na příteli, ale dali jsme se dohromady, když mi bylo 20, a já tehdy válčila s poruchami příjmu potravy. Úzkosti a deprese jsem měla téměř tři roky. Vstoupil do mého života, když jsem ho nejvíc potřebovala, a pomohl mi z toho ven. Budu mu za to navždy vděčná. Byl to vlastně on, kdo mě povzbuzoval, abych zkusila Ski Classics, když viděl, jak mě všechno s lyžařskou federací a ztrátou táty vzalo.

to dávno, co jsem ten pocit měla naposledy. Uvědomila jsem si, že život je mnohem víc než jen lyžování a že lyžování je mnohem víc než jen Světový pohár (dále jako SP, pozn. aut.). Ski Classics mi dala příležitost více cestovat, poznat nové lidi napříč národy a objevit své nové silné stránky. Bylo to jako úplně nová kapitola života, která ve mně vyvolala to nejlepší. Po několika závodech v klasickém lyžování jsem měla pocit, že se mi nechce domů. Protože kdykoli jsem jela domů, bylo to, jako by mi znovu svázali křídla, jako bych byla v kleci, můj úsměv zmizel a stala jsem se nějakou plochou verzí sebe sama. Byla jsem uvadající kytka. Pořád si nejsem jistá, proč jsem se tak cítila. Nebyla to chyba mého přítele, ale díky všemu, co se stalo za poslední roky, jsem si uvědomila, že život je příliš krátký na to, abych s tím, jak se věci mají, byla jen středně

SPORT OSOBNOST

spokojená. Za své štěstí jsem zodpovědná sama, nic nebo nikdo mě nemůže udělat šťastným. Můj táta by chtěl, abych byla silná a dělala to, co chci dělat já, ne to, co po mně chtějí všichni ostatní. Tak jsem se vydala na cestu, abych znovu našla sama sebe. Přešla jsem na dálkové lyžování, ale to neznamená, že jsem skončila s klasickým lyžováním. Jsem lyžařka, chci dělat obojí. Jen jsem si vybrala trochu jinou cestu, takovou, která mi vyhovuje. Rozešla jsem se s přítelem, odstěhovala se a nyní si pronajímám malý byt na vrcholu skokanského můstku v Lillehammeru, ze kterého jsem si udělala svůj vlastní malý prostor. Našla jsem zde i svou nejlepší kamarádku. Přistěhovala se krátce po mně a byla v podobné situaci jako já. Moc nás to spolu baví! To mi připomíná, že Birken 2018 jsi dala bez profitýmu, že? Ano, ten rok jsem závodila pouze za Lillehammer Skiklub.

Jak tě vlastně Eksjöhus získal? Našla jsem si já je. Za Lillehammer Skiklub závodil Morten Eide Pedersen, kterého jsem znala z dřívějška, tak jsem na ně šla přes něj. On řekl Oskaru Svärdovi (vítěz Vasáku 2003, 2005 a 2007, pozn. aut.), že mám zájem, a Oskar mi pak zavolal. Zpočátku jsem žádné jiné nabídky neměla. Málokdo totiž věděl, že chci zkusit laufy. Snažila jsem se nejprve oslovit tým Kaffebryggeriet, ale měli už na soupisce žen plno. Po mé první sezóně jsem dostala i další nabídky, ale v Eksjöhusu byla skvělá atmosféra, rozhodně tam jsme jedna rodina. To osmé místo na Birkenu 2018 je za mne fantastické, ale ty máš tak konzistentní formu, že je to paradoxně tvůj nejhorší výsledek ve Ski Classics (kromě Reistadløpetu a Janteloppetu 2024, kde jsi byla 7., jsi pokaždé, myšleno do září 2024, byla v top5!). Výsledek skvělý, ale je vidět, že v roce 2018 laufy ještě nebyly tvou prioritou.

Nebyly. Když bydlím v Lillehammeru, Birken je pro mě domácí závod. Běžně koliduje s klasickým lyžováním a SP na Holmenkollenu, ale ten rok s ničím nekolidoval. Birken jsem chtěla dát vždycky, ale mým hlavním cílem tehdy bylo závodit na SP na Holmenkollenu. V sezoně 2022/2023 jsi byla ve Ski Classics celkově druhá za Idou Dahl, o 41 bodů. To je k zbláznění, to je škoda být druhá jen o 41 bodů. Máš tušení, kde jsi je ztratila? Haha, ano, samozřejmě. Když jsme byli na startu závěrečného závodu sezóny, což byl Summit 2 Senja, měly jsme stejně bodů. O vítězce tedy rozhodl až ten poslední závod. Rozhodla jsem se pro mázu, protože jsem si myslela, že to bude strmější. Ukázalo se, že to nebylo až tak hrozné, jak jsem si myslela, a protože jsem měla namazáno, nemohla jsem v mírných stoupáních držet krok se soupažačkami. Tak jsem to v tom závodě prohrála. Senju už budu jezdit jedině soupaží. Je prima, že ten stav, kdy jsi prohrála vítězství v celkovém pořadí, dokážeš pojmenovat větou začínající „haha“. Mě to tvé druhé místo bolí za tebe, ale věřím, že to celkové vítězství jednou urveš! Neviděla jsem to jako ztrátu prvního místa. Byla to moje první sezóna v laufech, vyhrála jsem dvě ze čtyř Grand Classics a předvedla mnohem lepší výkon, než jsem doufala. Takže skončit druhá za Idou, která je fantastický člověk a lyžařka, to pro mě bylo vítězství. Vidím to tak, že jsem neztratila první místo, ale získala druhé. Kromě toho mi to fakt dalo motivaci k tomu, abych Senje nakopala zadek o rok později (v roce 2024, pozn. aut.) a nakonec tam vážně vyhrála. Zírám v němém úžasu na ty, co tyhle krpály jedou soupaží, soupažák dokonce poprvé vyhrál i Reistadløpet. Ty jo, Johan Hoel, to bylo neuvěřitelné! To je podle mě úspěch, který bude součástí historie navždy (i tím, že to bylo Johanovo první vítězství ve Ski Classics, pozn. aut.) A jak se ti vlastně jela Jizerská 50? Ve vašem týmu je to snad oblíbený závod, ty jsi ji vyhrála v roce 2023 a Morten Eide Pedersen na ní získal všechna svá tři vítězství (2015, 2017, 2018), takže ten ji musí mít rád hodně! Vsadím se, že když je pěkné počasí, je tam krásně. To bych ráda někdy zažila. V roce

PO NĚKOLIKA ZÁVODECH V KLASICKÉM LYŽOVÁNÍ JSEM MĚLA POCIT, ŽE SE MI NECHCE DOMŮ. PROTOŽE KDYKOLI JSEM JELA DOMŮ, BYLO TO, JAKO BY MI ZNOVU SVÁZALI KŘÍDLA, JAKO BYCH BYLA V KLECI, MŮJ ÚSMĚV ZMIZEL A STALA JSEM SE NĚJAKOU PLOCHOU VERZÍ SEBE SAMA. BYLA JSEM UVADAJÍCÍ KYTKA. 2023 byly opravdu těžké podmínky a byl to zvláštní závod. Tratí žiju. A když je těžká, tak za těch podmínek mi to vysaje energii a sílu. Na začátku jsem se do toho dlouhého kopce (z Kristiánova na Rozmezí, pozn. aut.) fakt trápila. Cítila jsem, že mám den blbec, a chtěla to zabalit, ale řekla jsem si, že musím pokračovat. Stejně jako Doris ve filmu Hledá se Nemo: „Jen pokračuj v plavání, jen pokračuj v plavání,“ to jsem si říkala. A když jsme se dostaly nahoru, najednou jsem viděla vedoucí skupinu. Nechápala jsem, protože jsem před pár kilometry ztrácela 1:40, ale protože nikdo z nich nechtěl táhnout, všechny zastavily, což mě vrátilo do boje o vítězství. Zlepšovaly se i moje lyže a opravdu jsem dostala novou motivaci, když jsem viděla, že se zase přibližuji; to je stejná motivace, kterou jsem v roce 2024 dostala na Birkenu a Senje, je to, jako kdyby mi něco prdlo v kouli a já znovu získala obrovskou sílu. Takže když nás dojeli kluci, byla jsem jediná, kdo s nimi zvládl držet krok. Bylo opravdu skvělé to zažít. Že jsem to byla já, kdo je uvisel, když to žádná z ostatních holek nedokázala. A pak od druhého stoupání (ze Smědavy na Knajpu, pozn. aut.) to byl většinou lehký terén, už zase dolů. Věděla jsem, že v těch úsecích jsem silnější než ve stoupáních. Snažila jsem se nesoustředit na vítězství, jen jet, jak nejlépe umím. Dokonalý musel být každý odraz. Byl to šílený den a šílený závod. Byl to nejtěžší závod sezóny, během něhož jsem zažila všechno. Od toho ztrácet 1:40 a být úplně marná, po to jet v sólovém úniku a být na vrcholu světa. Nejdřív mi to přišlo blbý, pak lepší, pak fakt špatný, pak skvělý, pak super skvělý a pak jsem vyhrála. Fantastický zážitek! Navíc se všemi českými lidmi, kteří mi fandí.

Páni! U vás musí být jedni z nejlepších diváků na světě! A, ano, Morten Jizerkou opravdu žije a chápu proč. I já ji a všechny české diváky mám moc ráda! Na tenhle závod musíš mít fyzickou kondici a vytrvalost. Je to brutální trať, takže abyste ji vyhráli, musíte být komplexní lyžař a ještě nejlepší. A nakonec: typická otázka HR manažera: kde se vidíš za 10 let? Hahaha, nemám ponětí, co budu dělat až vyrostu. (smích) Mám pocit, že začínám svůj „zlatý věk“, protože mi je 29. Myslím, že věk 29–35 let může být pro lyžařku prima, takže se na to těším. Snad uvidím skvělé výsledky, až se jednou ohlédnu. A potom budu snad provdaná za někoho, kdo mi dává to nejlepší. Opravdu doufám, že budu mít svou vlastní malou rodinu. Jinak netuším. Půjdu, kam mě vítr zanese. Přeji ti to! Strach o tebe nemám, však máš srdce na dlani, a navíc jsi silná a skvělá! Jsem snílek, který ve všem vidí krásu. Jsem hravá a někdy dětinská až bláznivá. Nechci být pasivní postavou ve svém vlastním životě. Jsem hlavní hrdina, takže to dělám po svém, bez ohledu na to, co si myslí jiní. Sáhnout si na ty nejvyšší hory, vylézt, kam to jde, a užívat si všeho, co život nabízí. Ať mě vítr nese. Život je tak krásný!

Myslím, že jsem vždy dělala, co jsem chtěla, ale vždy jsem dávala na první místo ostatní. Poslední dva roky jsem dala na první místo sebe. Samozřejmě by bylo hezké mít přítele, se kterým bych se mohla o všechno podělit, ale se vším, co jsem se za poslední roky naučila, bych raději byla svobodná, dokud nenajdu toho, se kterým si přineseme to nejlepší. Do té doby mám sebe a své lyžování a jsem s tím spokojená. Můj táta mi ale opravdu chybí. Včera (rozhovor vznikal od září 2024, pozn. aut.) mu mělo být 63 let. Ale jsem si jistá, že je na mě teď hrdý, za všechno, co jsem dokázala, za změny, které jsem udělala, a za to, jak jsem se rozhodla žít svůj život. Mimochodem, odnedávna mám nového koníčka. Rozjímání. Je to příjemné. Utiší vaše myšlenky a udělá vás více přítomnými. Tohle byla pravděpodobně odpověď daleko nad rámec toho, co jste si asi představovali, ale to je prostě můj příběh… Ano, dala jsi nám toho ze sebe hodně! Moc ti za to děkujeme!

SPORT HISTORIE TEXT: ALEŠ SUK FOTO: ARCHIV AUTORA

Nejmladší vítěz

Jizerské padesátky Dnes je to už víc jak 30 zim, kdy můj svěřenec Ondra Valenta (narozen 1973) v devatenácti letech jen tak mimochodem zvítězil v Jizerské padesátce. Zkraje sportovního zápalu zkoušel v Letohradě biatlon, do vrchlabského Střediska vrcholového sportu mládeže ho zavály kvalitní hlaďařské výsledky v žákovských kategoriích. Pět sezón trvající každodenní lopota běžecká v Krkonoších a jeho podhůří přinášela postupný růst speciální výkonnosti, až k účasti na ZOH v Lillehammeru 1994.

ujný, ba svébytný nápad, vychovat z mladšího synátora lyžaře běžce, vyklíčil v mysli Jiřího Valenty seniora někdy koncem 70. let. Starší z brášků Jiřík se na ski hemejřil v hloučku letohradských elévů, pošilhávaje po biatlonových šampiónech. V samotném Letohradě to jinak být nemohlo, biatlon tu byl, je a bude výsostným sportem. Malý Ondra v zimě 1978, těsně před 5. na-

rozeninami, už s tátou capkal po sněhu… a aby ty začátky svižně odsýpaly, začínalo se na běžkách krátkými výlety na laně. Čtyř až pětimetrový špagát, na háčku tatík Jirka, na kormidle capart Ondráš. Vstávalo se brzičko, tak časně, že televizní pohádky a radovánky ještě z obrazovky nesvítily. Máti s odstupem času glosuje pánskou Valentovic partu pozitivně; závodníky vždy litovala a závody nemusela, pokud zřídka fandila – nervy hrály jako strunky. Raději se nořila do samoty, klidu, domácnosti…kuchtila, pletla, háčkovala, paličkovala, šila.

Hošani Valentové, Jiřík mezi staršími, Ondra s benjamínky. Jirka byl slušným běžcem, leč výhry se mu vyhýbaly. Ondrášovi naopak, nechyběla mu dynamika, rovnováha při otcově skijöringu požehnaná. Rozkoše okamžiků při těch lízátkových, párkových závodech přibývalo. Nejmladší, ani se nenadál a hop: už byl ve skupině trenéra J. Valenty – otce. Spartak – oddíl biatlonu a lyžování v Letohradě, kde se členstvo pachtilo ve stopách hladkých běhů, často střídaných střeleckými soutěžemi. V Letohradě vyrůstá další talent. Vzhlíží ke starším „hvězdám“ Romanu Dostálovi, Danu Krčmářovi (táta Michala), kradmo pokukuje po jejich přípravě a rezultátech. Mezi staršími žáky už rukopis amatérského trenéra Valenty seniora napořád určil blízké, neřkuli životní cíle a zaměření. Tatík byl nepsaným biatlonovým koumesem. Ač v mládí pacifista; přemýšlel, navrhoval, vyráběl. Zlepšováky a fungující udělátka. Poněvadž to občas cinklo, bylo řešení záhady – jak a co dál – stále aktuálnější. Při rozhovoru na Dubecku osmého října přišlo halasné otcovo: může za to Suk. Valenta nejstarší podnes drží v paměti trenérský kurz III. třídy na Luční boudě. Měl jsem, jako přednášející, budoucího licencovaného kouče přesvědčit o řádce předností historicky zralejšího, tradičního a úspěšného klasického běhu. Šlo

o sezónu 1986/87. Povznešen nad klubovou posedlost biatlonem, dal tatík Ondru na studia do Vrchlabí, a jenžto mládežník splňoval výkonnostní kritéria k zařazení do systému vrcholového sportu, stalo se: Ondřej Valenta, ročník 1973, vstupuje s vrstevníky D. Matoušem, Z. Pánkem, D. Bílkovou, H. Červinkovou, M. Ryglovou do Střediska vrcholového sportu mládeže ve Vrchlabí. A započal kolotoč: ergometrické vyšetření, roční plán, zvýšení velikosti zátěže, likvidace nedostatků, chyb…Korunu nasadil v dalších letech Ondrova závodnického zrání otec. Pracoval ve firmě Konsigna – ta byla jedním z průkopníků dovozu počítačové elektroniky v republice. Jirkovi to pálilo čile, neseděl v zápecí, nešidil nic. Vypracoval program spolupráce trenéra s exaktními návrhy velikosti zátěže každý den. Zpracováno a předkládáno notebookem. K aktuálnímu stanovení spotřeby O2 v zátěži musel si běžec každé ráno po probuzení změřit bazální teplotu, ve dvou škálách diagnostikovat pocity a provést klasický pětiminutový step test se záznamem tepové frekvence na sporttesteru. Výsledky a výstupy programu adaptace s navrženými hodnotami velikosti zatížení v konkrétním dni trénujícího lyžaře běžce vyvolaly u krajského sportovního lékaře, MUDr. Vojtěcha Soulka, nadšené a spontánní: „předběhli jste dobu“. Dorostenec Ondřej Valenta se připravoval na kariéru reprezentanta a rozložením gymnaziálního studia ve Vrchlabí si otvíral vrátka ve snaze dopídit se optima přípravy i výsledků při pozdějším přechodu /po absolvování ASVS Dukla Liberec/ na vysokoškolské studium do USA. Tréninkové dávky byly před více než čtvrt stoletím navýsost parádní. Žádné příštipkaření, žádné malátnění. V juniorských letech při školní docházce poctivých 7 000 cyklických km za rok (lyže, běh, kolečkové ski, koloběžka, kolo). Domácí výsledky, tady se štengroval s Pavlem Chlumem, mnohdy je na prvním a druhém místě dělily sekundy a bronzový běžec už míval naloženo desítky sekund, mnohdy i minutu. Ondrova cílevědomost, odpovědnost, houževnatost, odolnost a dynamičnost bujela v přípravě i výkonech. Tradičně až příliš brzdila juniora Valentu vysoko položená aspirace, ambice. Tyhle dvě mršky ho trpce až úpěnlivě zlobily; do krámu se nehodily najmě před TOP závody – mistrovstvím světa juniorů, republikovým šampionátem, kvalifikacemi. Naopak soutěže stejnými soupeři obeslané, ale bez

tlaku a burácivé aspirace – to býval úžasný let stopou s bravurou a skvělým výsledkem, dosaženým jaksi mimoděk. Nechutnaly mu doplňkové, aktivně regenerační sporty – míčové hry, základní gymnastika – v nich a cyklických disciplínách k nejšikovnějším nepatřil a zdá se, že se při nich i trápil. Tam, kde se dařilo, tam se zlepšoval, na rozdíl od soukmenovců čiperně. Mohl pak řádku tréninků bez problémů tempově absolvovat i s partnery o rok, dva staršími. První Ondrův trenér, táta, s jakousi předtuchou, když ho trénování a vedení dětí při závodech začalo bavit, oblíbil si studium a poznatky z fyziologie a její zákonitosti. Rozličné postupy a doporučení včetně stravovacích režimů v různých etapách tréninku, před závody, v přechodném období – zkoušel sám na sobě. Synek je přesvědčen, že už v začátcích organizovaného lyžařského snažení si dětsky předpovídal výkonnostní vertikálu – pracovat v domácí mládežnické špici, vybojovat si reprezentaci a hybaj na zimní olympijské hry. 30 let nazpět a jsme v sezóně 1993, příprava je zaměřena na juniorský světový šampionát, který se jede začátkem března za humny, v ani ne 40 km vzdáleném Harrachově. Měsíc před mistrovstvím se v jabloneckých Břízkách, na tratích ve Mšeně, jelo mistrovství republiky a současně to byla kvalifikace a nominace na MS 93 ve Falunu. Jako zjevení fičel po trati úvodní třicítky junior z Vrchlabí O.

SPORT HISTORIE

Valenta. V cíli podnes ceněné druhé místo mezi muži, pouhých necelých 25 sekund za Martinem Píďou Petráskem. Navrch brambora na patnáctce. Ledabyle splněné nominační kritérium reprezentovat stát na mistrovství světa dospělých. Na reprezentačního trenéra mužů, Bohouše Rázla, padla tíha, junior Valenta v nominaci, nelze jinak. Trenér Krkonoše Vrchlabí Aleš Suk řešil vachrlatou situaci promptně: „Bohouši, Ondru připravuji na MS juniorů do Harrachova. Tam chceme prodat parádní formu…“ A nastaly všeliké svízele – jak udržet zázračnou fazónu a uspět?! Šedivěl jsem, dumal, jak nastavit strukturu tréninku, jakou velikost, intenzitu, střídání prostředků, metod, tréninkových piků. Místy to bylo až tajuplné, zapojili jsme s otcem Valentou i Mirka Krska (maraton za 2 h16 min!), ten měřil energii a dobíjel ji… Zdraví drželo, jenže, v podvědomí závodníkově bobtnaly silné ambice, hodně vysoko nastavené. Jak by ne, příklad Jirky Kvapila, juniorského mistra světa ze sezóny 1990, táhl, signalizoval, že to jde! Bohužel našponovaná představa, že natruc škarohlídům mu nejbližší naznačují – máš na top výkon, to nedopadlo a výsledek uprostřed třetí desítky neštymoval prognóze. Týden po nevydařeném MSJ odjíždí osobní trenér s vrchlabskými dorostenci na RKZ na Šumavu. Zápisy z tréninkového deníku v týdnu po Harrachovu: pondělní vyjetí – jezdí se hrozně, technika v hajzlu, středa – ujde to, pod lyžemi to ujíždí, pátek rozhodnutí – nebudu se flákat a pojedu amatérsky svou první padesátku – memoriál expedice Peru, tedy Jizerskou padesátku. Seriál Ost West Cup, zařazený do mezinárodního kalendáře dlouhých běhů FIS. Ubytování u trenérovy sestry v Liberci, přihláška den před závodem, ještě vydumat, kdo mi pomůže namazat. „Ski jsem parafinoval ve Vrchlabí, co jsem žehlil, se už nepamatuji. Přesto v hlavě bzučel nelad jakýsi – můj první maraton v juniorském věku… co to se mnou udělá, 150 minut v laufu? Možná ho ani nedojedu. Do ponožek jsem nacpal vitalecitin, co kdyby. Dovezl jsem ho do finiše nerozbalený. A mazání? Bylo teplo, na Jizerce plus 5, takže klistry. Poklad guma, co navrstvit? O rok starší Dušan Matouš, běžec z Dolní Branné, za kterou jsem jako dorostenec 3 sezóny závodil. Dušan končil vojenskou prezenční službu v Dukle Liberec. Slíbil, že mi namaže. Nakonec došlo na kombinaci fialového klistru a dehtové Nery

Rode. Střídavě do stromku, žádný kartáček, bez letlampy; aplikace a zapracování toliko teplou dlaní. Nakonec musel Matouš na příkaz trenéra Urbance závodit také, na namazání svých běžek mu zbylo deset minut, takže nestihnul kvalitně rozetřít. Vzpomíná, že promazal, ale skončil 16., což špatné vůbec nebylo. Ondra vzpomíná: „Odjelo nás asi deset, samí šampióni, dokonce světová maratónská extratřída – Milda Bečvář, pátý na padesátce při MS v pětaosmdesátém v Seefeldu, a Jirka Beran, šestý na stejné distanci o 5 let dříve na MS v Lahti. Mezi nimi bažant Valenta. Střídavě jsme tahali špici, jelo se mi parádně. Žádný tlak, žádné očekávání. Na osmatřicátém kilometru se ohlédnu, za mnou nikdo, pelášil jsem dál. V cíli náskok jako prase, nejel jsem pod psychickým tlakem, nesvazovalo mě vůbec, ale vůbec nic. Třetímu Beranovi jsem přidělil dvě a půl minuty a on vyhrál Jizerku 5x! To, že jsem překvapil pořadatele, rozhodčí, příznivce – ano, ale taky sama sebe. Ten úsměv, à la Mona Lisa, ten na fotce při rozhovoru v cíli, je toho výmluvným potvrzením.“ Závodnické, neřkuli tréninkové lapálie sportovníka O. Valenty, lyžaře neposedného pohybem, propukly třepetavě v liberecké Dukle. Vyvolil si pouť vytrvalce a nic nešidil. Opak byl pravdou. Dává k lepšímu, jaké krávoviny

pod trenérem Jirkou Bartošem vyváděl. Při velkých objemech si ještě přidával. S nadsázkou běhával při dobrých pocitech celý den. (Před čtyřmi desítkami let takhle trénoval Jarda Cardal.) Tudíž býval při závodech v kumulované únavě odpárán. Přes všechny ty naznačené prásky předlouhých zátěží se forma navrstvila. Kolega z reprezentace Jirka Teplý (galuska) ze Svratky připomněl Ondrášovu dominanci při soustředění v Tatrách: „V opakovaných trénincích 8–10 x 1 200 m nám Valentík naděloval v každém úseku 10–15 sekund – to byla palba.“ Následné ZOH v Lillehammeru proběhly v ukrutné zimě, ráno bývalo kolem mínus pětadvaceti, nemohli jsme nic namazat, všechno pomalé, nejelo to. Severští soupeři, na chlad adaptovaní jezdili v termo maskách, ve kterých se nadechovaný vzduch stačil ohřát. Pro nás středoevropany rychlé tréninky a taky závody nešly udýchat. Jistojistě bylo porušováno pořadatelem pravidlo o nejnižší povolené teplotě, snad ty oficiální teploměry měli jen na prosluněných místech, těch na trati zas tolik nebylo. Poté se hlásilo povolených –18 °C. Lyže ne a ne jet, nakonec Ondra Valenta, první olympionik A. Suka, dojel na třicítce třicátý čtvrtý. Znovu za syndromu brzké formy (Tatry, kde o nic nešlo) a světového vrcholu závodní sezóny. Příliš vysoko nastavené ambice a psychické pozadí bývalých proher zaúřadovalo opět. Jinak šlo vše v závěru závodnické kariéry v USA. Skvělé výsledky ve výuce, jiný tréninkový model, americká akademická mistrovství a jejich univerzitní liga, tam se mu dařilo. Univerzita v Boulderu (mnohatisícová obec studentská), tam se Valenta držel v červené skupině deseti nejlepších studentů v ročníku – veškeré zkoušky za jedna. Dnes už padesátník udržuje fyzičku a kondici po spotřebované profesní energii rekreačním běháním, na rotopedu a dlouhými výlety s ratolestmi. Motoristické období rychlých strojů (motorky a sportovní auta) visí na hřebíčku, zato helikoptéra, to je pošušňání, v létání si libuje. Ve finiši vyznání a osobní zpovědi poutavě dodává: „S podivem se ohlížím a srovnávám, nepatřil jsem a nepatřím do škatulky Lyže, závody, trénink, lyže, závody, trénink… Na soustředění jsem brával kytaru, bicí a učil se akordům, taktu. Náležím k individualistům a chci zůstat sám sebou, to je moje životní krédo, můj postoj.“

SPORT OSOBNOST

Dušan v závodě RedBull Nordix, který 2x vyhrál. Jako bývalý sdruženář a sprinter měl skvělý cit pro odraz a na svou dobu dokonalou volnou techniku běhu na lyžích

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ

Ve správný čas

NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ Tentokrát nesaháme do hluboké historie běžeckého lyžování, přesto však uběhne v únoru 20 let od doby, kdy se medailově blýskla dvojice Koukal–Kožíšek na MS v Oberstdorfu. Dušan Kožíšek byl ryzím sprinterem a častým článkem mužské štafety. Dalo by se říci, že měl obrovský dar: nepřipouštěl si psychický tlak a dostal ze sebe maximum tam, kde bylo potřeba.

louho se zdálo, že půjde ve šlépějích svého tatínka a bude se věnovat severské kombinaci, ale nakonec se rozhodl vynechat můstky a závodit pouze v běžecké stopě. Jako junior objel pár běžeckých závodů a v zápětí se nominoval na juniorské MS, kde skončil 19. ve sprintu. Jen o dva roky později bral bronzovou medaili v tým sprintu na již zmíněném dospěláckém MS. V počínající Northugově éře se může chlubit několika umístěními ve sprintech Světového poháru kousek pod stupni vítězů, ale medailově to cinklo zrovna na dvou mistrovstvích světa.

Žiješ už roky v Liberci, ale pocházíš z Harrachova. Nestýská se ti po Krkonoších? Mám to tam rád a občas tam jezdíme se synkem navštívit rodiče. Když jsem byl malý, bydleli jsme v Anenském údolí, kousek od skokanských můstků a závodních tratí, ale pak jsme se přestěhovali na Klondajk, odkud to bylo na stadion dál, tak jsem šel vždycky po škole domů a pak jel na běžkách na Voseckou boudu, trénink na nějakou hodinu, hodinu a půl. Těžký trénink. Hodně dlouho do krutého kopce… Proč jsi vlastně přešel z kombinace na běžky? Brácha přešel kvůli nějakým neshodám s trenérem, a tak jsem šel za ním, ale asi za dva roky, když mi bylo kolem deseti let, jsem se vrátil zpět a zůstal u sdruženého až do juniorů. Skákal jsem blbě, často jsem po skoku startoval poslední nebo předposlední a pak to dojížděl. Ve skocích jsem měl pud sebezáchovy, strach, že se mi něco stane. Asi to je přirozený. Na skoky musíš být trochu bezmozek. Táta z mého přechodu nebyl nadšený, ale nakonec byl rád, když se dostavily výsledky. Když to hodnotím zpětně, byla to dobrá volba. Kombinace je teď v podstatě mrtvá.

Přestoupil jsi dost pozdě, musel jsi mít velký hendikep v klasické technice? Klasiku jsem jezdil ze začátku z gruntu, bez tréninku. Určitě hrálo roli, že jsem se jí začal věnovat pozdě. Někteří kluci z juniorského výběru dokonce říkali, že jestli je porazím na klasice, že končí, a taky jeden z nich skončil (smích). Problém byl i ze začátku v tom, že jsem měl docela slušný skejtovky z kombinace, jenže klasičky po tátovi. Takže s tebou už od začátku museli počítat? Všude na nominačních závodech jsem byl ve skejtu většinou druhý mezi juniory, jenže počítaly se do toho i klasické závody. Tenkrát se jel sprint na Mísečkách a brali šest kluků na juniorské MS. Byl jsem pátý, takže jsem si nominaci zajistil a v kombinaci jsem si to už ani nevyjel, protože v Liberci strašně foukalo a fakt se mi nahoru na můstek nechtělo. Tenkrát bylo běžecké lyžování na vrcholu díky Bauerovi a Neumannové, jaké jste měli podmínky vy? S juniorskými běžci jsme měli dobrou skupinu a většinou trénovali u nás v Harrachově, kde měla Dukla středisko. Dřeli jsme fakt hodně a podmínky tam byly lepší než v Liberci. V podstatě celou dobu mě trénoval Venca Korunka, ale vůbec se s námi nikdo nemazal.

FOTO: ARCHIV DUŠANA KOŽÍŠKA

Stříbrná medaile z tým sprintu z německého Oberstdorfu z roku 2005, kterou získali s Martinem Koukalem Bylo asi hodně těžké se tehdy dostat v české konkurenci na svěťák a do dospěláckého manšaftu, že? Byl jsem braný jako sprinter. Kukín (pozn. red.: Martin Koukal) chtěl jet do Bernu na Svěťák, a tak jsem se ozval, že bych jel taky, že si to klidně zaplatím. Na svazu mi řekli, že nejsou žádná cestovka a že si musím nominaci vyjet na distančním závodě v Kuusamu, kde jsem dojel 30., a tak jsem dostal povolenku do Bernu, kde jsem se umístil 20. a bodoval. Tenkrát, zhruba v roce 2003, začínaly sprintové závody dvojic, kam mě do Oberhofu už vzali jako člena manšaftu a měl jsem jet s Lukášem. Jenže ten druhý den onemocněl, takže jsem jel s nějakým béčkovým Němcem. Tenkrát ještě šlo, aby byl tým sestavený z různých národností, ale nedopadli jsme dobře. Pouze dva roky po tvém přestupu z kombinace jsi získal s Martinem Koukalem na MS v Obestdorfu první bronzovou medaili z tým sprintu volně. Jak na to vzpomínáš? První medaili jsem neprožíval. MS jsem nebral vážně, ale postupem času, když jsem zjistil, co mi to přineslo, tak jsem si úspěch uvědomil až zpětně. Druhou medaili jsem vnímal mnohem víc, ale v jejím případě to smrdělo diskvalifikací. Ve finiši jsem totiž vyjel ze svého cílového koridoru do vedlejšího a Němci podali

protest. Jenže rolbař, co stopy najížděl, byl asi ožralej, protože uprostřed mého koridoru byl zlom, po kterým jsem nechtěl jet. Asi jsem porušil pravidla, ale Němce jsem nijak neomezil. Tvojí přední disciplínou se tedy staly tým sprinty volnou technikou? Tým sprinty pro mě byly vždycky lepší než individuální, ve kterých po kvalifikaci čekáte dlouho na další rozjížďky. V týmových sprintech jsem se uměl dobře pohybovat a během krátké chvíle regenerovat, asi jsem zvládal i rychleji vstřebávat laktát. Ostatní závodníci tam většinou stáli, nic nedělali a já se pořád hýbal. Taky jsem věděl, že je důležité se nevydat hned v prvním kole. Jezdili jsme tuto disciplínu hodně s Kukínem, který sice neměl takovou rychlost a akceleraci, ale uměl si dobře rozvrhnout tempo a měl dobrý cit pro pohyb v balíku. Později jsem „podědil“ Aleše Razýma. V roce 2007 jste ale získali bronz z MS v Sapporu spolu s Milanem Šperlem? Kukín se totiž v Sapporu chystal na skiatlon, tak místo něj jel tým sprint Špek, který na to netrénoval, ale byla jistota, že vydrží jet průměrně. Nikdo jiný tam, krom Lukáše, tenkrát nebyl. Kukína nakonec při skiatlonu sejmuli, a dokonce si zlomil v rameni kost, takže mu pak asi bylo líto, že tým sprint vynechal.

VE SKOCÍCH JSEM MĚL PUD SEBEZÁCHOVY, STRACH, ŽE SE MI NĚCO STANE. ASI TO JE PŘIROZENÝ. NA SKOKY MUSÍŠ BÝT TROCHU BEZMOZEK. Patřil jsi mezi generaci, která zažila poměrně zásadní změny v běžeckém lyžování, kdy se stále více kladl důraz na silovou složku. Jak ses s tím popasoval? Ani mě to nijak nepoznamenalo. Že se postupně přidalo víc tréninků v posilovně a na kolečkových lyžích, mi vůbec nevadilo, protože mi vyhovovaly. Možná jsem měl v létě akorát víc puchýřů na rukách. Třeba Razýmek měl problémy s lokty z bouchání holí do asfaltu, jak to hodně lyžařů mívá, ale tomu jsem se naštěstí celkem vyhnul. Sprinty byly tehdy v plenkách a v některých týmech vznikaly národní sprinterské skupiny, které trénovaly jinak než distanční závodníci. Jak jste na tom byli vy? U nás taky vznikla sprinterská skupina, ale nikdo nevěděl, jak trénovat, takže jsme dělali trochu pokusy. V posilovně jsme začali hodně cvičit maximální sílu a jedli dost proteinů. Nemělo to moc hlavu a patu a Venca Korunka, náš trenér, neměl v tomhle směru moc zkušeností a navíc chtěl, abych dobře zajížděl i štafety. Jenže pak jsem měl dost problém se vůbec dostat ze sprinterské kvalifikace do rozjížděk, kde už jsem se uměl pohybovat. Chyběly mi společné rychlé tréninky, třeba s Razýmkem, který mimo soustředění trénoval v Plzni, a na společných kempech se úseky v maximálce nejezdily.

SPORT OSOBNOST

VŽDYCKY JSEM NA VRCHOLNÝCH AKCÍCH PŘEDVEDL SPÍŠ NADPRŮMĚR NEŽ HORŠÍ VÝSLEDEK. NEBÝVAL JSEM Z TOHO NERVÓZNÍ. MOŽNÁ PRVNÍ ROKY JSEM VÍC BĚHAL PŘED PRVNÍMI ZÁVODY DO KADIBUDKY (SMÍCH), ALE POTOM UŽ V POHODĚ.

FOTO: ARCHIV DUŠANA KOŽÍŠKA

Zmínil jsi, že jste experimentovali s proteiny, nepřibral jsi po nich? Držel sis nějakou optimální váhu? Nijak jsem se moc nesledoval, většinou jsem ani na jaře po sezóně moc nepřibral. Nejmíň jsem měl asi 75 kg a když jsme jedli ty proteiny, tak 80. Jinak optimum bylo něco kolem 78 kg. Dostávali jste jako sprinteři nějaké úlevy z dlouhých tréninků? Všichni pod Vencou trénovali hodně, byl ze staré školy, takže nedělal velké rozdíly. Nějaký lehký úlevy jsem měl, když byl v plánu například 6x opakáč, tak jsem jel třeba jen 4 nebo 5 úseků, ale z 90 % jsem šel stejné tréninky. Jako bývalý sdružík jsem na tom byl s natrénovaným základem proti třeba Magimu (Jirkovi Magálovi), kterého Venca taky trénoval, celkem mizerně. Neměl jsem tolik za ty roky naběháno, kolo mi taky moc nešlo, nejvíc mi seděly kolce a lyže. Takže ses těšil na zimu? Rád jsem jezdil na podzim na soustředění do Ramsau, kde jsme lyžovali na Dachsteinu. Bylo to tam pestrý, dopoledne se lyžovalo a odpoledne se chodilo na kolce, nebo běhat. Zároveň to bylo ale hodně těžký, protože se často na lyžích jezdily nějaké stříďáky a odpoledne opakáč a druhý den zas. Takže ty trendy, že máš jít rychlý trénink jednou za tři dny, jsme moc nedodržovali. Když jsem pak byl po soustředěních doma, tak jsem pár tréninků vynechal. Kolikrát jsem pařil na počítači a zjistil, že už je půl 11, a jak jsem se o sebe staral sám, tak jsem si radši uvařil oběd a šel až na odpolední trénink. Razýmek mi pak říkal, že mě to zachránilo. On byl strašně poctivej, držel se plánu a pak to nedával a často bojoval s přetrénováním. Podobně na tom byl i Bartéz (Jan Bartoň). Ten byl fakt dobrej, měl obrovskou rychlost a skvělou dynamiku, jenže zase nezvládal tlak na Svěťácích, kde se musel ukázat, aby se dostal do manšaftu, a většinou mu to nevyšlo. Na republikových závodech nás často porážel.

Dušan se účastnil i sprintu, který se jel ve velmi netradičním a divácky zajímavém prostředí vítkovických ostravských sléváren

A jak jsi zvládal předzávodní stres ty? Vždycky jsem na vrcholných akcích předvedl spíš nadprůměr než horší výsledek. Nebýval jsem z toho nervózní. Možná první roky jsem víc běhal před prvními závody do kadibudky (smích), ale potom už v pohodě. Později mě i Razýmek naučil flegmatismu, z ničeho si nedělal velkou hlavu, takže jsme si sedli. Často

Po ukončení kariéry jsi působil jako trenér techniky, takže jsi byl v úzkém kontaktu se současnou reprezentací. Co si myslíš o mladé nastupující krvi? Michal Novák má určitě obrovský potenciál, je dost bedna přes matiku a fyziku, vlastně takový Razýmek, akorát škoda, že hodně laboruje se zdravím.

FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ

Po sezóně 2013/14 jsi nesplnil kritéria pro zařazení do národního výběru a trénoval jsi sám. Léto jsi strávil v karavanu na Holmenkollenu v Oslu, kde jsi trénoval. Jaká to pro tebe byla zkušenost? Parkoval jsem nad skokanskými můstky, asi 50 m od kolečkové dráhy na Holmesu. Přivezl jsem si s sebou spoustu jídla: rýži, těstoviny, mléko, čočku a konzervy, a dokupoval si zeleninu. Neměl jsem tréninky nijak předem domluvený, takže jsem dost trénoval sám. Občas jsem se sešel s Ragnarem Andresenem, sprinterem, s kterým jsem se znal ze závodů na kolečkových lyžích. Jeden, dva tréninky jsem jel s Bjørndalenem, Sundbym, Bransdalem nebo Pettersonem, ale nechtěl jsem nikoho otravovat. V Oslu je hodně klubů, jenže nedostal jsem se k žádnému trenérovi.

Ale začal jsem tam víc chodit dlouhé tréninky, na 4–5 hodin a jen jednou denně. V manšaftu jsme mívali max. 2,5h trénink a trénovali vícekrát denně. Asi mi změna pomohla, protože následující sezónu jsem byl 2x 10. na svěťáku. Po sezóně jsem se vrátil do reprezentace, jenže kvůli společným soustředěním jsem už neměl čas jet do Norska na delší dobu.

FOTO: ARCHIV DUŠANA KOŽÍŠKA

jsme spolu bývali na pokoji během soustředění a závodů. Když měl volno, pracoval na počítači a někdy jsme hráli hry, třeba s Fiňákama. Oba jsme byli stejně nastavení, občas jsme mezi závody chodili i zapařit.

Všechno je o nějaký kvantitě, snáz se ti vybírá ze sta lidí než z deseti. Sprinterskou nadějí může být Adéla Nováková, která loni vynechala sezónu kvůli zdravotním problémům, nebo Bára Antošová, obě pohodové holky do kolektivu. Jak jsi na tom byl vlastně během závodní kariéry po zdravotní stránce ty? Relativně jsem držel, ale trpěl jsem na průdušky, který jsem si vždycky ve sprintu spálil. Po kvalifikaci jsem měl kolikrát takový kašel, že jsem se málem pozvracel. V rozjížďkách už to pak bývalo trochu lepší. Kolikrát jsem v autě ze závodů kašlal jak tuberák, až jsem z toho měl namožený břišáky. Prý se jednalo o chladové astma. Ke konci kariéry mi doktor doporučil dýchátko, ale už to asi ani moc nemělo smysl.

Dušan po ukončení závodní kariéry pracoval jako trenér u českého reprezentačního týmu

Vzpomínáš na závodní léta v dobrém? Máme hodně zážitků, hlavně s Razýmkem. Sice se tam vynořují i nějaké horší vzpomínky v souvislosti s trenéry, ale jinak na to vzpomínám v dobrém.

SPORT HISTORIE

TEXT: ALEŠ SUK FOTO: ARCHIV AUTORA

Průkopnické sezóny

bílého sportu Pan Buchar se učil jezdit nejdřív sám, potom učil žáky a chtěl, aby každý ve Štěpanicích měl lýže. Dcerka jeho, Boženka, byla u nás jako doma a naše děti chodily s panem Bucharem na lýžích pod Borový, na Hamrsko a i na Žalý. On jim někdy koupil cukrátka a jen měl radost, když jich jelo hejno s ním. Náš Karel, ten závodil všude – měl diplomů plný šuple a jednou i pohár, na kterým bylo jeho jméno, ale ten pohár druhý rok musel vrátit. A hoši zetě Kadavýho závoděj stále (Bohumil, Václav, Jaroslav), Karel toho musil nechat, nesloužilo mu zdraví (Karel Vonrák, skokan, medailista z mistrovství RČS, olympionik z II. ZOH, účastník mistrovství světa, měl top výsledky na sklonku dvacátých let).

V sezóně bohaté sněhem pózují na vysněžené střeše jilemničtí jezdci – turisté v plné výzbroji

Frmol lyžařských zim nám, sedmé generaci lyžníků, velí oprášit vzpomínky těch, kteří před sto třiceti lety objevovali rozkoše okamžiků nového sportu – lyžování.

Dolních Štěpanicích na hraběcí pile prosperovala na počátku 90. let devatenáctého století sekerárna /tesařská dílna/. Fachman a všeuměl Antonín Vondrák, sekerník pověřený lesní správou ze zámku jeho osvícenosti hraběte Harracha výrobou ski pro lesní personál panství, vypráví štěpanickým podkrkonošským dialektem /obtížně přeložitelnými výrazy uvedenými v lidové češtině/: „Fořtoj Pitrovi tenkrát z lesní kanceláře poslali ty dovezený sněžnice, který zkraje mustrovali František a Bedřich Soukupovi, do naší sekerárny ve Štěpanicích. Pitro jednou dorazil ke mně do dílny a povídá: ‚Vondráku, jste dobrej tesař, tak nám uděláte podobný lýže, jako jsou tyhlety.‘ Uděláte, uděláte, myslím si, ale jak a z čeho. Tak jsem vzal zpočátku bukový latě, vohobloval, zašpičatil a doma v hrnci na plotně dlouho pařil a vohejbal.

Zkraje se špičky lámaly, tak jsem to chodil vohejbat do bělidla firmy Hrubý, tam bylo v tůňce nebo v kádích vřelý vody habaděj, a tak to šlo potom pěkně. Vázání bylo Šírovo – rákosové. Ty první lýže byly drobátko těžký, co se dalo dělat, byly 2,5 metru dlouhý, pořádně silný z dubovýho dříví. V zimě se tenkrát jezdilo na kropích, když bylo moc sněhu. Byla to taková nešikovná věc; kdo se nechtěl máchat sněhem, uvázal si je na boty, ale při chůzi musel nohy odhazovat, jako by měl mezi nohama mičudu. Pan učitel Buchar byl s fořtem jako sourozenec, prohlédl si jeho lýže a musel jsem mu je taky udělat. Celou zimu jsem se s tím páral, dělal jsem je po práci, a tak jsem se s tím piplal třeba do půlnoci. Ženu právě tu zimu trápila nemoc, měla tíhu na prsou, děti se budily ze spaní, ona do mě slípala, ať už toho nechám a mažu do postele.

Mumraj pražských turistů po sjezdu z hřebenů

Nejdřív se skákalo za Šmídovou hospodou u pily, v mezi byl skok 1 metr vysoký a skokáci sjížděli do toho křáčí po Mikoláškově břehu obloukem, aby měli delší rozjezd. To bývávalo vždycky mazáků, za každý se jen začadilo, nohy a lýže v povětří, ale po člověku ani vidu a stráň meze celá vydřená. Pilskej Kraus (Josef, který jako 12letý školák skočil 15,5 m, pozn. autora) tenkrát krásně skákal a všude závodil, však má taky diplomů plnej stůl. Jednou tu byl na závodech u pily Norvéžák (Hagbarth Steffens), na něho bylo pokoukání; spěchal na ski do stráně jako blecha a dolů frčel jako vlaštovka, cípy vod kazajky mu lítaly a von ji v letu ze sebe strhnul a vodhodil, na můstku se nadnes do vejšky a sjel jako

ale přece na vohřátí je potřeba něco dát do krku. Pak ten nový můstek na Chmelnici stavěli tesaři z Jilemnice, to už bylo po válce. Jednou pan řídící Buchar si jel na Benecko, bylo to k jaru, sníh byl už od sluníčka vytátý, místy už jen krusta, ale na Benecku bylo ještě pár chalup pod sněhem až do hřebene. Von vám jede vod lesa, a že byla mlha, dobře neviděl a přejel to Jeriovo oraniště. Potloukl se jaksepatří, však s tím dlouho marodil, ale přeci se z toho vykurýroval a jen se trochu zmátořil, zase jezdil na lýžích. Teď už nejsou ty zimy, co bejvávaly. Jednou šel bratr mý ženy se Štěpánem Šírovým ze Zákoutí, s Lukšem z Pochopových vrchů a podloumským Lyžující dáma s prasklým rákosovým bindungem, asi těsně před pádem Kubátem na trh do Vrchlabí. Sněhu bylo dost, ale že byly pěšiny vyvětvičkovaný, dorazili zdrávi na trh. Potom odpoledne se obloha zatáhla, nastala futeř, pan Rýbrcoul přilít odněkud z Prajzka, strhl se vítr, cestičky byly hned zaváty, bouře burácela, nebylo na krok vidět, a tak ti milí tkalci museli zůstat v kapličce nad Vrchlabím do rána. Však o tom píše Šír ve svých knížkách, ten to uměl vypsat. Za mlada si chasa robila taky sama lýže, kde jaká dužnina ze sudu byla, to sebrali, provázkem přivázali a jezdili. Teďka se u nás pomalu rodí chasa s lyžema na nohou. Do školy je mají, na výlety jezdí, na hory, do města. Rádi se zasmějeme pánům a slečinkám z Prahy; když dělají mazáky – ale Start závodů ve Vysokém nad Jizerou za Skrbkovou stodolou, moc rádi je u nás vidíme, jen by měli první zprava startér řídící Buchar jezdit hodně do Jilemnice, na Benecko, na Rezek, kde jsou naši lidi, aby po mejdle. Byl takovej vysokej, hubenej jak z toho oni trochu měli. Tak pozdravuju všecky hrachovej stonek, žádnej tlustej pas, jen mu lyžaře, mám je rád.“ dát křídla, aby lítal. Skákal tenkrát 15–17 mePůvabné, ba malebné kratochvíle lyžácké trů. Na pět tisíc cacnejch diváků tu bylo. Páni jsou fuč, přesto připomenutí sportujících na pile nebyli tenkrát držgrešle, půjčili prkna, průkopníků na nepublikovaných momentkách ty narovnali na prázdný sudy a klacky a diváci z pozůstalosti řídícího Buchara osvěží duši měli tribunu. To byl nával na závodech! každého lyžaře. Potom byl nějakej čas můstek pod Hančovou stodolou, ale ne dlouho, postavili jsme Aleš Suk pak pěkný můstek v mezi nad Tuláčkovou Trénování mládeže se věnuje loukou. V mezi bylo křáčí, polámané stromky, nepřetržitě od roku 1962, zastával zakrslé břízy, to jsme vysekali a vyřezali a tam celkem 9x funkci trenéra nadějí už skákali přes 20 m. Všechny můstky na skákání jsem stavěl já. Práce s tím bylo dost, OH, juniorek či juniorů. V roce 2018 byl jmenován ale malá diškrece. Nejsem žádnej vochmelka, řádným členem Klubu olympioniků.

FOTO: FACEBOOK

SPORT HISTORIE

Sněhové podmínky v rakouském Seefeldu byly v lednu 1985 lyžařsky záludné – teploty kolem nuly a starý mokrý sníh. Použití stoupacích vosků (tehdy se jimi mazalo do každého závodu) bylo náročné: teplý sníh vyžadoval měkké lepivé vosky, které rychle zachycovaly nečistoty ze silně špinavého sněhu. Vše ústilo v příšerně pomalé lyže. Na poradě trenérů před prvním závodem padl návrh možnosti použít tzv. volnou techniku, kdy by se závodníci mohli pohybovat jakýmkoli způsobem bez omezení po celé délce trati. To bylo v mezinárodní soutěži FIS do té doby něco nevídaného. Aby bylo možné nařídit použití klasické techniky (a tím i mazání stoupacími vosky), muselo by být rozhodnutí trenérů jednomyslné. Hlasovalo se v abecedním pořadí států a Austrálie jako první hned hlasovala ve prospěch volné techniky. Ostatní státy – již jen formálně – odhlasovaly stejně; proti byli jen konzervativní Norové. Volná technika běhu na lyžích byla oficiálně na světě. Následující den, 17. ledna 1985, se mužské pole postavilo na start vůbec prvního závodu

TEXT: TOM ŘEPÍK

Bruslení slaví U běžkařů, kteří se ke svému sportu dostali v posledních třiceti letech, existuje dobrá šance, že odjakživa znali klasiku i bruslení. Nebylo tomu tak vždy: ve skutečnosti, kdyby volná technika mohla mít narozeniny, slavila by je 17. ledna, kdy před čtyřiceti lety začalo MS 1985 v Seefeldu.

40!

ž od konce sedmdesátých let se na mezinárodní scéně objevovaly záblesky jiné než klasické techniky, zejména v podobě jednostranného bruslení, zvaného též Siitonenův krok. Američan Bill Koch byl významným průkopníkem tohoto nového stylu, když s jeho pomocí vyhrál celkové pořadí SP 1982. Lyžařská komunita nevěděla, co si o tom všem myslet; jednostranné bruslení v nesprávné části závodní trati tehdy vedlo k diskvalifikaci. Vše se ale změnilo na jediné schůzce trenérů, která bezprostředně předcházela prvnímu závodu seefeldského MS 1985.

V závěru šampionátu se již strmá stoupání vyjížděla klouzavým pavoukem

FOTO: FACEBOOK

volnou technikou na 30km trati. Jen málo lyží, pokud vůbec nějaké, mělo nanesen stoupací vosk. Většina závodníků na nic podobného nikdy netrénovala, norští trenéři dokonce svým lyžařům slíbili, že v Seefeldu se bruslit nebude. Najednou se den před závodem staly dlouhé běžecké hole tak nedostatkovým zbožím, že se v týmech muselo upřednostňovat, kteří závodníci je dostanou – dodavatelé jich nedokázali mít k dispozici dost pro všechny. Nakonec však stejně vítězili ti nejlepší – mezi nimi i Gunde Svan a Anette Bøe. Každý soutěžní den byl pro závodníky, trenéry i technické týmy novou zkušeností. Po každém závodě se trenéři vydávali na soutěžní trať, aby se naučili co nejvíce před dalším závodním dnem. Například po prvních závodech se v každém strmějším stoupání objevovaly stopy po výbězích stromečkem, stejně jako u tradiční klasické techniky; později v týdnu se začaly ve stromečkových výbězích objevovat náznaky prvních klouzavých kroků – zárodku střídavého bruslení, slangově též bauerovského pavouka. Seefeldský šampionát končil 27. ledna velmi zasněženou mužskou padesátkou, při níž se už nepokrytě bruslilo na parafínovaných lyžích – nejen dosud dominujícím jednostranným Siitonenem, ale už i ranými verzemi dvoudobého bruslení, takzvaného pajdáku. Až do tohoto závodu se vedly nekončící debaty o tom, zda je bruslení správnou volbou, zda se s ním má počítat. Nyní už nebylo pochyb. Bruslicí techniku už nešlo zastavit. Hned v létě 1985 se začala rozšiřovat efektivní technika jednodobého bruslení (tzv.

jedna-jedna), když závodní týmy najížděly pomalé objemy na rovinatých pláních ledovců. Překotným tempem se v té době vyvíjelo i vybavení. Ne všechny nápady se osvědčily; třeba první Fischerovy lyže na bruslení měly kovové hrany, které však nefungovaly ve studených podmínkách. Hole byly zprvu příliš dlouhé. Materiálové pokusy a omyly však pomáhaly posouvat mladou disciplínu správným směrem. Lyže se zkrátily, profilově ztuhly a snížily se jim špičky. Ztvrdly i bruslicí boty, na nichž se objevily kotníkové manžety. Vybavení a technika se nepřestaly vyvíjet ani v následujících dekádách, i když umírněněji. Nové materiály a technické objevy umožňova-

ly, aby lyže, hole i boty byly stále lehčí, rychlejší a účinnější. I technika bruslení se dál zdokonalovala s cílem dosáhnout většího výkonu a účinnosti. Zmizely dlouhé kroky a mnoho zbytných pohybů, záběry se zkrátily, frekvence zvýšila. Při zpětném pohledu na to, co se v běžeckém lyžování odehrálo za posledních čtyřicet sezón, je nemožné ignorovat roli, kterou ve vývoji disciplíny sehrálo seefeldské MS 1985. S trochou nadsázky – kdyby tehdy bylo chladné počasí a nový čerstvý sníh, kdo ví, zda by se ještě dnes dál nejezdilo jednostranným Siitonenem! Ale na kdyby se v lyžování nehraje. A proto: „Hodně štěstí, zdraví…“ FOTO: FACEBOOK

FOTO: FACEBOOK

Seefeldská bruslicí technika byla plná zdánlivě přehnaných a zbytečných pohybů; zde v provedení Švéda Thomase Wassberga

Pohybová studie tehdejší světové jedničky, Norky Anetty Bøe

SPORT LYŽAŘSKÝ ORIENTAČNÍ BĚH

TEXT: MATĚJ BURDA/ČESKÝ SVAZ ORIENTAČNÍCH SPORTŮ FOTO: ARCHIV AUTORA

Lyžařský orientační běh: rychlost, navigace, adrenalin

Lyžařský orientační běh (LOB) je dobrodružnější verzí běžeckého lyžování a je ideální pro ty, kdo milují přírodu, adrenalin a rádi zkoušejí něco nového. Nabízí výzvu nejen pro tělo, ale i pro mysl, protože závodník musí kombinovat rychlou jízdu na lyžích s navigací podle mapy v neznámém terénu.

rincip LOB je podobný pěšímu orientačnímu běhu – vaším úkolem je podle mapy najít a absolvovat tu nejrychlejší cestu mezi kontrolními body a přitom se neztratit. Tentokrát však místo běžeckých bot musíte nasadit lyže. U LOBu snad ještě více platí pravidlo, že ta nejkratší cesta nemusí být tou nejrychlejší. Samotné závody probíhají v různě náročném terénu – po širokých běžeckých tratích, úzkých cestičkách anebo prašanem v lese. Kudy se vydáte, je jen na vás. Hustá a nepravidelná síť stop však vyžaduje rychlé rozhodování a schopnost dobře číst mapu.

Nejste omezeni jen na předem připravené stopy. Naopak, můžete se rozhodnout zkrátit si cestu skrz les nebo jiný terén, který by na první pohled nemusel být pro lyžování ideální. To dodává každému závodu prvek nečekaného dobrodružství. Pro lyžařský orientační běh je používán speciální mapový klíč, abyste kromě informací o terénu poznali také sjízdnost a typ stop. Na mapách pro LOB jsou zelenou barvou vyznačeny jak široké trasy upravené rolbou, tak i úzké cesty vytvořené skútrem, které bývají méně stabilní a vyžadují techniku soupaže.

Od lyží až po mapník

Výbava pro LOB zahrnuje standardní běžecké lyže na skate, který je rychlejší a flexibilnější. Někdy bývají lyže o pár centimetrů kratší, aby byly lépe ovladatelné v terénu, ale i tak by měly mít dobrý skluz. Měkké tratě od skútru a časté zkratky hlubokým sněhem vyžadují hůlky s většími košíčky, aby se závodník nezabořil do sněhu a mohl efektivně využít sílu holí k pohybu. Protože LOBy nejsou jen o lyžování, nesmíte zapomenout na mapník, speciální držák na mapu, který závodník nosí na hrudi. Ten umožňuje snadno číst mapu i během jízdy ve vysoké rychlosti, aniž byste museli mapu držet v ruce. Tyto mapníky jsou nastavitelné a lze je během jízdy naklánět či otáčet tak, aby byla mapa vždy správně orientována. Stejně jako při pěším orientačním běhu se pro potvrzení průchodu kontrolou používají čipy. Většina moderních závodů umožňuje ražení bezkontaktně přímo během jízdy, což šetří čas a usnadňuje pohyb.

Lyžařský orienťák – adrenalin ve stopě

LOB termínovka 2025 1 8.–19. ledna 2025 proběhly závody ve Studenci (Krkonoše) 1 .–2. února 2025 – Jablonec nad Nisou (Jizerské hory)

Mapník pro lyžařský orientační běh

Rozdíl mezi LOB a běžeckým lyžováním

Zatímco při běžném lyžování se pohybujeme pouze po upravených tratích, dbáme hlavně na rychlost a techniku, při LOBu se musíme po celou dobu závodu soustředit také na mapu a rychle se rozhodovat o postupech mezi kontrolami. Musíte si zvolit, jestli je lepší zůstat ve stopě a svézt se až ke kontrole, anebo se pustit mimo stopu a postup si zkrátit přes les, ať už na lyžích, nebo pěšky. Co bude rychlejší? Každé vaše špatné rozhodnutí je znát na čase i fyzické únavě. Díky tomu je LOB dynamickým sportem, který testuje jak naše fyzické schopnosti, tak mentální vytrvalost.

Závody LOB během roku

Závodní sezóna LOB probíhá během zimních měsíců, kdy je dostatek sněhu. Pro kvalitní závody je důležité, aby byl sníh nejen na cestách, ale také v lese a na loukách, kde se vytváří nové cesty pomocí skútrů. Tím se zvyšuje obtížnost navigace, protože hustota a nepravidelnost stop zvyšuje nároky na orientaci. Mekkou lyžařského orienťáku je Skandinávie a Pobaltí, kde lze v rovinatých lesích najet opravdu hustou síť stop a mapa pak vypadá skoro jako bludiště. V České republice se každoročně konají čtyři víkendové závody. Ty probíhají především v horských lokalitách, od Krušných hor

Slovníček LOBák = závodník na lyžařském orienťáku mapník = otočný držák na mapu plná = stopa širší než 1,5 metru značená v mapě plnou zelenou čárou čárka = stopa od skútru značená v mapě čárkovanou zelenou čárou tečka = nejpomalejší stopa, často hůře sjízdná

f ikna = zkratka místem, kde není projeta žádná stopa hustník = hustý les, kterým se na lyžích opravdu projet nedá materiálovka = stanoviště, kde si lze na velkých závodech zajistit náhradní vybavení (např. při zlomení hole)

po Beskydy. Terény se liší místo od místa – někde se jezdí po širokých lyžařských tratích, jinde v husté síti úzkých skútrových stop, která připomíná náročné skandinávské terény. Každý závod přináší nové výzvy, ať už jde o rychlost, techniku nebo orientaci. Tak co, uvidíme se v zimě na LOBech?

STEJNĚ JAKO PŘI PĚŠÍM ORIENTAČNÍM BĚHU SE PRO POTVRZENÍ PRŮCHODU KONTROLOU POUŽÍVAJÍ ČIPY. VĚTŠINA MODERNÍCH ZÁVODŮ UMOŽŇUJE RAŽENÍ BEZKONTAKTNĚ PŘÍMO BĚHEM JÍZDY, COŽ ŠETŘÍ ČAS A USNADŇUJE POHYB.

SPORT LYŽAŘSKÝ ORIENTAČNÍ BĚH

Johanka Šimková (*1993) Rodačka z Olomouce a úspěšná česká reprezentantka v lyžařském orientačním běhu. Jejím nejlepším výsledkem je 8. místo z mistrovství světa. Věnuje se také pěšímu orientačnímu běhu.

Johanka Šimková na závodě Světového poháru 2024 Kdy jsi začala s lyžařským orienťákem? Když mi bylo 13 let, začala jsem s LOBy, protože jsem se chtěla vidět s dalšími orienťáky z ČR a LOBy byly v zimě jediné orienťácké celorepublikové závody. Co tě na LOBech baví? Motivace dělat LOBy se postupně měnila. Nejdřív to byl jen skvělý alternativní trénink a zpestření zimní běžecké přípravy. Když už jsem se naučila jakž takž lyžovat, začaly mě bavit LOBy jako takové. Srdcovka je hustá síť stop najetých skútrem, které jsou výzvou jak po stránce mapové, tak po stránce obratnostní. Jet to nějakou hravou cestou plnou zatáček a hupů mírně z kopce zajistí slušnou dávku endorfinů i adrenalinu. Taky mě mega baví, když je krusta a dá se jezdit přímo lesem nebo po loukách. Takový LOB je pak velmi podobný letnímu orientáku a pořádně prověří schopnost držet směr.

Proč bych právě já měl lyžařský OB vyzkoušet? Důvodů, proč zkusit LOBy, je celá řada. Ať už tě motivuje vidět se v zimě s fajn lidmi, chceš se dostat na mapu a trénovat schopnost koncentrace, chceš se zlepšit v běžkování, posílit tělo komplexně, hledáš novou výzvu, nebo by sis jen v zimě rád zpestřil běžeckou/lyžařskou přípravu. Lyžařský orienťák je tu pro tebe. Jak se dají kombinovat lyžařské orienťáky s pěším OB? LOBy jsou za mě naprosto skvělým doplňkem k pěšímu orientáku. Po fyzické stránce fungují jako ideální silově-vytrvalostní základ, který je v zimě vhodné budovat i směrem k letní sezóně. Po mapové stránce mají LOBy velmi blízko hlavně ke sprintům – rychlé rozhodování, vyhodnocování voleb postupů a bezchybná realizace ve vysoké fyzické intenzitě.

Matěj Burda Nadšený orienťák, závodník a sportovec. Od malička ho to táhlo do přírody od lezení po skalách až po orientační běh, který je nyní jeho srdcovou záležitostí. Kromě běhání nemůžou chybět ani běžky. Životem ho provází také pořádání závodů a psaní sportovních článků.

ADVERTORIAL

Jak si běžky užít

bez zranění a nepohodlí? Spěcháte do stopy, sotva začne padat první sníh, ale po dlouhých výjezdech vás bolí ramena a záda? Problémy, které běžkaře trápí, bývají ve většině případů způsobené špatnou technikou, zanedbaným tréninkem nebo používáním nevhodného vybavení. Spoustě nepříjemností lze však snadno předejít, když víte, na co si dát pozor. Správná technika a příprava

ětšina potíží při běžeckém lyžování pramení z nesprávného provádění pohybů. Zaměřte se na plynulý odraz a rovnoměrné zapojení celého těla, natrénujte správnou techniku a naučte se využít síly skluzu. Pokud celou cestu odpícháte, nemůžete se divit, že další den nezvednete ani hrnek s čajem. Než nasadíte běžky, zkuste se pořádně dynamicky protáhnout a zahřát svaly i klouby. Soustřeďte se na kyčle, ramena a záda. Nezapomínejte ani na posilování středu těla. Zpevněný core totiž pomůže zefektivnit pohyb i předejít některým typům zranění. Pro efektivní protažení i posilování sáhněte třeba po posilovacích gumách s různým odporem.

Správné vybavení

Při běžkování hraje velkou roli také samotné vybavení. Každý kousek, který si s sebou nebo na sebe vezmete, může ovlivnit váš výkon i to, jak se budete ve stopě cítit. Od správně zvolených běžek, přes boty až po oblečení, které vás udrží v suchu a teple. Sebemenší detail může znamenat rozdíl mezi skvělým sportovním dnem a vleklým utrpením. Pamatujte, že tak jako u jiných sportů platí, že to nejdražší pro vás nemusí být nutně to nejlepší. Závodní karbonové boty sice vypadají skvěle, amatér v nich ale bude jen zbytečně trpět. Při výběru si nechte poradit od profesionálů nebo zkušených běžkařů.

První vrstva je nejdůležitější. Hřejivé tričko a spodní kalhoty vás podrží za každého počasí

Jak se obléct?

Většina rekreačních lyžařů nejdříve přemýšlí, jestli si pořídit lyže na skate, nebo klasiku. Další dilema je, jak se vlastně na den ve stopě obléct. Někteří říkají, že než se rozhýbete, měla by vám být trochu zima. Běžecké lyžování je velmi intenzivní aktivita, při které se zahřejete a nejspíš i pořádně zapotíte. Abyste nepromrzli nebo se nepřehřívali, doporučujeme obléct víc tenčích vrstev. Ideální outfit na běžky se skládá z přiléhavého spodního trička, hřejivé vesty a ochranné tenké bundy. Vrstvy a jejich tloušťku a hřejivost můžete snadno přizpůsobit podmínkám.

A co hůlky?

Bolesti zad či tricepsů často způsobuje nesprávně zvolená délka hůlek. Ideální délka lyžařských holí je klíčem k tomu, aby byl pohyb na běžkách efektivní a tělo zbytečně netrpělo. Decathlon nabízí běžkařské hole

Hole na klasiku by měly být kratší než hole na skate. Při výběru můžete použít jednoduchou pomůcku. Když vzpřímeně stojíte, hůlky na klasiku by vám měly sahat někam mezi podpaží a ramena. Hole na skate vyberte takové, které vám budou končit v úrovni brady nebo nosu v nejrůznějších velikostech i modely s nastavitelnou délkou. Neměla by na nich chybět ergonomická poutka, která usnadňují jejich držení a pomáhají rovnoměrně rozložit zátěž na ramena a paže.

Nepodceňujte regeneraci

Po každé jízdě věnujte pár minut statickému protažení. Vaši pozornost si zaslouží záda, stehna, lýtka i svaly rukou. Vyzkoušejte masážní válec, nebo třeba zajděte do sauny. Pamatujte na to, že sport má být radost. Investice do správného vybavení, trénování techniky i do regenerace se vám vrátí v podobě skvělých zážitků bez zbytečné bolesti.

58. ročník ČEZ Jizerské 50 startuje!

Zanecháš svoji stopu v Bedřichově? NA ZÁVODY SE LZE REGISTROVAT DLE KAPACITY I NA MÍSTĚ

58. ČEZ JIZERSKÁ 50 6.–9. ÚNORA 2025 JIZ50.CZ ČTVRTEK 6. ÚNORA Volkswagen Bedřichovská 30 bruslením je krásný, ale ne úplně jednoduchý závod, protože má v sobě i obávaný výjezd na Rozmezí – nejdelší stoupání v centrální části Jizerek. Naopak cesta ke Krásné Máří je při bruslení slastný požitek. Pokud tady fouká do zad, běžky skutečně sviští jako blesk! Oproti klasice právě tady využijete všechny svaly těla a někdy můžete nechat ruce úplně odpočinout. Jizerská 17 je stále novinkou, která rozhodně stojí za pozornost. Závod vede po oblíbené tréninkové trase všech hobíků a i méně zkušení ji mohou zvládnout ve velice svižném tempu. Začátek je stejný jako na velké Padesátce, ale na Kristiánově se dáme doleva a narazíme hned na nejprudší výjezd trasy. Odměnou nám bude parádní úsek po tzv. Panelce, kde na rovince skejtové lyže parádně sviští! PÁTEK 7. ÚNORA Mini Jizerská Dr. Max je důkazem, že běžkování není jen pro dospělé. I Jizerská 50 má v programu atraktivní závody pro děti v okolí centra dění – stadionu v Bedřichově. Nejmenší jedou 300 metrů, naopak děti nad 12 let už musejí zdolat poctivé tři kilometry. Nově se o jejich komfort se vším všudy postará Dr. Max! T-Mobile Jizerská firemní štafeta je kláním, ve kterém změří své síly společnosti z řad partnerů i mnohých dalších! V závodě se často představí i špičkoví čeští lyžaři, v minulosti to byl například mistr světa Martin Koukal nebo olympijská vítězka Kateřina Neumannová. ORLEN Sprint je nejrychlejší a zároveň velmi atraktivní podívanou především pro diváky na místě dění i na obrazovkách České televize. Kdo si sáhne na prize money v celkové hodnotě 400 000 Kč? SOBOTA 8. ÚNORA Jizerská 25 vznikla hlavně pro ty, kteří si chtějí závodění vyzkoušet, ale z náročné padesátky mají obavy. Také se jede klasicky a po trasách hlavního závodu. Vyzkoušíte si největší stoupání na trati z Kristiánova na Rozmezí, prolétnete nad vyhlídkou Krásná Máří a příště zkusíte třeba celou padesátku! ČT Jizerská 10 klasicky může být krásnou rodinnou vyjížďkou a silným zážitkem, jak oslavit Jizerskou 50! Nová trasa pojme pohodlně více závodníků, profil je velice mírný a pohodový, a navíc se sklouznete přímo po ikonické hrázi na přehradě Černá Nisa! NEDĚLE 9. ÚNORA ČEZ Jizerská 50 je legenda, memoriál a jeden z nejvýznamnějších běžkařských závodů nejen v Čechách, ale i na světě. Je třeba dodávat další argumenty? Z objektivního hlediska si můžeme říct, že trasa je opravdu krásná. Ideální na běžkování. Přiměřeně dlouhá stoupání a klesání, populární místa, a k tomu doslova sváteční atmosféra. Však to znáte…

TECH ZÁVODNÍ LYŽE TEXT: TOM ŘEPÍK

STABILITA bruslicích lyží Tato úvaha pojednává o lyžařské stabilitě coby jednotlivé nejžádanější vlastnosti u závodních i rekreačních běžek na bruslení a subjektivní optikou materiálového testera se zaměřuje na bezpečnost hran, tuhostní poměry, směrovou stabilitu a vliv osobního stylu lyžování na výkon.

okusím se tu zjednodušit skutečnost, že neexistuje jednoznačná odpověď – tím, že se zaměřím na různé typy stability a na faktory, které k nim přispívají. Stejným dechem však nelze nezdůraznit individuální část celé problematiky, protože způsob, jakým lyžujete, je v posledku rozhodujícím pro výkon a lyžařské schopnosti platformy, na níž stojíte.

Bezpečnost na hraně

Prvním aspektem, jenž je možná trochu absolutnější než osobní, je bezpečnost hran – tedy vaše stabilita na hraně, schopnost hrany zakousnout se do sněhu a udržet se na něm. To umí být vcelku problém, když jsou podmínky – zkrátka problematické. Biatlonový SP v Annecy v prosinci 2022 je jedním z nedávných příkladů, který mi v této souvislosti tane na mysli, protože jsem, ač nepravidelný divák, tamní mužskou stíhačku zrovna sledoval – a zaznamenal v ní očividnou marnost jezdců na fischerkách, jež typicky vyžlucují medailová pódia. Trať daného závodu byla vinou nepříznivého počasí špatně upravena – z plusových teplot rozmoklý a rozsolený povrch přes noc zamrzl do oslnivé ledové polevy, do níž bylo extrémně náročné zaříznout lyže, a fischerky zjevně neposkytovaly dostatečnou bezpečnost hran. Šlo o paradox křiklavý natolik, že stál za zmínku i Wikipedii, na níž se (ve zkratce) píše: „Před závodem mužů trať zledovatěla, a proto byl start o 15 minut posunut, aby měli pořadatelé více času na úpravu. Přesto podmínky výrazně komplikovaly závod převážně biatlonistům používajícím lyže Fischer. Jedním z nich byl vítěz předchozích pěti závodů Johannes Thingnes Bø, který několikrát během závodu podklouzl a v roli tradičně nejrychlejšího běžce dosáhl až 27. běžeckého času.“

Nemyslím si, že to mělo něco společného s tvarem hrany fischerek, které mají čistě pravoúhlý průřez – ten na jejich modelech nahodile testuju od roku 2010, kdy značka představila koncept Speedmax, takže jsou tu už dlouho a pocitová bezpečnost hrany se mezi předchozím tvarem, jenž měl malý okraj, a současným čistě hranatým tvarem nijak nezměnila. Má osobní teorie zní, že když je lyže zatížena na hraně, síly působí kolmo na skluznici a přítomnost boční stěny v blízkosti hrany neznamená velký rozdíl, protože v tom směru nepůsobí velká síla. Nicméně existuje řada dalších faktorů, jež je třeba vzít v úvahu, když je řeč o stabilitě hrany. Důležitá část se vždy bude odvíjet od stavu podkladu – pokud jsou podmínky neproniknutelně tvrdé, pak je významným

faktorem získání opravdu dlouhé kontaktní plochy hrany – pokud snížíme lokální tlak a rozložíme zatížení na dlouhou plochu, měli bychom umenšit riziko, že hrana ustřelí pryč. Když je však tvrdý sníh přeci jen zčásti plastický, kdy se může pod hranou trochu deformovat, pak chcete opravdu důrazný tlak a v těchto podmínkách vám vysoce zatížená kratší lokální kontaktní plocha zajistí efektivní záběr hrany. V závislosti na podmínkách tak můžete chtít buďto krátkou kontaktní plochu s vysokým lokálním tlakem nebo rozptýlenou dlouhou plochu s nízkou lokální tlakovou silou – pokud stále mluvíme o supertvrdém podkladu. Když je naopak sníh opravdu měkký, je třeba s citem (v závislosti na bořivosti podkladu) rozložit zátěž do delších tlakových zón pro optimální plovatelnost kyprým povrchem.

FOTO: FACEBOOK

Ve skutečnosti nic není absolutní a se všemi konstrukčními charakteristikami nevidím tak velký rozdíl mezi jednotlivými lyžařskými topmodely značek, pokud jde o pocitovou bezpečnost hrany. U lyží Madshus vnímám jejich typickou pocitovou hranu, u salomonek či fischerek zase tu jejich – bez ohledu, jestli je opravdu tuhá, nebo měkčí, jestli má krátkou, nebo dlouhou styčnou plochu hrany, což souvisí spíš s materiálem lyže, její tuhostí a torzní tuhostí.

Tuhost a torzní tuhost lyže

Všechny hlavní značky dnes vyrábějí skvělé závodní lyže, žádná není o moc napřed před ostatními, všechny fungují. Kde ale jsou opravdu velké konstrukční rozdíly, je přední část lyží. Model Salomon S/Lab, který je pozoruhodný a drží si pověst super dobrých hran, má velmi měkký a tenký materiál jádra lyže. V porovnání s ostatními značkami má na lyži zdaleka nejmenší objem materiálu a jeho špičku v ruce snadno ohnete více než dvojnásobně oproti naopak nejtužšímu závodnímu topmodelu, Rossignol X-ium. Obě tyto lyže mají striktně hranatý průřez, ale velmi se liší v tuhosti; v čem se naopak neliší, je torzní tuhost, takže ačkoli má lyže Salomon nejměkčí materiálovou tuhost v podélném směru, naměřené hodnoty její torzní tuhosti patří k nejvyšším (jsou srovnatelné s Rossi a asi o 40 % vyšší než u ostatních značek). Musíme také uvažovat zadní část lyže, kde se konstrukčně vyrovnává dynamika její přední části. Ve špičce nejtenčí Salomon S/Lab má nejtužší zadní část lyže (od 20 do 50 cm za těžištěm). Všechny značky jsou si v tloušťce zadní části lyže hodně blízké, konstrukčně se však liší. Například Madshus Redline mají poměrně tuhé materiály v přední části, ale jsou nejměkčí vzadu; velmi dobře drží stopu a jsou dost ostré. Jízda na nich je o rovnováze postoje a o distribuci zatížení. Salomon S/Lab je naopak navržen tak, aby nesl většinu zatížení v zadní části a relativně málo vředu; pokud si posunete vázání dopředu nebo přenesete váhu silně vpřed, lyže není zdaleka tak stabilní – nejlépe se jí daří s většinou zatížení nesenou v zadní části lyže. Madshusy naproti tomu milují jízdu dopředu, jsou opravdu dobré, když jste na lyži vpředu, a to se odráží v relativní rovnováze a rozdělení zatížení na lyži s poměrně vysokou přímou i torzní tuhostí vpředu a odlehčením vzadu.

Bruslicí i klasické Salomony S/Lab mají extrémně tenkou špičku, která při každém nadměrném zatížení vpředu projeví svou malou podélnou tuhost (jako zde na akčním snímku Jessie Diggins), jež je však kompenzována výjimečnou torzní tuhostí celého předku lyže

Směrová stabilita lyže

Zatímco bezpečnost hran je velmi důležitá na extrémně tvrdých površích, v normálnějších podmínkách na ní zas tolik nezáleží – tam mnohem větší problém, pokud jde o vlastnosti lyže, představuje směrová stabilita. Je to aspekt, kde se věci začínají stávat osobnějšími; pokud jde o směrovou stabilitu obecně, zásadně k ní přispívají faktory osobního nastavení lyže a její klenby. Delší rozvor klenby vám poskytne širší postoj na sněhu a díky tomu větší směrovou stabilitu; na druhou stranu tak budete stát na mnohem tenčím materiálu a mít menší podélnou i torzní tuhost a z toho plynoucí menší oporu materiálu v lyži. Pokud je klenba lyže vysoká, můžete mít pocit, že stojíte jako na chůdách, takže i když máte dobrou směrovou stabilitu, lyže bude hůř ovladatelná. Další faktor, pokud jde o směrovou stabilitu, je délka kontaktní plochy skluznice a roz-

ložení zatížení. Vím, že na Madshus Redline se musím držet aktivně vpředu, což mi poskytne dobrou směrovou stabilitu díky vyváženosti materiálu a délce klenby; kdybych seděl těžištěm vzadu, jejich uvolněná patka a ne nejdelší zadní přítlak by vyústily v nestabilní pohyb vpřed a tendenci točit se na patkách – nehezký lyžařský pocit. Naopak na Salomonu S/Lab potřebuju držet váhu nad klenbou, protože cítím, že pod tlakem lyže jede a přenáší napětí dále dozadu do robustní patky, což vytváří něco jako efekt kormidla. Kdybych zatěžoval jejich přední část, kde je materiál velmi měkký, nepřispělo by to směrové stabilitě pohybu zdaleka tolik, jako to, co bych tím odebral zadní části lyže. V souvislosti se směrovou stabilitou je třeba vzít v úvahu i podobu skluznice lyže a konfiguraci strukturování. Například Rossignol má už dekády ve skluznici svých bruslicích modelů dva žlábky, jež poskytují výbornou

FOTO: FACEBOOK

VŠECHNY HLAVNÍ ZNAČKY DNES VYRÁBĚJÍ SKVĚLÉ ZÁVODNÍ LYŽE, ŽÁDNÁ NENÍ O MOC NAPŘED PŘED OSTATNÍMI, VŠECHNY FUNGUJÍ. KDE ALE JSOU OPRAVDU VELKÉ KONSTRUKČNÍ ROZDÍLY, JE PŘEDNÍ ČÁST LYŽÍ. Skejtové modely Rossignol mají ve skluznici tradičně dva žlábky, jež napomáhají výborné směrové stabilitě při dlouhém skluzu na ploché lyži směrovou stabilitu na ploché lyži. U typu bruslařů, kteří se na lyži příliš nevyvážejí a hledí se dostat co nejdříve na hranu – a využívat pro stabilitu jistotu hran, toto není důležitý faktor. Nicméně dva žlábky poskytují další extra plochy pro jistou kontrolu stability. Zajímavé je, že testování vývojářů Madshus ukázalo, že tato dodatečná plocha žlábku také stojí v mnoha podmínkách určitou rychlost, což je důvodem, proč odstranili přední žlábek ze svých lyží F3 (do měkkých podmínek). Dost lyžařů se nyní vyjadřuje, že lyže F3 pro ně ztratila právě na směrové stabilitě – předpokládám, že zejména těch, kteří se vyvážejí na ploše lyže. Do jisté míry lze jejich problém rektifikovat nastrukturováním skluznice s výrazným lineárním vzorkem.

Subjektivní vlivy a vjemy

Pro mě jako testera je vždy zajímavé a nezřídka výzvou setkat se s faktory stability, které jsou mimo mé zkušenosti a očekávání; učí mě to lyžovat s tím, co mám k dispozici. Například schopnost řídit lyži malými vstupy od kotníků dokáže mnohokrát překvapivý rozdíl. Typicky je lyžařská kapacita každého modelu významně spojena s tím, na co jste zvyklí a jak reagujete na nahodilé výzvy; a zde se značně projevuje personalizace nastavení a úprav lyže.

Když se subjektivně zaměřím na souhrnnou stabilitu topmodelů jednotlivých hlavních značek, přijde mi, že Fischer Speedmax Helium jsou skvělé univerzální bruslicí lyže; v podstatě se chovají předvídatelně v jakékoli poloze zatížení, při jakémkoli dynamickém stylu lyžování a téměř ve všech podmínkách s výjimkou na počátku vzpomenuté extrémní ledovky, kde jsou v nevýhodě. Ve většině ostatních případů se na nich lyžuje snadno a nejsou moc vybíravé, kdo na nich stojí, pokud je dostatečně důrazný. Salomon S/Lab poskytují opravdu špičkovou bezpečnost na hraně i směrovou stabilitu, navíc obrovskou reakční předvídatelnost. Jen se na nich lyžař nesmí cpát příliš dopředu – zůstane-li zdravě nad klenbou, může očekávat silnou energetickou odezvu od tuhého zadku lyže. Atomic Redster S9 jsou skvěle vyvážené lyže s velkorysou stabilitou i ovladatelností. Kdybych si nebyl jistý, byl nervózní z podmínek a mohl si vybrat kterékoli lyže kvůli pocitu bezpečí, stoupl bych na tyto. Vím, že je budu vždy cítit pod nohou, že mě podrží, ať už narazím na led či měkko, a budou předvídatelné, když na ně budu potřebovat zatlačit. Kästle RX10 Skate mají nově zvětšenou špičku a nevím, zda je to převážně tím, ale

jejich směrová stabilita je znamenitá v celé délce skluzu. Lyže jsou extrémně lehké (patří k nejlehčím na trhu) a výtečně se ovládají i drží na hraně. Možná nejsou tak dravé, spíš příjemně poddajné. Rossignol X-ium Premium+: pokud přijmete jejich vysoký profil a unikátní tuhost vyžadující adekvátní razanci, modely S2 a S1 (a předjímám, že jistě i nový SX) nabízí nejvyšší absolutní úroveň stability na hranách a směrové stability, kterou můžete získat; a jakmile si na ně zvyknete, budete je milovat. Vybavuju si lidi, kteří, když se na tyhle lyže postavili, měli pocit, že jsou pro ně jako stvořené, že poskytují všechno, co potřebují k tomu, aby mohli rychle lyžovat. Čili velmi osobní věc. Madshus Redline F2 považuju za lyžařsky nejpříjemnější skejty. Poskytují srozumitelnou zpětnou vazbu, směrovou kontrolu a všechny další věci, které chci v poloze, v níž rád lyžuju – což je vpředu a přední poloha bývá touto lyží odměněna. Nejnovější model se posouvá o velký krok směrem k fischerovskému univerzálnějšímu přístupu; nemyslím si, že jsou tak vybíravé, jako byly v minulosti, pokud jde o to, kdo na nich stojí a jak se na nich lyžuje. Když vše uvedené zkusíme shrnout, dospějeme k nepřekvapivému závěru: pokud jde

FOTO: FACEBOOK

TECH ZÁVODNÍ LYŽE

Sázím na tebe, čtenáři!

Na běžkách s jediným či částečně i žádným žlábkem lze vylepšit směrovou stabilitu při jízdě na plochých lyžích výrazným lineárním nastrukturováním o stabilitu bruslicích lyží, všechny zmíněné aspekty jsou více či méně ve hře, ale všechny jsou nevyvážené. Příslovečně všechno něco stojí a vy si musíte ujasnit, jakou úroveň lyžování chcete, jaké faktory lyžařských schopností přispívají k vašemu zážitku nejvíce a jak jich dosáhnout. PS: Vy, kterým mé psaní dává smysl a občas vás třeba i v něčem podnítí, mě nejlíp podpoříte, když si už teď předplatíte nový ročník tohoto časopisu, ať mám kde pokračovat. Pro vás, kterým se v něčem nelíbím a chcete se o takový pocit se mnou podělit, je tu můj redakční e-mail tom.repik@snow.cz.

Tom Řepík Rekreačně lyžující editor magazínu NORDIC, zakladatel redakčního skitestu, autor projektu SNOWbiz. Své názory publikuje na blogu Kovboj.cz.

Tuhle mi zlopověstný neznámý muž v tmavém podchodu předal depeši pochybující, zda zdejší čtenáři rozumí mým technickým textům: nic jako mazací kapsa prý není, vždyť kapsa bývá půlkulatá a se švy. Podobně klasická lyže se prý nemá jak pocitově zaháknout v odrazu; copak má nějaké háčky? A kdeco dalšího. Neměl bych prý preventivně sepsat výkladový slovník svého svérázného lyžařského argotu? Takové obavy nesdílím. Nadto, žádný z výrazů ani nenáleží mně, nýbrž jde o historicky zavedený oborový žargon, na který snad jen tu a tam sedá prach. Vzdor bezútěšným trendům, stále ještě doufám ve čtenářovu pozornost, bdělý úsudek a zdravý rozum. Příčí se mi představa nových generací debilizovaných chytrou technikou, které se zároveň bojí zvednout telefon a neorientují se v tradičně strukturovaném obsahu, protože si vystačí s TikTokem. To v mém světě zůstává nejchytřejším elementem můj jednooký kocour Kosťa z útulku, jehož ryzí moudrosti si nepřestanu považovat do konce našich společných dní. Žijeme v pragmatické době, ovlivňováni neúprosným trendem vše zjednodušovat. Co nejrychleji, co nejsnáz, žádné zdržování! Opusťme promyšlenou větnou stavbu, zaveďme blbuvzdornou grafiku, pěkné obrázky, roztomilé emotikony. Nač hledat slova, když můžeme ťuknout na obrazovku a poslat srdíčko? Ztrácíme schopnost cítit váhu slov; tu skutečnou váhu, která nás nutí se zastavit, přemýšlet, zpochybňovat. Já ale ve slova věřím – i ta netriviálně konstruovaná. Žádný lepší, pregnantnější nástroj pro zpřítomňování nepřítomného neznám. Slova nesou informace, tvoří kontext, vyvolávají emoce, otevírají mysl. Umí zasáhnout tam, kde jednoduché symboly zůstávají němé. Jsou jako stromy v lese: málokdy rostou rovně, mívají suky a křivolaké větve, ale právě to je činí krásnými. Zbavovat se jich ve jménu zjednodušování? To je jako zbourat prastarý most jen proto, že vedle postavili dálnici. Proto mě dráždí novodobé povrchní zkratky. Ta všudypřítomná invaze smajlíků, piktogramů a infantilních lyžiček, vloček a sluníček,

prosakujících i do oficiální komunikace, je pro mě nepřijatelná. Vede ke ztrátě schopnosti vnímat nuance sdělovaného a číst mezi řádky, k likvidaci umění vyjádřit a pochopit ironii a její odstíny, ke stádnímu zaměření se na efekt namísto obsahu. Mimochodem, vy, vítači zkratkovitosti, oslavovači banální slovní vaty, emotikonisti: vaše doteď pouze žluté smajly už ujetá woke kultura rozšiřuje taky o bílé, černé a kdovíjaké další varianty – ať má být váš výběr podle čeho rozeznáván, hodnocen, souzen. Good Luck, dobře vám tak!

Živýho mě nedostanou Na nějaký velký kopec můžeme vyjet autem nebo lanovkou; ale pokud si ho vyšlápneme po svých – třeba na mých oblíbených backcountry lyžích, bude nám to trvat mnohem déle, zpotíme se a cestou možná zakusíme různé potíže… Odměnou však bude autentický zadýchaný zážitek, který nelze ničím nahradit. A já podobně dávám při psaní přednost příslovečnému výšlapu náročným terénem nesnadné cesty, která nese skutečný smysl, před pohodlnými zkratkami, co jej pohřbívají. Možná, že mé sémantické výpravy občas působí jako slepé uličky. Ale kdo ví? Třeba jsou jen nečekané a nepohodlné – o důvod víc je prozkoumávat. Osobně mě baví číst lidi, co si troufají pronikat hloub. Co píšou, jako by skládali symfonii – s citem pro detaily, i když jim tu a tam někdy něco falešně zazní. A nemusím s nimi zrovna souhlasit! Naproti tomu trpím nekonečnou nudou nad plytkými, jalovými články, u nichž je mi fuk, zda jsem s jejich autory zajedno. Pokud to máte podobně, vypravte se se mnou i příště na kopec. Bez zkratek. Po svých. A sázím na to, že až třeba napíšu, že běžecká lyže ve stoupání ustřeluje, nebudete se hádat, že to není možné, protože nebyla slyšet žádná rána a nikde nenašli prázdnou nábojnici. Pokud se ale ve svém úsudku šeredně pletu, jak ten skřivánek na niti se odsud ze dne na den vytratím a zanechám po sobě zlověstné: „Kam zmizel mlíkař, se ptám?“

TECH SERVIS LYŽÍ Servisní kamion se pro servismany stává během zimních měsíců přechodným domovem TEXT: MARTIN BLASCHKE

ROK SERVISÁKA

Mohlo by se zdát, že práce servisáka je ohraničena dobou trvání závodní sezóny. V současnosti se však jedná o celoroční práci a přípravy na následující sezónu začínající prakticky po skončení předešlé zimy. Co obnáší práce servismanů v průběhu celého roku?

ávodní kalendář většinou končí v druhé polovině března, kdy přijde zhruba dvou- až třítýdenní volno. Duben je jakýmsi přechodovým obdobím, kdy se na jeho začátku vyráží na testování do Skandinávie, kde je ještě dostatek sněhu. Na těchto servisních kempech se začíná s testováním na následující sezónu nebo se soustředíme na další náležitosti, na které jsme neměli příliš prostoru v průběhu předchozí zimy. Zaměřujeme se na testování nových lyží, vosků, metod aplikací a v našem případě také na otestování broušených sktruktur, které si sami vyvíjíme. Po návratu ze skandinávského kempu přijde na řadu jarní úklid a druhá část posezónního volna.

Komunikace

V květnu nastává čas komunikace s výrobci lyží, vosků a zkrátka se všemi, s nimiž spolupracujeme. V zápětí se roztáčí cestovní kolečko po firmách, které musíme absolvovat. Mezi nejdůležitější návštěvy patří výrobci lyží, které musíme kompletně objet. Cest za účelem výběru lyží podstoupíme od května do září asi šest až osm. Ve firmách jednotlivých výrobců musíme vybrat lyže pro sportovce, kteří jsou zařazeni do jednoho ze tří reprezentačních týmů (junioři, A a B tým). Ve finále to znamená materiálně zajistit skupinu čítající zhruba třicet sportovců. Pro každého závodníka jsou vyjednány podmínky s konkrétní firmou, většinou na základě jeho výkonnosti a od toho se odvíjí výše a typ podpory. Řekněme, že průměrný závodník A týmu dostane na sezónu mezi šesti až deseti novými páry lyží a ti nejlepší ve Světovém poháru mohou dostat i více než deset párů, přičemž v jejich případě záleží na konkrétní smlouvě.

FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ ČR

Rukama servismanů projde nespočetné množství párů lyží nejen v průběhu zimy, ale i letních měsíců Obdržíme tedy obrovské množství vybavení – přibližně dvě stě párů nových lyží, které si sami vybereme. Rukama nám tedy projde zhruba okolo pět set párů. Všechny lyže se poté musí změřit, proparafínovat a zanést do databáze, což zabere také poměrně dlouhou dobu.

Zpětná vazba

Kromě fasování lyžařského materiálu ve fabrikách se snažíme být v kontaktu a navštívit i co nejvíce výrobců vosků jednotlivých značek. Cílem je předat si poznatky z uplynulé sezóny v klidu u kávy, všechno detailně probrat

a odrazit se z nabytých znalostí směrem do další zimy. Dalším důvodem je také udržování dobrých vztahů, které mají vliv na přístup firem k servisnímu týmu. Pokud jste sdílní a přinášíte zpětnou vazbu na nové produkty, nebo dokonce přicházíte s novými nápady a jste upřímní, potom k vám výrobce zaujme úplně jiný přístup. Často se dostanete k informacím či voskům, ke kterým byste se normálně nedostali. Navíc každý rok absolvujeme náročnou cestu i do francouzského Annecy, kde sídlí společnost Salomon, která podporuje Micha-

FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ ČR

Finální přípravy

la Nováka. Jezdíme tam většinou na dva až tři dny a zpravidla s námi jede i samotný Michal. Je důležité, aby i sportovec byl v maximálním kontaktu s firmou. Závodník je ten, kdo na daných lyžích závodí a kdo musí být maximálně spokojený, aby ho materiál co nejvíce podpořil a podal co nejlepší výkon. A tyto vazby musí být oboustranné, protože jinak nikdy nedosáhnete kýženého výsledku.

Další nezbytnosti a vývoj

Cestování nepatří mezi jediné letní povinnosti servisního týmu. Zajišťujeme závody seriálu Swenor Cupu na kolečkových lyžích a v případě nutnosti pomáháme během letní přípravy i na kempech. Řeší se týmové oblečení a určitou péči potřebuje také náš servisní kamion. Jezdíme i na menší testování do sněhových tunelů do Oberhofu a Torsby nebo na ledovec, když jsou vhodné podmínky. Dost velkou porci času spolkne také vývoj, tedy znalosti, které nás posunou a udělají rozdíl mezi námi a ostatními týmy. Mezi ně patří například vývoj struktur, který je během na dlouhou trať a musíme být obrněni trpělivostí.

Po klidnějším létě přichází podzim, kde se tempo příprav stupňuje. Dolaďují se poslední věci – chybějící materiál a zejména organizace jednotlivých závodů blížící se sezóny. Logistika zabere poměrně velkou porci času a vzhledem k proměnlivým sněhovým podmínkám musíme mít zároveň flexibilní plán, abychom mohli reagovat na změny na poslední chvíli. Když je vše připravené, vyrážíme koncem října na první testovací kemp, většinou do Davosu. Ve Švýcarsku strávíme přibližně týden, kde opět testujeme nové lyže a vosky na teplejších středoevropských podmínkách. Pak se přesouváme na sever. Ideálním místem je pro nás finské Muonio, kde Testování lyží, struktur a vosků provází servismany prakticky celý rok naopak testujeme vosky a vybavení na chladné podmínky, abychom pokryli co nejširší spektrum Pomoci na vrchol ještě před startem sezóny. Díky tomu máme Samozřejmě není každý den růžový. Musíte včas představu, co funguje a co ne. Můžeme absolvovat nekonečné čtyřdenní cesty připravit lyže závodníků a ty, které nejedou, servisním kamionem z Davosu do Muonia, za vyměnit za jiné. Muonio má tu výhodu, že je zhruba pět hodin od dějiště prvního Světové- tři týdny to samé opačným směrem a mezitím přejedete napříč Skandinávií a absolvujete ho poháru, takže přejezd je relativně krátký dva až tři závodní víkendy. Jedná se o psya nemusíme absolvovat dlouhou cestu před chicky a hlavně fyzicky náročnou práci. Když prvním závodem. se však povede výborný výsledek, nebo První perioda Světového poháru včetně dokonce pódium, jako minulý rok Michalu předsezónních testovacích kempů trvá pět až Novákovi, tak vás to takovým způsobem šest týdnu a po celou dobu jsme pryč z donabije, že prakticky necítíte únavu, bolest mova. Vracíme se zhruba na týden až 10 dní a jedete na vlně. Víte, že vaše práce dává těsně před Vánoci a pak začíná Tour de Ski. smysl. Zažíváte skvělé pocity, když se snažíte Zima pomoci sportovcům, aby dosáhli svých cílů, Každá sezóna je trochu odlišná a záleží, jestli ať už jsou jakékoliv. Proto tu jsme, pomoci jim je v plánu mistrovství světa, olympiáda, nebo na vrchol. pouze Světový pohár. V průměru cestujeme v kuse 2–3 týdny a 5–7 dní jsme doma a takto Martin Blaschke se nám program opakuje až do konce sezóny. Působí jako šéfservisman české Přes zimu tedy moc času doma nebýváme, reprezentace v běhu na lyžích. což je náročné především pro rodinu. V této Má na starosti Program výzkumu profesi musí platit, že vaše práce je zároveň vaším koníčkem, naplňuje vás a můžete se a vývoje ve spolupráci s Technickou maximálně realizovat v tom, co vás baví. univerzitou v Liberci.

FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ ČR

TECH SERVIS LYŽÍ

FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ ČR

Sportovec potřebuje mít 100% zázemí, které mu komplexně zajišťuje jeho podpůrný tým. Jen tak může dosáhnout nejlepších výsledků

TEXT: MARTIN BLASCHKE FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ ČR

Lidí není nikdy dost Za každým týmem je zákulisí, které není vidět a tvoří nedílnou součást celé skládanky k dosažení úspěchu. Práce servisního týmu v dnešní době není jen o tom přijet na závody, vytestovat, namazat závodní lyže, vše zabalit a přejet na další místo.

FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ ČR

ětšina týmů disponuje svým vlastním vývojem, ať už se jedná o vosky, skluznice, struktury, analýzu dat a podobně. Rozsah vývoje je samozřejmě závislý na možnostech jednotlivých svazů a sportovních resortů. Je vymezen financemi, vazbou na univerzity či jiná výzkumná pracoviště a také personálním zajištěním. V případě Svazu lyžařů ČR jsme v procesu budování adekvátního programu výzkumu a vývoje. Byť tento projekt běží zhruba tři roky, stále máme před sebou dlouhou cestu hlavně v budování infrastruktury a personálního zajištění. Jen pro představu, velké svazy jako například Norsko, Německo či Rakousko mají několikačlenné týmy, které se nezabývají ničím jiným než vývojem. V našem případě po-

Členové českého a polského servisního týmu si vzájemně pomáhají na světových pohárech, aby mohli čelit silným skandinávským národům

CELÝM HYBNÝM MECHANISMEM JE REALIZAČNÍ ČTYŘIADVACETIČLENNÝ TÝM ROZDĚLENÝ DO TŘÍ SKUPIN: SERVISNÍ, TRENÉRSKÉ A LÉKAŘSKÉ. ZHRUBA PRO TŘETINU Z NICH SE JEDNÁ O CELOROČNÍ ZAMĚSTNÁNÍ. OSTATNÍ Kromě servismanů tvoří realizační tým i zdravotníci – dva lékaři a sedm fyzioterapeutů a masérů, kteří se JSOU EXTERNISTÉ, starají o A a B reprezentační tým dobným týmem lidí nedisponujeme a máme součástí je osmadvacet sportovců. Na jednoho KTEŘÍ SE VĚNUJÍ SVÝM k dispozici tři servismany, kteří se starají o výzávodníka tedy v průměru připadne téměř KONKRÉTNÍM ČINNOSTEM voj, což je pro ně nadneseně řečeno bonusem jeden člověk z podpůrného týmu. k jejich běžným povinnostem. Trenérský tým je složen z pěti trenérů, V RÁMCI TÝMU JAKO Náš systém je postavený na spolupráci mezi včetně hlavního šéftrenéra. Zdravotní složku Svazem lyžařů a ASC Dukla Liberec. Jedná se zajišťují dva lékaři a sedm fyzioterapeutů a ma- SEZÓNNÍ PRACOVNÍCI VE o ideální kombinaci, díky níž můžeme spojit sérů. Nedílnou součástí zdravotního zázemí je jednak finanční zajištění, tak i prostory, kde se spolupráce s Centrem sportovní medicíny. SVÉM VOLNÉM ČASE. vývoj může odehrávat. Servisní tým čítá dvanáct servismanů a je Pokud se zaměříme pouze na běh na lyžích, naším primárním útočištěm je centrum armádního sportu Dukla Liberec, kde máme uskladněn veškerý materiál, místnost se strukturovacími stroji a zajištěné parkování servisního kamionu. Podstatnou součástí je Béda, náš servisní kamion, který nám poskytuje komfort pro práci a prostor pro přepravu kompletního materiálu. V jiném případě bychom museli vyrazit třemi nákladními dodávkami a na Světovém poháru mít k dispozici tři mazací buňky. Tým objíždějící evropský pohár má k dispozici dvě nákladní dodávky pro materiál a dvě standardní dodávky pro přepravu sportovců. Celým hybným mechanismem je realizační čtyřiadvacetičlenný tým rozdělený do tří skupin: servisní, trenérské a lékařské. Zhruba pro třetinu z nich se jedná o celoroční zaměstnání. Ostatní jsou externisté, kteří se věnují svým konkrétním činnostem v rámci týmu jako sezónní pracovníci ve svém volném čase. Ve většině případů si musí vzít dovolenou z práce, aby mohli být součástí celého kolotoče. Realizační tým zajišťuje kompletní servis pro reprezentanty juniorského A i B týmu, jehož

rozdělený do dvou skupin po šesti, kdy jedna objíždí Světový pohár a druhá Evropský pohár FESA Cup. Tým vyčleněný pro Světový pohár standardně zajišťuje deset sportovců a tým pro FESA Cup osmnáct závodníků.

Ve své podstatě můžeme konstatovat, že celkové zajištění našich sportovců dosahuje vysoké úrovně, ale vždy můžeme najít prostor k další práci a zlepšení. Jak se říká, lidí není nikdy dost. FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ ČR

FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ ČR

TECH TESTOVÁNÍ VÝKONNOSTI

Trenažer na kolečkové lyže se využívá nejčastěji k vylepšení techniky pohybu nebo testování výkonnosti sportovců. Fotografie je pořízena v jedné z nejlepších světových laboratoří testujících běžce na lyžích – Holmenkollen Treningslab v Oslu, kde zády přísedí trenér Ragnar Bragvin Andersen, který také pomáhá české běžecké reprezentaci s technikou jízdy na lyžích

LYŽAŘ - ROBOT V

TEXT: FABIÁN ŠTOČEK

Pravděpodobně jste už slyšeli o snímání srdečního tepu nebo o testování maximální spotřeby kyslíku, možná i o odběru kapky krve z ucha a následném vyhodnocení hladiny koncentrace laktátu. Ale říká vám něco zkratka MEG nebo SmO2? Existuje mnoho možností, jak měřit lyžaře, a ještě mnohem více, jak tato data využít ke zlepšení výkonnosti, prevenci zranění nebo hodnocení dalších tréninkových aspektů.

běžeckém lyžování se používají různé senzory a technologie k měření a analýze výkonu. Poskytují podrobná data, která mohou pomoci lyžařům a trenérům zlepšit techniku pohybu, optimalizovat trénink a výkonnost, a vyladit tím celkový výkon. Dostupné senzory mohou generovat obrovské množství dat, ale kdo se v nich dokáže vyznat a správně je interpretovat? Mohou to být lékaři, sportovní analytici dat, trenéři nebo dokonce samotní sportovci.

FOTO: RAGNAR BRAGVIN ANDERSEN

FOTO: ARCHIV SVAZU LYŽAŘŮ ČR

Terénní odběr laktátu z prstu ve vyšší nadmořské výšce

Co si vybrat?

Základním pomocníkem jsou sportovní hodinky, na kterých si můžete předem naplánovat tréninky v různých tepových zónách a měřit si čas na určité trati. Jedním z velmi praktických a přesných testů (ač se jedná o invazivní metodu a je třeba odebírat opakovaně kapku krve), je měření laktátu a stanovení tréninkových zón podle srdeční frekvence. Trénink intervalů na anaerobním prahu vede ke zlepšení výkonnosti sportovce. Další vhodnou metodou je měření variability srdečního tepu, které vás upozorní na přetrénování nebo nastupující nemoc. Díky videoanalýze můžete kontrolovat svou techniku a vyladit ji k dokonalosti. Z dalších testovacích metod se může hodit analýza DNA nebo potní test, abyste zjistili, které minerály vám chybí a je nezbytné je doplňovat. K testování lyží můžete využít pokročilejší funkce IMU v kombinaci s RfID čipem umístěným přímo na lyži.

Jak jich využít co nejvíce?

Z jednotlivých senzorů proudí více datových toků s různými frekvencemi, které informují o výkonu lyžaře. Abychom mohli všechna naměřená data efektivně využít a smysluplně interpretovat, musí být sladěna v čase. Pokud jsou všechny vaše senzory uvnitř hodinek, nemusíte nic řešit, ale jestliže jsou na různých částech těla, může to být výzva, zvlášť pokud se jedná o výrobky od odlišných výrobců. Naštěstí některé hrudní pásy, které se primárně a nejčastěji využívají ke snímání srdečního tepu, přichází s integrovaným gyroskopem a akcelerometrem (IMU) pro analýzu pohybu a jsou synchronizovány s hodinkami. Při běhu tedy můžete současně sledovat tepovou frekvenci, techniku jízdy, rovnováhu L vs. P části těla, délku nebo výšku kroku či měření frekvence vašich odpichů holemi. Výše zmíněné můžete kombinovat s videoanalýzou, ale opět si musíte pohlídat, abyste používali produkty od totožného výrobce.

ABYCHOM MOHLI VŠECHNA NAMĚŘENÁ DATA EFEKTIVNĚ VYUŽÍT A SMYSLUPLNĚ INTERPRETOVAT, MUSÍ BÝT SLADĚNA V ČASE. POKUD JSOU VŠECHNY VAŠE SENZORY UVNITŘ HODINEK, NEMUSÍTE NIC ŘEŠIT, ALE JESTLIŽE JSOU NA RŮZNÝCH ČÁSTECH TĚLA, MŮŽE TO BÝT VÝZVA, ZVLÁŠŤ POKUD SE JEDNÁ O VÝROBKY OD ODLIŠNÝCH VÝROBCŮ.

TECH TESTOVÁNÍ VÝKONNOSTI

Díky technologickým vymoženostem získáte pomocí hodinek zpětnou vazbou v reálném čase a můžete okamžitě korigovat techniku svého pohybu, nebo aktuálně sdílet naměřené hodnoty svému trenérovi či dokonce divákům, kteří mohou vidět vaši srdeční frekvenci během posledního stoupání Tour de Ski, což možná odhalí trochu vaší strategie. I po tréninku můžete rozebrat se svým trenérem, na jakých detailech zapracovat, a to nejen v technice jízdy, ale také vzhledem k plánování dalších tréninků na základě vaší tělesné únavy. K tomu slouží sofistikované programy, kde můžete svá data shromažďovat a synchronizovat, tzv. AMS (Athlete Management Software).

Přehled senzorů a měřicích metod

FOTO: PETR SLAVÍK/ČESKÝ BIATLON

Maska s respirátorem bývá při testech sportovců do maximálního úsilí nepříjemná, ale zajistí velmi přesné měření vdechovaného vzduchu

Existuje několik typů senzorů, z nichž většina je velmi často integrována do jednoho zařízení, kterým mohou být například vaše sportovní hodinky. Abyste měli přehled, pojďme si vyjmenovat, jaké možnosti sledování jsou sportovcům k dispozici, ať už ke zlepšení výkonnosti, nebo techniky pohybu. Jistě existuje několik dalších testovacích senzorů, ale ne všechny jsou tak snadno aplikovatelné jako tyto: Monitor srdečního tepu: Měří tepovou frekvenci a její variabilitu, nejčastěji a nejspolehlivěji jako integrovaný senzor v hrudním pásu, nebo v hodinkách či prstenu. Využívá se ke stanovení jednotlivých tréninkových zón podle konkrétních hodnot tepové frekvence. Senzor zjišťuje hodnotu tepové frekvence na základě elektrokardiogramu, nebo v případě hodinek či prstenu pomocí optiky (SpO2). Záznam pomocí optiky vychází z měření saturace (nasycení) periferní kapilární krve kyslí-

kem pomocí fotopletysmografie, která se v lékařství využívá například při zjišťování průchodnosti žilního systému a odhalení křečových žil. Měřicí metoda je založena na odrazu červeného nebo infračerveného světla z hemoglobinu (červené krevní barvivo), na který se váže kyslík. Měření však může být u sportovců zkresleno potem či zhoršeným záznamem při vyšší fyzické zátěži. Měření laktátu: Měřením množství kyseliny mléčné ve svalech je možné zjistit, v jaké fázi dochází k vyčerpání zásob a přechodu do negativní energetické bilance. Obvykle se provádí invazivně z krevního vzorku, z kapky krve z ucha či prstu. Laktátový test je skvělým pomocníkem pro stanovení anaerobního prahu a pomůže nám změřit, jak dlouho jsme schopni pracovat v dané tepové zóně.

VO2 senzory: Sledují množství vdechovaného kyslíku a v kombinaci s tepovou frekvencí a kapacitou plic jsou schopny vypočítat, jak

efektivně dokážeme využívat kyslík a okysličovat svaly. Tyto senzory jsou zabudovány v přenosné masce, která během tréninku vylepší váš vzhled a kolemjdoucí si vás mohou splést s postavou Darth Vadera ze Star Wars. GPS, GNSS: Sledování polohy může být prováděno různým způsobem. Senzor může být vestavěn do hodinek či telefonu, obvykle pracuje na frekvenci 1–10 Hz. IMU – Inerciální měřicí jednotka: Je založena na bázi akcelerometru a gyroskopu a zachycuje šest úrovní pohybu, v kombinaci s magnetometrem se může jednat až o 9D systém, díky čemuž můžeme získat informace o dosažené rychlosti a vzdálenosti. Je schopna měřit na frekvencích až do 1 000 Hz. Buď bývá umístěna na těle lyžaře pro pokročilé testování techniky, nebo na lyži ke zjištění potřebných úhlů.

Laktát

VO2 maska Elektroencefalografie - EEG

Inerciální měřicí jednotka IMU+GNSS

Srdeční tep/proměnlivost ST

Chytré hodinky s GPS nebo prsten

Senzor glukózy Elektromyografie - EMG Saturace svalů kyslíkem - Sm02

Závěrem

Pokud se rozhodnete měřit svůj výkon, ať už jakýmkoliv způsobem, udělejte si čas na rozbor naměřených dat a nezapomeňte je efektivně využít. Nejde o to, kolik informací máte nashromážděných, ale jak je vyhodnotíte a využijete ve svůj prospěch. Nejhorší, co můžete udělat, je pokusit se použít co nejvíce senzorů najednou, ztratit se v jejich analýze, a navíc zapomenout, jak je důležité naslouchat vlastnímu tělu bez použití jakýchkoliv vymožeností. V některých případech je potom lepší se řídit rčením: „V jednoduchosti je krása,“ a raději zůstat u ručičkových hodinek.

Senzor tlaku v podrážce: Snímá tlak chodidla, který je užitečný zejména pro analýzu pohybu při bruslení. Může zaznamenávat nejen rovnováhu levé a pravé nohy, ale také vyhodnotit výsledky z několika tlakových polí integrovaných v podrážce. Senzor síly v hůlkách: Měří výkon prostřednictvím tenzometrů až do frekvence 1 600 Hz. Obvykle vyžaduje více kabelů a při tréninku je velmi nepraktický, proto se využívá zejména pro testování v laboratorních podmínkách.

Senzor síly v hůlkách

Senzor potu

Fabián Štoček Vědecký pracovník v oblasti neurovědy a přední český závodník seriálu dálkových běhů Ski Classics.

Senzor tlaku v podrážce

RFID čip

IMU na měření úhlu lyže

levé a pravé straně těla, ale na rozdíl od měření laktátu neinvazivním způsobem.

při použití EEG sluchátek během suché střelby ke zlepšení úrovně koncentrace biatlonistů.

Senzor potu: Připevňuje se během tréninku na tělo a umožňuje odběr vzorku potu, z něhož se dá následně zjistit, které klíčové ionty, např. hořčíkové či vápníkové, byste měli doplňovat při různých teplotách. Test může být proveden i jednorázově pro zjištění složení vašeho potu.

EMG senzor/Elektromyografie: Každý sval uvolňuje elektrický potenciál při své stimulaci, což může být zachyceno malým drátkem upevněným ve svalu, nebo na jeho povrchu. Měření je vhodné pro správné pochopení aktivace jednotlivých svalů v čase.

Senzor glukózy: Měří spotřebu cukru během závodů nebo tréninků a pomáhá optimalizovat doplňování energie. Často ho používají diabetici a je možné jej připojit přes Bluetooth.

Genetické testování: Existuje mnoho sofistikovaných způsobů, jak se dozvědět více o svém těle z analýzy vlastních slin. Kromě objevu neznámých příbuzných vám může tato metoda vyhodnotit třeba citlivost na kofein nebo změřit nedostatek hořčíkových či železitých iontů, který jste možná podědili po svých předcích.

SmO2 senzor: Měří spotřebu kyslíku ve svalech pomocí snímání infračerveného záření, podobně jako SpO2 senzor ve vašich hodinkách. Zatímco SpO2 měří krev v kapilárách, tak SmO2 ve svalové tkáni. Lze ho využít k porovnání zatížení svalů na

EEG – Elektroencefalografie: Měří činnost mozku a lze ji snímat prostřednictvím sluchátek nebo EEG čepice. Metoda je pro využití ve většině sportů stále ve vývoji, protože je obtížné ji používat během pohybu. Významným pomocníkem však může být

SkiErg: Je kvalitním senzorem pro měření wattů při každém záběru holemi, který je jinak obtížné vyhodnotit. Tento měřicí přístroj je používán po celém světě pro srovnání výkonnosti sportovců, a to díky stabilnímu měření za standardních podmínek. Video nahrávka: Může být použita k analýze pohybu sportovce, nebo rozfázování jeho pohybu a 3D vizuální ukázce pozice úhlů jednotlivých kostí a kloubů. RFiD čip: Využívá se při testování lyží a ke kompletnímu záznamu, kolikrát byla konkrétní lyže naparafinována a kolik kilometrů na ní bylo najeto.

TECH VOX POPULI

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ

Stále hustší zeď Asi jste se už někdy ocitli v blízkosti větrné elektrárny a měli možnost se na vlastní kůži přesvědčit, o jaký kolos se jedná. Na našem území je zatím jejich výstavba okrajovou záležitostí, ale v sousedním Německu se jich nebojí a nové vyrůstají exponenciálním tempem. Zřejmě se divíte, proč zmiňuji zdánlivě nesouvisející téma právě v NORDICu, který je zaměřený na sníh, a ne vítr, ale bez větru by se k nám sněhové srážky ani nedostaly.

oslední zimy, zvlášť ta loňská, stály za starou belu. Zažíváme extrémnější výkyvy počasí, kdy během krátké chvíle spadne velké množství srážek, v případě dešťových rychle odtečou, aniž by měla příroda čas je pozřít, a často hrozí záplavy. V případě sněhových může naráz napadnout i metr bílé pokrývky, což jsme mohli ve vyšších polohách zažít v loňské zimě, a druhý den všechno spláchne déšť. A opět mohou být na pořadu dne záplavy. Letošní zima je u nás zatím poměrně stabilní, podobná těm dřívějším, ale těžko říct, jak bude vypadat její druhá polovina nebo další sezóny. Některé z nás nezajímá, co se to s přírodou děje, protože sníh a chlad nemají rádi a jsou raději, když zima proprší, než prosněží. Stále se však najde mnoho milovníků zimních radovánek, kteří jsou bez sněhu nešťastní. Ti jsou odkázaní na dopravu do nejvyšších hor naší republiky, nebo dokonce do zahraničí, aby si užili bílé radosti, na kterou jsou od dětství zvyklí. Jenže ani v Alpách už nemůžeme spoléhat s takovou jistota na dostatečný přísun sněhu jako dříve.

Vliv německých větrníků na český sníh?

Loni, během té otřesné zimy, přišel kamarád s myšlenkou, že se v Německu rapidně zvyšuje množství větrných elektráren a že už jsou vystavěny v takovém měřítku, že by mohly mít vliv na proudění vzduchu a přísun sněhových srážek na naše území. Jeho hypotéza mě zaujala. Nejsem žádný meteorolog, ani fyzik, takže se neorientuji ani v meteorologii, ani principu, na jakém fungují větrné turbíny. Vycházím jen z empirické zkušenosti, že když u nás sněží, většinou prvně napadne v Krušných horách. Poté se oblačnost posouvá na zbytek našeho území, dále se dostane na Šumavu, do Jizerských hor, Krkonoš, Orlických hor, Jeseníků a dalších. Když chceme hodně sněhu, musí tedy foukat severozápadní vítr, který přináší dostatek vlhkosti od moře, avšak je zároveň poměrně chladný na to, aby nepršelo, ale sněžilo. Vítr ze severovýchodu, z kontinentu, je příliš studený a suchý a jeho důsledkem jsou spíše velké mrazy s minimálními srážkami. A proudění od jihu v zimě opravdu nepotřebujeme, protože nám každoročně kazí vánoční idylku.

FOTO: DEPOSITPHOTOS

NA ZAČÁTKU ROKU 2024 UVEDLA NĚMECKÁ ASOCIACE PRO VĚTRNOU ENERGII (BWE), ŽE V NĚMECKU STOJÍ NA PEVNINĚ CELKOVĚ 30 243 VĚTRNÝCH TURBÍN (S VÝKONEM NECELÝCH 70 GIGAWATTŮ), Z TOHO 1 566 KUSŮ JE VYSTAVĚNÝCH NA MOŘI. JEN ZA ROK 2023 PŘIBYLO 750 DALŠÍCH ELEKTRÁREN Větrné turbíny v číslech Párkrát jsme projížděli těsně kolem větrných nákladná a ne všude realizovatelná, a tak se (S VÝKONEM 3,6 GW), elektráren, a když jsem k nim vzhlížela vzhůzaměřili na čerpání energie z větru. ru, dech se mi tajil. Proudící vítr mohutně Na začátku roku 2024 uvedla Německá COŽ ČINILO O 48 % VÍCE roztáčí vrtule a ty mu berou energii, kterou asociace pro větrnou energii (BWE), že v Něvyužíváme k výrobě elektřiny (respektive my mecku stojí celkově 30 243 větrných turbín NEŽ PŘEDCHOZÍ ROK (PRO ne, protože u nás je těchto kolosů opravdu (s výkonem necelých 70 gigawattů), z toho jen pár). Pokud jsou větrné sloupy hustěji 1 566 kusů je vystavěných na moři. Jen za SROVNÁNÍ: V ČR VZNIKLO naskládané, mohly by působit jako zeď, do rok 2023 přibylo 750 dalších elektráren které vítr narazí, přijdou o část své síly, něco (s výkonem 3,6 GW), což činilo o 48 % více LONI POUZE 5 NOVÝCH projde a zbytek odvane stranou. než předchozí rok (pro srovnání: v ČR vzniklo VĚTRNÝCH ELEKTRÁREN Svět se dlouhodobě obává vyčerpatelnosti loni pouze 5 nových větrných elektráren neobnovitelných zdrojů, a tak se snaží už a celkem tedy máme 345 zařízení s celkoA CELKEM TEDY MÁME po desetiletí budovat elektrárny, které by vým výkonem 352 MW). Německá BWE je využívaly energii ze slunečního záření, vody na svoji práci náležitě hrdá a rozhodně chce 345 ZAŘÍZENÍ S CELKOVÝM nebo větru. K největším průkopníkům v přív podobném tempu pokračovat. Lépe jsou padě větrných elektráren patřilo v 70. letech na tom pouze USA a Čína, ale jejich plocha je VÝKONEM 352 MW). Dánsko a Německo. Poslední téměř tři roky mnohem větší, než v případě našich severov souvislosti s válkou na Ukrajině se snaha o výstavbu větrných elektráren rapidně zvýšila. Německo se tím snaží kompenzovat závislost na ropě a zemním plynu, který využívala většina tamních domácností a který dříve nakupovalo z Ruska. Výroba solární energie není příliš efektivní, výstavba vodních děl

západních sousedů. Nejvíce větrných turbín vzniká logicky tam, kde nejvíce fouká, takže nejmasivněji v Dolním Sasku (přes 18 % z celkového počtu), dále v Braniborsku, Severním PorýníVestfálsku ad. Na jihu Německa se výstavbě větrných sloupů obyvatelé více brání, a to

z důvodu, že tam nedosahuje vítr takové síly jako v severovýchodní části země. Bohužel výše jmenované regiony jsou zhlediska severovýchodního proudění větru k nám zcela zásadní, a nejen pro nás, ale také severní část Alp.

TECH VOX POPULI

Další výstavba

Technika jde vpřed a zvětšuje se velikost, a tím i výkon jednotlivých turbín. Asociace WindEurope očekává, že v období do r. 2027 přibude v Evropě několik dalších elektráren o výkonu 129 GW, z čehož tři čtvrtiny budou vystavěné na pevnině. Vize německé vlády je mít do r. 2030 vybudované větrné elektrárny o instalovaném výkonu asi 115 GW a jejich podíl na spotřebě energie by měl stoupnout z 46 na 80 %. V ČR se očekává, že do r. 2030 přibudou další turbíny s výkonem 5 GW, které by pokryly 31 % roční spotřeby elektřiny.

Ekologie?

Obyvatelé se větrným elektrárnám většinou brání. Mají obavu z hluku, rušení signálu TV a mobilů, stínu rotující vrtule, poklesu cen nemovitostí v okolí nebo narušení krajinného rázu. Z hlediska přírody se dále řeší hnízdění ptáků a rušení zvěře, ale stejně se monstra staví ve velkém, protože zvěř si na ně prý zvykne. Větrné elektrárny se zdají být energeticky efektivní a šetrné k přírodě. Jsou však opravdu ekologické? Asi jen budoucnost ukáže. Problém se změnami počasí bude jistě mnohem komplexnější a větrné turbíny budou jen střípkem, ale absence sněhu, zimní deště a brzký nástup jara může mít zásadní vliv na faunu a flóru, hibernaci zvířat, dobu výkvětu, zničení úrody přímrazky ad. Trend nezávislosti na obnovitelných zdrojích a související politika jsou jistě silnější než strach o přírodu nebo, nedej bože, o sníh pro nenasytné lyžaře. Ke všemu rozhodně nebude žádoucí podporovat vědce ve sledování dopadu větrných elektráren na okolí, kteří navíc nemají k dispozici přesné metody k vyhodnocení situace. Jedinou nadějí, která by mohla výstavbu přibrzdit, může být v případě Německa tamní armáda, která blokuje výstavbu větrníků, protože se bojí o správnou funkci radarů.

Stav německých větrníků ke konci roku 2023

Pohledem meteorologa Problematikou větrných elektráren se zabývá meteorolog Michal Žák: Zatímco v případě jednotlivých větrníků je dopad na okolí velmi malý nebo spíš zanedbatelný, u rozsáhlých větrných farem, kterých přibývá, už tomu tak být nemusí. Obecně platí, že vliv s rostoucí vzdáleností klesá, rychleji se tak děje na souši, zejména v kopcovitém terénu. Naopak v případě tzv. offshore větrných parků (tedy umístěných na volném moři) je vliv větrných turbín patrný na mnohem větší dálku. Nejkvalitnější a nejpřesnější výsledky olivnění okolí větrnými elektrárnami poskytne meteorologické pozorování, jenže málokde je k dispozici v dostatečné kvalitě, hustotě a délce sledované doby, abychom mohli pečlivě srovnat podmínky před a po vybudování příslušných větrných farem. Dominantním nástrojem k vyhodnocení vlivu jsou tak numerické simulace. Ty však mají svá omezení daná modelovými zjednodušeními, a hlavně velký problém je s ověřením správnosti výsledků v praxi. Rozsáhlé větrné parky mírně ovlivňují místní klima – teploty vzduchu a vítr. S rostoucím počtem větrných farem na západě a severozápadě Evropy se někdy

objevuje i otázka jejich dopadu na naše klima, zejména srážky a výskyt sucha. Na základě dostupných analýz a simulací lze konstatovat, že zatím nic takového nenastává nebo jde o vliv na hranici statistické chyby. Je otázka, jak to bude v budoucnu.

Větrné turbíny podporují i vznik blesků Roste nejen počet větrníků, ale zvětšují se i rozměry použitých listů větrných turbín. Vzdálenost mezi okrajem listu v nejvyšší poloze od zemského povrchu tak často přesahuje 220 metrů, což zvyšuje riziko zásahu větrné turbíny bleskem. Kromě toho lze ale u větrných elektráren v některých oblastech pozorovat i zvýšení bleskové aktivity při zimních bouřkách. Větrné elektrárny totiž významně podporují vznik blesků. Slabá zimní bouřka vyprodukuje většinou jen desítky blesků za dobu své existence. Pokud ovšem přechází přes oblast s větrnými elektrárnami, počet blesků se může mnohonásobně zvýšit.

Zdroj: www.in-pocasi.cz/clanky/klima/vetrne-elektrarny-pocasi-11. 9. 2021

FOTO: MICHAL HRABEC

TEST

Fénix 8 47 mm AMOLED

Parťák nejen do stopy Výrobci sportovních hodinek se neustále předhánějí, kdo nám nabídne nadupanější hodinky s více funkcemi – drsnější a větší. Garmin šel letos trochu proti proudu. Hodinky, které považuje za aktuální klenot nabídky, nejsou výjimečně ty největší, je to jejich prostřední 47mm model. Jak se osvědčily v praxi? Elegance a praktičnost

o rozbalení hodinek jsem chvíli přemýšlel, jestli jsem se nespletl a nepřinesl si domů 51 mm velký model. Na první pohled totiž vypadají větší. Je to způsobeno srovnáním velikosti displeje na 1,4“ stejně jako u největší verze. Zmenšený rámeček i užší luneta působí elegantně. V námi testované verzi pak tónovaný plíšek v místě barometru dodává potřebnou špetku drsnosti. Jinak vše zůstává při starém, snadné ovládání jak dotekem, tak tlačítky, a díky Amoled displeji i dokonalá čitelnost jak ve tmě, tak na přímém slunci, ani zarytí milovníci transreflexních displejů tady nenajdou důvod ke stížnostem.

Na sport, ale i do kanceláře

Sportovní hodinky jsou dnes také trochu známkou statusu. Dáváte tím najevo, že sport je součástí vašeho životního stylu. Odlišujete se tak od těch, kteří mají na zápěstí „jen“ chytré hodinky. Jenže když už je budeme nosit na ruce neustále, tak chceme, aby zvládly to stejné, co hodinky našich kolegů. Standardem tak jsou všemožné notifikace, informace o zdraví nebo spánku. V případě zprávy jsme ale dlouho byli omezeni pouze na jejich příjem, následně odesílání u telefonu s androidem. Nyní ale přibyla možnost odesílání zpráv také z iPhonu, a to buď přes aplikaci Messenger od Garminu, nebo pomocí hlasového asistenta v telefonu, který jde díky integraci mikrofonu

a reproduktoru aktivovat i z hodinek. Apple nám ale stále nenabízí Siri v češtině, takže nezbývá než svůj požadavek diktovat jedním z podporovaných jazyků. Stejně tak potěší možnost z hodinek telefonovat, i když stále jen přes připojený telefon. Na horách to ale může být značná pomoc, když se nám nechce hledat telefon zapnutý ve vyhřáté kapse a můžeme rychle hovor vyřídit přímo z hodinek.

Na horách jako doma

Podpora více než sta aktivit dává tušit, že se nezapomnělo ani na běžecké lyžování, u tohoto top modelu najdeme aplikaci jak pro klasický, tak pro volný styl. Kromě běžných metrik, jako je rychlost nebo srdeční tep, najdeme po připojení kompatibilního hrudního pásu Garmin také výkon běžeckého lyžování. To umožní zase o něco lépe zvládat svůj trénink a výhodněji rozložit síly na dlouhých trasách. Cyklisti si na měření výkonu už zvykli, u běžců je to stále oblíbenější metrika, a nyní tak můžeme stejným způsobem přistoupit i k běhu na lyžích. Při turistice na běžkách oceníte skvěle čitelné mapy, v Česku jsou TOPO Czech v5 velkým pomocníkem a ani TOPO Active pro svět neurazí. Přesto si můžete na internetu najít lokální mapy kompatibilní s hodinkami Garmin a nahrát si je do hodinek z počítače. Při trénincích ve vyšších nadmořských výškách třeba v Livignu přijde vhod sledování výškové aklimatizace, při výletech oceníte

Po připojení kompatibilního hrudního pásu Garmin můžeme sledovat tzv. výkon běžeckého lyžování – a lépe tak zvládat svůj trénink nebo rozložit síly na dlouhých trasách. Michal Hrabec, autor recenze informace o východu a západu slunce, počasí nebo fázi měsíce. Pro lepší orientaci také na hodinkách vidíte polohu slunce vůči mapě a můžete se tak velmi rychle zorientovat v neznámém terénu. Garmin Fénix 8 47 mm AMOLED rozhodně nejsou jen GPS hodinky pro záznam tréninků, ale opět posouvají laťku v tom, co by měly správné sportovní i chytré hodinky umět, o další kousek výše.

VÝHODY o vládání tlačítky i dotekem perfektně čitelný display podrobné mapy ČR kompaktní velikost

NEVÝHODY enší výdrž baterie oproti 51mm m modelu absence solárního dobíjení u AMOLED modelu

UNIVERZITA

TEXT: TOM ŘEPÍK

JAK PŘEŽÍT nejmrazivější zimní běhy Už od svých mladých let vzpomínám na nepříjemné běžecké tréninky v extrémních mrazech jako na „běhy ve třech ponožkách“. (Nedochází vám snad, kam patří třetí ponožka?) Oblékat se na běh do mrazů je umění rodící se z těžce nabytých zkušeností: jednou zapomenete na třetí ponožku a už nikdy víc ji nezapomenete.

dborně pojatých statí o trénincích v chladném počasí jsem na internetu našel pomálu. Pravdou je, že fyziologové věnují mnohem více pozornosti teplu než chladu; částečně proto, že fyzická zátěž sama o sobě produkuje teplo, které zhoršuje účinky horkého počasí a působí proti účinkům chladného počasí. Cituji: Stejně jako spalovací motor má naše tělo 20- až 25procentní účinnost při přeměně energie uložené v palivu na pohyb, takže při jízdě na kole s výkonem 250 wattů vzniká asi 1 000 wattů odpadního tepla, zatímco při šestiminutovém běhu asi 1 500 wattů.

Přesto se mi podařilo zkompilovat něco užitečných informací o běhání ve studené zimě; trocha vědy a něco empirie – pokusů a omylů z praktického sportování svého i těch druhých. Vezmete-li tyto detaily náležitě v potaz, je zcela možné bezpečně a pohodlně sportovat venku při mnohem nižších teplotách, než si možná myslíte.

Zůstaňte v suchu

Každý teoreticky ví, že při cvičení v chladu byste se měli oblékat do vrstev, které vám umožní nastavit úroveň izolace podle potřeby. V praxi však většina lidí v průběhu

svého běhu vrstvy nepřidává ani neubírá. Místo toho na sebe hodí dostatek vrstev, aby jim nebyla příliš velká zima, když vyjdou ze dveří, pak se rozeběhnou a poměrně brzy se začnou potit. To bývá často problém, protože voda má mnohem větší tepelnou kapacitu než vzduch, takže přenáší teplo 70krát rychleji. Proto je tak snadné prochladnout při túře v chladném dešti nebo při plavání. Pocení vás sice tolik nepromáčí, ale i ve špičkovém oblečení s propustným odvodem vlhkosti budete ztrácet teplo přibližně dvakrát rychleji, jakmile se začnete potit.

FOTO: REDBULL

FOTO: K2

Můj osobní přístup k oblékání do chladného počasí proto spočívá v tom, že se vrstvím tak, aby mi během první minuty nebo dvou běhu byla nepříjemná zima. První krok ze dveří by měl být mírným šokem pro systém. Během minuty dvou, pokud jsem to odhadl správně, se začnu zahřívat; během pěti nebo maximálně deseti minut bych už neměl cítit zimu. A zde přichází do hry klíčová věc: začnu se upravovat – stáhnu si čtvrtku zipu na svršku, rozepnu si spodní vrstvu – dokud ještě cítím mírný chlad. Úroveň tepla v těle se projevuje s určitým zpožděním, takže pokud budete s úpravami čekat, až vám bude teplo, pravděpodobně se začnete potit. Ideálním scénářem je stav, kdy dosáhnu pohodlného ustáleného pocitu v neutrální pocitové teplotě a průběžně provádím preventivní úpravy, pokud začnu cítit jen trochu teplo nebo chlad. Pokud si tento systém průběžné tepelné regulace vychytáte, můžete končit své zimní běhy bez jakéhokoli nasáklého potu v běžeckém oděvu. Netvrdím, že budete chtít běhat ve stejném oblečení den za dnem, ani to však nevylučuju. Dobře vím, že ne každý se k této teorii hlásí. Mám sportovní přátele se stejně bohatými zkušenostmi se zimním běháním, kteří vyznávají úplně jinou filozofii. Ptají se, proč bychom si měli prvních pár minut dělat nepříjemnou zimu? Oblékají se velmi teple, hodně se potí, ale je jim příjemně, pokud se pohybují v konstantním tempu a vítr se dramaticky nemění. U relativně krátkých běhů do jedné hodiny je to rozumné, pokud vám nevadí pocit propoceného oblečení. Při delším úsilí, zejména pokud budete zastavovat na přestávky nebo budete mít velké rozdíly v námaze či terénu (typicky běh na lyžích na kopcovité trati), je

pot mnohem závažnějším problémem. Pokud jste promočení, je těžké se během zastávky na oběd zahřát, i když na sebe hodíte další vrstvy.

Pozor na končetiny

Výše uvedené se týká pocitové teploty vašeho trupu. Končetiny jsou jiné téma a mohou se u jednotlivých osob různě lišit. Moje kamarádka může běhat v tenkých rukavicích i v těch nejnižších teplotách, ale nohy má necitlivé; já si dopřávám dostatečně teplých rukavic, nohy mi však namrznou jen zřídka. Základní rada je celkem zřejmá: noste teplé ponožky a palčáky a zakryjte co nejvíce odhalené kůže. Běh při dvacetistupňovém mrazu a za chladného větru snadno posune práh pocitové teploty pod mínus třicet. To je kritické, protože jakmile chlad větru klesne pod –27 °C, dostanete se do rizikové zóny pro vznik omrzlin, což znamená, že se mohou na odhalené kůži objevit během deseti až 30 minut. Co se týče starého známého tvrzení, že velkou část tepla ztrácíte hlavou – je to pravda, alespoň za určitých podmínek. Klasická studie z roku 1957 uvádí, že pokud jste při teplotě mírně pod nulou oblečeni v náležitém zimním outfitu, ale máte nezakrytou hlavu, polovina tepla, které v klidu ztrácíte, pochází z vaší hlavy. Abyste udrželi mozek v teple, vaše tělo přesouvá teplou krev z ostatních končetin směrem k hlavě, což znamená, že existuje přímá souvislost mezi udržováním hlavy v teple a udržováním prstů na rukou a nohou v teple. Totéž platí pro obličej: studie americké armády z roku 2011 zjistila, že nošení kukly zakrývající obličej mělo za následek znatelně teplejší prsty než nošení běžné zimní čepice.

Dýchejte vlhký vzduch

Závěrem je třeba zmínit ještě jednu věc: plíce vám nezmrznou. Jak jsem se dočetl v jedné odborné práci, mechanismy tepelné výměny, které ohřívají vdechovaný vzduch, jsou velmi rychlé. To však neznamená, že hluboké dýchání superstudeného vzduchu nemá vůbec žádné negativní účinky. Někteří lidé zjišťují, že cvičení při velmi nízkých teplotách vyvolává kašel, a u elitních zimních sportovců se častěji než u běžné populace objevuje bronchokonstrikce vyvolaná cvičením, tedy dočasné zúžení dýchacích cest podobné astmatu. I když je tato otázka stále předmětem aktivního výzkumu, zdá se pravděpodobné, že problémem není samotný chlad, jako skutečnost, že studený vzduch bývá velmi suchý, což dráždí dýchací cesty. Pokud zjistíte, že zimní aktivita vám vyvolává záchvaty kašle, můžete zkusit dýchat přes lehkou šálu, nákrčník nebo kuklu, které zvlhčí dýchaný vzduch. Nemusíte si nutně zcela zablokovat dýchací cesty – stačí nákrčník volně položit před ústa a vytvořit tak malé mikroklima pro dýchaný vzduch, aniž by fakticky bránil proudění vzduchu. Existují také speciálně pro sport vyráběné dýchací masky, jež mohou pomoci zvlhčit dýchaný vzduch, aniž by kladly příliš velký odpor při dýchání. Podstatné je, že pokud se vhodně připravíte, nemusí vám ani silný mráz bránit v tom, abyste vyrazili trénovat ven. To je poselství, které ve své studii razí Ira Jacobs, sám sportující fyziolog z Torontské univerzity: „Za normálních okolností je velmi vzácné, aby lidé dosáhli hranice své tolerance chladu, pokud jsou vhodně oblečeni.“

UNIVERZITA

TEXT: TOM ŘEPÍK

SPÁNEK, král regenerace Zdá se být samozřejmé, že dobrý spánek je silným – vpravdě nejsilnějším známým – regeneračním prostředkem. Základní pravidlo zní dodržovat konvenční osmihodinovou dávku – jakkoli vědecké poznatky jsou složitější, než bychom možná čekali.

řed časem jsem se zabýval průzkumy regenerace po sportovním výkonu a došel jsem k závěru, že výzkum podporující prakticky všechny regenerační techniky je nečekaně slabý – s výjimkou těch nejtradičnějších, spánku a stravy. Záhy jsem však nabyl dojmu, že i výzkum spánku je stále poměrně řídce prozkoumaným územím. Jistě, zdá se být zřejmé, že kvalitní spánek je osvědčeným regeneračním prostředkem. Neexistuje však mnoho studií, které by to na konkrétních kauzách dokazovaly nebo které by nám poskytly podložené informace o tom, kolik přesně spánku potřebujeme, kdy a v jakém prostředí.

Z kvanta rešeršovaných studií vybírám několik jednotlivostí, jež mě něčím neobvyklým zaujaly.

Dokáže jedna noc špatného spánku zruinovat měsíc dobrého spánku?

Tým z Wisconsinské univerzity v Madisonu pod vedením Andrewa Watsona podrobil 59 dospívajících fotbalistek sérii fyzických testů poté, co vyplnily dotazník o svém spánku předchozí noci a v předchozím měsíci. Nezdá se být okamžitě jasné, co by mělo mít větší vliv na fyzickou výkonnost, proto mě zajímaly výsledky.

Fyzické testy zahrnovaly VO2max, což si můžete představit jako měřítko kondice, a test jízdy do vyčerpání na stacionárním kole, což si můžete představit jako měřítko výkonnosti. Lepší kondice samozřejmě obecně vede k lepšímu výkonu, ale nejsou to totožné hodnoty. Můžete mít úžasnou kondici, ale přesto můžete podat mizerný výkon, pokud jste nervózní nebo nemotivovaní – či případně, jak se snažila ověřit tato studie, pokud nejste dobře odpočatí. Nejlepším prediktorem VO2max byla průměrná délka spánku za předchozí měsíc. Ty sportovkyně, které uvedly, že spaly více

FOTO: DEPOSITPHOTOS

významný. Místo toho se jako klíčový faktor jevil poměr akutního spánku (odpočinku v poslední noci) a chronického spánku (průměrný noční odpočinek v posledním měsíci). Ty, které předchozí noc spaly více než obvykle, vydržely jet v průměru 16,4 minuty, zatímco ty, spící předchozí noci méně než obvykle, vydržely jet jen 14,9 minuty do vyčerpání. Opět zde existuje řada možných interpretací. Nejjednodušší je, že pravidelný kvalitní spánek pomáhá přizpůsobit se tréninku a zlepšit kondici, zatímco méně spánku, než na kolik jste zvyklí, může noc před soutěží brzdit váš výkon. To zní jako špatná zpráva pro ty, kteří mají tendenci noc před velkou soutěží špatně spát – což je upřímně řečeno většina z nás včetně mě samotného, který jsem v mládí své nejcennější medaile vyhrál po mizerném, a proto miniaturním, či z různých příčin vynechaném spánku. Může však existovat rozdíl mezi relativně nedůležitými laboratorními testy, kde výpadky koncentrace a demotivace, které následují po neklidné noci, mohou snadno narušit sportovní výkon, a skutečnými reálnými soutěžemi, mnohdy nejdůležitějšími ve sportovcově sezóně, v nichž jde o hodně.

Co se stane, když vynecháte celou noc spánku?

než 8 hodin denně, měly průměrnou hodnotu VO2max 50,4 ml/kg/min ve srovnání s 45,2 u těch, jež spaly méně. To je v souladu s myšlenkou, že dostatek spánku umožňuje regeneraci mezi tréninky, takže dochází k většímu zlepšení kondice. (Samozřejmě vždy se najde dostatek dalších způsobů, jak tuto logiku otočit na lopatky. Možná, že lidé, kteří trénují nejintenzivněji, jsou zdatnější a zároveň jsou v noci nejvíce unavení. Neexistují žádné konečné odpovědi.) Zajímavým shledávám, že ty sportovkyně, jež ve studii spaly nejdelší dobu (na základě spánku v předchozím měsíci), nemusely nutně dosahovat nejlepších výsledků v testu jízdy do vyčerpání. A ani délka předchozího spánku se nezdála být klíčovým faktorem; ty, jež spaly více než 8 hodin, vydržely v testu o něco déle, ale rozdíl nebyl statisticky

Pokud vás předchozí studie znepokojila tím, že před soutěží rovněž špatně spíte, následující studie by vás mohla uklidnit. Výzkumný tým vedený Edwardem Coylem z Texaské univerzity v Austinu podrobil 27 dobrovolníků, většinou kadetů vojenské akademie West Point, sadě fyzických testů před a po vynechání celé noci spánku. Měření zahrnovala testy VO2max a jízdy do vyčerpání, stejně jako řadu dalších testů, jako je neuromuskulární síla, reakční čas, kognitivní výkon, extrakce kyslíku ze svalů atd. Vědci shledali, že rozdíly po 36 hodinách bdění byly „malé nebo žádné“. (Což může vysvětlovat i ty mé medaile získané po zcela či zčásti probdělých nocích.) Výsledek se zdá být v souladu s jinými studiemi, které zjistily, že krátkodobá absence spánku nemá na funkci svalů zásadní vliv. Místo toho se zdá, že rozdíly se týkají především duševního stavu. Skutečnost, že subjekty v této studii si vedly stejně dobře v testu jízdy do vyčerpání po vynechání jedné noci spánku, může mít co do činění

s parametry experimentu. Jejich test trval v průměru necelých 6 minut, zatímco v předchozí studii to bylo asi 15 minut; delší testy bývají náchylnější k psychickým faktorům. Nebo to může vypovídat něco o rozdílu mezi dospívajícími fotbalistkami a kadety elitní vojenské akademie. Těžko to určit s jistotou, ale naznačuje to, že dlouhé noční převalování není něco, kvůli čemu byste jako přemotivovaní sportovci měli ztrácet ještě více spánku.

Může spánkový koučink zlepšit výkonnost?

Studie vedená Ericem Neufeldem z Lékařské fakulty Davida Geffena na UCLA v Los Angeles nabízí přímý test teorie, že lepší spánek vede k lepším kondičním výsledkům. Této studie se zúčastnilo 38 členů fitness klubu, kteří jednou týdně po dobu 12 týdnů absolvovali desetiminutové individuální vzdělávací lekce u svého osobního trenéra. U 22 z nich se tyto lekce zaměřily na zlepšení spánku, zatímco zbytek účastníků obdržel obecnější informace o wellness. Všechny subjekty prováděly podobný fyzický trénink čtyřikrát týdně. Výsledky byly pozoruhodné: skupina, která absolvovala spánkový trénink, vykázala výrazně větší zlepšení VO2max, laktátového prahu, ventilačního prahu, nižšího tělesného výkonu, tělesného složení, tukové hmoty, hladiny cukru v krvi a variability srdeční frekvence. V podstatě všechno, co testovali, bylo lepší ve spánkové skupině. Vždy je třeba být obezřetný, když zdánlivě jednoduchý zásah přináší úžasné výsledky. Může se například stát, že trenéři byli opravdu nadšeni z tréninku spánku a neúmyslně toto nadšení přenesli na své svěřence a přesvědčili je, aby trénovali ještě intenzivněji. To je však jen mou otázkou pověšenou do vzduchu. Upřímně, výsledky mi připadají až příliš dobré na to, aby se daly replikovat – na druhou stranu jsou však v souladu s mou vlastní celoživotní zkušeností, že spánek je v podstatě nejlepší věc – a nejlepší lékař – na světě. Což mě přivádí zpět k tomu, čím jsem začal. Opravdu si myslím, že jak už dlouho říkají mnozí sportovní vědci, pokud se odvažujete skákat do ledových koupelí, pijete šťávu z červené řepy a utrácíte peníze za masáže a kompresní prádlo, ale nespíte aspoň 8 hodin denně, máte špatně nastavené priority.

UNIVERZITA SVALY A SÍLA

Příkladem kontrastní metody může být tahání pneumatiky, kdy rozvíjíte absolutní rychlost: cca 20 m běžíte se zátěží, následně ji odepnete a v běhu pokračujete ještě asi 20 m. S pneumatikou můžete absolvovat i další cvičení, patřící k jiným typům silových metod. Záleží totiž, jak dlouho ji táhnete, jakou běžíte rychlostí a kolik břemeno váží

TEXT: MARTINA CHRÁSTKOVÁ

JE TO SÍLA – část II.

V minulém čísle jsme se bavili o tom, jak silový trénink nastavit, aby byl účinný z pohledu velikosti odporu, počtu opakování a rychlosti cvičení. Tentokrát si ozřejmíme, jaké jsou metody rozvoje silových schopností, což spolu úzce souvisí.

ž v 90. letech minulého století se v literatuře psalo o cílevědomém zvyšování výkonnostně orientovaných silových schopností jako o základní výkonnostní rezervě vytrvalostních sportovců. To se pojí se zdůrazněným zvyšováním silových a technicko-koordinačních požadavků v hlavních oblastech tréninku: „Silové schopnosti ve vytrvalostních sportech jsou určeny určitým poměrem podílů vytrvalostní, rychlostní a maximální síly.“ (Reiss, 1992) Do nedávna byl typickým ukazatelem vytrvalostních sportů mnohočetně opakovaný relativně rychlý a silový pohyb v jednotlivých cyklech i při zvyšující se únavě. Faktorem určujícím výkon všech vytrvalostních sportů je

především silová vytrvalost, která je specifická podle disciplíny. To se ale v poslední době značně mění a i ve vytrvalostním sportu, jako je běžecké lyžování, je síla nezbytnou složkou výkonu, a tudíž i tréninku.

Typy silového tréninku

Z pohledu výkonu se mluví o síle maximální, submaximální, střední a nízké. V konceptu sportovní disciplíny lze sílu dělit na obecnou a specifickou (speciální). Příkladem speciální síly je např. soupažný běh, napodobování soupaže na různých trenažérech nebo jízda bez holí. Za sílu všeobecnou není považováno jen cvičení s nakládacími činkami v posilovně,

ale i jízda na kajaku, kánoi, běh, cyklistika (především na horském kole), jízda na kolečkových bruslích a lyžích, jízda na koloběžce, plavání, nordic walking či horská turistika jako taková, sportovní hry atp. Pokud chceme tělo naučit odrazit se z lyže či hole maximální silou v maximálně krátkém čase, musí tělo umět aktivovat maximum motorických jednotek v daný moment (viz první díl článku v NORDICu 63). Tuto schopnost ale nejde natrénovat vytrvalostním cvičením s nízkým odporem. Na to je zapotřebí využít metody posilování s maximálním odporem anebo s maximální rychlostí pohybu (viz tabulka).

FOTO: FISCHER SPORTS GMBH

FOTO: ARCHIV AUTORKY

TUTO SCHOPNOST ALE NEJDE NATRÉNOVAT VYTRVALOSTNÍM CVIČENÍM S NÍZKÝM ODPOREM. NA TO JE ZAPOTŘEBÍ VYUŽÍT METODY POSILOVÁNÍ S MAXIMÁLNÍM ODPOREM ANEBO S MAXIMÁLNÍ RYCHLOSTÍ POHYBU.

Speciální sílu provozujeme na lyžích, kolečkových lyžích nebo soupažových trenažérech METODY S MAXIMÁLNÍM ODPOREM:

METODY S NEMAXIMÁLNÍM ODPOREM: Metody s nemaximální rychlostí pohybu

Metody s maximální rychlostí pohybu

Těžkoatletická

Opakovaných úsilí

Rychlostní

Izometrická

Intermediální

Kontrastní

Excentrická

Izokinetická

Plyometrická

Vytrvalostní

Těžkoatletická metoda

Při metodě těžkoatletické nebo také krátkodobém napětí či maximálním odporu svaly překonávají velké odpory 95–100 % maxima při pomalé rychlosti cvičení, při počtu opakování 1–3 v sérii a délce odpočinku 2–3 min mezi sériemi. Počet sérií záleží na trénovanosti cvičence. Doporučila bych tedy začít na 3–4 sériích a s přibývající silou navyšovat spíš zátěž než počet opakování. Vysoký odpor klade velké nároky na intra-svalovou koordinaci a menší na koordinaci inter-svalovou. Tato metoda není určitě vhodná pro děti a nezkušené cvičence, kteří nemají řádně připravený střed těla (core) a pohybový aparát jako takový.

Izometrická metoda

Metoda izometrická (statická) se vyznačuje svalovým působením (tah, tlak) proti pevnému odporu. Velikost odporu se stupňuje postupným navyšováním volního úsilí po několik sekund a pak setrvat 5–12 sekund s dobou odpočinku 2–3 min. Počet cvičení není pevně stanoven, ale obecně dobré zkušenosti jsou s výběrem 4–5 obsahově různých cvičení a každé z nich se opakuje 3x. Úsilí je ovlivněno polohou kloubu, kdy pouze tzv. kritická poloha umožňuje dosahovat max. tenze – podle možností se doporučují volit tři klíčové polohy: zahájení pohybu, kritické místo pohybu a dokončení pohybu. Tato metoda působí velmi dobře lokálně, ale chybí moment mezisvalové koordinace.

Například setrvání postoje ve vajíčku, v jednooporovém postavení při snížení do podřepu a následném zvednutí, fázované tažení soupažového trenažéru, fázovaný klik apod.

Excentrická metoda

Metoda excentrická nebo také brzdivá se vyznačuje násilným protažení kontrahovaných svalů. Pohyb segmentů těla, který je vyvolaný nadmaximálním odporem, je brzděn, zpomalován svalovou silou. Cvik se v sérii provádí pouze jednou a trvá 2–3 s. Interval odpočinku se pohybuje okolo 3 min. Brzdivá metoda umožňuje dosažení nejvyšší možné svalové tenze ze všech metod posilování, ale není nárokována mezisvalová koordinace. Při této metodě je nezbytné dbát na pravidla bezpečnosti a dopomoc. Bez předchozí kvalitní silové připravenosti není vhodné tuto metodu používat a určitě není vhodná pro trénink dětí.

UNIVERZITA SVALY A SÍLA

Brzdivá metoda s nemaximálním odporem se využívá při nácviku těžších cviků (klik, shyb, muscle up a další). Tělo je pohybem provedeno v reverzním režimu a mozek vnímá, které svaly se kdy zapojují. Pro nácvik se využívají i expandery s různým odporem, aby v případě nedostatečné svalové síly bylo tělo odlehčeno na potřebnou hmotnost.

Metoda opakovaných úsilí

Metoda opakovaných úsilí neboli kulturistická či submaximálního odporu klade nároky na nitrosvalovou i mezisvalovou koordinaci a je přijatelná její aplikace ve speciálních cvičeních. Při této metodě se využívá odporu odpovídajícího 60–80 % maxima a rychlost provedení je nemaximální při počtu opakování 8–15 s intervalem odpočinku 2–3 min. Silový podnět trvá delší dobu 10–30 s a po jeho skončení dochází k intenzivnější syntéze bílkovin, což při dlouhodobé aplikaci metody vede ke značné hypertrofii svalů.

Často se metoda využívá v podobě pyramidy, kdy se v rámci jedné tréninkové jednotky variuje velikost odporu a počet opakování (s vyšší velikostí odporu počet opakování klesá a opačně).

Rychlostní metoda

Metoda rychlostní či rychlostně silová nebo také dynamických úsilí klade důraz na vysokou až maximální rychlost provedení pohybu. Čemuž odpovídá velikost odporu: 30–60 % maxima, která umožňuje rozvoj silové složky pohybu i rychlé provedení a stimuluje tak rychlá svalová vlákna svalu. Cvičení trvá 2–15 s a tomu podle povahy cvičení odpovídá počet opakování. Rychlost během cvičení by neměla klesnout pod 50 % rychlosti téhož pohybu bez zátěže. Interval odpočinku by měl být dostatečný pro obnovu energetických rezerv, ale také aby byla udržena nervosvalová vzrušivost. Touto metodou je ovlivněna především intra i inter-svalová koordinace.

Kontrastní metoda

Základní charakteristika metody kontrastní, variabilní či variabilního působení je variování velikosti odporu v rozmezí 30–70 % maxima při provedení maximální možnou rychlostí, přičemž se reálná rychlost mění podle velikosti odporu. Cvičenec vnímá rozdíly mezi „těžko – lehko“, „rychle – pomalu“, což v konečném důsledku pozitivně ovlivňuje intra i inter-svalovou koordinaci. Velikost odporu by měla být měněna v co možná nejkratším čase, aby byl vjem kontrastu co možná největší.

Plyometrická metoda

Metoda plyometrická, reaktivní nebo také rázová je dnes velmi populární a je jí plný internet. Bohužel ne vždy a vše, co je označeno za plyometrii, je opravdu plyometrie v pravém slova smyslu. Většinou jde o klasická dynamická cvičení, která nejsou určitě na škodu, ale nemají shodný účinek jako plyometrická cvičení. FOTO: DEPOSITPHOTOS

Plank – jeden z příkladů izometrického posilování

FOTO: FISCHER SPORTS GMBH

TEDY, NEJDE SI VYBRAT JEN JEDNU METODU A TU CVIČIT. JE ZAPOTŘEBÍ JE RŮZNĚ KOMBINOVAT, ABY TĚLO DOSTÁVALO NOVÉ A NOVÉ PODNĚTY, NA KTERÉ SE MUSÍ ADAPTOVAT.

Příklad plyometrického cvičení Při plyometrické metodě excentrické protažení svalu bezprostředně předchází danému pohybu, což umožňuje dosáhnout vysoké tenze a silového projevu v konané excentrické činnosti – dochází ke kumulaci svalového napětí v důsledku protahovacího reflexu – násilné protažení svalu vede k reflexnímu zvýšení jeho tenze (napětí) a elastických složek svalu. Zvýšenou tenzi před aktivním pohybem lze navodit také předcházející statickou činností svalu (několik sekund).

Aby cvičení bylo efektivní, je zapotřebí se zaměřit na maximálně rychlý přechod k aktivnímu pohybu, koncentraci na jeho provedení ve vysoké rychlosti. Efekt cvičení je ovlivněn výškou pádu a hmotností (např. břemene anebo vlastního těla při seskocích). Udržení maximální rychlosti provedení pohybu omezuje dobu cvičení na několik sekund (počet opakování 5–10). Pro celkový objem zatížení platí stejná pravidla jako pro metodu rychlostní. Plyometrie dobře stimuluje nitro-svalovou i mezisvalovou koordinaci a jedná se o vysoce náročnou metodu cvičení, proto by ji měli zařazovat zkušenější cvičenci až v pozdějších letech sportovní přípravy. Dávkování by mělo být s opatrností. Z tohoto je naprosto patrné, že různé navazované mnoho skoky nejsou plyometrií, jak se mnohdy (většinou) na internetu uvádí. Například: seskok-výskok, seskok-přeskok-výskok, leh na zádech předpažit: pokrčením paží až k hrudníku ztlumit pád medicinbalu (který pustil parťák) a ihned rychlý odhod (chytá parťák).

Specifickým plyometrickým cvičením může být tzv. napodobivé cvičení (NPC), při kterém je kladen důraz na maximálně rychlé provedení odrazu a po dopadu na druhou nohu dochází k zastavení pohybu, nalezení rovnovážné pozice, zpevnění těla v jednooporovém „skluzovém“ postavení (běžeckém luku) a až následně dochází k přípravě na další odraz. Díky „skluzové“ fázi, kdy je tělo zpevňováno v rovnovážné pozici, může dojít k maximální koncentraci síly do okamžiku odrazu.

Pravidlo 3P

Stejně jako u všech jiných tréninkových metod a vlastně celého tréninkového procesu, i při rozvoji síly platí pravidlo 3P: pestrost, pravidelnost a přiměřenost. Tedy, nejde si vybrat jen jednu metodu a tu cvičit. Je zapotřebí je různě kombinovat, aby tělo dostávalo nové a nové podněty, na které se musí adaptovat. Pravidelnost říká, že cvičit a vůbec trénovat se musí pravidelně, aby zas naopak tělo vědělo, že se jedná o součást života a kvalitně se adaptovalo. A přiměřeností se myslí, aby se cvičilo (trénovalo) v takových dávkách, které jsou pro dotyčného adekvátní. Pokud si s tréninkem nejste radní, oslovte trenéra, který by vám pomohl sestavit tréninkový plán a dohlédnul na jeho realizaci. Hodně štěstí a pozor, ať se vejdete do triček!

Martina Chrástková Ambasadorka Kilpi, bývalá členka Katedry sportů v přírodě UK FTVS, nyní působí na Katedře TV PedF UK, kde učí lyžování a jiné outdoorové sporty. www.machr-consulting.cz E-mail: martan.chr@seznam.cz

UNIVERZITA TRÉNINK Správná technika běhu na lyžích je podstatným faktorem, na který by se měli hobby běžci zaměřit

Jakmile tyto základy zvládnete, můžete se pustit do nácviku techniky s holemi i bez nich. Aby byl případný proces co nejefektivnější, investice do instruktora se rozhodně vyplatí. Pomůže vám se zpětnou vazbou a zrychlí váš pokrok. V létě nebo při nedostatku sněhu lze trénovat na kolečkových lyžích či bruslích, což je skvělá alternativa pro udržení formy. Pohybovým dovednostem je ideální se učit v mladším věku, kdy je tělo flexibilnější a méně zatížené špatnými pohybovými návyky. U pokročilejších lyžařů se zaměřujeme především na odstranění zažitých stereotypů v technice. Tito sportovci často trénují s jasně stanoveným cílem – ať už jde o zlepšení výkonu nebo přípravu na konkrétní závod. Specifická příprava by měla začít několik týdnů před plánovaným začátkem sezóny. I když se věnujete jiným vytrvalostním sportům, běh na lyžích má svá specifika, která je potřeba zohlednit. Navíc je důležité pracovat na detailním nastavení vybavení. Správné nastavení délky holí, voskování lyží a volba vhodného typu lyží podle sněhových podmínek mohou mít zásadní vliv na váš výkon.

TEXT: JAKUB OPOČENSKÝ

Příprava hobby sportovců

FOTO: HAAKONSPORT

Limitace: technika, čas a pravidelnost

Zatímco pro rekreační sportovce je hlavním cílem radost z pohybu, výkonnostní sportovci často usilují o měřitelná zlepšení. Běh na lyžích je však ve své závodní podobě extrémně náročný – vyžaduje nejen fyzickou kondici, ale také perfektní techniku a cit pro sníh.

od začátečníků po výkonnostní lyžaře Sladit sportovní přípravu s každodenními povinnostmi, to je, oč tu běží. Nejenže musíme skloubit sport s pracovními závazky, rodinnými radostmi a dalšími aktivitami, ale také se musíme vypořádat s proměnlivým počasím a krátkými zimními dny. Vše je jistě proveditelné, pokud máme jasnou představu o svých cílech a možnostech.

elková rovnováha je klíčem k úspěchu. Jestli je něco důležité, pak je to celková rovnováha mezi zatížením z denních aktivit a sportovní přípravou. Není nic horšího, než se dostat do stereotypu, kdy se snažíme zvládnout za každou cenu všechno. Taková kumulovaná únava může vést k nemocem nebo zraněním. Ať už jste hobby nebo výkonově orientovaný sportovec, je důležité mít v týdnu alespoň jeden den na odpočinek. Běh na lyžích je jedním z fyzicky nejnáročnějších sportů. Navíc vyžaduje zvládnutí techniky, což představuje další výzvu, zejména pro začátečníky. Zároveň však nabízí široké

FOTO: ARCHIV AUTORA

spektrum přínosů – zlepšení fyzické kondice, mentální odpočinek a díky využití celého těla lze běh na lyžích považovat za komplexní sport, který pomáhá udržovat pohybovou schránku.

Začátečník versus výkonnostní sportovec

Největší výzvou pro začátečníky je technika. I když máte dobrou fyzickou kondici, bez správné techniky nedokážete naplno využít svůj potenciál. První kroky by měly zahrnovat nácvik základních dovedností, jako je brzdění, vstávání po pádu nebo vystupování ze stopy.

Co se v mládí naučíš, později jako když najdeš

Pro hobby sportovce je ideální věnovat se přípravě 3–5 dnů v týdnu. Velkou výhodou běžeckého lyžování je jeho flexibilita – stačí čelovka a můžete vyrazit i večer. V severských zemích je večerní sportování běžné, a to i díky komunálnímu osvětlení tratí. Pokud takovou možnost nemáte, čelovka vás zachrání. Jen je třeba upravit stravování, aby vás ještě před tím, než se pořádně zahřejete, nedohnal hlad. Čas je často limitujícím faktorem, zejména u sportovců s rodinou a zaměstnáním. Klíčem je plánování. Dopředu si vyhraďte konkrétní časové bloky na trénink, které zkombinujete s ostatními povinnostmi. Vhodnou volbou mohou být ranní tréninky před prací nebo kratší intenzivní jednotky.

Modelový tréninkový týden

Obecně se doporučuje zaměřit na objemový trénink v nízké intenzitě a do týdne zařadit 1–2 intervalové tréninky. Jeden z nich může být delší (např. 5×5 minut v zóně ANP – anaerobního prahu) a druhý kratší (např. 10×1 minutu v závodní intenzitě). Je také dobré lehce periodizovat zátěž, například střídáním lehčího, středně těžkého a těžkého týdne. To pomůže tělu regenerovat a rozvíjet jeho potenciál.

Příklad týdne: P ondělí: Volno nebo lehký kompenzační trénink (např. procházka nebo jóga) Úterý: Dlouhý trénink v nízké intenzitě (1,5–2 hodiny) S tředa: Intervaly (např. 5×5 minut v zóně ANP) Č tvrtek: Lehký technický trénink bez holí (45–60 minut) Pátek: Volno nebo lehký trénink (např. plavání) S obota: Dlouhý výjezd na lyžích (2 hodiny v nízké intenzitě) N eděle: Krátké intervaly (např. 10×1 minuta v závodní intenzitě)

POKUD CHCETE TECHNIKU ZLEPŠIT, OBČAS NECHTE Technika na prvním místě Pokud chcete techniku zlepšit, občas nechte HOLE DOMA. TRÉNINK hole doma. Trénink bez holí vás naučí lepší koordinaci a stabilitě. Soustřeďte se na správBEZ HOLÍ VÁS NAUČÍ né provedení každého kroku. Technika je totiž klíčem k efektivitě, ať už chcete ujet více LEPŠÍ KOORDINACI kilometrů, nebo snížit riziko zranění. Další možností, jak se zlepšit, je pravidelné A STABILITĚ. SOUSTŘEĎTE natáčení vaší techniky a její analýza. Díky tomu lépe kde děláte chyby, a můSE NA SPRÁVNÉ PROVEDENÍ žete je cíleněpochopíte, odstraňovat. Vhodné je také zařazení cvičení na suchu, například trénink KAŽDÉHO KROKU. stability a koordinace pomocí balančních Výhody běhu na lyžích

Běh na lyžích má mnoho benefitů. Zapojuje prakticky všechny svaly těla, což zvyšuje energetický výdej. Opotřebení kloubů je minimální, což ocení zejména ti, kdo hledají šetrný způsob, jak zůstat fit. Navíc spálíte více kalorií než u většiny jiných sportů. A pokud kromě kilometrů sledujete i své kilogramy, běh na lyžích je ideální volbou. Dalším přínosem je mentální odpočinek, který lyžování v přírodě nabízí. Kontakt s přírodou, čerstvý vzduch a rytmický pohyb jsou skvělým způsobem, jak snížit stres a zlepšit náladu. Ať už jste začátečník, nebo zkušený sportovec, nejdůležitější je radost z pohybu. Stanovte si reálné cíle, plánujte své tréninky a nezapomínejte na regeneraci. Rovnováha mezi sportem a ostatními povinnostmi je klíčem k dlouhodobé spokojenosti a úspěchu. Důležité je také najít si čas na reflexi a úpravy

FOTO: FISCHER SPORTS GMBH

pomůcek.

Noční trénink s čelovkou je často jedinou možností svého tréninkového plánu. Poslouchejte své tělo, přizpůsobujte intenzitu i objem svým aktuálním možnostem a nezapomeňte si sportování užívat.

Jakub Opočenský Působil v norském klubu IL Jardar Langrenn a v Teamu Vestmarka, kde byl vždy hlavním trenérem. V současnosti je vedoucím KST Academy. www.jopocoaching.com

UNIVERZITA VĚDECKÝ POHLED

TEXT: PETR JAKL

OSAMĚLOST LYŽAŘE BĚŽCE Jste v tom sami? Vaše volba, užijte si to! Původně jsem chtěl napsat úvahu na téma: jak až moc odtažitý může být život zarputile trénujícího lyžaře běžce. A protože nerad vařím jen z vody, nakoukl jsem do doktora Googla, abych nakonec zjistil, že i z takového témátka někdo „dělá vědu“.

držme se vysvětlování, co je individuální a co kolektivní sport. My lyžaři v tom máme, myslím, dost jasno. Ale je to opravdu tak vyhraněné? Běh na lyžích je dovednost, která se jinak než od dětství rozvíjet nedá. Už od žáčkovských let se prckové roztomile mrňousí po zasněžených loukách a kopcích v menších či větších skupinách. Postupně pak těch méně šikovných a nespokojených nenápadně ubývá, aby ti více zdatní a zapálenější nakonec po darwinovsku „přežili“ až do dospělosti. Zde přichází breaking point. Okamžik, kdy se běžkování mění z kolektivní zábavy (a sportu) na aktivitu víceméně individuální. Opravdu? Ať již jako výkonnostní, a možná později i elitní, lyžaři přece nadále s někým trénujeme, cestujeme, sdílíme pokoje na soustředěních a závodech. A po závodech si dokonce i občas blahopřejeme a sdílíme společné zážitky.

Běh na lyžích může být do jisté míry kolektivním sportem. V určité fázi se však jedná o značně individuální záležitost

FOTO: ROSSIGNOL

Ale jakmile se připravuješ na závod? Pak se Dr. Jekyll mění v Mr. Hydea. Většinu času a spoustu objemového tréninku absolvuješ sám. Nepřetržitě přemýšlíš o tréninku, cestě, mazání, převlékání, jídle, odpočinku. Před závodem usínáš ve stresu, vizualizuješ si trať, promýšlíš, kde nastoupit, koho si hlídat, koho nechat ujet, jak rozvrhnout síly. Sám se rozcvičuješ, po startu pak neznáš bratra, bojuješ proti všem a všemu. A když se ti zadaří? Zalezeš do kouta a prožíváš ohromnou vnitřní euforii. Jsi v bublině, v zóně, jediný na celé planetě! Ne, tohle už na druhý pohled nevypadá ani trochu jako kolektivní sportování. Pokud se poznáváte, pak se asi ptáte, kdo si koho vybral. Vy tento samotářský sport, nebo on vás? Věda do toho vnáší trochu světla. Charakterové vlastnosti jako svědomitost, pečlivost, samostatnost, nezávislost nebo sebedisciplinovanost byly výzkumem potvrzeny jako klíčové pro borce závodící sami za sebe. V čem naopak nejen běžci trošičku (občas i dost) zaostávají jsou empatie, sebekontrola ve skupině, vzájemná důvěra, ohleduplnost, vstřícnost. Základní a nezbytné to vlastnosti týmových hráčů. Na co věda již nemusí znát zcela přesnou odpověď, je, zda jsou to vlastnosti pouze vrozené, nebo i částečně získané. Tady snad svítá i trocha naděje pro nás běžecké (a běžkařské) poustevníky, že si ještě nějakou tu společensky pozitivnější vlastnost v pozdějším věku osvojíme. A proč je vlastně takový zájem o charakterovou typologii sportovce? Mimo jiné může

POKUD SE POZNÁVÁTE, PAK SE ASI PTÁTE, KDO SI KOHO VYBRAL. VY TENTO SAMOTÁŘSKÝ SPORT, NEBO ON VÁS? VĚDA DO Zdroje TOHO VNÁŠÍ TROCHU M.E.Nia ME, and Besharat MA Comparison SVĚTLA. CHARAKTEROVÉ of athletes’ personality characteristics in VLASTNOSTI JAKO individual and team sports. Procedia Social and Behavioral Sciences 5 (2010) 808–812 SVĚDOMITOST, PEČLIVOST, Kemarat S, Theanthong A, Yeemin W, Suwankan S Personality characteristics SAMOSTATNOST, and competitive anxiety in individual and NEZÁVISLOST NEBO team athletes. PLoS ONE 17(1) (2022): e0262486. https://doi.org/10.1371/journal. SEBEDISCIPLINOVANOST pone.0262486 BYLY VÝZKUMEM POTVRZENY JAKO Petr Jakl KLÍČOVÉ PRO BORCE Stále aktivní závodník v kategorii master. Dříve trenér běžeckého ZÁVODÍCÍ SAMI ZA lyžování v Trutnově. Vedl zrakově postižené paralympioniky, působil jako trenér v USA, SEBE. Kanadě a v Austrálii. Nyní žije v Ontariu v Kanadě,

sloužit jako docela šikovný nástroj na vytipování vhodných talentů pro daný sport, a nebo i pomoci pochopit, proč ne každý v daném sportu dosáhne svého maxima, nebo dokonce i předčasně skončí. Pokud jste dočetli až sem a máte přitom v koutě na dohled běžky, pak už jste vědecky jasně zaškatulkovaní. Skol!

kde trénuje vlastní klub a současně pracuje jako diplomovaný masér.

SPORTOVNÍ LEGENDA Na Enervit spoléhá i legendární Standa Řezáč. Stejně jako týmy Ramudden, Lager 157 nebo Engcon. Enervit je výživovým partnerem legendární Jizerské 50. Kvalitní výživa na dobu před, během i po sportu. eshop.enervit.cz

UNIVERZITA SPORTOVNÍ VÝŽIVA

TEXT: TOM ŘEPÍK

ARGUMENTY pro vydatnou snídani Pro dlouhodobé zdraví a výkonnost vytrvalostních sportovců je téměř stejně důležité, kdy jíme, jako kolik toho sníme.

devadesátých letech minulého století bylo ve sportovní výživě velkou událostí takzvané okno příležitosti. Jak zjistila pozoruhodná studie z roku 1988, pokud si dáte sacharidy hned po tréninku, doplníte své energetické zásoby o 75 % rychleji, než když si stejné sacharidy dáte o dvě hodiny později. Na tom je jistě něco pravdy, ale pozdější výzkumy ukázaly, že rozdíly v doplňování energie se vyrovnají přibližně do osmi hodin. Prakticky to znamená, že otrocká oddanost doplňování paliva během magického okna hned po tréninku má svůj význam pouze tehdy, pokud tvrdě trénujete dvakrát (nebo vícekrát) denně.

Novější výzkumy však nabízí jiný pohled na otázku načasování příjmu živin u sportovců. Studie vědců z Dánska a Norska se zabývá konceptem nedostatku energie během dne a jeho důsledky pro vytrvalostní sportovce. Jde o to, že i když každý den přijímáte dostatek kalorií, abyste uspokojili své potřeby, můžete trpět některými negativními zdravotními účinky, pokud strávíte příliš mnoho hodin v kalorickém deficitu. Studie publikovaná v časopise International Journal of Sports Nutrition and Exercise Metabolism sledovala 31 cyklistů, triatlonistů a běžců. Byla jim změřena klidová rychlost metabolismu a poté porovnána s předpoklá-

danou rychlostí metabolismu na základě jejich tělesných parametrů. Ti, jejichž naměřená rychlost byla o více než 10 procent nižší než předpokládaná, byli klasifikováni jako osoby s potlačenou rychlostí metabolismu, což je pravděpodobný ukazatel faktu, že jejich tělo nedostává dostatek kalorií pro podporu tréninku a základních tělesných funkcí. Z 31 subjektů mělo 20 potlačenou rychlost metabolismu. Aby vědci pochopili, jaké faktory mohou k tomuto problému přispívat, sledovali příjem a výdej kalorií hodinu po hodině po čtyři po sobě jdoucí dny. Klíčový nález: mezi osobami s normálním a utlumeným metabolismem

Záleží na tom? Ve studii byla zjištěna významná korelace mezi největším jednohodinovým kalorickým deficitem a hormonálními poruchami, jako je nižší hladina testosteronu a vyšší hladina kortizolu. To je problém, protože to může omezit schopnost zotavit se z tréninku a vyhnout se přetrénování. V podobné studii na vytrvalostních sportovkyních, kterou zveřejnili někteří ze stejných vědců, byly hodinové energetické deficity rovněž spojeny s hormonálními poruchami (nižší estradiol, vyšší kortizol) a menstruační dysfunkcí, a to i v případě, že celková kalorická bilance byla podobná. Jedním ze zřejmých řešení je vrátit se ke konceptu příjmových oken a zaměřit se na přísun kalorií bezprostředně po tréninku. To by vyřešilo některé problémy zmíněné výše a tato zjištění jistě přispívají k myšlence, že je důležité dostat do sebe kalorie přiměřeně brzy po dlouhém nebo náročném tréninku. FOTO: DEPOSITPHOTOS

nebyly zjištěny žádné celkové rozdíly v kalorické bilanci – problém tedy nemusel nutně spočívat v tom, že by osoby s utlumeným metabolismem nejedly dostatečně. Místo toho se rozdíly projevily v hodinovém rozdělení. Sportovci s potlačeným metabolismem měli tendenci trávit více hodin denně ve výrazném kalorickém deficitu (více než 400 kalorií) a měli větší maximální kalorický deficit. Problém byl jinými slovy v tom, kdy se rozhodli jíst. V klasickém denním režimu se během noci sportovec dostává do mírného energetického deficitu. Zpočátku to není problém; na začátku dne však nepřijímá mnoho kalorií, a jakmile vstane a začne se pohybovat, dostane se do zóny, kdy jeho tělo musí upřednostňovat, kde omezenou energii použít. A když si v 17 hodin zatrénuje, dostane se do hlubokého deficitu, ze kterého se vyhrabe až po vydatné večeři třeba ve 20 hodin.

NAŠE SCHOPNOST OBNOVOVAT A BUDOVAT SVALY ZÁVISÍ NA BÍLKOVINÁCH, A ČÍM VÍCE JICH DOSTANEME, TÍM LÉPE – ALE JEN DO URČITÉ MÍRY. VĚTŠINA Z NÁS PŘIJÍMÁ KAŽDÝ DEN DOSTATEK BÍLKOVIN, ALE MÁME TENDENCI JE HROMADIT. Mám však za to, že zaměřit se pouze na výživu po tréninku je příliš úzký pohled. Podívejme se na typický celkový vzorec příjmu kalorií během dne. Obvykle je značně vychýlený směrem k večeři, kdy je spalování kalorií za celý den ukončeno. Co však kdybychom alespoň 500 kalorií přesunuli z večeře na snídani? Večeře by stále zůstala největším jídlem dne a snídaně stále nejmenším, ale rozdíl už by nebyl tak dramatický a křivka energetické bilance by se významně narovnala. Shodou okolností je to velmi podobné tomu, co uvádějí výzkumníci zabývající se bílkovinami. Naše schopnost obnovovat a budovat svaly závisí na bílkovinách, a čím více jich dostaneme, tím lépe – ale jen do určité míry. Většina z nás přijímá každý den dostatek bílkovin, ale máme tendenci je hromadit u večeře (typický vzorec je 10 až 15 g u snídaně a oběda, pak 90 g u večeře). Výsledkem je méně než optimální svalová syntéza na začátku dne a více bílkovin, než dokážeme večer využít. Obecně tedy platí, že pokud jde o bílkoviny a kalorie obecně, je třeba rozložit příjem potravy na celý den a věnovat zvláštní pozornost době kolem tréninku, při kterém spalujeme hodně kalorií. Neznamená to, že bychom nikdy neměli trpět kalorickým deficitem; ve skutečnosti může být vyčerpání zásob paliva ve svalech jedním ze signálů, které našemu tělu říkají, aby se přizpůsobilo a zlepšilo kondici. Představme si své tělo jako auto z půjčovny: lze vyjet celou nádrž paliva; pokud ji však necháme prázdnou, bude nás to v dlouhodobém horizontu stát mnohem víc.

GALERIE

FOTO: FRANTIŠEK JANOUT – TURISTICKÝ SPOLEK LIPENSKA

MAG ZÁVODY

TEXT: FABIÁN ŠTOČEK

Marcia Gran Paradiso: Historie, tradice a prestiž

Závod Marcia Grand Paradiso letos oslaví 50. jubileum

Marcia Gran Paradiso není jen lyžařský závod, ale hlavně legendární běžkařská událost, která je každoročně pořádána v dechberoucím prostředí údolí Aosta pod více než čtyřtisícovou horou Grand Paradiso. Náročná trať, mezinárodní účast a bohatá historie, to jsou hlavní domény italského závodu.

iž v roce 1910 si v tomto údolí upnul lyže na nohy Švéd Ranjar Nordesten, který pracoval v místních dolech, a od té doby je místní lyžaři tradičně využívali a najížděli si stopy. V roce 1921 byl založen první místní lyžařský klub pojmenovaný Skiatori del Grand Paradiso a o více než půl století později (1975) se uskutečnil první ročník závodu Marcia Gran Paradiso. Nejdříve se jednalo o skromnou událost v úpatí masivu Gran Paradiso, ale později se vyvinul v opravdový skvost italských lyžařských závodů. Během téměř 50leté historie se zde vystřídali špičkoví běžci na lyžích z celého světa, které lákala technicky náročná trať a úchvatné alpské výhledy. Italská oblast situovaná kousek od francouzských a švýcarských hranic nabízí lehce přes 50 km běžeckých tratí.

Pestrá historie regionu

Než začnete stoupat do Cogne, stojí za to si udělat přestávku v Aymavilles, jehož dominantou je cimbuří hradu obklopeného vinicemi. Možná znáte i vy některá z tamních nejslavnějších vinařství regionu: La Cave des Onze Communes, Les Crêtes, l'Atoueyo nebo Gerbelle Didier. Vedle krásné krajiny a dobrého vína najdete v Aymavilles také historické stavby a tradiční umění pocházející z údolí Aosty. Krom slavného hradu si můžete prohlédnout kostel sv. Martina a sv. Légera. Můžete také navštívit místní štoly, kde pracoval i již zmíněný lyžař Švéd Ranjar Nordesten. Belgické vedení dolu zahájilo v roce 1910 výstavbu hornické vesnice Colonna. V nadmořské výšce 2 425 m se jednalo o nej-

Pohled do údolí Aosty, kde silné italské slunce umí i v zimě řádně zapůsobit. Bílé běžecké tratě najdete především ve stinných partiích nebo ve vyšších nadmořských výškách

FOTO: MARCIA GRAND PARADISO

FOTO: DEPOSITPHOTOS

FOTO: ARCHIV AUTORA

LYŽAŘI ZDE SOUPEŘÍ O POZICE V ÚZKÉM ÚDOLÍ A NA NÁROČNÉ TRATI – OD VYČERPÁVAJÍCÍCH STOUPÁNÍ AŽ PO PRUDKÉ SJEZDY, KDE KAŽDÁ ZATÁČKA PŘINÁŠÍ NOVÉ VÝZVY. TRASA TESTUJE JAK DOVEDNOST, TAK I VYTRVALOST KAŽDÉHO ZÁVODNÍKA.

FOTO: ARCHIV AUTORA

Aymavilleský hrad, italsky Castello di Aymavilles, je místní dominantou a byl vystavěn na přelomu 12. a 13. století výše položený železný důl v Evropě. Vesnice poskytovala kapacitu pro přibližně 400 dělníků a na svou dobu byla velmi pokrokovou – ubytovaní horníci měli při ruce kostel, kuželkářskou dráhou, kino, jídelnu, a dokonce jedno z prvních rentgenových zařízení umístěné v ošetřovně. V roce 1927 fašistická vláda znárodnila všechny doly a založila „Società Anonima Nazionale Cogne“. Těžba pokračovala na plný výkon pod různými společnostmi až do roku 1968. Toto období bylo obdobím velkého kulturního rozkvětu, protože práce v dolech přitahovala mladé lidi z celé Itálie, z nichž mnozí se dobře integrovali a rozhodli se zůstat v údolí i po uzavření dolů. V podhorském dole se můžete projet 1,5 km dlouhým vláčkem a objevit aspoň malou část z více než 100km sítě štol.

Ve městě se můžete podívat na místní výrobky – paličkované krajky s jemnými vzory, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti. V roce 1665 uprchla skupina benediktinských jeptišek z kláštera v Cluny do údolí Aosty a byly ubytovány v různých městech v regionu, kde se místní ženy učily umění paličkované krajky. Zázračně přežila tato tradice až do dnešní doby a je nejlepším příkladem toho, jak silně jsou lidé z údolí Aosty spojeni s tradicí. Šikovné krajkářky tkají složité motivy obratným pohybem paliček na kruhovém polštáři, čímž vytvářejí nádherná umělecká díla zobrazující stylizovaná zvířata, lyžaře, květiny a motivy minulosti. Dnes v Cogne působí 40 krajkářek, které tvoří družstvo s roční produkcí přibližně 1 500 metrů krajky výjimečné kvality.

Itálie se svými úchvatnými alpskými scenériemi a mnoha dny zalitými sluncem

MAG ZÁVODY

Trasa závodu Marcia Grand Paradiso

Kvalitní test závodníků

ani diváky. Loňský rok museli organizátoři zkrátit trať na 30 km, ale to neubralo na mezinárodní účasti lyžařů, jakými byli například Maurice Manificat, Sabine Coupat nebo Kati Roivas. Tradiční italský závod je více než jen sportovní událost; oslavuje ducha komunity a kamarádství. Obětavost dobrovolníků a organizátorů zajišťuje, že závod probíhá hladce každý rok, zatímco podpora místních obyva-

tel přispívá k sváteční atmosféře. Ať už jste zkušený závodník nebo příchozí divák, Marcia Gran Paradiso nabízí zážitek jako žádný jiný. Jak bývá po italských závodech zvykem, v neděli odpoledne probíhá v místní tělocvičně kulturní program a také udílení cen i těm nejmenším, a to samozřejmě při dobrém italském jídle. S každým dalším úspěšným ročníkem tradice Marcia Gran Paradiso roste. Od svých skromných počátků zůstává krásným příkladem síly sportu, který inspiruje a spojuje. Několik let byl závod zařazen v seriálu Euroloppet a letos nově v rámci vedleších závodů Ski Classics, tzv. Challengerů. Nachystejte si na 9. února lyže a vyrazte do Cogne, do srdce italských Alp, na další nezapomenutelnou dobrodružnou cestu.

Každý rok se účastníci scházejí na louce Sant'Orso v Cogne, aby si užili téměř 40 km dlouhou trasu, která se klikatí vysoko položeným údolím až do výšky 1 770 m n. m. Lyžaři zde soupeří o pozice v úzkém údolí a na náročné trati – od vyčerpávajících stoupání až po prudké sjezdy, kde každá zatáčka přináší nové výzvy. Trasa testuje jak dovednost, tak i vytrvalost každého závodníka. Trať vede dvěma údolími kolem řek a na konci závodu si to startující rozdají na louce s technickým sněhem. Zde se mohou ukázat i ti nejmenší v rámci Mini Marcia Paradiso během sobotního dopoledne. V neděli je, kromě hlavního závodu, možné zvolit kratší trať dlouhou 25 km. Marcia Gran Paradiso za uplynulá léta zažila mnoho nezapomenutelných okamžiků – od cílových sprintů po dominující výkony. Závod Poměrně náročná trať závodu testuje dovednost i vytrvalost závodníků, kteří musí na trase absolvovat jak těžká stoupání, tak nikdy nezklame účastníky i prudké sjezdy

FOTO: MARCIA GRAND PARADISO

ADVERTORIAL

Staňte se součástí komunity seriálu

Stopa pro život

Patnáct let existence jako pečeť pro nejvyšší kvalitu! Stopa pro život je největší tuzemský seriál v běžeckém lyžování, který sdružuje závody v nejhezčích českých horách s jedinečnou atmosférou a výjimečným kouzlem. Stovky účastníků, nových i vracejících se, jsou důkazem, že jde o výjimečný způsob, jak prožít víkend na sněhu s rodinou. Staňte se i vy součástí komunity, která už tak dlouho putuje po tuzemských horách.

ávody ve čtyřech různých lokalitách představují jedinečnou možnost prožít aktivně víkend na horách, protože program akcí Stopa pro život je ve většině případů rozložen do dvou dnů. Podniky seriálu jsou určeny nejširší veřejnosti a nabízí sportovní vyžití každému zájemci bez věkového a výkonnostního omezení, na všech podnicích si na své přijdou i děti. Kromě perfektně připravené stopy a úžasné atmosféry vás čeká bezkonkurenční servis pro závodníky na trase i v zázemí, připravený je i zajímavý doprovodný program pro doprovody a rodiny s dětmi. Seriál Stopa pro život nabízí klientům napříč všemi skupinami, od profesionálů po lyžaře začátečníky všech věkových kategorií, jedinečné zázemí. Pokud dorazíte do místa závodu a chcete se v klidu převléci do závodního, či následně po výkonu zase do teplého oblečení, není to problém. Na každém závodě je k dispozici vyhřívaný velkokapacitní stan. Disponujeme rov-

něž hlídanou úschovnou. Součástí startovného je teplé jídlo dle vlastního výběru zdarma. Samozřejmostí na každé akci je možnost servisu lyží. V zázemí Stopy pro život je vám k dispozici mazací servis, kde se o vaše běžky postarají odborníci. K dispozici je několik variant mazání pro obě techniky, protože v programu závodů je klasika i volná technika. Kalendář seriálu Stopa pro život zahrnoval Jilemnickou 50 (uskutečnila se) a dále čítá CARDION Karlův běh (15.–16. února 2025), Šumavský skimaraton TV Nova (22.–23. února 2025) a Krkonošskou 70 (8. března 2025). Nepromarněte příležitost a využijte skvělých sněhových podmínek letošní zimy, které jsou ideální k tomu stát se součástí největšího tuzemského seriálu pro amatérské běžkaře! Garancí spokojenosti je fakt, že za seriálem stojí skupina Petr Čech Sport organizující úspěšně třeba Kolo pro život či L'Etape Czech Republic by Tour de France.

MAG CESTOVÁNÍ

Ramsau je proslulé lyžařské středisko pod horou Dachstein, kde si kvalitně zasjezdujete i zaběžkujete. Na své si přijdou zdatní lyžaři, turisté i děti

TEXT: JAROSLAV LICHTENBERG FOTO: PETR HAVELKA

Ramsau am Dachstein středisko pro každého

Ramsau se nachází ve středním Rakousku na hranici Štýrska a Salzburska. Z Prahy je vzdálené asi 5 hodin jízdy autem. Leží v překrásné krajině pod masivem Dachsteinu v průměrné nadmořské výšce 1 100 metrů nad mořem a nabízí celkem 220 kilometrů lyžařských tratí upravených pro oba styly.

ýchodiskem běžeckých tras v Ramsau je takzvaný WM Stadion ležící v blízkosti jakéhosi náměstí v části obce zvané Ort. V roce 1999 se stal dějištěm mistrovství světa v běžeckém lyžování a je zajímavostí, že MS by se sem mělo znovu vrátit v roce 2031. Každoročně se zde konají prosincové závody Světového poháru v severské kombinaci. Ramsau je vyhlášeným střediskem nejen mezi vrcholovými sportovci, ale také mezi turisty. Někteří televizní diváci ho možná znají z německého seriálu Záchranáři z hor (Die Bergretter).

Běžecké tratě v okolí Ramsau

V Ramsau a jeho okolí se nachází 20 zajímavých a různě náročných tras. Na lyžařském stadionu si můžete vyzkoušet laserový biatlon, nebo rovnou nasadit běžky a vydat se na přilehlé závodní tratě, které jsou technicky zasněžované a bývají obvykle v provozu od půlky listopadu do konce března. Jedná se o 2,5 km dlouhou Weltcuploipe, velmi náročnou závodní trať s prudkými stoupáními i sjezdy, která je vhodná spíše pro výkonnostní lyžaře.

Najdete zde i lehkou rovinatou 1,5 km dlouhou trasu vedoucí k obchodnímu středisku Billa. Jedná se o nenáročnou běžeckou trať vhodnou pro všechny typy lyžařů a je také technicky zasněžovaná. Na jejím konci musíte sundat lyže, přejít silnici a pak můžete pokračovat až na rozcestí Rupmoos a odsud rovně pod Sattelberg. Běžecká trasa je i nadále lehkého charakteru, převážně rovinatá

nebo jen mírně zvlněná. Na rozcestí Mühle se můžete vydat buď zpět na Rupmoos, anebo pokračovat po velmi náročné Rossingloipe či Sonnenloipe přímo pod úpatí Dachsteinu. Pokud se vrátíte zpět na Rupmoos, můžete pokračovat po Leitenloipe směrem k hotelu Alpenbad. Dále je možné se vydat buď po okružní Leitenloipe, nebo po Kulmloipe po loukách pod hotelem Annelies. Tato trasa vás přivede až na rozcestí Deutelhauser. Zde se připojuje okružní Leitenloipe a můžete si zde projet dva menší okruhy s výhledem na Schladmingské Taury a samotný Schladming. Poté pokračujete po Kulmloipe směr část obce Torf, která vás zavede do oblasti pod jižním úbočím hory Kulmberg (1 200 m n. m.). Na rozcestí u Frienerhofu se můžete vypravit na 2 km dlouhou okružní trasu po louce, nebo po trase Kulmberg Waldloipe do vrcholových partií Kulmbergu či dále po Kulmloipe směrem k další části Ramsau – Vorbergu. Na rozcestí Stocker odbočuje spojovací trasa do biatlonového centra a k němu přiléhajícím biatlonovým tratím. Na střelnici si můžete vyzkoušet střelbu z opravdové biatlonové malorážky, kterou vám vysvětlí zkušení instruktoři z Alpin Center Dachstein. Jestliže budete pokračovat po okružní Vorbergloipe až na rozcestí Schneeberger,

Lyžařský stadion v Ramsau je výchozím bodem tras pro výkonnostní lyžaře i turisty

NA WM STADIONU JE PRO DĚTI PŘIPRAVENÁ ZÁBAVNÁ TRASA S VLNKAMI A KLOPENÝMI ZATÁČKAMI, TZV. KALI CROSS PARK, KTERÝ JE POJMENOVÁN PO MASKOTOVI RAMSAU – DRAKOVI KALI. opustíte Vorbergloipe, která se vrací zpět na rozcestí Stocker a budete pokračovat po Dachsteinrunde až na velké křížení tras Helpferer. Odsud se můžete vydat několika směry. První možností je vyrazit na křižovatku Kreitseiler a odsud zpět na WM Stadion, nebo opět na tratě ve vrcholové části Kulmbergu. Druhou možností je opačný směr pod sjezdovku Rittisberg. Touto oblastí vede další jednoduchá okružní trasa zvaná Standartloipe West. U sjezdovky Rittisberg si můžete udělat zastávku v restauraci Beach Pizzeria a po občerstvení pokračovat až k rozcestí Walcherhof, kde se rovněž připojuje Sonnenloipe.

MAG CESTOVÁNÍ

Trasa pro děti

Na WM Stadionu je pro děti připravená zábavná trasa s vlnkami a klopenými zatáčkami, tzv. Kali Cross Park, který je pojmenován po maskotovi Ramsau – drakovi Kali.

Nejen běžky

Kromě běžeckých tratí nabízí Ramsau i spoustu dalších možností, jak trávit volný čas. Milovníci sjezdového lyžování mohou vyrazit do skiareálu na Rittisbergu, kde na vás čeká kombinovaná lanová dráha s 6 místnými sedačkami a 10 místnými kabinami. Dále zde naleznete i dvoumístný kotvový vlek, dětský vlek a několik menších dětských lyžařských pásů.

Na střelnici v biatlonovém centru si můžete pod dohledem instruktorů vyzkoušet střelbu z malorážky

Sousední Schladming

Zirbenschnaps – tradiční místní likér ze šišek borovice limby Kromě sjezdovek na Rittisbergu se v Ramsau nachází ještě tři menší střediska (Drachenlift, Bergkrystallift a Zauberlift). Všechna 4 střediska mají stejného provozovatele a platí tu jednotný skipas. V Ramsau působí čtyři lyžařské školy, které provozují výuku běžeckého a sjezdového lyžování, snowboardingu a některé z nich nabízí i kurzy biatlonu nebo chůze na sněžnicích.

Ubytování, jídlo a relax

Ramsau nabízí širokou škálu ubytovacích zařízení. Mezi nejznámější hotely patří

například Annelies nebo i menší české hotely Stierer a Savisalo. Využít můžete rovněž i mnoho dalších možností v menších rodinných hotelích, penzionech nebo apartmánech. Ve stylové restauraci Rösteralmu nad Vorbergem si můžete dát výtečný tradiční sladký trhanec Kaiserschmarrn a zapít ho třeba borovicovým likérem Zirbenschnapsem. Po dni na lyžích můžete zregenerovat například v bazénu či sauně v Dachstein Bad a na jídlo si zajít do vyhlášených restaurací Waldschenke nebo Red Angus.

Za návštěvu rozhodně stojí nedaleký Schladming, který je pravidelným lednovým dějištěm závodů Světového poháru v alpském lyžování. Kromě 120 kilometrů sjezdovek nabízí toto malé alpské městečko bohatou škálu restaurací a obchodů. V údolí Untertal se nachází další zajímavá běžkařská lokalita s celkem 13 kilometry tratí upravených pro oba styly. Večerní perlou Schladmingu je potom barevně nasvícená soutěska Talbachklamm. Za návštěvu stojí i nedaleké termály Grimming Therme v Bad Mitterndorfu nebo Zauchensee Therme v Altenmarktu.

Jaroslav Lichtenberg Rodilý Pardubičák, který od mala závodil na sjezdovkách a běžkách. Jezdil s rodiči na hory, nejdříve na české a později i rakouské, a ty se mu staly v posledních letech domovem. V současnosti se živí jako instruktor zimních sportů a outdoorových aktivit v oblasti Dachsteinu.

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ

Když Ramsau zklame Ramsau am Dachstein, sněhově stabilní destinace, své návštěvníky v loňské sezóně nemile zaskočilo. Běžci na lyžích museli hledat alternativu a našli ji v areálu Filzmoos vzdáleném 18 km od Ramsau, tedy asi 20 minut jízdy autem.

F FOTO: DEPOSITPHOTOS

ilzmoos je malebné lyžařské středisko v rakouských Alpách známé svými vynikajícími podmínkami pro běžecké lyžování, zejména díky vyšší nadmořské výšce. V okolí Filzmoosu najdete téměř 50 km upravovaných běžeckých tratí, vhodných pro klasický styl i bruslení, které jsou rozdělené do různých úrovní obtížnosti, od lehkých pro začátečníky až po náročnější pro pokročilé lyžaře. Jistota sněhu a kvalitní lyžovačky je v běžeckých stopách na Rossbrandu, které jsou situovány ve vyšší nadmořské výšce kolem 1 600 m, kde se můžete kochat nádhernými panoramatickými výhledy. Jedná se o 16 km dlouhou trať, která je rozdělena na 12 km středně náročného profilu (červená barva) a 4 km lehkého (modrá). Přístup na trať je možný lanovkou Papageno z Filzmoosu.

U horní stanice lanovky Papageno je nová budova se zázemím pro lyžaře, kde je k dispozici WC, převlékárna a uzamykatelná úschovna. V oblasti Rossbrand se také nacházejí lyžařské chaty Schörgialm a Radstädter Hütte, kde si můžete odpočinout a občerstvit se. Kromě zmíněné vysokohorské trasy nabízí Filzmoos i níže položené běžkařské stopy, které vedou malebnými lesy a mírnými kopci. Některé úseky tratí jsou také osvětlené. Běžecké tratě jsou obvykle v provozu od prosince do března, v závislosti na sněhových podmínkách. Ve Filzmoosu najdete také půjčovny lyžařského vybavení a lyžařské školy nabízející lekce běžeckého lyžování.

FOTO: MATYÁŠ GÁL

MAG CESTOVÁNÍ

Pohled na Trávnický vrch, Kamenitý, Zelený vrch, Rousínovský vrch, kousek Klíče a Velký Buk TEXT: TOMÁŠ KOCANDA

LUŽICKÉ HORY lyžování plné romantiky a krásných výhledů

Lužické hory leží v trojúhelníku mezi Krásnou Lípou, Kamenickým Šenovem a Hrádkem nad Nisou a nezaujmou ani tak absolutní výškou svých nejvyšších vrcholů (nejvyšším je Luž s 793 m n. m.), ale svým velice rozmanitým tvarem a malebností.

peciální postavení mezi nimi má čtvrtá nejvyšší hora Lužických hor Klíč (760 m n. m.), která je dominantou Novoborska díky své dokonalé fotogeničnosti dané téměř přesně kuželovitým tvarem. Nejen kvůli ní, ale hlavně kvůli pestrým běžkařským terénům s krásnými výhledy rozhodně stojí za to vyrazit s běžkami právě sem. Většinu zásadních běžkařských tratí Lužických hor můžeme hledat ve dvou oblastech: na Novoborsku a Cvikovsku. V případě dobrých podmínek jsou upravovány tratě i jinde, například v okolí České Lípy, Doubice, Jablonného v Podještědí, malé okruhy upravují například i Mikulášovice, ale zmíněné Novoborsko (s „centrem dění“

na Polevsku) a Cvikovsko (s „centrem dění“ na Luži) je základ. Zdejší tratě jsou pestré profilem i výhledy, navíc jde o dopravně velmi dobře dostupnou oblast vzdálenou například z kraje Prahy méně než 90 km. Lužické hory jsou tak pro Pražáky nejbližšími horami vhodnými pro běžkaření. Nadmořská výška tratí je od zhruba 500 m n. m. a naprostá většina z nich je upravována jen pro klasickou techniku, protože některá místa jsou příliš úzká. Terény jsou zde opravdu rozmanité: Kočárová cesta (zvaná „Kočárovka“) nebo úsek ze Stožeckého sedla po Nové cestě k Chatě Luž jsou plynulá stoupání/klesání vhodná i pro méně zdatné, ale jsou zde i náročnější úseky.

Např. sjezd ze Stožeckého sedla okolo Bouřného k Jánovi, z Kočárovky pod Velký Buk či některé úseky mezi Práchní a Jedličnou obsahují i technicky náročnější a navíc úzké úseky. A naopak, na Polevském vrchu je technicky nenáročná široká pista, kde lze i bruslit. Běhat zde tedy rozhodně není žádná nuda, a to jak z hlediska profilu tratí, tak z hlediska okolní krajiny. Za svou námahu budete odměněni místy poměrně dalekými výhledy na velkou část Lužických hor plnou výrazných vrcholů. Tvrďáci by popsané stopy asi dokázali oběhat za den, ale já si na jejich poznání vyhradil dva dny, jeden na Novoborsko a druhý na Cvikovsko, a to je i mé doporučení. V západní výspě Novoborska je jedním z ideálních východišť Prácheň, zde začíná stopa luxusní jak svou úpravou, tak nikoli nudným profilem. Hlavně tu ale začíná lyžařská Lužická magistrála. Po ní cesta pokračuje ke kapličce u Polevského vrchu, což je samozřejmě také ideální východiště, ale při začátku odtud se oberete o ten úsek z Práchně a to by byla škoda. Přímo u Polevska je dostatek cest na vyřádění, pro delší lauf z něj lze pokračovat dále po magistrále, takže k Lyžařské boudě na Jedličné a následně na Kočárovku. Pro ty, kteří by se nespokojili s tím, že po ní doběhnou pod Klíč (na rozcestí v mapě označené jako Svor – Kočárovka) a zpět, je zde na rozcestí Pod Malým Bukem pokračování magistrály směrem na Novou Huť, která leží pouhý kilometr pod Stožeckým sedlem, dalším strategickým rozcestím. Na tomto místě je vysloveně potřebné říct, že Stožeckému sedlu (ležícímu ve výšce 605 m n. m. na státní silnici č. 9 mezi Svorem a Horním Jiřetínem) zde nikdo neřekne jinak než Šébr, a to proto, že Stožec má německý název Schöber. Takže odteď tomuto zimnímu postrachu řidičů a silničářů budeme tak říkat i my. Když už jsme u místního výraziva, tak lávce na Šébru se říká Zoserovka na počest Josefa Zosera, dlouholetého starosty Jiřetína pod Bukovou, který stavbu lávky vydupal z prachu. Právě Šébr je naprosto zásadním rozcestím, dobře umístěným východištěm do několika možných směrů. Právě odtud míří většina běžkařů k Chatě Luž, ale i na druhou stranu, na severozápad na Jedlovou či Tolštejn. Na Šébr se tedy lze dostat jak po trase magistrály (Prácheň – Polevsko – Jedličná – Kočárovka – Nová Huť), tak lze začít až zde, protože je tu parkoviště, na blízkých Nových

FOTO: MATYÁŠ GÁL

Pohled na lávku na Šébru, Jedlovou a Tolštejn Hutích pak zastávka autobusu i vlaku. Kromě toho je ještě možné se na Šébru octnout cestou od nádraží v Jedlové, což je díky skvělému vlakovému spojení velmi častý případ. Z nádraží v Jedlové lze k Šébru vyrazit nejkratší cestou na východ po žluté a zelené turistické směr Pod Stožcem, tato zelenožlutá se po cca 500 m napojuje na stopy na cestě zvané Točna, ale pro lyžaře je příjemnější ke stopám dojet jinak: z nádraží jet (sice opět) po žluté a zelené turistické, ale severním směrem, cca 700 m po Tolštejnské cestě (vedoucí k hradu Tolštejnu, ale až k němu je většinou běžkování nemožné) a následně k již zmíněné Točně zabočit ostře vpravo na východ. Po Točně dojedete až k již zmíněné státní silnici č. 9, kterou bez zutí lyží na Šébru přejdete po té krásné lávce „Zoserovce“. Ze Šébru doporučuji běžet k Chatě Luž po Nové cestě (cca 6,5 km). Je to příjemné mírné stoupání, z něhož lze odbočkami vytvářet různé okruhy a použít lze i německé stopy. Navíc z Nové cesty jsou hezké výhledy na Jedlovou a Tolštejn. Z Chaty Luž lze návrat na Šébr provést i jižní trasou k Jánu (k parkovišti

u sochy sv. Jana Nepomuckého, po cyklostezce 3061 či žluté turistické značce). Sjezd délky 2 km láká k tomu pustit to bez brzd až dolů, ale ten končí sice nikoli frekventovanou, ale přesto asfaltovou silnicí. Z Jána se lze na Šébr vrátit buď nejkratší cestou po zelené turistické značce (přes rozcestí Pod Bouřným), nebo delší a mírnější cestou přes Ptačinec. Z Jána lze pokračovat i na jih na Milštejn a Cvikov, ale tuto trasu proběhanou nemám, takže zde radami neposloužím.

Veřejnou dopravou tak snadno, že auto vám bude vyloženě překážet

Pokud jste se rozhodli následovat mé stopy a poznat Novoborsko od západu, je naprosto ideálním nástupním místem zastávka autobusu Prácheň-prodejna. Značení i stopy (nikoli jen mé) totiž začínají právě zde, doslova přímo u zastávky. Autobus z Nového Boru sem o víkendech jezdí po 2 hodinách, v pracovní dny každou hodinu. Právě z Práchně doporučuji celé putování začít, neboť jde o začátek magistrály, nejzápadnější místo obvyklé úpravy stop a skvělé východiště pro cesty k Polevsku.

Pokud chcete začínat naopak na severní výspě celé oblasti a běžet třeba z Jedlové na Šébr a Luž, tak sem je cesta ještě snažší. Nádraží Jedlová je na trati Děčín – Rumburk, přímé vlaky do Jedlové jezdí i o víkendu každé 2 hodiny a mezi ně jsou vložené ty s přestupem v České Lípě. Z nádraží v Jedlové je to na Šébr jen 3 km, ještě kratší je alternativní přístupová cesta na Šébr z vlakové zastávky Nová Huť v Lužických horách, odkud je to jen 1,5 km. Jde o trať Mladá Boleslav – Jedlová – Rumburk, takže napojení je dobré jak na Jedlovou, tak na např. Nový Bor, odkud jezdí autobusy do již zmíněné Práchně. Stejně jako na Jedlovou, i na Novou Huť jezdí vlaky ve dvouhodinovém taktu. Jen pár desítek metrů od ní na zastávce Svor, Nová Huť staví i autobusy, a to dokonce přímé na Prahu (linka 400 a další). Pozor, v této oblasti staví jen zde, na samotném Šébru nikoliv! Ale je to odtud na něj jen okolo 1 km, takže i když je cesta zatím všelijaká (viz níže), ten kilometr jde s opatrností popojít i po dostatečně široké výše zmíněné státovce č. 9.

MAG CESTOVÁNÍ

Parkování pro motoristy Přestože jsem putoval bez auta, snažil jsem se všímat si i parkovišť a alespoň ty zjevně použitelné zaznamenat. Po mém soudu je tu parkovišť dostatek, v okolí Polevska nejméně sedm. Pokud to vezmu dle polevského webu po trase z Práchně na Kočárovku, tak jsou to tato:

FOTO: MATYÁŠ GÁL

Polevsko – pod hřištěm (na silnici mezi Polevskem a Arnultovicemi, 50.784247N, 14.532080E) Polevská náves (50.787530N, 14.537830E) Jedličná – lyžařská bouda (na silnici mezi Polevskem a Kytlicí, 50.795641N, 14.543066E) Polevsko – u sjezdovky (50.788263N, 14.533582E) Polevsko – u kostela (50.786119N, 14.528904E) Nad Polevskem u kapličky (na silnici mezi Práchní a Polevskem, 50.785034N, 14.522338E) Krajní možností je zaparkovat u Panské skály v Práchni (50.770977N, 14.485259E).

Pod Tolštejnem

Činnost spolků a úprava stop

Lyžování v Lužických horách začalo již na začátku 20. století, kdy zde tehdy Němci zakládali řadu spolků, v okolí dokonce fungovalo několik skokanských můstků, např. u Nového Boru nebo na Polevsku. Běžecké lyžování ve své organizované podobě má nejdelší tradici právě na Polevsku, a to od druhé poloviny 20. století. Zde od 70. let probíhaly první závody, konkrétně Lužická 20 (nyní je Lužická dlouhá 10 a 30 km). Větší rozmach nastal v 80. a 90. letech 20. století, kdy se na Polevsko pořídil první skútr značky Buran. Historický vývoj byl podobný jako v Jizerkách – nejdříve se začaly upravovat tratě pro závody a tréninky závodníků, poté se v 90. letech úprava rozšířila i pro veřejnost. Dalším zlomem, jež přinesl zkvalitnění úpravy stop, byl projekt „Zažít vrcholy“ realizovaný svazkem obcí Novoborska, díky němuž byla v letech 2012–2013 nakoupena technika na

úpravu stop, a tím se z původně udržovaných 15 km stalo současných až 120 km. Navíc na Jedličné vzniklo zázemí pro běžkaře, kterému se nyní neřekne jinak než „Lyžařská bouda Jedličná“. Právě tato Lyžařská bouda je zázemím již zmíněného závodu Lužická 30 pořádaného spolkem Ski Polevsko, z.s. Další jím pořádaným závodem je Polevská lyže. Přestože sezóna 2023/2024 přinesla několik víkendů s lyžovatelným sněhem, na termíny obou závodů připadla obleva, takže se ani jeden z nich neuskutečnil. Je to, zejména v posledních letech, bohužel častý jev, takže konání těchto závodů vždy raději ověřujte průběžně na facebooku spolku. I kdyby to na závody nebylo, vězte, že místní spolky vzorně upravují maximum tras, jakmile to sněhové podmínky dovolí. Více jak 10 let přispívá na údržbu tratí v Lužických horách Liberecký kraj spolu s obcemi, sponzory

a drobnými dárci. Od roku 2022 přispívá na zimní údržbu i Ústecký kraj. Dohromady se od Libereckého a Ústeckého kraje jedná o částku 500 000 Kč, která se rozděluje mezi až deset subjektů (obce, spolky). Každý spolek či obec má alespoň jeden stroj na úpravu stop. Ve Ski Polevsko mají skútr a nově i čtyřkolku s pásy. Když napadne dostatek sněhu, tak s úpravou v okolí Polevského vrchu nad vlekem a na tzv. Ledovci pomáhá rolba ze sjezdovky, tedy z areálu Sjezdovka & Bikepark Polevsko. Čtyřkolku s pásy mají ještě v Prysku, jiné subjekty mají skútr. Ski Polevsko má na starost úpravu centrální část kolem Polevska: od kapličky (lokace viz výše) k vleku, dále kolem Medvědí hůrky na Jedličnou, z Jedličné na Kočárovku a dále trasu Lužické magistrály až na Novou Huť. Tedy včetně trasy z Kočárovky v úseku Malý Buk – Nová Huť.

FOTO: FACEBOOK SKI POLEVSKO, Z.S.

FOTO: FACEBOOK LUŽICKÉ MAGISTRÁLY

Polevský vrch – alfa a omega veškerého dění na Polevsku a okolí

Na Luži upravuje stopy pan Jiří Horák. Velké díky za to! úsek zatím neupravuje. Od roku 2024 zde údajně měl Liberecký kraj budovat přístupovou cestu – propojku pro běžkaře, pěší a cyklisty podél silnice č. 9. Když jsem zde byl v lednu 2024, bylo nutné část cesty jít po

Lužické hory – krajina spojená s kulturou jako žádná jiná

Lužické hory nabízí kromě skvělého běžkování hned několik míst, která jsou pro milovníky filmů doslova kultovní. Na západním okraji obce Prácheň (50.769802777778N, 14.484180555556E) se nachází Panská skála – varhany, které si „zahrály“ v pohádce Pyšná princezna. Varhany jsou skvěle dostupné a při výjezdu z Práchně směrem na Kamenický Šenov je nelze přehlédnout. Dalším místem s přesahem do filmového kumštu je pomníček Tomáše Holého. Připomíná místo, kde T. H. 8. března 1990 ve věku nedožitých 22 let zemřel při úplně zbytečné autonehodě. Pomníček tohoto skvělého herce najdete na výjezdu z Polevska směrem na Kytlici (50.7912622N, 14.5387036E). A nakonec, vlastní Kytlice je obec, kde mělo a má chalupu nemálo herců, například Taťana Fischerová, Vlastimil Brodský, Miroslav Horníček nebo Zdeněk Řehoř.

Poděkování: Kromě Matyáše Gála, který poskytl své fotografie, děkuji zejména Honzovi Šmídovi ze Ski Polevsko, z.s. za velmi cenné připomínky.

FOTO: MATYÁŠ GÁL

O úpravu navazujících úseků se starají jiné spolky: louku nad Arnultovicemi a trasu od novoborské benzínky ke kapličce a dále k vysílači a na Prácheň upravuje organizace Orel z Okrouhlé, konkrétně pan Zdeněk Mejtský. Okolí Jedlové od Křížové cesty přes Dlouhou míli, kolem hory Jedlové a dále od nádraží v Jedlové směrem k Šébru upravuje Adrenalin park Jedlová, konkrétně pánové František Mašek a Petr Dopita. Stopy na Luži mají na starost manželé Jiří a Hana Horákovi z Lyžařské boudy na Myslivnách, která je v sousedství Chaty Luž. Kdysi provozovali vlek v Horní Světlé, což už neplatí, nyní se orientují na běžkaře. Mají skútr a reporty o stavu stop dává paní Hanka poctivě na facebook jakožto Hana z Luže. Stopy v okolí Luže upravuje i německá obec Waltersdorf. Dále na východ na Krompach se dosud běhalo bez strojové úpravy, ale obec Krompach dostala starší polevský skútr, takže i zde se dá očekávat budoucí strojová úprava. Jedinou vadou na kráse je úsek Nová Huť – Šébr. Z důvodu chybějící propojky se tento

(naštěstí dostatečně široké) silnici a na části se obrnit trpělivostí při obcházení padlých stromů a jízdě v ochotnicky vyšláplé stopě. Takže lidé tu stávající provizorní podobu propojky samozřejmě využívají, není problém ji celou obejít po silnici, jde jen zhruba o kilometr, ale komplikace to prostě je. Až bude propojka vyřešena, obě části magistrály se tím spojí a to bude velká událost.

Kostel svaté Máří Magdaleny v Mařenicích, barokní kostel, který najdete v podhůří Lužických hor

MAG CESTOVÁNÍ Impulzem k obnově běžkařských stop v okolí Hojné Vody byl – vedle zápalu provozovatele, členů a sympatizantů Sportklubu Hojná Voda – dotační titul, který vydala Nadace ČEZ právě za účelem obnovy infrastruktury běžeckého lyžování. Z jejích zdrojů se proinvestovalo 300 tisíc korun, obec Horní Stropnice pak přidala dalších 20 tisíc

Železnou oponou k pralesu

TEXT A FOTO: PETR SOCHA

Za novou stopou

do Hojné Vody Novohradské hory nepatří mezi známé běžkařské oblasti – ba naopak by se o nich dalo říct, že jsou spíš skrytým tajným koutem, kam se s běžkami vydávají jen místní nebo znalci. Přesto nebo právě proto je to místo, které stojí za lyžařskou návštěvu – zažijete tu nebývalý klid a kulturní kontext, na který nenarazíte nikde jinde.

A právě nadšenci z SK Hojná Voda s pomocí obce vybudovali, vyznačili a udržují trasy, po kterých se lyžaři mohou vydat za aktivním odpočinkem na běžkách do jedinečných přírodních koutů zapomenutých Novohradských hor. Není mnoho míst, kde se můžete prohánět na lyžích v pásech bývalé železné opony, skrze dávno zaniklé osady, kde někdejší čilý život člověka připomenou jen nenápadné relikty jako solitérní kaple, prastará studánka či osamělý ovocný strom… Anebo kde se na lyžích dostanete přímo na hranici skutečného pralesa se stromy starými přes 400 let! Hojnovodský prales, po jehož hranici stopy vedou, je jedna z nejstarších přírodních rezervací ve střední Evropě, založil ji roku 1838 osvícený hrabě Jiří Buquoy.

Pouze pro klasiky

Běžecké stopy jsou upravovány stopařem zapřaženým za skútrem, který řídí některý ze zdejších obyvatel a členů SK Hojná Voda. Luboš, Martin, Aleš, někdy Petr a další, jak má

ěžkařské centrum Novohradských hor najdete v obci Hojná Voda, kam vystoupáte skrze Dobrou Vodu kolem slavného poutního kostela Panny Marie ze střediskové obce Horní Stropnice. Tak se dostanete do nitra masivu Novohradských hor, pohoří, které se táhne hluboko na rakouské území. I na menší české části ale bývají příznivé podmínky pro zimní sportovní aktivity. Běžkařská oblast se rozprostírá v krajině širokého sedla mezi Vysokou (1 034 m n. m.), třetím nejvyšším vrcholem české části Novohradských hor, a krajinově výraznou Kraví horou (953 m n. m.) s rozhlednou na svém vrcholu. Při typických sněhových zimách se tu může lyžovat od prosince do března, byť ani letošní zima se sněhem zatím moc pochlubit nemůže. Sněhová jistota Novohradek v posledních zimách značně poklesla, přesto tam pravidelně, obvykle začátkem února, pořádá místní sportovní klub SK Hojná Voda běžkařský závod Hojnovodská zlatá lyže.

V Hojné Vodě se pořádají závody nejen pro dospělé, ale i pro děti a juniory

Velká informační tabule stojí na parkovišti U lípy a nedaleko parkoviště na návsi. Vedle výběru tras a základních informací obsahuje i instrukce k uhrazení dobrovolného příspěvku na údržbu a správu tras kdo zrovna volno. Stopy se tedy hodí pouze pro jízdu klasickou technikou – vyjma jednoho kratšího okruhu, který se válcuje pro bruslaře pouze v dobách s bezpečnou sněhovou pokrývkou. Technologie úpravy stopy nepřináší elitní kvalitu, jak to známe z velkých hor, ale i to je zdejším specifikem – hlavní krása zde totiž není dokonale vyfrézovaná stopa, ale to, co je kolem lyžaře. A radost, která se urodí v jeho nitru.

Výlety i pro rodiny!

Malá informační cedule funguje jako orientační bod s mapou a ukazatel směru. Vidíte, kde jste, jak daleko je to do startu a cíle, k dalším informačním bodům i jaké vás čeká převýšení

Běžkařské okolí Hojné Vody uspokojí sportovní i začínající lyžaře, ale své si tu najdou také rodiny s dětmi. Členové sportovního klubu, zejména jeho prezident Luboš Šulista, letos iniciovali obnovu běžkařských tras, v rámci níž se vylepšily nejen samotné cesty a můstky, ale také zázemí a servisní technika. A přibyl i zcela nový informační systém, který běžkařům usnadní výběr vhodné trasy, zpřehlední a obohatí putování. Doporučené okruhy jsou barevně odlišeny a na křižovatkách se nacházejí orientační tabule s mapou a základními údaji. Všechny okruhy vyjma zeleného na Starý Holland začínají na stadionu nedaleko (horního) parkoviště na Hojné Vodě, apendix na Starý Holland znamená dalších pět kilometrů navíc.

Trasy kolem železné opony Na nových mapách běžkařských tras jsou vyznačeny linky obou etap železné opony. EZOH je nejstarší „elektrické zařízení ochrany státních hranic“. Do provozu bylo uvedeno během roku 1952, přičemž ve vodičích teklo smrtící elektrické napětí 2 000–6 000 V, v místě napájení i mnohem více. Z úsporných důvodů však plot nebýval pod napětím 24 hodin denně, ale především za snížené viditelnosti a v noci. Po protestech ze zahraničí byla elektřina odpojena v roce 1965 a postupně nahrazena systémem SIS. „Signální stěna“ byla stavěna v letech 1969–1978 a kvůli získání většího operačního prostoru se přesunula výrazně do vnitrozemí. Dráty procházelo nízké životu neškodné napětí. Zkrat při pokusu o prolezení nebo prostřihání byl zaznamenán na rotě s přibližnou lokací (stěna byla rozdělena na krátké max. několikasetmetrové úseky). Běžkařské stopy vedou v dodnes jasně patrných průsecích obou těchto zařízení. Aktuální informace o stavu běžeckých stop na

www.hojna-voda.eu

ADVERTORIAL

„K70 x 70 = 4 900 km“ aneb Krkonošská 70 slaví sedmdesátiny

Legendární závod K70 – s více než půlstoletou tradicí, náročným profilem a neopakovatelnou atmosférou se chystá na oslavu svého 70. ročníku.

ento ročník je doslova přelomový: závod je součástí seriálu Stopa pro život a na jeho organizaci se tradičně podílí trutnovská Lokomotiva společně s KST Academy. Nově usedá do ředitelského křesla Ivana Valentová, zkušená členka organizačního výboru. Vystřídala dlouholetého ředitele a předsedu Lokomotivy Trutnov Petra Musila, jemuž patří velké poděkování za úspěšné vedení v předchozích letech. Co si přeje a očekává Ivana od jubilejního ročníku? „K70 se původně jela jako ojedinělý závod, nejprve 10členných a pak 5členných hlídek. K 70. výročí bych si přála přilákat více závodníků právě v hlídkách, protože to je pro K70 jedinečné a specifické. Myslím si, že by si mohli zavzpomínat vzhledem k výročí závodu i závodníci, kteří se účastnili v minulosti. A hlavně bych přála všem účastníkům, aby si závod užili bez úrazů a jiných komplikací, to je největší odměna pro pořadatele, tedy kromě počasí, které ovlivnit nemůžeme.“

A co čeká na samotné závodníky? Místo tradičních odznaků si ze 70. ročníku odvezou originální nerezové medaile z dílny trutnovské společnosti Kasper Kovo, jejíž majitel Rudolf Kasper sám kdysi K70 úspěšně absolvoval. „Na Krkonošskou 70 mám dvě intenzivní vzpomínky. Jednou se nám podařilo s Loko Trutnov obsadit 2. místo a pak jeden ročník jsem strávil od Vosecké boudy na laně za vynikajícím trutnovským běžcem Pavlem Vojáčkem. Jak se říká, není každý den posvícení, ale týmový zážitek to byl vždy silný.“ Pohádkové prostředí Krkonoš se pyšní nejen svou nádhernou krajinou, ale i bohatou historickou a kulturní tradicí. Tento závod je oslavou přírodní krásy, která se rozprostírá na území mezinárodního významu a chráněné krajinné oblasti. Trať se vine po hřebenech Krkonoš se startem a cílem ve Ski areálu Sv. Petr ve Špindlerově Mlýně. Vede skrze nejkouzelnější zákoutí hor, které

Organizátoři kladou velký důraz na bezpečnost a pohodlí účastníků, a proto se můžete spolehnout na skvěle značenou trasu, občerstvovací stanice rozmístěné po celé délce trasy a v případě potřeby na pomoc profesionálních záchranářů a dobrovolníků, kteří jsou připraveni pomoci v jakékoli situaci. V průběhu závodu nebudou chybět ani doprovodné akce, které zpříjemní váš pobyt v Krkonoších a poskytnou zábavu pro celou rodinu. Nezmeškejte tuto příležitost stát se součástí něčeho většího. Krkonošská 70 je víc než jen závod. Přijeďte si vytvořit vzpomínky, které vás budou provázet po celý život. Zapište si do kalendáře 8. březen 2025 a přijeďte si vychutnat sportovní výzvu, nádherné výhledy a radost z pohybu na čerstvém horském vzduchu. Těší se na vás pořadatelé Stopa pro život, Lokomotiva Trutnov a KST Academy. potěší oko každého účastníka, ať už se vydáte na náročnější variantu hlavního závodu nebo lehčí a kratší tratě, které jsou připraveny pro začínající závodníky. K70 je nejen sportovním kláním, ale i společenskou událostí, která přitahuje stovky sportovců a nadšenců z celé republiky i ze zahraničí. V minulých letech jsme měli čest přivítat jak profesionální sportovce, tak amatéry, kteří si přijeli užít jedinečnou atmosféru. Výzva, kterou K70 představuje, je nejen o překonání vlastních limitů, ale i o sdílené radosti z úspěchu spolu s dalšími milovníky

sportu. Přihlásit se můžete nejen jako jednotlivec, ale je možné závod absolvovat i v týmu. Právě týmová spolupráce a duch vám pomohou překonat všechny výzvy, které vás na trati čekají. Buďte i vy součástí této nezapomenutelné akce a oslavte společně s námi sedmdesátiletou historii K70. Samotné přihlášení do závodu je jednoduché. Navštivte naši oficiální www.krkonosska70.cz, kde se dozvíte všechny potřebné informace o registraci, platbě startovného a dalších organizačních detailech.

Letošní výroční medaile z dílny trutnovské společnosti Kasper Kovo

1. MISTROVSTVÍ SVĚTA V LYŽOVÁNÍ

Zrcadlovky

Kolonáda

Janská hora

Zlatá vyhlidka Hoffmannova bouda

Modré kameny Nad Černým Dolem

Klausův důl

D O V Á Z Ý LYŽAŘSK 8.ÚNORA

2025 NĚ JANSKÉ L ÁZ

Zveme vás na výjimečný závod kopírující původní trať i pravidla závodu na 18 km z roku 1925 Kategorie : JASANKY, SKIALPY

Přijďte aktivně prožít historii lyžování a odneste si na památku kopii originální mistrovské medaile.

Vítěz závodu a držitel rekordu Otakar Německý 1:43,48

Přihlášky a více informací:

www.ﬁs1925.com

FIS1925JL

1. MISTROVSTVÍ SVĚTA V LYŽOVÁNÍ - JANSKÉ LÁZNĚ

Kolonáda

1. MISTROVSTVÍ SVĚTA V LYŽOVÁNÍ

PROGRAM PÁ

31.1.- 9.2. JANSKÉ LÁZNĚ

ples ve stylu 20. let 31.1. 20:00 - Reprezentativní (Kolonáda)

PÁ

výstavy Cesta k 1. mistrovství 1.2. 13:00 - Vernisáž světa v lyžování 1925 (Sokolovna)

- Každý mistr maže Klistr. Aleš Suk 7.2. 18:30 19:30 - Repríza divadla Rendezvous 1925 (Kino Vlast)

Start Historického závodu na 18km FIS 1925 8.2. 10:00 - (Kolonáda)

Lístek

14:30 - Setkání pamětníků zimních sportů (Kino Vlast) 18:00 - Koncert ZUŠ Hostinné (Evangelický kostel) 19:30 - Premiéra ochotnického divadla Lístek Rendezvous 1925 (Kino Vlast) 20:30 - Koncert kapely Jakž Takž (Black Hill)

- Občerstvovací stanice a divácká fan zóna (Stezka korunami stromů) - Půjčovna dětských jasanek, dětský skokanský můstek, ukázkový workshop o výrobě jasanek, desková hra Závod na 18 km (Kolonáda) 12:00 - Hromadný nezávodní výlet na jasankách z kolonády na Hofmanky 12:30 - Film Synové hor (Kino Vlast) 14:30 - Venkovní koncert Lucie Eva a Komár - folk, pop, rock (Kolonáda) 16:00 - Venkovní koncert SickDays - ska punk 17:00 - Přednáška Soni Boštíkové (Kino Vlast) 18:00 - Vyhlášení závodu (Kolonáda) 19:00 - Venkovní koncert Cirkus Problem - dance music-klezmer (Kolonáda) 20:00 - Jiří Týfa - hity 1. republiky (Kavárna Janský potok) 20:30 - Koncert Lucie Eva a Komár (Bellevue) 22:00 - Sunlab.cz - elektroswing (Black Hill)

od 10:00

- Beseda o životním osudu Emmericha Ratha (Kino Vlast) 2.2. 14:00 19:00 - Film Poslední závod (Kino Vlast)

3.2. 19:00 - Film Komu patří pohár (Kino Vlast) ST sjezdové závody. Všechny 5.2. 17:00 - Večerní věkové kategorie, lyže, snb (Duncan)

Lístek

19:00 - Koncert místního legendárního uskupení Relaxbeat (Black Hill)

ČT

vítězných ﬁlmů z Mezinárodního 6.2. 18:00 - Promítání horolezeckého ﬁlmového festivalu (Kino Vlast) Lístek

Lístek

9.2. 13:00 - Retro karneval na lyžích (Idyla)

Na neoznačené akce je vstup volný. Lístek - nutno zakoupit lístek, info na www.ﬁs1925.com. Prodejní infostánek ve foyer kina Vlast otevřen denně 16–19 hodin. Lístek Výstava v Sokolovně otevřena St, Čt, Pá, So, Ne 13–18 hodin. Restaurace Lesní dům obohatí jídelníček o prvorepublikové speciality. Bohdan Holomíček: Janské Lázně minulého století, výstava fotograﬁí v bývalé Lesance, otevřeno denně 10–18 hodin.

základní varianta:

inverzní varianta:

www.fis1925.com

80 FOTO: REDBULL

GALERIE

4. ročník Pořadatel

10. - 12. 1.

Krkonoše

7. - 9. 2.

Kraličák

20. - 23. 3.

Pitztal

www.zazijskialpy.cz Hlavní partner

Partneři

FOTO: FISCHER SPORTS GMBH

Užívejte bílého zlata za světla i tmy. Vychutnávejte si každý okamžik, kdy upnete své boty k lyžím a rozjedete se po kouzelně skluzném sněhu. Přejeme vám, abyste zažili tyto cenné okamžiky co nejčastěji a co nejdéle to půjde, ať už je stopa naříznutá, musíte si ji razit sami či si létat po zmrzlém površku volně jako pták až tam, kam vás vítr zavane. Na podzim k vám doletí i další vydání NORDICu – časopisu, který je tu pro vás. Děkujeme za vaši přízeň Redakce časopisu NORDIC

Vstupte do komunity NORDIC! Vstupte do komunity NORDIC! Běžky jsou životní filozofie. Zimní sezóna sice trvá sotva několik měsíců, proto ji však musíme vyždímat na maximum: pohybem, prací na kondici i technice, sbíráním zážitků… a informací. Právě kvůli nim je tu NORDIC. Zajistěte si stálý přístup těch nejvybranějších a nejpodstatnějších informací. Staňte se součástí komunity NORDIC.

nordicmag.cz

NORDIC vychází 2x ročně a k tomu dva sjezdařsko-běžkařské speciály; předplatné stojí jen 100 Kč a se speciály pak 180 Kč! V ceně předplatného získáte bonusové SNOWbony, za které si můžete pořídit na e-shopu SNOW.cz oblečení na běžky nebo další předplatné časopisu NORDIC.

ELEKTRONICKÉ ČASOPISY:

S/LAB SKATE

RYCHLE, BEZ OHLEDU NA SNĚHOVÉ PODMÍNKY Základna G5% a struktura SL22 vynikají v různých sněhových podmínkách, které můžete na závodní trati potkat. Pohyblivé vázání Shift Race doladí váš výkon.