SNOW 158 - únor-březen 2025 by SNOW media

SKIPAS ZDARMA 158 – ÚNOR–BŘEZEN 2025

LYŽOVÁNÍ FREERIDE SKIALP

JAPONSKO 100LETÝ STAŘÍK, KTERÝ VYSKOČIL Z VLEKU A ODJEL LAVINY: ČERNÝ DEN V JESENÍKÁCH

100letý stařík, který vyskočil z vleku a odjel

HINTERSTODER WURZERALM

SNOW 158 ÚNOR–BŘEZEN 2025 CENA: 100 Kč / 4,99 EUR

To je Rakušan Gottfried Bistumer

RESORTY: VYSOKÉ A NÍZKÉ TATRY, ENGELBERG, PASSO TONALE KOMETY SVĚTA BĚŽEK: THERESE JOHAUG A LUKÁŠ BAUER LAVINY: ČERNÝ DEN V JESENÍKÁCH DOBRODRUŽNÉ PUTOVÁNÍ LAPONSKEM

WWW.SNOW.CZ

JAPONSKO

ČESKÉ STOPY U ZRODU FENOMÉNU JAPONSKÉHO LYŽOVÁNÍ

Užij si skvělé chvíle s PRIMETIME! Nová revoluční technologie pro lidí, kteří chtějí lyžovat lépe. Méně námahy, více carvingu.

ELANSPORTS.COM/PRIMETIME

THEODOR VON LERCH – muž, který dal Japonsku lyžování Theodor von Lerch (1869–1945), na obrázku vpravo, byl rakouskouherský důstojník narozený v Bratislavě, zároveň také nadšený lyžař, žák Matyáše Žďárského. Sloužil v Praze a v pevnosti Josefov, aby byl v letech 1910–1912 vyslán do tehdy silně izolovaného Japonska coby vojenský pozorovatel. Přivezl si i lyže. A díky němu se z lyžování stal v Japonsku hit. Dodnes je tam oslavovaná osoba: ve městě Joetsu, kde 12. ledna 1911 proběhla jeho první lyžařská přehlídka, má sochu, hned vedle národního lyžařského muzea. A ten den, 12. leden, se v Japonsku každoroční slaví „den lyžování“.

FOTO: MĚSTO JOETSU

4 ROOTS

FOTO: REDBULL

6 OBSAH

WORLD CUP

RESORT

16| 18| 24| 28| 30| 40| 44| 48| 52| 54| 56|

60| 64| 68| 72| 80| 86|

ORLD CUP W NEWS T HERESE JOHAUG: SPORTOVNÍ POPRAVA ZA SPÁLENÉ RTY Č ERNÉ DNY SVĚTOVÉHO POHÁRU: DANIEL ALBRECHT O LYMPIABAKKEN: MAJSTRŠTYK BERNHARDA RUSSIHO L UKÁŠ BAUER VLASTNÍMA OČIMA: KURÁŽ DĚLAT TO PO SVÉM N OSTALGIE ZAŠLÝCH ZIM: LYŽOVÁNÍ ZA NACISMU

T ITLIS: DLOUHÁ JARNÍ SEZÓNA NA LEDOVCI I MIMO NĚJ T ATRY – NEJPŮSOBIVĚJŠÍ LYŽOVÁNÍ NA SLOVENSKU T ONALE: CENOVĚ PŘÍVĚTIVÉ LYŽOVÁNÍ OD LESŮ PO LEDOVEC 7 DŮVODŮ, PROČ NAVŠTÍVIT DOLNÍ MORAVU S LOW&RELAX: FALKENSTEINER HOTEL MONTAFON – PĚT HVĚZDIČEK PRO MALÉ DĚTI L ANOVKY NA OSTROVĚ MADEIRA

1 00LETÝ GOTTFRIED BISTUMER: POMALU JEZDIT MĚ NEBAVÍ S TÁ DRUHÁ ZIMA TRUTNOVSKÝCH JEZDCŮ NA SKI RECENZE: SJEZDOVÉ BOTY ARMADA AR ONE S KI WITH ME: TEN DEN, KDY NEUDĚLÁM OBLOUK A PUL NEWS

Vítěz letošního Hahnenkammu, Kanaďan James Crawford. Na stupně vítězů ho doprovodil ještě krajan Cameron Alexander, který skončil třetí. Vůbec se nedivíme Donaldu Trumpovi, že by chtěl takové lyžaře do svého týmu...

Takto označené články stojí obzvlášť za pozornost – jsou exkluzivní, mimořádně čtivé nebo poučné.

FOTO: SALOMON

8 OBSAH

SKIALP & FREERIDE

94 | 104 | 108 | 114 |

L YŽOVÁNÍ – NÁRODNÍ BOHATSTVÍ JAPONSKA L AVINY V ČESKU: I ZKUŠENÍ SKIALPINISTÉ SE MOHOU CHYTIT DO LAVINOVÉ PASTI NA LYŽÍCH ŠVÉDSKOU KRÁLOVSKOU CESTOU HORSKÝ VŮDCE JURÁŠ ŠEFL: HELISKIING NENÍ SKÁKÁNÍ Z VRTULNÍKU

SNOWbiz

120 | 124 | 128 |

ARKETINGOVÉ TREFY M A MINELY H ORSKÁ STŘEDISKA: JE TO HOLT BYZNYS D OPLŇKOVÉ AKTIVITY SKIAREÁLŮ

Takto označené články stojí obzvlášť za pozornost – jsou exkluzivní, mimořádně čtivé nebo poučné.

sko on

Jap

zie

Gru

cko

Tu re

Isla

rsk

dsk

sko

Švé

vin Slo

lie Itá

usk

SKIALPOVÁ DOBRODRUŽSTVÍ S OPRAVDOVÝMI PROFÍKY

SKIALPOVÉ KURZY A VÍKENDY SKIALPOVÉ VÝSTUPY A HORSKÉ PŘECHODY

www.adventura.cz

SKIALPOVÉ SNY

Adventura je koncesovaná cestovní kancelář se zákonným pojištěním proti úpadku. Všechny skialpové akce organizuje v souladu s platnou legislativou a nejnovějšími bezpečnostními standardy – vedou je profesionální horští vůdci s mezinárodní licencí UIAGM a znamenití lyžaři Víťa Novák, Janek Bednařík, Tomáš Bardas ad.

REDAKCE ŠÉFREDAKTOR

Petr Socha

ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA

Radek Holub REDAKTOŘI

Andrea Rucká Drengubáková (SNOW tour) Michaela Kratochvílová (World Cup) Ondřej Novák (Academy, Market) Tom Řepík (SNOWbiz), Lukáš Vavrda (Freeride & skialp)

KRESBA: ONDRA TŮMA

GRAFIKA

Petr Antoníček Markéta Antoníčková

NOVÁ DOBA

Říká se, že přišla přelomová doba. Jak to Tak nám aspoň zůstala schopnost bylo v letech, kdy se lyžování rodilo, a jak s informacemi, které jsou tedy často už je to dnes? jen externí, pracovat. Nakládat s nimi, Bylo to právě na počátku lyžařského využívat je, ohýbat, kombinovat, sklávěku, když si jeden z pionýrů krkonošdat k sobě, stavět na nich a tvořit. Stále ských svahů zakoupil tehdy horkou byl člověk nucen přemýšlet, nutit svůj novinku, motocykl: Rozebral ho do mozek k činnosti, aby si zajistil obživu posledního šroubku a zase složil, prostě a konkurenční výhodu. Do chvíle, než proto aby pochopil, jak funguje. Lyže přišla umělá inteligence. Aktuálně hrozí, tehdy bývaly z jednoho kusu masivního že podobně, jako jsme zapomněli „pamajasanu, svět byl prostý a uchopitelný, tovat si“, brzy zapomeneme i „myslet, rozebíratelný a zase složitelný. Opravipřemýšlet“. Jak je to svůdné: místo úportelný. ného studia, hledání řešení problému se Leč člověk touží po pokroku. Mechanické prostě zeptat aplikace v telefonu… (Exisstroje se vylepšují, a tedy komplikují, až tují studie, že už to tak opravdu je.) jsou natolik složité, že si jeden netroufá Poslední lidské, co zatím není nahrazeno otevřít kapotu motoru svého vozu – proč stroji, jsou naše srdce, či chcete-li, duše. by to ostatně dělal, když tam stejně neuČlověk musí fungovat jako komplexní vidí nic, co by mohl pozměnit, opravit. celek, ale pokud převáží aspekt srdce, Dnes vše řídí mikročipy, které už nerourčitě to s námi nedopadne zle. zebere nikdo. Ač je tedy dnešní doba už „přelomená“ Vědění už je tolik, že ho jedinec nedoa radikálně jiná, základ je stejný jako káže pobrat, lidé se musí specializovat. kdykoli dříve. Není důvod ztrácet naději. Tak vznikl internet, kam si lidé mohou A také s jistotou víme, kam investovat: vědomosti odkládat a vracet se k nim. právě do svých srdcí. K těm svým i ke všem ostatním. Internet A to nejlépe rovnou tu nejtvrdší měnu a jeho nekonečná úložiště způsobily, že – lyžování. Možná jediný sport, který lidská paměť ztrácí na významu. Kdysi vedle uspokojení pohybového hladu umí jsme si přečetli knihu, a pokud jsme paralelně naplnit naše potřeby duchovní: chtěli s informacemi v ní obsaženými radostí z pohybu, z rychlosti, čistotou dále v životě pracovat, museli jsme si je blyštícího se sněhu a mrazivého vzduzapamatovat. Důležité jsme si nechali chu, estetikou horských obrazů, hřejivou a nepotřebné zapomněli. Dnes už si nic blažeností slunečních paprsků, poznávápamatovat nemusíme. Je to velmi pohoním nového… dlné, z evolučního hlediska to ale znaVyužijte proto každý lyžařský den! A na mená, že člověk o svou paměť přichází. podzim na shledanou! Petr Socha a SNOW Nepotřebuje ji, tak ji ani nekultivuje.

INZERCE

Petr Socha, Radek Holub Tomáš Rucký (SNOWtour) Tom Řepík (SNOWbiz) DISTRIBUCE

Andrea Rosenbaumová INTERNET

Radek Holub, Tomáš Roba SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Lukáš Vavrda E-mailové schránky: jmeno.prijmeni@snow.cz AUTOŘI

Roman Gric, Tomáš Haisl, Petr Havelka, Ondřej Katz, Jan Klouček, Eva Kubániová, Jimmy Petterson, Radim Polcer, Fredrik Schenholm, Kateřina Sochová, Aleš Suk, Ondra Tůma, Michael Turek, Alena Zárybnická

SNOW, Č. 158, ROČNÍK XXIII.

VYDAVATEL

SLIM media s.r.o. Husitská 344/63, Praha 3 IČ 27175511

ADRESA REDAKCE

SNOW Husitská 344/63 130 00 Praha 3 redakce@snow.cz INZERCE inzerce@snow.cz

PŘEDPLATNÉ Česko: www.snow.cz/predplatne predplatne@snow.cz ( 775 My SNOW (775 697 669) Slovensko: www.ipredplatne.sk objednavky@ipredplatne.sk Cena výtisku: 100 Kč / 4,99 EUR MK ČR: E13878 ISSN: 1214-0007 Rozšiřuje: Mediaprint & Kapa Pressegrosso s.r.o., PressMedia s.r.o. a síť sportovních prodejen. Vychází 7x ročně. Toto číslo vyšlo 13. února 2025, další vyjde v říjnu 2025.

JAZYKOVÁ KOREKTURA

OBÁLKA/FOTO: Florian Monot / Dynastar

PŘEKLADY

Články označené jako advertorial jsou komerční prezentací. Články v rubrice SNOWtour obsahují product placement.

Tereza Kožíšková Kateřina Sochová

Náklad je ověřován ABC ČR.

ODBORNÍ PARTNEŘI Svaz lyžařů České republiky Asociace profesionálních učitelů lyžování Asociace horských středisek ČR

Všechna práva vyhrazena. SNOWmag je ochrannou známkou. © SLIM media s.r.o. 2025

www.snow.cz/casopis ELEKTRONICKÉ ČASOPISY:

T u n e Yo u r T U R N

Ona je zpět! Byl to poslední závod v její kariéře. Původně toužila pověsit lyže na hřebík až po mistrovství světa v Cortině d’Ampezzo v roce 2021, a rozloučit se tak na jedné ze svých nejoblíbenějších tratí. Vždyť kdo by si ji nepamatoval v plné síle, když se proháněla mezi skalami v Dolomitech, přičemž za ní vlál dlouhý blonďatý cop. Končila ovšem už na šampionátu v Åre 2019. Bolesti byly příliš silné, tak se rozhodla jet ve Švédsku jen jediný sjezdový trénink. I tak dala vrcholovému sportu sbohem ve velkém stylu – odjížděla s bronzem za královskou disciplínu. Když její někdejší souputnice za dva roky bojovaly o cenné kovy na Olimpii delle Tofane, sledovala to už jen jako

divačka. Na sociální sítě pravidelně postovala příspěvky z posilovny, kde si dál jela svou zaběhnutou rutinu, snad nikoho ale nenapadlo, že to ještě není definitivní konec. Jenže od prosince je comeback Lindsey Vonn skutečností, umožnila jí to operace, při níž získala částečnou náhradu kolenního kloubu. Zkraje vlétla do Světového poháru ohromujícím tempem – zapsala 14., 10., 6. a dokonce 4. místo – později přece přišly nějaké výpadky. Přesto se jí podařilo dostat se do nominace a ona se tak v Saalbachu-Hinterglemmu představí už na svém devátém mistrovství světa, přesně dvacet let od toho prvního v italském Bormiu. Chvíli se dokonce spekulovalo o sestavení páru Mikaela

Shiffrin – Lindsey Vonn do nové disciplíny, kterou je týmová kombinace. Mnohým fanouškům lyžování přitom šla hlavou hláška: „Jmenujte ikoničtější duo než...“ Bohužel proti byl zdravotní stav mladší závodnice, která se ještě stále necítí stoprocentně fit po svém úrazu z Killingtonu a rozhodla se startovat jen ve slalomu a obřáku. Tak či onak, tento návrat přitáhl opět pozornost k závodnímu alpskému lyžování. A třeba i přinesl inspiraci a posílil lidi, které limitují nějaké trable. Co bude dál? Snad jeden splněný sen, Lindsey Vonn se nechala slyšet, že by chtěla závodit na olympiádě, která zavítá příští rok do Cortiny d’Ampezzo. A pak? Prostě skončí.

(mk)

FOTO: RED BULL

16 WORLD CUP NEWS

SNOW.cz/SP

Ondřej Novák

JJN

Van Deer jede i bez Deera!

Vůbec by mě nenapadlo, že by ten příběh mohl skončit takhle blbě. Dokonce tak blbě, že jsem pravidelnou rubriku „Jak jel Jelen“ musel přejmenovat na „Jak Jelen nejel“. Nebo jak Jelen dojezdil. Marcel si poprvé v kariéře udělal koleno. Vyhrál osm křišťálových glóbů a odešel se ctí. Po pěti letech mu to nedalo, vrátil se, jezdil tužku, a ještě si utrhnul vazy v koleni. Takový konec bych nepřál ani největšímu nepříteli. Ale co si budeme, pro Marcela to možná bylo vysvobození, které jednoduše ukončilo jeho vlastní rozjímání o tom, jestli to byl vůbec dobrý nápad. Ještě, že píšeme letošní poslední číslo. Takhle mi nabourat rubriku uprostřed sezóny by totiž nebylo fér! Srůstej rychle, Jelene, ať ji mohu příští rok zase obnovit v původním znění i s titulky!

Nikdo dodnes neví, proč se vlastně Marcel Hirscher vracel k závodění, ale jedno je jasné. Značka Van Deer se obejde i bez jeho výsledků. Stačí, když na Marcelových lyžích jezdí občas nějaký ten Nor. Třeba Kristoffersen nebo Haugan. Zejména Timon Haugan je letos v ráži a ve slalomu si začíná celou světovou špičku včetně svého staršího mentora mazat na chleba. Van Deer je díky jeho dvěma vítězstvím a jednomu druhému místu ve slalomu spolu s šesti bednami Henrika Kristoffersena na 5. místě v soutěži značek, ve slalomu dokonce figuruje na druhém a v obřáku na třetím místě. Kde jsou všechny ty slavné značky se zástupy zkušených jezdců? Stačí mít dva dobré a jednu malou fabriku se jménem osminásobného šampióna!

FOTO: REDBULL

redaktor SNOW

Všichni tančí sambu!

FOTO: GEPA

Lucas Pinheiro Braathen se letos vrátil po ročním trucování ve velkém stylu. Nejen s novým lakem na nehty a posledním modelem sukně od Moncler, ale také skvělým lyžováním. A první bedna na sebe nedala dlouho čekat. A jak nejlépe oslavit první pódiové umístění než národním tancem? It’s samba time! Braathen tančil poprvé v prosinci v Beaver Creek, a pak ještě dvakrát v průběhu ledna v Kitzbühelu a Adelbodenu. A holky ho v tom rozhodně nechtěly nechat samotného. Za Brazílii sice žádná nejezdí, ale italský temperament se nezapře. Sofia Goggia vystřihla sambu v Beaver Creek jen o týden později než samotný Pinheiro, kterému zároveň poděkovala za lekce tance. To be continued? A do třetice se do brazilského tance pustila i Ester Ledecká. Ta si střihla sambu také v Beaveru, ale pěkně v teple, v teniskách a na koberci a na svých sítích vyzvala Pinheira k „betlu“ o lepší sambu. Bude se tady vlastně ještě vůbec lyžovat?

Já vám to říkal! Jo, to za nás to bývalo jiný. Teď už se řeší jen, jak kdo tancuje a který důchodce se ještě vrátí k lyžování. Ale zas je o čem psát. Kdo byl první, druhý a třetí si můžete přečíst na těch internetech, nebo se tam na nich můžete na ty závody i koukat. Ale kdo měl jaký ponožky a komu víc smrděly, to vám řeknu jen já. A když jsem vám říkal, že jeden z těch důchodců nemá šanci a druhý naopak jo, měl jsem zase pravdu. Zatímco Marcel si radši utrhnul vazy, než aby si utrhnul ostudu, Lindsey Vonn se stala asi první ženou s endoprotézou kolenního kloubu, která nejen že závodila ve Světovém poháru, ale která se s tím umělým kolenem dostala do top 5, a ještě to bylo po čtyřicítce. Fantastické, úctyhodné, demotivující. Záleží, jestli jste dojeli před, nebo za ní. V St. Antonu si každopádně ve sjezdu vyjela 6. místo a o den později skončila v super-G čtvrtá. Bedna jí utekla o tři desetiny sekundy. Co předvede na mistrovství světa v Saalbachu, které právě začalo?

Nová kolekce OAKLEY

www.endorphinrepublic.cz

18 WORLD CUP STORY

TEXT: TOM ŘEPÍK

SPORTOVNÍ POPRAVA za spálené rty Therese Johaug to ale nevzdala. A ještě nekončí.

Byla miláčkem norských fanoušků běhu na lyžích, známá svou nezaměnitelnou drobnou figurou, frekvenčním tempem, všemi svými triumfy, křikem a jásotem po vítězném projetí cílové čáry, a dokonce se vrhla do otevřené náruče krále Haralda V. Aby pak její hvězdnou kariéru zmrzačil jeden z nejbanálnějších dopingových skandálů sportovní historie.

FOTO: IMAGO

herese Johaug se narodila 25. června 1988 a odmala žila v malé vesnici Dalsbygda ve střední části Norska, kde závodila za místní kluby Tynset IF a IL Nansen. Z velkých světových soutěží stihla vytěžit 14 titulů mistryně světa a čtyři olympijská zlata. Vavřínů by mohlo být víc, kdyby mezi lety 2016 a 2019 nebyla neslavně suspendována za absurdní dopingový nález. Po krátkém, leč o to úspěšnějším návratu do soutěžního lyžování, navíc zkomplikovaném pandemickými roky, už byla osobnostně někým jiným. V roce 2022 s patřičnou slávou oficiálně dozávodila – avšak ještě ne nadobro.

Rozjetá kariéra

Do světa velkého lyžování vlétla s kuráží a dravostí sobě vlastní zkraje roku 2007, kdy si dvěma premiérovými starty – a solidními výsledky ve SP – vyjela nominaci na MS 2007 v Sapporu do závodu na 30 km klasicky, v němž ještě jako osmnáctiletá brala překvapivý bronz. Svou debutovou sezónu končila pár týdnů nato ve Falunu při skiatlonu SP – ve stejném závodě, v němž se se svou skvostnou sportovní kariérou loučila Kateřina Neumannová, vzpomínající na ten březnový den takto: „Ta neznámá mladičká Therese, které říkají králík Duracell, za to vzala a mastila si to tam dvacet metrů před námi, až jsem

FOTO: IMAGO

Uplakaná Therese Johaug během tiskové konference po pozitivním dopingovém testu v říjnu 2016 se musela i v průběhu závodu smát!“ Johaug tehdy s Neumannovou těsně prohrála: „Therese jsem porazila, ale pak jsem radši skončila kariéru,“ vtipkuje Neumannová. Na další velkou medaili si drobná Norka (161 cm, 46 kg) počkala do vancouverských ZOH 2010, kde získala zlato ve štafetě na 4 × 5 km; ve stíhacím závodě na 15 km tam dojela šestá a v závodě s hromadným startem na 30 km klasicky sedmá. Pak už se s velkými úspěchy roztrhl příslovečný pytel: na MS 2011 v Oslu brala zlato v závodě s hromadným startem na 30 km volně; další zlato ve štafetě, bronz ve stíhacím skiatlonu a k tomu čtvrté místo v intervalově startované klasické desítce. Na MS 2013 ve Val di Fiemme vyhrála své druhé individuální zlato na volné desítce. Na ZOH 2014 v Soči dojela stříbrná na 30 km s hromadným startem volně, bronzová na 10 km klasicky a bramborová ve skiatlonu na 15 km.

Johaug a její krajan Martin Sundby se stali prvními Nory, kteří ovládli ikonický seriál Tour de Ski, když zvítězili v závodě žen a mužů v ročníku 2013–14. Johaug následně vyhrála malý distanční i velký glóbus SP 2014. Rok nato zářila na MS 2015 ve Falunu se ziskem tří zlatých medailí – ve skiatlonu, na klasické třicítce a obligátně i ve štafetě. Podruhé vyhrála Tour de Ski, když v závěrečné etapě stáhla ztrátu 39 sekund na Ingvild Flugstad Østbergovou a dojela do cíle stoupání na Alpe Cermis s náskokem 2:21 min. Následně znovu vyhrála celkově i na distanci glóbusy SP a sezónu završila jarním triumfem na Ski Tour Canada podobným způsobem jako na TdS, když v závěrečné stíhací etapě smazala 30sekundový náskok Heidi Weng a zvítězila o více než minutu. Až do roku 2016 Johaug trénoval Egil Kristiansen, médii označovaný za jejího nejlepšího trenéra; krom jiného jí významně pomohl zlepšit její tradičně slabší volnou techniku a položil základy

její obdivuhodné vytrvalosti při udivujícím frekvenčním tempu, které svedla zúročit i ve sportech bez lyží: například v květnu 2021 vyhrála už poněkolikáté národní atletický titul v běhu na 10 km časem 31:33,15 min., přičemž do splnění olympijského limitu jí chybělo pouhých 8 sekund. Vraťme se však do osudného roku 2016.

Dopingový šok

V září 2016 byl u Johaug registrován pozitivní test na anabolický steroid Clostebol. Johaug uvedla, že látka pocházela z masti na bolavé, sluncem spálené rty, kterou používala v předešlém týdnu. Tvrdila, že užila mast s názvem Trofodermin, jež v příbalu nemá mezinárodní ani evropské standardizované označení pro dopingovou látku a v Norsku se nepoužívá. Johaug prohlásila, že lék jí podal týmový lékař Fredrik Bendiksen; ten uvedl, že si nevšiml, že obsahuje zakázanou látku. Při výslechu vysvětlil, že zpětně kombinace několika závažných

TVRDILA, ŽE UŽILA MAST S NÁZVEM TROFODERMIN, JEŽ V PŘÍBALU NEMÁ MEZINÁRODNÍ ANI EVROPSKÉ STANDARDIZOVANÉ OZNAČENÍ PRO DOPINGOVOU LÁTKU. osobních příčin snížila jeho soustředěnost a umožnila, aby došlo k nepravděpodobné chybě. Po incidentu rezignoval na svou pozici týmového lékaře. Některé důkazy potvrdily lyžařčinu výpověď; její příznak na rtech byl vyfotografován v médiích dva dny po zakoupení krému, existovala účtenka a bankovní výpis od lékaře o zakoupení krému v tvrzený den. Johaug vyplnila dopingový formulář před dopingovým testem – ten zcela výjimečně upozorní dopingovou agenturu, na jakou neobvyklou látku má testovat. Žalobce (v zastoupení subjektu FIS) se vyjádřil, že „Clostebol nalezený v systému paní Johaug byl výsledkem neúmyslného jednání“ a že „nejednala s úmyslem podvádět nebo získat jakoukoli soutěžní výhodu“. V říjnu 2016 byla Johaug na dva měsíce suspendována norským antidopingovým úřadem. Norský olympijský výbor později Johaug udělil třináctiměsíční distanc. Tento zákaz by vypršel včas, aby běžkyně mohla star-

FOTO: FACEBOOK

20 WORLD CUP STORY

tovat na korejských ZOH 2018, ale v březnu 2017 se FIS proti tomuto rozhodnutí odvolala. Argumentovala, že suspendace byla na spodní hranici trestů a nereflektovala skutečnost, že sportovec přehlédl vytištěný varovný dopingový štítek. V srpnu 2017 vydal Sportovní arbitrážní soud (CAS) rozhodnutí o 18měsíčním zákazu, v důsledku kterého se Johaug nemohla zúčastnit ZOH 2018.

MĚLA JSEM SEN JET NA OLYMPIJSKÉ HRY. JE TO ŠOK, JEŠTĚ MI POŘÁDNĚ NEDOŠLO, ŽE SE MŮJ SEN ROZPADL. NEDOKÁŽU POCHOPIT TEN TREST.

Kolegiální empatie

Před novináře se Johaug postavila den poté, co jí CAS ve švýcarském Lausanne zpřísnil trest; zatímco na dřívějších tiskových konferencích nekontrolovatelně vzlykala, nyní se ovládala více, ale stále působila rezignovaně, často mezi řečí tichým hlasem nepřítomně zírala a bojovala se slzami. Tentokrát už zuřivě nebouchala do stolu ani nevykřikovala bolestí. Přesto byla zdrcená: „Měla jsem sen jet na olympijské hry. Je to šok, ještě mi pořádně nedošlo, že se můj sen rozpadl. Nedokážu pochopit ten trest. Myslím, že je to nespravedlivé. Bylo se mnou zacházeno nespravedlivě.“ Na otázku, zda má pocit, že CAS z jejího případu dělá exemplární případ po letech, kdy norští běžci dominují tomuto sportu, pokrčila rameny a nepřítomně hleděla před sebe. (Její případ přišel nešťastně jen nedlouho poté, co nejlepší mužský běžec na lyžích Martin Sundby dostal dvouměsíční distanc za dopingový prohřešek související s lékem na astma.) Tisková konference se konala na Seiser Almu v italských Alpách, kde se Johaug připravovala sama, protože jí nebylo dovoleno trénovat s kolegy z národního týmu. Jde rovněž o stejné místo, kde si během tréninku spálila rty a kde jí týmový lékař koupil v místní italské lékárně krém na ošetření bolestivých ran na rtech. Její manažer Jørn Ernst byl stejně zdrcený jako Johaug

a musel se od živého rozhovoru s norskou televizí NRK odtrhnout, protože jím cloumaly emoce. Právník Johaug v Oslu Christian Hjort řekl NRK, že on ani Therese nechápou, proč je rozsudek tak přísný: „Nedokáže pochopit, že jí mohou zakázat dvě celé sezony za používání krému na rty, který nemohl zvýšit výkonnost ani mít žádný účinek a za jehož kontrolu převzala odpovědnost spolu s týmovým lékařem.“ Dodal, že když samotné rozhodnutí tvrdí, že nešlo o úmyslné podvádění, zdá se 18měsíční zákaz nepochopitelný a nepřiměřený. Rovněž Norský lyžařský svaz vyjádřil svůj šok: „Nemyslím si, že by zde byla souvislost mezi chybou, která se stala, a následky, které má. Stejně jako mnoho dalších s Therese opravdu soucítím a jsem tímto rozhodnutím zklamán,“ uvedl svazový šéf Erik Røste. Lyžařská šampionka Marit Bjørgenová, největší Theresina soupeřka a zároveň blízká přítelkyně, si posteskla,

že ji rozhodnutí CAS bolí a že je zoufalá, že Therese musí zaplatit tak vysokou cenu v případu, kdy jí bylo ve všech bodech věřeno. Rozhodnutí CAS označila za hluboce nespravedlivé.

Mediální dvojí metr

Dopingový skandál byl přetřásán v médiích doslova po celém světě; bylo nicméně pozoruhodné, jak zahraniční a najmě švédský tisk o případu informoval agresivněji než norský. Mezi Švédskem a Norskem panuje dlouhodobá rivalita, jež se projevuje ve sportovních soutěžích, klasické lyžování nevyjímaje. Význam lyžování v Norsku, zejména běhu na lyžích, je neradno podceňovat; zatímco mnoho západních zemí uctívá své fotbalové hvězdy, nejobdivovanějšími sportovci Norska jsou nevyhnutelně lyžaři. Když tedy Therese, jedna z megahvězd norského lyžování, měla pozitivní dopingový test, Norové byli hluboce šokováni.

V následujících měsících však švédská a norská média vykreslila značně odlišné obrazy skandálu – a také Therese. Norská média se vyhýbala označení případu za dopingový skandál a občas psala o Johaug coby nevinné oběti, zatímco švédská média popisovala zcela odlišnou situaci. Když švédský tisk psal o Johaug, označil ji za viníka dopingu a uvedl, že tento případ je součástí většího problému s norským dopingem. Švédská média byla k užívání dopingu mezi norskými sportovci kritičtější a zdůrazňovala myšlenku, že sportovci musí přijmout osobní odpovědnost za doping, který užívají. Proč však norská a švédská média přistupovala k případu tak odlišně? Dopingové případy tvrdě zasahují do představy, kterou si o sportu veřejnost vytváří jako o čistém soupeření sportovců, jejichž jediným rozdílem je píle,

odhodlání a trénink. V tomto konkrétním případě však mohla být atakována i samotná národní identita. Nabízí se ne tak dávný příklad Finska, jež utrpělo pocit národní hanby, když bylo šest finských lyžařů usvědčeno z dopingu na MS 2001 v Lahti. Něco podobného mohlo podle některých názorů hrozit i v Norsku, které hraje důležitou roli v antidopingovém úsilí, a možná, že tamní mediální scéna byla ovlivněna hrozbou blamáže. Média daného národa logicky projevují snahu chránit vlastní národní identitu spojenou s určitým sportem tím, že obhajují obviněného sportovce. Ale již na nejvulgárnější úrovni odvěká tradiční rivalita mezi Norskem a Švédskem může vysvětlovat, proč švédský tisk o této kauze informoval agresivněji než norský. „Švédské běžecké lyžování má komplex malého bratra,“ odtušil Theresin kolega Petter Northug, známý tím, že si švédské lyžování bere při každé příležitosti nemilosrdně na paškál. Sport odjakživa plní roli strategie měkké síly, kterou národy využívají k tomu, aby se umístily v rámci globální konkurenční zahraniční politiky. Proto když norský sportovec klopýtne, je nabíledni, že Švédsko se na něj vrhne. A pak je tu ještě jedna věc – neortodoxní nadvláda norských běžeckých lyžařů nad ostatním světem, jež je kdekomu trnem v oku.

Noři až příliš dobří

Tato dominance bývá každoročně zřetelná na tradičním skandinávském turné SP, kde mohou domácí státy nasazovat početné národní skupiny nad rámec mezinárodních kvót. Rázem se v první desítce umístí třeba sedm či osm norských závodníků, případně norské štafety vymetou celé stupně vítězů svými dvanácti lyžaři, jako se právě stalo na SP 2015 v Lillehammeru, nedlouho před vypuknutím skandálu.

Zatímco domácím fanouškům se taková situace líbí, z řad ostatních národů rezonují názory, že podobná dominance je sice pozoruhodná, avšak není v principu pro sport přínosná: „Není to vina norského týmu, jsou to všichni ostatní, kdo musí něco dělat,“ řekl norskému rozhlasu Jochen Behle, jenž kdysi trénoval i německou reprezentaci. „Pokud všemu dominuje pouze jeden národ, není to dobré. Naprostá norská nadvláda zabije zájem o tento sport jinde. Jde také o spoustu peněz; zájem o vysílání může mimo Norsko klesnout, stejně jako příjmy od sponzorů.“ Behle navrhoval, aby FIS posoudila zavést rázná opatření: „Možná by měly být menší startovní skupiny, ne 20 Norů, ale třeba jen šest z každé země. Mohly by také být A a B soutěže Světového poháru, přičemž mladší lyžaři (do 23 let) by se účastnili B poháru.“ Na popíchnutí, zda to z Němců udělá lepší lyžaře, když bude vepředu méně Norů, Behle reagoval: „Ne, ale bude to vypadat lépe. Pokud bude moci startovat jen šest Norů, nebude mezi osmi nejlepšími sedm Norů. Ale vítězové budou stejní.“ Norové jsou známí tím, že jsou velmi soustředění v tréninku a jejich kultura zahrnuje i strukturu každodenního života. „Jsme profesionální ve všech oblastech,“ řekl trenér ženského národního týmu Egil Kristiansen listu Aftenposten. „Dbáme na všechny detaily. Není jisté, že ostatní země mají stejné prostředky, aby to dokázaly. Ne všichni mají jasno v tom, co všechno je potřeba udělat, abychom mohli podávat výkony na nejvyšší úrovni. Norsko nemá žádná tajemství; v Norsku mohou sportovci, kteří se potýkali s nemocí nebo zraněním, dostat druhou příležitost rozkvést později.“ Svou druhou příležitost férově obdržela a za pačesy pevně chytla i už plně rozkvetlá Therese.

FOTO: IMAGO

22 WORLD CUP STORY

FOTO: FACEBOOK

NIKDO NIKDY V BĚŽECKÉM LYŽOVÁNÍ NEDOMINOVAL TAK SUVERÉNNĚ JAKO ONA V TĚCHTO LETECH.

Druhá kariéra

Do soutěží naskočila zpět v roce 2019, silnější a odhodlanější než kdy předtím. Bez ohledu na pandemické komplikace redukující závodní kalendáře se její několikaleté působení na běžecké scéně slilo v jediný mohutný tah zlatým štětcem: vyhrála tři individuální zlata (10km intervalový start, 15km skiatlon a 30km hromadný start) na MS 2019 v Seefeldu, obhájila je na MS 2021 v Oberstdorfu i na ZOH 2022 v Pekingu. Získala další tři distanční glóby SP a jeden celkový (2020). Nikdo nikdy v běžeckém lyžování nedominoval tak suverénně jako ona v těchto letech. Po návratu z čínské olympiády oznámila ukončení kariéry. Podle její knižní biografie Hele historien (jen v norštině, 2022) už rok předtím věděla, že přestane závodit: „Už po zisku zlata na MS 2021 v Oberstdorfu jsem zvažovala konec, ale sebrala jsem motivaci a zkusila ještě jednu sezónu kvůli olympiádě. Po ní jsem už věděla, že je správný čas: dosáhla jsem na všechny moje cíle, stát se mistryní světa, olympijskou šampionkou, vyhrát celkové pořadí Světového poháru. Ve čtyřiatřiceti letech jsem cítila, že je čas pustit se do jiných věcí. A chtěla jsem mít rodinu.“ Provdala se za norského veslaře Nilse Jakoba Hoffa a 17. května 2023 se jim narodila dcera, v den norského národního svátku. Ve své knize se krom dalšího opřela do současných poměrů v norské ženské běžkařské reprezentaci, v níž se po jejím návratu prý mnohem méně intenzivně trénovalo, což údajně trvá dodnes. Proto podle ní s koncem její kariéry přichází nastupující generace Norek o výsadní postavení, které v posledních letech měly.

Běžky, běh, skialp… Therese Johaug je jak jinak než multisportovní

Nový civilní život

Začala komentovat běžecké lyžování pro norskou televizní stanici NRK a podle vlastních slov tento přechod pro ni představuje zbrusu nový typ výzvy: „Znamená to, že budu muset poskytovat komentáře k jiným sportovcům, které dobře znám; budu muset chválit i kritizovat bývalé kolegy, některé, s nimiž jsem nedávno závodila a spolupracovala, dokonce i ty, s nimiž stále trénuji. A při takovýchto blízkých vztazích může být obtížné být stoprocentně objektivní.“ Na otázku, jaké to je komentovat lidi, s nimiž měla tak blízké vztahy, je Johaug diplomatická: „Nechci lidi zabíjet, spíš se snažím budovat běžecké lyžování. Soustředím se hlavně na sportovní stránku, vzpomínám na dobu, kdy jsem sama závodila, v kombinaci s povídáním o různých kvalitách, které jednotliví sportovci mají.“

Epilog

Uběhly sotva dva roky od její oficiální rozlučky, když sportovními médii proběhla krátká – a možná ne až tak překvapivá zpráva: norská hvězda běžeckého lyžování Therese Johaug se vrací do závodního sportu. „Pořád

mám pocit, že mám lyžování čím přispět, a má touha mít na hrudi startovní číslo je dál stejně silná,“ napsala šestatřicetiletá Therese na Instagramu. „Po dvou rušných letech na vedlejší koleji jsem dostala opět příležitost stát se součástí norského týmu a chci dát šanci snu o MS na domácí půdě. Neskončila jsem proto, že bych byla unavená z tréninku nebo závodů, ale touha stát se matkou byla tak silná. Teď se mi narodila dcera a daří se mi fantasticky,“ uvedla s tím, že její ambicí je postavit se na start MS 2025 v norském Trondheimu v nejlepší možné formě. Do kolotoče SP naskočila hned začátkem letošní sezóny, připsala si pár dalších vítězství a na šampionátu bude startovat jako aktuální světová čtyřka. Jako pokaždé předtím, i tentokrát je Therese jedním z těch nejlepších důvodů, proč se na nadcházející mistrovství světa v Norsku těšit.

Značka Therese Johaug Vloni se veřejně ukázala v Praze, kam přijela představit svou sportovní značku, jíž dala jméno. „Moje značka TJ vznikla už v roce 2012. Bylo mi čtyřiadvacet, nebyla jsem si jistá, jestli je správný čas. Moje kariéra se teprve rozjížděla, já jsem začala doma šít a dělat oblečení,“ líčila Therese novinářům při promo akci firmy Norská móda, která brand TJ v tuzemsku zastupuje. Ten obsahuje výkonnostní oblečení výhradně pro ženy

vhodné na běžky, běh, turistiku, skialp či jako lifestyle pro každodenní nošení: „Chci inspirovat ženy, aby dokázaly oslavit svá malá vítězství na cestě za dosažením velkých cílů. Nabízíme kousky pro všechny druhy sportu, a to třeba i kalhoty, boty, čepice. Svými modely chci ženám vyslat signál, že oblečením si každá žena nese kus svého zlata,“ vysvětlovala novinářům majitelka značky.

FOTO: IMAGO

24 WORLD CUP ČERNÉ DNY SVĚTOVÉHO POHÁRU

Daniel

TEXT: MICHAELA KRATOCHVÍLOVÁ

Vteřiny před tragédií. Daniel Albrecht ztratil kontrolu nad lyžemi, za okamžik přijde tvrdý dopad

ALBRECHT: Den, co změnil úplně všechno Patřil mezi největší talenty země helvétského kříže – a to už něco znamená. Všestranný Daniel Albrecht byl právě v polovině své dosud nejlepší sezóny ve Světovém poháru, když jej program zavedl na trať jednoho z nejtěžších sjezdů, obávaného Hahnenkammu. Drobná chyba ve vysoké rychlosti učinila z boje o umístění boj o život.

ylo 25. května 1983, když Beatrice a Martin Albrechtovi z Fiesche v kantonu Wallis přivítali do rodiny novorozeného chlapečka, který dostal jméno Daniel. Rodičům patřila horská chata na okraji skiareálu Kühboden, kde provozovali restauraci, takže Daniel a jeho bratr Fabian trávili dětství na Fiescheralpu ve výšce 2 212 m n. m. a v horách tedy byli jako doma. Byly mu dva roky, když se začal seznamovat s lyžemi, a jelikož to tehdy ještě nebylo s lyžařskými školami tak jednoduché, naordinoval si „tréninky“ na vlastní pěst – tedy každou

volnou minutu trávil na zasněžených pláních. Už tehdy bylo jasné, že má talent a k tomu pěkně pevnou vůli – žádný nezdar, pád ani překážka nemohly malého paličáka odradit, aby to nezkusil znovu a lépe.

Šťastné roky

Nesporné nadání, jímž Daniel Albrecht disponoval, jej ve 14 letech zavedlo na renomované lyžařské gymnázium v tyrolském Stamsu. Na jeho maturitním vysvědčení ještě prakticky nezaschl inkoust a přišel první ohromný úspěch, když devatenáctiletý Švýcar

odjížděl z juniorského šampionátu 2003 ve francouzském Serre Chevalier se třemi zlatými medailemi – za sjezd, obří slalom a kombinaci – a jednou stříbrnou za slalom speciál. Ve stejné sezóně si poprvé vyzkoušel závody na té nejvyšší úrovni. Tradiční noční slalom ve Schladmingu v lednu 2003 sice nedokončil, o dva měsíce později ovšem při sjezdu v Kvitfjellu a obřím slalomu v Hafjellu zapsal dvě 27. místa a bral tak první body ve Světovém poháru. S tím přišel i sebevědomý výrok: „V roce 2007 budu mistrem světa!“ V mezidobí mu nescházelo příliš k cennému kovu ze Zimních olympijských her v Turíně 2006 – v Sestriére tehdy v součtu v kombinaci zaostal pouze o šest setin vteřiny za třetím Rakušanem Rainerem Schönfelderem! Byly to vůbec báječné okamžiky. V reprezentačním týmu byl i další šikovný mladík – jen o půl roku mladší Marc Berthod – a z těch dvou se stali velcí přátelé, kteří při cestách po světě

sdíleli hotelový pokoj. Ambiciózní dvacátníci toužili dobýt lyžařský svět a tvrdě na svém snu pracovali. Tak se lyžařská dvojčata, jak jim novináři přezdívali, ocitla bok po boku na mistrovství světa ve švédském Åre v roce 2007 a společně slavila i úspěchy. V kombinaci se Daniel Albrecht stal mistrem světa – přesně jak před lety předpověděl – a na stupně vítězů ho doprovodil jeho kamarád Marc Berthod, jenž skončil třetí. Z bronzu se oba závodníci radovali i v týmové soutěži a Daniel Albrecht ještě přidal stříbro v obřím slalomu. „Když dnes vzpomínám na Åre, necítím smutek. Naopak, byl jsem tehdy v rozkvětu své kariéry. Jsem člověk, který dovede špatné zapomenout nebo potlačit, aby mě to nadále neovlivňovalo. Po letech tedy zůstal pouze pocit, jak jsem byl tehdy dobrý. Byl to snový rok, už dříve jsme na sebe dokázali upozornit některými výsledky, ale pak přišel šampionát v Åre, přišly medaile,“ vzpomínal po letech Marc Berthod ve dvojrozhovoru s Danielem Albrechtem pro švýcarský deník Berner Zeitung. „Všechno si tehdy sedlo – týmový duch, materiál, trenéři. Všechno šlo prakticky samo,“ doplnil jeho slova druhý jmenovaný. „Když pak bylo po všem, pořádně jsme to oslavili. Alkohol není ve Švédsku právě levná záležitost, ale my to i tak rozjeli – tím bych rád poděkoval lyžařskému svazu,“ usmíval se i s odstupem času Daniel Albrecht. Tehdejší sezónu uzavřel při finále na domácí půdě v Lenzerheide prvním pódiovým umístěním ve Světovém poháru, když dojel ve sjezdu druhý. Vše vypadalo báječně.

Konec těsně před cílem

Začal leden, měsíc sjezdových klasiků. Ve Wengenu zapsal Daniel suverénně nejlepší čas ve sjezdu do super kombinace, v součtu se slalomem z toho nakonec bylo jen šesté místo. Ani v tamějším sjezdu si chuť nespravil, když dojel třináctý. Další zastávka byla v Kitzbühelu a on byl obzvlášť motivovaný předvést, co v něm je. Jenže do ostrého závodu na Streifu ani na další štaci v německém Garmisch-Partenkirchenu se už nepodíval.

Dlouhá cesta zpět

Jak se vyvíjela kariéra všestranného závodníka, začalo se čím dál více mluvit o něm a velkém křišťálovém glóbu. Logickým dílčím krokem měl být co nejlepší výsledek na Hahnenkammu. Tam byl tentokrát první trénink zrušen, v tom druhém u jména Daniela Albrechta svítila zkratka DSQ – neprojel 21. branku. Do třetice byl naplánovaný trénink na 22. ledna 2009. Pětadvacetiletý Švýcar do něj odstartoval s číslem 5 a po pomalejším začátku si nevedl vůbec špatně. Z Traverzu se vyřítil s časem, který by mu garantoval na konci dne desáté místo, a stále nabíral rychlost. Pomyslný tachometr ukazoval 138,2 km/h, když se Daniel dopustil osudové chyby. Na cílový skok najel příliš nízko ve sjezdovém postoji, kvůli tomu jej nedokázal potlačit, což jej neovladatelně vystřelilo vzhůru. Dílo zkázy dokonal vítr, který mu foukl pod lyže, a on se bezmocně ve vzduchu začal přetáčet… Letěl dlouhých sedmdesát metrů, pak spadl z pětimetrové výšky na ledový svah a ztratil vědomí. Závodní lyže vyztužené titanalovými pláty ležely rozlámané okolo něj, jako by byly z dřevotřísky. „Malá chyba, ohromný vliv. Ale bylo to spektakulární,“ glosoval o deset let později s nadhledem svůj pád pro německý Spiegel Sport. V okamžik nárazu však byla situace kritická. Daniel dopadl přímo na hlavu a záda a ocitl se v bezprostředním ohrožení života. Diagnóza zněla těžké traumatické poranění mozku s trhlinami a krvácením ve spojení s masivní kontuzí plic. Vrtulníkem byl transportován na jednotku intenzivní péče Fakultní nemocnice v Innsbrucku a vzhledem k závažnosti situace uveden do Rok 2010 a 21. místo v obřáku, které znamenalo víc než co jiného umělého spánku. FOTO: GEPA/ATOMIC

Konec zlatých časů

Oproti tomu se zdálo, že má Daniel nalinkovanou budoucnost v zářivých barvách. Do konce sezóny byl druhý v super kombinaci ve Wengenu a slalomu v Bormiu, nadcházející ročník zahájil triumfem v obřáku v Söldenu a navázel vítězstvím v téže disciplíně na Gran Rise v Alta Badii. Poprvé po deseti letech tam nejvýše zavlála švýcarská vlajka a on se rázem ocitl na čtvrté příčce v celkovém bodování svěťáku.

Zostra zahájil i nadcházející ročník – v Beaver Creeku triumfoval v super kombinaci – třetí tehdy skončil Ondřej Bank – i obřím slalomu a 5. ledna 2008 nadchl se svým „dvojčetem“ domácí dav v Adelbodenu, když se na ikonickém svahu Chuenisbärgli radoval z druhé pozice v obřáku za nikým jiným než svým kamarádem Marcem Berthodem, který ten den zvítězil. Bylo to naposledy, co slavili takto společně. Marca začaly sužovat zdravotní potíže a rozjel se kolotoč plný bolesti, rehabilitace a pokusů o restart ve Světovém poháru. Ač se držel houževnatě, na stupně vítězů už se nikdy nepodíval. Záda byla zkrátka proti.

V něm strávil následující tři týdny, aby byl posléze převezen na jednotku intenzivní péče do nemocnice v Bernu, kde následně zahájil rehabilitaci. Což o to, o jeho odhodlání a nezdolnosti už řeč byla. Jenže tentokrát bylo zapotřebí se po těžkém úrazu mozku začít učit mnohé od začátku. Znovu si osvojoval řeč, mimo jiné s pomocí dětských obrázkových knížek. Učil se jména zvířat, věcí

26 WORLD CUP ČERNÉ DNY SVĚTOVÉHO POHÁRU

sebedůvěru. Akorát… Už jsem to nedokázal. A kolegové nevěděli, co se mnou. Netušili, jaké jsou následky při traumatickém poranění mozku. Když jsem se tak u večeře třikrát nebo čtyřikrát ptal na to samé, působilo to na ně divně. Já sám byl přitom vždy přesvědčený, že se ptám jen jednou. Až když jsem si všiml, že na mě zvláštně zírají, došlo mi, že jsem asi provedl něco hloupého. Stáhl jsem se do sebe, cítil jsem se ztracený a trvalo to roky,“ otevřeně připustil Daniel Albrecht. Najednou se mu stávalo, že po dvou tréninkových jízdách už nemohl. Jak sám tvrdí, nikdy nebyl velký řečník, ale mluvení jej dovedlo utahat ještě víc než lyžování. Po deseti minutách na kole se zčistajasna začal cítit zcela vyčerpaný. Pozvolna se snažil zjistit, kde má limity. Až mu začalo být jasné, že ty nepřekročitelné hranice před něj neklade tělo, ale jeho mysl. Vysvětluje si to tím, že úrazem se vypnuly veškeré procesy, které dřív vnímal jako automatické. Najednou musel na každou činnost vyvinout extrémní soustředění, jako by ji vykonával poprvé. Nic nebyla samozřejmost a jemu to odebíralo ohromné množství energie.

FOTO: GEPA/ATOMIC

kolem sebe – pěkně ukázat a říct, co to je. Ne vždy vše hned zapadlo na správné místo, a tak třeba kousek masa označil jako „Audi“. Opustily jej rovněž všechny pocity. Když za ním přišla na návštěvu přítelkyně Kerstin, s níž chodil od čtrnácti let, nebylo mu jasné, jak má tuto dívku milovat, vždyť ji přece vůbec nezná. „Pro ni to byly mnohem horší časy než pro mě. Netušila, jestli se opět stanu mužem a partnerem, jímž jsem byl. Já měl však od začátku dobrý pocit, když vešla do místnosti. Tušil jsem, že její přítomnost je pro mě dobrá,“ vzpomínal po letech. Při tom všem si stanovil cíl, nad nímž mnozí kritici jen nevěřícně kroutili hlavou – rozhodl se nastoupit cestu, na jejímž konci bude návrat do Světového poháru. Následující léto se vydal se švýcarskými kolegy z nároďáku za kondičním tréninkem na Mallorcu. Na jednu stranu byl zpátky – a přece ne tak docela. „Od své nehody jsem neseděl na kole a vůbec jsem netušil, jestli to zvládnu. Avšak tak moc jsem toužil být tam s ostatními! Bylo to zvláštní. Měl jsem vzpomínky na dobu před nehodou, pamatoval si, jak jsem se tehdy cítil, a stále jsem v sobě měl tu

Daniel na lyžování nezanevřel, první sníh mu dodnes vykouzlí úsměv na rtech

Tak málo času

Jenže to přesto dokázal. Dvaadvacet měsíců poté, co v Kitzbühelu málem přišel o život, stál v americkém Beaver Creeku opět na startu Světového poháru a v tamním obřím slalomu dokonce bodoval. „Po mém těžkém úrazu dojet znovu v nejlepší třicítce mi přineslo pocit zadostiučinění, jaký si nikdo zvenčí nedovede představit. Tento úspěch pro mě znamená víc než mistrovský titul. 21. místo – důležitější a větší než cokoliv, co jsem jinak ve svém životě dokázal,“ popsal onen okamžik Daniel. Co však slibně začalo, se ukázalo být jako poněkud oříšek. Do konce sezóny zapsal ještě body za 29. místo v Adelbodenu, naopak kombinační sjezd ve Wengenu nedokončil a do druhého kola obřího slalomu v Hinterstoderu se nekvalifikoval. Letní příprava v Chile mu sice dala naději, že by mohl držet krok se špičkou, v sezóně to však v body nepřetavil. Program proložil dvěma závody Evropského poháru, které mu však úspěch nepřinesly, ročník pak uzavřel jedním svěťákovým bodem za 30. pozici v obřáku v Kranjské Goře. Danielovi však bylo stále teprve devětadvacet let a nehodlal jen tak rezignovat. Cítil tlak na dobré výsledky, které jediné mohly zajistit, že zůstane členem reprezentace. Světový pohár pro něj měl začít v prosinci obřím slalomem v Beaver Creeku, jenže on se chtěl ještě předtím pokusit dostat se do kádru pro rychlostní disciplíny. Šéftrenér Osi Inglin z toho nebyl vůbec nadšený. „Z toho rozhodnutí jsem neměl radost. V trénincích jsme viděli, jak je Dani v rychlostních disciplínách nejistý,“ sdělil později novinám Tages Anzeiger. Listopad 2012 přesto zastihl jeho svěřence na FISových závodech v rychlostních disciplínách v Copper Mountain, odkud se vydal na rychlostní start sezóny Světového poháru do Lake Louise. „Když jsi pak chtěl naskočit do sjezdu…“ uvažoval po letech Marc Berthod ve dvojitém interview s kamarádem pro Berner Zeitung. „… všichni měli strach,“ skočil mu do řeči Daniel Albrecht. „Také jsem si říkal: Vždyť trenéři mají nejspíš pravdu. Jenže ty jsi vypadal tak odhodlaný a stál sis pevně za svým. Tak jsem si zase říkal: Třeba se trenéři mýlí. Myslel jsem na to, že jsi přece dospělý a máš ve věcech dostatečně jasno, aby ses dovedl rozhodnout sám za sebe. Ale nakonec by asi nebylo špatné, kdyby tě tehdy zastavili. Nebo?“ ptal se Marc. „Bylo to jako s mou malou dcerou. Chce něco vyzkoušet a já vidím, že je na to ještě moc brzy, že je to v danou chvíli pro ni ještě moc nebezpečné. Ale když jí řeknu rázné ‚ne‘, stejně si to udělá po svém,“ připustil Daniel.

UKTŮ

Snížená schopnost koncentrace a nakumulovaná únava si vybraly svou daň. Při druhém tréninku na sjezd v Lake Louise 22. listopadu 2012 v úvodu trati Daniel Albrecht upadl. „Najednou mu odskočila lyže, on udělal dvě salta a vylétl ze sjezdovky,“ líčil okamžik očitý svědek, legendární chorvatský trenér Ante Kostelić. Švýcara ze sjezdovky helikoptérou transportovali do nemocnice v Calgary. Hlava tentokrát naštěstí zůstala nezraněná, zato to odneslo závodníkovo levé koleno, kde došlo k dislokaci čéšky a přetržení vazů.

FOTO: GEPA/ATOMIC

ROD 5000 P

M E D A L SK

I.CZ

VEXSK A . W W W

A další začátky

Navzdory všemu Daniel Albrecht opět uvažoval o návratu. Pustil se do tréninku a dělal pokroky, současně ovšem zjistil, že už Trenéři Daniho od návratu k rychlostním disciplínám zrazovali v sobě nemá to odhodlání, nadDodnes nevynechává kondiční a silový šení a vytrvalost, bez kterých se vrcholový trénink, dělá mu to zkrátka dobře. Současně sportovec neobejde. A tak ve třiceti letech, připouští, že když se hmoždí s něčím, co jej po 138 absolvovaných závodech Světového nebaví, rychle se unaví. Klíčovou rolí pro něj poháru, ohlásil 6. října 2013 konec kariéry. nyní je ta otcovská. Romantický vztah s man„Na krátký čas jsem směl světu ukázat, co želkou Kerstin už je sice nějaký čas minulostí, ve mně je. Dočkal jsem se úspěchů na meziti dva nicméně nadále žijí společně a fungují národní scéně – mnoho mých kolegů takové jako perfektně sehraný tým – ať jako rodiče štěstí nemělo. I mně ale osud nachystal letos devítileté Marii-Luisy, přátelé nebo těžkou zkoušku. Přesto jsem znovu povstal a pokoušel se o nemožné. Comeback pro mě obchodní partneři. Právě proto, aby měl více času na rodinu, byla ta nejlepší terapie. Nevím, zda bych tu prodal svou značku lyžařského a sportovdnes stál, kdybych si neprošel tuto těžkou ního oblečení Albright. Začal působit jako cestu. Jsem šťastný. Mnohem šťastnější, než mentor, kdy se snaží v rámci své přednášky kdybych se to tehdy v nemocniční posteli „Never give up – Ze 100 na 0 a zpět“ přinést rozhodl vzdát. Dnes před vámi stojím jako inspiraci, jak se vypořádat s náročnými člověk, který je opět samostatně a úspěšně okamžiky. A podle ohlasů nutno říct, že velmi pánem svých dní. To totiž není samozřejúspěšně. V rodném Fieschi se pustil do stavby most. Za to jsem tolik let tvrdě bojoval, bytového domu pro čtyři rodiny, přičemž mu a nakonec se dočkal odměny,“ s těmito slovy na srdci leží využití dřeva coby přirozeného na tiskové konferenci uzavřel jednu životní materiálu, absence chemikálií a umělých kapitolu. Byly časy, kdy si stokrát pouštěl svou izolací na stavbě i soběstačnost objektu nehodu na Streifu a snažil se v sobě neúprostřednictvím fotovoltaiky. spěšně vzbudit alespoň nějaké emoce. Stále A plánovat nepřestává ani do budoucna. mu však přišlo, jako by měl před očima jen Jeho velkým snem je vybudování areálu pro cizího herce v akčním filmu. Dnes se na alpské bydlení a vzdělávání s názvem Campus B, kde lyžování podívá jen zřídka, na sjezdovku se by pospolu žily rodiny. Rád by tam dětem však dosud vydává s nadšením. „Když se začne umožnil učit se přirozenou cestou mimo brzy stmívat, je mlha a zmizí senná rýma, vím, stávající systém, především prostřednictvím že brzy přijde sníh. Tehdy se cítím dobře,“ mentorů. Aby si mohly říct, kdy mají dost, co vyprávěl loni pro Schweizer Illustrierte. „Lyžoje zajímá, o čem touží zjistit více. Aby mohly vání zůstane navždy mou vášní. Ten pocit, projevit svou individualitu. Aby se mohly když jste ráno na kopci při východu slunce, vzdělávat takovým způsobem, který si i on čerstvý vzduch, sníh…“ přeje pro svou Marii-Luisu.

-24% 9.390 Kč

POC M'S RACE LOFT PARKA Uranium Black

-24% 9.390 Kč

POC W'S RACE LOFT PARKA Uranium Black

Smetanova 2401, 76001 Zlín, tel. 771 505 050

FOTO: GEPA/ATOMIC

28 WORLD CUP

TEXT: MICHAELA KRATOCHVÍLOVÁ

OLYMPIABAKKEN: Majstrštyk Bernharda Russiho

Do Kvitfjellu, části obce Ringebu v kraji Innlandet, lokalizovali pořadatelé XVII. zimních olympijských her v norském Lillehameru v roce 1994 rychlostní disciplíny alpského lyžování a kombinační sjezd, zatímco technické disciplíny a kombinační slalom se odehrávaly ve 45 kilometrů vzdáleném Hafjellu. Když došlo na pojmenování jednotlivých úseků, Norové neváhali vzdát hold své přírodě, bájemi inspirované poezii, nebo připomenout kauzu, která hýbala tamním tiskem.

vitfjell znamená v norštině Bílá hora. Zajímavá slovní hříčka tedy vznikne, když připomeneme, že zdejší sportoviště vznikla účelově ve vztahu k olympiádě v Lillehammeru na zelené louce. Proto se dodnes Norové rádi pochlubí, že jde o jeden z nejmodernějších skiareálů na světě. Báječné je i dopravní spojení, jelikož na vlakové trati Oslo – Trondheim přibyla se stavbou střediska zastávka přímo pod svahem. A protože místní nechtěli nic ponechat náhodě, coby architekta tratí oslovili legendárního Švýcara Bernharda Russiho, jenž v té době už měl na svědomí pisty pro závody v Åre, olympiády v Calgary a Albertville i mistrovství světa ve Vailu a Beaver Creeku či japonské Morioce. „Olympijská trať v Kvitfjellu je z těch, co jsem projektoval, moje nejoblíbenější. Samozřejmě, hodně záleží i na načasování a podmínkách, za kterých jsem tu nebo onu sjezdovku budoval. V té době byly vlastně sjezdaři rozděleni na

dva nesmiřitelné tábory, když přišlo na to, jak má vypadat optimální pista pro sjezd: Má to být dálnice pro vyznavače skluzu, nebo spousta zatáček pro milovníky technických pasáží? My si navíc dva roky předtím ukousli až moc velké sousto tratí La face de Bellevarde ve Val d’Isère pro olympiádu v Albertville. V Kvitfjellu se však mohla naplno projevit má filozofie, pro niž jsou typické pomalu vykroužené zatáčky, skoky a živý terén pod nohama i ve skluzných částech,“ nechal se Bernhard Russi slyšet v rozhovoru pro švýcarský web Ski Online v roce 2006. Tehdejší dva názorové proudy jsou přitom ve sjezdovém lyžování živé dodnes. Zatímco řada závodníků na Olympiabakken nedá dopustit, brilantnímu technikovi Marco Odermattovi třeba příliš k srdci nepřirostla. Nic na tom nezměnilo, ani když se tu před rokem v super-G konečně poprvé (a zatím naposledy) dostal díky třetímu místu na pódium.

NA TÉTO SJEZDOVCE JE NEZBYTNÝ OBZVLÁŠŤ VYVINUTÝ CIT PRO SKLUZ. NAVÍC JE VELMI NÁCHYLNÁ K PORYVŮM VĚTRU. Michael Walchhofer

NA TÉTO PISTĚ SE MI NEDAŘILO, STEJNĚ JAKO ODERMATTOVI. BYL JSEM POMALÝ A NEBRALO TO KONCE. DLOUHO JSEM MĚL POCIT, ŽE COBY DOBRÝ TECHNIK NEMOHU USPĚT NA KURZU, JENŽ MÁ TOLIK KLOUZAVÝCH PASÁŽÍ. PAK JSEM SI ALE VŠIML, ŽE I V KVITFJELLU JSOU MÍSTA, KDE Z TOHO MOHU TECHNICKY DOSTAT VÍC, NEŽ JSEM BYL PŘESVĚDČENÝ ZKRAJE. TAK JSEM SI NAJEL PÁR ZATÁČEK TĚSNĚJI, NEŽ MI RADILI TRENÉŘI, A NAJEDNOU TO ŠLO. Hannes Reichelt

Kvitfjelleggen (1027 m n. m.) Neboli Hrana Kvitfjellu – tady se nachází start mužského sjezdu. Bílá hora zde má skutečně profil podobný hraně nože, přes něj se závodníci přehoupnou do úvodní klouzavé části. Gauperksla (1020–900 m n. m.) Nadcházející pasáž od startu až po první zatáčku se nazývá Rysí stezka, podle šelem, které žijí v těchto místech okolo sjezdovky.

Orresvingen (900 m n. m.) Tady startuje ženský sjezd. Místo za své pojmenování tentokrát vděčí tetřívku obecnému, kterého tu lze často pozorovat.

Winthershogget (870–810 m n. m.) V tomto případě přišla řada na mnohem větší zvíře, totiž samotného někdejšího starostu obce Ringebu, Erika S. Winthera. V roce 1990 se totiž královské ministerstvo kultury rozhodlo pozastavit práce na výstavbě skiareálu v Kvitfjellu. Starosta Winther a městská rada se tomuto rozhodnutí vzepřeli a dál pokračovali v odlesňování svahů nad vesnicí. Kauza záhy ovládla titulní strany norských novin a starosta si vysloužil přezdívku „dřevorubec z Ringebu“. Dotyčnému úseku se tak dnes říká Wintherův řez, má sklon až 64 % a je velmi obtížným místem, jež vyžaduje naprostou koncentraci.  Znáš gjendinských štítů příkrý sráz? Skály ostré jako jehly kolmo letí do jezera z výše dvou tisíců stop – po nich jako vichr sob. Ledovci a lavinami, sutí, drtí, morénami, vyplašených orlů párem letí oř můj se svým pánem, jako by mu o krk šlo. Kolem nás jen vítr hvízdá – je to jízda, je to jízda! – dole tmí se jezero tajemně a pohádkově kouzelné jak zrcadlo. (překlad Bohumil Mathesius)

 Stejně je daleko tam i zpět, venku i uvnitř – jeden svět; tady je, tam je – ať už jdu, kam jdu – obludy konec nenajdu.

Sletten (870–700 m n. m.) Navazuje skluzná Pláň, úsek, jemuž také závodníci přezdívají Poslední odpočinek. Právě tady mohou s citem pošetřit síly, protože potom už až do cíle nebude šance. Russispranget (700–645 m n. m.) Russiho skok se kromě Lauberhornu objevuje rovněž v itineráři sjezdu na Olympiabakken. Autor pisty tu využil přirozenou terénní vlnu, na níž sjezdaři létají až do vzdálenosti osmdesát metrů. Jansrudspranget (644 m n. m.) Po rovinaté části při odjezdu z Russiho skoku zamíří rychlostní specialisté na Jansrudův skok. Ten byl pojmenován na počest jejich úspěšného norského kolegy Kjetila Jansruda poté, co v březnu 2022 ukončil svou kariéru právě při domácím sjezdu v Kvitfjellu. Elgtraversen (640–580 m n. m.) Přes úzké hrdlo Myrlihalsen zamíří závodníci na Losí traverz odkazující ke stezce ohromných severských paroháčů, která tu procházela. S-Svingen (580–500 m n. m.) Tady znovu Bernhard Russi respektoval původní esíčkovitou cestičku a využil ji pro svou trať. Bukkerittet (500–440 m n. m.) S poetikou sobě vlastní popisují Norové tuto část sjezdovky slovy dramatické básně Peer Gynt z pera Henrika Ibsena, konkrétně pak jde o obraz první, Jízda na sobu.  Tunnelhoppet (230 m n. m.) A jde se do finále! Přes tunel se silnicí skočí závodníci do závěrečného skluzu Mæhlumgeilen pojmenovaného po blízké farmě patřící Gunnaru Fretheimovi. Jakkoliv nohy bolí, chce to ještě posledních pár chvil vydržet a nenechat se rozhodit závěrečným Målhoppetem, skokem přes železnici.

Bøygen (440–390 m n. m.) Slavnou básní je inspirován i nadcházející úsek s levotočivou zatáčkou a klesáním 57 %. Tentokrát si Norové vybrali moment, kdy Peer Gynt unikne Horskému králi i jeho trollům a setká se a rve se s neviditelným Okolou (v norštině Bøyg).  Tommy Moe Channel (390–310 m n. m.) Už před hrami bylo rozhodnuto, že tato část sjezdovky získá jméno po muži, jenž tady vyhraje olympijský sjezd. Neboť se vítězem stal o čtyři setiny sekundy Američan Tommy Moe před Kjetilem André Aamodtem, nese od té doby název na jeho počest. Jedná se o jednu z klíčových částí – ačkoliv je těsně před cílem, stále se zde dá i výrazný náskok prohospodařit.

Løftet (310 m n. m.) Název hrany před posledním prudkým úsekem se v lidové slovesnosti vyskytuje odnepaměti – nezřídka se právě tady zasekly povozy naložené senem. Zanedlouho následuje ve výšce 270 m n. m. další zlom Klemma, kde dojde k zúžení pisty a závodníky otestuje komprese.

Cíl (182 m n. m.) Tady mají sjezdaři v nohách 3035 metrů, sjezdařky pak 2641 metrů. A že to byla jízda!

30 MAG VLASTNÍMA OČIMA

TEXT: TOM ŘEPÍK

Lukáš Bauer vlastníma očima:

KURÁŽ DĚLAT TO PO SVÉM

Jakkoli je to věc osobního náhledu, on je pro mě ztělesněním úspěšného člověka. Ve svém oboru se vypracoval v nepravděpodobných podmínkách z nuly do světové špičky, zatímco dělal a dál dělá, co miluje. Z pozic na výsluní svedl těžit, ne však k újmě druhých; jeho na poctivém přístupu budované jméno zvučí v branži dodnes. Jedná a mluví moudře, vystupuje skromně, a neopomíná zdůrazňovat nutnou roli štěstí, jež na jeho cestě nebylo skoupé. Uvěřitelný sportovní, ale i lidský vzor.

FOTO: IMAGO

obře vím, že čtenářská pozornost není samozřejmá a že tento text nyní čtete na úkor všeho ostatního, čemu se můžete věnovat; proto vždy usiluju o výjimečný námět. Vděčím Lukášovi za – rovněž nesamozřejmé – množství času a energie, jimiž se podílel na této nejúplnější zpovědi, která o něm kdy vyšla. Lukáši, prostoru máme zdánlivě dost, jenže tvůj příběh má událostí ještě víc. Nemusíme být proto kronikářsky úplní, postupujme po důležitých meznících a okolnostech. A začněme začátkem. Tak jo, zdravím čtenáře SNOW! Nepocházím ze sportovní rodiny,

a pokud mi něco bylo v mládí rodiči vštěpováno, pak to, že mě sport rozhodně nikdy nebude živit. Někdy kolem mých sedmi let věku mě rodiče i s bratrem zapsali do nově otevřeného lyžařského oddílu Škoda Ostrov nad Ohří – při podniku, kde oba pracovali. Rozhodně jsme však v té době neměli k lyžování žádný zvláštní vztah, šlo jen o příhodnou možnost k vybití naší dětské neposednosti. Ani žádné sportovní ambice – na rozdíl od dnešní doby, kdy řada rodičů na své malé děti nakládá břímě očekávání a velkolepých plánů ohledně jejich budoucích kariér. Šlo spíše o amatérsky vedený zájmový kroužek než seriózní

sportovní oddíl; sportovali jsme jednou či dvakrát týdně plus občasný víkend. V našem regionu byl zásadním oddílem běžeckého lyžování Slovan Karlovy Vary, který měl na tehdejší poměry špičkové vedení, propracovanou metodiku, dobový status TSM (Tréninkového střediska mládeže), záviděníhodné zázemí na Božím Daru a vykazoval adekvátní výsledky na republikové úrovni. K nim jsme my Ostrováci vzhlíželi s náležitou úctou, něco jako vesničani ke šlechtě. V ostrovském oddíle jsem vydržel do konce ZŠ a zpětně jsem vděčný Jirkovi Linhartovi, Láďovi Palivcovi, Petrovi Vikovi a Alinu Hluškovi, pod jejichž

vedením mě lyžování začalo bavit a vydržel jsem u něj. Výsledkově jsem se propracovával od těch nejzazších umístění rok po roce po krůčcích dopředu a někdy od 13 let věku jsem byl občas pozván legendárním karlovarským trenérem Honzou Novákem na jejich oddílové soustředění. Aby o rok dva později jednoho dne u nás doma zazvonil u dveří předseda ostrovského oddílu Láďa Palivec s mně neznámým pánem – což byl Míra Petrásek, který v té době právě ukončil svou závodní kariéru v biatlonu, studoval trenérství a zakládal v karlovarském Slovanu novou tréninkovou skupinu, do níž mě chtěl.

FOTO: IMAGO

32 MAG VLASTNÍMA OČIMA

Moje středoškolská léta tak začala přestupem do Slovanu a skokem střemhlav mezi mnohem výkonnější vrstevníky, než jsem byl v té době já. Čekaly mě krušné roky prokousávání se výsledkovými listinami a pravidelného každodenního tréninku s jasnou strukturou a zaměřením. Studoval jsem na ostrovské strojní průmyslovce a na každý trénink jsem do Varů dojížděl na kole, asi 13 km tam a po tréninku zpět. Zpětně vím, že tato extra porce pravidelné fyzické aktivity mi pomáhala překlenout tehdejší výkonnostní hendikep mezi mnou a zkušenějšími Slovaňáky, a vůbec mě na budoucí náročné roky náležitě zocelila. S prvním sněhem na horách jsme pak měli na božídarské oddílové chatě Slovanka zařízen internátní pobyt, odkud jsme ráno jezdili autobusem dolů do Ostrova do škol a odpoledne se vraceli nahoru na společný trénink na sněhu. Škoda, že tento systém už dnes nefunguje. V té době jsi už nejspíš začal sportem náležitě žít. Upravil sis i ambice? Měl jsi tehdy nějaké konkrétní vzory? S nástupem do Slovanu mi začalo takové to seriózní vyplňování papírových tréninkových deníků, do nichž jsme si vylepovali známé sportovce, já Gunde Svana, Vegarda Ulvanga a Miguela Induraina, protože jsem hodně sledoval i cyklistiku. Ale žádné konkrétní sportovní ambice jsem si ještě nedělal; spíš mě bavilo dokazovat zkušenějším Slovaňákům, že i vesničan jako já s nimi zvládne držet krok. Když mluvíš o cyklistice – konkrétně ta horská přeci u tebe hrála ne nevýznamnou roli. Byť jsem se pozvolna výkonnostně zlepšoval, ani v dorosteneckých kategoriích jsem ještě nedosahoval v rámci republiky žádných čelních umístění. Psaly se časné devadesátky a tehdy

Na trati MS 1999 v Ramsau

u nás začal silný boom horských kol, na nichž jsme v rámci tréninku i v oddíle jezdili. Ač jsem neměl nijak dobrou výbavu, horské cyklistice jsem těžce propadl a začal jsem se ptát sám sebe, zda je lyžování tím pravým sportem pro mě. Pamatuju si na svůj poslední rok v dorostu, kdy jsem před závěrečným dvojzávodem sezóny ve Sklenném u Ždáru řekl trenérovi, že asi s lyžováním končím a od jara se budu věnovat horským kolům. Jenže se stalo to, že v sobotu jsem dojel překvapivě čtvrtý a v neděli jsem celostátní závody dokonce vyhrál. Pro mě to představovalo zásadní zlom v přístupu – nejenomže jsem si ujasnil, že lyžování bude mou prioritou, ale výsledkově jsem se od té doby začal prosazovat do užší špičky. Horská kola jsem ale neopustil a přes léto jsem díky obětavosti trenéra Petráska spolu s ním objížděl závody ČP v mtb. Nebyl jsem v té době rozhodně sám – závodní horská kola tehdy s běžkami kombinovala třeba Katka Neumannová nebo Katka Hanušová, které se na nich dokonce dostaly i na letní olympiádu. Já jsem coby junior využil situace, kdy se v roce 1995 jelo MS v horské cyklistice u nás ve Špindlu, na němž se mi podařilo startovat a dokončit někde uprostřed závodního pole. Z dnešního pohledu jsme tehdy jezdili na tratích úsměvně dlouhých a profilově lehkých, ale takový byl vývoj tohoto mladého sportu. Jsme tedy v době, kdy ses dostal do reprezentace… Na mezinárodní scénu jsem prorazil v roce 1996, kdy jsem se na poslední chvíli nominoval na JMS v Asiagu a zajel tam průměrné výsledky. Rok nato jsem poprvé v životě letěl letadlem – do Canmore na JMS 1997, když mě krátce předtím vykurýrovali z vleklých zdravot-

ních potíží s průduškami, které mě nahodile provázely po celou kariéru. Z prostředí v Canmore jsem byl unešený, byla tam cítit ještě atmosféra ZOH konaných o dekádu zpět. Tamní tratě mi seděly a dařilo se mi na nich: svůj úvodní úsek štafety jsem předával jako první (štafeta skončila čtvrtá) a na volné třicítce za enormního tepla jsem dojel druhý za Švédem Perem Elofssonem, přičemž třetí skončil Martin Koukal a čtvrtý Jirka Magál. Medaili brala i Zuzka Kocumová a my tři medailisti jsme z Kanady odletěli rovnou do Trondheimu na velké MS 1997. Všichni jsme byli konsternováni neskutečnou atmosférou, kterou Noři vytvořili, a po závodech jsme my tři mladí byli uhranutí propastným výkonnostním rozdílem mezi juniorskou a dospělou kategorií. Byla to pro nás silná motivace do další práce na sobě. Následovalo olympijské Nagano. Co si z něho vybavuješ? Nám zmíněným mladíkům nahrálo do not, že u nás docházelo ke generační obměně, kdy starší reprezentanti Luboš Buchta, Vašek Korunka, Pavel Benc a další končili své kariéry, a všichni tři jsme se nominovali na naše první ZOH 1998 v Naganu. Vedle toho, že jsme byli ze všeho pro nás nového olympijského náležitě vyjukaní, museli jsme v Japonsku bojovat s tamními velmi specifickými sněhovými podmínkami, kdy z hodiny na hodinu z mrazu a sněžení uhodil déšť a teplo, což prověřovalo i servismany. Já jsem měl k dovršení všeho zlého problémy i s lyžemi, kdy jsem ještě závodil na nejmenované značce, jejíž historie právě končila, a v tamních podmínkách lyže prostě nefungovaly. Dost netradičně jsem proto uprostřed olympiády přestoupil na značku lyží Fischer, jíž jsem zůstal

věrný po zbytek kariéry. Nagano pro mě ve zkratce znamenalo exotiku, důležitou zkušenost a utvrzení se ve své zarputilosti dál a ještě víc dřít směrem k další olympiádě. Na ní už jsi zajížděl v top ten, což zní jako neskutečný výkonnostní skok. V době další olympiády (Salt Lake City 2002) jsme už s Martinem Koukalem a Jirkou Magálem tvořili pevné jádro mužské reprezentace, měli jsme za sebou první bodované svěťákové výsledky, já i několik v první desítce. Rovněž jsme si ale vezli do Ameriky reputační dluh z předchozího MS 2001 v Lahti, kdy jsme totálně vybouchli ve štafetě a skončili předposlední. Mně se na olympiádě povedlo zajet senzační výsledky – šestý na 30 km a osmý na 50 km. Dodnes si vybavuju, jak na trati třicítky jedu v čelní skupině s legendou Bjørndalenem, a nemůžu tomu uvěřit. To, že někde vpředu před námi jede nějaký Johann Mühlegg, Němec, co utekl do Španělska a už v té době měl pověst podezřelého člověka, jsem příliš neřešil. Pamatuju ale, že můj vrstevník Per Elofsson, v té době jezdící o medaile, nesl Mühleggovo zjevné dopování těžce a rok po ZOH ukončil svou krátkou hvězdnou kariéru právě z těchto důvodů, jak se mnohokrát později nechal slyšet. Pak sis svá přední umístění přenesl i do svěťáku, a ne nijak ojediněle… Americká olympiáda mě opět motivačně nakopla do další práce; už jsem nekompromisně mířil do nejužší špičky. V té době jsem třeba investoval z nemnoha svých peněz, abych na vlastní pěst odjel v létě na třítýdenní vysokohorskou přípravu do bulharského Belmekenu, kde jsem v samotě bulharských hor absolvoval těžké tréninky s vidinou pódiových příček ve SP.

Ty se dostavily: v roce 2003 jsem byl těsně druhý na SP v Kuusamu, vyhrál jsem svůj první svěťák doma v Novém Městě v nezapomenutelné atmosféře, druhý jsem byl ještě v Lahti a celkově ve SP skončil pátý. Pódiová umístění jsem sbíral i v dalších sezónách, v roce 2005 jsem vyhrál další dva svěťákové závody. Moje výkonnost gradovala směrem k dalším ZOH 2006 v Turíně, kde jsem chtěl navázat na skvělé výsledky ze Salt Lake. V těch letech jsem už byl osobně pod stálým tlakem, kdy se ode mě standardně očekávaly velké výsledky: vždy na podzimní tiskové konferenci vedení svazu oznámilo, jak úspěšnou chce mít sezónu, novinářům vybájilo, kolik medailí se má přivézt, přičemž bylo jasné, že za mužskou část se plánované výsledky čekají ode mě. To nebylo vůbec jednoduché; na druhou stranu, šlo o mé zaměstnání, kdy jsem pobíral plat od SKP Jablonec a posléze od liberecké Dukly. Řečnickou otázkou je, nakolik byla taková podpora adekvátní očekáváním, kdy jsem měl stabilně porážet veškeré národy v čele s Nory. Předpokládám, že jsi v takové situaci usiloval o lepší než řadové podmínky… Jedním z nových kroků, které jsem v mezidobí mezi olympiádami podstoupil, bylo angažmá Víta Fouska jako mého osobního servismana. On byl součástí českého servisního týmu, ale navíc měl na starosti péči o mé lyže – nejen mazání, ale i správu a výběr lyží v továrně Fischer. Je to něco, co špičkový lyžař už opravdu potřebuje – někdo všechny ty lyže musí řádně vytestovat, musí vědět, na jakých podmínkách které fungují, musí je rozjezdit, a tohle všechno při tom množství párů nemá šanci sportovec sám zvládat. Vítka mi vlastně doporučil Míra Petrásek, v té době už reprezentační trenér; já Vítka jen platil. Vypadalo

FOTO: IMAGO

34 MAG VLASTNÍMA OČIMA

to tak, že můj plat, který jsem od Dukly dostával, jsem celý posunul Vítkovi, protože šlo o částku (nijak závratnou), na níž jsme se domluvili. Mně nezbývalo, než se o to víc uskromnit; zůstával jsem značně podporován rodiči, ale věděl jsem, že jde o nezbytný krok pro to, abych se mohl posunout výš. Jednoznačně to za to stálo a já jsem Mírovi vděčný za jeho prozíravost, a že tyto cesty aktivně vyhledával. Další stěžejní osobou z mého týmu byl lékař české reprezentace Martin Koldovský, s kterým jsem pracoval skoro dvacet let a vzhledem k mým častým zdravotním problémům mě míval pravidelně v péči. V olympijské sezóně jsem si vyzkoušel spolupráci i se sportovním psychologem Olegem Mazurovem – šlo opět o impulz od Míry Petráska s cílem líp zvládat tlak očekávání a koncentrace na výkon. Záměrem bylo maximalizovat mou šanci na úspěch v olympijský den D na ZOH 2006 v Turíně. To se povedlo – ve skiatlonu jsem skončil desátý, ale nejvíc jsme si slibovali od mé parádní disciplíny, klasické patnáctky. I přes náročné sněhové podmínky jsem skončil druhý, devět vteřin za Estoncem Veelpalu, a skvělé pro mě bylo, že se na mě do Itálie přijeli podívat i mí rodiče. Senzační olympijské stříbro následované štafetovým bizárem. Vzpomínáš? No aby ne! Šlo o to, že v té době se mohla přihlásit jen předpokládaná soupiska členů štafety, a do dvou hodin před startem se musela upřesnit na definitivní složení. Dělo se to, že jiné týmy se podívaly na soupisku ostatních národů a podle toho nasadily pořadí vlastních závodníků; náš asistent trenéra Květa Žalčík proto na soupisku takticky napsal na poslední úsek jiné jméno – náhradníka Dušana Kožíška namísto Milana Šperla, který měl jet. S tím, že to dvě hodiny

před startem změní. Na což pak v chaosu závodního dne, kdy se zkomplikovaly mazací podmínky, zapomněl. A tak se stalo, že jsme na závod přijeli v plánované sestavě Magál – Bauer – Koukal – Šperl, a až v průběhu už odstartovaného závodu nás šokovala informace, že už rozjíždějící se finišman Milan Šperl nemůže startovat, protože na startovce je napsán Dušan Kožíšek, jenž v závodní den zůstal někde v olympijské vesnici, 15 km daleko. Nakonec se ho podařilo, nepřipraveného a nerozježděného, k předávce včas dopravit, ale na výsledek to mělo velký dopad (skončili jsme devátí), a kolem celé kauzy se strhl obrovský humbuk nejen mediální, ale i od nás závodníků, a negativní emoce létaly ještě dlouhé roky potom. Vždyť takováto minela zhatila ne jediný závod, ale celý čtyřletý olympijský cyklus přípravy nás všech; já třeba měl svou medaili, ostatním to ale ovlivnilo i celou jejich kariéru. V té době jsi na čas odešel od trenéra Petráska. Co se stalo? Já jsem se už dřív často tréninkově potkával s tehdy nejlepším Němcem René Sommerfeldtem, celkovým vítězem SP, protože od sebe bydlíme asi jen 5 km přes hraniční čáru. Němci mají v Oberwiesenthalu sousedícím s Božím Darem jedno ze svých hlavních tréninkových center a já jsem na jejich závodních tratích často trénoval. René byl v té době výkonnostně odskočený od ostatních v německém družstvu, stejně jako já v našem, a domluvit se na společném trénování bylo nasnadě. Já měl navíc po turínské olympiádě pocit, že po mnoha letech trénování v Mírou Petráskem na mě doléhá stereotypní rutina. Chtěl jsem tréninkovou změnu a chtěl jsem se přiučit něčemu novému, protože Němci v té době hráli první housle: Sommer-

feldt, Teichmann, Angerer – ti všichni vyhrávali závody SP. Němci mi po olympiádě nabídli, že s nimi můžu trénovat na plný úvazek, včetně účasti na všech jejich reprezentačních soustředěních, a já jsem v tom vycítil svou životní šanci. Pro Míru nebylo jednoduché akceptovat můj nápad, já si ale trval na svém. Domluvili jsme se, že od května do prvních svěťáků budu naplno trénovat s Němci, s tím, že Míra bude mít přehled o všem, co dělám, ale že mi do tréninku nebude nijak zasahovat. Pro mě byl německý trénink obrovskou školou. Poznal jsem pověstný německý řád a disciplínu, kdy co stálo v plánu, muselo se odtrénovat stůj co stůj. Veškerá komunikace běžela v angličtině, Němci tehdy výrazně méně než my běhali na suchu, mnohem víc jezdili na kolečkových lyžích, hodně odlišně trénovali i z hlediska intenzit, typů aktivit atd. – skočil jsem zkrátka do výrazně jiného tréninkového režimu, než na jaký jsem byl dosud zvyklý. Takto jsem se připravoval až do začátku zimy. V nadcházející sezóně jsem se zaměřil na MS 2007 v Sapporu. V kombinaci 2 x 15 km jsem skončil sedmý, když jsem kilometr před cílem bojoval v čelní skupině, ale Legkov mi utrhl košíček hole a já v měkkém sněhu dojel závod jen s tubusem. Můj hlavní závod byla klasická padesátka, kam mě doktor Koldovský nechtěl vůbec pustit, protože už na mých mandlích viděl přicházející angínu. Já si start vyvzdoroval a nedlouho před cílem v opět obtížných teplých a mokrých podmínkách jsem bojoval v čelní skupině o vítězství; v závěru jsem ale udělal taktickou chybu a nakonec dojel pátý. Celkově jsem v sezóně vykazoval zřetelný výkonnostní posun i v ostatních svěťácích a od Němců – ale stejně tak i z naší strany – začaly zaznívat hlasy,

že příště už bych se měl opět připravovat se svými. Což se taky stalo, moje půlroční německé tréninkové angažmá tak skončilo na lidském faktoru. Ale z nabytých zkušeností jsem pak těžil po zbytek kariéry. A pak se událo v tvojí kariéře a celém našem běžeckém lyžování něco nepředstavitelného. Následovala moje nejúspěšnější sezóna 2008, kdy v každém distančním závodě SP, do kterého jsem nastoupil, jsem nebyl horší než čtvrtý, a celkově jsem vyhrál velký glóbus SP. Přitom tomu nic nenasvědčovalo, protože v přípravě jsem řešil obrovské zdravotní patálie – nechal jsem si operativně vyjmout mandle a následně jsem podstoupil operaci kolene. Do sezóny jsem šel bez očekávání a spíše skepticky; ale vyhrál jsem oba předsezónní kontrolní závody v Muoniu a začal jsem vyhrávat i jednotlivé svěťáky. Ještě na úvodním skandinávském turné jsem se oblékl do žlutého čísla lídra SP, které jsem už nesundal. Vyhrál jsem i seriál Tour de Ski a tři závody před koncem SP už jsem měl zajištěné celkové vítězství. Hezkým paradoxem bylo, že celkově druhý ve SP skončil můj soused René Sommerfeldt, se kterým jsme spolu trénovali a takto deklasovali zbytek světa. Byla to sezóna snů, kdy ostatní závodníci s malou nadsázkou prohlašovali, že bojují jen o druhé místo, a kdy do sebe zapadlo naprosto všechno, co zapadnout mělo. Doma jsem

Momentka z velmi úspěšné výpravy na ZOH 2010 ve Vancouveru pak vyhrál prestižní anketu Král bílé stopy a po sezóně absolvoval pořádný kolotoč mediální pozornosti. Ale počítal jsem s tím a dobře jsem věděl, že pokud chci svůj úspěch zobchodovat, čas k tomu právě nastal. Pak se pozornost všech nevyhnutelně nasměrovala k Liberci. Vrcholem roku 2009 bylo pro nás všechny jednoznačně liberecké MS. Asi měsíc předtím jsem vyhrál svěťák v Otepaa a záhy nato jsem

onemocněl a musel brát antibiotika, což mi znemožnilo odjet na plánovanou závěrečnou vysokohorskou přípravu, takže jsem se připravoval v Harrachově. Všude jinde ve světě bývá zvykem, že pořadatelé umožní domácímu týmu zvyknout si na nové tratě šampionátu; u nás, zdá se, nic takového neplatí a do Vesce jsme byli puštěni až spolu s ostatními týmy při oficiálním otevření. Já se soustředil na svou nejsilnější disciplínu, klasickou patnáctku, která se jela na úvod

šampionátu v komplikovaných podmínkách za hustého sněžení. Většinu závodu jsem vedl, ale v závěru jsem podlehl silnějšímu Estonci Veerpalu a skončil o šest vteřin stříbrný. Závodit v Česku bylo skvělé, měl jsem v místě celou rodinu i s malými dětmi a moc jsem si je užíval. Diváci v Liberci byli senzační po celý šampionát. Bohužel jsme je zklamali naším výkonem ve štafetě, kdy se nám nedařilo v naprosto ničem a skončili jsme asi patnáctí – naprostý debakl.

Po sportovní i organizační stránce bylo MS špičkově zajištěné; samozřejmě všichni víme o dluzích z té akce, které se táhnou dodnes. Pro nás lyžaře není dvakrát dobré, že vlastně nic z areálu nezbylo pro další běžné lyžařské využití a rozvoj sportu, jak to bývá zvykem jinde ve světě. Myslím, že Vesec se v tomto ohledu stal užitečnou případovou studií pro nadcházející velmi úspěšné biatlonové MS v Novém Městě.

36 MAG VLASTNÍMA OČIMA

Lukáš je trojnásobným vítězem prestižní Tour de Ski Což nás dostává do další olympijské sezóny 2010. V sezóně po Liberci jsme všichni pocítili kýženou úlevu od všudypřítomného tlaku z domácí akce. Mně se povedlo znovu vyhrát TdS, tentokrát až v samotném závěru, kdy jsem se až v předposlední etapě dotáhl na vedoucího Nora Northuga, suveréna libereckého MS, a v závěrečném stoupání na Alpe Cermis jsem ho udolal. Následovala moje už čtvrtá olympiáda ve Vancouveru 2010. My jsme před ní odletěli na závěrečnou přípravu do kanadského Silver Star, naprosto úchvatného lyžařského střediska. Na olympiádu jsem se těšil a dařilo se mi – na volné patnáctce jsem si dojel se štěstím pro bronz, když jsem skoro celý závod jel čtvrtý. Pak přišla štafeta, na kterou

jsme se všichni koncentrovali, protože jsme měli opravdu silný tým a navíc jsme chtěli odčinit neúspěch z libereckého MS. Byly velmi těžké podmínky, sněžilo, sibérie. Jeli jsme ve složení Jakš – Bauer – Magál – Koukal. Já jsem na svém úseku vytáhl štafetu na druhé místo a kluci už dojeli v kontaktu se špicí, kdy Martin Koukal dospurtoval pro bronz. Přesně po dvaceti letech, kdy měla bronz tehdy ještě československá štafeta v Calgary! Úspěch ve štafetě je vždy něco speciálního a ještě teď to se mnou cloumá, když si ten moment vybavím. Po tom úspěchu nastal tvůj překvapivý rozchod s trenérem Petráskem. Vrcholem poolympijské sezóny bylo MS 2011 v Oslu, orga-

nizačně i diváckou kulisou famózní šampionát, ale na velmi problematickém sněhu. Já tam odjížděl s medailovými ambicemi, nejlepšího výsledku jsem nakonec dosáhl na své silné trati 15 km klasicky, kdy jsem skončil sedmý na neoptimálně namazaných lyžích. V té době v týmu gradovaly problémy mezi mnou a Mírou Petráskem a já se rozhodl po asi 19 společných letech naši spolupráci opustit a vrátit se k přípravě s německým týmem. Od té doby jsem trénoval s Němci a později na sklonku kariéry jsem se trénoval sám – s tím, že jsem se jen účastnil společných reprezentačních soustředění. Celkový dojem ze sezóny byl rozpačitý; provázely mě tradiční zdravotní trable a k nim přibyly

problémy s výrůstkem na patě, kdy jsem musel rozřezat spoustu lyžařských bot a nakonec jsem lyžoval s totálně otevřenou botou v místě výrůstku, jinak jsem se nemohl pro bolest ani obout; mimo lyžování jsem chodil jen v crocs pantoflích. Problémy s patou se táhly do další sezóny, kdy se mi v patě udělala dokonce únavová zlomenina a já pro nesnesitelnou bolest sezónu předčasně ukončil s nohou v sádře na 7 týdnů. Nakonec se problém řešil operačně a u mě v té době nazrálo rozhodnutí, že pokud by měly zdravotní komplikace pokračovat, raději skončím svou už tak dlouhou kariéru. V dalším roce bylo vrcholem MS 2013 ve Val di Fiemme, kde jsem nejlépe dojel na klasické padesátce třináctý. V té sezóně

FOTO: IMAGO

gradovala má nespokojenost se servisem lyží a vyústila v můj bolestný rozchod s Vítkem Fouskem, když jsme se mj. názorově neshodli na nových přístupech ohledně měření a mazání lyží, které jsem chtěl zkoušet. Angažoval jsem nového mladého servismana z českého týmu Vítka Zahulu, s nímž jsem ke spokojenosti vydržel do konce své kariéry; Vítek pak odešel do švýcarského týmu, kde je platným servisákem dodnes. Turbulentní období plné změn, do toho se blížila další olympiáda… V následujícím roce jsem napřel vše k úspěchu na mých už pátých ZOH 2014 v Soči. Sezóna nemohla začít lépe – asi po čtyřech letech jsem opět vyhrál závod SP, úvodní klasickou desítku v Kuusamu. Nadšení ale netrvalo dlouho, začala mě provázet zvláštní únava doprovázená neschopností dostat se do vysokých tepů. Stáhl jsem se ze závodů domů, absolvoval různá vyšetření, bez výsledků. Potíže pokračovaly, v polovině etap jsem zabalil Tds, nakonec mi můj německý trenér zařídil komplexní kardio vyšetření v Drážďanech, které ukázalo na specifické problémy organismu spojené s přetrénováním a stresem a na potřebu začít s přípravou pomalu a od nuly. Přes nevoli našeho vedení jsem se nezúčastnil společné vysokohorské přípravy a se svým servismanem odjel na třítýdenní soustředění do Toblachu, kde jsem krůček po krůčku postupoval do vyšších zátěží. Na hry do Soči jsem přijel o týden později než ostatní, soustředil se na svou tradiční trať – klasickou patnáctku a nakonec v teplém počasí dojel pátý, dvacet sekund za bronzovou medailí, což po všech prožitých komplikacích považuju za výborný výsledek. Ten mě také motivačně nakopl k tomu, ještě nekončit a připra-

vit se na MS 2015 ve Falunu. Tam mi chyběla má oblíbená klasická patnáctka, takže jsem už dopředu počítal s tím, že se soustředím na závěrečnou klasickou padesátku coby svůj hlavní závod. To zní jako nové vytrvalostní zaměření věkem zralého běžce… Mé nové orientaci na dlouhou trať nahrávaly už poslední dva roky, kdy jsem jezdil ve švédském laufařském týmu lyžařské maratony. Opět mě uprostřed sezóny pronásledovaly tradiční problémy s průduškami, nakonec jsem vše řešil odjezdem do totální izolace ve švédské divočině, kde jsem mohl jen trénovat, jíst a spát. Do Falunu jsem přijel dva dny před plánovaným testovacím závodem na 15 km volně, v němž jsem skončil sedmý, a to mi potvrdilo správnost mého rok starého plánu: vynechat poprvé v kariéře štafetu a soustředit se na závěrečnou klasickou padesátku s hromadným startem. Na její start jsem šel ve zvláštním transu soustředit se jen na svůj výkon a vychutnat si svůj poslední start na MS v kariéře. Současně mi bylo jasné, že pokud nezískám medaili, vedení i média mě za mou neúčast ve štafetě zaříznou. Závod se jel v extrémně náročných sněhových podmínkách, v rozmanitém mixu rozsoleného sněhu a všichni závodníci využili možnosti dvakrát vyměnit lyže, které se velmi rychle ojížděly. Já zvolil velmi riskantní taktiku neabsolvovat druhou výměnu lyží spolu s ostatními, vydržet s nimi tempo na starých, ale vyměnit si až na poslední okruh, čímž jsem v závěru získal výhodu nejlepších lyží a ve finiši závodu jsem podlehl jen neporazitelnému Petteru Northugovi. Stříbrná medaile pro mě měla bez nadsázky cenu zlata. Znovu se mi tu potvrdilo – jako už tolikrát v kariéře – že pokud jako sportovec mám pocit, že chci

něco dělat jinak, po svém, je správné neváhat a udělat to, bez ohledu na možné následky. Je to moje kariéra a můj sportovní život. Totéž radím všem ambiciózním sportovcům – buďte sví. Po fenomenálním úspěchu jsi ale se závoděním neskončil. Po návratu domů se mi zanedlouho rozleželo mé rozhodnutí skončit kariéru a na jaře jsem byl opět v přípravě do další sezóny s vidinou domácího závodu SP v Novém Městě, který jsem toužil vyhrát a odejít tak ze scény ve velkém stylu. Moje příprava probíhala hladce až do října, kdy jsem si v Ramsau při pádu na kolečkových lyžích natřikrát zlomil palec na ruce. Měsíc jsem trénoval s rukou v sádře, a po jejím sejmutí na soustředění ve Švédsku jsem utrpěl v zatáčce na ledové plotně další pád, při kterém jsem si těžce narazil bok a bolestí nemohl závodit ani trénovat; po řadě vyšetření se až před Vánoci přišlo na to, že mám zlomená dvě žebra. Do SP v Novém Městě zbývaly tři týdny a mně bylo jasné, že bude vůbec problém postavit se tam na start, natož abych se pral o vítězství. Tvrdohlavě jsem ale do závodu nastoupil a dojel někde kolem čtyřicítky, druhý z našich. Po sezóně si moje tvrdá hlava umanula, že takto rozpačitě skončit nechci, a naplánoval jsem si novou rozlučkovou sezónu s vrcholem na MS 2017 v Lahti. V té době jsem už dva roky vedl svůj laufařský tým, který se účastnil nového seriálu Ski Classics, jako závodící ředitel týmu. Na MS do Lahti jsem pozval celou rodinu a další své blízké lidi, šlo o definitivní rozlučku s kariérou. Na mé distanci 15 km klasicky v opět složitých sněhových podmínkách jsem na pomalých lyžích skončil osmnáctý. Absolvoval jsem ještě páteční štafetu a hned po ní odjel taxíkem na letiště, přeletěl do Švédska na nedělní Vasaloppet, mých premiérových

90 km soupaží za svůj laufařský tým. Tím se moje závodní kariéra nadobro uzavřela, po více než dvaceti letech v reprezentaci. Když se za celou právě popsanou érou ohlídneš a brutálně to zjednodušíš: v čem tkvěla tvá výjimečnost? Byl jsi enormní dříč? Vím, že se říká, že jsem trénoval objemy, které by málokdo jiný zvládl. Já si to nemyslím. Já jsem poslouchal svého trenéra, který věděl, co chce, šel svou cestou, nešel s davem. Asi pomohlo to, že jsem si prošel svou pomalou cestou od píky, že jsem nebyl na konci ZŠ vytrénovaný do maxima, že vše bylo hrou, že jsem se prokousával postupně nahoru. Asi by to celé nešlo bez určitého genetického potenciálu, ale moje pohybové dovednosti – třeba jak trpělivě předlouho mě nahoře na stometrovém kolečku po tréninku Honza Novák s Mírou Petráskem zas a znova učili správnou techniku – napovídají, že jsem nebyl žádný talent. U mě byla zásadní zarputilost a kuráž jít si svou vlastní cestou, což mi ostatně komplikuje život dodnes. Svou roli možná hraje mé posunuté myšlení a to, že mi doma odmala říkali, že sport je jen zábava a nikdo mi rozhodně nedá peníze za to, že budu rychle utíkat na běžkách – možná jsem se podvědomě snažil dokázat, že i tahle utopie jde. Vidím hodnotu v tom, že jsem vzešel z obyčejných poměrů a nejsem produktem sportovního školství; musel jsem všechno zvládat v běžném režimu, neměl jsem takové to běžné umetávání dětských sportovních cestiček. Jinak hodnotit samotnou tréninkovou zátěž je složité a asi zavádějící. V začátcích jsme ještě vše počítali v kilometrážích, postupně se přešlo na časové jednotky. Já jsem ale nikdy množstvím tréninkových hodin neohromoval; po většinu dospělé kariéry jsem trénoval mezi

38 MAG VLASTNÍMA OČIMA Po závodní kariéře je Lukášovým nejoblíbenějším sportem orientační běh; se svým oddílovým souputníkem Milanem Šperlem, 2024

850 a 950 hod ročně, což je běžná porce kdekoho dalšího. Myslím, že jsme trénovali tvrdě, a neumím si přestavit, že naším typem tréninku bych zvládl dnes často udávané kvantity vysoko nad tisíc hodin. To se dnes děje u tzv. norské tréninkové cesty, která razí poměr 80 ku 20 ve prospěch lehkých tréninků v nízké zátěži. To může být příjemné pro dnešní mladé sportovce; ale tvrdými daty doložitelný vývoj mých funkčních parametrů dokladuje následný gradující výkonnostní růst a potvrzuje, že naše cesta fungovala. Dnes jsem svědkem toho, jak lidi ze současného vedení, kteří se sami nikdy nepohybovali ve SP a těžko mohou reálně vědět, co jsme my podstupovali, prohlašují na vrub našich metod, že dnes je jiná doba, že se musí trénovat jinak, že naše způsoby jsou překonané. Mrzí mě to, protože vnímám, že hodnotí něco, o čem toho moc neví. Na druhou stranu je pak na místě jejich práci podrobit soudu nás všech – zda jejich trenérský přínos je správný a zda za nimi stojí adekvátní výsledky.

FOTO: FACEBOOK

co mám v této funkci na starosti a jak celý seriál po pořadatelské stránce funguje. To je práce, které se věnuju v současnosti – vedle toho, že jsem byl zvolen předsedou mého domovského lyžařského oddílu Slovan Karlovy Vary a intenzivně vypomáhám v provozních, organizačních a manažerských záležitostech chodu oddílu. Jsem člověk, kterého naplňuje budování věcí – a přesně v tom vnímám svou hlavní misi v komunitě, z níž jsem vzešel a do které se teď vracím.

V roli předsedy karlovarského Slovanu při pořádání místních závodů, 2024 Lukáši, zbývá nám ještě dost témat k pokrytí a sem do časopisu se při nejlepší vůli nevejdou. Pokračujme na našem webu snow.cz v dalších dílech. Nyní jen prosím naznač čtenářům, jaké fáze tvé pozávodní kariéry jim ještě popíšeš. Jak už jsem naznačil, od sezóny 2015 jsem rozjel svůj laufařský tým, který dosahoval velmi dobrých výsledků na maratónské scéně. Řekneme si, proč jsem tým založil, jak v průběhu let fungoval, i okolnosti jeho zániku. V roce 2019 jsem dostal nabídku od polského lyžařského svazu k trénování jejich národního družstva a poté, co jsem byl

odmítnut svazem českým, jsem polské angažmá přijal. Za tamních proměnlivých poměrů jsem po třech letech dostal na starost vedle mužů i ženské družstvo a obě vedl až do jara 2024, kdy jsem po neúspěšné poslední sezóně odešel. Obratem jsem obdržel nabídku od šéfa Ski Classics a svého týmového kolegy z dob mých laufařských začátků Davida Nilssona na pozici závodního ředitele celého podniku. Jde o poslední dílek ze zkušenostní mozaiky, která mi ještě chybí: byl jsem závodník, trenér, manažer týmu, a nyní mě čeká práce na druhé – organizační – straně pomyslné barikády. Vysvětlím,

Skvěle se nám tím propojil pomyslný kruh. Já se těším na naše webové pokračování, děkuju ti za všechno to nelehké namáhání paměťových závitů, kterému jsi byl vystaven, a nyní ti umožním zmínit jména aspoň těch nejdůležitějších lidí na tvé dosavadní pouti, nakolik tu nemáme místo pro všechna. V první řadě moje rodina – žena Katka, děti Matyáš a Aneta, a moji rodiče. Trenér Míra Petrásek, který mě vedl devatenáct let a bez nějž bych se nedostal ani do reprezentace. Své další domácí trenéry z mládí jsem jmenoval na začátku. Pak jsem asi šest let trénoval pod německým trenérem Jankem Neuberem. Mí servismani Vít Fousek a později Vít Zahula. Honza Pešina, dlouholetý šéf českého servisu. Doktor Martin Koldovský, kterého jsem nadstandardně zaměstnával a který mi skoro vždy dokázal pomoct. Samozřejmě sponzoři, bez nichž bych nemohl fungovat, Martin Muller a David Soukup, kteří se o mě starali manažersky. Dukla Liberec a SKP Jablonec. Lyžařský svaz s jeho dlouholetým sportovním ředitelem Česťou Skrbkem. Plus mí kolegové z týmu a zejména hlavní souputníci po skoro celou kariéru, Martin Koukal a Jirka Magál, se kterými jsme toho zažili. Těm všem děkuju, že jsem měl na ně štěstí.

FOTO: STADTARCHIV DORNBIRN

40 MAG NOSTALGIE ZAŠLÝCH ZIM

TEXT: TOM ŘEPÍK

Lyžování za nacismu

Organizovaný sport včetně lyžařského vylučoval neárijce již dlouho před Hitlerovým připojením Rakouska k Německé říši v březnu 1938.

o roce 1880 se v Rakousku-Uhersku na pravicovém okraji německého národního hnutí začal šířit etnicko-rasistický světonázor. Postuloval údajnou nadřazenost germánské rasy. Hnutí agitovalo za odtržení německy mluvících oblastí říše a jejich následné sjednocení do Německa. Tato radikální forma pangermanismu byla vedena antislovanstvím a antisemitismem. Spojovala konzervativní katolíky, socialisty a německé nacionalisty krajní politické pravice a formovala politické

klima jak první rakouské republiky (založené v roce 1919), tak rakouskofašistické Vlastenecké fronty, jež se ujala moci v roce 1934 pod vedením kancléře Engelberta Dollfusse. Rakouský lyžařský svaz (ÖSV), založený v roce 1905, se s touto národně-etnickou tradicí ztotožnil a rasistickou klubovou politiku učinil nejvyšší prioritou dávno před nastolením nacionálněsocialistické diktatury v Německu v roce 1933 a anšlusem – připojením Rakouska k Německé říši v březnu 1938.

Lyžařské družstvo gymnastického klubu Dornbirn jde v průvodu na lyžařské závody v Turngau na Bodele, 6. března 1938

Nástup německého nacionalismu a antisemitismu Lyžování bylo vedle gymnastiky a horolezectví jedním z prvních oborů, v nichž se v Rakousku prosadil nacionální socialismus. V rámci ÖSV se od roku 1920 stále více projevoval německý nacionalismus a nakonec i nacionální socialismus. K nacistickému převzetí lyžování tedy nedošlo náhle v březnu 1938, ale jednalo se o dekády trvající postupný proces. V německo-nacionálním gymnastickém hnutí lze antisemitskou politiku vyloučení vysledovat již od konce 19. století. Po první světové válce nabrala tato politika v německo-nacionálních sportovních klubech, zejména v alpských a dalších lyžařských klubech první rakouské republiky, na obrátkách. Tyto spolky a jejich členové byli následně vstřícní k nacionálněsocialistické rasové ideologii.

Stejně jako v německém Turnvereinu (tělocvičném spolku) a Alpenvereinu (alpském klubu) byl německý nacionalismus společným jmenovatelem v ÖSV, který ve dvacátých letech přijal politiku, jež nakonec vyústila v radikální antisemitismus. Už dlouho před rokem 1938 ÖSV vylučoval židovské lyžaře a přizpůsoboval se tzv. „árijskému ideálu“ propagovanému národním socialismem. Prohra v první světové válce, rozdělení říše a nastolení první republiky připravily velkou část rakouského obyvatelstva o národní hrdost. ÖSV se v té době považoval za legální spolek, v němž se měly sdružit všechny německé lyžařské kluby bývalé monarchie. Po uzavření mírových smluv v letech 1919–20 však organizace ÖSV poznala, že to již není možné.

Politika vyloučení a rozdělení

K tomu došlo deset let před nástupem Adolfa Hitlera a národních socialistů k moci v Německu. Před přijetím arizačního paragrafu ÖSV v roce 1921 soukromě požádal všechny členské kluby o předložení závazného prohlášení. V únoru 1923, aby zdůraznil své celoněmecké cíle, zvolil ÖSV mistrovství Německa v lyžování v Bad Gasteinu jako okamžik, kdy veřejně navrhl změnu svých stanov. Konečné rozhodnutí bylo přijato na zasedání zástupců 6. a 7. října 1923 v Bad Ischlu. Návrh na změnu stanov byl přijat jasnou většinou 675 ku 174 hlasům. Nesouhlasící členové se brzy oddělili a založili Všeobecný rakouský lyžařský svaz (Allgemeiner Österreichischer Skiverband, AÖSV). AÖSV představil vlastní sportovní program a pořádal mistrovské

FOTO: WIKIPEDIA

S politickou reorganizací Evropy ztratil ÖSV německé členské kluby v Čechách, na Moravě, v dnešním Slovinsku, Jižním Tyrolsku a Karpatech. Ztráty byly kompenzovány příklonem k ještě silnější německo-nacionální a etnické spolkové politice. Etnicky smýšlející představitelé členských spolků ÖSV od Vídně po Vorarlbersko viděli Alpy nejen jako ideální svět, ale chápali je také jako německý terén. Cílem bylo vytvořit německou národní hegemonii v alpských sportech. Této nadvlády mělo být dosaženo politickým a symbolickým obsazením přírodního území a také vyloučením neárijských členů. Stejně jako jiné spolky i ÖSV spojil alpinismus s nacionalismem a v roce 1923 přijal do svých stanov tzv. árijský paragraf (Arierparagraph), právní formulaci vylučující Židy a Slovany. Tím byla vytvořena politika nulové tolerance vůči všem, kteří nebyli německého původu.

Josef Bradl, držitel několika světových rekordů ve skoku na lyžích, jako první překonal v roce 1936 hranici 100 metrů. V roce 1939 vyhrál mistrovství světa ve skocích, ale v roce 1948 mu byla zakázána účast na olympijských hrách kvůli jeho nacistické minulosti soutěže, které byly otevřené všem rakouským občanům bez ohledu na etnický původ. Nový svaz se považoval za apolitický a měl mezinárodní zaměření. V tolerantnějším svazu našel nový domov židovský sportovní klub Hakoah (založený v roce 1909) a jeho lyžaři. Vyloučení Židů vedlo ke kontroverzím v rámci mezinárodních organizací. Přesto ÖSV zůstal oficiálním národním představitelem rakouského lyžování, a byl proto ekonomicky i politicky silnější než AÖSV. V roce 1937 měl ÖSV síť 360 lyžařských klubů po celém Rakousku, zatímco členstvo AÖSV bylo silně koncentrováno ve východním Rakousku, zejména ve Vídni a jejím okolí.

Nelegální bouřliváci a překročení hranic

Ještě před anšlusem Rakouska reprezentovali rakouští lyžaři Německo v národních a mezinárodních soutěžích. Sportovci se účastnili národněsocialistických výcvikových kurzů a pomáhali utvářet sportovní programy šturmanů SA a SS. Rakouští lyžařští instruktoři sloužili nacistickému sportovnímu systému, stejně jako byli rakouští sportovní funkcionáři pověřováni nacistickými sportovně-politickými funkcemi ještě před rokem 1938. Aktivní sportovci jako rakouský skokan na lyžích Josef Bradl, který jako první na světě překonal hranici 100 metrů, nebo sjezdař Andreas Krallinger byli před rokem 1938 organizo-

váni v polovojenských spolcích typu SA (Sturmabteilung, útočná divize), a to i přes ilegalitu všech rakouských nacistických skupin (NSDAP) pod vládou Vlastenecké fronty. Další sportovní soudruzi byli členy SS (Schutzstaffel neboli ochranný oddíl). Krallinger se narodil v prosinci 1914 a do SA vstoupil ve svých 22 letech v roce 1936. Ve stejné době vstoupil do SA v Salcburku i Bradl. Devatenáctiletý Bradl byl pak v létě 1937 zatčen za činnost v SA. V dopise salcburskému hejtmanovi Franzi Rehrlovi, psaném z vězeňské cely, protestuje skokan na lyžích proti své nevině. Díky svému sportovnímu potenciálu byl o několik měsíců později propuštěn z vazby, aby mohl začátkem roku 1938 závodit. Později se stal jedním z nejslavnějších nacistických sportovních hrdinů, který připravoval Hitlerjugend na lyžích na válku. Bradlovým sportovním domovem byl od roku 1936 Skiclub Salzburg, kde měli vedoucí postavení angažovaní nacisté (a bratři) Hermann a Siegfried Amanshauserovi. Hermann Amanshauser vstoupil do NSDAP v květnu 1933 a v roce 1934 požádal o členství v SS. Jako peněžní správce dvou jednotek SS organizoval repatriaci vězněných národních socialistů z rakouskofašistického internačního tábora ve Wöllersdorfu. 1. prosince 1934 byl povýšen na SS-Sturmmanna a 1. března 1935 na SS-Scharführera. Ještě před anšlusem byl Amanshauser podle přepisu kmenové karty SS povýšen na Hauptscharführera (rotmistra). Napsal také teoretické knihy o alpském lyžování, například Zázrak v bílém (1929) a Technika alpského lyžování (1933). Byl členem Alpského klubu (Alpenverein) a měl na starosti výcvik tamní mládeže. Jeho bratr Siegfried vstoupil v roce 1932 do NSDAP a v roce 1937 do SS.

Od 30. let a stále častěji po Hitlerově převzetí moci v Německu v roce 1933 se v rakouských lyžařských kruzích hromadily projevy podpory nacionálnímu socialismu. Zejména v období před neúspěšným červencovým pučem v roce 1934, při němž byl nacisty zabit kancléř Dollfuss, se nacionálněsocialistické projevy na závodech a lyžařských akcích množily. V Kitzbühelu byl v letech 1933 a 1934 kvůli domácím nepokojům zrušen závod Hahnenkamm, založený v roce 1931. Na lyžařském mistrovství Tyrolska v Halle 14. ledna 1934 demonstrovali členové Ski klubu Innsbruck během závodu ve skoku na lyžích za německý nacistický režim. Mezi podporovateli byl i sjezdař Hellmut Lantschner, který působil především jako lyžařský instruktor v Itálii. Lantschner vstoupil do SA v roce 1932 a po incidentu v Halle byl na útěku před rakouskými úřady. Uprchl do Německé říše a vstoupil do Österreichische Legion (Rakouské legie), poté se spolu s dalšími bývalými Tyroláky účastnil mistrovství SA. V roce 1939 Lantschner vyhrál mistrovství světa ve sjezdu na lyžích za velké Německo. Mezitím jeho bratranec Gustav Lantschner, příslušník SS, který v roce 1935 přešel do Německa, získal na olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchenu v roce 1936 stříbrnou medaili v alpské kombinaci. (V té době pracoval také jako kameraman Leni Riefenstahlové.) Rakouské lyžování, organizované prostřednictvím ÖSV, se tak od samého počátku bez problémů začlenilo do nacistického režimu. Většina aktivistů byli dlouholetí straničtí kolegové nebo alespoň sympatizanti myšlenky velkého Německa (Großdeutschland). Začlenění rakouského lyžování do Německé říše nebylo pro

FOTO: OLYMPEDIA

42 MAG NOSTALGIE ZAŠLÝCH ZIM

většinu lyžařů vnímáno jako zlom. Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 a Hitlerově vyhlazovací válce to mělo fatální důsledky.

Rakouští lyžaři ve službách SS

Podle vůdce SS Heinricha Himmlera začala SS od roku 1935 budovat sportovní kluby (SS-Sportgemeinschaften, SS-SG) po celé Německé říši. Do roku 1939 vznikly soutěžní oddíly v různých sportech ve 37 městech. Několik známých rakouských lyžařů si našlo cestu do sportovních oddílů SS v Německé říši: vedle Lantschnerů utekl v roce 1934 jako ilegální člen NSDAP a SA Německa Walter Pesentheiner a připojil se k německému důstojníkovi SS Willymu Bognerovi staršímu jako člen SS-Oberabschnitt Süd v Mnichově – nejstarší divize SS, které velel Rudolf Hess. Po anšlusu Rakouska a až do vypuknutí druhé světové války se počet rakouských esesáků výrazně zvýšil. Jednou z nejúspěšnějších SS-Sportgemeinschaft v lyžování byla před válkou SS-SG Innsbruck, kterou vytvořil SS-Reichsführer Kurt Christmann, šéf gestapa Innsbruck. Pod jeho velením bylo mnoho špičkových lyžařů SS, převážně ze západních rakouských provincií, přiděleno ke zvláštnímu oddělení (Stapostelle) v Innsbrucku a přijato do SS-SG. Tým sílil až do útoku na Polsko v září 1939. Kromě interních sportovních akcí SS se členové SS-SG Innsbruck pravidelně účastnili i venkovních lyžařských mistrovství. V březnu 1939 vyhráli policejní lyžařské mistrovství v Kitzbühelu. Jádro innsbruckého oddílu tvořili SS-Oberscharführer Wilhelm Köstinger, SS-Mann Karl Gumpold, SS-Scharführer Herbert Heiss a SS-Oberscharführer Pesentheiner. Od zimy 1938–39 byli tito sportovci nejen v centru pozornosti nacistického sportovního tisku, ale byli také figuranty propagandy SS.

Gustav Lantschner byl členem SS, na olympijských hrách 1936 získal stříbrnou medaili v alpské kombinaci a pracoval jako kameraman nacistické propagandistky Leni Riefenstahlové Členství v SS obvykle znamenalo skok v kariéře. Status státního zaměstnance doprovázely další možnosti výcviku a kvalifikace v SS a policejní službě. Sportovní úspěchy mohly rozšířit a upevnit postavení lyžaře v rámci SS. Špičkoví lyžaři se mohli účastnit výcviku a soutěží, přičemž byli v době války z velké části osvobozeni od služeb SS. Například policejní lyžařský šampion Köstinger byl v září 1939 v rámci operační skupiny zpravodajské služby (Sicherheitsdienst, SD) v Polsku vycvičen k zabíjení politických nepřátel za frontou. Později byl nasazen jako SS-Oberscharführer v Norsku, kde se účastnil lyžařských závodů SS. Ačkoli není známo, ve které jednotce Köstinger sloužil svou vojenskou službu, jako poddůstojník SD musel být přinejmen-

ším informován o deportacích židovského obyvatelstva, především do Osvětimi. V poválečném Rakousku Köstinger pokračoval v lyžařské kariéře jako trenér a předseda lyžařského klubu v údolí Gastein. Stejně tak jeho přítel Bradl, který se později stal reprezentačním trenérem rakouského lyžařského týmu. Zatímco mnozí rakouští lyžaři SS patřili k vražedné elitě, židovští lyžaři a lyžařští instruktoři z Rakouska byli pronásledováni a vražděni. Ti, kteří měli možnost uniknout, jako Walter Neuron a Paula Kann Valar, začali nový život v exilu, v mnoha případech ve Spojených státech. V textu bylo čerpáno z knihy Österreichs Skisport im Nationalsozialismus, Andreas Praher, 2022

PRO MAXIMÁLNÍ KOMFORT A VÝKON NA SVAHU ZVOLTE LYŽAŘSKOU BUNDU TURNAU-M V KOMBINACI S LYŽAŘSKÝMI KALHOTAMI LTD THEMIS-M!

VODNÍ SLOUPEC 20.000MM/M 2 /24H PRODYŠNOST 15.000 G/M 2 /24H Mikroripstopová struktura, zajišťuje vysokou odolnost proti vodě a prodyšnost a volnost v pohybu vám zaručí vysoká elasticita materiálu.

odnímatelná kapuce

Membránový materiál Hřejivá výplň Bezpečnostní prvek

ventilační zipy

voděodolné zipy

plně podlepené švy

SLEDUJ KILPISPORT

VSAĎTE NA KVALITU A KOMFORT. WWW.KILPI.CZ

44 MAG

TEXT A FOTO: LIBOR KULIG

POMALU JEZDIT MĚ NEBAVÍ

NEJSTARŠÍ AKTIVNÍ LYŽAŘ NA SVĚTĚ OSLAVIL STOVKU Sněžný leopard GOTTFRIED BISTUMER Gottfried Bistumer se narodil v říjnu 1924 – loni ve zdraví oslavil svých 100 dožitých let. Pochází z Korutan, nyní žije v městečku Radenthein a v zimě lyžuje denně aspoň dvě hodiny.

ydali jsme se za ním. Gottfriedův domek není snadno k nalezení, paní trafikantka ale ví – tento týden jsme prý už asi desátí. „Gottfried je teď v kurzu,“ říká. Za chvilku na nás už z dálky mává malý čiperný chlapík, jen v bílé košili, byť je teplota kolem nuly, a s typickým korutanským kloboukem na hlavě. Usedáme v kuchyni, centru dění, a vidíme, že jsme očekáváni: na stole je nachystán typický korutanský špek a klobása, k tomu černý chleba, zpovzdálí je cítit vůně čerstvé kávy. „Věděl jsem, že přijedete, ale já víc nachystat nestihl, byl jsem ráno lyžovat v Bad Kleinkirchheimu“, vysvětluje. A ještě, než stačíme položit první otázku, navrhuje tykání. „Na kopci si přece všichni tykají, ne?

Nejstarší lyžař na MS v Saalbach Hinterglemmu Výlet na MS vymysleli Gottfriedovi kamarádi. „Asi čekali, že řeknu ne, že už se necítím a že jsem starý. Ale já jsem rád souhlasil. V roce 2013, když bylo MS ve Schladmingu, mi bylo 89 let a všichni mě od návštěvy odrazovali. Teď mi je 100 let plus a myslím, že to zvládnu.“ A komu bude nejvíc fandit? „Budu fandit všem. Každý dobrý výkon si zaslouží potlesk.“ V Saalbachu můžete nejstaršího lyžaře světa potkat i na kopci: „Nevydržel bych jen sedět na tribuně,“ potvrzuje.

Kde jste u vás ve Villachu lyžovali? Kolem našeho domu na cestě, kde byl sníh uježděn od koňských povozů, tak to tam jezdilo pěkně rychle. Byl to docela prudký kopec a na konci ostrá zatáčka. Kdo tu zatáčku projel bez pádu, byl ostatními odměněn přátelským plácáním po zádech. To bylo jako vyhrát svůj první závod. Já to dokázal už ve čtyřech letech.

Jak se ti daří, Gottfriede? Děkuji, dobře. Dnes už mám za sebou dvě hodinky lyžování, ale bývalo to i lepší, bývalo více sněhu a touhle dobou (v půlce prosince, pozn. red.) už jsem míval přes dvacet dní na lyžích. Letos mám pouze pět. Prý ti říkají sněžný leopard? To vymysleli mí kamarádi. Sněžný leopard je velká zimní kočka a já jim ji prý připomínám. Kočka má sedm životů, je rychlá a mrštná a sněžný leopard miluje zimu. Tak to jsem prý celý já. A v latinském názvu Irbis je i kousek mého jména. Bistumer. Jak vypadal život ve třicátých letech 20. století v Korutanech? Byla to krásná doba. Villach, kde jsem se narodil, byl malé město,

přátelské a klidné. Protože leží u hranic s Itálií, čile se zde obchodovalo a lidé se vzájemně znali. Taková velká rodina. Kdy ses poprvé svezl na lyžích? To bylo v mateřské školce. Byly mi čtyři. Chodil jsem do třídy s o rok staršími dětmi a ty dostaly první lyže. No lyže. Byla to zakřivená prkna na výrobu sudů a na nich kožený pásek, do kterého se zasunula bota. Mně lyže nedali, že jsem prý ještě malý. Ale můj strýc znal truhláře, co vyráběl ty sudy, a tak mi dvě prkna sehnal. Zkrátil mi je asi na 40 centimetrů a pásky uchytil na tu dobu odborně. Všichni měli pásku uchycenou hřebíky, ale mně strýc prkna provrtal a uchytil pásku šroubem. Tyhle první lyže mi vydržely několik let.

Když začala 2. světová válka, bylo ti 15 let… U nás v Korutanech se o válce vědělo, četly se noviny, ale jinak vliv na život měla malý. My děti jsme chodily do školy, rodiče pracovali a život běžel vcelku normálně. Po základní škole jsem šel do učení. Teta a strýc, u kterých jsem vyrůstal, protože moje maminka pracovala velmi dlouho každý den, tak ti mi zaplatili každý rok 40 šilinků roční poplatek za studium a po čtyřech letech jsem školu úspěšně skončil s výučním listem prodavač potravin. No a volný čas? V zimě jsme lyžovali a v létě stejný kopec sjížděli na kárách. Byla válka, musels narukovat? Nemusel. Na vojnu se chodilo dobrovolně. Bylo to něco, jako je dnes profesionální armáda. Dalo se tím vydělat docela dost peněz. Ale mě to nelákalo. Já chtěl zůstal ve Villachu. Taky jsem chtěl vydělat více peněz, proto jsem po učení nešel dělat prodavače, ale pracoval jsem na stavbách, kde to bylo finančně lepší.

Po válce ti bylo 21 let. Přišly myšlenky na založení rodiny? Tyhle myšlenky měla u nás spíš děvčata. Hochů bylo málo, a tak se snažily nás mladé zaujmout. Ve Villachu byly populární víkendové promenády po centru města. Já si ale chtěl vydělat na své první bydlení, a tak jsem pracoval často i o víkendech. Takže žádná láska, žádné děvče? Svou ženu jsem poznal v roce 1950, pět let po válce. Ostatní mí vrstevníci už vozili děti v kočárcích. I má Johanka toužila po veselce, ale já se do toho nehrnul. Řekl jsem jí, že se vezmeme, až bude čekat dítě. A v roce 1951 se to stalo. S manželkou jsme prožili společných 65 let. Před osmi lety zemřela a teď tady, v domě, který jsem v roce 1959 postavil, bydlím sám. Vychovávat čtyři děti nebylo určitě snadné, měl jsi čas v zimě na lyžování? Přes týden jsem na to čas samozřejmě neměl. Chodil jsem do práce a manželka se starala o rodinu. Ale o víkendu jsem jezdil autobusem do Bad Kleinkirchheimu s kamarády celkem pravidelně. Manželka mi říkala, ať si jdu zalyžovat, že jí doma spíš překážím, než pomáhám. V té době asi žádné vleky v Korutanech nebyly... Nejen vleky nebyly, ale ani sjezdovky. Přijeli jsme do Bad Kleinkirchheimu, kde byly už pořádné

46 MAG

kopce, vyšlapali jsme pěšky na některý z nich a jeli dolů. To jsme stihli tak třikrát za dopoledne. Kdy ses poprvé svezl na vleku? To bylo v roce 1959. První vlek v Bad Kleinkircheimu, dlouhý asi 200 metrů, postavil místní obchodník. A kdo chtěl jezdit celý den zadarmo, musel prvně desetkrát kopec sjet v pluhu. Tak probíhala první úprava sjezdovky. A co lyžařská výbava? Začaly fungovat první obchody se sportovním zbožím, kde se objevily první na tehdejší dobu pořádné lyže. Jenže byly pro nás moc drahé. Proto jsme si je půjčovali a za to pak po lyžování pomáhali odpoledne v obchodě. První vlastní lyže jsem si koupil až někdy v roce 1965. Měly dva metry a už i bezpečnostní vázání. To mi už bylo přes čtyřicet. Lyžování mě ale bavilo čím dál víc, i když moji mnozí kamarádi už lyžovat v tom věku přestali. V roce 1976, kdy korutanský rodák Franz Klammer vyhrál sjezd na zimní olympiádě, ti bylo 52 let. Jak jsi tuhle euforii prožíval? Všichni jsme to prožívali. Všichni jsme chtěli být jako Franz a jezdit tak rychle jako on. Byla to fajn doba. A vlastně dodnes je. Znám se s Franzem Klammerem osobně. Potkávali jsme se na kopci v Bad Kleinkirchheimu. Vždycky mi říkal, že pokud budeš lyžovat ty, Gottfriede, budu i já pořád lyžovat. V prosinci oslavil 71 let a vím, že i letos bude lyžovat. V Bad Kleinkircheimu je taková hezká tradice, ranní lyžování s Franzem. Koná se v zimě jednou za měsíc a je to pro všechny velký zážitek. Kaiser Franz, jak se mu v Rakousku říká, tedy císař Franz, zůstal stále tím klukem z Korutan se střapatou hlavou a přátelským úsměvem. Kdy ses rozhodl, že budeš závodně lyžovat v závodech masters? To mi bylo 60. Měl jsem kamaráda, který tyhle závody už jezdil, a ten

mě jednou vzal s sebou. V mé kategorii 60+ nás bylo tehdy pár a já všechny závody vyhrával. Scházelo se tam vždy hodně kamarádů, byly to nejen závody a medaile, ale i hodně zábavy a povídání. Prostě normální kamarádská sešlost na horách. Jak dlouho jsi masters závody jezdil? Do března 2019. Pak jsem si řekl, že mi na podzim bude 95 let a že už je čas se závodním lyžováním skončit. Navíc ten adrenalin někoho porazit už tady nebyl. V mé kategorii už jsem byl sám, a stačilo sjet závod v jakémkoliv čase, a vždy jsem byl první. Trochu nuda. Ani pak tě chuť lyžovat ale nepřešla, že? Právě naopak, začalo mě to ještě více bavit. Vyrazit brzo ráno autem za kamarády. Tam se v ranním slunci dozvíš mnohé zajímavosti. Hlavně co koho bolí a že už to není na kopci jako zamlada. A to je všem okolo mě o hodně míň. Mě naštěstí nebolí nic, jen trochu hůř vidím a slyším. Aspoň neslyším všechny ty stížnosti těch juniorů okolo mě. Do loňska jsi na hory jezdil svým autem. To ti už bylo 99 let. Nebál ses řídit? Ani ne. Jezdil jsem opatrně a pomalu. Řízení auta mě hodně bavilo. Ale v létě jsem si řekl, že za chvíli mi bude sto let, a to by asi byli příslušníci policie hodně v šoku, kdyby při kontrole zastavili stoletého řidiče. Tak jsem auto prodal a teď, když chci jet na hory, tak mě veze moje dcera Christa nebo některý z kamarádů. Je to pro mě pohodlnější. Aspoň se můžu dívat po okolí, co je kde nového. A po lyžích si prý rád zahraješ partičku šachu. Proč zrovna šachy? Šachy jsou moje velká vášeň. Mé první šachy jsem dostal od přátel mé maminky z Vídně. Fascinovalo mě, jaké kombinace jde vytvořit

v šachové partii. Koupil jsem si knížky a studoval jednotlivé herní taktiky. 60 let jsem byl u nás v Radentheinu předseda šachového klubu. Dodnes hrajeme dvakrát týdně bleskový šach. Tady partie trvá pět minut a musí se hodně rychle přemýšlet. Takové ty partie, kde soupeři nad jedním tahem přemýšlí dlouhé minuty, mě nebaví. Do pěti minut je hotovo a jde se na další partii. Tak jich za odpoledne stihneme i dvacet.

ty kytky. Ne ony pro mne. A když tady jednou nebudu, nebudou tu ani ty kytky. A proto tady chci ještě nějaký čas být, protože když to tady všechno kvete, je to moc hezké. Letošní zima pro tebe začala slavnostně... Ano, letošní sezóna začala opravdu parádně. V prosinci mi na Turracherhöhe firma Kästle, která taky slaví 100 let, dala jako dárek kompletní lyžařskou výbavu. Při-

Autor rozhovoru s možná nejstarším lyžařem A vyhráváš se svými vrstevníky? No vrstevníky se moc nedá říct. Všem je méně jak osmdesát, takže pro mě vlastně junioři. A jsem rád, že je všechny a často porazím. Oni z toho moc radost nemají, ale já ano. Tomu, kdo vyhraje, totiž musí ostatní zaplatit čaj. Já už hodně dlouho čaj neplatil. V létě trávíš dlouhé chvíle ve skleníku. Pěstuješ zeleninu? Zeleninu mi kupuje moje dcera v obchodě. Já se starám o orchideje. Mám jich několik desítek druhů. Všechny jsem vypěstoval sám a různým řízkováním zkoušel, jaká květina z toho vyroste. Taky adrenalin. No a stále zkouším nové. Někdy se to podaří a někdy ne. To je život. Ale hlavní je, že já tady jsem pro

jeli Alexander Lotschak s Barbarou Wörz z firmy Kästle, byli jsme samozřejmě i lyžovat a musím říct, lyže dobrý. A byly u toho i televizní kamery a reportéři s mikrofony. No byli. Jo bylo to fajn, ale mě to zdržovalo. Bylo pěkné počasí a chtěl jsem rychle na kopec. Prý jsi nejstarší aktivní lyžař na světě? Asi to tak bude. V Evropě určitě. V Americe jsou dva kluci, kterým je 105 a 107 let, ještě před dvěma lety lyžovali, ale tuto sezónu už prý ne. Takže asi jsem opravdu nejstarší aktivní lyžař na světě. A když mi zdraví dovolí, rád budu lyžovat dál.

AQUÁÁÁ JARŇÁKY

Kam s dětmi na nejlepší jarní prázdniny?

48 ČESKÉ LYŽOVÁNÍ

30. léta

TEXT: ALEŠ SUK FOTO: ARCHIV AUTORA

Emeritní předseda trutnovského oddílu Milan Vít na trati závodu O štít města Pardubic na Pomezních boudách

Stá druhá zima trutnovských jezdců na ski Zápisy tělocvičné jednoty Sokol Trutnov vypovídají heslovitě o milnících českého organizovaného bílého sportu sokolského v městě pod horami. Organizované lyžování tam funguje již přes 100 let.

Liščí hora, Sněžka, Rýchory. Je nás malá hrstka a pracujeme pro dobrou věc, pro poznání, že Krkonoše nejsou německé, ale že tu všude, na všech stranách, probouzí se uhnětený živel český k životu. Lyžařský odbor Sokola Trutnov pořádal v neděli 10. 2. 1924 v Trutnově své prvé lyžařské závody, jichž účelem bylo ukázat výsledky jednoroční činnosti odboru a doZačátky trutnovského kumentovat sílu českého lyžařství lyžování v tehdy převážně německém V prvním roce činnosti zapisuje sta- Trutnově. Účelu toho bylo plně rosta odboru vrchní finanční rada dosaženo, jak zjevno z četné účasti Starý: nemáme ještě závodníky, závodníků a hojného obecenstva, naše poslání je získávat nové adep- se zájmem přihlížejícího závoty lyžařského sportu; každou neděli dům. Terén volen velmi příhodný za vůdcovství páně předsedy jsou u Nových Dvorů, skýtající krásnou vyjížďky do hor – Hrnčířské boudy, vyhlídku na Krkonoše a umožňující áčelník Sokola 7. listopadu 1923 proponuje prosincový lyžařský kurz na Zvičině. O měsíc později je zřízen lyžařský odbor a jmenováni první cvičitelé, bratři Doucha a Rosenberg. V půli ledna 1924 uskutečněna společná vyjížďka na ski. Účast 23 bratrů, sester a dorostu pod vedením bratra Douchy.

z jednoho bodu sledovat téměř celý závod. Po procitnutí závodního bílého sportu trutnovského už jeho průkopníci navlékají další korálky čilých, bujných, vlastně pionýrských lyžařských událostí: Záhy po oslavách nového roku 1927 navrhuje náčelník sokolské jednoty v Trutnově pořádat 30. ledna lyžařské a sáňkařské závody na Červeném kopci, spojené s čajovým dýchánkem, v jehož závěru by se rozdávaly ceny…

Sezóna 1932 je statisticky a historicky veledůležitá; organizačně roztříštěné lyžování a sáňkování má splynout do jedné party. Bratr Martinec, zastupující v té době už fungující LK Trutnov, přichází s vizí, aby se lyžující sokolové sdružili s členstvem LK kvůli lepším podmínkám a začlenili i dorost. Tím by mohlo nové, početnější společenství výkonnostně lépe konkurovat německé lyžařské korporaci trutnovské, působící v HDW. Poslední únorový víkend zimy 1935 končí Trutnov na 5. místě v pořadí neoficiální soutěži družstev krkonošské lyžařské župy. V létě 1936 je v zápisech kroniky poprvé zmíněn dorostenec Oldřich Hampl, který je zařazen do župního týmu, v němž je na celostátním podniku v Žilině nejlepší z družstva krkonošské župy. Stejného roku se narodil Vladimír Vokatý, jeden z prvních sjezdařů v Trutnově a pozdější reprezentant. V lednu 1937 se župních závodů na Jestřebích horách účastní sedmička trutnovských dorostenců: „Závodícímu Vlčkovi je zaplaceno Kč 45,- za zlámanou lyži v soutěži.“ Předválečný rok osmatřicátý je rokem hojné práce, objevují se lyžaři, modelující strukturu a hemžení trutnovské lyžařiny v následných desítkách zim – Jansa, Němec, Hampl, Chmelař, Matějka, Liška, Lohynský. Absolvují kurzy, lyžařské školy, cvičí, závodí, organizují…

V závodu členstva na 8 300 m startovalo 14 jezdců, prvý štábní kapitán Vašků (39,01 min), 2. učitel Mědílek, 3. kapitán Doucha. Dámský závod na 2 km za účasti 10 členek vyhrála paní Stará (12,35), druhá slečna Kopecká, třetí slečna Žižková. Dorost jel také 2 km; v poli 23 hochů dobyl prvenství Pauer (v čase 11,08), 2. Karel Kühn, 3. Vlček, 4. Pich, pátý Rückert. Školáci na stejné trati, v cíli jich bylo 17: 1. Zdeněk Riedl (12,14), 2. Čížek, 3. František Marek, 4. Kutík, 5. Jaromír Kopal. Žákyně školačky jeli 1,5 km, soutěžilo 8 dívek, vítězí Jarmila Stará (10,18), 2. Lída Ledecká, 3. Najmanová.

Na dojezdu můstku s umělou hmotou trenéři B. Jansa a J. Lábus s žáky M. Rejmontem, P. Hartmanem, J. Humňalem, P. Hrdinkou a V. Hamplem

Po 2. světové válce

První poválečný lyžařský rok je pučícím lyžařským rájem – na lyžích se začínají tumlovat pozdější kamarádi Vladimír Vokatý a Petr Stiehl – sjezdaři. Svobodné mistrovství republiky v Banské Bystrici se v popředí výsledkových listin objevují běžec Olda Hampl a skokan a sdruženář Jarda Šípek. V následující sezóně roste výkonnost a množí se vítězství Šípka ve skoku. Jemu sekunduje Vašek Sobotka, odbor zřizuje skokanskou šanci v Poříčí, slušný třicetimetrový můstek. Na župním přeboru dominuje a vítězí studenecký Zdeněk Remsa, jenž o dvě decennia později trénuje skokanský reprezentační tým, Remsa boys.

Květa Lelková se svými běžeckými elévy

26. ledna 1947 proběhl záviděníhodný soutěžní počin – mládežnický běh na lyžích „Kolem trutnovského náměstí“. Netradiční akce v centru měla nečekaně hojnou účast žactva a dorostu z mnoha lyžařských oddílů a houfce nadšených fanoušků běhu na lyžích. Sokolští závodníci Šípek a Kostyniuk udělali domácímu publiku radost skvělými výkony. Navíc se jim dařilo i na přeboru České obce sokolské. O měsíc později burácivě halasí nevídaná, neslýchaná, třiapůltisícová divácká návštěva atraktivního motoskijöringu v ulicích centra města… Dva dny poté bere druhé místo v závodě branných hlídek, předzvěsti Sokolovského závodu branné zdatnosti ve Špindlerově Mlýně, štafeta Trutnova ve složení B. Jansa a O. Hampl s bratrem.

Vladimír Vokatý projíždí brankou v slalomovém závodě

Vzpomínky sjezdaře Vokatého Poválečné roky vnáší do lyžařské historie Trutnova začátky sportovní kariéry dvou skvělých sjezdařů – V. Vokatého a P. Stiehla. Maje čest si s architektem Vokatým popovídat, zprostředkovaně popíšu jeho vzpomínky na lyžařskou kariéru v sezónách, kdy v Trutnově fungoval lyžařský klub Železničář, záhy hodně proslavená Lokomotiva. Ing. Arch. Vokatý se s přítelem Stiehlem poznal kdysi v jedenapadesátém. Klouzali se, tehdy to ještě pravý trénink nebyl, na stráni u Stiehlovic vilky, i ten travnatý svah dnes nikdo jinak nezná než jako Stielák. Veliký úspěch přišel na Závodech nadějí v Harrachově. Příprava, když to Vladimír slušně ovládal, to byly Zahrádky a Čapkárna v Peci. Tenkrát tam jezdila parta v sestavě O. Schneller, F. Chmelař, F. Šťastný (budoucí motorkářský šampión), Řezníček. Materiál? S kolegou Stiehlem hajdy do Mrklova k tehdy věhlasnému koumesovi Kynčlovi. Ten vyráběl známé Kynčilky, tehdy s českou novinkou – umělohmotnou skluznicí. Kondiční tréninky, když už trutnovští sjezdaři

pošilhávali a poté byli zařazeni do reprezentace, jim plánovitě konstruoval trenér Dukly Špaček, radami a plány přispíval skvělý slalomář Sláva Pittl. Zda byl lyžařský um mladíka Vokatého zaměřen jen na gravitační točivé disciplíny? Nebyl. Pruboval i skoky, vzpomínky letí najmě do Machova, kde v padesátých letech býval skok na lyžích sportem nad jiné privilegovaným. Úžasnou vzpomínku má Vladimír, v té sezoně už státní reprezentant, na mistrovské sjezdařské klání ve Špindlerově Mlýně. Zlato ve sjezdu, stříbro v trojkombinaci, bronz v obřím slalomu. Unikát, nikdy u nás nezaznamenaný – ve sjezdovém závodě se na nejvyšší stupeň vítězů nemohli vítězové vejít. Všichni tři totiž měli stejný – vítězný čas: 45,3 sekundy. Tísnili se na bedně – Vokatý a Stiehl z Trutnova a Bogdálek, nejlepší sjezdař Československa. Oba mistři rychlých ski si troufli na tituly akademického MS – světové universiádě v zimě 1962, kdy Vladimír Vokatý ukončil sportovní sjezdařskou kariéru.

50 ADVERTORIAL

FIS Masters Cup 2025 Zase v Peci pod Sněžkou

I letos se můžete těšit na skvělou lyžařskou podívanou. Závodníci z celého lyžařského světa přijedou na Světový pohár své kategorie 30 +, FIS Masters Cup 2025, který se uskuteční v Peci pod Sněžkou 8. a 9. března. gram, zejména pak slavnostní vyhlášení výsledků sobotního slalomu, které se pravidelně koná v hotelu Horizont. Společenský večer, na kterém se setkávají závodníci s organizátory a zástupci partnerů, je zakončený ojedinělým rautem. Jménem hlavního organizátora SJ SKI vás zveme na významnou mezinárodní lyžařskou akci.

www.sjski.cz

CEP PODKOLENKY SKI TOURING Špičkové kompresní skialpové podkolenky. Integrovaná technologie medi compression přináší díky zlepšené cirkulaci krve více energie pro svaly a postará se také o to, že podkolenky perfektně padnou a nesklouzávají. Vynikající pohodlí při nošení a ochranu proti otlakům a puchýřům zajišťují zesílené zóny v místech intenzivního kontaktu se skialpovými botami (holeň, nárt, špička, pata, kotníky a achilovka). Prodyšná a funkční směs merino vlny a syntetických vláken udrží nohy v příjemném suchu.

1 350 Kč

světový pohár ve sjezdovém lyžování 8.–9. 3. 2025 Pec pod Sněžkou

za podpory Nadace ČEZ

partneři

mediální partneři

Více informací na

Spolek každého lyžaře

FOTO: KRISTÝNA MRZENOVÁ

iž od roku 2008 se pravidelně koncem druhého březnového týdne uskuteční na sjezdovkách Javor v Peci pod Sněžkou závody ve slalomu a obřím slalomu zařazené do Světového poháru FIS Masters. Jako v řadě minulých ročníků bude mít dohled nad celým průběhem závodů ve funkci technického delegáta FIS olympijská medailistka Olga Charvátová Křížová. Za zmínku stojí i doprovodný pro-

FIS MASTERS CUP

Pobočný spolek Základního lyžování SLČR nahradil někdejší úsek veřejného lyžování. Stále je nedílnou součástí Svazu lyžařů ČR, avšak jeho zaměření se od soutěžních sekcí liší.

www.cepsports.cz

ílem spolku je propagace lyžování ve všech jeho podobách s důrazem na nezávodní, sportovní a rekreační aktivity. Podporuje lyžování napříč věkovými, zdravotními i sociálními skupinami a vytváří zázemí pro jejich rozvoj. Spolek je mimo jiné držitelem akreditace MŠMT a zajišťuje vzdělávání instruktorů lyžování a snowboardingu na různých úrovních. Organizuje školení profesní kvalifikace a spolupracuje s vysokými školami na výuce nejvyšší kvalifikace pro instruktory. Kromě toho se věnuje prevenci lyžařských nehod a osvětě v oblasti bezpečnosti na horách.

Fotografie pochází z listopadového semináře na Stubai, který pod taktovkou Roberta Záboje nabídl 16 účastníkům kombinaci teoretického vzdělání a praktického tréninku

52 MARKET SNOWTEST

Sjezdové boty Armada AR One

První boty Armada cílí hlavně a jen na sjezd – prašanem, nebo po sjezdovce. Žádný ski/walk, zato super snadný nástup. Petr Socha, autor recenze

Vůbec první model lyžařských bot Armada byl představen světu v lednu 2025. A – díky jejich českému zástupci – trvalo pouhých několik dní, než jsme je dostali do redakce k testu. Jak se nám líbily?

rmada je v kronice lyžování světa zapsána svým originálním přístupem, který akcentuje její severoamerický původ. Zároveň to ale není tak, že Armada na sjezdovkové lyžování rezignuje. Například na evropském trhu je totiž sjezdovka právě tím hlavním, co strhává pozornost zákazníků. První kolekce bot Armada má filozofický základ – možná trochu překvapivě – právě v této druhé, „evropské“ produktové skupině. Boty nepřinášejí, jak bychom čekali, mechanismus s modem pro snadnou chůzi, nejsou významně odlehčené, ba ani plně kompatibilní s pinovými vázáními. Je to jinak: nové boty Armada AR One osloví v první řadě výkonné sportovní lyžaře, přičemž svou invenci cílí primárně na cestu dolů. Sjezd tak, aby byl přesný a rychlý.

Konstrukce

Armada je zaparkována v koncernu Amer Sports (Atomic, Salomon…), takže co se týče know-how, má odkud čerpat. Vynecháme-li Memory Fit – technologii na rychlé tepelné tvarování skeletu – AR ONE se u příbuzných bot nijak neinspirují a přinášejí zcela originální řešení: kombinaci kabrio konstrukce (pohodlí) a klasické čtyřpřezkové boty (výkon). Skelet využívá široký jazyk, absolutní novinkou je centrální přezka (Slingshot Buckle – přezka ve tvaru praku), která ovládá táhlo ukotvené ve dvou bodech – stahuje tak jazyk dolů směrem k chodidlu a zároveň dozadu směrem k achilovce. Zbytek boty pak plně souzní s vysoce sportovními modely: čtyři kovové přezky, masivní powerstrap, canting i jemná regulace sklonu komínu (13°/15°/17°) jsou právě ty prvky, které očekáváme od boty pro nejnáročnější lyžaře. Vnitřní botička je plně tepelně tvarovatelná s výrazně předtvarovanými patními kapsami, přičemž varianta AR One Team má přemístitelný jazyk uchycený suchým zipem umožňující úpravu objemu v oblasti nártu.

Dojmy a zážitky

Do redakce jsme dostali k testu hned dvě tvrdosti, 130 a 110, přičemž model s flex indexem 130 se liší nejen tvrdostí, ale jako jediný zároveň nese piny na špičce, aby se v botách dalo

Horká novinka: Slingshot Buckle neboli přezka ve tvaru praku

AR ONE 130 má oproti ostatním modelům otvory pro piny, ale jenom na špičce popojít, pokud máte na lyžích hybridní vázání – pata drážky pro trny pinových vázání nemá. Jako první mile překvapí nástup: noha do boty díky velkorysému odklopení jazyka velmi snadno vklouzne. Musí se ohlídat poskládání platů u komína, podobně je potřeba trochu vychytat fixaci přezek. Mně se osvědčilo začít první přezkou, která sevře nárt tak, že se posléze snadno ukotví i hlavní centrální dvojpřezka. Bota je spíše těsně střižená a bude sedět spíše lidem s nižším než vysokým nártem, u nichž se možná více projeví efekt prakové přezky, já ji musel stahovat opatrně, protože svírala můj vyšší (a léty z lyžařských bot poškozený) nárt. Naopak šířka v metatarsech je poměrně pohodlných 100 mm, po upnutí paty je značně cítit kotníková kapsa, do které se noha příjemně usadí. I s flexí 110 se v případě Armada AR One dá hrát „velké divadlo“, bota je velmi sportovní a troufnu si říct, že její tuhost je dostatečná pro zvládnutí všech komerčních lyží na trhu. Velmi příjemně je vyladěná dopředná

flexe, bota pod tlakem citlivě ustupuje a tlak je po celou dobu jízdy plynule rozložen po celé holeni.

Pro koho a kam?

První lyžáky Armada můžeme doporučit všem aktivním, sportovním a rychlým lyžařům, kteří chtějí jezdit jen dolů (a nešlapat). Vedle příjemné progresivní flexe nabídnou jako hlavní benefit velmi snadný nástup a výstup z boty (mimochodem věc, kterou ocení zejména starší lyžaři), přesné držení paty a nadstandardní komfort usazení chodidla.

VÝHODY v ýborný poměr komfort/jízdní výkon příjemně progresivní flexe super snadný nástup a výstup

NEVÝHODY v ýhradně sjezdové zaměření boty (absence ski/walk a patní drážky pro pinová vázání)

ADVERTORIAL 53

Fischer RC4 Noize: Revoluce na sjezdovce

S blížící se sezónou 2025/26 představuje Fischer svou novou kolekci závodních lyží RC4 Noize. Tyto lyže, inspirované potřebami nejlepších světových lyžařů, jsou určeny pro závodníky, experty a nadšence rychlosti. Díky unikátní technologii Noize Control™ a inovativní struktuře Noize přináší tato kolekce nevídanou hladkost a dokonalou kontrolu v obloucích.

Vylaďte svůj oblouk s Noize Control™

íky revoluční technologii Noize Control™, včetně inovativní struktury Noize, přináší nová generace lyží RC4 bezkonkurenční plynulost, optimalizovanou kontrolu po celou dobu oblouku a nevídaný výkon na nejvyšší úrovni. Toho je dosaženo díky kovovým pigmentům uspořádaným do speciálního vzoru na přidané vrstvě jádra lyže. Tato vrstva snižuje chvění a vytváří více efektivnější kontakt se sněhem.

Od hudby k lyžařským svahům

Technologie Noize Control™ byla původně vyvinuta pro harmonizaci a dokonalé ladění vibrací v hudebních nástrojích a koncertních sálech. Stejným způsobem nyní funguje i v nových lyžích RC4 Noize. Nežádoucí výkyvy a vibrace jsou touto technologií optimálně rozloženy a vyváženy, což minimalizuje jejich vliv na výkon lyží.

Kolekce The RC4 Noize

Nalaďte svůj oblouk s RC4 Noize – dokonalými závodními lyžemi pro ty, kteří vyžadují kvalitu Světového poháru a špičkový výkon. Díky technologii Noize Control™, pevné dřevěné konstrukci a World Cup desce nastavují nové RC4 Noize laťku nejvyšší kvality, jakou mohou závodní lyže nabídnout.

Univerzální a dynamické

Pro náročné lyžaře, kteří hledají nejmodernější technologie, jsou RC4 Noize tou nejlepší volbou. Ať už jde o všestrannost v proměnlivých podmínkách, nebo nejvyšší rychlosti v těch nejostřejších obloucích, modely RC4 ST, RC4 LT a další z řady RC4 nabízejí ideální řešení pro každého lyžaře.

Závodníci

Do vývoje kolekce RC4 Noize se aktivně zapojili někteří z nejlepších sportovců světa, jako například Daniel Yule (SUI), AJ Ginnis (GRE), Kristoffer Jakobsen (SWE) a Katharina Huber (AUT), kteří se podíleli na vývoji od prvních slepých testů až po finální ladění produktu. Prototypy nových lyží již jezdily v závodech Světového poháru a prokázaly svou účinnost, která spočívá především ve výrazně hladší jízdě a tím i v lepší kontrole při vysokých rychlostech. To umožňuje sportovcům zvolit přímější a efektivnější stopu, protože mohou vždy důvěřovat klidné a stabilní základně lyže. Kolekce RC4 Noize nabízí specializované modely určené jak zkušeným lyžařům, tak i milovníkům přesných a rychlých oblouků.

Závodním pocitům se vyrovná jízda po hranách lyže RC4 Noize, nahrazující legendární RC4 CT. Nové RC4 Noize LT jsou obřačky navržené pro maximální výkon a RC4 Noize ST poskytují bezkonkurenční dynamiku při krátkém, slalomovém oblouku. NOVÁ KOLEKCE RC4 NOIZE DORAZÍ DO OBCHODŮ NA PODZIM 2025

54 MAG SKI WITH ME

TEXT: ONDŘEJ NOVÁK FOTO: LUCIE KULHAVÁ

Ten den, kdy neudělám oblouk Dnes je ten den, kdy neudělám pořádný oblouk. Nejde to. Ať dělám cokoliv, zkouším se pekelně soustředit, každá zatáčka stojí za starou bačkoru. Taky se vám to děje?

do tvrdí, že umí lyžovat v krustě, kecá. A kdo říká, že mu to vždycky jde stejně, a navíc stejně dobře, ten kecá taky. Občas jsou prostě dny, kdy to jde líp, a pak dny, kdy to jde o poznání hůř. Proč?

První oblouk

Prvním obloukem jsme letošní seriál začínali a budeme s ním zase i končit. Stačí totiž, když ho uděláte špatně, stejně jako na začátku sezóny. Nebo si vyberete špatnou stranu. Místo lepší pravé strany jste den začali doleva. Na prvním oblouku totiž záleží úplně stejně na začátku celé sezóny, první nebo dvacátý den lyžování. Zvlášť, když na lyžích nestojíte denně jako já a nemáte pohyby natolik automatizované. Do prvního oblouku se vám snadno někdo připlete, musíte ho udělat jinam a na jinou stranu, ve druhém chytnete špatně urolbovaný pruh a od třetího se to s vámi veze. Ztratili jste totiž…

Rytmus

Sledujete v televizi závody Světového poháru? A všimli jste si, jak často komentátoři říkají, že závodník „vypadl z rytmu“ nebo „nemůže znovu najít rytmus“ a ztrátu už nedožene? Něco na tom bude. Závodník by přitom z rytmu vůbec vypadnout neměl, když mu trať určují branky, ale když je u jedné branky pozdě, těžko bude u druhé včas a najednou jsou všechny jeho oblouky takové kostrbaté, jeté nadvakrát a plné vynucených pohybů, kterými se snaží ten rytmus dohnat. Ale honit rytmus je ještě horší než honit bycha. To je často lepší jít domů a dělat něco jiného. Protože závodník, pokud rytmus neztratil úplně, má před sebou ještě druhé kolo a tam může začít od znovu. My máme těch kol před sebou neomezeně, stačí vždy jen vyjet vlekem nahoru a dát si další pokus! Jenže realita našeho rekreačního lyžování je taková, že když jednou vstanete (nebo zatočíte) špatnou nohou, už se to s vámi potáhne až do večera.

Špatnou nohou

Někdy úplně stačí, že přijdete na kopec ve špatné náladě. Vstali jste špatnou nohou, něco vás po ránu vytočilo, děvčata se třeba trefí do své periody, která ovlivňuje i výkony vrcholových sportovkyň. Těch důvodů bychom mohli vyjmenovat stovky, ale všechny mají společné jedno: ztrátu soustředění. Pokud nemáte dostatečně automatizované pohyby, nezbývá než se alespoň trochu soustředit. V běžném životě jsme už mnoho různých soustředění nahradili technologickou automatizací. V autě za nás řadí automatická převodovka, kávu nám ráno sám a správně namele kávovar, ale vlastní tělo a jeho pohyby ještě úplně obelhat nelze.

Nedůvěra

S prvními špatnými oblouky se smíříme. Máme přece druhé kolo na opravu. Ale ani to se nepodaří a pak přichází nedůvěra ve vlastní schopnosti i dovednosti. Z nedůvěry se často vyklube strach, někdy pomalu, ale někdy naopak docela rychle a k tomu stačí horší viditelnost nebo povrch a v ten den už si prostě nezalyžujete. Nebo alespoň ne tak, jak jste zvyklí a jak byste sami chtěli.

Čtrnáctý ročník seriálu Skiwithme bude o všem, co mi přijde na mysl. Po třinácti letech už se témata hledají špatně, ale o to je to větší zábava. Určitě letos dojde na telemark, o kterém jsem nepsal už několik let, ale také na jednoduché tipy, které by se vám mohly v průběhu sezóny hodit. A ten, kdo nerad čte a radši si o lyžování a telemarku popovídá mezi jízdami na lanovce, může si se mnou přijet zalyžovat nebo třeba přivézt svoje potomky. Volné termíny, plánované akce, ale také starší články najdete na www.skiwithme.cz. D O D A V AT E L

Není každý den posvícení

Tuhle chytrou větu už říkaly naše prababičky a my ji často opakujeme, aniž bychom znali její pravý význam. To, že se nám každý den nedaří zatáčky na lyžích tak, jak bychom chtěli a jak třeba nejlépe umíme, není nic neobvyklého. Pokud si myslíte, že se to děje jen vám, a expertům, závodníkům nebo instruktorům nikdy, jste na velkém omylu. Stojím na lyžích každý den a každý rok se při jejich počítání dostávám až ke stoosmdesáti. To už je docela dost na to, aby to člověk dělal pořád stejně a se zavázanýma očima. A ono to tak vlastně je, ale jen do určité rychlosti. Dokud jezdím pomalejší oblouky a lyže více

nejdelší osvětlená sjezdovka na Moravě (1 250 m) moderní areál nejen pro rodiny s dětmi

otáčím, než hraním, rozdíl mezi špatným a dobrým dnem není. S rychlostí se to ale mění a někdy je prostě den, kdy neuděláte pořádný oblouk, ani kdyby vám dali na nohy ty nejlepší a nejostřejší lyže pod sluncem. To, že není posvícení, ještě neznamená, že vaše lyžování stojí za starou bačkoru. Je to realita, kterou musíte přijmout s lehkostí Alberta Tomby a elegancí Ingemara Stenmarka a nenechat se rozhodit. Stává se to i těm nejlepším. Rozdíl mezi vámi a nimi je jen v tom, že oni si s tím už hlavu nelámou. Tak buďte po zbytek sezóny taky nejlepší a příští rok se do toho zase společně opřeme!

V Y B A V E N Í

Ondřej Novák Redaktor SNOW, instruktor lyžování a telemarku s dlouholetou praxí v ČR, Rakousku a Austrálii, autor projektu Skiwithme.cz.

ASOCIACE PROFESIONÁLNÍCH UČITELŮ LYŽOVÁNÍ A LYŽAŘSKÝCH ŠKOL (APUL) GENERÁLNÍ PARTNER APUL:

PARTNEŘI APUL:

Text: koordinátor vzdělávání & lektor APUL Michael Turek

MČR APUL

Lyžařské jaro na nejvyšším ledovci

Mezinárodní mistrovství ČR učitelů lyžování, telemarku a snowboardingu se blíží! 16. března poprvé v historii zavítá na svahy Ještědu.

Zima je v plném proudu a březnové kurzy APUL jsou za dveřmi. Po Race kouči, telemarkovém kurzu, kurzu běžeckého lyžování nebo klasických kurzech D a C, které se budou konat v průběhu března v ČR, nás čeká pravidelná jarní nálož v podobě dubnového vzdělávacího bloku. Letos ale s řadou novinek!

aro bude trochu jiné. Nejen tím, že letos jsou Velikonoce trochu později, ale hlavně změnou naší jarní destinace. Po několika sezónách, kdy byl naším jarním domovem ledovec Kitzsteinhorn nad vesničkou Kaprun, se letos přesuneme o slušných pár kilometrů na západ. Naší dubnovou základnou bude nejvýše položený ledovec v Rakousku, s parádními možnostmi volného terénu a poctivě prudkou černou sjezdovkou, která se spouští z úctyhodných 3 400 m n. m. Řeč je samozřejmě o tyrolském ledovci Pitztal. Jarní blok odpálíme hned po velikonočním pondělí, začneme 22. dubna. Tradiční jarní kurzy B a A2 budou samozřejmě doplněny Jarní Akademií APUL, chybět nemůžou ani

FOTO: APUL

aše motivace je o to vyšší, že loni se ho z důvodu rychlého konce lyžařské sezóny nepodařilo uskutečnit. Vždy totiž čekáme na závěr jarních prázdnin, aby se MČR mohlo zúčastnit co nejvíce instruktorů a instruktorek. Pro ně je totiž období jarních prázdnin hlavní pracovní sezónou. Na co se vlastně na sjezdovce Nová Skalka můžeme a máme těšit? Sportovní výkony, výbornou atmosféru a setkání kolegů, kteří se na závěr sezóny sjedou z celé republiky, aby si vyměnili zážitky i zkušenosti a oslavili sport, který tak milují. Naše společná vášeň je totiž hnacím motorem celé naší asociace. Vášeň pro sport a také touha předávat to, co milujeme, dalším lidem.

základní kurz D nebo pokročilejší C. Horká novinka letošního roku, která si odbude svoji premiéru právě letos na jaře, bude APUL Ladies kemp. Čtyři dny s nejlepšími lektorkami APUL, pohodový jarní vibe s proseccem, ale i pořádná nálož technických dovedností na kopci, budou doplněny večerním programem (např. jóga, wellness, video analýzy, odborné přednášky). Vše v řežii apulích holek. A to nejlepší na konec. Všechny tyto jarní kurzy budou mít základnu v hotelu s bohatou polopenzí, saunami, bazénem, posilovnou a zastávkou skibusu přímo před recepcí. Čtyři minuty jízdy od spodní stanice lanovky na ledovec. To prostě chceš. Nyní jsou již všechny jarní termíny v kalendáři na webu APUL. Tak sebou hoď, ať neprošvihneš přihlášení.

FOTO: MICHAEL TUREK

ČLENSKÉ LYŽAŘSKÉ ŠKOLY APUL: GARANCE KVALITY PRO KLIENTY, GARANCE DOBRÉ PRÁCE PRO INSTRUKTORY APUL

Lyžování (Pitztal) Jarní Akademie APUL – pro členy i pro veřejnost.......................................................... 22.–26. 4. 2025 APUL Ladies kemp................................................................................................................ 22.–26. 4. 2025 Přípravný kemp na kurz Lyžování C................................................................................. 22.–24. 4. 2025 Kurz lyžování C....................................................................................................................25. 4.–1. 5. 2025 Kurz lyžování D....................................................................................................................26. 4.–1. 5. 2025 Kurz lyžování B....................................................................................................................22. 4.–1. 5. 2025 Kurz lyžování A2..................................................................................................................22. 4.–1. 5. 2025 Přípravný kemp k OZ + opravné zkoušky (D, C, B, A)...................................................27. 4.–1. 5. 2025

Kontakty na www.apul.cz

FOTO: ROGER GRUETTER

59 Titlis je pro Čechy nezvyklou jarní lyžařskou destinací, může být však neokoukanou alternativou rakouských ledovců

Policie zasahuje na italských sjezdovkách Média v Dolomitech informují: Alkoholem viditelně „posilněný“ lyžař byl zadržen policií, nadýchal 2 promile. Kontrolu na sebe přivolal v podstatě sám svou nekontrolovanou jízdou po sjezdovce. Další čtyři lyžaři byli pokutováni za to, že sjížděli trať až během doby, kdy ji upravovaly rolby, což je zakázáno. Jiný mladý muž si vykoledoval postih za držení marihuany. I on na sebe upoutal zvýšenou pozornost tím, že se snažil před strážníky preventivně uprchnout. V Itálii přesto neplatí absolutní zákaz konzumace alkoholu na lyžařských svazích, toleruje se půl promile podobně jako na silnici. Ale co je moc...

(rh)

Lagalb má problémy se sněhem paradoxně kvůli vysoké nadmořské výšce Až koncem ledna se začalo lyžovat na švýcarském Lagalbu nedaleko Svatého Mořice, ačkoliv jeho vrchol se nachází v bezmála 3 000 m n. m. A to je právě problém. Pokud nenapadne sníh shůry, není možné nahoře zasněžovat, neboť vrcholové partie tratí procházejí silným permafrostem, tedy věčně zmrzlou půdou, která neumožňuje zasněžování. Potrubí totiž zamrzá a praská.

(rh)

60 RESORT REPORT

TEXT: RADEK HOLUB

TITLIS

dlouhá jarní sezóna na ledovci i mimo něj

Třítisícová hora Titlis je ikonickým místem, které láká velmi různorodou směsici návštěvníků – turisty z Indie, kteří zde obdivují alpskou kulisu dojemných bollywoodských filmů, evropské freeridery, lačnící po dlouhých, strmých a prašanem výtečně zásobených svazích, ale i místní Švýcary, kteří si na zdejší sjezdovky zvláště o víkendu rádi vyrazí zalyžovat. Vzhledem k výšce a konfiguraci areálu je však Titlis zajímavou jarní alternativou i pro středoevropské lyžaře.

rchol Titlis se tyčí do výšky tří tisíc metrů téměř přesně v geografickém středu Švýcarska, a tak se díky dalekým rozhledům stál již dávno celoročně oblíbeným turistickým cílem. Historicky významné je i městečko Engelberg na jeho úpatí, kde již přes 900 let působí benediktýnský klášter, jehož založení podle legendy podnítily hlasy andělů, kteří koneckonců daly Engelbergu i jeho jméno.

Na Titlisu vyrostl lyžařsko-turistický areál, který se může pochlubit mnoha atrakcemi, za nimiž sem míří turisté z celého světa. To samozřejmě utváří spíš kosmopolitní než autenticky švýcarskou atmosféru, ale přijedete-li sem lyžovat, turistickému „lunaparku“ se můžete vyhnout. Spíš si jej ale dopřejete jako kuriozitu, která okoření vysokohorské a lyžařské zážitky.

Lyžování na ledovci až do května

Lyžařská sezóna na Titlisu běží od konce října do začátku května, přičemž právě jaro je velmi lákavým obdobím k návštěvě. Na vrcholu hory je malý ledovec a pod ním pak severně orientované svahy, které bývají ještě na konci sezóny zasypané metry sněhu. Kromě ledovce se přitom nelyžuje nijak extrémně vysoko, díky příhodné orientaci a návětrnému efektu si však svahy své hojné sněhové srážky dokáží velmi dlouho udržet. Zhruba do poloviny dubna se lyžuje na všech „hlavních“ sjezdovkách, pak se provoz smrskává na dvě krátké ledovcové tratě.

Spíš strmé terény, na jaře však s přívětivým firnem

Lyžařské terény jsou sice rozsahem skromnější, zato velmi svižné a jejich převýšení je neošizeně vysokohorské. Hlavní areál

FOTO: OSKAR ENANDER

vystoupat ze staniční budovy nebo se nechat vyvézt výtahem. Všechny tři části areálu – Stand, Jochpass i Titlis – jsou tedy propojené, ale přejezdy mezi nimi nejsou úplně nejsnazší, což trochu snižuje pocit kompaktnosti.

FOTO: TITLIS BERGBAHNEN

Otáčivá lanovka, visutý most i lanovky pro krávy

Sedačková lanovka Ice Flyer je spolu s otáčivou lanovkou Rotair oblíbenou atrakcí turistů Od Trübsee směrem k Jochpassu je třeba překonat zamrzlé a zasněžené jezero (a to i cestou zpět) velmi pomalou a dlouhou 4sedačkou Trübsee Hopper, pak už navazují tři rychlé a kapotované 4- a 6sedačky. Na ledovci jsou krátké sjezdovky podél 6sedačky Ice Flyer a kotvy Gletscherlift přístupné přes dlouhou vrcholovou plošinu Titlisu, navíc od výstupiště z lanovky je nutné ještě

FOTO: RADEK HOLUB – SNOW

sjezdovek se rozkládá mezi jezerem Trübsee (1 800 m n. m.) a vrcholy Stand (2 428 m) a Jochstock (2 564 m), jež pak ještě zastřešuje ledovec sahající až na vrchol Titlisu (3 028 m). Mimo sjezdovky jsou ohromné plochy volného terénu, díky nimž je Engelberg top destinací pro freeridery. Z hlavní mezistanice poblíž jezera Trübsee v 1 800 m n. m. se lanovky vydávají jednak směrem ke Standu a sousednímu Laubersgratu a odtud dále až na Titlis, jednak přes jezero směrem k Jochpassu a dále na vrchol Jochstock. V obou větvích areálu jsou svahy, a tedy i sjezdovky poměrně strmé, avšak v jarním firnu již mnohem přívětivější než ve stinném vrcholu zimy. V areálu prakticky není žádná úplně lehká sjezdovka, nepočítáme-li cvičný areál v mezistanici Gerschnialp (1 262 m) kousek nad Engelbergem, který je však již na jaře mimo provoz.

Titlis je celoročně atraktivní cíl turistů z celého světa, kteří se koncentrují především na samotném vrcholu. Již od r. 1992 je na něj vyváží otáčivá lanovka Rotair, první svého druhu na světě. Od r. 2012 pak mohou návštěvníci obejít vrchol po 100 m dlouhé vzdušné lávce zvané Cliff Walk, z níž mohou obdivovat 500 m hlubokou propast pod sebou i okolní vysokohorský svět tří- a čtyřtisícovek. Na jaře, především v dubnu a v květnu, dominují Indové, které sem vábí horská kulisa, v níž hrdinové bollywoodského seriálu prožívali své lásky a dramata. S jejich maketami v životní velikosti se mohou na vrcholu vyfotit, ale zavděk vezmou i „selfíčku“ s pravým evropským lyžařem či lyžařkou. Opravdovou raritou Engelbergu jsou malé a někdy opravdu roztodivné lanovky, spojující údolí s usedlostmi na skalnatých vyvýšeninách, využívané již více než po století zemědělci, ale zčásti dnes přístupné i turistům – především však v letním období.

Tři areály v jednom

Z údolního městečka Engelberg stoupá moderní 8místná kabinka na Trübsee, odkud pokračuje dále na Stand, kde lze přestoupit na slavnou otáčivou lanovku Titlis Rotair – jde již o druhou generaci otáčivé lanovky, jejíž kabiny se oproti dřívějším otáčejí celé, nikoliv jen jejich podlaha, a jízda je tak velmi klidná – a samozřejmě panoramatická. Podél hlavní části sjezdovek na Standu operuje krytá 4sedačka Laubersgrat, není tak nutné sjíždět zpět až k Trübsee.

Mezistanice Trübsee s jezerem a horským hotelem je centrální křižovatkou areálu

62 RESORT REPORT

TITLIS Titlis

3 020 m n. m. 1 050 m n. m. sjezdovek: 70 km

Jochstock Stand

Jochpass

SJEZDOVKY pocitová obtížnost tratí

SAFARI

vhodnost pro výletní lyžování

SNÍH

průměrná zasněženost areálu

TEP

obvyklá zalidněnost a ruch areálu

Trübsee

Noc v secesním hotelu i přímo na sjezdovce

Ubytovat se můžete v městečku Engelberg, kde stojí několik velkých secesních hotelů, stejně jako privátní apartmány nebo penziony, ale také přímo v areálu, třeba v hotelu Alpine Lodge Trübsee. Noc s polopenzí zde vychází okolo 150 CHF na osobu. Na svazích najdete samoobslužné restaurace s mezinárodní kuchyní i autentické švýcarské horské chaty. Polévku pořídíte do 15 CHF, těstoviny nebo párky s přílohou okolo 20 CHF, hlavní jídlo okolo 25 CHF a salát podle velikosti za 15 až 25 CHF.

kaňonem. Z Jochstocku roluje široká a spíše strmější červená, z níž se odděluje ještě přímá černá varianta. Ledovec přímo pod vrcholem Titlisu je lyžařsky atraktivní jen omezeně – červená sjezdovka kolem 6sedačky Ice Flyer je krátká a má plochý nájezd i dojezd, sousední červená podél vleku Gletscherlift je pak rovněž krátká a navíc poměrně strmá, k čemuž přispívá i znatelně odtávající ledovec, který tak sklon svahu postupně zvětšuje. Z ledovce se pak mezi skalami řítí dolů ke Standu strmá černá sjezdovka Rotegg.

Trasa ze středu Čech vede přes Mnichov, Bregenz a Lucern, měří téměř 800 km a trvá okolo 8 hodin. Nutná je švýcarská dálniční známka, kterou lze od r. 2024 koupit i on-line v digitální podobě. Krátký dálniční úsek kolem rakouského Bregenzu se obejde bez známky. FOTO: OSKAR ENANDER

Z Laubersgratu a Standu začínají tratě černě nebo sytě červeně, přičemž kromě prudšího sklonu jsou místy ještě dost členité s terénními zlomy a hupy. Tři hlavní varianty jsou několikrát vzájemně propojené, takže se dají jezdit rozmanitými způsoby. Směrem k Trübsee se pak zužují do serpentinovitého dojezdu. Okolo Jochpassu jsou sjezdovky o něco přívětivější a přehlednější, což platí zejména o hlavní červené trati z Jochpassu zpět k Trübsee nebo o hravé modré trati směrem k Engstlenalpu, která se prosmýká mělkým

CENA POBYTU

hotel a skipas na den 6 000

Kč

4 000 4 500 5 000 5 500 6 000

Kč

1 500 2 000 2 500 3 000 3 500 4 000 4 500 5 000

apartmán a skipas na den 1 500 2 000 2 500 3 000

dlouhé strmé a proměnlivé sjezdovky dlouhá jarní sezóna převážně rychlé lanovky vysokohorské panorama na Švýcarsko rozumné ceny prakticky žádné lehké tratě malý ledovec větší vzdálenost z ČR

www.titlis.ch

O dvě hodiny dál než známé ledovce

Engelberg je vzdálen pouhou půlhodinu jízdy autem z Lucernu a zhruba 6 hodin ze západních hranic Česka, tedy zhruba o dvě hodiny dále než oblíbené tyrolské ledovce, stále však ve vzdálenosti, kterou lze pohodlně zvládnout během jednoho dne, zvláště na sněhuprostých jarních silnicích.

Sjezdovky mezi Standem a Trübsee jsou strmé a členité

FOTO: TITLIS BERGBAHNEN

Glacier Cave

Na 150 metrů dlouhé stezce můžete sestoupit až 10 metrů pod povrch ledovce a prohlédnout si jej doslova zevnitř. Stáří ledu v této hloubce dosahuje zhruba 5 000 let.

FOTO: ROGER GRUETTER

Top atrakce Titlisu

Trübsee snow park

Zábavní sněhový park na mezistanici Trübsee je atrakcí především pro děti a také turisty, kteří se dosud nesetkali se sněhem a jeho skluznými vlastnostmi – po mírném svahu se mohou sklouznout v nafukovací duši, sáňkovat či bobovat... I pro lyžaře je však park svého druhu zábavou, a to především díky komickým situacím, které zde nastávají.

Titlis Rotair

FOTO: OSKAR ENANDER

Unikátní otáčivá lanovka překonává poslední úsek trasy z mezistanice Stand na vrchol Titlis. Kabina lanovky má kruhový tvar a prosklené stěny, zajišťující dokonalý výhled. Celá kabina se během pětiminutové jízdy navíc velmi plynule otočí jednou dokola, což ještě umocňuje panoramatický zážitek.

Cliff Walk

Nejvýše umístěný visutý most Evropy ve výšce 3 041 m n. m. zpřístupňuje jižní stěnu Titlisu, odkud můžete obdivovat okolní třítisícové vrcholy Alp. Sto metrů dlouhý a jeden metr široký most visí až 500 metrů nad terénem, takže jeho přechod je silným zážitkem zejména pro ty, kterým z výšek běhá mráz po zádech.

Projekt Titlis

Velkou proměnou postupně prochází veškerá infrastruktura na vrcholu Titlis. Aktuálně je ve výstavbě nová kyvadlová lanovka Titlis Connect, která povede souběžně s otáčivou lanovkou Titlis Rotair a společně umožní výjezd na vrchol 365 dní v roce, tedy i v době pravidelné údržby Rotairu, která trvá zhruba dva týdny v roce. Veřejnost bude moci novou lanovku využívat od r. 2026. Jednou z dominant vrcholu Titlis je telekomunikační věž, postavená švýcarskou poštou v 80. letech 20. století. Dosavadní „průmyslový“ vzhled budovy se v příštích letech změní v čistý moderní design. Věž doplní dva prosklené ocelové nosníky, které pojmou restauraci, bar a výstavní prostory. Celý objekt, nazvaný Titlis Tower, se tak promění v jakýsi obří kříž. Součástí bude také vyhlídková terasa pro turisty, přístupná výtahem. V závěrečné fázi v letech 2026 až 2029 bude postavena také nová stanice lanovek Titlis Peak. Ta nahradí stávající budovy na vrcholu, které pocházejí z 60. let. Nová stanice z oceli a skla bude splývat s terénem a kromě této krajinné harmonie nabídne i mnohem prostornější zázemí pro turisty. Kromě nových restaurací bude vybudován také další panoramatický chodník, který zpřístupní dosud skrytou západní stranu vrcholu Titlis.

64 RESORT REPORT

Na Chopku se lyžuje zpravidla až do začátku května

TEXT A FOTO: KRISTIAN HANKO

TATRY

nejpůsobivější lyžování na Slovensku díky jedinečné kulise

Slovensko nabízí desítky lyžařských areálů se stovkami kilometrů sjezdovek, přesto většina návštěvníků míří do několika nejatraktivnějších, které se nacházejí v Tatrách.

yžování v Tatrách je ve srovnání s jinými pohořími Slovenska vizuálně velmi působivé, což nejvíce platí o Vysokých Tatrách, kde rozeklané štíty vytvářejí dokonalou vysokohorskou kulisu. Zároveň celé Tatry nabízejí řadu lyžařských „nej“, která sem lákají mimořádné množství návštěvníků nejen ze středoevropského prostoru. V podhůří najdete několik obřích akvaparků, které představují vítanou relaxaci po lyžování a zároveň jsou velmi praktickou „pojistkou“ programu při nepříznivém počasí. Do obojích Tater se navíc dostanete z Česka pohodlně prakticky až na místo vlakem.

JASNÁ – CHOPOK: velký kopec nejen lyžařské zábavy Nejoblíbenější slovenský resort nabízí široké spektrum aktivit pro rodiny s dětmi i sportovní nadšence po obou stranách třetího nejvyššího vrcholu Nízkých Tater – Chopku. Lyžuje se na více než 50 km sjezdovek, z nichž 4 km jsou osvětlené i pro večerní lyžování. Na úpatí sjezdovek v Jasné jsou dětské výukové i zábavní parky. Skialpinisté sice nemohou všude, ale je pro ně vyznačeno několik výstupových tras po okraji sjezdovek a k tomu ještě trasa přístupná během večerního lyžování. Freestylisté se mohou vydat do snowparku na Otupném a freerideři si v případě dostatku přírodního sněhu užijí desítky tras ve volném terénu pod hlavním hřebenem pohoří. V lokalitě Zadné vody se upravují i tratě pro běžkaře. Chopok je zkrátka magnetem pro zimní sportovce všeho druhu a navíc láká turisty a dovolenkáře mnoha dalšími atrakcemi od gastronomie přes après-ski a koncerty až po sportovní a závodní akce.

Sluncem zalitý jih versus sjezdovkami nabitý sever

Lyžařský areál na Chopku nemá na Slovensku konkurenci co do velikosti ani úrovně. Je přístupný jak ze severu, tak z jihu, přičemž jižní strana Chopku je přeci jen skromnější jak rozsahem, tak zázemím. Zato je rájem pro milovníky klidnějších, sluncem zalitých svahů a bezpečného freeridu. Severní strana je naopak „nabitá“ – jak rozlohou sjezdovek, tak nekonečnou ubytovací kapacitou a širokou nabídkou služeb pro relaxaci i zábavu. Samozřejmostí jsou moderní lanovky, půjčovny, lyžařské školy i gastronomické podniky. Závěr Demänovské doliny na severní straně Chopku je skutečným horským resortem, což se o jižní straně říci nedá. Lyžařské parametry Chopku se dají srovnat s mnoha alpskými areály. Nejkratší sjezd na jižní straně Chopku měří necelé 3 km při převýšení přes 900 metrů. Nejdelší modrý

panoramatický traverz se může pochlubit délkou přes 6 km. I když místy připomíná spíše širší lesní cestu, pro děti je to zážitek. Na severní straně má nejkratší sjezd z vrcholu Chopku na Bielu Púť přes 3 km. Nejdelší sjezd z vrcholu k parkovišti Lúčky po plnohodnotných širokých tratích různé náročnosti – červené, černé i modré – měří více než 5 km a překonává 1 060 výškových metrů.

Království freeridu

Téměř nekonečné možnosti sjezdů ve volném terénu nabízí 12 freeridových zón – od extrémně prudkých a skalnatých svahů se skoky ze skalních prahů až po příjemně skloněné pláně. Pro méně zkušené freeridery je vhodnější jižní strana Chopku, která nabízí přístupnější terény a klidnější prostředí. Zvláště v jarních měsících, kdy mnohdy ještě v dubnu nebo na začátku května napadne čerstvý prašan, nabízí jedinečné podmínky, jaké na Slovensku jen těžko najdete. Severní svahy jsou velmi prudké a technicky náročné, s četnými skalními průrvami a nezřídka zledovatělým povrchem, a proto nejsou vhodné pro začátečníky. Je nutné trasy přizpůsobovat aktuálním sněhovým a klimatickým podmínkám, což na jižní straně platí výjimečně.

Pozor na víkendy a prázdniny

Jako největší a nejlépe vybavený resort na Slovensku přitahuje Chopok velké množství návštěvníků. To vede v určitých termínech k přeplněnosti nejoblíbenějších tratí a přes vysokou přepravní kapacitu i k delším čekacím dobám na lanovky, o nedočkavosti některých návštěvníků nemluvě. Nejméně rušno bývá ve všední dny před Vánoci a po skončení jarních prázdnin. Naopak největší koncentraci lyžařů zažijete během vánočních a velikonočních svátků i během slovenských a polských jarních prázdnin. Ve všední dny se zase můžete setkat s větším počtem školních lyžařských kurzů, které se soustředí na nejmírnější tratě.

Největrnější místo Slovenska

Geografická poloha Chopku je jeho velkou výhodou, ale zároveň i slabinou. Jako největrnější místo na Slovensku může Chopok snadno změnit idylický den na svahu v drsný povětrnostní zážitek. Za příznivých podmínek vás lanovky rychle přepraví z jižní na severní stranu a zpět. V případě velmi silného větru a námrazy se však může stát, že se lyžařské možnosti omezí na svahy pod úrovní Kosodreviny (cca 1 500 m n. m.) na jihu a Lukové (cca 1 650 m n. m.) na severu. Pokud však počasí přeje, skýtá centrální část Nízkých Tater dechberoucí panoramata.

Lyžování na Chopku umí počasí pořádně „okořenit“, zvlášť to mlhavé a větrné...

Bez davů a bez front – za příplatek Alternativou, jak se vyhnout davům na tratích, je tzv. Fresh Track, kdy už v 7:15 vyrážíte na svou první jízdu. A než se svahy a lanovky okolo 9:00 zaplní, vy už si můžete vychutnávat snídani „v nebesích“, tedy v restauraci Rotunda přímo na vrcholu Chopku. Druhou alternativou je připlatit si za Fast Pass. Ten vám sice nezaručí, že budete jezdit po ranních nerozbitých tratích, ale nemusíte ráno brzo vstávat a během dne se nebudete tlačit ve frontách.

„alpské“ lyžařské vyžití soustředěné na jednu horu velká rozmanitost sjezdovek rozsáhlé večerní lyžování výborné přírodní a sněhové podmínkami vhodné pro freeride i skialp moderní infrastruktura a precizní úprava sjezdovek après-ski aktivity dlouhá lyžařská sezóna od konce listopadu do začátku května za příplatek možnost ranního lyžování před otevíračkou nebo „předbíhací“ skipas mezinárodní věrnostní systém Gopass při ubytování v mnoha hotelech zvýhodněné skipasy a wellness nulová jazyková bariéra pro české návštěvníky dostupnost z Brna do 4 hodin a z Ostravy do 3 hodin velmi vysoká návštěvnost daná prestiží a kvalitou areálu častá přeplněnost tratí v hlavní sezoně, zejména při nepříznivém počasí ve vyšších polohách ve vyšších partiích především v zimních měsících často silný vítr, mlha a námraza, tratě jsou tak často zledovatělé vyšší cenová hladina větší vzdálenost ze středu a západu Čech

66 RESORT REPORT

Štrbské Pleso je malebné a přívětivé k rodinám

ŠTRBSKÉ PLESO:

lyžařsky skromnější a tatransky malebné

Štrbské Pleso, ač skromnější a poněkud pamětnické, je malebným lyžařským střediskem, které si stále uchovává své autentické kouzlo. S 6 km sjezdovek patří k menším slovenským areálům, přesto nabízí dostatek prostoru pro pohodové lyžování, zejména díky mírnějším sklonům tratí, ideálním i pro děti a začátečníky. Páteř areálu tvoří dvě dlouhé rovnoběžné tratě Furkotka a Solisko, které se rozkládají ve vysokohorském terénu a nabízejí tři varianty dojezdů. Horní části obou sjezdovek jsou příjemně skloněné a široké. Obě také zaujmou mírně zvlněným profilem. Solisko se na úrovni lesního pásma zužuje a zmírňuje. V jarních měsících zde může být nutné i trochu „bruslit“. Spodní úsek je naopak dynamičtější a rozmanitější – nabízí dva esíčkové sjezdy a široký, strmější úsek pod názvem Interski. Pro nejmenší lyžaře jsou vedle lanovky k dispozici dva dětské vleky a u dojezdu Turistické tratě je dětský park s pomalým vlekem. Štrbské Pleso není jen rájem sjezdařů, ale také běžkařů. Nádhernou přírodu Vysokých Tater můžete objevovat na 8 denně upravovaných běžeckých tratích, které jsou vhodné pro klasický i volný styl. Po lyžování stojí za to vyrazit na procházku k samotnému plesu neboli horskému jezeru, navštívit vyhlídkovou Vežu snov nebo si užít jízdu z nejvýše položené železniční stanice Slovenska. Vlakem můžete pokračovat směrem do Starého Smokovce a odsud na Hrebienok, kde se v zimě nachází Tatranský ľadový dóm.

Vyhlídková Veža snov

Pleso je vyhlášené i mezi běžkaři

Jedinou komplikací Štrbského Plesa zůstává složitější přístup pro jednodenní návštěvníky, neboť ubytované přiveze hotelový skibus prakticky až k lanovce. Nejbližší parkoviště od lanovky stojí 20 € na den, má omezenou kapacitu a musí být zaplaceno minimálně den předem. Alternativně lze využít centrální parkoviště nebo některé z dalších soukromých zpoplatněných parkovišť u příjezdové silnice, odkud je možné pokračovat skibusy. Ty vás dovezou k parkovišti u hotelu FIS, odkud již musíte závěrečných 250 m cesty zdolat pěšky. Ubytujete-li se však přímo na Štrbském Plese, užijete si především okolní horskou krásu a poklidnou atmosféru.

mírnější sjezdové tratě vhodné pro rodinné lyžování nádherné výhledy na celý Liptov běžkařské tratě vlakové spojení jak na Štrbské Pleso, tak do dalších letovisek Vysokých Tater mezinárodní věrnostní systém Gopass malý lyžařský areál celkově starší infrastruktura parkoviště i stanice skibusu dále od lanovky občerstvení pouze na úpatí a vrcholu sjezdovek

Na Tatranskou Lomnici shlíží Lomnický štít, druhý nejvyšší vrchol celých Karpat

TATRANSKÁ LOMNICA: moderní a sportovní tvář Vysokých Tater Tatranská Lomnica láká lyžaře na dva své magnety. Prvním z nich jsou mírné, široké, relativně dlouhé a vzájemně propojené paralelní sjezdové tratě mezi Lomnicou, Čučoriedkami a Bukovou horou na úpatí celého areálu. Tyto tratě, ideální pro nenáročné kroužení, obsluhují moderní osmi-, šestia čtyřsedačkové lanovky, doplněné o jednu starší kabinovou lanovku. Tratě lze různě kombinovat a užívat si na nich pohodovou i svižnou jízdu. Doplňuje je zábavný funpark, který nabízí atrakce nejen pro děti, ale i pro dospělé. Druhým magnetem je Lomnické sedlo. To je oblíbeným cílem především zkušených lyžařů. Nejprve je potřeba se z mezistanice Štart přiblížit 15místnou kabinkovou lanovkou na Skalnaté Pleso. Odtud už následuje unikátní výjezd do Lomnického sedla – stará, ale ikonická dvousedačková lanovka vás vyveze do nejvýše položeného lyžařského bodu na Slovensku. Oficiální trať, černý „padák“ dlouhý 1 100 metrů s převýšením 400 metrů patří k těm nejstrmějším na Slovensku. Celý sjezd do Tatranské Lomnice pak nabízí více než 1 300 výškových metrů na trase dlouhé téměř 6 km, což z něj činí nejdelší slovenský sjezd. Pro freeridery jsou k dispozici i varianty sjezdu ve volném terénu jako Francouzská mulda (Freeride zone) nebo Kartárikův žlab. Tyto tratě jsou však neupravované a neznačené a mohou být nebezpečné i pro zkušené jezdce, zejména za nepříznivých sněhových podmínek.

pohodové lyžování v mnoha variantách ve spodní části areálu Lomnické sedlo jako bašta pro sportovní lyžaře nejdelší sjezd na Slovensku převážně moderní lanovky parkoviště umístěné mezi nástupními lanovkami kulisa monumentálního Lomnického štítu v pozadí celého areálu mezinárodní věrnostní systém Gopass přímé vlakové spojení z Popradu přímo do Tatranské Lomnice a skibusové spojení s Aquaparkem AquaCity Poprad úzký začátek sjezdu ze Skalnatého Plesa směrem na Štart pomalá dvousedačka na Lomnické sedlo vyšší návštěvnost vyšší cenová hladina Sjezd ze Skalnatého Plesa přes Čučoriedky na Štart, dlouhý 2,5 km, představuje sportovní zážitek na členité a středně strmé trati. I když je místy úzká, zejména v horních partiích, nabízí daleký výhled na podhůří Tater. Tatranská Lomnica je díky své rozmanitosti a moderní infrastruktuře ideálním místem nejen pro sportovní lyžaře, ale i pro rodiny s dětmi nebo začátečníky. A to vše korunuje krása Vysokých Tater.

Nejvyšší, nejdelší, nejprudší na Slovensku – tratě v Lomnici jsou samá „nej“

CENA POBYTU

hotel a skipas na den 1 500 2 000 2 500 3 000

4 000 4 500 5 000 5 500 6 000

apartmán a skipas na den 1 500 2 000

3 000 3 500 4 000 4 500 5 000 5 500 6 000

www.jasna.sk www.visitliptov.sk www.vt.sk

Kč Kč

68 RESORT REPORT

TEXT A FOTO: RADEK HOLUB

TONALE

cenově přívětivé lyžování od lesů po ledovec

Tonale je jedním z terénně a výškově nejrozmanitějších středisek Itálie – sjezdovky se rozkládají od hustých lesů přes holé pláně až po ledovec. Lyžuje se tu dlouho do jara, slunce svítí skoro nepřetržitě, ubytování najdete v pěším dosahu sjezdovek a ceny jsou v alpských měřítkách stále velmi příznivé. Není divu, že Tonale je tak jednou z nejoblíbenějších destinací českých lyžařů.

yžařská oblast, která pod značkou Adamello Ski zahrnuje kromě známého turistického letoviska v průsmyku Passo Tonale také údolní městečka Ponte di Legno a Temu, je poměrně rozsáhlá, což se ještě umocňuje tím, že se rozkládá ve velmi různorodých výškových patrech alpské krajiny. Obliba Tonale ale spočívá i ve zcela praktických ohledech. Ačkoliv ubytovací městečko v samotném průsmyku Passo Tonale sice není příliš malebné, tak je velmi praktické a cenově lákavé.

Přehledné pláně, strmý ledovec i točivé tratě lesem

Sjezdovky se rozprostírají ve třech hlavních lokalitách – jednak na jižně orientovaných pláních v průsmyku Passo Tonale (cca 1 800 až 2 500 m), pak na protějším vysokohorském svahu završeném ledovcem Presena (cca 1 850 až 3 000 m) a nakonec v lesních průsecích na dvoutisícových svazích nad městečky Ponte di Legno a Temu (cca 1 150 až 2 100 m).

Přímo k letovisku Tonale přiléhá mírné „školní“ úpatí, nad nímž se již svah zdvihá strměji a nese jednu sjezdovku vedle druhé – jde o převážně poctivě červené, přehledné a přímé tratě, občas zpestřené terénními nerovnostmi. Malebnější a členitější, a tedy méně fádní, jsou sjezdovky v horských kotlinách po obou stranách průsmyku. Nejpanoramatičtější, nejdelší a nejrozmanitější z nich je červená Alpino, která ubíhá po jihozápadním svahu vedlejším údolíčkem a až nakonec se vrací zpět k lanovkám. Příjemně proměnlivá je i červená Contrabbandieri v kotlině na opačném východním konci Tonale, kterou si lze prodloužit mírnou modrou tratí Valbiolo až do průsmyku. Ledovec Presena je poměrně dost strmý, pocitově víc než červeně, s plochým dojezdem k mezistanici kabinky, odkud se dá pokračovat rovinatě až do sedla Paradiso, odkud se řítí strmá černá trať se 700m převýšením a s velmi dlouhou přímou pasáží. Zalesněné svahy Ponte di Legno a Temu protínají především přímé i točivější červeně

69 Černá sjezdovka Paradiso z ledovce Presena patří mezi nejimpozantnější tratě v Alpách TONALE

Presena

Corno d'Aola

Santa Giulia

3 016 m n. m. 1 121 m n. m. sjezdovek: 100 km

Temu

Ponte di Legno

SJEZDOVKY pocitová obtížnost tratí

Tonale

Passo Contrabbandieri

a černě značené tratě – nejužší a nejstrmější vedou z Corno d’Aola do Ponte, naopak pohodovější a prostornější se rozprostírají v horních partiích vrcholku Santa Giulia nad Temu. Velmi prostorný je černý slalomák z Casoly do mezistanice Valbione, doprovázený mírnější širokou červenou sjezdovkou. Jak v Tonale, tak v Ponte a Temu bývají některé tratě pravidelně vyhrazené pro trénink.

Sníh dlouho do jara

Tonale je různorodé jak svými terény, tak sněhovými a povětrnostními podmínkami. V každém období sezóny a v každém počasí jsou atraktivní jiné části areálu a dá se říct, že prakticky vždy se dá někde plnohodnotně lyžovat. Zatímco ve vrcholu zimy je nejpříjemněji na slunečných jižních svazích Tonale a stinný a mrazivý ledovec nebo rovněž stinné severní svahy Ponte di Legno a Temu tolik nelákají, větrné či mlhavé počasí naopak lyžaře vyžene z Tonale na lesem chráněné svahy Ponte a Temu. Na jaře vynikne výhoda ledovce s trvanlivým prachovým sněhem, který se drží i v teplém počasí, stejně jako severních svahů Ponte a Temu, na kterých firn povoluje mnohem později než na slunci vystavených tratích v Tonale.

Praktické lanovky a „zbytečné“ ploty

Většinu tratí obsáhnou rychlé sedačkové lanovky, často i kryté, nechybí ale ani pomalejší neodpojitelné sedačky. Dvěma navazujícími kabinkovými lanovkami je zpřístupněn ledovec Presena a dlouhou kabinkou je propojeno také Ponte di Legno s Tonale.

Opravdu historickou sedačkou se svezete už jen na vrcholek Corno d’Aola v Ponte, i tu však pravděpodobně v nejbližších letech nahradí nová lanovka. Přejezd mezi Tonale, Presenou i Ponte je bezproblémový a svižný. Komplikovanější je traverz mezi tratěmi na přehledném jižním svahu Tonale, a to kvůli plotům mezi mnoha sjezdovkami. Obě části Tonale spojuje především tunel uprostřed svahu, nepočítáme-li „vyjeté“ cestičky ve volném terénu nebo přechod podél nástupních stanic lanovek.

Tradiční i moderní restaurace na svazích

Na Tonale se horské chaty soustředí zejména kolem mezistanic „krajních“ lanovek a na úpatí svahu. Na ledovci je prostorná samoobslužná restaurace Capanna Presena, u horní stanice ledovcové kabinky pak ještě panoramatický bar. V Ponte je autenticky malebná Rifugio Corno d’Aola s výbornou italskou kuchyní, praktická pak „sámoška“ v mezistanici Valbione. V restauracích s obsluhou se obvykle připočítává tzv. coperto ve výši několik málo eur.

Za 8 hodin ze středu Čech

Příjezd z Česka vede po páteřní „italské“ trase přes Brennerský průsmyk, kde po několik nejbližších let probíhá významná oprava dálničních mostů. Z dálnice se za Bolzanem odbočuje do údolí Val di Non a Val di Sole, přičemž závěrečné stoupání do průsmyku Tonale v téměř dvou tisících metrech výjimečně vyžaduje i použití sněhových řetězů. Cesta ze středu Čech zabere okolo 8 hodin. Parkoviště u nástupních stanic lanovek jsou bezplatná.

SAFARI

vhodnost pro výletní lyžování

SNÍH

průměrná zasněženost areálu

TEP

obvyklá zalidněnost a ruch areálu

CENA POBYTU

hotel a skipas na den 1 500 2 000 2 500 3 000

4 000 4 500 5 000 5 500 6 000

apartmán a skipas na den 1 500 2 000

3 000 3 500 4 000 4 500 5 000 5 500 6 000

Kč Kč

terénně i obtížnostně rozmanité sjezdovky většinou rychlé a pohodlné lanovky dlouhá sezóna a mnoho tratí vhodných i pro jarní lyžování slunečné klima ubytování na sjezdovce nebo v pěším dosahu cenově jedno z nejpříznivějších alpských středisek méně mírných a lehkých sjezdovek poměrně strmý ledovcový svah jižní svahy na jaře brzy měkké oplocené přejezdy mezi tratěmi na Tonale

www.pontedilegnotonale.com

70 ADVERTORIAL

SkiResort

ČERNÁ HORA - PEC

Kde se sny o dokonalé zimě stávají skutečností Zavřete oči a představte si... Mrazivý vzduch štípe do tváří, slunce se třpytí na čerstvě napadaném sněhu a vy na lyžích vyřezáváte jeden oblouk za druhým. Okolo dechberoucí výhledy na zasněžené Krkonoše. To vše a mnohem více na vás čeká ve SkiResortu ČERNÁ HORA - PEC, zimním ráji pouhé dvě hodiny od Prahy.

S perfektní úpravou během celé sezóny pak rolbařům pomáhají stroje vybavené technologií SnowSAT. Ta určí s přesností na 3 cm výšku sněhu v daném místě. Ve SkiResortu ČERNÁ HORA – PEC tak můžeme efektivně a rychleji upravovat svahy tak, aby měly co nejvíce času přes noc vychladnout a zatuhnout.

Po lyžích na Magickou jízdu

Už dávno nejsou sjezdovky jedinou zábavou na českých horách. Začít den na manšestru, užít si slunce a après-ski ale neomrzí. Odpoledne pak stojí za to vyrazit na Černohorskou sáňkařskou cestu nebo na bobovou dráhu v Relaxparku v Peci, kde po setmění měníme

Jistota sněhu díky nadmořské výšce i moderním technologiím

ačátek letošní zimy ukázal, že sázka na výše položené areály v Česku je sázkou na jistotu. Ve SkiResortu ČERNÁ HORA – PEC postupně přibývá sněhu na sjezdovkách i otevřených tratí. Lyžaři mají k dispozici téměř kompletních 50 km sjezdovek na 1 skipas. Nejde samozřejmě pouze o přírodní sníh. Víc než 200 sněžných děl a tyčí pomohlo na začátku. V Peci třeba i nová děla TechnoAlpin TR9, která dokáží šetrněji vyrábět sníh i za méně mrazivých teplot.

Začněte na Černé hoře a pak na lyžích a rolbami SkiTour přejeďte do Pece pod Sněžkou

Online nákupem skipasů ušetříte

Plánujete lyžovačku ve SkiResortu ČERNÁ HORA – PEC? Vyplatí se koupit si skipas dopředu a online. Na skiresort.cz je seženete až s 30% slevou. Pravidelní návštěvníci SkiResortu mohou své lyžařské oprávnění nahrát na čipovku z předchozích návštěv. Nemůžete čipovou kartu najít? Nevadí. Online koupený skipas si pohodlně vyzvednete ve výdejním automatu sKiosku, který najdete ve všech areálech. A čipovku si na příště schovejte, pro pohodlnější online nákup.

Bobová dráha Relaxpark v Peci měří 900 metrů a po setmění se mění na Magickou jízdu 900 metrů dlouho trasu na Magickou jízdu. Kouzelnou atmosféru dotváří tisícovka světel po celé délce bobovky, ale taky 2D a 3D osvětlené modely krkonošských zvířat a pohádkových postav. Do Relaxparku můžete vyrazit denně až do 19 hodin a jezdí se za každého počasí. Za sněžení nebo deště totiž boby osazujeme průhledným krytem, a tak o své „wau“ nepřijdete, ani když počasí úplně nepřeje.

Večerko i bobování na Javoru v Peci

Lyžování po setmění na Javoru v Peci patří k legendárním. Jde o nejširší svah v Česku, kam můžete vyrazit na večerní lyžování. Během jarních prázdnin se tu od 18 hodin lyžuje denně, jinak ve středu, pátek a sobotu. V pátek večer můžete po lyžích skočit ještě na živý koncert kapely v après-ski Bullbaru. S přezouváním si hlavu nedělejte. Na Bullbaru se nejčastěji tančí v lyžácích. Pod Javorem nově přibyla zábava i pro nelyžaře. Ve dnech večerka tu od 17 do 19 hodin bobujeme u pojízdného, zastřešeného a osvětleného koberce, kterým se malí i velcí bobisté dostanou na start bobovací dráhy. Bezplatná půjčovna bobů SkiResort Live je zde otevřená pro ty, kteří si vlastní „stroje“ na hory nepřivezou. V pátek během sezóny zde navíc od 17 hodin probíhá animační program se soutěžemi, hrami a maskotem Obříkem.

S lekcí Malý lyžař mají děti vybavení zdarma Lyžařské začátky bývají náročné. Ušetřete si starosti a svěřte své ratolesti expertům, kteří vědí, jak na to. Ve SkiResort Live máme na výuku malých dětí vyškolené specialisty. V 5 LIVE parcích hned u hlavních sjezdovek k tomu mají ideální podmínky. Pojízdné koberce, výukové prvky a také půjčovny s vybavením přesně pro ně. K privátní lekci Malý lyžař, která je určená pro děti do 5 let, mají malí lyžaři vybavení zdarma. A vy si mezi tím můžete dát třeba bombardino nebo dobrou kávu a užít si sluneční paprsky i skvělé lyžování.

Během jarních prázdnin můžete v Peci i v Janských Lázních na večerko denně

Zvýhodněné vícedenní skipasy se zábavou zdarma

Na jarní prázdniny ve východních Krkonoších se hodí koupit vícedenní skipasy. Jsou výhodnější než ty jednodenní a u těch na 5–7 dní si můžete užít zábavu navíc zdarma. K nejdelším skipasům ve SkiResortu ČERNÁ HORA – PEC máte večerko každý den zdarma a 1 jízdu na bobové dráze Relaxpark v Peci. Ta se po setmění mění v Magickou jízdu, kterou osvětlují tisíce světel. Přímo pod bobovkou stojí za návštěvu 1. krkonošská palačinkárna CrêPec s nabídkou slaných i sladkých palačinek.

5 LIVE parků s pojízdnými koberci a výukovými prvky

72 RESORT TIPY

důvodů, proč navštívit

DOLNÍ MORAVU

Dolní Morava každý rok přijde s novinkou, která má oslovit lyžující i nelyžující publikum. Ke sjezdovkám, které jsou mixem sportovních hangů, carvovacích náměstíček i panoramatických mírných tratí, přidává Dolní Morava jako atrakci známou Stezku v oblacích, nejdelší horskou dráhu v České republice nebo nejdelší visutý most na světě. A proč sem ještě zavítat? TEXT: ANDREA RUCKÁ DRENGUBÁKOVÁ FOTO: SNOWTOUR

1) NEJLEPŠÍ SJEZDOVKA PRO CARVOVÝ OBLOUK

Snad mi nebude mnoho lidí oponovat, když prohlásím nejvýše položenou červenou sjezdovku Slamník za nejlepší v Česku na poctivé oblouky po hraně. Ačkoli se jedná v porovnání s dalšími sjezdovkami Dolní Moravy spíš o kratší sjezdovku, sympatie si získává přehledností a ideálním sklonem na carving. Díky tomu tady také nikdo nemá potřebu „šoupat“, takže se na sjezdovce prakticky nikdy nedělají muldy.

2) NEJDELŠÍ HORSKÁ DRÁHA U NÁS

Dolní Morava je jedno z těch míst, kam klidně můžete vzít i nelyžující členy rodiny. Zabavíte je například procházkou po Stezce v oblacích, výletem na sněžnicích, na sáňkařské dráze nebo na Mamutí horské dráze, která je s více než 3 km nejdelší horskou dráhou u nás a dokonce druhou nejdelší v Evropě. Věřte mi, že pokud odbrzdíte bob i svůj strach, vyplaví se vám do krve notná dávka adrenalinu – ať už na rovince v rychlosti 50 km/h nebo v dvojnásobném 360° karuselu. Samozřejmě se tu dá povozit i vyhlídkovou pomalou jízdou, kterou zvládne i babička s vnoučaty, rychlost si totiž snadno regulujete sami postranními pákami.

4) VISUTÝ VYHLÍDKOVÝ MOST

Nedávnou stavbou Sky Bridge 721 se Dolní Morava prodrala i do světového žebříčku. S délkou 721 metrů šlo totiž v době jeho otevření o nejdelší visutý most pro pěší na světě a malebná panoramata si tu užíváte 95 metrů nad zemí. Podlaha je tvořená ocelovým roštem, takže vidíte přímo pod sebe a z nevinné procházky s výhledem se rázem může pro leckoho stát adrenalinová záležitost. Tip: Zajděte si sem krátce před zavíračkou a budete tu sami .

3) MAMUTÍKŮV SKIPARK

I když Dolní Morava nabídne jednu z nejprudších černých sjezdovek u nás, její orientace je značně rodinná. Ta se projevuje nejen spoustou animačních programů v hotelu Vista, který leží přímo pod sjezdovkou Kamila, ale také poměrně velkým dětským lyžařským parkem. Ten zahrnuje pojízdný pás, dětskou pomičku a slalom mezi tyčkami i mezi molitanovými zvířaty. Při zakoupení výuky od lyžařské školy mají děti vstup do skiparku zdarma.

74 RESORT TIPY

5) ČÍM DŘÍV KOUPÍTE, TÍM LEVNĚJI LYŽUJETE

Dolní Morava letos nově zavedla online flexibilní ceny skipasů při nákupu na jejich e-shopu, což zjednodušeně znamená, že čím dříve dopředu koupíte skipas, tím levnější cenu máte. Při nákupu online tak můžete mít celodenní skipas už za 690 Kč, oproti 1 290 Kč, což je cena za skipas, když ho kupujete v den lyžování na místě na pokladně. Děti do 6 let navíc na Dolní Moravě lyžují zdarma a zvýhodněné dětské skipasy pak platí až do věku 15 let.

6) PÁREK V ROHLÍKU I KVALITNÍ GASTRONOMIE

Aktuální gastro nabídka Dolní Moravy by měla uspokojit chutě prakticky kohokoli. Kdo nedá dopustit na lyžařskou klasiku v podobě rychlého párku v rohlíku u bufíku a pak hned skočit zas do lyží, najde tu svůj kiosek. Kdo má ovšem mlsnější jazýček a rád by kromě lyžařského zážitku měl i nějaký ten gastronomický, může vyzkoušet nově zrekonstruovanou restauraci Podbělka přímo v hotelu Vista.

7) UBYTOVÁNÍ PŘÍMO POD SJEZDOVKOU

Jednou z letošních novinek je dobudování nových apartmánů Vista přímo pod sjezdovkou, takže se nemusíte nikam trmácet na skibus ani startovat auto, jednoduše vyjdete ze dveří. Apartmány jsou řešené pro 2 až 5 osob s kuchyní, obývákem, dětskou hernou, vlastním parkováním a úschovnou lyží. Pokud se tu ubytujete, tak navíc získáte 30% slevu na skipasy.

DOLNÍ MORAVA JEDNÍM DECHEM

Dolní Morava se svojí černou sjezdovkou a množstvím nejrůznějších sportovních událostí cílí často na zkušené, mnohdy i profesionální lyžaře, svým nadstandardním zázemím v podobě ubytování přímo pod sjezdovkou, množstvím gastro podniků, atrakcí a dalšího doprovodného programu pak oslovuje toto středisko nejen lyžařské rodiny s dětmi, ale i širokou veřejnost.

ADVERTORIAL 75

Aqualand Moravia nejmodernější zábavní vodní centrum v Česku

Aqualand Moravia na jižní Moravě v Pasohlávkách vás uchvátí svou pohádkovou lokalitou a širokým vyžitím. Nebudete zde zkrátka vědět, co vyzkoušet dřív.

Aqualandu si to užijí i ty nejmenší potápky, které se mohou vyřádit v dětských bazénech, pokořit šplhací sítě nebo se vydovádět na skákadlech. Na starší odvážnější jedince tu pak čekají tobogány, které jim pořádně vypumpují adrenalin. A pokud jste milovníci relaxu a aktivního odpočinku, budete v ráji. Ve dvoupatrovém wellness na vás čekají vyhřáté voňavé sauny, termální vířivky, saunové ceremoniály či speciální procedury. Oslní vás také dechberoucí výhled na nedaleké Pálavské vrchy. V létě vyzkoušejte raritu mezi vodními atrakcemi, a to nejen v České republice, ale v celé Evropě. Zážitkový tobogán High Five připomíná horskou dráhu a několikrát obdržel ocenění ve světovém žebříčku nejlepších atrakcí. V celém Aqualandu se nachází 40 atrakcí a 16 bazénů. Ponořeni do jednoho z bazénů spojíte příjemné s užitečným, protože většina z nich využívá termální vodu z místního vrtu MU-3G Mušov. Mezi ně patří venkovní termální bazény Romulus a Remus vyhřáté na příjemných 37 °C. V roce 2022 Aqualand Moravia zprovoznil ve svém letním areálu Nafouknutý svět s 10 atrakcemi. A v roce 2023 otevřel dětský vodní bazén Tutti Frutti se třemi tobogány a skluzavkami. Aquapark se také pyšní v průběhu roku spoustou eventů a doprovodných akcí. Součástí běžného provozu jsou například rozmanité animace, saunové tematické dny,

dámské wellness večery a Happy Days pro seniory, studenty a rodiny. Hodil by se vám po řádění na atrakcích nocleh poblíž? Žádný problém. Hotel Aqualand Inn je jen pár kroků vzdálený od areálu a nabízí nezapomenutelný pobyt plný zážitků. Tak už na nic nečekejte, sbalte plavky a celou vaši rodinku a vyrazte vše otestovat na vlastní kůži!

www.aqualand-moravia.cz

76 ADVERTORIAL

Ski Areál Kouty:

Testujeme lyže a užíváme 3km sjezdovka, testování nových lyží Nordica a parádní après-ski

Lyžařské středisko Kouty si za roky své existence získaly srdce nejen moravských milovníků zimních sportů. Nadstandardní sjezdové tratě pro sportovce, pohodové rodinné lyžování, ale i špičkové zázemí i letos obohacuje pravidelným testováním nejnovějších modelů lyží Nordica. K tomu přidejte možnost skvělého après-ski a máte zimní dovolenou i pro ty nejnáročnější. 3km sjezdovka Pohodová

lavní lákadlo Koutů – modrá sjezdovka dlouhá 3 050 metrů – se může pochlubit převýšením 520 metrů a komfortní šířkou. Je to dokonalá trať pro rodiny s dětmi i méně zkušené lyžaře, kteří si chtějí vychutnat poklidné oblouky bez tlačenic a stresu. Moderní šestisedačková lanovka s přepravní kapacitou 3 200 osob za hodinu zase zaručuje, že na jízdu nečekáte ani o víkendových špičkách.

Sjezdovky pro náročné a freeride zóny

Pokud patříte mezi sportovní nadšence, rozhodně nevynechejte sjezdovku Medvědí s prudším, členitějším sklonem. Pro příznivce carvingu je jako stvořená Hřebenovka, její střední sklon a šířka vybízí k dokonalému vykrajování oblouků. Nejodvážnější můžou vyzkoušet freeride zóny, kde po sněžení na člověka čekají netknuté terény vhodné pro lyžaře i snowboardisty.

Après-ski bary a zábava Po dni plném sportovních výkonů nesmí chybět zasloužený oddech ve vyhlášených après-ski barech. K těm patří bar U Medvěda, kde je díky rozšířené venkovní terase více místa k sezení i k zábavě. O víkendech tu bývá rušno – střídá se živá hudba, tematické párty i DJ večery. Není mnoho lyžařských středisek, která by i po lyžování žila takovým tempem.

Letní tvář Koutů Sezóna v Koutech zimou nekončí. Ať už vás tam táhne největší bikepark na Moravě, exkurze do přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně, nebo adrenalinový 17km sjezd na koloběžkách, vždy se můžete spolehnout na kvalitní zázemí a moderní ubytování. Příjemné restaurace či bar s terasou vás pohostí kdykoli během roku.

A jaké tematické párty ještě stihnete? 15. 2. Speciality a drinky v oldies stylu s hudbou, která vás roztančí! 22. 2. Speciality a drinky v rakouském stylu s hudbou, která vás roztančí!

Rodiny s dětmi a dětský park

Pro nejmenší lyžaře je v Koutech připraven dětský park s pojízdným pásem a lyžařskou školou. Děti si tu hravou formou rychle osvojí základy a rodiče ocení kvalitní zázemí, včetně vstřícného přístupu instruktorů a moderního vybavení.

Testování lyží Nordica

Jednou z největších sjezdařských atrakcí střediska je pravidelné testování lyží Nordica – skvělá příležitost pro každého, kdo uvažuje o koupi nové výbavy. Odborný personál vám pomůže s výběrem vhodného modelu a vy si lyže rovnou vyzkoušíte v reálných podmínkách. Testovací centrum naleznete ve ski areálu Kouty u horní stanice lanovky, testuje se vždy od středy do neděle a od 9:30–14:00 (konkrétně v těchto dnech: 12.–16. 2., 19.–23. 2., 26. 2.–2. 3., 5.–9. 3. a 12.–16. 3. 2025).

Běžkařské trasy s jedinečnými výhledy

Kouty však nejsou jen o sjezdovém lyžování. Běžkaři tu najdou tratě v nadmořské výšce 1 100–1 300 m, která zaručuje dostatek sněhu po celou sezónu. Mezi nejoblíbenější patří trasa kolem horní nádrže přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně – s trochou štěstí na dobré počasí se vám otevřou opravdu nezapomenutelné výhledy. Trasa je vhodná jak pro výletní tempo, tak pro ty, kdo si chtějí dát do těla v ostřejším běžkařském tempu.

Kouty – středisko, kam se budete vracet

Kouty zkrátka zůstávají jednou z nejlákavějších zastávek pro zimní dovolenou na Moravě. Nejdelší sjezdovka, moderní lanovka, široká nabídka sjezdového i běžkařského lyžování a jako bonus testování lyží Nordica dělají z tohoto areálu místo, kam se vyplatí vyrazit – sami pak pravděpodobně pochopíte, proč se tam chcete vracet.

www.kouty.cz

78 ADVERTORIAL

ARBER Všestranný areál jde progresivně vpřed

Německé lyžařské středisko Grosser Arber neboli Velký Javor se se svými sjezdovkami všech stupňů obtížnosti rozprostírá na stejnojmenné nejvyšší hoře Šumavy. Vzhledem k tomu, že leží pouhých 10 minut od českých hranic, je častou lyžařskou destinací českých lyžařů, kteří tak mohou zakusit atmosféru Alp, aniž by museli vážit dlouhou cestu.

elký Javor je velmi všestranným lyžařským areálem, který nabízí sjezdovky lyžařům všech stupňů pokročilosti. Tento dominantní vrchol hostí rozlehlý dětský lyžařský park se čtyřmi pojízdnými pásy různých délek, cvičné a mírné modré sjezdovky, sportovní červené a nechybí ani poctivě černá sjezdovka, na které se v minulosti jel i Světový pohár žen v alpském lyžování, takže středisko oslovuje svou nabídkou tratí opravdu tu nejširší lyžařskou veřejnost. Nezůstává ovšem pozadu, ani co se týče moderních technologií. Velký Javor si totiž velmi zakládá na moderní technice, a tak tu sjezdovky připravuje nová rolba Pistenbully 600, která disponuje speciálním systémem LiDAR, jehož úkolem je podrobně mapovat terén pomocí laserového paprsku odraženého od snímaného objektu. Systém tak vyhodnotí aktuální výšku sněhu ve výseči přímo před rolbou, takže rolbař může rozhrnout sníh právě tam, kam je potřeba a veškeré údaje vidí přímo před sebou na monitoru. Všechny tyto údaje se samozřejmě

obsluze promítají přímo do počítačů a podle toho můžou následně rozjet kanonádu se sněžnými děly Technoalpin, kterých tu mají až na 55 kousků. Pro umístění sněžných děl má Velký Javor až 190 možných míst a podle toho, jaká je na daném místě teplota, vítr nebo výška sněhu, spouští přesně ta děla, která jsou nejvíc potřeba. Velký Javor jde ovšem kupředu nejen technologiemi, ale snaží se jít také co nejekologičtější cestou tak, aby lyžování bylo udržitelné a návštěvníci tu mohli tzv. lyžovat s čistým svědomím. Pokud totiž vydělíme celkové množství nafty spotřebované rolbami počtem návštěvníků, vyjde na jednoho pouhých 0,33 litru, tedy zhruba obsah jedné plechovky redbullu.

Obdobně lze vypočítat, že na jednoho lyžaře a den se v průměru spotřebuje 6,5 kilowatthodin elektrické energie, používané pro zasněžování, provoz lanovek nebo třeba topení. Již dnes si totiž Arber zvládne vyrobit až 60 % energie z vlastních zdrojů, zejména z nedaleké vodní elektrárny, kterou provozuje již od roku 1949. Pro zisk další energie se v celém areálu budují také solární panely na střechy vhodných budov. S rozšířenou vodní elektrárnou a novým fotovoltaickým systémem bude Arber v dohledné době vyrábět více než 100 % své roční spotřeby elektřiny, což je unikát mezi lyžařskými areály vůbec.

www.arber.cz důvodů proč lyžovat na Arberu

P řírodní sněhová jistota: Grosser Arber je nejvyšší horou Šumavy (1 456 m) s nadprůměrnou sněhovou jistotou.

Mezitím se pracuje i na úsporách energie, ať už díky nasazení zmíněných roleb s přesným měřením výšky sněhu, nebo změnou systému vytápění budov. Jakmile se postaví centrální výtopna na dřevní štěpku, obejde se již zcela bez topného oleje. Syntetické palivo se plánuje v budoucnu používat i pro pohon rolb. Na Arberu se již dnes lyžuje s dominantním využitím vodní a solární energie a v nejbližší budoucnosti bude areál energeticky soběstačný zcela.

Sjezdovky pro každého: Na Arberu jsou sjezdovky velmi přehledně uspořádány podle obtížnosti. Nejmenší lyžaři začínají v dětském areálu ArBär-Kinderland. Kabinková a dvě sedačkové lanovky uprostřed areálu zpřístupňují široké, přehledné modré červené sjezdovky. Pod kabinkovou lanovkou na opačném konci areálu se pak řítí zdejší nejznámější, černá sjezdovka pro Světový pohár.

M oderní lanovky: Hora je zpřístupněna moderními odpojitelnými lanovkami – šestimístnou kabinkou, dvěma šestisedačkami, třemi vleky a čtyřmi pojízdnými koberci pro začátečníky.

D ětský park: ArBär-Kinderland v lokalitě Thurnhof patří se čtyřmi pojízdnými koberci a mnoha herními prvky k největším a nejlépe vybaveným cvičným svahům ve střední Evropě. Prostorná pláň a mírný sklon zaručují ideální předpoklady pro výuku lyžování. S pomocí instruktorů, včetně česky mluvících, se děti naučí první obloučky a také si užijí zábavu na trati Familien-Cross-Park s lehkými vlnami a klopenými zatáčkami. Rodiče při tom mohou sledovat své potomky ze slunečné terasy chaty Thurnhofstüberl.

Z asněžování: Plně automatický zasněžovací systém z dílny světové jedničky TechnoAlpinu spolu s vysokou nadmořskou výškou zajišťuje perfektní podklad sjezdovek. A na špičkové úrovni je i péče o sníh a rolbování.

Velké novinky Arber chystá také na nadcházející sezónu. Nově si totiž začne říkat také o přízeň bikerů, a to tím, že vybudoval hned několik flowtrailů modrého a červeného značení. Stejně jako v zimě, i v létě se Arber bude zaměřovat na širokou škálu bikerů, tedy od rodin s dětmi až po velmi zkušené jezdce. V budoucnu by tedy mělo trailů ještě přibývat, takže se je nač těšit.

V ečerní lyžování: Arber disponuje jedním z nejvýkonnějších osvětlení sjezdovek. Ve středu a v pátek čeká lyžaře od 18 do 21 hodin čerstvě upravený manšestr na třech tratích – Sonnenhang, Damenstrecke a Familienstrecke. Při koupi vícedenního skipasu je večerní lyžování zahrnuto v ceně.

P říznivé ceny: Lyžování na Javoru je vzhledem k nabídce cenově velmi příznivé – dospělý skipas přijde na 42 eur na den, v přepočtu tedy zhruba 1 000 korun. V minulých letech areál obdržel mnohá mezinárodní ocenění za vysokou kvalitu služeb, přívětivost k rodinám s dětmi i vysokou úroveň bezpečnosti.

Z ázemí areálu: Lyžaři tu na jednom místě najdou půjčovnu lyží, snowboardů, také je tu pro ně k dispozici ski depot s vysoušeči, takže druhý den máte přímo u sjezdovky připravené vysušené boty i rukavice. V půjčovně lze také využít servis lyží, jako je broušení, voskování i větší opravy skluznic. V nabídce je také závodní broušení.

Sáňkování: Sáňkařská dráha o délce 1 200 m slibuje parádní zážitek ze sjezdu i bez lyží pro celou rodinu. Na start se všichni pohodlně vyvezou do půli svahu 6sedačkou Sonnenhang, která byla jako první na světě vybavena dětskou pojistkou. Cíl dráhy je u horské chaty Thurnhofstüberl. Bezplatný skibus sáňkaře přiveze zpět k nástupní stanici lanovky. Dětem slouží dětská sáňkařská dráha v parku ArBär-Kinderland.

10.

H orské chaty: Během pobytu na horském vzduchu určitě vyhládne, takže přijdou vhod útulné bavorské chaty, kterých je podél sjezdovek hned několik. Eistensteiner Hütte, Arberschutzhaus, après-ski Schirmbar, Thurnhofstüberl a Gasthaus zur Gondelbahn servírují typické bavorské občerstvení za přiměřené ceny ve velmi příjemném, autentickém prostředí.

11.

E kologické lyžování: Arber je energeticky poměrně soběstačný areál – 60 % energie si vyrábějí sami. Areál totiž vlastní dvě vodní elektrárny a solární panely a do roku 2025 chce být energeticky zcela soběstačný. Lyžařský provoz je zde díky tomu ekologický a v tomto ohledu můžete na Javoru lyžovat s čistým svědomím.

80 RESORT SLOW & RELAX

TEXT: PETR SOCHA FOTO: FALKENSTEINER HOTELS & RESIDENCES

Falkensteiner Hotel Montafon:

Pět hvězdiček pro malé děti T

ento nový moderní hotel byl otevřen Vydat se do pětihvězdičkového v prosinci 2022, nachází se, jak z názvu plyne, v rakouském údolí Montafon ve hotelu není pro každého samosebou. Vorarlbersku. A to hned vedle poměrně zajíVedle finanční bariéry leckomu brání mavého lyžařského střediska Golm a v dojezdové vzdálenosti dalších atraktivních center i kulturní návyky, kdy nám z hloubi oblasti Silvretta. Mladíček z rodiny lyžařských povědomí prosakují informace, že hotelů Falkensteiner se přes svou pětihvězdičkovou image zaměřuje v první řadě na takový luxus nepotřebujeme, ba specifickou skupinu – rodiny s dětmi. Že to že nám přináší i určitý diskomfort: nejde dohromady? nejsme jisti, jak se obléci, jak se choVšude děti… vat, jak se prostě v tom neznámém Hotel nabízí více typů pokojů, ale dominují prostorné rodinné pokoje či apartmány. Náš prostředí plném domnělých solrodinný pokoj měl dvě oddělené ložnice, ventních solitérů pohybovat. Jak to a dokonce samostatnou dětskou koupelnu. funguje v zařízení, které se jmenuje Asi není potřeba komentovat detaily jako praktická řešení, dostatek úložného prostoru Falkensteiner Hotel Montafon? nebo pohodlné postele, podstatná je atmo-

sféra. A ta je určitě mimořádná a nevšední. Interiér je zařízen v moderním stylu, ale nikterak přebujele, zaujme zejména architektonické řešení a vychytávky jako sítí chráněné patro nad jednou z dětských postelí. Všech milion nebo kolik našich zavazadel jsme naložili na jeden praktický hotelový vozík, s pomocí slečny z recepce dovezli k pokoji (určitě by nám zavazadla přivezli i sami, kdybychom se nestyděli si o to říct) a brzy se zabydleli. A vyrazili na prohlídku.

Ovce, ovce…

Hned po příjezdu nás zaujaly ovce v otevřeném vícepatrovém lobby. Ne že by byly živé, byla to jen svěží dekorace v životní velikosti, která ale ihned oslovila snad každého pod dvacet a jistě i mnoho starších. Už předtím, než jsme prošli skrze stádečko, se otevřel pohled na víceúrovňovou mega hernu,

81 Hotel v Montafonu patří do skupiny Leading Hotels of the World sdružující špičkové hotely světa. Zajímavostí je, že v této skupině je jediným zástupcem rodinného hotelu v německy mluvící oblasti

I hotelové wellness preferuje děti a jejich vodní potřeby. Dospělí se ovšem mohou uchýlit do druhého patra, kde je spolkne utichlý saunový svět

Lyžárna 5* Lyžaři často soudí kvalitu hotelu podle kvality jeho lyžárny. Ve Falkensteiner Hotelu Montafon sice chybí pracovní stůl se svěrákem, místo něj tam ale je k dispozici moderní servisní automat Montana, samozřejmě s obsluhou, která veškeré potřebné úkony učiní za vás. Na místě je i kvalitní půjčovna, takže můžete dorazit klidně nalehko…

vertikálně propojenou skrze obě podlaží rozlehlého hotelového lobby systémem síťových prolézaček a tobogánem – něco, co každé dítě musí zkusit. Naše už ale jsou malinko starší, a tak jsme později po večerech využívali spíše billiard, stolní tenis nebo fotbálek. Ale i lezeckou stěnu, kde si lze plnohodnotně zaboulderovat.

Rodiny s dětmi only

Falkensteiner hotely jsou známé svou orientací na rodiny, ale tento jde ještě dál. Orientuje se na rodiny s dětmi zcela primárně. Nabízí 5hvězdičkový komfort, v němž ale nenajdeme nastrojené dámy a důstojné pány, nýbrž celé rodiny i s nejmenšími dětmi, které, aniž by to komu vadilo, ztrácejí v jídelně kousky jídla a vůbec se projevují tak, jak je u dětí obvyklé – tedy občas i nahlas. A protože tady jsou všichni spokojení, není, komu by to vadilo.

I nám se nervozita z očekávané vysoké etikety záhy vytratila a cítili jsme se zde zcela pohodlně – v porovnání s ostatními možná až jako udavatelé trendů společenské důstojnosti. Z toho důvodu pobyt zde doporučujeme právě a jen rodinám, jelikož ten, kdo hledá tiché a klidné prostředí, ho tady nenajde.

Wellness a relaxace

Samozřejmě s výjimkou wellness. Jedno jeho patro s bazénem vnějším i vnitřním, tobogánem, klouzačkami, brouzdališti… odpočinkovými zónami a rodinnou saunou

je otevřeno všem, druhé s velkou finskou saunou, biosaunou a parní lázní je už jen pro dospělé, přesněji pro děti nad 14 let. První patro i bazén s vířivými lůžky a masážními proudy uspokojí celou rodinu – my si tam užívali zejména výhled na západ slunce nad okolními horami. Kdo chce ale skutečně vypnout, přesune se o patro výše a oddá se saunovým rituálům a skutečnému dospělému relaxu včetně možnosti objednat si různé masáže a procedury – vzhledem k hotelovému ruchu takovou chvilku určitě nejedna maminka a tatínek uvítá.

82 RESORT SLOW & RELAX

Lyžování a aktivity v okolí Nejbližší lyžařský areál Golm leží sotva několik set metrů od hotelu – klienty hotelu nabírá otevřený shuttlebus-vláček přímo před lyžárnou a doveze je až k prostřední stanici lanovky. Golm je kompaktní, ale velmi sportovní středisko s množstvím variant širokých sjezdovek včetně mimořádně prudké černé. Pro ještě náročnější sjezdaře, nebo pokud hledáte větší rozmanitost, jsou v dojezdu další střediska, zejména velké Silvretta Montafon s delším součtem sjezdovek a větší kapacitou lanovek. V okolí funguje i několik běžeckých tratí a zimních turistických stezek.

Na snídaně a večeře nechodíte do jídelny, ale do rozlehlého gurmánského světa, kde si vybíráte z počtu položek, který se blíží nekonečnu. Využít můžete i malý oběd nebo pozdní svačinu (Jause), který začíná denně ve 14:00 – ideální čas, abyste po lyžování stihli i odpočinek ve wellness

Hotelová školka

Abyste mohli jít oba rodiče spolu do sauny nebo i na lyže, je tady „Falky Land“, jakási hotelová mateřská školka, kam rodiče mohou své děti dát do péče profesionálnímu pedagogickému týmu. Ten je zapojí do tvořivých programů, sportovních utkání a dalších aktivit, které je nechají na rodiče na chviličku zapomenout – konkrétně maximálně na 12 hodin, otevřeno je od devíti rána do devíti do večera. Vedle plnohodnotné tělocvičny tu děti mohou využít i malinký kinosál, kde na velikém plátně non-stop běží nějaká pohádka. Není obvyklé, alespoň v nejkvalitnějších hotelech, že skupinky dětí pobíhají se svým vedoucím po hotelovém lobby a dospělí hosté je mohou pozorovat třeba z hotelového baru či útulných zákoutí k němu přináležících.

Gurmánské orgie

Hotelová restaurace se jistojistě stane místem, do kterého se zamilujete. Při večeři a snídani funguje jako ohromné exotické tržiště, které musíte nejprve dalekosáhle prozkoumat, než si na svůj stůl snosíte to, co posléze zkonzumujete. Večeře jsou variabilní, zažili jsme čerstvé ryby připravené kuchařem před našima očima, podobně steaky z různých typů masa, typicky vorlarlberskou večeři s lokální muzikou, raclette…

Děti strhnou už jen promyšlené interiéry, které najdete jak v pokoji, ve společných prostorách, tak i v hotelové školce Falky Land seznam by byl velmi dlouhý. Stálou stanici pak tvoří těstovinový koutek, dezertní bufet se zmrzlinou a výběrem sýrů, úsek s celou řadou předkrmů a pochutin, salátů, ovoce… Ke snídani jsme pak preferovali vaječné pokrmy všeho druhu opět připravené na přání, pili vlastnoručně čerstvě lisovaný džus ze široké skladby ovoce a zeleniny, případně vzali zavděk již přichystaným pomerančovým freshem. Prostě orgie, při nichž je třeba nastavit se do umírněného modu, abychom záhy nepadli na přejedení.

Netřeba se bát

Falkensteiner Hotel Montafon nabízí nejvyšší kvalitu, avšak seskládanou tak, aby ji maximálně užívaly rodiny s dětmi různého, ale spíše mladšího věku – řekněme 1 až 10 let. Ačkoli nese pět hvězdiček, na formu se tam

příliš nehledí, nikdo není přehnaně upjatý, ba ani číšníci nechodí v oblecích, nýbrž spíše v ležérní fazóně. Pokud vás netlačí rozpočet, můžeme slíbit, že právě toto místo nabídne mimořádně zážitkovou rodinnou dovolenou se vším a mnohem víc, než co můžete od dovolené očekávat. Bohaté nabídce sportovních aktivit v okolí budou silně konkurovat domácí hotelové atrakce, takže v případě špatného počasí možná budete i rádi, že si konečně můžete pořádně odpočinout. Je to tak, pracujeme intenzivně a efektivně, a pokud se chceme udržet v životní rovnováze, musíme podobným způsobem i odpočívat. I pro to, abychom vás k tomu inspirovali, je tady rubrika Slow&Relax. Odpočinek je více než peníze! Pokud jste zrovna ve fázi mladé rodiny, je tu Falkensteiner Hotel Montafon právě pro vás.

ADVERTORIAL 83

Hinterstoder – všestranná lyžařská hora Pestré lyžování na 40 km sjezdovek všech stupňů obtížnosti Náročná závodní sjezdovka Hannese Trinkla (Světový pohár) Höss Totale: lyžování v nadmořské výšce od 600 m do 2 000 m

Hinterstoder Wurzeralm ještě lepší dostupnost a skvělé sněhové podmínky i na jaře

Lyžařské areály Hinterstoder a Wurzeralm v kouzelné kulise pohoří Totes Gebirge lákají české lyžaře krátkou dojezdovou vzdáleností z České republiky a množstvím atrakcí a zážitkových tratí pro děti.

yžařské oblasti Hinterstoder a Wurzeralm se rozkládají v úchvatných kulisách pohoří Totes Gebirge a jeho horského masivu Warscheneck na jihu Horního Rakouska. Do obou se lze rychle a pohodlně dostat po Pyhrnské dálnici A9. Trasu ze středu Čech od prosince 2024 zkrátil dálniční obchvat Českých Budějovic, takže z Prahy můžete být pod sjezdovkou za necelé 4 hodiny. Do většího z obou lyžařských areálů se z Hinterstoderu dostanete moderní kabinkovou lanovkou, jejíž nástupní stanice se nachází přímo na hlavním parkovišti.

Obě lyžařské oblasti Hinterstoder a Wurzeralm jsou se svými atraktivními svahy, komfortními a moderními lanovkami bez čekání ve frontách a zaručeným dostatkem sněhu zárukou pro radost z pohybu na čerstvém horském vzduchu, a to až do 30. března (Wurzeralm), nebo dokonce 6. dubna 2025 (Hinterstoder). Díky atraktivním nabídkám pro rodiny s dětmi jsou obě oblasti naprosto ideální pro rodinnou zimní dovolenou. V dětském lyžařském areálu SunnyKids Parks v Hinterstoderu a na Wurzeralmu se pak formou her

HINTERSTODER WURZERALM 10. 3. až 6. 4. 2025 SKIPAS 1+1 ZDARMA Jeden z dvojice lyžuje 1x v sezóně zdarma

Wurzeralm – romantický svět Rodinná lyžařská oblast s 22 km sjezdovek všech stupňů obtížnosti Jedna z nejrychlejších pozemních lanovek v Evropě malí hosté učí kroužit své první obloučky. Na mnoha zážitkových tratích pak čeká zábava i dobrodružství celou rodinu. Jarní lyžování je nezapomenutelným zážitkem pro fajnšmekry. Dopoledne jsou díky vodivému jarnímu firnu sjezdovky v perfektním stavu a odpoledne se dá příjemně strávit v útulné horské chatě, na jejíž prosluněné terase si užijete panoramatický výhled na pohoří Totes Gebirge s masivem Warschenecku.

www.hiwu.at

Skipas si stáhněte na

skipasomat.cz/sleva/754

84 ADVERTORIAL

KLÍNY hory po celý rok Klíny jsou moderním areálem v Krušných horách, kde sezóna sportovních aktivit a atrakcí nikdy nekončí. Horská krajina nabídne rozmanité vyžití pro celou rodinu v každém ročním období, jen od jara do podzimu místo na sjezdovky vyrazíte třeba na bikové traily.

a svah v Klínech vede čtyřsedačková lanovka, lyžařský vlek i dětský koberec pro začínající. V areálu jsou vyznačené celkem čtyři sjezdovky. Horní část svahu je mírná, dojezd směrem k lanovce naopak nabídne i svižnější sklon. Malý snowpark naleznete na sjezdovce Centrální. V areálu lyžařské školy s pojízdným kobercem instruktoři učí úplné začátečníky. Den můžete zakončit večerním lyžováním od pěti do osmi hodin. Součástí areálu je servis a půjčovna, kde je možné si pořídit nejnovější výbavu.

Nad areálem se upravuje síť 25 km běžeckých tratí, které probíhají po české i německé straně hranice. Díky dobrému propojení stop si snadno naplánujete okružní nebo hřebenový výlet. Nabídka letních aktivit je přinejmenším stejně pestrá jako ta zimní – bobová dráha, lanový park, venkovní lezecká stěna, unikátní zipline, tenisový kurt nebo třeba minigolf. Adrenalinový zážitek poskytne bikepark nebo enduro traily. Zapůjčit si terénní kolo nebo koloběžku je možné přímo na místě.

Areál Klíny nabízí celoroční zázemí pro své návštěvníky. K dispozici je vlastní restaurace s minipivovarem, Mammut Bar a rychlé občerstvení. Ubytovat se můžete v Hotelu Emeran***, v Chatě Emeran II. nebo v Lyžařské chatě, které mají celkovou kapacitu 100 lůžek. Pro aktivní odpočinek je zde sportovní hala s vnitřní lezeckou stěnou a wellness centrum.

Klíny nejsou obřím areálem, ale svou nabídkou pestrých aktivit mohou být perfektním místem pro kratší i delší pobyt pro celou rodinu. V bikeparku i na sjezdovkách či v běžeckých stopách najdete tratě pro každého – od lehkých pro malé děti a začátečníky až po adrenalinové traily pro pokročilé. Je to místo, kde si užije celá rodina, ať už máte rádi pohodovou jízdu, nebo výzvy! Z Prahy můžete být v Klínech, ležících 6 km od Litvínova, za pouhou hodinu. Veřejnou dopravou dojedete přímo do areálu snadno také třeba z Teplic.

KLÍNY AKCE 1+5 ZDARMA Při koupi jednodenního dospělého skipasu získáte 5 jízd na bobové dráze zdarma.

Skipas si stáhněte na

skipasomat.cz

PRAHA

Metropole Zličín, Centrum Černý Most, Westfield Chodov

Japonské pivo! Japonci překvapí nejen lyžováním, ale i pivem – nápojem, který mnohým Čechům chybí v dostatečné kvalitě v celých Alpách a vlastně takřka všude na světě. Japonsko je ale výjimka, pivní oáza! Byť byl první japonský pivovar založen až v roce 1869 v Jokohamě, dnes Japonci dominují globálnímu trhu – ostatně jsou vlastníci i plzeňské značky

Pilsner Urquell. V posledních letech zažívá Japonsko boom v oblasti řemeslného piva. Malé pivovary často experimentují s místními surovinami a unikátními recepturami a rozhodně tak stojí za návštěvu nejen v Tokiu. V každém obchůdku najdete chutná piva různých typů, díky nimž se Čech bude cítit v Japonsku jako doma!

(lv)

Kolik je v Japonsku středisek? V době největšího rozmachu lyžování v Japonsku, tedy v 80. a 90. letech, bylo v zemi kolem 600 až 700 lyžařských středisek. Nicméně v důsledku ekonomické krize během tzv. ztraceného desetiletí a následných let došlo k poklesu zájmu o lyžování a mnoho středisek zaniklo. V současnosti jich v Japonsku funguje přes 400.

(ps)

Lyžař pod zámkem Takada v Jōetsu, kolébce japonského lyžování

FOTO: GRANT GUNDERSON, RIDER: KC DEANE

94 FREERIDE TRIP

TEXT: PETR SOCHA

LYŽOVÁNÍ – NÁRODNÍ BOHATSTVÍ JAPONSKA PRAŠAN, HORY, KULTURA, ONSENY… A MNOHEM VÍC, PROČ VYRAZIT DO JAPONSKA

FOTO: GRANT GUNDERSON, RIDER: KC DEANE

NEJVĚTŠÍ PRODEJNA FOTOTECHNIKY V ČESKU www.fotoskoda.cz

Japonsko je silně specifická země. Evropský návštěvník má často potřebu pochopit provázanost oněch protichůdných jevů, na které neustále naráží: Třeba výstavnost technologické vyspělosti kontrastující s pokorou japonské zdvořilosti. Země s třetím nejvyšším HDP má nejvyšší veřejný dluh k HDP. Nejde ale jen o to viditelné: Vrstvy života se tam mixují, jako by se na východní ostrovy připlavily různé kulturní etapy a vlivy v jiné chronologii, než se probily nezdolnými proudy mnohasetleté japonské kulturní izolace. Jako by tam čas prostě formoval nálady a trendy úplně jinak, než jak to známe z Evropy. Prastaré tradice vyvěrají ve všemožných formách skrze ultramoderní kulisy, a co se děje v duších křiklavě zdvořilých obyvatel, zůstává pro cizince věčným tajemstvím. Možná se stačí na to velké divadlo jenom dívat a nechat na sebe dopadat překvapivé dojmy jako tučné sněhové vločky, pro Japonsko tak typické. Fascinace japonským světem je mimořádně pikantní přílohou k dnešnímu hlavnímu chodu – japonskému lyžování.

96 FREERIDE TRIP

Honšú je největší a nejlidnatější japonský ostrov, nabízí několik horských oblastí s infrastrukturou pro zimní sporty, zejména v prefekturách Nagano a Niigata. Nagano hostilo zimní olympijské hry v roce 1998. Nacházejí se tam známá střediska jako Hakuba, Nozawa Onsen, Shiga Kogen a Myoko Kogen. V prefektuře Niigata jsou pak další populární střediska jako Myoko Kogen, Naeba, Gala Yuzawa, Lotte Arai a mnoho dalších.

Hokkaidó

Hokkaidó, nejsevernější japonský ostrov, je jednou z nejpopulárnějších destinací pro lyžování v Japonsku. Tento ostrov je známý svým suchým, prašanovým sněhem. Jeho hlavní střediska jsou Niseko, Furano, Rusutsu, Tomamu či Kiroro.

KO NS PO JA

Šikoku

I Šikoku, čtvrtý největší japonský ostrov, nabízí několik možností pro zimní sporty, zejména Ishizuchi Ski Resort.

etíme za lyžováním do Japonska. Už jen ta doba v letadle – na konec světa to není, ale těch 11 hodin je dost dlouho na to, abychom mohli očekávat neočekávané. Není to pevné pravidlo, ale obvykle je první destinací Tokio. Kdo ho ignoruje a přesedne rovnou na další let třeba do Sappora na ostrov Hokkaidó, šidí se. Tokio je jedním z nejživějších měst světa, které stojí byť jen za kratičkou návštěvu. Ostatně, ani při dlouhé návštěvě ho turista nepozná do hloubky, jen nasaje více chutí nekonečného

Lyže a Japonsko

Japonsko na počátku 20. století se po vítězství v rusko-japonské válce (1904–1905) stalo významnou mocností. Přes postupující industrializaci bylo hlavní činností většiny obyvatel zemědělství. Japonská kultura začala nadšeně přijímat prvky ze Západu, členové dvora začali při oficiálních příležitostech nosit západní oblečení. Tehdejší císař Meidži sám často vystupoval ve vojenské uniformě.

Osudová návštěva rodilého Bratislavana

Kjúšú

Kjúšú, nejjižnější z hlavních japonských ostrovů, má několik lyžařských středisek, přestože tamní klima není pro lyžování ideální, např. Tenzan Resort a Kuju Forest Park Ski Resort.

Theodor von Lerch je dodnes symbolem japonského lyžování a jeho podobizna se používá i v moderní stylizaci (obr. níže)

mraveniště. Návštěva japonské metropole je navíc parádní příležitost, jak potlačit jet lag, protože když v Česku jdou lidé spát, v Japonsku vstávají. Dva tři dny tak přispějí k obecné cestovatelské a kulturní osvětě a zároveň člověka trochu vyžehlí do formy pro lyžování. My nemíříme na severní ostrov Hokkaidó jako asi většina zahraničních lyžařů. Zůstáváme na centrálním Honšú, jen se posouváme do provincie Nagano a Niigata, právě do míst, kde se japonské lyžování zrodilo.

Major Theodor von Lerch patřil mezi vojenské elity pro změnu opačné strany planety. Řeklo by se tehdy, že to byl Rakušan, byť se narodil v Bratislavě, hovořil sedmi jazyky a sloužil mimo jiné v Praze. (Můžeme si klidně přiznat, že to byl přinejmenším tak trochu Čech.) Zřejmě to byl člověk zvídavý až osvícený, pročež se roku 1902 přihlásil do kurzu alpského lyžování pod vedením dalšího Rakušana (nebo Čecha) narozeného nedaleko Třebíče, Matyáše Žďárského. A stal se zaníceným lyžařem. Na světové výstavě umění v Drážďanech pak o šest let později navštívil Lerch japonský pavilon a i zde u něj zažehla jiskra zájmu. Těžko říct, jaké procesy probíhaly u tehdejší armády, nicméně v září 1910 byl Lerch vyslán coby pozorovatel vojenského výcviku do japonské Takady zvědět něco více o úspěšných japonských válečných postupech. Své japonské hostitele na oplátku inspiroval západními zvyky, a když pak přišla zima a sníh, samozřejmě došlo i na lyžování. Lerch uspořádal kurz pro 14 důstojníků, a když pak před zvědavým publikem elegantně slyžoval z vrcholku nad městem, přihlížející okouzlil! Bomba japonského lyžování explodovala.

FOTO: MĚSTO JOETSU

Honšú

Den zasvěcený lyžování

A ještě pohled do učebnic historie. Jeden z největších a nejkrvavějších pozemních střetů války, bitva u Mukdenu (únor–březen 1905), probíhal v mrazivých podmínkách a ve sněhu. Extrémní počasí komplikovalo logistiku a pohyb vojsk. Neříká se to všude úplně nahlas, ale elegantní a efektivní pohyb na lyžích byl nejen fascinující sám o sobě, ale sliboval i široký potenciál

pro případné další zimní bitvy – a možná hlavně, nebo i proto dostalo lyžování v japonské armádě zelenou. Až se dnes člověk trochu diví, jak vděčná umí být japonská kultura k adoptovaným novinkám: Lerch se svými oblouky o jedné holi vzor Žďárský zapsal navěky do japonské historie, která si jeho přínosu očividně dodnes váží víc než Češi svého Ořovského – ten den, 12. ledna 1911, se dodnes v Japonsku slaví jako Den lyžování. Na příkladu lyžování si můžeme ilustrovat jinakost japonských emocí. Možná se jen ta první lyžařská událost – exhibice lyžařského misionáře Theodora von Lercha – trefila do terče doby, ale na rozdíl třeba od Evropy, kde se lyžování rozvíjelo tak nějak pozvolna, v Japonsku se po obyvatelstvu rozlilo jako epidemie. V únoru 1911, pouhý měsíc po Lerchově ukázce v Takadě, byl založen první lyžařský klub v Japonsku. Už za rok sdružoval 6 000 členů. Zamilovali si ho i civilisté. Tehdejší japonské, převážně zemědělské obyvatelstvo prý nebývalo v zimních obdobích příliš zaměstnané, a proto sáhlo po lyžích s nadšením. Jistě přispěly i vhodné geografické podmínky, dlouhé zimní sezóny a kvantita i kvalita sněhu.

FOTO: PETR SOCHA – SNOW

Eričin ryokan neboli penzion s typicky japonskými prvky leží v pěším dosahu lyžařského střediska Ikenotaria Onsen

Kolový bagr řídí sama Erika, papíry na něj si udělala ve svých 70 letech

První sport v Japonsku

Věřili byste tomu, že právě lyžování byl vůbec první sport, snad vyjma bojových, který Japonci začali provozovat? Tak to aspoň tvrdí Erika Nakajima, za kterou jsme z Tokia přicestovali šinkansenem (do Nagana) a potom malým regionálním vláčkem. Je to celkem romantická a jednoduchá cesta, pokud se tedy trefíte na to jediné správné nástupiště na tom správném tokijském nádraží. Tokijská, nebo spíš japonská doprava je totiž fenomén sám o sobě. Náš šinkansen sice nejel 320 km/h jako ty nejrychlejší, ale i rychlost přes 200 je zážitek, byť bylo překvapivé, jak to cestující skoro nevnímá. Z regionálního vláčku jsme nakonec vystoupili ve stanici Myoko Kogen, která je asi 4 kilometry od Eričina ryokanu – to je tradiční japonský penzion, kde budeme trávit několik dalších

dní. Erika ho provozuje spíše pro kamarády, o to více domácká je v něm atmosféra.

Erika

Erika Nakajima je lyžařka pravověrného ražení. Těžko říct, kde se podobně silný vztah ke sportu bere, ale jsou lidé, kteří jsou s lyžováním tak nějak svázaní. Erika je rázná žena, a co hlavně, mluví česky – je to předplatitelka SNOW, ostatně díky tomu jsme se i seznámili. Do Japonska se provdala ještě za československého socialismu. Dnes je jí 74 let, ale člověk by to nehádal – a nejen proto, že je pořád nadšená lyžařka. Erika je profesí lékařka dermatoložka.

Erika Nakajima je vyslankyně českého lyžování v Japonsku. Žije v jeho kolébce, je aktivní v lyžařském klubu a hostí lyžaře, kteří za ní pod horu Mjókó přijedou

Má vlastní ordinaci v asi 30 km vzdáleném městě Joetsu (ano, totéž město, kde Lerch poprvé lyžoval), kam denně dojíždí autem. V určitých obdobích to má trochu háček, třeba když přes noc napadne metr sněhu. Vedle budovy svého hotýlku má parkovací plochu pro několik aut, ale hlavně – velký kolový bagr. Nebavilo ji draze dotovat soukromé firmy, a tak si před pár lety pořídila vlastní kovovou obludu... Obřích strojů na čtyřech velkých kolech a se lžící, kam se vejde několik metráků sněhu, potkáváme v okolí spoustu, odklízejí parkoviště u areálů, ale také číhají podél silnic, aby až nasněží, byly rychle v akci. V horských oblastech kolem sopky Mjókó přesahují obvyklé průměrné roční sněhové srážky 13 metrů, v údolí spadne méně, ale i to potřebuje takovou mechanickou nestvůru, kterou doma vídáme snad jen v dolech nebo pískovnách. Erika má sice trochu menší stroj, ale umí a může řidit i ty největší – představte si paní doktorku, která takřka každé ráno v zimě sedá do bagru, aby vyprostila svůj osobní vůz z parkoviště a mohla vyrazit do práce… Erika má manžela, ale domácnost včetně bagru drží pevně ve svých rukou. FOTO: PETR SOCHA – SNOW

FOTO: PETR SOCHA – SNOW

Onsen neboli lázeň s termální vodou dělá cestování po Japonsku zásadně příjemnější, a nemusí být ani nablýskaný

FOTO: PETR SOCHA – SNOW

98 FREERIDE TRIP

Privátní onsen

Součástí Eričina ryokanu je onsen, bazén s termální vodou, tedy přesně dva bazény, oddělené pro muže a ženy, jak je to v Japonsku zvykem. Voda má kolem 40 °C, na tuto teplotu se musí ředit, protože zdroj tekoucí z hor má 60 °, a je příliš teplý. Chtělo by se říct, že její soukromý onsen není žádný luxus, ale je to přesně naopak, přestože se v okolí bazénku nelesknou moderní dlaždice a designové baterie – co může být víc než termální voda dvě patra pod pokojem? Od prvního dne tak denně aplikujeme koupací rituál doplněný o určité české prvky. Po lyžování, sedě v horké vodě, s plechovkou dobrého japonského piva, samí chlapi… Každý den končí touto fyzio- i psychoterapií.

Na lyže

Abychom nezapomněli, jsme tu (i) kvůli lyžování. To se tady odehrává výhradně na svazích staré sopky a nejvyšší hory oblasti, Mjókó či anglicky Mt. Myoko, jež šplhá do 2 454 m. Samotný vrchol vyrůstá z kaldery, někdejšího kráteru, takže jej dokola chrání prstencový hřeben. Několik dní před naším příjezdem tam zavalila snowboardistu lavina, říkala Erika, a tak jsme si ještě prohloubili vlastní respekt a vlastně ani neplánovali výstup na horu – pro skialpinisty jsou tam vrcholy jiné.

Střediska pod Mjókó 1: Ikenotaria Onsen

Napoprvé se vydáváme do nejbližšího středisko Ikenotaria Onsen. Od Eriky je to několik set metrů pěšky. Ani netřeba se kulturně formátovat, manšestr je stejný, lanovky podobné (žádná moderna), jen budovy jsou pro Evropana specifické zejména asi tím, že nemají potřebu se krášlit. Tratě mají převýšení 600 m a končí ve 1 400 m n. m., jsou většinou poměrně mírné, čím výše jste, tím prudší, ale červenou nepřesáhnou. V typicky prašanových dnech nemusí sklon spodních tratí stačit, i když na sítích na nejedno ultraprašanové video narazíte. Kdo chce 100% lavinové bezpečí, tady ho najde. Občas se dá zajet i do lesa, ale je to spíš jen taková ochutnávka nebo aperitiv, který člověku jenom naznačí, co znamená lyžování v Japonsku. My jsme zvědaví a po několika jízdách s Erikou vyrážíme na skialpech výše. Kdysi mělo středisko ještě jedno patro, to už ale nefunguje, a tak můžeme v klidu

stoupat dnes už vzrostlým lesem pod Mt. Akakura, kam už se kvůli nepřehlednému a strmému terénu nesápeme. Kopeme lavinový profil a spouštíme se lehce sedlým hlubočákem – na začátku března už to není jako v lednu a teplo a sluneční svit dokážou napadaný prašan někdy i nepříjemně zhutnit – je třeba myslet na to, kudy přesně jedeme. Ale je to samozřejmě fajn!

Střediska pod Mjókó 2: Myoko Suginohara

Zatímco první lyžovací den byl víceméně ve sluneční režii, ten druhý se probouzíme do typicky japonského zimního marastu. Velké vločky se snášejí i v nížině, ale čím blíže směrem k nebi, tím jsou božštější, lehčí. Druhé středisko v oblasti je od Eričiny základny jen několik málo minut autem, šlo by to i přejet na lyžích, dva kluci od nás to provedli směrem zpět, ale v té fujavici s viditelností pár metrů to nepovažuji za moc smysluplné. Je totiž typický „japow day“ a to se musí prášit.

Suginohara je o poznání ambicióznější středisko, vertikální převýšení nabízí dvojnásobné, tedy kolem 1 200 m, v horních partiích jsou dvě černé větve, všude kolem pak poměrně propustný les. Trochu nás brzdí „japonský paradox“, kdy z jedné strany přichází extrémní motivace ve formě nekonečného prašanu, z druhé ale brzda kvůli omezené viditelnosti a orientaci vůbec. Chce to prostě trochu času nebo průvodce, než člověk najde ty nejlepší linie v daném terénu. Ale máme to, zdá se, dobře naplánované – opět o kus pozvedáme zážitkovou laťku, plaveme a utápíme se v prašanu, mezi čímž sem tam uděláme nějakou tu desítku spojitých oblouků, než zase najdeme nový správný směr. A nerezignujeme ani na doplňování energie, což bychom tedy měli spíš nazvat gurmánství. Restaurace na sjezdovce je takový hybrid bufetu a hospody, ale kvalita jídla (udon …) je špičková. Den pak zakončíme pivem v další nikterak útulné restauraci u obřího střediskového parkoviště.

FOTO: PETR SOCHA – SNOW

Milníky lyžování v Japonsku 1911 Theodor von Lerch dává první lekci lyžování v Japonsku v Takadě (dnes město Joetsu) v provincii Niigata 1912 Výroba lyží Kazama (Takada) a Ogasaka (Nagano) 1923 Výroba lyží Mizuno 1930 Hannes Schneider vyučuje arlberskou metodu lyžování v Nozawa Onsen

Suginohara má určitě vícedenní potenciál, za příhodného počasí pro chození je to navíc příhodné vstupní místo na asi nejfrekventovanější tamní skialpový vrchol Mt. Hiuchi (2 462 m). Na skialp je ale zatím příliš brzy, jeho doba přichází v druhé půlce března a v dubnu, kdy se přibrzdí proud srážkové oblačnosti, sníh se usadí a nebe pročistí.

Střediska pod Mjókó 3: Akakura Kanko

Akakura Kanko je další a poslední významnější středisko pod centrálním vrcholem horského výběžku. Zatímco Suginohara je asi 4 km jižně, tentokrát míříme od Eriky na sever, a to pouhé 2 kilometry. Tam nás vítá obří parkoviště přilehlé ke slepé silnici do hor, kterou ovšem známe pouze z mapy – je kdesi hluboko pod sněhem. Středisko má několik pater, je dost členité a na první pohled (při tradičním sněhopádu, kdy daleko nevidíte) nepřehledné. Jedeme až nahoru a podél poslední lanovky, kde nás po celou dobu oblažuje hudba ze střediskového dráťáku,

obdivujeme panensky zasněžený les. Kam také záhy (po překonání policejní pásky) vjíždíme. A je to zase další level prašanového lyžování – přehledný, bezpečný, dostatečně řídký vzrostlý les, je úplně nepoježděný! Propadáme iluzi, že tady možná vůbec nejsou frírajďáci a že ty pásky snad jen znamenají vstup na vlastní riziko (ačkoli cedule i v angličtině tvrdí, že při vjezdu přijdete o skipas). Druhou jízdu už nestihneme, ski patrol, stejný, jako kdekoli jinde, jen Japonec, nás vyhání a zapisuje na každý náš skipas křížek. Jsme v podmínce, další provinění znamená trest natvrdo – zabavení skipasu. Máme ale jednodenní, takže to tak moc neprožíváme. Strážce nás posílá na druhou stranu sjezdovky, kde je vyhrazený volný terén. A skutečně, vjíždíme do už rozježděného lesa vyzdobeného žlutými cedulemi freeride zone a intuitivně sjíždíme a hledáme čisté plochy s dostatečným sklonem. Lesním porostem i po staré, dnes už nefunkční sjezdovce se svážíme neznámo kam. Terén je dost strmý, na sever se místy láme kolmo dolů, strminy jsou i v našem lese, který je třeba někdy bolestivě proskákat mezi větvemi a křovím. Zanedlouho se

objeví louka a poté zářez – cesta, která svazuje stopy do jedné a sváží nás do tunelu. Silničního tunelu. Za ním se otevírá druhá část střediska, Akakura Onsen. Je trošku placatější, ale hlavně v menší nadmořské výšce, kde už není sníh takové prášivosti jako nahoře, takže přejíždíme nejkratší cestou zpět a dáváme si tento malý výlet znova a znova. Poznali jsme sice jenom kus, nejvyšší část střediska, ale určitě tu nejlepší. Nakonec, když jsme se trochu vzájemně poztráceli, jsme sjeli i nějaké sjezdovky a kousek snowparku – ani to nebylo zlé, vzhledem k tomu, že byla neděle a s ní i vysoká návštěvnost.

Díky, Eriko!

Eričin ryokan je výborná adresa pro lyžaře, kteří rádi poznávají nová místa: Ikenotaria Onsen je v dosahu pěšky, Suginohara je čtyři a Akakura dva kilometry. Velmi dobře si dokážu představit strávit u Eriky klidně 10, 14 dní a podle počasí vyjíždět lyžovat do okolních středisek, nebo i se skialpy putovat po okolí, pokud podmínky dovolí. Upřímně mi bylo líto, že se musíme posunout dál – ochutnali jsme vše, ale pronikat do tajů lyžování pod Mjókó bylo stále hluboko kam.

1956 Chiharu Igaya získává stříbro ve slalomu na zimních olympijských hrách v Cortině; první japonský medailista na zimních olympijských hrách 1970 Tsuyoshi Ueki a Kazuo Hoshikawa slyžovali nejvyšší horu severní Ameriky Denali (McKinley) 1970 Yuichiro Miura poprvé lyžuje na Mt. Everestu 1972 Zimní olympijské hry v Sapporu jako vůbec první mimo USA a Evropu; japonští skokani na lyžích sbírají na středním můstku zlato, stříbro i bronz 1990 Lyžování se stává velmi populárním mezi mladými Japonci 1993 Počet lyžařů dosahuje vrcholu: 17,7 milionu 1998 Zimní olympijské hry v Naganu; Tae Satoya se stala první Japonkou, která získala zlatou medaili v zimních sportech (jízda v boulích) 2006 Počet lyžařů klesl o 2/3 na 6,1 milionu 2008 První japonský celkový vítěz Světového poháru: Aiko Uemura v jízdě v boulích

100 FREERIDE TRIP

DĚSIVÝ LOTTE ARAI – největší freeridová plocha v Japonsku

FOTO: PETR SOCHA

Přesný plán jsme neměli, takže jsme s Erikou probírali, kam by stálo za to zajet. Vedle výletu do města Joetsu a návštěvy národního lyžařského muzea jsme si vytipovali nedaleký areál Lotte Arai – vzdušnou čarou to bylo 13, po silnici 24 km. Eričin manžel, který se v průběhu naší návštěvy naučil komunikovat skrze translator na tabletu a hojně toho využíval, nám středisko představil jako „děsivé“. „Pořád tam někdo umírá, buď v lavině, nebo pádem do hlubokého vodopádu…“ Zatímco střediska pod centrálním vrcholem Mjókó sbírají návštěvníky z hotýlků a penzionů roztříštěných v nedalekém okolí, Lotte Arai je jiný svět – účelový rekreační resort, řeklo by se v americkém stylu, se vším, co k němu patří. Komplex parkovišť člověka zachytí před tím, než se průchodem už po svých protáhne na obří dvůr ohrazený mohutnými budovami ubytova-

cího komplexu. Daleko v okolí není nikde nic, jen pole a lesy na jedné a hory na té důležité straně. Přímo z náměstí startuje i moderní kabinková lanovka, která ve dvou sekcích vyváží lyžaře pod vrcholovou sedačkovou lanovku končící ve výšce ani ne 1 300 m. I když si ještě došlápnete pod nedaleký vrchol Okenaši (1 429 m), jste stále o půl vertikálního kilometru níže, než vás vyveze lanovka v Suginohaře. Letmým pohledem na mapu středisko moc očekávání nevzbuzuje.

Malý, a zároveň obří

Vyrážíme tam proto v podstatě jen tak na výlet, půlka party jde nahoru na skialpech, půlka jde freeridovat. Je jasno, jeden vzácný slunečný den mezi hustě sněžící a větrnou každodenností. Když se dostaneme nahoru, otevíráme pusu nad obřím, na sever a západ otevřeným kotlem. Pomalu, ale jistě nám dochází realita, kterou

nám následně potvrdí i dohledané zdroje. Samo Lotte Arai se označuje jako největší freeridová plocha Japonska, 80 % střediska jsou freeridové zóny, pečlivě obehnané po svých hranicích páskou. Nízkou nadmořskou výšku kompenzuje blízkost moře, takže v místě ročně napadá 18 metrů prašanu. Po vzoru ostatních stoupáme na pásech vzhůru na hřeben pod nejvyšším vrcholkem, jehož rozpřažené obří paže rozpínají sukno ideálně skloněných svahů široko od severo- na jihozápad. Jako obvykle jdeme pozdě, velké čisté plochy už nenajdeme, ale i tak je to parádní poježdění – a co je hlavní, s obřím potenciálem na následující dny. Sníh postupně sráží i zatvrzele pálící slunce, je 11. března, což už je termín za hranou ideálního prašanového intervalu v Japonsku. Ale je to mimořádná příležitost se v místě zorientovat a promýšlet strategie na dny další.

FOTO: SHIM

101

Nejlepší prašan v Japonsku

Kontrast lyžařské reality a objektivních parametrů střediska je až šokující! Na mapy.cz najdete jen kratičké nepropojené sjezdovky, nejvyšší nadmořská výška střediska je ubohých 1 270 m, spodní stanice je v nějakých 350 m. I druhý den po lyžování jsme byli v šoku, co nám takové malé středisko přineslo za možnosti. Až následným studiem jsme se dověděli, že je oceněno jako nejlepší prašanový resort Japonska nebo že se v něm letos jede Freeride World Tour Qualifier. Mimochodem, Lotte Arai je vítěz i ankety o nejlepší lyžařský hotel a lyžařskou školu…

POŘÁD TAM NĚKDO UMÍRÁ, BUĎ V LAVINĚ, NEBO PÁDEM DO HLUBOKÉHO VODOPÁDU… Dvě noci v luxusu

Odpoledne trochu rekognoskujeme prostor hotelu, který na první dojem působí brutálně masivním dojmem – skrývá 257 pokojů pro hosty, mimo jiné –, ale na druhé ohledání zjišťujeme, že je vlastně celkem útulný. Dáváme si hotdog z karavanu zaparkovaného v mohutném terminálu lanovky a postupně se rozhodujeme, že se na pár zbylých dní přesuneme právě sem. Je to sice trochu jiná kategorie, než s jakou obvykle pracujeme, ale dvě noci nejsou taková darda, abychom si to nezkusili – noc na člověka vyjde asi na 1 700 Kč. A řeší to pro nás i dopravní problém: všech šest se nás do našeho MPV s plnou bagáží nevejde, ale nalehko se tam nacpeme (nechápu, proč tato praktická kategorie vozů v Evropě mizí,

zatímco v Japonsku jich jezdí spousta). Takže v Lotte Arai necháváme v hotelové lyžárně všechen hardware, lyže, boty i batohy a vracíme se na poslední noc k Erice, abychom se ráno společně přesunuli nazpět se zbytkem bagáže. Ráno v údolí bezútěšně prší, což v Japonsku touto dobou značí, že v horách bude luxusní poježdění. Hotel i přístup personálu se proměnil na ryze profesionální, takže jsme briskně zabydleni a vyjíždíme vzhůru do vánice. Padá a fouká, viditelnost není nejvyšší, a tak je freeridový prostor limitován. I přesto je nekonečný. Jezdíme jen bezpečnými terény, abychom se hlavně vyhnuli smrtícímu vodopádu, který jsme předchozí den řádně prozkoumali. Ano, jisté riziko tu hrozí, podobně jako na strmých

FOTO: PETR SOCHA – SNOW

skalách v nižších patrech – kdo se ale kouká a přemýšlí, měl by být v klidu. Horní partie jsou jakési prašanové perpetuum mobile: než se dostanete znovu nahoru na svou předchozí stopu, zasněží a zase jedete v panenském, hlubokém a jemném sněhu. Jsou to prašanové orgie. Už zcela chápeme, že zejména při slunných dnech má smysl si koupit dražší skipas s tamní obdobou fresh tracku (First class) – díky němu dostanete 30minutový náskok a ohromnou prašanovou plochu jen pro pár vyvolených. I za jednu jízdu to stojí…

102 FREERIDE TRIP

TEXT A FOTO: DAN BACHO

HOKKAIDÓ: JSME V TOM AŽ PO KRK! „…Z ničeho nic jsem se najednou zastavil na místě. Stojím na lyžích zaseklý ve sněhu, který mě obklopuje až po ramena, propadám se dál, už ho mám nad helmou. Vrhám poslední pohled na kamarády z party, křup a už mám sníh cca metr nad hlavou. Pouštím hůlky a ruce intuitivně zaseknu vodorovně do sněhu kolem sebe. Jak hluboko se dokážu ještě ponořit. Kolik toho sněhu tady vlastně je?“

a Hokkaidó se jezdí za sněhem z celého světa. Má unikátní strukturu, přichází ze Sibiře a z bouří, které se formují nad oceánem, se pak na ostrov vysype krásný suchý a nadýchaný sníh, který podle všeho jinde nenajdeš. Nejde tu jen o kvalitu, ale hlavně množství. Pravidelný úhrn sněhu se pohybuje mezi 7 a 15 metry – jo, 5patrový dům.

… Večer začalo hustě sněžit a tři dny nepřestalo. Ráno tedy vyrážíme s rozbřeskem na Tokachi v oblasti Furano. Šlapu si to kouzelným lesem, na hlavu mi padají vločky jako lentilky, stromy kolem jsou oblepené sněhem ze všech možných stran, z některých trčí jen koruny. Skupinka s místním guidem nás ve stopě pouští před sebe, všichni se ukloní

a průvodce sepne ruce a s úsměvem pronese: Welcome to Furano. … Je tu snad metr a půl čerstvého sněhu, kterým plujeme dolů, hrneme tu masu před sebou jako buldozery. Jak se v tom vlastně jezdí? Propadáme záchvatům smíchu, protože jsme pochopili, že to je ono – japow. V takových podmínkách dostaneš nad sníh maximálně špičky lyží, a tak je třeba se tomu poddat a se sněhem, který se s tebou dá do pohybu, prostě téct dolů a zkusit kormidlovat mezi stromy. Ty jsou naštěstí daleko od sebe a prašan je tak měkký, že případné karamboly končí v pohodlné peřince a dal-

ších záchvatech smíchu všech okolo. Doježděno! O hodinu později ležím v místním onsenu – to jsou horké lázně, které najdeš v Japonsku téměř všude. Svaly se rozpouštějí, na hlavu mi hustě sněží a cítím, že to, co se dneska stalo, bylo speciální – a to, co nás asi ještě čeká, mi nahání husinu i v horké vodě tryskající ze skal kolem. „Nakonec se s pomocí lopaty a ostatních dostanu z prašanových hlubin. Být tam sám, asi bych měl větší trable. Už nepochybuju o tom, že ježdění v takových podmínkách je životní zážitek pro každého.“

Celý článek pražsko-brněnské partičky z prášení na Hokkaidu najdete na

SNOW.cz/clanek/7844

104 FREERIDE LAVINY V ČESKU TEXT: REDAKCE NA ZÁKLADĚ KNIHY LAVINY V ČESKU (KOLEKTIV AUTORŮ: ALENA ZÁRYBNICKÁ, PAVEL CINGR, VALERIÁN SPUSTA, ROBERT DLOUHÝ) FOTO: ARCHIV HS, PŘÍPRAVA FOTEK VALERIÁN SPUSTA ML.

Jeseníky – nehoda ve Velkém kotli

I ZKUŠENÍ SKIALPINISTÉ SE MOHOU CHYTIT DO LAVINOVÉ PASTI Pro lavinovou nehodu nepotřebujete vysoké a strmé hory. A podobně člověku bezpečnost nezaručí ani lavinová výbava a určité zkušenosti. Stačí, aby se sešly neblahé okolnosti, jako v případě dvou zkušených skialpinistů, Martina a Jirky, kteří vyrazili do pohoří, kde laviny každý den nepadají – do Jeseníků.

řijeli dopoledne do Karlova, na parkovišti nechali auto a vydali se na skialpový výlet – cílem byl sjezd centrálního žlabu Velkého kotle. To, že platil 3. lavinový stupeň, věděli – těžko říct, jestli působí stejným varovným významem v Jeseníkách jako v Alpách. Stoupali po modré značce až na dno kotle a pak

vzhůru krajem lesa. V cílové nadmořské výšce sundali pásy s tím, že přetraverzují do centrálního žlabu – to znamenalo překonat dva žlaby předchozí. Dodržovali bezpečnostní zásady, nechali si velký rozestup. Jiří projel přes první a druhou lavinovou dráhu a dostal se asi 40 m od centrálního žlabu, kde zastavil mezi

druhou a třetí lavinovou dráhou, tedy na relativně bezpečném místě. Pak traverzoval Martin. Dostal se jen přes první dráhu. Jiřím narušený svah nevydržel. Asi do 100 m nad ním se uvolnila se velká lavina, která Martina smetla. Sněhový splaz měl půl kilometru délky a výška odtrhu byla i přes metr.

Martinův boj proti tomuto živlu byl marný. Lavina jej snesla přes skalní terén na dno Velkého kotle. Jiří – díky tomu, že měli lavinovou výbavu – Martina lokalizoval a vyprostil včas na to, aby mohl přežít. Jenže pád přes skalní prahy přivodil postiženému tolik mechanických zranění, že rychlost a úspěšné vyproštění k záchraně nestačilo…

105

Slávek Tejnský Psovod, ve službách HS celkem 45 let, dobrovolný člen od roku 1974, profesionální od 2002 do roku 2016, lavinový preventista pro oblast Jeseníky (zemřel v r. 2023). Na laviništi byl i se svým psem do 40 minut od ohlášení lavinové nehody. Problém je hlavně v těch skalách – lavina se přes ně valí dolů jako vodopád… … Bylo málo sněhu na to, aby Martina ochránil při pádu přes skály. Nahoře jsou travní terény, kde se laviny trhají, a pak to přechází do skalnatého terénu, který je vlastně kromě centrálního žlabu na konci každé lavinové dráhy. První skialpinista zůstal tedy nad odtrhem… A volal na tísňovou linku 112. Dostalo se to na dispečink HS – na Ovčárnu. Komunikace byla obtížná, protože byl špatný signál. Každopádně nakonec se to povedlo, mohli jsme mu říct, kudy se má dostat bezpečně

dolů, aby mohl začít s kamarádskou pomocí, na kterou byl vybaven. Poslal jsem ho nahoru, aby to obešel a sjel dolů kolem lesa. Hlavně, aby se vyhnul té jedničce. Za jak dlouho jste byli na místě? Naložil jsem jednoho dobrovolníka, který sloužil, svého psa a asi za 40 minut od nahlášení nehody jsme tam byli. Bylo to hodně komplikované – i při okrajích lesa se to při sjezdu na lyžích propadalo až na trávu. Mezitím hlásil první skialpinista, že má podle vyhledávače 9 metrů k zasypanému, a po dalších asi 10 nebo 12 minutách, že ho má částečně vykopaného

a začíná s resuscitací. To byla necelá půlhodina od pádu laviny. Přijeli jsme tam chvilku potom. Byl 50 až 75 cm pod sněhem. … Na místo dorazili další záchranáři, přišli i skialpinisté, kteří se tam někde náhodou taky pohybovali. Celkem tam mohlo být tak 10 lidí. Viděli jsme, že odtrh ležící přímo nad námi objíždějí dva skialpinisté a míří do první dráhy. A ta má stejný dojezd jako dvojka, ve které jsme právě byli… Co nejrychleji jste potřebovali zasypaného i sebe dostat mimo – do bezpečnějšího terénu. To se povedlo ve 14:35. Volal jsem proto na dispečink, že můžou poslat vrtulník. Za 5 minut byli na místě. Lékař konstatoval smrt kvůli mnohočetným poraněním, které si způsobil pádem přes skálu. Do té doby jsme ho nepřetržitě resuscitovali. Dali jsme ho do podvěsu a vrtulník ho odvezl na Ovčárnu. Když jde někdo do terénu bez lavinového vybavení, vrací se o 40 let zpátky v tom, jak mu můžou jiní pomoci. Bez vyhledávače, sondy a lopaty je to obrovský risk. Na druhou stranu, když si vezmou lavinové batohy, často si pak myslí, že se jim nemůže nic stát. Jistě, batoh pomůže, ale v lavině, která se pohybuje. Ne v případě, že na vás někdo vysype hromadu sněhu, když stojíte na místě. Tady u nás jsou velkým problémem skály, vysoké skalní prahy, které ve Velkém kotli jsou. Pád přes ně málokdo přežije.

Sám ses někdy do laviny dostal? Pamatuju si to jako dneska a 21. března slavím druhé narozeniny. Bylo to v roce 1985. Byl jsem na cvičitelském kurzu 1. třídy horolezectví na Slezském domě ve Vysokých Tatrách. Ten rok bylo hodně sněhu, padaly laviny, jestli si dobře pamatuju, šest lidí během týdne zahynulo. Proto jsme skoro nikam nechodili. Pak to vypadalo, že už je situace lepší, a rozhodli jsme se pro výstup čtyřkovým pilířem na Lavinový štít. Cestou jsem si kopal takový malý profil a jenom jsem doufal, že na návětrné straně to bude lepší. Když jsme došli k nástupu, bylo jasné, že to nedáme – skály byly obalené ledem, rozhodli jsme se pro návrat. Za hřebínkem bylo obrovské množství sněhu. Sestupoval jsem jako předposlední, a jak jsem to zatížil, tak šup, a už to jelo! Jeden zůstal nahoře zaseknutý na cepínech, ostatní byli přede mnou. Snažil jsem se ohlédnout, vypadalo to, jako když na mě padají obrovské skříně. A žádné, že vám proběhne před očima celý život... Namíchlo mě to! A jak jsem se tak vztekal, tak jsem se šprajcoval a všiml jsem si, že se hlavní proud valí vlevo ode mě. Snažil jsem se proto dostat na pravou stranu. Ani nevím jak, ale povedlo se mi to. Když se to zastavilo, moc jsem toho neviděl. Křičel jsem, kde jsou ostatní. Blbě se mi dýchalo, jak jsem se nalokal sněhu. A v tom vidím, kluci přicházejí shora! Všichni! Předjel jsem je v té lavině, letěl jsem 500 metrů. Naštěstí to všechny, podobně jako mě, vyplivlo bokem. Kdybychom v tom zůstali, neměli bychom šanci. Nános byl víc než 3 metry! A od té doby... … vím, že musím mít respekt. Kdykoli teď slyším to varovné lupnutí, jak praskne sníh, škubne to se mnou!

106 FREERIDE LAVINY V ČESKU

Fakta o nehodě Datum: 31. 1. 2010 lokalita: Velký kotel – lavinová dráha č. 2 čas uvolnění laviny: 13:30 aktivita: skialpinismus – při sjezdu orientace svahu: jihovýchodní sklon svahu: 25° (v místě odtrhu) parametry laviny: výška odtrhu 0,5–1,2 m, šířka odtrhu 270 m, délka laviny 500 m, výška čela nánosu 1,5 m lavinový stupeň: 3 příčina pádu laviny: sněhová deska neunesla zatížení způsobené průjezdem druhého lyžaře, v profilu byl pod i nad ledovou vrstvou hranatozrnitý sníh délka trvání záchranné akce: 13:30 až 20:30 hloubka zasypání: 0,5–0,75 m délka zasypání: 40 min

MUDr. Radovan Hranický Do roku 1993 byl 9 let kmenový lékař LZS, od roku 2007 byl 15 let lékařem HS v Beskydech. Na laviniště přiletěl vrtulníkem v podvěsu z Ovčárny. Vrtulník LZS Ostrava byl aktivován ve 13:38, ve 14:15 jste přistáli na ovčárně a na vyžádání HS jste pak ve 14:35 odstartovali a letěli na místo nehody. V mezičase jsme si připravili podvěs a na povel jsme odstartovali. Byl jste tedy v podvěsu? Ano. To je standardní postup, abychom se dostali bezpečně k zasypanému. Kdyby měl vrtulník jeřáb, nemuselo by dojít k mezipřistání. Ale v tomto případě bychom stejně vyčkávali co nejblíž, abychom na místo odletěli až v momentě, kdy to

bude pro záchranáře a přeživší na místě bezpečné. Je součástí toho vybavení i lavinový přístroj? Ne, my vyhledávače rutinně nemáme. Máme tady spoustu vybavení, ale na tohle myšleno není. Zásahy v lavinách jsou sice výjimečné, ale provádí se ve velkém riziku. Už jen ten hluk! A síla, kterou se vrtulník opírá o vzduch… Může být impulsem k uvolnění další laviny, to jistě. I proto byl vrtulník povolán na laviniště až později. Dostali jsem se na místo, když už byl zasypaný muž nalezený. Byl

tam tým kluků z Horské služby, musím před nimi smeknout. Sněhu tam bylo neskutečně moc. Už měli zahájenou resuscitaci ve snaze ho oživit. Musel spadnout přes nějaké skalní prahy… Když jsem se dostal na místo, bylo vcelku jasné, že jeho zranění nebudou slučitelná se životem. Příčinou úmrtí nebylo dušení sněhem, ale mechanická poranění, která si přivodil pádem přes skály. Když se k pacientovi dostanete, převezmete o něj starost? Ne tak docela, potřebujeme každou ruku, Horská nám pomáhá

– jsou zkušení, vědí, co udělat. Potřebujeme pacienta zaintubovat, zajistit si žilní přístup, připravit si defibrilaci… … Je tam pořád riziko, že spadne další lavina… To ano, ale na to člověk nemyslí, veškeré úsilí je upřeno k pacientovi, kterého je třeba zachránit. Už 30 let pracuju taky na Báňské záchranné službě. Podmínky jsou tam trošku jiné, ale když jdeme v prvním sledu k nějakému otřesu, nikdy nevíme, jestli se to neotřese znovu, a je nám jasné, že často už pak není úniku. Profesní adrenalin k mé práci patří, je to často hra nervů.

LAVINY V ČESKU SVĚDECTVÍ PŘEŽIVŠÍCH A ZÁCHRANÁŘŮ

POUČENÍ Při 3. SLN je třeba v nevýhodných expozicích uvedených v lavinové předpovědi (v tomto případě ve všech expozicích) dodržovat zvýšenou opatrnost na svazích o sklonu nad 30° a do svahů se sklonem nad 35° nevstupovat. V profilu se vyskytoval hranatozrnitý sníh. V nestabilních vrstvách hranatozrnitého sněhu, pohárkových krystalů či povrchové jinovatky může dojít k uvolnění laviny na dálku. V tomto případě se lavina odtrhla 100 m nad skialpinistou.

Co dalšího najdete k tomuto případu v knize Laviny v Česku: Vývoj meteorologických podmínek z Ovčárny v 8:00

Obrazová kniha Aleny Zárybnické a týmu členů Horské služby mapuje nejvýznamnější lavinové nehody v Česku.

Exkluzivní emotivní rozhovory přímo na místech nehod - s účastníky i záchranáři Fakta o vývoji počasí a stavu sněhové pokrývky Unikátní fotografie ze zásahů Uvnitř samostatná příručka zaměřená na lavinovou prevenci

Sněhový profil Nákres nehody Protokol HS o akci Průběh akce v čase Fotografie z místa a ze záchranné akce

Cílem více než tříleté práce autorů je zvýšit povědomí o rizicích a přinést praktické rady, jak se zachovat, aby se podobné tragédie neopakovaly.

www.lavinyvcesku.cz

108 TÉMA

TEXT: PETR NOVOTNÝ

NA LYŽÍCH

ŠVÉDSKOU KRÁLOVSKOU CESTOU

ZA POSLEDNÍ EVROPSKOU OPRAVDOVOU DIVOČINOU Petr je ředitelem CK Adventura, výpravy do zimního Laponska miluje natolik, že je většinou i sám absolvuje v roli průvodce. Všechny jeho návštěvy těchto oblastí už dneska sotva někdo spočítá…

FOTO: DEPOSITPHOTOS

KRAJINA TU ZDALEKA NEODPOVÍDÁ VŠEOBECNĚ VŽITÉ PŘEDSTAVĚ O ROVINATÉM LAPONSKU, OKOLNÍ KAMENNÉ KATEDRÁLY EVOKUJÍ SPÍŠE POCIT VZDÁLENÉ PATAGONIE.

109

Daleko na severu Evropy, za hranicí pomyslného polárního kruhu, leží jedna z nejkrásnějších pěších tras na zeměkouli – švédská Královská cesta neboli Kungsleden. Prochází kulturní oblastí označovanou jako Laponsko, již od nepaměti obývá původní evropské domorodé etnikum tradičních pastevců sobů – Sámů. Tato dálková trasa spojující Abisko a Hemavan měří úctyhodných 450 kilometrů a prochází postupně čtyřmi národními parky: Abisko, Stora Sjöfallet, Sarek a Pieljekaise, přičemž překonává i sedm velkých jezer. Prakticky po celé její délce bylo během let vybudováno úžasné zázemí v podobě turistických chat, horských stanic a vkusných hotelů, které dnes navštěvují turisté z celého světa. Často se jedná o velmi jednoduché, ale o to stylovější ubytování v podobě tradičních dřevěných srubů bez elektřiny, vybavených jen tím nejpotřebnějším. Většina návštěvníků sem zavítá v letních měsících, ale pokud hledáte skutečný klid, vypravte se sem v zimě a na lyžích. Ideálně třeba v polovině března, kdy začíná období dlouhých dní a jiskřivého prašanu se stále vysokou šancí na pozorování magické polární záře.

FOTO: PETR NOVOTNÝ

110 TÉMA

Brána do divočiny

Malá vesnička Kvikkjokk (305 m n. m.) je nejnižším bodem celé Královské cesty a leží v těsné blízkosti národních parků Sarek a Padjelanta. Obklopena hlubokými borovými lesy je tak jakousi pomyslnou branou do skutečné divočiny. Ačkoliv je horská stanice Kvikkjokk jednou z nejstarších a působí tradičním dojmem, vládne zde zároveň svěže moderní atmosféra. Právě končí Velikonoce, a tak se jinak liduprázdnou stezkou vrací spousty Švédů na skútrech. Jejich cílem byla řeka, respektive rozlehlé jezero Tjaktjajaure, velmi oblíbené místo pro zimní lov ryb na dírkách. Poté, co přejdeme jeho zamrzlou hladinu, ocitneme se na jednom z nejhezčích míst Laponska. Přímo ze srdce národního parku Sarek zde vytéká říčka Rapaälven, která vytváří jednu z nejkrásnějších vnitrozemských říčních delt, známou jako údolí Radadalen. V blízkosti ústí

dnech se tu na chvilku potkáváme s civilizací. Její podoba je ale veskrze romantická. Zázemí horského hotelu Saltoluokta je jakýmsi návratem do dávných dob – původní interiér doplňují dříve všudypřítomná, a dnes již nepoužívaná litinová kamínka. Nabízená večeře o třech chodech je vítanou změnou po několika dnech s lyofilizovanou stravou. V tomto místě je Kungsleden přerušena a následujících 40 kilometrů podél přehradního jezera absolvujeme minibusem. Po obědě se ale již opět noříme do liduprázdné divočiny.

POTÉ, CO PŘEJDEME JEHO ZAMRZLOU HLADINU, OCITNEME SE NA JEDNOM Z NEJHEZČÍCH MÍST LAPONSKA. do jezera Laitaure se nachází horská chata Aktse, odkud je to již nedaleko k mystickému vyhlídkovému bodu na vrcholku skály Skierfe. Krajina je zde již liduprázdná a obzor na západě tvoří rozeklané vrcholy jen stěží dostupných hor centrálního Sareku. K severu se krajina postupně zplošťuje a nás čeká první delší sjezd až k jezeru Sitojaure. S pulkami, nákladními saněmi, pevně zapřenými do zad kličkujeme březovou tajgou. Tu a tam se v dohledu objeví stádo sobů.

Liduprázdnou krajinou do dávných dob Následující den nejprve mírně stoupáme, abychom v jeho závěru absolvovali opět dlouhý a tentokrát již téměř třísetmetrový sjezd k dalšímu jezeru Langas. Po několika

FOTO: PETR NOVOTNÝ

ílem naší lyžařské výpravy je putování po tradičním úseku Kungsleden, který vede od horské stanice Kvikkjokk až téměř do osady Abisko vzniklé na břehu rozlehlého jezera Torneträsk. Až téměř v závěru odbočíme do oblasti vysokých skalnatých hor tak, abychom prošli odlehlým údolím Vista do tradiční sámské osady Nikkaluokta.

FOTO: PETR NOVOTNÝ

111

Historie STF a Kungsleden V roce 1855, tedy více než třicet let před vznikem nám všem známého Svazu českých turistů, založila skupina vědců na univerzitě ve švédské Uppsale organizaci s prakticky podobným názvem Švédská turistická asociace (Svenska Turistföreningen – STF). Koncem 19. století pak její členové přišli s myšlenkou vytvořit dálkovou cestu přes hory ve švédském Laponsku, přičemž navrhovaná trasa měla spojovat dnešní Abisko s Kvikkjokkem. Její původní název zněl poněkud kostrbatěji – Alesvaggeleden – a dnes se již nepoužívá. Významným momentem pro samotný přístup do této odlehlé oblasti pak byla v roce 1902 výstavba železniční trati Malmbanan spojující železnorudný důl v Kiruně s přístavem v norském Narviku. Spolek STF tehdy zakoupil od švédských železnic tři důstojnické chaty včetně jedné v Abisku, kterou pak postupně přeměnil na turistickou stanici. Následně byly vybudovány chaty Abiskojaure a Kebnekaise. Úsek mezi Abiskem a Vakkotavare byl vytyčen v letech 1926–1927 a v roce 1928 se bez jakéhokoli ceremoniálu nebo slavnostního vyhlášení poprvé objevil název Kungsleden, a to při otevření turistické stanice Kvikkjokk. Dnes je na celé trase k dispozici více než 16 horských chat, které jsou od sebe vzdáleny 10–20 kilometrů, výjimkou je asi 130kilometrový úsek mezi chatami Kvikkjokk a Ammarnäs, kde není žádná. STF dnes provozuje i řadu dalších turistických tras a chat prakticky po celém Švédsku.

V NAPROSTÉM TICHU SI PO RANNÍM DLOUHÉM A STRMÉM VÝSTUPU OPĚT UŽÍVÁME DLOUHÝ POZVOLNÝ SJEZD AŽ K ZÁVĚRU KAŇONU ŘÍČKY. Pouze bez motoru

Naše další etapa začíná nejprve strmým stoupáním. Přes větrné pláně NP Stora Sjöfallet, odkud se otevírají opět nádherné výhledy na hory Sareku, pokračujeme až na další chatu u jezera Teusajaure. Cestou dále na sever se postupně objevuje nejhornatější a krajinově nejdramatičtější část celé trasy. V naprostém tichu si po ranním dlouhém a strmém výstupu opět užíváme dlouhý pozvolný sjezd až k závěru kaňonu říčky Kaitum, jež přitéká do stejnojmenného jezera. Nacházíme se v přísně chráněné oblasti, kam je zakázán vstup jakékoliv motorové dopravě, tedy v místních zimních podmínkách především sněžným skútrům. Jako připomínku dávných časů si cestou prohlížíme tradiční sámské obydlí, tzv. kotu. Původní obyvatelé jimi dříve pokryli celou krajinu. Základ tvořila konstrukce z březových větví, kterou pak pokryli březovou kůrou a mechovými drny. V místních drsných podmínkách představovaly koty důležité zázemí a útočiště při lovu i během shánění sobích stád. V dnešní době již tradiční koty postupně nahrazují dřevěné lovecké chatky, ale účel plní stále stejný.

V kraji ledovců

Krajina okolo nás se postupně dramaticky mění. Okolní svahy dosahují až dvou tisíc metrů a pokrývají je zbytky kdysi rozlehlých ledovců. Mezi nejvýraznějšími vrcholky hledáme v oblacích i ten nejvyšší v celém Švédsku – Kebnekaise (2097 m n. m.), který v následujících třech dnech doslova obkroužíme kolem dokola. Celý den mírně stoupáme až do rozlehlého údolí Salka. Na sever od nás leží nejvyšší horský průsmyk na trase – Tjäktjapasset (1150 m n. m.), my se ale stáčíme k východu, abychom v podvečer stanuli tváří tvář monumentálnímu horskému představení obklopeni strmými skalisky v údolí Nallo. Krajina tu zdaleka neodpovídá všeobecně vžité představě o rovinatém Laponsku, okolní kamenné katedrály evokují spíše pocit vzdálené Patagonie. Na trase nás čekají závěrečné dva až tři dny. Sjíždíme do méně navštěvovaného údolí Vista. Březová tajga lemující oba břehy stejnojmenné říčky je domovem nejvyššího evropského savce – mohutného, až 800 kilogramů těžkého losa evropského. Jeho velké

FOTO: PETR NOVOTNÝ

112 TÉMA

Horské chaty a stanice STF Horské chaty STF jsou skromné útulny bez elektřiny, kde se obvykle spí ve vícelůžkových pokojích s palandovými lůžky s matrací (polštář i deka jsou k dispozici, stačí tedy jen tenká vložka do spacáku). K dispozici je vždy vybavená kuchyňka s propanbutanovým vařičem a venkovní suchý záchod. Teplá voda na mytí se ohřívá na kamnech, na každé druhé chatě bývá příjemnou alternativou sauna. O každou horskou chatu se stará správce, který ochotně poskytne potřebné informace, předpověď počasí a případně i možnost dokoupit základní vybavení a potraviny v malém obchůdku. Horská stanice představuje plně vybavený komplex s ubytováním hotelového i hostelového typu, s elektřinou, teplou sprchou, saunou, vybavenou samoobslužnou kuchyňkou, restaurací a obchodem.

FOTO: DEPOSITPHOTOS

stopy nacházíme, kamkoliv se zahledíme. A k našemu velkému překvapení spatříme i stopy dalšího vzácného živočicha. Zdejší klid si oblíbil i obávaný lovec – rosomák. Až na výjimky se pohybujeme mírně z kopce, a tak i přes nastřádanou únavu postupujeme zdejší členitou krajinou s relativní lehkostí. Poslední noc bychom chtěli strávit v blízkosti nesmírně romantického srubu známého jako Lízina chata. Stavba je tak malinká, že se do ní vejdeme jen na podvečerní posezení, a noc už trávíme ve stanech, které s sebou vezeme i pro případ, že bychom z jakýchkoliv důvodů nedorazili na místo plánovaného noclehu. Závěrečný úsek absolvujeme již prakticky celý po hladině pomalu rozmrzajícího jezera. Když v dálce na vrcholu nevýrazného kopce spatříme stavbu sámského kostelíku, víme, že letošní severské putování je už za námi. Přicházíme do sámské osady Nikkaluokta, odkud se zpět do civilizace vrátíme opět autobusem. Dokupujeme mapy na příště, protože kdo okusí kouzlo dalekého severu, propadne touze se sem vracet znovu a znovu…

FOTO: PETR NOVOTNÝ

113

BC lyžování

Backcountry lyžování je běžkařský styl nejblíže příbuzný prapůvodnímu způsobu lyžování, jehož kořeny sahají do Skandinávie tisíce let zpět. Tehdy šlo o jediný možný způsob pohybu zasněženou divokou zimní krajinou, bez ohledu na to, zda byla rovinatá, zvlněná či hornatá. Nejstarší plastické znázornění lyžování v podobě skalní rytiny objevil Gutorm Gjessing v roce 1933 v severním Norsku a jeho vznik byl datován asi do období kolem roku 4000 př. n. l. V dnešní moderní podobě obnáší backcountry lyžařskou výbavu, která si vzala od každého „klasického“ stylu trochu. Lyžáky připomínají spíše vysoké pohorky a podobně jako skialpové skelety mívají vibramovou podrážku. Lyže jsou širší, robustnější běžky, ze sjezdových lyží si přidaly kratší ocelové hrany. Vázání jsou různorodá – od masivních běžeckých „hrazdičkových SNS profilů“ až po moderní pinové, výjimkou není ani tradiční norma 75 mm či klasický pružinový „kandahár“. Pro snazší stoupání bývají skluznice opatřeny stoupacími šupinami. Do náročnějšího terénu či podmínek se pak přidávají i stoupací pásy pod patu, resp. na celou délku lyže. Lyžařské hole se používají delší s velkými talířky. Protože se lze na BC běžkách pohybovat dobře i mimo běžné značené turistické trasy, je doporučenou součástí výbavy i tenké lano a souprava bodců pro případ proboření na ledu.

KDO OKUSÍ KOUZLO DALEKÉHO SEVERU, PROPADNE TOUZE SE SEM VRACET ZNOVU A ZNOVU... Krycí čelní sklo chrání sedící děti před větrem Vysoké bočnice plachty umožní převážet objemný náklad, jehož část se dá přidělat i na povrch saní

Dělitelná tažná tyč lze sklopit, když se saně nepoužívají

FOTO: SEGEBADENPULKAN.SE

Saně lze využít i jako postel k přespání, k mání je podložka z merino vlny

Vyměnitelný skluzný systém funguje v terénu i v lyžařských stopách

Háčkový systém umožňuje bezpečné stažení a překrytí nákladu

Pro snazší přepravu kempingového vybavení se hodí též turistické saně zvané pulky, podobné těm, jaké od nepaměti používali Sámové. Ačkoliv se dnes vyrábějí podobně jako řada sportovního vybavení z kompozitních materiálů, je možné pořídit stále i tradiční dřevěné.

FOTO: ARCHIV JURÁŠE ŠEFLA

114 FREERIDE GUIDE

TEXT: KAREL KŘÍŽ

Heliskiing není skákání z vrtulníku Juráš Šefl, lyžující sportovní lezec Dokončil vzdělání v roce 2015, jako malý kluk jezdil s rodiči tělocvikáři na kurzy lyžování, freeridoval na běžkách a už mnoho let pracuje v zimě jako guide při heliskiingu ve Švédsku. Horský vůdce Juráš Šefl.

si lyžující horolezec, nebo horolezící lyžař? Já bych spíš řekl, že jsem lyžující lezec. Horolezcem bych se nazval asi až na posledním místě. Je pravda, že mezi guidy patříš k nejlepším skalním lezcům, i když konkurence roste. Stál jsi dřív na lyžích, nebo ses jako první přilepil na skálu? Určitě na lyžích. Mám oba rodiče tělocvikáře a máma má běžkařský oddíl, takže já jsem neměl na vybranou a pravděpodobně jsem neuměl ještě pořádně chodit, a už jsem stál na běžkách. A se sjezdovkami to bylo úplně to samé. Rodiče učili a mě brávali na kurzy lyžovaní se studenty fildy a matfyzu. Jezdili jsme v 90. letech často do Rakouska,

bydleli ze začátku různě v tělocvičnách nebo školách za pár lahví Bohemky a nějaké české sklo. Takže se platila jen doprava a permice. Běžky mě bavily hrozně moc, ale je pravda, že mě už jako dítě moc neudržely ve stopě. Takže jsme furt lítali někde v lese okolo, s bráchou jsme jezdili v lese i s čelovkou a pořád jsme se váleli někde v pangejtu vedle stopy. A dělali jste si skokanské můstky? No jasně. Skákali jsme i docela daleko a udělali spoustu kotrmelců. No pak to bylo to samé na sjezdovkách. V tomhle duchu mi to vydrželo, a nakonec jsem sám také vystudoval FTVS, obor tělesná výchova a sport. No ale

FOTO: ARCHIV JURÁŠE ŠEFLA

115

nikdy jsem se učitelství naplno nevěnoval. Pár let, než jsem nastoupil do vzdělání horského vůdce, jsem dělal externistu na filozofické fakultě a pořádal pro ně kurzy lyžování, skialpinismu a freeride včetně lavinové problematiky. Ale i rafting a horská kola a samozřejmě lezení.

FOTO: ARCHIV JURÁŠE ŠEFLA

Jako vstupní požadavek pro studium horského vůdce je spousta horských mixových cest. Kdy k tobě přišlo horolezectví? Naprosto přirozeně přes kluky na fakultě v Ústí. S nimi jsem začal jezdit do Tater v zimě a v létě. Lezl jsem hlavně v zimě ledy a tam jsem objevil i skialpy jako prostředek, jak se dostat pod stěnu. Po letech ježdění na snowboardu jsem znovu objevil lyže. No a první skialpy jsem našel v kontejneru v Rakousku zhruba v roce 1998. Pak přišly široké lyže a to lyžování mě zase začalo bavit. Po pár letech, co jsem dělal kurzy pro

studenty a moji horoškolu, jsem zjistil, že existují horští vůdci. A jednou jsem byl s kamarádem na ledech a ten mi řekl, že jede na přijímací zkoušky, tak jsem se také přihlásil. Měl jsem zrovna štěstí, že jsem léto předtím trávil v Yosemitech a nalezl spoustu dlouhých cest. Pojďme k práci a k vodění. Skočil jsi do toho po vzdělání na 100 %? Jo, a hned od začátku pro mě byla hlavní sezóna ta zimní. Protože na lyžování jsem sehnal klienty mnohem snáz než na sportovní lezení nebo lezení na písku. A v létě pořád dělám lezecké tábory pro děti a už tam beru i moje kluky a kluky a děti mých kolegů.

JEDNA Z NEJTĚŽŠÍCH VĚCÍ JE VELMI RYCHLÁ NAVIGACE A PAK SCHOPNOST SI PŘI POHLEDU Z VÝŠKY DOBŘE NAČÍST SJEZD, KTERÝ PAK, KDYŽ JSI NA ZEMI A JEDEŠ DOLŮ, VYPADÁ ÚPLNĚ JINAK. Velmi brzy ses dostal ke guidování heliski ve Švédsku, kde jsi zakotvil na celou sezónu a je to vlastně tvůj hlavní zimní džob… Začal jsem tam hned v roce 2015, kdy jsem dokončil vzdělání, od roku 2018 jsem tam vždy celou sezónu. Dostal jsem se tam přes Pepu Šimůnka, který otevřel bránu českým guidům k práci pro společnost Arctic Elements (AE), což je první heliski společnost ve Švédsku. Mně to přišlo hrozně zajímavé a jiné, než co jsem do té doby dělal. Vodění při heliskiingu je hodně specifické a myslím, že je to nejnáročnější zimní práce pro vůdce.

Proč to tak vidíš? Je to velký stres v mnoha ohledech. Už jen samotný pohyb kolem vrtulníku, ale hlavní rozdíl, například proti freeridu ve středisku nebo vedení skialpových túr, je to, že rozhodovací čas pro guida ve vrtuli jsou minuty, nebo spíš vteřiny. Vrtulník operuje velmi rychle a na obrovském území, takže i rozhodování, kudy jet, jak je to tam se sněhem, jaká je lavinovka, jestli tam nejsou sobi nebo skialpinisti, kde je druhá skupina atd. atd., musí být bleskové. Navíc každá minuta provozu stojí velké peníze.

FOTO: ARCHIV JURÁŠE ŠEFLA

FOTO: ARCTIC ELEMENTS

116 FREERIDE GUIDE

To musím potvrdit. Byl jsem s klienty na heliski několikrát, a i když jsem byl na rozdíl od tebe jen v roli druhého guida, byl jsem po každém dni dost vyčerpaný... Jednu sezónu jsem pracoval dva měsíce v kuse jen asi se čtyřmi dny pauzy a to bylo opravdu náročné. Jedna z nejtěžších věcí je velmi rychlá navigace a pak schopnost si při pohledu z výšky dobře načíst sjezd, který pak, když jsi na zemi a jedeš dolů, vypadá úplně jinak. Čím jsem tam déle, tak si člověk některé sjezdy už dobře pamatuje, ale vzhledem k tomu, na jak obrovském území se pohybujeme, jsou to stále nové výzvy. Dokonce si troufnu říct, že to není pro každého. Znám i pár kolegů, kteří si to zkusili, a řekli, že to dělat nechtějí.

Zajímavé je, že pro společnost Artic Elements pracovalo alespoň 10 českých vůdců… Ano a může za to zase Šimon (Pepa Šimůnek), který tam byl jako první myslím v roce 2008 a kromě klientů tam později doporučil české guidy. Nějak si to sedlo a dopadlo to tak, že několik sezón v této švédské firmě byli vedle jejího majitele

Mattiase Costnera všichni guidi Češi. Česká vůdcovská parta stále zůstává, i když se ve firmě vystřídaly asi čtyři letecké společnosti. Z toho mám velkou radost, že naši kluci pracují i pro další světové kanceláře ve všech alpských i jiných zemích a vedou si velice dobře.

To mě taky těší. Já třeba letos jedu také pro další švédskou firmu vodit do Japonska. Se Švédy si docela sedneme v povaze. Možnost provozovat heliski ve Švédsku je také díky jejich přístupu k pohybu v přírodě. Platí zde pravidlo all mans right, každý, kdo je v horách, má právo si je užívat po svém. Proto jsou jeden z mála evropských států, kde je možné létat nebo třeba jezdit na skútrech. My létáme velmi blízko norské hranice, kde je to absolutně zakázané. I v Alpách se dá na pár místech lyžovat z vrtulníku, ale tam jsou jen přesně vymezené sjezdy z několika vrcholů. Ve švédsku je pět tisíc kilometrů čtverečních hor... Často mě překvapuje představa, že heliski je nějaký extrém, kde blázni skáčou z vrtulníku do super prudkých sjezdů. Jak vnímáš heliskiing ty?

FOTO: ARCTIC ELEMENTS

117

LYŽOVALI JSME V MÍSTECH, KDE JEŠTĚ NIKDY NIKDO NELYŽOVAL, DĚLALI JSME VLASTNĚ SAMÉ PRVOSJEZDY.

FOTO: ARCTIC ELEMENTS

Je to prostě letecký provoz, který má přísná pravidla, takže my na kopci přistáváme. Skákání z vrtulníku to fakt není, je to freeride podle úrovně skupiny, akorát vás místo vleku nebo nohou na kopec dopraví vrtule a máte pro sebe nekonečný prostor. A také je tu největší šance si zajezdit virgin powder bez konzumačního stresu a bitvy o lajnu. To je asi ten hlavní benefit, za co člověk platí. Je tu také široká volba, jak obtížný sjezd vybereš, a můžeš to během dne velmi rychle měnit.

A co piloti? To, jak se povede váš den, záleží i na nich. Na heliski je mezi piloty vrtulníků fakt elita. Přistávat s lidmi na sněhu a v horách, většinou ve svahu a na čerstvém sněhu je těžká disciplína. U pilotů se jako hlavní kritérium zkušenosti počítají nalétané hodiny, ale tamní kluci říkají, že to tak úplně neplatí. Můžeš létat třeba jen transfery na ropnou plošinu nebo zásobovat chaty, ale přistávat v kopcích a na neupraveném

sněhu, kde často chybí reference, je dost jiné. Pro přistání používají speciální manévr, kdy se poměrně agresivně přiblíží k místu přistání, velkým výkonem odfouknou sníh, a pak musí v krátkém čase dosednout, aby neztratili viditelnost. A je to znát, kdo má tyhle manévry v ruce. Když mám super zkušeného pilota, který se mnou už lítal mockrát, tak to odsýpá a je radost pozorovat, jak bravurně dosedá na místo, které vyberu.

Ty si pro AE ještě guidoval další zajímavou disciplínu, a to skialp z lodi. Já bych tomu v mém případě neříkal skialp, ale spíš freetouring. Jdu na kopec spíš kvůli sjezdu než vrcholu. Takže je mi jedno, jestli dojdu do sedla, nebo půlky svahu, když vím, že budu mít krásnou lajnu. Na to je kombinace s lodí skvělá. Dostaneš se do míst, kde se většinou lidi nedostanou autem, a máš na výběr spoustu prvních lajn. Loď se pak přes noc přesouvá, takže se ráno probudíš v jiném zálivu, dáš si snídani, skočíš na člun a vyrazíš na kopec. Někdy to děláme i tak, že vystoupáme na kopec z jedné strany a jedeme na druhou stranu do jiného fjordu – loď to mezitím objede. Máš ještě nějaké přání, co by sis rád jako vůdce nebo i jako lyžař splnil? Mám to štěstí, že jeden sen jsem si splnil právě díky tomu, jak jsem se chytil ve Švédsku. Byl jsem také na první oficiální heliski výpravě na Antarktidě, kde jsme lyžovali v místech, kde ještě nikdy nikdo nelyžoval, a dělali

jsme vlastně samé prvosjezdy. Dokonce jsme tam jeden kopec pojmenovali jménem dvou rodin, které si tuhle expedici financovaly. Byly to samozřejmě obrovské peníze a dva roky příprav a snah sehnat všechna povolení. Jestli to klapne, tak další sen by se mohl povést tuto zimu: Aljaška a příští rok možná Kanada pro stejnou skupinu – byli se mnou spokojení, tak mě zase přizvali. Tam musíme mít americké guidy, jinak to nejde, mě berou jako budyho neboli tail guida, což, jak víš, je skvělá pozice. Když si to můžeš dovolit, je to další bezpečnostní prvek. Většinou vedeme skupinu sami a jezdíme vepředu, při nějaké nehodě nebo komplikaci, jako je ztracená lyže, je pak složitější se ke klientovi vrátit. Ty už guiduješ docela dlouho. Máš něco, co ti život horského vůdce bere? Je něco, co na něm nemáš rád? Na to je jednoduchá odpověď, kterou asi tušíš. Bere mi hlavně čas s rodinou. Každý guide, který má rodinu, řekl bych dosud nerozpadlou, to zná. Ty dlouhé výpravy jsou asi největší mínus a pro partnerky to není vůbec jednoduché. Já mám to štěstí, že máme super podporu od dědečků a babiček. Ale zase mně přijde fajn, že když se vrátím, tak mám pro rodinu 100 % času, a protože žena také leze a lyžuje, tak většinou hned, jak přiletím, pobalím rodinu a jedeme na skály nebo v zimě na lyže. Takže neustálý život v tašce.

Karel Kříž horský vůdce a lektor APUL, vedoucí rubriky Horští vůdci. www.karelkriz.cz

118 ADVERTORIAL

Skialpové boty Atomic Backland XTD Carbon 120

Široké a široce použitelné Atomic Backland XTD Carbon 120 jsou skialpové boty pro širší chodidlo s udávanou flexí 120, k dispozici s GripWalkem i tvarováním Memory Fit a botičkou 3D Platinum Tour. Při jejich testování jsem měl porovnání s modelem bez sufixu XTD, který je znatelně užší, ale díky důmyslně vyřešeným výztuhám nejsou „XTDčka“ nijak výrazně těžší – v testované velikosti 26,5 váží 1 380 gramů.

ackland XTD 120 je z mého pohledu trochu hybridní skialpovou botou s retro prvky, které ale mají velký užitý smysl. Komín není uchycen asymetricky, jak je u skialpových bot zvykem, ale rovnoměrně, takže konstrukce je v podstatě velmi jednoduchá, a zároveň pevná.

Návrat ke dvoupřezkovému mechanismu by normálně vyžadoval silnější materiál, který by zvýšil hmotnost, ale zde je materiál přidán jen pod přezkami, a to tak, aby plnil svůj účel perfektně obepnout nohu. Nutno říct, že tato skialpová bota je velmi široká. I když má udávanou šířku 100 a označení medium, v tomto případě bych botu doporučil spíš pro skialpinisty s širší nohou nebo ty, kteří hledají komfort v podobě dostatečného prostoru pro přednoží a prsty, ale také kotník. Právě zde musí bota dobře padnout: přezkami lze skvěle stáhnout komín i nárt, ale kotník musí do boty zapadnout co nejlépe už při výběru. Oproti běžným úzkým skialpovým botám to pro mnoho lyžařů může být významná a příjemná změna, vedoucí k většímu pohodlí. Celkově je konstrukce boty jednoduchá a spolehlivá a to se na túře v horách počítá.

Pro skialpinisty s užší nohou doporučujeme rovnou sáhnout po modelech Backland Carbon nebo v případě dam Backland PRO W. Zároveň však lyžaři s širokým chodidlem mohou používat boty Backland XTD jako jediné, protože se vyrábí i s podrážkou GripWalk, kompatibilní s moderními sjezdovými vázáními.

Při výstupu má komín dostatečný rozsah, přepínání režimů chůze / sjezd je velmi jednoduché, zevní mohutnou pákou na zadní straně boty – osvědčený a dnes nejrozšířenější systém, který funguje bezchybně. Velké plus dávám za široký powerstrap, předpokládám, že cílový uživatel této boty bude mít širší a masivnější lýtko, a tak zpevnění širokým páskem bude velmi dobře fungovat při přenosu sil. Při sjezdech v terénu bota není nijak zvlášť pevná, ale má (příjemně překvapivě) velmi progresivní flexi. To přisuzuji jednak přímé konstrukci komínu a také širokému powerstrapu. Za zmínku stojí také materiál, skelet je vyroben z karbonem injektovaného polyamidu – černý je proto, že velká část je vyrobena z recyklovaného plastu, a ten se těžko barví. Za mě palec nahoru, radši černé recyklované materiály než barevné honosné nové plasty – ostatně ani tmavý design s oranžovými subtilními prvky mi vůbec nevadí.

Nejen na skialp – s podrážkou GripWalk poslouží i na běžné lyžování. Vhodný setup: lyže Bent a vázání Shift

Najít ideální setup pro silnějšího lyžaře, který chce využívat všech výhod skialpových lyží a bot, ale přitom neslevit z nároků při sjezdu, není v současné nabídce značky Atomic vůbec těžké. Půjde právě o boty Backland XTD Carbon 120, pro užší chodidla to bude kterýkoliv z modelů Backland bez označení XTD, a k tomu lyže Bent. Pokud jsem u bot mluvil o nudnějším designu, lyže Bent jsou na opačné straně spektra a rozhodně vzhledem zaujmou. Podepsal se na nich totiž poloabstraktním akvarelem Chris Benchetler, který se na vývoji těchto lyží podílel. Do evropských hor bych jako ideální viděl středně široký model Bent 100 osazený osvědčeným hybridním vázáním Shift.

16. - 23. 3. 2025

CZECH IT OUT www.ivsi2025.cz @ivsi2025 #ivsi2025

120 SNOWBIZ | STŘEDISKOVÝ MARKETING

TEXT: TOM ŘEPÍK

Marketingové trefy & minely

Autentická sdělení ve všech marketingových kanálech jsou tím nejlepším způsobem, jak si horskostřediskové značky u svého publika udrží přízeň, ne-li lásku. Nesamozřejmý trend mířící k poctivé transparentnosti pak dává nechtěně vynikat neupřímným prodejním snahám jako citron na jabloni.

FOTO: FACEBOOK

o nevidět je tu jaro a nový rozkvět. Jsem to jen já, kdo se těší? Ve své permakulturní zahradě se řídím tím, co její návštěvníci chtějí: žádnou chemii, zalévám dešťovou vodou, trávu kosím nejvýš dvakrát ročně, ze stromů a keřů sklízím jen část úrody, jsem developerem bezpočtu hmyzích apartmánů, svědomitě dolívám pítka ptákům, ježkům a veverkám, kapající zahradní kohoutek nechávám léta bez opravy, protože je důležitý pro pilné včely, pořádkumilovné sršně – a když ty u mě k mé lítosti nějaký rok nezahnízdí, střídají je kohoutku žíznící vosy… Netuším, nakolik srozumitelně se mi daří nastínit paralelu ke zmíněnému oborovému trendu marketingové poctivosti: jak hezké by bylo, kdyby střediska primárně věnovala pozornost tomu, co jejich návštěvníci chtějí a jak na to reagují? Ti by pak jistě s láskou zůstávali věrni svému domovskému areálu stejně, jako zvířecí návštěvníci mojí zahradě. Vlastně jejich.

Nechají mluvit zákazníky

Když se řekne Steamboat v Coloradu, většině aspoň zběžně znalých se vybaví několik obrazů. Jedním z nich bude jistě lyžování. Dalším je nezpochybnitelná kovbojská atmosféra a historické kořeny westernu. Místo toho, aby tyto představy a kultury postavil proti sobě, marketingový tým resortu je pro svou loňskou brandingovou kampaň umně spojil dohromady tím, že ve spolupráci s místními kovbojskými básníky napsali básně, které mohli použít ve videích a dalších reklamních materiálech. Výsledek přináší hlubokou a bohatou obraznost, kterou zřejmě dokáže zachytit pouze kovbojská poezie, a zahaluje resort, město a zážitky návštěvníků do jedné dojemné lidské optiky (něco, co se Steamboatu dařilo vždy). Co víc, básníci sami poskytli hlasové komentáře pro videa, jež byla součástí kampaně, což každé verzi dodalo autentický nádech a rovněž klasickou kovbojskou výslovnost. Nakolik miluju marketingové výstupy Steamboatu už pár desítek let, tuto jejich poslední produkci považuju za jednu z nejlepších kampaní na budování střediskové značky, jakou jsem kdy viděl.

Sněhové reporty kalifornského Mammoth Mountain na Instagramu skvěle ilustrují snahu střediska o propojení se zákazníky a kulturu značky. Jejich reportáže, v nichž vystupují skuteční lyžaři ze střediska, podávají aktuální informace o počasí svým vlastním jedinečným

stylem. Pozváním svých zákazníků k účasti na sněhových reportech dává Mammoth najevo skutečné uznání své komunitě. Tento inkluzivní přístup nejenom posiluje pouto mezi značkou a jejími zákazníky, ale také mění návštěvníky ve vášnivé ambasadory. Upřímné nadšení účastníků, kteří přednášejí FOTO: FACEBOOK

Tohle je branding

svá poselství ve stoje před zelenou obrazovkou s mapami počasí, oblečeni v retro svetru s logem střediska, vytváří vskutku poutavou energii. Ve světě přesyceném neosobními marketingovými strategiemi vyniká důraz Mammothu na autenticitu a lidský kontakt; jejich sněhové reporty jsou osvěžující připomínkou toho, že skutečná angažovanost je klíčem k budování loajální a oddané komunity.

Upřímnost na sítích Sociální média si v lyžařských areálech žijí vlastním životem. Kdysi zábavný způsob sdílení obsahu a nadcházejících událostí se stal první linií zákaznického servisu (kromě toho, že je zdrojem obsahu, propagačních akcí a téměř všeho ostatního). Středisko Powder Ridge v Minnesotě je dobrým příkladem toho, jak prostřednictvím socmédií vytvořit skutečný kontakt s hosty. Jejich příspěvky nejen ukazují fotografie a videa vhodná pro rodiny, ale jsou velmi transparentní a poskytují pravdivé aktuální informace o podmínkách nejen sněhových, ale i co se týče zaplněnosti střediska. Pandemická éra posunula způsoby, jakými se návštěvníci zapojují do marketingu a obsahu středisek; pokud na svém Facebooku sdílíte pouze úhledně zabalené prodejní nabídky a reklamy působící korporátním dojmem, přicházíte o šanci navázat organický kontakt se svými lyžaři. Návštěvníci nechtějí jen prodejní masírku; potřebují mít pocit, že jsou součástí provozu a že jim bylo umožněno nahlédnout za oponu pohádkového Čaroděje ze země Oz.

Kozí sekačky Když se řekne GOAT v souvislosti s lyžováním, na mysli možná vyvstane Mikaela Shiffrinová. Středisko Mountain Creek v New Jersey se této obecně přijímané definici vymklo, když

si v rámci příprav na zimu pod svou bobovou dráhu a na ostatní svahy nasadilo skutečné kozy – takové ty s kopýtky, rohy a fousky –, aby se popasovaly s bujným letním zarůstáním terénu. Středisko si do svého stáda pořídilo pro začátek 25 nigerijských trpasličích koz a tři ovce; noví čtyřnozí pracanti si záhy získali velkou pozornost návštěvníků i médií. Jako sezónní pracovníci jsou přežvýkavci zaměstnáni pouze v nesněhových měsících; na zimu se stěhují na místní farmu v Glenwoodu, aby se zjara opět do střediska vrátili. Podle střediskového šéfa je optimistickou ambicí časem stádo rozšířit až na více než 200 kusů, čímž by odpadlo téměř veškeré kosení na lyžařských tratích. „Kozí krajina“ je staletí starou technikou přírodních terénních úprav; je ekologická, šetrná k životnímu prostředí a představuje bezpečnou alternativu k chemickým látkám na hubení plevele. A důvod, proč je v tamní kozí partě několik ovcí? Zatímco kozy odvádí skvělou práci ve vyšších porostech, ovce precizně dočistí všechno, co po kozách zůstane na zemi. FOTO: FACEBOOK

FOTO: FACEBOOK

121

122 SNOWBIZ | STŘEDISKOVÝ MARKETING

FOTO: FACEBOOK

vojenského hřbitova v Gettysburgu v Pensylvánii v roce 1863.) Bylo to tak jednoduché – šlo o 272 slov, takže zapamatovat si projev není nemožné, ale ani tak jednoduché, jako si někde vypůjčit kostým Santy. Vyžadovalo to čas a úsilí návštěvníků. A taky jejich poctivost – středisko požádalo o nepodvádění formou sluchátek a podobných zařízení a vložilo plnou důvěru v jejich smysl pro fair play. Byla to nejen efektní marketingová kampaň, ale také velmi smysluplná připomínka toho, o čem Den prezidentů je – připomenout si kořeny, ideály a zásady, na kterých byl americký národ založen.

Jó, časy se mění

Den pro oddané

FOTO: FACEBOOK

Někdy se nejlepší marketing zrealizuje tím nejjednodušším způsobem – jen si uvědomíte, v jakém okamžiku se nacházíte, a znovu využijete úspěšný nápad, který se osvědčil za podobných okolností někdy v minulosti. Prodej sezónních skipasů a přeplněnost jiných středisek byly jedním z důvodů, proč některé menší areály začaly nabízet slevy na své skipasy držitelům aliančních sezónek z jiných středisek. Přetrvávající vleklé fronty a všeobecná přeplněnost v mnoha skiresortech v postpandemických sezónách vytváří další příležitosti pro zastrčené klidnější areály, aby tuto taktiku stále využívaly. A zatímco některá střediska vymýšlí různé kreativní způsoby, jak tento osvědčený princip lidem nově nabídnout (nic proti tomu!), ve vermontském resortu Jay Peak jednoduše oprášili v minulosti výhodně zrealizovanou akční nabídku a tu zrecyklovali na tradičně přeplněný lednový sváteční víkend. Se svým (záhy vyprodaným) produktem „A Day for the Devoted“

mohli lyžaři odjinud, kteří si ve svých domovských střediscích připadali spíše jako dobytek než lyžaři, přijet do Jay a za přijatelných 55 dolarů získat ze své sezónky větší hodnotu než ve střediscích, pro která byla určena.

Lekce z historie Jednou z oblíbených tradic v marketingových kalendářích mnoha středisek je 6. prosinec, kdy lyžaři, kteří se převléknou za Santa Clause, dostanou zdarma skipas a kopce ožijí houfy červeně oděných sjíždějících vousáčů. Ačkoli je to přinejmenším fotogenická zábava, trochu se stydím přiznat, že jsem nikdy nezauvažoval o jiném využití tohoto druhu tradice o jiných svátcích. Areál Mountain Creek z New Jersey (ten s těmi kozami) však tak roztržitý nebyl. Na významný americký svátek, únorový Den prezidentů dostal každý, kdo dokázal zpaměti odrecitovat Gettysburský projev, celodenní skipas zdarma. (Jde o řeč, kterou americký prezident Abraham Lincoln přednesl za americké občanské války při inauguraci Národního

Netajím se tím, že jsem profesně od rány a většiny oborových marketingových projektů bych se s gustem chtěl účastnit – zejména těch nejvýznamnějších. Rebranding olympijského střediska Squaw Valley však mezi ně rozhodně nepatří. Rebrandy vždycky naštvou spoustu konzervativně uvažujících lidí tak jako tak, ale když název vašeho střediska přes noc obsahuje urážlivé slovo, které bylo po generace považováno za naprosto v pořádku? Ne, díky. (Pro kontext: v listopadu 2021 prohlásilo americké ministerstvo vnitra výraz „squaw“ [původně historicky indiánka, moderně slangově děvka a pár dalších obscénních významů] za hanlivý a začalo jej formálně odstraňovat z používání na federální úrovni, přičemž ministryně vnitra Deb Haalandová, příslušnice indiánského kmene Lagunů, prosadila vytvoření výboru a procesu, který má přezkoumávat a vynucovat změny názvů.) Nevděčný marketingový úkol se však povedl. Název, který v dnes už bývalém Squaw zvolili, je Palisades Tahoe. Je to poklona známé zóně v rámci střediska a staví na slově, které už místní znají, navrstveném o účinnou připomínku pro méně znalé publikum, kde že se resort nachází. Logo je jednoduché, trochu retro a mazaně vzdává hold indiánské postavě z příběhu střediska, která musela pryč, ale není a nebude zapomenuta. Středisko patřičně podtrhlo svůj nový brand v inzerci, kterou uvádělo sloganem: „Všechno se změnilo. Nic se nezměnilo.“ Co se – bohudík – nezměnilo, je legendární terén oblasti. A nucená změna názvu odráží, jak moc se v posledních letech – k nelibosti řady z nás – změnil svět.

Nejezděte k nám Parkování ve střediscích se kvůli rozšíření mega-sezónek stalo v Americe noční můrou. Areálem, jenž tomu rozumí lépe než který jiný, je Eldora v Coloradu – vzhledem ke své blízkosti z Denveru bývá první na ráně a často se o víkendech tzv. vyparkuje. Jde o střediskové logistické řešení, kdy se po zaplnění všech

FOTO: FACEBOOK FOTO: FACEBOOK

parkovišť vytvoří mechanický zátaras, jenž uzavře přístup do areálu s výjimkou veřejných vozidel – což pravidelně zanechává před branami frustrované lyžaře. Řešení? Přehnaně komunikovat prostřednictvím sociálních platforem a na střediskovém webu stanovit pro návštěvníky jasné kroky, jež je informují a nastavují jejich očekávání. Chce to odvahu vystoupit na sociálních sítích a vzkázat zákazníkům, že nemají jezdit kvůli nedostatku parkovacích míst, ale Eldora je jedním z těch nemnoha, kteří poctivě komunikují – raději své lyžaře zklame ještě doma, než aby po příjezdu museli otáčet. A vylívat si vztek… Epilog (z místního tisku): „Minulou sobotu zveřejnilo středisko Eldora varování pro hosty, že jejich parkoviště jsou plná a že by se měli lyžařskému areálu vyhnout. Navzdory včasnému varování, které bylo vyvěšeno v 7:45 ráno, se auta nadále pokoušela dostat dovnitř, což působilo nárůst napětí a agresivitu řidičů. Rozzlobení řidiči, kterým byl odepřen vjezd do areálu, vyhrožovali zaměstnancům slovně i fyzicky a někteří dokonce najížděli vozidly do personálu parkoviště. Eldora Mountain Resort žádá lidi, aby se nad sebou zamysleli a chovali se k sobě navzájem s respektem.“

URČUJEME STANDARDY PRO BEZKONKURENČNÍ VÝKON PŘI HRANIČNÍCH TEPLOTÁCH official product partner

124 SNOWBIZ | STŘEDISKOVÝ MANAGEMENT

TEXT: TOM ŘEPÍK

Horská střediska: je to holt byznys FOTO: FACEBOOK

Návštěvnost většiny horských středisek bývá z definice rozkolísaná, nejvolatilněji však v posledních postpandemických letech. Prosperující provoz areálu vyžaduje pečlivou správu a sledování několika měřitelných indikátorů naznačujících, jak úspěšné je středisko při plnění výkonnostních cílů.

tveřice níže popsaných hlavních ukazatelů poskytne cenné informace o efektivitě provozu. Vedoucí pracovníci středisek, kteří je berou v potaz, jsou lépe vybaveni k zajištění obchodního úspěchu, spokojenosti zaměstnanců i návštěvníků a bezpečnosti.

Obchodní úspěch Primární ukazatel, obchodní úspěch, se samozřejmě zabývá příjmy a výdaji. Jde však ještě dál a zohledňuje loajalitu zákazníků, výkonnost jednotlivých výnosových středisek a náklady na získávání nových zákazníků. Zásadním klíčovým ukazatelem výkonnosti každého provozovatele je růst výnosů. Zatímco tržby mohou být hlavním ukazatelem, pro sledování celkového finančního zdraví střediska se zaměřte na výnosy (tržby mínus náklady). Sledování růstu výnosů pomáhá identifikovat trendy a posoudit dopad marketingových aktivit a může být podkladem pro rozhodování o cenách, propagačních akcích a investicích do nových zařízení. Porovnáním růstu příjmů a zisků v čase mohou provozovatelé vyhodnotit účinnost svých obchodních strategií.

Ke stimulaci příjmů a zisků mohou střediska zaujmout mnohostranný přístup: identifikovat a využít příležitosti k expanzi, diverzifikovat zdroje příjmů rozšířením prodejních kanálů a přidáním prémiových služeb (tj. soukromých přístupů nebo prostor pro večírky, možností stravování, balení zboží, rozšířené nabídky maloobchodu a pronájmu) a zavést cenové strategie, které pomáhají vyrovnávat návštěvnost mezi špičkou a dny mimo ni. Průměrná hodnota transakce (PHT) je celková útrata na hosta nebo útrata během určitého časového období vydělená počtem transakcí. Zvýšení PHT pomůže zvýšit příjmy. Abyste toho dosáhli, nabízejte lákavé doplňky a balíčky, zlepšete celkový zážitek hostů a vymýšlejte efektivní merchandisingové a cenové strategie. Konkrétně mohou střediska zavést prémiové zážitky nebo možnosti vylepšení, které návštěvníkům poskytnou přidanou hodnotu. Pečlivě vybírejte zboží a nabízejte kvalitní produkty odpovídající kultuře střediska a jeho návštěvníkům, a nabízejte rozmanité možnosti stravování, které hosty povzbudí k dal-

ším nákupům. Tyto možnosti stále přehodnocujte a přizpůsobujte přáním a potřebám zákazníků. Náklady na získání zákazníka (NZZ) se týkají výdajů vynaložených na získání nových zákazníků. Pochopení různých typů zákazníků (např. velké děti vs. malé děti) a s nimi spojených akvizičních nákladů může pomoci optimalizovat marketingové úsilí a efektivněji alokovat zdroje. Určením nákladově nejefektivnějších kanálů, jako je digitální reklama nebo partnerství s místními turistickými agenturami, mohou střediska zefektivnit své marketingové strategie a maximalizovat návratnost investic. Chcete-li snížit NZZ, analyzujte údaje o zákaznících a jejich chování, abyste mohli přizpůsobit marketingová sdělení konkrétním segmentům zákazníků a zvýšit účinnost akvizičního úsilí, ať už prostřednictvím optimalizace pro vyhledávače, cílené online reklamy a e-mailu nebo kampaní v socmédiích. Kromě toho může péče o partnerství s místními podniky, cestovními kancelářemi a hotely vést k vzájemně výhodným propagačním akcím a doporučením, což sníží akviziční náklady. Celoživotní hodnota zákazníka (CHZ) představuje celkové příjmy, které zákazník vygeneruje za celou dobu svého vztahu se střediskem. Zohledňuje opakované návštěvy, další nákupy a doporučení. Chcete-li zvýšit CHZ, pěstujte věrnost zákazníků prostřednictvím výjimečných zážitků, personalizovaných marketingových iniciativ a cílených věrnostních programů. Zvýšením spokojenosti a angažovanosti zákazníků mohou střediska rozšířit CHZ a zvýšit dlouhodobou ziskovost.

Udržení zaměstnanců Spokojenost, školení a profesní i osobní rozvoj zaměstnanců mohou ovlivnit míru jejich udržení/obratu. Obecně platí, že čím vyšší je míra fluktuace zaměstnanců, tím více stojí získávání, školení a rozvoj nových. Vysoká fluktuace zaměstnanců může výrazně snížit efektivitu a konzistenci provozu střediska a služeb zákazníkům. Střediska by měla upřednostňovat získávání a udržení talentovaných osob, které jsou zapálené pro poskytování výjimečných zážitků hostům. Abyste snížili fluktuaci, nabídněte konkurenceschopné odměny, poskytněte příležitosti ke kariérnímu postupu a podpořte pozitivní pracovní prostředí. Pravidelná setkání se zpětnou vazbou, otevřené komunikační kanály a programy uznání mohou přispět ke zvýšení spokojenosti a loajality zaměstnanců.

125

FOTO: FACEBOOK

ventivních opatření. Zásadní je analyzovat incidenty podle závažnosti a rozlišovat mezi incidenty způsobenými chováním návštěvníků a zaměstnanců a těmi, které jsou důsledkem konstrukčních nedostatků nebo poruch zařízení. Proškolte všechny zaměstnance – nejen pracovníky v první linii – aby účinně zvládali chování hostů a poskytovali jim jasné pokyny. Oceňujte a odměňujte zaměstnance, kteří dávají přednost bezpečnosti, protože to pomáhá vytvářet kulturu, v níž je bezpečnost zakořeněna v každodenním provozu. Provádějte pravidelná bezpečnostní cvičení, abyste zajistili dodržování protokolů. Cvičení a simulace pomáhají zaměstnancům rozvíjet svalovou paměť pro nouzové situace a zajišťují, že jsou dobře připraveni zvládnout jakákoli neočekávaná rizika.

Zákaznická spokojenost Spokojenost personálu je nezbytné vyhodnocovat, abyste pochopili jejich potřeby a obavy. Aktivním nasloucháním zpětné vazbě a řešením problémů mohou střediska posílit zaměstnaneckou morálku, zvýšit produktivitu a podpořit loajální a motivovanou pracovní sílu. Střediska musí investovat do školení a rozvoje zaměstnanců, aby si udržela vysoké provozní standardy a spokojenost návštěvníků. Tím se také zvyšuje odbornost personálu, sebedůvěra a spokojenost s prací. Pravidelná školení by měla poskytovat příležitosti ke kariérnímu postupu a křížovému školení a umožnit zaměstnancům růst v rámci organizace; to vše pomáhá zlepšit míru udržení zaměstnanců.

Bezpečnost Bezpečnost zaměstnanců a hostů je vždy nejvyšší prioritou. I když prostředí střediska s sebou neodmyslitelně nese určitá nebezpečí, nikdo nechce vytvářet nebo tolerovat zbytečná rizika. Za tímto účelem je míra incidentů u zaměstnanců i hostů důležitým klíčovým ukazatelem výkonnosti, protože indikuje, jak dobře váš areál rizika kontroluje. Měření míry incidentů jak u zaměstnanců (nad rámec dodržování zákonných předpisů), tak u hostů poskytuje přehled o účinnosti bezpečnostních protokolů a školení. Robustní systém hlášení a vyšetřování incidentů umožňuje včasnou identifikaci potenciálních bezpečnostních rizik a rychlé zavedení pre-

Chcete-li ji měřit, mluvte se zákazníky, ptejte se jich na jejich názory, vžijte se do jejich situace a vyžádejte si recenze. Míra odezvy na zpětnou vazbu od zákazníků poskytuje přehled o tom, jakou pozornost areál věnuje obavám a návrhům hostů – a o intenzitě spokojenosti zákazníků s jejich zkušenostmi. Analyzujte trendy zpětné vazby, abyste identifikovali opakující se problémy a zavedli inovace, které zlepší celkovou návštěvnickou zkušenost. Využívejte více kanálů pro získávání názorů zákazníků, jako jsou fyzické schránky na návrhy v areálu, online průzkumy a systémy zpětné vazby v reálném čase. Cílené průzkumy mohou poskytnout hlubší vhled do konkrétních aspektů návštěvnické zkušenosti.

NEJEFEKTIVNĚJŠÍ VÝROBA SNĚHU DEMACLENKO Česká Republika Radek Pleva Mob. +420 771 151 000 radek.pleva@demaclenko.com www.demaclenko.com

126 SNOWBIZ | STŘEDISKOVÝ MANAGEMENT

FOTO: FACEBOOK

Shrnutí Efektivní řízení zimních středisek vyžaduje komplexní znalost klíčových ukazatelů výkonnosti v mnoha aspektech provozu, od parkování přes gastroprovozy až po úpravu terénu. Zaměření na obchodní úspěch, udržení zaměstnanců, bezpečnost a spokojenost hostů umožňuje střediskovému vedení přijímat rozhodnutí založená na datech, jež optimalizují provoz a návštěvníkům přinesou kvalitní zážitky. A v neposlední řadě přispějí k dlouhodobému úspěchu a ziskovosti střediska.

Je rozumné, aby se manažeři s návštěvníky stýkali a komunikovali s nimi a neprodleně řešili všechny problémy, které vznesou. Okamžitá a odpovídající opatření prokazují závazek ke spokojenosti zákazníků a povzbuzují je, aby dobrovolně sdělovali své názory. Online platformy pro recenze a sociální média se staly vlivnými zdroji informací pro potenciální návštěvníky. Sledováním hodnocení recenzí a zákaznických komentářů můžete zjistit úroveň spokojenosti hostů, identifikovat oblasti, ve kterých je třeba zlepšit výsledky, a řešit případné negativní ohlasy. Důsledně usilujte o pravdivé recenze a hodnocení; ty pomáhají budovat dobrou pověst a přilákat nové návštěvníky. Profesionálně a včas reagujte na pozitivní i negativní recenze a komentáře a řešte případné problémy. Udělejte si čas na potvrzení pozitivní zpětné vazby a aktivně řešte problémy uvedené v negativních recenzích a komentářích – tím prokážete snahu o spokojenost svých zákazníků a vypěstujete si pozitivní online prezentaci.

Mike Solimano, šéf střediska Killington, USA: Metriky jsou v lyžařském průmyslu důležitější než kdy jindy, protože tento obor je tak kapitálově náročný a v současné době je vyvíjen tlak na marže. Při nastavování metrik je důležité dbát na to, aby byla čísla srovnatelná (např. gastro tržby vs. návštěvy lyžařů nebo gastro transakce). Také je nutné vyhodnocovat údaje v rámci širšího rozsahu střediska. Například, téměř všechny naše gastroprovozy spravujeme vlastními silami, ale zjistili jsme, že v případě menších míst (odlehlé chaty, vaflové stánky atd.) může být výhodné zadat je externím dodavatelům. I když to nepřispívá k našim tržbám, náš typický nájem činí asi 25 % příjmů dodavatele. V menších lokalitách to může být srovnatelné nebo lepší než naše marže při vlastní správě, aniž by bylo nutné najímat další zaměstnance.

Ukazatele výkonnosti jsou důležité, ale ne vše lze měřit tvrdými daty. Například pokud jde o zvyšování bezpečnosti, může být snadné přehlédnout „skoronehody“, tj. situace, kdy jsme málem měli bezpečnostní problém, ale naštěstí se nic nestalo. To, že týmy diskutují i o nich, může být užitečné při snižování skutečných bezpečnostních problémů, i když se skoronehody nemusí v datech projevit. Podobně pokud jde o sledování spokojenosti zaměstnanců, zrušili jsme proces ročního hodnocení a přešli jsme na model koučování 1:1. Chceme, aby naši manažeři věnovali čas poznávání potřeb a přání svých přímých podřízených, protože nemůžeme například zlepšit rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, pokud nevíme, co to pro každého člověka znamená. Myslím, že klíčové je snažit se přijímat zpětnou vazbu konstruktivně. Pokud jsme otevřeni zpětné vazbě, může nám naslouchání zákazníkům pomoci zlepšit provoz, což v konečném důsledku zvýší návštěvnickou spokojenost. Odpovídám na všechny e-maily, které dostávám od hostů a zaměstnanců. I když hostovi sdělím, že to, o co žádá, nemůžeme udělat, většina z nich je překvapena, že si najdu čas na odpověď. Odpovídání návštěvníkům udává tón, že nám na nich záleží, a modeluje mentalitu otevřenosti pro všechny členy našeho týmu.

ADVERTORIAL | SNOWBIZ 127

Bezstarostné zasněžování:

oprav. V této fázi se dodávají objednané náhradní díly. Tímto způsobem jsou práce a přepravy co nejlépe koordinovány a nemusí se provádět hekticky a co nejrychleji na podzim. Tím se šetří zdroje během prací a snižuje se počet transportů.

Jde o správný rytmus! Bezchybně fungující zasněžovací systém koncem podzimu je základem úspěšné zimní sezóny – klíčem je preventivní údržba. Akce – blíží se zima Díky novému servisnímu konceptu B.E.A.T. rozděluje společnost TechnoAlpin rok do 4 fází a odpovídajících činností. Ti, kteří dodržují správný B.E.A.T., profitují na podzim z bezproblémového zahájení zasněžování a šetří cenné zdroje. B.E.A.T. je zkratka pro 4 fáze: zaznamenány. V této fázi je třeba pomocí kontrolního seznamu vyhodnotit případné závady, opotřebení dílů nebo potíže při manipulaci a podle toho objednat náhradní díly. Servisní portál TechnoAlpin nabízí důležitou podporu při objednávání. Náhradní díly tak lze snadno a pohodlně objednat online. Další důležitou podporou pro zasněžovací týmy je obsáhlá technická dokumentace. Pro bezproblémové zasněžování je zásadní také správná funkce systému. Většina kurzů TechnoAlpin Academy se koná v jarních měsících. Kromě údržby a provozu systémů se moduly věnují i kvalitě sněhu, digitalizaci a optimalizaci zdrojů obecně.

Vybavení – preventivní a včasná organizace náhradních dílů a údržby

eginning, Equipment, Action and Target (Začátek, Vybavení, Akce a Cíl), která rozděluje rok na příslušná akční období. Protože stejně jako u hudební skladby platí totéž pro údržbu: pro optimální výsledek se počítá správný B.E.A.T. Důležité je využít celý rok. Pro dosažení optimálního výsledku preventivní údržby je třeba podniknout správné kroky ve správný čas. Tím se prodlužuje životnost zařízení, předchází se neplánovaným odstávkám, zvyšuje se efektivita a zlepšuje se bezpečnost práce. Optimálně fungující systém tedy pracuje efektivněji, spolehlivěji a je bezpečnější.

Ti, kteří se řídí správnou metodou B.E.A.T., sledují své investice po celý rok a podnikají následující kroky:

Začátek – přemýšlení o příští zimě

Na konci sezóny je další zima v myslích mnoha lidí ještě daleko. Přitom právě v tomto období by měl být položen základ pro další zasněžování. Systém TechnoAlpin B.E.A.T. zajišťuje komplexní analýzu sněhových děl, čerpacích stanic a systému obecně v měsících od února do května. Zde jsou všechny dojmy ze sezóny stále přítomny a mohou být odpovídajícím způsobem

Po analýze je třeba využít letní měsíce od června do srpna k provedení roční údržby a případných

Měsíce od září do listopadu slouží k rozsáhlému testování systému. Při opětovném uvedení do provozu by měl systém již fungovat bezchybně. Pokud by se však vyskytl problém, je ještě dostatek času na provedení závěrečných oprav.

Target – zasněžování Carefree

Každý, kdo doposud sledoval projekt B.E.A.T., si přijde na své díky novému konceptu služeb společnosti TechnoAlpin: bezstarostné zasněžování s udržitelným a efektivním systémem. Zvyšuje se výkonnost systému a předchází se výpadkům. Optimální zasněžovací okna na podzim jsou krátká, a proto je třeba je optimálně využít. Důsledné dodržování pravidel TechnoAlpin Service B.E.A.T. udržuje zasněžovací systémy efektivní a pomáhá lyžařským areálům šetřit cenné zdroje. Dobře udržovaný systém je základním krokem k větší udržitelnosti lyžařského areálu. Zasněžovací tým si také udržuje aktuální znalosti a buduje si ještě více odborných znalostí, což přispívá k udržitelnému provozu celého systému.

128 SNOWBIZ | STŘEDISKOVÝ PROVOZ

TEXT: TOM ŘEPÍK

Doplňkové aktivity skiareálů FOTO: FACEBOOK

Trocha praktické inspirace z kreativní (a nezřídka náročné) oblasti provozování netypických doplňkových aktivit od zámořských lyžařských středisek.

denně kontrolována a podle potřeby odklízena od nového sněhu. Celkově jsou denní provozní náklady minimální a tato bonusová aktivita se stala pro mnoho střediskových návštěvníků základem jejich dne. Butrymovich si je jistá, že čas, úsilí a rozpočet na vytvoření této bezplatné nabídky se středisku vyplatí: „Bludiště je jedinečný sněhový zážitek a je to skvělá možnost pro rodiny nebo nelyžující návštěvníky, aby si přesto užili zimu u nás.“ Pokud se pro váš lyžařský areál zdá být plnohodnotné sněhové bludiště velkým soustem, můžete zvážit jiné sněhové výtvory – třeba obřího sněhuláka ozdobeného střediskovým merchem, nebo sochařskou selfie stanici vyrobenou výhradně ze sněhu. Nalezení atraktivního bezplatného doplňku pro vaše návštěvníky by mohlo být tím, co vás odliší od sousedů a udrží příliv nových zákazníků.

Soukromé sruby

okud jde o sněhové aktivity, spoléhat se jen na sněhovou pokrývku už málokdy stačí k tomu, aby se stále se měnící návštěvníci horských středisek plnohodnotně bavili a pravidelně se vraceli. Novodobou výzvou většiny skiareálů, malých i velkých, je vytvářet nové typy zážitků, jež dodají tradičním sněhovým aktivitám další extra jiskru. Staromilci mohou namítat, že k udržení zájmu zákazníků by mělo stačit lyžování a snowboarding, ale v boji s měnícím se počasím i digitálním věkem se stále zřetelněji ukazuje, že bez vhodně strukturované nabídky doplňkových atrakcí je setrvalá prosperita horskostřediskového provozu obtížně udržitelná. Do této rozvíjející se netriviální oblasti vstupuje bezpočet faktorů, od počátečních investic a každodenních nákladů až po model příjmů či zákaznický zájem. Udržujete si každoročně stálou nabídku? Nabízíte každou sezónu něco nového a vzrušujícího? Co vaši hosté vůbec chtějí? Z poměrně pestré palety aktivit zahraničních středisek jsem vybral několik kratičkých příkladových studií doplňkových atrakcí, jež nejen zvyšují návštěvnost, ale i zlepšují celkový zákaznický zážitek. Až budete po sezóně rekapitulovat svou vlastní nabídku a potýkat se s obligátní nejistotou typu „Stojí tenhle nový nápad za to, abychom se do něj pustili?“, následující zkušenosti vašich oborových kolegů vám mohou přijít vhod.

Bezplatné bludiště Mimořádný wow-faktor může mít mnoho podob a velikostí. V coloradském středisku Copper Mountain byly tematické sněhové sochy vždy součástí zimní sezóny, ale od minulého roku tu ve velkém stylu vytvořili ještě poutavější prostor: sněhové bludiště v Copper East Village. Podle střediska se jedná o nejvýše položené alpské sněhové bludiště na světě a střediskoví hosté si jej mohou užívat zdarma. „Copper si zakládá na tom, aby nabízel jedinečné sněhové aktivity pro lidi, kteří mohou, ale nemusí lyžovat, nebo pro rodiny, které hledají zábavu pro děti,“ vysvětluje středisková manažerka Olivia Butrymovich. Vzhledem k tomu, že v Copperu již delší dobu pracovali na zážitkovém sněhovém sochařství, nebylo pro ně velkou změnou zahrnout do rozpočtu interaktivní bludiště vytvořené specializovanou dodavatelskou firmou Snice Carvings. „Středisko Copper vyrábí na začátku sezóny hodně sněhu, aby se tu mohly konat tréninky pro americkou reprezentaci,“ poznamenává Butrymovich. Jakmile je předsezónní trénink ukončen a závodníci vyrazí do Evropy, nadbytečný technický sníh se přesune na stavbu bludiště v sousedství tamního tubingového svahu v East Village. Následně se pracovní tým ujme tvarování a řezání bludiště. Po zprovoznění je stavba

Ruch a shon v typickém lyžařském areálu o víkendu nebo o svátcích může způsobit, že se návštěvníci budou cítit ztraceni v davu. Osvícení provozovatelé přemýšlí, jak takové pocity zmírnit, aby si zákazníci svůj čas užili. Ve wisconsinském Cascade Mountain mohou lyžaři uniknout do své malé oázy, kdykoli si potřebují odpočinout, a to rezervací jedné z nových denních chatek střediska. Tyto chatky u sjezdovky nabízejí malým skupinám soukromý prostor pro posezení, jídlo a odpočinek přímo v místě, kde se lyžuje. „Hledali jsme způsob, jak vyjít vstříc těm, kteří si chtějí z pobytu u nás udělat spíše celodenní párty pro rodinu a přátele,“ vysvětluje střediskový manažer Matt Vohs. Pandemické roky vyjevily, jak se mezi lidmi rozšířilo kempování v přívěsech. V Cascade tento fenomén vyústil v chronické přetěžování parkovacích ploch. Vohs vzpomíná, jak složité bylo vysvětlovat lidem, že k nim nemohou s přívěsy jezdit a blokovat parkovací prostor, když bylo jasné, že se jen chtějí pobavit s rodinou a přáteli na čerstvém vzduchu. „Chtěli jsme poskytnout řešení tohoto problému,“ říká Vohs. Řešení se ukázalo být přínosným. Ve vytápěných kabinách o rozměrech necelých 3 x 4 m se pohodlně usadí až osm osob – všechny musí mít platný skipas – a k dispozici mají venkovní terasu s posezením a plynovým ohništěm, vyhrazené parkoviště a úschovnu věcí. Celodenní pronájem stojí 199 dolarů ve dnech mimo špičku a 299 dolarů o víkendech a o svátcích. Hosté si rovněž mohou naskenovat QR kód a objednat si jídlo ze svého mobilu,

FOTO: FACEBOOK

129

Sněhové bludiště v coloradském středisku Copper Mountain je jedinečný sněhový zážitek pro rodiny nebo nelyžující návštěvníky

Jedna z odpočinkových kabin ve wisconsinském Cascade Mountain k privátnímu pronájmu

které jim pak personál doručí do chaty, což zdravě přispívá ke střediskovým gastrotržbám. Středisko Cascade pro projekt zakoupilo skládací kabiny v cenovém rozpětí 10 až 30 tisíc dolarů za kus. Nákup stavebnic zmírnil náklady na práci a nadbytečný materiál, aniž by byl obětován styl. Vohs vysvětluje, že si vybrali stavebnice srubů „pro jejich skandinávskou estetiku, a protože umožňují jedinečnější zážitek a věřím, že nabízejí vzpomínku a rodinnou fotografii, na kterou se hned tak nezapomene.“ Údržba a obsluha chatek si vyžádala přijetí jednoho sezónního zaměstnance na plný úvazek. Povinnosti zahrnovaly úklid a kontrolu chatek po jejich opuštění, dodávku a zapojení propanu, odklízení sněhu a rozvážku gastro objednávek. Vohs vzpomíná, že doufali, že se investice vrátí během tří sezón, nebo možná dokonce za méně než dvě sezóny používání: „Byl o ně větší zájem, než jsme předpokládali, a podařilo se nám dosáhnout plné návratnosti během jediné sněhové sezóny.“ Středisko plánuje přidávat další sruby vždy v létě, „ale hodláme tempo přidávání zpomalit, abychom se ujistili, že se trefíme do černého a nepřeženeme to,“ říká Vohs. Po úspěšné sezóně s novými chatkami na sjezdovkách se Vohs domnívá, že poptávka po doplňkových aktivitách a vybavení roste, zejména proto, že oslovuje širší publikum: „Naší prioritní cílovou skupinou jsou noví návštěvníci a ti hosté, kteří začínají lyžovat. Přidání služby, jako je pronájem soukromé kabiny, je způsob, jak jim zajistit, aby ze svého zážitku u nás získali co největší hodnotu.“

holu a občerstvení. Online rezervační systém usnadňuje administrativní zátěž. Zavedení občerstvení, které v budově předtím nebylo nabízeno, je příjemným bonusem, jenž se projeví na pokladně, ale není hnacím motorem využívání jednotek. Zatímco simulovaný golf je hitem, další doplňky – poněkud náhodou – se ukázaly být ještě větším úspěchem: „Dodatečné hry byly ještě populárnější, než jsme očekávali. V apartmánech nyní můžeme pořádat narozeninové oslavy, firemní výlety a další akce. Chvíli trvalo, než se o nich hosté dozvěděli, ale zejména o prázdninách a v době, kdy nebyly ideální lyžařské podmínky, byly velmi vytížené. Nadále hledáme kreativní způsoby, jak je využít a prodat,“ pochvaluje si Bleh. Nová investice rovněž pomohla vyplnit jarní mezisezónu, kdy hosté i místní obyvatelé hledají něco, co by mohli dělat, zatímco uvízli v marasmu blátivého počasí. „Snažíme se proniknout k novým hostům, pro které by tyto nabídky mohly být atraktivní, například pro rodiny, kde možná ne všichni lyžují,“ říká Bleh, který dodává, že apartmány také vytvářejí rozmanitější zážitky pro držitele sezónek a přidávají větší hodnotu, protože sezónkáři a členové golfového klubu mají slevu na hodinovou sazbu.

Celoroční simulátor Doplňkové aktivity mohou být tak trochu bílou velrybou; snažit se najít celoroční aktivitu odolnou vůči povětrnostním vlivům, jež by zaujala lyžaře i nelyžaře, je jako snažit se trefit pohyblivý cíl se zavázanýma očima.

Při hledání této pověstné bílé velryby se ve vermontském středisku Sugarbush nejprve zamysleli nad celoročním profilem svých návštěvníků, mezi nimiž je řada lidí, již jsou vášnivými golfisty i lyžaři (Sugarbush je domovem golfového klubu Sugarbush Golf Club). Proto se resort rozhodl zavést SIM Suites, luxusní indoorové golfové simulátory, které umí mnohem víc než jen hrát golf. „Golfovými simulátory jsme se zabývali několik let; máme silnou letní golfovou členskou základnu a mnoho našich zimních návštěvníků je také golfisty,“ říká střediskový manažer John Bleh. „Hledali jsme také způsoby, jak rozšířit naši doplňkovou nabídku, zejména pro nelyžaře, takže simulátory se nám výborně hodily.“ Středisko přestavělo tři squashové kurty ve svém rekreačním centru na SIM Suites, které byly otevřeny v prosinci 2023. Místnosti potřebovaly přizpůsobit osvětlení, elektroinstalaci, vymalovat a přidat bezpečnostní kamery pro sledování činnosti. Z provozního hlediska to pro středisko, jako je Sugarbush, nebyl velký úkol. „Značný čas jsme strávili zkoumáním trhu, který systém by pro nás fungoval nejlépe,“ vzpomíná Bleh. Nakonec se tým rozhodl pro HD Sportsuite pro jeho uživatelsky přívětivé rozhraní a širokou nabídku dalších her, jako je zombie vybíjená, bowling, lukostřelba, střelba na terč, baseball a fotbal. Hosté si rezervují sadu za sazbu 100 dolarů za hodinu (v létě jsou k dispozici slevy a nabízejí se balíčky s přednastavenými daty platnosti). Sazba zahrnuje hru pro až šest osob, ale do pokojů se vejde až 10 hostů (každý host nad šest osob je zpoplatněn extra sazbou za osobu). Posuvné dveře, propojující apartmá, umožňují přecházet mezi apartmány, což posiluje skupinový obchodní potenciál. Personál recepce rekreačního centra se stará o platby, úklid mezi pronájmy a prodej alko-

Hodně štěstí! Ať už jsou vaše doplňkové služby jakékoliv, měly by odpovídat vaší značce, potřebám zákazníků a vašim provozním možnostem. Vymýšlení nápadů bývá obvykle tou zábavnější částí; proměnit tyto nápady v dlouhodobě úspěšnou doplňkovou nabídku je zcela jiná hra. Bude docházet k pokusům a omylům, mohou se opakovaně revidovat plány. Ale po cestě možná najdete pro své návštěvníky bonus, jenž se třeba stane nečekanou třešničkou na dortu jejich zimy, pokud ne roku.

130 HAPPY END

POZNEJ ŠVÝCARSKO A VYHRAJ!

VYHRAJTE: pobyt na 2 noci s dvoudenním skipasem pro dvě osoby v rodinném a panoramatickém středisku Aletsch Arena v sezóně 2025/26 www.snow.cz/souteze

Dokonalý nástroj Pro zachycení Každého okamžiku

žgraﬁeR3. Navržennejnáročější špičkí f a bezkonkurenční rychlost, abykaždýjedinečnýtní precizí.