SNOW 152 - říjen 2024 by SNOW media

152 – říjen 2024

Lyžování freeride skialp

SNOW 152 říjen 2024 cena: 100 Kč / 4,99 EUR

Laviny v Česku Lyžujte do 100 let Lindsey Vonn Flachau Chamonix

Lyžujte do 100 let Flachau, Chamonix, Pejo. Kam vyrazit? Černé dny: Poslední jízda Davida Poissona Lindsey Vonn stále šlape na plyn Smíření se strachem: Jan Farrell

www.snow.cz

Laviny v Česku Nejtragičtější lavina české historie

STöCkLI

Built for perfection #BuiltForPerfection

CARBON STEERING CONTROL. Maximální výkon, maximální kontrola Inovace pro odborníky a znalce, testováno v závodních podmínkách

1935

vznik Horské služby ČR

4 Roots

V zimě roku 1900 proběhla v Krkonoších první organizovaná záchranná akce. V roce 1934 pak tamtéž vznikl samostatný záchranný sbor o šesti oddílech, a jelikož se osvědčil, byla 12. května 1935 založena jednotná organizace Horské služby v Krkonoších. Po válce začaly krkonošský model kopírovat další pohoří, až byla 1. prosince 1954 ustavena Horská služba s celostátním působením. Jako Den Horské služby se slaví 24. březen – den, kdy v roce 1913 zahynuli Bohumil Hanč a Václav Vrbata.

foto: Redbull

6 obsah

world cup

resort

16| 18| 24| 28| 32| 36| 38| 44| 50|

58| 64| 66| 70| 72| 74| 78| 80|

orld Cup W news L indsey Vonn: Vždy šlapu na plyn Č erné dny Světového poháru: Au revoir, Caillou A mbasador rychlého lyžování Jan Farrell: smíření se strachem 1 00 let od mistrovství světa v Janských Lázních N ostalgie zašlých zim: Čiperná devadesátnice Rosie 6 0+: Věk je jenom číslo! SNOW test 2024/25: sjezdové lyže 77+ mm

Flachau a okolí: luxusní lyžařská továrna P ejo: vysokohorská romantika s příznivou cenou C hamonix: drsně i božsky ve stínu Mont Blanku L ötschental - Lauchernalp: zapadlé švýcarské údolí se sportovními „dlouhánkami“ T ipy SNOWtour: Kaunertal – ledovcové sjezdovky, ale i freeridový ráj S low & Relax: Falkensteiner Family Resort – hotel se sjezdovkou na střeše U nikátní visutá tunelová lanovka v Heiligenblutu O n the road: Alta Valtellina

Recenze sjezdových lyží SNOWtest 2024/25 Armada Declivity 82 Ti...... 44 Armada Reliance 82 C........45 Atomic Maverick 95 Ti...... 44 Fischer The Curv GT 80......46 Black Crows Octo...............47 Van Deer H-Power 78.........48 Völkl Peregrine 82...............49 XO V7.....................................49

S ki with me: První zatáčka

! Takto označené články stojí obzvlášť za pozornost – jsou exkluzivní, mimořádně čtivé nebo poučné.

Velké návraty v nových barvách A Marcel Hirscher v týmu Nizozemska

foto: Redbull

Lucas Pinheiro Braathen se vrací v barvách Brazílie

Marcel Hirscher v létě trénoval na Novém Zélandu

NEJŠIRŠÍ NABÍDKA LYŽAŘSKÝCH ZÁJEZDŮ Slev

a až

10 %

do 3

1. 10

 Ceny pobytů se zvýhodněnými skipasy  Garance sněhu u více než 300 ubytovacích kapacit  Dětské kluby s českými instruktory a animátory

nev-dama.cz

foto: Valerián Spusta foto: Georgia Trip

8 obsah

100

Fotogalerie Fotky a lavin a záchranných akcí Horské služby: Valerián Spusta

Desková lavina v Bílé jámě v 80. letech

UŽIJTE SI

CELÝ SVĚT NA SKIALPECH BEZPEČNĚ

S námi vždy pod vedením profesionálů, horských vůdců s licencí UIAGM a znamenitých lyžařů Víti Nováka, Janka Bednaříka, Ládi Petráše, Tomáše Bardase ad.

120

Freeride jako byznys – prašanové podnikáni Alice Korbelové v Gruzii

SKIALP & FREERIDE

88 | 92 | 100 | 109 | 112 | 115 | 116 | 117 | 120 | !

Největší lavinová tragédie Krkonoš: Biely Jar

TERMÍNY: leden–duben

F otogalerie: Nestor lavinové fotografie Valerián Spusta Povídka: Slávku, nezlob

Sp si slňte lyž vé ař sny ské !

stíny lavinové šedi Od Karla Kříže R ecenze: lavinový vyhledávač Mammut Barryvox S2

SNOWbiz

R ecenze: lavinový batoh Wedze Airbag Freeride 30

122 | 126 | 128 |

B usiness story: Freeride jako byznys

KAVKAZ A ARARAT Objevte kouzlo středověkých kamenných vesniček spolu s neuvěřitelnou pohostinností obyvatel gruzínské Svanetie, nebo v doprovodu místních horalů pokořte vrchol bájného Araratu v Turecku. KANADA A JAPONSKO V nabídce máme také dvě exkluzivní skialpové akce. Naším prvním cílem budou kanadské hory Britské Kolumbie, druhým pak vyhlášený prašan na japonském ostrově Honšú.

Kniha Laviny v Česku: Nejnapínavější lavinová detektivka

Recenze: skialpové lyže Atomic Backland 86 UL

SEVER EVROPY Vychutnejte si jiskřivý prašan ve švédském Laponsku, nebo zažijte přímo z lyží nevšední pohled na mořskou hladinu na Islandu či na Lofotech v Norsku a jako bonus magické večery s polární září!

Co horskostřediskoví návštěvníci chtějí? Návštěvníci, jak se cítíte? arketingové M trefy & minely

Takto označené články stojí obzvlášť za pozornost – jsou exkluzivní, mimořádně čtivé nebo poučné.

Akce připravíme i na zakázku.

www.adventura.cz

Redakce šéfredaktor

Petr Socha

zástupce šéfredaktora

Radek Holub Redaktoři

Andrea Rucká Drengubáková (SNOW tour) Michaela Kratochvílová (World Cup) Ondřej Novák (Academy, Market) Tom Řepík (SNOWbiz), Lukáš Vavrda (Freeride & skialp)

kresba: ondra tůma

grafika

Petr Antoníček Markéta Antoníčková inzerce

Věříme v lyžování!

Když jsme před 22 lety připravovali prospolečnost jsme sice určitě bohatší, ale jekt časopisu SNOW, analyzovali jsme sotva moudřejší. Lyžování se neotepro a proti a odhadovali predikce spovřelo masám a už není terčem výhradně lečenských trendů formujících budoucobdivu: Se skepsí z válek, ekonomických nost lyžování. Nebýt našeho naivního i jiných propadů a s příchodem termínu optimismu, projekt bychom samozřejmě klimatická krize se po dvou nepovedenespustili – existovaly tenkrát i alternaných zimách může zdát, že se naopak tivní analýzy, s nimiž nás někteří škodokrčí polozapomenuté v šerém koutu spolibě konfrontovali, protože psát o lyžolečnosti, kde si do něj kolemjdoucí rád vání mělo už tenkrát na začátku tisíciletí kopne. silně omezený ekonomický smysl. Jenže My lyžaři to samozřejmě a naštěstí ekonomika je jenom jedna vrstva, a když vidíme jinak. Věříme, že přijde spásná je člověk zaslepen vášní, jeho mozek mu zima, která lyžování zase osvítí radostrealitu filtruje a předkládá hlavně to, co ným světlem, odkryje tu nezpochybsám chce slyšet. Asi jste taky někdy byli nitelnou pravdu, a to že lyžování umí zamilovaní, že… být opravdu nejkrásnějším sportem na V našich úvahách jsme tehdy tvrdili, světě. Kolik jen nám dalo vzpomínek, že společnost bude bohatnout, bude které nás drží při životě? Jen zbabělec více volného času pro osobní koníčky ho v těžké chvíli hodí přes palubu. (a čtení o nich). Byli jsme přesvědčeni, Možná je právě nyní čas přijít se svou že lidstvo má to nejhorší dávno za sebou vírou lyžování na pomoc. Když už ne a bude jenom lépe, vždyť disponuje takopřímo probudit lyžařskou vášeň, tak si vým souborem informací, zkušeností aspoň oživit důvěru v něj. Nastartovat a nástrojů, že nemůže opakovat staré lyžařské sny. Podpořit ho slovem i činem. chyby. Lyžařů bude jenom víc a víc a lyžoKdyž budeme věřit, že si cestu ke skvělé vání bude stále dostupnější, podobně lyžařské sezóně – nehledě na okolnosti jako široširý lyžařský svět… – najdeme stůj co stůj, je vlastně skoro Osobní optika – nebo snad víra? – rozhojisté, že se nám to povede. Stejně, jako duje. víra vás čtenářů drží náš časopis (děkuA tak jsme do toho skočili. Zanedlouho jeme!), tak víra lyžařů musí držet a kultipo startu jsme si našli potřebný balanc, vovat lyžování. který se už jen měnil se sklonem doby, a roky kolem letěly jako branky slaloMějte parádní lyžařskou sezónu plnou mového kurzu. Po těch dvou desítkách sněhu! Věříme s vámi, že se povede! oblouků se okolí řádně proměnilo. ZdaPetr Socha a SNOW leka ne ale tak, jak jsme si kreslili. Jako

Petr Socha, Radek Holub Tomáš Rucký (SNOWtour) Tom Řepík (SNOWbiz) distribuce

Andrea Rosenbaumová internet

Radek Holub, Tomáš Roba Sociální sítě

Lukáš Vavrda E-mailové schránky: jmeno.prijmeni@snow.cz Autoři

Roman Gric, Tomáš Haisl, Petr Havelka, Ondřej Katz, Jan Klouček, Eva Kubániová, Jimmy Petterson, Radim Polcer, Fredrik Schenholm, Kateřina Sochová, Aleš Suk, Ondra Tůma, Michael Turek, Alena Zárybnická jazyková korektura

Tereza Kožíšková Překlady

Kateřina Sochová odborní partneři Svaz lyžařů České republiky Asociace profesionálních učitelů lyžování Asociace horských středisek ČR

SNOW, č. 152, ročník xxIII.

Vydavatel

SLIM media s.r.o. Husitská 344/63, Praha 3 IČ 27175511

Adresa redakce

SNOW Husitská 344/63 130 00 Praha 3 redakce@snow.cz INZERCE inzerce@snow.cz

PŘEDPLATNÉ Česko: www.snow.cz/predplatne predplatne@snow.cz ( 775 My SNOW (775 697 669) Slovensko: www.ipredplatne.sk objednavky@ipredplatne.sk Cena výtisku: 100 Kč / 4,99 EUR MK ČR: E13878 ISSN: 1214-0007 Rozšiřuje: Mediaprint & Kapa Pressegrosso s.r.o., PressMedia s.r.o. a síť sportovních prodejen. Vychází 7x ročně. Toto číslo vyšlo 10. října 2024, další vyjde 24. října 2024.

obálka/foto: Stöckli Články označené jako advertorial jsou komerční prezentací. Články v rubrice SNOWtour obsahují product placement. Náklad je ověřován ABC ČR.

Všechna práva vyhrazena. SNOWmag je ochrannou známkou. © SLIM media s.r.o. 2024

www. sn o w. cz /caso p i s elektronické časopisy:

.0 4.20

Lyžařská oblast Seiser Alm Dolomity Dolomiti Springdays 7=6 | 4=3 Využijte jarní akci na Seiser Almu: jeden den zdarma (ubytování a skipas), delší lyžařské dny se spoustou slunečního svitu, volnější sjezdovky a sluneční terasy až do západu slunce. Seiser Alm - z Prahy pouze 650 km seiseralm.it/zimni

Foto: DSS/Harald Wisthaler · Komma Graphik

.2025

.0 3

lyžo za j vání e c e n ud n u

€558 místo

€697 pro dospělého předprodej do 31. 10. 2024

děti do 15 let zdarma! Při zakoupení oběma rodiči lyžují děti zdarma.

Gültig in 8 Skigebieten

foto: Redbull

Návrat krále „Poté, co jsem tolik let závodil za rodnou zemi svého otce, si chci zajet také pár závodů za rodnou zemi své matky,“ okomentoval Marcel Hirscher skutečnost, že se vrací do Světového poháru, ovšem nikoliv v rakouské kombinéze, leč nizozemské. Co se týče slova comeback, je nicméně velice opatrný. „Comeback pro mě znamená, že se sportovec, například po zranění, opět zapojí do vrcholových závodů, přičemž je zpět na stejné úrovni, kde byl. Moje kariéra však ležela pět let u ledu, je mi 35 let, mám dvě děti a dvě firmy. Předtím jsem se přizpůsoboval já lyžování, teď se lyžování musí přizpůsobit mému životu. Kdybych měl použít nějakou analogii pro snazší pochopení, je to jako když se někdo, kdo má práci a rodinný život, rozhodne, že by si rád zaběhl maraton.“ Přesto – nebo právě proto? – se vydal Marcel Hirscher v červenci na Nový Zéland, kde zkombinoval trénink s laděním lyží vlastní značky Van Deer. „Momentálně jsme ve

velice důležité fázi vývoje našeho vybavení a bude to mít vliv na celkovou filozofii set upu. Ve chvílích, jako je tato, se počítá každý metr testování na sněhu! Protože na straně jedné tu jsme, abychom dodali výjimečný závodní materiál členům našeho týmu, jako jsou Henrik Kristoffersen, Timon Haugan, Fabian Ax Swartz a Aleix Aubert Serracanta. A na straně druhé chceme inovace co nejdříve zařadit do komerčního vybavení, aby měli i běžní lyžaři přístup k top výbavě.“ Ostrý start čeká Marcela Hirschera v Söldenu, mezitím se připravoval i v Chile, ale na rozdíl od svých soupeřů se nezapojil do žádného ze závodů Jihoamerického poháru. Otázka tedy zní – co můžeme skutečně od muže, který jako jediný v historii vyhrál osmkrát v řadě celkově Světový pohár, očekávat? Další skvělou lekci z marketingu, nebo pasování sama sebe do zdánlivé role veterána, jenž ale bude ostatním zatápět?

(mk)

16 world cup news

Ondřej Novák

SNOW.cz/SP

Návrat Jelena! Návraty budou velkým letošním tématem. Do Světového poháru se letos vrací hned několik jmen, některá jen po úraze, některá po vynucených pauzách způsobených půtkami s národními svazy, některá dokonce po letech. A mně to dává možnost oživit moji

oblíbenou rubriku „All about Jelen“. Nebudeme to natahovat, protože znalci i neználci už z titulku pochopili, že se letos v závodech SP po dlouhých pěti letech opět ukáže Marcel Hirscher. Proč? No to bychom vlastně také rádi věděli a domněnkami přecházejícími až ke konspiračním teoriím, které budou hraničit často

i s paranormálními jevy, se to bude nejen v našem médiu jenom hemžit! Začneme tedy fakty, které s paranormalitou již lehce hraničí. Marcel Hirscher vyhrál celkové hodnocení SP osmkrát. Má 14 olympijských a světových medailí, 20 malých křišťálových globů, stočtyřicetkrát stál na stupních vítězů (z 228 startů), a jeho průměrný náskok na druhého činil při všech jeho vítězstvích dnes už neuvěřitelných 77 setin sekundy. A teď začnou ty spekulace a neskončí, dokud se na konci října neodjede první obřák v Söldenu, na který dostal Jelen divokou kartu s číslem 31. Jak hodně mu za těch 5 let ujel vlak? Hodně, nebo naopak vůbec? Můj tajný tip je umístění v první patnáctce. Aspoň budu mít v příští rubrice „Všechno o Jelenovi“ na co navázat.

foto: facebook

Když nemůžu jezdit, aspoň se ožením! Řekl Kilde a aspoň se zasnoubil. S kým? No mám to vůbec psát? Je možný, že by to někdo nevěděl? A je vůbec možný, že by nějaký díl kraťasů opomenul tuto sličnou dámu? Ta dáma se jmenuje Mikaela Shiffrin a pár tuto novinu oznámil světu 4. dubna 2024. Aleksander se v lednu vyboural při sjezdu ve Wengenu, a když se dal trochu dohromady, tak akorát, aby mohl pokleknout a pak zase povstat, požádal americkou superstar o ruku. Ta řekla ano a letní okurková sezóna všech lyžařských magazínů byla zachráněna.

První placka pro Brazílii… … ještě není v kapse, ale troufám si říct, že už je někde odlitá a přichystaná. Dalším, kdo si dal na chvíli pauzu a vrací se na bílé svahy, je Lucas Pinheiro Braathen. Po neshodách s domácím norským svazem se loni těsně před úvodním závodem v Söldenu sbalil a oznámil konec kariéry. Rok si dal pauzu,

trochu potrénoval, trochu poladil lyže, občas někde roztočil gramce na DJ pultu a nafotil nějaký ten módní katalog se širokými sukněmi. A mezitím využil svých brazilských kořenů a vyřídil si přestup do brazilského lyžařského svazu, který tedy museli předtím pravděpodobně založit, a způsobil tím další neznámou ve všech

sázkových kancelářích. Jeho kariéra šla prudce nahoru, když v roce 2020 jako dvacetiletý vyhrál úvodní obřák v Söldenu. O dvě sezóny později dokonce ovládl celkové hodnocení slalomu! Jak dopadne jeho první měření s o jedenáct let starším Hirscherem? Lucase tipuju do první pětky!

Kdo si ještě počká? Zatímco Kilde zachránil léto pisálkům, jeho zima zatím vypadá lehce ohrožena. V červenci podstoupil v americkém Vailu další operaci, která bude vyžadovat další rekonvalescenci, a zda stihne začátek letošní sezóny, je v tuto chvíli spíše nepravděpodobné. Podobně je na tom bohužel i rakouská hvězda Marco Schwarz, který utrpěl vážný úraz kolene při sjezdu v Bormiu v prosinci 2023 a loňská sezóna tak pro něj skončila dřív, než začala. Koleno už rozhýbal, a dokonce už v průběhu léta udělal v hale pár oblouků, ale problémy se zády ho v srpnu opět přivedly pod kudlu a jeho start do letošní sezóny je tak zatím ve hvězdách. Podobně je na tom i švýcarská olympijská vítězka Corinne Suter, která si přetrhla kolenní vazy na konci ledna při sjezdu v Cortině d'Ampezzo. Srůstejte rychle, ať to nemají Jeleni a Brazilci tak jednoduchý! foto: GEPA

foto: Redbull

redaktor SNOW

ˇ MY TVORÍME VYBAVENÍ, VY HISTORII. W O R L D C U P R E B E L S E- S P E E D P R O + F R E E F L E X S T 1 6

R OZD Í L M E ZI D O B RÝ M A N E J L E P Š Í M S E M Eˇ Rˇ Í V M I L I M E T R EC H A M I L I S E K U N DÁC H . S T Rˇ Í P K Y K V Í T Eˇ Z S T V Í S E S B Í R A J Í D Í K Y I N ŽE N Ý R S K É B R I L A N CI A O DVA ZE . D E S E T I L E T Í N A Š I C H ZK U Š E N O S T Í VÁ M DÁVÁ J I S TOT U, ŽE I N OVÁ Rˇ A DA R AC E P E R F O R M A N C E N E S E R O D O K M E N , V N Eˇ M Ž M ÁT E V Š E , C O P OT Rˇ E B U J E .

18 story osobnost

text: Tom Řepík

Lindsey

Vonn:

Vždy šlapu na plyn

indsey Vonn ukončila závodní kariéru v únoru 2019, když na svém osmém mistrovství světa ve švédském Åre získala bronz ve sjezdu. Během patnácti let, kdy závodila na nejvyšší úrovni, se etablovala jako jedno z největších es alpského lyžování. Na ZOH 2010 ve Vancouveru se stala historicky první olympijskou vítězkou USA ve sjezdu žen. Vytvořila řadu dobových ženských rekordů, včetně 82 vítězství ve Světovém poháru, 18 vítězství na stejné trati (Lake Louise), 20 křišťálových glóbů a 43 vítězství ve sjezdu.

Z minnesotských plání na olympiádu

Dívka, jež vyhrála olympiádu, začala lyžovat ve třech letech se svým otcem a dědečkem na mírných svazích Minnesoty. V sedmi letech se pod jménem Lindsey Kildowová zúčastnila svých prvních závodů a v devíti prvních mezinárodních závodů. Následná účast na juniorských mistrovstvích světa a ve Světovém poháru vyústila v nominaci na olympijské hry.

„Vyrůstala jsem v Minnesotě jako dítě, které odmala chtělo být olympioničkou,“ vzpomíná Lindsey. Velkou zásluhu na tom má Picabo Streetová – první Američanka, která ve SP v letech 1995 a 1996 získala globusy ve sjezdu. Lindsey k Picabo vzhlížela a inspirovala se jejími úspěchy na sněhu: „Picabo byla narušitelka. Dělala věci po svém, úplně jinak než všichni ostatní. Nezapadala do šablony – byla jejím opakem, a to mi imponovalo. Myslím, že mi to pomohlo být sama sebou a razit si vlastní cestu.“ Vzpomínky na její první olympiádu utváří nejen růžová kamera, kterou si pamatuje, že držela v ruce, ale i nálady jejího rodného národa v té bouřlivé době: „Když mi bylo 17 let a jela jsem do Salt Lake City, bylo to těsně po 11. září. Byl to neuvěřitelně emotivní a sjednocující okamžik pro Ameriku – a pro mě samotnou. Snila jsem o tom, že budu olympioničkou, od té doby, co jsem v devíti letech potkala Picabo, takže vejít na stadion během zahajovacího ceremoniálu bylo tak neuvěřitelné! Kromě zisku zlata ve

foto: Red bull

Nedávná královna sjezdových svahů letos slaví čtyři křížky a jako typická mileniálka si okamžiky svého života připomíná podle dobových technologií. Na rozdíl od většiny lidí se její milníky odehrávaly na světové scéně. V jejich průběhu si jako málokterá jiná lyžařská hvězda prošla peklem bolesti – a nejen té fyzické.

foto: Head

emocionální stres na sportovce, jako je ona, doléhá víc než jakákoli fyzická bolest.

Vancouveru 2010 to byl nejemotivnější zážitek mého života.“ Na ZOH 2002 v Salt Lake City skončila 6. v kombinaci a 32. ve slalomu. O dva roky později si upevnila svou pozici mezi elitou a ve svých devatenácti poprvé vystoupila na stupně vítězů ve SP ve sjezdu. V následující sezóně si připsala první vítězství ve SP ve sjezdu v Lake Louise v prosinci 2004. Jako specialistka na rychlostní disciplíny získávala také své první body v technických disciplínách, což jí umožnilo stoupat celkovým pořadím SP.

Éra neporazitelnosti

Její vítězství v Lake Louise bylo prvním z pozoruhodných 18 vítězství v kariéře v kanadském středisku během následujících deseti let a prvním z řady úspěchů před její druhou olympijskou účastí v Turíně 2006. Přestože

Lindsey v olympijské tréninkové jízdě ošklivě upadla a musela být ošetřena v nemocnici, dokázala se na ZOH umístit 8. ve sjezdu, 7. v super-G a 14. ve slalomu. V roce 2007, po dvou stříbrných medailích ze světových šampionátů, si ve slalomu přivodila zranění, které jí ukončilo sezónu. Během nucené pauzy se provdala za kolegu z amerického týmu, sjezdaře Thomase Vonna. Na svahy se vrátila silnější než předtím a v letech 2008 a 2009 ovládla celkové pořadí SP, přičemž vyhrála i zlato z MS ve sjezdu a super-G. Také rok 2010 sliboval nadějné pokračování neporazitelnosti, když zaznamenala pět po sobě jdoucích vítězství ve sjezdu a další čtyři vítězství v super-G a kombinaci, aby si pak pouhý týden před ZOH 2010 ve Vancouveru při pádu poranila

holenní kost. Odložení závodů kvůli špatnému počasí jí poskytlo čas na zotavení; ve sjezdu pak excelovala a stala se olympijskou vítězkou. Sezónu zakončila na nejvyšší úrovni, když získala svůj třetí velký křišťálový glóbus. „Vyhrát olympiádu je něco výjimečného. Vyhrála jsem všechno – mistrovství světa, všechny tituly. Zisk olympijského zlata v Severní Americe však skutečně udával tón povědomí o mně ve Spojených státech. Když jsem doma vystoupila na letišti LAX v Los Angeles, říkala jsem si: Je tu snad Magic Johnson? Všichni v terminálu na mě zírali a tleskali mi. Byl to mediální výbuch, který jsem vůbec nečekala, protože jsem už před olympiádou vyhrála něco kolem 45 světových pohárů – ale nikoho to nezajímalo, dokud jsem nepřivezla olympijské zlato.“

Lindsey byla i v sezóně 2011/12 v nejlepší formě a zaznamenala celkem 12 svěťákových vítězství. Zařadila se do výjimečného klubu lyžařek, jež vyhrály závody ve všech pěti alpských disciplínách. Sezónu zakončila ziskem čtvrtého velkého křišťálového glóbu.

Sezóny rekordů i bolestí

Pak přišel rozvod jejího manželství a pár týdnů nato další vážné zranění, když 5. února 2013 na MS ve Schladmingu havarovala v super-G a těžce si poškodila pravé koleno. Pouhý rok před ZOH 2014 v Soči ji čekal závod s časem, aby mohla obhajovat sjezdařské zlato. V listopadu 2013 se vrátila do SP, ale v prosinci ve Val d'Isère opět spadla a znovu si poškodila koleno. Znovu podstoupila operaci, Soči musela vynechat a ZOH sledovala doma v televizi.

foto: Head

20 story osobnost

Za mých časů, když jste řekli: ‚Mám deprese', byl to obrovský projev slabosti. Nikdy jsem to nikomu neřekla.

Série zranění stála na začátku jejího sportovního konce: fyzická bolest byla nad její síly, přiznala později V sezóně 2014/15 se třicetiletá Lindsey triumfálně vrátila. Využila svůj jedinečný styl a rychlost a získávala jedno vítězství za druhým. Když 19. ledna 2015 v Cortině zaznamenala 63. vítězství v kariéře ve SP, posunula se před legendární Anne-Marie Moserovou-Pröllovou jako nejúspěšnější lyžařka v historii soutěže. Sezónu zakončila převzetím malých křišťálových glóbů ve sjezdu a super-G, čímž rozšířila svou sbírku velkých i malých glóbů na rekordních 19. Následovala ještě úspěšnější sezóna 2015/16. Lindsey získala devět vítězství, včetně 38. vítězství ve sjezdu, čímž překonala další starý rekord Moserové-Pröllové. Právě ve sjezdu získala Lindsey dvacátý křišťálový glóbus, ačkoli její naděje na zisk další celkové koruny SP skončily, když v super-G v Söldenu upadla a utrpěla vlasovou zlomeninu v levém koleni, čímž předčasně ukončila sezónu.

Lindsey a Ingemar Stenmark na samém konci kariéry v únoru 2019 v Åre „Vyhrála jsem devět závodů SP, vytvořila jsem nový rekord v počtu vítězství ve sjezdu a pódiových umístění v super-G a získala jsem více křišťálových glóbů než kterýkoli jiný lyžař, ať už muž nebo žena,“ uvedla tehdy. „Přestat nebylo snadné rozhodnutí, ale mohla jsem si ještě více ublížit a ohrozit svou budoucnost. Vzhledem k tomu, že za pár let mě čekají olympijské hry v Koreji, nechci riskovat.“

Končit se má na vrcholu

Lindsey Vonn si prožila nové trable s dalším zraněním, když si v listopadu 2016 při tréninku zlo-

mila pravou ruku, přesto se brzy vrátila a v únoru 2017 získala ve Svatém Mořici svou sedmou medaili z MS – bronz ze sjezdu – a poté zvýšila počet vítězství ve SP v kariéře na 82. Na ZOH 2018 v Pchjongčchangu získala bronz ve sjezdu, což byla její třetí olympijská medaile. Ve svých 34 letech usilovala o další rekord, který byl kdysi považován za nepřekonatelný: Ingemara Stenmarka, jenž vyhrál 86 závodů SP. K tomuto milníku jí scházely pouhé čtyři výhry, ale nenasytná Američanka ještě nemínila svou neuvěřitelnou kariéru, vzdor nepřeberně zraněním, končit.

Jenže osud tomu chtěl jinak, když v listopadu 2018 utrpěla poslední ze série zranění kolena. K závodění se vrátila v lednu na SP v Cortině, kde přiznala, že fyzická bolest byla nad její síly. Právě tam oznámila svůj záměr ukončit kariéru v únoru 2019 po MS v Åre. Poté, co v Åre vypadla ze super-G po dalším strašidelném pádu do sítí, získala svou osmou medaili na MS, bronz ve sjezdu, čímž se stala první ženou, jež brala medaili na šesti různých MS. Drží rekordních 20 křišťálových glóbů a 43 vítězství ve sjezdu. Jejím vrcholným úspěchem však podle vlastních slov zůstává zlato ze sjezdu ze ZOH 2010 ve Vancouveru.

Když Lindsey v roce 2018 lyžovala na svých čtvrtých a posledních ZOH v Jižní Koreji, její rodina za ní musela pokaždé dojíždět do hor ze Soulu tři hodiny vlakem. Jejich zážitky z předešlých olympiád nebyly o moc přívětivější. Když se tedy zapojila do kandidatury na pořádání ZOH 2034 v Salt Lake City, měla čerstvě penzionovaná závodnice jasný cíl: usnadnit život rodinám sportovců. Letos v létě přidělil MOV hry hlavnímu městu Utahu, které bude mít podle Lindsey k dispozici rodinnou vesnici pro ubytování, dopravu, prodej vstupenek, překladatelské služby a další logistickou pomoc: „Nikdy předtím se to na olympiádách nedělalo. Budeme se starat o rodiny, nejen o sportovce.“ Lindsey nyní žije v severním Utahu a doufá, že se zde budou hostující sportovci a jejich blízcí cítit jako doma. Organizátoři her plánují ubytovat sportovce a jejich nejbližší rodinné příslušníky v kampusu Utažské univerzity nacházející se jen 4 km od centra SLC. „To byl jeden z našich nejsilnějších bodů kandidatury, že rodinná vesnice bude hned vedle normální vesnice sportovců,“ prozrazuje Vonn.

bude to znamenat pozoruhodný posun oproti několika posledním zimním hrám, jež překračovaly rozpočty o miliardy. Pořadatelé si pochvalují, že vytvořili jeden z nejkompaktnějších plánů v historii OH, protože všechna plánovaná sportoviště jsou vzdálena do jedné hodiny jízdy od vesnic pro sportovce a rodiny. Jejich plán nevyžaduje žádnou novou trvalou výstavbu; všech 13 sportovišť již existuje a každé z nich hrálo svou roli při prvním hostování města na ZOH 2002. Těsná provázanost her znamená výrazné zlepšení pro sportovce, pro které bylo často obtížné trávit čas s rodinou a sledovat týmové kolegy při soutěžích v jiných sportech, zatímco sami cestovali daleko na své vlastní akce.

Pod psychickým tlakem

Zvenčí je snadné Lindsey Vonn mytologizovat. Na první pohled lze číst její kariéru jako epos: pilná hrdinka mění neúspěchy v příslovečné zlato a nachází celosvětový úspěch. Když se však podíváte za vavříny a rekordy, naznáte, že Lindsey vypráví hluboce lidsky. Její výzvy na sněhu blednou v porovnání s těmi, kterým čelila v soukromí.

Adrenalin je něco, co mě živí, potřebuji ho. Miluji ho. Je to to, co mě žene kupředu. Projekt, za nímž stojí osobně Lindsey Vonn a sedminásobný paralympionik Chris Waddell, bude financován sponzory, což znamená, že nemá zatížit celkové náklady na hry ve výši téměř 4 miliard dolarů, které organizátoři vyčlenili. Olympiády jsou proslulé nadměrnými výdaji a také tím, že je obtížné sledovat, jak se peníze vynakládají; pokud se v SLC podaří přiblížit tomuto odhadu,

Sama přiznává, že cesta zpět po zraněních byla pokaždé dlouhá a „desetkrát těžší“ než příprava na její významná lyžařská vítězství. Prodělala částečnou náhradu kolene, může lyžovat už jen rekreačně, ale ničeho v kariéře nelituje a zdá se, že vyrovnaně přijímá bolesti, které ji stále sužují – a jedním dechem uznává, že emocionální stres na sportovce, jako je ona, doléhá víc než jakákoli fyzická bolest.

„Myslím, že psychický tlak na sportovce je mnohem náročnější než ten fyzický. Jako sportovci jsme vždy ve skvělé formě. Těžko bych hledala závodníka, který by nebyl v nejlepší fyzické kondici. Ale myslím, že právě psychický aspekt všechno mění. Každý je pod tlakem. Avšak já cítím, že tlak je výsadou. Pokud tlak využijete ve svůj prospěch, může být obrovskou hnací silou. Je ale snadné nechat se jím ovládnout. Zvlášť teď, když tu jsou sociální média: když jsem v roce 2010 vyhrála ve Vancouveru, Facebook teprve nabýval na popularitě a myslím, že jsem nečelila takové kritice jako sportovci nyní. Množství tlaku, kterému jsou sportovci vystaveni, je neuvěřitelné.“ foto: Red bull

foto: Head

Lepší olympiáda pro všechny

„Žádný sportovec nemůže říct, že se během olympiády nepodívá na svá sociální média – každý se podívá. A stačí jeden zlý komentář, který si přečtete a který se vám bude v hlavě přehrávat pořád dokola – mně se to stalo už mnohokrát. Je těžké ten šum zablokovat. A pro teenagery je to ještě těžší. Je těžké naučit sedmnáctiletého kluka, který jede na olympiádu, aby se od toho oddělil. Já jsem měla deprese a nikdy jsem to nikomu neřekla, dokud mi nebylo dvacet… protože jsem neměla žádné nástroje, žádného průvodce, nikdo mi nepomáhal. Byla jsem jen teenager, který se snažil přijít na svou cestu životem a zároveň se snažil být profesionálním sportovcem.“

foto: Red bull

22 story osobnost

Kultura stigmatizace vytváří živnou půdu pro duševní nemoci typu deprese a úzkosti; jejich zákeřnost často brání lidem vyhledat pomoc. To byl zjevně i případ Lindsey Vonn, která vzpomíná, jak se kvůli svým potížím cítila nejistě: „Za mých časů, když jste řekli: ‚Mám deprese', byl to obrovský projev slabosti. Nikdy jsem to nikomu neřekla, protože jsem se bála, co si o mně lidé pomyslí. Bála jsem se, že kdybych něco takového řekla, poškodilo by to můj potenciál zůstat v reprezentaci.“ Ačkoli byla tehdy na počátku svého kariérního úspěchu, cítila se izolovanější než kdykoli předtím. O duševním zdraví se téměř nemluvilo, což znamenalo, že nástroje pro zvládání deprese byly nedostupné. Protože neměla podporu zvenčí, řešila své vnitřní rozrušení tím, že se obracela do svého nitra: „Hodně času jsem trávila tím, že jsem si sama se sebou povídala prostřednictvím svého deníku a třídila si své emoce, jak jsem se s nimi vyrovnávala a jak jsem se mohla posunout dál.“ Zpočátku pro ni nebylo snadné otevřít se; vzdor obavám však cítila, že otevřenost je správné

rozhodnutí: „O duševním zdraví jsem začala mluvit v roce 2012 a nikdo o tom tehdy nemluvil – říkáte si: ‚Zničí mi to kariéru, když začnu mluvit o depresích?' Nakonec jsem se rozhodla, že je to pro mě jako pro člověka důležité. Potřebovala jsem se podělit, je to součást mé cesty.“

Pomoc zejména mladistvým

„Jsem ráda, že jsem se o to podělila, a myslím, že to pomohlo mnoha lidem, zejména dětem. To je to nejlepší – nejen díky duševnímu zdraví, ale i díky celé mé kariéře – nejpůsobivější je vidět, že mohu mít pozitivní vliv na ostatní. To pro mě udělala Picabo, když mi bylo devět let.“ V roce 2015 založila nadaci Lindsey Vonn Foundation, jejímž cílem je posílit postavení mladých žen: „Moje nadace byla jedním z největších darů, které vzešly z mých zranění. Vynechala jsem dvě sezóny za sebou, olympiádu v Soči a tehdy jsem se sama sebe ptala, jak z toho můžu udělat pozitivní věc.“ Nadace nabízí víkendové kempy a podporuje sport a vzdělávání prostřednictvím stipendií. Na seminářích se řeší témata jako sebevědomí, sociální média, finanční gramotnost a tělesná

image. Poslední jmenované téma Vonn označuje za „obrovský problém pro děti“. Nadace ve své podstatě předává lekce z jejího vlastního příběhu – konkrétně jak proměnit negativní neúspěchy v pozitivní příležitosti: „Příští rok to bude už 10 let a já jsem vděčná, že jsem v pozici, kdy můžu něco vracet. Doufám, že se nám to podaří rozvíjet, rozšiřovat a pomáhat co největšímu počtu dětí.“

foto: Red bull

Dlouho tajený vnitřní boj

Dál na plný plyn

Po ukončení závodní éry se stala kariérním chameleonem – za pouhých pět let se vyprofilovala jako investorka, autorka, podnikatelka, dokonce i dokumentaristka (filmem právě o Picabo Streetové). Mezi její pracovní aktivity patří úvazek na Harvardově univerzitě a řada významných spoluprací a ambasadorství: Range Rover, Rolex, Gucci a Head, abychom jmenovali některé. Podle Lindsey to byl adrenalin, ne obdiv, co ji drželo u sportu, a je to prvek, jenž jí v současném životě nejvíc chybí: „Adrenalin je pro mě něco jako kyslík. Nejtěžší na této další kapitole života je, že jsem se musela snažit přijít na způsob, jak najít to vzrušení

a dobrodružství bez závodění na sjezdovce.“ V roce 2022 vydala memoáry Rise (v roce 2023 přeloženo do češtiny jako Můj příběh) o své neúnavné snaze dosáhnout dokonalosti, odhalující sportovkyni poháněnou vlastní touhou soutěžit: „Adrenalin je něco, co mě živí, potřebuji ho. Miluji ho. Je to to, co mě žene kupředu. Potřebuji výzvu, něco, co mě bude tlačit. Život bez lyžařských závodů je docela nuda, abych byla upřímná.“ Vysvětluje, že lyžování pro ni bylo mentální hrou a existovalo specifické myšlení, jež jí pomáhalo vítězit: „Moje ideální rozpoložení je stejné, v jakém jsem byla, když jsem vyhrála olympijské hry; myslím, že to bylo asi nejlepší rozpoložení,

v jakém jsem kdy byla během své kariéry. Chtěla jsem být agresivní, ale zároveň klidná. Připravená a hyperaktivní, ale zároveň uvolněná. Je to takový rozpor. Člověk chce být vším tím zároveň! A co je zásadní, chce tím být pokaždé. Rutina je pro sportovce opravdu důležitá, protože se chcete snažit dostat do stejného stavu mysli. Ale je velmi těžké ji opakovat.“ Stýská se jí po závodním lyžování? „Je to těžší, než jsem čekala. Je to už pět let, co nezávodím, a uvědomila jsem si, že neexistuje nic, co by zaplnilo díru po závodech. Už nikdy nepojedu na lyžích stovkou za hodinu. Tuhle jsem se dostala na lyže do Kitzbühelu (kvůli filmování pro Redbull), což je nejtěžší mužská trať na světě. Vždycky jsem

chtěla lyžovat proti mužům, když jsem závodila, ale nikdy jsem nedostala příležitost. Znovu jsem mohla jet rychle; mohla jsem si zalyžovat na nejtěžší trati na světě a byla jsem strašně šťastná. Udělalo mi to radost až do morku kostí. Ale pak filmování skončilo a já si uvědomila: Aha, už to zase nedělám. A byla to pro mě jedna z nejhorších věcí, protože jsem dostala spršku toho, co jsem mívala – a už nemám.“ Dál se zdá být vedena stejným zápalem, s jakým dobývala sjezdovky, a stále proniká do nových oblastí – její další kroky lze jen odhadovat. Co se však zdá být jisté, je, že to bude zvládat v rekordním čase. Jak sama řekla: „Taková už prostě jsem – vždycky šlapu na plyn.“

Noční sjezd trati Hahnenkam: „…byla jsem strašně šťastná. Udělalo mi to radost až do morku kostí…“

foto: Imago

24 world cup Černé dny Světového poháru

Na legendární trati v Kitzbühelu dokázal David Poisson atakovat nejlepší, byť tam dosáhl jen na bramborovou medaili text: Michaela Kratochvílová

Au revoir, Caillou Tenký led rizika se prolomil Přátelský, vždy dobře naladěný a připravený pomoci. Prostě správný týpek a jedna z nejpopulárnějších postav mezi závodníky bílého cirkusu. Ale také bronzový medailista z mistrovství světa. V osobní rovině už rok a půl táta od rodiny. Říkali mu Caillou, to francouzsky znamená „oblázek“, ale především jde o odkaz na tamější populární animovaný seriál o malém chlapci, který nadšeně poznává svět kolem sebe. Ten svět pro Davida Poissona přestal existovat jednoho podzimního dne v Nakisce.

kipa současných i někdejších hvězd Světového poháru v alpském lyžování je nabitá příběhy o zázračných dětech, kterým stačilo jednou připnout lyže na nohy, aby vzápětí sjížděly bez mrknutí oka obávané svahy, vyžívaly se v rychlosti a vítězily v prvních závodech. Začátky Davida Poissona byly

ovšem zcela z jiného soudku, a to přesto, že jej z porodnice v Annecy po jeho narození 31. března 1982 rodiče odvezli rovnou do městečka Peisey-Nancroix v Savojských Alpách. To se nachází uprostřed ohromného komplexu Paradiski, který spojuje obří areály Les Arcs a La Plagne.

Bez školy to nepůjde

Lyžování se mu samozřejmě zalíbilo a chtěl chodit do klubu jako všichni jeho přátelé, avšak mělo to háček. „Protože jsem nebyl tak dobrý jako ostatní, musel jsem chodit do lyžařské školy společně s turisty. Instruktor rozhodl, že pojedu jako poslední – přece jen jsem lyžoval lépe

než všichni ti turisté – a budu kontrolovat, aby skupina zůstala pohromadě. Jenže jsem spadl a skupinu ztratil z očí. To byla fatální rána pro mou pýchu, a tak jsem z hodiny utekl,“ vzpomínal později na své začátky. Přes úvodní nesnáze David Poisson na rychlá prkénka a bílé svahy nezanevřel. Jak by to také bylo možné, když okolo jezdil doslova každý včetně jeho rodiny a láska k horám jej tak obklopovala ze všech stran. Když už se jednou pro něco rozhodl, dokázal si za svým jít krůček po krůčku s buldočím odhodláním. A tak si časem splnil i přání závodit jako kamarádi za domovský Ski Club Peisey Vallandry.

foto: Imago

Vystartoval vrtulník, ale když záchranáři dorazili na místo, ihned jej odvolali. Nebylo nad čím váhat, okolnosti byly krutě jasné.

„Moje první vzpomínka na závody je z doby, kdy mi bylo asi deset nebo jedenáct let a jel jsem super-G ve Val d’Isère. Když jsem dorazil do cíle, nikde jsem neviděl svůj výsledný čas. To mě ale nijak zvlášť nevzrušovalo, prostě jsem se posadil opodál a pustil se do svého sendviče, když vtom mě volali na pódium. Skončil jsem třetí! Hodil jsem sendvič po bratrovi a rychle si běžel převzít cenu. A když jsem se vrátil, můj sendvič zmizel!“ popisoval pro web Salomonu pozdější specialista na rychlostní disciplíny svůj první úspěch.

Vzhůru za hranice

Právě se značkou, která se také nacházela v těsném sousedství jeho vesnice, byl spjatý od svého vstupu do francouzského týmu po celých dvacet let kariéry. Do závodů pod hlavičkou Mezinárodní lyžařské federace začal pravidelně naskakovat od 17. prosince 1997, kdy si sjel

premiérově obří slalom FIS v Les Orres, přičemž skončil pětaosmdesátý. A dlouho to nevypadalo na žádný velký průlom. Po několik let objížděl FIS závody a národní mistrovství, zřídka se dostal mezi nejlepší – jako třeba třetím místem v super-G v domácích střediscích Val d’Isère a Peyragudes nebo šestým ze stejné disciplíny na Štrbském Plesu v sezóně 1999. Co začalo být trenérům brzy jasné, byla skutečnost, že tenhle chlapík se nenarodil pro technické disciplíny, ale tíhne k těm rychlostním. Na mistrovství světa juniorů 2001 ve Verbier, kam byl vybrán mimo jiné spolu s Johanem Clareym a Gauthierem de Tessières obsadil solidní jedenácté místo ve sjezdu a desáté v super-G. O rok později poprvé při super-G a dvou sjezdech v italském Tarvisiu nahlédl do Evropského poháru. Účel byl jasný – na stejné trati se měl jet juniorský šampionát

a David Poisson byl opět ve výběru země galského kohouta. Na stupně vítězů to sice nevyšlo, ale i tak zapsal sedmé místo v super-G, šestnácté ve sjezdu, patnácté v kombinaci a k tomu šestatřicáté v početně velice silně zastoupeném slalomu. Zaujal a přišly další starty v Evropském poháru, sezónu 2004 už v něm odjezdil kompletně. Při sjezdu ve Svatém Antonu přišel 14. února toho roku debut ve Světovém poháru a první body za 29. místo, stejnou disciplínu si vyzkoušel ten rok na nejvyšší úrovni ještě v Kvitfjellu, tam naopak z 31. pozice těsně na body nedosáhl. Radoval se ovšem v Evropě, když dojel třetí v super-G v Sierra Nevadě. Pro mnohé bylo překvapením, když byl do sezóny 2005 vybraný do francouzského reprezentačního A týmu. Občas se objevil mezi nejlepší třicítkou, většinou však zůstával mimo bodované posty. Trenéři si ale stáli za svým a Caillou se jim za důvěru odvděčil, když na únorovém mistrovství světa v Bormiu devátými místy v super-G a sjezdu zapsal nejlepší francouzský výsledek v rychlostních disciplínách.

Z nuly na sto

Jenže pak přišel podzim a při slibném začátku přípravy v Chile pád a těžké zranění kolena, které jej připravilo o celý ročník, a tedy i olympiádu v Turíně. Návrat byl vše, jen ne jednoduchý. Ve svěťáku z toho body nekoukaly, množily se závody, kde za jménem Davida Poissona svítila černé na bílém zlověstná zkratka DNF – nedokončil.

On ale nepostrádal pevnou vůli. Na čas se stáhl do nižších soutěží, aby se za rok vrátil silnější. Ve Světovém poháru po mírnějším začátku dokázal stabilně bodovat. V trénincích dojel párkrát i mezi nejlepšími třemi. Deváté místo z Kitzbühelu v lednu 2009 mu vyneslo nominaci na domácí mistrovství ve Val d’Isère, ale tím se protrápil, když v super-G dojel po chybě z úvodu tratě 34. a sjezd nedokončil. Nadcházející sezóna byla ve znamení touhy splnit si olympijský sen. Caillou opět neměl nominaci jistou, výkony byly jako na houpačce. Osmé místo z Beaver Creeku a čtvrté z Bormia nakonec rozhodly, že na olympiádu do Vancouveru pojede. A on opět dokázal načasovat formu na velkou událost. Ve sjezdu se umístil na sedmém místě, na vítěze ztratil 51 setin. Ale ta sestava před ním! Ve Whistleru zvítězil Didier Defago následovaný Akselem Lundem Svindalem, Bode Millerem, Mariem Scheiberem, Erikem Guayem a konečně Didierem Cuchem – to už je solidní sestava lyžařských legend. Turbulentní kariéra pokračovala. Prosinec dalšího roku přinesl pád. Doslova. Při nájezdu na slavné Velbloudí hrby na Saslongu ve Val Gardeně ztratil David Poisson rovnováhu, prolétl se osmdesát metrů vzduchem a dopadl zády na ledový svah. Měsíc byl mimo kopce a pak se vracel jen velmi opatrně. A to měl být ten rok s Adrienem Théaux a Johanem Clareym lídrem pro mistrovství světa v Garmisch-Partenkirchenu.

foto: Imago

26 world cup Černé dny Světového poháru

Tak si holt na svůj velký moment počkal další dva roky. Čtvrté místo z legendárního Hahnenkammu mu dodalo tolik potřebné sebevědomí. A na mistrovství světa 2013 ve Schladmingu to ve sjezdu přetavil ve třetí místo za Akselem Lundem Svindalem a Dominikem Parisem. Roky nenápadné, leč o to houževnatější práce se konečně zúročily. Do svého domova v horách přivezl konečně cenný kov z velké akce a vítaly ho nadšené zástupy. Na stupně vítězů ve Světovém poháru to dotáhl poprvé a naposledy o dva roky později, to když se radoval ve sjezdu v Santa Caterině na sjezdovce pojmenované Deborah Compagnoni po slavné italské šampionce. Někdy byl blízko, jindy zase přišel propad do druhé či třetí desítky nebo i na chvost startovního pole. Ta láska k lyžím, energie, co se vlévá do žil s prvním odpichem nahoře na kopci, adrenalin a chuť ještě něco dokázat, ho ale neopouštěly.

Osudný svah v Nakisce

A tak stál 13. listopadu 2017 v Nakisce při sjezdovém tréninku na kopci, kde se jela olympiáda v Calgary v roce 1988. Tamější trať, první z olympijských, které designovala švýcarská legenda Bernhard Russi, nebyla považovaná za příliš náročnou. David Poisson byl v nejširším místě pisty, když ztratil lyži. Současně se mu zařízla vnější hrana té druhé a on upadl. „Krátce před cílem v rychlosti asi 100 km/h upadl a vystřelilo jej to skrze dvě takzvané ochranné sítě typu B do lesa. Tam podle všeho prakticky na přímo narazil do stromu. Záchranný tým se poté bezúspěšně pokoušel přivést Davida zpět k životu,“ citoval rakouský deník Kleine Zeitung očitého svědka, který je dlouhodobě členem karavany bílého cirkusu, nicméně přál si zůstat v anonymitě. Vystartoval vrtulník, ale když záchranáři dorazili na místo, ihned jej odvolali. Nebylo nad čím váhat, okolnosti byly krutě jasné – francouzští sjezdaři a lyžařský svět

Jeden z vícero pádů Davida Poissona, 28. ledna 2017 při sjezdu Světového poháru v Ga-Pa spolu s nimi ztratili kolegu, kamaráda, mentora. Caillou v záblesku pár vteřin zmizel navždy, zanechal po sobě manželku Annu a rok a půl starého syna Léa.

Všichni za Davida

Francouzská reprezentace hned druhý den ráno odcestovala do asi hodinu vzdáleného Banffu a řešilo se, co bude dál. Za pár dní čekal rychlostní specialisty start sezóny v Lake Louise, ovšem na závody nikdo neměl pomyšlení. Svaz členům národního týmu okamžitě zajistil psychologickou péči a trenéři se rozhodli ponechat rozhodnutí na každém ze závodníků. Sjezdaře v jejich exilu zastihl dopis od matky Davida Poissona Jeanette, která se musela vypořádat se smrtí syna jen dva týdny poté, co boj s rakovinou prohrál její manžel Manu. Ve svém vzkazu dala týmu volnou ruku závodit, bude-li chtít, se slovy, že dobře ví, kolik námahy stojí trénink, a že ona ani její syn by nechtěli, aby vynaložené úsilí přišlo vniveč. Ve středu 22. listopadu se v Lake Louise na břehu stejnojmenného jezera sešla smutná společnost. Sjezdaři a jejich technické týmy se shromáždili

kolem zapáleného ohně, vedle nějž stál portrét zesnulého lyžaře. „Všichni máme dnes zlomená srdce,“ pronesla mediální koordinátorka Mezinárodní lyžařské federace Sophie Clivaz, jež spolu s tiskovým mluvčím rakouského svazu Markusem Aichnerem poctu organizovala. „Moc děkuji všem za účast. Byl to výjimečný okamžik, ještě jednou si všichni společně vzpomenout na Davida,“ nechal se slyšet závodní ředitel FIS Markus Waldner. Caillouovi reprezentační kolegové se nakonec rozhodli nastoupit – na jeho počest. Trať byla po tragické události zmírněna... Adrien Théaux předal svou tradiční úlohu mluvčího závodníků Matthiasi Mayerovi, stále byl v šoku. Sjezdaři se o závodním víkendu spouštěli jeden za druhým ze startovní budky s černou stužkou a pak nastal čas se posunout na další štaci. A pátrat konečně po příčinách.

Proč?

Debaty o bezpečnosti rozvířil článek švýcarského deníku Blick, který uváděl, že švýcarský národní tým, který se na osudném svahu nacházel ve stejný okamžik jako

jakmile jednou dostaneš strach, musíš hned skončit. Jinak jsi na nejlepší cestě, aby se ti skutečně něco stalo. Francouzi, údajně kvůli nedostatečným bezpečnostním opatřením nejprve nechtěl ke sjezdovému tréninku vůbec nastoupit a posléze odmítl pokračovat. Německý Sport 1 zase citoval „zahraničního funkcionáře“ nacházejícího se toho času se svým týmem v Copper Mountain v USA, jenž nedostatečná opatření potvrdil: „A vím z vlastní zkušenosti, že co se týče bezpečnosti, je situace v Nakisce mimořádně kritická, jelikož se tam některé sítě typu B nacházejí stěží metr od hranice lesa.“ Resort Nakiska naopak v oficiálním vyjádření zdůraznil, že zodpovědnost za průběh tréninku nese výhradně francouzský tým. Vyjádření architekta trati Bernharda Russiho přinesl švýcarský Blick. „Vždy, když dojde k neštěstí, hledají se viníci. V Nakisce byly patrně pouze sítě typu B. Ovšem ani pevně ukotvená elastická síť typu A není zárukou bezpečnosti.

ledě. To se nám nyní opět jednou vyjevilo v celé své brutalitě,“ dodal Bernhard Russi. Ten rok to nemělo být jediné neštěstí, které zasáhlo vrcholové lyžování. Od smrti Davida Poissona uplynuly tři týdny, když 5. prosince v kanadském Lake Louise při sjezdu v rámci NorAm Cupu upadl sedmnáctiletý německý talent Max Burkhart. Tentokrát nepomohlo ani zajištění sítěmi typu A, mladík do nich narazil v tak nešťastném úhlu, že je hranami lyží prořízl a propadl

Na místě neštěstí Na sjezdovce Olympia v Nakisce se nacházeli i švýcarští sjezdaři, když došlo k osudnému pádu Davida Poissona. Událost jimi hluboce otřásla a ovlivnila je. Pro Patricka Künga to nebylo první neštěstí, jehož byl svědkem. Bylo mu osmnáct let, když při FIS sjezdu ve Verbier zahynul jeho dobrý kamarád a spolubydlící na cestách Werner Elmer po srážce s dobrovolníkem na trati, zatímco Küng stále čekal na start. V prosinci 2018 pak balil po sjezdu ve Val Gardeně na pokoji věci Marcu Gisinovi, který zatím po pádu bojoval v nemocnici o život. To vše se sečetlo v lednu 2019, když sám Patrick Küng utrpěl otřes mozku po pádu při tréninku ve Wengenu. „Cestou

domů mi v autě prolétlo hlavou: Vážně chceš pořád takhle pokoušet osud? Odpověď zněla ne.“ Ralph Weber pokračoval v kariéře až do letošního února, kdy oznámil, že končí a přiznal, že jej děsivý zážitek z Kanady dlouhodobě brzdil. „Když se ohlédnu zpět, je to jistě tak, že se mi smrtelný pád Davida Poissona dostal silně pod kůži. Znal jsem ho velmi dobře a měl jsem ho moc rád. Kvůli jeho nehodě na poměrně jednoduché sjezdovce v Nakisce mi naplno došlo, jak nebezpečný náš sport je. A poté, co jsem v kariéře utrpěl některé úrazy, jsem si letos musel připustit, že nejsem připravený jít do plného rizika. Ta vůle udělat o krok navíc už tam prostě nebyla.“

skrz. S rozsáhlými zraněními ve spodní části těla byl okamžitě letecky transportován do nemocnice v Calgary, kde však druhý den jejich následkům podlehl.

Není jiné cesty

Diskuze se rozjela na plné obrátky – stalo se sjezdové lyžování až příliš nebezpečným sportem? Někdejší rakouský mistr světa ve sjezdu a stávající závodní ředitel pro rychlostní disciplíny Mezinárodní lyžařské federace, Hannes Trinkl, spatřoval potíž v nedostatečném tréninku některých závodníků. Navrhoval úpravu pravidel, kdy by se každý šéftrenér reprezentace podpisem zavázal, že jeho svěřenci absolvovali před závody deset až patnáct dní sjezdového tréninku. Jenže právě trénink představuje to největší riziko, znělo oproti tomu z druhé strany. Na rozdíl od technických disciplín vyniká sjezdový trénink mimo jiné vysokou finanční náročností a není vůbec snadné jej realizovat. Jednak jsou tratě, kde se jezdí sjezdové závody Světového poháru, většinou tahákem pro návštěvníky jednotlivých středisek. Pro majitele tak je zajímavější držet je otevřené pro veřejnost, a ne je zavřít pro uskutečnění tréninku. K tomu se připojují další aspekty – úprava dané sjezdovky a právě bezpečnostní zajištění. Při závodech Světového poháru desítky dobrovolníků řadu dní dopředu natahují

kilometry sítí – například na zajištění legendárního Hahnenkammu s délkou 3 312 metrů je zapotřebí 1 700 metrů sítí typu A a dalších 13 000 metrů sítí typu B. Z logiky věci vyplývá, že pro pár dní tréninku několika závodníků žádný resort podobná opatření nepodnikne, a i kdyby se nabídl, týmy nebudou mít finanční prostředky na to, aby si mohly dovolit skiareálu za něco takového zaplatit. A tak se mimo tréninky předcházející závodům Světového poháru přistupuje na kompromis. Jezdí se tam, kde je možnost, což často znamená místa bez sítí typu A. Jak jsme si ovšem připomněli, ani ty nezabránily úrazu Silvana Beltramettiho, smrti Maxe Burkharta nebo děsivému pádu Nicole Schmidhofer ve Val d’Isère, který jako zázrakem neskončil další katastrofou, když Rakušanka rovněž skončila za rozříznutou sítí v lese. Jakkoliv mohou znít slova Bernharda Russiho nevlídně a snad i nemístně – rychlostní disciplíny alpského lyžování byly, jsou a vždy budou chůzí po tenkém ledě na samé hranici rizika a mnohdy i za ní. To si uvědomují i sami závodníci. „Jakmile jednou dostaneš strach, musíš hned skončit. Jinak jsi na nejlepší cestě, aby se ti skutečně něco stalo,“ zní známé pravidlo. Bohužel, někdy může dojít k tragédii i bez toho – to, když štěstí zrovna lyžuje na jiném svahu. foto: Imago

Pokud do ní někdo narazí v nepříznivém úhlu v rychlosti 100 km/h, může být na místě mrtvý. A Silvanu Beltramettimu nepomohla ani síť typu A,“ uvažovala švýcarská legenda. Její slova se bohužel měla brzy opět potvrdit. „Davida Poissona jsem samozřejmě znal. A dokonce dobře. Je to tragédie. Vůbec nevím, jestli to smím říct. Ale Poisson už měl za sebou řadu ošklivých pádů. To pochopitelně zvyšuje riziko, že to jednou skončí dramaticky. A na rovinu: Sjezd je chůze po tenkém

28 world cup

text: Michaela Kratochvílová foto: Jan Farrell

Smíření se strachem Ambasador rychlého lyžování Jan Farrell

Anglicko-česko-španělský lyžař? Ano, přesně to je Jan Farrell, speedskier, kterému podle vlastních slov za mnohé vděčí i úřadující český rekordman Radim Palán. Milovník motorsportu a koček sídlící v Madridu je totiž pověstný svou precizností, a tak si krůček po krůčku prošlapává cestu k vyšší rychlosti a vychytávkám, které mu to usnadní. O své know-how se pak neváhá dělit s členy českého týmu.

ak jde dohromady kombinace Velká Británie, Česká republika, Španělsko a lyže? Jde to dohromady se mnou, to jsem já. Narodil jsem se v Anglii, máma je Češka, táta Angličan a bydlím celý život ve Španělsku. A nám všem se líbí lyžování, takže je to jednoduché. Naučil jsem se jezdit hlavně ve Španělsku, ale začal jsem už předtím v Anglii, když mi byly dva roky, v Lake District. Musím moc poděkovat

rodičům, že ve mně vzbudili lásku k horám, lyžím a sněhu. Vše, co jsem celé roky až do dneška dělal, bylo, abych byl co nejdéle na sněhu. Jaký máš vztah k jednotlivým zemím, s nimiž jsi spojený? Vždy říkám, že záleží na dni nebo na tom, s kým mluvím, jestli jsem Čech, Angličan či Španěl. Faktem je, že v Čechách jsem třeba nikdy nebydlel, ale cítím se tam hodně

doma a s každou návštěvou mě přitahuje Česká republika, Praha i tamější venkov víc a víc. Dřív jsem trávíval celé léto v Křečovicích pod Troskami mezi Turnovem a Jičínem. Je to malinká vesnička, kde máme rodinnou chalupu, tam jsem pobýval v mládí v létě s bratranci a sestřenicí, což ze mě asi udělalo Čecha.

Vše, co jsem celé roky až do dneška dělal, bylo, abych byl co nejdéle na sněhu.

Musím se zeptat – jak ses ty na Pyrenejském poloostrově dostal ke speedskiingu? Předtím jsem dělal po Španělsku alpské závody a skikros, odtamtud také znám Radima (Palána). Až speedski je pro mě ale úplně přirozeným způsobem lyžování. Pamatuju si dodnes, jak jsem se v pěti letech pustil dolů ze sjezdovky po své první hodině lyžování v Gavarnie ve Francii. Byla to nějaká zelená, ale já si do dneška pamatuju ten úžas z rychlosti a jak jsem chtěl víc a víc. Od té doby – asi jako to mají všechny děti – jsem měl a mám rád rychlost. Ono dokonce první závody v historii lyžování v roce 1850 v USA byly speedski. Bylo to v oblasti, kde těžili zlato (pozn. Gold Mountain, dnešní Eureka Peak ve státu Kalifornie), a pořádali long board races. To byly vlastně speedski, měli na to šestimetrové lyže! Myslím si, že je to pro každého, něco jako běhání – to také každý umíme, avšak jen pár lidí běží stovku na olympiádě. Stejně tak i když jsem jezdil jiné závody, pořád jsem

měl v hlavě, jaké by bylo pustit se rovně z kopce. Tak jsem v té disciplíně pak závodil deset let ve Světovém poháru.

toho dávají… Podmínky jsou fantastické, výborné jídlo, fajn lidi. A závod, co dělají pro nás, je taky skvělý.

Mluvíš o svých začátcích v Pyrenejích, což je pro Čechy poměrně neznámá destinace. Jak bys tamější hory představil našim čtenářům? Myslím, že se nabízí srovnání s Alpami, jsou tam podobná střediska, liší se možná charakter vesnic, ovšem hory se podobají hodně – prudkostí, výškou… Lyžuje se samozřejmě na vyšších úrovních než v Alpách, protože pod 1 700 metrů tady nemáme sníh. Vleky možná v Pyrenejích nejsou tak moderní jako v některých rakouských střediscích, ale zase je fakt, že se ve Španělsku skvěle najíte, takže doporučuji. Rozhodně za návštěvu stojí Andorra, je to nejlepší místo, kde v Pyrenejích lyžovat. Moje oblíbené středisko je Grandvalira a občas tam potkávám Čechy. Andorra si pozornost zaslouží i za promo, co místní dělají své zemi, kolik energie do

Kde všude ses s lyžováním podíval? Máš oblíbený závodní areál? Byl jsem asi šestkrát v Kanadě v Sun Peaks, to je takový mini Disneyland na lyžích. Severoamerické lyžování je komerční, ale je zajímavé. Je tam jiný, suchý sníh, a když ho napadne hodně, ten prašan je dokonalý. Pak jsem byl hodně ve Francii ve Varsu, to je naše Mekka pro rekordy. Hodně se mi líbilo ve Švýcarsku ve Verbier, ale ledovec bohužel taje a už tam nemůžeme pár let jezdit. Byl to nesmírně prudký kopec v zajímavé výšce, start byl nějakých 3 400 metrů na Mont Fort. Na start jsme tam jezdili v obrovských ledových boulích s lyžemi na zádech, a to bylo o hodně nebezpečnější než závod. Což se někdy ve Varsu stává taky, když je hodně měkký sníh. Ve Švédsku mám rád Idre Fjäll, tam jsem závodil každý rok. Mají to dobře zorganizované,

30 world cup

V rámci četných zkoušek vybavení testoval Jan Farrell i airbag. Ten přitom speedskieři běžně nepoužívají je to malinký kopec, ale nejprudší rolbovaná sjezdovka na světě – má 120 %, tedy 50°. Je to tam hodně o psychologii, protože jak se jede přes vrchol seshora, člověk musí věřit, že za tou hranou něco je. A ještě menší sjezdovka, možná moje oblíbené místo z hlediska hor, je malinkaté středisko Salla ve Finsku. Jejich slogan je „In the middle of nowhere“, což sedí, tam vážně nic není. Jen pár budov, o hodně víc kopců a sobů než lidí, ale ti jsou příjemní, a opravdu extrémní klimatické podmínky. Závodíme obvykle v –30 °C, někdy v noci. V Salle jsem zažil dvakrát polární záři. I přes den, jak je tam málo světla, si připadáte jak na konci světa. Sice jsi ukončil kariéru, přesto jsme tě mohli loni vidět závodit ve Varsu. Znamená to, že jsi ta vrátka nezavřel definitivně? Teď si lyžuju pro zábavu jako amatér, a když do toho přijde nějaký závod, tak si ho rád sjedu. Když něco dělám, tak je to na 100 %, a já nechtěl dělat Světový pohár

na míň. Teď se okolnosti trochu změnily a začalo mě znovu bavit lyžování, hlavně s dcerami. Jedu na hory a užívám si to. Když jsem závodil, byl jsem hodně zaměřený na výkon. Špatné to nebylo, taky jsem se bavil, ale je to jiné než svoboda, kdy si člověk vezme na svah jeden pár lyží, nemá batoh… Vždy jsem k tomu všemu ještě filmoval, protože jsem dělal veškeré záznamy ze Světového poháru, to byla další velká zodpovědnost. Psal jsem scénáře k videím, co jsme produkovali, byl jsem moderátor, komentátor… A teď nemám na bedrech nic, jsem na svahu, když chci, můžu se zdokonalovat, zkoušet si různé cviky, když jdu lyžovat s dcerami. Závod loni ve Varsu byl pro zábavu, a když se do nějakého pustím letos, bude to stejně. Z hlediska psychologie sportu výkon, když člověk hledá zábavu a má za sebou přípravu, rozhodně není horší, než když člověk má v hlavě výsledek, potřebu získat body a tlak soutěžení.

Zkusil jsem na startu všechno – mluvit s ostatními, nemluvit s nimi, pustit si hudbu, soustředit se na pád, co jsem měl, nemyslet na něj… Výsledek byl vždy stejný – dál jsem se bál. V kariéře jsi zažil to, co nechce nikdo – pád ve vysoké rychlosti. Jaká byla tvoje cesta zpět, jak jsi dokázal potlačit strach a vrátit se na start? Tohle bude dlouhá odpověď! Spadl jsem v rychlosti 217 km/h a měl jsem popáleniny druhého stupně, naštěstí nic zásadního, abych nemohl druhý den závodit. Sebemotivace a sebeovládání tě v takové chvíli postaví zpět na nohy, protože víš, že se nic tak vážného nestalo, jen tě trošku bolí tělo. Racionálně jsem se vrátil a nic se nezměnilo,

problém však představovalo podvědomí, to nefungovalo dobře – bál jsem se. Bál jsem se spadnout znovu, bál jsem se při sjezdu a bál jsem se na startu. Tím pádem jsem neměl dobré výsledky, protože jsem se bránil rychlosti. Bylo to vidět z mé pozice, byl jsem trochu výš, víc na patkách, což je nejen pomalejší, ale i nebezpečnější. Bylo to trochu, jako když lyžuješ v mlze a jsi víc na patkách, čímž ovládáš míň lyže. Považuji se za hodně sebevědomého člověka, ale to mně moc nepomohlo. Musel jsem se nakopnout a rozhodl se dát znovu dohromady.

Zkusil jsem na startu všechno – mluvit s ostatními, nemluvit s nimi, pustit si hudbu, soustředit se na pád, co jsem měl, nemyslet na něj… Výsledek byl vždy stejný – dál jsem se bál. Takto jsem bojoval celou sezónu, než jsem se dal do týmu s Ricardem De La Vega, univerzitním profesorem a jedním z předních španělských sportovních psychologů. Je to neskutečný člověk, postupovali jsme vyloženě vědecky a zjišťovali, jak jako člověk funguju v extrémních situacích. Postupně jsme dospěli k tomu, že to, že se bojím při lyžování, v podstatě nelze odbourat. Je to něco, co jsem měl nastálo v těle, a bylo třeba akceptovat, že se budu bát. To důležité, co jsem si z toho vzal, je, že když se něčeho bojíš, nejhorší je ta chvíle před tím, než dostaneš strach. Když jsi třeba na startu při svěťáku, potřebuješ mluvit na přednášce před tisíci lidmi nebo máš interview v televizi – to jsou momenty, kdy se dopředu bojíš, že se budeš bát. A je lepší akceptovat, že se budeš bát, než se toho děsit předem. To mi pomohlo, říct si: „No dobře, Janíku. Tak půjdeš na start a budeš se bát, že tě čeká skok 400 metrů do propasti.“ Protože ona to je vlastně tak prudká hora, kde ti mozek logicky říká, že bys tam neměl jezdit. Důležité je uvědomit si, že když se člověk bojí, tak se nic neděje. Je to trochu nepříjemné, proto tu emoci nechceme mít. Současně to není něco, co jde jen tak odbourat, protože nejsme psychopati, alespoň většina z nás! Proto je se silnými emocemi nutné pracovat, smířit se, že se tam budu bát, a jedem. Jak se připravuješ na závody? Měl jsi možnost využít větší tým, nebo jsi byl odkázaný sám na sebe? Měl jsem to hodně podobné jako Češi ze začátku. Je to menší disciplína, byť hodně zajímavá z hlediska propagace. Já jsem zkraje neměl podporu nikoho

a vše jsem vybudoval z toho, že jsem dával, dával, dával. Fotky, videa, všechno zadarmo všem – Atomicu, britské federaci, až mě začali podporovat. S Atomicem jsem si vybudoval krásný vztah, jaký snad neměl ani Simone Origone, dokonce pak vyráběli lyže podle mých požadavků. On měl podporu, ale já jsem jim podával feedback o jejich produktech. Takhle v principu funguje život, je třeba dřít, a když člověk skutečně pracuje tvrdě, tak v některých případech naváže zajímavé profesionální vztahy.

Takhle v principu funguje život, je třeba dřít, a když člověk skutečně pracuje tvrdě, tak v některých případech naváže zajímavé profesionální vztahy.

Jak s hranami, mazáním a péčí o lyže? To všechno bylo na tobě, nebo jsi měl někoho k ruce? S hranami je to zajímavé. Když má člověk kulaté hrany, je v testování třeba o kilometr nebo dva rychlejší, ale neovládá lyže. S ostřejšími hranami lyže ovládá, ale zase je pomalejší. Každopádně jsem měl v posledních pěti, šesti letech vždy servisáka. Rád si lyže mažu a starám se o ně, ale jednak jsou lidé, co to dovedou lépe než já, a ani časově bych to nedával. Hned po závodu jsem natáčel, dirigoval a přednášel a pak pracoval na dálku, večer jsme plánovali další den a editovali předchozí... Jak se rozvinula tvoje spolupráce s Čechy? To bylo hlavně díky Radku Čermákovi. Na prvním závodě v roce 2011 jsem byl jako Brit a nikoho tam neznal. Český tým mě hned přijal, bylo jedno, že jsem Španěl nebo že jedu za Velkou Británii, hned jsem se cítil jako člen rodiny. Jako takovému mi pomáhali, já na oplátku jim, někdy mi mazali lyže, když jsem nemohl nebo jsem ještě neměl tu znalost. Dali jsme se dohromady a bylo to krásných deset let. Těší mě, že jsem mohl předat své zkušenosti a že třeba teď má Radim moje nejlepší lyže. Já jich

v průběhu celé té doby testoval třeba padesát párů a tyhle byly nejrychlejší, to jen tak někdo neměl přístup k takovému materiálu, testovanému rok po roce, a o který bylo dobře postaráno. Navíc jsem se stále snažil vymýšlet nějaké zlepšováky, na lyže, helmu, techniku, ale i třeba, jak se dostávat na start. To je moje filozofie, zlepšovat všechno o jedno procento, a když se to pak sejde, udělá to velký rozdíl. Já měl navíc vždy málo času, na konci dvanáct prací, rodinu… Tak jsem se snažil to málo času na lyžích využít na maximum, optimalizovat.

32 české lyžování

text: ALEš SUK FOTO: Archiv Autora

100 let od mistrovství světa v Janských Lázních

Sezóna následující – 2024/25 – je pro náš bílý sport významná; před stoletím od 12. do 15. února 1925 pořádal Svaz lyžařů republiky československé XXX. mezinárodní závody SL, koncipované coby Rendez–vous neboli Středoevropské mezinárodní závody lyžařské.

Klimatická brynda při mistrovství humorně prosvítá z rozhovoru na občerstvovací stanici. Obsluha se ptá projíždějícího závodníka: „Chcete čaj, citron, sušenku, švestky, mléko, pomeranč?“ „Sníh!“ zní odpověď a borec se dál brodí vodou

a kongresu FIS byly tyto závody prohlášeny zpětně za mistrovství světa v lyžování, obdržely pořadové číslo II. A praxe dodnes užívaná, že v době ZOH je to zároveň MS, což před stoletím byly o rok dříve – 1924 zimní olympijské hry v Chamonix. Účast v Janských Lázních potvrdili Poláci, Rumuni, Italové, Jugoslávci, Rakušané (oba svazy), Němci, Norové a svazy československé – SL a HDW. Závodilo se na distancích 18 a 50 km, ve skoku a v závodě sdruženém. Tehdy uznávaná královská disciplína – závod sdružený, dnes kombinace, kdy vítěz býval bezodkladně prohlášen mistrem lyžařem, s nadsázkou králem bílé stopy, obdržel v Janských Lázních za vítězství křišťálový pohár prezidenta republiky – T. G. Masaryka (dnes je vystaven v expozici Horáckého muzea v Novém Městě na

tinskému; co si objednáš mimo tuto normální stravu, musíš zvlášť zaplatiti…“

Pouze pro amatéry

Soutěže na mistrovství řídily se Závodním řádem SL RČS. Dnes už jsou paragrafy o amatérství a diskvalifikaci obestřeny ponurou vzdáleností celého století, přesto citujeme pasáže z propozic: „Veškeré závody jsou přístupné pouze amatérům. Amatérem není a bude diskvalifikován: 1. Kdo závodí za plat 2. Kdo dostal cenu v penězích 3. Kdo se pokusil využít, neb kdo využil svých cen nebo titulů k dosažení materiálních výhod 4. Kdo svoji cenu zpeněžil 5. Kdo místo ceny vzal poukázku /bon/ 6. Kdo závodil vědomě se závodníky diskvalifikovanými“

Po závodě do bazénu František Donth u startu na 18 km Moravě), dále Španielovu sochu lyžaře (současně k vidění v síni slávy Muzea historie bílého sportu v Dolní Branné).

Velká konkurence, skvělý úspěch

Startovní listina čítala dnes neuvěřitelných 248 jmen – borců HDW bylo šestadevadesát, jezdců SL RČS 97. Pořadatelsky šampionát překonal očekávání, nejinak tomu bylo v počtu titulů. Z kvarteta udělených zlatých medailí získali dvě členové Svazu lyžařů RČS a stejným dílem pro Československo přispěli závodníci HDW. Cizinci v medailových statistikách paběrkovali – Norové brali stříbrnou ve skoku, Švýcaři bronz v závodě sdruženém.

„Jdi časně na lůžko!“

Už vlastní rozpis závodů by dnes vykouzlil úsměv na líci odborníka i laika: startovní intervaly na maratonské padesátce byly minutové, na rozdíl od osmnáctky, kde byl

tradičně půlminutový. Oficiální pokyny v propozicích sdělované, s velebnou pravěkostí téměř školáckou, klopotně nařizují závodníkům „neruš své druhy dlouho do noci hovorem, jdi časně na lůžko a nečiň po 21. hodině večerní zbytečného hřmotu. Lůžko tobě přidělené udržuj sám v pořádku a sám si je vždy ráno ustel. Stravu, bez nápojů, obdržíš v hotelu, kde jsi ubytován. Za nocleh a stravu platíš paušál 25 Kč přímo hos-

Velkoryse, čile a důsledně byla v Janských Lázních nastavena péče o závodící jezdce: šestnáctičlenný lékařský tým podrobil každého účastníka prohlídce před startem a opakovaně i po dokončení běžeckých závodů. V cíli byla přes běžce přehozena vojínem deka, závodník byl odveden do šatny a do sprchy, poté do bazénu s léčivou a 28 stupňů teplou vodou, kde byl školenými vojíny namasírován.

Problém se sněhem

Toto středoevropské mistrovství, nyní tedy už II. MS v klasických lyžařských disciplínách, bylo

100 sezón nazpět natolik obřím podnikem, že počet čtvrt tisícovky přihlášených předstihnul o tři desítky borců v těch letech pořádaný vrcholný podnik zimy – holmenkollenské závody. Trasa mistrovské padesátky byla krutá, hlavně profilově a sníh, darmo vzpomínat, mizel před i v průběhu závodů vlivem teplého klimatu takměř před očima, ubýval krokem umírající souchotinářky. Obleva, déšť a pořadatelům, z valné části vojínům trutnovské posádky, těžkly svaly při ručním nanášení sněhu do uliček města a především na můstek nazvaný Krakonoš, tady se v plachtách nosil sníh z plochy až 100 metrů vzdálené od doskočiště. Celty, lopaty a hrábě – a desítky vojáčků – to byla tehdejší mechanizace, zachránivší průběh světového šampionátu.

50 km za 5 hodin

Poněkud nelogicky bylo sestaveno pořadí disciplín. Distanční běhy, zdá se to jako hovadina, ale na úvod, proti pozdějším i dnešním zvyklostem, se ve čtvrtek 12. února jela padesátka. Ta vůbec nenáležela k výletu do bílého ráje, vítězný Franz Donth k jejímu dokončení potřeboval více než pěti hodin jízdy. A trasa? Od startu z kolonády dole v lázních se jelo přes Hrnčířské boudy, Lahrovky, Hříběcí, Strážné, Hořejší Vrchlabí, Křížovky, Dolní Vrchlabí, Horní Lánov, Černý Důl, Hoffmannovy boudy, Zlatou vyhlídku dolů k cíli před lázeňskou budovu č. 4. Původně se mělo obracet v Jilemnici, pro trať bez sněhu se zůstalo na beneckých stráních.

Z propozic Celou dráhu nutno uraziti vlastní silou s lyžemi na nohou, žádné dopravní prostředky mimo lyže nejsou povoleny. Stane-li se však během závodu lyže neupotřebitelnou, může závodník uraziti zbývající část pěšky, přičemž musí při tom poškozenou lyži a hole nésti a předložiti ji soudcům s vysvětlením, kde se nehoda stala a v čem spočívá. Může si však poškozenou lyži také během závodu vyměniti za jinou, při čemž rovněž ona poškozená lyže, kterou v tomto případě závodník nemusí sám nésti s sebou, musí být nejpozději 3 hodiny před skončením závodu předložena soudcům. Je-li takové předložení poškozené lyže opomenuto, nebudiž takovému závodníku udělena případná cena. Výměna lyží a holí během závodu mimo výše uvedené případy jest zapovězena. Rovněž jest zakázáno použít umělých pomůcek při výstupu.

34 české lyžování Hrdina mistrovství, Otakar Německý, v unikátních kulisách Janských Lázní

S jakou předtuchou dojel do Černého Dolu na 44. kilometr v nejrychlejším mezičase vedoucí běžec padesátky, jilemnický Josef Erlebach, tenkrát čtyřiadvacetiletý, když měl před sebou nejnáročnější stoupání nepřetržitě až na Zlatou vyhlídku nad J. Lázněmi, se dnes nedozvíme. Tady Erlebach, v cíli nakonec pátý, svůj náskok ztratil, předjeli ho kromě šampióna Dontha také běžci z HDW Häckel, Ettrich a Franz Adolf. Za vítězem přijel Erlebach se ztrátou 20 minut, takže rupnul kardinálně.

18 km opanovali Češi

Po jednom dni regenerace se startovala osmnáctka, proplétající se uličkami a hotely Janských Lázní a po okolních stráních; nakonec svědčila, a to náramně, reprezentantům SL RČS. Vítězí Otakar Německý, bronz bere zotavený Josef Erlebach.

Doskok u hřbitova

U obou klání skokanských se mačkala masa 12 000 diváků, vřele aplaudujících každý skok – ať byl nejdelší, či průměrný. Jen při pádech bylo slyšet hluboký a hlasitý povzdech. Na konci dojezdu, který byl v protisvahu, stál evangelický kostel, trochu varianta s můstkem v Innsbrucku. Sněhu pomálu, meze odtáté, v lese skrovné zbytky. Pořadatelé, kvůli té bílé bídě, nepovolili zkušební skok, skákaly se 3 pokusy pro skok prostý, všechny se počítaly, sdruženáři měli pouhé 2 pokusy. Nejdále dopadl stříbrný Nor Ljungmann – 47 m. Za tento výkon obdržel zvláštní cenu. Navíc II. vítěz, jak se před sto lety běžně nazýval borec se stříbrnou plaketou, si kvůli nadšeným divákům dovolil požádat o exhibiční skok po závodě, kdy nechal zvýšit hranu můstku sněhem; tedy stůl lehce vyhazoval a Ljungmann předvedl 49 metrů.

Hrdina MS – Čech Otakar Německý

Pochybovačům ukázal hlaholně, ba s převahou sebevědomého skokana, O. Německý, že nejenom výtečně běhá, k bodům za titul na trati 18 km přidal i osm desetin náskoku za skok a porazil o tři body celkově Adolfa. Stal se tak se dvěma mistrovskými tituly – běžeckým a sdruženářským – hrdinou světového mistrovství. Glosátor mistrovství, Južík Scheiner, potvrdil výkonnostní svízel Čechoslováků pro časy, kdy stará garda (Bím, Koldovský, Německý O. a J.) skončí. Garnitura olympioniků z předchozí sezóny – ZOH Chamonix – Hevák, Hák, Jón, Prokopec a Gottstein) nenaplnila očekávání. Výkonnostně

žádná rána, slušně bylo oceněno umístění Martina a Bachtíka na padesátce. Chybějí mládežníci, mezi dorostenci a juniory je výborný výkon výjimkou.

Na oslavu závod na jasankách Zvedněme palec nahoru v bezmezném obdivu pachtícím se organizátorům při pohledu na dobové reportážní momentky. Současně s náturou pravověrných skijáků pro-

studujme program z reprodukovaného plakátu 100letých oslav jubilejních, potrénujme, naskárujme jasanky a šup do Janských Lázní v únoru 2025. Ať nám to tam frčí!

1. mistrovství světa v lyŽování v Janských Lázních

19252025 TO BYLO TAK

Historický závod na 18 km FIS 1925 Termín: 8. 2. 2025 Místo konání: Janské Lázně Kategorie: jednotlivci skialp – do 49 let muži/muži jednotlivci skialp – nad 50 let veteráni/veteránky jednotlivci jasanky – do 49 let muži/ženy jednotlivci jasanky – nad 50 let veteráni/veteránky kamarádi – tým jasanky (3 závodníci) Pořadatel: Rendezvous Ski Races 1925–2025, z.s.

leden–únor 2025

OSLAVY 100 LET

UP C D L R WO S S O R DC R A O B OW N S S I F

A V A R O M 5 Í 2 0 N 2 L . 1 O 0 D 23. – 25.

VÍCE INFORMACÍ

36 story NOSTALGIE ZAŠLÝCH ZIM

text: Tom Řepík

Čiperná devadesátnice

Rosie

Rosemarie vypráví, že má přátele v jejím věku, kteří nemohou chodit, protože nezůstali aktivní: To dobře vypovídá o lyžování – zůstat aktivní.

Kanadská olympionička a národní šampionka čile lyžuje s devíti křížky na krku! Můj známý Peter Asch se nedávno pochlubil fotografií své 93leté matky, jak běží na lyžích a vypadá to, že je v plném tempu. Ukázalo se, že jeho matka je Rosemarie Schutz Asch, kanadská národní šampionka ve slalomu z let 1953 a 1954 a olympionička z roku 1952.

osemarie Asch se narodila v roce 1930 ve Westmountu na předměstí Montrealu a snila o tom, že se stane špičkovou krasobruslařkou – podobnou, jako byla v té době fenomenální norská olympijská vítězka z let 1928, 1932 a 1936 Sonja Henie, jež se následně stala filmovou hvězdou. Její rodiče si nemohli dovolit lekce bruslení, ale její otec miloval lyžování a učil ji na lanovém vleku v nedalekém skiareálu Mont

Royal. Později si rodina postavila skromný lyžařský domek tři kilometry od střediska Mont Tremblant, kde Američan Joe Ryan v roce 1938 postavil jednosedačkovou lanovku, jednu z prvních na východním pobřeží. Rosie se díky své neobvyklé atletické zdatČlenky kanadského lyžařského týmu v roce 1952, Rosie první zleva nosti a ladnému bruslení stala jednou z nejúspěšvzpomíná na éru před vynálezem nějších kanadských lyžařských ského lyžování na olympijských bezpečnostního vázání. „V Saintzávodnic. Tvrdí, že to bylo díky hrách v roce 1948 ve Svatém -Sauveur v Quebecu jsem si jejímu tréninku na úzkých Mořici (obě se tam zranily). Když dvakrát zlomila kotník.“ zledovatělých lyžařských tratích se však o tři roky později konaly Kanadský ženský tým (Joanne na severovýchodě země, kde si v Banffu kontrolní závody pro Hewson, Lucile Wheeler, Rhoda dvakrát zlomila kotník. kvalifikaci do olympijského týmu, Wurtele a Rosemarie Schutz) Rosemarie Asch vzpomíná na Rosie si oblíbila široký terén se účastnil zimních karnevalů jednovaječná dvojčata Rhodu a měkký sníh národního parku v Dartmouthu, Middlebury a Rhonu Wurteleovy, kterým v Albertě, výborně se jí tam a v Lake Placid. Protože se jí na tisk přezdíval „létající dvojčata“. lyžařsky dařilo a získala místo hrbolatých horských cestách Byly kanadskými lyžařskými v kanadském ženském olympijdělalo špatně, vzpomíná Rosešampionkami ve třicátých a čtyřiském týmu. „Byly jsme napevno marie, že při týmových výletech cátých letech a jedinými členkami připoutané k vázání, a když jsme sedávala vždy na předním kanadského ženského týmu alpspadly, zlomily jsme si nohu,“

37 Ženský olympijský tým z roku 1952 při uvedení do kanadské síně slávy, Rosemarie první zleva

Stejná sestava o sedmdesát let dříve, Rosemarie první zleva

Vitální devadesátnice Rosemarie s manželem Robertem sedadle, a byla tedy navigátorkou. Nijak skvělou: „Tehdy jsme používali nic moc podrobné ani přesné papírové mapy, takže jsme se vždycky ztratili a pak bezcílně bloudili horskými cestami.“ Na zimní olympijské hry v roce 1952 nastoupily lyžařky Schutz, Wurtele, Wheeler a Hewson do letadla DC4 s pístovým motorem a letěly 18 hodin, plus zastávky na doplnění paliva, do norského Osla. Stein Eriksen tam získal zlatou a stříbrnou medaili, ale byla to devatenáctiletá Američanka Andrea „Andy“ Mead Lawrence, kterou si Rosie pamatuje nejvíc – dívka, která v té době vyhrávala prakticky všechny lyžařské závody, v nichž startovala. Během slalomu Rosemarie sledovala, jak Andy spadla ve vlásenkové bráně a vyletěla z trati. Rosie vzpomíná: „Andy hned vyskočila, vylezla zpátky a objela branku, a přesto získala zlatou medaili ve slalomu a pak to zopakovala zlatou medailí v obřím slalomu.“ Mladá Rosie Schutz se umístila na 14. místě ve sjezdu, 23. místě v GS a 37. místě ve slalomu. Hewson byla osmá ve sjezdu a Wurtele devátá v GS. Stejně jako jejich americké protějšky i kanadský ženský tým předčil své mužské týmové kolegy.

Nejmladší členkou kanadského ženského týmu z roku 1952 byla Lucile Wheeler. Její rodiče vlastnili středisko Gray Rocks, jež bylo proslulé na svou dobu velkorysým lyžařským zázemím. Lucile získala bronzovou medaili na olympijských hrách v italské Cortině v roce 1956 a poté dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili na mistrovství světa v roce 1958. Svého největšího úspěchu dosáhla Rosemarie Asch po olympijských hrách. Zvítězila ve sjezdu, slalomu i GS, včetně dvou po sobě jdoucích vítězství na kanadském národním šampionátu ve slalomu. V roce 1955 se provdala za Roberta Asche a pověsila závodní lyže na hřebík, aby založila rodinu. V roce 2009 byla uvedena do Laurentinské lyžařské síně slávy. Rosemarie ráda vypráví své báječné lyžařské příběhy z mládí, z nichž čiší – jak jinak – nostalgie zašlých zim. Zde je jeden takový: „Jezdili jsme trénovat do White Mountains v New Hampshire. Byla jsem tam se čtyřmi kluky a jen já, ale bez přítele ve skupině. Na

hranicích mě celníci požádali, abych šla dovnitř, a chtěli vědět, jestli moji rodiče vědí, že cestuju s těmito muži. Samozřejmě jsem jim řekla, že ano, ale vlastně jsem si tím nebyla jistá. Chtěli se ujistit, že mě neunesli. Dojeli jsme k Harvardské chatě, která byla asi v polovině kopce, abychom tam přespali. Byly jsme tam jen dvě holky a všichni ti kluci, a ten večer jsme měli večírek a pili jsme alkoholový punč, všichni byli trochu sjetí. Já jsem spala nahoře na patře a vedle mě byli nějací kluci (nic se nedělo), já jsem usínala ve spacáku. Když v tom se jeden z kluků vedle mě pozvracel. Přiskočila jsem k oknu ve druhém patře, vyskočila z okna ven do sněhu a pak jsem spala dole v přízemí na kamnech. Zajímavé je, že mi poštou přišel oficiální dopis od toho chlápka, Eddieho, který se mi omlouval, že mu tu noc bylo špatně. Netroufla jsem si lyžovat přes tamní Headwall – čelní stěnu strmé Tuckermanovy rokle, ale až pod ní. Když si nesete lyže nahoru, sednete si na trhlinu a nasadíte si lyže – často vám lyže

sklouzne až dolů, a to bylo ještě předtím, než se začaly používat pásky sychráky. Museli jste se dostat dolů na jedné lyži.“ Rosemarie Asch je rovněž vynikající tenistkou. Ve svých 80 letech vyhrála individuální mistrovství světa ITF v tenise, které se konalo v Turecku: „Mám dobrý jednoruční bekhend a hrála jsem za Kanaďany. Stále hraju tenis, pokud se mnou někdo hraje. Když jsem vloni chtěla hrát v hale, byla tam jedna francouzská skupina, ke které jsem se chtěla přidat. Ptali se mě na jméno a věk. Řekla jsem jim, že je mi 82 let. V žádném případě jsem nemohla sdělit svůj skutečný věk 92 let, protože jsem si myslela, že by mě nemuseli pustit mezi sebe. Hrála jsem několik týdnů a někdo ze skupiny si mě vyhledal a nechtěl uvěřit, že mi je 92 let, a byli nadšení, že se mnou mohou hrát.“ Rosemarie vypráví, že má přátele v jejím věku, kteří nemohou chodit, protože nezůstali aktivní: „To dobře vypovídá o lyžování – zůstat aktivní. Já jsem prostě chtěla být fantastická krasobruslařka a bruslila jsem celý svůj dospělý život, dokonce jsem se dala na hokej.“ Nyní hraje tenis a i pickleball a s rodinou stále jezdí na běžkách. Letos jí bude 94 let. Kolegyním Rhodě Wurtele-Eaves bude 104 let a Lucile Wheeler 90 let. Hewson zemřela v prosinci 2023 ve věku 93 let. Manžel Robert Asch zemřel v roce 2022 ve věku 93 let. Čtyři ženy z olympijského týmu z roku 1952 se 17. listopadu 2023 postavily do středu pozornosti na banketu v kanadské lyžařské síni slávy v Montrealu. Jednasedmdesát let poté, co společně závodily, stály bok po boku a sklidily bouřlivé ovace za dobře prožitý život a za lásku a přínos kanadskému lyžování.

foto: AI

38 téma

Věk je jenom číslo! Lyžujme klidně do 100 let text: Tom Řepík

Dnešní senioři, osvobozeni od povinností svých dřívějších zaměstnání i od otroctví prázdninových rozvrhů svých dětí, jsou překvapivě aktivními návštěvníky lyžařských středisek, sjíždějícími více hodin než většina ostatních věkových skupin. Mnozí z nich, kteří mají více volného času, peněz i stále dobrého zdraví, se rozhodli pro aktivní podzim svých životů a tráví své dny na lyžařských svazích, inspirujíce mladší generace k zimním sportům. Následující příběhy dokladují, že lyže není nutno věšet na příslovečný hřebík s šedesátkou, sedmdesátkou, ba ani osmdesátkou na krku.

foto: facebook

Stan bývá často první v ranní frontě na lanovku. Mezi personálem a ostatními lyžaři se stal tak známým, že jeho oblíbenou sjezdovku neformálně pojmenovali Stanova alej. „Všichni ho znají, vždycky si s ním plácnou a říkají: Jen tak dál, Stane. Někteří mu možná i závidí, protože tak dobře zatáčí a je tak rychlý,“ přemítá jeho dcera. Sledovat otcovo nasazení při každém sportu, kterého se účastní, je pro Nadu inspirativní a říká, že vždy, když s ním

Někteří mu možná i závidí, protože tak dobře zatáčí a je tak rychlý. Stan Grohar, 93 let:

Čím rychleji jedu, tím víc mě to baví Pan Stan Grohar z kanadského Ontaria tráví léto na kajaku a zimu lyžováním na místním kopci. Věk je pro něj doslova jen číslovkou.

ento čilý důchodce si dopřává každodenní zimní lyžařský rituál v místním areálu Boler Mountain, a přestože je tam nejspíš nejstarším lyžařem, jeho plynulé otočky o 180 stupňů i vysoká rychlost vyvolávají na svahu zasloužený obdiv. „Já to prostě miluju, víte? Cítím se při tom dobře a o to jde,“ směje se Grohar.

Lyžování není jediný sport, jemuž se oddává. Sám o sobě říká, že je adrenalinový závislák, a udržuje se aktivní a fit po celý rok. V létě mění lyžařské hůlky za pádlo a každý den tráví několik hodin na kajaku na místních vodách. „Mám doma ve sklepě nějaké sportovní vybavení jako běžecký pás a veslovací trenažér,

takže se tomu trochu věnuji a také chodím na výlety a jezdím na kole,“ prozrazuje o sobě. „Zkoušení nových věcí a udržování kondice je to, co tátu motivuje k tomu, aby každé ráno vstal a hýbal se,“ vypráví jeho dcera Nada po společném lyžování: „Táta neodloží kajak, dokud nenarazí na led, a pak asi během týdne nebo dvou u nás obvykle napadne sníh, takže potom začne docela rychle lyžovat. Pořád se něco děje, někdy je těžké s ním držet krok.“ Přestože Grohar v dětství lezl a chodil po slovinských Alpách, kde vyrůstal, lyžovat začal až po emigraci do Kanady v roce 1951: „Začal jsem tady v Boleru, když mi bylo 25 let, a to bylo v roce 1955, takže od té doby jsem lyžoval téměř každý rok. Soustředím se na oblouky, a čím rychleji jedu, tím víc mě to baví,“ usmívá se.

dělá nějaké aktivity, nasměje se a užije si spoustu legrace. „Dalo by se říct, že jsem jeho největší fanynka, vždycky se s ním chlubím, protože je úžasný a rozhodně je to někdo, ke komu se dá vzhlížet,“ vyznává se Stanova dcera. „Oba jsme se s bratrem seznámili s lyžováním, když jsme byli ještě malí. Jezdili jsme mezi tátovýma nohama s malými prkýnky, což byl začátek naší lyžařské kariéry, a od té doby jsme v lyžování pokračovali.“ Groharovým nejnovějším koníčkem je line dance (skupinový tanec), na který narazil loni v létě. Prozradil, že ho to docela baví, a dodal, že nemá v plánu věnovat se další aktivitě, protože má dost plné ruce práce s těmi, které už má. A jeho rada ostatním? „Buďte aktivní a užívejte si to, co děláte.“

foto: facebook

40 téma

Pokresluje svými stopami prašan jako mladík – i když ho je jen troška na okraji sjezdovky.

George Jedenoff, 107 let:

Kde najdeme nějaký prašan? George Jedenoff už sice s lyžováním skončil, ale stále je velkou součástí ikonického utažského resortu Alta a tamního klubu Divoké staré bandy.

dyž mu letos z jeho domovské Alty jménem celého střediska přáli k 107. narozeninám, George odpověděl e-mailem: „Nejsem v tak dobré kondici, jako když mi bylo 90 let, ale nestěžuji si a mám to štěstí, že si mohu nadále užívat života i s použitím chodítka. Vzpomínám na lyžování na Snowbirdu v den svých 100. narozenin a říkám si: No není to úžasné? Před sedmi lety! Připadalo mi to jako nedávno.“ Tehdy George vystoupil z vleku a jeho první slova byla: „Kde najdeme nějaký prašan?“

Je na něm závislý. Má v sobě zakódováno, že musí hledat prašan. Stačí mu málo – týden starý kousek sluncem nepolíbeného sněhu je úplně v pohodě. Jakýkoli druh neuježděného chmýří je perfektní. Vrhne se do něj a dělá rytmický oblouk za obloukem. V ten den mu bylo rovných sto. Lyžoval, jako by se pro lyžování narodil. Ačkoli to v životě neměl dvakrát snadné. Když byl malý, jeho rodiče uprchli před ruskou bolševickou revolucí a nakonec se dostali do Spojených států. V mládí

pracoval jako horník v Kalifornii za 50 centů na hodinu. S vyznamenáním absolvoval Stanfordovu univerzitu, sloužil ve 2. světové válce, nastoupil do ocelářského průmyslu a stal se šéfem společnosti Kaiser Steel, předního výrobce oceli pro lodní průmysl. George byl vždycky sportovně založený, ale lyžovat se naučil až ve 43 letech. Když byl pracovně přeložen do Utahu, aby se stal generálním ředitelem prosperující ocelárny, rozhodl se, že zkusí lyžovat. Lyžovat ho učili ti nejlepší: legendární Alf Engen z Alty, ikonický Junior Bonous ze Snowbirdu a Earl Miller – dědeček bezpečnostních vázání. „Když jsem si v Oremu kupoval své první lyže, narazil jsem na Earla, který mi nabídl, že mě naučí lyžovat. Samozřejmě jsem použil Millerovo vázání – jediné bezpečné vázání, které bylo v té době k dispozici,“ vzpomíná. Miller propagoval své bezpečnostní vázání fotografiemi,

na kterých při divokých pádech ukazoval, jak vázání vypíná. „Jednoho dne mi Earl složil docela slušný kompliment: Víš, Georgi, ty jsi svedl pár pádů, které jsem nikdy v životě neviděl!“ George se však rychle naučil lyžovat a zamiloval si bílý sport, krajinu, čerstvý horský vzduch a hlavně prašan. Když v den jeho stovky nastal čas oběda a všichni se odebrali do restaurace, George si nesedl k obědu jako ostatní. Stal se z něj ceremoniář, chodil od stolu ke stolu a představoval své přátele lyžařům, které neznal. Tak nějak předával pochodeň – předával odkaz své lásky k životu a lásky k lyžování. Pak se vrátil na sjezdovky, aby si mohl zalyžovat další jízdu v prašanu. Pokresluje svými stopami prašan jako mladík – i když ho je jen troška na okraji sjezdovky. Udržuje se v dobré kondici; cvičí každý den před snídaní. Udržovat se v kondici po celý život je lekce, kterou bychom se od něj mohli všichni naučit. George Jedenoff překypoval nadšením pro sníh a také pro život. Když s ním v den jeho stovky gratulanti jeli na lanovce, nemohli ho nepožádat o životní krédo. Odpověděl: „Buďte k ostatním vždy laskaví. Počítejte s požehnáním a nedovolte, aby životní problémy zastínily to dobré v životě. A především se nikdy nevzdávejte.“

foto: facebook

Hilda Jamieson, † 102 let:

Nejstarší britská lyžařka Hilda Jamieson byla neuvěřitelná sportující prababička, která vychovala rodinu lyžařských šampionů a nenechala se vysokým věkem ani 90% slepotou omezovat ve sportu, který milovala. Na lyžařskou věčnost odešla v roce 2016 ve svých 102 letech.

nuk Gavin novinářům prozradil, že babička Hilda, které rodina říkala Gigi, lyžovala od svých třiceti let, kdy se naučila jezdit na dřevěných podomácku vyrobených lyžích v kopcích severně od skotského Dundee. V lyžování brzy vynikala, stala se mistryní Dundee, mistryní Skotska a stabilní členkou týmu Dundee Tennant Trophy. Spolu s manželem Davidem byli průkopníky lyžařského sportu ve Skotsku. Společně vybudovali lyžařské centrum Glenshee, v současnosti největší

středisko upravovaných sjezdovek ve Velké Británii. Paní Hilda se narodila v roce 1913 a předtím, než začala pracovat jako novinářka, navštěvovala akademii v Grove. S Davidem se seznámila na plese a vzali se na začátku války v září 1939. Nakažlivou lásku k bílému sportu manželé přenesli na všechny své tři dcery, jakmile se jejich nohy vešly do lyží, a upláceli je sladkostmi, aby lyžovaly dál a dál. O svou lásku k lyžování se Hilda dělila se svými dětmi a vnoučaty natolik, že členové

a ještě ve svých 101 letech si prozpěvovala, když se v obloučcích klouzala po sjezdovce. obou generací závodili za Skotsko a tým Velké Británie: z jejích tří dcer lyžovaly Valery a Sheila za skotský národní tým a Helen lyžovala za tým GB na ZOH 1968 v Grenoblu. O generaci mladší vnučka Lucinda Ness a vnuk Jamie Verden-Anderson závodili za Skotsko. Zdá se, že i širší rodina chytila lyžařskou nákazu ve velkém stylu – Hildin zeť David Verden-Anderson také závodil za skotský tým a Davidův pravnuk Jack Gower v současnosti závodí za tým Velké Británie. Paní Jamieson byla rovněž zkušenou golfistkou. Spolu se svým manželem se podíleli na rozvoji golfového centra Glenisla. Doma vášnivě zahradničila, hrála tenis, a když jela na rodinnou dovolenou, plavala v moři. Naposledy si zaplavala ve svých 102 letech na ostrově Turks a Caicos.

Hilda se po své devadesátce, kdy se jí rapidně zhoršovala zraková choroba, držela modrých sjezdovek, nejraději v mírné oblasti jejich oblíbeného francouzského Meribelu, a na lyžích ji doprovázeli její dcera Helen a vnuk Gavin, kteří před ní sjížděli v pluhu. Gavin poznamenává, že do svých posledních roků byla dokonale zdatná, naprosto ve svém živlu a ještě ve svých 101 letech si prozpěvovala, když se v obloučcích klouzala po sjezdovce. Rodina na ni vzpomíná jako na stylovou a elegantní dámu, která vždy nosila svěží červenou rtěnku. Byla známá svým bystrým mozkem a vtipem, oceňovala jazyk a literaturu a každý den četla. Zůstaly po ní tři děti, 10 vnoučat a 20 pravnoučat, z nichž více než půl tuctu vyhrálo národní šampionáty nebo reprezentovalo Skotsko v lyžování.

foto: facebook

42 téma

Skot George Stewart, † 103 let:

Na lyžích ve 100 letech? Inspirativnímu muži ze skotského Scone Georgi Stewartovi byla vzdána náležitá pocta poté, co vloni ve věku 103 let odešel na věčnost.

eorge, jenž byl zosobněním žití plnohodnotného života, vedl hrdinský a pestrý život a do svých sta lyžoval a do devadesátky hrál závodně tenis. Narodil se v prosinci 1919 v Glasgow. Po dětství, které bylo do značné míry ovlivněno nemocemi, strávil rok na Glasgowské univerzitě, než byl v roce 1940 povolán do vojenské služby do druhé světové války. Bojoval v Egyptě a poté v Itálii, kde jen o vlásek unikl zajetí Němci, a za svůj hrdinský čin byl vyznamenán Válečným křížem. Právě v Itálii se George naučil lyžovat, což byl sport, v němž se stal legendou. Na sjezdovkách se proháněl ještě jako stoletý. Každý rok jezdil lyžovat do Alp. George, jenž v roce 2004 přišel o manželku Jean a po němž zůstaly dvě děti, čtyři vnoučata

a devět pravnoučat, hovořil s novináři v roce 2020 na svém lyžařském výletu ve francouzském Vignecu, když mu bylo rovných 100 let. „Mám ze sebe radost. Málokdo může říct, že lyžoval ve 100 letech. Rád bych si myslel, že jsem ukázal, co starý člověk dokáže.“ „Jezdím, kdykoli mám chuť – a když je dobré počasí. Musím mít dobré počasí. Nejsem ochoten jít lyžovat za špatného počasí. To prostě vůbec není v módě,“ vyprávěl George novinářům o svém lyžování. „Když jedu lyžovat do zahraničí, bere mě můj syn a jeho žena, kteří se o mě starají.“ Jeho syn Alan byl alpským lyžařem v týmu Velké Británie na ZOH 1976 v Innsbrucku a v Lake Placid v roce 1980. Další Georgovou láskou byl tenis, a přestože se mu věnoval

až v důchodu, dosáhl pozoruhodných úspěchů: „Začalo mě to bavit a zjistil jsem, že po celém světě existují turnaje pro veterány. Začal jsem hrát ve Francii, Rakousku a Itálii.“ Stal se seniorským mistrem světa a Evropy a reprezentoval Británii ve veteránské verzi Davis Cupu. V sedmdesátých letech byl prezidentem Skotského lyžařského klubu a prezidentem Skotské národní lyžařské rady (současný Snowsport Scotland). Následná prezidentka klubu Rona Hulbert o Georgovi řekla: „George je absolutní lyžařská legenda – všichni ho milují a respektují. Nejenže jezdí na

lyžích, on skutečně závodí. Je to skvělý lyžař. Každý rok máme cenu pro nejstaršího závodníka – on se utká s mojí maminkou, které je 85 let. Myslím, že každý druhý rok ji nechá vyhrát. Je to absolutní gentleman.“ „Až na oslavě jeho stých narozenin jsem se dozvěděl o všech jeho úspěších ve druhé světové válce, o jeho medailích a hrdinství. Není to ale nic překvapivého. Byl to tak skromný člověk, že o nich nikdy nemluvil,“ vzpomíná na něj jiný z jeho známých. „Byl opravdový gentleman, inspirace pro všechny, kdo se s ním setkali na jakémkoli úseku života. Velmi milovaný člověk.“

Máte ve svém okolí lyžující babičku nebo dědečka? Podělte se s námi o jejich příběhy!

Mgr. Milan Martínek, Ph.D. Fyzioterapeut Personalizovaná fyzioterapie

w w w. pf t h e ra py.cz

„Pane doktore, nemám se na to lyžování už raději vykašlat?“ „Ale proč?“ „No víte, aby se mi náhodou něco nestalo. Znáte to. Sportem k trvalé invaliditě…“

Jak to vidí fyzioterapeut Rád bych tuto frázi zkorigoval na „vrcholovým sportem k vrcholové invaliditě“. Snažím se tak zdůraznit fakt, že pravidelný rekreační sport invaliditu nezpůsobuje – naopak. Rizikový je zejména sport vrcholový, jehož následky pak v pokročilém věku můžeme bolestivě pociťovat. Ano, je pravda, že nadměrná zátěž (vrcholový sport) z dlouhodobého hlediska způsobuje přetěžování tkání, jako jsou svaly, klouby a úponové šlachy, a tedy velmi pravděpodobně dochází k nějakému zranění. Naopak ale přiměřená sportovní zátěž přináší zejména benefity. WHO důrazně doporu-

čuje být fyzicky aktivní, jak to jen jde, i v pokročilém věku. Tématu pohybové aktivity v pokročilém věku se věnuje mnoho vědeckých studií, které nejen prokazují, že starší část populace je také nejsedavější, ale zároveň že i jen malé zvýšení pohybové aktivity poskytuje výrazné benefity zdraví, a dokonce snižuje úmrtnost, snižuje riziko vzniku onemocnění srdce, cukrovky, mentálních poruch a dalších obtíží.

Fyzická zdatnost pro každý den

Pravidelnou sportovní aktivitou dochází k budování fyzické zdatnosti. Fyzická zdatnost ovšem neznamená pouze, že vydržíme

dělat danou sportovní aktivitu déle. Víme například, že jedinci s lepší celkovou fyzičkou mají nižší průměrnou dobu pooperačních hospitalizací a jejich návrat do každodenního života je pak výrazně snazší. Artróza kolenních a kyčelních kloubů je jedním z nejčastějších onemocnění pohybového aparátu u nás – její výskyt mezi 55. a 64. rokem života je 60 % a kolem 75. roku života je to až 90 %! Léčba tohoto onemocnění často končí umělou kloubní náhradou. Například jen v Česku během roku 2022 proběhlo 28 459 operací s výměnou kolenních a kyčelních kloubů. Budování kondice tak pro mnohé získává nový rozměr v jakémkoliv věku.

Tady si lyžování opravdu vychutnáte…

…hory zážitků www.dolnimorava.cz

44 SNOWTEST RECENZE

TEXT A FOTO: PETR SOCHA

Pro každého

A KAMKOLI

Pro koho širší univerzálky? KDO chce jen jeden pár lyží KDO si rád pospí a lyžuje spíš v rozježděném KDO si rád odskočí do prašanu KDO má rád měkčí a jarní podmínky

ARMADA Declivity 82 Ti TESTOVANÁ DÉLKA: 174 cm | PARAMETRY: 1 28–82–110, R: 15,9 m | ROCKER:

Armada je zavedeným a tradičním výrobcem lyží, který se zaměřuje hlavně na freestyle a freeride komunitu. V kolekci této původem kalifornské značky bychom marně hledali například modely s parametry FIS. Pokud ale budeme chtít celodenní univerzálky, které si poradí v jakémkoliv terénu, můžeme zajímavé varianty najít. Jednou z nich je model Declivity 82, který je kompletně inovovaný – zjistili jsme, že může hravě konkurovat i zavedeným modelům v tomto segmentu trhu. All mountain řada Declivity (v kolekci výrobce je i širší freeride řada Declivity X) čítá celkem tři modely. Námi testovaný je z „nejhubenější“ kolekce, a jak název napoví, disponuje titanalovou vrstvou. Nové přepracované jádro lyže je z topolu a kromě tlumení vibrací se podílí i na sympaticky nízké hmotnosti celého kompletu. Konstrukční charakteristika je doplněna karbonovými výztuhami a standardními bočnicemi v celé délce.

CO PROZRADIL TEST:

Mírný rocker (špička i pata) v kombinaci se standardním prohnutím podporují snadný nájezd i výjezd z oblouků, ale

lyže zároveň umí překvapivě podržet i na tvrdém podkladu. Lyže bychom i proto primárně doporučili dobrým sportovním lyžařům, i když její perfektní vyladění osloví lyžařskou většinu. Dovedeme si je představit jak na nohou mírně pokročilých rekreačních lyžařů, tak i sportovců, kteří se nebojí poctivých a rychlých řezaných zatáček. Lyže umí široké spektrum oblouků, ale vzhledem k poloměru necelých 16 m jim nejvíce chutnají střední a delší oblouky. Ideální podmínky jsou měkčí až středně tvrdý podklad, ale bez limitu podrží i na tvrdém urolbovaném manšestru. Pouze na ledě už to chce více koncentrace a preciznosti.

ZÁVĚR:

Pro spoustu lyžařů v tuzemsku může být model příjemným překvapením. Armadě se tyto lyže náramně povedly. Uspokojí širokou škálu jezdců, kteří chtějí lyžovat aktivně celý den, na jakémkoliv povrchu. Declivity 82 Ti poslouchají téměř na slovo, jsou konstrukčně dokonale vyladěné, velmi agilní, a pokud nejste fanoušky zledovatělé závodní pisty, jsou to lyže i pro vás.

ÚROVEŇ LYŽAŘE (komu bude lyže vyhovovat) REKREAČNÍ

SPORTOVNÍ

EXPERT

HMOTNOST LYŽAŘE (malý/lehký až velký/těžký) DROBNÝ

STŘEDNÍ

HMOTNÝ

OBLOUK (vhodná pro krátký x dlouhý oblouk) KRÁTKÝ

STŘEDNÍ

DLOUHÝ

TERÉN (vhodná pro ledovou až rozměklou jarní trať) LED

MANŠESTR

ROZMĚKLÁ

RYCHLOST (vhodná pro pomalou až rychlou jízdu) NÍZKÁ

STŘEDNÍ

VYSOKÁ

Testováno týmem testérů SNOW, recenzi zpracoval Michael Turek

Každý rok testujeme novinky trhu, které vybíráme s těmi nejpovolanějšími – s dodavateli jednotlivých značek. V tomto vydání se zaměříme na lyže, které mají ambice stát se jediným párem a obstarat kvalitní lyžařský zážitek na každém typu sněhu, který na sjezdovce (a někde i vedle) najdete. Takové lyže použijete v zimě i na jaře, ráno i (a to hlavně) odpoledne, na sjezdovce (a trochu) i mimo ni.

Armada Reliance 82 C je model nám dobře známý, ale pro letošek významně inovovaný. Se šířkou středu 82 mm a rádiusem 15,4 metru (při délce 166 cm) cílí na pokročilé lyžařky, které chtějí trávit dlouhé dny na sjezdovkách a sem tam si z nich odskočit za prašanem. Konstrukčními argumenty jsou odlehčená konstrukce – C v názvu znamená karbon, který v našem případě nahrazuje titanal (použitý u ostřejšího modelu Reliance 82 Ti) – v kombinaci s jádrem z lehkého dřeva karuba (rohovník obecný), průběžnou bočnicí AR100 a all-mountain rockerem.

rychlejší jízdě.“ „Lehoučká lyže, co obstojí v nepříjemných podmínkách, jako jsou horší viditelnost nebo rozježděný či čerstvý sníh. Fajn lyže pro holky, není na ni třeba taková síla.“ Anebo: „Skvělá volba pro ty, kteří chtějí lyže, co reagují rychle na podněty, ale nejsou příliš náročné na techniku.“

CO PROZRADIL TEST:

ZÁVĚR:

Testérky ocenily především snadnou ovladatelnost, ale i stabilitu na hraně, kterou Armada Reliance 82 C poskytují zejména na aspoň trochu změklém podkladu. „Lyže jsou velmi stabilní v obloucích, a přitom si zachovávají lehkost a hravost,“ cítila jedna z testérek. Další dodala: „Asi díky rockeru je zahájení oblouků hladké a plynulé, kupodivu ale byly jisté i při

Armada Reliance 82 C jsou vhodné pro aspoň trochu pokročilé lyžařky, které hledají bezpečné, nekousavé a hlavně hravé lyže pro jízdu na všech typech sjezdovek, přičemž se díky svému tvaru i profilu neztratí ani v prašanu. Díky odlehčené konstrukci nabízejí zajímavou kombinaci využití (různé podmínky, různé jízdní režimy, celý

ATOMIC Maverick 95 Ti TESTOVANÁ DÉLKA: 172 cm | PARAMETRY: 1 27,5–94–111,5, R: 17,9 m | ROCKER:

Atomic Maverick 95 Ti patří do kategorie allmountain lyží navržených pro široké využití na různých typech sněhových povrchů. Se šířkou 94 mm pod botou a rádiusem 17,9 metru při délce 172 cm cílí na měkčí sjezdovky a nepropadnou ani v prašanu. Vedle širšího profilu mají rocker (20/70/10) a jádro OMatic Core kombinující lehké dřevo s titanalovou vrstvou, dostaly i odolné bočnice Dura Cap Sidewall a závodní skluznici.

CO PROZRADIL TEST:

Atomic Maverick 95 Ti jsou podle našich testérů skvěle připravené fungovat v různých podmínkách, jak na upravených sjezdovkách, tak i v lehkém prašanu. „Skvělý poměr mezi ovladatelností a stabilitou. Šířka akorát pro univerzální lyži, velmi hodná a poslušná,“ uvedl jeden. Další přidal: „Krásná širší lyže, vhodná i do volného terénu. Poslouchá, není těžká a dá se rozvášnit i do docela krátkých (skoro) carvových oblouků.“ Snad každý ocenil jejich všestrannost. V rámci našeho

testování v Engelbergu jsme zažili vše možné od umrzlé pisty pro zářivě prašanový den. Rvačka o ně byla ve dnech s čerstvě napadaným prašanem, ale taktéž při teplejších dnech, kdy sjezdovkám již vládl rozměklý firn. „Měla jsem je dnes na závěr, už v hodně měkkém, a byla to super jízda! Díky výraznému rockeru lehce zahajuje, díky šířce pěkně pluje. Stabilita i výkonnost, tohle beru. Současně velké překvapení, jak to dává s lehkostí,“ rozepsala se jedna z testérek.

ZÁVĚR:

Atomic Maverick 95 Ti jsou vhodnou volbou pro pokročilé lyžaře, kteří hledají jedny sportovní lyže pro různé podmínky. Díky šikovnosti konstruktérů, kombinaci lehkého jádra, titanalo-

ÚROVEŇ LYŽAŘE (komu bude lyže vyhovovat) REKREAČNÍ

SPORTOVNÍ

EXPERT

HMOTNOST LYŽAŘE (malý/lehký až velký/těžký) DROBNÝ

STŘEDNÍ

HMOTNÝ

OBLOUK (vhodná pro krátký x dlouhý oblouk) KRÁTKÝ

STŘEDNÍ

DLOUHÝ

TERÉN (vhodná pro ledovou až rozměklou jarní trať) LED

MANŠESTR

ROZMĚKLÁ

RYCHLOST (vhodná pro pomalou až rychlou jízdu) NÍZKÁ

STŘEDNÍ

VYSOKÁ

Testováno týmem testérů SNOW, recenzi zpracoval Petr Socha

TESTOVANÁ DÉLKA: 166 cm | PARAMETRY: 1 26–82–109, R: 15,4 m | ROCKER:

lyžařský den…) a snadného až intuitivního ovládání. Pořád v sobě nesou onen specifický „Armada feeling“, ale zároveň se plnohodnotně uplatní u tradičních lyžařek – obzvlášť pak u lehčích a méně agresivnějších. Jsou skvělou volbou pro slečny a dámy, které chtějí všestranné lyže pro široké spektrum podmínek na svahu a s akcentem na hravost a pohodu. Jejich limity se začnou projevovat s rostoucí rychlostí, agresivitou jízdy a tvrdostí tratě – rozuměj, že stojí na druhé straně než vodivé a tuhé obřačky.

vé vrstvy a specifického tvaru jsou to skutečně širokopásmové lyže, které dokážou přinášet radost, ať se venku děje cokoli. A dokáží to dělat s lehkostí a elegancí, bez nároku na sílu, chceme-li, a se sportovní odezvou, pokud se do nich opřeme. Užijete je na každém povrchu, který již není umrzlý na kost. Třešnička na závěr – zařadily se mezi několik hrstku modelů, po kterém některý z testérů zahořel natolik, že ho musel hned získat. V našem případě to tedy byla testérka, což jen potvrzuje unikátní a širokopásmové vyladění tohoto modelu.

ÚROVEŇ LYŽAŘE (komu bude lyže vyhovovat) REKREAČNÍ

SPORTOVNÍ

EXPERT

HMOTNOST LYŽAŘE (malý/lehký až velký/těžký) DROBNÝ

STŘEDNÍ

HMOTNÝ

OBLOUK (vhodná pro krátký x dlouhý oblouk) KRÁTKÝ

STŘEDNÍ

DLOUHÝ

TERÉN (vhodná pro ledovou až rozměklou jarní trať) LED

MANŠESTR

ROZMĚKLÁ

RYCHLOST (vhodná pro pomalou až rychlou jízdu) NÍZKÁ

STŘEDNÍ

VYSOKÁ

Testováno týmem testérů SNOW, recenzi zpracoval Petr Socha

ARMADA Reliance 82 C

FOTO: FISCHER

46 SNOWTEST RECENZE

Projedou úplně vším, a k tomu přidají i pocit závodníka. Michael Turek, autor recenze

Fischer The Curv GT 80

Zralost, všestrannost a výkon Modely řady The Curv začínají ve světě sportovních univerzálek velmi rezonovat s tím, jak značka Fischer pro letošní sezónu celou řadu výrazně inovovala. Všestrannost na různých površích a celodenní požitek, to byl první příslib konkrétně modelu GT 80.

kupina modelů The Curv je vcelku obsáhlá. Vedle sjezdovkové podmnožiny (GRX, DTX, DTI) nově zahrnuje i allmountainy, které poznáte podle označení GT. Jejich nejširší varianta je The Curv GT 85 (s 85 mm ve středu), na opačné straně leží Curv GT 76. Námi testované GT 80 jsou tedy v kolekci jakýmsi zlatým středem. Testovali jsme je v délce 173 cm a s R 14,5 metru.

Osvědčené technologie v moderním designu

Rodina The Curv si bere do svého portfolia to nejlepší, co nabízejí tradiční žluto-černé závodní modely RC4. Ať už je to samotná konstrukce, kvalitní sintrovaná skluznice, nebo titanal. Ten je sice v tomto případě relativně tenký (0,5 mm), ale asi i právě proto lyže dosáhne cílových vlastností. Naopak je ze závodní části nabídky nově vyčleňuje letos revoluční estetické zpracování (celé kolekce Curv), které jako by se záměrně nehlásilo mezi rodinu elitních sportovních lyží, ale

naopak chtělo naznačit odskok k univerzálnějšímu naladění řady.

Plynulý carving a akcelerace

Ukázalo se, že GT 80 rozhodně nejsou jen nudnou univerzálkou, naopak: Vynikají mimořádnou dynamikou a překvapivou všestranností. Mírný rocker ve špičce usnadňuje nástup do oblouku a celkově zvyšuje manévrovatelnost na různých typech terénu – na jarním firnu se tak lyže řadily u mnoha testérů mezi favority celého testu. Na tvrdším upraveném podkladu zase prokázaly schopnost rychlé akcelerace a dovedně skrývaly svůj poměrně macatý pas. Co na ně testéři? „Přátelská, ne úplně přísná lyže, na pohodu.“ „… Dostal jsem od nich přesně to, co jsem čekal, chovají se předvídatelně, drží pěkně na hraně a snadno se otáčí i v rozměklém firnu.“ Anebo: „Super univerzální do každého terénu a pro celou paletu oblouků. Ráno na tvrdém manšestru i docela přísné, víc jsem si je užil na odměklejším pod-

kladu. Snadné zahájení oblouku, jistý průběh oblouku, snadné přehranění, dynamické zakončení – švihej dál, lyžaři!“ Budeme-li hledat jejich limity, možná na ně narazí těžší a rychlejší lyžaři na prudkých a ledových tratích. Je to jen teorie, my jsme to nezažili.

Koho lyže osloví?

Fischer The Curv GT 80 ocenili jak pokročilí lyžaři, tak i technicky zralé a méně agresivní dámy. Jsou to poměrně výkonné lyže s nadstandardní schopností přinášet sportovní zážitek v takřka všech podmínkách sjezdovky. Jejich nekomplikovanost, ale i vnitřní dynamika, snadnost ovládání a schopnost rychlé akcelerace je řadila mezi top modely testu a patrně i celého trhu ve své kategorii. S výjimkou nejlehčích lyžařek jim každý testér udělil stejnou známku – tu nejvyšší.

VÝHODY s kvělé vyladění lyže sportovní, a přitom širokospektrální

Sledujte videorecenzi na www.SNOW.CZ/test-sjezd

TESTOVANÁ DÉLKA: 173 cm PARAMETRY: 1 31–80–113, R: 14,5 m

ÚROVEŇ LYŽAŘE (komu bude lyže vyhovovat) REKREAČNÍ

SPORTOVNÍ

EXPERT

HMOTNOST LYŽAŘE (malý/lehký až velký/těžký) DROBNÝ

STŘEDNÍ

HMOTNÝ

OBLOUK (vhodná pro krátký x dlouhý oblouk) KRÁTKÝ

STŘEDNÍ

DLOUHÝ

TERÉN (vhodná pro ledovou až rozměklou jarní trať) LED

MANŠESTR

ROZMĚKLÁ

RYCHLOST (vhodná pro pomalou až rychlou jízdu) NÍZKÁ

STŘEDNÍ

VYSOKÁ

TESTOVANÁ DÉLKA: 179,3 cm | PARAMETRY: 1 30–84–117, R: 14 m | ROCKER:

Black Crows Octo jsou nové univerzálky (v hantýrce značky all-terrain lyže) inspirované úspěšným modelem Mirus Cor. Jsou navrženy tak, aby poskytovaly zábavu při lyžování na sjezdovkách i mimo ně, přičemž se odkazují jak na přesnost při alpském lyžování, tak na hravost freeskiingu, jehož DNA v modelech Black Crows vždy převažuje. S šířkou středu 84 mm a rádiusem 14 metrů při délce 179,3 cm jsou určeny pro celodenní lyžování na širokém spektru sjezdovkových povrchů. Lyže kombinují lehký rocker na špičce a klasický camber. Poměrně krátký rádius slibuje nadstandardní hravost, pod semi-cap konstrukcí s ABS bočnicemi po celé délce se skrývá jádro z topolového dřeva kombinované s laminátem.

CO PROZRADIL TEST:

Na první pohled by se zdálo, že jindy až divoce inovativní Black Crows se vrátil ke konzervativnějšímu stylu sjezdovkových klasiků. Testy ale ukázaly, že i Octo jsou trochu někde jinde: přes svou šířku jsou velmi živé a reagují okamžitě na podněty lyžařů. „Jsou neuvěřitelně hbité a rychlé při přechodech z hrany na hranu,“ zapsal

jeden z testérů. Další překvapivě ocenil, jak dobře se lyže chovají při rychlých, krátkých obloucích: „Moc mě bavilo, jak snadno se s nimi dá řezat rychlé oblouky, aniž by ztrácely stabilitu.“ Jsou velmi intuitivní a přívětivé, preferují hru před tempem, nevyžadují rychlost a dají se ovládat a iniciovat ke změně směru i při malých silách a nízkých rychlostech. Velmi snadno zahajují, ale i ukončují oblouk – do obřaček mají daleko.

ZÁVĚR:

Black Crows Octo jsou pro všechny, kteří hledají pohodové lyže s vysokou reaktivitou a zábavným potenciálem,

Přidej se k Harrantům! Nabízíme závodní i nezávodní lyžařský program pro děti od 4 do 16 let Základna v Harrachově a Krkonoších – trénujeme na svazích Krkonoš a Jizerských hor Dlouholetá tradice profesionálního oddílu – od roku 2007 vychováváme nové generace lyžařů Licencovaní trenéři – trenéři jsou certiﬁkovaní organizacemi APUL a SLČR Závodní i nezávodní programy – závodní program pro ambiciózní lyžaře a nezávodní Harranti FUN pro lyžaře, kteří se chtějí zdokonalit na lyžích Klubové 3x obhájené 3. místo v ČR – klub pravidelně získává medailová umístění (vychovali jsme i mistry republiky a reprezentanty) Zahraniční soustředění – pravidelně jezdíme na ledovce a do lyžařských hal za účelem zlepšení techniky Letní sportovní aktivity – zaměřujeme se na všestranný fyzický rozvoj během celého roku Možnost studia v USA – pomáháme zajistit sportovní stipendia na středních školách v USA

Tak neváhej a staň se HARRANTEM! www.harranti.cz

info@levnelyze.cz

@harranti_skiteam

uplatní se na každém povrchu vyjma zmrzlé trati a přinesou spíš hravost než rychlost. Baví je krátké a střední oblouky, svou lehkou konstrukcí a hbitými přechody z hrany na hranu oslovily nejen muže, ale i dívky, jež ocenily nejen jejich dámskou variantu Octo Birdie (testována ve 167 cm), ale i delší pánskou lyži. Prostě bavily a inspirovaly snad každého, kdo se na ně postavil. Nedoporučujeme je jen těm, kdo mají rádi tvrdou sjezdovku a „kolejovité“ lyže.

ÚROVEŇ LYŽAŘE (komu bude lyže vyhovovat) REKREAČNÍ

SPORTOVNÍ

EXPERT

HMOTNOST LYŽAŘE (malý/lehký až velký/těžký) DROBNÝ

STŘEDNÍ

HMOTNÝ

OBLOUK (vhodná pro krátký x dlouhý oblouk) KRÁTKÝ

STŘEDNÍ

DLOUHÝ

TERÉN (vhodná pro ledovou až rozměklou jarní trať) LED

MANŠESTR

ROZMĚKLÁ

RYCHLOST (vhodná pro pomalou až rychlou jízdu) NÍZKÁ

STŘEDNÍ

VYSOKÁ

Testováno týmem testérů SNOW, recenzi zpracoval Petr Socha

BLACK CROWS Octo

48 SNOWTEST RECENZE

Van Deer H-Power 78

Marcelova univerzální zbraň

a začátku ještě pro kontext: Řada H-Power je třetí, a tedy nejuniverzálnější a teoreticky i nejméně výkonnostní řadou lyží značky Van Deer. Před nimi

Nejširší z kolekce, přesto umí bomby na sjezdovce. Petr Socha, autor recenze

je čistě závodní „fisová“ kolekce, poté řada Pro s podobně sportovně koncipovanými modely určenými výhradně na tvrdou (skoro) závodní pistu o šířkách 65 až 68 pod botou a s nejmenším rádiusem 18 m. Až pak přijde řada H-Power. I ta má dva modely, tím prvním je, řekli bychom slalomka (např. š. 68, R1035 při 161 cm), ovšem v šesti délkových variantách od 147 po 182 cm, kde už je ze slalomky zase obřačka s R19… Každopádně, pořád jsme na delikátně upravené sjezdovce. Až model H-Power 78 konečně přešlapuje dále směrem k lyžující veřejnosti, která se pohybuje v realitě daleko od preparovaných tratí a spíše krátce a svátečně v prostředí ranního manšestru. Jak již název praví, jsme na šířce 78 mm pod botou, což je dneska parametr pro v podstatě univerzální lyži na běžné a spíše dobře upravené sjezdovky. Konstrukčně se ale H-Power 78 drží osvědčeného: využívá sendvičovou konstrukci, která spojuje dřevěné jádro (topol) a kompozitní materiály obalené zespod i shora titanalem s ABS bočnicemi: tedy vše nezbytné pro přesné a rychlé oblouky na tvrdém podkladu. Lyže také mají kvalitní skluznici P-tex Race, aby snad byly po technické stránce zcela nekompromisní. Vyrábí se v délkách 167, 175, 183 a 191 cm, my testovali 175ky s R 16,5 m.

Co prozradil test:

Ono si stačí vzít tu lyži do ruky a už víte, co asi čekat. Poctivá, poměrně těžká lyže může u slabších jedinců vyvolat obavy,

ovšem u těch lepších obvykle ihned vzplanul oheň zájmu a zvědavost. Ale nechme mluvit testéry: „Vyžaduje sílu a techniku, ale odvděčí se pevným vedením na hraně, stabilitou, jistotou. Potřebuje rychlost a delší oblouk.“ „Perfektně drží na hraně, zato ale vyžaduje i pevné vedení.“ Pozitivně ji kvitovali zejména vyspělí lyžaři, například tento amatérský závodník: „Už na první pohled působí kvalitně. Dobře drží na tvrdším povrchu a díky větší šířce zvládá i rozměklý sníh. Velmi stabilní.“ A jedna závodnice: „Co upoutá, je klid, a přitom svižnost. Lyže na svahu drží jak přibitá, a přitom velmi bryskně reaguje na podněty. Ani v rychlosti se neklepala … měla jsem prostě pocit, že jí můžu věřit, což je pod nohou k nezaplacení.“ Testéři se shodli, že to sice je lyže pro univerzální použití, ale s ohromným potenciálem výkonu, který se projeví jen na pevné trati. Marcel Hirscher na svém webu tvrdí, že lyže se hodí i do prašanu – to je věc, kterou bychom si dovolili zpochybnit, pokud tedy vystoupíme z kontextu značky, kde je H-Power 78 nejširší. Podle nás naopak exceluje zejména na upravené, ba dokonce i ledové trati. „Super držák v obřákových obloucích na pevném podkladu.“ Právě tam se uplatní její poctivá konstrukce, podobně jako právě na upravené sjezdovce jezdíme nejrychleji, a ta lyže rychlost a sílu potřebuje. „V rychlosti snadno ovladatelná, v rozměklém sněhu se hůře ovládá,“ poznamenal jeden z testérů.

FOTO: PETR SOCHA – SNOW

Van Deer, značka spojená se jménem legendárního Marcela Hirschera, rychle získává renomé. Samozřejmě odkaz zakladatele evokuje v první řadě závodní lyžování a taky většina modelů je stavěna pro přesnou sportovní jízdu na tvrdých sjezdovkách. Nicméně do testu se tentokrát dostal model, který jediný stojí malinko jinde – mírně širší Van Deer H-Power 78 je navržen pro lyžaře, kteří se ale nebojí agresivní rychlé jízdy i na odměklých a rozježděných sjezdovkách.

Pro koho a kam

Van Deer H-Power 78 jsou lyže pro zkušené a technicky zdatné lyžaře, kteří hledají nástroj pro rychlé a přesné jízdy na převážně tvrdých sjezdovkách – vyžadují pevný podklad pro dosažení svého plného potenciálu. Díky své konstrukci nabízejí vynikající držení na hraně, stabilitu a precizní vedení oblouků. Na druhé straně budou náročnější při jízdě v nikoli ideálních podmínkách. Přestože nejsou na vrcholu kolekce značky, i tak vyžadují technicky vyspělé lyžaře, nejsou to lyže, které by odpouštěly chyby, a jejich plný potenciál lze využít pouze při správné technice a zkušenostech. A pozor – ohromné množství obdivu mířilo i na její vizuální zpracování!

TESTOVANÁ DÉLKA: 175 cm PARAMETRY: 1 22–78–107, R: 16,5 m

ÚROVEŇ LYŽAŘE (komu bude lyže vyhovovat) REKREAČNÍ

SPORTOVNÍ

EXPERT

HMOTNOST LYŽAŘE (malý/lehký až velký/těžký) DROBNÝ

STŘEDNÍ

HMOTNÝ

OBLOUK (vhodná pro krátký x dlouhý oblouk) KRÁTKÝ

STŘEDNÍ

DLOUHÝ

TERÉN (vhodná pro ledovou až rozměklou jarní trať) LED

MANŠESTR

ROZMĚKLÁ

RYCHLOST (vhodná pro pomalou až rychlou jízdu) NÍZKÁ

STŘEDNÍ

VYSOKÁ

TESTOVANÁ DÉLKA: 172 cm | PARAMETRY: 1 28–82–111, R: 14 m | ROCKER:

Horká novinka německé značky – Peregrine – nahrazuje osvědčenou řadu Deacon. Řada obsahuje šest modelů od 72 do 84 mm pod botou, některé redesignované, jiné zcela nové. A právě námi testovaný model Peregrine 82 patří mezi ty, které bude lyžařský svět letos teprve objevovat. Peregrine 82 jsou allmountainy s typickými technologickými znaky značky Völkl. Lyže se šířkou středu 82 mm a rádiusem 14 m při délce 172 cm působí technologicky vyspěle, nese vyšší profil v centrální části a nižší po krajích, čímž malinko odkazuje na modely V-Werks. Drží si své technologické finesy jako karbonem zpevněnou špičku Tailored Carbon Tips, integrovaný rám Titanal Frame nebo 3D Radius, kdy se rádius mění na špičce, středu a patě (např. při 172 cm 25/14/22 m).

neuvěřitelně všestranné. Dokážou zvládnout tvrdý i měkčí sníh bez ztráty kontroly,“ uvedl jeden z testérů. Nadstandardní se ukázala i jejich reakceschopnost: „Zahájení oblouku je velmi rychlé a přesné, což dává jistotu i při náročnějších podmínkách.“ A další chvála: „Velmi stabilní i při vyšších rychlostech, ale přitom zůstávají hravé a snadno ovladatelné.“ „Skvělá kombinace stability a obratnosti, ideální pro lyžaře, kteří chtějí rychlost a maximální kontrolu.“

CO PROZRADIL TEST:

Völkl Peregrine 82 jsou vhodné pro aspoň trochu pokročilé a zkušené lyžaře, kteří dokáží plně využít jejich potenciál: „Pro méně zkušené mohou být trochu náročnější, ale pokročilí ly-

Asi nejvýrazněji se ukázala univerzálnost lyží ve spojení s vysokým potenciálem výkonu a se schopností přizpůsobit se různým podmínkám na sjezdovce. „Jsou

ZÁVĚR:

XO V7 TESTOVANÁ DÉLKA: 160 cm | PARAMETRY: 1 26–77–107, R: 13 m | ROCKER:

žaři si je zamilují.“ Snad vyjma ledové trati nabídnou ve všech terénech skvělou stabilitu, rychlou reakci a precizní ovládání, dovolí jet i dost rychle, ve smyku i v ostrém náklonu na hraně. Dominují na odměklé sjezdovce, kde dokáží významně prodloužit dobu plnohodnotného lyžování, protože si poradí i s terénem, kde by další podobně výkonné lyže propadly. K tomu nejsou nikterak náročné na ovládání (akceptovaly je i lehké lyžařky). U sportovních lyžařů se zařadily mezi nejlepší lyže testu.

ÚROVEŇ LYŽAŘE (komu bude lyže vyhovovat) REKREAČNÍ

SPORTOVNÍ

EXPERT

HMOTNOST LYŽAŘE (malý/lehký až velký/těžký) DROBNÝ

STŘEDNÍ

HMOTNÝ

OBLOUK (vhodná pro krátký x dlouhý oblouk) KRÁTKÝ

STŘEDNÍ

DLOUHÝ

TERÉN (vhodná pro ledovou až rozměklou jarní trať) LED

MANŠESTR

ROZMĚKLÁ

RYCHLOST (vhodná pro pomalou až rychlou jízdu) NÍZKÁ

STŘEDNÍ

VYSOKÁ

Testováno týmem testérů SNOW, recenzi zpracoval Petr Socha

VÖLKL Peregrine 82

žení na hraně – proto je lyže vhodná spíše pro klidnější jízdu s vyšším podílem smyku. Agresivnější a těžší lyžaři očekávající sportovní výkon si na své nepřišli. „Jsou až příliš poddajné bez silného vlastního názoru.“

XO je poměrně neznámá švýcarská značka, která o sobě tvrdí, že vyrábí lyže nové generace. Založil ji někdejší profesionální závodník Stéphane Exartier, který ZÁVĚR: akcentuje ve svých konstrukcích jednoduchost, chce vyrábět lyže lehké a zároveň XO V7 jsou exkluzivně vypadající a neotřelé lyže pro lyžaře, kteří hledají jednoduché. My testovali model V7, univerzálku pro střední oblouk na celodenní lehké a univerzální lyže pro klidnější lyžování. jízdu na spíše upravených sjezdovCO PROZRADIL TEST:

Testéři ocenili lehkost a snadnou ovladatelnost, často i rychlou reakci. „Jsou překvapivě lehké, což je cítit už při prvním sjezdu. Rychle reagují na každý pohyb.“ „Zahájení oblouku je díky rockerové špičce velmi snadné, a přesto lyže neztrácejí na stabilitě ani při vyšších rychlostech.“ Ovšem názory na lyže nebyly zdaleka jednoznačné. „Lehkost je skvělá, ale jízda vyžaduje trochu více dovednosti a koncentrace.“ Mnozí si k ní delší dobu hledali cestu: „Po prvních obloucích mi přišla měkká, nestabilní. V rychlejší jízdě se změnila k lepšímu.“ Jejich konstrukce sice přináší snadné ovládání, ale s tím limity zejména ve stabilitě v rychlé jízdě a při dr-

kách. Ocení je zejména lehčí a klidnější lyžaři a lyžařky na odměklých a nepříliš strmých sjezdovkách.

ÚROVEŇ LYŽAŘE (komu bude lyže vyhovovat) REKREAČNÍ

SPORTOVNÍ

EXPERT

HMOTNOST LYŽAŘE (malý/lehký až velký/těžký) DROBNÝ

STŘEDNÍ

HMOTNÝ

OBLOUK (vhodná pro krátký x dlouhý oblouk) KRÁTKÝ

STŘEDNÍ

DLOUHÝ

TERÉN (vhodná pro ledovou až rozměklou jarní trať) LED

MANŠESTR

ROZMĚKLÁ

RYCHLOST (vhodná pro pomalou až rychlou jízdu) NÍZKÁ

STŘEDNÍ

VYSOKÁ

Testováno týmem testérů SNOW, recenzi zpracoval Petr Socha

Se šířkou středu 77 mm a R13 při délce 160 cm je model – podle výrobce – určen pro rychlé a přesné oblouky na upravených sjezdovkách. Jeho filozofie mimo jiné tvrdí: žádný kov, žádná kombinace vázání/deska = 30% úspora hmotnosti. Lyže jsou prý „konečně lehké a výkonné, což ocení především ti, kteří hledají jednoduchost a efektivitu v jízdě“. Přes zajímavý design ale žádnou konstrukční revoluci nečekejte, lyži tvoří dřevěné sendvičové jádro kombinované se sklolaminátem, závodní skluznice a na špičce malý rocker. Je pravda, že takto lyže dosáhne na nízkou hmotnost, přinese ale i výkon bez kompromisů, jak výrobce tvrdí?

50 academy ski with me

Čtrnáctý ročník seriálu Skiwithme bude o všem, co mi přijde na mysl. Po třinácti letech už se témata hledají špatně, ale o to je to větší zábava. Určitě letos dojde na telemark, o kterém jsem nepsal už několik let, ale také na jednoduché tipy, které by se vám mohly v průběhu sezóny hodit. A ten, kdo nerad čte a radši si o lyžování a telemarku popovídá mezi jízdami na lanovce, může si se mnou přijet zalyžovat, nebo třeba přivézt svoje potomky. Volné termíny, plánované akce, ale také starší články najdete na www.skiwithme.cz. d o d a v at e l

v y b a v e n í

text: Ondřej Novák foto: Michael Turek

První zatáčka Balanc není balast dnech. S tím vším je třeba se smířit Kam uděláte první zatáčku? Doprava, několika Rovnováha se při těch několika málo a začít v klidu a pomalu. Sezónu máte celou nebo doleva? Na tuhle jednoduchou před sebou, a ať bude dlouhá deset dnů, lyžařských dnech, které má většina lyžařů před sebou, stává často drahým přežitkem. nebo tři měsíce, první den to prostě neurvete. otázku je dobré znát odpověď dřív, „Není čas lámat si hlavu, jak vlastně stojím, než se nahoře odpíchnete. Pak se Pomalu, nebo rychle? když vleky zavírají už ve čtyři! Raději rovnou Patříte k těm, kteří se nahoře šestkrát odpíchpěkně zostra, doprava, doleva, a tělo už si to rozjede a když bude vaše první nou a nechají tělo vzpomínat, co dělalo loni vzpomene.“ To je ta cesta pasivního přizpůzatáčka čistě náhodná, pokazíte si v dubnu? Nebo svoji první zatáčku raději sobení, ale i při ní je dobré se soustředit děláte na okraji modré sjezdovky a snažíte se na pár zdánlivých malicherností. Třeba na tím nejen celý den, ale třeba taky vzpomenout si sami? Oba přístupy jsou možné chodidla. Jsou rovnoměrně a pohodlně a jeden z nich si vždy podvědomě vybíráte. „rozplácnutá“ po celou dobu jízdy, nebo kus sezóny.

rvní sníh rovná se konzumační stres. Celé léto jsem nelyžoval a teď to musím všechno dohnat. A podle toho také většinou vypadá první zatáčka a prvních několik jízd. Očekávání a nedočkavost. Nedočkavost zmizí s prvním odpíchnutím. Očekávání se však většinou nenaplňuje. Všechno bolí, tlačí, jede to rychle a úplně jinak než na konci minulé sezóny. Hrubé pohyby jsou sice dávno zautomatizovány, ale ty jemné naše tělo přes léto úplně zapomnělo. Zůstává jen očekávání, že se ty drobné finesy objeví během několika prvních oblouků…Ale ony nepřichází ani po několika jízdách a pocit z lyžování, který jsme měli loni v dubnu, se začne vracet třeba až po

Záleží, jak dobří jste lyžaři, co pro vás znamená rychle a co pomalu, kolik pohybů a v jaké rychlosti máte zautomatizovaných natolik, že jsou neměnné, a kolik jich naopak musíte znovu najít. Ideální návod neexistuje a já sám patřím tak trochu k oběma skupinám. Konzumační stres mě netrápí, mám před sebou sezónu dlouhou většinou i sedm měsíců, takže bych mohl klidně začít úplně pomalu, ale velmi často k rozlyžování přistupuji právě tak, že nechám svoje tělo pasivně adaptovat na podmínky, namísto aktivních pokynů a soustředění se na přesné pohyby. Všem ostatním však většinou radím, ať začnou pomalu a aktivně. Společným jmenovatelem pro oba způsoby bude ale vždy hledání rovnováhy.

stojím více na patě, nebo naopak špičce, nebo krčím prsty, abych podvědomě zachytil neustále ujíždějící lyže? Mám už po hodině otlačené holeně, nebo se mi naopak začínají objevovat modřiny na lýtkách? Bolí mě záda, nebo břišní svaly? To všechno jsou znaky špatného balancování na podložce, která nám neustále ujíždí pod nohama. Můžete celé léto cvičit na balanční desce, na bosu, nebo chodit po kládě, ale na lyžích budete stejně prvních několik jízd ztraceni. Desky, bosu ani klády se totiž (většinou) nikam nepohybují. Zkuste se tedy při svých prvních obloucích soustředit zejména na pokrčené a uvolněné nohy a nehledejte rovnováhu ve velkém předklonu, ale naopak s pevným

JEDEN SKIPASS TI STAČÍ, DRAHOUŠKU

Balancujte a brzy se vám na podzim povedou stejné zatáčky jako na jaře.

185 km SJEZDOVEK

147

DOPRAVNÍCH ZAŘÍZENÍ

a narovnaným trupem. Zkuste si při prvních jízdách nechat povolené boty, aby mohly nohy lépe pracovat a nespoléhaly se jen na oporu lyžáků ať už v jakémkoliv směru.

Doprava, nebo doleva?

Tuhle otázku si často nestihnete při své první jízdě ani položit, přesto ji vnímám jako zásadní a odpověď na ni je dobré mít vyřešenou už v lanovce. Zdá se vám to malicherné? Možná máte pravdu, ale pokusím se vám oponovat. Když uděláte první oblouk na svoji lepší a silnější stranu, začnete velmi pravděpodobně s dobrým pocitem. Chytíte ten správný rytmus a celý den se pak bude odvíjet jinak. Když hraju v létě s kapelou, pečlivě volím první píseň, která nemusí nutně naladit publikum, ale musí sednout kapele. Pak se celý večer odvíjí jinak, než když se muzikanti prvním songem nějak protrápili, a bude je to stát několik dalších skladeb, než zase najdou svůj standardní rytmus. S každým koncertem je to pak lepší a lepší, a hlavně více automatické. Můžeme se pak pouštět do improvizací a překračování komfortní zóny, protože na základ už se lze spolehnout.

Zase od začátku

Když hraje kapela pravidelně, má už svůj balanc a může si začít dovolovat leccos navíc. Ale při delší pauze se základ zase trochu vytratí. Můžete pravidelně cvičit, ale živé vystoupení je něco podobného, jako když se po letním suchém tréninku postavíte na podložku, která se začne pohybovat. A v případě běžného lyžaře se nemusí jednat jen o dlouhou letní pauzu, ale třeba jen o čtrnáct dnů mezi dvěma lyžařskými víkendy. Často tedy začínáme zase znovu svojí první zatáčkou, svým prvním koncertem. Když se naučíte už v lanovce přemýšlet, kam uděláte svoji první zatáčku, mozek vám automaticky doplní také otázku jak. A v tu chvíli máte z poloviny vyhráno.

Ondřej Novák Odborný redaktor SNOW, Instruktor lyžování a telemarku s dlouholetou praxí v ČR, Rakousku a Austrálii, autor projektu Skiwithme.cz.

STŘEDISEK

CZECHSKIPASS.CZ PROJEKT PODPORUJE:

ASOCIACE PROFESIONÁLNÍCH UČITELŮ LYŽOVÁNÍ A LYŽAŘSKÝCH ŠKOL (APUL) GENERÁLNÍ PARTNER APUL:

PARTNEŘI APUL:

Zima bude!!! Text: Michael Turek, koordinátor vzdělávání a lektor APUL

První letošní APUL News jsou tu a my vás po horkém létě opět zdravíme. Většina z nás už pomalu uklízí všechna jednostopá vozidla (biky, gravely, silničky, motorky, koloběžky) i malá plavidla (paddleboardy, kajaky, rafty a surfy). Někteří z nás se nedávno vrátili z jižní polokoule. A společně se nám všem dostává do zorného pole náš milovaný snowsport. Oprašujeme naše ski, jak alpské, tak samozřejmě telemarkové, běžecké či skialpové. I zastánci sněhové desky a jízdy bokem musí zbystřit. Kdo chce, chystá sáňky a boby. Proti gustu… Zkrátka zima je za rohem. Ta loňská nás svým nástupem nakopla a pozitivně navnadila. O to větší smutek nám způsobil její konec, který přišel v české krajině extrémně brzy. Nezbývá než doufat, že právě začínající zima nám nabídne povedený začátek, prostředek i závěr, a my ji označíme za jednu z těch lepších. APUL je na to připraven. Co vy?

Apulu od léta makáme na přípravě kurzů, akcí a termínových listin. Zima bude opět nabitá. V plánu je zase o chlup více akcí a produktů než v roce minulém. První vlna podzimních kurzů SKI i SNB se rozběhne tradičně na rakouských ledovcích. SKI – Sölden a Stubai, SNB – Kaprun/Kitzstenhorn. Lyžaři zahajují začátkem listopadu, snowboarďáci o chvíli později.

Lyžování (Sölden) Podzimní Akademie APUL – pro členy i veřejnost..........................................................1. 11.–5. 11. 2024 Seminář pro manažery lyžařských škol...........................................................................1. 11.–3. 11. 2024 Přípravný kemp na kurz Lyžování B................................................................................. 1. 11.–4. 11. 2024 Přípravný kemp na kurz Lyžování C.................................................................................6. 11.–8. 11. 2024 Kurz Lyžování D ...................................................................................................................2. 11.–7. 11. 2024 Kurz Lyžování C ................................................................................................................ 8. 11.–14. 11. 2024 Kurz Lyžování B ................................................................................................................ 5. 11.–14. 11. 2024 Kurz Lyžování A1................................................................................................................ 5. 11.–12. 11. 2024 Přípravný kemp k OZ (C, B,A) + OZ............................................................................... 10. 11.–14. 11. 2024

Lyžování (Stubai) Race kouč + APUL GS test (Stubai).............................................................................. 22. 11.–27. 11. 2024 Race kemp ......................................................................................................................24. 11.–27. 11. 2024

Snowboarding (Kaprun) Kurz Snowboarding D.......................................................................................................26. 11.–1. 12. 2024 Kurz Snowboarding C...................................................................................................... 26. 11.–2. 12. 2024 Freestyle camp PROJEKT KAPRUN...................................................................................27. 11.–1. 12. 2024

Novinky APUL 24/25 Co dalšího nás v průběhu zimní sezóny čeká nebo jaké novinky se udály v sezóně minulé? Není toho málo. APUL v minulé sezóně zahájil sérii tzv. Ambasadorských dnů pro členské lyžařské školy. Projekt se setkal s úspěchem a téměř polovina členských škol se zapojila. Koncept je jednoduchý – lektor APUL (ski nebo snb) přijede do střediska, kde členská lyžařská škola působí, a formou interaktivního workshopu předá instruktorům své know-how, osvěží jejich znalosti, motivaci a prodlouží jim platnost licence. V minulé sezóně spatřil také světlo světa nový vzdělávací produkt – workshop Teach to Teach. Tento rozvojový produkt je vhodný pro

všechny, kteří chtějí posunout svoje soft skills, rozvíjet se v didaktických, komunikačních a analytických dovednostech. Pro úspěšné účastníky první „suché“ části, kteří mají pozitivní hodnocení a zájem nahlédnout do lektorského prostředí, následuje i zimní lyžařská část. Produkt se osvědčil a i letos budeme tímto workshopem účastníky především motivovat k dalšímu seberozvoji a vzdělávání směrem k těm nejvyšším licencím. V dubnu, na samém konci loňské sezóny, proběhla tradiční lektorská kalibrace. A skvělou zprávou je, že pro příští sezónu čítá lyžařský lektorský sbor více než čtyřicet jmen, což je historicky nejvíce za existenci asociace. Vloni na podzim jsme také symbolicky pokřtili Červenou knihu. A letos na podzim se chystá na svět její anglická verze. V sezóně 2023/24 APUL se svým vzděláním expandoval až na daleký Kavkaz. Po úspěšných zkušenostech s kurzy v Číně v minulých letech jsme vloni, s velkým přispěním snowboardového a lyžařského lektora Šimona Svobody, uskutečnili kurzy v gruzínském Gudauri. Snowboardovými a lyžařskými kurzy D a C prošlo v Gudauri několik desítek uchazečů. Také v souvislosti s tímto gruzínským projektem chceme v letošní zimní sezóně nabídnout kompletní lyžařské vzdělání v anglickém jazyce. Začínáme již na podzim v Söldenu, kde budou všechny kurzy nabízeny v anglické jazykové mutaci. Tímto trendem budeme pokračovat i v prosinci, kdy bude v nabídce anglický kurz D i C, a v roce 2025 snad kurzy opět zavítají na Kavkaz. Horkou novinkou pro nadcházející sezónu bude možnost opravných zkoušek pro úroveň D. Status čekatel D bude mít téměř každý, komu se nepovede napoprvé uspět v závěru kurzu D. Tímto tahem si vedení APUL slibuje zvýšení motivace uchazečů a také zvýšení kvality absolventů tohoto základního vzdělání. V prosinci se kurzy APUL D otevřou kromě tradičních lokalit i v nových nebo staronových destinacích. Nově budeme vzdělávat například v Liberci na Ještědu nebo v Beskydech ve Velkých Karlovicích. Pod majestátním vysílačem na Ještědu se celá instruktorská komunita sejde také v březnu. Čeká nás tradiční Mistrovství ČR instruktorů lyžování APUL. Po loňském klimatickém nezdaru, způsobeném nedostatkem sněhu, je jistě motivace všech členských škol i jednotlivců obrovská. Program této akce již připravujeme a můžete se těšit na osvědčené disciplíny i něco navíc. Zdá se, že sezóna je ready. Skol a na viděnou na kopci!

ČLENSKÉ LYŽAŘSKÉ ŠKOLY APUL: GARANCE KVALITY PRO KLIENTY, GARANCE DOBRÉ PRÁCE PRO INSTRUKTORY APUL

Kontakty na www.apul.cz

54 advertorial

vlekaře či záchranáře Helly Hansen je norská značka, která byla založena v roce 1877 kapitánem Helly Juell Hansenem. On a jeho žena začali vyrábět voděodolné oblečení z hrubého plátna napuštěného lněným olejem, aby ochránili námořníky před drsnými podmínkami norských moří. Jejich produkty se rychle staly populárními a získaly řadu světových ocenění.

nes je značka Helly Hansen známá svým profesionálním vybavením, které je používáno nejen na oceánech, ale také v horách a na náročných pracovištích po celém světě. Značka je oblíbená mezi lyžařskými profesionály, záchranáři a outdoorovými nadšenci díky svým inovativním technologiím, jako je třeba membrána HELLY TECH® a vlákno LIFA®. Ne každý ví, že značka Helly Hansen, kromě kvalitního oblečení pro lyžaře a mořeplavce, má také divizi pracovního oblečení. Umí vybavit jednotnou pracovní uniformou i zaměstnance lyžařských středisek, instruktory lyžařských škol, závodníky z týmů nebo záchranářské týmy. Specializované kolekce přizpůsobené k práci nebo závodění jsou nejenom vysoce funkční, ale mohou být také barevně a designově přizpůsobené.

200 resortů, přes 50 000 zaměstnanců

Kolekce Helly Hansen Resort nabízí širokou škálu oblečení pro lyžařské školy a pracovníky lyžařských resortů. Unikátnost nabídky spočívá v komplexním řešení potřeb každého lyžařského střediska a každé profese v něm zastoupené: vlekařů, instruktorů lyžařských škol, a v neposlední řadě nabízí i specifickou kolekci pro pracovníky technického zasněžování. Oděvy jsou nadstandardně odolné proti mechanickým vlivům, proto se používá zpevněný materiál nejen v kritických partiích a celá řada specifických prvků tak, aby splňovaly mimořádně náročné požadavky na práci horského personálu. Kvalitní membránové bundy a kalhoty, ale i střední zateplovací vrstvy nejenže dobře ochrání před zimou a živly, ale zároveň dlouho vydrží. Produkty a barevné kombinace z kolekce Helly Hansen Resort nepodléhají trendům a jsou k objednání i několik let. Není tedy problém doplnit resortu oblečení, je-li to třeba.

Helly Hansen dnes obléká více než 200 resortů a přes 50 tisíc zaměstnanců, jsou mezi nimi střediska jako Aspen, Vail, Kicking Horse nebo Fernie v USA a Kanadě, ale také mnoho evropských resortů, například Chamonix nebo Avoriaz... V České republice pak toto oblečení používá dlouhodobě Ski areál Lipno, Dolní Morava, některé lyžařské školy a závodní týmy.

Kolekce pro lyžařské týmy Pro lyžařské týmy Helly Hansen nabízí technické oblečení optimalizované pro závodní lyžování. Kolekce Helly Hansen Race, která je s kolekcí Resort vzájemně kombinovatelná, je primárně zaměřená na lyžařské oddíly a sportovní kluby a najdete v ní vše od závodních kombinéz přes tréninkové bundy a celorozepínací kalhoty až po péřové kabáty na start a oblečení pro trenéry. Celá kolekce byla připravena společně s profesionálními závodníky z kanadského a norského národního lyžařského týmu.

Kolekce pro záchranáře I záchranáři potřebují specifické oblečení, nejen odolné, ale také mimořádně funkční, pohodlné a bezpečné. Kolekce Helly Hansen Search and rescue zahrnuje bundy a kalhoty s reflexními prvky pro lepší viditelnost a také s technologií HELLY TECH® zajišťující voděodolnost a prodyšnost. foto: lyžařská škola Dolní Morava

Helly Hansen: Profesionální oblečení pro školy,

Kolekce pro lyžařské resorty a školy

Instruktoři z lyžařské školy Dolní Morava v oděvech Helly Hansen

HELLYHANSEN.COM

SKI TEAMS RACE TEAMS RESORT STAFF

PROFESSIONAL UNIFORMS

SKI SCHOOLS SEARCH & RESCUE TEAM For more information contact us: marketa.jantacova@hellyhansen.com

RACHAEL EFTA AND NANCY SHEIL, BIG SKY SKI PATROLLERS

foto: PhilippRuggli

Tyrolskou sezónku pro „místní“ si letos může pořídit kdokoliv, ale nejspíš nepořídí Rakouské Tyrolsko je ráj pro lyžaře i letní turisty, kterých ročně přiláká přes 10 milionů. Tamní hustou infrastrukturu (myšleno doslova) ale samozřejmě využívají i desítky tisíc místních obyvatel, kteří si až do loňska mohli exkluzivně pořídit celoroční permanentku Freizeitticket – podmínkou koupě totiž bylo mít tzv. hlavní bydliště v Tyrolsku, Vídeňáci či Pražáci neměli nárok. Tyrolané ji mohli využívat ve 30 lyžařských střediscích, v létě pak třeba v akvaparcích nebo muzeích. Letos již diskriminační podmínka pobytu na základě spotřebitelské stížnosti odpadla, přesto si Freizeitticket asi nekoupíte – nově se již totiž nedá(!) koupit on-line, ale pouze osobně v okénku, navíc zvýhodněná cena platí jen do konce října. Turisté ze vzdálenějšího zahraničí jen kvůli nákupu permanentky nejspíš do Tyrolska nepřijedou. Švejkovská tradice žije!

(rh)

Američanům se ve Švýcarsku dobře nakupuje Americký gigant Vail Resorts, vlastnící a provozující přes 40 lyžařských středisek ve 4 zemích, ve Švýcarsku v nedávné době koupil Andermatt a Crans Montanu a do „košíku“ nejspíš přihodí i další známé resorty – jedná se prý především o Laax, ale uvažuje také o Verbier nebo Saas-Fee. Američtí lyžaři jsou zvyklí tak jako tak na zimní dovolenou létat, takže posedět si o dvě tři hodinky déle v letadle pro ně nebude představovat problém. A vzhledem k americkým cenám – denní skipas do Vailu stojí okolo 300 dolarů, tedy v přepočtu zhruba 7 000 Kč – při pobytu ve Švýcarsku ještě hodně ušetří…

(rh)

AI už pracuje v lyžařských areálech

Známý a úspěšný švýcarský resort Laax se možná ocitne v rukou americké korporace Vail Resorts

Umělá inteligence se pomalu prosazuje i v praktickém lyžařském provozu. U nejnovější generace lanovek bude AI pomocí kamer sledovat a vyhodnocovat dění na nástupišti a výstupišti a včas zpomalí nebo zastaví lanovku v případě hrozících kolizí či pádů lyžařů, ještě než k nim vůbec dojde. A „lépe“ hlídané budou i turnikety, kde se bude zase sledovat, jestli dospělí nejezdí na dětské skipasy nebo svou sezónku nesdílí s kamarády. Kde se ten pokrok jen zastaví?

(rh)

58 resort report

text a foto: radek holub

Flachau luxusní a okolí lyžařská továrna Flachau a sousední propojená střediska Wagrain, Alpendorf, Kleinarl a Flachauwinkl jsou reprezentanty „továrního“ pojetí lyžování na rakouský způsob. Na pravidelně tvarovaných dvoutisícových svazích jsou vyfrézované široké dálniční sjezdovky, na které chrlí lyžaře vysokokapacitní 6- a 8sedačkové lanovky, často v tom nejluxusnějším provedení. Za klidem a romantikou je určitě lepší vyrazit jinam, ale jinak si tu lyžař nemá na co stěžovat.

now Space, jak se lyžařská houpačka od Flachau přes Wagrain po Alpendorf nazývá, je při cestě z Čech a Moravy jednou z nejbližších alpských arén s více než 100 km sjezdovek. Blízko je i pro miliony lyžařů, kteří do Alp přijíždějí po trasách od Lince nebo Mnichova, což vysvětluje, proč je u nástupních lanovek ve špičkách sezóny provoz jako na dubajském letišti. Jen pro

59 Čtyřsedačka Mulde pod Griessenkareckem je jedním z klidnějších zákoutí, kde se schovat před rušným provozem na lyžařských dálnicích mezi Flachau a Wagrainem

jednotvárné sjezdovky ve Flachau obrazně i doslova splývají. Blízké, kapacitní a monotónní Flachau

zajímavost, zdejší lanovky mají přepravní kapacitu zhruba jako deset největších českých areálů dohromady. Po necelé hodině jízdy od Salcburku se jednoduše sjede z dálnice do Flachau či Wagrainu, kde už si lyžaře z mnoha prostorných parkovišť „vyzvednou“ moderní sedačkové či kabinkové lanovky.

Svah přímo nad Flachau, odkud pochází rakouská lyžařská ikona Hermann Maier, je unikátní v tom, jak je jednotvárný – jedna červená dálnice vedle druhé, které od sebe prakticky nepoznáte. Všechny mají více méně konstantní sklon a minimum terénních zlomů. Z dvoutisícového vrcholu Griessenkareck se můžete spustit po červené dálnici, již však o něco sportovnější, směrem do sousedního městečka Wagrain. Není ovšem nutné sjíždět až dolů, protože od mezistanice se můžete „vznést“ nad město a nechat se přenést obří kabinovou lanovkou G-Link na protilehlý svah Grafenberg. I z něj stéká dlouhá červená sjezdovka zpět do údolí, která je pro změnu spíše mírnější, zvláště v horních dvou třetinách.

Kratší, zato charakterově výraznější sjezdovky v Alpendorfu

Nejrozmanitější lyžování skýtá Alpendorf, kde jsou kratší, ovšem také velmi široké sjezdovky rozprostřené do horských kotlinek mezi tři vrcholy. Každou lanovku obtékají přímější

strmější i naokolo mírnější tratě – celkově tím vzniká příjemně členitý, přitom přehledný a kompaktní lyžařský prostor. Kromě toho jsou tu i atrakce jako snowpark, crossová dráha či měřený slalom.

Spojení houpačky s houpačkou

V sezóně 2020/21 se lyžařská houpačka Snow Space propojila s houpačkou Schuttleberg, která se rozkládá mezi nedalekými středisky Kleinarl a Flachauwinkl. Spojení zajišťuje 3 km dlouhá kabinková lanovka Panorama Link na opravdu panoramatické trase podél hřebene mezi vrcholy Griessenkareck a Mooskopf.

Špičkový snowpark, rozptýlený po celém Flachauwinklu

Kromě toho, že podél sedačkových lanovek na obou stranách Shuttlebergu protékají převážně přívětivé modro-červené sjezdovky, vyplňují prakticky celý prostor kotliny pod Mooskopfem snowparky s překážkami a skoky všech náročností od mrňavých pro děti až po big airy.

60 resort report

V Alpendorfu jsou sjezdovky sice kratší, zato rozmanitější než ve Flachau

Tři unikátní lanovky

Obě houpačky – Snow Space i Shuttleberg – obsluhují ty nejvýkonnější lanovky, což jim dodává „továrenskou“ atmosféru, na druhou stranu se ani při úplném zaplnění areálu nestojí fronty, anebo jen nárazově do pár minut. Navíc jsou tu tři skutečně jedinečné lanovky. Kyvadlová lanovka G-Link propojuje „vrchem“, ve výšce až 232 m nad zemí, oba protilehlé svahy nad Wagrainem, takže jízda je téměř „leteckým“ zážitkem. Nejnovější 10místná kabinková lanovka Flying Mozart ve Wagrainu je zase jednou z nejrychleji jedoucích kabinek v Rakousku s rychlostí 7 m/s, což opravdu „frčí“. Navíc má podzemní mezistanici. A nakonec 10místná kabinka Panorama Link, propojující Snow Space s Flachauwin-

Charakterově výraznější sjezdovky se schovávají v kompaktnějším Alpendorfu. klem, je jednou z nejpanoramatičtějších lanovek v Rakousku – díky tomu, že její trasa v podstatě kopíruje horský hřeben, skýtá daleký rozhled do údolí Pongau, na Vysoké Taury či masiv Hochkönig.

Sníh zajištěn po celou sezónu, davy lyžařů též

Zaoblené svahy se sotva dvoutisícovými vrcholy jsou sněhově pojištěné velice výkonným a kapacitním zasněžováním, které umožňuje prakticky plný lyžařský provoz

zhruba od poloviny prosince do začátku dubna a omezený provoz ještě několik týdnů předtím a potom, přičemž návštěvnost je po celou sezónu poměrně vysoká, a to za příznivého počasí i ve všedních dnech. Zájem slábne až během března, kdy už sníh na zdejších níže položených svazích více ovlivňuje jarní počasí. I v hlavní sezóně si však najdete dostatek prostoru na sjezdovkách, vyhnete-li se lyžování na nejfrekventovanějších trasách, kterými je samozřejmě občas nutné projet.

61 Snow Space – Flachau | Wagrain | Alpendorf

1 980 m n. m. 740 m n. m. sjezdovek: 120 km

Hirschkogel

Mooskopf Grafenberg Griessenakreck

Alpendorf Flachauwinkl

sjezdovky pocitová obtížnost tratí Wagrain

safari

vhodnost pro výletní lyžování

Sníh

průměrná zasněženost areálu

Tep

obvyklá zalidněnost a ruch areálu

Flachau

Lyžařsky propojené území zahrnuje Flachau, Wagrain a Alpendorf (Snow Space), které jsou lanovkou Panorama Link propojené s Flachauwinklem a Kleinarlem (Shuttleberg). Flachau má dlouhé a široké červené sjezdovky, které obrazně i doslova splývají. Z jedné strany vyjíždějí k vrcholu Griessenkareck sedačky Starjet 1-2-3 a z druhé strany Spacejet 1-2-3, prostředkem areálu pak stoupá kabinka Achterjet. Do Wagrainu stéká z Griessenkarecku dlouhá sportovnější červená dálnice, z protilehlého Grafenbergu pak mírnější „namodralá“ červená dálnice, pouze dojezd do údolí je strmější. Nad Alpendorfem se rozbíhají také velmi široké, avšak kratší sjezdovky rozprostřené do

Velké horské chaty s rakouskou klasikou

Většina horských chat má samoobslužné restaurace s kapacitním posezením a rychlou kuchyní nabízející rakouskou lyžařskou klasiku – polévky, řízky, párky nebo špecle. Hlavní jídla stojí okolo 15 eur, polévky pak do 10 eur.

Nepřeberně ubytování a skipas jen pro „celý“ areál

Ve střediscích i v celé široké oblasti Ski amadé je nepřeberné množství hotelů, penzionů i apartmánů, které se cenově řadí k rakouskému průměru. Naopak skipas s cenovkou přes 70 eur na den již patří k alpské „elitě“, což samozřejmě odpovídá vybavenosti lyžařského areálu i územní platnosti skipasu, využitelném na více než 200 km sjezdovek v celé oblasti Salzburger Sportwelt, resp. na 760 km sjezdo-

horských kotlinek mezi tři vrcholy Grafenberg, Sonntagskogel a Hirschkogel. Kromě přímých černých či červených a větším obloukem proudících modrých tratí tu jsou i atrakce jako snowpark, crossová dráha či měřený slalom. Flachauwinkl je naprostým freestylovým unikem díky obřímu snowparku s překážkami a skoky všech náročností, rozptýlenému po celém areálu. Kromě toho podél dvou zdejších sedaček protékají také přívětivé modro-červené sjezdovky. A dále směrem do údolí k Flachauwinklu i na opačnou stranu ke Kleinarlu pokračují typické „amadeovské“ dálnice. Milým zákoutím hned pod Griessenkareckem je 4sedačka Mulde s terénně proměnlivějšími sjezdovkami – přímou černou a vyhlídkovou hřebenovou červenou.

vek superoblasti Ski amadé. Méně náročným lyžařům však může chybět alternativa v podobě výrazně levnějšího „lokálního“ skipasu, například jen pro Flachau. Kromě lyžování je asi nejoblíbenější aktivitou relax v Therme Amadé, nacházejícím se v nedalekém Altenmarktu – kromě sportovních a relaxačních bazénů (28 až 35 °C) je tu také saunový svět.

Z dálnice rovnou na svah

Snazší příjezd až pod sjezdovku než Flachau má asi málokteré alpské středisko – z dálničního sjezdu Flachau projedete přes dva kruhové objezdy přímo na velká parkoviště přiléhající k nástupním stanicím lanovek. Parkuje se zdarma a docházková vzdálenost k lanovkám je v závislosti na času příjezdu od desítek až po několik málo stovek metrů.

Cena pobytu

hotel a skipas na den 5 000 5 500

Kč

4 000 4 500 5 000 5 500

Kč

1 000 1 500 2 000 2 500 3 000 3 500 4 000

apartmán a skipas na den 1 000 1 500 2 000 2 500 3 000

velké lyžařské území, kterým lze cestovat přehledné dálniční sjezdovky převážně střední obtížnosti špičkový a rozsáhlý snowpark ve Flachauwinklu moderní lanovky, tři z nich zážitkové snadný a rychlý příjezd z Česka atmosféra lyžařské továrny jednotvárnost mnoha sjezdovek značný ruch i ve všední den vysoká cena skipasu odpovídající velikosti areálu bez levnějších „lokálních“ skipasů

www. sn o w-sp ace.c om Radek Holub Lyžařský nadšenec mapuje lyžařská střediska s precizností ranního manšestru. Ostatně kvůli manšestru si rád přivstane. V Česku nejspíš nenajdete nikoho, kdo by měl o lyžařských střediscích větší přehled.

foto: wisthaler.com

62 advertorial

Údolí Schnalstal obklopuje vysokohorský svět alpských třítisícovek

Schnalstal: sněhově jisté lyžování u Ötziho

dolí Schnalstal/Val Senales se rozprostírá v Jižním Tyrolsku na severu Itálie od hradu Juval, domova světoznámého horolezce Reinholda Messnera, až k impozantním velehorským svahům Ötztalských Alp s ledovci. Na konci údolí se rozkládá sněhově spolehlivý lyžařský areál Alpin Arena Senales s širokými sjezdovkami ve výškách od 2 011 do 3 212 m n. m.

Novou lanovkou do Alpin Areny Senales

Za Ötzim na skialpech

dovky všech obtížností v monumentální velehorské krajině. Na vrchol Grawand přímo v centru areálu lyžaře vyveze z ubytovacího resortu Kurzras/Maso Corto za pouhých 6 minut kabinová lanovka, nově postavená v loňské sezóně.

Na místo nálezu Ötziho se v zimě pořádají celodenní skialpinistické túry s horským vůdcem. Z vrcholu Grawand se přitom lze vydat i na mnoho dalších skialpinistických túr s cílem na některém z okolních třítisícových vrcholů.

Výhled na 126 třítisícovek

Přímo na sjezdovkách čeká několik útulných horských chat s typickými místními pokrmy a přátelskou atmosférou. Kromě příjemného posezení v chatách si v údolí Schnalstal můžete užívat také běžkování a výlety na sněžnicích. Ubytování se nabízí pohodlně v dosahu lanovky v obci Kurzras/Maso Corto, na vrcholu Grawand anebo v hotelích a penzionech situovaných níže v údolí. foto: Wisthaler

Od horní stanice lanovky lze za 20 minut pěšky vystoupat na vrchol Grawand Peak s vyhlídkovou platformou Iceman Ötzi Peak ve výšce 3 251 m n. m., odkud je vidět 126 třítisícových vrcholů a také místo nálezu mumie Ötziho z doby před 5 300 lety, které se nachází v sedle Tisenjoch/Giogo di Tisa.

Ubytování přímo pod sjezdovkami

foto: Peter Santer

Lyžařská sezóna v Alpin Areně Senales začíná již brzy na podzim, kdy zde trénují početné mezinárodní týmy. V zimě je areál spíš komorním místem, kde si rodiny s dětmi i náročnější lyžaři užijí velmi prostorné sjez-

www. sch n alstal. it/cz

Alpin Arena Senales láká na široké a sněhově spolehlivé sjezdovky

V r. 2023 nově postavená lanovka vás vyveze do 3 212 m n. m.

„Čerstvě namletá, nikoli z kapsle.“

Užívat si jako Roger Federer: například s kávovarem J8 twin s 2 kuželovitými mlýnky pro dva různé druhy kávy. Roger Federer, Švýcarská tenisová ikona a ambasador značky JURA od roku 2006

jura.com

64 resort report

Pejo získalo s lanovkou do 3 000 m n. m. vysokohorský šmrnc a hlavně prvotřídní červenou sjezdovku s 1 600m převýšením.

text a foto: radek holub

Pejo vysokohorská romantika s příznivou cenou Malé lyžařské a zároveň lázeňské letovisko Pejo je méně známé než sousední střediska v údolí Val di Sole, jimž je milou a klidnou alternativou. Kromě začátečníků a méně zdatných lyžařů má ale Pejo i jednu pořádnou sjezdovku pro náročnější jezdce, možná dokonce jednu z nejhezčích v celých Alpách.

ázeňské Pejo, schované v postranním údolí Val di Sole, zaujme především nenáročnými výukovými terény a velmi příznivými cenami pobytu, takže většina návštěvníků jsou méně ambiciózní či začínající lyžaři a rodiny s dětmi. Před 15 lety ovšem původní areál „prodloužila“ nová lanovka až do 3 000 m n. m., čímž Pejo získalo vysokohorský šmrnc a hlavně prvotřídní červenou sjezdovku s 1 600m převýšením. Ta sice většinou nezláká náročné lyžaře k vícedennímu pobytu přímo v Peju, ale třeba jen pro jednodenní výlet z nedaleké přeplněné Marillevy a Folgaridy.

Výukové i vysokohorské lyžování

Sjezdovky v nižším a středním patře areálu z Doss dei Cembri a okolo mezistanice Tarlenta jsou převážně mírné, občas zatáčející, přesto poměrně přehledné, i když subtilnější, zkrátka tak akorát pro nenáročné lyžaře. Ač jsou převážně červeně značené, tak jsou hodně „do modra“. Přímo v mezistanici je dětský park a cvičná modrá sjezdovka, pro výuku slouží i mírný dojezd návratové tratě do údolí. Sportovnější lyžaře pak zaujme hlavně nejvyšší patro areálu mezi Tarlentou a třítisíco-

vým hřebenem Crozzi di Taviela, kam vyjíždí robustní kabinová lanovka. Údolím Val della Mite klesá sice jediná sjezdovka, zato opravdu špičková – nejen kulisou, ale i ideálně „červeným“ profilem. Sjezd z vrcholové stanice Pejo 3000 až do údolí nabídne 8 km harmonické jízdy, nepřerušované plochými přejezdy. A to je i v alpských měřítkách jedinečným zážitkem.

Sedačkové lanovky jsou pomalé

Areál obsluhují méně kapacitní lanovky, což jen podtrhuje komornějšího ducha areálu. Z lázeňské vesničky Pejo Fonti stoupá do mezistanice Tarlenta 6místná kabinka, na niž navazuje pomalá 4sedačka Doss dei Cembri. Velmi pomalá, i když poměrně nová je i 4sedačka Saroden v postranní části areálu. Do 3 000 m n. m. vyjíždí z Tarlenty nejmodernější větruodolná kabinová lanovka typu funifor s kabinou pro 100 osob, pohybující se pro větší stabilitu na dvou lanech se širokým rozchodem.

65 Červeně značená sjezdovka z mezistanice Tarlenta se do údolí vine lesem ladně a klidně Pejo

3 000 m n. m. 1 400 m n. m. sjezdovek: 20 km

Pejo 3000

Val della Mite

Doss dei Cembri

sjezdovky pocitová obtížnost tratí Saroden

Tarlenta

safari

vhodnost pro výletní lyžování

Sníh

průměrná zasněženost areálu

Tep

obvyklá zalidněnost a ruch areálu

Pejo Fonti

Hlavní červeně značená trať z Doss dei Cembri do mezistanice Tarlenta je v podstatě mírný traverz, odkud pokračuje lesem v obdobném duchu až do údolí – díky své délce (3 km) ale nabídne příjemné svezení i náročnějším. Svižnější a přímá je postranní zhruba kilometrová červená trať Saroden, z níž se v půli odděluje varianta Beverina. Přímo v mezistanici je dětský park a cvičná modrá sjezdovka, pro výuku slouží i mírný dojezd návratové tratě do údolí.

Z nejvyššího bodu areálu ve 3 000 m n. m. klesá údolím Val della Mite dlouhá, prostorná, přehledná a pohodově červená trať, která se jen jednou krátce zlomí do sytě červeného hangu. V závěrečné třetině se větví do mírnější varianty přes Doss dei Cembri, nebo do svižně červené, terénně členitější Variante dei Monti. V mapě značená černá trať Freeride delle Gole v terénu není vyznačena a de facto neexistuje.

Cena pobytu hotel a skipas na den 1 000 1 500 2 000 2 500

Oblíbené u Čechů i Poláků

V areálu se pohybují hlavně rodiny s dětmi a školní kurzy v podobě typických „hadů“, a to zejména na nejmírnější tratích okolo mezistanice Tarlenta. Velkou část návštěvníků tvoří Češi a Poláci.

Pohostinné chaty s nižšími cenami než jinde

Dvě horské chaty se nacházejí ve střední části areálu – přímo v mezistanici Tarlenta a na vrcholu Doss dei Cembri. Velká „srubovitá“ chata Scoiattolo s terasou a venkovním bufetem nabízí sendviče, samoobslužnou restauraci i restauraci s obsluhou. Běžné „primi piatti“ jako lasagne stojí do 10 eur, „secondi“ pak většinou od 10 do 15 eur, gurmánštější speciality jako grilované plátky hovězího (tagliata di manzo) přijdou už jen o málo dráž. Malý bar s bistrem je v provozu i na horní stanici lanovky Pejo 3 000 m. Celkově jsou tu ceny občerstvení oproti alpskému průměru zřetelně nižší, stejně jako ceny ubytování v hotelích a apartmánech.

Malé, spíše léčebné lázně

V centru Pejo Fonti stojí malé, nedávno zmodernizované a klidné lázně – primárně léčebné, ale nechybí jim ani wellness centrum, kde jsou dvě sauny, parní lázně či vířivka a relaxační místnosti. Vstup je ovšem třeba předem rezervovat, přičemž otevřeno je v podstatě jen odpoledne. Ceny jsou zřejmě vzhledem k nízké kapacitě vysoké – sauna přijde na 25 eur, plavecký bazén pak na 10 eur.

Z brennerské dálnice za necelou hodinu a půl

Pejo je součástí turistické oblasti Val di Sole, která je dostupná z brennerské dálnice po zhruba hodině jízdy klikatou a mírně stoupající silnicí. Z údolí Val di Sole se pak odbočí do postranního údolí, kterým se již strměji stoupá do Peja. U nástupní stanice kabinky je k dispozici zpoplatněný parkovací dům, platí se i za místní skibus, svážející návštěvníky z okolí k lanovce. Naopak bezplatně lze přijet skibusem ze sousedních areálů Marilleva nebo Tonale v půl- až hodinových intervalech.

3 500 4 000 4 500 5 000 5 500

apartmán a skipas na den 1 000 1 500

2 500 3 000 3 500 4 000 4 500 5 000 5 500

Kč Kč

dlouhá a pohodově červená sjezdovka z 3 000 m n. m. mírné cvičné terény pro děti výborné sněhové podmínky v nejvyšší části areálu i v teplém počasí klidné a kompaktní středisko malé lázně s wellness centrem velmi příznivé ceny malý areál s jedinou dlouhou sjezdovkou a pár kratšími žádný snowpark nebo jiná freestylová atrakce v teplém počasí rychle měknoucí jižně orientovaný sjezd do údolí pomalé sedačkové lanovky dražší vstupné do lázní

www. skip ejo . it

66 resort report

Chamonix drsně i božsky ve stínu Mont Blanku text a foto: radek holub

Chamonix je kultovní místo, do kterého se mnozí lyžaři kvůli jeho vysokohorským terénům, scenériím či atmosféře zamilují, ale rozhodně to není středisko pro každého – je sice ryzím reprezentantem alpských tradic, zároveň je ale velmi odlišné od mainstreamových lyžařských areálů ve Francii, Švýcarsku či Rakousku.

e francouzském Chamonix výrazně převažují freerideři nad běžnými sjezdovkovými lyžaři, a není to náhodou. Město a celé údolí totiž obklopují strmé svahy s gigantickým převýšením. Jedinečná scenérie Mont Blanku sem pak láká z celého světa i turisty-výletníky, kteří se jen pokochají panoramaty a cestují dál. I díky tomu má Chamonix kosmopolitní atmosféru a také velmi drahé skipasy.

Dlouhé a náročné svahy hlavně pro „tlusté“ lyže

Lyžařské terény jsou fragmentované do několika velice různorodých areálů – spíše menších až středních, zato vždy s velkým až obrovským převýšením. Svahy jsou strmé, a terény tedy náročnější. V hlavních areálech, jimiž jsou Brévent, Flégère a Argentière, se sice pohybují zejména jezdci s „tlustými“ lyžemi, ale upravují se tu i sjezdovky.

Naopak v „areálu“ Aiguille du Midi, který tvoří legendární freeridové údolí Vallée Blanche, se jezdí výhradně ve volném, nekontrolovaném terénu.

Přívětivé lyžování na okrajích údolí

Zatímco svahy přímo nad městem Chamonix i nad sousedním Argentière jsou dosti příkré, v závěru údolí okolo dvoutisícového vrcholu Tête de Balme při švýcarských hranicích jsou terény o mnoho krotší. Mezi vesničkami Le Tour a Vallorcine se tak rozkládá v podstatě přívětivý rodinný areál.

Sníh, vítr a slunce rozhodují

Masiv Mont Blanku tvoří výraznou terénní překážku na severozápadním návětří Alp, takže sněhové úhrny jsou tu vydatné – ovšem jen ve vysokohorských partiích, údolí totiž leží příliš nízko (1 000 m n. m.). Každopádně sněhové podmínky a počasí, stejně jako případné „nájezdy“ freeriderů, je-li prašan až příliš lákavý, zásadně ovlivní lyžařské možnosti a celkový zážitek.

67 Masiv Mont Blanku se nejlépe prohlíží z protilehlého areálu Brévent

Mont Blanc

Vallée Blanche

Aiguille du Midi

Chamonix je jedinečná scenérie Mont Blanku, strmé a náročné svahy s úctyhodným převýšením, velmi drahé skipasy a kosmopolitní atmosféra.

Na oběd do chaty anebo na piknik

Za příznivého počasí jsou zdejší panoramata samozřejmě naprosto úchvatná, kupodivu ale na svazích není až tak moc horských chat, ve kterých by se dalo posedět, posilnit se a kochat. Malé útulnější chaty jsou bez předchozí rezervace beznadějně plné a rušno je i v samoobslužných bufetech, které bývají na hlavních křižovatkách lanovek. Ceny jsou přitom mnohem vyšší než ve východní části Alp – za oběd dáte určitě přes 30 eur, malé občerstvení vyjde zhruba na polovinu. Naprosto běžné je však piknikovat, dokonce jsou v areálech volně přístupná grilovací místa.

Město, kde se rodil alpinismus

Samotné Chamonix je architektonicky nesourodé město, které nepůsobí ani malebně, ani horsky drsně, zato jsou tu velmi zřetelné stopy rozvoje alpinismu, který se rodil právě zde. Pěší zónu v centru města lemují staré hotely, kavárny i obchody, ve městě i okolí jinak panuje velmi rušná doprava.

Vallée Blanche

Mer de Glace

Montenvers

Vallée Blanche: nejlegendárnější freeridový sjezd Alp aneb mezi ledovci a séraky ve čtyřech tisících Vrcholnou atrakcí Chamonix, a to doslova, je vrchol Aiguille du Midi, který se tyčí jako skalní jehla do výšky 3 842 m přímo nad městem, odkud je zpřístupněn dvěma navazujícími kabinovými lanovkami. Zážitkem je už samotná jízda, při níž se s přibývající výškou rychle otevírá panorama celého údolí, které vrchol převyšuje o téměř tři kilometry. Turisté si na vrcholu projdou malý vyhlídkový okruh, vyfotí se s Mont Blankem, nakoupí suvenýry, občerství se a zase putují dolů. Lyžaře však láká především „nekonečné“ freeridové údolí Vallée Blanche. Toto ledovcem a jeho torzy vyplněné údolí slibuje – podle zvolené varianty – nejméně 10 km sjezdu při dvoutisícovém převýšením. Naprostá většina hlavních tras má přitom mírný sklon, umožňující příjemnou a nenáročnou jízdu v ohromujícím vysokohorském panoramatu, jen některé krátké úseky jsou strmější či záludnější, neboť se v podstatě projíždí přímo kolem ledovcových trhlin a séraků. Sjezd je víc než vhodné absolvovat s místním horským vůdcem, ať už kvůli znalosti terénu a průběžně se měnících rizik, od počasí přes sněhové podmínky až po stav ledovce, tak pro volbu optimální trasy sjezdu s ohledem na vlastní lyžařské ambice a zdatnost. Vzhledem k až „overturismové“ oblibě a známosti Vallée Blanche se rozhodně vyplatí vyrazit na skitouringových lyžích a místo pouhého sjezdu nejpřímější, mnohdy až příliš frekven-

tovanou trasou si vyšlápnout do některého z okolních sedel – třeba Col d'Entreves. Sjezd z těchto odlehlejších míst pak slibuje mnohem „panenštější“ lyžařský zážitek, přinejmenším než se spojí s hlavní trasou. Nejspodnější úsek sjezdu přes Mer de Glace, což jsou v podstatě „rozsypané“ kusy ledu s kamením, je v délce několika stovek metrů obvykle nutné již absolvovat pěšky s lyžemi na zádech. Od února 2024 naopak odpadá fyzicky nejnáročnější část „sjezdu“, a to výstup k železniční zastávce Montenvers, která se vlivem zmizení ledovce ocitla téměř 200 výškových metrů nad úrovní dnešního terénu – výjezd nově zajišťuje 10místná kabinková lanovka Mer de Glace. Úplně snadný přitom není ani nástup do Vallée Blanche z vrcholu Aiguille du Midi – jedná se o sestup po úzkém a strmém zasněženém hřebeni, zajištěném pouze provazy, takže dodatečné jištění lanem je velmi vhodné. Celkově je Vallée Blanche, samozřejmě za předpokladu příznivých sněhových i povětrnostních podmínek, tedy zejména slunečného počasí a bezvětří, mimořádně nezapomenutelným zážitkem, v němž atmosféra a panoramata ještě předčí lyžařské vjemy. Přestože je lyžařská náročnost samotného sjezdu lehká až střední, tedy srovnatelná s červenou, výjimečně snad s černou sjezdovkou, velmi dobrá tělesná kondice je podmínkou – kvůli pohybu ve vysokohorské nadmořské výšce i lezeckým či pěším úsekům na začátku a konci sjezdu. Trasa sjezdu údolím Vallée Blanche není v terénu vyznačena a není ani upravována ani kontrolována ani lavinově zajišťována. Po cestě samozřejmě není ani žádné občerstvení s výjimkou malé chaty Refuge du Requin zhruba v polovině sjezdu, k níž je možné z hlavní trasy krátce vystoupat. Výjezd lanovkou z Chamonix na Aiguille du Midi je zahrnut v superskipasu Chamonix Unlimited, který stojí přes 80 eur na den (on-line v předstihu lze pořídit levněji). Obvykle je potřeba také „místenka“ na lanovku, tedy rezervace času odjezdu. Horský vůdce přijde zhruba na 400 eur pro skupinu až 4 osob.

68 resort report

Brévent | Flégère

Le Brévent La Flégère Plan Praz

Les Praz

Chamonix

Brévent | Flégère: prudké a členité sjezdovky pro nejnáročnější Dvojareál Brévent a Flégère, zdvihající se přímo nad městem Chamonix, je eldorádem hlavně pro neúnavné sportovní lyžaře. Strmé dvouapůltisícové svahy převyšují město zhruba o tisíc pět set metrů. Lyžuje se však až zhruba od výšky 1 750 m n. m., protože prudké a klikaté návratové tratě do údolí nejsou již dlouhá léta v provozu. Červené a černé sjezdovky jsou rozprostřené v několika horských kotlinách, po jejichž dně se rozlévají i mírnější modré a zeleně tratě, přičemž vyloženě lehká a prostorná je jen zelená Trappe v lokalitě Flégère, ale i ta má strmější úvod. Jinak se lyžuje na dlouhých náročných sjezdovkách, kde se střídají prudké úseky, terénní zlomy, zatáčky i úzká místa. Sjezdovky jsou tak velmi pestré, což spolehlivě zabaví sportovního, technicky zdatného lyžaře, nicméně méně zdatný lyžař si neodpočine. Černá trať Bozon z vrcholu Brévent je spíš úzká serpentinovitá cesta s občasným padáčkem, zato červené Cornu, Charlanon, Lachenal a Crochues jsou parádní náročné sjezdovky, které navíc většinou vedou romanticky opuštěnou kotlinou, lemovanou skalami.

Z Chamonix stoupá do areálu Brévent oběžná kabinková lanovka, stejně tak ze sousední vesničky La Praz do areálu Flégère. Kromě vrcholu Brévent a spojení mezi oběma areály, které zajišťují kyvadlové kabiny, obsáhnou všechny ostatní tratě sedačkové lanovky – ty páteřní jsou rychlé odpojitelné 6sedačky, ty kratší pak pomalé sedačky, některé z nich novější, jinak spíš letité. Horských chat a barů je v areálu jen několik, a to především v okolí hlavních stanic lanovek (Plan Praz, Brévent, Chavanne, Flégère). Na oběd je nutné si místo k sezení předem rezervovat nebo si počkat. Ceny jsou s vysokohorskou přirážkou – obyčejný hot dog z bufetu přijde na 13 eur. Mnoho návštěvníků piknikuje se svými zásobami – v areálu je i několik míst s lavičkami, pod mezistanicí Flégère je dokonce volně přístupné a hojně využívané grilovací místo. Oblíbené jsou však i balvany podél sjezdovek. Nástupní stanice kabinkové lanovky na Brévent se nachází zhruba 10 minut z pěší zóny v centru Chamonix – lze tedy přijít pěšky, jinak sem samozřejmě zajíždějí skibusy, v nichž platí skipas. Pro auta jsou k dispozici garáže nebo terasová parkoviště v blízkosti lanovky (cca 8 eur/den).

Ubytování v hotelech či apartmánových rezidencích, stejně tak skipas jsou tu drahé, nejrozsáhlejší varianta skipasu Mont Blanc Unlimited patří dokonce k nejdražším skipasům v Evropě. Platí v celém údolí včetně Aiguille du Midi i v sousední lyžařské oblasti Megève. O něco levnější skipas Chamonix Le Pass platí v areálech Brévent Flégère, Argentiére nebo Balme.

Na svah se téměř vždy dojíždí

Údolím projíždějí v půlhodinových intervalech dvě páteřní linky skibusu, které zároveň propojují všechny areály. Kromě nich jezdí městem a okrajovými částmi oblasti další kratší linky. Parkoviště jsou většinou placená a kapacitně omezená, přičemž čím později přijedete, tím dále od nástupních stanic lanovek stojíte. Chamonix je jedním z nejsnáze dostupných francouzských středisek při cestě z Česka – cesta autem z Prahy trvá okolo 9 až 10 hodin. Trasa dlouhá téměř 1 000 km vede po dálnicích až na závěrečnou horskou pasáž od švýcarského města Martigny.

Zhruba hodinový výšlap na skialpech ve Vallée Blanche otevře nedotčené prašanové pláně

Balme

Tête de Balme

3 842 m n. m. 1 030 m n. m. sjezdovek: 114 km

Les Autannes

sjezdovky pocitová obtížnost tratí

safari

vhodnost pro výletní lyžování

Sníh

průměrná zasněženost areálu

Tep

obvyklá zalidněnost a ruch areálu

Vallorcine Le Tour

Balme: Pohodové pláně s výhledem na Mont Blanc Lyžařský areál Balme, rozkládající se na oblejších svazích mezi obcemi Le Tour a Vallorcine, zdaleka nemá tak vysokohorskou atmosféru jako nedaleké Argentière nebo Brévent a Flégère. Sjezdovky jsou zde „nudně“ přehledné a nenáročné, ale pro pohodově orientovaného lyžaře bez ambicí zdolávat strmé boulové svahy jde pravděpodobně o nejpříjemnější místo k lyžování v celém údolí Chamonix. Z bezlesých dvoutisícových plání je dobrý výhled do údolí Chamonix a na celý masiv Mont Blanku. Okolo dvou expresních 4sedaček a pětice vleků v horní části areálu stékají po přehledných pláních lehké až středně obtížné, tedy modře a červeně značené sjezdovky, které mají dálniční charakter nebo jsou jen nezáludně proměnlivé. Podél přístupových kabinkových lanovek se do údolí vracejí subtilnější červené sjezdovky. Celý areál je pohodlně propojen dvěma dlouhými přejezdovými cestami. Nejfrekventovanější na straně Le Tour je rychlá 4sedačka Autannes s převýšením 350 m, mířící na stejnojmenný vrchol, kolem níž roluje prostorná, přehledná a jen lehce proměnlivá červená trať Ecuries, doplněná dvěma svižnými modrými dálnicemi, které ji obíhají větším obloukem a zčásti jsou vyhrazené pro trénink. Střední část celé lyžařské planiny využívá snowpark s mnoha skoky, obslužený vlastní pomou Col.

Na opačném okraji pláně, přímo pod vrcholem Tête de Balme, operuje rychlopoma Plan des Reines, podél níž klesají dvě červené a jedná modrá sjezdovka, střídající sklon i šířku. Na protější svah míří ještě krátká poma Aiguillette s přímou červenou a objízdnou modrou tratí. Ze severní strany od Vallorcine stoupá 4sedačka Tête de Balme s 600m převýšením, které překonává zprvu poměrně přímá a ostrá červená sjezdovka Belle Place, později se noří do lesa a klikatí. Lesem putuje k nástupní stanici 4sedačky také modrá trať, na niž se lze připojit prakticky z jakékoliv sjezdovky v areálu, neboť je pokračováním hlavní tranzitní tratě. U nástupní stanice v Le Tour se nachází prostorná cvičná louka. Občerstvení zajišťuje samoobslužná chata v mezistanici Charamillon u horní stanice kabinky z Le Tour a jedna malá chata s venkovním posezením Les Ecuries se nachází ještě o kousek výš. Mnozí návštěvníci si však vystačí s piknikem, pro nějž jsou v areálu k dispozici lavičky, nebo se na oběd vracejí do údolí. Parkoviště pod nástupní stanicí lanovky v Le Tour je asfaltové a placené, přičemž v podstatě lemuje stoupající příjezdovou cestu – čím pozdější příjezd, tím delší pochod.

Cena pobytu

hotel a skipas na den 5 500

Kč

4 500 5 000 5 500

Kč

1 000 1 500 2 000 2 500 3 000 3 500 4 000 4 500

apartmán a skipas na den 1 000 1 500 2 000 2 500 3 000 3 500

dlouhé a strmé sjezdovky pro velmi zdatné lyžaře, zejména v Chamonix a Argentière pohodové lyžování v areálu Balme nezapomenutelné freeridové terény monumentální horská scenérie dlouhá lyžařská sezóna jedno z nejbližších francouzských středisek areály nejsou vzájemně propojené méně odpočinkových sjezdovek nepříliš pohodlné lanovky riziko front u nejvytíženějších lanovek málo horských chat s vysokými cenami dojíždění do areálů z ubytování celkově drahá oblast

www. ch amo n ix. co m

Modrá sjezdovka Wisses-Täli je mírná a přehledná, jinak v Lötschentalu dominují spíš náročnější tratě

70 resort report

Díky značnému převýšení, přesahujícímu 1 000 m, si dosyta užijí milovníci dlouhých non-stop sjezdů. text a foto: radek holub

Lötschental – Lauchernalp zapadlé švýcarské údolí se sportovními „dlouhánkami“ Jedno z mnoha méně známých švýcarských údolí skýtá dlouhé sjezdy po velkoryse osluněných i sněhem zásobených svazích v kulise alpských čtyřtisícovek.

enápadné švýcarské údolí Lötschental se zařezává z jihozápadní strany do mohutně zaledněných masivů kolem čtyřtisícového masivu Jungfrau, přičemž samo je lemováno tří- až čtyřtisícovými vrcholy, takže má silně vysokohorskou atmosféru. Ačkoliv leží na tranzitní trase mezi Bernem a Wallisem, neboť do vesničky Goppenstein ústí tunel pro autovlaky, tak za ní dopravní ruch rychle utichá. Úzké údolí od Goppensteinu pomalu stoupá až k vesničce Wiler, nad níž se na jihovýchodních svazích zdvihá malý a komorní, ale výškově mohutný lyžařský areál Lauchernalp s nejvyšším bodem ve výšce přes 3 000 m n. m.

Non-stop sjezdy přes tři výšková patra

Svahy jsou poměrně svižné až strmé, takže potěší hlavně sportovní lyžaře, ale horním patrem areálu se vlní i dvě varianty mírnějších sjezdů. Nad Lauchernalpem, malé rekreační osadě ve výšce bezmála dvou tisíc metrů, stoupají lanovky a sjezdovky ve třech „krocích“ až

na třítisícový hřeben Hockenhorngrat. Díky značnému převýšení, přesahujícímu 1 000 m, si dosyta užijí milovníci dlouhých non-stop sjezdů. Nejvýše položená sjezdovka podél kabinkové lanovky z vrcholu Hockenhorngrat – točivá a dostatečně široká modrá trať, jež má navíc i přímější černou variantu – nabídne velmi příjemné svezení, které si lze mírně i strměji prodloužit do postranního údolíčka, kde několik rozmanitých variant sjezdovek obsluhuje vlek. Jde tak o příjemně rozmanitou lokalitu pro sjezdy „na jeden zátah“, kotvový vlek však není příliš pohodlný. Střední patro areálu, kterým vyjíždí expresní 3sedačka, je nejstrmější a překonávají je černá a červená sjezdovka, za dobrých sněhových podmínek doplněná ještě jednou další černou variantou. Na úpatí svahu podél osady Lauchernalp se rozkládají mírné cvičné terény i kratší svižnější sjezdovky podél rychlé 6sedačky. Nejnižší lyžařské patro areálu mezi obcí Wiler a osadou Lauchernalp překlenuje visutá

kyvadlová kabina, která slouží i pro přepravu zavazadel a turistů – osada totiž není v zimě přístupná po silnici. Serpentinovitý sjezd po letní horské silnici, využivané zároveň jako sáňkařská dráha, bývá možný jen občas – lyžařsky však modře značená trať není příliš atraktivní. V okolí sjezdovek se rozléhají širé pláně volného terénu, využívané freeridery.

Celodenní slunce a dva až tři metry sněhu

Všechny sjezdovky nad Lauchernalpem stékají po bezlesém a velmi slunečném jihovýchodním svahu, a na jaře tak navzdory vyšší nadmořské výšce během dne měknou a firnovatí. Navzdory slunečné orientaci svahů tu nebývá o množství sněhu nouze, a to díky vysoké nadmořské výšce a poloze na hlavním alpském hřebeni, kde se zachytávají srážky jak ze severu, tak z jihu. V nejvyšších polohách areálu leží v průběhu zimy vždy alespoň od dvou do tří metrů sněhu, mnohdy i více.

Rekreační osada pro majetné Švýcary

Menší rozloze i neznámosti střediska vděčí Lötschental za komorní atmosféru a klidný turistický ruch – většina návštěvníků jsou místní a také majetní Švýcaři, kteří si na malebném

Lötschental – Lauchernalp

Hockenhorngrat

3 111 m n. m. 1 419 m n. m. sjezdovek: 40 km

Gandegg

sjezdovky pocitová obtížnost tratí

Märwig

Stafel

Lauchernalp

Podél osady Lauchernalp (1 968 m) stoupá do mezistanice Stafel (2 100 m) krátká rychlá 6sedačka, kterou obtékají dvě svižné červené sjezdovky s mírnějším závěrem a jedna okružní modrá varianta. U horní stanice se nachází prostorná výuková louka s pojízdným kobercem. Ze Stafelu vyjíždí dále vzhůru rychlá 3sedačka po holém a strmém svahu do další mezistanice Gandegg (2 720 m). Zpět se kolem ní vrací z jedné strany dlouhá červená sjezdovka National, z druhé pak variace tratí všech obtížností kolem vleku Märwig, u jehož nástupní stanice (2 400 m) se stékají a pokračují již jako černá sjezdovka Arbä – ta zprvu překonává velmi strmý svah, a to jak v přímé, tak mírnější variantě, později již klesá méně prudce a přehledně až ke Stafelu. V postranním zákoutí s vlekem Märwig se ve zvlněném terénu proplétají přehledná černá, červená i modrá trať s 300m převýšením. Červená trať Gandegg prakticky přímo kopíruje

Lauchernalpu pořídili chatu či chalet. Posedět v chatě lze hlavně v bezprostředním okolí Lauchernalpu – v budově stanice přístupové lanovky je samoobslužná restaurace s terasou (lehký oběd typu rösti nebo těstoviny okolo 20 CHF) a podél dojezdové sjezdovky se nachází také několik horských restaurací s obsluhou (ceny hlavních jídel okolo 30 CHF, polévka cca 15 CHF, dezert cca 10 CHF). V mezistanici Gandegg se nachází ještě barový „hříbek“. Skipas se prodává za dynamické ceny a jednodenní lyžování přijde dospělého na cenu okolo 70 CHF.

trasu vleku a bývá využívána i pro tréninky či závody, černá Spali spadá do sousedního terénního zářezu, kde má navíc v závěru krátký prudký hang, a modrá Wisses-Täli přiměřeně svižně, ale přehledně klesá nejvzdálenějším dolíkem, kde se jen v závěru poněkud zužuje a nakonec traverzuje zpět k vleku. V nejvyšším patře mezi Gandeggem a Hockengratem (3 111 m) slouží 15místná kabinková lanovka. Ve vysokohorském morénovém terénu se podél ní klikatí zatáčkovitá, ale dostatečně široká a dobře spádovaná modrá sjezdovka, z níž se odděluje ještě přímější černá trať. Sjezd z Hockengratu si lze prodloužit po široké a nenáročné červené sjezdovce Milibach, která roluje po mírné spádnici poblíž skal, lemujících celý lyžařský kotel, a v závěru pak dotraverzuje k vleku Märwig. V případě zvýšeného lavinového nebezpečí však tato nejvzdálenější sjezdovka bývá uzavřena, neboť její úvodní traverz prochází přímo pod strmými svahy.

Příjezd autovlakem

Z údolí z Goppensteinu vede tunelem na severní stranu hor do Kanderstegu a dále směrem k Thunu a Bernu železniční trasa, kterou lze využít i s autem – vagóny s vozidly pendlují v půlhodinových intervalech, průjezd tunelem trvá zhruba 20 minut a při cestě z Wallisu do oblasti kolem Bernu ušetří stokilometrovou zajížďku kolem Ženevského jezera. Cesta autem ze středu Čech zabere 10 až 11 hodin a vede po německých a švýcarských dálnicích do Bernu, odkud se pokračuje přes Thun do Kanderstegu a z něj autovlakem přímo do údolí Lötschental.

safari

vhodnost pro výletní lyžování

Sníh

průměrná zasněženost areálu

Tep

obvyklá zalidněnost a ruch areálu

Cena pobytu

hotel a skipas na den 5 000 5 500

Kč

4 000 4 500 5 000 5 500

Kč

1 000 1 500 2 000 2 500 3 000 3 500 4 000

apartmán a skipas na den 1 000 1 500 2 000 2 500 3 000

velmi dlouhé sjezdovky s mnoha sportovními pasážemi mnoho freeridových terénů rychlé páteřní lanovky obvykle značné úhrny sněhu romantická osada Lauchernalp na úpatí sjezdovek poměrně malý areál přístup pouze kyvadlovou lanovkou z údolí žádné lesem chráněné terény výhradně jihovýchodní orientace tratí typicky švýcarské, tedy poměrně vysoké ceny

www. lo etsch en tal.c h

72 resort tipy

text: Andrea rucká Drengubáková foto: SNOWtour

Kaunertal:

ledovcové sjezdovky, ale i freeridový ráj Vrcholy rakouského údolí Kaunertal leží v nadmořské výšce nad tři tisíce metrů a společně se zdejším ledovcem lyžařům zaručují sníh od října až do května. Mnoho lyžařů zná Kaunertal z podzimního rozlyžování, ale rozhodně stojí za to ho poznat i v zimě, zvláště po vydatné nadílce prašanu. Dlouhé a přehledné sjezdovky všeho druhu jsou totiž zasazené do nekonečných freeridových plání!

Nörderjoch

Sjezdovka Nörderjoch, na podzim obvykle zabraná trénujícími závodníky, je typickou ledovcovou dálnicí a navíc má velmi příjemný carvovací sklon. Je po celé délce maximálně přehledná, takže to tu můžete řezat po hranách odshora dolů. Jejím dopravním prostředkem je kotvový vlek, tedy bývá většinou prázdná.

55 km

Kaunertalský ledovec nabídne celkem 55 km sjezdovek, které se spouští ze tří třítisícových sedel. Tratě jsou relativně dlouhé, v některých místech užší, v některých širší, obecně ale platí, že jsou dobře přehledné a v horních pasážích poměrně sportovně laděné. Tratě nejsou monotónní a pravidelně se na nich střídají rovinatější sekce s prudšími pasážemi.

87,85 %

Takový sklon má černá sjezdovka č. 11 Black Ibex, která se spouští ze sedla Falginjoch (3 113 m) a je nejprudší sjezdovkou Rakouska. Se sklonem 41,3° je tak ještě prudší než legendární sjezdovka Streif v Kitzbühelu.

„Freeride days“

To je název pravidelné jarní akce, kdy můžete testovat freeridové lyže a lavinovou výbavu, v rámci soutěží můžete cvičit záchranu nebo vás v rámci této akce několikrát v průběhu dne vyveze zdarma rolba do vzdálenějšího sedla Nörderjoch. Díky rolbě si užijete nadstandardně dlouhý freeridový sjezd na otevřené pláni, která končí až dole u hlavní silnice, odkud vás zpátky do areálu vyveze zdarma skibus.

Na knedlíky

Oběd si můžete dát ve velké centrální samoobslužné restauraci Gletscher Restaurant v nadmořské výšce 2 750 m. Dát si tu můžete například klasický vídeňský řízek nebo kaunertálský Currywurst, nám byl místními doporučen Tiroler Knödel Tris, tedy barevná a různě chutnající trojice tradičních jihotyrolských knedlíků.

Reinhold

Pokud byste chtěli na Kaunertalu zavítat do volného terénu, doporučujeme si objednat průvodce – třeba lokálního guida Reinholda, který nás zavedl na ty nejhezčí panenské pláně. Ačkoli je mu 71 let, jeho ladné lyžařské pohyby prováděné s naprostou lehkostí by mu mohl leckterý čtyřicátník jen závidět, navíc má stále perfektní fyzičku, takže nás docela utahal. Horského průvodce si můžete objednat na info@kaunertaler-bergfuehrer.com.

www. kau n ertal. co m

Kaunertal jedním dechem

Kaunertal na vás oproti jiným rakouským ledovcům dýchne spíše komorní atmosférou, a ačkoli tu na podzim může být rušněji, v hlavních zimních měsících si tu užijete klidné lyžování bez front a velkých davů. Skromnější dětský park a fun slope zabaví i menší lyžaře a okolní oficiální freeridové zóny sem budou lákat také milovníky širokých lyží.

74 resort Slow & relax

Slow relax „Zimní dovolená je příležitostí nejen ke sportu, ale hlavně odpočinku. Zastavit se, ztišit se, ponořit do teplé lázně a obklopit se prostředím, kde zapomeneme na každodenní realitu.“

text: petr socha foto: Falkensteiner Hotels

Hotel se sjezdovkou na střeše

Falkensteiner Family Resort Lido Falkensteiner Family Resort Lido je unikátní koncept. Míří výhradně na rodiny s dětmi, pro které se snaží přinést první poslední. Je to zřejmé z každého detailu, od vybavení pokojů, existenci všemožných hotelových heren a sportovišť, dětského vodního světa s tobogánem až po rozmanité hotelem organizované aktivity a programy. Nejsilnější dojem je ovšem jasný a všeříkající – sjezdovka na hotelové střeše…

elý komplex se nachází v obci Ehrenburg – nic vám to neříká? Co takhle Pustertal, Bruneck? Lepší? Anebo Kronplatz – a je to jasný. Jsme v Jižním Tyrolsku, místě tak oblíbeném nejenom Čechy, ale všemi lyžaři, milovníky hor, ale i dobrého jídla a znalých cestovatelů, kteří umí ocenit tu jedinečnou kombinaci rakouského a italského prvku. Do rodinného komplexu to jde pouze s rodinou. Upřímně, samotní dospělí by se tam asi necítili, protože děti jsou všude a hotel jimi žije. Bezdětní však mají v okolí nejednu alternativu, nejblíže pak hotel Falkensteiner Hotel & Spa Sonnenparadies, kam zase nejezdí děti. My máme děti dvě, a tak dostáváme rodinný pokojík, naše dcera Tereza se okamžitě stěhuje na vyvýšené gaučové patro, z něhož si dělá své království i místo na spaní – byť dole čeká tradiční a asi i pohodlnější postel.

Plně využitá střecha

Hotel působí celkově moderně, ale není chladný nebo odtažitý. Chvilku to trvá, než se člověk zorientuje: je to takové zdeformované áčko, centrální osou jsou výtahy, které spojují interiér s unikátně využitým střešním prostorem. Výtah nás hned večer po příjezdu víceméně náhodou vynesl k potemnělému ledovému kluzišti, kde jsme následně strávili kus prvního večera. Celá střecha je obydlená. Nedaleko kluziště je ohniště a posezení s venkovním barem, a pokud se vydáte na křídla, objevíte mnoho dalšího – v první řadě sjezdovku, která spadá po celé jedné šikmině hotelu, tedy asi 80 m. Je obsluhovaná jezdícím pásem, takže je zřejmé, že není pro fajnšmekry, ale slouží výuce nejmenších. Sotvakde na světě najde rodič větší komfort pro učení začínajících dětských lyžařů: z pokoje,

První hotel rodiny Falkensteiner Hotelová skupina Falkensteiner Hotels & Residences je rodinný podnik s více než šedesátiletou tradicí, který dnes provozuje přes 30 hotelů v šesti evropských zemích, z toho je řekněme 13 lyžařských. Začátky podniku sahají do roku 1957, kdy manželé Maria a Josef Falkensteinerovi otevřeli svůj první hotel v Jižním Tyrolsku – byl to spíše motorest u rušné cesty v horském údolí Pustertal – a právě z něj vyrostl unikátní rodinný hotel Falkensteiner Family Resort Lido.

Kde lyžovat? Kronplatz je na dosah Vzdálenost je velmi relativní parametr. Přestože hotel neleží u paty lyžařského střediska, lyžař to tak může vnímat. Stačí totiž přejít ulici, nasednout na vlak (zdarma) a vystoupit o chvilku později ve stanici Percha. Rázem jsme ve středisku, a to rovnou na věhlasném

Kronplatzu. Přestože od hotelu odjíždějí minibusy s lyžaři, je to zcela zbytečné, vlak jezdí co půl hodiny a stejnou dobu v něm strávíte – při návratu si pak tak akorát oddychnete, než se zase zanoříte do tentokrát hotelových atrakcí.

sauny nebo bazénu můžete sledovat, jak vaše dítko na hotelové střeše vykrajuje pod vedením instruktora své první oblouky… Horizontální chodby jsou někde trochu strašidelně dlouhé, ale pokaždé někam ústí: ty horní do skvěle vybavené trampolínové místnosti, nebo na druhé straně do sálu pro míčové hry a dále do dětské sauny. Ty spodní pak do velkorysého vodního světa, nebo naopak do centrálně umístěného saunového komplexu jen pro dospělé. Ve spodních patrech narazíte na komplex dětských heren, kde najdete vše možné pro malé i větší: od ping-pongu po různé herní konzole a další

technologie, které našinec v rodičovském věku snad ani nedokáže identifikovat… Jde z toho trochu hlava kolem, a tak se raději uvelebíme v hotelovém baru, kde jsou všemožná útulná zákoutí pro dospělé i děti. Dáváme si welcome drink a poprvé to s námi v baru baví i naše děti. Už tušíme, že nebude snadné vybírat si z tak široké nabídky hotelových aktivit. A trochu se nám mlží tradiční význam slova hotel – zatímco kdekdo si představí malý hotelový pokojík, tady je nedlouho pro příjezdu jasné, že pokojík bude sloužit opravdu jenom ke spaní.

Rodinný pokojíček je zábavný, vyvýšené patro je na hraní, ale naše děti tam i spaly…

Vodní svět

Samozřejmě, permanentním magnetem hotelu je vodní svět, který zahrnuje jak vnitřní, tak venkovní bazény. Tobogán se táhne přes několik pater, konkuruje mu široká několikapatrová klouzačka, venkovní bazén s masážními tryskami a výhledem na zasněžené vrcholky hor, rodinná sauna... Pro rodiče, kteří mají už toho ruchu dost, je pak v hotelu k dispozici i oddělený saunový svět jen pro dospělé, kde lze plnohodnotně relaxovat a užít si klid, teplo a ticho. Rodiče mohou vypnout i společně, když dítko zařadí do péče hotelovým animátorům – sami jsme to našim začínajícím puberťákům neudělali, ale zdálo se, že ostatní, zejména menší děti, byly spokojené. Oddělená zóna pro dospělé nabízí různé druhy saun a relaxační prostory, kde můžete celé odpoledne poslouchat ticho, nebo se na základě rozpisu zúčastnit nějakého saunového rituálu.

76 resort Slow & relax Saunový svět pro dospělé je vychytávka. Děti milujeme nadevše, ale k tomu je potřeba si od nich i pořádně odpočinout. V saunovém komplexu pro dospělé člověk najde ticho a kompletní psychofyzický odpočinek…

Nejoblíbenější značka Rakušanů Značka Falkensteiner je již sedmým rokem po sobě vítězem v kategorii „Volný čas a cestovní ruch“ v žebříčku Top Gewinn Image Ranking. V celkovém hodnocení mezi nejoblíbenějšími firmami v zemi se vyšplhala na 12. místo. Žebříček Gewinn Image Ranking každoročně vybírá nejoblíbenější firmy formou hlasování mezi 30 000 čtenáři a odběrateli newsletteru Gewinn. Jen před několika měsíci pak společnost obsadila první místo i v žebříčku trendů Top zaměstnavatel v kategorii cestovní ruch, kde v celkovém žebříčku skončila 31.

Kulinářský zážitek pro malé i velké

Samostatným zážitkem je kuchyně. Snídaně jsou bohaté a rozmanité, vedle klasických bufetů máte možnost požádat kuchaře v některé z otevřených kuchyní, aby vám připravil palačinky, nebo si zase vedle vybrat třeba z nabídky vajec v různých úpravách. Stejně tak večeře: Vedle bohatého bufetu s obrovským výběrem předkrmů, salátů, hlavních jídel a minidezertů, z nichž se člověk plnohodnotně nasytí, si lze sestavit z večerního tematického menu pokrm na přání. Nabízí se třeba vícero typů těstovin a pizz, v jiném kuchyňském koutu zase jednou vepřové hody, podruhé rybí… Kolekce pokrmů se večer co večer mění. Ve výsledku člověk může svobodně jíst přesně to, co chce, a v takovém množství, aby to nebylo málo, ani moc. A taky je to pěkná příležitost motivovat děti, aby si zkusily objednat vytoužený pokrm v cizím jazyce.

Rodinná sauna není tak vyhřátá jako ta pro dospělé, ale kde najdete možnost dětem nenásilně ukázat zázraky saunování?

Co si myslí dcera Tereza? „V hotelu Falkensteiner se mi asi nejvíc líbil bazénový svět, venkovní bazén s proudy a tryskou ze země. Vevnitř malý dětský bazén a nespočet měkkých křesel a postelí asi ve 2 nebo 3 patrech. Ležet v nich bylo opravdu příjemné a relaxující. Dále má hotel také kluziště na střeše. Tam jsme si užili dost zábavy večer. Celkově je hotel velmi pohodlný, ale elegantní. Na každém rohu potkáte nějaký měkký gauč nebo křeslo, ve vstupní hale jsou dokonce měkké houpačky nebo kolotoč.

V hotelu je hodně možných aktivit, hlavně pro děti, my jsme bohužel ani nestihli všechno prozkoumat. Pro děti funguje i dětský koutek s dozorem. Hotel nabízí vlastní program, co přes celý den dělat, například můžete večer připravit vlastní pizzu nebo si na střeše hotelu opékat špekáčky. Doporučovala bych jet sem na delší dobu, alespoň týden, abyste stihli prozkoumat všechny atrakce a aktivity, co hotel nabízí. Nebudete se nudit, ani kdyby snad mělo celou dobu pršet.“

Inovace nadevše Kluziště na střeše – i to člověk chce zažít

Limonády a džusy, ale i zmrzliny jsou pro děti zdarma neomezeně

Rozlehlý vodní svět nabízí i vzdušné víceúrovňové odpočívárny

Hotel? Ne, zážitkový areál

Falkensteiner Family Resort Lido je spíše než komplex pro bydlení zážitkový areál. Sami jsme tam strávili tři noci, přičemž jsme vůbec neměli pocit, že bychom si hotelové atrakce stihli užít. Naopak. Musím přiznat, že nabídka hotelových aktivit silně konkurovala samotnému lyžování, takže jsem měl tendenci končit s lyžováním dříve právě proto, aby nám neuteklo nic z hotelové nabídky – zalyžovat si můžeme i jinde a jindy, ale užít si saunový rituál a odpočinek u vody už ne. Za špatného počasí bych třeba vůbec neřešil, jestli zůstat v hotelu, nebo vyrazit ven. Zůstal bych a oddal bych se relaxaci a odpočinku.

Podobně kulinářská rovina. Když kamarádi od nás dostali první fotku ze sjezdovky až po desáté dopoledne, vysmívali se nám do lenochů. Ale divíte se? Sváteční snídani přeci nelze odbýt tím, že do sebe v rychlosti nasoukáme potřebné kvantum stravy, taková věc musí být rituál, musí se neuspěchat, prožít, procítit! I na večeři proto chcete přijít včas, což zase může působit jistý stres při saunování, pokud přijdete z lyží normálně – v tomto případě pozdě. Čili chce to pořádně zvážit priority a dobře plánovat. Já osobně bych doporučil nepřehánět to s lyžováním a nechat si dostatek času na hotel. A když budete mít štěstí, třeba se dočkáte i fakt špatného počasí…

www.f a lkens t ein er. co m/en /family-reso rt-lid o

Skupina Falkensteiner je silný inovátor, což dokazují i její aktivity na poli financování projektů: Prostřednictvím vlastní digitální investiční platformy FMTG Invest mohou zájemci investovat do projektů skupiny Falkensteiner a získat úroky buď v hotovosti, nebo ve formě hotelových poukázek. Prostě si odložíte peníze, a můžete jet na dovolenou zdarma. Díky tomuto modelu získala společnost FMTG od roku 2017 na své projekty v Rakousku a Německu více než 80 milionů eur. Příští rok bude i proto otevřen Falkensteiner Park Resort Lake Garda v Saló a Falkensteiner Hotel Bozen.

foto: Radek Holub – SNOW

78 resort technika

Kabinky na 65 metrů dlouhém visutém mostě nad dolní stanicí

Kabinky v horní stanici během letní revize

Unikátní J visutá tunelová lanovka

V Heiligenblutu, zapadlém středisku na úpatí Grossglockneru v rakouských Korutanech, najdeme unikátní lanovkový systém – visutou tunelovou kolejnicovou lanovou dráhu. Vzájemně propojuje dvě samostatné části lyžařského areálu.

edná se o výrobek rakouské firmy Waagner-Biró, který byl vyvinut speciálně pro tyto účely a kombinuje prvky visutých drah s pozemními lanovkami. Pro větší část trasy byla využita již existující úzká vodovodní štola, s jejímž budoucím využitím také pro horskou dráhu bylo počítáno již při jejím návrhu. Tento systém umožňuje díky malému horizontálnímu (až 100 m) i vertikálnímu (až 35 m) poloměru oblouku značné změny sklonu trasy – více než 21 stupňů. Kabiny s čtyřkladkovým běhounem přitom zůstávají neustále ve svislé poloze. Díky pevné jízdní dráze

Kabinky v dolní stanici

Vjezd to tunelu v dolní části lanovky

text a foto: Radim Polcer

v Heiligenblutu

je zaručena také konstantní výška kabin od země. Délka trasy činí 1 584 metrů při převýšení 56 m. Mimo tunel vede pouze dolní část trati za dolní stanicí na 65 metrů dlouhém ocelovém mostě. Trasa tak efektivně v tunelu překonává dva úseky ohrožené lavinami a pomocí betonového mostu také úzké údolí s potokem Großfleißbach. V tomto úseku má trať dráhy tvar prostorové křivky. Přepravu cestujících zajišťují celkem dvě skupiny po jedenácti pětimístných kabinkách, které dodala firma Swoboda (dnes Carvatech). Kabiny jsou spojeny speciální spojkou, což zabraňuje

Pohled do hloubené části tunelu

jejich vzájemné kolizi při rozjíždění nebo brzdění. V dolní části jsou pak vybaveny pozemním vedením s umělohmotnými kladkami, které pojíždějí po profilu ve tvaru písmene U a zabraňují přílišnému vychýlení z osy trati. V kabinách nechybí ani vnitřní osvětlení, ovládání dveří je elektrické. Na trase dosahují soupravy kabin rychlosti až 7 m/s, jedna jízda trvá sedm a půl minut. Pohon lanovky s motorem o výkonu 220 kW a dvoudrážkovým poháněcím lanáčem je umístěn v horní stanici v nadmořské výšce 1 809 m, napínací systém tažného lana se závažím se pak nachází v dolní

Detail běhounu kabinky

Pohled do ražené části tunelu

stanici. Dráha byla otevřena 9. ledna 1988. Dráha spojuje obousměrně hlavní areál s poněkud odlehlou, avšak lyžařsky atraktivní lokalitou Fleissalm, kde se nachází 2 114 metrů dlouhá odpojitelná čtyřsedačka s bublinou Fleissbahn od výrobce Doppelmayr z roku 2003 a dva lyžařské vleky. Lyžařský vlek Hochfleiß, který má horní stanici v nadmořské výšce 2 902 m a zpřístupňuje tak nejvyšší bod celého areálu, byl bohužel v uplynulé zimní sezóně 2023/24 mimo provoz a odstavení z provozu hrozí z důvodu nerentability také samotné tunelové kolejnicové lanovce

(navzdory instalaci zcela nové řídicí elektroniky lanovky v roce 2021) i čtyřsedačce. Zájemci o návštěvu této unikátní dráhy by tedy rozhodně neměli otálet. Pro historickou úplnost dodejme, že turistické zpřístupnění svahů nad Heiligenblutem začalo 29. listopadu 1964 spuštěním jednosedačkové lanovky do mezistanice Roßbach, následované o rok později další jednosedačkou až na Schareck. Dnes na těchto trasách najdeme čtyřmístné kabinkové lanovky Doppelmayr z let 1992 (dolní úsek) a 1990 (horní úsek) s celoročním provozem – v mezistanici se přesedá.

Radim Polcer Projektant kolejových vozidel a už od dětství nadšený průzkumník lanových drah. Od roku 2002 publikuje o lanovkách v odborných časopisech a na svém portálu www.lanove-drahy.cz. Novinky v lyžařských střediscích sledujte na

Strojovna s pohonem lanovky v horní stanici

sn o w. cz/ novi nk y

80 resort on the road

text: Jimmy Petterson

Alta Valtellina římské lázně, tajná skrýš, bezcelní zóna a velká hora

foto: Jimmy Petterson

Když si lyžař představí lyžování v Itálii, pravděpodobně mu přijdou na mysl především známá střediska v Dolomitech. Čtyři velmi zajímavá lyžařská centra se společným skipasem se ale nacházejí i v údolí Valtellina podél hranice se Švýcarskem.

dejší samostatná střediska – Bormio, Santa Caterina Valfurva, Valdidentro a Livigno – se před několika lety spojila, aby vytvořila lyžařský konglomerát, který zahrnuje více než 60 lanovek a vleků a 225 km sjezdovek. Je to nezvyklé spojení, protože tato čtyři střediska nejsou vůbec propojena vleky a jsou od sebe docela daleko. Dělí je více než 50 km klikatých horských cest a i autem trvá cesta z jednoho konce v Santa Caterině na opačný konec do Livigna asi 75 minut. Skibusy to určitě bude trvat déle. Ale co na tom sejde, když se tato čtyři střediska navzájem velmi dobře doplňují. Bormio má převýšení, Livigno nabízí velkou přepravní kapacitu a menší Santa Caterina a Valdidentro přidávají klid a autentičnost. Věřte mi, že v dnešní době přemarketingovaných a přeplněných letních a zimních středisek má právě klid opravdovou hodnotu. Oblast Valtellina se nikdy nestala hlavním hráčem na evropské lyžařské scéně. Důvo-

dem přitom není nedostatek sněhu nebo kvality, spíše jde o otázku dostupnosti. Nejblíže ze čtyř oblastí k mezinárodnímu letišti v Miláně je Bormio, ale i to je proti konkurečním střediskům dost daleko. Jako lyžař se můžete na tento fakt dívat jako na sklenici napůl prázdnou, nebo napůl plnou. Ano, dopravní dostupnost Valtelliny je o něco horší, ale díky tomu zde bude méně lyžařů, se kterými budete bojovat o prašan. To mi vyhovuje. Koneckonců, mnoho lyžařů platí tisíce dolarů za týden heliski, aby si zajistili nějaký nedotčený sníh. Pokud to mohu udělat jen za cenu trochu delší cesty, jsem připraven vyrazit. S Klausem Arpiou jsme vyrazili do Bormia. Nejenže je to nejbližší z resortů, když jedete od jihu z Pádské nížiny, ale také se nachází tak nějak v centru dění. Cesta nám trvala déle, než jsme očekávali, protože sněžilo, ale řekl bych, že naše sklenice se naplnila víc než napůl.

RAKOUSKO

ŠVÝCARSKO Alta Valtellina

ITÁLIE

Bormio

Na ceduli u stanice lanovky Bormio 2000 je nápis „Peak to Creek“. To je víc než jen slovní hříčka – je to lyžařská výzva. Lanovka vás vyveze do výšky 3 012 metrů na vrchol Cima Bianca, přičemž město se nachází ve výšce 1 225 metrů. Mezi vrcholem a údolím je tak opravdu dlouhá sjezdovka. Jmenuje se Pista Stelvio a hostí také Světový pohár. Na vrcholu Cima Bianca bylo více než metr nového sněhu a hustá mlha. Prašan po pás byl hned vedle sjezdovky.

foto: Jimmy Petterson

Nejen lyžování, i lázně, historie a skvělé jídlo…

foto: Klaus Arpia

Předpokládám, že Leonardo nemohl ocenit uklidňující lázně více než my s Klausem. Určitě totiž celý den nelyžoval v hlubokém prašanu.

Co říkáte? Asi byste taky nešli oběd a raději hltali prašan…

Horní partie byly velmi obtížné na orientaci, protože tam nejsou žádné stromy. Několikrát jsme slalomovali mezi lavinovými zábranami, abychom našli správnou cestu. Střední část hory byla nejlepší – les nebyl příliš hustý, přitom nám pomohl se zorientovat. Sníh byl fantastický, možná až příliš hluboký pro mé all-mountain lyže. V době oběda jsem byl už vyčerpaný. Usadili jsme se proto v restauraci Rododendro a doplnili sacharidy. Snědl jsem něco, co se jmenovalo tris valtellinese, jídlo složené ze tří různých těstovin – pohankové tagliatelle s rozpuštěným parmazánem zvané pizzoccheri, špenátové těstoviny zvané malfatti a pohankové koblížky známé jako sciatt. Pokud toto jídlo zní těžce, mohu vás ujistit, že bylo. Potřeboval jsem však každé sousto, abych se připravil na více ultrahlubokého prašanu, který nás čekal odpoledne. Těžké těstoviny byly výbornou vzpruhou na odpoledne, ale večer jsem již potřeboval jiné řešení. Našel jsem ho v Bagni Vecchi – jedněch ze tří termálních lázní kolem Bormia. Tyto lázně se nacházejí vysoko na úbočí nad městem a jejich původ sahá až do římských dob. Říká se, že si stejné vody užíval i Leonardo da Vinci. Předpokládám, že Leonardo nemohl ocenit uklidňující lázně více než my s Klausem. Určitě totiž celý den nelyžoval v hlubokém prašanu. Uvolnili jsme si svaly ve staré jeskyni, nechali umělé vodopády masírovat naši hlavu a záda a odpočívali jsme ve venkovním bazénu, z nějž je výhled na město a přes údolí na vrchol Cima Bianca. Po několika hodinách jsme byli připraveni na další den a další prašan. Stále totiž sněžilo.

foto: Jimmy Petterson

82 resort on the road

foto: Jimmy Petterson

Bormio je s lyžováním doslova srostlé

Nenápadná Santa Caterina má světové parametry, například převýšení přes 1 000 metrů Druhý den ráno stále nebylo přes mraky vidět, ale využili jsme služeb Nicola Dei Casa, bývalého závodníka, který nyní provozuje Hotel Baitadei Pini a během dne pracuje jako horský vůdce. Zavedl nás do rozsáhlé freeridové oblasti na severovýchodním svahu hory Cima Bianca. Bez jeho pomoci bychom tuto oblast za špatné viditelnosti nikdy nenašli. Zajímavé je, že celá oblast Alta Valtellina začíná ustupovat od tradiční italské averze k lyžování mimo sjezdovky. Oblast, kam nás Nic vzal, byla jednou ze dvou částí hory označených na mapě tratí jako oficiální „freeride zóna“. Viditelnost níže byla nakonec docela dobrá a v nižších polohách bylo spousta stromů, což usnadňovalo orientaci. Na nedotčených svazích nebyly žádné stopy. Jen po našem sjezdu tam zůstaly vryty tři hluboké linie. Stále sněžilo, takže do rána naše stopy zase zmizí. Čas v lázních opět působil téměř zázračně a já měl mnohem více síly než předešlý den. Vynechali jsme oběd. Místo toho jsme hladově hltali prašan.

Santa Caterina a Valdidentro

Samozřejmě jsme chtěli vyzkoušet i ostatní lyžařské oblasti. Třetí den jsme rozdělili mezi Santa Caterinu a Valdidentro. V Bormiu bylo na svazích spousta lidí, i když mimo sjezdovky jsme byli sami. V Santa Caterině jsme však měli pocit, že nám patří celá hora, a ve Valdidentru nás dokonce přepadl surreální pocit, jako bychom byli úplně sami na vzdálené planetě v nějaké daleké galaxii. Santa Caterina je velmi slušná lyžařská oblast s více než 1 000 metry převýšení – více než světoznámá střediska jako Squaw Valley, Mammoth, Niseko, Lake Louise nebo Obertauern. Přiznávám, že bylo mlhavo, takže skutečnost, že jsme tam viděli jen málo lidí, mohla souviset i se špatnou viditelností. Potkali jsme čtyři nebo pět dalších lidí v malé restauraci, kde jsme si dali pivo. Ale na svazích jsme žádné jiné lyžaře neviděli. Samozřejmě jsme neviděli ani sníh, jímž jsme lyžovali. Byl příjemný – poměrně hluboký a nadýchaný. Nejsem si však ani jistý, jak strmý svah to byl.

S Klausem bychom rádi celý den kreslili čerstvé stopy, ovšem náš čas byl omezený a chtěli jsme také navštívit Valdidentro. Valdidentro je tvořeno dvěma osami lanovek a vleků, které původně byly samostatnými areály – jedna osa vede z vesnice Isolaccia a druhá je umístěna mezi osadami Oga a Le Motte. Na stanici lanovky jsem si vzal brožuru, která tuto oblast označuje jako Cima Piazzi Happy Mountain. Nabízí převýšení více než 1 200 m, což je více než sjezdy v Kitzbühelu, Lechu, Madonně, Arose, Gstaadu, Aspenu nebo Vailu. Pro nás bohužel zůstalo středisko rozdělené – špatné počasí uzavřelo vlek, který obě části spojuje. Vyjeli jsme co nejvýše, asi 1 000 vertikálních metrů nad náš výchozí

bod. Vlastně vůbec nevadilo, že nejvyšší vlek byl uzavřen. I na sjezdovce bylo dost prašanu. Webová stránka Valdidentro tuto oblast popisuje jako „skutečnou oázu pro ty, kteří milují klid a ticho i během velmi rušných dní.“ Nežertují. Neviděli jsme ani živáčka. Bylo to jako chodit po Měsíci a vidět Armstrongovy stopy. Věděli jsme, že tam před námi někdo byl, ale nikde žádný náznak života. Jedna věc však byla zcela jasná. Lanovky ve Valdidentru jsou finančně solventní jen díky jejich spojení s většími lyžařskými středisky v okolí. Naskočili jsme zpět do auta, abychom vyzkoušeli i druhou stranu hory z Le Motte. Na silnici byla také mlha a my jsme to třikrát minuli. Kdesi sice byla restaurace a parkoviště, na němž bylo zaparkováno pár aut, ale

foto: Nicola Bormolini

Lázeňské centrum QC Terme Bormio Bagni Vecchi spojuje modernitu s historií až 2 tisíce let starou

foto: Jimmy Petterson

84 resort on the road

Livigno

Na našem checklistu zbývalo ještě to nejslavnější z letovisek Alta Valtellina. Následující dva dny jsme lyžovali v Livignu, letovisku možná známějším jako daňový ráj než jako lyžařské středisko. Dokonalá poslední zastávka na naší cestě, protože jsme mohli naplnit nádrž za asi jedno euro za litr. Samozřejmě jsme si mohli také zásobit naše domácí bary roční dávkou alkoholu, pokud bychom byli ochotni riskovat kontrolu celníků na hranicích. Livigno je zdaleka největší lyžařskou oblastí v regionu. Jeho 30 lanovek a 115 km sjezdovek je zhruba stejně jako Bormio, Santa Caterina a Valdidentro dohromady. Přesto jsem nečekal mnoho. Zvykl jsem si na výsadu mít lyžařská střediska jen pro sebe, a byl jsem si jistý, že v slavnějším letovisku jako Livigno to tak nebude. Navíc se počasí zlepšovalo, takže všichni už budou určitě na svazích.

foto: Klaus Arpia

to nám nepřišlo jako lyžařské středisko, takže jsme vždy jeli dál. Při čtvrtém pokusu jsem zaparkoval a vstoupil do prázdné restaurace. Vítejte na Plutu. „Je tohle lyžařská oblast Le Motte?“ zeptal jsem se ostýchavě znuděné číšnice. Přikývla. „Promiňte, může to znít hloupě, ale kde je lanovka? Je taková mlha, že nic nevidím.“ Ukázala z okna. Mlha se na okamžik zvedla a jako zjevení se v mlze krátce objevila údolní stanice lanovky. Lanovka se nepohybovala. „Lanovka stojí,“ řekl jsem číšnici. „Myslíte, že byste mohla zavolat a zjistit, jestli je v provozu?“ Prohodila pár slov do telefonu a ujistila mě, že můžeme lyžovat. Tak jsme si s Klausem vzali lyže a šli k lanovce. Když obsluha lanovky viděla přicházet dva zákazníky, nastartovala motor a my jsme vyrazili nahoru. Bylo zcela jasné, že lanovka nejela, protože nikdo nelyžoval, ale jestli to tak bylo celý den, nevím. Vydat se nahoru bylo jako cestovat zpět v čase. První lanovka byla čtyřsedačka. Další byla stará dvousedačka a třetí byla stará, rezavá a vratká dvousedačka. Stále sněžilo a horní lanovka se plazila jako hlemýžď. Horní dva vleky byly zavřené, ale my jsme se opět dostali více než 1 000 vertikálních metrů nad údolní dno. Nahoře nebyl nikdo – ani na vlecích, ani na svazích. Viditelnost se zlepšila a my se ocitli ve středisku duchů. První stopy jsme nakreslili na sjezdovce – nikdo nikde. Dali jsme si několik jízd nahoře až do zavírací doby a pak jsme projeli trasu celou cestu dolů – všude ticho. Každou chvíli jsem očekával, že uslyším hlas Roda Serlinga říkat: „Může se zdát, že jste nějak přistáli na vzdáleném asteroidu nebo tajemně našli cestu do neznámé galaxie, ale ta poslední stará lanovka vás ve skutečnosti zvedla do země stínů a mlhy zvané… zóna soumraku.“ Když jsme sjeli dolů, čtyřsedačka byla zavřená, a dokonce i obsluha lanovky už byla dávno pryč. Bylo to docela strašidelné. Užívám si samotu a mít prašan jen pro sebe, ale tohle bylo trochu moc. Myslím, že jsme oba s Klausem byli rádi, že jsme se vrátili ze „zóny soumraku“ zpět.

Stejně jako v Bormiu, i v Livignu se snaží zbavit italského stereotypu a povolují (a dokonce propagují!) freeriding.

foto: Jimmy Petterson

Rád přiznávám, že jsem se mýlil. Klaus a já jsme strávili dva dny v Livignu a téměř s nikým jsme se nesetkali. A dokonce jsme se do více než poloviny oblasti ani nedostali. Myslím, že jsme za dva dny prozkoumali jen asi pět lanovek, a i to bylo více než dost. První lanovka, kterou potkáte na cestě z Bormia, ještě před překonáním Passo d’Eira (2 210 m), je čtyřsedačka Trepalle. Zaparkovali jsme tam a vyjeli nahoru. Z lanovky jsme mohli vidět klasický italský scénář. Lyžaři a snowboardisté se pilně klouzali po sjezdovkách, zatímco nedotčený terén vlevo i vpravo od tratí byl téměř neporušený. Klaus a já jsme sjeli po nedotčené linii dolů k vleku Monte Sponda a většinu dne jsme strávili variacemi na tuto trasu. Horní svahy

foto: Giovanna Busi

byly vysoko nad hranicí lesa a lyžovat se dalo prakticky kdekoli. Níže byl sníh méně ovlivněn větrem, a tak jsme se často ponořili do lesa blízko údolí a dojeli až na silnici, odkud jsme pak pár minut šli pěšky zpět k lanovce. Stejně jako v Bormiu, i v Livignu se snaží zbavit italského stereotypu a povolují (a dokonce propagují!) freeriding. Na mapě sjezdovek v Livignu bylo šest žlutých linií označujících freeride zóny. Několik zón na zadní straně Monte della Neve (2 785 m) vypadalo velmi zajímavě, ale tam byla stále příliš hustá mlha. Celý den jsme však měli dostatek prašanu i v okolí sjezdovek. Uvidíme, co přinese zítřek, zda nás pustí na zadní stranu hory. Následující den bylo úplné azuro, konečně – Kaiserwetter, jak by řekli v Rakousku.

Klaus a já jsme byli zpět na parkovišti lanovky Trepalle jen chvíli po jejím otevření. Freeride zóny na zadní straně Monte della Neve odtud byly viditelné a zdálo se, že jich využívá velmi málo lidí. Zadní strana hory byla obrovská – alespoň tak široká, jak je Cima Bianca vysoká... a byla prakticky nedotčená. Začali jsme celodenní sérii jízd. Každý sjezd měl asi 800 vertikálních metrů a končil na silnici, odkud jsme se krátkou jízdou taxíkem vrátili zpět k lanovce Trepalle. Bylo to jako heliskiing za cenu jízdného taxíkem. Ani zdaleka jsme nevyčerpali všechny možnosti prašanu, ale nakonec nám došel čas. Po většinu dne byly severovýchodně orientované svahy na slunci, ale naši poslední jízdu jsme sjížděli už ve stínu.

Ještě jsme nezkusili tu druhou grappu, poznamenal jsem, když jsem plnil dvě další plastové skleničky. „Salud!“ Celý den jsme nasedali na taxi vedle bezcelního obchodu, ale nikdy jsme nechtěli ztrácet čas vstupem dovnitř. Teď, po lyžování, byl čas na après-ski, a tak jsme do obchodu vstoupili. Na stole bylo plno různých likérů k bezplatnému ochutnání. To bylo pro dva staré lyžařské nadšence příliš velké pokušení, i když jsme museli řídit zpět do hotelu. Začali jsme s hruškovou pálenkou Williams. „Prost, Klaus!“ Následovala nějaká grappa. „Cin Cin, Jimmy!“ Dva panáky vodky. „Na Zdorovie!“ Pak jsme ochutnali Himbeergeist. „Kippis!“ řekl Klaus finsky, když mě objal. „Ještě jsme nezkusili tu druhou grappu,“ poznamenal jsem, když jsem plnil dvě další plastové skleničky. „Salud!“ Klaus nechtěl zůstat pozadu. Koneckonců, je to Fin a alkohol je součástí jejich kulturního dědictví. Naplnil ty samé dvě plastové skleničky Bombardinem. „Nemá smysl plýtvat,“ zvolal. „Ski Heil!“ V tu chvíli jsme si všimli, že pokladní sleduje naši ochutnávací jízdu, a oba jsme se cítili trochu provinile. Byli jsme však už příliš veselí, než abychom se cítili příliš provinile. Abychom byli přesní, cítili jsme se dostatečně provinile na to, abychom si alespoň něco koupili. Opatrně jsme prozkoumali ceny různých piv a každý jsme si vzali jedno Tuborg k pokladně. To nás stálo půl eura za kus a vesele jsme jeli taxíkem zpět k mému autu. Pokud existuje speciální nebe pro lyžařské nadšence, v Livignu jsme ho našli.

Na skialpové túry v Tatrách jen s licencí Nový návštěvní řád Tatranského národního parku se dotýká i skialpinismu a skitouringu, mezi nimiž se rozlišuje především podle schůdnosti terénu. Mapy, kde lze skialpinismus (v náročnějším, horolezeckém terénu) a skitouring (zimní turistiku, provozovanou v pěším terénu) provozovat, najdete na webu TANAPu. V případě skialpinismu se musíte před každou túrou zaregistrovat, být členy horolezeckého svazu, absolvovat túru jen

v době od 5 do 19 hodin a bez zvířecího doprovodu. TANAP tak bojuje s overturismem a poškozováním přírody. Systém zároveň poskytuje informace o rizikovějším pohybu skialpinistů Horské službě, od čehož si slibuje zjednodušení záchranných akcí. Nová vyhláška začala platit v průběhu minulé sezóny, dá se proto předpokládat, že letos už nebudou strážci parku vůči návštěvníkům tolerantní.

(lv)

Z Manáslu rozložený na součástky Matěj Bernát vystoupil 23. září 2024 na osmitisícovou Manáslu (8 163 m) a sjel ji na lyžích. Z basecampu nahoru a zpět mu to zabralo pouhých 40 hodin, přičemž celou akci podnikl „bez kyslíku“. Kvůli krátkému oknu hezkého počasí šel navíc na vrchol sólo, lyžařského parťáka Gabriela Šlarka, se kterým podnikal tři týdny

přípravné aklimatizační túry z basecampu, nechal dole – v připnutých stories na Matějově instagramu najdete video, které skvěle zachycuje jeho návrat po tomto dvoudenním výběhu: „rozložený na součástky“.

(lv)

foto: Valerián Spusta st.

I malé české Krkonoše byly vždy nebezpečné, a to zejména v zimě. I proto se již mezi světovými válkami zformovala specializovaná záchranná služba. Jejím prvním lavinovým preventistou byl Valerián Spusta starší, a jelikož byl i výtečný fotograf, můžeme vás nyní prostřednictvím jeho obrazů pozvat do 60. let minulého století k pozorování práce tehdejší Horské služby. Tento snímek ukazuje zkoumání sněhu a trénování lezeckých dovedností na samé hraně Studniční hory do Obřího dolu.

Strana

100

88 freeride

ptal se: Petr Socha foto: Valerián Spusta

Nejnapínavější

lavinová detektivka Vychází nová kniha LAVINY V ČESKU – svědectví přeživších a záchranářů

Laviny jsou fenoménem nedílně spojeným s horami a zimními sporty v nich. Jsou překvapivé a omezeně predikovatelné, a tím i složitě uchopitelné, jako by je ovládaly tajemné síly hor, na které člověk nedohlédne. Bytostně se dotýkají každého skialpinisty a všech, co se pohybují v zasněžených horách – zanechávají po sobě spoušť. Jak v rovině fyzické, tak v duších a vzpomínkách svědků. A právě zejména duše a vzpomínky pamětníků se snažila odemknout Alena Zárybnická svou novou knihou Laviny v Česku.

Alena Zárybnická, meteoroložka

ím tě fascinují právě laviny? Voltair řekl, že „žádná sněhová vločka v lavině se nikdy necítí být zodpovědná.“ To je kouzlo celého principu. Všichni víme, jak naprosto nenápadně se skládají střípky, které můžou vést k průšvihu. Anebo taky ne. Rozpoznat, která situace je kritická, není snadné. A i když budeme vědět všechno o principech, jsou situace, ve kterých si nemůžeme být jistí. Jednoduše: riziko můžeme minimalizovat, ale nikdy ne zcela vyloučit.

Proč ses rozhodla zanořit se tak hluboko do archivů a kriticky zmapovat události, které už jsou skoro zapomenuty? Právě proto, aby nebyly zapomenuty. Je v nich tolik zkušeností, ze kterých se můžeme učit! Byla to nejnapínavější detektivka, jakou si dokážu představit. Jak dlouho jsi knihu připravovala? Když jsem se do projektu pustila, vůbec jsem si nedo-

kázala představit, co mě čeká. Celá práce trvala tři roky, první slovo na toto téma padlo z úst Pavla Cingra v roce 2021. Že se roztočí kolotoč podobný tomu v Kamenici jako v Návštěvnících, to mi bylo jasné, ale že se bude točit tak dlouho… Asi máme někde dědu Drchlíka, který nám to shora řídí…

Těžko se hledají slova, když víte, že se budete dotýkat nejsmutnějších momentů… kům, které jim obrátily život naruby. Někteří souhlasili hned, jiní zvažovali. Pro každého z nich to muselo být nesmírně těžké. U všech nakonec zvítězila chuť pomoci dalším, kteří by se mohli dostat do podobné situace. Jen jedna jediná nehoda nemá přímé svědectví těch, kteří byli na místě. Rodina skialpinisty, který nehodu nepřežil, si to nepřála. V tomto případě mluví záchranáři, psovodi a třeba i pilot vrtulníku, který na místě zasahoval.

Co na tom všem bylo nejtěžší? Číst už hotové rozhovory s těmi, kdo přišli v lavině o své nejbližší! Asi není snadné lidi postižené lavinou, ať už přímo, nebo nepřímo – rozmluvit, přimět je vrátit se k nemilým vzpomínkám. Jak to v tvém podání vypadalo? S některými jsem byla přímo na místě, kde se neštěstí odehrálo, s jinými jsem mluvila po telefonu. Těžko se hledají slova, když víte, že se budete dotýkat nejsmutnějších momentů, které byly často už nějakou dobu uloženy ve třinácté komnatě. Nechávala jsem všem čas na rozmyšlenou, aby měli dost prostoru zvážit, jestli chtějí mluvit, jestli se chtějí vracet k okamži-

Co vše jsi vlastně zmapovala? Základem každého příběhu jsou svědectví těch, kteří na místě byli. Jedině tak se můžeme dobrat toho, jak to skutečně bylo. Mluvila jsem s přeživšími, se záchranáři z Horské služby, s piloty vrtulníků, s lékaři… Každý vypráví svůj pohled na to, jak situace probíhala. Kromě toho jsou v knize fakta, parametry laviny, časové osy, objektivní hodnocení situace včetně počasí, které nehodě předcházelo, a sněhových profilů z místa. Ke každému případu jsou připojeny fotografie přímo ze zásahu. Koho všeho a proč jsi přizvala ke spolupráci? Oslovil mě Pavel Cingr – poznala jsem ho před dvaceti lety jako lavinového preventistu, dnes je náčelníkem HS Krkonoše. Přišel s nápadem dát do kupy knihu o lavinách. Dlouhou debatou jsme původní myšlenku knihy shrnující „jen“ fakta proměnili v knihu příběhů tak, jak je to v podtitulu – ve svědectví přeživších a záchranářů. Jak bude finální dílo vypadat? Vím, že se vše do jednoho svazku nevejde…

Původně jsme si mysleli, že to bude taková normální knížka. Jak jsme se postupně prokousávali historií a skládali dohromady příběhy ze všech možných úhlů pohledu, což pro nás bylo nejpodstatnější, měli jsme najednou před sebou 27 lavinových nehod, dvě kapitoly o historii a přes 100 rozhovorů. Vybrat jsme si neuměli a ani jsme nechtěli rozhodnout, co je to nejpoučnější, nejzajímavější…. Nezbylo než najít vydavatele, který by nám umožnil vydat dva díly. A partnery, kteří našemu projektu budou věřit a podpoří jeho realizaci. Časem se ukázalo, že bude pro čtenáře užitečné, když základy teorie, nezbytné pro pochopení principu, nebudou součástí velkých výpravných knih. Do prvního dílu je vložená prevence, ve druhém je záchrana. Sešitky formátu A5 si můžeme vzít s sebou do batohu, a je-li třeba, kdykoli si připomenout, jak například číst ve sněhovém profilu, jak jsou charakterizované lavinové problémy či jak poskytnout první pomoc. Kolik osobního času jsi tomuto projektu obětovala? Naopak! Bylo mi dáno! Setkat se s výjimečnými lidmi, kteří mi umožnili nahlédnout do svého nitra, mluvit s profíky, kteří, aby pomohli druhým, riskují své životy. Budou se durdit, až budou číst tuhle formulaci… Dobře, zjemním to. Museli se hodně naučit a často se dostávají do situací, kde se hraje i o jejich zdraví. A když se něco smekne, tak i o jejich život. To všechno, co jsem se díky tomuto projektu naučila, a učím se pořád, to je mnohem víc, než kolik času mi to zabralo. Hodně

jsem se dozvěděla i o sobě. Zní to jako fráze, ale je to tak. Byla euforie i beznaděj, bezesné noci i obyčejná radost, slzičky i smích… Prudila jsem kluky, byla na sebe přísná. A tohle všechno se bude ještě mockrát opakovat, druhý díl vyjde na přelomu ledna a února. Poznala jsi řadu unikátních příběhů – ovlivnily tě také ve smyslu změny chování v terénu? Mockrát jsem slyšela slovíčko „kdyby“… Většinou v souvislosti s tím, že si před sjezdem měli vykopat profil a podívat se, co je vlastně do sněhu vepsáno. Ale taky jsem slyšela příběhy, ve kterých všichni všechno při kamarádské pomoci zvládli naprosto skvěle, líp by to nedokázali ani profíci. A přesto to skončilo smrtí. Co si z toho vzít? Umět teorii, neustále cvičit praxi – třeba práci s vyhledávačem, sledovat nové metody a výsledky výzkumu, s rozmyslem a podle osvědčených rozhodovacích kritérií volit strategii plánování túry – to je základ. A pak jsou věci, o kterých nemůžeme vědět, které nemůžeme předpokládat… To jsou momenty, ve kterých se náš osobní anděl strážný zapotí. Tak mu tam nahoru děkuju! Kde se dá kniha pořídit? Objednat si ji můžete přímo na našem webu www.lavinyvcesku.cz. Časem tam najdete třeba i velkorozměrová plátna s fotografiemi… Jo, ten kolotoč v Kamenici se pořád točí… A nabírá na obrátkách! Jsme rádi, že jste našimi partnery a pomáháte nám poslat knihy do světa. Děkuju!

90 freeride

Pavel Cingr,

náčelník HS Krkonoše

Nápad sestavit knihu o lavinách v Česku je z tvé hlavy. Jak velký je rozdíl mezi původním záměrem a tím, jaká kniha ve výsledku je? Veliký! Původní myšlenka byla sepsat fakta lavinových nehod, které se staly v České republice. K faktům nakonec přibyly silné příběhy, obrovské emoce a spousta unikátního obrazového materiálu. Vůbec jsem netušil, kolik moje původní myšlenka zabere všem práce a času. Ale z druhé strany, když vidím výsledek a nadšení spoluautorů, tak mi celý projekt dává ještě větší smysl. Jsem přesvědčený, že kniha přinese zajímavé čtení, které má někdy dobrý a někdy bohužel smutný konec. A že si čtenáři z knihy odnesou, jak důležitá je správná rozhodovací strategie při pohybu ve volném terénu a jak někdy v horách stačí málo, aby… Lavinové prevenci ses věnoval přes 20 let. Dozvěděl ses díky práci na knize něco, co tě překvapilo? U některých nehod jsem byl osobně, některé jsem znal z historie, ze zápisů Horské služby nebo z vyprávění. Ale málokdy jsem měl takto komplexní přehled o názorech a faktech ze všech stran. Ucelený popis nehod, včetně vyprávění všech účastníků nehody mi dává ještě detailnější obrázek, jak se to celé událo. A to zejména od přímých účastníků nehody. S kolegy záchranáři si na našich kurzech a cvičeních lavinové nehody vyhodnocujeme, rozebíráme, hledáme poučení. Řešíme, co udělali lidé špatně a co můžeme zlepšit my, až podobná situace opět nastane. Ale právě nahlédnutí do hlav lidí, kteří se do laviny dostali, jaké bylo jejich myšlení před nehodou, jestli věděli, že jdou do rizika nebo jestli riziko vůbec nevnímali, mi dává ještě ucelenější pohled na to, jak přistupovat komplexněji k celé problematice lavinové prevence.

Valerián Spusta,

fotograf, syn jednoho z prvních lavinových preventistů HS, dobrovolný člen HS

Kterou fotografii v knize považuješ za unikátní? To je těžká otázka. V podstatě jsou unikátní všechny. Každá je výjimečná tím, že každý okamžik lze vyfotografovat jen jednou. Mám radost z fotky, kterou jsem druhý den po nehodě vyfotil v Červinkově muldě. Takhle vysoký odtrh není ani v Krkonoších standardní. A hlavně – vidět je jasná linie odtrhu ukazující sílu laviny i to, jak snadno se může uvolnit. Fotografie z knihy nám může viset doma na zdi. Kterou bys doporučil a proč? V knize je mnoho různých typů fotografií. Od dokumentárních přímo z místa nehody pořízených třeba i mobilem nebo kamerou GoPro až po profesionální krajinářské fotografie. Jsou to dva odlišné typy zachycení prchavých okamžiků. Jednou jen prostě vytáhnete to, co máte po ruce, abyste zdokumentovali mimořádnou situaci, jindy se dlouho chystáte a třeba i několikrát chodíte na stejné místo, abyste ho zaznamenali co nejvýstižněji. Co je ale naprosto unikátní, to jsou fotografie lavinových svahů, které jsem měl možnost díky své spolupráci s KRNAPem pořídit z dronu. Na jedné jediné fotce je vidět kompletní lavinový katastr v dané oblasti, což by se jinak než ze vzduchu zdokumentovat nepodařilo.

Robert Dlouhý, lavinový preventista HS ČR Když tě Alena oslovila, abys byl spoluautorem, co ti proběhlo hlavou? V té době už jsem měl přečtené některé výpovědi a k nim jsem měl pár nápadů. Třeba to, aby byl rozbor týkající se počasí a sněhového profilu opravdu detailní. Nejdřív jsme spolu mluvili o odborné recenzi. Práce přibývalo, rozhodli jsme se, že součástí obou knih budou i edukativní sešitky. A proto vzápětí přišla nabídka na spoluautorství. Je pravda, že na začátku to byly pouze nezávislé nápady, pak už to byla a pořád je velká zodpovědnost. Co bylo při přípravě knihy nejsložitější? Příčiny pádů lavin jsou již popsané neustále se opakující se vzorce. Nejtěžší pro mě bylo přesvědčit Álu, aby do toho nevnášela své myšlenky o příčinách pádů lavin. A co ti udělalo největší radost? Jasně, že mě udělalo radost podílet se na tomto projektu. Velkou. Nejsou to jen příběhy, ale i edukace. Nejvíc se člověk poučí z chyb, které už se staly. A vložené sešitky o prevenci a záchraně – to je základ pochopení principů.

SNOW jakožto partner projektu Laviny v Česku bude pravidelně přinášet obrazové ochutnávky z knihy. Začínáme již v tomto vydání nejtragičtější lavinou Česka a Polska, která se utrhla na polské části Krkonoš v lokalitě Biely Jar.

www. lavin yvcesku . cz

D I NNÁ

JE NI

ČES

CKÝ PROD

ZAKOUPENÍM NAŠICH PRODUKTŮ NÁM POMŮŽETE POKRAČOVAT V ČESKÉ VÝROBĚ HOLÍ V SRDCI JESENÍKŮ Birki je jesenický výrobce lyžařských, běžeckých, nordic walking a turistických holí od roku 1995. V roce 2024 byl však výrazně zasažen povodněmi, které ovlivnily jeho provoz a výrobu.

O B J E D N ÁV E JTE NA W W W.BIRKI.CZ

92 freeride laviny v Česku

Text: redakce na základě knihy Laviny v Česku foto: Valerián Spusta

Největší lavinová

tragédie Krkonoš Byla to největší lavinová tragédie v Krkonoších. Dne 20. března 1969 vyrazila za slunného, zdánlivě bezpečného počasí z polské strany Krkonoš početná mezinárodní skupina turistů na výlet na hřebeny. Jak sepsal do své zprávy náčelník oblasti Krkonoše, Otokar Štětka, byli to mladí, bezstarostní a šťastní lidé. Mezi nimi zejména Rusové, pak Němci a Poláci. Ze zimního střediska Karpacze se vydali turistickou cestou směrem k vrcholu Kopy. Nikdo z účastníků výpravy netušil, jaká tragédie je čeká. Ze 27 lidí přežilo pouhých pět...

94 freeride laviny v Česku

iely Jar je dolina na polské straně Krkonoš pod prameništěm Zlatého potoka. Dnes je dobře patrná z lyžařského střediska Karpacz, kde odděluje dvě hlavní větve sjezdovek. Nad tou boční leží polská horská chata Strzecha Akademicka a nad tou hlavní vrcholek Kopa. Právě ten byl plánovaným cílem výpravy. V týdnu od 13. března 1969 napadlo v Krkonoších asi 85 cm nového sněhu. Silný vítr ho převál na severní srázy hřebenů Krkonoš. Za této situace se 27členná skupina blížila žlebem Zlatého potoka ke křižovatce cest na Strzechu Akademicku vpravo a na vrchol Kopy vlevo. První skupina šesti osob chtěla odbočit na chatu, ale při přecházení lavinového žlebu ji zasáhla lavina, kterou si zřejmě turisté sami uvolnili tím, jak svah zatížili. Narušení stability celého svahu pak iniciovalo další sesuv – tentokrát již mimořádně mohutné laviny. V místě odtrhu byla široká asi 400 m a její dráha delší než kilometr, přesně 1 150 m. Výška v místě odtrhu dosáhla 1 až 2 metrů a hmotnost laviny byla později odhadnuta na 47,5 milionů kilogramů. Otokar Štětka popsal situaci v protokolu: „Masy sněhu se řítí ze širokého žlebu do úzkého zářezu, kde jsou nesmírnou silnou stlačeny až do výše 14 m.

Lavina smete hlavní skupinu turistů z výstupové cesty a většinu strhne do svého nitra. Následky jsou hrozné. Pouze 5 osob je z laviny včas vyproštěno a jsou s menšími zraněními převezeni do lékařského ošetření. S přibývajícím časem se ztrácí naděje na záchranu dalších obětí.“ Na místo neštěstí se jako první dostavila polská Horská služba a po ní posádka polské lidové armády. Horská služba Krkonoše vyjela okamžitě po vyhlášení poplachu, a to družstva z Pece pod Sněžkou a Špindlerova Mlýna, celkem 41 členů. Místo neštěstí záchranné týmy systematicky prohledávaly sondami a s pomocí lavinového psa Hermy. Přestože se pracuje dlouho do noci, podaří se vyprostit už pouze mrtvé oběti – první den 10, druhý pouze jedna, třetí den pak 5 zasypaných. Poté přebírá vyprošťovací práce polská strana, která ještě čtvrtý den po pádu laviny, 23. března, nachází jednoho zasypaného. Celkem je nalezeno 17 obětí, přičemž v lavině zůstávají pravděpodobně ještě čtyři těla, dva Němci a dva Poláci. (Pětice zasažených turistů se vyprostila sama jen s lehkými úrazy a jeden člen zůstal lavinou nedotčen.)

Zprávu o tragédii sepsal Otokar Štětka, první profesionální náčelník HS Krkonoše, který v poválečných letech sjednotil Horskou službu v Čechách a na Slovensku pod jednu organizaci. Ve funkci působil od roku 1953 do roku 1975.

96 freeride laviny v Česku

Jiří Dunka, dlouholetý náčelník HS Krkonoše i celé HS ČR (člen HS 1966 až 2006), v době tragédie mu bylo 23 let „Byla to obrovská lavina! Navíc z těžkého mokrého sněhu. Sondování bylo obrovsky problematické. Nánosy sněhu byly neskutečně veliké. Zasypalo to hodně mladých lidí, sem tam se nám podařilo někoho najít. Většinou podlehli těžkým zraněním, už v lavině samotné. Pracovali jsme dlouho přes půlnoc.“

Václav Polák, dobrovolný člen HS od roku 1967 do roku 2005, v době tragédie mu bylo 23 let

„Co si jasně pamatuju, na povrchu laviny byly takové tmavé pruhy, takové divné fleky. Pak se ukázalo, že je to zoxidovaná krev... Zákopy byly od sebe asi 2 metry. Přitom bylo vidět, že v tom čerstvě odkopaném sněhu už je ta krev červená. Bylo to šílené, nacházeli jsme různé části lidských těl...“

Nad laviništěm zůstávaly mohutné vrstvy sněhu. Sekundární laviny ohrožovaly záchranné týmy, proto bylo rozhodnuto o odstřelu. Václav Polák, dobrovolný člen HS, na to vzpomínal: „Vzali minomet, jenže mina se zakousla do sněhu a nevybuchla. Pak zkoušeli tarasnici, ale hned první střela netrefila ani kopec a vybuchla za cestou mezi Luční boudou a Špindlerovkou. Když jsme se vraceli přes Luční boudu zpátky domů, ptal se nás tam profesor jednoho ze školních kurzů, proč Horská služba odstřeluje laviny na rovině... Střela je přeletěla a vybuchla na louce.“

Délka laviny byla přes 1 100 metrů, výška v čele laviny až 15 m

98 freeride laviny v Česku

Transport obětí do Karpacze

Roman Odvárko, učitel ze Špindlerova Mlýna, dobrovolný člen HS od roku 1964 do roku 1991, v době tragédie mu bylo 32 let

„Nikdy v životě jsem nezažil a nikdy už snad ani nezažiju, abych viděl tolik mrtvých kolem sebe. To se vryje do paměti! A nikdy na to nelze zapomenout. Byl jsem tam první noc po neštěstí. Až pozdě v noci, možná nad ránem, jsme se vraceli domů… …Nepřemýšlel jsem, jen jsem poslouchal příkazy a dělal co nejlíp to, co bylo nutné. A tím se dá vcelku jaksi pozapomenout na vlastní tragédii – na to šílené neštěstí, které se odehrává. Všechno se ale potom vrátí.“

Andrzej Brzezinski, záchranář GOPR, v době tragédie mu bylo 19 let

„Nikdy předtím jsem neviděl něco tak strašného. Pomáhali jsme s dopravou všeho potřebného materiálu. Zbyszek Pawlowski spustil vlek, aby usnadnil transport lidí i materiálu na laviniště. Když se setmělo, nosili jsme pochodně, jiná světla tehdy nebyla k dispozici.“ (pozn. red: V originálním zápisu polské GOPR se píše, že bylo používáno i elektrické světlo z vojenského generátoru u dolní stanice lyžařského vleku.)

LAVINY V ČESKU

Laviniště fotil Valerián Spusta ze stromů

SVĚDECTVÍ PŘEŽIVŠÍCH A ZÁCHRANÁŘŮ

Václav Steklý, dobrovolný člen 1969 do roku 1990, pracoval jako horský pošťák, v době tragédie mu bylo 24 let

„Poprvé jsem viděl mrtvé lidi, které jsme vyprošťovali z laviny. To se pak vybavuje člověku dokola celý život…. (Lavina) zlomila strom, který měl 30 cm v průměru. A byl úplně hladký, očesaný od kůry, jak kdyby ho otesal nějaký umělec. Jel po svahu s lavinou a sníh ho obrousil tak, že byl hladký jako stůl.“

Obrazová kniha Aleny Zárybnické a týmu členů Horské služby mapuje nejvýznamnější lavinové nehody v Česku.

Exkluzivní emotivní rozhovory přímo na místech nehod - s účastníky i záchranáři Fakta o vývoji počasí a stavu sněhové pokrývky Unikátní fotografie ze zásahů Uvnitř samostatná příručka zaměřená na lavinovou prevenci

Cílem více než tříleté práce autorů je zvýšit povědomí o rizicích a přinést praktické rady, jak se zachovat, aby se podobné tragédie neopakovaly. Jedna z 19 obětí laviny

V knize Laviny v Česku si k této nehodě najdete: rozhovory s účastníky záchranné akce: mluví Roman Odvárko, Jiří Dunka, Václav Steklý, Václav Polák, Jaroslav Hovorka, Andrzej Brzezinski originální zprávy polské i české horské služby

analýzu lavinové situace a počasí dobové fotografie ze záchranné akce fotografie záchranářů HS a GOPRu

www.lavinyvcesku.cz

100 freeride fotogalerie

Text: Petr Socha foto: Valerián Spusta

Nestor lavinové fotografie Valerián Spusta starší

Lavinový žlab v Obřím dole. Místo, kde naši tátové trávili mnoho času trénováním záchranných dovedností. Dnes jsou taková místa přísně chráněným územím.

101

největší prodejna fototechniky v Česku www.fotoskoda.cz

Valerián Spusta je znělé jméno, které utkví v paměti zejména těch, kdo se nějakým způsobem zajímají o laviny. Přesněji Valerián Spusta starší byl totiž legenda krkonošského lavinového výzkumu a prevence, ikona tamní Horské služby, ale i horský fotograf, který svými obrazy předběhl konkurenci o generaci. A právě jeho syn, taktéž Valerián, vedle toho, že sám pokračuje v dráze horského fotografa, uvádí otcovy raritní fotografie v nový život. Ze starých svitků negativů vyrábí digitální obrazy, které zachycují hory i lidi v nich tak, jak si to z dětství pamatují dnešní šedesátníci.

alerián Spusta starší se narodil v roce 1932 v Malých Karpatech na dnešním Slovensku, ve vesnici Sološnica. Rodina obhospodařovala asi 13 hektarů půdy a Valerián společně se svými čtyřmi sourozenci byl nedílnou součástí hospodářství už odmala. Druhá světová válka ho zastihla v sedmi letech, ale chod vesničky v horách nijak zásadně nenarušila. Valerián tak mohl nastoupit do učení a vyučit se kolářem. Po příchodu komunistů se chvilku živil prací v lese, než nastoupil na vojnu. Když se později vrátil, pole už rodině nepatřila… Nejprve chtěl jít dělat hajného na Malou Fatru, ale pak přišel osudový dopis od přítele Lojzy Čechotovského, aby přijel do Špindlu. „Tvrdil, že tam je výborný polesný František Assman, Čech, který kdysi pracoval na Podkarpatské Rusi,“ vzpomínal Valerián pro časopis Krkonoše. Když sváželi v zimě 1956 dřevo Labským dolem, spadla tam jedna z největších lavin v Krkonoších. Dřevo se pak odtamtud těžilo dlouhou dobu a sníh z laviny roztál až za půldruhého roku. I proto,

když roku 1960 nastoupil do Horské služby jako profesionál, se Valerián začal lavinám věnovat naplno. Desítky let mapoval krkonošské laviny a popisoval lavinové svahy, zasahoval také u řady krkonošských neštěstí. Při jednom z nich, v lednu 1975, zahynul při záchranné akci na vrcholu Sněžky spolu s Janem Messnerem jeho bratr Štefan. Valerián Spusta starší vydržel u Horské služby jako profík do roku 1992, popsal stovky lavin a vydal množství odborných článků a nejednu publikaci. Zemřel ve svých 86 letech v červnu 2018. Jeho odkaz a dílo ale žije dál díky Valeriánu Spustovi mladšímu, který kráčí přímo v otcových stopách – nejen že je členem Horské služby Krkonoše, zároveň zdědil i lásku k fotografování. Zatímco dnes se můžete pokochat fotografiemi z aparátu jeho otce – které Vali mladší digitalizoval –, v některých dalších vydáních pak určitě najdete i fotogalerii Valeriána Spusty mladšího. Netrpěliví mohou jeho i otcovy fotografie sledovat, ale také si je objednat třeba jako obraz nebo nástěnnou tapetu na www.valin.cz.

102 freeride fotogalerie

Uvolňování tyčového značení ze zamrzlého kužele, nedaleko Luční boudy. V pozadí Snow-trac ST4

103

Odřezávání lavinových převějí pomocí ocelového lanka. Pyrotechniku nám nedali, tak jsme si laviny odřezávali po svém

104 freeride fotogalerie

Valerián Spusta pro časopis Krkonoše Valerián popsal své začátky a tehdejší náladu našeho dnes nejvýznamnějšího lyžařského střediska pro časopis Krkonoše. S dovolením vydavatele přinášíme výběr z originálního textu: „Když jsem přijel do Špindlu, tak na hřebenech Krkonoš byl už bílý povlak. Bydleli jsme na Lověně, tam nás bylo víc trosečníků (smích), ale bylo veselo. Hrály kytary, já měl harmoniku, tak jsem tam zapadl. Nadělali jsme celkem hodně dřeva. Pištěk tam měl samoobsluhu, ten tam i vařil obědy a večeře, i snídaně jsme měli tam. Chodili jsme stahovat klády do Labského dolu a dávat je na hromadu – kuželovali jsme, než začalo zimní svážení. V zimě jsme sváželi na rohačkách. Ze začátku se člověk bojí, aby mu to nesjelo na záda, tak jsme měli brzdy-podmítky, ty se házely na vrchní stranu, protože kdyby se hodily na spodní stranu, celý by se to převrátilo. Byla to nebezpečná záležitost, sváželi jsme šestimetrové klády. U lesů jsem dělal až do roku 1960, pak jsem nastoupil jako profík k Horské službě. Tam se začalo i s měřením sněhu, měřila se výška sněhu, vítr, maximální a minimální teplota, další roky se to vylepšovalo a měření se dělalo na úrovni, pomáhal nám hydrometeorolog. Já se do toho zakousl a od roku 1961 jsme začali dělat naostro lavinový katastr. Když spadla lavina, tak se vše zaznamenalo a zapsal se lavinový svah, na kterém se začalo dělat pravidelné měření. Začalo to od Sněžky, pak Studničná hora atd. až k Harrachovu. Vše se malovalo do mapy a měřila se lavinová situace. Spolupracovník Miloš Vrba znal lavinové tajemství ze Švýcarska, tak dal všecko dohromady. Vrba bydlel na Dvorské boudě, pod bufetem Na Rozcestí, kde měl

malou meteorologickou stanici, kde měřil. Spolupráce trvala celá šedesátá léta, udělala se typologie lavin a drželi jsme se západního stylu.

Začátky u Horské služby Nejdřív jsem byl dva roky čekatel, v padesátém devátém jsem nastoupil jako dobrovolník a rok nato jako profík. Za zimu bylo akcí až hrůza, tak dvě tři za týden, a ze začátku nebylo vybavení, lyže stály za draka a všecko se chodilo pěšourem, když to v náročnějším terénu nešlo na lyžích. Tenkrát ROH posílalo lidi na rekreaci a to byli často lidé bez jakýchkoliv poznatků o horách a bez vybavení, třeba byli i poprvé v životě na horách, a když nešli pohromadě, zabloudili. Nebylo moc sjezdovek, jen ve Svatým Petru červená a černá, který byly tou dobou úzký, ale taky se jezdilo ke zlomeninám, protože lyžaři byli na slabé úrovni, lyže neměly hrany atd. Až potom v sedmdesátých letech přibyly sjezdovky na Mísečkách a na Medvědíně, to už se to začalo vylepšovat. Rajon jsme měli až po Voseckou boudu, Mísečky a na východ po Luční boudu, podobný jak dnes. U Horský jsem byl až do roku 1992. Pětatřicet let, takhle dlouho tam byl ještě Standa Paulů a Wolfik Berger. Byl jsem i u tragédie na Białém Jaru v roce 1968. Potom jsme začali cvičit Poláky v lavinovém měření, sehnali si i lavinového psa. Nejradši vzpomínám na 70. léta. Převzato z časopisu Krkonoše a Jizerské hory

Výstup Kotelským hřebínkem

105

Hrany Labského dolu. Fotografováno z hrany Pančavského vodopádu v 60. letech

106 freeride fotogalerie

Výstup na Kotelském hřebínku v 80. letech

107

Transport raněného v rakouském vozíku. Používá se dodnes a je na každé služebně HS. V dnešní době je u většiny případů zastoupen terénními vozidly, nebo leteckou záchranou službou. Jsou však situace, kdy samotný terén nebo povětrnostní podmínky neumožní použít jakoukoli techniku a na scénu nastoupí nenahraditelná lidská síla

Obří důl, Čertův hřebínek a „Vali“ Spusta na fotografii spolu s Jindrou Hartmanem koncem osmdesátých let

108 freeride fotogalerie

Na hraně Obřího dolu

Lavina v Modrém dole uvolněná 3. 2. 1985 výška odtrhu: 3 metry šířka odtrhu: 180 metrů délka laviny: 600 metrů nános na laviništi: 2 metry

ilustrace: Ján Vrabec

povídka 109

Text: Honza Navrátil

Slávku, nezlob

Samozřejmě, že jsme si vždycky utahovali lyže na fest. Byla by pěkná blbost mít při takovým vysokohorským sjezdu sichrový vázání, co vypíná, když se do něho jen o trochu víc zatlačí. Vždyť tam se i lítalo vzduchem! Hop a hrrr do brány. Do hran jsme šlapali jak o život. Takže i tehdy na Švišťovým štítu jsme vázání vyšponovali klíčema do maxima. Aby nám za žádnou cenu nevyplo.

aky by mě ale v životě nenapadlo, že nejlepší lyžař z celýho Pradědu, co se klouzával po sněhu jak balerína, dostane při obyčejným tréninkovým sjezdu od vyměklýho jarního firnu takovej osudovej kopanec. Pod Vareškovým plesem se rozkutálel – a bum, bum, bum! Sto metrů házel jedno salto za druhým. S Pepou Váňovým jsme jen stáli a koukali, jak se s lyžema na nohách točí v kotrmelcích, a dohadovali se, jestli tu skalku trefí, nebo ne. „Bude to těsný,“ hádal Pepa, „ale půjde vedle.“

„No, nevím,“ zapochyboval jsem, „mám o tu skálu trochu strach.“ Víte, já ho do tý doby snad ani neviděl na lyžích spadnout. A to mi kolikrát šel mráz po zádech, když s tím Pepou Váňovým a s akiema mezi sebou uháněli na našich prověrkách nebo mezinárodkách. Akie, to jsou takový speciální horskoslužebnický saně. Pepa to na jejich prvním konci pálil mezi brány. A Slávek, s citem pro skluz od pánaboha, to vzadu i v tom sebevražedným rytmu pokaždý udržel. Jiný družstva, co se jim snažily stačit, si nakonec vždycky

rozmlátily držky. Páč to ten jejich zadák neustál. Ale Slávek? To byl pan lyžař! Ten i na běžkách vykroužil v čerstvým hlubokým sněhu obloučky, za který by se nestyděl ani Gustavo Thöni. Však se taky na horách narodil. A když říkám na horách, nemyslím tím nějakou dědinu pod kopcema. Ne, ne, kdepak. Slávek přišel na svět tam, kde vrcholky hor škrábou oblohu – na hřebenech Malý Fatry. V Chatě na Grúni. Uprostřed září. Tedy v měsíci, v jakým se děti na horských boudách zpravidla rodívají. Sami si dopočítejte, proč asi – zrovna v září? Slávkovi rodiče si tu chatu postavili v osmačtyřicátým. Na krásný louce, kam zrána vrhá stíny ohromnej Rozsutec. Po prázdninách se do toho pustili a šup, šup, šup – jen to odsýpalo – do Vánoc měli hotovo. Tehdá taky člověk na nic nebyl sám. A kdo přiložil ruku k dílu, dostal jedno z těch pětadvaceti horských lůžek na několik nocí gratis. Slávkův táta, kterýmu jsme říkali Starej Slávek, na tý Malý Fatře dokonce spoluzakládal horskou službu. Stal se tak z jejich rodiny prvním, kdo nosil na srdci ten krásnej odznak, co symbolizuje, že k horám patříte. Takže Slávek byl takovej syn hor. Táta lyžařskej instruktor a vysokohorskej nosič. Maminka Svatavička zase chatařka, co plnila vyhladovělým turistům bříška. Na louce před chatou se pak malej Slávek batolil v ohrádce z lana, na kterou mu rodiče pro každý případ pověsili cedulku: NEKRMIT. Odjakživa byl totiž taky pažravej. Kolikrát zdrhnul a našli ho až u slepic, jak tam vybírá zbytky z kuchyně. No, měli tam na Grúni asi hezký časy. Ale doba byla taková, že všechno najednou mělo patřit všem a nikomu nemělo patřit nic. Tak se jednoho dne i tam nahoře objevil jakejsi ouřada zo Žiliny, aby proslídil každičkej kout chalupy. Nad bramboračkou, co mu Svatavička nabídla, to jenom ohrnul nos. Zato si sepsal inventář a na konec papíru bouchl razítko:

[ZNÁRODNENÉ] Mohli tam prej zůstat – jako nájemníci ve svý vlastní chalupě. Ale než mít ten smutek dennodenně na očích, to se raději rozhodli hodit všechno za záda. Už tehdá tam nahoře všelijak pozorovali počasí, tak si podali žádost do Státního meteorologickýho ústavu. A když už se zdálo, že z toho nic nebude, dorazila odpověď. „VÁŽENÍ, DVĚ VOLNÁ MÍSTA PRO MANŽELSKÝ PÁR VÁM NABÍZÍME NA METEOROLOGICKÉ STANICI PRADĚD V JESENÍKÁCH. NÁSTUP: IHNED.“ Než stihl Starej Slávek pokrčit rameny, naložila mu na ně Svatavička peřiny, šicí stroj i bednu se slepicí. Na vlastní ruksak si posadila v plenkách zabalenýho Slávka, za ruku čapla starší Radanu a vyrazili přes kopečky. Do novýho domova – na nejvyšší horu Moravy. Do malýho domečku pod kamennou věží. Každopádně, co mi Slávek později vyprávěl, nebylo žití nahoře na Pradědu tak snadný, jak romanticky zní. Však si to představte. Týden dva v kuse sněží. Vítr hučí a sotva vyjdete ven, hned se vám do tváře zapíchají tisíce ostrých vloček. Co tam chcete se dvěma děckama na krku dělat? Později navíc musely do školy. Jenže chodit devět kilometrů a dobrejch sedm set vejškovejch metrů den co den pěšky? Pche! Nemožný. Proto musel Slávek i se ségrou zůstávat během školního roku dole v Karlově Studánce – v dětským domově. Vždycky čtrnáct dnů – než se rodiče doštrachali na další dva týdny dolů. Takhle po několik let. A i když jim pak meteorologickej ústav postavil v údolí služební barák, tak co? Stejně museli být rodiče furt nahoře, protože hodnoty z přístrojů se zapisují každou hodinu. „Tu máte kastrolky a nazdar,“ říkavala prý Svatavička, když jim jednou za pár dní navařila a zase mazala zpátky do služby. A děcka se o sebe starala sama.

110 Freeride povídka

Tohle všechno mi vykládal Slávek, když jsme spolu v jednom zimním večeru seděli na stanici a čekali, kdy zazvoní telefon a my zase vyrazíme do vánice na pátračku. Poznali jsme se vlastně, až když jsem do Jeseníků přišel pomáhat se stavbou novýho vysílače na Pradědu. A protože se mi z hor zpátky do Brna nechtělo ani za mák, uchytil jsem se na zimu na Ovčárně na vleku. Lidičky, to bejvaly zimy! Pamatuju si, že za těch krásných dnů, za který jsme si – pravda – dělali na futra čárky, kolikrát vyjelo nahoru i dvě stě autobusů. A z nich se vyhrnulo dobrých deset tisíc lyžařů! To už dneska neuvidíte! K vleku stály fronty, co sahaly nejmíň do půlky svahu. Při takovým množství lidí na kopci pak samozřejmě nebyla nouze o úrazy. A protože my vlekaři jsme to k těm rozsekaným lyžařům mívali nejblíž, bylo přirozený, že mě kluci z horské začali lákat, ať se k nim přidám. No – a tehdy právě jsem se potkal se Slávkem poprvý. Objevil se na horské v tom samým čase jako já. Byl proti mně teda ještě docela mladej. Mně se blížila třicítka, kdežto Slávek studoval. Tuším na vysoké dopravní v Žilině. A tuším taky, že tam víc lezl po skalách, než chodil do školy. Vlastně nechápu, jak se tam dostal. Stačilo se na něj podívat a bylo jasný, že ten kluk patří na hory a ne do teplýho kanclíku. Už tenkrát nás ten cucák poučoval, jak se který mraky jmenujou latinsky a ze kterýho se zaručeně vysype bouřka. Na očích jsme mu viděli, jak touží nosit na srdci ten krásnej horskoslužebnickej odznak, co nosíval už jeho táta. Ale ono to taky nějakou dobu trvá, než člověka přijmou za plnohodnotnýho člena horský služby. Jako první musí ukázat, že má slušnou fyzičku, aby vydržel úmorný noční hledačky. A že když se postaví na lyže, nebude na svahu v červeným svetru dělat horské ostudu. Takže mě i Slávka čekaly hned v prvním roce náročný prověrky.

Na patnácti běžeckých kilometrech zajel tehdy jednadvacetiletý Slávek i kdejaký horský matadory. Do cíle dorazil třetí za 54 minut a nějaký drobný vteřiny. Já dofuněl pátej s časem přes hodinu. „Je mladej a nastřelenej,“ říkal jsem si, „ale obřák! To jsou zkušenosti. Tam se ukáže!“ Hned v prvním kole Slávek podjel branku a musel se vracet. Zkušenosti, myslel jsem si, jakou jsem měl pravdu. Jenže víte co? Ten cucák to v druhým kole nandal všem do jednoho – jenom jsme zírali. Jako by měl lyže k nohám přirostlý. Tenkrát jsem poznal, že Slávek má pro sníh nadání od Pánaboha. „Taky táta takovej horal, ještě aby ne,“ mysleli jsme si. Jenže ono to bylo úplně jinak. Starej Slávek ho nenaučil ani lyže obouvat. Až Svatavička ukázala děckám alespoň pluh, zatímco starej horal to zpovzdálí jen komentoval: „Když jsi chtěla děti, tak se o ně starej.“ Pak si vzal ovšem Slávka do parády Červajs. Reprezentační horolezec a mistr sportu, co byl tehdá zaměstnanej na Barborce. To on učil Slávka cejtit pod lyžema sněhový vločky a krájet úhledný obloučky. Po povedených prověrkách do nás začali starší pardálové šťourat: „Tak příští rok na mezinárodky do Krkonoš, co chlapci?“ Chápejte – mezi náma Jeseničákama a Krkonošákama vždycky bejvalo prestižní zápolení. Dokola nás ti Krkonošáci špičkovali: „Copak vy máte v Jeseníkách nějaký hory? Pěkně se u nás rozhlídněte. A podívejte se, jak vypadají hory.“ A je teda fakt, že když jsme na jaře v pětasedmdesátým dorazili do Špindlu, padly nám čelisti do sněhu. Kozí hřbety nad městem vypadaly ohromně. A sedačkovou lanovku – tu jsme viděli v životě vůbec poprvý. A ještě něco jsme na těch mezinárodkách viděli poprvý: Bulhaři si přivezli skialpy! Zírali jsme na ně, jako by spadli z Měsíce. Tenkrát se totiž závodilo jenom na běžkách. A když člověk namazal blbě, přivázal si pod skluznici kapesník a valilo se dál. Samozřejmě, že jsme s takovou těm Bulharům nestačili. Ani nejlepším Krkonošákům ne. Ale ostudu

jsme taky neudělali. Navíc jsme si říkali, že jim to ukážeme v neděli při obřáku s akiema. Na tréninku nám to se Slávkem šlo totiž náramně. Já vpředu – on vzadu. Jenže pak přišel ten nešťastnej večer. Sotva sebou Slávek řízl do postele, ozvalo se hrozivý: „Vhááá!“ Dostal křeče do noh. Ale jaký! Ten řval. Celej barák ho musel slyšet. Rukama se zahryznul do boků matrace a my do něj lili vodu a rovnali mu zkroucený nohy. A když už už to vypadalo, že se zkusí postavit, zakously se do něj křeče nanovo. Říkal jsem si, že z obřáku s takovou nic nebude. Ale Slávek se z toho vyspal. A na svahu pak držel druhej konec saní jako hladovej vlk kořist. Třicet branek jsme prosvištěli ve čtvrtým nejlepším čase. I to ošetření zlámanýho bérce Thomasovou dlahou jsme odpoledne krásně zvládli. V časovým limitu a s plným počtem bodů. A domů jsme nakonec odjížděli čtvrtí i v součtu obou dnů. Dokonce s kávovým servisem jakožto zvláštním oceněním doktora Hrušky za příkladné ošetření a ohleduplnost ke zraněnému. Škoda jen, že Slávek musel zrovna na vojnu. A nemohli jsme se za rok ještě polepšit. Když se za dva roky na hory vrátil, bříško měl zakulacený jak iglú. „Čoveče, co s tebou u těch spojařů dělali, Slávku?“ smál jsem se mu. Během zimy to z něj ale rychle slezlo. Sčuchl se totiž s Pepou Váňovým, kterej k nám do Jeseníků přišel ze Zlína. A ten ho začal pěkně cepovat a honit po kopcích. Pepa byl totiž strašnej dříč. Furt v pohybu. A na sporty měl ohromný nadání. Na co sáhl, to mu šlo. Když se objevil na Pradědu, neuměl ani stát na lyžích. A druhej rok už v obřáku vítězil v divizi. Když pak mezi sebe se Slávkem čapli akie a nahrnuli se do branek, mazali neskutečně. Jenže Pepa chtěl vyhrávat všechno. Nejenom sjezd. Tak při terénní etapě řezal zadýchanýho Slávka hůlkama po zádech. „Makej! Zaber!“ hulákal na něj, „ty snad nechceš vyhrát?“ A řezal ho, dokud cítil, že z něho ještě něco vymlátí. „Pohni, ty vole! Už jenom kilometr!“ Přestal, až když byl Slávek tak koženej, že už ani ty bouchance necejtil.

Je fakt, že asi i díky tomu mívali výsledky. Pepa vždycky nějak domlátil Slávka přes tu časovku a z kopce pak ostatním ukázali záda. Do Tater na Zbojnickej pohár jsem s nima tenkrát jel, protože tam se jezdilo jenom z kopce. Ještě se tak nechat mlátit po zádech. To jsem si rád nechal ujít. Zato na ten nádhernej čtyřkilometrovej sjezd ze Svišťovýho štítu jsem se těšil moc. Pepa Váňů vyhlížel bednu – to bylo jasný. Ale Slávek měl s tím svým ladným stylem taky dobře nakročeno. Do desítky minimálně. Byl to krásnej pohled, jak se při tréninku řítil dolů. Jen kdyby se mu pod tím Vareškovým plesem nešprajcla lyže a neposlala ho do těch šílených kotrmelců. No – abych vás nenapínal. Tu skalku nakonec netrefil. Ale když vystřihl poslední salto, zabořil se ksichtem do měkkýho firnu a řval jako tur. „A do prdele,“ koukl jsem na Pepu Váňovýho, kterej už startoval nahoru, „to nevypadá dobře!“ Když jsem se ke Slávkovi vyškrábal, Pepa mu už odepínal lyže. Jak tam ležel hlavou po svahu napřed a rudý Artisky táhl za sebou jak dvě kotvy, nebyl schopnej se z toho sám vymotat. „Slávku,“ pad jsem zadýchanej vedle něj na všechny čtyři, „bolí tě něco?“ „Jak prase!“ kvíkl na mě, „mám nohy v prdeli!“ Pomohli jsme mu obrátit se na záda a hlavou nahoru – aby si mohl sednout. Začal jsem mu ty nohy přes šponovky ohmatávat, ale upřímně – nebyl jsem z toho dvakrát moudrej. „Slávku,“ koukl jsem do bolestí zkřivenýho obličeje, „zlomený to asi nebude.“ Zašklebil se, ale úleva to nebyla. Tváře měl zmáčený, jak mu ve vlasech tál sníh, kterej si cestou nasbíral. Čepice ležela o kus výš ve svahu. Když se pokusil postavit, sykl bolestí a zase padl na zadek do mokrýho sněhu. „Do řiti! Já odsuď neslezu.“ „Ovážu ti to,“ začal jsem tahat z batohu obinadlo, „a to půjde. „Nebo tě mám popohnat?“ zamával nad ním Pepa Váňů hůlkou.

111

„Blbečku jeden!“ uchechtl se Slávek pod knírem, kterej si v tý době pěstoval. „Ještě ti můžem zavolat horskou služku,“ zkusil jsem to s ironickým úšklebkem. „A povezou mě na saních jak střelenou svini, co?“ „Tak! A na čumák ti přivážou zvoneček.“ I přes bolest se rozchechtal. Znamení, že tak zlý to snad nebude. „Nazuj si lyže,“ pokynul jsem hlavou k Pepovi, „vezmem ho každej z jedný strany.“ Podebrali jsme Slávka v podpaží. Pod nohy jsme mu přistavili ty jeho rudý Artisky a sunuli jsme se s ním dolů. S Pepou jsme to celou dobu drželi v pluhu. Bylo to nekonečný. –Jau! Jak mně hořely stehna. Áááá! A konec doliny v nedohlednu. Slávek se nás držel jako klíště. Jenom občas cosi zabrblal. Ale já ho moc neposlouchal a spíš přemejšlel, že brzo skončí sníh a co dál? Jak ho povlečeme na suchu? „Na zubačku ještě musíme zabojovat,“ prohodil jsem celej splavenej, když jsem mu pak nad chatou Kamzík odepínal lyže, „zvládneš to?“ „Přece tady nechcípnu!“ pronesl Slávek odhodlaně. Pepa mu podal víčko od termosky, ze kterýho se ještě kouřilo. „Malinovka by nebyla, Pepíčku?“ uchechtl se Slávek a natáhl ruku po hrnku. Poslední kilometr a půl jsme se mezi šutrama vlekli jak tři padlí andělé. „Tohle je peklo!“ vyprskl jsem, když si Slávka přebíral Pepa. Na uzounkou stezku jsme se všichni vedle sebe nevešli, takže ho vždycky podpíral jenom jeden z nás. „Podělaný krámy,“ špačkoval Pepa na překážející lyže. „Měli jsme je nechat na Kamzíku,“ řekl jsem, co jsme už dobře věděli, „jsme blbci!“ Když jsme na Hrebienku posadili Slávka do zubačky, oddychli jsme si všichni tři. Jasně, ještě se to pak vleklo – zubačkou do Smokovce, pak električkou do zdravotného strediska v Lomnici

– ale hlavně, že jsme ho dostali z hor dolů. „Slávku, ty chodíš jak Hurvínek,“ dělali jsme si z něj legraci, když ho odpoledne vystrčili z ordinace s levou nohu v gypsu a pravou v zinkoklihu. „Hurvínek – Kurvínek,“ uchechtl se. Na tyhle říkanky byl ujetej. Nevím, kde se to v něm bralo. Ale vždycky přišel s podobnou krávovinou. Jednou jsme takhle v létě šlapali ještě před rozedněním pod Stredohrot a Slávek začal skládat Baladu o Mačací veži. Začínalo to nějak takhle: „POD MAČACÍ VEŽÍ UŽ MRTVOLA LEŽÍ. A TATRANCI SVĚŽÍ PRO GRAMINGER BĚŽÍ.“ Ještě si vzpomínám na: „PAK Z TÉRYHO CHATY VYŠLI ČTYŘI CHLAPI. JEDEN CESTU ZKRÁTIL, DALŠÍ SE S NÍM ZTRATIL. No a pak už znám jenom závěr, kterej byl typicky Slávkův: „PRODAL SKOBY, LANO, V KOSTELE ŘEKL: ANO, HORY AŤ SI BURÁCÍ, TO JE KONEC, ČŮRÁCI.“ „Ty, Slávku,“ koukl jsem na něj, když se s těma neohebnýma nohama kymácel ze strany na stranu směrem k nádraží, „co když tě tady posadíme doprostřed chodníka?“ „Tak se nezvednu, ty vole!“ A víte co? Přesně to jsme udělali. Chňapli jsme ho s Pepou Váňovým zase v podpaží, a protože v údolí už bylo takhle na začátku dubna jaro, odnesli jsme ho a posadili pěkně na sluníčko do trávy. „Jen seď a opaluj se,“ hladil ho Pepa po vlasech, „sluníčko přece léčí.“ Jak měl ty nohy neohebný, tak se fakticky nemoh sám zvednout. „Vy šmejdi!“ cukaly mu koutky a my jsme se s Pepou tak řehtali, že nám to vynahradilo všechnu dřinu, co jsme s ním měli, když

jsme ho táhli z Veľké Studené doliny dolů. A pak jsme si z něj dělali srandu až do neděle a popichovali ho: „Slávku, nezlob, nebo tě posadíme.“ Odpoledne po závodech jsme toho lazara vyzvedli dole ve Smokovci a zasunuli ho na zadní sedačky mýho žigulíka. Tam se mohl pěkně rozvalit. Do Karlovy Studánky jsme dojeli někdy po půlnoci. Pomohl jsem zatuhlýmu Slávkovi ven, a zatímco se za mnou belhal, šel jsem k nim domů zazvonit. „Snad nedostanu od starýho céres, že je budím,“ říkal jsem si. Za chvíli ale otevřela Slávkova maminka a spustila zvesela na uvítanou: „Tak co? Živi a zdrávi?“ „Živi jo, Svatavičko!“ povídám, „živi jo!“ Ustoupil jsem a sotva jsem zadržel smích, když se za mnou vykolíbal zagypsovanej Slávek. Každopádně napřesrok se s náma na ten Zbojnickej pohár vrátil. Byl to tuším třináctej ročník a bylo to veliký. Přijeli Rumuni, Bulhaři, Poláci, Východní Němci, taky Rakušáci a samozřejmě i kluci ze Šumavy, z Krkonoš a z Beskyd. My reprezentovali Jeseníky ve stejný skvadře jako loni. Pepa nás furt hecoval: „Letos si spravíme chuť, chlapci!“ A měl pravdu. V sobotu v tom krásným vysokohorským sjezdu ze Svišťovýho štítu on sám zaválel. Na čtvrtým místě nejlepší Čechoslovák. Ale Slávek si ten rok starej karambol taky parádně vynahradil. Horní vrstva sněhu mu pod jarním sluníčkem krásně poměkla a on se spustil z hřebene dolů dočista přepychově. Já stál na startu za ním, takže dokud nezmizel z dohledu u Zbojnických ples, kochal jsem se tím jeho lyžařským tanečkem. „Krasojezdec,“ žasl jsem sám pro sebe. V cíli dejchal Slávek nejlepším na záda a bylo z toho nádherný šestý místo mezi osmašedesáti závoďáky. Na druhej den byl na Skalnatým plese přichystanej obřák s akiema. Královská horskoslužebnická disciplína. Jenže fičelo a chumelilo jako blázen. „Počasí na draka!“ povzdychl si Pepa Váňů, kterýmu

se na ramena sypaly těžký aprílový vločky, jaký můžou padat jenom na začátku dubna. „To je hnůůůs, Pepíčku!“ hulákal Slávek, když na startu zjistil, že v mlze nevidí ani na první bránu. Čapl ale druhej konec saní, a i když mu od Pepových lyží chvístal sníh přímo do obličeje a vůbec neviděl, kam se řítí, držel to, jako by na tom závisel celej jeho život. „Jedem! – Jedem!“ hulákal do toho ještě Pepa. Když zabrzdili u ošetření, měl sice Slávek knír plnej zmrzlýho sople se sněhem, ale taky měli náskok jako prase. První pomoc navíc poskytli ukázkovou. A pak už si jen hezky pěkně – s citem pro sníh, jak to Slávek uměl – doklouzali i s pacientem v saních pro vítěznou vázu. Od tý doby byla tohle na několik dalších let neporazitelná dvojka: Tejnský – Váňa. No a v květnu se čekatel Slávek vyprsil před náčelníkem, aby složil slavnostní přísahu: „SLIBUJI, ŽE BUDU DOBROVOLNĚ A UKÁZNĚNĚ PLNIT VŠECHNY ÚKOLY VYPLÝVAJÍCÍ Z ČLENSTVÍ V HORSKÉ SLUŽBĚ ČSTV, A JAK MI KÁŽE ČEST A POVINNOST ČLENA HORSKÉ SLUŽBY, POSKYTNU V PŘÍPADĚ NOUZE POMOC KAŽDÉMU, VĚDOM SI TOHO, ŽE NEJVYŠŠÍMI HODNOTAMI V SOCIALISTICKÉ SPOLEČNOSTI JSOU ŽIVOT A ZDRAVÍ ČLOVĚKA. TAK SLIBUJI!“ K srdci mu připíchli ten krásnej odznak, co na stejným místě nosil už jeho tatínek. „Teď jsi opravdickej horskoslužebník,“ potřásl mu rukou náčelník. A od tý doby Slávek s tím odznakem hrdě chodil po horách a dělal horský službě jenom dobrý jméno. No, co vám budu dál povídat. Slávek byl prostě dobrej chlap. A já ho měl fakt rád. Dovětek: Tuhle povídku jsem napsal pro mýho kamaráda Slávka. Měl sedmdesát, když zčistajasna řekl horám zdar. Bylo to v září. Jako když se narodil. A nemůžu se dopočítat proč.

112 freeride bezpečně

text: Petr Socha

Odstíny lavinové šedi

Karla Kříže Karel Kříž je horský vůdce, člen výkonného výboru České asociace horských vůdců. 10 let působil v roli šéfa vzdělávání a nyní má v asociaci na starosti v první řadě lyžování. Není divu, je to člověk, který se lyžováním – nejčastěji v prašanu v okolí střediska Sölden – živí více než 15 let. I díky svému lyžařskému vzdělání, nejvyššímu stupni APUL, je to jeden z nejpovolanějších Čechů, jenž může udělovat rady jak ohledně pohybu v terénu a volby bezpečné linie, tak lyžařské techniky. Rozhovor s Karlem je první ze série povídání s horskými vůdci, které budeme přinášet pravidelně.

aký je vlastně život horského vůdce? Dá se říct, že jsou takové dva typy – lokální horský vůdce, to je ten, který bydlí někde na horách, v resortu, řekněme třeba v Zermattu, a tam to řemeslo provozuje. Má velkou výhodu znalosti místního terénu. Tito vůdci mají život víceméně normální tím, že se vrací téměř každý den odpoledne z túry zpět domů. A druhý typ je horský vůdce z města, který do hor se svými klienty vyjíždí. To s sebou nese samozřejmě jiný styl života, musí být hodně na cestách a hodně střídá hory, kde se pohybuje, takže se nedá říct, že má tak detailní znalost jako lokální horští vůdci, zato má širší pole působnosti. V Česku samozřejmě převažuje ten druhý druh, kterému jeho práce zásadně

ovlivňuje i osobní život – tohle je zrovna dost velká nevýhoda toho našeho řemesla, varoval bych ženy, které by snad pomýšlely na manželství s horským vůdcem… Není to nic komfortního, je trochu jako voják, furt někde cestuje a skloubit to s rodinou není nikdy jednoduchý. Který typ jsi ty, Karle? Já jsem už někdy před 15 lety začal pracovat pro nejstarší freeridovou školu v Söldenu a od té doby to je moje hlavní zimní činnost, mám tam svoje zázemí, byt, takže jsem tam svým způsobem domácí a kopce tam znám i poslepu, protože se na nich pohybuji třeba sto dní v sezóně. Dnes už se školou jen spolupracuji, většinu klientely mám vlastní a ti se mi pravidelně vracejí. Takže v zimě jsem spíš

Vůdcovský vtip: Když se v Chamonix narodí dítě, tak říkají – „je to holčička, nebo horský vůdce?“ typ toho lokálního horského vůdce. V létě se ale přesouvám domů do Česka, takže s tím se proměňuji v toho vůdce z města, kdy do hor s klienty jezdím pokaždé jinam. Jaký je rozdíl mezi tím, když jsi začínal, a jak cítíš to řemeslo dneska? Samozřejmě člověk stárne a zraje, dnes je mi přes padesát, takže už nejsem do věcí tak hrr, cestování už také není taková zábava, jako byla dřív. Co se týče vedení v horách, myslím, že s roky je člověk malinko moudřejší, a proto i defenzivnější, promítá do toho řemesla svoje zkušenosti a prožitky, a tak nějak víc si uvědomuje, že hory nepřemůže, ale musí jim naslouchat a hledat nějaké pochopení. Myslím, že se starším vůdcem statisticky lehce

klesá míra rizika, ale samozřejmě není to pravidlo, každý je jiný. Řekni mi, kolik uděláš extatických prašanových lajn za rok? Já sám, mám pocit, vytěžím z třeba tří týdnů na horách tak dvě tři dokonalé prašanové lajny… Já mám tedy pocit, že jich udělám opravdu hodně. Odhadl bych to, že 50 % dnů, kdy jdeme s klienty do akce, je úplně úžasných, třeba 70 % bych označil za skvělých, proto mám pocit, že si takových lajn užiju nespočet. Kolik přesně, nevím, ale každý výlet, kdy se povede počasí a sníh, což je u nás v Söldenu většina, tam tento typ zážitku je. Jsou na to takový dva pohledy: já jsem zastánce principu, že jsem na jednom místě, čekám a vychytávám si ty nejlepší podmínky

foto: Petr Havelka – SNOW

k tomu, abych lyžoval, což je myslím velmi efektivní a nasbírám hodně parádních lyžařských dní. Druhý princip je pak za prašanem cestovat, tam je větší riziko, že lidé ty podmínky a počasí netrefí, a potom jim vypadne třeba jedna lajna z celého zájezdu. Ale chápu to, protože u těchto „powder hunterů“ nejde jen o samotné lyžování, ale i o cestovatelské zážitky, poznávání, jsou na dovolené, a proto k tomu přistupují jinak než my guidi, kteří jsme na sněhu každý den a snažíme se být maximálně efektivní. Je to tak, že když máš klienty, čekáš jen na ideální počasí, nebo jdete do akce, i když není dokonalý prašan a sluníčko? Počasí a sněhové podmínky jsou důležité, ale není to tak, že se jimi

113

Horský vůdce UIAGM Co vlastně znamená, když je někdo horský vůdce? Asociace horských vůdců je součástí mezinárodní IFMGA, Mezinárodní federace horských vůdců (francouzsky UIAGM). Je to jedna velká rodina, založili to čtyři alpské země v 60. letech – Švýcarsko, Itálie, Francie, Rakousko. My jsme se stali součástí v roce 2004 a já jsem měl to štěstí, že jsem se tehdy ocitl ve správnou chvíli na správném místě a mohl jsem být při zakládání české asociace. Od té doby si sami vzděláváme horské vůdce a jsme plnoprávná organizace. Máme stejný způsob vzdělávání, kluci, kteří mají tuhle mezinárodní placku, můžou pracovat ve všech alpských zemích i mimo Evropu, v Americe, v Asii, v Jižní Americe, prostě v horách celého světa. Řekl bych, že my máme velikánskou výhodu tím, že patříme k těm menším asociacím, dneska je nás horských vůdců v ČR 42, přitom máme devět mladých lidí ve vzdělání, kteří budou brzo končit. K čemu všemu opravňuje licence horského vůdce UIAGM? Horský vůdce je, řeknu, vysoká škola, nejvyšší možný stupeň vzdělání, jaký člověk může získat pro vodění v horách. Má oprávnění vodit v horách celého světa jak v létě – od skalního lezení přes alpinismus až po himálajské expedice, tak v zimě – od lezení v ledu přes pohyb na ledovci po skialpinismus a freeride. Horský vůdce dokonce může i učit lyžování řekněme jako instruktor lyžování. Naše hlavní disciplína je ale provádět klienty v tom nebezpečném horském terénu, do všech nadmořských výšek a ve všech obtížnostech. Takže jednoduše řečeno, horský vůdce

CMGA znamená Czech mountain guide association, tedy česky Česká asociace horských vůdců. UIAGM je pak pro změnu francouzsky Union Internationale des Associations de Guides de Montagnes čili Mezinárodní federace asociací horských vůdců sdružující národní organizace. může vlastně s lidmi v horách provádět téměř cokoliv. S výjimkou nějakých speciálních disciplín, jako je bungee jumping, canyoning, letecké sporty… Musí horský vůdce umět lyžovat? Musí umět lyžovat velmi dobře, a hlavně v terénu. Kromě toho je součástí našeho vzdělání i lyžařská licence minimálně APUL C, která dává adeptům i dovednosti a licenci k výuce lyžování. K tomu navíc máme několik kurzů skialpinismu, lavinových kurzů, všichni musí úspěšně absolvovat i desetidenní kurz freeridu. Jak dlouho to trvá, než vystuduješ horského vůdce UIAGM? Celé vzdělání trvá tři a půl roku, zahrnuje asi 100 dní kontaktní výuky, tedy 100 plných dní v horách, ve skalách a na stěnách a v zimním terénu. Studium je rozdělené do dvou bloků, kdy se člověk po prvních dvou letech stane nejdřív takzvaným aspirantem na horského vůdce. Přirovnal bych to k něčemu, jako když se člověk dřív stal tovaryšem. Pak vodí rok nebo rok a půl túry pod dohledem jiného horského vůdce nebo lektora, takže musí reálně odvodit poměrně velkou dávku horských túr. Vlastně se tak učí praxí. Až pak za ty tři a půl roku může vzdělání ukončit a stát se horským vůdcem, pokud složí závěrečné zkoušky, jak letní, tak zimní. Co musím umět, abyste mě vůbec k tomu vzdělání přijali? Adept na horského vůdce, když se hlásí do tohoto studia, by měl být už de facto hotový horolezec a lyžař. Každý adept musí předložit tzv. list tour, kde je popsána jeho historie v horách. Musí mít

vylezenou celou řadu cest takový a makový obtížnosti v ledu, ve skalách, v kombinovaném terénu, musí mít odlyžované skialpové túry. Až pokud doloží tuto svoji lyžařskou a horolezeckou historii, může jít na přijímačky, kde se testuje skalní lezení v létě a lezení v ledu a lyžování v zimě. Na to potřebuješ hodně času, abys stihnul vylézt tolik vrcholů a cest. V kolika letech se hlásí nejmladší adepti? Vhodný věk na to přihlásit se do toho kurzu je většinou někde kolem třicítky nebo i po ní. Adept už taky musí mít určitou finanční a časovou svobodu a mít tu svou lezeckou a lyžařskou historii. Je to myslím opravdu velké rozhodnutí, ten kurz je dost drahý a časově náročný, proto to předpokládá opravdu pevné rozhodnutí a vůli tu práci dělat. Hlásí se nám ale i mladší. Nejmladší byl, myslím, Lukáš Pálka, tomu bylo asi 20. Ono je to i o nějaké lidské zralosti, být horským vůdcem je hlavně práce s lidmi. A kdy budeme mít první horskou vůdkyni-ženu? Na Slovensku už horskou vůdkyni mají a v Česku budou taky, snad už brzy. Nyní máme ve studijním kurzu dokonce dvě děvčata a obě jsou moc šikovné. Takže předpokládám, že se opravdu stanou prvními horskými vůdkyněmi v Česku. Určitě to nebudou mít jednoduché, z pohledu pracovního i z hlediska běžného osobního života, ale na druhou stranu přinesou nové impulsy a přilákají novou klientelu, třeba ženy, které se v horách chtějí svěřit raději ženě vůdkyni, nebo muže, jež nechtějí být vedeni druhým dominantním samcem .

foto: archiv Karla Kříže

114 freeride bezpečně

necháme nějak svazovat. Super zážitky lze nasbírat i při podmračené obloze a třeba lavinové trojce, která je objektivně velmi nebezpečná, ale když víte, kam jít, můžete si užít celý den parádního lyžování. Počasí mě neovlivňuje na úrovni, jestli půjdu, ale spíš kam půjdu a co podniknu. Když je například špatná viditelnost, jdeme třeba do skalního žlabu, kde skály slouží k orientaci. Já tedy chodím skoro za každého počasí – to už musí být extrémní slota, abychom nešli nikam. Máš na své životní časové ose nějaké mimořádné zážitky, které ti vystupují z těch každodenních akcí? Tak určitě je mnoho mimořádně povedených chvilek, které strávím s klienty jak na sněhu, tak třeba na skalách. Ale určitě největší vnitřní zážitek, jakýsi pocit uspokojení, mám z toho, když se celá akce fakt povede a lidé jsou šťastní a spokojení. Když se na ten plánovaný kopec vyleze, když to všechno klapne. To by vlastně měl být pracovní cíl všech horských vůdců, přivézt spokojené a zdravé klienty. Já to mám ještě trochu speciální, protože pocházím i z rodiny lyžařských učitelů, takže mě asi úplně nejvíc baví, když některý z mých lyžařských žáků objeví něco, co mu funguje, narazí na nějaký wow efekt, který ho v lyžování posune – to je asi to, co mě naplňuje nejvíc. Co se týče objektivního nebezpečí v horách, jsou to laviny? Rozhodně! Laviny jsou největší objektivní riziko, což jednoznačně potvrzují i statistiky, při freeridu se jasně nejvíc umírá

v lavinách. Je to nejčastější důvod zranění a úmrtí při aktivitách, které provozují horští vůdci. Nehody se stávají i při jiných aktivitách, ale laviny jednoznačně vedou. Existuje nějaká zaručená metoda, jak vodit, aby ses s jistotou vyhnul lavinovému riziku? Třeba prokličkovávat jen po svazích mírnějších než 30°? No my všichni horští vůdci se snažíme v terénu chovat defenzivně už jen proto, že na tom kopci jsme sto dní ročně, takže statisticky je to nebezpečí stokrát vyšší, než když tam jdeš lyžovat jednou. Je to velmi složitá a provázaná problematika, kterou nelze nijak parametrizovat a objektivizovat. Stává se ti v Söldenu, kde to máš dlouhodobě vypozorované, že by vyhlášený stupeň lavinového rizika neodpovídal skutečnosti? Občas se to stane, ale je to velmi ožehavá otázka. Je třeba k tomu přistupovat asi jako k předpovědi počasí. I když jsou předpovědní modely čím dál tím lepší a přesnější, tak informace, že bude oblačno a místy přeháňky, ti neřekne, že v čase 12.00 až 13.13 na tvou zahradu spadne 2 mm vody. Ale můžu si být poměrně jistý, že nepřijde potopa anebo že nebude celý den pražit slunce. Je to zkrátka nějaký obrázek o limitech, ve kterých se budu pohybovat. My jako horští vůdci máme nějaký pocit z těch hor, které vidíme denně a známe je. Takže občas se stane, že si s kolegy říkáme, že dnes to není

dvojka, ale taková lepší 3, no a někdy naopak. Ale rozhodně se nestane, že by ten pocit byl jinde o celý stupeň. Lavinoví preventisté se vždy musí rozhodnout pro konkrétní stupeň lavinového nebezpečí a je to velká odpovědnost. Ale ty přechody mezi stupni nejsou nikdy ostré, a proto mi zpráva o lavinové situaci opět dává nějaké mantinely, ve kterých se můžu pohybovat. Není to černobílé, jsou to odstíny šedi a těch odstínů je strašně moc. Už dneska se v lavinové předpovědi používají termíny trojka plus, trojka minus, dvojka plus, dvojka minus…, to znamená že ty škály lavinového rizika se do sebe navzájem přelévají, mění se s expozicí a nadmořskou výškou a nikdy to nelze říct zcela jednoznačně. A co tvoje osobní lavinové zážitky? Tak já jsem byl osobně přítomen vícero větším lavinám, ve dvou se svezli mí klienti a ve dvou jsem se svezl sám, naštěstí z toho nikdy nebyl velký průšvih a problém. Jednou se to stalo na SNOWfestu, tehdy jsem usilovně hledal tu nejlepší lajnu a snažil jsem se pro klienty najít něco fakt pěknýho. Postup byl zvolen správně, bezpečně, všichni měli vybavení, objektivní chyba se žádná nestala, přesto to dnes vnímám tak, že jsem na sebe zbytečně tlačil, abych našel hezký sjezd, až jsem překročil tu tenkou linku rizika. Pak se mi stalo jednou v Söldenu,

že klient sjel s velkou lavinou, kterou způsobil zatížením a stržením převěje. Odehrálo se to strašně rychle, než jsem stačil říct stůj, tak se převěj zlomila. Naštěstí se taky nic nestalo. Ten odtrh probíhal 20 cm od mých lyží, takže my ostatní jsme měli obrovské štěstí, že jsme nesletěli také. Přestože jsem na tom kopci byl už mnohokrát a o převěji vím, nedošlo mi, že díky mnoha extrémně větrným dnům byla o hodně větší než v jiných zimách. Je to příklad menší ostražitosti v místech, která známe. Ale hory a zejména ty zimní jsou nesmírně dynamický systém a my s tím musíme stále pracovat. Co platilo o svahu včera, může být dnes úplně jinak.

FOTO: PETR SOCHA

RECENZE SNOWTEST 115

Lavinový vyhledávač Mammut Barryvox S2

Malý a lehký, chytrý... A mluví! Lavinový vyhledávač je dnes alfou a omegou kamarádské i profesionální záchrany. Tyto přístroje jsou všechny kompatibilní signálem, ale také musí být kompatibilní se svým uživatelem, tedy zachráncem. Proto na trhu vidíme desítky přístrojů různých velikostí, mechanismů nošení a především funkcí. Nový Mammut Barryvox S2 patří k těm, které jsou uživatelsky velmi přívětivé, a tak se hodí i pro úplné začátečníky.

základním nastavení lze vyhledávač používat opravdu jednoduše, ale přitom v nastavení (a po připojení Bluetooth také v mobilní aplikaci) lze nastavit vícero pokročilých funkcí.

Základní režim – lehký a spolehlivý přístroj

Nový Barryvox S2 je o 17 % menší a o 22 % lehčí vyhledávač, než byl jeho předchůdce, působí velmi odolně a padne i do menší ruky. Nízká hmotnost, kompaktní rozměry a praktické pouzdro, které konstrukcí s přepažovací páskou trochu připomíná pouzdro zbraňové,

Sám hlásí, že ho ruší mobil, sám připomene, že je potřeba zkontrolovat skupinu. Lukáš Vavrda, autor recenze

Novinkou pro letošní sezónu je jak vrcholový model Barryvox S2 (černý), tak jednodušší a cenově dostupnější Barryvox 2 (bílý) umožňuje velmi snadné nošení v režimu SEND – vyhledávač je po většinu času zaparkován v závěsu u srdce (všichni doufáme, že jej vytahovat budeme pouze při tréninku) a tento osvědčený způsob nošení je velmi komfortní, ploché pásky nedřou a přezky jsou umístěné chytře a nepřekáží. Ovládání vyhledávače je velmi intuitivní a jednoduché, jen pojistka přepínání hlavního ovladače režimu Off / Send / Search si vyžaduje zapojení obou rukou, v tlustších rukavicích to může být celkem náročné. Na druhou stranu do režimu SEND, tedy do toho nejdůležitějšího, spadne jezdec i bez pojistky, a tak pojistku používáme jen k vypnutí vyhledávače nebo přepnutí do režimu Search, zkrátka pouze tehdy, když chceme přestat vysílat. Než jsem přišel na to, že do polohy Send nemusím pojistku mačkat, docela mě to trápilo, od té doby ale už vůbec. Přesto bych ocenil, kdyby pojistka při stisku aspoň vydala cvakavý zvuk, abych věděl, že jsem ji zmáčkl dostatečně.

Tlačítko rychlého spuštění

Při přepnutí do vyhledávacího režimu vyjede na boku přístroje další tlačítko, kterým opět aktivujete vysílání, například když se řítí sekundární lavina. K přepnutí však dojde také automaticky, když se přestanete hýbat, ale ztratíte tím cenné dvě minuty, takže toto tlačítko na své místo rozhodně patří.

Pozor, interference

Skvělé je, že pípák hlásí interferenci – když ho zapnete doma, kde jsou elektrické spotřebiče, začne hlásit, že signál nemusí být spolehlivý kvůli interferencím – neumí je odstínit, ale aspoň víte, proč se třeba signál někdy chová divně. S nastavením a kombinováním analogového a digitálního systému si lze pohrát v mobilní aplikaci.

Už nikdy nezapomenete na kontrolu

Při každém zapnutí vás přístroj vyzve ke skupinové kontrole, to považuji za skvělé. Můžete to v nastavení vypnout, ale nedělejte to. Aspoň si osaháte tlačítko Mark, kterým můžete postupně označit až 16 zasypaných.

Velmi příjemná je čitelnost displeje, ten je poměrně velký a pokyny a nápisy jsou výrazné a srozumitelné, což ve stresu při záchraně hraje důležitou roli, stejně tak hlasové pokyny jsou smysluplné a stručné. Displej má dobrou čitelnost i v polarizačních brýlích.

Závěr

Kompaktní, kapesní vyhledávač, který tradičně patří mezi nejužší špičku na trhu. Zvládne ho ovládat každý, profesionál si může nastavit množství pokročilých funkcí. Tvarem, hmotností a komfortem nošení se přibližuje mobilnímu telefonu. A upozorní vás, když je k mobilu příliš blízko a pere se s ním o signál. Zachovává si to, co považuji u vyhledávačů za klíčové: jednoduchost, snadnou ovladatelnost a srozumitelnost navádění.

VÝHODY k ompaktní, lehký vyhledávač s perfektně vyladěným pouzdrem srozumitelné hlasové pokyny v češtině a čitelný velký displej intuitivní základní a rozšířené pokročilé vyhledávání zobrazuje interferenci s elektronikou

NEVÝHODY p ojistka přepínání režimů je hůř ovladatelná v rukavicích

116 SNOWTEST RECENZE

Wedze Airbag Freeride 30

Prostorný, dostupný, jen krok za zenitem doby Batoh Wedze Airbag Freeride 30 je navržený pro milovníky dobrodružství ve volném terénu, kteří hledají spolehlivý a funkční produkt za dostupnou cenu. S objemem 30 litrů nabízí dostatek prostoru i pro kratší přechod s nocováním na chatě. Klíčovými vlastnostmi batohu jsou kartušový systém Alpride 1.0, pohodlí a praktické uspořádání kapes.

Komfort a úložný prostor

Madlo pro odpálení ve tvaru T dobře padne do ruky. Příjemný je i široký bederní pás s neoprenovým zátěrem, který zajišťuje pevné a pohodlné uchycení k tělu. Spolu s ramenními popruhy, hrudním páskem a nastavitelným zádovým systémem minimalizuje pohyb batohu při jízdě, což je klíčové pro pohodlí a bezpečnost. Ergonomicky tvarované ramenní popruhy a nastavitelný zádový systém umožňují přizpůsobení batohu různým typům a výškám postavy – na trhu je proto jediná velikost. Všechny zásadní přezky jsou z lehkého kovu. Batoh nabízí pět kapes strategicky rozmístěných pro snadný přístup. Hlavní kapsa poskytuje

dostatek prostoru pro větší předměty či náhradní oblečení. Další slouží pro uložení lavinové sondy a lopaty. Svrchní kapsa na brýle je vyložena hebkým materiálem, který zabraňuje poškození zorníku brýlí. Síťovinová kapsa a malá kapsa na bederním pásu jsou ideální pro menší předměty, které chcete mít po ruce. Batoh je vybaven popruhy pro uchycení jednoho páru lyží nebo jednoho snowboardu. Tělo obsahuje i očka na cepíny či lyžařské hole a venkovní síťku na transport helmy – to je dnes stále možná nedoceněný, ale přesto velmi podstatný detail. Design batohu je moderní a decentní, kombinující tmavě šedou barvu s červeno-oranžovými prvky.

Ale hlavně super cena

Batoh Wedze Airbag Freeride 30 splňuje vše, co od lavinového batohu potřebujeme. Je spolehlivý, ergonomický a díky širokému spektru konstrukčních „vychytávek“ splňuje všechny funkce, jaké od poctivého freeride batohu očekáváme. Design a kvalitní zpracování, od přezek přes švy až po zipy, slibují dlouhou životnost a spolehlivost. Za cenu pod deset tisíc korun dostanete další podstatný prvek lavinové prevence, který může přispět k záchraně života. A jediným důvodem nižší ceny je mírně morálně zastaralý lavinový systém, který v posledních letech nahrazují (násobně) dražší

batohy s bateriemi a kondenzátory, u kterých není třeba měnit kartuše. Je však důležité připomenout, že ani nejlepší airbag batoh nenahradí lidský úsudek a lavinu nezastaví! Jeho nositel může mít tendence vstupovat do míst, kam by si bez batohu netroufl, a tak se vystavovat vyššímu riziku. Nezapomeňte myslet na to, aby byl lavinový systém před použitím batohu správně připraven, od revize bombiček přes kontrolu zarolování a uložení airbagu.

Lavinový batoh pod 10 tisíc korun! Bezkonkurenční poměr cena/výkon v kvalitním designu. Michael Turek, autor recenze

VÝHODY r elativně nízká hmotnost, pouze 2,2 kg bez náplní intuitivní a spolehlivý systém nastavení všech popruhů příznivá pořizovací cena

NEVÝHODY i nstalována první verze systému Alpride, která má dvě jednorázové náplně batoh je dodáván bez náplní, které se musí pořídit zvlášť

Sledujte videorecenzi na www.SNOW.CZ/video/8017

FOTO: PETR SOCHA – SNOW

rdcem batohu je lavinový systém Alpride 1.0, který využívá dvě bombičky. Systém to sice není nejnovější, ale je časem osvědčený a známý svou spolehlivostí a jednoduchostí. Bombičky se snadno mění a přístup k nim je intuitivní. Airbag se nafoukne do tří vteřin a vytváří půlkruhový polštář za hlavou jezdce. Vzpomínám, že když tento systém společnost Alpride představovala, demonstrovala ho v roli heveru. Nafouknutý totiž zvládnul podržet auto ve výšce tak, že se dalo měnit kolo. To skvěle ukazuje spolehlivost a robustnost lavinového systému. Není nejmodernější, ale lze se na něj plně spolehnout.

FOTO: ATOMIC

RECENZE SNOWTEST 117

Atomic Backland 86 UL

Nesnesitelná lehkost bytí Název Kunderova románu mě jako lyžaře napadne okamžitě, co vyrazím na výlet na nějakých opravdu lehkých touringových lyžích. Jako jsou zrovna tyhle. Bytí je v kombinaci s jejich lehkostí naopak velmi snesitelné. Vítejte do světa „pod kilo“. Atomic Backland 86 UL totiž váží pouhých 970 gramů.

tomic rozděluje svoji touringovou řadu Backland do tří menších kolekcí. Fast and Light jsou už podle názvu určeny pro výkonnostní běhání do kopce, Allround s šířkami 86–96 mm pod botou pro celodenní i vícedenní túry a Freeride v šířkách 100–109 mm pro prašanové dny.

Co prozradil test? Testovaný model patří do té první skupiny a zkratka UL v jeho názvu znamená ultralight. Lehká konstrukce je složená z dřevěného jádra a vyztužena karbonovými vlákny. Unikátní je špička s technologií HRZN 3D, která lépe tlumí vibrace a zároveň zvětšuje plochu pro výtlak v hlubokém sněhu, aniž by to přidalo lyžím na hmotnosti. Ta se drží pod hranicí jednoho kilogramu (při 165 cm) – lyže je jasně určena k rychlým výstupům s předpokladem určitých limitů pro sjezd – v praxi je jich ale překvapivě málo. Backland 86 UL je celkově výborně vyladěná a při testování nás bavilo, jak snadno se ovládá, jak jí nevadí ani vyšší rychlosti, jak výborně se chová v rozbitém terénu i to, jak je celkově klidná, a přitom hravá.

Už jste se někdy řítili 80 km/h na lyži vážící méně než jedno kilo? Jde to.

Závěr

Atomic Backland 86 UL mile překvapily. Od ultralehkých lyží jsme čekali skvělý výkon směrem nahoru, o to víc chválíme chování při sjezdu. Mnohem více, než jsme čekali, se svými vlastnostmi blíží kolekci allround, kterou jsme měli možnost testovat v minulosti. Celkové doporučení tak míří někam na pomezí rychlých výběhů nahoru a solidní univerzálky pro jednoduché sjezdy. Do strmých žlabů a na led se už musí opatrně, ale i plavba v prašanu je nečekaně stabilní a sportovní. Na trhu je i mnoho lehčích lyží, třeba užší modely z kolekce Atomic UL, ale ten možná i pro vás ideální mix hmotnosti a sjezdových schopností – pokud tedy máte rádi jízdu dolů a chcete si ji užít – je přesně tady.

Ondřej Novák, autor recenze

CHŮZE SJEZD

(preference sjezdu/výstupu)

PARAMETRY: 1 72 cm, 120–85,5–108, R: 16,2 m ROCKER: HMOTNOST JEDNÉ LYŽE: 970 g @ 165 cm

ÚROVEŇ SKIALPINISTY (komu lyže sedne) REKREAČNÍ

SPORTOVNÍ

EXPERT

TERÉN A PODMÍNKY (jaké podmínky má ráda) TVRDÝ

MĚKKÝ

PRAŠAN

CHŮZE (chování při chůzi a v traverzech) NÁROČNÁ

PRŮMĚRNÁ

SNADNÁ

118 fashion advertorial

Karpos

funkce a styl z italských Dolomit V srdci italských Dolomit, v malebném městečku Fonzaso, se v roce 1946 začal psát příběh značky Karpos. Rodinná firma Manifattura Valcismon (MVC Group), která zde započala svou činnost výrobou vlněné příze, se postupně vypracovala na předního výrobce sportovního oblečení pro lyžaře a cyklisty – možná znáte její sesterské značky Sportful a Castelli. V roce 2007 pak pod vedením Dr. Giordana Cremoneseho, syna zakladatelů firmy, vznikl Karpos – značka, která spojuje technický outdoor s neotřelým designem.

Midi Shell W Jacket Midi Shell W Pants cena bundy: 11 290 Kč cena kalhot: 9 790 Kč

Oblečení pro ty, kteří žijí horami

Karpos není jen značka, je to životní styl pro všechny, kdo milují výzvy a překonávání sebe sama. Každý kousek oblečení Karpos je navržen tak, aby byl funkční a lehký, čímž umožňuje sportovcům a outdoorovým nadšencům dosahovat svých cílů a užívat si krásy přírody naplno. Značka klade důraz na inovace, využívání nejmodernějších technologií a udržitelnost, která je dnes důležitější než kdy jindy. Produkty Karpos vynikají nízkou hmotností, prodyšností a odolností vůči nepříznivým podmínkám – vše zabalené v typicky italském stylu, který je synonymem elegance a výkonu.

Alagna Down W Jacket cena: 7 990 Kč

Lastei Active Plus W Jacket cena: 6 490 Kč

119

Valsesia Shell W Jacket Valsesia Shell W Pants cena bundy: 8 790 Kč cena kalhot: 7 490 Kč

Lastei Active Plus Jacket cena: 6 490 Kč

Spolupráce s těmi nejlepšími

Díky spolupráci s vrcholovými sportovci a horolezci, jako byl například legendární Ueli Steck, se Karpos stal respektovanou součástí světa outdooru. V Česku značku reprezentuje Klára Kuželová, první aspirantka na odznak horského vůdce UIAGM. Karpos je také exkluzivním partnerem proslulého skialpinistického závodu Pierra Menta a dodavatelem oblečení pro horské záchranáře a skialpinistické reprezentace po celém světě.

Udržitelnost jako cesta vpřed

Karpos je součástí dlouhodobé strategie MVC Group zaměřené na odpovědnost vůči životnímu prostředí. Od roku 2021 se společnost zavázala minimalizovat svůj negativní dopad a zanechávat pozitivní stopu. To se promítá do výroby upcyklovaných kolekcí, efektivního využívání energií a snižování emisí CO2. Karpos tak ukazuje, že funkční a stylové oblečení může jít ruku v ruce s respektem k naší planetě.

Kolekci KARPOS podzim/zima najdete exkluzivně v těchto prodejnách a e-shopech: Endorphin Republic Rock Point Hanibal

4camping OutdoorShops RumaSport

Alagna Plus Evo Jacket Alagna Down Jacket cena bundy: 6 290 Kč cena kalhot: 7 990 Kč

120 freeride Business story

text: petr socha foto: archiv Alice Korbové

Freeride jako byznys Jak funguje česká freeridová základna v Gruzii? Chvíle opojení z lyžování v prašanu jsou u mnohých z nás hodně vysoko na seznamu nejhezčích životních momentů. A snad každý, kdo něco takového někdy prožil, zatoužil mít to pořád, přesunout svůj život z města do prašanu. U velké většiny podobné myšlenky vyprchají ještě dřív, než se zrodí, ale jsou tací, kteří je zrealizovali. Za jedním takovým českým byznys příběhem jsme se vydali až do Gruzie.

nes je hlavou tohoto podnikání Alice Korbová, horolezkyně a skialpinistka z Prahy, která nyní žije v Beskydech, ovšem na startu na to byli dva – ona a její partner, také člověk, jehož srdce žilo v horách, Milan Wlasák. Společně našli divoké horské místo a v něm vybudovali základnu pro lyžaře. Jenže není to dlouho, kdy se hory staly Milanovi osudné. A Alice na ten celý byznys zůstala sama… Jak vlastně vznikla vaše freeridová základna? S Milanem (Wlasákem) jsme byli stále na horách. Byl to náš celý život. A jako správně naivní idealisté jsme chtěli naše zážitky zprostředkovat i našim kamarádům a známým. Třeba tak, že jsme na horách hledali nějakou možnost i profesního uplatnění. Jelikož se nám v Gruzii zalíbilo, a navíc s námi do hor jezdil jako

parťák významný gruzínský horolezec Bidzina Gujabidze, zrodil se nápad nějaké horské základny v Gruzii. Panovaly tam taková naše 90. léta, otevřené možnosti k podnikání, neobsazený trh... Začínali jsme v největším gruzínském lyžařském středisku Gudauri, ale nebylo to ono... Vizi stvořit místo, kde se dá dělat všechno, co souvisí s freeridem – skialpinismus, catskiing čili ježdění s rolbou i heliskiing, lyžování s pomocí vrtulníku – jsme naplnili až na druhé štaci, v Bachmaru. Z Velkého na Malý Kavkaz jsme přesídlili právě na Bidzinovo doporučení. Bachmaro je nádherné místo, hlavním argumentem byl zpočátku hlavně stálý přísun prašanu po celou sezónu, Bidzina vždy mluvil o minimálně 15 metrech sněhu za sezónu. Je to první hřeben, který si stáhne srážky od Černého moře.

Na Malém Kavkaze je tedy vyšší sněhová jistota než na Velkém? Ano, jistota je tam vyšší, navíc má tamní sníh i příznivou konzistenci, například se tam nikdy netvoří krusta, protože vlhkost vysublimuje, a tedy i v březnu, kdy se teploty dostávají výš nad nulu, se tam po ránu jezdí v prašanu. To jsem nikde jinde nezažila. A padá tam opravdu 15 metrů? Záleží na sezóně, letos tam spadlo asi deset metrů, loni trochu méně, ale pořád to jsou obrovské úhrny. Zpět ale k začátkům v Bachmaru… Až později jsme objevili jeho další výhody, zjistili jsme třeba, že se tam dá lyžovat za každého počasí, za horší viditelnosti se rolba s lyžaři schová do vysokého jedlového lesa, kde se i za hustého sněžení skvěle lyžuje. Pokud je pěkně, jede se na pláně výše či na hřebeny do oblasti nejvyšší hory Sakornia, kde se pak dají sjíždět i svahy s převýšením větším než 1 000 m. A to je pak nádhera. Není tam takřka žádný lyžařský provoz…

Hory miloval a staly se mu osudným. Jeho partnerka Alice ale táhne káru dál

121

Samozřejmě ta cesta takhle jednoduchá a přímá nebyla, i proto, že mezitím přišly děti, ale v zásadě šlo o přirozený vývoj, touhu najít a vybudovat něco jedinečného a speciálního. Jezdit s dětmi do Gruzie a zpět asi není moc jednoduché… Z mojí představy být pořád na horách samozřejmě sešlo, já zůstala s dětmi doma a zajišťovala kompletní pozadí projektu – od nákupu rolby a zajištění její přepravy do Gruzie přes papíry a shánění klientů… Milan vládl na místě tvrdou rukou, která je ve střední Asii tak důležitá – ženský a měkkoty tam moc vážně neberou. Každý z nás tak měl svůj nezaměnitelný úkol, který dohromady dával smysluplný celek. Aspoň tak jsme z toho měli radost. Postupně se vyvinula nejen zimní základna, ale celoroční aktivity v podobě celé agentury Georgia-trip. Ta zabezpečuje od poznávacích a bikových zájezdů přes výlety za vínem až po enduro tripy v průběhu léta. Na zimu se pak veškeré naše snažení přesouvalo právě na Malý Kavkaz do Bachmara. Jenomže pak přišla Milanova tragická havárie… Milan se zabil při enduro tripu, kdy nasedl na naprosto nevyzkoušený stroj, novou čtyřkolku, na níž se vydal do těžkého terénu. Prostě se stalo a nezbylo než se s tím nějak vyrovnat. Se společníkem Honzou Žďárským jsme rozmýšleli, zda pokračovat, nebo to vzdát. Milan byl nejvýraznější osoba a duchovní guru celého projektu. Nicméně naše přesvědčení pokračovat v Milanově misi nakonec převládlo a Honza dokonce opustil svoji pozici v korporátu a vrhl se na tenhle bláznivý projekt se mnou. Já jsem spíše přes zimu a lyže, Honza je duší i tělem motorkář.

O co vše se tedy musíš starat, co nabízíte lyžařům? Nyní vlastníme tři rolby, z nichž jedna je vedena jako náhradní pro případ nějaké poruchy. Na dvou rolbách se nyní téměř nepřetržitě jezdí. Nahoru rolbou, dolů si pěkně každý vybere svoji čistou neporušenou lajnu. Snažíme se, aby měl člověk se zájezdem k nám co nejméně starostí. O vše se postaráme, pokud chce, koupíme mu i letenku. Do letadla může nastoupit s čistou hlavou a jen se svým základním vybavením, sbalí jen svoje lyžařské boty, oblečení a helmu a všechno ostatní je připraveno v plné palbě na místě. Na místě je možné si za malý poplatek vypůjčit široké freeridové lyže Lusti se 122 mm pod botou, teleskopické hůlky a kompletní lavinovou výbavu včetně lavinového batohu Mammut. A jak tedy takový výlet probíhá? Na letiště Kutaisi létá přímý let z Prahy za 3,5 hodiny, tam klienty vyzvedává náš člověk autem a přiveze je do vesničky pod hřeben Malého Kavkazu, kde už čeká připravená rolba. Za další 3 hodiny už jsou všichni na naší základně uprostřed zimní nádhery. Ráno pak každý projde základním lavinovým školením a hned se vyráží lyžovat. To se děje pod dozorem našich guidů, jezdí dvě rolby po 12 lidech, přičemž každá skupina má předního hlavního a zadního guida, který má za úkol posbírat popadané lyžaře. Všichni guidi nyní mají certifikaci UIAGM, protože loni přijali celý gruzínský svaz také do této mezinárodní asociace. Hodně lidí ocení kombinaci se skialpem, kdy se během týdenního tripu mají možnost trochu protáhnout i na skialpech a rozhlédnout se po okolí. A že je na co se koukat: z hřebenu nad naší základnou je vidět přes široké údolí na vrcholky Velkého Kavkazu, mimo jiné i Elbrus, Šchara a další.

Jaké rolby používáte, vyznáš se v nich? To je přeci typicky ženská záležitost… No jasně, jak jsem říkala, že dělám background celému projektu, jeho nemalou součástí je shánění náhradních dílů. Rolby máme tři – všechny Pisten Bully Polar 300 W, s motory Mercedes a Detroit. Jsou to starší modely bez složité moderní elektroniky, a tak jsou naši technici na místě schopni poradit si se základními opravami. Dvorního mechanika máme v Čechách, ten nám rolby servisuje před sezónou, několikrát už i doletěl za námi do Gruzie, funguje i jako poradce na telefonu, v případě větších servisních úkonů jede rolba v létě do Čech na servis za ním. Prostě je pořád čím se bavit (smích)… A jak funguje deklarovaný heliskiing? Máme nasmlouvanou lokální leteckou dopravní společnost, která mimo svá nákladní letadla vlastní i několik vrtulníků. Ty mají původ ve Švýcarsku, piloti i servismani jsou ve Švýcarsku vyškoleni, firma splňuje veškeré evropské normy, takže se lze spolehnout na bezchybný provoz. Používají vrtulníky Agusta A 109 k2, tedy dvoumotorové vrtulníky do vyšších nadmořských výšek, které byly vyvinuty pro leteckou záchrannou službu. Gruzie je kulturně mimořádně zajímavá země. Zažije váš návštěvník i něco z toho? Přinejmenším si bude celý týden užívat originální gruzínské jídlo,

což je určitě kulturní highlight. Na základně zaměstnáváme jako kuchařky místní ženy a stoly plné tamních dobrot jsou jednou z věcí, na kterou se nedá zapomenout.

V létě na endura i za vínem Jan Žďárský je Tak, jak hlavou enduro lyžaři vyráží programu v zimě za prašanem, v létě se s Georgia trip můžete vydat na enduro trip. Opět sbalíte jen helmu, chrániče a boty, na místě čeká všechno ostatní včetně 16 motorek Gas Gas 700, Husqvarna 701 a KTM 690. Motorkáře zajišťuje doprovodná bugina s technikem a náhradními díly, doprovodné auto s náhradní motorkou, v ceně je obsaženo všechno, i základní servis a umytí motorek. Pro skupiny společnost organizuje trekové a poznávací zájezdy nebo výlety za vínem kamkoli po Gruzii. A máte rádi víno? Ochutnejte to gruzínské na webu gruzinska-vina.cz.

Ge or g i a- tr i p .c z

text: Tom Řepík

foto: Facebook

122 snowBIZ | ZÁKAZNICKÁ ZKUŠENOST

Co horskostřediskoví návštěvníci chtějí? Návštěvnické zážitky jsou nejnovějším bojištěm o podíl na trhu lyžařských areálů. Níže stručně představím nejpoužívanější oborové metody, jež zjišťují a měří, co je pro soudobé návštěvníky středisek nejdůležitější.

ětšina lyžařských areálů dnes soutěží především na základě zážitků svých návštěvníků, nikoliv na základě produktu nebo ceny. Jedná se o významnou změnu, ke které dochází v posledních dvou desetiletích. Pro zvýšení konkurenceschopnosti byste měli využít údaje z dostupných průzkumů po návštěvě svých zákazníků a určit, které aspekty jejich zážitků – jak racionální, tak emocionální – mají největší vliv na spokojenost a loajalitu. Zaměříte-li více času a zdrojů na to, co vaši hosté chtějí, můžete výrazně zlepšit celkovou zákaznickou zkušenost, a tím zvýšit počet opakovaných návštěv a doporučení střediska. Důležitost zážitků návštěvníků si uvědomuje mnoho různě zaměřených provozova-

telů a jejich marketérů, a to nejen ve skiareálech. Harvard Business Review ji bez obalu nazývá nejnovějším konkurenčním bojištěm. Je to proto, že dnešní typičtí zákazníci už nekupují produkty a služby – nýbrž si kupují zážitky poskytované prostřednictvím produktů a služeb. Otázkou zůstává, co přesně tvoří skvělý zážitek horského střediska.

Definice zákaznického zážitku Když se před bezmála dvaceti lety objevila v oboru průkopnická verze průzkumu založeného na metodě Net Promoter Score, byl návštěvnický zážitek vcelku vágně definován jako zážitek na horách. Od té doby se stejný

pojem rozšířil na mnohem obsáhlejší oblast, od zážitků před příjezdem přes kontaktní úkony po odjezdu až po průběžnou marketingovou komunikaci. Zahrnuje dokonce i neovlivnitelné problémy, za které lyžařský areál nemůže, jako je počasí, zacpané silnice či ztráta lyží a zavazadel. Tato změna vychází z uvědomění, že celková zákaznická zkušenost – nejen zkušenost na horách – je hnacím motorem spokojenosti a loajality, což následně podporuje opakované a doporučené nákupy. A to je pro obor nesmírně důležité: opakované návštěvy a doporučení představují 70 a více procent příjmů lyžařského areálu.

Schéma zdrojů návštěvnosti lyžařských areálů 2023/2024

30 %

50 %

prvonávštěvy

opakované návštěvy

20 %

doporučené návštěvy

Zdroj: NSAA 2023/24 National Guest Experience & Demographic Study

Při aplikaci na lyžařský průmysl se NPS ptá hostů na jejich „pravděpodobnost doporučení“ lyžařského areálu, zatímco CSAT se ptá hostů na jejich „celkovou spokojenost“ s jejich poslední návštěvou. Tyto dva výsledky se jeví být pro obor nejdůležitější; lyžařské areály by měly sledovat minimálně NPS a CSAT jako celková měřítka spokojenosti hostů. CES, který měří snadnost obchodování s organizací, se nejlépe používá k měření konkrétních transakcí, jako je snad-

foto: Facebook

Čím spokojenější a loajálnější budou horskostřediskoví návštěvníci, tím častěji budou areály navštěvovat, tím více utratí za jednu návštěvu, tím častěji budou areál doporučovat ostatním a psát více pozitivních recenzí, tím pravděpodobněji budou poskytovat konstruktivní zpětnou vazbu, tím více budou akceptovat zvýšení cen a tím více budou snižovat náklady na služby. Z těchto důvodů je zákaznická zkušenost v posledních letech označována jako „nový marketing“.

URČUJEME STANDARDY Metriky zákaznické zkušenosti Jaké zkušenosti návštěvníků mají střediska měřit ve svých průzkumech? Praktické je vybrat si jednu či všechny ze tří oborově nejoblíbenějších celkových měření zákaznické zkušenosti, jež se používají v amerických střediscích: Net Promoter Score (NPS), Customer Satisfaction Score (CSAT) a Customer Effort Score (CES).

nost navigace na webových stránkách lyžařského areálu, snadnost provedení online rezervace a snadnost cesty z parkoviště k prvnímu vleku. Americká asociace horských středisek NSAA měří Net Promoter Score ve svém národním demografickém průzkumu již více než deset let a loni na podzim přidala do svého průzkumu na období 2023–24 otázku „celkové spokojenosti s návštěvou“.

PRO BEZKONKURENČNÍ VÝKON PŘI HRANIČNÍCH TEPLOTÁCH official product partner

124 snowBIZ | ZÁKAZNICKÁ ZKUŠENOST

Co je pro návštěvníky důležité Existuje nespočet kontaktních bodů, které v různé míře ovlivňují pravděpodobnost, že hosté doporučí lyžařský areál, který navštívili, a celkovou spokojenost s jejich poslední návštěvou. Pokud víte, které styčné body

mají největší vliv na zkušenosti návštěvníků, můžete alokovat zdroje na posílení těchto prioritních faktorů nebo faktorů určujících spokojenost a loajalitu zákazníků. Tyto faktory se mohou u spokojenosti a loajality poněkud lišit a mohou se lišit v jednotlivých sezónách, a dokonce i v průběhu sezóny. K identifikaci těchto faktorů se používá řada standardizovaných statistických analýz, včetně korelačních, regresních a analýz CHAID (tj. rozhodovacích stromů). Nejméně složitá z nich a nejsnadněji pochopitelná je korelační analýza. Korelace neznamenají příčinnou souvislost, ale měří souvislost nebo sílu vztahu mezi dvěma proměnnými, např. mezi „celkovou vstřícností/pomocí personálu“ (nezávislá proměnná) a „pravděpodobností doporučení“ (závislá proměnná). Závislá proměnná je „závislá“ na nezávislé proměnné. Čím vyšší je korelační koeficient (na stupnici od 0 do 1,0), tím silnější je vztah. Korelační koeficient 1,0 znamená „dokonalou pozitivní korelaci“. Například při korelačním koeficientu 1,0 by jednotliví respondenti průzkumu při posunu nahoru nebo dolů na stupnici hodnocení vstřícnosti/ochoty personálu provedli stejné změny nahoru nebo dolů v hodnocení celkové pravděpodobnosti doporučení. Koeficient 0 by naopak znamenal, že mezi hodnocením obou proměnných neexistuje žádný vztah.

Obvykle nejvyšší korelace s pravděpodobností doporučit a celkovou spokojeností jsou u celkových atributů resortu/návštěvy (včetně emocionální loajality), následují celková oddělení/oblasti a pak následují atributy oddělení/ oblasti. Celkové atributy jsou výsledkem interakce hostů s různými odděleními a zaměstnanci resortu. Celkové hodnocení je souhrnem mnoha konkrétních zkušeností v celém středisku. Po výpočtu korelací na jednotlivých úrovních je vhodné stanovit jejich priority na každé úrovni. Priority by měly vycházet nejen z jejich korelací s oběma výsledky, ale také z toho, zda se jejich hodnocení meziročně výrazně snížilo a zda je výrazně nižší než u konkurenčního souboru. Jinými slovy, priority by měly zahrnovat ty atributy s vysokou korelací, jejichž hodnocení meziročně pokleslo nebo je výrazně nižší než u konkurenčního souboru. Pro ještě hlubší ponor lze provést korelační analýzu různých segmentů návštěvníků, návštěvníků, kteří přijeli poprvé a opakovaně, generací, úrovně příjmů, jednodenních a přenocujících návštěvníků, úrovně schopností a složení domácností. Tato analýza by měla být provedena na prioritních atributech, jakmile jsou tyto priority stanoveny. foto: Facebook

Protože tyto dvě metriky nevysvětlují, proč jsou hodnocení těchto dvou výsledků získávána, průzkum NSAA a průzkumy většiny lyžařských areálů obvykle kladou řadu dalších otázek, aby identifikovaly silné a slabé stránky kontaktních míst lyžařského areálu a faktory nebo determinanty těchto výsledků. Až donedávna se tyto doplňující otázky týkaly převážně racionální nebo funkční spokojenosti, jako je celková čistota, celková výuka, kvalita úpravy a stravování. Ty však nevypovídají o celém příběhu. Podle poradenské společnosti McKinsey, která se zabývá managementem, „70 % nákupních zkušeností vychází z toho, jak se zákazník cítí, že se s ním zachází“. V poslední době proto skiresorty přidávají otázky na měření emocí hostů a jejich emocionálního zapojení (více o této nové hranici ve výzkumu zkušeností hostů najdete v následujícím článku „Návštěvníci, jak se cítíte?“ Mezi příklady takových otázek patří úroveň zábavy, štěstí, rodinné přitažlivosti a toho, že je s vámi zacházeno jako s váženým hostem.

předplatné SNOW DORUČENÍ do výhodná CENA dárek podle schránky s garancí až na dva roky vlastního výběru Čepice SNOW od značky Sensor (za roční předplatné)

Zateplená vesta SNOW od značky Kilpi v dámské i pánské variantě (za dvě dvouletá předplatná)

Dárky K předplatnému si vyberete v E-shopu SNOW

snow.cz/mojepredplatne

text: Tom Řepík

foto: Facebook

126 snowBIZ | EMOCIONÁLNÍ ANGAŽOVANOST

Návštěvníci, jak se cítíte? Emoční zapojení návštěvníků horských středisek, nová hranice výzkumu zákaznické zkušenosti.

moce jsou novou úrovní výzkumu a řízení zážitků zákazníků. Horská střediska jsou úspěšnější, když se svými zákazníky naváží emocionální vztah. I když není snadné emoce kvantifikovat, je možné identifikovat měřitelné atributy, které přispívají k emocionálnímu zapojení hostů do lyžařského areálu. A to znamená, že lze měřit, jak dobře se areálu daří navazovat spojení s návštěvníky a co to znamená pro hospodářský výsledek.

Důvody pro emoční zapojení Studie provedené neurovědci a dalšími výzkumníky zjistily, že zákaznická nákupní rozhodnutí jsou založena na emocích a následně zdůvodněna logikou. Průkopnický výzkum, který v roce 2003 provedl Gerald Zaltman z Harvardovy univerzity, dospěl k závěru, že „95 % myšlení se odehrává v našem podvědomí. Lidé používají vědomé myšlení především jako způsob racionalizace chování“. Studie společnosti McKinsey z roku 2015 dospěla k závěru, že „70 procent nákupních zkušeností je založeno výhradně na tom, jak se zákazník cítí, že se s ním zachází“. Podobně studie Gallup z roku 2022 dospěla k závěru, že 70

procent rozhodnutí a výběru značky je založeno na emocích a 30 procent na racionálních faktorech. Vzhledem k roli emocí v nákupních rozhodnutích, proč se dosud v lyžařském odvětví neměřily emoce ve střediskových průzkumech? Vždyť lyžování je velmi emotivní sport. Jedním z důvodů je možná to, že výzkum emocí je novou oblastí a není dobře pochopen. Druhým důvodem je, že je obtížnější zkoumat nevědomé pocity. Třetím důvodem je náročnost určení způsobu měření emoční angažovanosti. To vše se však mění a obor začíná měřit emoční angažovanost prostřednictvím Net Promoter Score (NPS) – částečně proto, že emoční angažovanost úzce souvisí s loajalitou a tu lze měřit.

Pochopení NPS Když Fred Reichheld v roce 2003 představil v článku Harvard Business Review s názvem „Jediné číslo, které potřebujete k růstu“ skóre NPS, byl to revoluční krok. Na základě výzkumu provedeného společností Satmetrix Systems Reichheld zjistil, že „pravděpodob-

nost doporučení“ je nejlepším prediktorem loajality zákazníků a růstu prodeje. Od té doby NPS přijaly organizace všech velikostí a typů po celém světě. Podle výzkumu společnosti CustomerThink je dnes nejoblíbenější metrikou používanou k měření zákaznické zkušenosti. NPS hodnotí a kategorizuje míru loajality hostů na Promotéry (spokojené a loajální hosty), Pasivisty (spokojené, ale neloajální hosty) a Detraktory (nespokojené a často hlasitě odmítavé hosty). Samotné skóre NPS se stanoví odečtením procenta Detraktorů od procenta Promotérů. Systém pak nabádá uživatele, aby se zaměřili na zvyšování procenta podporovatelů a snižování procenta odpůrců. Dosažení tohoto cíle vede k nárůstu opakovaných a doporučených obchodů, které se obvykle podílejí na příjmech lyžařského střediska 70 a více procenty. Je to proto, že Promotéři se k vám vracejí a lyžují u vás častěji, utrácejí více za návštěvu, jsou více tolerantní ke zvýšení cen, jejich služby stojí méně, poskytují pozitivnější ústní informace a píší více pozitivních recenzí na internetu. A co odlišuje Promotéry od Pasivních, kteří se zdají být zralí na konverzi? Emocionální angažovanost. NPS zaměřuje pozornost na Promotéry, protože spokojenost sama o sobě nevede ke zvýšení návštěv a příjmů. Ke zvýšení návštěv a příjmů vede loajalita. Je tedy důležité rozlišovat mezi spokojeností a loajalitou, dvěma hlavními ukazateli zákaznické zkušenosti, a uvědomit si, jak nám efektivní měření emočního zapojení umožní lépe předpovídat loajalitu.

Spokojenost a loajalita Zatímco pravděpodobnost doporučení se ukázala být spolehlivějším prediktorem obchodních výsledků než spokojenost, loajalita je považována za doplněk, nikoli za náhradu spokojenosti s návštěvou. Každá z těchto metrik má při měření zkušeností hostů velmi důležitou, ale zcela odlišnou roli. Jednoduše řečeno, spokojenost měří, jak jsou zákazníci spokojeni s celkovou návštěvou a s konkrétními zážitky během své poslední návštěvy. Věrnost naproti tomu měří jejich vztah ke středisku. Loajalita je dobrým prediktorem hlavních příjmů, zatímco spokojenost nikoliv.

127

foto: Facebook

Jaké otázky tedy klást pro měření emoční angažovanosti? Je velmi důležité na to přijít. Emoční angažovanost je rozlišovacím znakem mezi promotéry a pasivními zákazníky a promotéři jsou klíčem ke zdraví a ziskovosti značky. Jak začít? Možná tak jako ve většině středisek: pomocí metody pokusů a omylů a statistické korelační analýzy. Identifikujte atributy ve vašem areálu, o kterých si myslíte, že by mohly vysvětlit emocionální zapojení, přidejte je jako otázky do průzkumu a pomocí korelační analýzy zjistěte, které z nich jsou nejsilnějšími faktory pravděpodobnosti doporučení a celkové spokojenosti s návštěvou, tedy dvou nejdůležitějších výsledků. Ponechte si ty atributy, které jsou silně korelované, a přestaňte používat ty, které korelované nejsou.

Průzkumy lyžařských areálů byly vždy silně zaměřeny na měření spokojenosti, nikoli loajality – navzdory důležitosti loajality. Jediné dvě otázky týkající se loajality ve většině oborových průzkumů jednotlivých středisek jsou „pravděpodobnost doporučení“ a „pravděpodobnost návratu“. Návštěvníci sice mohou být spokojeni s více lyžařskými středisky, ale obvykle jsou loajální pouze k jednomu, případně k místnímu/regionálnímu favoritovi. Problém s obsahem průzkumu zaměřeného na spokojenost spočívá v tom, že spokojenost sama o sobě nevede k loajalitě a loajalita není plně vysvětlena pravděpodobností doporučení a pravděpodobností návratu. Co řídí nebo určuje tyto dva atributy?

Odpovědí je, že loajalita vyžaduje emocionální zapojení hostů, ne jen vysokou spokojenost. Prokazují to desetiletí výzkumných studií. Jak vysvětluje Skip Hyken ve své studii Embrace Customer Expectations: „Spokojenější zákazníci se vracejí, dokud se neobjeví něco lepšího. Věrní zákazníci se vracejí, protože s vámi rádi obchodují a navázali s vámi emocionální vztah … při každé interakci s vámi se cítí oceněni.“

Důsledky sběru zákaznické zpětné vazby Výzkumy shodně potvrzují, že silné emocionální vazby vedou k loajalitě. Výzkum také ukazuje význam loajality pro obchodní výsledky.

Abych vám pomohl přemýšlet o tom, jaké atributy zkoumat, zde je několik oborově populárních okruhů: Úroveň zábavy Přitažlivost pro rodinu Nejpamátnější zážitek „Středisko si mě jako hosta váží“ „Cítím k areálu loajalitu“ Doporučeno za posledních 12 měsíců Dávejte přednost kombinaci hodnotících otázek (např. úroveň zábavy), souhlasných otázek (např. „Cítím se vůči resortu loajální“) a otázek s otevřeným koncem (např. nejpamátnější zážitek). Tyto typy otázek měří různé věci a všechny poskytují dobré poznatky týkající se emocionálního spojení. Jakmile jsou identifikovány emocionální faktory, dalším krokem je určit, jaká opatření můžete přijmout k jejich posílení. Vítejte na nové hranici!

NEJEFEKTIVNĚJŠÍ VÝROBA SNĚHU DEMACLENKO Česká Republika Radek Pleva Mob. +420 771 151 000 radek.pleva@demaclenko.com www.demaclenko.com

128 snowBIZ | STŘEDISKOVÝ MARKETING

text: Tom Řepík

Marketingové trefy & minely

Kolegiální konkurence Skiresortu Showdown Montana se v minulé sezóně podařilo otevřít těsně před Vánocemi, ale několik dalších montanských areálů takové štěstí nemělo, protože nezvykle vysoké teploty a nedostatek přírodního sněhu zpozdily začátek jejich lyžařské sezóny. Koncem prosince proto tento rodinný lyžařský areál – rovněž nejstarší ve státě – přistoupil k nabídce bezplatných skipasů pro držitele sezónek z pěti jiných montanských středisek, která nemohla otevřít. Držitelé sezónních permanentek z Blacktail Mountain, Turner Mountain, Maverick Mountain, Teton Pass Ski Area a Montana Snowbowl byli pozváni, aby si zdarma zalyžovali v Showdownu, dokud se neotevře jejich domovský kopec. Byl to projev solidarity ve vysoce konkurenčním oboru vídaný jen zřídka a gesto svědčící o tom, že pro Showdown je tamní komunita na prvním místě. Ač to nejspíš nebyl zcela prvoplánový záměr střediska a nápad se zrodil v průběhu krátkého času tak, jak nepříznivé sněhové okolnosti v oblasti gradovaly, jde po mém soudu o čistokrevnou marketingovou výhru, když lyžařské areály dělají skutečně přátelské věci a upřímně se k tomu hlásí. Showdown ve svém oznámení na Facebooku uvedl: „Zimy v Montaně prostě potřebují lyžování.“

foto: Facebook

ktivní oborový marketing bývá tradičně plný rozmanitě různorodých výstupů – od dlouho vyvíjených po reakční, od kreativních a inkluzivních po hluché a exkluzivní, od chytrých a zábavných po všelijak jurodivé. Zdá se, že postpandemické sezóny se neřídí žádnými rigidními trendy ani tématy, což z hlediska konzumace reklamy (ale i jejího recenzování) přidává na zajímavosti. Na vybraných příkladech, dominantně z mně dostupných zahraničních zdrojů, se nesnažím černobíle třídit na dobré a špatné, nýbrž nacházet okomentování vhodnou zajímavost – lhostejno zda v detailu či celkovém vyznění. Ambicí je vpašovat do zdejší vesměs technicistní rubriky trochu čtenářské zábavy spolu s ryze subjektivními náhledy na to, čí marketing trefil do černého a který minul. Protože návrat této tematiky si čtenáři z řad oborových profesionálů sami vyžádali, míním v ní pokračovat i v dalších dílech. Jsem rovněž otevřený nově zasílaným předlohám a podnětům, včetně tuzemských.

foto: Facebook

Zábavné a vtipné, nenápadné i rezonující, nepovedené i zapamatovatelné a všechno mezi tím – výjimečné marketingové nápady, jež v uplynulém roce vynikly v dobrém i ne-až-tak.

Fenomén otevíracího dne První sedačka v den otevření bývá jediné typické „poprvé“, o které se lyžařské areály a jejich návštěvníci zajímají, ale když se nad tím zamyslíte – jako to udělal resort Banff Sunshine v kanadské Albertě – existuje řada dalších „poprvé“, která lze a měla by se oslavovat a mluvit o nich na sociálních sítích. V celém středisku se v den otevření oslavovala první jízda na koberci, první jib, první plácnutí, první gin s tonikem, první poutine (protože Kanada) a první koktejl Caesar (protože opět Kanada) a návštěvník, který si připsal některé z těchto a téměř tuctu dalších prvenství, odešel domů s pamětní cedulí vyvedenou v tradičním designu značení sjezdovek střediska. Bylo to poprvé, co takový nápad tým Banff Sunshine zrealizoval, a lze předpokládat, že v založené tradici bude pokračovat a že ostatní resorty možná budou následovat jeho příkladu. V den otevření jde o mnohem víc než jen o první sedačku, u které lyžaři často táboří, aby se na ní mohli svézt. (Až jednou bude stát stan i před barem před otevřením v první den, takové středisko vyhraje v angažovanosti svých návštěvníků na celé čáře!)

Inspirováni Moníncem? Téměř vždy, když se malé lyžařské areály zúčastní závodu o první otevření provozu, nevyhnutelně následuje debata o tom, co je vítězem této nevypsané, neoficiální, a přesto hojně sledované soutěže. Musí to být tradiční sedačková lanovka, nebo se počítá i nějaký jednoduchý vlek? Musí zůstat provoz otevřený

směrem do zimy, nebo stačí úvodní zábavný víkend? V oboru se nehraje podle žádných pravidel: areál, jemuž se podaří umožnit lyžařům lačnícím po sněhu udělat pár zatáček jako prvnímu, se vždy dostane do hlavních titulků médií. A to je každým ceněná výhra. Malý kopec Ski Ward hodinu od Bostonu ve státě Massachusetts, vyzbrojený novým zasněžovacím zařízením schopným vyrábět bílou hmotu při téměř jakékoli teplotě, trumfnul svou konkurenci tím, že pokryl svou sjezdovku pro začátečníky bílou vrstvou a spustil magický koberec na rychlý říjnový víkend. Ward se tím stal prvním americkým lyžařským areálem otevřeným v uplynulé sezóně. Zatímco odborníci povýšeně diskutovali o tom, zda to lze považovat za otevření provozu, Ski Ward se vyhříval v širokém mediálním pokrytí. Mazaně rozehrál svou vlastní hru, v níž vyhrál.

Až na vrcholky hor Když je řeč o začátečnickém lyžování: existuje mnoho věcí, které resorty dělají, aby pomohly k lepšímu zážitku právě začínajícím lyžařům. Instalují kryté dopravní pásy, aby se nováčci a děti cítili v pohodlí za deštivých dní, investují do prvků a úprav určených právě pro méně zkušené lyžaře, nebo třeba zlevní skipasy platící jen do mírnějšího terénu. Všechny takové investice jsou samy o sobě bohulibé, ale jsou

129

Čteš? Lyžuj!

bolické. Ale někdy se to střediskům opravdu povede: uvažme tuto oslavu alianční sezónky Ikon v jednotě s asijsko-americkou komunitou. Ikon vyzval své sezónkáře, aby oslavili Rok draka na horách tím, že budou v severoamerických destinacích hledat červenou obálku pro štěstí s neznámým cenným obsahem. Ikon tak navázal na tradici obdarovávání přátel a rodiny na Nový lunární rok zářivě červenou obálkou a dal této tradici vlastní horskou podobu. Za mě netuctové, organické, originální a současně nekřiklavě konzervativní řešení, které v rámci dotčené cílové komunity má dobrou šanci zarezonovat a nebýt ignorováno jako tolik frází zůstávajících leda na tiskovém papíře brožur. foto: Facebook foto: Facebook

foto: Facebook

Můj vnitřní knihomol milující záhadnou starobou vonící potištěný papír si zkrátka nemohl pomoct a ponořil se do této reklamy, v níž mě stejnou měrou upoutal oldschoolový plakát tradiční knihovny (kdo zná, ten ví) jakož i nejlepší kolaborace v historii rekreačního lyžování. Anebo ne? „Příběh, který se nejlépe vypráví na sněhu. Váš čtenářský průkaz je vaším skipasem.“ Tak zněla celostránková tištěná reklama coloradského kultovního Arapahoe Basin a Denverské veřejné knihovny. Jakože opravdu?! Na chvíli jsem si pomyslel: „Tak tohle mění všechno zaběhlé ohledně přístupu veřejnosti k lyžování“ a „To vypadá trochu moc dobře, než aby to byla pravda.“ A taky že ano – nešlo bohužel o příležitost pro každého s průkazkou do knihovny, aby si přijel gratis zalyžovat na A-Basin, ale o soutěž pro tři výherce, kteří měli možnost proměnit svůj veřejný přístup do knihovny v nezapomenutelné lyžařské dobrodružství. Nu, skoro. Přesto, koncept i provedení považuju za notnou marketingovou trefu. (A kdo ví, zda jsme právě neviděli promarněný zárodek revolučního oborového stimulu.)

to jen kapky v porovnání s náklady na novou nablýskanou šestisedačkovou lanovku. Rozšíření coloradského střediska Keystone o oblast Bergman Bowl – zbrusu novou zónu mírnějšího terénu, jež vznikla poblíž horní části střediska a kterou obsluhuje nová šestisedačková lanovka – je silným prohlášením o důležitosti zážitků pro začátečníky a středně pokročilé. Díky novému terénu je Keystone jedním z mála míst, kde se začátečníci mohou dostat nad hranici stromů a užít si scénické výhledy, jež obvykle bývají vyhrazeny jen pokročilým lyžařům. Vzhledem k tomu, že někteří začátečníci na tuto úroveň nikdy nedosáhnou, jde o velkorysý způsob, jak zpřístupnit malebné výhledy, jež všichni milujeme, většímu počtu návštěvníků. foto: Facebook

Jó, bejvávalo

Co bude uvnitř? (Mimo jiné i) v rámci celospolečenské objednávky se horská střediska na celém světě snaží být inkluzivnější a každá jejich neotřelá snaha se cení. Jako ten, který do oborových věcí svým dílem vidí, dobře vím, jak nesamozřejmé bývá vytvářet na horách autentické momenty (míněno skutečné, ne ty v proklamacích reklam). Většinou mi pokusy o ně připadají performativní, nebo přinejhorším trochu sym-

Lyžaři a snowboardisté, kteří navštěvují utažský Powder Mountain, zejména držitelé sezónních permanentek, jsou zarytě věrní pověstně rozlehlému prašanovému terénu a ještě pověstnější absenci davů ve středisku. Davy v něm totiž vždy bývaly drženy na uzdě po vzoru Deer Valley a dalších utažských resortů díky omezenému prodeji jednodenních skipasů. Na začátku jara však nový majitel oznámil, že prodej skipasů již nebude omezován. Následovalo oznámení, že část střediskové hory (včetně dvou současných vleků a jednoho budoucího vleku) se stane uzavřenou soukromou zónou pro majitele nemovitostí. Způsob, jakým jsou novinky zveřejňovány, bývá stejně důležitý jako novinky samotné. Když Powder zveřejnil na sociálních sítích informace o permanentkách na sezónu 2024–25, vesměs rozladěné komentáře v sekcích se rozjely bez větší odezvy ze strany střediska. O několik dní později se Powder pokusil rozptýlit obavy z budoucí přeplněnosti dalším příspěvkem na sociálních sítích a začal reagovat na některé komentáře, ale škoda už byla napáchána. Při sdílení nepopulárních zpráv se věci mohou rychle vymknout kontrole. Není nad to udělat to správně hned napoprvé a zůstat vstřícně na příjmu.

130 happy end

Poznej Švýcarsko a vyhraj!

Vyhrajte: pobyt na 3 noci s třídenním skipasem v jednom z nejvýše položených a sněhově nejspolehlivějších středisek Švýcarska pro dvě osoby

www. sn o w. cz /so u tez e

ATOMIC BENT: FREESKI LYŽE S CHARAKTEREM Bent Chetler 120 Nejširší lyže navrhl Chris pro bezstarostné brázdění nadýchanými sněhovými polštáři a proplouvání jakýmkoliv hustě zasněženým terénem. Na tvaru a konstrukci pracoval od roku 2008, takže každá křivka, rocker i výztuha je na milimetr přesně vyladěna tak, aby odpovídala potřebám vysokohorských terénů.

Bent 100 Magickou stovku lze použít téměř všude a v jakýkoliv den. Tvarově se blíží all-mountain modelům, ale srdce má stále ryze freeridové. Jen je odlehčená a vhodná i pro náročnější triky v parku, které se 120 mm pod patou jen tak zvládnout nelze..

Bent 85 Nejhubenější člen rodiny Bent se nejlépe cítí v parku nebo v terénu, kde zkušenosti z parku aplikujete. Ani na tvrdém podkladu se s All mountain rockerem nebrání agresivnější jízdě, rychle přehraňuje a tak lze snadno udržet pod kontrolou.

#weareskiing atomic.com

BENT CHETLER 120

BENT 100

BENT 85

WELCOME BACK TO EARTH