POZNÁMKY K (DĚJINÁM) UMĚNÍ Jaký je tvar dějin umění? (Milena Bartlová

JAKÝ JE TVAR DĚJIN UMĚNÍ? MILENA BARTLOVÁ

Vystavovat lze leccos. Dokonce i historikové umění a jejich instituce mohou vystavovat nejrůznější věci. Například sami sebe. Nemám teď na mysli to, jak bude na výstavě letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého prezentován člen kolektivu Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky, historik umění Vojtěch Märc. Přemítám o včera zahájené výstavě Dějiny umění ve smyčkách doby, kterou můžete po dobu jednoho měsíce zhlédnout v přízemní chodbě Karolina. Přesné datum stého jubilea samostatné českojazyčné katedry dějin umění na nejstarší univerzitě ve střední Evropě se ukázalo být trochu pohyblivým svátkem a tlustá doprovodná publikace vyjde až měsíc po skončení výstavy. Stejně tekuté jsou hranice vystavovaného objektu a dějiny celého oboru s dějinami instituce zejména v počáteční části výstavy prostě splynuly.

V jednadvaceti oddílech, elegantně instalovaných Zbyňkem Baladránem, který na katedře dějin umění pražské univerzity v devadesátých letech sám studoval, doplňují příběh dějin katedry rozličné oddenky. Můžeme se proto seznámit se sokolskými počátky českých dějin umění po polovině 19. století, na jeho konci s počátky památkové péče a s bojem proti triumfující bestii asanací a bourání památek za účelem komerčního zhodnocení pozemků v centru Prahy. Málo známá je samostatná instituce Seminarium Kondakovianum – malé výzkumné centrum, které pro ruského exulanta a zakladatele ruských dějin umění Nikodima Pavloviče Kondakova na počátku dvacátých let založil T. G. Masaryk. Cílem bylo obrátit pozornost oboru k pravoslavné umělecké tradici, již Československo na svém východním okraji zahrnulo.

Osobně jsou představeni meziváleční profesoři Karel Chytil, Vojtěch Birnbaum a osová, vpravdě monumentální osobnost českých dějin umění Antonín Matějček. Připomenut je institut dějin umění pražské německé univerzity, který spolu s ní zanikl na jaře 1945 a zanechal mimo jiné velmi cennou sbírku velkých skleněných diapozitivů (ty by si spolu se sbírkou starých diapozitivů AVU zasloužily odborné zpracování a samostatnou výstavu). Pro ilustraci dění za protektorátu, kdy byla česká univerzita uzavřena a profesoři dočasně penzionováni, je zmíněn osud židovské absolventky Hany Volavkové. Většina výstavy však sleduje osudy, práci a publikace vyučujících, kdežto posluchači jsou zase zpřítomněni v závěru, mimo jiné i největším exponátem výstavy, kánoí z vodácko-kunsthistorických exkurzí, jež vedla v devadesátých letech Hana Hlaváčková. Ještě jedna odbočka popisuje roli Zdeňka Wirtha v poválečných konfiskacích a reformě památkové péče. Pak už se výstava soustřeďuje na fungování jubilující katedry v druhé polovině 20. století a na počátku století nynějšího. Mluví se tu i o tom, co nenastalo: perzekuce některých vyučujících v novém politickém režimu diktatury komunistické strany a nepřijetí ke studiu těch, kdo kádrově nevyhovovali.

I po založení Akademie věd v roce 1952 a navzdory období ideologicky motivovaného potlačování činnosti univerzitních kateder (vyvrcholilo tím, že na pražské katedře se po celé poslední desetiletí minulého režimu daly studovat dějiny umění jen dálkově) jsou obecně vzato vysokoškolská pracoviště pro své vědecké obory centry klíčového významu: jedině zde se obor personálně reprodukuje. Pokud však máme předvést tuto činnost na výstavě, zmenší se nevyhnutelně na pár úředních dokladů, plakáty nezbytně pomíjivých výstav, jež byly dílem pedagogů, jejich vědecké knihy a pak už jen na osobní nostalgické vzpomínky, v nichž zapomínáme na to špatné a uchováváme to, co nás tehdy či zpětně těšilo. Práce vysokoškolských vyučujících je navzdory mnoha velkým slovům a myšlenkám, jimiž ji lze popsat, ve skutečnosti neustávajícím koloběhem sisyfovské práce: stále znovu přicházejí posluchači a posluchačky, kteří vědí jen málo, ne-li nic, a naprostá většina „hotových výsledků“, tedy úspěšných absolventů, zas odchází. Nostalgické vzpomínky, legendární historky z exkurzí a bonmoty z přednášek jsou koneckonců nejlépe vystavitelným obsahem dlouhých let působení školy.

Otázku, jaký je tvar dějin umění, položil Tomáš Pospiszyl pár hodin před vernisáží na konferenci o uměleckohistorickém kánonu, což je jedna z paradigmatických kategorií dějin umění. Autor výstavního designu popisované výstavy neměl v chodbě Karolina jinou možnost než většinu výstavy umístit v přímce. Kde jsou ty smyčky doby, kterými se obor dějin umění posouval? Procházel, protékal, proplouval? (Poslední možnost by mohla sugerovat zmíněná loď, ovšem druhým věcným exponátem je ošuntělé křeslo, v němž údajně seděl při své návštěvě Zdeněk Nejedlý…) Instalace nakonec ukazuje, že subjekt výstavy zůstával na té klikaté cestě stále stejný a rovný. Představa o kontinuitě a přímosti cesty se někdy považuje za potvrzení její správnosti, ba pravdivosti. Nehrozí ale takový tvar dějin umění tím, že se stane příliš přímočarým a rigidním? Nemůže se stát, že povede jinam, než kam věčně pohyblivá budoucnost za sebou nemilosrdně vleče minulost? Milena Bartlová je profesorkou dějin umění, přednáší na UMPRUM.