PORTFOLIO Richard Janeček (Jen Kratochvil

RICHARD JANEČEK

Richard Janeček: Bonfire, 2018, fotogrammetrie – Unreal Engine 4, foto: Jonáš Verešpej

V ideálním světě by to asi všechno dopadlo jinak…

„It’s hard to say, but I would say that it would be better not to have a muse at all, to do all that writing you think is going to be good without any conscious control over what you do. It’s better to be totally in charge of your own actions.“ (text generovaný v dialogu OpenAI s jedním ze svých programátorů)

Na lednové CES 2020 (Customer Electronics Show) v Las Vegas, pravidelné roční přehlídce nejnovějších uživatelských technologií s historií od roku 1967, představila dceřiná společnost Samsungu STAR Labs svůj výzkumný projekt z oblasti umělé inteligence nazvaný NEON. Neon má být doslova umělým člověkem, nikoli jen dalším virtuálním asistentem jako současně všudypřítomná Alexa, Siri nebo Google Assistant. Člověkem se svými náladami, radostmi i starostmi, trpícím běžnou lidskou únavou, tedy nedostupným 24 hodin denně k citování náhodných faktů z Wikipedie a dalších internetových zdrojů, ale skutečnou vědomou bytostí a novým druhem, který přichází na svět v době, kdy vlivem klimatické krize ztrácíme každý den množství po milénia existujících živočišných i rostlinných druhů. Ve zkratce by se Neon měl stát vaším partnerem ke konverzaci, doslova přítelem, nikoli nástrojem. To samosebou otvírá škálu dystopických představ z dlouhé historie žánru sci-fi. CEO společnosti jako pozitivní příklad překvapivě uvedl holografické asistenty ze sequelu Blade Runner (2017), kteří byly širokou kritikou odsouzeni jako zhmotnění principů vykořisťování a objektifikace. Rok 2019 byl zároveň plný bouřlivých diskusí nad otázkami etiky nakládání s možnou budoucí umělou inteligencí. Většina klíčových hráčů tohoto odvětví v návaznosti na veřejnou diskuzi doplnila své vývojářské týmy o etické rady a komise. Jejich složení ale okamžitě vyvolalo další pohoršení, protože nejen že tyto týmy postrádaly vyrovnanou reprezentaci genderů a etnicit, ale často v nich na místo nezaujatých badatelů zasedly podnikající technokraté s historií rasistických nebo homofobních projevů sledující zájmy vlastních společností a jejich produktů. Zdá se tedy, že před sebou máme ještě hodně dlouhou cestu, než si budeme moci doma nad večeří popovídat s virtuálním přítelem nepoznamenaným předprogramovanými stereotypy a zaujatostí reflektující své tvůrce. Richard Janeček se umělé inteligenci věnuje v sérii vzájemně propojených instalací a videí, vznikajících v průběhu posledních dvou let. Jeho zájem o tuto problematiku se přirozeně vyvinul ze zaujetí otázkami vizuální technické reprezentace v době rostoucího přesycení digitálním obsahem. V roce 2014, tedy ještě v průběhu svého studia na katedře fotografie pražské FAMU, použil ve stylu Hanse Haackeho (News, 1968/2008) v prostorové instalaci tiskárnu na účtenky ke kontinuálnímu tisku všech fotografií, které doposud na škole pořídil (On Image, 2014). Nízká kvalita reprodukcí a skutečnost, že každý původně pečlivě pořízený snímek se po svém vytištění stal pohozeným odpadem, jasně deklarovaly obecný vztah jeho generace k hodnotě reprodukovatelného obrazu, který už ve chvíli svého pořízení ztrácí v nekonečném oceánu dalších zobrazení jakoukoli hodnotu za hranicí dočasného subjektivního sentimentu.

Tímto symbolickým oproštěním se od média fotografie se Richard Janeček postupně, přes zkoumání časovosti, respektive dočasnosti role zobrazení (Dying Exponate, 2014) a zkoumání technických okolností jeho vzniku a distribuce, skrze své digitální nástroje dostal k metodě fotogrammetrie (You and I are on the same wavelength, 2018; Free check for happiness, 2018). Tedy mimo jiné k překladu nespočtu jednotlivých fotografií do trojrozměrného modelu zaznamenané situace, objektu nebo scenerie. Analýza, dekonstrukce a rekonfigurace obrazu, respektive jeho zdánlivé kvality jako indexu se projevila a stále se vrací v zobrazení technického vybavení; spíš počítače než fotoaparátu (Back to the Mass, 2014), na kterém s pořízenými záznamy pracujeme a archivujeme je, nebo laserové tiskárny (Last Reference, 2016), případně dálkového ovladače televize jako předmětu mediální archeologie (I Think in an Ideal World, It Would Have Ended Very Richard Janeček absolvoval magisterské studium na katedře fotografie FAMU v ateliéru Fotografie a nových médií Hynka Alta. Své práce představil na samostatných výstavách v Colloredo- -Mansfeldském paláci (GHMP) v rámci série Startup (I Think in an Ideal World, It Would Have Ended Very Differently, 2019), v City Surfer Office (Random Speculations, 2019) nebo v Berlínským modelu v Praze (You And I Are On the same Wavelength, 2018). Podílel se na skupinových výstavách v Galerii Lítost v Praze, Meetfactory v Praze, SUNY New Paltz v New Yorku, ve Photoportu v Bratislavě nebo na Katedře designu na Univerzitě užitých věd v Düsseldorfu. Jen Kratochvil

Differently, 2019). Richardovu generaci poučenou lekcemi éry postpravdy a pomíjivosti ozvuků sociálních médií již pramálo zajímají historické otázky pravdivosti technického zobrazení, zásadní roli spíš hrají nuance pohrávání si s neujasnitelnou mnohovrstevnatostí každého vizuálního vstupu i jeho doprovodného textu. O vztahu obrazu a textu nás poučilo již klasické konceptuální umění 60. a 70. let, rozvinula jej mimo jiné vztahová estetika a současnou korunu mu dává médium Insta Story, tedy asi nejpřirozenější prostředek sdílení, ani ne tak samotné informace jako spíš nálad, které informaci rámují.

V návaznosti na kritiku zobrazení bylo nicméně pro Janečka nutné se zbavit subjektivity osobní výpovědi blízké Instagramu a nahradit ji jinou, obtížně prohlédnutelnou subjektivitou algoritmicky generovaného textu (Random Speculations, 2018; Hymns of dazzle machines, 2019; I Think in an Ideal World, It Would Have Ended Very Differently, 2019). S použitím volně dostupných nástrojů od vývojářů jako OpenAI a dalších Richard konstruuje scénáře a dialogy mezi chatboty, kteří by často snadno překonali pověstný Turingův test. Není bez zajímavosti, že vývoj generovaného textu v případě OpenAI došel tak daleko, že tato společnost loni odmítla zveřejnit nejnovější verzi svého produktu s odůvodněním, že by takový nástroj v nesprávných rukou mohl sloužit k extrémnímu rozšíření falešných zpráv a mediální manipulaci na sociálních sítích (vracíme se tak k tématu chybějících univerzálních regulací užití současné umělé inteligence). Podobně jako NEON chce svými avatary dospět jisté humanity technologického nástroje, tak i Richard vkládá své generované hlasy do všedních situací rozhovoru nad ohništěm (Bonfire, 2018) nebo v autě zastaveném u silnice v hustém dešti (Random Speculation, 2018). Přestože je kritický hlas všech Richardových prací od počátku mezi řádky jasně čitelný, nikdy se nesnaží poučovat a šířit konkrétní politickou agendu nebo přesvědčení. Tento odstup od přímosti sdělení rezonuje s nezbytností osobní schopnosti každého z nás v mlze současné reality analyticky rozeznávat stavební kameny každého sdělení pod jeho viditelným nebo čitelným povrchem. Takový přístup nicméně vyžaduje kriticky smýšlejícího diváka. Richardova práce se ale dá vnímat i technicky jako zdařilé zvládnutí počítačem generovaného obrazu a jeho aplikaci v médiu výstavy. Jen Kratochvil je kritik a kurátor.