SLOVENSKO Valašku do každého dvora (Jana Močková

veřejnosti, ale i své strany. Patová situace především kvůli prezidentovi Zemanovi trvala několik měsíců, až nakonec do ministerského křesla usedl někdejší šéf diplomacie Lubomír Zaorálek.

Během turbulencí v resortu se při sestavování rozpočtu začalo mluvit o zcela jiné sumě pro MK, než kterou sliboval Staněk – mělo to být jen něco málo přes 14 miliard, tedy půlmiliardový meziroční propad. Plánované snížení kritizoval kdekdo od pořadatelů velkých festivalů až po odboráře, a když v době vyčerpávajícího hledání Staňkova nástupce vedl úřad ekonomický náměstek René Schreier, vyjednal s ministryní financí několik stamilionů navíc. Nakonec by mělo MK letos hospodařit se zhruba 15,25 miliardy korun.

Částka je asi o půl miliardy vyšší než v loňském rozpočtu. Fakticky ale činí 12 miliard, přibližně 3,26 miliardy letos činí výdaje spojené s církvemi, částka zahrnuje zhruba miliardu na činnost církví a peněžité vyrovnání přes dvě miliardy korun za nevydaný majetek. Přestože peníze pro církve každoročně pouze opticky zvyšují rozpočet MK, agendu si žádný jiný resort nechce převzít. Na příspěvkové organizace by mělo jít skoro 8,2 miliardy, na samotný provoz pak přes pět miliard korun, což je zhruba stejně jako loni. Celková suma na tyto státem zřizované instituce je ale o půl miliardy vyšší než loni, peníze by měly jít zejména na platy – pracovníkům divadel, muzeí či knihoven i ostatních příspěvkových organizací by se měl od ledna zvednout výdělek nejméně o 1830 až 3180 korun podle jejich odbornosti a praxe. Na Program péče o národní kulturní poklad, z něhož se platí rekonstrukce a novostavby sídel státních kulturních institucí, půjde letos 1,5 miliardy korun, přibližně stejně jako loni. Většina ministrů kultury se při komentáři výše rozpočtu resortu soustředí buď na památky nebo na živé umění, případně své zájmy střídají dle potřeby. Obě tyto oblasti označují jako dlouhodobě podfinancované, i když v posledních letech peníze plynoucí do nich prostřednictvím dotačních programů rostou. Rubrika kulturní služby, pod níž se podpora živého umění skrývá, loni disponovala podle webu MK sumou 743 miliony, předloni 763 miliony korun. V návrhu rozpočtu taktéž na webu stojí, že na živé umění by mělo letos jít 727 milionů korun. MK ale říká, že suma na živé umění by mohla dosáhnout až 880 milionů korun, tedy asi o 130 milionů korun víc než loni. Vláda původně v návrhu rozpočtu počítala s částkou 647 milionů korun, tedy o 95 milionů méně než letos. Náměstek ministra kultury René Schreier v létě uvedl, že vyjednal 727 milionů korun a dalších 150 milionů korun by se do letošního roku mělo na živé umění převést z peněz, které se podařilo ušetřit loni.

Na programy spojené s obnovou památek šlo loni 812 milionů korun, o 37 milionů více než předloni; návrh rozpočtu na rok 2020 počítá se sumou 761 milion korun. Jednotlivé kapitoly rozpočtu se meziročně většinou příliš neliší, rozdíly v minulosti vyplývaly zejména z toho, zda se čerpaly či nikoli dotace z EU, nebo zda se aktuálně utrácely peníze na rekonstrukce či stavby, o kterých vláda rozhodla. Loni a letos se v porovnání s jinými kapitolami výrazně zvedla částka, kterou stát poskytl na opravy a obnovu regionálních kulturních zařízení – zatímco předloni to bylo 27 milionů, loni o čtvrtmiliardu více, 277 milionů, a na letošek se plánuje 267 milionů. Za posledních deset let částka, kterou stát do mimopražských divadel, galerií či muzeí posílal na to, aby mohly opravovat či přestavovat svá sídla, nepřekročila 75 milionů korun, v roce 2015 šlo o pouhých 12,7 milionu korun. Poté, co se před několika lety zvedla a dosud se na relativně vysoké úrovni drží částka, kterou MK podporuje divadla a orchestry v regionech, to může být další známka toho, že stát vnímá jako důležitou i kulturu, která vzniká a je konzumována mimo Prahu. Markéta Horešovská

Návštěvnost tuzemských galerií 2019

ČR – Suverénně nejnavštěvovanější výstavou roku 2019 se staly „dánští“ impresionisté – Francouzský impresionismus: Mistrovská díla ze sbírky Ordrupgaard. Zápůjčku kolekce z muzea sídlícího nedaleko Kodaně vidělo v Paláci Kinských Národní galerie za 91 dní jejího trvání 100 233 návštěvníků, v průměru tedy na české poměry výjimečných 1 101 lidí denně (v roce 2018 se k tisícovce návštěvníků za den nepřiblížila žádná výstava). Jde o návštěvnost zhruba srovnatelnou s prezentací souboru v v Národní galerii v kanadské Ottawě v roce 2018, kdy ji shlédlo 132 tisíc diváků. V letošním roce sbírka z dánského muzea, které podstupuje od roku 2017 rekonstrukci, dále putuje do berlínského Hamburger Banhof a londýnské Royal Academy of Arts.

Padesátitisícovou hranici souhrnné návštěvnosti loni atakovala výstava Alberto Giacometti (48 447) a překročilo ji ohlédnutí za tvorbou populárního ilustrátora Petra Síse O létání a jiných snech (51 766, v průměru 557 lidí denně). Sázka na zvučná jména moderního umění se Národní galerii Praha vyplatila i z pohledu průměrné denní návštěvnosti: Bonjour, Monsieur Gauguin: Čeští umělci v Bretani 1850–1950 (510), Alberto Giacometti (414). Překvapivě se v denní návštěvnosti výstav prosadila i Slovanská epopej Alfonse Muchy, která v Obecním domě během posledních dvaceti dnů výstavy dobíhající z roku 2018 lákala v průměru 517 diváků.

Z uvedených údajů vyplývá, že návštěvnicky nejatraktivnějšími byly i vloni výstavy moderního umění. Platilo to i mimo hlavní město – nová střednědobá brněnská expozice Brno, předměstí Vídně věnovaná „dlouhému“ 19. století s přesahem k počátku století 20. krátce po svém zahájení průměrně lákala 355 lidí denně, stejně jako liberecká Oblastní galerie v době konání retrospektivy Josefa Jíry.

Jako každý rok, kdy tuto tabulku sestavujeme, je potřeba poukázat na úskalí porovnávání údajů o výši návštěvnosti. Vycházíme z údajů poskytnutých galeriemi, které však nemají pro počítání návštěvníků sjednocenou metodiku. Některé instituce tak mají společné vstupné do stálých expozic i krátkodobých výstav, jiné mezi nimi rozlišují. Vedle běžných návštěvníků většina galerií do návštěvnosti započítává i vernisáže a doprovodné programy, ale neplatí to pro všechny. Dále mapujeme návštěvnost pouze za kalendářní rok 2019, z čehož vyplývá, že v případě výstav odehrávajících se na přelomu let sledujeme jen tu část, která do něj spadá.

Rovněž je potřeba upozornit na odlišné podmínky institucí vzhledem k místu působení. Výši návštěvnosti nutně ovlivňuje, zda galerie sídlí ve velkém a kulturním městě či v rámci atraktivní turistické destinace. Podstatným faktorem pro výši celoroční návštěvnosti instituce je samozřejmě i počet budov a expozic – více je více. Jednotlivé výstavy seřazujeme podle průměrné denní návštěvnosti, která je – oproti celkové návštěvnosti, kdy hraje výraznou roli už sama délka trvání – jako hledisko srovnávání vhodnější.

UPM přichystalo divácky vyhledávané výstavy z oblasti užitého umění, resp. módy. Byly jimi Hana Podolská. Legenda české módy (278) a objevná retrospektiva Šílený hedvábník. Zika & Lída Ascher: textil a móda (203). V tomto segmentu však ještě více, přes tři stovky návštěvníků denně, přilákala numismatika, konkrétně výstava 100 let česko-slovenské koruny (332) v Císařské konírně Pražského hradu, oblíbený módní fotograf v Museum Kampa Helmut Newton: In Dialogue (360) a architektonická tvorba Evy Jiřičné v DOXu (372).

Na poli současného umění patřily k nejnavštěvovanějším výstavy Galerie Rudolfinum, jež je díky sponzorským prostředkům přístupná zdarma. Jak vyplývá ze srovnání čísel u výstav domácího malíře Daniela Pitína (307) a jednoho z nejsledovanějších umělců současnosti Arthura Jafy (221), který vloni na Benátském bienále obdržel prestižního Zlatého lva, upřednostňují diváci povědomá jména.

Kvůli větší organizační náročnosti je už tradičně pořádáno relativně málo velkých výstav starého umění. K nejnavštěvovanějším patřila tématem velmi atraktivní, ale odbornou veřejností rozpačitě přijatá výstava Český a římský král Václav IV.: Gotické umění krásného slohu kolem roku 1400 (192). Vzhledem k místu konání, Císařské konírně Pražského hradu, lze ale tato čísla vnímat jako nízká. Pro představu – tematicky příbuzná, byť mnohem výpravnější výstava Císař Karel IV. 1316–2016 lákala v roce 2016 průměrně 692 lidí denně. Václavskou výstavu pak vloni následoval výstavní výstup vědeckovýzkumného projektu zaměřeného na olomouckého biskupa Karla z Lichtensteina-Castelcorna Za chrám, město a vlast (95) uspořádaný Muzeem umění Olomouc.

Celoroční návštěvnost sledovaných galerií je s předešlým rokem 2018 většinou na srovnatelné úrovni. Přes meziroční pokles se stále vysoko nad ostatními drží Národní galerie (663 492), za níž se řadí instituce s vyšší než stotisícovou návštěvností: hlavní budova Uměleckoprůmyslového musea (160 000), Muzeum umění Olomouc (146 389), Moravská galerie v Brně (118 628), Galerie hl. města Prahy (114 241) a Museum Kampa (101 470). Trojice atraktivních výstav přilákala podstatně více návštěvníků než v předešlých letech do DOXu (143 130), který už se ale neprofiluje pouze jako galerie a započtena jsou tak i čísla z divadelních představení, koncertů či konferencí. O 60 tisíc návštěvníků více oproti roku 2018 pak zaznamenala hlavní budova Uměleckoprůmyslového musea.

Předkládaný soupis tuzemských nejnavštěvovanějších výstav nemá v žádném případě sloužit jako zkratkovité hodnocení činnosti galerií nebo soutěžní žebříček. Vzhledem k notoricky známému faktu, že kvalitě se často nedostává odpovídajícího diváckého zájmu, tak tyto kvantitativní údaje lze číst spíše jako jeden z indikátorů zájmu veřejnosti o výtvarné umění, potažmo kulturu vůbec. TKL PRAHA

DOX 143 130 Petr Sís: O létání a jiných snech 51 766 (93) 557* Eva Jiřičná 46 235 (124) 373 Tata Bojs 27 136 (73) 372**

Galerie hlavního města Prahy 114 241 Alfons Mucha: Slovanská epopej 10 348 (20) 517** Aleš Hnízdil, Jiří Kačer 18 099 (189) 95 Zvuky kódy obrazy 9 740 (112) 86

Galerie Rudolfinum 63 747 Daniel Pitín: Papírová věž 24 898 (81) 307* A COOL BREEZE 24 665 (94) 262 Arthur Jafa 14184 (64) 221

Museum Kampa 101 470 Helmut Newton: In Dialogue 43 947 (122) 360 Meda. Ambasadorka uměni 22 879 (99) 231 A. M. Rippelino 14 766 (107) 138

Národní galerie Praha 663 492 Francouzský impresionismus 100 233 (91) 1101 Bonjour, Monsieur Gauguin 33 152 (65) 510** Alberto Giacometti 48 447 (117) 414

Pražský hrad (Císařská konírna a Jízdárna PH) 100 let česko-slovenské koruny 33 516 (101) 332 Český a římský král Václav IV. 15 398 (80) 192 Slovinské umění 1870–1930 15 877 (122) 130

Uměleckoprůmyslové museum (hl. budova) 160 000 Hana Podolská 32 760 (117) 278** Šílený hedvábník 37 184 (183) 203 Plejády skla 26 146 (223) 117

BRNO

Dům umění města Brna 37 276 Theodor Pištěk: Angelus 11 364 (111) 102 Pavel Korbička: Deflection 3 601 (48) 75 Feministická avantgarda 4 311 (83) 52

Moravská galerie v Brně 118 628 Brno, předměstí Vídně 11 348 (32) 355* Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře 7 588 (40) 190** Ve vile: Eva Eisler – Peter Demek 7 250 (159) 46

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě*** 49 763 DESET 6 990 (84) 83 (Kon)texty Jána Mančušky 5 752 (74) 78 Rudolf Sikora 4 554 (66) 69

PLATO 16 948

PLZEŇ

Západočeská galerie v Plzni 41 249 KUBIŠTA – FILLA 8 105 (99) 82 Sobě ke cti, umění ke slávě 3 895 (53) 73* Jdi na venkov! 4 178 (63) 66

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec 41 511 Josef Jíra: Divadlo světa 7 635 (83) 355 Paul Gebauer 10 435 (89) 117 Jan Měřička: Neklid davu 7 999 (82) 98

OLOMOUC

Muzeum umění Olomouc 146 389 Za chrám, město a vlast I+II 16 581 (174) 95 Křížová cesta z Orlice 7 393 (79) 93 Václav Cigler: Kresby 8 737 (165) 53 ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění České Budějovice 10 000 Dirk Braeckman 1 499 (28) 54 Herman de Vries: Real 1 197 (28) 43 Antony Gormley 1 100 (28) 39

Alšova jihočeská galerie 61 793 Kamil Lhoták a jeho svět 12 973 (115) 117 Pasta Oner 13 767 (126) 109 Martin Krajc 4 659 (58) 80

HRADEC KRÁLOVÉ

Galerie moderního umění v Hradci Králové 13 968

PARDUBICE

Východočeská galerie v Pardubicích 14 280 Staré Pardubice, Akvizice, UVU 2 303 36 Doba plastová + Pozoruji oblohu 2 123 (88) 24 Šaškův svět + Výběr z akvizic 1 819 (32) 57*

Galerie města Pardubice 6 012 Prázdno x Naplnění 1 726 (66) 41 Ředění soust 1 283 (59) 22 Plastic Heart 966 (52) 19

ZLÍN

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně 23 818 ETA – Umění (a) spotřebiče 1 416 (60) 24 Miloš Jiránek: Tichý hlas 1 883 (81) 23 Mezinárodní bytová soutěž Baťa 1 387 (68) 20

JIHLAVA

Oblastní galerie Vysočiny 27 422 Society of Shame 1 060 (51) 21 Jaké hranice? 1 400 (111) 13 Miloš Jiránek: Tichý hlas 1 053 (81) 13

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie v Litoměřicích 19 929 Šárka Radostová: Mezi lidmi 1 464 (30) 49 August Piepenhagen 3 300 (78) 42 Václav Cigler, Michal Motyčka 2 754 (72) 38

KUTNÁ HORA

Galerie Středočeského kraje 60 971 Jiří Trnka: V zahradách imaginace 12 115 (58) 209* Tváře expresionismu (1905–1925) 18 603 (91) 204 Václav Bláha 11 283 (77) 147

ROUDNICE NAD LABEM

Galerie moderního umění v Roudnici n. L. 21 000 Václav Jíra: Poezie z kovošrotu 4 601 (52) 88 Mikuláš Medek 3 040 (36) 85 Ludvík Kuba (1863–1956) 4 027 (82) 50

HUMPOLEC

8smička 10 891 Vrchovina, krabatina, mrchovina 4 902 (83) 59 Kuna nese nanuk 3 580 (70) 51 Retina: Možnosti malby 1 963 (48) 41*

Souhrnnou roční návštěvnost galerie udává číslo vedle názvu instituce. U jednotlivých výstav následují údaje v tomto pořadí: celková návštěvnost, počet dnů konání výstavy, průměrná denní návštěvnost. Zpracováno na základě údajů poskytnutných jednotlivými galeriemi.

Památník Lidice přišel o svou ředitelku

Lidice – 21. ledna odstoupila z funkce ředitelky Památníku Lidice Martina Lehmannová. Učinila tak po schůzi s Lubomírem Zaorálkem, na které dal ministr kultury Lehmannové na výběr mezi rezignací a odvoláním. Zaorálek vysvětlil tento krok „nedostatkem empatie“ ředitelky vůči přeživším lidickým dětem. Lehmannová tuto výtku odmítla a postavili se za ní také zaměstnanci muzea, kteří ve svém veřejném prohlášení poukázali na to, že byl památník delší dobu vystaven tlaku ze strany místní organizace kontroverzního spolku Český svaz bojovníků za svobodu. V čele lidické filiálky svazu stojí někdejší komunistická kandidátka na prezidentku Jana Bobošíková.

V pozadí sporu stojí reportáž s názvem V předvečer tragédie, kterou v polovině loňského roku odvysílala Česká televize v pořadu Reportéři ČT. V té byly prezentovány výsledky badatelské práce historika z Historického ústavu Akademie věd Vojtěcha Kyncla, podle kterého matka Marie Šupíkové, jednoho z dosud žijících lidických dětí, udala pár dní před vyhlazením Lidic četníkům svou podnájemnici židovského původu Štěpánku Mikešovou. V závěru reportáže zazní i vyjádření Lehmannové: „Budeme samozřejmě zvažovat, jakým způsobem paní Mikešovou připomenout. Bydlela v Lidicích po nějakou dobu a ten její příběh vlastně končí zhruba ve stejnou dobu, jako končí příběh lidických obyvatel a samotné obce Lidice, to znamená v roce 1942.“ V době, kdy byla reportáž připravována, měla také Lehmannová oslovit paní Šupíkovou a nabádat ji k tomu, aby se ke zjištěním týkajícím se její matky sama vyjádřila.

Reportáže se chopila místní organizace ČSBS a starostka Lidic Veronika Kellerová, která je sama členkou lidického svazu. Vše skončilo v říjnu otevřeným dopisem adresovaným ústavním činitelům, pod kterým je podepsáno osm lidických dětí. „My, kteří jsme přežili vypálení a vyvraždění obce Lidice německými Nacisty, Vám tímto otevřeným dopisem dáváme na vědomí, že s hlubokou lítostí a s pocity nespravedlnosti a palčivé křivdy přerušujeme spolupráci s Památníkem Lidice,“ zaznívá v úvodu dopisu, který dále žádá adresáty o „zjednání nápravy“.

Naopak na stranu Lehmannové se postavila poslední žijící lidická žena Jaroslava Skleničková. „Paní ředitelka zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), která sdružuje část přeživších lidických dětí a které předsedá paní (Jana) Bobošíková. Ta byla zvolena na schůzi, kam jsem já ani dvě tehdy ještě žijící ‚poslední ženy‘ nebyly pozvány. Ze svazu jsme potom na protest proti tomuto způsobu volby vystoupily. Od té doby byl náš (nyní už jen můj) hlas svazem ignorován,“ píše paní Skleničková v otevřeném dopise Lubomíru Zaorálkovi. Jana Bobošíková se stala předsedkyní místní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu v roce 2015, ačkoli neměla na obec Lidice žádnou rodinou vazbu. Není bez zajímavosti, že do počátku loňského roku byl členem lidického svazu také mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček. Jeho členství zaniklo poté, co nezaplatil členský příspěvek, odmítl ale, že by v pozadí byl „spor nebo vyjádření nepřízně“. „Český svaz bojovníků za svobodu má nadále moji přátelskou podporu ve své činnosti. Ovšem vzhledem k mému pracovnímu i mimopracovnímu vytížení, kdy se nemohu práci v ČSBS aktivně věnovat, nepovažuji za odpovědné být neaktivním, pouze papírovým členem,“ vysvětlil tehdy v reakci pro Kladenský deník. Další pozoruhodnou figurou působící v ČSBS Lidice je někdejší neúspěšná kandidátka do středočeského krajského zastupitelstva za stranu Suverenita – blok Jany Bobošíkové Olga Zubová, která po boku Bobošíkové vykonává funkci svazové hospodářky.

Samotný Český svaz bojovníků za svobodu je spolkem s problematickou pověstí, s nímž řada veteránů a pamětníků odmítá mít cokoli společného. V čele svazu stojí někdejší spolupracovník Veřejné bezpečnosti a člen Komunistické strany Jaroslav Vodička, který proslul zejména xenofobními výroky v průběhu terezínské tryzny. Loni také stál za organizací „pietního aktu“ v Domě armády, na kterém vystoupili se svými proslovy mimo jiné předseda KSČ Vojtěch Filip nebo tehdy ještě člen ODS Václav Klaus mladší či lídr kandidátky do evropských voleb za krajně pravicovou SPD Ivan David. PL

31. ročník Chalupeckého

Přelom roku představuje pro Společnost Jindřicha Chalupeckého období vyhlašování – v rozmezí šesti týdnů proběhlo jak udělování Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019, tak oznámení finalistů letošního ročníku. Držitelem ceny se stal počátkem prosince Andreas Gajdošík (1992). Jeho Nelidské zdroje byly ze všech projektů představených ve finále nejotevřeněji politicky aktivistické – dílo mělo podobu virtuálních duplikátů webových zpravodajských serverů mediální skupiny MAFRA spjaté s Andrejem Babišem, jehož jméno bylo v textech automaticky nahrazováno označeními jako „pán této redakce“ apod. Porota ve zdůvodnění ocenila, že autor „přistupuje kriticky k současným mocenským politickým strukturám a snaží se je nabourávat pomocí jejich vlastních nástrojů. Kromě aktivního zájmu o společenské dění rovněž rozvinul vlastní umělecký jazyk, který se vyznačuje hloubkou, upřímností a poetičností“. Převzetí ceny Gajdošík doprovodil solidárním gestem, když vyjádřil záměr se o finanční ocenění i zahraniční stáž, která vítězi náleží, rozdělit s ostatními finalisty.

Mezinárodní porota v totožném složení pak pro rok 2020 z více jak 80 zaslaných portfolií vybrala šestici finalistů: Jakuba Chomu, dvojici Anna Slama a Marek Delong, Marii Tučkovou, Jiřího Žáka a kolektiv Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky ve složení Matěj Pavlík, Jan Kolský, Peter Sit a Vojtěch Märc. Standardně má CJCH finalistů pět, z minulého ročníku však přechází do aktuálního Alma Lilly Rayner, která se loni nemohla finále zúčastnit ze zdravotních důvodů.

Jakub Choma (*1995) studuje v malířském ateliéru na pražské UMPRUM. Ve svých asamblážích, objektech a instalacích často kombinuje organické a technické materiály, v nichž uplatňuje odkazy k digitálnímu prostředí.

Výstavně nejzkušenější z finalistů je dvojice Anna Slama (*1991) a Marek Delong (*1986). Jejich práce bývá spojována s obnoveným zájmem o zvýšenou citovost v současném umění někdy označovaným jako „emoromantic turn“. Jimi vytvářené imaginativní až pitoreskní instalace – jejichž součástí jsou textilní objekty, malby či videa – mnohdy využívají fantastické, pohádkové či magické obrazotvornosti. Profil dvojice jsme přinesli v AA 9/2019.

Důraz na emotivnost a intimitu je vlastní tvorbě Marie Tučkové (*1994) studující na Dutch Art Institute Art Praxis v nizozemském Arnhemu. Její tvorba, v níž často figurují alter ega (Ursula Uwe, Bunny…), má autobiografickou povahu a prostředí jejích instalací většinou doplňují skupinové performance a zvuková, hudební či textová složka.

Umělecký výzkum je strategií Pracovní skupiny pro výzkum mimosmyslové estetiky, která sestává z tří umělců, Jana Kolského, Matěje Pavlíka a Petera Sita, a teoretika Vojtěcha Märce. Kolektiv, který se poprvé představil v roce 2017, pracuje s atraktivním a ambivalentním tématem z dějin vědy – česko-slovenskou psychotronikou a psychoenergetikou.

U Jiřího Žáka (*1989) porota ocenila schopnost pohybu mezi analytickým

a poetickým pojetím uměleckého výzkumu. Formou videoinstalace, videoeseje či experimentálního hraného filmu se v něm zpravidla zaměřuje na kritickou reflexi témat historie i dneška (např. vývoz českých zbraní na Blízký východ), nověji pak na environmentální tematiku. Žákův profil, shodou okolností z pera dalšího letošního finalisty Vojtěcha Märce, jsme přinesli v AA 5/2019.

Alma Lily Rayner (*1984), původem z Izraele, je absolventkou AVU. Značný ohlas zaznamenala její výstava Předměty, které mi otec strkal do vaginy (2017) v pražské Artwall. Přes osobní východiska dovede témata týkající se sexuality, těla a zneužívaní moci nad druhými artikulovat jako komplexnější společenský problém.

Hostem podzimní výstavy finalistů, která se uskuteční v Praze ve Veletržním paláci, bude dvojice umělkyň Pauline Boudry a Renate Lorenz – představí novou adaptaci (video)performance Telepathic Improvisation. Umělkyně usazené v Berlíně se v loňském roce představily ve švýcarském pavilonu na Benátském bienále s videoinstalací Moving Backwards využívající tanec a choreografii. TKL

VALAŠKU DO KAŽDÉHO DVORA JANA MOČKOVÁ

Na konci februára sú parlamentné voľby, no Ministerstvo kultúry Slovenskej republiky pracuje naplno. Ani by už nemuselo. Slovenský folklór a tradičná kultúra dostanú tento rok ďalšie dva milióny eur. Tesne pred koncom minulého roka sa ministerke Ľubici Laššákovej (Smer) podarilo v parlamente potichu, bez pripomienok či odbornej diskusie schváliť novelu zákona, ktorá jej dala možnosť rozdeľovať viac peňazí priamo na ministerstve, a teda nie prostredníctvom nezávislého Fondu na podporu umenia.

Čo presne to znamená sme videli už vlani, keď hodnotiace komisie dotačného programu pre znevýhodnené skupiny síce projekty LGBTI organizácií hodnotili najvyšším počtom bodov, no ministerka im napokon nepridelila ani euro.

Jej nový dotačný program má názov Podpora miestnej a regionálnej kultúry a má byť určená primárne neprofesionálnym folklórnym súborom a ľudovým umelcom. Tým folklórnym súborom a ľudovým umelcom, ktorí sa vlani mohli vďaka ministerke a premiérovi Pellegrinimu (Smer) uchádzať o tri milióny eur (75,4 milióna Českých korún). Nehovoriac o tom, že ďalšou, dodnes nevyčíslenou sumou, podporila folklórne súbory priamo počas výjazdových rokovaní vlády po celom Slovensku.

Pri značnej dávke optimizmu a irónie by sme mohli povedať, že ministerka kultúry Ľubica Laššáková sa s nami lúči najlepšie, ako vie. Nikto nikdy neurobil pre folklór toľko, ako ona. Už len, aby to ten folklór aj prežil.

SORRY, ANDY

Nielen ministerstvo kultúry je pred voľbami aktívne. Vláda na výjazdovom rokovaní v Prešovskom kraji odsúhlasila dotáciu na rekonštrukciu Múzea moderného umenia Andyho Warhola v Medzilaborciach.

Ak ste tam náhodou doteraz neboli, je najvyšší čas. Ako raz napísali v reportáži New York Times, až tam pochopíte, čo presne Andy Warhol myslel, keď zvykol hovoriť, že pochádza odnikiaľ.

Návšteva múzea, ktoré sídli v budove niekdajšej pošty, neskôr kultúrneho domu, je skutočný zážitok, a nie je to len dielami slávneho umelca, ktorý na Slovensku v živote nebol. Akokoľvek, to, že budova potrebuje renováciu, bolo zrejmé už pred niekoľkými rokmi aj z kilometrovej vzdialenosti. Informácia o dotácii viac ako sedem miliónov eur (176 miliónov českých korún) by teda mohla byť skrz-naskrz pozitívnou, až na pár detailov.

Financie nedostalo priamo múzeum, ale prešovská župa, ktorá sa k rekonštrukcii hrdo hlási. Budovu chce „zatepliť, vymeniť okná, nadstaviť aj pristaviť“.

Človek by aj čakal čosi viac, ale považujme to za žargón samosprávy, ktorá bude administrovať verejné obstarávania. Našťastie, či skôr nanešťastie, sú k dispozícii už aj prvé vizualizácie. Pre Prešovský kraj ich podľa oficiálneho stanoviska vypracovala Technická univerzita v Košiciach v dvoch variantoch – variant A rátal s rozpočtom 7,12 milióna eur, variant B s rozpočtom 5,42 milióna eur. Ktovie, či si zúčastnení mohli podať tip ako v lotérii, ktorý variant zvíťazí a na čom konkrétne ušetríme.

Martin Cubjak, riaditeľ múzea, môže byť spokojný. Jeho modelový rozpočet bol podľa vyjadrení pre noviny Korzár štyri milióny. Nechajme však financie bokom, tie nám aj tak nepovedia, či to bude dobre, alebo nie. Možno meno architekta alebo aspoň snaha o miestnu, ak už nie medzinárodnú súťaž architektonických návrhov, keď už ide o adresu „európskeho významu“, by mohla napovedať viac, lenže ako správne tušíte, nič také sa neudialo. Sorry, Andy.

SPOMALIŤ ČAS, ASPOŇ V NEDEĽU RÁNO

Umelkyňa Katarína Poliačiková ku koncu roka vydala knižku s názvom Skipping School Learning the Fire of Things a spustila newsletter, ktorý si môžete nechať posielať priamo do svojho emailu. Volá sa Soft Boiled a vychádza z názvu blogu Eggtuition, na ktorom uverejňovala svoje texty a fotografie v posledných rokoch.

Newsletter s autorským textom a fotografiou posiela každú nedeľu ráno, a aj podľa názvu môže byť zrejmé, že sú to texty, ktoré sa dobre hodia k rannej káve, vajíčkam (na ľubovoľný spôsob) a pokojnému ránu. Fakt je však ten, že nech je to ráno akékoľvek, texty Kataríny Poliačikovej ho dokážu spomaliť, ba dokonca na chvíľu zastaviť čas.

Čas, ten je totiž dôležitým elementom jej diel a už aj textov, ba ako sama hovorí, je to jej „pra – téma“, ktorej sa venuje odjakživa. Vždy z nejakého iného dôvodu, z nejakého iného uhla. Skúma ho do detailov, opakovane sa ponára do nejakej činností alebo zážitku, hovorí o potrebe a dôležitosti rituálov, ktoré kedysi súviseli s prirodzenými cyklami v prírode, a ktoré sme opustili.

„Niekoho môže vzrušovať, motivovať predstava, že zrealizuje veľké dielo vo verejnom priestore, ktoré bude pôsobiť na množstvo ľudí, mňa naopak vzrušuje predstava úplnej intimity, ktorú môže zažiť divák alebo čitateľ s mojim dielom,“ hovorí Katarína Poliačiková. „Preto sa aj v mojich dielach, textoch, skúšam ponárať stále hlbšie do rovnakých tém. Je za tým aj veľká túžba byť schopná zdieľať intenzitu vlastného prežívania, ktorá môže byť bytostne blízkou pre niekoho iného, koho ani nepoznám, v inom geografickom priestore, v inej kultúre.“

Nazdáva sa, že práve to je to najvzácnejšie, čo nám umenie alebo literatúra môžu dať – že nás dokážu prepojiť na hlbokej úrovni prežívania, že nám môžu dať pocit, že v tom, ako cítime, aké veci si všímame, ako reagujeme, alebo ako vykonávame hoc aj celkom rutinné veci – nie sme osamelí. Darí sa jej to viac než dobre. Jana Močková je výtvarnou redaktorkou Denníku N.