KNIHA Michael Baxandall: Inteligence obrazu a jazyk dějin umění. Výbor z textů (Eva Skopalová

Vzorce záměru

Eva Skopalová

Na konci loňského roku se česká kunsthistorie dočkala několika důležitých překladů, které zcela neplánovaně společně tvoří jakousi intelektuální konstelaci, vhled do problematiky interpretace uměleckého díla. Začneme-li chronologicky, nejstarší knihou, jež je nyní k dispozici v češtině, je Ikonologie Cesare Ripy, která byla poprvé publikována v roce 1593. Jedná se o velmi vlivnou příručku, sbírku alegorických figur a personifikací, jež se stala základním zdrojem pro komponování obrazů. Podle Ripy je ikonografie nezbytná pro básníky, malíře a sochaře, chtějí-li znázornit lidské ctnosti, neřesti a vášně. Po celé 17. a 18. století byla Ikonologie základním zdrojem obrazových kompozic. Když pak v roce 1955 Erwin Panofsky publikoval text Ikonografie a ikonologie: Úvod do studia renesančního umění (v knize Význam ve výtvarném umění, česky 1981 a 2013), petrifikoval tak ikonografii jako odvětví dějin umění zabývající se vztahem obrazu a významu, které nám umožňuje porozumět námětu a významu uměleckých děl.

Druhou knihou, kterou má český čtenář znovu k dispozici, je reprint Umění a iluze, knihy Ernsta H. Gombricha, která v češtině poprvé vyšla v roce 1985. Jak už z podtitulu Studie o psychologii obrazového znázorňování vyplývá, kniha problematizuje interpretaci obrazu. Gombrich píše, že „chceme-li se zabývat ústředním problémem našeho vědního oboru, soudím, že nestačí opakovat starý protiklad mezi ‚viděním‘ a ‚věděním‘ nebo jen obecně tvrdit, že veškeré znázorňování je založeno na konvencích. Musíme znovu analyzovat, a to v psychologických pojmech, oč v tvorbě zobrazení a v jeho čtení skutečně jde. Zde však vyvstává obrovská překážka. Nemůže nás už vést obyčejná psychologie, […] protože ta už neexistuje. Sama psychologie si je už vědoma ohromné spletitosti procesů vnímání a nikdo netvrdí, že jim úplně rozumí“ (s. 39, vydání 1985). Gombrich tak zproblematizoval arbitrárnost symbolů konvenční ikonografie, předpoklad, že alegorie síly se bude nutně opírat o antický sloup a v ruce držet meč. Gombrich správně poukazuje na to, že vidět neznamená vědět, a je proto nutné se zabývat procesy vnímání. Ačkoli Gombrich sám k tomuto tématu přispěl sérií zásadních studií, domnívám se, že studie jeho žáka Michaela Baxandalla k tomuto tématu přispěly ještě závažněji.

Jak už jsem napověděla, třetím překladem v této intelektuální konstelaci je výbor textů Michaela Baxandalla Inteligence Michael Baxandall: Inteligence obrazu a jazyk dějin umění. Výbor z textů, uspořádala Milena Bartlová, překlad Martin Pokorný, Praha, Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2019, 240 s.

obrazu a jazyk dějin umění, který uspořádala a doplnila o úvodní studii Milena Bartlová. Michael Baxandall (1933–2018) se ve svých pracích soustředil na kontext uměleckého díla, protože je to jeho neoddělitelná součást. Klademe-li si otázku, proč umělecké dílo vypadá tak, jak vypadá, z Baxandallovy perspektivy bychom si odpověděli, že je to výsledek nejen umělcova záměru, ale i okolností (hmotné podstaty uměleckého díla, tradice techniky, sociálních aspektů atp.). Přestože Baxandall rozvinul některé z myšlenek E. H. Gombricha, který byl v českém prostředí již před sametovou revolucí z části překládaný a citovaný v odborné literatuře, sám zůstával poněkud stranou. Jak Bartlová poznamenává, Baxandallovy knihy se do knihovny Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, nejlépe zásobené odborné předrevoluční knihovny, dostávaly velmi rychle po jejich vydání – a jak dodává, „byť byl citován výjimečně, nešlo o zapovězeného autora“. Byla to tedy volba. Bartlová v závěru své úvodní studie upozorňuje, že důvodem jeho opomíjení v české kunsthistorii je „jeho systematické odmítání ikonologie, promyšlená destrukce nacionalistických výkladových konstruktů, přitakání materialistickým a kolektivistickým konceptům, a především kritická distance vůči pojetí ‚dějin umění jako dějin ducha‘“ (s. 23). Předložený soubor textů snad nicméně naznačuje, že se intelektuální prostředí mění – či lépe, je vůle jej změnit. Řešení problému, že nám chybí základní knihy v překladech, je bohužel i po třiceti letech bez cenzury stále boj s větrnými mlýny. Strategie antologií a výborů z textů se tak zdá vhodnou strategií – nejde totiž ani tak o to, že bychom texty nemohli číst v originálech, ale překlady kultivují jazyk a v tomto případě především jazykovou citlivost oboru.

Soubor Baxandallových textů tvoří osm studií, jež jsou chronologicky uspořádané (texty z let 1972–2003), a sledují tak vývoj jeho úvah. Jádro knihy sestává z prvních tří studií knihy Vzorce záměru: Historické vysvětlování obrazů (1985), které tvoří samotný základ Baxandallova myšlení. Zkoumá zde totiž jazyk dějin umění,

tedy způsob, jakým o uměleckých dílech hovoříme. Jeho přístup je tak velmi kritický: Zkoumá posun mezi vizuálním objektem a jeho jazykovým komentářem. Obraz má totiž vlastní povahu, jak sám Baxandall v závěrečné studii výboru uvádí, povahu, „přesahující souhrn vyobrazených předmětů“ (s. 195). Ve Vzorcích záměru Baxandall rafi - novaně využil strategii Ovidiových Proměn, jednotlivé problematiky naznačené v úvodní studii (zde s. 112–123) se přelévají jako ombré. Tuto strategii se podařilo editorce udržet i ve výboru textů.

První představený text pochází z knihy Malířství a zkušenost v Itálii 15. století, slabikář sociálních dějin stylu obrazu (1972) a zabývá se podmínkami, za jakých a proč obrazy vznikaly. Baxandall ukazuje, jakým způsobem je umělecké dílo společenským produktem, obrazy jsou totiž mimo jiné i „sedimenty hospodářského života“ (s. 31). Společenský kontext rozvíjí i další text, tentokrát z knihy Němečtí renesanční řezbáři v lipovém dřevě (1980), který se zabývá otázkou, zda existuje něco jako individuální styl (Vytyčování identit, zde s. 54–81). Ze stejné knihy pochází i následující text, Dobové oko (zde s. 82–111), kde jako by se

uzavíral celý intelektuální exkurz vzájemnosti uměleckého stylu a společnosti – od obchodní praxe až po tanec. Následující tři kapitoly pocházejí z již zmíněné knihy Vzorce záměru, kde Baxandall ještě více zproblematizoval chápání uměleckého díla o způsoby jeho vnímání v čase. Studuje zde způsob, jakým hovoříme o uměleckém díle. Zabývá se tak texty, tím, co si mluvčí myslí, že vidí. Je to právě problematizovaná Gombrichova poznámka, že vidět neznamená vědět. Termín „vzorce“ tak přesně popisuje komplikovanost a propletenost úvah o uměleckých dílech. Baxandallovo odmítnutí omezení uměleckého díla na text dále rozvíjejí poslední dvě studie výboru: Obrazově vynucený význam (1993) a Piero della Francesca a jeho obraz Zmrtvýchvstání Krista (Slova pro obrazy: sedm studií o renesančním umění a jeho studiu, 2003). Baxandall se zde vypořádává s tím, že umělecká díla nabízejí jiné poznání, které není nutně zprostředkovatelné texty. Vybírá si proto Zmrtvýchvstání Krista od Piera della Francesca, jež zobrazuje události, které jsou jen velmi málo zachyceny textem (Matouš 27,57 – 28,16). Baxandall zde přesvědčivě argumentuje, jakým způsobem obrazy přesahují textovou

zkušenost – a samy vytvářejí „sérii obrazových událostí“.

Výbor Baxandallových textů je tak zásadním příspěvkem – do odborného, ale i laického uvažování o uměleckých dílech. Díky překladu Martina Pokorného se jedná o velmi přístupný překlad, který se vyrovnal i s těžkostmi, které s sebou nese zpožděný překlad (např. termín „dobové oko“ jenž Baxandall zamýšlel jako narážku na „nevinné oko“, je poněkud zjednodušeným překladem anglického výrazu „period eye“, avšak v odborné terminologii již zdomácněl). Výbor tak úspěšně dohnal dlouhou mezeru od původního vydání Baxandallových textů. A přestože by si kniha Vzorce záměru zasloužila být přeložena jako celek, máme alespoň k dispozici její značnou část. Formát antologie možná do budoucna zkomplikuje další (snad již kompletní) překlady, je to však účinný nástroj, jak paralelně převádět zásadní autory do češtiny, ale také udržet vlastní produkci. A pokud bych si tedy měla vybrat ze zmíněných knih jednu, určitě by to byla ta s Baxandallovými texty, interpretací obrazu se totiž zabývá nejkomplexněji. Eva Skopalová je historička umění, doktorandka Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze.

NÁVRAT DO BUDOUCNOSTI EVA SKOPALOVÁ, VÁCLAV JANOŠČÍK (EDS.) A ntologie teoretiků Evy Skopalové a Václava Janoščíka je určena umělcům a lidem, kteří vnímají čas jinak než jako přímku nebo úsečku vedoucí z bodu A do bodu B. Studie zahraničních historiků umění (Georges Didi-Huberman, Boris Groys a další) se sice týkají renesance, baroka nebo současného umění. Všem je ale společná práce s jiným než lineárním pojetím času. Do hry přicházejí časové trhliny, záhyby nebo prosakující časové vrstvy (Reinhart Koselleck). Text Françoise Hartoga shrnuje, jak se vyvíjely představy o čase během 20. století. Kniha působí i díky ilustracím Gabriely Těthalové a grafi ce Štěpána Marka bohatě a aktuálně.

UMPRUM, 284 stran, 390 Kč

PRO ZRNO: OBILNÍ SKLADIŠTĚ A SILA 1898–1989 LUKÁŠ BERAN, JAN ZIKMUND K dyž vyjedete na výlet vlakem, nemůžete je minout. Jsou součástí krajiny a často bývají právě u trati. Řeč je o silech na obilí. Kniha autorů z Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury jich na území bývalého Československa lokalizovala a identifi kovala 360. Podle Lukáše Berana a Jana Zikmunda historie obilních skladišť vypovídá o proměnách domácího hospodářství, technologie i politiky. Chronologicky pojatá publikace je rozdělena na tři části: přelom století, první republiku a poválečné období. Věnuje se dějinám družstevnictví, obchodu s obilím i tomu, jak architekti vymýšleli pro sila nejlepší typový projekt.

ČVUT, 192 stran, 360 Kč

ROZLOMENÁ DOBA 1908–1928 KAREL SRP (ED.) Z a projektem Rozlomená doba, který iniciovalo Muzeum umění Olomouc ve spolupráci s kurátory Lenkou Bydžovskou a Karlem Srpem, stála touha porovnat si avantgardy v rámci středoevropského prostoru. Teoretici rozdělili zkoumané období na dvě poloviny. Před rokem 1918 se věnují individualismu, po něm kolektivismu. Každá fáze má navíc svou obrazovou a textovou část, tzv. sondy, které napsali také polští, slovenští a maďarští autoři. Chronologii událostí a profi ly umělců zpracovala historička Barbora Kundračíková. Putovní výstava, která začala v Olomouci, probíhá do 1. dubna v Janus Pannonius Múzeu v Pécsi. Kniha vychází i anglicky pod názvem Years of Disarray.

Arbor vitae, 688 stran, 2500 Kč

NÁVRAT DO REMEŠE DIDIER ERIBON F rancouzský spisovatel Didier Eribon (1953) byl dosud známý hlavně jako životopisec fi lozofa Michela Foucaulta. Nyní máme k dispozici jeho paměti, ve kterých popisuje své dětství a dospívání v chudé remešské rodině. Eribon sleduje rodinnou historii ve dvou až třech generacích a konfrontuje ji s vlastním životem. Popisuje, jak si začal uvědomovat svou sexuální identitu, odešel do Paříže a prožíval tam v 70. letech studentský život. Seznámil se s předními intelektuály své doby a stal se jedním z nich. Po přednášce na Yaleské univerzitě se rozhodl vyrovnat s tím, co zažil, formou beletrie, která má přesah do humanitních a sociálních věd.

tranzit.cz, 176 stran, 300 Kč

BRUTALISMUS VČERA A DNES CHRIS VAN UFFELEN K niha německého historika Chrise van Uff elena o brutalistické architektuře je spíš pěknou podívanou než zdrojem nových objevů. Významné světové stavby od 50. let po současnost jsou v ní rozděleny podle typických znaků směru: práce se surovým betonem, budování výrazných obrazů, čitelných projektů a zajímavého prostorového uspořádání. Z českých budov se samostatného představení dočkal jen Šépkův Dům v sadu. Publikací se ale mihnou Emauzy od Františka Černého nebo stavby Karla Pragera – Nová scéna Národního divadla a bývalé Federální shromáždění. Podle autora se brutalismus vrací a přehodnocuje. Publikace se nevyznačuje dokonalým překladem, ale trefnou grafi ckou úpravou odpovídající obsahu. Grada, 304 stran, 899 Kč POVOLÁNÍ: ŠEDÁ KATEŘINA ŠEDÁ, YVONA FERENCOVÁ (EDS.) V předinternetových dobách se telefonní čísla hledala v tlustých telefonních seznamech, jejichž poslední verzi se říkalo Zlaté stránky. Právě ty připomíná druhá monografi e Kateřiny Šedé. (Za první lze považovat autorskou knihu s ranou tvorbou, vydanou iniciativou Tranzit v roce 2007.) Šedá vytváří publikace k většině svých projektů. Shromáždění 28 akcí v monografi i má ale zvláštní účinek. Vše se zesiluje a více prosvítají autorčina klíčová témata. Čtenář se dozví o méně známých projektech a pozná rodinu umělkyně. Dokumentace jednotlivých akcí jsou proloženy rozhovorem s kurátorkou Yvonou Ferencovou. Knihu uzavírají texty teoretiků a anglické resumé.

URBANIA 17. 1. – 15. 2. 2020 CAMP, Praha P ražské centrum architektury a městského plánování připravilo již podruhé interaktivní výstavu-hru. Po předloňském projektu Pře(d)stav si Prahu, který byl zaměřen na strategické plánování, máte nyní šanci zahrát si Urbanii. Na více než dvě hodiny se stanete jedním ze správců města (úředníků) a prozkoumáte osm principů, na nichž podle tvůrců hry z pražského Institutu plánování a rozvoje (IPR) stojí udržitelná městská správa: znám svou roli; učím se z nezdarů; naslouchám ostatním; předvídám změny; překračuji hranice; experimentů se nebojím; proměňuji vize v činy; své zájmy sdílím. Nezapomeňte se včas registrovat. Urbania, pohled do výstavy, foto: IPR Praha JIŘÍ DAVID: JSEM TADY 17. 1. – 30. 3. 2020 DOX, Praha L egenda tuzemské umělecké scény Jiří David představuje svou nejnovější tvorbu v holešovickém DOXu. Podobně jako před dvěma lety ve Futuře se zde David vrací ke svým postmoderním malířským kořenům. „Média malby jsem se vlastně nikdy docela nezbavil, ale spíše jsem hledal její smysl také v tom, že jsem ji v sobě různě zpochybňoval, mučil, trápil. Zároveň hledal i obsahové kontexty, které mi dávaly nějaký smysl, aniž bych ‚ilustroval‘ dobové příběhy, ale abych zároveň nezabředl do pouhého dekorativního experimentu,“ komentuje svoji výstavu Jiří David. Diváci se mohou těšit na Davidovy autoportréty zezadu nebo na plátna, jejichž hlavním motivem jsou stébla trávy. Třicítku obrazů na současnou výstavu spolu s umělcem vybíral v roli kurátora Viktor Pivovarov. Jiří David: Strach, 2019, olej na plátně, 100 × 170 cm Praha Centrum současného umění DOX Petr Sís: O létání a jiných snech (do 10. 2.); Jiří David: Jsem tady (do 30. 3.) / Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie Futura Když čas víří a stává se černou dírou; Mark Ther: Ospalek; Irina Lotarevich: Galvanic Couple (vše do 16. 2.); Ashley Holmes: A Free Moment; Dor Guez; Daniela Baráčková &Tereza Severová: Jen další místo (vše 25. 2.–19. 4.) / Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie hlavního města Prahy Devětsil (do 29. 3.); B. Dlouhý: Moje gusto (do 16. 2.); 400 ASA (od 4. 2.); K. Pacovská: Utíkejte na konec (do 1. 3.) / Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí; Městská knihovna, Mariánské náměstí; Dům fotografie, Revoluční 5; Colloredo-Mansfeldský palác, Karlova 2 / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Vladimír Klein: Hladiny kontrastu (do 13. 3.) / Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Václav Švankmajer: Lidský krystal (12. 2.–22. 3.) / Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Pštrossova 23 Obrazárna (3. 2.–28. 2.) / Pštrossova 23 / www.originalarte.cz Galerie Zdeněk Sklenář Zdeněk Sýkora 100 (do 21. 3.) / Mikulandská 7, Praha 1 / www. zdeneksklenar.cz Karlin Studios Barbora Zentková a Julia Gryboś; Irina Drahun: I stalk you (obě 21. 2.–5. 4.) / Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios Museum Kampa Mnohoznačnost struktur / dynamika sil. Okruh výtvarníků Musea Kampa pracující s konkrétním uměním a jazykem geometrie (do 23. 2.); Lubomír Přibyl: Liniemi k prostoru (do 22. 3.); Kupka, Gutfreund: Mistři světového umění / U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz MeetFactory The New Dictionary of Old Ideas (21. 2.–27. 3.) / Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Muzeum hlavního města Prahy Krása pro ženu stvořená (do 29. 3.) / Nad Hradním vodojemem 53/13, Praha 6 / www.muzeumprahy.cz Pragovka Gallery Pavel Šimíček: Achtung (do 24. 2.); Pavel Trnka: Po vykročení (3. 3.–23. 3.); Corporate bodies (do 23. 3.) / Kolbenova 923/34a / www.pragovka.com Benešov MUD – Muzeum umění a designu Benešov Patrik Proško: Prorost (do 27. 3.); Lukáš Musil: K tomu se dostanem (do 10. 5.); Luboš Plný: Corpus humanum (do 10. 5.); Jiří Kubový: Obrazy (do 10. 5.); František Provazník: Čtyři životy (do 8. 3.) / Malé náměstí 74 / www.mudbenesov.cz ROZUM VERSUS CIT: ZLÍNSKÝ PRŮMYSLOVÝ DESIGN 1918–1958 10. 12. 2019 – 1. 3. 2020 Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně H lavní linku výstavy tvoří historie baťovské Školy umění (1939–1949), na jejíž půdě vznikla během války jedna z ikon zlínského designu – návrh revolverového soustruhu MAS R50, výsledek společné práce sochaře Vincence Makovského, konstruktérů a lékařů. Po druhé světové válce udržoval kontinuitu školy zejména designér Zdeněk Kovář, zakladatel designérské pedagogiky v Československu. Jeho osobnosti je věnována významná část výstavy, představující okolnosti vzniku specializovaného ateliéru i průkopnickou práci na poli ergonomického tvarování rukojetí nástrojů. Výstava je součástí rozsáhlého badatelského projektu zaměřeného na vztah českých designérů a průmyslu ve 20. století.

MARTIN ZET, SOCHAŘ MILOŠ ZET. ZDI, SOKLY A MAKETY 12. 2. – 19. 4. 2020 Dům umění, Brno U mělec Martin Zet se veskrze osobním způsobem snaží vzdorovat deformacím, kterým dnes podléhá kolektivní obraz kultury období státního socialismu. „Vědom si faktu, že nejlepší obranou proti potlačované paměti je paměť sama,“ pokouší se autor nově tematizovat dílo svého otce, sochaře Miloše Zeta (1920–1995), který byl součástí oficiální výtvarné scény socialistického Československa. Zaměřuje se mimo jiné na proces vzniku, existence a následně i zániku jeho monumentálních děl ve veřejném prostoru. Aktuální projekt navazuje na podobně koncipovanou výstavu S Čechy jsem skončil, která proběhla před rokem v Památníku Lidice.

Martin Zet, sochař Miloš Zet, foto: Hynek Alt & com., 2018, Dům umění, Brno

MARCO TIRELLI 20. 2. – 20. 3. 2020 Dům umění České Budějovice S amostatnou výstavou Marca Tirelliho (1956) zahajuje výstavní sezónu 2020 Galerie současného umění České Budějovice (čili Dům umění). Tirelliho tvorba má architektonický charakter: pracuje s kontrasty světla a stínu a těmito vyvstávajícími i pomíjivými tvary se umělec dotýká tajemství viditelného a jeho vztahu k vnitřnímu obrazu. Cílem je „aktivovat divákovu mentální i senzorickou účast“. Marco Tirelli je římským rodákem, etabloval se na začátku 80. let jako jedna z postav tzv. Nové římské školy, známé též jako Scuola di San Lorenzo. Italský kritik Achille Bonito Oliva označil tuto skupinu umělců jako „nositele individuální poetiky a všech proudů ke společné estetické mentalitě a morální vizi umění“. O MOŘSKÉ PŘÍŠEŘE A O MEDVĚDOVI 25. 1. – 7. 3. 2020 Galerie Lítost, Praha G alerie Lítost zahajuje svou činnost na nové žižkovské adrese výstavou „o mořské příšeře a o medvědovi“. Čtveřice zahraničních umělkyň a umělců tu malířskými, kreslířskými a sochařskými prostředky vytváří „soubor vizuálních podnětů, které odhalují a naznačují řetězec vyvíjejících se příběhů, které se vždy vracejí k základním lidským tématům“. Výsledkem je svět plný lidových rčení, bájí a příběhů, jejichž poetika se propojuje s politikou intimity, individuality, ale i sdíleného komunitního porozumění. Vystavujícími jsou umělec a kurátor Vytenis Burokas z Litvy, klasik estonské umělecké scény Jüri Arrak, umělkyně Beth Collar, toho času na rezidenci v neziskové organizaci Waterloo Uncovered, a absolventka Univerzity Baskicka Nadia Barkate. Vytenis Burokas: Krajinomalba – Sanatorium, 2019, foto: Laurynas Skeisgiela

Marco Tirelli, Dům umění České Budějovice, 2020, foto: Dům umění ČB

Brno

Dům umění města Brna Stará bydliště (do 29. 3.) / Dům pánů z Kunštátu, Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz

Fait Gallery František Skála: Dva roky prázdnin; Olga Karlíková: Nad ránem; Minami Nishinaga: I’ll give brownies points to something like čert 180 G, Loupák Pes 60 G, or perhaps bez omáčky (vše 26. 2.–9. 5.) / Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com

Galerie Artikle Miloš Šejn: Nmhtí (27. 2.–27. 3.) / Masná 27/9 / www.artikle.cz

Moravská galerie Brno předměstí Vídně; Martin Skalický: Generation; Ve vile: Eva Eisler – Peter Demek (do 1. 3.); Josef Hoffmann – Otto Prutscher (do 26. 4.) / Místodržitelský palác, Moravské nám. 1a; Jurkovičova vila, Jana Nečase 2, Brno–Žabovřesky; Muzeum Josefa Hoffmanna, náměstí Svobody 263, Brtnice / www.moravska-galerie.cz / www. moravska-galerie.cz

České Budějovice

Dům umění České Budějovice Marco Tirelli (20. 2.–20. 3.) / Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.dumumenicb.cz

Humpolec

8smička – zóna pro umění Retina: Možnosti malby (1989–2019) (do 16. 2.); Bylo nebylo nebylo bylo: Sklo (7. 3.–7. 6.); 7+1: Byt sběratele (každý pátek s rezervací) / Kamarytova 97 / www.8smicka.com

Cheb

Galerie výtvarného umění Peter Lang: Island; David Hanvald: Bez retuše (obě do 29. 3.) / Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz

Galerie výtvarného umění – Retromuseum Kutilství dnes. Současná podoba svépomocné tvorby (do 19. 4.) / Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz

Chrudim

Galerie Art Chrudim Miloš Sláma: Linoryt (do 27. 2.) / Resslovo náměstí 12 / www.galerieart.cz

Jihlava

Dům Gustava Mahlera Stálé expozice Mladý Gustav Mahler a Jihlava; Soužití tří kultur; Snový svět They Weltner; Sochař Jan Koblasa / Znojemská 4 / www.mahler.cz

Klatovy

GKK – U Bílého jednorožce Vladimír Levora (1920–1999) (do 15. 3.) / Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

Kutná Hora

Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory Martin Matoušek, Ondřej Roubík: obrazy (do 22. 2.); Jiří Kuděla: obrazy (28. 2.–26. 4.) / Palackého náměstí 377 / www.gfj.kh.cz

Oblastní galerie Liberec Spravedlnost bez bázně: Gallasové a Clam-Gallasové v Čechách (do 1. 3.); Adéla Součková: Rození předků, polykání krajin, Intervence č. 19 (do 8. 3.); Geometrické struktury. Pocta Zdeňku Sýkorovi (do 26. 4.); Podstata malby (do 24. 4.); Josef Führich: Živly (do 26. 4.) / Masarykova 14 / www.ogl.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Na rozhraní času. Litoměřický biskup Emanuel Arnošt z Valdštejna; Lounská škola (obě do 8. 3.) / Michalská 7 / www. galerie-ltm.cz

Severočeská galerie výtvarného umění – galerie a muzeum litoměřické diecéze Marie Polanská (do 16. 2.); Na rozhraní času. Litoměřický biskup Emanuel Arnošt z Valdštejna; Cranach a severozápadní Čechy; Krajinou matematických her (vše do 8. 3.) / Mírové náměstí 24 / www. galerie-ltm.cz

Galerie města Louny Václav „Vajda“ Jíra: Barva, hudba, rytmus (do 8. 3.) / Osvoboditelů 411 / www.gaml.cz

Galerie Ve Věži Pocta Rychlým šípům (do 22. 3.) / 5. května – Pražská brána / www.mekuc.cz

Galerie výtvarného umění Rudolf Němeček: fotografie, výběr z tvorby; Michal Burget: Řekni, kde ty kytky jsou… (obě 22. 2.–13. 4.) / Smiřických 272 / www.gvun.cz

Muzeum Náchodska Staré dobré časy aneb krása první republiky (do 15. 3.) / Masarykovo nám. 1 / www.muzeumnachodska.cz

MUO – Muzeum moderního umění 1989. Pohledy do sbírek MUO (do 16. 2.); Post.Print, Sbírka grafiky MUO (do 1. 3.); Art &Print, Sbírka grafiky MUO (do 1. 3.) / Denisova 47 / www.olmuart.cz

MUO – Arcidiecézní muzeum Pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96. Prostorová interpretace zátiší (do 8. 3.) / Václavské nám. 4 / www.olmuart.cz

GVUO Jacques Callot: Zrcadlo světa (do 22. 3.) / Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

Galerie města Pardubic Time’s Up: Seatoxdetox (do 1. 3.) / Příhrádek 5 / www.gmpardubice.cz

MIKINA S KAPUCÍ 1. 12. 2019 – 12. 4. 2020 Het Nieuwe Instituut, Rotterdam V ýstava v rotterdamském centru architektury a designu sleduje, jakých významů může nabýt zdánlivě bezpříznakový kus oblečení, jakým je mikina s kapucí. Tzv. hoodie, původně praktické ošacení pro dělníky, je podle autorů výstavy snad již posledním oděvem západní módy s politickým nábojem. Jde o oděv komunikující všemožné sociální a kulturní nuance v závislosti na genderu, původu, věku a chování jejího nositele a vypovídající naopak i o předsudcích a politických názorech okolí. Adut Akech v oblečení Balenciaga pro magazín i-D, listopad 2018, foto: Campbell Addy VAN EYCK. OPTICKÁ REVOLUCE 1. 2. – 30. 4. 2020 Museum voor Schone Kunsten, Gent B elgické muzeum anoncuje vůbec největší výstavu Jana van Eycka (kol. 1390–1441), která kdy proběhla. Do současnosti se z prací slovutného vlámského primitiva dochovala dvacítka děl, z nichž se zde představí polovina. Výstava probíhá symbolicky ve městě, jehož katedrála ukrývá umělcův Ghentský oltář. Právě osm nově zrestaurovaných panelů vnější strany oltáře bude ústředním dílem výstavy. Van Eyckovy malby doplní dílenské práce, kopie nedochovaných děl a stovka prací jeho současníků. Jan van Eyck: Portrét muže v modrém chaperonu, 1428–1430, Muzeul Național Brukenthal, Sibiu STUDENÁ VÁLKA A ARCHITEKTURA. PŘÍSPĚVEK K DEMOKRATIZACI RAKOUSKA PO ROCE 1945 17. 10. 2019 – 24. 2. 2020 Architekturzentrum, Vídeň R akousko se po druhé světové válce stalo centrální scénou studené války – až do roku 1955 bylo jeho území (včetně Vídně) rozděleno do okupačních zón spravovaných vítěznými mocnostmi, tedy USA, Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem. Soutěžení obou politických a ekonomických systémů se výrazným způsobem promítlo i do rakouské architektury. Výstava představuje nejvýraznější poválečné stavby, stejně jako konkrétní protagonisty a témata dobových diskusí v kontextu globálního konfliktu Východu a Západu. Kulturní politiky jednotlivých mocností šly často proti místním tradicím a zájmům, na druhou stranu zdejší architekti tyto kulturní transfery často využili k vlastnímu profesnímu rozvoji.

EDWARD HOPPER 26. 1. – 17. 4. 2020 Fondation Beyeler, Basilej J eden z nejoblíbenějších amerických malířů minulého století Edward Hopper (1882–1967) je znám především svými znepokojujícími obrazy lidské osamělosti plnými napětí, které se odehrávají zpravidla v kulisách moderního života. Švýcarská výstava si klade za cíl akcentovat jeho venkovské scény, krajinomalbu a výjevy z krajiny městské.

Edward Hopper: Benzin, 1940, olej, plátno, The Museum of Modern Art, New York

BAREVNÍ BOHOVÉ: ZLATÁ EDICE 30. 1. – 30. 8. 2020 Liebighaus, Frankfurt F rankfurtské muzeum sochařství se po více jak desetiletí vrací k tématu polychromie v antickém sochařství. V roce 2008 projekt Bunten Götter přitáhl značnou pozornost, stejně jako řada jeho revidovaných repríz, které od té doby putovaly po celém světě. Systematické, na původním výzkumu založené odhalování historické podoby antických skulptur se stalo senzací, které se dychtivě chopila světová média. Pozornost budil snědý inkarnát antických těl stejně jako pestré barvy jejich oděvů a šperků; obojí v příkrém rozporu s představou mramorově bělostné antiky. „Zlatá edice“ představuje výstavní tečku za celým projektem, je na ní k vidění 60 recentních rekonstrukcí, nechybí ani ukázky rekonstrukcí z 19. století.

STEVE MCQUEEN 13. 2. – 11. 4. 2020 Tate Modern, Londýn S teve McQueen (*1969) je dnes mezi kulturymilovnou veřejností známý především jako režisér čtyř celovečerních filmů a držitel Oscara za snímek Dvanáct let v řetězech. Do světa kinematografie ale vstoupil z oblasti výtvarného umění (v roce 1999 se stal laureátem Turnerovy ceny), kde pracuje především s pohyblivým obrazem. Mezi témata, jimž se dlouhodobě věnuje, patří otázky identity a historie. Výstava má retrospektivní formu.

Steve McQueen: Ashes 2002-2015, still z videa, Thomas Dane Gallery and Marian Goodman Gallery Plzeň

Západočeská galerie – „13“ Od práce k zábavě. Podoby volného času v umění 19. století (21. 2.–10. 5.) / Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz

Západočeská galerie – Masné krámy Sobě ke cti, umění ke slávě. Sbírky a sběratelé (1600–1980) (do 23. 2.); Přihraj! Aspekty spolupráce v tvorbě studentů UMPRUM (20. 3.–31. 5.) / Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz

Galerie Ladislava Sutnara Chimera (19. 2.–7. 3.) / Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz

Galerie města Plzně Václav Sika: Od Ornamentu k realitě (do 29. 3.) / Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz

Rakovník

Rabasova galerie Jan Šafránek: kresby, dřevoryty, malby (13. 2.–26. 4.) / Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz

Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Jiří Mikeska, Dopisy – obrazy (do 15. 3.) / Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz

Výstavní síň na radnici Libor Jiřinec: Napříč přírodou – fotografie (do 8. 3.) / Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz

Terezín

Památník Terezín: Malá pevnost (předsálí kina) Brémy – Terezín. Cesta s nejistým koncem, výstavní prostory IV. dvora Malé pevnosti (cela č. 41) (do 10. 5.); Schalekovi – středoevropská rodina. Sto let historie v pěti životech (do 15. 3.) / Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

Trutnov

Galerie města Trutnov Václav Girsa: Noc je temná jako hřích (do 29. 2.) / Slovanské náměstí 38 / galerietu.cz

Kalendář výstav je placeným reklamním obsahem.

JAK PŘEŽÍT NEGATIVNÍ KRITIKU ONDŘEJ CHROBÁK

Napadlo vás někdy, co se odehraje v lidském organismu po přečtení negativní recenze na vlastní práci? Podle studie „Primární a sekundární reakce organismu na negativní kritiku kreativních výkonů“, kterou recentně publikoval tým výzkumníků Psychoterapeutického centra v Pardubicích, bývá reakce nápadně podobná uštknutí hada. Jako první se projeví v zažívacím traktu. Vzniká nevolnost s bolestí břicha, kterou doprovází pocení, zimnice, zvýšená teplota, nutkavá potřeba zvracet a zpravidla i silný průjem. U výjimečně citlivých jedinců byl po četbě recenze pozorován dokonce vazomotorický kolaps s poklesem systémového tlaku doprovázený alterací vědomí, studeným potem a cyanózou (namodralé zabarvení kůže). V nejzávažnějších případech dochází až k rozvoji šoku a bezvědomí.

Kromě monitoringu spontánních reakcí organismu se výzkum dále zaměřil i na vědomé reakce následující bezprostředně po přečtení kritiky. U téměř 80 % byly zaznamenány útočné vulgarismy na adresu pisatele kritiky, z toho celé dvě pětiny vyhrožovaly fyzickou inzultací a čtvrtina dokonce likvidací. Cyklické opakovaní nadávek a výhrůžek je charakteristickým rysem prvních 48 hodin po „intoxikaci“ negativní kritikou. Jako překvapivá se může jevit tendence čelit nastalé situaci o samotě, což upřednostnilo 78 % respondentů, zatímco pouze necelých 15 % cítilo potřebu sdílet situaci s rodinou či přáteli. Chuť a vůle pomstít se autorovi kritiky exponenciálně klesala v závislosti na čase, bezprostředně se touto myšlenkou zabývalo neuvěřitelných 94 % ze sledovaného vzorku, po uplynutí devadesáti dnů zajímala pomsta pouze čtyři procenta. Podobnou křivku opsala rovněž potřeba písemné reakce, chcete-li odpovědi na kritiku. Jakkoli ji v prvopočátku považovalo za nezbytnou 67 % „zasažených“, 23 % ji začalo psát, 8 % ji dokončilo a pouhá 3 % ji nakonec také publikovala. Naopak chuť „strašně se ožrat“ přiznalo 71 % a 52 % ji také realizovalo.

Samostatnou kapitolu výzkumu představovala oblast nazvaná „pozitivní přínos negativní kritiky“. Vděčnost za kritickou analýzu vlastní kreativní činnosti nebyl bezprostředně schopný autorovi textu přiznat žádný ze šetřených účastníků výzkumu. S časovým odstupem znatelně rostla smířlivost sledovaného vzorku, když „dílčí pravdu v některých aspektech“ po týdnu přiznalo 32 % respondentů. Jako zdroj poučení, respektive sebereflexe, kritiku vyhodnotilo s odstupem 24 hodin 6 % a jednoho týdne 29 %. Na otázku, zda by si raději přečetli „pochvalnou“ kritiku, odpovědělo pozitivně překvapivě pouze 14 % a na tzv. neutrální kritiku dokonce pouze 3 %.

V závěrečném odstavci zprávy citovaného pardubického výzkumu se objevuje provokativní teze, že v současném nastavení je kritika obecně považována za „ohrožený druh“, který je třeba udržovat při životě a povzbuzovat prostřednictvím nejrůznějších podpůrných programů a ocenění (ve výčtu je zmíněna i Cena Věry Jirousové), ale jsou zcela přehlíženy její „oběti“, které dnes velmi často končí bez jakékoli odborné pomoci. Situaci výzkumníci s nadsázkou přirovnávají k obětem násilných trestných činů. Následně zdůrazňují důležitost prevence následků negativní kritiky, která by se měla stát součástí studijních programů uměleckých a uměnovědných oborů. Obětem jsme povinováni soucitem, ale přesto můžeme skončit parafrází názvu slavného románu Franze Werfla Ne vrah, ale zavražděný je vinen, tedy „Ne kritik, ale kritizovaný je vinen“. Ondřej Chrobák je šéfkurátor Moravské galerie v Brně.

The New Dictionary of Old Ideas 21. 2. —27. 3. 2020 MeetFactory(Gallery) The exhibition starts by responding to ever-changing aspects of Central Europe, a phenomenon discussed in the project it is a part of. It presents diverse ways of artistic investigation by artists based in the Czech Republic, Georgia, Poland, and Spain, responding to urgent socio-political issues in Europe and beyond. The New Dictionary of Old Ideas 21. 2. —27. 3. 2020 MeetFactory(Gallery) The exhibition starts by responding to ever-changing aspects of Central Europe, a phenomenon discussed in the project it is a part of. It presents diverse ways of artistic investigation by artists based in the Czech Republic, Georgia, Poland, and Spain, responding to urgent socio-political issues in Europe and beyond.

Artists: Erick Beltrán, Verónica Lahitte, Elena Lavellés, Irmina Rusicka, Adéla Součková, Katharina Stadler, Sandro Sulaberidze, Nino Zirakashvili, Jiří Žák Artists: Erick Beltrán, Verónica Lahitte, Elena Lavellés, Irmina Rusicka, Adéla Součková, Katharina Stadler, Sandro Sulaberidze, Nino Zirakashvili, Jiří Žák

Curators: Data Chigholashvili & Alba Folgado Opening: 20. 2. 2020 Curators: Data Chigholashvili & Alba Folgado Opening: 20. 2. 2020

MeetFactory je v roce 2020 podporována grantem hl. m. Prahy ve výši 10.000.000 Kč. MeetFactory is supported in 2020 by a grant from the City of Prague amounting to 10.000.000 CZK.MeetFactory je v roce 2020 podporována grantem hl. m. Prahy ve výši 10.000.000 Kč. MeetFactory is supported in 2020 by a grant from the City of Prague amounting to 10.000.000 CZK.

Marta Kolářová

29 1 – 15 3 2020 ÚT–NE 10–18

GVUO.CZ GALERIE V ÝTVARNÉHO UMĚNÍ V OSTRAVĚ DŮM UMĚNÍ JUREČKOVA 9, OSTRAVA