86
RECENZE
Vzorce záměru Eva Skopalová
Na konci loňského roku se česká kunsthistorie dočkala několika důležitých překladů, které zcela neplánovaně společně tvoří jakousi intelektuální konstelaci, vhled do problematiky interpretace uměleckého díla. Začneme-li chronologicky, nejstarší knihou, jež je nyní k dispozici v češtině,
a ikonologie: Úvod do studia renesančního umění (v knize Význam ve výtvarném umění, česky 1981 a 2013), petrifikoval tak ikonografii jako odvětví dějin umění zabývající se vztahem obrazu a významu, které nám umožňuje porozumět námětu a významu uměleckých děl. Druhou knihou, kterou má český čtenář znovu k dispozici, je reprint Umění a iluze, knihy Ernsta H. Gombricha, která v češtině poprvé vyšla v roce 1985. Jak už z podtitulu Studie o psychologii obrazového znázorňování vyplývá, kniha problematizuje interpretaci obrazu. Gombrich píše, že „chceme-li se zabývat ústředním problémem našeho vědního oboru, soudím, že nestačí opakovat Michael Baxandall: Inteligence starý protiklad mezi ‚viděním‘ obrazu a jazyk dějin umění. Výbor a ‚věděním‘ nebo jen obecně tvrdit, že veškeré znázorňování z textů, uspořádala Milena Bartlová, je založeno na konvencích. překlad Martin Pokorný, Praha, Musíme znovu analyzovat, a to Vysoká škola uměleckoprůmyslová, v psychologických pojmech, oč v tvorbě zobrazení a v jeho 2019, 240 s. čtení skutečně jde. Zde však vyvstává obrovská překážka. Nemůže nás už vést obyčejná psychologie, […] protože ta už neexistuje. Sama psychologie si je už vědoma ohromné spletitosti procesů vnímání a nikdo netvrdí, že jim úplně rozumí“ (s. 39, vydání 1985). Gombrich tak zproblematizoval arbitrárnost symbolů konvenční ikonografie, předpoklad, že alegorie síly se je Ikonologie Cesare Ripy, která byla poprvé bude nutně opírat o antický sloup a v ruce publikována v roce 1593. Jedná se o velmi držet meč. Gombrich správně poukazuje vlivnou příručku, sbírku alegorických figur na to, že vidět neznamená vědět, a je proto a personifikací, jež se stala základním zdronutné se zabývat procesy vnímání. Ačkoli jem pro komponování obrazů. Podle Ripy Gombrich sám k tomuto tématu přispěl sérií je ikonografie nezbytná pro básníky, malíře zásadních studií, domnívám se, že studie a sochaře, chtějí-li znázornit lidské ctnosti, jeho žáka Michaela Baxandalla k tomuto neřesti a vášně. Po celé 17. a 18. století tématu přispěly ještě závažněji. byla Ikonologie základním zdrojem obraJak už jsem napověděla, třetím překlazových kompozic. Když pak v roce 1955 dem v této intelektuální konstelaci je výbor Erwin Panofsky publikoval text Ikonografie textů Michaela Baxandalla Inteligence
obrazu a jazyk dějin umění, který uspořádala a doplnila o úvodní studii Milena Bartlová. Michael Baxandall (1933–2018) se ve svých pracích soustředil na kontext uměleckého díla, protože je to jeho neoddělitelná součást. Klademe-li si otázku, proč umělecké dílo vypadá tak, jak vypadá, z Baxandallovy perspektivy bychom si odpověděli, že je to výsledek nejen umělcova záměru, ale i okolností (hmotné podstaty uměleckého díla, tradice techniky, sociálních aspektů atp.). Přestože Baxandall rozvinul některé z myšlenek E. H. Gombricha, který byl v českém prostředí již před sametovou revolucí z části překládaný a citovaný v odborné literatuře, sám zůstával poněkud stranou. Jak Bartlová poznamenává, Baxandallovy knihy se do knihovny Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, nejlépe zásobené odborné předrevoluční knihovny, dostávaly velmi rychle po jejich vydání – a jak dodává, „byť byl citován výjimečně, nešlo o zapovězeného autora“. Byla to tedy volba. Bartlová v závěru své úvodní studie upozorňuje, že důvodem jeho opomíjení v české kunsthistorii je „jeho systematické odmítání ikonologie, promyšlená destrukce nacionalistických výkladových konstruktů, přitakání materialistickým a kolektivistickým konceptům, a především kritická distance vůči pojetí ‚dějin umění jako dějin ducha‘“ (s. 23). Předložený soubor textů snad nicméně naznačuje, že se intelektuální prostředí mění – či lépe, je vůle jej změnit. Řešení problému, že nám chybí základní knihy v překladech, je bohužel i po třiceti letech bez cenzury stále boj s větrnými mlýny. Strategie antologií a výborů z textů se tak zdá vhodnou strategií – nejde totiž ani tak o to, že bychom texty nemohli číst v originálech, ale překlady kultivují jazyk a v tomto případě především jazykovou citlivost oboru. Soubor Baxandallových textů tvoří osm studií, jež jsou chronologicky uspořádané (texty z let 1972–2003), a sledují tak vývoj jeho úvah. Jádro knihy sestává z prvních tří studií knihy Vzorce záměru: Historické vysvětlování obrazů (1985), které tvoří samotný základ Baxandallova myšlení. Zkoumá zde totiž jazyk dějin umění,
