ročník Chalupeckého

Isoda Korjúsai: Kouřící milenci v parafrázi na hru nó Komači na stúpě, 1772–1773, nišikie, 24,7 × 18,5 cm, Národní galerie Praha

Hasegawa Keika: album Sto chryzantém od Keiky, 1893, nišikie, 31,6 × 22,5 cm, Národní galerie Praha Okumura Tošinobu: Araši San’emon v roli prodavačky květin, urušie, 1726–1736, 29,8 × 15,3 cm, Národní galerie Praha

nišikie, na kterých se kromě přírodních barviv používaly později také anorganické pigmenty, napomáhají makrofotografické záběry a chemicko-technologické rozbory se zcela novými pohledy na dřevořezy.

NA MÓDNÍ VLNĚ JAPONERIÍ

V druhé polovině 19. století, kdy se otevřely brány do Japonska a oficiální prezentace japonské kultury na světových výstavách podnítily nebývalou poptávku po japonském umění, soustředěnou zpočátku zejména v Paříži, Mnichově, Berlíně a Vídni, se bohatě rozvíjel umělecký trh s japonským zbožím, k čemuž přispívaly rovněž výstavy a publikace o japonském umění. Přestože Evropa znovu objevila japonské dřevořezy až v šedesátých letech 19. století, tedy v době, kdy rozvoj dřevořezu v Japonsku kulminoval po svém vrcholném rozkvětu na konci 18. století, staly se dřevořezy novým impulzem nejenom pro umělce z Evropy a Severní Ameriky, ale také pro sběratele zasažené horečkou po uměleckých předmětech z Japonska.

Ačkoli trh reflektoval převážně dobovou produkci pozdějších mistrů barevného dřevořezu nišikie z 19. století, jakými byli Hokusai nebo Hirošige, díky hlubší poučenosti pařížských obchodníků (za všechny jmenujme Hajaši Tadamasua a Siegfrieda Binga) bylo možno získat i ukijoe starších autorů vrcholného období nišikie z konce 18. století nebo dokonce z období před vznikem nišikie, jež se datuje do poloviny šedesátých let 18. století. Dobový trh i výstavy ukijoe v Paříži ve svých korespondencích zachycuje několik českých umělců, například malířka Zdenka Braunerová, která si do svého skicáře překreslila původní dřevořezy z výstavy organizované Bingem v roce 1890, z nichž lze rozpoznat i mistry 18. století Utamara nebo Kijonagu.

I přes omezené možnosti dané dobovým prostorem české kultury, situované na kulturně-politické periferii, pronikal zájem o ukijoe také do českých zemí. Zdejší trh, vázaný na dovoz z evropských velkoměst a jen výjimečně (v případě asijského dovozce Maison Staněk) i přímo z Japonska, se nabídka ukijoe soustředila převážně na cenově dostupnější dobové tisky nišikie z druhé poloviny 19. století. Tento trend zaznamenal například znalec ukijoe, benediktinský páter Sigismund Bouška, který se s obdobnou nabídkou seznámil právě v obchodě u Staňků. Na albu Sto chryzantém od Keiky z roku 1893 od malíře Hasegawy Keiky, který byl činný na přelomu 19. a 20. století, je rozpoznatelné firemní razítko „Maison Staněk Prague“, což nám poskytuje představu o solidní tiskové kvalitě ukijoe ve Stankově prodejní nabídce. Markéta Hánová: Japonské dřevořezy a jejich sběratelé v českých zemích, Národní galerie Praha, 2019, 248 s.

SUVENÝRY Z CEST PO JAPONSKU A EVROPSKÝ TRH

Díky nárůstu diplomatických a obchodních cest v sedmdesátých až devadesátých letech 19. století si cestovatelé přiváželi z Japonska dobové barevné dřevořezy nišikie určené pro vývoz. Na řadě tisků byly používány výrazné anilinové barvy původem z Evropy, považované v nové éře Meidži za symbol pokroku a modernizace. Jako příklad lze uvést série dřevořezů ze sbírky rakouského diplomata, hraběte Alexandra Hübnera, které koupil v Tokiu v roce 1871 a jež později získal spisovatel japonerií Joe Hloucha. Dobové komerční nišikie z Japonska posílali také čeští světoběžníci z okruhu kulturního mecenáše Vojty Náprstka jako Vácslav Stejskal z Hostomic, Enrico Stanko Vráz, Josef Kořenský nebo Karel Jan Hora k založení sbírek prvního českého průmyslového muzea. V původní Náprstkově sbírce se však nacházejí také starší tisky nišikie včetně prací slavného Harunobua, jemuž se přičítá vznik techniky brokátových obrázků pomocí soutisku několika matric k nanášení oddělených barevných ploch. Rozpětí tiskové kvality dřevořezů tak vypovídá o víceméně nahodilém způsobu sbírání.

Nově založená uměleckoprůmyslová muzea v Čechách a na Moravě budovala své sbírky programově na akvizicích z evropských trhů, zejména v Německu a Vídni. Mimořádnou tiskovou kvalitou i zachovalým stavem vynikají tři dřevořezová alba nišikie s portréty herců divadla kabuki, které v roce 1893 zakoupilo tehdejší Moravské průmyslové muzeum v Brně z lipského antikvariátu K. W. Hiersemanna. Na německý trh se ostatně orientovala další generace našich nejvýznamnějších sběratelů, která soustředila své sbírky na základě znalostí odborné literatury i vizuálního poučení.

TOUHA PO POZNÁNÍ

V první polovině 20. století vynikají ve sběratelství dřevořezů malíř Emil Orlik, literát a překladatel Sigismund Bouška a spisovatel a japanofil Joe Hloucha. Všichni tři vykazují rozličné zájmy, které je motivovaly ke sbírání dřevořezů, a současně společný cit pro vnímání krásy japonského dřevořezu. Orlik horečně studoval výtvarné a technické možnosti japonského dřevořezu během své stáže v Japonsku, jež vytěžil pro svoji tvorbu. Z jeho sbírky dřevořezů se dnes zachoval pouze fragment, který nicméně dokládá i jeho zájem o starší tisky, z nichž některé se mu podařilo získat z německých sbírek a pocházejí z Hajašiho sbírky. Bouška pronikal do stylové rozmanitosti a barevnosti trpělivým studiem dřevořezů ve sbírkách svých německých kolegů sběratelů, což mu umožnilo vycvičit si znalecké oko a stát se ve své době uznávaným znalcem. Jeho slova popisují rodící se vztah k dřevořezům: „Japonský dřevořez zprvu odpuzuje, snad někdy i ku smíchu laika nutí, ale třeba se vhroužiti do něho s láskou a oddaností, déle a pozorně, a pak se vám otevře nový svět.“

Bouškovým přínosem byla bezesporu snaha vyzdvihnout unikátnost monochromních a barevně úsporných starých tisků před vznikem mnohobarevných nišikie. Spisovateli Hlouchovi pak dřevořezy otevíraly prostor k literární imaginaci a kompozici romantických japonerií, které obohatil dojmy ze svých potulek po Japonsku. A všechny tři sběratele spojují kromě přednáškové a publikační osvěty také výstavní počiny, jimiž otevřeli okno poznání japonských dřevořezů pro obecenstvo v českých zemích: Orlik v roce 1902, Bouška v roce 1913 a Hloucha v letech 1929–1930. Právě Hloucha ocenil Bouškovu osvětovou snahu, když v předmluvě výstavního katalogu napsal: „Nebylo až dosud u nás pochopení pro krásy starého japonského dřevorytu a snad jediný jen spisovatel P. S. Bouška věnoval se jeho studiu a stal se znalcem tohoto krásného umění. Teprve nyní probouzí se u našich sběratelů záliba pro tuto cizokrajnou grafiku.“ (Výstava mimoevropského umění 1929). Nutno dodat, že právě tyto tři osobnosti tvoří trio nejvýznamnějších sběratelů, jejichž odkaz zanechal výraznou stopu v historii sběratelství ukijoe v českých zemích, a to nejenom pro budoucí soukromé sběratele v poválečném období, ale také pro muzejní sbírky. Markéta Hánová je ředitelkou Sbírky umění Asie a Afriky Národní galerie Praha. V loňském roce publikovala knihu Japonské dřevořezy a jejich sběratelé v českých zemích.