ROZHOVOR Inge Kosková (Eva Riebová, Tomáš Klička

ČLOVĚK POZNÁVÁ KRESBOU A ČASTO NA NĚCO PŘIJDE INGE KOSKOVÁ

Eva Riebová, Tomáš Klička, foto Jiří Thýn

Kreslířka Inge Kosková patří k nenápadným, ale významným umělkyním spojeným s Olomoucí, kde v osmdesátých letech náležela k okruhu tzv. olomoucké kresby. S autorkou, která koncem ledna oslavila osmdesáté narozeniny, jsme v jejím olomouckém domově rozmlouvali o vztahu k rytmu, hudbě, emocionalitě v práci, pravdivosti, prožívání vlastního těla i pedagogické praxi.

Inge Kosková (1940) se narodila v Brně do německo-české rodiny. Po studiích na jedenáctileté střední škole v Jablunkově v roce 1957 začala na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci studovat výtvarnou výchovu v kombinaci s deskriptivní geometrií na Fakultě přírodovědecké. Po absolvování školy v roce 1961 na Katedře výtvarné teorie a výchovy působila tři roky jako asistentka. S výjimkou let 1975–1987, kdy pracovala jako grafička v tiskařských závodech, vyučovala na různých stupních škol – střední pedagogické, základní umělecké, po revoluci se v letech 1991–92 a 2004–06 vrátila coby asistentka na olomouckou katedru výtvarné výchovy. Vystavuje od druhé poloviny šedesátých let. Přes surrealismem ovlivněné kompozice se dostala k existenciálně laděným figurálním kresbám. Mezník představoval počátek osmdesátých let, od kdy se s narůstající intenzitou věnuje záznamům přírody a přírodních dějů v podobě abstrahovaných struktur, objevuje „skripturální“ kresbu. V souvislosti se zájmem o jógu v polovině devadesátých let vytváří záznamy vlastních tělesných pocitů a kresby vycházející z manter. Od roku 2009 se věnuje kresebným záznamům při poslechu převážně klasické hudby. V roce 2018 proběhla její retrospektiva v Muzeu umění Olomouc. Její díla se nachází ve sbírkách Muzea umění Olomouc, Moravské galerie v Brně nebo Muzea umění a designu v Benešově.

Sedíme ve vašem olomouckém bytě. Dlouhá léta vám byty zároveň sloužily jako ateliér. Je pro vás domácí prostředí místo odpočinku, nebo spíše práce? Zjistila jsem, že doma je to dobré – něco dělám, řeknu si, že budu kreslit, a nemusím nikam jít. Mně nejvíc vyhovuje, že když mě to popadne, tak kreslím. Domácí prostředí je pro mě příjemnější. Pro někoho je důležitý ateliér, že přijde, přepne a pracuje. Já mám spíš takový emotivní přístup, když mám pocit, že teď bych ráda – a než bych někam došla…

Ateliér jsem měla chvíli v druhé půlce osmdesátých let. Byla to taková půda, která se musela spravit. Bylo to dobré, protože tam, kde jsem žila, nešlo moc roztahovat papíry. Ale kvůli zimě šlo na půdě tvořit jen na jaře a v létě. Dlouho jsem hledala jiný ateliér, ale pěkných prostor tehdy moc nebylo. Když ten dům po revoluci vrátili majitelům, už jsem nic nehledala. Ještě než jsem měla ateliér, tak jsem bydlela různě i v podnájmech a kreslila na podlaze nebo kde to šlo dobře.

Pro tvorbu doma byla kresba, která je vaším výhradním vyjadřovacím prostředkem, ideální. Jo. Já ještě v sedmdesátých letech malovala, ale moje učitelská profese mi nedovolovala malovat každý den. Tehdy jsme pracovali i v sobotu, takže jsem měla volný jen kousek neděle – než bych malbu dokončila, uběhlo by hodně dní a byla bych pocitově jinde. Postupně jsem přestala malovat a kresba byla pro mě praktičtější, rychlejší – na malý i velký formát, tužkou, prsty, štětcem, perem… Kresba pro mne byla – a doposud je – tím důležitější, že má nejblíže od emoce k vyjádření na papíře. Kdežto než namíchám barvu, tak už je to se mnou jinak.

Vaše kresby působí spontánně. Znamená to, že vznikaly vždy hodně rychle? Některé větší formáty, třeba krajinu na A1, jsem zvládla kreslit tři čtyři hodiny a dokončit ji další den. Na kresbách zvoleného tvaru na základě manter jsem mohla kdykoli pokračovat, na některé pracovat i tři dny. Kresby figur a krajin na menší formáty vznikaly rychle, už jsem se k nim nevracela, abych je „vylepšovala“. Někdy je dobré kresbu nechat malinko nedokončenou. Stalo se, že jsem přetáhla, a už to nebylo ono. Nejrychleji vznikají kresebné záznamy při poslechu hudby, také kresby tělových pocitů, „psaní“, rytmy…

Malbu jste tedy opustila z časových důvodů? Časových, ale i díky tomu, že kresba nabízí možnost rychleji spontánně, emočně tvořit. Já nebyla nijak zručný malíř, jako když někdo vystudoval akademii, ale od dětství jsem ráda kreslila. Vystudovala jsem výtvarnou výchovu, kde jsem získala základy nejen kresby, ale také malby, grafiky, modelování. Později jsem necítila potřebu malovat. Někdy v zimě, když je všecko šedé, občas maluji struktury a rytmy, dvěma třemi barvami, abych si doplnila tu šeď, ale jinak mám největší vztah k lince, čáře. Co vás dovedlo právě ke studiu výtvarné výchovy a deskriptivní geometrie? Z dnešního pohledu to zní jako zvláštní kombinace. Když jsem se rozhodovala, co bych dělala po střední škole, přála jsem si kreslit, malovat. Po studiu akademie bych se neuživila, nemám žádnou průraznost, a tak se nabízela Olomouc. Byly jen dvě možnosti kombinovatelné s výtvarnou výchovou – deskriptiva nebo čeština. Já mám literaturu ráda, ale mám špatnou paměť. Musela bych studovat staroslověnštinu, dějiny literatury a jazyka… to bych nezvládla. Deskriptiva zdokonalovala mou prostorovou představivost – i když pro mne byla ze začátku náročná, rýsovali jsme ještě tuší… přesnost mě svazovala, já byla zvyklá kreslit volně. Ale bylo to dobré studium, hodně mě ukáznilo. Časem se to projevovalo v mé kresbě, kreslila jsem čáry, které mají význam. Vypustila jsem mechanické šrafování a řadila jsem linie, jenom pokud jsem je plně prožívala, stejně jako v deskriptivě jsem nemohla udělat čáru navíc, jenom to, co tam patřilo. Také bílá plocha kolem rýsovaného objektu, to se mi líbilo i v japonském a čínském umění – že je něco nahuštěné a bílá plocha je jakýsi výdech. Spojení kumulace čar a bílé plochy, to mi dělalo dobře.

Zlomové období v kresbě, kdy jste se začala věnovat abstrakci, u vás nastalo až relativně pozdě, v roce 1980, tedy když vám bylo čtyřicet let. Začínala jsem figurálně. My vlastně na fakultě nevěděli o moderním umění téměř nic. Takže jsme kreslili realisticky. I později mě figura těšila. Sestavovala jsem části figur do krajiny, bylo to trochu surrealistické. To přerostlo v deformaci figury. Pak mě začala zajímat krajina, která se prolínala s figurou.

Kolem čtyřicítky nastala změna. Do té doby jsem kreslila s nějakou představou předem. Najednou jsem jen řadila linie na papíře. Měla jsem pouze pocit seskupení figur či nějaké široké krajiny. Naprosto mě to osvobodilo. V první půlce osmdesátých let jsem jen řazením čar – bez představy o konečné podobě třímetrové kresby – vytvořila Ukřižování. Obraz jsem slepovala jako vlaštovka hnízdo. Mimo figurální kresby takto vznikaly i kresby krajin, bez předem dané představy, intuitivně, jedna čára reagovala na další… byla jsem svobodnější, uvolněnější, přesvědčivější. Když mi do kresby hodně mluví hlava a představy, nefunguje intuice, kresba pro mne ztrácí přesvědčivost. (Proto se mi dodneška špatně dělají ilustrace, kde bych se měla přesně držet textu). Koš na papír je vždy po ruce. Jiří Valoch říkal, že výtvarník nemá sám nic třídit a vyhazovat. Je pravda, že s odstupem několika let se mi zdála některá původně zavržená kresba lepší.

Ve vašich kresbách je možné vypozorovat několik témat, jako je krajina, hudba, pohyb – pracovala jste s představou uzavřených tematických cyklů či sérií? V krajině mě zajímal rytmus, jak se všechno opakuje v obměnách. A rytmus mě těší dodnes, proto se možná zajímám o hudbu. Řazením čar vznikaly různé struktury. Krajina se různě proměňovala – ze začátku byla viditelná, ráda jsem dělala turistiku a vyrostla jsem v přírodě. A krajina v úplně zjednodušené podobě, třeba jednou čarou, mě těší dodnes. Krajina, rytmy, psaní, kresby s mantrou, tělové pocity… V poslední době záznamy poslechu hudby… Nikdy jsem tyto celky neuzavírala.

Inge Kosková: Kresba I, 1. 10. 1981, tuš, pero, papír, 285 × 419 mm, Muzeum umění Olomouc

Inge Kosková: Kresba IV (Psaní), 14. 12. 1982, tuš, pero, papír, 210 × 400 mm, Muzeum umění Olomouc

Inge Kosková: Klenby, 11. 5.–16. 5. 1993, tuš, pero, papír, 597 × 840 mm

Jaké další okolnosti vás posunuly ve výtvarném projevu? V jednom z dřívějších rozhovorů jste vzpomínala na Adrienu Šimotovou. Jo, to bylo úžasný. V roce 1980 měl Jindra Štreit v Nerudovce výstavu a večer bylo posezení, přišla také Adriena Šimotová, Olga Karlíková a já jsem je poprosila, aby se podívaly na mé kresby, protože já jsem vůbec nevěděla, jestli je to k něčemu pro někoho jiného. Chtěla jsem od těch velkých osobností vědět, jestli to je blbý. Ony řekly, že dobrý, ať kreslím.

Seznámila jsem se s nimi, viděla jsem jejich tvorbu. Milan Kozelka nás vzal k Adrieně, pak jsem vystavovala v Kostelci nad Černými lesy u bratrů Hůlových, tam jsem viděla kresby Olgy Karlíkové. Pak jsme byli u pana Boštíka, u Zoubka, u pana Veselého, u Aleny Kučerové… Když pak Jindřich Štreit pracoval na státním statku, dělal úžasné zájezdy – celý autobus jsme byli u Jitky a Květy Válových v baráku, vytahovaly kresby, pouštěly hudbu…

V posledních letech jste se věnovala především záznamům hudby. Jak jste dospěla k zájmu o zachycování hudby? Ani nevím. Možná hrála hudba a řekla jsem si: „Já to zkusím nakreslit.“ Někde v podvědomí jsem měla uložené kresby Olgy Karlíkové, záznamy zpěvů ptáků, kuňkání žab… Ve škole jako učitelka výtvarné výchovy jsem žáky také vedla k vnímání světa dalšími smysly, než jsou oči a hmat – žáci zkoumali a zachycovali barevnou kresbou čichové a chuťové vjemy a také zvuky kolem nás, zvuky hudební a mluveného slova, jejich sílu, výšky, rytmus… K hudbě jsem měla vždy blízko, v mládí jsem hrála na klavír. Zaznamenávání hudby je vlastně pokračováním mého zájmu o rytmus v kresbě.

Jak jste si hudbu vybírala? Vybírala jsem si své oblíbené skladatele. Začala jsem Chopinem, ten je takový půvabný, křehký. Ale mým nejoblíbenějším je Janáček, protože je pro mě úžasně pravdivý a silně emoční. Když slyším jeho operu, tak je to jako mluvené slovo, pravdivé a emotivní, a to je moje. Já jsem ze Slezska, on byl taky odtamtud, z Hukvald. Jeho hudbu jsem začala zaznamenávat štětcem a perem. Záznam poslechu Její pastorkyně připomínal ještě psaní… Pak mě vyzval Jiří Zahrádka k účasti na janáčkovské výstavě na téma Zápisník zmizelého. Hudbu jsem zachytila na formáty A1, jeden formát měl 3 metry, prsty a černou temperou. Tolik silných emocí jako u Janáčka jsem jinde zatím nenašla. Cítím ho výrazně. Je mi blízký. Viděla jsem Janáčkem psané partitury, jsou to pro mne nádherné kresby. Já z nich tu hudbu úplně cítím.

Zpracovávala jsem ale i skladby jiných autorů – zajímá mě například hudba Ivo Medka a dalších českých autorů, nahrávky moderní hudby flétnistky Moniky Štreitové a podobně. Na současnou „zvukomalbu“ bych potřebovala šest osm rukou, abych ji zachytila. Tyto skladby jsou zajímavé – hraje se na různé předměty a hudební nástroje netradičním způsobem.

Hodně skladatelů a interpretů ráda poslouchám. Bylo by to dlouhé vyjmenovávání. Například Peer Gynt od Griega – to jsem brala jen jako pěknou hudbu, ale při zaznamenávání kresbou jsem si uvědomila sílu jeho hudby. Nečekala jsem to. Když člověk jen poslouchá, tak se zasní, naskočí obraz, ale když kreslím, tak mi nic nesmí utéct. Soustředím se a najednou zjistím, jak je Grieg úžasná hudba – jsou tam úžasné mluvené části. Nebo když jsem poslouchala a kreslila hudbu J. S. Bacha, zjistila jsem, že je jeho hudba také hodně emoční… Někdy je mi líto, že neumím vyjádřit barvu zvuku.

Uměla byste nám přiblížit proces transformace hudby do kresby? Vnímáte hudbu synesteticky? Když poslouchám hudbu, přijímám zvuky celým tělem, vnímám, jak procházejí hrudníkem do rukou. Vnímám sílu, výšky tónů, rytmus a tempo skladby. Nechám ruku volně reagovat, kreslit. Ani se nemusím dívat na papír, zavřu oči. Mně barvy nenaskakují, necítím hudbu barevně ani nevidím tvary. Mám to jako záznam. I když podle toho nejde hrát zpětně. Je to moje interpretace – co slyším, co neslyším, ale i to, co nestihnu zaznamenat. Líp se mi dělá, kde je méně nástrojů. Když jich je hodně, zaznamenám už jen něco. Janáčka jsem zkoušela zaznamenávat oběma rukama, ale ruce si překážely… Poslouchaná a zaznamenávaná hudba mi dodává hodně energie.

Popisujete to trochu jako tanec. Lenka Vítková říkala, že bych potřebovala kruhovou místnost s papírem na zdech.

Jakou roli v tvorbě těchto záznamů zvuku pro vás hráli třeba Milan Grygar nebo zmíněná Olga Karlíková, kteří se jim také věnovali? Dílo Milana Grygara jsem moc dobře neznala, zato Olga Karlíková mě určitě inspirovala, že je vůbec možné zaznamenat zvuk. Na výstavě A4 u Hůlů (A4, Galerie H, Kostelec nad Černými lesy, červen 1986 – pozn. red.) jsem tehdy vyjadřovala „viděný svět“ – krajinu. Nenapadlo mě tehdy, že je možné kreslit „slyšené“. Olga mě těmi záznamy zvuků inspirovala a pak za delší čas jsem začala kreslit zvuky hudby sama. Její kresba mi byla blízká v citlivém záznamu slyšeného.

Vaše první záznamy zvuku vznikly až po roce 2000. Trvalo tedy poměrně dlouho, než jste s nimi sama začala… Ano, to tak zrálo, úplně jsem užasla, že to jde. Napřed jsem dělala kurz s žáky v Ašrámu Střílky. Já jsem jim řekla, že jsou reportéři a zapomněli si magneťák – měli náčrtník, tužky, pastelky a běhali a zaznamenávali let letadla, zvuky ptáků, skřípot… A za domácí úkol jeden donesl nakreslené zvuky, jak maminka chrápe, tak to jsme se hodně pobavili.

Další z vašich pomyslných souborů označuje Jiří Valoch jako skripturální kresbu. Jak jste dospěla k tomuto „psaní bez textu“? Obdivovala jsem staré rukopisy, obdivuji krásná písma. Tak jsem to zkoušela jinak než opisováním krásných tvarů písma: Nechala jsem volně běžet ruku a tvořit neexistující písmo, v řádcích – bez rozumové kontroly, bez nějaké velké námahy.

Mimochodem rytmus nacházím ve všem a ten moje kresby propojuje. Když jsem kreslila struktury, byl v nich rytmus. Struktura-rytmus, písmo-rytmus, hudba-rytmus… Všechno se děje v rytmu – nadechujeme se, srdce tluče, den a noc – já nevím – i když se to opakuje, je to v malých proměnách postupně. Obdivuju seismografy a elektrokardiografy, jak ten určitý rytmus přesně zachycují, jak je to hodně pravdivé.

Vadí vám představa nepravidelného rytmu? Nepravidelný rytmus je pro mne zajímavější. Někomu tluče srdce, pak se lekne a je to jinak, anebo je v klidu, zas je to jinak, ten rytmus se mění, ale pořád je nějaký rytmus ve všem v životě. Když se člověk podívá na jakýkoliv detail rostliny nebo srsti, pořád je tam určitý

rytmus, není však geometricky pravidelný – tak ho mám ráda. Nebavilo by mě dělat nějaký pravidelný ornament v pravidelném rytmu. Dělám nepravidelné rytmy, záleží, jak to ta ruka nebo ten cit zrovna dá. Člověk rád narušuje to pravidlo, trošku to posouvá. A když se pravidelnost naruší, tak člověk zpozorní.

Opakovaně zmiňujete pojmy pravda nebo pravdivá emoce a hledáte ji i v díle ostatních. Co tím přesně myslíte? Myslím tím, aby byl člověk pravdivý k sobě. Aby to, co cítí uvnitř, dal ven. To je pro mě pravdivost. Je to soukromá pravda, není to obecná pravda. Těžko bude racionální člověk předstírat city. Konstruktivisté nepředstírají city, ale je to k jejich založení a pocitům pravdivé. Mám ráda, když je někdo pravdivý v malbě, v kresbě, pravdivý k sobě, že cítím, že to není vylepšeno, změněno podle toho, co mu řekne hlava nebo nějaká estetika. Mám ráda i lidi, co mi říkají pravdu, to, co si zrovna myslí.

Na začátku rozhovoru jste zmínila, že jste neměla příliš „ostré lokty“, které byste bývala potřebovala pro uplatnění se po studiu na Akademii výtvarných umění. S tím se pojí také vaše nesmělost ve vztahu k výstavám. Měla absence ambicí vystavovat vliv na váš vztah k pravdě, o níž hovoříte? Po ukončení studia výtvarné výchovy bych byla ráda vystavovala, ale nebylo moc možností. Z dnešního pohledu to bylo pro mne dobré. Začala jsem kreslit „pro sebe“, svobodně, bez hodnocení výsledné práce – zda se bude někomu líbit. Když mě někdo vyzve k vystavování, potěší mě to, ale sama už velkou potřebu vystavovat nebo se prezentovat nemám. Nejvíce mě však na mých výstavách těší setkávání se s lidmi. Práce pedagoga a několik let práce grafika v tiskárnách mi také přinesly uspokojení. Pořád ale nejraději v tichu kreslím.

Vnitřní svoboda mi dovolila být víc sama sebou. Být sama sebou i v mezilidských vztazích. Tak i studentům jsem říkala, ať nenapodobují to, co se nosí. Ať jsou upřímní sami k sobě. Není na světě dvou stejných lidí. Umělci se často bojí, že nebudou originální. Ale když budou dělat ze sebe a dovolí jim to technika a dovednost, tak budou originální, protože nikdo jiný takový není. Člověk musí reagovat na dobu a na sebe. A reaguje na dobu tím, že ji prožije.

Koncem osmdesátých let jste začala praktikovat jógu, což se taky projevilo ve vaší práci. Když dozníval můj zájem o kresbu krajiny a dělala jsem jógu, zkusila jsem v polovině devadesátých let udělat kresbu s mantrou. Zvolila jsem jednoduchý geometrický tvar, například kruh, který jsem stokrát nebo pětsetkrát kreslila, s každou čarou jsem řekla mantru. Čím víc jsem kreslila – odosobněně, jen pocitem bytí, bez zapojení hlavy – tím jsem byla čilejší a nabitější energií, i po čtyřech nebo šesti hodinách.

Po kresbách s mantrou jsem kreslila tělové pocity, což bylo taky ovlivněno jógou. V meditaci je potřeba v uvolnění pozorovat dech, zklidnit mysl… Přitom je možné vnímat i energie v těle – jejich proudění, tlaky… Zaznamenávala jsem jejich dráhu, intenzitu, tvar. Kreslila jsem, co se děje v páteři nebo v hlavě a v jiných částech těla. Objevila jsem třeba to, že v určitém čase je levá část těla úplně jiná než pravá, v levém oku se děje úplně něco jiného než v pravém. Při pozorování a kreslení bolesti bolest mizela. Člověk poznává kresbou a často na něco přijde.

Udělala jsem několik tělových pocitů a pak jsem ještě zkusila zachytit, co vyzařuje člověk, na kterého si vzpomenu – vzniklo několik takových abstraktních kreseb, ne klasických portrétů. Někde mám Vaška Stratila, pak kamaráda, tam mně vyšel i nějaký chumel – zjistila jsem, že ho bolí páteř. Někdo vyšel úplně jemně, někdo takový drsný, jednou mi vyšel úplně geometrický tvar, ten člověk je takový přesně uvažující. Je pro mne zajímavé kreslit momentální pocit z člověka, kterého znám, v tichém vnímání jeho bytosti.

Čím vás oslovila právě východní spiritualita? Je starobylá a je v ní hodně moudrosti. Seznámila jsem se jen s malou částí tohoto vědění – na přednáškách a vlastní četbou. Napřed jsem cvičila ásany a to mně přišlo velice dobré, pomalu všecko prožít, soustředit se a pracovat s dechem. Být v tichu a meditovat. Být tady a teď. To je pro mne důležité. Nestala jsem se však ani hinduistkou, ani buddhistkou, i když si ráda přečtu slova moudrých a mám velice ráda dalajlamu.

I princip, který popisujete, když transformujete hudbu v záznam, anebo to, jak prožíváte, že necháte vnější prožitek proplout tělem, to je přesně ten jogínský princip, o kterém jsme hovořili. To ano, vnímat tělo, tiše sedět, vědět, že dech je důležitý. Ta pránájáma, dechové cvičení, to je strašně důležité, člověk se hodně naučil. Ale teď cvičím málo.

Měla pro vás vaše kresba i terapeutickou funkci nebo účinek? Obracela jste se k ní, když vám nebylo úplně nejlépe? To nebylo vědomé obracení se, ale vždycky, když jsem pak kreslila, tak mi bylo dobře. To je obrovský relax, člověk vypustí všecko z hlavy, starosti, pokud to jde. Když jsem hrála na klavír, když mně bylo špatně, tak najednou přišlo uvolnění do půl hodiny. A u kresby to trvalo třeba hodinu, dvě. U kresby trvá déle, než se do toho člověk dostane, ale hudba, zvuk vás naplní hned. Ale i kresba hodně pomáhá.

Zmínila jste, že jste si kresebný záznam hudby či zvuků nejdříve zkoušela se svými žáky. Zkoušela jste to také naopak, tedy přenesla jste něco ze své volné tvorby do výuky? Ano. Napřed jsme dělali třeba úřední dopis, ale bez písmenek. Pak emoce: rozzlobený dopis, tak i kaňky tam byly, láskyplný dopis – a bavilo je to. Nebo jsem seděla na zahradě pod stromem a mezi stíny listů prosvítala světýlka, říkám: „No, tak obtáhnu si ty světýlka,“ jenže za minutu to bylo o kus dál, tak to byla rychlá honička… To bylo velmi úspěšné u dětí. Takže něco, na co jsem sama přišla, je bavilo a taky jsem se učila já sama od nich… něco jsem zpracovávala, takže různě…

Takže to opravdu bylo obousměrné. Zkoušela jsem to sama a pak jsem jim to zadala, anebo jsem něco dělala s nimi a pak jsem si to zkusila doma. S dětmi a abstrakcí nebyl problém – ty chutě, vůně, šlo jim to úžasně. Musím říct, že děcka chápou velice rychle a dovedou i pojmenovat abstraktní obrazy. Děti jsou hodně vnímavé, někdy víc než dospělí, když jdou na výstavu, víc to chápou. Děti vnímají dobře, když je člověk k tomu vede. Postupně jsem měnila způsob výuky výtvarné výchovy. Bylo nutné také dodržovat osnovy, ale šlo to, na pedagogické škole to bylo moc fajn. Pracovali jsme ještě dost podle viděné skutečnosti, ale zařazovala jsem i to, co jsem sama objevovala. Žáky to bavilo.

Inge Kosková: Leoš Janáček, Zápisník zmizelého I, 18. 8. 2012, tuš, kresba prsty, papír, 750 × 1000 mm

úplně klid. Výhoda byla, že jsem byla svobodná v tom, co dělám. V sedmdesátých letech jsem párkrát nesla něco do Díla, komisaři měli připomínky… Bylo dobré, že si člověk vydělával jinak než tvorbou. Člověk je úplně svobodný, že si kreslí pro sebe. Člověk si musí v hlavě všechno vymazat a jenom si tak být v tom tichu a kreslit.

Učila jste mnoho let, a to v rozpětí škol od základní přes střední pedagogickou po vysokou. Jak se vaše učení proměňovalo? Na základce jsem učila rok, sedmáci měli výtvarku jednu hodinu týdně. To byla zadání typu kytka podle skutečnosti, něco zpaměti a tak. Pak jsem šla na střední pedagogickou do Přerova, tam byly dané osnovy, takže figura, zátiší, ale přidávala jsem něco ze svého, ale ne ještě úplně uvolňujícího. Úplné uvolnění pak už bylo na „zušce“ od konce osmdesátých let, tam ty osnovy nejsou tak pevné a já jsem taky dospívala k jiným věcem.

Po roce 1990 jste také znovu vyučovala na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého, tentokrát experimentální kresbu, je to tak? Ano. Paní vedoucí katedry mi nabídla na pár semestrů vést kresbu, která by byla zaměřena jinak, netradičním způsobem – to mě velice zaujalo. Využívala jsem své zkušenosti z tvorby a hledala nové možnosti. Studenty práce těšila, bylo to pro ně úplně nové. Žádné studijní kresby; ale vůně, chutě, zvuky, rytmy, zvukomalba jazyků apod. Také pro ně to bylo úplně svobodné tvoření. Uvolnili se po socialismu. V devadesátém už byli ve třetích ročnících, tak byli rádi a s velkou chutí dělali všecko, co jsem jim nabídla.

Vraťme se do Olomouce v osmdesátých letech. Jak na tu dobu vzpomínáte? V Olomouci vznikly hezké vztahy i mezi námi výtvarníky. Jak jsme nebyli zváni na oficiální výstavy, scházeli jsme se, prohlíželi si, co kdo udělal, radovali se společně. K Vaškovi Stratilovi jsme hodně v osmdesátých letech chodili a on byl tahoun v kresbě, ty jsme obdivovali. Navzájem jsme kreslili portréty, debatovalo se… To byly podnětné roky, byl velký tlak zvenčí. Dnes se rádi vidíme, ale už se nescházíme.

Probíhala ta setkávání i u vás? Ve studii z katalogu k výstavě Skleník. Kapitoly z olomoucké výtvarné kultury 1969–1989 z roku 2009 je jako jeden z exponovaných bodů uváděn váš „kuchyňský stůl“. Myslím, že u mě to moc neprobíhalo. Sem tam někdo se stavil, Petr Jochman, Eleonora Pražáková, Láďa Daněk, Jindřich Štreit někoho přivedl, ale nebylo to jako u Václava Stratila. Byly to spíš návštěvy nebo se přišli jako Pavel Netopil podívat na kresby, ale o nějaká pravidelná a početná setkávání nešlo, bylo to spíš jednotlivé a nahodilé. Ale centrum to nebylo, měla bych jim to zkorigovat.

Zažilo se označení „olomoucká kresba“ pro okruh zdejších výtvarníků osmdesátých let. Vnímáte to jako zpětně vytvořenou nálepku, nebo jste pocit takové komunity vnímali už tehdy? My jsme se scházeli – Daněk, Stratil, Havlík, Oskar Přindiš, Oldřich Šembera, ten hodně maloval, Nora Pražáková, Jindřich Wala… Bylo nás tu hodně kreslířů, co se scházeli. Znali jsme se, protože je to tu takové univerzitní maloměsto. Dřív než Vaška Stratila jsem možná znala jeho maminku – když jsem působila po studiu jako asistentka na fakultě a paní Stratilová tam studovala. A asi přes ni jsem se seznámila s Vaškem. Hodně lidí jsem poznala přes něj. Měli jsme společnou výstavu OL-13–89 v Prostějově (OL-13–89. 13 olomouckých autorů v roce 1989, Muzeum Prostějovska, Prostějov, 13. 4.–11. 6. 1989 – pozn. red.), třeba nás někdo označil tam. Nejsem si jista.

Byla ta setkávání i zdrojem intelektuální výměny? Sdíleli jste literaturu, hudbu a podobné věci? Tolik ne. Spíš jsme tvořili a volně povídali.

Překvapilo nás, jak jste zmínila, že s moderním uměním jste se na škole vůbec nesetkala. Studovala jsem v letech 1957–1961 na Katedře výtvarné výchovy FF UP. Pak tam nastoupil Václav Zykmund někdy začátkem šedesátých let, a to bylo dobré. To už jsem tam byla zaměstnaná, ale vždycky jsem se tam přifařila na jeho přednášku aspoň na chvíli a teprve tím jsem se začala učit modernímu umění. Zykmund měl velké sbírky diapozitivů, mluvilo mu to, byl chytrý a umění přednášel vždy v dýmu a ve vůni vína. Bylo narváno, chodili tam nejenom výtvarní studenti, ale i z jiných oborů, nacpaná byla posluchárna vždycky. Studenti seděli i na oknech a hltali každé slovo, sledovali obrázky… Zykmund si nechával posílat knihy ze zahraničí, jeho žena byla v Brně v knihovně a reprodukce si nechával nafotit. A v pětašedesátém už to bylo fajn, to jsem mohla jet do Mnichova, tam jsem měla strýce, tak jsem si prošla galerie a byla jsem okouzlena. A taky byla výstava, poprvé jsem ji viděla v Brně, Josef Šíma. A to jsem byla u vytržení.

Pociťovala jste rozdíl mezi pražskou scénou a tou olomouckou? I dnes je to tak, že je v Praze víc možností. Ale nedovedu to úplně srovnat, protože lidé tu byli taky fajn.

Jak vznikla vaše spolupráce s kurátorem Jiřím Valochem? V Prostějově jsme měli výstavu OL-13–85 se Šemberou, Lindovským, Herynkem a s dalšími kamarády. Já tam měla krajiny. Přijel Valoch, on jezdil všude, a jeho přítelkyně paní Gerta. Zaslechla jsem, jak řekla Valochovi „toto je dobrý“ – na ty moje kresby. Pak se Jiří Valoch ozval a setkali jsme se. Dělal mi výstavy. Udělal mi dokonce velkou výstavu v Brně v Domě umění. Byl pro mě velice dobrý kurátor. Korigoval mě a podněcoval v tom, co dělám.

Jedním z aktuálních témat je feminismus, z genderového pohledu se přehodnocují i výstavy a celé dějiny umění. Vnímala jste, že i jako žena výtvarná umělkyně jste byla nějak znevýhodněná, nebo naopak zvýhodněná? Já jsem to vůbec nevnímala, ani úkorně, nijak. Tady se kamarádi chovali hezky, podmínky jsme měli stejné, nikdo nás v oficiálních galeriích vystavovat nechtěl. Je pravda, že někteří muži se líp prosazovali, ale to je i věc té ženy, jestli se umí prosadit, nebo ne, mě to tak asi netrápilo nebo možná jsem si toho nevšimla, protože jsem byla zaneprázdněná ve škole a všude, tak jsem to vůbec neřešila. Já jsem to nikdy neřešila, pro mě to nebyla důležitá otázka – možná je to individuální, jak to kdo cítí. A potom v té nové době to taky už nevnímám. Možná je to tím, že žiju mezi kamarády výtvarníky. Možná ten, kdo má na to čidla, to cítí, ale já to nevím. Valoch se věnoval stejně mužům jako ženám, nemůžu říct, že by mě jako ženu vynechával.