POZNÁMKY K (DĚJINÁM) UMĚNÍ Smutná poznámka o kráse (Milena Bartlová

SMUTNÁ POZNÁMKA O KRÁSE MILENA BARTLOVÁ

Výstava Krásné Madony ze Salcburku: Litý kámen kolem 1400 v Anežském klášteře je výstava snů. Vrchovatě naplňuje mé vlastní sny, které jsem měla před čtyřiceti lety. Tehdy jsem se po studiu rozsáhlé české literatury usilovně prokousávala velkou monografií Karl-Heinze Clasena, vydanou roku 1974 v New Yorku, věnovanou tzv. Mistru krásných madon. Tento profesor na univerzitě v Greifswaldu v tehdejší NDR v ní vykládal myšlenku, kterou sledoval už od konce třicátých let: skupina soch z doby kolem roku 1400 zvaná krásné madony je tak neuvěřitelně kvalitní, že nemohly vzniknout na východě, a už vůbec je nemohli vytvořit Slované. Rozpracoval tak představu, s níž přišel nejvýznamnější meziválečný medievista Wilhelm Pinder, že autorem typu krásné madony, oním Mistrem, byl sochař, který do střední Evropy přišel ze západu, z Burgundska, které sice bylo součástí francouzského jádra gotického slohu, avšak bylo etnicky germánské. Clasen to dokládal obrovským množstvím fotografií, sice černobílých, ale na naše tehdejší poměry neuvěřitelně kvalitních. Dojmem tajemného kouzla v knize působila série fotografií Madony z Toruně (nyní v Polsku a dříve v Německu), která je spolu s Madonou z Českého Krumlova nejskvělejší členkou skupiny, avšak od konce druhé světové války je nezvěstná.

Čeští historici umění se s Pinderovým a Clasenovým konceptem nechtěli smířit. Věděli jsme ale všichni, že dokud nebudeme znát všechny ty sochy z fotografií na vlastní oči, nebudou mít naše názory skutečnou platnost. Od roku 1948 ale režim diktatury komunistické strany cestování do zahraničí českým kunsthistorikům upřel stejně, jako všem ostatním. Třicet let po jeho pádu máme nyní díky Ivo Hlobilovi, Národní galerii a muzeu v Leogangu v Salcbursku možnost konečně jednu rozsáhlou část těch nedostupných soch vidět. A dokonce srovnané vedle sebe tak, že můžeme dobře studovat detaily, a k tomu máme i katalog s báječnými fotografiemi.

Ve druhé dekádě 21. století se ovšem takový projekt už neodůvodňuje tím, že formální analýza se nejlépe dělá, když jsou díla pohromadě, a že nutně potřebujeme zjistit, co je českého na sochách ze Salcburku. Peníze a podpora se dají sehnat, když do popředí vysuneme to, o co se Pinder, Clasen i generace českých historiků umění odmítaly zajímat, protože to svorně považovali za málo podstatné, totiž otázka materiálu. Výstava si klade za cíl shromáždit díla tak, aby se dal důkladně prostudovat litý kámen, z něhož je řada z nich vytvořena. Ten byl typický pro Salcbursko, kde chyběl vhodný přírodní materiál pro jemné formy krásného slohu, jakým je česká opuka a rakouský nebo východoslovenský jemný vápenec. NGP má ve sbírkách jednu z klíčových madon z litého kamene, Madonu z Hallstattu, kterou zakoupil před téměř sto lety Vincenc Kramář jako náhradu za Madonu krumlovskou – tu prodala majitelka v roce 1912 do Vídně a zůstala pro české státní sbírky nedostupná. Taková výstava se ovšem zpravidla dělá až poté, kdy je technologický problém vyřešen. Doufejme, že NGP nejen dokáže průzkumy realizovat, ale že jejich výsledky zpřístupní jako data ostatním badatelkám, když už tedy jsme v tom 21. století.

Ostře odmítavou recenzi na Clasenovu knihu napsal mladý německý historik umění Robert Suckale; jeho rodina patřila k vyhnancům z východních německých území a několik let předtím obhájil doktorát v Mnichově. V atmosféře radikalizace mladé generace německých intelektuálů si nebral servítky. Trval na tom, že vědeckost nelze oddělit od politického rozměru a že v tomto případě jsou navíc neoddělitelně propojeny. Považoval za nepřípustné, aby se nadále šířily ideje fašistických dějin umění: Clasen byl přesvědčeným členem NSDAP a denacifikace v sovětské okupační zóně, pozdější NDR, se na rozdíl od té západoněmecké o narovnání ani nepokusila.

Několik let poté Suckale šokoval svým vystoupením na diskusním setkání o krásných madonách při slavné výstavě Parléřové a krásný sloh: umění za doby Lucemburků v Kolíně nad Rýnem. Velkou výstavu zorganizoval roku 1978 Anton Legner (tentokrát vyhnanec z Litoměřic). Byť záminkou byla oslava jubilea Karla IV., výstava byla přelomová tím, že odmítala starší německé, nacionalistické až rasistické konstrukty, a plně proti nim docenila přínos střední a východní Evropy; mimochodem, byla to také první výstava, jejíž monumentální pětidílný katalog se stal plnohodnotnou vědeckou publikací. Suckale tehdy interpretoval význam moravské Madony ze Šternberka z jejího utváření jako sochy, která není objektem náboženské úcty ani materiálem odtažitých formálních analýz, ale živým uměleckým dílem. Ukázal, jak pohyb figury vystihuje hluboce lidskou, tělesně vyjádřenou citovou náplň vztahu matky a božského dítěte. Nikoli náhodou tento působivý text připomíná ve svém stručném úvodu ke katalogu ředitel Sbírky starého umění NGP Marius Winzeler: sám patří ke dvěma stovkám doktorandů, kterým Suckale mimo jiné vštěpoval důsledný vědecký respekt vůči evropskému východu. Jistě jsem nebyla sama, pro koho expozé o Madoně ze Šternberka bylo samo svého druhu zjevením a povzbuzením, že dějiny umění středověku nemusí být úmorné porovnávání vlásnicových záhybů, hroznů trubic a českých kolen, ale že se smějí zabývat nejúžasnějšími výkony lidstva a přibližovat je dnešnímu obecenstvu.

České dějiny umění si plní půl století staré sny a mluví přitom o teologickém obsahu krásy madon. Jenže věří ještě dnes někdo, že nás krása zachrání? Robert Suckale zemřel 13. února 2020 ve věku 77 let po dlouhé, vyčerpávající nemoci, s níž léta statečně bojoval. Milena Bartlová je profesorkou dějin umění, přednáší na UMPRUM.