KNIHA Rozlomená doba (Matthew Rampley

Michaël Borremans: The Duck, Galerie Rudolfinum, Praha, 2020, foto: Martin Polák

Bloumání v blízkosti velkých pláten

Viktor Čech

Při procházení sálů plných obrazů barokních vlámských či italských mistrů v některé z velkých evropských galerií vždy po nějaké době propadnu jisté vizuální apatii. I přes nespornou virtuozitu jejich malířského rukopisu a osvěžující spojení empirického poučení s emotivně vzrušujícím sdělením, začnu unaveně bloumat v blízkosti velkých pláten a vnímám jen fragmenty malířských fines, zkratek a zakončení potencionálně „mrtvých“ míst v kompozicích.

Vzdálen od jejich dramatizovaného obsahu si užívám hru umělců s malířskou formou a vztahem mezi iluzí a gestem. Tedy přesně to, co na těchto klasicích fascinovalo i řadu osobností modernistické malby. Tato jejich schopnost aktivovat divákovo vnímání skrze bezprostřednost malířského výrazu samozřejmě také ve všech případech není úplně upřímná a především u „menších“ mistrů ji prohlédneme jako opakovanou rutinu. Přesto je to ale zřejmě právě napětí mezi inscenovanou narativní mimezí a bezprostředním sdělením štětce, co dělá barokní plátna aktuálními i pro dnešního diváka.

Intenzivně jsme si to znovu uvědomil při procházení nedávno skončenou výstavou v amsterdamském Rijksmuseu, která konfrontovala zdánlivě zcela protikladné umělecké osobnosti Velázqueze a Rembrandta. Tato schopnost je něčím, co je hluboce ukotveno v paradigmatu vizuální kultury 17. století. Pozdější modernistická posedlost autenticitou malířova gesta, unikajícího vazbě na sdílenou objektivní vizuální realitu většinou narušila zmíněné, na hraně elegantně balancující napětí mezi mimezí a expresí.

Prohlídka výstavy sedmapadesátiletého Belgičana Michaëla Borremanse v pražské Galerii Rudolfinum mi předešlé úvahy okamžitě znovu připomněla. Tento souputník většinou konceptuálně orientované umělecké generace prosazující se v 90. letech v mnoha ohledech naplňuje roli novodobého malířského mistra. Jeho jistá a precizní technika uchopuje figurativní témata s chladnou distancí. Texty ve výstavním

katalogu ji vztahují jak k magrittovské surrealistické tradici umělcovy rodné Belgie, tak k jeho původnímu východisku ve fotografickém řemesle.

Využití vlastních fotografií, na kterých Borremans své modely většinou inscenuje do úlohy pasivních kostýmních figur, českému pamětníkovi nutně připomenou například inscenované fotografie Jiřího Davida z cyklu Moji rukojmí (1998) nebo práci holandské fotografky Rineke Djiskry, kterou představilo rovněž Rudolfinum, už v roce 2006. I když většina vystavených maleb i videí, která je doprovázejí, vznikla až v období posledních cca patnácti let, divák zde nepochybně vstupuje do prostředí konce 90. let. Do světa témat, traumat a vizuality, v níž úspěšní autoři jako David nebo Dijkstra tehdy ukotvili natrvalo svůj umělecký výraz. A je to ovšem zároveň svět, ve kterém kurátorské vedení Rudolfina do značné míry zůstává již dlouhá léta generačně uvízlé jako vrak lodi na útesech v klasické Vernetově maríně.

Po delším pobytu ve výstavních sálech Rudolfina mi ale obrazy Michaëla Borremanse do tohoto kontextu přece jen něčím trochu nezapadaly. Zapomněl jsem se totiž zase při onom unaveném čtení jejich detailů a malířské bravury. Borremansova technika je nepochybně skvěle poučena intenzivním studiem barokních mistrů typu Velázqueze i mistrů moderní malby, jako je Manet. Přesto je ale čímsi znepokojivá, něčím, co bych nazval obsesivní perfekcí. Skoro každá z jeho detailních fines, dokazujících divákovi, jaký je autor skvělý „malíř“, vzbuzuje zároveň chladné déjà vu, jaké v nás většinou vyvolá imitace vytvořená nějakou distancovaně uvažující technickou myslí či dokonce umělou inteligencí.

Barokní citlivost balancující na hraně mezi obsahem a formou je zde podrobena technické vivisekci, u níž můžeme být na pochybách, zda je tvůrčím záměrem podobným distancovaným snímkům zmíněné Rineke Djiskry, nebo jde spíše o důsledek rutiny podpořené autorovým komerčním úspěchem. Sám se bohužel přikláním spíš k druhé možnosti, zvlášť v případě většiny pláten vystavených v Rudolfinu. Oproti jeho souputníkům, jako jsou jeho krajané Luc Tuymans nebo mnohem mladší Rinus van de Velde, je Borremansův svět od skutečného dialogu s divákem separován jako pacient v karanténě za skleněnou stěnou. A to tak důkladně, že z izolace k divákovi nepronikne pomalu ani onen pocit znepokojení evokovaný bezmocí a travestií řady malířových modelů. Viktor Čech je kurátor současného umění a umělecký kritik.

Michaël Borremans: The Duck, Galerie Rudolfinum, Praha, 22. 1. – 12. 4. 2020, kurátor: Petr Nedoma, www.galerierudolfinum.cz

Umění, avantgarda a střední Evropa

Matthew Rampley

Na podzim v roce 2018 proběhla v Muzeu umění Olomouc vysoce hodnocená výstava Rozlomená doba 1908–1928: Avantgardy ve střední Evropě. Následovaly reprízy v Galerii města Bratislavy a v Muzeu Jana Pannonia v Pécsi. Šlo o ambiciózní a nápaditý výstavní projekt, zprvu ale bez očekávatelného doprovodu v podobě výstavního katalogu, pouze se stručným a levným průvodcem. Vědeckého katalogu jsme se dočkali na konci loňského roku, v příjemné grafické úpravě a v české a anglické verzi. Při rozsahu takřka 700 stran a se stovkami reprodukcí není svazek zamýšlen pouze jako doplněk samotné výstavy, ale jako standardní referenční práce na téma středoevropského modernismus. Jakkoli budí kniha zdání, že je s výstavou pevně svázána, zahrnuje řadu studí, které s její strukturou a koncepcí nijak nesouvisejí. Publikaci Rozlomená doba 1908–1928: Avantgardy ve střední Evropě je tak nejlepší pojímat jako samostatný ediční výkon.

Velká tlustá kniha je zpravidla monumentálním počinem a zlatým dolem informací. Editor Karel Srp si zaslouží gratulaci za to, že se mu podařilo dát dohromady tak početný soubor textů a koordinovat práci tolika autorek a autorů. Rozlomená doba zahrnuje reprodukce skoro neznámých uměleckých děl a množství informačně bohatých studií otevírajících různé úhly pohledu na zvolené téma. Rozčleněna je do tří částí: (1) obecná témata týkající se tématu jako celku, (2) umění období 1908–1918 a (3) umění doby 1918–1928. Každá z částí věnujících se dekádám před a po roce 1918 obsahuje tematické přehledy spolu se studiemi, které se ve větším detailu zaměřují na jednotlivé státy. První, obecná část pak zahrnuje vedle přehledu politických a kulturních dějin let 1908–1928 užitečné stati věnované tématům konstruktivismu, kubismu a jeho diseminace, recepce západních avantgard ve středoevropském prostoru nebo pojednání o pojmu „střední Evropa“. Nechybí praktický slovníček základních pojmů, biografie umělců, profily skupin a institucí a obsáhlá bibliografie.

V knize rozebíraná témata patří zpravidla mezi etablovaná, celek se nicméně odlišuje šiří záběru, a reprezentuje tak typ poznání, který může vyprodukovat jedině tým badatelů. Rozlomená doba obstojí ve srovnání s jinými významnými výstavními projekty na příbuzné téma, jako byla předloňská Beyond Klimt: New Horizons in Central Europe ve vídeňské Galerii Belveder nebo starší Central European Avant-Gardes: Exchange and Transformation, 1910–1930 v Los Angeles County Museum of Art (2002). Rozlomená doba má širší záběr než obě zmíněné, což odráží i širší mezinárodní tým, s přispěvateli z deseti zemí. Kniha má tedy mnoho předností, zároveň ale vyvolává řadu podstatných otázek. Na prvním místě je to možná význam pojmu avantgarda. Jde o pojem hojně diskutovaný a přinejmenším od dob vlivné Teorie avantgardy Petera Bürgera jsme se s ním naučili zacházet s větší obezřetností. Podle Bürgera „avantgarda“ označuje tvorbu zpochybňující umění ve smyslu autonomní kulturní praxe a usilující o zrušení hranice dělící umění od dalších forem společenských aktivit. Picasso tedy byl modernistou, zatímco dadaisté jako Duchamp nebo Roul Haussmann, kteří pracovali s předměty běžného života, zastupují avantgardu, protože jejich práce otevírá otázku, co to vlastně znamená, když něco nazýváme uměleckým dílem. Podstatná je v tomto ohledu i kritika „mýtu originality avantgardy“ Rosalindy Krauss, která problematizuje zavedené rozlišení mezi avantgardou a jinými, „tradičními“ typy umělecké praxe.

Autoři mají samozřejmě plné právo na to ignorovat Bürgera a Krauss, protože ale význam pojmu avantgarda není ustálen, prospělo by, kdyby editor Rozlomené doby vysvětlil, v jakém významu kniha s tímto pojmem pracuje. Nejde přitom jen o pedantskou záležitost definice, ale o explicitní prezentaci kritérií, která implicitně utvářejí rozhodnutí, co do výstavy a knihy zahrnout, a co naopak nechat stranou. V části týkající se doby před rokem 1918 se například zdá být „avantgarda“ termínem zaměnitelným s „modernou“. Proti tomu v oddílu Karel Srp, ed., Rozlomená doba 1908–1928: Avantgardy ve střední Evropě, Muzeum umění Olomouc a Arbor Vitae, Olomouc, 2018

po velké válce je v jednotlivých kapitolách uplatňován spíš nevyřčený předpoklad, že avantgarda souvisí se specifickou sadou uměleckých praktik se základy v konstruktivismu a s fascinací moderní technikou a dynamikou soudobé společnosti. Na tom není per se nic špatného, až na to, že tyto předpoklady nezaznívají otevřeně; není pak totiž jasné, na základě jaké logiky je to či ono pominuto. Záhadně tak například chybí neoprimitivismus bratří Čapků stejně jako surrealismus nebo různé formy expresionismu, které se rozvíjely i po roce 1918. Jestliže v obrazovém doprovodu najdeme řadu ukázek experimentů z oblasti fotografie, fotomontáže nebo typografie, je s podivem, že zaujetí avantgardy pro tato média není tematizováno přímo a podobně není nikde diskutováno ani jejich uplatnění v souvislosti s koncepcemi nové vize nebo s avantgardním útokem na uměleckou autonomii. Editoři nepochybně měli své důvody k těmto „vynechávkám“, nicméně scelující historický narativ vysvětlující, na základě jakého pojmového vymezení k nim došlo, by tu byl namístě. Potřebnost takového pojmového vyjasnění je nejvíce patrná v pasážích zabývajících se Rakouskem, což nás zároveň přivádí k otázce, jaký význam je v rámci celého projektu připisován pojmu „střední Evropa“. Kniha zahrnuje užitečné shrnutí ideje střední Evropy, čtenář by si ale ve skutečnosti přál spíše osvětlení toho, v jakém smyslu je tento ošidný pojem používán v této knize. V některých momentech se zdá, že se autoři rozhodli Rakousko do střední Evropy nezařadit – na rozdíl od Německa a Rumunska (nikoli ale Bulharska). Jeho absence v oddíle věnovaném době před rokem 1918 je zvlášť překvapivá i s ohledem na fakt, že je zde naopak věnován značný prostor uměleckým vazbám na Berlín a Paříž. Skutečnost, že na Rakousko skoro nenarazíme ani v části věnované poválečné dekádě, je pak pozoruhodná, protože vyvolává některé obecnější otázky. Pomineme-li několik letmých odkazů na figury jako Anton Kolig nebo Egon Schiele, se vlastně Rakousko dostává do hry jedině v eseji na téma kineticismu dvacátých let.

Kineticismus byl v nedávné době „znovuobjeven“ a vyzdvihován jako opravdové „avantgardní“ hnutí v meziválečném Rakousku, to, že je ale do knihy zahrnut, budí spíš rozpaky, jednak proto, že nabízí značně parciální obraz rakouského meziválečného umění a jednak jen přitahuje pozornost k okolnosti, že tu Rakousko jinak chybí (kapitola věnovaná Lajosi Kassákovi se obešla prakticky bez zmínky o jeho exilu ve Vídni). Realita je přitom taková, že Vídeň byla i po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 integrována do středoevropských uměleckých sítí, ačkoli byl její status

do jisté míry oslaben. To, jak kniha nakládá s rakouským hlavním městem, kontrastuje s pozorností, kterou naopak věnuje Paříži a Berlínu; oběma se tu (po právu) dostalo samostatné kapitoly. Ta věnovaná Paříži je zvláště poučná, autorka Béatrice Joyeux- -Prunel zde ukazuje, že zatímco před rokem 1914 přitahovala francouzská metropole řadu umělců a řada jich zde také studovala, ve dvacátých letech k nim byla už o poznání méně vstřícná. Francouzský nacionalismus a kulturní šovinismus – i ze strany mnohých takzvaně progresivních umělců – měly za důsledek, že se tu Maďaři, Čechoslováci, Poláci a další setkávali s nezájmem nebo přímo s nepřátelstvím. Místo umělecké metropole číslo jedna přebírá v té době Berlín, který přitom mohl stavět i na kontaktech navázaných už před válkou zakladatelem galerie a časopisu Der Sturm Herwarthem Waldenem.

Jestliže by si leckdo v této souvislosti mohl přát více Vídně, stojí za povšimnutí, že také Moskva hraje v knize jen velmi okrajovou úlohu. S ohledem na to, jak moc se řada zastoupených umělců identifi kovala s myšlenkou komunismu a marxistickou kulturní politikou, je to zarážející. Čím jiným byla avantgarda než hluboce politickým podnikem? Výjimečně přivedla avantgardisty jejich politická angažovanost k příklonu k fašismu, obecně ale přinejmenším od dvacátých let platí, že umělci byli uhranuti Moskvou a Sovětským svazem. Velmi omezená refl exe tématu možná odráží obecnější nechuť autorů věnovat se otázkám politiky jinak než jen v nejobecnějších obrysech. Politika se v jednotlivých kapitolách odehrává zpravidla jaksi skrytě v pozadí a jen zřídka vstupuje jako integrální součást avantgardní tvůrčí praxe. Přitom ale už samotné názvy časopisů jako Kassákova Munka (Práce, 1928–1939) nebo organizací jako Družstevní práce (1922–1957) deklarují ideov é a ideologické vazbu na marxistické pojetí práce. Proti tomu Rozlomená doba v podstatě přechází kulturní politiku konstruktivismu, která spočívala na materialistickém pojetí výroby, dějin a estetiky, stejně jako rozpor Teigeho příklonu k poetismu – jistého druhu estetické transfi gurace každodennosti – a jeho materialistickou angažovaností patrnou v textech, které věnoval architektuře.

Kniha jako celek je pak až podivně nesoustředěná, a rozhodně by jí velmi prospěla důkladnější a na soudržnost celku více zacílená editorská práce. Kapitolám věnovaným dekádě před rokem 1918 dominuje Praha a čeští umělci, což vede k častému opakování myšlenek i materiálu. Dobře uvážená editace mohla vytvořit prostor pro diskusi dalších témat, které tu nevysvětlitelně chybějí. Polsku se například dostává hojné pozornosti v druhé polovině knihy, polovina první se ale v podstatě obešla bez zmínky o krakovském uměleckém hnutí s mezinárodním renomé Młoda Polska (Mladé Polsko) nebo podobně renomované skupině Sztuka. Volba některých statí působí navíc poněkud nahodile – v knize se tak můžeme poučit například o rumunských časopisech, nic se ale nedozvíme o rumunském dadaismu. Podobně se čtenáři dostane poučení o Košicích jako modernistickém městě, zřejmě se záměrem prozkoumat roli regionálních center, namístě by ale byla spíše širší refl exe politik a praktik regionalismu, Košice se nakonec v tomto směru možná až zas tak nelišily od Brna, Plzně, Bratislavy, Salcburku, Lublaně nebo Krakova. A zatímco v Záhřebu vydávanému časopis Zenit se refl exe dostalo, o Bělehradě padne jen letmá zmínka. Přitom Záhřeb by se tak jako Košice hodil spíš do tématu regionalismu a jako vysvětlení, proč byl do knihy zahrnut, se nabízí zpětná projekce jeho současného statusu hlavního města samostatného Chorvatska.

Na knize zarazí i rozpor mezi na jedné straně vyzdvihovanou transnacionální orientací avantgardy a na druhé množstvím příspěvků, které se pohybují v mantinelech současných hranic národních států. Výsledkem je sekvence paralelních příběhů, které se zdají nabourávat ideu přeshraničního pohybu uměleckých aktérů a informací. Zvláště patrné je to v oddíle věnovaném době po roce 1918, a ještě to podtrhuje okolnost, že polští autoři tu píší o polském umění, Rumuni o rumunském, Chorvati o chorvatském… Jeden by doufal, že avantgarda by mohla být určitým modelem pro uměleckohistorickou praxi, v níž národní stát netvoří automaticky referenční rámec a kde to, že někdo působí v Praze, Budapešti nebo Varšavě, neznamená, že se omezuje na psaní o českém, maďarském nebo polském modernismu. A v Rozlomené době vyplouvají na povrch i některé národní mýty. Tak se například dozvídáme, že Maďarsko bylo v roce 1918 osvobozeno od rakouské nadvlády nebo že modernismus v Maďarsku skončil s nástupem režimu Miklóse Horthyho, i když skutečnost je taková, že mnozí z umělců, kteří v roce 1919 emigrovali, se později do země vrátili (včetně Kassáka), dále to, že avantgardismus silně souvisel s transnacionálním exilem (ačkoli se Kassákovi ve skutečnosti nepodařilo během jeho vídeňského exilu navázat spolupráci s rakouskými umělci a pěstoval zde především vztahy se středoevropskou maďarskou diasporou).

A bylo by nakonec také dobré, kdyby bylo z knihy zřejmější, jaký má vztah k tématům a problémům, které aktuálně sehrávají podstatnou roli v bádání o avantgardě. Mezi ty lze zahrnout například otázky sexuální politiky. V jednotlivých kapitolách je sice probírána práce některých ženských umělkyň – Giovanny Klien, Toyen nebo Marianne Ullmann –, specifi cky ženská otázka a její vztah k umění tu ale refl ektována nijak není, ačkoli šlo mezi lety 1908 a 1928 o hojně diskutované téma. Podobně by si zasloužila pozornost například problematika ambivalentního vztahu avantgardy k buržoazní kultuře; recentní sociologické studie poukázaly na to, jak ji na jedné straně avantgarda odmítala a na druhé přijala za své alternativní formy profesionalismu, který byly nápodobou buržoazních praktik a postojů.

Rovněž způsob, jak avantgarda reagovala na komoditní kulturu, bylo opakovaně předmětem badatelského zájmu; na jedné straně avantgarda kritizovala kapitalistickou výrobu, na druhé ale akceptovala tayloristický přístup k práci a formální postupy, patrné například v konstruktivistické abstrakci, nakonec našly uplatnění ve strategiích brandingu. Jiným aktuálně hojně diskutovaným tématem jsou avantgardní móda a design, stejně jako pro avantgardu typická fascinace americkou populární kulturou a jazzem, s čímž souvisí zas otázka vztahu k africké a afroamerické kultuře. To sice možná nejsou v rámci střední Evropy tak důležitá témata jako například v Německu, ale jazz sehrával dost podstatnou roli například ve Vídni (jak dokládá mimo jiné tvorba Carryho Hausera nebo jazzová opera Ernsta Kereneka Johnny spielt auf) a New York byl zjevně vzorem urbánní modernity pro Eriku Giovannu Klien nebo pro Československo, kde se mrakodrapy zabydlely v imaginaci nejednoho architekta.

To, že po úspěšné výstavě Rozlomená doba vyšla i stejnojmenná kniha, je nepochybně na místě přivítat. Publikace by ale rozhodně mohla mít výrazně větší dopad, kdyby bylo přesněji vymezeno její poslání a kdyby byla strategičtěji volena témata jednotlivých příspěvku tak, aby se ne jen vyrovnávaly s některými ústředními tématy současného bádání o avantgardách, ale také s výzvou, kterou představuje otázka toho, co to vlastně vůbec znamená, když píšeme nebo mluvíme o středoevropské avantgardě. M atthew Rampley je vědeckým pracovníkem Masarykovy univerzity v Brně, kde vede výzkumný project CRAACE (Continuity/ Rupture: Art and Architecture in Central Europe).

KAREL Z LICHTENSTEINU- -CASTELCORNA – OLOMOUCKÝ BISKUP A KNÍŽE STŘEDNÍ EVROPY / MÍSTA BISKUPOVY PAMĚTI O. JAKUBEC (ED.) / R. ŠVÁCHA, M. POTŮČKOVÁ, J. KROUPA (EDS.) M ecenáš umění, díky němuž máme v Kroměříži Květnou zahradu a Tizianova Marsya a Apollóna, ale také horlivý rekatolizátor z Kladiva na čarodějnice. To je biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695). Široký okruh autorů z Masarykovy a Palackého univerzity během pětiletého badatelského projektu prozkoumal aristokrata a duchovního Karla a jeho činnost ze všech možných úhlů. Historikové loni připravili v Olomouci a Kroměříži dvě výstavy: první o Karlově osobnosti a druhou o architektuře, kterou dal postavit. Toto schéma má i úctyhodná dvousvazková publikace, která vychází také anglicky.

DEVĚTSIL 1921–1930 ALENA POMAJZLOVÁ (ED.) K atalog výstavy o Devětsilu připomíná svázaná čísla starých časopisů. Jeho grafi ka nás, podobně jako expozice v Domě U Kamenného zvonu, přenáší o sto let zpátky. Po národním výročí (1918) jsme konfrontováni s kulturní situací dvacátých let. Zpětně se zdá aktuální hlavně prolínání médií (fi lm, divadlo, fotografi e, architektura). Studie v katalogu se ovšem většinou věnují jednotlivým druhům umění zvlášť. Mezi jejich autory najdeme kurátorku výstavy Alenu Pomajzlovou, dlouholetou ředitelku Sbírky moderního umění Národní galerie, fi lozofa Karla Císaře nebo divadelní teoretičku Jitku Ciampi Matulovou. Kniha vychází zároveň i anglicky. GHMP, 248 stran, 1099 Kč INSTITUCE A DIVÁK KARINA KOTTOVÁ K arina Kottová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého, se o vstřícný přístup k divákům snažila už v rámci INI Gallery a projektu UMakArt. V roce 2015 pak obhájila dizertaci o edukativním obratu v umění, jejíž rozšířenou verzi nyní vydává. Kniha má teoretickou a praktickou část. V první autorka popisuje proměnu uměleckých institucí a zmíněný educational turn. Druhá shrnuje její výzkum v českých a amerických galeriích. Podle Kottové nelze zájemce o současné umění podceňovat. Divák, který jde na výstavu, bývá poučený a nemusí se vodit za ruku. Publikace je určena všem muzejníkům a galeristům, kterým jejich návštěvníci nejsou lhostejní.

Display, 175 stran, 250 Kč

KE STOLU! PAVLA MELKOVÁ (ED.) D evatenáct odborníků z různých oblastí (architektura, sociologie, psychologie atd.) se na vyzvání architektky Pavly Melkové zamýšlí nad tím, jak by bylo možné zlepšit Prahu. Mezi největší problémy české metropole podle nich patří odcizení centra (Pavla Jazairiová), chybějící místa k setkání (Radkin Honzák) nebo to, že v Praze nespolupracují jednotlivé městské části a město nefunguje jako celek (Josef Pleskot). Shromážděné kritické názory by podle editorky knihy mohly vést k řešení situace všemi angažovanými aktéry – od soukromých developerů a investorů po plánovače a zaměstnance veřejné správy. evatenáct odborníků z různých oblastí (architektura, sociologie, psychologie atd.) architektky Pavly Mezi největší problémy české odcizení centra (Pavla Jazairiová), chybějící místa k setkání v Praze nespolupracují jednotlivé městské části a město nefunguje jako celek (Josef Pleskot). Shromážděné kritické názory by podle editorky knihy mohly vést k řešení situace všemi angažovanými aktéry – od soukromých developerů a investorů po plánovače a zaměstnance veřejné

Dokořán + IPR Praha, 184 stran, 250 Kč

ARCHITEKTURA V PŘERODU 1945–1948, 1989–1992 HUBERT GUZIK (ED.) C o a jak se staví během politických převratů? Na tuto otázku se snaží odpovědět kniha historiků architektury Huberta Guzika, Dity Dvořákové a Jana Zikmunda. Jejich východiskem je sociologie. Kniha tak není výběrem nejlepších staveb poválečné a posametové éry, ale všímá si spíš hlubinných procesů: doznívání starých řádů, revolučního varu a usazování situace. „Pro období přerodu je vlastní zvýšený výskyt individuálních konceptů i projektů a náhodných, provizorních jednání, odehrávajících se mimo chřadnoucí či teprve se ustavující režim,“ uvádějí autoři. Rozdíl mezi koncem čtyřicátých a začátkem devadesátých let vidí mimo jiné v ekonomické situaci. KONFISKOVANÉ OSUDY / KONFISIERTE SCHICKSALE KRISTINA UHLÍKOVÁ (ED.) S věcmi, o nichž píše historička umění Kristina Uhlíková a její badatelský tým, se setkáváme na prohlídkách hradů a zámků. Jde o dobový nábytek, rodinné portréty nebo předměty denní potřeby. V interiérech vytvářejí iluzi jednoty, idylického obrazu starých časů. Jejich historie však idylická není. Často jde o zábory, věci „po Němcích“. Česko-německá kniha Konfi skované osudy a stejnojmenná výstava, která proběhla loni v Městské galerii v Jablonci, chce znovu alespoň virtuálně propojit věci s jejich majiteli. Přibližuje čtenářům sto vybraných objektů, mechanismy konfi skace a osudy severočeské šlechty, která se během 2. světové války přihlásila k německé národnosti.

Artefactum, 703 stran, 430 Kč

DAVID SHRIGLEY: FOND MEMORIES OF GIANT BUG 12. 2. – 10. 4. 2020 Jiří Švestka Gallery, Praha J edním ze způsobů, jak měřit popularitu umělce, je podívat se na počet fanoušků, kteří ho sledují na instagramu – jedenapadesátiletý Brit David Shrigley jich má úctyhodných 400 tisíc. Známý je především svými jednoduchými černobílými kresbami, které podle kurátora Lumíra Nykla „spojují temný sarkasmus a úzkostné stavy ze současné společnosti se skromnou upřímností i absurdním humorem“. Shrigley se nepohybuje výhradně v galerijním prostředí, má za sebou spolupráci s mnoha hudebníky, zakázku na pobrexitovou vlajku Londýna nebo tzv. Čtvrtý podstavec na Trafalgarském náměstí v Londýně. V Praze představuje šest desítek kreseb volně inspirovaných Kafkou. David Shrigley: Bez názvu, 2019, inkoust na papíře THE NEW DICTIONARY OF OLD IDEAS 21. 2. – 27. 3. 2020 Galerie MeetFactory, Galerie Kostka, Praha O ba výstavní prostory smíchovského uměleckého centra tentokrát hostí devět umělců a umělkyň, kteří zde v posledních letech absolvovali rezidenční pobyt. Středobodem jejich zájmu se stala střední Evropa – jde o utopii, fakt nebo myšlenkový koncept? Cílem rezidenčního programu a nyní i výstavy stejného jména je „vytvořit síť mezi kulturními centry zemí střední Evropy a skrze politická témata, vizuální kulturu, umění a dějiny daného regionu prozkoumat tento často používaný termín“. Reflexi Středoevropanů a českých umělců doplňuje pohled zvnějšku umělců ze Španělska a Gruzie. The New Dictionary of Old Ideas, pohled do výstavy, foto: Katarina Hudačinová Praha Centrum současného umění DOX Jiří David: Jsem tady (do 30. 3.); Galegion: Utopické město (do 25. 5.) / Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie Futura Dor Guez; Daniela Baráčková &Tereza Severová: Jen další místo (obě do 19. 4.) / Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie hlavního města Prahy Devětsil (do 29. 3.); B. Dlouhý: Moje gusto (do 29. 3.); 400 ASA (do 3. 5.) / Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí; Městská knihovna, Mariánské náměstí; Dům fotografie, Revoluční 5 / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Vladimír Klein: Hladiny kontrastu (do 13. 3.); Zuzana Kubelková (19. 3.–15. 5.) / Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Václav Švankmajer: Lidský krystal (do 22. 3.); Jiří Šalamoun: Silná dobrá vůle (25. 3.–3. 5.) / Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum David Claerbout: Olympia; Michaël Borremans: The Duck (obě do 12. 4.) / Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Vyšehrad Pavel Tichoň: Podmíněný skok (do 12. 4.) / V pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz Galerie Zdeněk Sklenář Zdeněk Sýkora 100 (do 21. 3.) / Mikulandská 7, Praha 1 / www. zdeneksklenar.cz Karlin Studios Barbora Zentková a Julia Gryboś; Irina Drahun: I stalk you (obě do 5. 4.) / Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios Museum Kampa Lubomír Přibyl: Liniemi k prostoru (do 22. 3.); Jan Merta: Muzeum (do 25. 5.); Jan Wojnar: Celek jsoucna, jsoucí v celku (do 14. 6.); Kupka, Gutfreund: Mistři světového umění / U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz MeetFactory The New Dictionary of Old Ideas (do 27. 3.) / Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Muzeum hlavního města Prahy Krása pro ženu stvořená (do 29. 3.) / Nad Hradním vodojemem 53/13, Praha 6 / www.muzeumprahy.cz Pragovka Gallery Corporate Bodies; Šťávy – Soli; Akupunktůra Výstavného Priestoru II.; Soft Amazement (vše do 23. 3.); / Kolbenova 923/34a / www.pragovka.com Benešov MUD – Muzeum umění a designu Benešov Patrik Proško: Prorost (do 27. 3.); Lukáš Musil: K tomu se dostanem (do 10. 5.); Luboš Plný: Corpus humanum (do 10. 5.); Jiří Kubový: Obrazy (do 10. 5.) / Malé náměstí 74 / www.mudbenesov.cz OD PRÁCE K ZÁBAVĚ 21. 2. – 10. 5. 2020 Výstavní síň „13“, Západočeská galerie, Plzeň L etošní plzeňské mezioborové sympozium k problematice 19. století je věnováno volnému času, který se v průběhu 19. století týkal čím dál širších vrstev obyvatel. Již tradičně se k tématu sympozia váže i výstava v komorních prostorách „13“ Západočeské galerie v Plzni. Kurátor Roman Prahl expozici rozdělil do sedmi okruhů, připomínajících vždy jeden z motivů trávení volného času: procházky, odpočinek, slavnost, erotiku, kavárny a pohostinství, péči o tělo a pohyb i mateřství a dětství. Obrazy, kresby, grafiky a fotografie pocházejí především ze sbírek ZČG a NGP.

SKꞮZ(Ə)M 20. 2. – 31. 5. 2020 Plato, Ostrava O stravské Plato se od doby, kdy se usadilo v rozlehlé hale někdejšího hobbymarketu, profilovalo především jako diskursivní prostor s programem napěchovaným přednáškami, debatami, kulatými stoly a kurzy vaření; umění, které tu bylo k vidění, na sebe bralo mimikry služebnosti a plnilo tu i funkci kavárenských stolků, knihovních regálů a dětských koutků. To se ale nyní mění: Halu přeťala diagonála 40 metrů dlouhého výstavního panelu, na který kurátorky Daniela a Linda Dostálkovy nainstalovaly výstavu fotografických prací 6 zahraničních umělců- -fotografů a jedné tuzemské fotografické dvojice (Jasanský a Polák). Mezi zahraničními hosty najdeme například vynikající účastnici posledního Berlínského bienále Joanu Piotrowskou. Skɪz(ə)m, pohled do výstavy, Plato, Ostrava, 2020, foto: Plato ADRIENA ŠIMOTOVÁ, JIŘÍ JOHN: DVOJÍ OBRAZOTVORNOST 27. 2. – 24. 5. 2020 Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě T i, kdo na jaře zavítají do jihlavské OGV, budou mít unikátní příležitost srovnat tvorbu partnerské dvojice Adriena Šimotová a Jiří John. Obě tyto výrazné umělecké individuality spojovalo i členství v uskupení UB 12 – zprvu neformálního okruhu spřátelených umělců a od počátku 60. let Svazem výtvarných umělců registrované „tvůrčí skupiny“. Možná i kvůli jeho předčasnému skonu v roce 1972 dnes Johnovo dílo stojí v pozadí tvorby Adrieny Šimotové, které je právem pokládáno za jeden z úhelných kamenů tuzemského poválečného umění. Jiří John pocházel z Třeště a na Vysočině je tak doma, zkušenosti z dětství a mládí stráveného na venkově pozorováním přírodních procesů mu byly celoživotním zdrojem inspirace. GALEGION: UTOPICKÉ MĚSTO 14. 2. – 25. 5. 2020 Centrum současného umění DOX U topickými městy se architekt Petr Hájek zaobírá již desetiletí, a to nikoli sám – na experimentálních projektech utopických měst či jejich částí pracují i studenti Hájkových ateliérů v Praze (FA ČVUT, s J. Hulínem) a Bratislavě (VŠVU, původně s V. Haladou, dnes s K. Rypákovou). Utopický rozměr nechyběl ani jejich předchozím výstavám v DOXu: Anastomosis v roce 2012 a Urbo Kune 2015. Letos Petr Hájek se studenty pokračuje výstavou Galegion, kde představí ateliérové návrhy komponovaných měst na konkrétní místa (včetně měsíčního kráteru), ale třeba i projekt umělého ostrova Adriaport na Jadranu spojeného s Československem tunelem, který vznikl v roce 1977 v Pragoprojektu pod vedením Karla Žlábka. Galegion, foto: Ateliér Petra Hájka a Jaroslava Hulína ČVUT, 2015

Jiří John: Tráva, 1972, GMU v Roudnici nad Labem Brno

Dům umění města Brna Martin Zet: Sochař Miloš Zet – zdi, sokly, makety (do 21. 4.) / Malinovského náměstí 2 / www.dum-umeni.cz

Dům pánů z Kunštátu Stará bydliště (do 29. 3.); Tomáš Moravanský: Still Left (do 12. 4.) / Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz

Fait Gallery František Skála: Dva roky prázdnin; Olga Karlíková: Nad ránem; Minami Nishinaga: I’ll give brownies points to something like čert 180 G, Loupák Pes 60 G, or perhaps bez omáčky (vše do 9. 5.) / Ve Vaňkovce 2 / www.faitgallery.com

Galerie Artikle Miloš Šejn: Nmhtí (do 27. 3.) / Masná 27/9 / www.artikle.cz

Moravská galerie Ve vile: Eva Eisler – Peter Demek (do 26. 4.); Josef Hoffmann – Otto Prutscher (do 26. 4.) / Jurkovičova vila, Jana Nečase 2, Brno–Žabovřesky; Muzeum Josefa Hoffmanna, náměstí Svobody 263, Brtnice / www.moravska-galerie.cz

Muzeum města Brna Jiří Bielecki: Vznášet se a chvět v siločarách přitažlivosti (18. 3.–31. 5.); Obnovená synagoga ve fotografiích Libora Teplého (do 28. 4.) / Špilberk 210/1 / www.spilberk.cz

České Budějovice

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Miloslav Nováček: kresby a grafiky (do 29. 3.) / Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

Dům umění České Budějovice Marco Tirelli (do 20. 3.); Miller &Maranta: Zásahy (1. 4.–30. 4.) / Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.dumumenicb.cz

Humpolec

8smička – zóna pro umění Bylo nebylo nebylo bylo: Sklo (do 7. 6.); 7+1: Byt sběratele (každý pátek s rezervací) / Kamarytova 97 / www.8smicka.com

Cheb

Galerie výtvarného umění Peter Lang: Island; David Hanvald: Bez retuše (obě do 29. 3.) / Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz

Galerie výtvarného umění – Retromuseum Kutilství dnes. Současná podoba svépomocné tvorby (do 19. 4.) / Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz

Jihlava

Dům Gustava Mahlera Stálé expozice Mladý Gustav Mahler a Jihlava; Soužití tří kultur; Snový svět They Weltner; Sochař Jan Koblasa / Znojemská 4 / www.mahler.cz

Klatovy

GKK – U Bílého jednorožce Vladimír Levora (1920–1999) (do 15. 3.); Kateřina Štenclová: Retro (22. 3.–17. 5.) / Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

TERESA TYSZKIEWICZ, DZIEŃ PO DNIU 20. 3. – 21. 5. 2020 Muzeum Sztuki, Lodž L odžské Muzeum Sztuki připravilo rozsáhlo monografickou výstavu Teresy Tyszkiewicz (1953–2020), výrazné multimediálně umělkyně nejen polské scény posledních několika desetiletí. Výstava rezignuje na chronologický výklad a pokouší se odhalit vnitřní strukturu a procesualitu její práce. K vidění je téměř osmdesát děl, filmů, fotografií, asambláží, objektů, maleb i velkoformátových reliéfů, většina z nich je na výstavě prezentována vůbec poprvé. „Radikálně subjektivní a intuitivní dílo Tyszkiewicz se prolíná s životní rutinou a otevírá jazyk umění reflexi ženskosti, která zapouzdřuje smyslnost, erotismus a křehkost, jakož i fyziologii, brutalitu, bolest a sílu,“ píše kurátorka Zofia Machnicka. Teresa Tyszkiewicz se vernisáže své výstavy nedožila, zemřela 22. ledna letošního roku. Teresa Tyszkiewicz, záběr z filmu Grain, 1980 Kutná Hora Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory Jiří Kuděla: Prázdné pole; věc (do 26. 4.) / Palackého náměstí 377 / www.gfj.kh.cz Liberec Oblastní galerie Liberec Geometrické struktury. Pocta Zdeňku Sýkorovi (do 26. 4.); Podstata malby (do 24. 4.); Josef Führich: Živly (do 26. 4.) / Masarykova 14 / www.ogl.cz Litoměřice Severočeská galerie výtvarného umění Máchovskou krajinou (27. 3.–7. 6.) / Michalská 7 / www.galerie-ltm.cz Severočeská galerie výtvarného umění – Galerie Gotické dvojče Zářit – v rámci 18. ročníku sympozia Proudění (12. 3.–26. 4.) / Jezuitská 241/12a / www.galerie-ltm.cz Louny Galerie města Louny Vladimír Novák: Krajiny současné a minulé (18. 3.–24. 5.) / Osvoboditelů 411 / www.gaml.cz Mělník Galerie Ve Věži Pocta Rychlým šípům (do 22. 3.); Jaromír 99: Face to face (25. 3.–25. 5.) / 5. května – Pražská brána / www.mekuc.cz Mikulov Regionální muzeum v Mikulově Zámek v Mikulově se otevírá od 27. 3. / Zámek 1/4 / www.rmm.cz Náchod Galerie výtvarného umění Rudolf Němeček: fotografie, výběr z tvorby; Michal Burget: Řekni, kde ty kytky jsou… (obě do 13. 4.) / Smiřických 272 / www.gvun.cz Muzeum Náchodska Staré dobré časy aneb krása první republiky (do 15. 3.) / Masarykovo nám. 1 / www.muzeumnachodska.cz Olomouc MUO – Muzeum moderního umění Šero i jas / stvořená příroda (19. 3.–7. 6.); Fotoblok – střední Evropa ve fotografických knihách / Denisova 47 / www.olmuart.cz AUBREY BEARDSLEY 4. 3. – 25. 5. 2020 Tate Britain, Londýn P lodnou ale krátkou kariéru britského enfant terrible a jednoho z nejoceňovanějších umělců fin de siècle ukončila tuberkulóza v pouhých pětadvaceti letech v roce 1898. Londýnská retrospektiva, která je nejrozsáhlejší za několik desetiletí, představuje dvě stovky Beardsleyho elegantně se vinoucích černobílých kreseb plných humoru, groteskna a subverze. Ve výběru z jeho plakátů, knižních a časopiseckých ilustrací pocházejících z 90. let 19. století nemohou chybět slavné ilustrace Salomé Oscara Wilda nebo Lysistraty. Tvorbu dekadenta ve výstavě doplní japonské grafiky nebo akvarely Gustava Moreau a Edwarda Burne-Jonese coby jeho inspirační zdroje. Aubrey Beardsley: Černá pelerína (ilustrace k Salomé Oscara Wildea), 1893, Tate

MUO – Arcidiecézní muzeum Galerie a muzeum litoměřické diecéze jako host Arcidiecézního muzea Olomouc (26. 3.–21. 6.) / Václavské nám. 4 / www.olmuart.cz

GVUO Jacques Callot: Zrcadlo světa (do 22. 3.); Pavel Nešleha: Vidět jinak (8. 4.–7. 6.) / Jurečkova 9 / www.gvuo.cz

Galerie města Pardubic Být sněný (13. 3.–7. 6.); Relativita / celoroční cyklus / Příhrádek 5 / www.gmpardubice.cz

MEMÓRIA, PROJECTOS, OBRAS – EDUARDO SOUTO DE MOURA 18. 10. 2019 – 6. 9. 2020 Casa da Arquitectura, Matosinhos, Portugalsko V ýstava s názvem Paměť, projekty, práce je obsáhlou retrospektivou portugalského architekta Eduarda Souta de Moury. Představuje výběr čtyřiceti realizovaných i aktuálně rozpracovaných projektů z celé Mourovy dosavadní tvorby – skici, kresby, pracovní i finální modely, fotografie. Casa da Arquitectura disponuje největší architektonickou sbírkou v Portugalsku a od roku 2017 sídlí v historickém objektu bývalého vinařství Real Vinícola v přístavním městě Matosinhos, které je dnes součástí Porta.

WILHELM LEIBL: UMĚNÍ VIDĚT 31. 1. – 10. 5. 2020 Albertina, Vídeň K mistrovským dílům ve sbírkách Oblastní galerie Liberec patří obraz V ateliéru německého malíře Wilhelma Leibla (1844–1900) namalovaný roku 1872. Výpůjčky z Česka i dalších zemí střední Evropy doplňují vídeňskou retrospektivu jednoho z čelných představitelů evropského realismu, jehož oceňoval Gustav Courbet i Vincent van Gogh. Leibl strávil většinu své umělecké kariéry v Mnichově, odkud se odebral na venkov, kde tvořil své známé výjevy z každodenního života sedláků. Stovka maleb a kreseb představuje Leiblovu tvorbu, jejíž jádro tvoří nesmlouvavě upřímné portréty. Výstava bude na podzim reprízovaná v curyšském Kunsthausu.

Wilhelm Leibl: Dívka s karafiátem (výřez), 13 x 17 cm, olej, dřevo, Staatliche Kunsthalle Karlsruhe

STAŘÍ MISTŘI od 29. 2. 2020 Gemäldegalerie Alte Meister, Drážďany N a konci února se po několikaleté rekonstrukci znovuotevřela veřejnosti proslulá drážďanská sbírka starých mistrů. Rafaelova Sixtinská madona nebo Rembrandtův Únos Ganyméda budou samozřejmě přitahovat zástupy návštěvníků stejně jako předtím, v pojetí expozice ale došlo i k některým inovacím. Nově byly například provázány malířská a sochařská sbírka, a kurátoři Gemäldegalerie tak akcentovali vazby mezi oběma médii. Ke své původní funkci se vrátila mimo jiné „sochařská hala“, kterou Gottfried Semper navrhl pro prezentaci historických sádrových odlitků ze sbírky Antona Raphaela Mengse. Nyní je zde instalována kolekce antických soch, která má poukázat na to, jak antická skulptura ovlivnila renesanční a barokní malbu.

PORCELÁNOVÝ POKOJ: ČÍNSKÝ EXPORTNÍ PORCELÁN 30. 1. – 28. 9. 2020 Fondazione Prada, Milán V milánské Fondazione Prada je k vidění úctyhodných 1700 kusů čínského exportního porcelánu z 16. až 19. století. Záměrem kurátorů je „ukázat, jak byla Čína efektivní ve schopnosti porozumět vkusu a požadavkům každého segmentu trhu a přizpůsobit tomu své produkty“. Největší část exponátů a jádro výstavy tvoří porcelán s evropskou ikonografií z období dynastie Ming (počátek 16. až polovina 17. století), jednat se má o největší soubor mingského porcelánu, jaký kdy byl představen na jednom místě. Na výstavě je rovněž připomenuta tradice aristokratických „porcelánových pokojů“ s oslnivými instalacemi, které kombinovaly porcelán se zrcadly a lakovými či zlacenými povrchy.

Plzeň

Západočeská galerie – „13“ Od práce k zábavě. Podoby volného času v umění 19. století (do 10. 5.) / Pražská 13 / www.zpc-galerie.cz

Západočeská galerie – Masné krámy Přihraj! Aspekty spolupráce v tvorbě studentů UMPRUM (20. 3.–31. 5.) / Pražská 18 / www.zpc-galerie.cz

Galerie Ladislava Sutnara Zdeněk Fránek: Figury (do 11. 4.) / Riegrova 11 / www.fdu.zcu.cz

Galerie města Plzně Václav Sika: Od Ornamentu k realitě (do 29. 3.) / Náměstí Republiky 40 / www.galerie-plzen.cz

Rakovník

Rabasova galerie Jan Šafránek: kresby, dřevoryty, malby (do 26. 4.) / Vysoká 232 / www.rabasgallery.cz

Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Jiří Mikeska, Dopisy – obrazy (do 15. 3.); SVU Mánes – členská výstava (19. 3.–3. 5.) / Vysoká 226 / www.rabasgallery.cz

Výstavní síň na radnici Bohumil Obst: Toulky přírodou (do 12. 4.) / Husovo nám. 27 / www.rabasgallery.cz

Terezín

Památník Terezín: Malá pevnost (předsálí kina) Brémy – Terezín. Cesta s nejistým koncem, výstavní prostory IV. dvora Malé pevnosti (cela č. 41) (do 10. 5.); Poslední dny věznění a první dny svobody. Výstava k 75. výročí osvobození nacistických represivních zařízení v Terezíne a Litoměřicích (do 24. 5.) / Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín: Muzeum ghetta (předsálí kina) Schalekovi – středoevropská rodina. Sto let historie v pěti životech. (do 15. 3.); Mark Podwal: Kaddish pro Dabrowu Białostockou (26. 3.–31. 5.) / Komenského 148, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

Trutnov

Galerie města Trutnov Jiří Straka: Bouře nad Studencem (do 19. 4.) / Slovanské náměstí 38 / galerietu.cz

Kalendář výstav je placeným reklamním obsahem.

Mísa ve tvaru volské hlavy s víkem a podstavcem, dynastie Quing, období Quianlong, 1760–1770, RA Collection