DESIGN Thonet v Muzeu užitého umění ve Vídni (Martina Lehmannová

OHÝBANÝ NÁBYTEK KOMPLEXNĚ

Martina Lehmannová

V roce 2019 uplynulo 200 let od chvíle, kdy Michael Thonet převzal truhlářskou dílnu svého otce v Německém Boppardu a nastoupil na cestu směrem k ohýbanému nábytku. K této příležitosti připravilo Muzeum užitého umění (MAK) ve Vídni výstavu ohýbaného nábytku. Pozoruhodná je komplexností přístupu. Vedle firemní produkce poprvé představuje i uměleckou reflexi daného tématu.

Autory výstavy jsou Sebastian Hackenschmidt, kurátor sbírky nábytku v MAK Vídeň, spolu s hostujícím kurátorem Wolfgangem Thillmannem z Německa. Na katalogu s nimi spolupracovali Heimo Keindl, designér firmy Gebrüder Thonet Vienna, a český kunsthistorik Jiří Uhlíř. Thillmann a Uhlíř jsou v oboru ohýbaného nábytku významnými experty, důvěrně znají archivní dokumenty, literaturu, technologické postupy, jednotlivé modely a detaily jejich odlišností. V zemích, z nichž pocházejí, v minulosti připravili řadu výstav, vydali mnoho knih a článků na téma ohýbaného nábytku. Zpřístupnili ho tak tisícům sběratelů, majitelů a milovníků ohýbaného nábytku vůbec.

Na výstavě jsou představeny nejvýznamnější modely od nejstarších boppardských židlí vyráběných ještě z lepených ohýbaných dřevěných lamel přes luxusní židle vytvořené Michaelem Thonetem pro vídeňský Lichtensteinský palác, klasické modely druhé poloviny 19. století, produkty 20. století až po ukázky designu 21. století. Takto komplexně je ohýbaný nábytek představen vůbec poprvé. Pro snadnou orientaci seřadil kurátor exponáty chronologicky. Časové posloupnosti se ale nedržel úplně přísně a ponechal si možnost představit exponáty v různorodých funkčních i formálních skupinách. Zorientovat se v pestré směsici 240 exponátů pomáhá instalace Claudie Cavallar, absolventky ateliéru architektury Hanse Holleina a Grega Lynna. Pro její tvorbu je typická snaha o maximální jednoduchost až lapidárnost. Instalace sestává ze soklů na křivkovém půdorysu, jejichž plochu pokrývá smaragdově zelené marmoleum. Tematické části uvozuje obloukovými branami. To je vše. Návštěvník není ničím rušen a může se plně soustředit na tvary, materiály, barvy.

SVATÁ ŽIDLE

Dosud převládající pozitivistický přístup k vystavování ohýbaného nábytku obohatil Sebastian Hackenschmidt novým pohledem. Nenazírá ho pouze jako předmět užití, ale zaměřuje pozornost na umělecké reflexe tohoto fenoménu. Zájem umělců o průmyslové produkty, které masovost jejich produkce přivedla až na samotnou hranu banality, patří k typickým projevům 20. století. Duchampova fontána navždy učinila z pisoáru ikonické umělecké dílo. Stejně tak povýšil Andy Warhol do sfér umění plechovky Campbellových polévek. Všeobecná přítomnost židlí z ohýbaného bukového dřeva, kterými byl zaplavený celý svět, každá, i ta nejzapadlejší kavárna, jídelna, kino, zasedačka nebo knihovna, musela být ubíjející a provokující zároveň. Jako zlomové datum ve vnímání ohýbaného nábytku představuje Sebastian Hackenschmidt rok 1962, kdy Manfred Kuttner vytvořil Svatou židli. Exemplář jednoho z nejobyčejnějších modelů č. 360 z roku 1912 natřel fluorescentní magentou. Tato barva byla na počátku šedesátých let unikátní a Kuttner ji mohl použít jen díky tomu, že měl přístup k novinkám z produkce továrny na výrobu barev vlastněné jeho otcem. Z obyčejné židle se stal rázem unikát. Posléze se ohýbaný nábytek dočkal řady reinterpretací, a to například v díle Alessandra Mendiniho, jehož slavný Redesign židle č. 14 spatřil světlo světa v roce 1978. Dále Sebastian Hackenschmidt představuje díla rakouských tvůrců jako Střevícovou židli od Birgit Jürgenssen (1974), Vesmírnou židli od studia POLKA (2008) nebo houpací křeslo Erlkönig od breadedEscalope (2011). Kritický a provokativní zájem umělců o nábytek přivedl k některým modelům pozornost veřejnosti a přispěl k vybudování neotřesitelných pozic nábytkových ikon, z nichž tou největší je model židle č. 14. V procesu ikonizace také sehrála důležitou roli muzea. Ohýbaný nábytek začali kurátoři systematicky sbírat a vystavovat ve stejnou dobu, kdy zaujal umělce, tedy v šedesátých letech 20. století. Tehdy také muzejníci opustili semperovské paradigma budování muzejních sbírek. Podle něj bylo ohýbání bukového dřeva technologií nekorespondující s přirozeností dřevěného materiálu a cesta mezi sbírkové předměty byla tomuto nábytku v 19. století i v první polovině 20. století zapovězená. Ohýbaný nábytek se do muzeí tehdy dostával výlučně jako funkční předmět, jako vybavení studoven či kanceláří.

DVA BRATŘI

Návštěvník výstavy má možnost prohlédnout si jedinečné unikáty ze sbírek MAKu a také archivů firem Thonet Frankenberg, Thonet Vienna a TON, které se v této míře vedle sebe objevují vůbec poprvé. S ohledem na zaměření výstavy na rodinnou tradici je pozornost věnovaná především firmám z Německa a Rakouska, které se po válce vrátily do rukou prapravnuků Michaela Thoneta Georga a Fritze Jakoba. Georg se postavil do čela frankenberské továrny, Fritz Jakob převzal vídeňskou továrnu. Roku 1976 došlo k rozdělení firmy na

Hermann Czech: židle pro restauraci v MAK, 1993, Vídeň, © MAK/Georg Mayer

Bugholz, Vielschichtig. Thonet und das moderne Möbeldesign (Ohýbané dřevo, mnohovrstvé: Thonet a moderní nábytkový design), pohled do výstavy, MAK, Vídeň, 2019, © MAK/Georg Maye

samostatnou německou Thonet Frankenberg a rakouskou Gebrüder Thonet Vienna. Německý Thonet se soustředil na výrobu nábytku z ohýbaných bezešvých trubek. Ikonické modely od Marta Stama, Marcela

Breuera, Ludwiga Miese van der Rohe tvoří od devadesátých let převážnou část prodeje. Firma Thonet Vienna v roce 1976 zahájila spolupráci s designérem Ernstem W. Berankem. Podle jeho návrhu vznikl populární program stohovatelného sedacího nábytku THONDO. V dalších návrzích se Beranek nechal často inspirovat vídeňskou modernou, jejíž popularita v osmdesátých letech stoupla natolik, že některé historické modely z doby kolem roku 1900 byly znovu vyráběny v reedicích. V devadesátých letech se nejvýznamnějším produktem firmy Gebrüder Thonet Vienna staly židle a křeslo pro kavárnu v MAKu, které navrhoval Hermann Czech. Neshody v rodině Thonetů ohledně vedení firmy vedly k její stagnaci a v roce 2001 k prodeji italské Poltrona Frau. Značka sešla z očí. V roce 2006 byla uzavřena továrna ve Friedbergu a výroba se přesunula do Turína. Současná nabídka je relativně široká, od historických modelů až po příklady současného designu. Na výstavě jsou představeny nejvýznamnější produkty obou značek. Bugholz, Vielschichtig: Thonet und das moderne Möbeldesign (Ohýbané dřevo, mnohovrstvé: Thonet a moderní nábytkový design), 18. 12. 2019 – 13. 04. 2020, MAK, Vídeň, kurátoři: Sebastian Hackenschmidt, Wolfgang Thillmann, www.mak.at

EXKURZ DO ČESKA

Třetí z významných hráčů na poli ohýbaného nábytku je TON. Po znárodnění firmy Thonet-Mundus roku 1946 na základě Benešových dekretů následoval vleklý mezinárodní soud o značku Thonet, který Československo vyřešilo úskokem. V roce 1953 přejmenovalo národní podnik Thonet na TON. Název je zkratkou z počátečních písmen slov Továrny Ohýbaného Nábytku. Do roku 1989 chrlil národní podnik TON miliony židlí především pro státy východního bloku. Navrhovali je designéři pracující ve Vývoji nábytkářského průmyslu, který byl jakousi laboratoří dodávající návrhy výrobním podnikům. Ohýbaný nábytek vytvořený podle návrhů Jaroslava Šmídka, Františka Jiráka, Mojmíra Požára či Josefa Macka se dodnes užívá na řadě míst České republiky a zároveň patří k ikonám československého designu. České muzejní instituce také pečují o zajímavé prototypy vytvořené dle návrhů Františka Vrány nebo Miroslava Navrátila. Podnik TON si v průběhu druhé poloviny 20. století uchoval i výsadní možnost vést svůj vlastní podnikový ateliér, v němž působil Antonín Šuman. Vytvořil několik populárních modelů a také inovoval modely starší, tak aby je bylo možné vyrábět i při úpravách technologie. Díky jeho zásahu se například židle č. A 811 navržená v roce 1930 Josefem Hoffmannem udržela v sortimentu firmy a dnes je jediným modelem, který byl vyráběn bez přestávky.

V devadesátých letech následoval prudký útlum a bezradnost v hledání tvarů i trhů. Po roce 2000 se situace začala měnit a dnes je TON lídrem v oboru výroby nábytku z ohýbaného dřeva. Mnoho jeho modelů navrhovaných českými i zahraničními autory získalo prestižní mezinárodní ocenění v oboru designu, jako je Red Dot Design Award, Interior Innovation Award ad. Na židle se značkou TON je možné usednout ve veřejných i soukromých prostorách po celém světě. Na výstavě produkci reprezentuje židle 002 Jaroslava Juřici navržená pro TON u příležitosti 150. výročí od otevření továrny v Bystřici pod Hostýnem. Je unikátní svou jednoduchou konstrukcí. Sestává z pouhých tří kusů, přičemž dva z nich, které tvoří nohy a opěráky, jsou identické.

Na výstavu firma TON zapůjčila unikátní prototypy z konce 19. století uložené v podnikovém archivu a židli 002. Protože ale není pokračovatelem v rodové tradici Thonetů, tak jí na výstavě není věnován prostor. Autoři výstavy nicméně český TON představí. Do doprovodného programu zařadili návštěvu továrny v Bystřici pod Hostýnem. V Rakousku už se dnes ohýbaný nábytek nevyrábí a za praktickou ukázkou výroby je tak nutné cestovat do zahraničí. Martina Lehmannová je historička umění, věnuje se především užitému umění.