8 minute read

ARCHITEKTURA Müllerova vila č. 2! Olomoucký příspěvek k Roku Adolfa Loose 2020 (Martina Mertová

MÜLLEROVA VILA Č. 2! PŘÍSPĚVEK K ROKU ADOLFA LOOSE 2020

Martina Mertová

Vzorná rekonstrukce zdánlivě nenápadné olomoucké vily je dobrou záminkou podívat se zblízka na její pozoruhodný příběh. Jednu Müllerovu vilu má Praha, druhou má Olomouc. Shoda jmen je čistě náhodná, ale o to provázanější je historie jejich vzniku. Architekt Paul Engelmann, žák Adolfa Loose, navrhl zmenšeninu architektonického fenoménu raumplan. Ještě zajímavější je však jeho pozice v samém středu intelektuálních kruhů Vídně na sklonku monarchie.

Hned několik institucí se spojilo a vyhlásilo letošek Rokem Adolfa Loose. Iniciačním momentem je 150 let od narození této zásadní osobnosti moderní architektury. V Praze, Brně, Plzni, a nakonec i v Olomouci, která nás bude zajímat, proběhnou výstavy, konference, přednášky nebo vycházky pro veřejnost. Všechny zacílí pozornost k brněnskému rodákovi, synovi kamenosochaře a budoucí majitelky kamenické firmy, který spatřil světlo světa 10. prosince 1870. Po neúspěšných pokusech dokončit studia architektury v Drážďanech tři roky vstřebává moderní svět Ameriky. Se zastávkami v Londýně a v Paříži se vrací a zakořeňuje ve Vídni, kde se ujímá hlavní, často burcující role v místním kulturním prostředí. Polemizuje s pojetím moderního i se samotnými modernisty.

Magnetismus, který z charismatického Loose vyzařuje, přitahuje mladé architekty anebo studenty architektury do jeho soukromé „Bauschule“. Už z lapidárního názvu učiliště vytušíme, že se snaží (učitel i jeho žáci) distancovat od soudobého pojetí výuky architektury na tehdejší vídeňské technice nebo Akademii. Tak z Technické vysoké školy do té Loosovy přechází v roce 1912 například Paul Engelmann, židovský, německy mluvící mladík původem z Olomouce. Tím se začíná psát pozoruhodná, pro prostor střední Evropy a sklonek habsburské monarchie příznačná historie.

Začíná Engelmannovým oslavným sonetem na počest Loosova šokujícího architektonického počinu. V roce 1911 byl dokončen obchodní dům Goldman und Salatsch naproti Hofburgu, jehož strohé fasády rozvířily bouřlivé reakce secesí ukonejšeného města. Tehdy také Loos začíná s cyklem svých originálně koncipovaných přednášek. Christopher Long v poslední studii (česky Eseje o Adolfu Loosovi, Kant, 2019) uvádí na pravou míru obsah jeho věhlasného pojednání na téma „Ornament a zločin“. Jiná přednáška, s níž v roce 1913 přijel na Engelmannovo pozvání i do Olomouce, se jmenovala „O vstávání, chození, sezení, ležení, spaní, jezení a pití“. Engelmann, s ambicemi rovněž literárními a filozofickými, se tedy stal spojkou mezi Moravou a Vídní, ale také aktivním článkem ve „vídeňských kruzích“. V pozoruhodném diagramu jej Edward Timms (1937–2018) umístil do průsečíku kruhů, jejichž středobody tvořili kromě Adolfa Loose také Arnold Schönberg a Karl Kraus. Do blízkosti Schönbergovy hudby jej uvedl spolužák, další olomoucký a původem židovský talent, Jacques Groag, bez nějž by toto vyprávění nebylo úplné. Ještě zajímavější je však přímá vazba na novináře-esejistu Karla Krause, kterému dělal Engelmann osobního sekretáře a v jehož satirickém časopisu Die Fackel (Pochodeň) se objevila již zmiňovaná obhajoba Loosovy první velké realizace.

V roce 1914 se v našem záběru objevuje další stěžejní postava, původem kladenský strojní inženýr a budoucí cambridgeský filosof Ludwig Wittgenstein. Českému čtenáři velmi živou formou přiblížil osudy tohoto velkého muže Ladislav Čumba. V jeho pozoruhodné

Wittgensteinově knize faktů (Argo, 2017) se mimo jiné dočteme, že mezi způsoby, jak se Wittgenstein hodlal zbavit svého absurdně velkého dědictví, patřila také velkorysá, anonymně udělená stipendia. Jedno z nich směřovalo v roce 1914 Adolfu Loosovi. A byl to opět on, kdo zprostředkoval seznámení Wittgensteina s Engelmannem.

Psaly se první válečné roky. Paul Engelmann byl ze zdravotních důvodů postaven mimo službu, zato Ludwig Wittgenstein, který se nechal odvelet dobrovolně, nastupuje v roce 1916 – po prvních otřesných zkušenostech z fronty – do důstojnické dělostřelecké školy. Kde? V Olomouci! V této „překrásné ruině minulých dob venkova dvacátého století (…), s domy klenutými temnými schodišti a byty s malým počtem obrovských temných pokojů se zcela zchátralými podlahami z lakovaných prken, obývanými posledními výhonky odumírajících maloměšťanských rodin“. Tak viděl Olomouc Engelmann, a přesto se díky němu a pohostinnosti jeho rodiny a známých stala jedinou oporou Wittgensteinových válečných let. Svědčí o tom mimochodem padesát čtyři dochovaných dopisů Engelmannovi a také fakt, že jeden ze tří rukopisů svého slavného logicko-filozofického spisu (Tractatus Logico-Philosophicus) poslal začátkem léta 1919 právě Engelmannovi.

Paralelně se vznikem tohoto inspirativního vztahu Engelmann dál spolupracoval s Adolfem Loosem. Během práce na projektu vily pro olomouckého inspektora státních drah Hermanna Konstandta dvojice učitel a žák rozvíjí téma antické vily. Navazují tak na Engelmannovu studentskou práci, kterou Loos publikoval jako ilustraci školní zprávy z prvního ročníku. Podobu nerealizované klasicizující vily patrně z let 1916–1919 se na základě kreseb uchovaných ve vídeňské Albertině pokusilo v modelu přiblížit olomoucké Muzeum umění. Vystaven bude na obou hlavních plánovaných výstavách Roku Adolfa Loose 2020, v Muzeu hlavního města Prahy a v Muzeu města Brna. Právě v Konstandtově vile už nalezneme známý loosovský princip raumplanu, postupně se vinoucího prostoru, který nově diferencuje místnosti a jejich funkce proměňující se světlou výškou. Intenzivní kontakty mezi Wittgensteinem a Engelmannem právě v době válečných let a na pozadí projektování Konstandtovy vily mohly být tím správným podhoubím pro zájem mladého filosofa také o otázky architektury. Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat, a to i přes to, že s rozpadem monarchie se pro bývalého rakouského vojína a stejně tak i pro německy mluvícího židovského Olomoučana mnohé mění. Jak by napsal Čumba, je známo, že Wittgenstein se po neúspěšném pokusu o obyčejnou učitelskou kariéru stal opravdu také architektem. Po boku Engelmanna, avšak nikoliv už v permanentní idyle, od roku 1925 pracuje na projektu vídeňské vily své sestry, Margarethe Stonborough. Těžkosti spojené s Wittgensteinovou precizností a neústupností zachraňuje olomoucký kolega Jacques

Groag. Do roku 1928 vyrostl také jeho přičiněním na vídeňské Kundmanngasse fascinující puristický palác, přezdívaný jednoduše Haus Wittgenstein.

Engelmann sice stojí za početnou sérií úvodních skic a základním půdorysným rozvrhem, k finálnímu dílu má však výhrady. Může mu vadit lpění na konstruktu harmonických vztahů, na symetričnosti – z Wittgensteinova řešení se vytrácí osvojené Loosovo pravidlo o budování funkčního objemu stavby „zevnitř ven“. Za cenu „redukce a pročištění“ hlavní myšlenky je potlačen uživatelský komfort. Zatímco mezi koncepcí vídeňského paláce a architekturou „loosovského pojetí“ převládají ve výsledku překvapivě spíše rozdíly, u jiné souběžné realizace si Engelmann vyzkouší, nakolik lze redukovat (a přitom uchovat funkčním) raumplan za ztížených podmínek daných omezeným rozpočtem.

OLOMOUCKÁ MÜLLEROVA VILA

Konečně se dostáváme ke slíbenému pojednání o Müllerově vile č. 2! Od podzimu 1927 do léta 1928 je povolena a současně i kolaudována stavba rodinného domu Vladimíra a Heleny Müllerových v charakteristické meziválečné vilové čtvrti poblíž historického jádra Olomouce, s výhledem na celé jeho panorama. Pro pořádek uveďme, že jí předchází Loosova vídeňská Mollerova vila, a naopak ji teprve následuje jeho pražská vila pro Františka Müllera, ředitele stavební firmy Müller a Kapsa. Shoda jmen obou stavebníků je čistě náhodná. Olomoucký Vladimír Müller byl také ředitel, nikoliv však soukromé firmy, nýbrž státní instituce – zdejšího Pozemkového ústavu. Už odtud se odvíjejí rozdílné vstupní podmínky. Velkorysá pražská vila vyrostla mezi lety 1928–1930, ve stejné době, kdy Ludwig Mies van der Rohe stavěl v Brně pro rodinu Tugendhat.

Je sympatické, že Olomoučan-Čechoslovák si pro svoje záměry vybral mladého židovského, německy mluvícího architekta. Svědčí to jednak o nadhledu a jasné představě investora, jednak o tom, že vybrat z místní české nabídky nebylo tehdy vůbec jednoduché. Ví se, že Olomouc zůstávala v otázkách rozvoje moderní architektury spíše popelkou. Snad chtěl stavebník svou volbou dát také jasně najevo nesouhlas se sílícím nacionalistickým pnutím ve městě, kde teprve „po převratu“ v roce 1918 vystřídala německé vedení města česká komunita. Nemluvě už o vracejících se vlnách antisemitismu, kvůli nimž Engelmann, přesvědčený sionista, často myslel na odchod do Palestiny.

Müllerova olomoucká vila však byla jedním z dobrých důvodů, proč takové rozhodnutí odložit. První vlastní stavba, do níž mu patrně nemluvil ani Loos, ani Wittgenstein, je ztělesněním pokorné architektonické služby investorovi, který nehýří velkými majetky. Je prototypem raumplanu v úsporně koncipovaném řešení, a přitom s výsledkem velmi kompaktního a přívětivého bydlení. Kubicky strohý objem, jak jej známe od Loose, zcela záměrně rozbíjí (anebo zjemňuje) odlišně uskočenými nárožími, stejně rafinovaně variuje tvar a rozmístění oken na každé z fasád. Do puristické kostky pak vetkne minilabyrint provázaných místností. Pracuje s momentem překvapení – tam, kde může ubrat (na chodbách a schodištích), Vila Vladimíra Müllera, Černochova 6, Olomouc, Paul Engelmann (1927–1928), Michal Sborwitz (rekonstrukce 2016–2019), spolupráce: David Voda, Šárka Huser Hynková, zástupkyně NPÚ Olomouc Aneta Zlámalová a Helena Grassová

po holandském způsobu ubírá, aby v navazujícím prostoru mohl pracovat o to svobodněji. Hlavní obytný prostor se přelévá o pár stupňů níže jednak do oddělené jídelny, jednak do salonu s pracovnou, odkud je možnost vyjít francouzskými okny přímo do zahrady. Dojem z poeticky, spíše tradičně laděného obytného prostoru umocňují precizní detaily dřevěných doplňků, vestavěné lavice, niky, skříně, vitríny a schodiště v kombinaci mořeného dřeva a bílých nátěrů. Dodnes se dochovaly tapety s květinovým vzorem podtrhující intimní ráz rodinného bydlení.

Z fotografií na těchto stránkách je jistě patrné, že vila v nedávné době završila svůj šťastný osud. Nejenže byla včas a ke spokojenosti stavebníka dokončena, i jejímu autorovi se podařilo v roce 1934 – tedy včas – emigrovat do Palestiny, kde po další plodné práci designéra, architekta a filosofujícího spisovatele umírá v roce 1965. Ani za války, ani po únorovém převratu nepostihl dům tradiční osud konfiskátů. Snad díky komorním rozměrům zůstal v péči dcery a vnučky původního majitele. Svůj podíl na značně intaktním dochování vily měl také architekt Zdeněk Hynek (1922–2006), který se do rodiny Müllerových přiženil. Bývalý zaměstnanec Stavoprojektu působil v letech 1966–1971 v roli hlavního architekta Olomouce, čas prověrek přečkal prací na projektech okálů, patentu čerstvě přivezeného ze západního Německa. Do poloviny osmdesátých let pak vedl místní pobočku Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO).

OPRAVDOVÁ PÉČE

V téže době prošel modernistický památkový fond Olomouce zevrubným zhodnocením, asi tucet staveb z éry první republiky bylo prohlášeno za památky, v to počítaje i stavbu Engelmannovu a početnější realizace Groagovy. Věhlas německých židovských architektů začali šířit Vladimír Šlapeta a Pavel Zatloukal. Posledně jmenovaný v loňském roce završil engelmannovská bádání dalšími objevy a zpřesněními, ale zejména – coby spiritus agens olomoucké porevoluční architektury – také usměrnil její nejčerstvější historii.

Na jeho přímluvu vilu kupuje historik umění, sběratel, kurátor a podnikatel David Voda s manželkou a oba se pouštějí do komplexní památkové obnovy. Pro ten účel oslovuje architekta Michala Sborwitze, který se v regionu střední Moravy (ale nejen tam) zapsal už celou řadou velmi citlivých rekonstrukcí. Společně zbavují dům toho mála nánosů, které mu nesvědčily, obnovují plášť, oplocení, rekonstruují zahradu a vracejí všem detailům nenuceně původní lesk. K další chvále heslovitě: restaurování a repase všeho, co se dochovalo – od dřevěných prvků po sanitární keramiku; kopie nebo identické dobové výrobky tam, kde už se nedochovaly; nové rozvody v původních trasách; druhotná břízolitová omítka skryta pod novou jádrovou, škrábanou omítku se slídou, jejíž složení je stanoveno na základě analýz z jiných objektů moderní olomoucké architektury…

Končí se pohádka o památkové péči, o idylické spolupráci nového majitele, architekta a památkářek, které vše pečlivě konzultují a na obnovu po právu přispívají ze státního rozpočtu. V tristní situaci, do níž ochrana památek moderní architektury (nejen) v Olomouci dospěla, se jeví jako jedna z výjimek potvrzujících pravidlo, anebo rovnou jako zázrak. Z velkého entuziasmu a vcítění investora, ze zevrubné přípravy rekonstrukce seskládané z nejmenších dochovaných střípků a vzpomínek se doslova podařilo vzkřísit loosovského ducha. Olomoucká Müllerova vila je možná tím nejlepším dárkem k jeho 150. narozeninám. Martina Mertová je historička a kritička architektury.

This article is from: