ARCHITEKTURA
68
MÜLLEROVA VILA Č. 2! PŘÍSPĚVEK K ROKU ADOLFA LOOSE 2020
Martina Mertová
Vzorná rekonstrukce zdánlivě nenápadné olomoucké vily je dobrou záminkou podívat se zblízka na její pozoruhodný příběh. Jednu Müllerovu vilu má Praha, druhou má Olomouc. Shoda jmen je čistě náhodná, ale o to provázanější je historie jejich vzniku. Architekt Paul Engelmann, žák Adolfa Loose, navrhl zmenšeninu architektonického fenoménu raumplan. Ještě zajímavější je však jeho pozice v samém středu intelektuálních kruhů Vídně na sklonku monarchie.
Paul Engelmann, Müllerova vila v Olomouci, 1927–1928, rekonstrukce Michal Sborwitz, 2016–2019, foto: Zdeněk Sodoma
Hned několik institucí se spojilo a vyhlásilo letošek Rokem Adolfa Loose. Iniciačním momentem je 150 let od narození této zásadní osobnosti moderní architektury. V Praze, Brně, Plzni, a nakonec i v Olomouci, která nás bude zajímat, proběhnou výstavy, konference, přednášky nebo vycházky pro veřejnost. Všechny zacílí pozornost k brněnskému rodákovi, synovi kamenosochaře a budoucí majitelky kamenické firmy, který spatřil světlo světa 10. prosince 1870. Po neúspěšných pokusech dokončit studia architektury v Drážďanech tři roky vstřebává moderní svět Ameriky. Se zastávkami v Londýně a v Paříži se vrací a zakořeňuje ve Vídni, kde se ujímá hlavní, často burcující role v místním kulturním prostředí. Polemizuje s pojetím moderního i se samotnými modernisty. Magnetismus, který z charismatického Loose vyzařuje, přitahuje mladé architekty anebo studenty architektury do jeho soukromé „Bauschule“. Už z lapidárního názvu učiliště vytušíme, že se snaží (učitel i jeho žáci) distancovat od soudobého pojetí výuky architektury na tehdejší vídeňské technice nebo Akademii. Tak z Technické vysoké školy do té Loosovy přechází v roce 1912 například Paul Engelmann, židovský, německy mluvící mladík původem z Olomouce. Tím se začíná psát pozoruhodná, pro prostor střední Evropy a sklonek habsburské monarchie příznačná historie. Začíná Engelmannovým oslavným sonetem na počest Loosova šokujícího architektonického počinu. V roce
1911 byl dokončen obchodní dům Goldman und Salatsch naproti Hofburgu, jehož strohé fasády rozvířily bouřlivé reakce secesí ukonejšeného města. Tehdy také Loos začíná s cyklem svých originálně koncipovaných přednášek. Christopher Long v poslední studii (česky Eseje o Adolfu Loosovi, Kant, 2019) uvádí na pravou míru obsah jeho věhlasného pojednání na téma „Ornament a zločin“. Jiná přednáška, s níž v roce 1913 přijel na Engelmannovo pozvání i do Olomouce, se jmenovala „O vstávání, chození, sezení, ležení, spaní, jezení a pití“. Engelmann, s ambicemi rovněž literárními a filozofickými, se tedy stal spojkou mezi Moravou a Vídní, ale také aktivním článkem ve „vídeňských kruzích“. V pozoruhodném diagramu jej Edward Timms (1937–2018) umístil do průsečíku kruhů, jejichž středobody tvořili kromě Adolfa Loose také Arnold Schönberg a Karl Kraus. Do blízkosti Schönbergovy hudby jej uvedl spolužák, další olo moucký a původem židovský talent, Jacques Groag, bez nějž by toto vyprávění nebylo úplné. Ještě zajímavější je však přímá vazba na novináře-esejistu Karla Krause, kterému dělal Engelmann osobního sekretáře a v jehož satirickém časopisu Die Fackel (Pochodeň) se objevila již zmiňovaná obhajoba Loosovy první velké realizace. V roce 1914 se v našem záběru objevuje další stěžejní postava, původem kladenský strojní inženýr a budoucí cambridgeský filosof Ludwig Wittgenstein. Českému čtenáři velmi živou formou přiblížil osudy tohoto velkého muže Ladislav Čumba. V jeho pozoruhodné
