ANTIQUES Křehký génius aztéckých válečníků v Linden Museum Stuttgart (Kateřina Březinová

KŘEHKÝ GÉNIUS AZTÉCKÝCH VÁLEČNÍKŮ

Kateřina Březinová

Výstava s názvem Aztékové, uspořádaná etnografickým muzeem Linden ve Stuttgartu ve spolupráci s holandským Nationaal Museum van Wereldculturen u příležitosti pěti set let od vylodění Španělů u břehů Mexika, nabízí zájemcům komplexní pohled na tuto vyspělou indiánskou kulturu a společnost těsně před jejím osudovým střetem s Evropany. Dobrou zprávou pro zájemce o neevropské civilizace z České republiky je, že tento výjimečný výstavní počin je do května k vidění ve Stuttgartu a v druhé polovině roku se přesune do Vídně.

Bůh Quetzalcoatl, Mexiko – Aztékové, začátek 16. století, nefrit, výška 28,8 cm, Landesmuseum Württemberg Stuttgart, foto: Hendrik Zwietasch

„V životě jsem neviděl nic krásnějšího, nic, co by potěšilo mé srdce více. Jsou to úžasná umělecká díla. Obdivuji se křehkému géniu lidí z těch dalekých cizích zemí.“ Albrecht Dürer, 1520–1521 Necelý rok po vstupu vojska vedeného Hernánem Cortésem do Mexika byly dary aztéckého vladaře Motecuhzomy pro španělského krále a římského císaře Karla V. vystaveny v jeho sídelním městě Bruselu. Masky, sochy a šperky nevšední krásy tehdy uvedly v úžas i malíře a rytce Albrechta Dürera. Více než dvě stě vzácných artefaktů z nejvýznamnějších evropských sbírek i z Mexika, které jsou těžištěm velkoryse pojaté výstavy, slibují, že zapůsobí na dnešního návštěvníka stejně silně jako před pěti sty lety na Albrechta Dürera.

OD KOČOVNÉHO KMENE PO MOCNÝ STÁT

Mexicové, jak sami sebe Aztékové nazývali, představovali jeden z mnoha polokočovných válečnických kmenů, které přišly v polovině 13. století ze severních plání do centrálního Mexika. Dle legendy je zavedl bůh Huitzilopochtli doprostřed nehostinného bažinatého jezera, kde v roce 1325 postavili město Tenochtitlán. Aztékové rychle absorbovali tamní regionální duchovní a materiální tradice včetně jazyka nahuatl. V následujících dvou staletích jsme svědky jejich nevídaného civilizačního a mocenského rozvoje v celistvé impérium s vysokým stupněm sociální stratifikace a organizace státu. Monumentální architektura hlavního města korespondovala s představami o uspořádání vesmíru: ty na straně jedné vháněly aztécký stát do permanentní války a praxe lidských obětí, na straně druhé inspirovaly jeho obyvatele k jisté posedlosti krásou, kterou nacházeli zejména v poezii, umění a rétorice.

Na začátku 16. století, kdy do říše Aztéků dorazili Španělé, ovládal Tenochtitlán více než pět set městských států napříč kulturním regionem tzv. Mezoameriky vedoucím od severního Mexika po tropické oblasti dnešní Guatemaly a od pobřeží Mexického zálivu až po Tichý oceán. Hernán Cortés i jeden z jeho vojáků, Bernal Díaz del Castillo, zvěčnili Aztéky a jejich velkolepé impérium ve svých dopisech s neskrývaným obdivem: indiány popsali jako vzdělané vladaře, zdatné válečníky a sofistikované umělce. V jejich městě nechyběly akvadukty s pitnou vodou, lázně ani hostince. Zdejší paláce v ničem nezaostávaly za luxusem sídel šlechty a králů v Evropě: vládce Motecuhzoma II. Xocoyotzin (1502–1520), s nímž se dobyvatelé měli možnost osobně setkat, disponoval obrovskou knihovnou, bohatým šatníkem, desítkami lázní i zoologickou zahradou s exotickým zvířectvem.

Do tohoto historického momentu a do širšího kulturního a civilizačního kontextu zasadili kurátoři expozice Aztékové umělecká díla, rituální objekty i předměty každodenní potřeby. Sedm prostorných sálů na výstavní ploše více než 1000 metrů poskytuje jedinečnou příležitost spatřit vzácné exponáty z různých oblastí aztéckého života a společnosti, včetně několika artefaktů z mexického Muzea Velkého chrámu (Museo del Templo Mayor) a Národního institutu pro antropologii a historii (INAH), které jsou vystaveny v Evropě vůbec poprvé.

LIDÉ A BOŽSTVA

V době rozkvětu kultury Aztéků se většina měst centrálního Mexika snažila napodobit kulturní jedinečnost a náboženskou dokonalost sofistikované civilizace Toltéků, která dominovala regionu mezi 9.–12. stoletím. Od této dynastie se Aztékové snažili odvodit svůj urozený původ, neboť jim dodal kýženou legitimitu. Po jejich vzoru vzývali Aztékové i jednoho z klíčových bohů Mezoameriky, Opeřeného hada Quetzalcoatla – zázračnou fúzi mezi ptákem a hadem –, jehož nefritová socha ze sbírky Württemberského státního muzea patří mezi skutečné klenoty výstavy.

Podobně jako ostatní božstva mezoamerického panteonu je identita Quetzalcoatla duální: božská i lidská.

Dvojice péřových štítů, Mexiko – Aztékové, kolem 1520, peří kukačky veverčí a trogona černohlavého, pravděpodobně trupiála černohrdlého, kotingy azurové, kotingy ridgwayovy a tangary obojkové, průměr 75,5 cm, Landesmuseum Württemberg Stuttgart, foto: Hendrik Zwietasch

Bůh větru Ehecatl, Mexiko – Aztékové, mezi 1480–1519, andezit, 22 × 195 cm, Rautenstrauch-Joest-Museum Köln, foto: Rheinisches Bildarchiv Köln, Wolfgang F. Meier, 2012

Šperk ve tvaru srdce, Mexiko – Aztékové, začátek 16. století, zlato, 2,6 × 4,1 cm, Museo del Templo Mayor, foto: D.R. Archivo Digital de las Colecciones del Museo Nacional de Antropología, Secretaría de Cultura – INAH

Byl jedním ze čtyř potomků stvořitele a boha podvojnosti Ometeotla. V jistých obdobích byl považován za tvůrce a vládce vesmíru. Podle jiných mýtů získal důvtipný Quetzalcoatl kosti předků od vládce smrti a podsvětí Mictlanu a poté s nimi stvořil lidi.

ČAS A JEHO RITUÁLNÍ DIMENZE

V toltéckém městě Tollan (Tula), ke kterému se Aztékové ideologicky a kulturně vztahovali, se psaly piktografi cké rukopisy a pracovalo se vytříbeně s peřím a kameny. Zdokonalili zde také složitý rituální kalendář, jehož dodržování mělo zajistit, jak věřili i Aztékové, přežití světa a božstev. Na sofi stikovaný kalendářní systém vycházející ze starých mezoamerických představ o chodu světa jako sekvenci vzniků a zániků v cyklech trvajících padesát dva let odkazuje i druhá, lidská identita výše zmíněného boha Quetzalcoatla: jako kněz a panovník vládl pod jménem Ce Acatl Topiltzin Quetzalcoatl (Jeden rákos, Náš mladý princ Opeřený had) toltéckému městskému státu, odkud na vrcholu slávy za záhadných okolností odešel. Podle jednoho z dochovaných vyprávění se měl vladař vrátit v budoucím aztéckém kalendářním cyklu v roce ce acatl, který odpovídal roku 1519, kdy Španělé dorazili k břehům Mexického zálivu. Jistý čas se dokonce věřilo, že španělský dobyvatel Hernán Cortés symbolizoval návrat Quetzalcoatla.

Uctívání bohů v souladu s kalendářem patřilo k jedné z nejdůležitějších povinností aztéckého vladaře. Panovník představoval ztělesnění bohů na tomto světě, říkalo se mu také „člověk – bůh a válečník“, huey tlatoani. On sám se proto aktivně zúčastňoval stovek náboženských obřadů, procesí a obětí, v nichž splýval s božstvem, které právě reprezentoval: při oslavách Xiuhtecuhtliho, boha ohně, vystupoval v odění, péřových atributech a v tyrkysových barvách asociovaných s tímto bohem. U příležitosti válečných tažení či svátků boha boje Xipe Toteca se zase odíval do stažené kůže válečného zajatce.

VÁLKA A LIDSKÉ OBĚTI

Ruku v ruce s rozkvětem říše Aztéků v 15. století doznal starý mezoamerický mýtus o chodu světa několika důležitých inovací. Ty lidem přiznávaly novou, významnější roli při zachování vesmíru a jeho regeneraci: mohli aktivně zabránit chaosu a oddálit konec světa uspokojováním bohů prostřednictvím nebývalého počtu lidských obětí. Tyto významové posuny v ideologii zakládaly v reálném světě důvody pro vojenskou expanzi Aztéků a jejich spojenců. Posvěcovaly dobyvačné války, jejichž prostřednictvím se dařilo zajišťovat přísun tisíců lidských obětí formou tributu – daně, kterou musela Tenochtitlánu odvádět podmaněná území.

Význam lidských a jiných obětí divák pochopí, když se v jednom ze sálů vydá na imaginární výpravu do Velkého chrámu (Templo Mayor), nejposvátnějšího místa Aztécké říše a centra okázalých veřejných rituálů včetně obětování bohům. Na vrcholu pyramidální konstrukce Velkého chrámu stály dvě svatyně zasvěcené ústředním aztéckým božstvům, a to Huitzilopochtlimu, bohu války, asociovanému též se sluncem a ohněm, a Tlalocovi, bohu vody a deště. V souladu s kalendářem zde probíhalo na dvě stě až tři sta rituálů ročně. Vykopávky v okolí Velkého chrámu uvádějí od roku 1978, kdy započaly, veřejnost i vědce v údiv: v jedenácti budovách přilehlých k chrámu bylo nalezeno přes sedm tisíc rituálních předmětů. Většina z nich byla umístěna do obětních schránek, kde se nacházely fi gurky bohů, obětní nože, rituální masky, pozůstatky lidských obětí, nefritové korálky, mořští živočichové a lastury. Některé známější

artefakty doplnili kurátoři o teprve nedávno nalezené obětní předměty. Díky audiovizuálním materiálům, včetně rozhovorů s archeology, můžeme být doslova svědky vykopávek, které aktuálně probíhají v bažinatém podloží hlavního města Mexika.

Původně skromná svatyně v centru Tenochtitlánu se v souladu s jeho mocenským růstem dočkala série přestaveb na obrovské ceremoniální centrum. I ty poskytovaly skvělou příležitost pro veřejné rituály a oběti. Na velkolepé oslavy rozšíření Velkého chrámu

v roce 1487 se v Mexiku vzpomínalo ještě o sto padesát let později jako na největší masakr v historii: kronikář města Texcoco Fernando de Alva Ixtlilxóchitl zpětně poznamenal, že tehdy bylo v Tenochtitlánu obětováno přes osmdesát tisíc lidí. I pokud bereme tento údaj s rezervou, je pravděpodobné, že do obřadního centra stoupaly několik dnů za sebou v nekonečných zástupech tisíce zajatců oblečených v božských atributech a připravených na smrt. U Aztéků sice existovala tendence zdůrazňovat „náboženský“ charakter oběti jako něčeho, co si přáli bohové a co bylo nutné pro zachování světa, je ale zřejmé, že komplex válka – lidská oběť představoval v Mezoamerice především nástroj politického soupeření jednotlivých měst. Nezanedbatelný nebyl ani jeho ekonomický a strategický rozměr: bližší pohled na oblasti, které Aztékové dobývali, odhalí strategické ekonomické úvahy nad tím, která z bohatých středisek obchodu je třeba mít pod kontrolou a která zajistí přísun běžných potravin, rituálních předmětů, ale i luxusních položek, jakými byly karmínové barvivo cochinilla, kakao, drahokamy či peří quetzalů. Aztékové, Linden Museum Stuttgart, 12. 10. 2019 – 3. 5. 2020, www.lindenmuseum.de

PEŘÍ A DRAHOKAMY

Sociální a ekonomické rozdíly v Tenochtitlánu narůstaly ruku v ruce s expanzí říše. V polovině 15. století byly tyto rozdíly navíc kodifikovány v zákonech. Ty napříště jasně určovaly, kdo je oprávněn nosit dlouhé tuniky, kdo může chodit v sandálech a kdo může používat další luxusní předměty denní potřeby jako obsidiánové zrcadlo, které lze vidět v expozici. Zatímco náramky, barevné peří, drahokamy, zlaté diadémy a oblečení z bavlny byly vyhrazeny pro aristokracii, zemědělci, řemeslníci, dřevaři a další běžní obyvatelé Tenochtitlánu se museli spokojit s obsidiánovými náušnicemi a králičí kůží. Výsledkem této zákonné úpravy byla společnost, v níž bylo možné na první pohled rozpoznat společenský status jejích jednotlivých členů. Za nedodržení přísných pravidel spojených s předepsaným vzezřením či chováním hrozil běžným obyvatelům Tenochtitlánu i trest smrti. Vládce tlatoani pak tvořil kategorii sám o sobě: kromě oděvů pro speciální příležitost napočítal františkán Bernardino de Sahagún v šatníku Motecuhzomy II. Xocoyotzina přes padesát nádherných plášťů z bavlny a vlákna maguey různých barev a vzorů s převahou modré, barvy přináležící vladaři. Panovník se údajně několikrát denně převlékal a nikdy nebral již jednou použité šatstvo znovu na sebe. Mezi nejvzácnější tributy, které Tenochtitlán vyžadoval po svých poddaných městech z tropických oblastí Mezoameriky, patřily křehké péřové ozdoby. Výstava Aztékové nabízí jedinečnou příležitost spatřit ve Stuttgartu dva z celkem čtyř dodnes dochovaných péřových štítů. Jejich efemérní krása vzbudila záhy zájem v Evropě a díky historickým dokumentům víme s jistotou, že tyto štíty byly na dvoře Württemberského vévodství již v roce 1599 v karnevalovém procesí „Královna Ameriky“. Až se expozice přesune do Vídně, naskytne se zcela unikátní možnost zhlédnout vzácné exponáty dohromady s jinými péřovými artefakty, které se v 16. století dostaly z Mexika do rukou arcivévody Ferdinanda Tyrolského. Z jeho kabinetu umění a kuriozit na zámku Ambras se přesunuly do sbírek vídeňského Weltmusea.

ZDROJE NESNADNÉHO POZNÁNÍ

Expozice věnovaná kultuře a společnosti Aztéků v prehispánském období je na jedné straně svědectvím dlouhé tradice výstavního zájmu, který v Evropě započal již v 16. století a mnohokrát poté prošel fázemi úžasu nad krásou jejich umění a zatracení pro jejich krutost a pohanství. Na straně druhé tato zdařilá výstava dokládá, jak nesnadné je pro Evropany vyvážené pochopení. Hlavním důvodem nesnází jsou zdroje, které máme k dispozici: nejvíce informací o životě a společnosti v centrálním Mexiku nám totiž kromě vykopávek zprostředkovávají záznamy, které vznikly většinou až v koloniálních dobách. Jejich autory byli přímí účastníci dobytí říše jako sám Hernán Cortés či někteří z jeho vojáků. Dále kněží pověření spirituální conquistou Aztéků, jako již výše zmíněný františkán Bernardino de Sahagún, který v prvních desetiletích koloniální nadvlády shromáždil monumentální Florentinský kodex opřený o tehdy ještě živou paměť navždy zničených obrázkových rukopisů. Mezi zdroje informací o Aztécích můžeme přiřadit i značný počet administrativních dokumentů napomáhajících Španělům v efektivní správě dobytých území, jako například ve výstavě hojně využívaný Kodex Mendoza, sestavený z piktografických a psaných záznamů za vlády prvního místokrále Nového Španělska. Tyto zdroje je však třeba brát s rezervou: jejich pohled je ovlivněn a určen západními měřítky a tak či onak napomáhají legitimizaci španělské nadvlády. V pohledu na indiány si mnohdy zcela protiřečí.

Celkově lze říci, že kurátoři odvedli výbornou práci v kritickém čtení dostupných zdrojů poznání aztécké kultury, včetně reflexe jejich genderově podmíněného zobrazování. Exponáty doplňují výpravné panely, které ilustrují nejrůznější aspekty duchovního i praktického života v někdejší říši Aztéků. Texty v němčině a angličtině jsou dále prokládány četnými audiovizuálními materiály, které přibližují i některé nehmotné aspekty jejich kultury: hudbu, jídlo, jazykovou pluralitu i dnešní podoby rituální praxe. Kromě archeologů z Velkého chrámu je v expozici ke slyšení například i ukolébavka v jazyce nahuatl, kterým dodnes mluví 1,5 milionu lidí v centrálním Mexiku. Výstavě podobného záběru lze nevyhnutelně vytknout i několik chyb a nepřesností, jako například v úvodu do aztéckého kalendářního systému nebo v nejasné dataci odchodu kmene Mexiců z pravlasti Aztlán do centrálního Mexika, ale ty budou jistě napříště korigovány.

Vystavené sochy, nádoby, rituální předměty, architektonické prvky a šperky představují, jak již konstatoval Dürer, především úžasná umělecká díla. Svědčí o tom, jak mylné a jednostranné by bylo pohlížet na Aztéky výhradně jako na kulturu vojáků a dobyvatelů. Jejich společnost byla prostoupena smyslem pro řád a estetiku: dosáhli jedinečné úrovně řemeslné práce, oddaně se starali o své děti a pořádali poetické slavnosti stejně často jako rituály uctívající bohy. Vzácné artefakty, které se této výjimečné expozici podařilo soustředit, výmluvně dokládají aztéckou posedlost křehkou a pomíjivou krásou. Kateřina Březinová je amerikanistka, vedoucí Iberoamerického centra Metropolitní univerzity Praha. Aztécké kultuře a civilizaci se věnuje v knize Aztecas (Editorial Vituco, 2007) nebo ve stati Od altepetlu po říši Aztéků: struktury politické moci v centrálním Mexiku ve 14.–16. století (Academia, 2017).