ANTIQUES Benátské zrcadlení (Marianna Dávidházy, Michal Gelnar

BENÁTSKÉ ZRCADLENÍ

Marianna Dávidházy, Michal Gelnar

Již od dob řeckého mýtu o krásném Narcisovi se lidstvo zamilovává do odrazu své podoby. To dokazují první zrcadlové artefakty, které nacházíme ve staré Mezopotámii, Egyptě i Číně. Moderní skleněné zrcadlo se rodí až ve středověku a prim na tomto poli záhy začaly hrát Benátky. Benátská zrcadla, jak je známe dnes, jsou ale tak trochu i českým vynálezem.

V roce 1291 vydal benátský dóže nařízení, aby byli všichni výrobci benátského skla kvůli nebezpečí požáru přestěhováni na souostroví Murano v Benátské laguně. Obyvatelé nesměli ostrov opustit také proto, že sklářské techniky byly pečlivě střeženým tajemstvím se strategickým významem pro export Benátské republiky. Během středověku jsme v Německu a Lotrinsku svědky vyhotovování malých kapesních skleněných zrcadel konvexního tvaru, vyložených kovem, s rámy z barvené sádry či se zdobenými olověnými držadly, jejichž výroba pokračuje do renesance. Je to však Murano, kde se zrcadlář ské umění rozvíjí a vzkvétá jako nikdy předtím. Benátčané se zpočá tku pokusili zavést výrobu skleněných zrcadel v roce 1318. O této výrobě svědčí exemplář e zrcadel z roku 1369. Výrobní systém se však ukázal jako pří liš složitý a nákladný pro řemeslníky, což tuto uměleckou produkci vyhradilo pro luxusní trh. V polovině 15. století vynalezl Angelo Barovier křišťá l: čiré a průhledné sklo. O sto let později, v roce 1540, Vincenzo Redor (či Rador) vyvinul techniku pro rovnání a leštění skla, což vedlo k výrobě vysoce kvalitních zrcadel, známých po celém světě. V následujícím století došlo v Benátkách k rozkvětu výroby dekorativních zrcadel. Rámy, dří ve vyrobené ze dřeva, byly nyní pokryty broušenými zrcadlovými díly ve tvaru lišt, tyčinek, květin a skleněných listů, zrcadlové desky byly občas pomalovány olejovými barvami a dřevěné čá sti lakované zlatem. Díky vynikající technice benátských řemeslníků se zrcadlář ské umění stalo proslulým a bylo vzápětí napodobováno i mimo benátské území. V zájmu potlačení této nápodoby byl uvalen zákaz odhalovat tajemství zrcadlář ského umění mimo Nejjasnější republiku, ale mnoho benátských řemeslníků emigrovalo do různých oblastí Evropy a založilo tam místní výroby, jako napří klad významnou francouzskou produkci. Právě Ludvík XIV. byl velmi odhodlaný přerušit nadvládu benátského řemeslnictví. Král Slunce tajně svolal skupinu muránských sklářů do Francie, aby mu odhalili tajemství vzácného zrcadlář ského umění, a zahájil tak slavnou „válku zrcadel“. Benátská zrcadla se stala výrazem nejvyšší ho společenského postavení mezi aristokratickou šlechtou, a to až do té míry, že hodnotou převyšovala cenu pozemků. Byla to janovská hraběnka z Fieschi, která v 17. století s hrdostí prohlásila: „Měla jsem ohavný kus země, který nepřináš el nic jiného než pšenici. Prodala jsem ho a za tu čá stku jsem koupila nádherné zrcadlo. Jistě jsem neprohloupila: trochu pšenice za nádherné zrcadlo?“.

ZRCADELNÍCI V ČECHÁCH

První písemné zmínky o zrcadlech, tzv. zrcadelnících v Českých zemích pocházejí ze 14. století. Jak však tato středověká zrcadla byla zhotovována a jak vypadala – přes propast věků – dnes netušíme. Víme však, že již v 18. století se zde v Čechách počíná ve velké míře rozvíjet výroba zrcadel, což souvisí se značným rozmachem broušení skla na severu Čech, především na panství sloupském, českokamenickém, novozámeckém. Ale jak napovídají skoupé písemné prameny, tak kupříkladu v královském městě Most byla v roce 1710 mimo jiného skla broušeného a rytého na mědi takto zušlechťována též zrcadla.

Fleur, 100 × 65 cm, inspirováno zrcadlem z 18. století, borovicová dřevěná deska je obohacena o ručně vyrobené muránské skleněné prvky

Prince, 145 × 100 cm, inspirováno modely tvořenými v Muranu v 17. století

Casteo, 127 × 80 cm, inspirováno zrcadly ze 17. a 18. století

Zrcadlových hutí, tj. hutí vyrábějících velké tabule skla, jejichž povrch byl broušen a leštěn, bylo na Šumavě a v Českém lese mnoho. Kromě těchto tabulových hutí tam bylo též značné množství brusíren a leštíren tabulového skla pro zrcadla. Jisté však je, že v těchto skelných hutích nebyla vyráběná zrcadla tzv. benátského typu, tedy zdobená po benátském způsobu, tj. s hutně tvarovanými díly.

Majitel sloupského panství, na kterém zrušil robotu, hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský, zakládal manufaktury různých, zejména textilních oborů. V roce 1756 zde zřídil také dvě zrcadlárny na výrobu zrcadel se skleněným rámem, dekorovaným broušením a rytím na mědi. Později s těmito zrcadlárnami na svém sloupském panství provozoval na Šumavě dvě hutě na výrobu tabulového zrcadlového skla. Kinského sloupská zrcadla byla

časem zušlechťována nejen broušením a rytím na mědi, ale také spojena s hutním tvarováním různých dílu po způsobu dekorování benátských zrcadel.

Je velmi pravděpodobné, že Josef Jan Maxmilián hrabě Kinský byl prvním, kdo vyráběl zrcadla benátského typu, to znamená s hutními doplňky květů, listů, esovitě a obloučkovitě tvarovaných lišt včetně řady tordovaných tyčinek, kdy zrcadlový rám zde byl složen z jednotlivých samostatných plochých zrcadlových dílů s broušeným a rytým dekorem, lemujících ústřední plochu zrcadla, vše ještě se skleněnými rozetkami s hřebíky upevněno na dřevěné desce.

Hrabě Josef J. M. Kinský stál v čele českého komerčního koncesu, kde měl přímý vliv na ekonomickou prosperitu státu. Tento úřad sledoval a podporoval zakládání prospěšných manufaktur či podniků důležitých pro rozvoj Čech. Ve svých podnikatelských aktivitách Kinský spojil jak výrobu, tak i obchodování nejen v monarchii, ale také v celoevropském měřítku. Úspěch Kinského zrcadel byl významně podpořen zákazem dovozu věhlasných norimberských zrcadel. Hrabě byl schopen svými zrcadly zásobit celou monarchii, včetně jejich vývozu do Itálie, na Pyrenejský poloostrov i do ostatních zemí Evropy. Ongaro e Fuga / Jakub Špaňhel: Benátské zrcadlení, Karolinum, Křížová chodba, 6. 3. – 3. 4. 2020

ČESKÝ KŘIŠŤÁL

Vraťme se v čase k dekorování skla, jak hutně tvarovanými prvky, tak i zušlechtěním brusem a rytinou. Překvapením pro sklářské historiky bylo, když roku 1970 italský historik Astone Gasparetto na mezinárodním sklářském kongresu v Praze ve své přednášce hovořil o vztahu českého a benátského sklářského podnikání během počátku 18. století. Uvedl, že vážnou krizi benátské výroby skla konce předešlého století mělo vyřešit použití jiného složení skla, a to na bázi draselno-vápenatého vyráběného v Čechách, které bylo velmi průzračné a velmi jiskřivé, vhodné hlavně pro broušení a rytí na mědi. Z toho důvodu byl tento druh draselno-vápenatého křišťálu z Čech do Benátek v jakýchsi polotovarech – tyčí, kotoučů a malých koulí – dovážen k přetavování v benátských sklářských pecích. Současně byl zakázán dovoz českého zušlechťovaného křišťálu na území Benátské republiky. Toto období s dováženými polotovary, o které se přičinil obchodník Giovanni Sola, trvalo do roku 1731, kdy mu tato výsada z roku 1711 skončila. Nový nástup českého křišťálu do italských domácností, po němž byla opět veliká poptávka, přiměl Radu deseti řešit zákazem dovážet a prodávat české sklo.

Na scéně se objevil benátský sklář Giuseppe Lorenzo Briati, jenž žádal Radu deseti, aby mohl vyrábět sklo z jemného křišťálu, neboť poznal nový typ složení a též výrobu českého křišťálu. Uvedl, že do Benátek pozval cizí skláře – pravděpodobně z Čech, které míní u sebe ubytovat. Historik Gasparetto se domnívá, že Briati od roku 1727 po tři roky pobyl v Čechách, aby si osvojil nejen výrobu českého křišťálu, a domníváme se, že i různé způsoby dekorování. V roce 1737 je mu uděleno na několik desetiletí výhradní právo k výrobě českého křišťálu. To brzy začali tavit i ostatní muránští skláři.

Otcem konceptu složení nového typu skla byl Giuseppe Briati, jemuž tak vděčíme za vytvoření charakteru benátských zrcadel s dekorativní broušenou a rytou výzdobou, spolu s hutně tvarovanými prvky ve tvarů květů, listů a jiných výzdobných prvků. Tyto benátské artefakty již dokázaly konkurovat českým a uplatnily se opět na evropských trzích.

Jak uvedl ve svém závěru přednášky Astone Gasparetto: „Tento rozkvět by býval určitě nenastal, kdyby Čechy byly neuštědřily Benátkám ‚ránu bičem‘. Proto musí být Benátky Čechám vděčny – a rovněž tak Čechy Benátkám – za elán, který je nutil hledat a nalézat nové dekorační formy a ukázat směr nového velkého období rozkvětu v evropské historii skla.“

ONGARO A FUGA

Předním pokračovatelem muránské tradice výroby zrcadel je dnes firma Ongaro e Fuga, založená v roce 1952 Francem Fugou a jeho manželkou Tulliou Ongaro. Historie sklářských rodů Ongaro a Fuga sahá až hluboko do minulosti. Historik a spisovatel Silvano Tagliapietra vypráví o muži jménem Ongaro, který v roce 1400 přišel do Murana z uherské Budy. Ongarové i Fugové byli v roce 1600 zapsáni jako sklářští mistři do muránské Zlaté knihy, oficiálního seznamu šlechticů Benátské republiky. Oba rody razily slavné Oselle, pamětní mince, které dóže každoročně daroval osobnostem Nejjasnější republiky.

Důležitou postavou sklářského rodu Fuga byl rytec Angelo Fuga v polovině 19. století. Rytí skla se nejprve věnoval v dílně svého strýce Giuseppe Buffiho, později si koupil malou dílnu v Benátkách na mostě San Felice. V roce 1862 si u něj ředitel muránského Městského uměleckoprůmyslového muzea, který obdivoval díla mladého umělce, objednal ryté zrcadlo o rozměrech 2,5 metru na 1,7 metru. Tato velkolepá zakázka konečně nabídla prostor pro Angelova génia a byla uznána za jedno z nejznamenitějších rytých děl všech dob.

Následně začal být zván na výstavy po celém světě. Na výstavě muránského skla v roce 1869 v Paříži porota posoudila jeho práci těmito slovy: „Tím, kdo se nad ostatními vznáší jako orel, je Angelo Fuga. Dosáhl nečekaných výšek díky svému dobrému vkusu, dovednosti v kresbě a estetickému cítění.“ V roce 1870 se účastnil výstav v Londýně, v roce 1871 v Miláně, v roce 1872 v Lyonu a v roce 1873 ve Vídni. V následujících letech byl pozván do Německa, Švýcarska, Paříže a znovu do Londýna. Každý, kdo se ocitl před jeho zrcadly, jimi byl unesen a Angelo tak vyhrál četná ocenění. Do jeho dílny pak z celého světa přišlo ještě více zakázek.

Dílna Ongaro e Fuga dodnes sídlí v Muranu a udržuje naživu techniky, materiály a řemeslnické postupy minulosti, a zároveň vytváří most do budoucnosti díky spolupráci s mezinárodními designéry a umělci. Na výstavě v Křížové chodbě pražského Karolina jsou historická zrcadla Ongaro e Fuga vystavena v konfrontaci s obrazy Jakuba Špaňhela inspirovanými městem na laguně. Výstavu je možné navštívit do začátku dubna. Michal Gelnar je odborník na historii českého sklářství. Marianna Dávidházy absolvovala Rudolfinskou akademii prací o výrobě zrcadel v Čechách v období baroka.