DESIGN
72
OHÝBANÝ NÁBYTEK KOMPLEXNĚ Martina Lehmannová
V roce 2019 uplynulo 200 let od chvíle, kdy Michael Thonet převzal truhlářskou dílnu svého otce v Německém Boppardu a nastoupil na cestu směrem k ohýbanému nábytku. K této příležitosti připravilo Muzeum užitého umění (MAK) ve Vídni výstavu ohýbaného nábytku. Pozoruhodná je komplexností přístupu. Vedle firemní produkce poprvé představuje i uměleckou reflexi daného tématu. Autory výstavy jsou Sebastian Hackenschmidt, kurátor sbírky nábytku v MAK Vídeň, spolu s hostujícím kurátorem Wolfgangem Thillmannem z Německa. Na katalogu s nimi spolupracovali Heimo Keindl, designér firmy Gebrüder Thonet Vienna, a český kunsthistorik Jiří Uhlíř. Thillmann a Uhlíř jsou v oboru ohýbaného nábytku významnými experty, důvěrně znají archivní dokumenty, literaturu, technologické postupy, jednotlivé modely a detaily jejich odlišností. V zemích, z nichž pocházejí, v minulosti připravili řadu výstav, vydali mnoho knih a článků na téma ohýbaného nábytku. Zpřístupnili ho tak tisícům sběratelů, majitelů a milovníků ohýbaného nábytku vůbec. Na výstavě jsou představeny nejvýznamnější modely od nejstarších boppardských židlí vyráběných ještě z lepených ohýbaných dřevěných lamel přes luxusní židle vytvořené Michaelem Thonetem pro vídeňský Lichtensteinský palác, klasické modely druhé poloviny 19. století, produkty 20. století až po ukázky designu 21. století. Takto komplexně je ohýbaný nábytek představen vůbec poprvé. Pro snadnou orientaci seřadil kurátor exponáty chronologicky. Časové posloupnosti se ale nedržel úplně přísně a ponechal si možnost představit exponáty v různorodých funkčních i formálních skupinách. Zorientovat se v pestré směsici 240 exponátů pomáhá instalace Claudie Cavallar, absolventky ateliéru architektury Hanse Holleina a Grega Lynna. Pro její tvorbu je typická snaha o maximální jednoduchost až lapidárnost. Instalace sestává ze soklů na křivkovém půdorysu, jejichž plochu pokrývá smaragdově zelené marmoleum. Tematické části uvozuje obloukovými branami. To je vše. Návštěvník není ničím rušen a může se plně soustředit na tvary, materiály, barvy. SVATÁ ŽIDLE
Verner Panton: židle S, 1956, Německo/Kodaň, © MAK/Georg Mayer
Dosud převládající pozitivistický přístup k vystavování ohýbaného nábytku obohatil Sebastian Hackenschmidt novým pohledem. Nenazírá ho pouze jako předmět užití, ale zaměřuje pozornost na umělecké reflexe tohoto fenoménu. Zájem umělců o průmyslové produkty, které masovost jejich produkce přivedla až na samotnou hranu banality, patří k typickým projevům 20. století. Duchampova fontána navždy učinila z pisoáru ikonické umělecké dílo. Stejně tak povýšil Andy Warhol do sfér umění plechovky Campbellových polévek. Všeobecná přítomnost židlí z ohýbaného bukového dřeva,
kterými byl zaplavený celý svět, každá, i ta nejzapadlejší kavárna, jídelna, kino, zasedačka nebo knihovna, musela být ubíjející a provokující zároveň. Jako zlomové datum ve vnímání ohýbaného nábytku představuje Sebastian Hackenschmidt rok 1962, kdy Manfred Kuttner vytvořil Svatou židli. Exemplář jednoho z nejobyčejnějších modelů č. 360 z roku 1912 natřel fluorescentní magentou. Tato barva byla na počátku šedesátých let unikátní a Kuttner ji mohl použít jen díky tomu, že měl přístup k novinkám z produkce továrny na výrobu barev vlastněné jeho otcem. Z obyčejné židle se stal rázem unikát. Posléze se ohýbaný nábytek dočkal řady reinterpretací, a to například v díle Alessandra Mendiniho, jehož slavný Redesign židle č. 14 spatřil světlo světa v roce 1978. Dále Sebastian Hackenschmidt představuje díla rakouských tvůrců jako Střevícovou židli od Birgit Jürgenssen (1974), Vesmírnou židli od studia POLKA (2008) nebo houpací křeslo Erlkönig od breadedEscalope (2011). Kritický a provokativní zájem umělců o nábytek přivedl k některým modelům pozornost veřejnosti a přispěl k vybudování neotřesitelných pozic nábytkových ikon, z nichž tou největší je model židle č. 14. V procesu ikonizace také sehrála důležitou roli muzea. Ohýbaný nábytek začali kurátoři systematicky sbírat a vystavovat ve stejnou dobu, kdy zaujal umělce, tedy v šedesátých letech 20. století. Tehdy také muzejníci opustili semperovské paradigma budování muzejních sbírek. Podle něj bylo ohýbání bukového dřeva technologií nekorespondující s přirozeností dřevěného materiálu a cesta mezi sbírkové předměty byla tomuto nábytku v 19. století i v první polovině 20. století zapovězená. Ohýbaný nábytek se do muzeí tehdy dostával výlučně jako funkční předmět, jako vybavení studoven či kanceláří. DVA BRATŘI Návštěvník výstavy má možnost prohlédnout si jedinečné unikáty ze sbírek MAKu a také archivů firem Thonet Frankenberg, Thonet Vienna a TON, které se v této míře vedle sebe objevují vůbec poprvé. S ohledem na zaměření výstavy na rodinnou tradici je pozornost věnovaná především firmám z Německa a Rakouska, které se po válce vrátily do rukou prapravnuků Michaela Thoneta Georga a Fritze Jakoba. Georg se postavil do čela frankenberské továrny, Fritz Jakob převzal vídeňskou továrnu. Roku 1976 došlo k rozdělení firmy na
