Daratumumab dlouhodobě zlepšil přežívání pacientů s NDMM nevhodných k transplantaci

MNOHOČETNÝ MYELOM

„Data z praxe svědčí o tom, že více než polovině starších pacientů s nově diagnostikovaným mnohočetným myelomem nevhodných pro transplantaci kostní dřeně není nabídnuta žádná další léčba. Měli bychom tedy od začátku upřednostnit léčbu nejúčinnější, nikoli si ji šetřit až pro případ relapsu, kdy se již mohou projevit mutace podporující rezistenci,“ uvedl prof. Th ierry Facon z Centre Hospitalier Universitaire de Lille, Francie.

V sekci late breaking abstracts letošního kongresu EHA prezentoval prof. Facon výsledky předem plánované interim analýzy celkového přežití pacientů s nově diagnostikovaným mnohočetným myelomem (NDMM) nevhodných pro transplantaci kostní dřeně po téměř 5letém sledování ve studii MAIA.

Daratumumab je monoklonální protilátka, která se váže na antigen CD38, který je overexprimován na povrchu nádorových buněk. Ty jsou tak označeny jako cíl aktivované imunitní reakce, buněčné cytotoxicity závislé na komplementu a buněčné cytotoxicity závislé na protilátkách.

Ve studiích fáze 3 ALCYONE, MAIA a CASSIOPEIA byl prokázán prospěch z léčby daratumumabem v kombinaci se standardní léčbou z hlediska přežití bez progrese (PFS) u pacientů s NDMM; ve studii ALCYONE byl navíc u režimu s daratumumabem poprvé prokázán i prospěch v celkovém přežití (OS).

MAIA je multicentrická, randomizovaná, otevřená studie fáze 3 s aktivní kontrolou, do které bylo zařazeno 737 starších pacientů s NDMM, výkonnostním stavem ECOG PS 0–2 a clearance kreatininu ≥ 30 ml/min. Pacienti byli randomizováni v poměru 1 : 1 k podávání daratumumabu v kombinaci se standardní léčbou lenalidomidem a dexametazonem (D-Rd), nebo ke standardní léčbě samotné (Rd), a to do progrese onemocnění nebo nepřijatelných nežádoucích účinků. Primárním cílem bylo přežití bez progrese (PFS), mezi sekundární cíle patřilo celkové přežití (OS), PFS po delším sledování, celková míra dosažení léčebných odpovědí (ORR), poměr dosažení kompletní remise (CR), striktní kompletní remise (sCR) a minimální reziduální nemoci.

Demografi cké a vstupní charakteristiky byly v obou ramenech podobné, medián věku byl 73 let, resp. 74 let. Pacienti měli podle mezinárodního stagingového systému (ISS) onemocnění stadia I–III. Většina pacientů měla IgG nebo IgA typ mnohočetného myelomu (MM); u menší části pacientů se vyskytly ostatní typy nebo byla nemoc detekována pouze v moči či v séru jako volné lehké řetězce imunoglobulinů. U 75 % pacientů bylo standardní riziko, zbylí pacienti měli onemocnění s vysokým rizikem. Medián doby od diagnózy MM byl v obou ramenech necelý měsíc.

Nově prezentovaná data z prodlouženého sledování pacientů ze studie MAIA ukazují, že míra 5letého PFS dosáhla 52,8 % s D-Rd vs. 28,7 % s Rd (medián PFS nedosažen vs. 34,4 měsíce; HR 0,53; p < 0,0001), což představuje snížení relativního rizika progrese onemocnění nebo smrti o 47 % ve prospěch přidání daratumumabu. Prof. Facon uvedl, že tato data defi nují novou hranici PFS u pa cientů s NDMM, kteří nejsou vhodní pro transplantaci kostní dřeně.

Statisticky významné je i prodloužení celkového přežití s daratumumabem, míra 5letého OS dosáhla 66,3 % s D-Rd vs.

„Dlouhodobé výsledky studie MAIA defi nují novou hranici doby přežití bez progrese onemocnění u pacientů s NDMM, kteří nejsou vhodní pro transplantaci kostní dřeně.“

53,1 % s Rd (HR 0,68; p = 0,0013). Jak zdůraznil prof. Facon, pozoruhodné je, že takových výsledků bylo dosaženo v populaci, ve které bylo 44 % pacientů ve věku 75–90 let. Prospěchu v podobě lepšího celkového přežití bylo dosaženo ve všech podskupinách kromě pacientů s poruchou jaterních funkcí.

Z hlediska ORR indukovala léčba D-Rd oproti Rd hlubší odpovědi s výrazně vyšším počtem pacientů s CR nebo velmi dobrou částečnou odpovědí a tento benefi t se udržel i v delším časovém horizontu. Při mediánu sledování 28 měsíců byla míra dosažení ORR v rameni D-Rd 93 % a v rameni Rd 81 %; po dalších 28 měsících byl podíl pacientů s ORR v režimu D-Rd stále 93 % a v režimu Rd 82 %, přičemž v rameni D-Rd se zvýšil počet pacientů s sCR z 30 na 35 % a v rameni Rd z 13 na 15 %.

Medián doby do potřeby další léčby nebyl s D-Rd dosud dosažen vs. 42,4 měsíce s Rd (HR 0,47; p < 0,0001). K další léčbě bylo z ramene D-Rd indikováno 114 pacientů a z ramene Rd 186 pacientů. Nejčastější následnou léčbou byl režim s inhibitorem proteazomu bez imunomodulace. Daratumumab byl jako jakákoli následná terapie podán 15 % pacientů z ramene D-Rd a 46 % pacientů z ramene Rd.

V průběhu pětiletého sledování nebyly identifi kovány žádné nové bezpečnostní hrozby. Nejčastějšími nežádoucími účinky stupně 3–4 byly neutropenie (54 % s D-Rd vs. 37 % s Rd), pneumonie (19 vs. 11 %), anemie (17 vs. 22 %) a lymfopenie (16 vs. 11 %).

Podle slov prof. Facona výše uvedené výsledky výrazně podporují upřednostnění volby daratumumabu v kombinaci s lenalomidem a dexametazonem jako nového standardu léčby pacientů s NDMM, kteří nejsou vhodní k transplantaci kostní dřeně.