MOŽNÁ AŽ SE PODRUHÉ NARODÍM

„Máte krásné ruce,“ vypadlo ze mě, když jsme se proti sobě v jejím ateliéru, vysokém podkroví panelového dobu na kraji Prahy, s Květou Pacovskou prvně posadili. Zní to nejspíš divně, ale přišlo mi, že na vzdálenost dvou generací to nebude působit nepatřičně. Zpětně jsem si uvědomil, že fascinujícího toho bylo na Květě Pacovské v tom zimním dopoledni daleko víc než její ruce s barevnými náramky. „Upracované,“ odpoví na mé dvoření v rozhovoru, který jsme spolu vedli pro knihu fotografa

Hynka Glose, který se rozhodl portrétovat umělkyně a umělce narozené před koncem druhé světové války.

Kdybych si byl jistý, že nejsem v zajetí svých předsudků, napsal bych, že štíhlá, vzpřímená dáma v klobouku působila jako rockerka. Ironicky, sebejistě a zároveň lehce odtažitě mi vyprávěla, jak koncem padesátých let zůstala doma se dvěma malými dětmi. V oficiálním československém výtvarném umění běsnila sorela, tedy socialistický realismus doslovnosti. Matka se dvěma synky však žijí v malém, do sebe uzavřeném světě. Objeví, že se kniha dá číst všemi smysly, třeba jen dotykem, pokud zavřete oči. Nebo že panáčkovi nutně není třeba kreslit hlavu a dvě ruce.

„Nedělám malé knihy,“ protestuje Květa Pacovská. „Maluji do malých knih monumentální obrázky,“ vyhraní se při autorizaci rozhovoru po mailu, když otázku položím tak, že ji irituje. Svou deklamaci zdůrazní vykřičníky. (Takhle: !!!!) „S dětmi se vám obzor rozšiřuje, spolu jsme dělali velké kresby. Nemyslím si, že když jsou děti malé, musejí proto vytvářet maličké věci. Mohou vytvořit nebo nakreslit něco velikého, je to někdy jednoduší a snazší,“ vzpomíná na začátky práce, která ji proslavila po celém světě, ze všeho nejvíc v Japonsku. Mlčím, i když bych nejraději přisvědčil, že tohle je i moje zkušenost s jejími ilustracemi. Že mi na stránce knihy pohádek Ester Krumbachové vydané zkraje sedmdesátých let otevíraly svět, ze kterého jsem byl jako dítě omámený. Všechny ty propriety budoucnosti, dámy ve střevících s ozdobnými přezkami, kníratí muži v uniformách, knoflík v barvě zmrzliny, převládající erotická rudá rtů nebo sametu… „Červená je veselá, za určitých okolností svítivá, ale existuje také červená zlá nebo smutná,“ komentuje Květa Pacovská svou oblíbenou barvu.

Býval bych jí přisvědčil, že tomu monumentálnímu světu ukrytému v jejích knižních ilustracích pro děti rozumím, znám ho. Že právě ona byla mým prvním a posledním dealerem halucinogenů, ilustrací otevírajících mysl, jak jsem si to, už coby teenager, pojmenoval. A když se pak kniha ztratila, snažil jsem se ji najít po všech antikvariátech, co jich jen v Praze devadesátých let vyrostlo. Abych stejnou drogu, totiž obrázky Květy Pacovské, mohl podstrčit své tehdy maličké dceři. Neúspěšně, jen několik knihkupců vyprávělo, jak se po ilustracích Květy Pacovské roky pídí právě Japonci.

Došlo mi tehdy, v ateliéru Květy Pacovské pod rozsáhlými malbami, většinou vyvedenými rudě, černě a bíle, jaké nezamýšlené štěstí měla naše generace vyrůstající v sedmdesátých letech na dětské ilustrátorky a ilustrátory, často působící trochu z nezbytnosti či z donucení v ústraní. Květa Pacovská, Daisy Mrázková, Jiří Šalamoun, Václav Kabát, Adolf Born.

Zjednodušeně, roky normalizace se z pohledu dítěte jevily jako doba všudypřítomných revolučních hesel a výtvarných soutěží o podobu křižníku Aurora. Státní zřízení mělo políčeno na vzpurné dospívající, ale dětská tvorba unikala státnímu dozoru „pod radarem“ ostražitosti. Dětské knížky vydané v sedmdesátých letech nesly otisk předchozí svobodomyslné dekády, dokonce si dějinné epochy a zvraty nenechaly diktovat něčím natolik banálním, jako byl komunistický dějepis.

„Kterou dětskou knihu máte nejraději?“ ptám se Květy Pacovské na konci rozhovoru. „Alenku v říši divů od Lewise Carolla, kterou jsem si přála ilustrovat, ale nikdo ji po mně nechtěl. Možná až se podruhé narodím.“

S Františkem Skálou o komiksech, nalezených předmětech a Prvním Prastánku Pražském