A CO KDYŽ JSME SE JEŠTĚ

ANI NEZAČALI MÍT RÁDI?

Alice Koubová

Historik Adam Tooze popisuje naši současnou situaci jako situaci polykrize. S odkazem na teoretiky komplexních systémů upozorňuje na to, že otřesy, které dnes zažíváme, jsou nebývale četné, intenzivní a svou povahou různorodé. V takto nastavené situaci jistě nemáme mnoho důvodů cítit se vítězoslavně. Obzvláště když si uvědomíme, že za většinou krizí, kterým nyní čelíme, stojí lidské činy opřené o konkrétní chápání toho, na co jako lidé máme právo (na ekonomický růst, podrobení přírody, využití jejích zdrojů) a co je naše podstata (jsme myslící bytosti, které jsou si vědomy sebe samých, jsou schopny kontrolovat své chování a své okolí). Dějiny moderních lidí bychom mohli popsat jako dějiny urputné a zároveň marné snahy o vítězství nad tím, co se vzpírá kontrole a ovládání, včetně záhybů, sil a stínů samotné lidské subjektivity. Vítězství se však zjevně nekoná. Koná se polykrize. Interpretace člověka jako (potenciálně) sebejisté, suverénní a autonomní bytosti se přitom ukazuje nejen jako omyl, ale stále zjevněji jako omyl velmi nebezpečný. Nám i našemu okolí, nám vepsaným do našeho okolí.

Co s tím lze dělat? Máme rezignovat? Možná ano, záleží na tom jak. Kniha Terezy Matějčkové Kdo tu mluvil o vítězství? Osm cvičení ve filosofické rezignaci (Karolinum, 2022) možnosti rezignace zkoumá, ovšem nikoli proto, že si libuje v poraženectví, ale právě naopak: rezignaci představuje jako nezbytnou součást ustavení lidského já. Pochopíme-li, že rezignace je výkonem zpřístupňujícím lidství, sílu a duchovnost, nabydeme možná i lepšího porozumění pro to, jak žít správně ve světě, který obýváme.

Autorka své úvahy rozvíjí skrze interpretační exkurz do osmi myšlenkových světů a praxí rezignování z relativně nedávné evropské filosofické tradice. Představuje různé podoby toho, jak vydržet v žití, jak přežívat a v tomto postoji se dotýkat metafyzické zkušenosti. Ukazuje, že kontemplativní životanázor vzniká skrze odolnost vůči konečnosti, vůči potřebě souzení, skrze udržení se na hraně mezi ovládáním a netečností, prohrou a vítězstvím, aktivitou a pasivitou. „Jde mi o věčnost,“ píše Tereza Matějčková na straně 250 a myslí tím ten rozměr vědomí a vztahu člověka k sobě samému, který jediný mu umožní zvrat proti vlastní podmíněnosti a proti zabřednutí do vztahů moci ve světě.

Rozcvi It Se V Rezignaci

Pozoruhodné na knize je, jakou cestou nás Tereza Matějčková vede. Každá kapitola je sondou do myšlení jednoho myslitele s ohledem na téma rezignace, přičemž toto myšlení je zároveň pokaždé demonstrováno skrze konkrétní dramatickou postavu — protagonistu, jenž daný způsob úvah ztělesňuje a ukazuje skrze své jednání. Rezignaci přítomnou v myšlení Georga Wilhelma Friedricha Hegela ztělesňuje neheroický byrokrat, Arthura Schopenhauera doprovází hladovějící asketa, Friedrich Nietzsche rezignuje skrze hada, jenž se svléká z kůže vlastní viditelné identity, Søren Kierkegaard myslí postavou zamilovaného učně, jenž je za svou rezignaci povýšen na rytíře, v díle Alberta Camuse prezentuje smysluplnou rezignaci vrah, který se velkoryse vzdává zavedeného komunikačního kódu i za cenu, že ten jeho zůstane nepovšimnut, Emil Cioran je špionem světců silné vůle vládnoucích své vůli, rezignaci v myšlení Giorgia Agambena nejpřesněji zachycuje písař, který odmítá ano i ne, Simone Weilová rezignuje jako odvážná mystička něhy, pozorná k bolesti své i druhých.

Jednotlivé kapitoly jsou psány jako jistá „rozcvičení“ pro sepsání závěrečné části, v níž Tereza Matějčková slibuje nabídnout vlastní pojem subjektivity. Ke zformulování robustní koncepce se ovšem úplně nedostane, možná i kvůli tomu, že kapitoly nevedou k akumulaci, zpřesňování nebo vrstvení hlavního tématu. Představené přístupy vycházejí z příliš odlišných východisek a mají nesouměřitelné cíle, které si často protiřečí. Například Hegel sleduje cíl v uspořádání společnosti, ve světě sdíleném s druhými, v němž je svoboda zajištěna úředně, a tím pádem o ni není nutno tragicky usilovat — je možné rezignovat. V případě Schopenhauera je jedinou cestou naopak výjimečná podoba asketismu, který se vzdá vlády nad vším, včetně vlastního těla, empirického světa obecně. Skrze tragickou cestu sebetrýznění dosahuje věčnosti a svobody mimo vztahy. V případě Nietzscheho nejde možná tolik o žádné já, především ne nijak jednotné či stálé, jako spíš o dovednost rezonance s proudem života, na který je sotva možné se jakkoli připravit, jeho odpovědí je živoucí sebeničení a znovuvynalézání. Kniha je tak dokladem tvrzení, že „[k]aždá filosofie je zpovědí svého autora“ (s. 89).

Díky této mnohosti perspektiv se však otevírá jiná možnost — nabídnout bohatý a nezbytně nehomogenní materiál, který čtenář nemůže než převzít pro vlastní myšlenkovou práci a téma si sám domyslet, rozhodnout se: „Řečeno s Cioranem: původně jsme fragmentem, protože právě ten poukazuje na možnosti, volá po doplnění, a tedy rovněž po kreativní činnosti na straně toho, kdo nás ‚čte‘.“ Analýzy pojetí rezignace u jednotlivých autorů podává Tereza Matějčková brilantně, s velkou erudicí, pozorností k detailům, citem pro udržení se v mezistavu, ale také s vlastní vůlí k interpretaci. Procvičuje subtilní schopnost ustát ambivalentní situaci a myslet po její linii, nikoli kolabovat do jednoznačnosti. Stejně jako jednotliví myslitelé měli své doprovázející dramatické figury, mohl by se tak pomyslným modelovým protagonistou celé knihy stát Joker, hrdina, jehož předlohou je divoká žolíková karta, která nepatří do řady a zároveň se může zařadit na libovolné místo, může měnit svou hodnotu, identitu a vzezření, fungovat jako doplnění, pomoc i subverze, dokáže leccos zvrátit a nikde nezůstat natrvalo. V možnosti změny a přesunu však také spočívá jeho univerzálnost a věčnost, protože nevztažnost. Metafyzický výdobytek rezignace spočívá totiž v tom, že ačkoli je myšlení závislé na vnějších obsazích, na názorech, na vztazích, nelze je na ně redukovat. Překračuje své podmínky tím, že je schopno je zvrátit. Myslet nás samé znamená rozevřít uvnitř sebevztahu jistou sféru neosobnosti, z níž lze stvořit nový postoj, který si je vědom své podmíněnosti. Dotyk s touto nepojmenovanou částí, s neosobností, prázdnotou, tichem uvnitř obsažnosti, zastavením mezi mocí a bezmocí v sobě mísí závislost se vzdorovitostí. Tato koncepce Terezy Matějčkové říká, že je relevantní být unaven, že lidství je ontologicky závislostí a ústupem od sebe, a když si toho povšimneme, můžeme z této neosobní únavy vyvzdorovat lidství. Nikoli jako identitu sebevědomí, ale jako ochotu myslet z něčeho, čím nejsme a co je naší podmínkou.

Dal V T Zstv Pora En Ch

Navzdory přesvědčivosti tohoto výkladu je otázkou, je-li také přesvědčivé nazývat celou tuto komplexní dynamiku a vtělenou praxi rezignací. Aby toto slovo mohla použít, musí Tereza Matějčková soustavně odmítat mnoho významů, které ovšem slovem rezignace běžně opravdu označujeme. Rezignace tak nesmí být dle autorky netečností, není konformismem, není ani prohrou, ani vítězstvím, ani aktivitou, ani pasivitou. Není stažením se do atomizované nevztažnosti, není uzavřeností. Když odkloníme vše, co by klidně mohlo být označeno rezignací, zbyde nám zajímavý výsledek — úspěšná rezignace. Vítězství nitra nad zabředlostí do světa. Výkon velké přesnosti, komplexní zvratnost, kombinace dovedností chtít i nechtít, povolit a vyvzdorovat, vyjednávání mezi dezorientací a vůlí, precizní schopnost neminout se cílem. Tereza Matějčková tuto vítěznou rezignaci