SVOBODA V DOBĚ PARADOXŮ

Karel Hvížďala

Základní hodnoty jsou jako plovoucí písky. Platí to rovněž o svobodě slova, zvláště za války, v době globalizace a v prosíťovaném světě, kdy každé sdělení lze rozšířit po celém kontinentu během několika vteřin k milionům lidí. Filozof Miroslav Petříček to říká v knize Všichni umřeme jasně: „Nesmíme nikdy trvat na nějaké ideji (či hodnotě), ale naopak je musíme neustále umět transformovat, znovu formulovat vzhledem k nové situaci.“ A jeho kolegyně Tereza Matějčková k tomu dodává: „Filosof nemá nikomu nic dávat, rozhodně ne moudra, ale něco vzít, třeba navyklá hlediska na sebe a na svět.“

V rychlostní společnosti mají změny větší dynamiku, a to nás po roce 1989 zaskočilo. Střední Evropa, o níž napsal Jacques Rupnik v knize Příliš brzy unavená demokracie, je díky tomu více ohrožená. Stará Evropa je na permanentní změny zvyklá, přijímá je o něco vstřícněji. „Moderní společnost se tak paradoxně stabilizuje v procesu neustálého přehodnocování hodnot,“ dodává právní filozof Jiří Přibáň.

Absolutní svobodu slova v poslední době nejvíce obhajují skupiny z krajní pravice a levice a ti, kteří hájí zájmy ruských agresorů na Ukrajině. Naopak asi nejradikálněji se za cenzuru zasazují univerzitní studenti ve Velké Británii. Potvrzuje to výzkum hodnotových orientací britských univerzitních studentů, který v roce 2021 zorganizovali sociologové z Higher Education Policy Institute. Ve srovnání s rokem 2016, tedy za pouhých pět let, výrazně ubylo studentů podporujících neomezenou svobodu projevu a naopak vzrostl počet těch, kdo ji chtějí omezit v zájmu ochrany diskriminovaných menšin a jejich důstojnosti.

Připomeňme si: Už jen tento fakt je v rozporu s původním účelem univerzit, za jejichž základ můžeme považovat školu, kterou založil Sokratův žák v roce 387 před naším letopočtem a která se jmenuje po něm Platonská akademie, tedy Academia Platonica, v níž a později i na univerzitách, na rozdíl od zbylého veřejného prostoru, platila absolutní svoboda slova. Dokonce i před rokem 1989 to částečně fungovalo třeba na katolických univerzitách v Polsku, kde se učila sociologie, která byla na státních univerzitách i u nás a v Německé demokratické republice považovaná za kapitalistickou pavědu. V současnosti ale absurdně přímo na univerzitách procento těch, pro něž ochrana před diskriminací má přednost před neomezenou svobodou projevu, vzrostlo z 37 procent v roce 2016 na 61 procent. Situace je však paradoxnější i v tom, že současně významně vzrostl počet studentů, kteří považují dnešní univerzity za méně tolerantní, pokud jde o názorovou rozmanitost, a to na celých 38 procent, přičemž v mužské univerzitní populaci je to dokonce 51 procent. Naprostá většina studentů, celých 86 procent, také souhlasí s praxí předběžného varování, pokud se ve výuce pracuje s potenciálně citlivými materiály, a 77 procent souhlasí, aby univerzitní učitelé absolvovali povinné kurzy kulturní uvědomělosti. Tedy něco, jako bylo v sedmdesátých letech pro intelektuály v tehdejší Československé socialistické republice povinné navštěvovat kvůli uvědomělosti večerní kurzy marxismu-leninismu.

V T Zstv Emoc

Když jsem se Jiřího Přibáně optal, o čem tato změna svědčí, odpověděl mi: První,