PRUSKO I RUSKO U OSTRAVY

Text a foto Ivan Motýl

Kentucky Fried Chicken u dálnice v Ostravě‑Antošovicích. Maják na severovýchodní výspě České republiky, dvanáct set metrů od polských hranic. Z bezedného kelímku se dívá Harland Sanders, ve dvanácti utekl z domova, aby se živil jako dekoratér koňských potahů v Indianapolis. To se psal rok 1903, Antošovice náležely k Pruskému Slezsku a devadesát kilometrů severovýchodně odtud začínalo Ruské impérium. Hot Wings, žhavá místa evropských dějin! Vyrážím na horkou půdu v bývalém Prusku, ale kousek i do Ruska, abych zmapoval, jak nadmíru často se v tomto regionu měnily státní hranice.

Přitom se budu pohybovat jen v okruhu do sto kilometrů od KFC v Antošovicích, dál ani metr. Vorwärts!

Der Löffel

Josef Bialas, ročník 1927 nejprve pár zdvořilostí o česneku a tulipánech sám vysazuje, sám zalévá tuhý kořínek, takový rozumí zahradě i panzerfaustu poslední veterán z Hlučína Jäger-Ersatz-Bataillon 49 obrana pevnostního města

Festung Breslau cítil se zrazený, když se v zákopu doslechl o vůdci:

Gefallen für Großdeutschland kvér namířený k zemi u Hradce Králové v zajetí od 8. května 1945 nechali mu jen lžičku lešku, říká v nářečí z lágru ho vytáhla máma a pak nějak odkapalo 77 roků pořád ale cítí tu dávnou slabost:

Hitler, tož to byl přece stejny chlap tajak my denacifikace v Hlučíně fikce nejspíš je to úplně poslední voják z celé té kumpanie

Jäger-Ersatz-Bataillon 49 takový zážitek mírem nepřebiješ

Vorwärts! Kupředu! Je středa 11. ledna 2023. Poslední veterán wehrmachtu v Hlučíně má v rodném listu datum 1. června 1927. Vycvičili ho v Ratiboři, aby posílil Jäger-Ersatz-Bataillon 49 určený k zoufalé obraně Vratislavi, tehdejší metropole Pruského Slezska. Festung Breslau.

Při bojích, které trvaly od února do května 1945, byla Vratislav z osmdesáti procent srovnána se zemí. Bialas tam poprvé spatřil mrtvé vojáky, ruské i německé. Zmrzačené údy i rozkládající se těla. „Pamatuji si takovou větší říčku plnou lidských ostatků, ale i mrtvol koní. Strašné, na to ani nejde vzpomínat.“ Pamětník mluví o hřbitově bez hrobů, o posledním soudu.

„Jeden poddůstojník nás učil, jak střílet s panzerfaustem.

A kladl nám na srdce, že nesmíme mít v zádech žádnou stěnu,“ vybavuje si další z frontových dnů. V hlučínském nářečí ho líčí takto:

„Na zadku něsmi byť žadna zeď, bo by nas to spalilo. A jak se tam davaji take cindri do te hlavy pancerfausta, to se muši vytahnuť, a loch und loch, ďuru na ďuru musíš dať, krasně to zaklapnuť.

A kurva, tam byl taky mamlas, loch und loch, a najednou taky buch. A vyhorela cela ta grupa, co tam byla! Dva tam žili a tych šedm bylo mrtvych. Kurva, to bylo křiku.“

A co si myslí o ruské invazi na Ukrajinu? „Politice nerozumim, ale ja myslim, že je to tajak u susedu. Tu u nas se těž susede biju, tak to je to same.“

ZAHRADU MI VZALI, PLOT MI NECHALI

Před bistrem KFC na dálnici v Ostravě-Antošovicích stojí autobus East Expres, několik polských, litevských a lotyšských kamionů a jeden osobák s finskou značkou. Ve vzduchu se míchají nazální samohlásky, azbuka a hrdelní řev vodky. Muži na lince East Expres jedou do Lvova a někteří se chystají do frontových zákopů.

Жахливий світ!

Pole orná a válečná. Autor románu Vladislav Vančura se narodil dvacet kilometrů odtud v Háji ve Slezsku a v knize si povzdechl:

S Alešem Kauerem o nakladatelské práci, antologii Toto je môj coming out a životě na malém městě