DEMOKRACIE JE MÍT MOŽNOST SE OMEZIT

Jan Motal

Svoboda slova je pravděpodobně jedním z nejsamozřejmějších lidských práv současnosti. Jak by mohla existovat demokracie, kdybychom nemohli říkat, co si myslíme? V českém kolektivním podvědomí je toto právo ještě nabito zvláštní energií: vždyť půlstoletí jsme nesměli hovořit za sebe, ale nejprve co chtěli nacisté a poté komunisté. Není to dost pro to, abychom jednou provždy sprovodili všechna omezení ze světa a prostě se spolehli na kolektivní rozum lidu?

Copak lze ještě obhájit nějaké zásahy do svobody projevu, cenzuru na sociálních sítích, nebo dokonce vypínání serverů s obsahem, který kdosi označil za dezinformační?

Za poslední dekádu se v Česku začalo o svobodě slova diskutovat možná živěji, ale především diferencovaněji než dříve. Vyrojilo se množství problémů, které jsme dosud buď ignorovali, nebo nedokázali pojmenovat. Začalo se hovořit o nenávistných projevech na internetu, o dezinformacích, propagandě, o hybridních hrozbách v informačním prostoru. Začalo se zhmotňovat, co bylo dříve doménou vědecké fikce — například ve formě deep fake. Ještě dříve, než se stalo módní diskutovat s umělou inteligencí, umělé neuronové sítě generovaly velmi věrné podvrhy. V roce 2020 se dokonce v americké prezidentské kampani objevila falešná videa, která měla dokazovat psychickou nezpůsobilost Joea Bidena vykonávat úřad. Jen těžko tak lze bagatelizovat podobné hrozby třeba poukazem na to, že v roce 2019 bylo podle bezpečnostní organizace Deeptrace devadesát šest procent deep fake videí pornografických. Rozeznat pravdu a lež je čím dál těžší. A s šokující akcelerací konfliktu na Ukrajině v roce 2022 se ještě posílila hrozba geopolitické informační války. Svoboda slova jako by začala erodovat: nejen z kruhů aktivistů a politiků, ale i bezpečnostních expertů se šíří naléhavé volání po tom, nastavit tomuto lidskému právu limity.

Při podrobnějším historickém průzkumu veřejné diskuse o svobodě slova by se zřejmě dal od sametové revoluce vysledovat pozoruhodný posun v tom, jak tuto hodnotu česká společnost chápe. Minimálně na úrovni lidí pracujících v médiích bychom mohli ukázat výraznou proměnu od libertariánského postoje devadesátých let, jenž každý zásah do projevu chápal jako cenzuru a návrat totality, přes hrůzu z možnosti ovlivňování médií vlastníky po roce 2013 až po volání po vystavění nepropustné zdi dezinformacím a propagandě v posledních letech. Česká média byla dějinami donucena dospět a začít řešit problém, který dlouho přehlížela: že pokud má být svoboda projevu demokracii prospěšnou, nestačí se jen donekonečna odvolávat na fyziokratickou zásadu nezasahování — „laissez-faire“ (mimochodem inspirovanou v duchu orientalismu čínským taoistickým konceptem wu wei, který věru není příliš slučitelný s evropským pojetím pravdy jako faktu).

JAK SVOBODNÁ JE VEŘEJNÁ SFÉRA?

Jistě — demokracie je vnitřně spojena se svobodou slova, a to od antiky. Již Perikles anebo Cicero však zdůrazňovali, že existují hranice. Pokud mají občané smysluplně diskutovat o řešení obecních problémů, musí jít o regulovaný prostor vylučující lháře, štváče a násilníky (a v rámci tehdejší společnosti samozřejmě rovněž i otroky či ženy). A veřejná sféra, která vznikla v osmnáctém a devatenáctém století s nástupem měšťanstva v Evropě, nikdy skutečně svobodná nebyla. Poukazují na to kritici tohoto dnes již klasického konceptu Jürgena Habermase.

Například sociální teoretička Nancy Fraserová vysvětluje, že veřejná sféra byla vždy spíše exkluzivním klubem než otevřenou občanskou arénou. Marginalizované skupiny — ženy, lidé odlišné barvy pleti nebo nižší sociální třídy — nebývaly ke kavárenským stolům vzdělaných a movitých diskutérů zvány. A i kdyby se tam náhodou někdo takový objevil, samotná svoboda projevu nikdy nemůže zrušit mocenské vztahy, které ve společnosti panují a jež znemožňují těm, kteří jsou v podřízené pozici, nahlas hovořit pravdu o tom, co je trápí. A to ze strachu z postihu od svých nadřízených, pánů či státu, proti němuž jsou mnohem slabší než obchodníci uplatňující ekonomickou moc. Podle kulturního historika Roberta Darntona rovněž nesmíme zapomínat, že již ve svých počátcích představoval tisk výrazně kompetitivní trh, na němž vydavatelé uplatňovali své ekonomické, sociální i politické zájmy. Média nikdy nebyla dokonale promazaným fórem lidského projevu a vždy se potýkala s dezinformacemi, falešnými zprávami a propagandou, ale i cenzurou.

O cenzuře, LGBTQ+ a Rusku