NEJVYŠŠÍ KARTA

Petra Hůlová

Vyrazili jsme si tehdy s Davidem kus za město na piknik. Než potkal Marii, trávili jsme spolu takhle většinu volného času v týdnech, kdy jsem doma zrovna neměla děti.

Podle Irenina tehdejšího názoru patřil David k onomu typu mužů, co jim to prostě „jen trvá dlouho“. Vzhledem k tomu, že můj život měl už léta stejný řád diktovaný střídavou péčí a psaním, nebyl důvod to uspěchat. „Bojí se tě,“ říkala Irena. „Každý chlap se tě vposledku bojí.“

V jídelním voze mi cinkne zpráva od Judity. Suše v ní oznamuje, že si kontakt na Jana, který jsem jí odmítla dát, obstarala sama.

„Vím, že jsi mě před ní varovala, ale já jsem to prostě nechtěl slyšet,“ říká David. Projíždíme měsíční krajinou a pak vjíždíme do tunelu.

Když mi David o Marii poprvé vyprávěl, myslela jsem, že si dělá legraci. Přesně z toho jsme si spolu přece vždycky utahovali. Z éterických žen, co své hodnoty vyjadřují charakteristicky vyladěným interiérem. Korunu tomu nasadila jeho fascinace Mariinou sbírkou hotelových ubrousků. Když jsem už tehdy s nadsázkou prohodila něco o maloměstské mentalitě, samozřejmě s vědomím, že jde o pouhé klišé, David na mě podruhé za dobu, co jsme se znali, zvýšil hlas. Poprvé se tak stalo, když jsem před ním hájila byznys jeho otce, díky němuž David nemusel nikdy v běžném smyslu slova pracovat.

Doslova jako parodie teď zpětně působí Mariina otázka, kterou David svého času měl za seriózní filozofické téma, a sice: „V čem je křest románu víc než lekce vaření od evropsky uznávaného kuchaře?“ Jak tehdejší Davidův křest knihy, tak Mariin kroužek thajské kuchyně totiž připadal na čtvrtek. Zůstala jsem tenkrát doma kvůli Juditině angíně a David mi ze křtu volal s tím, že mu Marie udělala scénu, že je tam „málo důležitých lidí“.

Irena měla za to, že je David masochista, a nelze vyloučit, že se skutečně celá ta léta s Marií svým způsobem trestal za to, že je rentiér. Každopádně, a nejspíš jako součást onoho trestu, hned na začátku opustil pozice, které se mu později jen těžko dobývaly zpátky.

V tunelu mě David bere za ruku. Z jeho postavy vidím jen temnou siluetu svěšených ramen.

Dávám jasně najevo, že na téma Marie a její lásky k vaření se spolu bavit nebudeme.

Byť David nebyl díky dědictví po otci na prodeji knih závislý, měla životní úroveň, kterou to umožňovalo, daleko k Mariiným představám o přiměřeném standardu. Zatímco mi David ve vlaku popisuje jejich poslední hádku kvůli penězům, uvažuji: stejně jako v mém a Vladimírově případě byl David vším tím, co ho na Marii iritovalo, nejdřív upřímně okouzlený. Když přišel na to, jak je to ve skutečnosti, Marie už čekala Huga. Pak ho mohla kvůli jakési banalitě typu „pozdní příchod navzdory slibům“ vyhodit v ponožkách na chodbu už s absolutním přehledem. David mě obejme. Je mi z toho nanic.

Jakýsi muž vpadne do ostravské debaty bez mikrofonu. „Já měl pro feminismus vždycky slabost, protože mi přišlo, že hledá cestu ven z nějaké společné pasti. Kéž bychom si rodinné výdaje půlili a nejlíp kdyby roli živitele přebrala moje žena,“ pokračuje chlap, který mi někoho nutkavě připomíná. „Moje feministická manželka ale absolutně odmítala, abych odešel ze svého debilního zaměstnání. Žvanila o seberealizaci, jenže na tu moji absolutně kašlala.“ Podle klobouku po chvíli identifikuji androšského básníka Kandu.

Básník čísla

Jiří Dynka

Jiří Dynka se narodil 4. října 1959 v Luhačovicích. Vystudoval Vysoké učení technické v Brně, kde byl od roku 1984 zaměstnán jako projektant Výzkumného ústavu průmyslového stavitelství, než odešel v roce 1987 do Prahy, kde pracoval na topičsko‑dispečerských pozicích do roku 2020.

Vydal deset básnických sbírek, mimo jiné Minimální okolí mrazicího boxu (Větrné mlýny, 1997), Tamponáda (Druhé město, 2006), Kavárny (Archa, 2015), Pomor (Druhé město, 2019). Ukázky jsou vybrány z rukopisu sbírky Matka měla ráda třešně.

Beletrie

Petra Hůlová

Petra Hůlová se narodila na sklonku sedmdesátých let v Praze, kde později vystudovala kulturologii a mongolistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mongolsko také odbrzdilo její literární dráhu, když v roce 2002 vydala román Paměť mojí babičce odehrávající se právě tam. Za něj sklidila tak zásadní ohlasy, že se rázem stala jednou z nejvýraznějších českých spisovatelek. Po dlouhé řadě dalších knih (namátkou: Umělohmotný třípokoj, Macocha, Stručné dějiny Hnutí…) teď nakladatelství Argo chystá její zatím poslední román nazvaný Nejvyšší karta.

Ateliér

Lenka Sedláčková

Jakub Vaněk (nar. 1992) studuje komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako redaktor časopisu Plav, kurátor platformy Psí víno, člen kolektivu Artbiom a feministického zvukového tělesa. Experimentuje s možnostmi neautorského psaní, ruční tvorbou knih či neškolenou hrou na hudební nástroje.

Soubor Tam, někde tam, příběh Zavadilských, příběh můj, příběh váš…, jak zní nezkrácený titul, vyznívá co oslava svérázu nevelké obce na Hané. Zavadilku začala Lenka Sedláčková fotografovat po návratu z dlouhodobého pobytu v zahraničí. Poetickou stylizací záběrů zdůrazňuje podmanivost prostředí — s jeho syrovostí a magičností. Dynamiku podívané zakládá vizí vytříbenou zasvěceností do širších souvislostí světové fotografie a především volbou výstižného okamžiku osvitu. Nicméně optická jakost emotivně založeného podobenství o životním koloběhu venkova neubírá její výpovědi na realismu. Místa, kde vyrůstala, sleduje autorka nevtíravě — zkrátka a dobře ukazuje Zavadilku tak, jak ji zná. Rovněž v expresivně psaných komentářích na webových stránkách uplatňuje smysl pro odlehčené postřehy, výmluvné detaily a jejich existenciální přesah. I v jejím psaní je významotvornou silou schopnost vystihnout osobní zázemí souběhem zdánlivě protikladných perspektiv. Jednak v jeho důvěrné znalosti, jednak se zkušeností odstupu, onoho důsledku poloviny života strávené na cestách cizinou. Souhrnné prolnutí obou rovin vnímání se potkává ve výrazném a osobitém rukopisu — jak fotografií, tak textů. Ostatně posuďte sami: https://leneke77.weebly.com/there somewhere there ii.html. (Josef Moucha)

Kterak se Václav Jelínek stal Wilibaldem Yöringem, když nemohl být Göringem