JSEM SPIRITUÁLNÍ MATERIALISTA

Text Václav Maxmilián

Foto David Konečný

Všestrannost umělce Františka Skály se projevuje v bujivé tvůrčí činnosti produkující pod jeho rukama neuvěřitelné množství artefaktů, konceptů, instalací a bizarních vystoupení. Jeho ateliér je přeplněn barvami, hudebními nástroji a spoustou materiálů natahaných jak z nejrůznějších bazarů, tak přímo z přírody. V jeho projektech potom vždy prosvítá odhalující oko umělce otevírající možnosti vidění a vnímání.

Už nikdy nebyly tak krásný. Všechno je to jenom jednou. Když něco najdeš, tak něco najdeš jenom jednou a potom už nikdy. Uměle už se k tomu nedá znovu dostat.

Jak se stalo, že jsi začal takto sbírat věci a skládat je k sobě?

To asi dělají všechny děti, že pořád něco sbírají, protože jsou blíž k zemi a nevnímají velké celky, ale spíš detaily. To už nějak přirozeně vyplynulo, a pokud se mi nezhorší zrak, tak jsem stále schopen vidět to, co jiní nevidí.

Mně přijde, že je to jedna z možných esencí umělecké tvorby, kdy si umělec skrze takový návrat do dětského světa a podobné skládání, jaké popisuješ, dotváří věci, které mu ve světě nějak chybí.

Dá se říct, že dávám věci na své místo a ony mně za to poděkují, protože doposud je dávali na špatné, podle nějakého racionálního klíče. Když se konečně setká třeba pět komponentů, které pocházejí z celého světa a z naprosto odlišných prostředí, každý s vlastním příběhem a historií, tak je to, jako když se konečně potkají dva lidi, kteří k sobě patří. Jsem taková seznamka. Když projdu pobřeží deset kilometrů, jsou tam vyplavené tisíce předmětů. A z nich si já vyberu tři. Otázka je, proč jsem si vybral právě ty tři. Protože je to nějaký můj hodnotový a estetický klíč. Někdo si vybere jiné. A taky je těžké se mi nějak zavděčit.

Lidi mi občas něco nosí a myslí si, že budu nadšenej. Někdy jo, někdy se to podaří. Ale je malá pravděpodobnost, že budu vykřikovat nadšením. Už jsem toho totiž viděl hodně a vím přesně, jaké předměty mě zajímají.

NEDĚLNÍ UMĚLEC

Když ses v osmdesátých letech živil jako ilustrátor, jak došlo k tomu, že se ti volná tvorba začala prolínat do ilustrování, a nako nec ho úplně nahradila?

Já jsem na UMPRUM studoval animovaný film, který jsem potom dělat nechtěl, a začal jsem se živit ilustrováním, kde jsem chtěl dosáhnout nejlepších výsledků, což se mi vlastně dařilo a tehdy se tím dalo i dost dobře uživit. V momentě, kdy jsem se tím živil, tak jsem se stal nedělním umělcem.

O nedělích jsem se odreagovával tím, že jsem sekal něco sekerou do dřeva, pomalovával to barvama a měl jsem u toho úplné erupce radosti. Když celý den sedíš a šuftíš vědecké ilustrace, takové opravdu precizní, tak se potom člověk potřebuje odvázat. Tím jsem se úplně osvobodil od těch školních manýr. Já říkám, že do určité doby, na střední škole a tak, si člověk jistý věci zkouší a spíš si na umění hraje, až už to skoro vypadá jako to vážný umění, který někde viděl. Ale i ty projevy můžou být zajímavý. Já mám od známých autorů taky nejradši ty raný věci, protože v momentě, kdy se ten člověk takzvaně nalezne a pak jen opakuje svoji značku, tak to často přestává být zajímavý, přestane v tom být ta jiskra hledání. Třeba Alberto Giacometti, jehož výstavu jsem viděl v Londýně: jeho surrealistický začátky mi přišly naprosto nejlepší. Když potom natáhl figuru a mastil jednu za druhou, tak už to je nuda. Ale když jsem o něm viděl dokument, pochopil jsem, proč to dělal. Měl malej ateliér. Tak to musel hnát do vejšky.

Svůj absolventský film Oči jsi udělal na mo‑ tivy básně Ivana Wernische. Vycházel jsi z nějaké konkrétní, kterou pro tebe napsal? Myslíš báseň na objednávku? Wernische miluju, považuju ho za jednoho z našich nejlepších básníků. Je mi velice blízký nejen svou poetikou, ale i humorem. V těch nejhorších normalizačních letech, kdy jsme zrovna studovali, nebylo lehké si na UMPRUM vybrat téma. V té době jsem znal nějaké jeho sbírky a toto jsem si prosadil, protože ta báseň nebyla nijak politická. Ale i téma toho filmu se ukázalo být takové osudové. Já to tak v životě mám, že všechno do sebe dobře zapadá, nikdy nijak moc netlačím na pilu a všechno nějak přichází v pravý čas. V tom filmu se objevuje taková dvojakost o člověku, který žije tady ve vnitrozemí v nějakém starém domě a zároveň touží po moři. To navazuje na to, že v sedmdesátých a osmdesátých letech jsme jezdili k moři do Bulharska, kde jsme žili jako domorodci nahý tři neděle. Když jsem teď nedávno viděl v Galerii hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu výstavu o Taylor Campu, kde žili hipísáci někde na Havaji okolo roku sedmdesát, tak mi to bylo velmi blízký, protože my jsme to trochu zažili. V chatrčích, co jsme si postavili z vyplavených dřev. Hodně mě to ovlivnilo na celej život, stejně jako ty lidi, kteří na výstavě mluvili v dokumentu. A do toho filmu se to promítlo. Taky jsem v něm vlastně udělal dům, takový svůj ideální, jaký bych chtěl, a později jsem si přesně takový koupil. Nedávno jsem si všiml, že jsou tam vlastně stejný dveře, jaký jsem si tehdy do filmu namaloval. A že i pohled z okna je téměř totožný, jako byl v tom filmu. To trochu zamrazí.

Mně vždycky přišlo, že tvé věci jsou velmi podobné těm Wernischovým, že obývají podobný svět. Když jsem viděl kdysi poprvé ve Veletržním paláci tvůj objekt Stará námořnická hra: Královna v zahradě, tak to mnou krásně pohnulo.

Ano, to je propojené s Wernischem, rozhodně. Aniž bych si to uvědomil. V těch mých předmětech jsou často věci, které mají nějakou historii a jsou velice vzácné. Ta figurka, kterou zmiňuješ, je gotická dětská hračka, kterou mám z pozůstalosti po profesoru Slánským. Tlačili ji z hlíny do formičky a dělali je takhle sériově jako figurky. Dělal jsem i nějaké suché jehly podle Wernischových básní a něco jsem z něj vykradl i do textů mých písní. A potěšilo mě, že ocenil moje dechovkové CD, které jsem mu poslal. Byl jsem za ním tehdy v Loretě, kde dělal nočního hlídače, a on mi dal podpažní pouzdro na pistoli, které měl v šupleti. To pouzdro jsem potom dlouho nosil a použil jsem ho i do svého objektu Shark.

To mi připomíná dalšího českého básníka, kterému jsi dokonce i nějaké knížky ilustro val, a to byl Karel Šiktanc.

Tomu jsem ilustroval čtyři knížky pohádek. A teď jsem mu přes léto dělal náhrobek. Bylo mi velkou ctí, že jsem na pohřbu nesl rakev a rodina mě požádala, abych udělal náhrobek. Takže jsem se tomu věnoval celé léto, takovým poklidným způsobem. Nechtěl jsem to dělat pompézní, naopak takové velice jednoduché a chodil jsem po lesích a hledal nějakej šutr, kterej by odpovídal mojí představě. Jako základ jsem použil krásný přitesaný pískovec z nějaký tereziánský pevnosti z Olomouce. Nahoru jsem nakonec udělal takovou jednoduchou kostku, která už byla obrostlá mechem, od nás ze dvora, do které jsem vytesal jen jméno a letopočet. Tenkrát z pohřbu, z karu v hospodě, jsem jel s taxikářem a to bylo zase, jako by mi pánbůh seslal nějakýho anděla. Ten taxikář byl tak kultivovanej a tak vzdělanej, že jsme se bavili o Šiktancovi, o tom, jak s ním odchází kus českýho jazyka, který už nebude nikdy. Já jsem si říkal: To se mi snad zdá!

A co ty pohádky?

Vždycky mě napadne, proč někdo podle těch pohádkových knížek nenatočí filmovou pohádku. Ony jsou rozhlasově zpracované,

O statusu umělce, kulturní politice a důstojném životě