Maki Namekawa—when I can travel, I can learn more about myself

MAKI NAMEKAWA PATří MEZI VůDČí OSOBNOSTI DNEŠNíCH PIANISTů, A PřITAHUJE TAK POZORNOST PUBLIKA K SOUČASNé HUDBě OD MEZINáRODNíCH SKLADATELů. POCHáZí Z JAPONSKA. PRAVIDELNě VYSTUPUJE NA SVěTOVýCH SCéNáCH V NEW YORKU, VíDNI, LONDýNě, PAřížI, AMSTERDAMU, BRUSELU, TOKIU, SALCBURKU, BERLíNě, ALE I V BRNě. JEJíM MANžELEM JE DIRIGENT DENNIS RUSSELL DAVIES, KTERý JE V SOUČASNOSTI ANGAžOVáN VE FILHARMONII BRNO. V ROCE 2019 SLOžIL SLAVNý SKLADATEL PHILIP GLASS SVOU PRVNí KLAVíRNí SONáTU SPECIáLNě PRO MAKI. JE TO NEJEN MIMOřáDNě TALENTOVANá KLAVíRISTKA, ALE TAKé JEDNA Z NEJSKROMNěJŠíCH, NEJPřáTELŠTěJŠíCH, NEJSRDEČNěJŠíCH A NEJUSMěVAVěJŠíCH OSOB, KTERé JSEM KDY POTKALA.

MAKI NAMEKAWA IS A LEADING FIGURE AMONG TODAY’S PIANISTS, BRINGING TO AUDIENCES’ ATTENTION CONTEMPORARY MUSIC BY INTERNATIONAL COMPOSERS. SHE COMES FROM JAPAN. SHE PERFORMS REGULARLY AT INTERNATIONAL VENUES IN NEW YORK, VIENNA, LONDON, PARIS, AMSTERDAM, BRUxELLES, TOKYO, SALZBURG, BERLIN BUT ALSO IN BRNO. HER HUSBAND IS THE CONDUCTOR DENNIS RUSSELL DAVIES, WHO IS PRESENTLY ENGAGED IN FILHARMONIE BRNO. IN 2019 FAMOUS COMPOSER PHILIP GLASS COMPOSED HIS FIRST PIANO SONATA ESPECIALLY FOR MAKI. SHE IS NOT ONLY AN ExTREMELY TALENTED PIANIST BUT ALSO ONE OF THE MOST MODEST, FRIENDLY, WARMHEARTED AND SMILING PERSON I HAVE EVER MET.

Co máte na své práci nejraději?

Skutečně miluji svou práci. Vlastně to má dvě stránky, které mám nejraději. Jednou z nich je cestování. Jako koncertní pianistka cestovat musím. Nemůžu zůstávat jen doma. A já miluji cestování. Ráda se setkávám s lidmi. Ráda poznávám jiné kultury, země a také ochutnávám cizí jídla. Ráda díky své práci získávám nové přátele. Ta druhá je vážnější. Protože když jsem byla studentkou v Japonsku a v Německu, musela jsem mnoho hodin procvičovat hru na klavír, takže jsem musela pobývat pouze v domě nebo zavřená v místnosti. Strávila jsem hodiny o samotě, oddělená od okolního světa. Někdy to bylo trochu děsivé. Byl to život plný disciplíny. Ale pokud mohu vystupovat nebo jít na pódium s jinými hudebníky nebo dokonce sama, mohu vyprávět příběhy. Dokážu transformovat myšlenky skladatele a předat je publiku. Ale nejen to. Mohu také vyprávět svůj vlastní příběh i své vlastní myšlenky. Tento proces se mi velmi líbí. Naučím se nějakou skladbu od skladatele, přemýšlím o ní mnoho hodin, pracuji na ní a nakonec ji mohu zahrát tak, jak ji cítím nebo o ní přemýšlím já.

What do you like most about your job?

Well, I love my job. Actually, there are two sides of it, which are my favourite ones. One of them is traveling. You know, as a concert pianist you must travel. You cannot stay at home. I love traveling. I love to meet people. I love to explore other cultures, countries as well as to taste different food. I love to meet and make friends through my job. The second one is more serious. Because when I was a student in Japan and in Germany, I had to practice playing piano for many many hours, so I had to stay only in a house or in a room. I spent hours alone, separated from the outside world. It was a little bit scary sometimes. It was sort of life full of discipline. But if I can perform or go to a stage with other musicians or even alone, I can tell stories. I can transform thoughts from a composer to an audience. But not only that. I can also tell my own story as well as my own thoughts. I like this process very much. I learn some piece from a composer, I think about it for many hours, work on it, and finally I can play it as I feel or think about it.

Zmínila jste, že ráda cestujete. Jaká je tedy Vaše oblíbená destinace?

To je těžká otázka, protože jich mám ráda spoustu. Ale abych byla upřímná, je to samozřejmě Japonsko. Tohle je pro mě víc než jen cíl. Moje rodina je pořád tam; moji rodiče jsou stále naživu, takže je pro mě neustále velmi speciální vracet se domů, kam patřím. Rodiče stárnou, jsou ještě zdraví, ale vzhledem k jejich věku se to hodně změnilo. Pocit se změnil, protože když byli moji rodiče mladí, starali se o mě, ale nedávno jsme si tyto role vyměnili. Ano, teď se o ně starám já a vždy, když mám čas, vracím se do Japonska. Když mohu kamkoliv cestovat, mohu se dozvědět více o ostatních lidech a také o sobě.

Můžete mi v krátkosti popsat svůj životní příběh, jak jste našla druhý domov v Evropě?

Myslím, že mám domovů mnoho. Vlastně, když mám hudbu a mám svou práci, můžu žít všude. Narodila jsem se a vyrostla v Japonsku. Pak jsem odjela studovat do Německa. Seznámila jsem se s manželem a začali jsme spolu žít v Rakousku. Kvůli jeho práci jsem přišla do Brna. Rodnou zemí mého manžela je Amerika, takže mohu bydlet na čtyřech různých kontinentech a v pěti domovech. As you mentioned you like travelling, so what is your favourite destination? That is a difficult question, because I like plenty of them. To be honest, of course, it is Japan. This is more than a destination to me. My family is still there; my parents are still alive and healthy so it is very special to me to come home, where I belong. Parents are getting older, they are still healthy, but it has changed a lot because of their age. The feeling has changed, because when my parents were young, they took care of me, but we have changed these roles recently. Yes, I take care of them now and if I have a time, I always travel to Japan. However, when I can travel, I can learn more about other people and about myself, too.

Can you tell me shortly your life story, how you have found another home in Europe?

I think I have many homes. Actually, if I have a music and if I have my job, I can live everywhere. I was born and I grew up in Japan. Then I went to study to Germany. I met my husband and we started to live together in Austria. Because of his job, I came to Brno. My husband´s home country is America, so I can stay in four different continents and in five homes.

Mohla bych Mít vlast kdekoli na světě, kde je moje rodina a moji přátelé. Život sám je můj domov.

Japonsko je číslo 1, ostatní místa jsou číslo 2, ale všude se cítím býti velmi domácí. Příjezd do České republiky je pro mě už také jako návrat domů.

Snila jste o tom, že se stanete klavíristkou už jako malá?

Ne, rozhodně ne. Byla jsem spíše sportovkyně. Když mi v Tokiu bylo 10 let, vyhrála jsem dokonce zlatou medaili v plavání. Trénovala jsem i maratonský běh.

Kdy tedy nastal ten okamžik, kdy jste si uvědomila, že nebudete sportovat, ale stanete se klavíristkou?

Když mi bylo 11. Důvod byl, že když děláte maraton, stále s někým soutěžíte. I když děláte maximum, není možné být pořád dost dobrý. Vždy jsou tu vaši soupeři. I když tvrdě trénujete, nemůžete pokaždé vyhrát první místo. Jsou tu jiní soutěžící, nebo může být špatné počasí, nebo se může stát něco jiného. Tato zkušenost pro mě byla někdy

nevertheless, i could have hoMeland wherever around the world, where My faMily and my friends are. life itself is my home.

Japan is the number 1, other places are number 2, but I am able to feel very domestic everywhere. Coming to the Czech Republic is already as coming home, too.

Did you dream of becoming a pianist already as a child?

Oh, no, definitely not. I was more a sport girl. I even won a gold medal in swimming when I was 10 years old in Tokyo. I also trained marathon running.

So when was the moment that you realized, you would not do sports, but you would become a pianist?

When I was 11 years old. The reason was, that if you do marathon, you are always in a competition. Although you do your best, it is not possible

hořká. Moc mě to nezajímalo a velmi často jsem se cítila zklamaně. Když jsem však jako dítě dělala hudbu, když jsem hrála na klavír, necítila jsem konkurenci. Proto jsem vždy hrála ráda. Zjistila jsem, že čas hraní pro mě velmi hluboko znamená svobodu. Takže když mi bylo 11 let, rozhodla jsem se pro hru na klavír. Moji rodiče byli tímto rozhodnutím velmi překvapeni, můj učitel také. Rozhodla jsem se pro hudební školu, ale musela jsem se toho hodně ještě učit. Musela jsem navštěvovat hodiny jiných profesionálních učitelů. Moji rodiče byli však vždy velmi šťastní, když jsem hrála, protože mi to dělalo radost. Myslím, že to bylo skutečně velmi šťastné rozhodnutí.

Vaším manželem je Dennis Russell Davies, dirigent Filharmonie Brno. Jak vypadá manželství dvou vynikajících muzikantů?

I když nemáme děti, organizace času je pro nás oba velmi důležitá. Než přijmu nějaké koncertní angažmá, vždy se ho zeptám, jaké má pracovní závazky. Kde je nebo co v tu dobu dělá. Když má nějaký speciální výroční koncert nebo turné někde v jiné zemi, ptám se svého agenta, jestli je nějaká možnost změnit mé plány, abych ho mohla doprovázet nebo on mě. Trávit čas spolu v manželství je velmi důležité. Ale nejen trávit čas kvůli práci, ale žít spolu jako partneři. Získáváte tak jinou inspiraci pro vztah. Když jsme doma, trávíme spoustu hodin vařením. Protože když jsme mimo domov kvůli práci, jíme mnohdy v restauracích. Dennis se mnou často chodí nakupovat na tržiště. Líbí se mu, jak komunikuji s farmáři. Jen tak se projít, o něčem si to be good enough all the time. There are always your rivals. Even if you train hard, you can´t win the first place every time, you know. There are other competitors or there could be a wrong weather, or something else could happen. This experience was sometimes bitter for me. I did not care a lot, but I was disappointed very often. In contrast to that, when I played the music as a child, when I played the piano, there was no competition. Therefore, I was always happy to play. I found out that time of playing means freedom for me, very deeply inside of myself. So when I was 11 years old, I chose to play the piano. My parents were very surprised, my teacher as well I decided to start a music school, but I had to learn very much. I had to attend lessons of other professional piano teachers. My parents were always very happy when I played, because it has made me happy. I think it has been a very lucky decision.

Your husband is Dennis Russell Davies, the conductor of Filharmonie Brno. What does the marriage of two excellent musicians look like?

Even though we do not have children, time organizing is very important for both of us. Before I accept any concert engagement, I always ask him, what his work commitments are. Where he is or what is he doing at that time. When he has any special anniversary concert or a tour somewhere in a different country, I ask my agent, if there is any possibility or another period to change my plans, so I can join him, or he can join me. To spend time together in marriage is very important. But not only to spend time just because of work, but live together as

povídat, jen tak sedět na gauči je něco jiného, než když spolu pracujete. Není to však vždy snadné zorganizovat.

Mimochodem, jakou kuchyni preferujete?

Mám ráda jídla ze všech koutů světa, italská, americká. Česká kuchyně je asi hodně podobná rakouské. Ráda vařím japonská jídla, ale někdy je velmi těžké sehnat všechny ingredience.

Vystupujete ve velkých světových metropolích, jak tedy vnímáte Brno, které je docela malé město?

Brno není vůbec malé město. Existuje zde sedm univerzit, což ho dělá obrovským. Brno miluji, je to moc hezké místo. Působí velmi otevřeně a přívětivě. Pokud něco chcete nebo potřebujete, nebo toužíte vidět, nebo to musíte zjistit, vše seženete velmi rychle. Někdy je to všude kolem vás, v New Yorku nebo v Tokiu, ale je toho příliš mnoho a příliš daleko. Musíte si vybrat přesně, čemu dáváte přednost, ale v Brně se ke všem informacím dostanete velmi snadno. To je velmi pěkné. Je zde opera, mnoho koncertů, divadel, univerzit. Vše mohu mít velmi snadno pod kontrolou. Myslím, že je to opravdu krásné město. Cítím zde velmi pozitivní energii, a to i v době lock-downu. Když pozoruji vaše lidi, pokračují ve všem navzdory jakýmkoliv situacím. partners. You gain a different inspiration for relationship this way. When we are at home, I spend many hours cooking. Because when we are out of home and work, we very often eat in restaurants. Dennis often comes with me to do shopping to a market place. He likes how I communicate with farmers. Or just to walk, to talk about something, just to sit on a couch is different than when you only work together. However, it is not always easy to organise that.

What cuisine do you prefer, by the way?

I prefer meals from all corners of the world, Italian, American. Well, Czech cuisine is very similar to Austrian, I guess. I love to cook Japanese food, but sometimes it is very difficult to get all ingredients.

You perform worldwide in big metropolises, so how do you feel about Brno, which is quite a small city?

Oh, Brno is not a small city. There are seven universities, which is huge. I love Brno, it is a very nice place. It is very open, very familiar. If you want or you need something, or you desire to see, or you have to find out, you can get everything very quickly. Sometimes, it is all around you in New York or in Tokyo, but it is too much and too far away. You have to choose exactly, what you prioritize, but in Brno you can get all information

Jak byste charakterizovala publikum v Brně? Jak moc se liší ve srovnání s Japonci, nebo ve srovnání s americkými nebo jinými evropskými návštěvníky koncertů?

Japonské publikum je velmi zdvořilé. Netleskají sice vestoje, ale jsou velmi zdvořilí s velmi dlouhým potleskem. V New Yorku jsou lidé velmi zaneprázdněni, aby se dostali do metra nebo na parkoviště, takže se po koncertě nezdržují dlouho. Neustále spěchají. V Maďarsku velmi emotivně tleskají. V každé metropoli je to úplně jiné. Pokud se mě ptáte na Paříž nebo Vídeň, tak tam je hodně turistů, takže nedokážu říci, jaké je původní publikum. Brněnské publikum je však vždy velmi otevřené. Vidím přicházet mnoho mladých lidí. Jsou dobře oblečení a cítím, že projevují úctu k nám, k hudebníkům, k naší práci, ke kultuře. Ve vašem městě je skutečně zdravá kulturní scéna. Máte Filharmonii Brno, je tu také divadlo a opera, a všechny nabízejí krásný program. Avšak nejen konzervativní, ale často velmi nový a moderní, ale publikum je tomu tolik otevřené.

Při vystupování nosíte krásné, typicky japonské šaty.

Ano, ten nápad s kimonem vzešel ode mě. Dostala jsem ho, když jsem začala častěji vystupovat v Evropě. Chci, aby se lidé dověděli víc o japonské kultuře. A tohle jsem opravdu já. very easy. This is very nice. There is an opera house, many concerts, theatres, universities. I can have everything under control very easily. I think, it is really a beautiful city. I feel very positive energy here, even during the lockdown time. When I observe your people, they keep going despite all situation.

How would you characterise the audience in Brno? How different is it compared to Japanese people, moreover compared to American or other European concert goers?

Japanese audience is very polite. They do not often give standing ovation, but they are very polite with a very long applause. In New York, they are very busy to get in metro or get to a parking place, so they do not stay long after a concert. They are in a hurry all the time. In Hungary, they give often very emotional applause. It is completely different in every metropolis. If you ask me about Paris or Vienna, there are many tourists, so I can’t say, what the original audience is like. Brno audience is always very open-minded. I can see many young people coming. They are well dressed and I can feel, they show respect for us, for musicians, for our work, respect for culture. There is really a healthy culture scene in your town. There is Filharmonie Brno, there is another opera house, and they all offer beautiful programs. Not only conservative ones, but often very new and modern, but the audience is so open to it.

You wear a typical beautiful Japanese dress, while you are performing.

Yes, this “kimono idea” came from myself. I got this idea, when I started preforming in Europe more often. I want people to know about Japanese culture. This is really me.

probably i realised more precisely, how beautiful japanese culture is, when i started to live abroad.

The other reason is, that I do not want to look very pure on stage. If I wear a kimono, I can be my myself and that I’m enough. As well as I can pass my thoughts to the others not only through my music, but also through this clothing.

asi jsem si uvědomila přesněji, jak krásná je japonská kultura, aŽ kdyŽ jsem začala Žít v zahraničí.

Dalším důvodem je, že nechci na pódiu vypadat úplně civilně a chudě. Když nosím kimono, můžu být sama sebou a to mi stačí. Stejně jako mohu své myšlenky předávat ostatním nejen svou hudbou, tak i tímto oblečením.

Na závěr bych ráda mluvila o Philipu Glassovi. Jste jednou z nejlepších interpretek jeho hudby, můžete mi tedy prozradit něco o vašem přátelství?

Je to zcela mimořádný přítel mého manžela; Dennis se s ním setkal před 47 lety. Když jsem ho potkala poprvé, neuměla jsem ještě moc dobře anglicky. Obvykle jsem jen stála v kuchyni spolu s Philipem a pomáhala například péct pizzu nebo loupat brambory. Když jsme s Dennisem hráli pro Philipa jako klavírní duo na světové premiéře jeho „Four Movements for

Finally, let´s talk about Philip Glass. You are one of the best performers of his music, so can you tell me something about your friendship?

He is a special friend of my husband; Dennis met him 47 years ago. When I met him for the first time, I couldn’t speak English very well. I was usually standing in a kitchen together with Philip helping to make a pizza or to peel off potatoes. When Dennis and I played for Philip as a piano duo for the world premiere of his “Four Movements for Two Pianos”, which Philip composed for Dennis and me, Philip listened to my performance for the first time live. He was so excited and happy and said to me: “You can play the piano, too!” Because until then I had just been a polite quiet Japanese woman for him.

couple of years later he asked Me to play his preMiere piece “20 etudes for piano”

This was for the first time we could build a relationship without Dennis, just he as a composer and me. He opened himself to me. It very often

Two Pianos“, kterou Philip složil pro Dennise a mě, Philip poprvé poslouchal moje vystoupení naživo. Byl tak nadšený a šťastný, že řekl: „Tak ty taky umíš hrát na klavír!“ Protože do té doby jsem pro něj byla jen zdvořilá tichá Japonka.

o pár let později mě poŽádal, abych zahrála jeho premiérovou skladbu „20 etud pro klavír“.

Bylo to poprvé, co jsme si mohli vybudovat vztah bez Dennise, jen on jako skladatel a já. Otevřel se mi. Velmi často se stává, že kdykoli přiletím do New Yorku, zavolá mi v době mého příletu na letiště a požádá mě, abych přijela na večeři k němu domů. Jeho žena rovněž pochází z Japonska. Je vlastně vegan, ale umí velmi dobře i steak! Jeho speciální steaková omáčka je na japonský způsob Teriyaki. Vždy se těším na tu vynikající chuť, i když on sám ji nikdy neochutná. Když přijdu z letiště domů a zazvoním na jejich zvonek, otevře dveře a pokaždé řekne: „Tvůj steak je už připraven.“ Pak jsem zjistila, že po večeři jí pokaždé zmrzlinu. Najednou začal při jídle mluvit o své rodinné historii. Tento okamžik byl pro mě velmi roztomilý, krásný a důležitý. Znamená to, že teď znám Philipa velmi dobře. Mnohem lepší, než jen navazovat vztah se skladatelem, je znát ho jako člověka. Má velmi barevné povahové rysy a já je rozpoznávám, když hraju jeho hudební kusy. Je to podobné jako u kresby, takže si mohu vybrat více barev. Mohu použít svou intuici kvůli příběhům z jeho života. Tento je červenější, ale někdy pravděpodobně více růžový. Ale jaký druh růžové? Je jich mnoho. Avšak já dokážu vybrat konkrétní odstín, protože znám jeho povahu. Takže si můžu vybrat barvu a věřit, že se mu bude líbit. Protože přijme vše, co vidím a cítím z jeho osobnosti jako od svého přítele. happens, whenever I fly to NY, he calls me around my arriving time at the airport and asks me to visit his house to have a dinner there. His wife is also Japanese. He is actually vegan, but he can cook a steak very well, too! His special steak sauce is Japanese Teriyaki style. I always wonder about this excellent taste, although he never tastes it. When I get to his home from the airport, and ring their door bell, he opens the door and always says: “The steak is ready for you.” Then I found out he always eats ice cream after the dinner. Suddenly, he started to talk about his family history while eating it. This moment was very cute, beautiful and important to me. It means I know Philip very well now. Much better than just to raise relationship with a composer is to know him as a person. He has very colourful personality traits and I know these, when I play his pieces. It is similar to drawing, so I can choose more colours. I can use my intuition, because of stories from his life. This is redder but sometimes probably more pink. But which kind of pink? There are many of them. But I am able to select the concrete shade of pink, because I know his character. So I can choose the colour and trust he will love it. Because he will accept all I see and I feel from his personality as a friend.