RESTART | 23. vydání by Restart (@casopisMGP)

23. VYDÁNÍ | 1. ČÍSLO 2022

Restart Školní časopis Masarykova gymnázia v Příboře

6 PROČ SI NEROZUMÍME

24 ROZHOVOR

32 POEZIE

38 CESTOVÁNÍ

48 TESLA

56 HRDINA, NEBO ŠÍLENEC

Milí čtenáři, blíží se nám jaro a pro naši redakci

V lednu si naše gymnázium

to znamená jediné. Se začátkem

připomnělo smutné výročí upálení

nového roku jsme odstartovali Jana Palacha. Tohoto tématu se také

další

pisálkovou

etapu. bravurně chopila redaktorka Janča

Představujeme Vám první číslo

a vložila jej do své básničky

našeho

jménem Vzplanu. Dále, jak už jsem

kalendářní rok 2022. Tentokrát jsme

zmínila, jsme nemohli zapomenout

školního

časopisu

se nezaměřili na žádné konkrétní na svátek všech zamilovaných. O svátky jako ve vydání předchozím.

tom, jak probíhají svátky lásky ve

Možná jedna redaktorka malinko světě se můžete dočíst v článku nakousla Valentýn, ale o tom ještě

redaktorky

o pár řádků níže.

vyššího gymnázia se týká boj o

Na začátku nového období se musím

získání

vrátit k minulému editorialu. Budu citovat samu sebe: „Doufáme, že do

Máji.

Valné

řidičského

části

oprávnění.

Optimističtější zpracování můžete najít v rozhovoru dvou šťastlivců

nového roku vstoupíme minimálně

třeťáku.

Avšak

dívčí,

mohu říct, že se nám to pomyslné

ďábelský název Kruhový objezd.

ve stejné sestavě nebo k nám další reálnější verzi si přečtete jen pisálci přibudou.“ S odstupem času v mém fejetonu, jenž nese přání splnilo, jelikož do redakce Přeji příjemné čtení a hodně přibyli noví členové hlavně z řad štěstí do druhého pololetí! letošních prvních ročníků. To ale neznamená, že neuvítáme každého nového zájemce, který by chtěl do

Klára Stružová, Sp

šéfredaktorka

časopisu jakkoliv přispět. 3

Býti prvákem aneb

(ne)Lehké chvilky na

Bibiána Gilarová, 1.B

Býti prvákem. Začít studium na nové, dokonce už střední škole. Poznat a zvyknout si na nové tváře učitelů a spolužáků. Těžký úkol, který v různé podobě každý zažil. Nebo teprve zažije. Ono by to bylo docela v klídečku. Ale (vždycky tady je ale) představte si: na dva roky vám vyhlásí lockdown, z většiny lidí se stanou introverti, do toho se přidá stres z přijímaček... a najednou důležitá chvíle prvního dojmu na všechny z nové školy. Na nového ředitele, nové učitele a hlavně nové spolužáky, s kterými poté strávíte většinu středoškolského života… Kéž by to byl jen sen. Sen, z něhož se probudíte a budete teprve na prvním stupni základní školy. Bohužel, nežijeme v pohádce, nýbrž v “kruté” realitě. Když už se s tím nějakým způsobem člověk smíří, 1. září přijde chvíle pravdy. Šedesát nervozních nových žáků přijde do auly. Zde někteří mají to štěstí, že někoho znají z dřívějších let. Jenže jsou zde i takoví, co budou vůbec vděční, když na druhý den do Příbora trefí a najdou správnou učebnu. Pojďme zpátky do auly. Z některých lidí prvotní stres opadne, z některých naopak. Přijde uvítací píseň, přivítání a rozdělení do kmenových tříd. Zde se vyřídí většina třídnických věcí. V dalších dnech začíná výuka, pomalu si na svůj nový kolektiv začínáme zvykat. Po pár týdnech se už docela známe, ale seznámení po “GYPRIOVSKU” nás teprve čeká. Kde jinde než na Bílé? Bílá s všude opěvovanou horskou přírodou se stane (jak jsme později zjistili) místo budoucích nejlepších akcí. První z nich je legendární adaptační kurz. Po něm a zdaleka ne naposledy chodíme pravidelně do karantény. Díky učitelům se i “onliny” daly zvládnout. Každý učitel či učitelka praktikuje něco jiného. Ne všichni však zvládáme všechny předměty stejně. A tak se pomalu, ale jistě začínají hromadit ne vždy dokonalé známky. Nezbývá, než si říct: jak nejde o život, jde… však víte. Po shrnutí si člověk uvědomí, co vše nám studium zde na GYPRI už nabídlo. A to je teprve polovina prváku za námi. Z toho plynou dvě věci. Za prvé: GYPRI není jen o šprtání a zkoušení, ale i o zážitcích. A za druhé: GYPRI není jen škola, ale pro mnohé z nás je, nebo třeba bude, druhým domovem. Pozn. redakce: tato práce vznikla pod nátlakem učitelky čj, která článkem podmínila Bibiinu známku z češtiny - upozorňujeme čtenáře, že snaha získat jedničku nasadila autorce “růžové brýle”:-) 5

ProČ si nerozumíme? Starorůžové tapety poseté zašlým květinovým motivem, ozdobně prostřený stůl, na kterém se skví řádně vyskládané, symetricky nakrájené kousky domácí tvarohové buchty. Šlágry linoucí se ze starého rádia, vůně heřmánkového čaje a rozpustné kávy protínající vzduch. Velmi staré, leč opečovávané, fotografie ve zdobných rámečcích a věta začínající slovy „To za našich mladých let...” Následuje bolestné zasténání zástupce nejmladší generace, kterému právě došla procenta baterie na mobilu. Z potažené pohovky se natáhne pro buchtu, s mírným nepochopením i odstupem poslouchá zážitky z babiččina mládí a s lehkým rozhořčením kritiku na sebe i své vrstevníky. Všemu přihlíží jeho matka, která zapáleně přikyvuje, zejména když babička láteří nad neschopností a rozmazleností dnešní mládeže, jindy se zaraženě ohradí, když si pár slov pokárání vyslouží i ona sama. Sledujeme zde klasickou, místy vyloženě tragikomickou scenérii, která se odehrává jednou za čas ve všech rodinách, přičemž my sami se ocitáme, jakožto hlavní aktéři, v centru dění. Návštěvy prarodičů či obyčejné rozhovory s rodiči jsou někdy opravdu náročné úkony. Ale proč? Proč nacházíme nepochopení u lidí, kteří by nám měli být nejblíže? Proč máme někdy pocit, že mluvíme, lidově řečeno, o voze a druhá strana o koze? A proč se tato komunikační propast v průběhu našich rozhovorů ještě více prohlubuje? V psychologii pro výše nastíněný problém existuje pojem, který se výstižně nazývá Mezigenerační propast (Generation Gap). Tento jev popisuje potíže se vzájemným nepochopením napříč generacemi a člení se na tři oblasti podle charakteru rozdílných stanovisek (psychologický, sociologický a demografický pohled). V zásadě jde o to, že každá z generací, které se dnes navzájem střetávají, žila v jiných podmínkách a dostalo se jí odlišné výchovy, čímž je často způsobena také zásadní rozdílnost názorů.

Samozřejmě o žádných dvou lidech - ani patřících do stejné generace - nelze říci, že se jim dostalo naprosto totožné výchovy. Pořád zde ale existují faktory, které zásadně ovlivňují lidi vychovávané v určitém časovém období. Jako příklad můžeme uvést technologie (a jejich stádium vývoje), válku (která zásadně ovlivňuje životy lidí po všech stránkách) nebo jednoduše náladu ve společnosti, určité společenské normy (co společnost v jisté době považuje za přijatelné a co už ne). Proto odborníci vytvořili dělení jednotlivých generací, které nám pomáhá vyznat se v tom, co jejich zástupci prožívali a jak je jejich doba ovlivnila. Dělení vypovídá o tom, že nás poměrně krátké časové úseky mohou opravdu rozdělit. Pozn. K této části jsem čerpala z tabulky časopisu Forbes, která obsahuje podrobnosti k jednotlivým generacím, ale zároveň dělení pěkně shrnuje. Informace z tabulky jsem dokreslila vlastními postřehy a úvahami.

Válečná generace Do této skupiny spadají lidé narozeni do roku 1945. V dnešní době se její zástupci již pomalu vytrácí. Já sama mám to štěstí, že kolem sebe mám hned dvě osoby z této generace - své dvě prababičky ve věku 90 a 94 let. Je mi tedy o něco jasnější, že tito lidé to v životě neměli vůbec jednoduché. Pokud žili na českém území, zažili si druhou světovou válku (a první mnohdy silně poznamenala jejich rodiny), nástup komunismu, pražské jaro, normalizaci i sametovou revoluci. Není tedy divu, že jsou to lidé velmi odolní, avšak často dosti tvrdohlaví. V mládí museli čelit pro nás nepředstavitelným hrůzám, smrt pro většinu z nich byla na denním pořádku a museli se o sebe umět postarat. Momentálně jsou již v pokročilém věku a dá se říci, že jim záleží nejvíc na rodině, míru a zdraví. S technologiemi se většinou příliš nekamarádí, vystačí si s novinami, rádiem, případně s televizí.

Baby boomers Název této skupiny byl odvozen od pojmu baby boom, který označuje časové období se zvýšenou porodností. Jde o lidi narozené v letech 19461967. Často se u nich projevuje nedůvěra v systém, zakořeněná v mládí prožitém v komunistickém režimu a období normalizace. Mohou mít sklon idealizovat si demokracii a následně být zklamáni jejími nedostatky, což jejich nedůvěru ještě prohlubuje. Když byli v největší síle, prožili život ve státě, kde nemohli nikomu pořádně věřit. Všude kolem nich se vyskytovaly nejrůznější intriky, se kterými se museli umět popasovat. Zároveň byli svědky státní proměnlivosti a nestability a museli prokázat značnou odvahu, aby dosáhli lepších životních podmínek pro své potomky. Baby boomers mají velmi blízko k rodině, přestože se s nimi názorově ne vždy shodují. V oblasti technologií se objevují telefony a počítače. Telefony používají převážně na volání a SMS zprávy, někteří nadšenci (zejména dědečkové) objevují taje sociálních sítí a nejrůznějších aplikací.

Husákovy děti Název odkazuje na historickou postavu Gustáva Husáka, který byl od r. 1975 prezidentem ČSSR. O této generaci, jejíž orientační vymezení připadá na roky 1968-1982, se traduje, že její zástupci se přestali vdávat a ženit, většinou spolu partneři prostě žijí. Jakého procenta lidí z této generace se „život na hromádce” týká je téma pro budoucí statistiky. Tento fakt však poukazuje na to, že společnost začala být výrazně benevolentnější ohledně vstupu do manželství (a menší počet svazků zapříčinil také nižší rozvodovost). Momentálně je tato generace víceméně na vrcholu. Mnoha zástupcům záleží na rodině, bydlení, finančním zabezpečení a osobním klidu. Co se technologií týče, jsou opět o krok dál. Ovládají většinu běžných zařízení (mobil, počítač, televize, sluchátka), zároveň pamatují dobu MP3 a walkmana. Je zajímavé, že jsou nejspíš poslední generací, jejíž členové shromažďují rodinné fotografie v osvědčených papírových fotoalbech (někteří souběžně i v počítači a na disku, ale na rozdíl od mladších generací si ty nejoblíbenější většinou stejně nechají vyvolat).

Mileniálové Generace lidí narozených v letech 1983-1997, což znamená, že jejím nejstarším členům bylo v době sametové revoluce zhruba 6 let, ale velká část mileniálů se narodila až po ní. Proto je zde patrná odchylka od generací předchozích: mileniálové jsou první generací, která vyrostla s pocitem svobody jako něčím samozřejmým. To ovšem neznamená, že by si svobody nevážili, pouze nezažili nic jiného - ač jim o předchozím režimu mohli živě vyprávět jejich nejbližší příbuzní. Obrovskou změnu přineslo otevření hranic, možnost svobodně cestovat a poznávat nové kultury, rozmach komunikačních prostředků a postupně i sociálních sítí. Svůj první notebook velká část dostala již na střední nebo vysoké škole, proto jsou s technologiemi velmi dobře sžití.

Generace Z Do této generace spadám já sama i většina studentstva našeho gymnázia, jde totiž o lidi narozené v letech 1998-2010. Jsme druhou generací, která se narodila s možností cestovat a svobodně se rozhodovat. Od generace mileniálů se lišíme tím, že do našeho života zasáhly technologie o něco dřív. Rozdíl se může zdát na první pohled nepatrný, já jsem například svůj první mobil s možností připojení k internetu dostala někdy v primě, v praxi je ale poměrně znát. Většina z nás si moc neumí představit život bez snadného dorozumívání prostřednictvím Messengeru. Obecně jsme přes internet neustále v kontaktu se svými přáteli nebo rodinou a velká část z nás využívá aspoň dvě sociální sítě. Často si ani neuvědomujeme, jaký vliv na nás virtuální život má, ať už pozitivní, nebo negativní. Negativní vlivy sociálních sítí a internetu obecně jsou na samostatný článek (a že jich už vzniklo), proto zde zkusím vypíchnout spíš ty pozitivní. Za pozitivum se dá jistě považovat fakt, že máme od mladého věku k dispozici neuvěřitelné množství informací a umíme je hledat a filtrovat (potíže s dezinformacemi jsou typické spíše pro starší generace). To nám dává velké možnosti k jejich zpracování. Orientujeme se i na zahraniční půdě, protože většina z nás zjistila, že bez základní znalosti angličtiny si nezahraje ani Minecraft. Máme tak k dispozici světový a historický kontext k obrovskému množství témat. Problém nastává v tom, že potenciál těchto informací zůstává často nevyužit, jelikož se nám jednoduše nechce. Ať už ale chceme, nebo ne, zahraniční a různorodý obsah nás rozhodně ovlivňuje. Je to jedna z možných příčin naší otevřenosti (bohužel i občasné naivity, která se s ní pojí) a chuti zkoušet, co všechno je možné. 12

Generace alfa Nejmladší generace, do které spadají někteří naši sourozenci narození po roce 2010. Jde o první generaci, která se narodila do světa internetu a nezažila život bez něj. Velká část starších členů se, i přestože porušují podmínky používání (většina platforem má nastavenou věkovou hranici od 13 let), dostala na sociální sítě a technologie jsou pro ně něčím naprosto přirozeným. To ovšem neznamená, že by se jejich život odehrával převážně virtuálně, jak někdy prezentují média. Rádi chodí s kamarády ven a účastní se různých volnočasových aktivit. Zároveň je dost zásadním způsobem ovlivnila koronavirová pandemie, protože většina z nich je ve věku, kdy tyto události vnímá jako běžnou součást života. Jaký přesně vliv na ně do budoucna bude mít doba, do které se narodili, je zatím jedna velká neznámá. Z uvedeného přehledu vyplývá, že mládí každé generace bylo úplně jiné. V různých dobách vznikaly různé problémy, ke kterým lidé, kteří se s nimi potýkali, museli mnohdy velmi složitě nalézat řešení. Abych mohla trochu více demonstrovat, jak rozdílné podmínky pro život máme my, ve věku těsně před dvacátým rokem života, dnes a jaké podmínky měli lidé ve stejném věku v minulosti, zeptala jsem se své prababičky ve věku 90 let (nejstarší současné žijící generace) na pár zdánlivě obyčejných otázek z jejího mládí. Prababička prožila mládí i stáří na venkově v okolních vesnicích, i když chvíli bydlela také v Kopřivnici.

Veronika: Ahoj babi, úplně nejdřív bych se chtěla zeptat, jak vypadal tvůj běžný den, když ti bylo tak podobně jako mám teď já, těch zhruba 17? Babička: No tak, ráno jsem šla do práce… Já už jsem chodila do práce v sedmnácti letech. V: A kde jsi pracovala? B: V Tatře, ve skladě jsem dělala. Jako v hodinovce*, nebylo to úkolové, tak bylo to take pohodove. V: Jo, takže jsi prostě ráno vstala, šla do práce… B: Ano, ráno jsem šla do práce, to jsem dělala tehdá jenom na jednu směnu, na první. No, tak tam jsem byla do těch dvou hodin, pak jsem odešla a šla jsem na pole když bylo pěkně. V: Takže jsi šla pomáhat pracovat na pole? B: Normálně pomáhat rodičům, no. Anebo sem šla past husy nebo kravy. V: Páni, to je pro mě dost nepředstavitelné. A jak jsi trávila čas s kamarády? Co jste tak třeba dělali? B: Když jsem byla ještě mladší, tak to byl vždycky večer rej na ulici. To sme hrali na zaklepanu, na vyvolávanu, anebo sme hráli školu. Taky jsem měla švihadlo, přes které jsem skákala. Pak se narodily moje dvě sestry, tak sem opatrovala aji ty sestry. Tak to pak bylo všechno takové zábavnější, pěknější. V: A když ti potom bylo těch náct, byly třeba i nějaké taneční zábavy nebo něco takového? B: Jo, tak to byly, muzika byla nebo před Prvnim majem byla tež zábava. V: Takže jste chodili k muzice hlavně o svátcích? B: Ano. V: Kde jste bydleli? Jak to tam vypadalo?

*hodinovka = systém práce, při kterém jsou zaměstnanci fakturovány hodiny odvedené práce, tzn. pobírá určitou částku za hodinu. Naopak dále zmiňovaná “úkolovka”, tzv. úkolová mzda se počítá za jednotky odvedené práce a nachází využití u snadno kvantifikovatelných prací.

B: Bydleli sme ve Vlčovicich, v tym domečku, co máme na stěně ten obrazek. Až přijdeš, tak se podivaš. Taky stary domeček je to, i zahradka tam byla. Na te sme vždycky pleli a okopavali, ať je čistá.

Byla to klasická vesnická chaloupka s jedním podlažím, uvnitř ne příliš prostorná. Byla poměrně stará už v té době, proto ji později prodali a na jejím místě dnes stojí jiná stavba. V: A kdy se lidé brali? V kolika letech? B: No, většinou už tak do te dvacitky byli povdavani všichni. Malokera po dvacitce. No ja jsem se vdavala jak sem měla devatenáct roku. V: Je zajímavé, jak to bylo všechno tak jiné než dneska. B: Ano, úplně jiné. Ale nejlepší byly vždycky večer ty hry na ulici. A byla zábava, i když nebyla televize, my jsme se vždycky zabavili.

Rozdíl mezi jednotlivými generacemi je tedy opravdu výrazný. Jak

vystavět most a překonat tu hlubokou propast, která brání vzájemnému porozumění? Mám za to, že základním stavebním kamenem je kontext, který nám pomůže postoje a názory opačné strany lépe pochopit. Jako malta, bez které se žádný most nepostaví, by zde mělo sloužit porozumění, které vyplní všechny nedokonalé spáry. Snažme se opravdu pozorně naslouchat, co nám druhá strana říká a zamyslet se proč. Pokusme se nastínit svůj úhel pohledu na danou problematiku a přimět našeho “oponenta”, aby nám naslouchal. Zejména pokud jde o naše příbuzné, za tu trpělivost to opravdu stojí. Můžeme se mnohdy dozvědět spoustu zajímavých věcí a obecně získat úplně jiný náhled. Propasti mezi jednotlivými generacemi tady jsou, byly a pravděpodobně také budou. Tento jev je vlastně z logiky věci nevyhnutelný. Špatná komunikace a rozpory často vznikají také z touhy své potomky nebo vnoučata ochránit. Pokud za našeho mládí byla určitá norma, která fungovala, je logické, že nás může vyděsit, když tato norma za mládí našich ratolestí bude úplně jiná. Nikdo nikomu nedal návod na ideální výchovu, a tak lidé přirozeně kopírují to, na co sami byli zvyklí a co vidí kolem sebe. Pochopení a vzájemná tolerance je klíč, k jehož nalezení vás snad tento článek aspoň o něco málo přiblížil. Moc bych vám přála, aby se vám podařilo odemknout co nejvíce zamčených dveří. Veronika Chuchmová, Sx

at j k k s í a z , u k o r 10 k ˇ si u d u o n e n ˇ z í r ˇ sp u o sv Nemrzí vás někdy procházet chodbou o velké přestávce a míjet všechny ty zamilované šťastné páry u každého okna, na každé lavičce? Neříkáte si čas od času, že byste chtěli mít také nějakou tu drahou polovičku, ale nedaří se vám získat ničí srdce? Pokud ano, tohle je přesně článek pro vás! S nadcházejicím únorem přichází také všemi oblíbený svátek zamilovaných - Valentýn. Romantické večeře, dlouhé procházky v zasněžené krajině, výlet do Paříže nebo tzv. Netflix and chill. S těmito zaručenými radami budete moci jednu z těchto radostí prožít na vlastní kůži.

1) VÝBER PARTNERA / RKY

Při tomto kroku buďte pečliví. Zvolení špatné osoby může mít fatální následky. Samozřejmě by to měl být někdo relativně dosažitelný, jestli chcete, aby naše rady padly na úrodnou půdu. Bohužel jsme ještě nepřišli na to, jak sbalit Roberta Pattinsona, ale až na to kápneme…

2) POZNEJTE SVÉHO VYVOLENÉHO / NOU

Nikdo po vás doopravdy nechce, abyste zatím se svým vybraným subjektem hovořili. Nejsme ve středověku. Doporučujeme si zjistit vše potřebné ze sociálních sití. I když svůj život nesdílí, nějaký kamarád nebo rodina sdílet bude! Pokud je to váš spolužák ze školy, zjistit si jeho rozvrh také není od věci.

3) ZAMERTE SE NA PARTU KAMARÁDU KOLEM NEJ / NÍ CI RODINNÉ PRÍSLUŠNÍKY Neriskujte špatný výběr. Existuje šance, že mají ve svém okolí atraktivnějšího jedince. Musíte se přesvědčit dřív, než je pozdě.

4) STRHNETE NA SEBE POZORNOST

Stačí se trochu vyparádit a nenápadně se pohybovat na místech, kde máte šanci se s nimi vidět. Smějte se o trošičku více nahlas než normálně. Dejte najevo své emoce okolnímu světu. Usmívejte se v dobách, kdy si myslíte, že se nikdo nedívá, protože opak je často pravdou.

5) ZAUJMETE

V případě, že jste postupovali správně při kroku č.2, měli byste mít náležité informace k tomu, abyste zaujali vámi vybraného člověka. Předstírejte, že vás baví stejný typ koníčků, mluvte o nich velmi nahlas v jejich blízkosti. Úspěch tkví v důkladné přípravě a kvalitním zpracování informací.

6) OCNÍ KONTAKT

Ve fázi, kdy je potkáváte a víte, že si vás všimli, začněte navazovat jemný oční kontakt při každé příležitosti. Působíte pak sebevědomě. Odvážní mohou přidat i lehký úsměv. Pozor! Nic se nesmí přehánět a upřené civění vás vrátí na začátek a zhatí všechny plány.

7) SPRÁTELTE SE

Ne s nimi! První na řadě jsou jejich přátelé a rodina. Takhle o vás budou slýchat, ale doopravdy vás ještě nepoznají. Pro vás nastává možnost vyšťourat nenápadně nejvíc, co to jde, z jejich osobního života.

8) PROHODTE PÁR SLOV

Když už jste vytvořili dobrou půdu, můžete čas od času prohodit pár slov při správných příležitostech. Například se jich zeptejte na nějakou zbytečnou otázku („Kolik je prosím tě hodin?“ funguje brilantně). Nikdy, a to NIKDY nemějte poslední slovo! Musíte se distancovat. Nechte je, aby s vámi do budoucna toužili zapřít nový rozhovor.

9) IGNORUJTE JE

Jste v jejich hlavě, v jejich podvědomí. Teď pouze vyčkávejte, dokud je nezačne užírat touha vás poznat víc. Bude to těžké, ale předstírejte, že jste si jich nevšimli. Potom čas od času řekněte pouze pozdrav s poloúsměvem a pokračujte ve své cestě.

10) PLÁNUJTE SVATBU

Pokud jste postupovali důsledně, měli by být při posledním kroku do vás bláznivě zamilovaní. Nezbývá, než začít plánovat váš společný život.Nebuďte překvapení, až vám přijdou klepat na dveře a zvát vas na vaše vysněné valentýnské rande. Poznámka autora: Úspěch není zaručený. Nevracíme žádné peníze. Nemůžeme nic udělat, pokud vás zažalovali za stalking a narušování soukromí. Radši se těmito rady neřiďte. Upřímně, mně to nikdy nevyšlo :-)

(Studentka ze Septimy)

AUTOŠKOL LA aneb

STRES, NEBO SRANDA? Zažíváme období zletilosti a s ním spojené získávání řidičského oprávnění. Kdo by neznal autoškolu? U mnohých tento pojem vyvolává pocit sebejistoty, že vše zvládli a jsou majiteli „platinové kartičky”, opravňující řidiče k řízení motorového vozidla, konkrétně auta. Můžeme se však setkat s jedinci, u nichž jen záměr absolvovat kurz vyvolává pocit úzkosti, strachu, ale také otázky, jaký asi bude lektor, komisař a jak v celém procesu obstojí. Napadla mě myšlenka udělat interview se spolužákem, který podzimní kurz autoškoly úspěšně zvládl a chtěl nám znalým i neznalým průběh vedoucí k obdržení licence přiblížit se vším všudy. Marek Schäfer je studentem 3. ročníku Masarykova gymnázia v Příboře. Ve svém volném čase se rád věnuje němčině, řízení, sportu a vaření. S Markem jsme se sešli v útulném prostředí Google Meetu, kde jsme si povídali o tom, co pro něj bylo při výuce nejtěžší, jak vše zvládnout a co by doporučil budoucím uchazečům. L: Ahoj Marku vítám tě na našem virtuálním sezení. Rád bych se tě prostřednictvím otázek našich čtenářů zeptal na tvé zkušenosti s autoškolou. M: Ahoj, zdravím Tebe i čtenáře!

Marku, pověz mi, co tě vedlo k absolvování kurzu autoškoly? Na tuto otázku jsem schopen odpovědět jasně. Chtěl jsem si maximálně ulehčit život, získat volnost a nezávislost na autobusech a vlacích. Byla to pro mne určitá svoboda, které si cením. Kolik v dnešní době stojí kurz autoškoly? Záleží na poskytovateli autoškoly. Společností a druhů je více. Musíme vzít v potaz také inflaci :-(. V některých případech to může být ještě 11 tisíc, ale slyšel jsem, že v Praze až 20 tisíc. To zcela chápu. Jaký byl tvůj první pocit, když jsi usedl za volant ? Nebylo to nijak zvláštní, auto už jsem řídil jako malý kluk, takže to pro mne bylo lehčí. Kdybych to vzal z jednoho úhlu pohledu, prakticky jsem do autoškoly přišel již se základy řízení. V minulé otázce jsi uvedl, že jsi měl zkušenost s řízením auta. Povíš nám, kdo tě učil řízení a ovládání? Jistě povím, za základy vděčím svému taťkovi, kterého tímto pozdravuji. Snad si to přečte :-). Tvoje první jízda byla určitě v něčem zajímavá. Přiblížil bys nám ji? Svou první jízdu si vybavuji, jak kdyby to bylo včera. Byl jsem hned v provozu, jelikož jsem nemusel trénovat rozjezdy, točení volantem a další věci na cvičišti. Pamatuji si, že to byla dvouhodinová projížďka po Beskydech. Také se mi v mysli objevila vzpomínka na mou druhou jízdu. Jel jsem z Nového Jičína až na Bystřičku. Myslíš, že je optimální hned v počátku vyrazit na delší trasu? Myslím si, že delší trasy pro začátečníky jsou dobré, protože se toho více naučí, než přijdou do těžšího města, kde musí více řadit a dávat pozor. Ze zákona musí každý řidič před zkouškou splnit 28 jízd. Při jaké jízdě jsi se cítil jako „král silnic”? No to je těžší, já se cítil jako „král” každou jízdu, ale lektor si to nemyslel (smích). 26

Bylo pro tebe něco těžkého, co dodnes nezvládáš? Musím říct, že do teď mi nejde parkování. Občas musím na parkovacím místě vyrovnávat. Jaká byla tvoje denní příprava před závěrečnými zkouškami? Nijak zvlášť jsem se neučil, jen pár online testů jsem si napsal. Podělil by ses s námi čtenáři o tvoje zážitky ze zkoušek? Kopřivnický komisař pan Kostelník je skvělý a hodný člověk. Řidičák dostaneš, ale musíš umět jezdit. V opačném případě asi víš, co se stane. Napadá tě nějaká zajímavá či zábavná příhoda z autoškoly? Můj lektor autoškoly měl v den zkoušek křeče v žaludku a extrémně lapal po dechu. Myslel jsem, že mu budu ještě před jízdou volat záchranku (smích). Předposlední otázka. Doporučil bys něco budoucím uchazečům o řidičský průkaz? Zákeřná otázka, ale myslím si, že když člověk bude poslouchat a bude se učit na testy, tak se mu to v budoucnu vyplatí. Poslední důležitá otázka pro všechny. Myslíš, že autoškola byla stres, nebo sranda? Autoškola byla občas náročná, ale musím říct, že to v konečném důsledku byla neskutečná sranda. A šel bych do toho znovu. Ladislav Král & Marek Schäfer

KRUHOVÝ OBJEZD Vjezd na kruháč má pouze dva scénáře. Můj instruktor nemá rád ani jeden, mně je to jedno. První je poměrně jednoduchý. Zleva nic nejede, tak na to šlápnu a jedu já. Má to jeden háček. V té radosti zapomínám na to nepatrné přídavné jméno „kruhový”. Prostě to šustnu rovně, ostrůvek neostrůvek. V Novém Jičíně jsou moc hezké, květinové. Vedle mě se ozve zamručení a: V hlavě si začínám procházet návod, „Opět jste přejela plnou čáru, jenž nese název „Odbočuju”. Po příště by to chtělo trochu doprava.” zapnutí blinkru se musím dívat do zrcátek. Jednak se mi v té chvíli Scénář číslo dva je trošku hektičtější. pletou strany, ale také nechápu, proč Něco tam jede. Chtě nechtě musím se musím dívat za sebe. Jak by řekla zastavit. Jenomže to něco už je za dvě paní Hyklová, tak to snad čumí i na sekundy pryč a já zmírním hypertenzi slepého, když mi bliká polovina auta. řidičům za mnou tak, že už konečně Nastal čas na podřazení. Mačkám vyjedu. Tady se to taky neobejde spojku, dávám dvojku. Ozvalo se bez háčku. Nechala jsem zařazenou nespokojené zahrčení. Zase jsem dvojku a chudák Golf se klepe, zapomněla sundat nohu z plynu. dokud nechcípne. Musí se nechat, že jsem v životě neviděla nikoho nastartovat tak rychle uprostřed města v době největší dopravní špičky jako mého instruktora. Blížím se, vidím ho už z dálky. Zase jsem si nesundala bundu a cítím, jak se mi orosila záda. Nejen záda. Jedu svou oblíbenou rychlostí. Něco mezi třiceti a čtyřiceti kilometry za hodinu. Díky Bohu, že přede mnou nejede žádné jiné auto. Jestli udělám zkoušky, nikdy se nepřiblížím k vozidlu autoškoly. Ti lidi nemají tušení, čemu se dobrovolně vystavují.

Klára Stružová, Sp 31

Princezna Jsi pro mě mnohým. Jsi pro mě světlo, Jsi mojí duší. Jsi pro mě teplo. Vlastně - moje všechno. Smůlu mám na život. Na lásku. Občas visím na vlásku. Chtěla bych asi život jako pohádku. Svou princeznu mít, život s ní žít. Psát vlastní pohádku. Nechci princeznu. Chci tebe. Ty mi chybíš, na tebe celé dny myslím. Víš? Vím, nevíš.

Kateřina Myšková, 1.B

stéká to ze mě zasvinilo mi to všechny nejistoty splihlí havrani, benzenová jádra jazyk se kroutí ve víru slasti je odšťavňovač melancholie je odhodlání touha mrtvá těla ptáčat hnijí v zádveří páchnou krví, mlčením a stagnací je jim fuk že kdysi mohla létat že svojí nečinností tříští revoluci planiny prožrané lednovými sněhy křupou pod razancí stezek bosých nohou Kde domov můj voda už nehučí zmrzla ač slepeny a skáceny prchlivou zbabělostí bory hučí slyšíte? rudá míza stéká, kape, vyčítá pod vyprahlou půdou jara se skví květ bulvy čvachtají v přílivu nadějné bezmoci hrudník se vzdouvá, láme, škrt řekni mi upřímně, matičko země, zasloužíš si to? prorazí žár ledovou krustu životů příštích? k uctění památky Jana Palacha 34

v z p l a n u 35

Septimánská poezie obyčejných věcí

Poezie prostých věcí je jedno z témat probíraných ve 3. ročníku vyššího gymnázia. Možná to nezní na první dobrou úplně “dechberoucně”, ale podívejte se, jak zdařile se postavila septima v rámci tématu coby konkurence např. opěvovanému Jiřímu Wolkerovi…

Kalkulačka Pokojem se ozývá tiché cvakání, když znovu procházím příkladu zadání. Vypočítat jej je hračka, vždyť mi vypomáhá moje kalkulačka. Sedm let ji nosím ve svém batohu, málokdy spatřila slunečnou oblohu. Do příkladů se mezitím vloudila písmena, ona však nebývá ani s nimi ztracená. (autor anonymní)

Tužka Jen letmý dotek, hladká linie tvého kroku, tiše a lehce prochází zasněženou plání.

Klouže, tančí, bruslí na ledové ploše. Jemně a klidně hladí kluziště z papíru. Opatrně a zlehka plní své poselství. Trhavě doráží, seká jako meč mocného bojovníka. Hrdě a jistě vyzývá plátno na souboj. Ostře a precizně plní svůj úděl.

Jen letmý dotek, mocný nástroj mnoha tváří, tiše a lehce Eva Gansová odchází.

Růženec Milá růžičko, co skrýváš bolest, Šperku, co radost mi přinášíš, S tebou na kolena padne král, Tebe k hrudi přivine si bezzemek.

Odkud tě sem kutna přivedla? Kolikrát mou spojnicí k Panně jsi byl! Kolikrát jsi se mnou, příteli, chrám navštívil.

Zahrádko útěchy s velkým bílým křížem, V tobě pět záhonků o deseti růžích. Skrýváš světlo a slávu Boží, krásná muka i trpké veselí.

Až srazí mě života tíha na zem, Matičce ty květy odevzdám. Za každý korálek jedno kvítí. A z toho kvítí Marii korunu upleteš. Kristýna Košťálová

Zapomínání Co mám koupit v obchodě? Vůbec nevím, o co jde. Máma bude naštvaná, její oči - zklamané.

Ve škole jen zadávají, druhý den se po tom ptají. Odpovídám překvapeně: „Zapomněl jsem. Zatraceně.”

S kým jsem se to bavil vlastně? Zapomněl jsem, zas a zase. (autor anonymní)

Kam vyrazit v zimě na Erasmus? Jedině na nějaký středomořský ostrov. Teplo, sluníčko, moře… přesně tak jsem přemýšlel i já. Ovšem původně naplánovaný Kurz neformálního vzdělávání na Tenerife, který jsem měl v merku, se bohužel neotevřel. A skončil jsem - na Kypru. Každý den déšť, vítr, vlny… prostě ideální počasí :-) Objednat autobus, letenky, zní to jednoduše, než jsem zjistil, že můj let na Kypr je zrušen. Nakonec jsem po dvaceti hodinách cestování vstoupil na kyperskou půdu. Výhra, řeklo by se. Zase omyl. Čekala mě cesta autobusem přes celý ostrov. Kdo zná autobusovou dopravu jižních států, ví, že jízdní řád je spíše takové doporučení, možná i vroucné přání. Ve zkratce: pár přestupů, pár autobusů, které jsem v jízdním řádu vůbec nenašel, trocha štěstí a za tři hodiny jsem stál před svým ubytováním. Zvolil jsem Airbnb. Říkal jsem si: potkáš nové lidi, bude to fajn… Lidi byli super – Estonka, Řek, Angličanka, Poláci, Američan, Kypřan… Ani nevadilo, že do baráku při dešti (každý den) zatékalo střechou i okny. V rámci vzdělávání jsem si zvolil Outdoor education. Kdo mě zná, chápe proč. Můj učitel Georgias - super chlápek. Rozuměli jsme si jak jazykově (to byla spíše jeho zásluha,), tak lidsky (na tom jsme se snad podíleli oba). Ve třídě jsme trávili minimum času - nezbytná teorie a hurá do terénu. Řidiči na Kypru jsou dokonalí. Jinak by nepřežili. Ignorují značky, čáry na silnici. O blinkrech nikdy neslyšeli. Georgias řídil stejně dobře . Co mě dost překvapilo a opravdu se mi líbilo, byla naprostá pohoda, kterou si nikdo na Kypru nenechá vzít. Například jsme přišli do muzea a to bylo zavřené. Georgias pokecal s ochrankou a za chvíli přinesl klíče od celého areálu. Měli jsme soukromou prohlídku a mohli kamkoliv. V environmentálním středisku byla místní průvodkyně tak nadšena, že někdo zabloudil do jejich areálu, že nechtěla ani vstupné. Provedla nás celým areálem, nechala mě vyzkoušet jejich laboratoř a ještě nám za to děkovala. 39

Během těch čtrnácti dní jsem trochu poznal kyperskou mentalitu, navštívil jsem moderní i starověké zajímavosti, probrali jsme historii Kypru, České republiky i celého středomoří. Naučil jsem se nové věci, které mohu využít jak v hodinách tělesné výchovy, tak na expedicích DofE, adaptačních a branných kurzech a při dalších aktivitách, které se odehrávají mimo školní lavice. Kypr je zajímavá země s bohatou a velmi pohnutou historií. Zároveň jsem si uvědomil, že se opravdu máme u nás v Česku dobře a naše školství - je prostě super .

Mgr. Jiří Svoboda

ˇ neuverí ˇˇ Kdo nezazil, O Africe je všeobecně známo, že je to velmi chudý světadíl, zvláště státy jako je Keňa. A zrovna na tohle místo jsme se vydali na dovolenou. A povím vám, že to byl opravdu zážitek… dovolená za všechny prachy! Samotná příprava na cestu a pobyt v Keni byla velmi komplikovaná. Zahrnovala: očkování na žlutou zimnici a břišní tyfus - plus covid-19, antibiotika na malárii, probiotika a samozřejmě zakoupení všech možných repelentů. Avšak když už máte tohle všechno za sebou, čeká vás už jen to dobré. Pokud tedy nepočítám patnáctihodinovou cestu - z toho deset hodin v letadle.Nekonečné. První pocity po přistání v Keni - přesněji na letišti v Mombase? Horko a vlhko, najednou se cítíte, jako byste vlezli do sauny. Navíc všude kolem sebe vidíte černochy a nikoho jiné barvy pleti, na což tady v České republice nejsme zvyklí. Dosti mě překvapila otázka: ,,Anything for me?“ jednoho ze zaměstnanců letiště, který mi otevřel dveře na toaletu. V té chvíli jsem nechápala, proč bych mu měla něco dát, avšak později mi vše došlo. Tato země je opravdu chudá a jde to vidět ve všech směrech. Po cestě do Malindi, kde se nacházel náš resort, jsem nevěřila vlastním očím. Odpadky, vyhublá zvířata, chatrče bez oken a střech, chudí bezmocní lidé všude podél celé čtyřhodinové cesty. Opravdu neskutečný zážitek! Věřte mi, že jsem měla chvilkami i slzy v očích. Náš resort a hotel byl krásný a luxusní, avšak hned za jeho branou byl pouze chudý život. Zaměstnanci velmi příjemní a přátelští, což pramenilo nejspíš ze strachu ze ztráty pracovního místa, protože jak jsem později zjistila, v Keni je pouze dvacet procent zaměstnaných lidí. Zbylých osmdesát procent je na nich závislých. Ale ani zaměstnanci nemají úplně sladký a bezstarostný život. Měsíční výplata barmana v nejluxusnějším hotelu v Keni je dvacet dolarů, žalostně málo. ,,Navíc pokud máte desetičlennou rodinu a jste jediný pracující, dost často vám hrozí, že budete půl měsíce o hladu,“ - to jsou slova barmana, se kterým jsme se spřátelili a později dohodli na finanční podpoře jeho rodiny. 42

Barman se jmenuje Baya a opravdu má sedm sourozenců a oba žijící rodiče, avšak nikdo z nich nepracuje. Baya je jediný, kdo nosí domů peníze a jídlo. Do toho však šetří peníze na zásnuby. Požádat v Keni ženu o ruku je velmi složitá a drahá záležitost. Daný muž je povinen zaplatit rodině nevěsty tři tisíce dolarů, aby měl nárok na pohovor s nimi. Následně rodina nevěsty rozhodne, zda jim svatbu povolí, či nikoliv. Co mě zaujalo: překvapený obličej Bayi, když jsme zmínili, že tady v ČR máme pitnou vodu z kohoutku a sníh. V Keni mají vodu pouze balenou, ta z kohoutku je v této destinaci velmi znečištěná. Člověk má strach si v ní umýt ruce, natož se napít. A jak chcete někomu, kdo si obléká svetr i ve dvaceti pěti stupních, vysvětlit, že u nás je klidně i mínus deset a máme zamrzlé rybníky? Nemožné. Lidé v Keni znají pouze slunce, písek, moře a nepořádek. Každopádně, po všem, co nám Baya řekl o sobě, své rodině a životě v Keni, rozhodli jsme se pro finanční podporu. V první řadě jsme mu koupili telefon, abychom se s ním mohli spojit. Dali jsme mu peníze a různé hygienické potřeby, prostě co jsme našli v kufrech. Přála bych vám všem vidět radost v jeho očích a v očích celé jeho velké rodiny. Pořád jsme v kontaktu a posíláme jim peníze a dárky, aby měli lepší život. Kdybyste se rozhodli, že také chcete pomoct nějaké africké rodině v tíživé situaci, zaměřte se přímo na konkrétní rodinu, které budete peníze posílat. Bylo nám totiž řečeno, že pokud posíláte peníze přes nějakou organizaci, nikdy se k rodině nedostane celá částka. V afrických státech opravdu platí přísloví ,,Sytý hladovému nevěří,“ takže tuto zemi navštivte, nahlédněte do života tamějších lidí na vlastní oči a uvěříte! Viktorie Slezáková, Sp

H Každý den se šestou vyučovací hodinu z předních lavic ozývá podivné bručení žaludků signalizující blížící se obědovou přestávku. Jakmile se po třídě rozezní drnčení zvonku, učitel jako by přestal existovat. Všichni rychle nahážou pouzdra a učebnice do batohu a začíná hra na život a na smrt. Počítá se každá sekunda. Ne vždy platí pravidlo “Kdo dřív přijde, ten dřív mele”, a tak se většinou ze dvou řad vinoucích se směr školní jídelna stane jedna velká aréna. Poté už jde opravdu o krk a vyhrávají vždy ti hladovější. Pokud se vám nějakým zázrakem podaří řadu přežít a ukořistit červený tácek, čekají vás znuděné pohledy kuchařek. Na talíři pak přistane porce jídla splňující všechny kalorické požadavky. Někdy čočka, někdy pizza, někdy kus masa…stejně to však dospívajícím nestačí, a tak už plánují cestu do nedalekého obchodu - Zetky. Přichází další výzva. Najdi své kamarády, kteří byli v “aréně” šikovnější a jídlo dostali o několik vteřin dříve. Když se hodně soustředíte, všimnete si zmatených výrazů studentů, kteří poletují po jídelně jako lesní včely. Po pár sekundách se konečně zorientují a dosednou ke svým spolužákům. Po celém prostoru jsou slyšet hlasité rozhovory a překřikování. Vše dohromady připomíná zvuk epických bitev, které známe z hollywoodských filmů. o dojedení pokrmů se stravníci i s tácem sejdou u okénka a předají příbory a talíře zpět kuchařkám. Tentokrát oběd ve školní jídelně přežili, ale měli namále! Petra Schindlerová, Sp

hry: Hladové Aréna smrti

TESLA Odcházím z tréninku a na parkovišti se shledávám s jednou kráskou. Mrká na mě a vystavuje své dokonalé tvary. Nemůže to být žádná jiná než Tesla. „Ta by stála za hřích. Co kdybych ji ukradla?“ napadne mě v myšlenkách. Stojí tu sama, osamocená. Majitel není k nalezení. Komu by chyběla? Neváhám ani vteřinu a nasedám. Můj první dojem je ten tam. Z venku má možná krásné tvary, ale interiér mě už tolik neoslní. V porovnání s jinými auty za stejnou cenu to není žádná sláva. Ujíždím po D1 směrem na Brno a setkávám se s prvním problémem. Auto mi hlásí dojezd 100 km. Kde teď mám shánět nabíjecí stanici? Můj plán se začíná pomalu hroutit. Naštěstí mi palubní počítač nabídne nejbližší stanici. Tak se mi to líbí. Dojíždím k danému cíli, ale je to tak tak. Čeká mě však další komplikace - stanice je plná. A aby toho nebylo málo, zahlédnu příslušníky Policie ČR. Pociťuji mírnou nervozitu, ale snažím se působit nenápadně. V ten moment se na mě muži v uniformách otočí. „To není dobré,” pomyslím si. Vydají se mým směrem. Má nervozita se stupňuje. Vtom někdo zaklepe na okénko. Příslušníci policie. „Tak to je můj konec…” probleskne mi hlavou. „Dobrý den, máte krásné auto. To není u nás úplně běžné,“ řekl mi jeden z nich. Druhý na to navázal: „Kolik takové auto stojí? Oplatí se to? A co poměr cena/výkon?“ Otázek je moc najednou, ale abych nevypadala podezřele, musím odpovědět. Trochu mě uklidnil fakt, že si myslí, že se jedná o mé auto. A proto už klidnějším hlasem odpovídám: „Víte, poměr cena/výkon je nic moc. Asi se to neoplatí. Na druhou stranu všichni tvrdí, že šetříme planetu.” Příslušník policejního sboru se na mě s úsměvem podívá a odpoví mi: „Ano, to se tvrdí, ale málokdo ví, že baterie se vyrábějí z lithia.” Musím říct, že tento muž se v problematice elektromobility opravdu vyzná. Velmi mě to překvapilo, a proto reaguji: „Máte úplnou pravdu, jste opravdový znalec.” „To si nemyslím,” odpovídá mi, „jen jsem dříve uvažoval o koupi, nakonec jsem si to však rozmyslel.” 49

„Můžu se zeptat, z jakého důvodu?” zajímá mě. „Jak jste říkala, cenově jsou tyto vozy pro většinu lidí nedostupné. Problém je taktéž s nabíjením, protože nabíjecích stanic je málo, ale to už jste si asi všimla,” mrkl na mě a já přitakala. „Kdyby měli všichni elektromobily, elektrická síť by s největší pravděpodobností spadla,” vypráví se zaujetím. „A nakonec ani tato auta nejsou zcela ekologická. Proto si myslím, že nemají budoucnost,” končí svůj dlouhý monolog. Jsem zaujatá vším, co mi řekl. Začínám přemýšlet, zda je elektromobil opravdu to, co chci. Přede mnou se však uvolnilo místo. Rozloučím se proto s příslušníky policie a vjíždím na nabíjecí místo. Nabití auta bude nějakou dobu trvat. Sednu si na patník. Tato stanice neposkytuje žádné služby, není tedy divu, že mé kradené auto se postupně stává středem pozornosti. Všichni se kolem vozu shlukují, fotí si ho a obdivují. Mírně mě deprimuje tak velký zájem o toto auto. Proč se musí tak dlouho nabíjet? Proč to nemůže být jako normální dieselový nebo benzínový motor? Během pozorování nemalého hloučku lidí si všimnu, že jeden z policistů přikládá mobil k uchu. Prohodí pár slov a otočí se mým směrem. Nevěstí to nic dobrého. Začínám mít čím dál větší obavy, že má krádež byla nahlášena. Muž položí telefon a vydá se i se svým kolegou mým směrem… V tento moment se naštěstí vracím myšlenkami zpět na parkoviště. Asi jsem ráda, že nevím, jak celý můj „sen” dopadl. Ale imaginární policejní muž mi pomohl srovnat si informace, které jsem již dříve znala. Po mém probuzení už Tesla na parkovišti nestojí a já jsem ráda. Tuto Teslu by mi byl čert dlužen. Irena Smolíková, 3.B

Svátky lásky ve světě Celosvětově populární Den svatého Valentýna, který se slaví 14. února, postupně vznikl z legendy o římském mnichovi Valentýnovi, jenž oddával zamilované vojáky přes císařův zákaz. Za své skutky nakonec zaplatil vlastním životem. Dnes je tento svátek znám psaním romantických psaníček a posíláním růží nebo čokolády své milované polovičce. Existuje ale hned několik dalších „svátků”, které lásku oslavují.

Dragobete

Tradiční rumunský svátek připadá na 24. února a vychází z pověsti o Dragobetovi, synovi Baby Dochii, který byl pro svou nekonečnou jemnost a laskavost osloven Pannou Marií jako ochránce lásky a zamilovaných. Zároveň se jedná o počátek rumunského jara, takže tento den bývá oslavován sbíráním jarních květin buď chlapci, nebo celým zamilovaným párem.

Den svatého Řehoře

Tato slovinská obdoba svátku lásky se oslavuje 12. března. Den je také spojen s oslavou jara a s početím malých ptáčat. Proto lidé zavěšují na stromy a keře pekařské výrobky a děti je chodí hledat jako symboly zbytků a drobečků po ptačí svatbě. Starší dívky pozorují nebe a podle povahy prvního spatřeného ptáka se má chovat také jejich manžel.

White day

Tento den se slaví 14. března a jeho krátká tradice započala roku 1978 v Japonsku. Od té doby se trend tohoto svátku rozšířil také do dalších asijských kultur. Jeho myšlenka byla uměle vytvořena cukrářskou společností, která tehdy poprvé nabídla mužům marshmallows. Pointa tohoto svátku, tudíž aby muži oplatili laskavost ze Dne svatého Valentýna, se velmi rychle ujala. Brzo začali všichni muži v Japonsku obdarovávat své milenky a přítelkyně zprvu bílou, později klasickou čokoládou, ale také dalšími dárky, jako šperky nebo květinami. 52

Dia dos Namorados

Původní obdoba tohoto svátku je oslavována 12. června, nyní se mnohdy slaví společně s rozšířenějším Dnem svatého Valentýna. Opět vychází z legendy o mnichovi, který žehnal novomanželským párům při svatbě. Oslavy provází tanec a hudba, při kterých nezadané ženy ukazují své schopnosti v sambě a hledají si lásku na tanečním parketě.

Qixi Festival (Qiqiao)

Čínský svátek se slaví bezmála tři tisíce let a vychází z mýtu o tkadleně Zhinu a pasáčkovi jménem Niulang, kteří se potkali sedmého dne sedmého měsíce čínského kalendáře. Tento rok připadá Qixi Festival na 4. srpna. Dívky si na oslavy obléknou tradiční sváteční róby a nabídnou Zhinu dary v podobě ovoce, vína a čaje. Následně ji poprosí o splnění přání a moudrost. Svobodné dívky se dále modlí, aby našly hodného manžela, zatímco vdané ženy prosí o děti.

První máj

Náš tradiční svátek lásky nemusím ani představovat. Jen připomenu, že páry ho oslavují polibkem pod rozkvetlou třešní. Přestože je tento den pojmenován jako „Global day of Love”, zastiňuje ho Den práce, který je slaven v tentýž den. Magdaléna Havranová, Sp 53

Ztraceni v Polosvětě Kdo by nechtěl zažít devadesátky? Na tuto éru neomezené svobody po roce 1989 vzpomíná dodnes spousta lidí, mnohdy ji až glorifikují. Na jednu stranu se není čemu divit, po letech prožitých v socialistickém Československu museli být jako v Jiříkově vidění, když přišla svoboda. Na druhou stranu si právě tu vytouženou svobodu každý vykládal tak trochu po svém. Začátkem letošního roku Česká televize vypustila do světa rovnou dva velmi kvalitní seriály zabývající se problematikou kriminality v devadesátých letech. Přestože se ze zcela oprávněných důvodů těší divácké oblibě především seriál Devadesátky, ať už kvůli hereckému obsazení či jménu kriminalisty Josefa Mareše, chtěla bych upozornit na Polosvět, který vznikl zejména díky iniciativě investigativního novináře Jaroslava Kmenty. Pan Kmenta je ve světě žurnalistiky pojem sám o sobě. Je důkazem toho, že investigativní novinář dokáže dělat výborně svou práci a zároveň zůstat nestranným. V Polosvětě Kmenta spolu s dalšími novináři a kriminalisty divákům přibližují realitu devadesátých let. V šestidílném seriálu představují ty nejzásadnější kauzy a z různých hledisek je rozebírají. Kromě dobových záběrů a seriózního projevu mě na této minisérii nejvíc zaujalo, že o žádné osobě nedělali jednoznačné závěry. Za kamerou dali příležitost i členům rodiny či přímo samotným aktérům kauz, o kterých je řeč. Vyzdvihla bych také fakt, že v seriálu mnohokrát poukázali na souvislost mezi mafií a politikou, přestože se někteří ze zmiňovaných v politických kruzích pohybují dodnes. Až budete příště zapínat Netflix, vzpomeňte si, prosím, také na existenci iVysílání a dejte šanci Polosvětu. Věřím, že na rozdíl od tuctové love story nebudete zhlédnutí vnímat jako ztracený čas (i když co si budeme nalhávat, někdy právě tuctovou love story na spravení nálady potřebuje každý).

Kristýna Sosíková, Sp 55

Hrdina, nebo š í l e n e c aneb Bylo sebeupálení Jana Palacha skutečně činem zbytečným?

rdina. Šest písmen seskupených v jediné zdánlivě obyčejné slovo, jehož přečtení v každém z nás zanechává nejrůznější škálu emocí, myšlenek a úvah. Existuje k němu vůbec nějaká všezahrnující definice? Koho z lidí kolem nás lze nazývat tímto pojmem? A nejsem náhodou i já sám svým způsobem… hrdinou? Každý člověk je jedinečný, proto bychom mohli po položení těchto otázek obdivovat jinakost odpovědí, kterých by se nám následně dostalo. Ať už by vaše odpověď byla jakákoliv, pravděpodobně bychom se shodli na faktu, že termín hrdina si asociujeme s odvahou, vlastností, které se některým lidem žalostně nedostává a které bylo několika jedincům naopak naděleno až příliš mnoho. Tímto ovšem narážíme na další úskalí, a to na otázku, zda můžeme nějakým způsobem vytyčit hranici mezi odvahou a šílenstvím. Je skákání po střechách, plavání se žraloky a zlézání hor bez dostatečného vybavení a bez parťáka projevem odvahy? Nebo to ve vašich očích vždy znamenalo spíše hazard se životem a chorobné pomatení mysli? Budete po dočtení tohoto článku považovat člověka, který se za své myšlenky a touhy sebeupálil, za hrdinu, nebo šílence? Příběh Jana Palacha započal v srpnu roku 1948 v Praze a brzy poté se jeho děj přemístil do nedaleké obce Všetaty. Malý Jenda zde vyrůstal spolu se svým starším bratrem Jirkou. Jako jiní kluci si společně hráli, dělali vylomeniny, ale když došlo na kuráž, měl jí mladší z bratří o něco více. Jednou se například, dle výpovědi Janova kamaráda Františka, zničehonic rozhodl, že doběhne pětkrát do dva a půl kilometru vzdálené vesnice a zpátky jen proto, aby si dokázal, že je toho opravdu schopen. Jeho příteli nezbývalo nic jiného než sedět na zápraží domu a koukat, jak se to Janovi postupně doopravdy podařilo.

Již při studiích na základní škole a SVVŠ byla v dospívajícím muži patrná cílevědomost i schopnost vyjádřit svůj názor. Jeho tehdejší „projevy revolucionářství“ vznikaly ze začátku především z touhy po spravedlnosti. Například když jednou jeho paní učitelka měla třídě říci, že naši zemi za 2. sv. války osvobodila Rudá armáda, Honza se přihlásil a poznamenal, že to není úplně přesné. Janův dědeček, který bydlel v Plzni, mu pověděl, že západní část státu osvobodili Američané. V hloubi duše také nejspíš začal své mamince vyčítat, že se stala členkou Komunistické strany, jen aby se jemu a jeho bratrovi dostalo kvalitního vzdělání. A to i přesto, že komunisté zavřeli jejímu manželovi, Janově otci, cukrárnu, z čehož byl hluboce zarmoucen a zanedlouho poté také zemřel. Tehdy zřejmě párkrát něco nesouhlasně poznamenal, ale k nějakým delším hádkám a debatám z jeho strany zatím nedošlo, tehdy ještě ne. Ty větší protesty s jistou formou radikalismu měly přijít až o pár let později. Na vysněný obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se Jan dostal až napodruhé. Mezitím stihl studovat ekonomii, najít si přátele na brigádě v Kazašské SSR a celkově by se tak dalo říci, že se jeho život, i přes pár stinných okamžiků, skýtal především z momentů slunných. Nakonec, jako mnoho ostatních, uvěřil v sílu Dubčeka a Svobody. Během pražského jara, které vypuklo na konci roku 1967, zakořenila v Janovi myšlenka, že by se v Československu konečně mohlo začít žít o něco lépe. Jeho představy se však začaly rozpadat v srpnu roku 1968, kdy byl náš stát obsazen vojsky Varšavské smlouvy. Ze začátku vše vypadalo relativně dobře, část vojsk naši zemi brzy opustila a studenti ještě nějakou dobu urputně doufali v to, že tajemník s prezidentem budou náš stát a lidskou svobodu bránit do posledního dechu. Pobyt sovětských vojsk se ale postupně prodloužil na dobu neurčitou. Vláda začala být kontrolována a naše politické opěrné body se stahovaly do ústraní. Zdi demokracie se hroutily. Zlomový byl pro Jana zřejmě listopad 1968, kdy zejména ze strany studentů došlo k obrovské vlně nepokojů a demonstrací, při kterých už však nezasahovali proti vzbouřencům sovětští vojáci, nýbrž místní bezpečnostní jednotky včetně tzv. Lidových milic. Jiskra vzdoru, která v srdcích demonstrantů vzplála, postupně zhasínala vinou pocitů beznaděje a bezmoci. 59

Nenávist. Osobně si myslím, že to byla právě nenávist k vlastním lidem, která Jana nakonec donutila 16. ledna 1969 provést tak zásadní čin pro něj i pro naši historii. Palach trpěl pro lhostejnost a laxnost nejen výše postavených, ale i sobě rovných. Studentské kluby byly rušeny a jemu se najednou zdálo, že se s tím někteří jeho přátelé s klidem v duši smířili. Jeho plány na protest v rozhlasu nebyly vedoucím spolku, jejž navštěvoval, přijaty. Zklamal se v něm, zklamal se ve svém učiteli, ve svých druzích a zklamal se i ve své rodině. Uvědomil si, jak moc pro něj znamená svoboda a demokracie. Toužil pochopit, proč se většina obyvatel země najednou nedokáže rvát za své ideje a postoj ve světě. Mrtvolné ticho se neslo celým jeho tělem a on si náhle uvědomil, že když nevzburcuje ostatní on, tak v nich ten plamen revoluce už možná nezažehne nikdo. Stal se tedy nakonec živoucí pochodní a doufal, že tím zastraší nepřátele a obnoví žár Čechů a Slováků. Na Václavském náměstí, kde k činu došlo, zanechal svou brašnu s dopisem, v němž požadoval mimo jiné okamžité zrušení cenzury pod pohrůžkou dalších pochodní, které měly vzplanout, kdyby jeho požadavkům nebylo vyhověno. I když počítal se smrtí na místě, tamější výhybkář stačil oheň pomocí kabátu včas uhasit. Palach tak zemřel až v nemocnici tři dny poté. Sebeupálení se rozhodně nedá považovat za čin, jehož by byla většina lidí schopna. Vliv toho Janova bohužel neměl v daném roce dlouhého trvání. Držení hladovky, protesty v ulicích, zapalování tisíců svíček a nošení květin na hrob bylo záhy přebyto fámami o studeném ohni, neprokázanou výpovědí Jana o tom, že ostatní se mají přičinit k boji již pouze živi, protože za tu bolest zvolená forma vzdoru nestojí. Upálení Jana Zajíce, který se rozhodl jít ve stopách Jana Palacha, se podařilo z velké části zamlčet. Také nyní se o něm na školách učí poměrně málo. Libuše Palachová, Janova maminka, byla sledována bezpečností na každém kroku a následně spolu s Jiřím Palachem dokonce vydírána a donucena k odstranění Honzova hrobu.

A tak se dostáváme až do přítomnosti, do momentu, kdy spousta lidí debatuje nad významem Palachova činu. Mnozí jej označují za zbytečný, či dokonce naprosto šílený a zcela opomenutelný. Obhájci Jana Palacha většinou bezprostředně odkazují na Palachův týden roku 1989, tedy na první signál blížícího se konce komunistické vlády v naší zemi, kdy demonstranti při protestech vzpomínali právě na tuto českou osobnost. Odpůrci ovšem obvykle tvrdí, že pokud by nebylo Palacha, našli bychom si tenkrát někoho jiného, za jehož jméno by stálo bojovat, a Sametová revoluce by tak jako tak proběhla. Za sebe musím říci, že si nejsem jistá, zda na tom vůbec záleží.

Při přípravě na tvorbu tohoto článku jsem zhlédla filmy Jan Palach, Hořící keř a rovněž dokument o Janu Palachovi právě proto, abych si na dané téma vytvořila svůj vlastní názor a pohled na věc. Nyní tak mohu s jistotou prohlásit, že v mých očích tento člověk je a vždycky bude nesmírně odvážným hrdinou historie našeho národa. Ani ne tak pro to, jakým způsobem se rozhodl svůj čin provést, jako spíš pro jeho nezlomnou víru v sebe a svou zemi. Jan se jal bojovat za to, co mu připadalo správné. Za svobodu nejen svoji, ale i všech ostatních. A to je pro mě osobně jednou z největších známek hrdinství vůbec. Jeho sebeupálení dodalo obrovskému množství lidí, kterým vděčíme za svůj současný život, kuráž a světlo ve tmě. Nehledě na to, zda by se tehdy našel či nenašel někdo jiný, byl to Palach, kdo je tehdy utvrdil v jejich postoji a odhodlání. Letos je tomu 53 let, co se Jan v Praze se strachem, přesto plně rozhodnut a smířen, polil benzínem a zapálil. Těmito odstavci bych chtěla vzdát hold jeho památce a předat myšlenky a emoce, které se on sám pokusil vykřičet do světa, další generaci osob, zejména studentům. Ať už nazýváte tohoto člověka hrdinou, nebo šílencem, ať vám jeho čin připadá obdivuhodný, nebo zbytečný, nezapomeňte, tak jako on, povždy věřit v sebe. Tvořme si názory, bojujme za to, co považujeme za správné, a nikdy nezapomínejme na ty, kterým vděčíme za svobodu a demokracii, v níž máme nyní možnost společně žít. Jana Netušilová, Sx

c h u m el enice Sídliště domů se pomalu utápí pod sněhem. Vločka po vločce padá a zamořuje krajinu. Ze stromů se hroutí sníh, z okapů se tvoří rampouchy. Byty zamrzají zevnitř a lidé jen marně nadávají. Chumelenice, potopilas vchody i okna. Nepřestávej, ať všechny domy zmizí. Vezmi mě s sebou, na jaře roztaju, vsáknu se do půdy a budu volný.

Jakub Ražnok, Kv

ZDROJE

REDAKCE

Šéfredaktorka: Klára Stružová | Zástupce šéfredaktora: Magdaléna Havranová | Redaktoři: Veronika Chuchmová, Klára Stružová, Jana Netušilová, Jakub Vlček, Natálie Trýbová, Irena Smolíková, Oliver Hyvnar, Michaela Kolářová, Ladislav Král, Magdaléna Havranová, Kateřina Myšková, Kristýna Sosíková | Korektura: Mgr. Lenka Ocásková, Mgr. Zuzana Březinová | Grafické zpracování: Jiří Matýsek | Spolupracují: Mgr. Lenka Ocásková