RESTART | 24. vydání by Restart (@casopisMGP)

Editorial Milí čtenáři, představujeme Vám druhé číslo našeho školního časopisu za kalendářní rok 2022. Pomalu se dostáváme do letního období, které již zavání prázdninami a volnějším rozvrhem. Na léto a volný čas Vás příjemně naladí kratší cestopis o Miláně, jenž zpracovala holčičí dvojice ze septimy. Provokativně jej nazvaly „Litry espressa a pistáciové zmrzliny“. S koncem dalšího školní roku bych ráda poděkovala všem aktivním členům redakce. V druhém pololetí nás potkal zádrhel v podobě značného zpoždění vydání předešlého čísla. Také proběhly změny v zastoupení jak redaktorů, tak grafiků. Přesto teď držíte v rukou další číslo našeho časopisu. S velkou pravděpodobností je čtyřiadvacáté vydání posledním pod mým vedením. Mohu jen říci, že jsem na „svou“ redakci pyšná. A o čem si tedy můžete počíst během prázdnin? Kromě Milána Vás může naladit na léto článek o historii zmrzliny, jehož autorka doteď kralovala rubrice Slavné dny. Určitě se pobavíte u fejetonu Řidiči autobusu. Mnoho z Vás uchvátila druhá série seriálu Bridgertonovi. Jeho nelítostné recenze se ujala redaktorka Mája. Nově vychází také dotazník, který se zabýval školní jídelnou a jejím hodnocením očima studentů a zaměstnanců školy. Pro zbytek už jen musíte otočit stránku.. Přeji příjemné čtení a krásné prázdniny!

Klára Stružová, septima šéfredaktorka

4. A a její loučení s GYPRI Pro všechny ty, se kterými jsme prožili nezapomenutelné čtyři roky našeho života

Pro pana ředitele: Vážený pane Kerekeši, Vaše přítomnost nás všechny těší. V budoucnu nám přijde vhod, hopík jako hmotný bod. Zábavné hodiny fyziky i nové pokusné techniky, to všechno jsme se naučili, a to jsme Vás měli chvíli. Pro paní zástupkyni: Nezapomeňme na paní zástupkyni, která s rozvrhy se vždycky činí, je starostlivá velice, denně schodů ujdem tisíce. Druhé, třetí poschodí, nám dobré zdraví navodí.

Neznám lepšího ředitele a to Vám říkám bez p…ředsudků.

Řeší s námi maturity a dolaďuje formality. Svojí práci zvládá skvěle, tato pravá ruka ředitele.

Pro paní učitelku Hyklovou: Všechna místa Česka, světa, učili jsme se tři léta. Poledníky, rovnoběžky, podle mapy dojít pěšky. Poznat cestu, vrstevnici a kdejakou souřadnici. Ruka jenom píše a my sedíme tiše.

Paní Strakošová se přesvědčila, že agečka s námi budou síla. Na Tomášovy absence je krátká i prevence. Nepomohl cukr, bič, ten člověk byl pořád pryč. Sem tam do ageček přišel, docela dobře z toho vyšel. Nebudou komisionálky žádné, však myslím si, že měl to až moc snadné.

Pro pana učitele Kadlčka: S cívkou je to jako s dívkou… Než napočítáš do pěti, přijde proud i napětí. Pak je tu ještě varianta, že auto má kámoš Franta. Tyto fyzikální poučky neznají žádné příručky. Řekne vám je tváří v tvář jen náš nejmilejší fyzikář.

Pro paní učitelku Cvičkovou:

Pro paní učitelku Manovou:

Již je konečně na čase, ať neznáte nás jen po hlase. Kdo měl tušit, že nařízení nám ten život takhle změní. Vídávali jsme se málo, však i to nám hodně dalo.

Bylo pro nás jako svátek, když jste nás vzala do Benátek. Již nikdy nikdo nezmění naši lásku k umění. To Vy jste nás naučila, že je v něm krása a také síla.

Pro paní učitelku Sumbalovou: O tom jak je praktické užít vzorce chemické, jsme se vždycky dozvěděli, hned třetí den po neděli. Pro paní učitelku Bordovskou: Dvě poznávačky z bioly, to nebyly lehké úkoly. Nebo herbář sestaviti, byli jsme z toho celkem v ****. Však díky, že o přírodě tolik víme, již se v lese neztratíme.

Pro paní učitelku Ocáskovou: Ve středu před první hodinou, měli jsme rande s češtinou. Tropy, figury, funkční styly, zabraly nám vždy jen krátkou chvíli. Pro paní učitelku Piškytlovou: V hodinách ruského jazyku jsme vždy vymýšleli taktiku, jak vyhnout se zkoušení před tabulí a předejít tak jasné kuli. Paní Piškytlová vždycky hodná, proto je nyní chvíle vhodná. Za vše Vám teď děkujeme a po matuře zapijeme. Pro paní učitelku Mrázkovou: Co všechno já umím s počítačem, to nezvládnu ani s vypínačem. Již i webové stránky sestavím, o seminárkách leccos vím.

Pro paní učitelku Ulčákovou: V životě něco tě posílí, něco tě zabije. Ten druhý případ je přesně chemie. U sloučenin a derivátů nevíme hlavu, nevíme patu.

Střídaly se jak na kolotoči, doteď mě straší, když zavřu oči. Naštěstí, díky této paní nebyli jsme na to už nikdy sami.

Znám u počítače všechny dráty, umím i skrýt plagiáty. A jak už to dneska chodí, tahle schopnost se nám hodí.

Pro pana učitele Reicherta: Po letech výchovy tělesné nám kondice již neklesne. Sprinty, klusy, pochody pro zdraví samé výhody. Nelitujem ani na chvíli, že jsme je s Vámi prožili.

Na lyžáku byla sranda, my nejsme vůbec špatná banda. Po večerce na pokoji, alkohol vždy rány zhojí.

Nevím, zda jsem vám již říkal, jak velký borec je pan Šplíchal. I přes prvotní neshody či překážkové závody nám rychle zvládl ukázati, jak nás pohyb obohatí.

Pak následně ráno, pan Svoboda řekl ANO. Kdo nazvracel pod pohovku, půjde pěšky na sjezdovku.

Víme, pane Caloni, že křída Vám moc nevoní. Když něco nebliká a nesvítí, nelze z toho učiti. Však díky tomuto přístupu dospěli jsme k postupu: se všemi Vašimi google pojmy budeme jen budit dojmy.

Pro paní učitelku Dejmkovou a pana učitele Dejmka: Končí srandy, kraviny, jdem k učitelům ajiny. Ať zbytečně nemelu, vzdám hold dvojici manželů. Pane Dalibore, paní Zuzko, díky Vám nám není úzko. Již totiž všechno známe, všechno víme, i v Anglii se domluvíme.

Pro paní učitelku Lénertovou:

Navíc díky Vám si leckdo hýčká svůj certifikát z „efsííčka”.

Filozofie a etika vám zatím nic neříká. Však postupně jak půjde čas, odhalí jejich krásu každý z vás. O Sokratovi či Platónovi každý student něco poví. To vše díky jedné paní, tak, žáci, buďte hodní na ni. Vede totiž tři semináře a až do nocí se s námi páře.

Tohle naše sluníčko dělá před hodinou kafíčko. Navíc každé její slovíčko zlepší nám den maličko. Stačí být na jedné hodině a domluvíš se v cizině. Po letech s paní Šmukovou však již máš kuráž takovou, že krásně sfoukneš didakťáky a ústní hravě zvládneš taky.

Pro paní učitelky Moravčíkovou, Březinovou a Navrátilovou: Ne každý je student řádný ani náš zpěv není vábný. Všechny si obdiv zasloužíte, že tyto zvuky přetrpíte.

Pro paní učitelku Drlíkovou: Byla hvězdou stužkováku, učí nás již od prváku. Nepadla ani první křída a věděla, že jsme tupá třída. I přes to vše to nevzdala, až k matuře nás dostala.

Pro pana učitele Orošnjaka: Vážený pane učiteli, jako třídního jsme Vás rádi měli. Víme, že nebyli jsme ti nejlepší, avšak každý z nás se teď již polepší. Na bakalářích nám totiž známky kontrolovaly naše mamky. Na docházku již zapomněly, tu dodnes ještě neviděly. Víme, že špatné je to velice, neboť máme skoro tři tisíce. Chtěli bychom Vám teď poděkovat a slíbit, že budeme se lépe chovat.

Pro pana školníka: Léto, zima… Na pohodu! Denně stojí na přechodu. Žáci totiž neví jistě, v kterém mají přejít místě. Chyťte se nám, dámy, stolu, ať nespadnete v mdlobách dolů. Tento největší frajer mezi námi má totiž krásné auto s beruškami.

Pro paní uklízečky: Skládáte boty do hromádek, uklízíte náš nepořádek. Na to již nemáme výmluvu, tak přijměte naši omluvu. Teď není řeč o nikom jiném než o paní Leni s jejím týmem.

4.A (2021/22)

KAŽDÉ MÍSTO MÁ SVOU PAMĚŤ Sedím na chodbě našeho gymnázia, za chvíli začne hodina a mně se nechce do třídy. Ve sluchátkách hraje Clair de Lune impresionisty Debussyho. Poslouchám omamné tóny a vychutnávám si neopakovatelnou atmosféru vylidněného prostoru. Nevím proč, ale majestátnost schodiště ve mně vždycky vyvolává zvláštní pocity. Denně po něm projdou stovky studentů a každý rok přibydou další. Někdy bych si s ním chtěla popovídat o tom, co všechno už zažilo. Kolik věcí se na něm odehrálo od té doby, co bylo před více než sto dvaceti lety postaveno, a kolik lásek se tu procházelo ruku v ruce, kolik sporů a rvaček se tu událo, nebo kolik lidí, stejně jako mě, uchvátilo. Tyhle otázky mě napadnou v tu nejméně vhodnou chvíli, ve chvíli, kdy bych měla sedět v lavici a poslouchat výklad učitele. Jenže procházet se po chodbě, když je tam to hrobové ticho a nikdo tam není, je prostě kouzelné. Někdy mám pocit, že když se zavřou dveře do tříd a kabinetů, chodba celá ztichne a jako by se tam objevily víly nebo skřítkové. Chci spatřit, to magické místo, které se objeví, jen když se nikdo nedívá. Zatím se mi to ani jednou nepovedlo, ale někdy mám pocit, jako by se všechny víly schovávaly za sloupy a květiny a jen mě tiše pozorovaly a hádaly se, která z nich mě chytí. Možná to nejsou víly, ale spíš duchové a představy, studentské zatoulání se ve vlastní mysli. Šťastné vzpomínky, nebo všechny strachy před zkoušením, přijímačkami nebo maturitou. Duchové nebo víly, říkejte si tomu, jak chcete, ta atmosféra tam prostě je. Visí ve vzduchu a čeká, až se otevřou dveře a bude moct někoho polapit a doprovodit jej do dalších dveří.

Někdy si říkám, že jsem jediná, kdo takhle hloupě blouzní o nějakých vílách a pocitech, ale pak se musím usmát, když vidím, jak někdo jiný jde a kouká všude okolo sebe, jako by něco hledal. Pak vím, že nejsem sama, kdo je taky hledá s tím, že je možná jednou zahlídne. Je zvláštní, jak se víly, které mě chytají, liší. Někdy jsou v podobě chladu a strachu a musím přemýšlet, čí víla to je a co že ji to asi tak stvořilo. Občas mě chytne víla plná tepla a pocitu bezpečí, to si pak vždycky říkám, že to je určitě víla mého tatínka nebo dědy, kteří tady taky chodili, která čekala spousty let, aby si mě chytila a vykouzlila mi úsměv na tváři. Ráda chytám právě ty víly, které se zjevují, když na chodbě nikdo není. Ty jsou totiž daleko zajímavější než ty, které cítím o přestávce. Aby se dostaly od toho vysokého stropu až k nám, musí se probojovat skrz spousty nových víl, které vznikají ze všech těch emocí. Když zahlédnou někoho, kdo se jim líbí, chňapnou ho a už se ho nepustí. Poté se jen tak rozplynou, aby jejich místo mohla zaujmout třeba nějaká jiná, právě narozená. Z mého bloumání mě vytrhne až Lucka: „Zase chytáš víly?“ zeptá se, „Pojď už do třídy.“ Já se jen usměju, protože vím, že i ona čeká, až jednou nějakou zahlédne. Kateřina Myšková, 1. B

FEJETON

Krvavý šrám na duši Kocoura

Nedlouho po úspěšném absolvování zkoušek mých řidičských schopností, kdy komisař prohlásil, že „ani jedna neumíme couvat” (na úřadě se nás potilo víc), jsem obdržela snad nejvysněnější dárek pro každého dojíždějícího hromadnou dopravou. Postarší, podotýkám, sněhově bílé autíčko. S odstupem času musím chtě nechtě uznat, že měl komisař pravdu. Kamarádka chtěla můj poklad pojmenovat „Božka”, to jsem nepřenesla přes srdce a jednoznačně prorazila „Kocoura”. Objevil se slunný víkend a mne tížil termín odevzdání herbáře. Nejsem totiž jeden z těch šťastlivců, kteří mají papír od doktora, který potvrzuje, že když projdou kolem kytky, tak se asi udusí, nebo co. Chytře jsem naverbovala nejmenovanou osobu (přece se s tím nebudu pachtit sama) a vyrazili jsme směr les. Po cestě jsme potkali křižovatku, kde jsme zastavili, a pak už nevyjeli. Zaboha to nešlo. Rozhodla jsem se, že to chce klid. Jelikož jsme zakotvili uprostřed silnice, přišlo mi geniální zacouvat (už jsme zase u toho komisaře) ke kraji a tam zpracovat nastupující mental breakdown. Říkám té nejmenované osobě: „Kontroluj to vzadu.” Kontrolovala to asi tak, že se ozvala rána jak z děla. Polilo mě vedro. Chvíli jsem přemýšlela, jestli chci vůbec vystoupit a zjistit, co to bylo a čí to bylo. Bylo to červenobílé zábradlí. Typické vesnické zábradlí z železných tyčí, na kterém jde vidět víc rezu než barvy. Nevím, jak jsem to udělala, ale samozřejmě jsem se trefila do té červené části. Výraz mých rodičů, kterým jsem musela přiznat, že ani ne po týdnu v mém vlastnictví je Kocour trochu poznamenaný, asi nikdy nezapomenu. Před barákem se postupně vystřídalo celé sousedství. Kdybych vybírala vstupné, tak bych mohla koupit i tu Boženu. Nakonec stačila trocha Cifu a čistič na bázi alkoholu. S couváním, s tím jsem skončila. Klára Stružová, septima

SVĚT OČIMA HLADOVÉHO STUDENTA Ke studentským létům kohokoliv se bezpochyby váže mnoho návštěv školních jídelen, z nichž každá je svým vlastním dobrodružstvím. Buďme přeci upřímní, naprosto bizarní kombinace jídel či zcela odstrašující příklad kulinářství umí opravdu překvapit… Jak si ovšem vede právě naše kantýna? Pro nalezení odpovědi měli studenti možnost se v dotazníku nejen svěřit se svými zážitky, ale taktéž ohodnotit různorodé aspekty školní jídelny formou známkování od 1 - 5 stejně, jako to dělají učitelé.

Kolik odvážlivců navštěvuje teritorium školní jídelny? Z dotazovaných studentů vyššího gymnázia odpovědělo 132 osob, přičemž 64% z nich zde každý všední den plní své žaludky obědem. Je to tedy valná většina, jež okusila a postupem času se adaptovala na rozmanité chutě nabízených jídel, Stali ostřílenými veterány. Zbytek nezůstává vždy věrný a střídavě vyhledává něco na zub i v jiných částech Příbora, nebo (ale to jen v minimu případů) se této budově nejspíše po špatné zkušenosti zcela vyhýbá. Celková spokojenost se setkala s průměrem 3, tedy čirý zlatý střed. Zatímco někdy jídlo polaská chuťové pohárky a dodá potřebnou energii před odpoledním vyučováním, jindy žaludek naplní spíše zklamání. Zdůvodnění pro toto hodnocení kulinářských schopností, kvality a původu potravin se dá shrnout takto - odpudivá chuť, diskutabilní vzhled, nevyváženost porcí a občasná podpásovka pro příznivce zdravého životního stylu. Jako skutečný biohazard se jeví brambory, ať už v podobě kaše či klasicky servírované jako prapodivné hrudky na talíři.

Pestrost papouščích per nebo jednotvárnost zimní krajiny? Zde je na tom hodnocení nabízených jídel a pití podobně jako známky samotných studentů ke konci pololetí - na okraji útesu, z něhož mohou buďto vzlétnout či se propadnout do temných vod o stupeň níž. Průměr pohybující se kolem 2,5 ukazuje, že je stále přítomen potenciál ke zlepšení, ač to bude poněkud hrbolatá cesta. S velmi kritickým postojem se setkala snaha experimentovat a strávníkům představovat vskutku zajímavé kombinace. Tady může některým přístup jídelny připomínat pana Šplíchala v tělocviku, kde z jedné hry dokáže překrucováním pravidel vytvořit tucet dalších. Takovou variaci by nejspíše ocenilo hlavně vegetariánské osazenstvo gymnázia (bezmasých chodů je pomálu) nebo ostatní lidé se speciálními dietami. Jako poněkud matoucí se občas jeví popis jídel v samotném jídelníčku, jenž studentům přislíbí úžasný pokrm, který ovšem na talíři už zdaleka není tak dechberoucí nebo se svými ingrediencemi hodně liší. Tady ale snad pomůže jen trocha štěstí a nasbírané zkušenosti z předešlých výběrů.

Řada před okénkem výdeje aneb 2 000 years later... Zaručeným způsobem, jak se k okénku s ne často usměvavou kuchařkou dostat co nejdříve, je stát se součástí statečného předvoje, pro který je zvonění znamením pro běh. Ne vždy je to však snadná cesta, a proto se většina potýká s několikaminutovým čekáním. Velice alarmující je situace dalších dvaceti procent, s talířem jídla totiž odcházejí ke stolu ošklivě zasaženi zubem času, a proto by se snad jako kompenzace mohl zavést automat s vodou z fontány mládí. Návrhů na zkrácení čekání je od studentů mnoho - vydávat 1. chod i ve vedlejším okénku, jakmile to bude možné, či upravit rozvrh k dosažení menšího návalu hladových tlam v jediné chvíli. Jinými slovy lze z pozorování jednoho studenta tuto mánii přirovnat k čínskému koupališti v době největšího provozu. Zásadním problémem ale zůstává předbíhání, s nímž se potýká naprosto každý a v mnohých studentech tento sprostý čin vyvolává krvežíznivé myšlenky. Pro tyto hříšné lumpy (jak by řekl pan Kadlček) se rozevírá ta nejtemnější kobka pekla, a proto by se ihned měli začít kát za své zločiny... Jak ale naložit s těmi, které nezastraší ani představa nekonečného utrpení? Jistojistě by pomohla pevná ruka dozorce – a právě tato osoba dle výpovědí pár studentů spíše škodí než-li pomáhá. Za “doby covidové” se této paní dozorkyni přezdívalo “postrach s respirátorem”, což je jedno z těch méně peprných označení. Rozsáhlá odpověď jedné ze studentek umožňuje vcítit se do role nevinného člověka, na němž spočinul hněvivý zrak onoho postrachu. Oběť blízce popisovala nehorázné jednání, absenci zdravého rozumu a fyzické násilí vrcholící v roztrženém rukávu... Ať tady ale jen nepopisuji traumatické zážitky, rozhodně stojí za zmínku vstřícná a hodná paní Žárská usazená v okénku hned při vstupu do budovy.

Hygienická opatření neboli “best in covid” Stav hygieny lze vyjádřit průměrem 2,3. S největší pravděpodobností se jedná o následek občasných, až velmi osobních nálezů v samotném jídle. Hrstka studentů se v dotazníku totiž svěřila, že jejich talíř byl dochucen pramínky vlasů a bůhví, jakými dalšími tajnými ingrediencemi, které oko běžného smrtelníka snadno nespatří. Jistě ale také nepomáhá ani přístup některých individuí, které za sebou po odchodu zanechají stůl ve víru pohozených kusů jídel a drobků. A když už jsme u těch stolů, navýšení jejich počtu také není od věci.

Podtrženo, sečteno... Na závěr chci z celého svého srdíčka poděkovat těm, kteří si našli čas a pomohli v mém výzkumu. Zážitků ve školní jídelně je mnoho a právě toto sdílené utrpení je to, co nás studenty sdružuje. Prvním ročníkům tedy přeji hodně síly a dobré oko při výběru obědů. ;)

ŘIDIČI AUTOBUSU

Asi není člověka, který by se nikdy nedostal do střetu s řidičem. Mezi ty nejčastější problémy patří především slevy na jízdném. Znáte to, sdělíte řidiči svou cílovou stanici a hned za ní dodáte přídavek jako student, senior nebo třeba maminka na mateřské, jen abyste získali nárok na svou patřičnou slevu. Jenže řidič začne koukat z okna ven, nevyjde z něj ani hláska a vy si pomyslíte: Co jsem zase udělal špatně? V tuhle chvíli se řidiči začínají dělit na dvě kategorie. Andělé a ďábli. Andělé se vyznačují milým úsměvem, příjemným pozdravem, pohodovou náladou a pořádně hlasitým rádiem! Jejich autobus bývá zevnitř obdivuhodně vyzdobený prvky jako jsou šály oblíbených sportovních klubů nebo lízátky na palubové desce upevněnými ve stojánku, popřípadě krasavice, které řidiči padnou do oka. Ano, i to je možné. A teď k tomu nejdůležitějšímu, nikdy po vás nebudou vyžadovat průkaz! Jak roztomilé… Jak už název druhé kategorie odpovídá, ďábli jsou pravým opakem. Často ani nepozdraví, jejich výraz připomíná pěnící hubu lišky nakažené vzteklinou a vyvěšené plakáty obnažených žen taky nepřidávají na nejlepším dojmu. Může se k tomu přidat i zápach připomínající v koši na prádlo zapomenuté ponožky. Třešničkou na dortu potom bývá nutnost předložit doklad k obdržení již několikrát zmíněné slevy. Co dokáže ještě více vytočit je fakt, že s dotyčným řidičem jezdíte doslova každý den. Chápu, sedět neustále na zadku, otáčet volantem a do toho poslouchat pláč neviňátek asi nebude legrace, ale všichni jsme přece lidi, tak se k sobě chovejme hezky. Ovšem i cestující mají nedostatky. Ani u nich nezdvořilé chování není výjimkou. Respekt řidičům je třeba si zachovat v jakékoliv situaci. Co bychom si počali bez možnosti dostat se do školy nebo zaměstnání bez autobusu? Stát se řidičem na plný úvazek rozhodně není pro každého. Takže trpělivost, prosím! Adam Heimerle, 3. A

POEZIE PROSTÝCH VĚCÍ

Sluchátka chvíli plout vlnou jiného světa umlčet hlasy okolí myšlenky, trápení, všechno odlétá rázem nic nebolí stačí sluchátko do uší posadit a jsem tam, kde chci být na chvíli odříznutá od světa s tóny tepla a slunce jinde se objevit melodie, která v uších mi zní je jako snídaně z rána restart mé duše nálady brána smutek, radost, láska, hněv všechno, co cítím, třídím v playlistech tenhle beat rozproudí v žilách krev hlasitost hudby zklidní dech probuzení, na cestě, učení čas když chodím, žiju, usínám zas kolíky do uší snadné je dát a i když nehraje nic třeba tě jenom nechci poslouchat

Kája Korená, 3. B

Tužka O papír hrot tvůj se otírá. Piruety ruky tě zabíjí, vánek štěstí z tebe vzlíná. A tobě - se to líbí. Cítíš se jak nespoutaná laň běhajíc bez odporu, bez potíží. Ruka pána napřažená nožky střihne, píše, koši se blíží. Ikarův tvému pádu podobný se zdá, byla jsi na svém vrcholu dna. Miliony čar, tělo zchřadlé lká. Ležíš, vzpomínky se promítají, myslíš na své staré druhy, jsi zde s nimi. Vrah se tvým zabitím moc netají.

Michal Sidon, 3. B

„Ty bys neotevřela sousedce?” Příběh Nely Moravcové, která zesnula v pátek 22. 4. 2022, obletěl český internet. Tato mladá žena přežila před pěti lety brutální znásilnění, které nebýt toho, že jeden ze sousedů něco zaslechl a zavolal policii, mohlo skončit smrtí. Nela se rozhodla podělit se o svůj příběh a v mnohých internetových pořadech detailně popsala, jak samotný akt znásilnění, tak trnitou cestu po něm, která obnášela obrovské psychické problémy, jež vyústily v pokus o sebevraždu a následné ochrnutí dolních končetin. O Nelině cestě jsem se poprvé doslechla v podcastu Vyhonit ďábla, který vyšel nedávno před jejím úmrtím. Zajímavé mi přišly pasáže, kdy Nela popisovala otázky a chování svých blízkých po útoku. Vzpomínala na situaci, kdy se jí babička ptala,

proč násilníkovi tehdy otevřela. Vzhledem k tomu, že onen násilník byl její soused Jiří, kterého znala, tak Nela reagovala slovy: „Ty bys neotevřela sousedce?“ Dle mého názoru její odpověď poukazuje na absurditu otázek tohoto typu, kterým bývají oběti sexuálního násilí vystaveny. Ne, nikdo by neotevřel násilníkovi, kdyby věděl předem, že je to násilník. Ne, nikdo se nepromenáduje v minisukni, protože touží být znásilněn. Vůči obětem znásilnění by měla být česká společnost výrazně ohleduplnější a měla by jim být poskytnuta komplexní pomoc v zájmu jejich psychického i fyzického uzdravení. Domnívám se, že pokud by se přístup k obětem změnil, bylo by jich více ochotných sexuální útok vůbec nahlásit. Nalijme si sklenku čistého vína, statisticky je nahlášeno pouhých 8 % všech znásilnění. V případě, že je pachatel blízký oběti, je číslo ještě nižší, což je sakra málo na to, že jsme již hluboko ve 21. století.

Kristýna Sosíková, septima

Litry espressa a pistáciové zmrzliny aneb Jak se neztratit v Itálii Slunce vychází dříve, písemky se množí a maturity jsou na spadnutí. To vše znamená jen jedno. Konečně se blíží prázdniny a s nimi i neodmyslitelná “dovolenková” sezóna. Já jsem měla to štěstí ji letos začít lehce s předstihem. Se svou nejlepší kamarádkou jsem se vydala na tři dny do Milána. Italská kultura mě fascinuje, a proto jsem si pro vás připravila několik tipů, jak nevypadat jako ztracený turista.

káva Italové mají velmi přísná “pravidla”, kdy a jak můžete co pít. Pokud si chcete dát kávu s mlékem, tak jediná akceptovatelná možnost je cappuccino, ale pouze ke snídani (pro Italy tak do dvanácti hodin). Když nechcete šlápnout vedle, objednejte si espresso, převážně hned po obědě je to nutnost (také pokud šetříte - jedno “caffé”, neboli naše espresso, vás vyjde na 1,5 - 2€, a pokud vám ani cukr nespraví hořkou chuť, můžete to kopnout jako panáka čisté energie). Nakonec, v případě, že jste jako já a běžně v ČR pijete svoje “lattéčka”, tak na ně radši v Itálii rovnou zapomeňte, protože by vám přinesli našlehané mléko (italsky latté = mléko).

Ubytování Vřele bych doporučila hostely (konkrétně v Miláně třeba Ostelzzz). Koncept bydlení s cizími lidmi může odradit, ale i jako dvě mladé holky (a pořádní strašpytlové) jsme to zvládly. Všichni byli moc milí a dokonce jsme si procvičily jazyky (ano, i francouzštinu jsem využila).

jídlo Moje oblíbená část italské kultury. Nemusím zmiňovat kvalitu a dokonalou chuť všeho, co jsme ochutnaly, ale existuje pár informací, které bych sama ocenila už před cestou. Zaprvé jezte pizzu - jedna vás vyjde cca na 7 - 10€, zatímco těstoviny, rizota, nebo dokonce fast food (barbaři!) vás vyjde na 12 - 17€, což už se prodraží. Ušetřené peníze pak můžete využít na osvěžující gelato - vyhněte se však velkým horám zdobené zmrzliny, naopak, hledejte ocelové, uzavřené nádoby, které skrývají božské pravé gelato. Tamara Urbanová, septima

RECENZE

BRIDGERTONOVI N Ě C O M Á L O Z B R K A L A D Y WH I S T L E D O WN O V É

Milý čtenáři, Pokud by sis, stejně tak jako já, přál podělit se s někým o své postřehy týkající se druhé série uchvacující historické romance, jsi tady správně! Po masivním úspěchu první série, která se zaměřila na vztah půvabné Daphne a šarmantního vévody Simona, byl každý jako na trní, aby se co nejdříve dozvěděl, co bude s rodinou Bridgertonových dále. Na druhou sérii jsme si museli počkat více než rok, a rozhodně se to vyplatilo! Přestože bylo mnoho čtenářů zklamaných z absence charismatického vévody, je zcela zřejmé, že okouzlujících sourozenců nesoucích jméno Bridgerton, kteří zůstali bez spřízněné duše, máme stále ještě dost! Druhá série se - stejně jako předloha od Julie Quinnové- zaměřila na trable v lásce nejstaršího Bridgertona, a tudíž na nikoho jiného než na vikomta Anthonyho. Kdo doposud toto veledílo neviděl, prohloupil a spoilery budiž ti trestem. Dějovou linii bych označila za lehce slabší, jako jeden ze čtenářů knih vím, s čím jsem srovnávala, a některé hezké scény, které prohlubovaly charakter postav, producenti vysekali, naopak s množstvím naprosto zbytečných dramat a komplikací, které jen divákovi lezly na nervy, jakoby se pytel roztrhl. Co však nemůžeme tvůrcům seriálu upřít, je naprosto dokonalé obsazení roli! Troufám si říci, že každý dokázal i přes obrazovku cítit tu nefalšovanou chemii mezi Kate a Anthonym. Propracované kostýmy, režii nebo snad atmosféru navozující hudbu netřeba zmiňovat, kdo viděl, ví, že po této stránce je seriál naprostá bomba - ostatně, jak se očekávalo! A protože zakázané ovoce - jak Anthony s Kate zjistili- chutná nejlépe, tak i tato podívaná byla skvělá! Přes veškeré mouchy na mě druhá série zanechala větší dojem, než její předchůdkyně a celkově bych ji označila za zdařilejší. Nesouhlasíš-li čtenáři, vezmi do ruky brk a odepiš nyní, nebo pomlč navždy. S pozdravem tvoje (ne tak úplně) Lady Whistledownová Magdaléna Havranová, septima

Historie zmrzliny

Když jsem hledala, o jaké historické události napíšu článek do tohoto čísla Restartu, na internetu rázem nebylo téměř nic k nalezení. Jakoby lidé v minulosti v letním období jen odpočívali a všechna dramata odkládali na zbytek roku. Představila jsem si ty odpočívající císaře v jejich komnatách, a nápad na článek mi najednou vytanul na mysli. Málokdo ví, že jednou z oblíbených letních pochoutek císařů a králů býval “sladký sníh”. Ano, napadlo vás to správně, mám na mysli zmrzlinu. Sladkému sněhu, tedy misce sněhu přelité hroznovou šťávou, holdovali už Peršané v roce 400 př. n. l. Nebyla to tedy samozřejmě zmrzlina, jakou ji známe dnes, ale pravděpodobně první známý předchůdce. Velká vedra si podobným způsobem v centru Říma zpříjemňoval i císař Nero. Ten si nechával dovážet z hor led, který poté ochucoval ovocnými šťávami. První přístroj na výrobu zmrzliny ale nepocházel z evropského kontinentu. Sestrojili jej Číňané - kdo jiný mohl mít na svědomí ve své době tak pokrokový vynález. Zmrzlinu vyrábeli ze sněhu, ovocných sirupů a ledku, který směs namrazil. Vyráběli si tak vlastně první sorbet. A koho tedy napadlo použít mléko? Byli to Arabové přibližně v 10. století. Zmrzlinu povýšili na nový level tak,

že jako základ sloužil jogurt, který dále dochucovali ovocem, ořechy a růžovou vodou. Poprvé také k doslazení použili cukr. Itálie je dnes sice svou zmrzlinou proslavená po celém světě, ale přivezl ji tam teprve Marco Polo ve 13. století. Do zbytku Evropy se začala dostávat až o tři sta let později, když si Kateřina Medicejská brala Vévodu Orleánského. Trvala totiž na tom, že si do Francie přiveze i svého kuchaře, který zmrzlinu ukázal francouzskému dvoru. Zmrzlina se tak začala šířit po celé Evropě a v roce 1718 byl v kuchařce Mary Eales otištěn v Británii první recept. Britové zmrzlinu přivezli i do Ameriky, kde byl vynalezen mrazák, aby zmrzlina déle vydržela. První stánek s kopečkovou zmrzlinou se objevil také v Británii, a to konkrétně v 19. století poblíž železniční stanice Charring Cross v Londýně. Největší rozmach tato pochoutka zažila teprve v minulém století, kdy se rozšířila po celém světě. První kornout se objevil v roce 1903. A takový nanuk? Ten vlastně vznikl úplnou náhodou. Ale o tom někdy příště.

Michaéla Kolářová, septima

LE CONCOURS DE LA CHANSON FRANCOPHONE 2022

JAK JSME ROZEZPÍVALI PONORKU ANEB LE CONCOURS DE LA CHANSON FRANCOPHONE 2022 Ostrava ÚAN, 8 hodin ráno. Vystupujeme z autobusu, lehce (nebo více) rozespalí, někteří v civilu, jiní už v košilích, s plnýma rukama nástrojů a věcí. Doprovází nás naše dvě učitelky francouzštiny, paní Le Folgoc a paní Ocásková, které jsou na tom evidentně o dost lépe. Nebo o tom aspoň svědčí úsměvy na jejich tvářích. Chvíli stojíme na zastávce a protahujeme si ztuhlá těla, pak se celý náš podivně vyhlížející útvar otočí a zamíří směrem k obchodnímu centru. Po dvouleté pauze konečně začíná další ročník soutěže v interpretaci frankofonní písně. Hned při naší první zastávce v OC Karolina zjišťujeme, že věcí a nástrojů nikdy není tolik, aby se nám do rukou nevešly i kelímky s kávou. I přes to, že někteří z nás jsou již po snídani, jídlo je hlavním předmětem našeho zájmu. Pak ještě rychle skočit do květinářství pro kytku (která slouží jako podstatná rekvizita k jednomu výstupu a taky - člověk nikdy neví, kdy se může hodit) a hurá na zvukovou zkoušku. Pár minut bloudíme v ulicích Ostravy a po chvilkové dezorientaci konečně nacházíme klub Parník (Který paní Hrubá omylem překřtila na klub Ponorka. V kapele ovšem panuje názor, že Ponorka je vzhledem k umístění a akustice klubu mnohem výstižnější. Proto se dále o tomto místě zmiňuji výhradně pod tímto názvem.). Zvučení probíhá víceméně bez potíží. Když se navíc rozhlédneme po ostatních soutěžících, zjišťujeme, že atmosféra je přátelská. Náš gympl je nadmíru vybaven, přivezli jsme si s sebou dokonce i dokumentaristický tým - kluky ze septimy. Ti si připravují svou natáčecí aparaturu, zatímco my vybalujeme nástroje. Mírný šok přichází ve chvíli, kdy se paní Ocásková vytasí s programem a oznámí, že nás čeká doslova hudební maraton. Výstupů v programu je celkem jednadvacet, z toho čtyři jsou ty naše, a protože jsou do celkového programu různě propleteny od začátku až do konce, je dost pravděpodobné, že si tu pár hodin počkáme. Dostáváme ještě rozchod, a tak vyrážíme na nákupy oblečení a jídla, abychom se před výkonem a nejasně dlouhým čekáním trochu uklidnili.

Po návratu zpět do Ponorky už jde vše rychle. Za lehce bojových podmínek se převlékáme do soutěžních outfitů a následuje krátké rozezpívání. Protože uvnitř již probíhá soutěž, jsme nuceny zpívat venku, což nám sice nevadí, ale pár náhodných kolemjdoucích se po nás s mírně vyděšeným výrazem otáčí. Celkem to chápeme, protože pro nezasvěcené duše mohou být pěvecká cvičení překvapivá, až poněkud drastická. Například když chodíme dokola a vydáváme zvuk startující motorky - BRRR, nebo okolí opakovaně sdělujeme, že ,,Medvěd má rád med”. Když se k tomu přidá večerní róba a vincentka ve skle, kterou jedna z nás třímá v ruce, působí to opravdu poněkud bizarně. Vyslechneme si osm čísel spolužáků z jiných škol, pak přichází na řadu Kača Myšková (1.B). S baretem, rtěnkou a botami sladěnými do odstínu výrazně rudé dělá dojem už předtím, než zazní první jazzové tóny. Když s kapelou za zády zpívá píseň Symphatique, po sále se rozlehne pohodová atmosféra. Člověk má najednou pocit, že se přenesl do zapadlého pařížského baru ze 40. let minulého století a už jen čeká, kdy mu donesou sklenku výběrového šampaňského nebo autentický pastis. Následuje pár dalších čísel a po nich přichází na řadu moje maličkost. Jedna věc je vidět vše z pohledu diváka, být na místě také jako účinkující je však zcela jiný zážitek. Mírná nervozita, sucho v puse, záře reflektorů, vědomí, že laťka je nasazena opravdu dost vysoko. To všechno se mele uvnitř člověka, než vejde na pódium. Naštěstí s prvními tóny předehry přichází uvědomění - vždyť jsem sem nepřišla podat dokonale bezchybný výkon. Nejdůležitější je si tu příležitost užít, když už ji mám. Možná to zní trochu jako klišé, ale zaručeně to pomáhá. Špatné pocity jsou ty tam a střídá je naprostý klid.

Ve druhé polovině se na pódiu blýskne Naty Gapková (sx) se svou lyrickou písní Je l'aime a mourir od Francise Cabrela. Začátek je sice mírně nejistý, ale nedorozumění v kapele nakonec rozesměje celý sál včetně poroty. Živá kapela působí velmi dobře a Naty dojme všechny diváky svým zpěvem. Jako předposlední vystoupí Lída Rašková (kt) a Nelča Stuchlíková (1.A) s písní La seine od Vanessy Paradis. Svou energií se jim podaří roztleskat celé publikum. K všeobecnému veselí přispívá bicí sekce rozšířená o menší nástroje neoficiálně přezdívané ,,chřestítka”. Po skončení výstupů z naší kategorie se porota odebírá k diskuzi do vedlejší místnosti, aby rozhodla o vítězi soutěže. To ovšem ještě netuší, že to nejlepší číslo teprve přijde. Přece jenom, nechávají za sebou sál plný hudebníků, kterým ještě stále koluje adrenalin v krvi. Součástí zkoušek naší kapely a jakousi formou odpočinku je totiž překvapivě také hudba. Rozdíl je pouze v tom, že probíhá formou čisté improvizace. Protože touha po odreagování je silná, najednou má několik členů našeho výjezdu v ruce nástroje a zbytek tvoří jakýsi improvizovaný sbor. Nejdřív je na nás nahlíženo trochu jako na pošuky, kteří ještě nemají dost. Zakrátko za námi ale přiběhne ředitel francouzského organizačního týmu a za lehce nechápavých pohledů všech spoluhráčů z němčiny nás pozve na pódium. A protože taková nabídka se neodmítá, nabíháme obsadit všechny dostupné nástroje a mikrofony. Zanedlouho předvádíme křováckou verzi písně Boty proti lásce a přidává se k nám náhodný hráč na saxofon, který v sólech mezi slokami předvádí své improvizační schopnosti. S potěšením sledujeme, jak se k nám aspoň pěvecky přidává i ta část publika, která byla na začátku mírně skeptická. Za chvíli s námi na stejné vlně jede celá Ponorka a všichni společně paříme na naprosto náhodné písničky. Trochu paradox nastává, když podvědomě najíždíme na anglický repertoár - ať si ale říká kdo chce co chce, Imagine Johna Lennona ve spontánním podání asi padesáti hudebníků mělo své kouzlo. Po pokusu o Je veux od Zaz s pochybnou výslovností zjišťujeme, že se radši vrátíme k českým písničkám, naše machinace ale přerušuje návrat poroty. V sále je napjatá atmosféra snad u všech stolů, kromě našeho. Nějaké to napětí zde lze sice vnímat také, ale převažuje spíš únava a pocit ukončenosti po našem improvizačním vstupu. 41

O to bouřlivější a nadšenější reakci vyvolá sdělení, že třetí příčku ze všech zúčastněných soutěžících obsadila Naty Gapková (sx). Rozhodla jsem se, že se jí pro účely článku musím zeptat na dojmy po tak silné události:

Já: Tak teda Naty, ty jsi právě vyhrála krásné třetí místo v takové konkurenci, jak se cítíš? Naty (znaveně): Hmm, mám ucpaný nos. Já: A nějaké jiné dojmy? N: Mám ucpaný nos a šla bych domů.

Jako cenu za umístění si Naty odnáší klíčenku s nápisem Oxford, plastové hrnečky, tašku na notebook a repráček - to se, Horste, opravdu vyplatí! Největší cena pro nás pro všechny jsou ale hlavně zážitky. Potkávat nové lidi a vytvářet s nimi skvělé hudební počiny je ve výsledku vlastně to nejlepší. Když se člověk ponoří do téhle stránky umění, zjistí, že soutěžení už vlastně není tak důležité.

Veronika Chuchmová, sexta

Kája Korená, 3. B

Zuzana Krčmáriková, septima 46

Eva Gansová, septima

POHRANIČÍ

Když jsem jednoho pomačkaného rána, kdy se zapomenuté slunce nacpalo do kouta za neprodyšné mraky, balancovala na hranici mezi prskající mizérií a trpkým vědomím, potkala jsem slovo. Neohrabaně se dokutálelo k mým nerozhodným chodidlům a zapadlo kamsi do usychajících stébel pohraničníků. Jeho prázdný dětinský výraz mě zprvu ponechal beztvarou, nedozrálou dužinu totiž nikdo okusovat netouží. O pár útěků později jsem však na toulkách po okraji našeho vzájemného pohrdání narazila na šepot, málem jsem jeho bezbřehou srdceryvnost převrhla. Nejedno oko nezůstalo suché, voda toho mrazivého okamžiku pršela vzhůru. Bylo to přesně tenkrát, kdy odhodláním protkávaná smršť mých hlodajících myšlenek neunesla váhu sdělení, o nějž ten uplakaný sebranec usiloval. Když poté prostupuji kousek po kousku ohyby jeho křehkých pochroumaných písmen, stavbou těla, vůní, mám nesmyslný strach, že ho jednou alespoň nepatrně pochopím. Prahne po pozornosti tak neurvale, až pomyslné čůrky krve pokreslují rovnocennost jeho potemnělých liter. Snad touží po hřejivém objetí, silných prstech na svém povrchu, chce být zmohutněno, ujištěno, že jeho pohmožděná existence nebyla alespoň pro tuto chvíli zapomenuta. A já se stále tak neoblomně snažím vyslovit, že doopravdy vidím, jak moc si přeje být pochopeno, jak důvěřuje podprahovým lidským ztracencům, jak žadoní o jedinou křivolakou odpověď z chamtivých pohrdavých úst. A při vší té nepoddajné ignoraci pomalu polehoučku zjišťuje, že možná ve své prozíravé jinakosti skutečně nemůže být pochopeno. Sedíme spolu v hmatatelném rozestupu, občas ho nosím v kapse, schovávám si jej. Naše soukromé zatracení ztělesňují mléčné dráhy, lidské dlaně, hrabeme se v sobě jako pomatení. Dokud mi zůstane přesně tahle verze jeho umírněnosti, bude i nadále pohraničit se mnou. Jenže kdo jsem já? Kdo jsme my, když hranice čpí nenávratně prázdnotou? Často se ohlíží přes patky pronásledováno neovladatelnou předtuchou nevědomí. Budoucnost na něj škodolibě plive z oblohy, vysmívá se mu. Minulost se vmáčkla k slunci do kouta, těžko tvrdit, zda se chce svým počínáním zahřát, nebo spálit ku prospěchu času. A jakou má člověk moc nad nebeskými tělesy, nad přibývajícími minutami? Nesnesitelná malost lítosti dává dvěma pohraničníkům zapomenout na úsměv, kéž by strážení mozkových cel odválo spolu s plátky naděje na vrcholky přezíravé nedoceněnosti.

Jednou jsem ho zřela v aktu bolestného překroucení, každá částečka v mé mysli volala po bezpečí ve vrásčité náruči, po trvalém protrhnutí modernizace. Sedla jsem si k němu a opatrně položila otázku, zda se uprostřed té skličující agónie definuje. Zmučeně mi odvětilo, že jsem přišlápnutý mravenec, co prostoduše touží pohnout hvězdami. Jeho trýznivé utrpení popravilo všechny patky, pravda už nebyla relativní a já se nemohla urazit. „Chci ti pomoci,“ vypravila jsem ze sebe zcela upřímně a ono vypadalo zkráceně, rozkradené údy zmatečně poházeny po nervových zakončeních. Zuboženo, zabláceno, změněno. „Chceš pomoci sobě,“ odpovědělo pak. Má vyhrocená iluze. Byly to mé domněnky, má předpojatost, mé poranění na duši. Přehnaný subjektivismus vypěstoval zastíranou nenávist, milerád dráždil zakopanou minulost a zneuctil projevy budoucnosti. Ach ano, došlo mi to, vůbec jsem se nelišila od ostatních. A nebylo mi souzeno to zpropadené slovo pochopit. Jeho sféra nově působila nedosažitelně, podivně zpřeházeně. Prozíravé hranice začaly poskytovat útočiště jiným vidoucím. Ti si pak hráli s odpadlými částmi, skládali je do obrazců s ladností malířského štětce. Já byla jen obyčejným pohraničníkem. Mimořádně ohrožený druh, tenhleten sebranec. Spletité cesty nabíraly na obrátkách, navštívila jsem dekadentní minulost a popsala ji, zatímco jiní objevili neologismy. Neprobádané roviny širokého pole působnosti. Když si tak ležím mezi usychajícími stébly na hranici mezi melancholickými depresemi a potutelným úsměvem, mám už jen jediné přání. Aby více zbloudilých poutníků zkoumalo obměněné křivky zkrvavených písmen, jejich stavbu těla, vůni… Aby nás víc toužilo pochopit i nepochopitelné, abychom spolu mohli v přítmí děsů společnosti plaše hláskovat. Pé. Ó. É. Zet. Í. É. A pak se uvolněně zastavit, na vše zapomenout a ztratit se ve fantaskních požitcích lidské představivosti, protože struktura slov je občas docela jednoduše irelevantní.

Jana Netušilová, sexta

poezie

lid nic e hruškami voněly ztrápené perutě prchlivých havranů zkalená oblaka splynula hloub jak ladné je uplopýtat zbloudilého nalezence pláň plytký porcelán bělostný poklop polapit lid nic e nač náhle v slzavém údolí kolébám batole slova se rozletí ke hluchým ztlenulým polibky z olova ustlané do slámy svolány zločinně žal z plátků lilie splín havrany zavání poslední poledne povadlé hrušně K uctění památky lidických obětí Jana Netušilová, sexta

HURÁ NA MALTU

Když nás učitele kolegyně Lenka Ocásková oslovila, kdo by chtěl jet za vzděláváním učitelů na Erasmus+, okamžitě jsem přikývla. Chtělo by to trochu se rozmluvit anglicky a kde jinde než na Maltě. V létě oblíbená destinace pro dovolené, v dubnu ideální místo pro studium angličtiny. S přibližujícím se datem odletu jsem začala pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Nervozita se stupňovala, ale už nešlo couvnout. Sama v cizí zemi s angličtinou začátečníka. Nezbývalo, než si neustále opakovat: “To zvládneš!“ Cesta proběhla nad očekávání dobře, a tak jsem se po deseti hodinách mohla přivítat s mojí hostitelskou rodinou. Unavená, ale šťastná, že mám kde složit hlavu, jsem se usmívala a chápavě přikyvovala, když se k mým uším valil nepřetržitý proud informací. Samozřejmě v angličtině. Teprve teď jsem si uvědomila plný význam slova začátečník. S myšlenku „ráno moudřejší večera“ usínám a doufám, že se během noci moje angličtina raketově zlepší. Zázrak se nekoná, proto zůstávám u české mantry:„To zvládneš! To zvládneš!”

První školní den plný rad a doporučení, seznamování se se zahraničními spolužáky a se zjištěním, že všudypřítomná angličtina mě neskutečně vyčerpává. Třída - směsice národností, já jediná Češka. Lámanou angličtinou jsme si povídali o všem možném, a když jsme potřebovali nějaké jiné sloveso, než základní tvary “být”, mnohdy došlo také na pantomimu či jinou formu vyjadřování. Bylo osvobozující slyšet, že každý má nějaký přízvuk, více či méně bojuje s výslovností a časy jsou pravidlo, o kterém jsme všichni věděli, že existuje. Měli jsme radost, že si rozumíme nejen v jazyce, ale i lidsky, a že v hodinách panuje dobrá nálada a touha mluvit. Dopolední gramatická cvičení, práci ve dvojicích a jiné aktivity ve škole odpoledne vystřídaly výlety na zajímavá místa Malty či jen vycházky se spolužáky do okolí naší školy. Malta je kulturně rozmanitý malý ostrov ve Středozemním moři s bohatou historií a překrásným mořem. Byla jsem překvapená, jak moc tady fouká vítr, proto se šátek či čelenka staly nedílnou součástí mého outfitu. Lidé jsou velmi komunikativní, temperamentní, a protože na tak malém prostoru žije půl milionu Malťanů, celý ostrov doslova tepe životem. Bylo obohacující poznávat kulturu a krásy této země a na chvíli být také členem běžné maltské rodiny. Čas jako by zrychloval, takže čtrnáct dní uteklo jako voda a já si své “to zvládneš” opakovat přestala. Ano, zvládala jsem to a doslova cítila, jak se můj mozek přenastavuje do angličtiny. Kdybych zůstala déle, snad by se mi tento jazyk vkrádal i do snů. Můj záměr trochu se rozmluvit byl splněn a vím, že pokud bude opět příležitost zapojit se do Erasmu+, půjdu do toho znovu!

Mgr. Lenka Svobodová

ZDROJE

Šéfredaktorka: Klára Stružová | Zástupce šéfredaktora: Magdaléna Havranová | Redaktoři: Veronika Chuchmová, Jana Netušilová, Adam Heimerle, Michaela Kolářová, Klára Stružová, Magdaléna Havranová, Kristýna Sosíková, Kateřina Myšková, VV, Irena Smolíková, Oliver Hyvnar | Korektura: Mgr. Lenka Ocásková | Grafické zpracování: Zuzana Krčmáriková | Spolupracující: Mgr. Lenka Ocásková