RESTART | 22. vydání by Restart (@casopisMGP)

22. VYDÁNÍ | PROSINCOVÉ ČÍSLO 2021

Restart Školní časopis Masarykova gymnázia v Příboře

10 MINISCÉNÁŘ

18 POEZIE 40 SLAVNÉ DNY

48 KÁVOVÁ GENERACE 2

56 MÓDNÍ POLICIE

Editorial Milí čtenáři, nacházíme se v čase předvánočním a naše redakce Vám přináší poslední vydání školního časopisu za kalendářní rok 2021. Jako obvykle jsme si dali záležet na rozmanitém obsahu, se kterým Vás seznámím o pár řádků níže. Číslo, které držíte v rukou, není zcela vánoční, ani zcela “všední”. Zkrátka si v něm každý najde to své. S koncem jednoho časového úseku musím ocenit práci všech, kteří se podíleli na tvorbě posledních čtyř vydání. Ať už jde o redaktory, editory, či grafiky. Nesmím opomenout paní učitelku Ocáskovou, která představuje takovou naši náčelnici kmene Restart (doufám, že tuto metaforu ocení). Odvedli jsme skvělou práci! Doufáme, že do nového roku vstoupíme minimálně ve stejné sestavě, nebo k nám další pisálci přibudou. V žádném čísle nesmí chybět básnička, tentokrát představujeme delší kousek s názvem Vzdálený. Velkým tématem pro valnou část našeho gymnázia se v posledních měsících staly taneční. Nemohla jsem jinak, než vyjádřit své pocity ve fejetonu Mazurka (na humorné útvary o dalších dvanácti tancích si už netroufám). Mezi články s vánoční tématikou mohu zařadit Vánoce bez tradic a Vánoční zázrak Velké války zaměřený na historii. Dále se můžeme obohatit informacemi o kávě a jejích účiních v článku Kávová generace. V neposlední řadě zmíním ochutnávku pocitů a dojmů z Neviditelné výstavy v Praze. Přeji hezké čtení, příjemné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok! Klára Stružová, Sp

šéfredaktorka

VÁNOCE bez

tradic ?

radice k Vánocům patří, na tom se shodneme všichni. Pro navození vánoční atmosféry bych chtěla do tohoto čísla věnovat pár řádků o vánočních tradicích. O čem jiném psát v prosinci než o Vánocích?

Existují ale i lidé, kteří o Vánocích nedodržují žádné „typické“ tradice, vytvoří si své nebo jsou pro ně vánoční dny jako každé jiné, ničím zvláštní. Vždy jsem přemýšlela, jaké by byly Vánoce bez tradic, protože má rodina konkrétně několik tradic, bez kterých by Vánoce nebyly Vánoce, každý rok dodržuje. Jaké by to bylo, kdyby byly Vánoce všední dny a nic by se neslavilo? Představa prosince bez Vánoc je, upřímně, dost zvláštní. Dle mého je to takové pohodové zakončení roku a také nějaká úcta k historii a ke všemu, co se v minulosti stalo a vedlo nás to tak k Vánocům, na místě. Že Vánoce jsou magický čas, to asi ani nemusím zmiňovat. O Vánocích má všechno své kouzlo a všude panuje klid a mír. Vždyť i v první světové válce došlo na západní frontě k tzv. vánočnímu zázraku, kdy vojáci 25.prosince uzavřeli mír a začali si vyměňovat dary. Vánoce dělají zázraky a spojují lidi, co bychom bez nich dělali? Přišli bychom tak asi o jediné období, kdy jsou všichni v pohodě (i když vánoční stres je snad všem známá věc), kdy lidé zapomenou na své starosti a chtějí potěšit blízké. Štědrovečerní večeře, vánoční stromeček, cukroví, půlnoční mše, rozkrojení jablka a další jsou v České republice tradice, které mnozí z nás dodržují. Některé se mohou lišit, jiné zcela chybět, ale takový základ se zřejmě víceméně opakuje všude. Hovořím o štědrovečerní večeři či vánočnímu stromečku a dárcích, protože to je přesně to, na co se těšíme všichni nejvíc a co k Vánocům bez diskuze patří. Štědrovečerní večeře může být jakákoli, ale bramborový salát je zkrátka klasika. A po večeři snad nejlepší část večera – dárky! Samozřejmě nejen ty hmotné, ale spíše sdílená radost a výrazy ve tvářích... Kdybychom nic z toho neměli, přišli bychom o mnoho. Já osobně miluju vánoční čas, protože jsou všichni tak nějak jiní. Všechno nás to spojuje a cítím to tak, že jsme vlastně ve výsledku všichni stejní a všichni máme rádi to samé – pohodu s rodinkou. Každý rok se zkrátka vrátit ke speciálním věcem, které nikdy nepřestanou být speciální, protože jsou jen jednou do roka. Nikam nespěchat, užít si to „speciální“. Být šťastný, usmívat se a dělat radost. A taky úsměvy dostávat, to je magické a kouzelné. Viol Staníková, 3.B 5

60 MINUT

V NAPROSTÉ

TM Ě Dokážete si představit ztrátu svého zraku na jednu jedinou minutu? Každý z nás si myslí: „Nějak bych to zvládl.“ Máme v sobě specifickou vlastnost, a tou je touha po objevování nových věcí, zážitků. Co si tedy takhle zkusit na vlastní kůži ztratit zrak ne na jednu, ale dokonce na šedesát minut?! Toto nám umožňuje Neviditelná výstava pořádaná v Praze. Dostal jsem příležitost tuto Neviditelnou výstavu zažít. Pokusím se vám čtenářům nastínit, na co se můžete těšit, jak to vlastně probíhá a velmi důležité - jak se psychicky připravit. Když se dopravíte na avizovanou výstavu na Karlově náměstí, zjistíte, že se jedná o krásné historické místo. Pomalu vcházíte po schodech nahoru a tma je čím dál tím větší a hustší. Jste vyzváni k odložení všech svých věcí. Pozor, nesmíte mít dokonce ani brýle. Srdce vám bije jako o závod, začínáte se bát, ale navenek jste stále v pohodě. Doufáte, že uvidíte alespoň obrysy velkých tvarů, ale opak je pravdou. Po pěti minutách si pro vás přijde průvodce a vyzve vás, ať jdete za sebou ve vláčku. Vcházíte do temné místnosti a nic nevidíte. Najednou nastupuje panika a vy se toužíte okamžitě dostat ven. Vaše kamarádka vám šeptá do ucha: „Buď v klidu, to zvládneme.“ Cítíte se nesví, ale průvodce vás klidným hlasem povzbudí: „Pokud bude někomu špatně, nebo by nemohl pokračovat, bál by se, nebo měl jiný problém, tak ať na mě zavolá.“ Pomalu si začínáte zvykat na danou situaci a vnímáte klid. Váš hmat a sluch se okamžitě posílí. V místnostech, kde probíhá výstava, máte dokonce možnost zahrát si tři hry. Jsou zaměřeny na rozpoznávání některých předmětů. Když projdete celou expozici, čeká vás pohodová chvíle u baru, kde opět nic nevidíte, ale občerstvení si můžete koupit 6

za hmatem vybrané peníze. Je to úplně jiný zážitek, pít nápoje za tmy. Než vyjdete ven, budete vyzváni k zavření oči, jelikož je to pro ně velký šok. Kdybych měl celkově výstavu zhodnotit, tak mi dala neskutečně moc. Myslím si, že jsem se přestal tolik bát uzavřených prostor a tmy. Dále mi ukázala, jak moc těžké to mají lidé se zrakovým handicapem. Pokud od této chvíle někdy v životě potkám zrakově handicapovaného člověka nebo člověka se sníženým viděním, tak se k němu budu chovat ohleduplněji než předtím. Psychickou přípravu před samotnou výstavou bych určitě nepodcenil, minimálně bych si nenalhával, že aspoň něco přece vidět musím. Myslím, že každý “zdravý” člověk by měl něco podobného zažít, protože je to zkušenost, která je ústně nepřenosná. Takže až pojedete do Prahy, nenechte si Neviditelnou výstavu na Karlově náměstí ujít, ať už pojedete do hlavního města se školou, nebo po vlastní ose. Ladislav Král, 3.A

MINISCÉNÁŘE na ZAKÁZKU

Láska na první pohled (psaní?) aneb

JAK JISKRA PŘESKOČILA Co kdybychom oslovili nějaký fakt “hot” pár, navrhla učitelka k tématu miniscénářů, které se postupně probojovaly na stránky Restartu. No, ale koho? Co tak největší GYPRI drb podzimu, Caloň a Bukovjanová? Tak jo. A tak jsme jim to zadali. A čekali. Týden, dva, tři, čtyři… ano, opravdu. Pak pátý a šestý. A když do vánočního čísla chyběl už jen malý kousíček, došla vedení redakce trpělivost. Co si neuděláš sám, nemáš. A tak představujeme horkou jehlou šitý zbrusu nový miniscénář restarťáckého Romea a Julie. A zadané téma znělo: jak jsem coby šéfredaktor sbalil členku redakce… (Nebo ona mě? Posuďte sami…) Píše se sedmý únor stále pandemického roku 2021, den, kdy mají redaktoři Restartu vedení časopisu poslat své výtvory pro jarní vydání. Skoro večer a šéfredaktorovi zatím nepřišla ani řádka. On: (čekaje na alespoň jediný článek zaslaný v termínu)... NIC Ona: (s dobrou náladou a úsměvem na tváři myslí na to, jak co nejelegantněji poslat e-mail s přiloženou hotovou prací a šplhnout si tak u „šéfa“) Tak se ho alespoň zeptám, jak se má, aby to nebylo čistě profesionální… On: (s potěšením rozklikne novou zprávu na školním gmailu a čte): „... Cokoliv Vám nebude na článcích sedět, vypíchněte v e-mailu s odpovědí na otázku, jak se dnes máte. Alespoň se poučím. Hezký zbytek dne, snad po přečtení neoslepnete. :-)...“ Ona: (čeká nervózně na odpověď s myšlenkou, jestli prostě neměla JEN poslat článek) On: (usmívá se) Ty jo, to přece nemůžu nechat jen tak, musím okamžitě 11

odepsat. (začne psát) No ale počkat! Vždyť ona mi vykala. (smaže text a začne s vykáním psát znovu) Ona: (čte si odpověď:) „... P.S. č.2: Sice nejspíš nejsem starší než Vy, ale jsem Váš nadřízený, takže myslím, že si klidně můžeme tykat (tedy aspoň Vám to nabízím :-)).“ To jsem asi přehnala. Snad ho to vykání neurazilo… On: Jeee, to je opět další obsáhlý email! (od večeře se jde zavřít na záchod, ať má na několikanásobné přečtení klid) Jsem už ale unavenej, asi to pomalu budu směřovat k loučení. Když já ale nechci… ale… (píše a skoro utírá slzičku, že to už musí ukončit:) „Máte-li se všelijak, není problém se kdykoliv odreagovat a vyčistit hlavu společně se mnou ;) Ozvěte se a ze zbytečných myšlenek se stanou myšlenky podstatné. Děkuji za přání, dobrou noc :-)“ Ona: Tak pan Oliver už je unavený… No to teda ne, musím mu napsat něco dlouhého a hodit mu tam nějaký ten kompliment, ať tu ještě vydrží, ospalec jeden! (s lehkým naštváním píše co nejdelší e-mail skrz naskrz prosetý lichotkami:) „... P.S. č. 4: Děkuji. Musím podotknout, že se Vaše forma psaní hezky napojila na tu mou a vyvolává ve mně pocit adrenalinu. Zkrátka jsem z Vás rozpálená...“ To je trochu moc, ne? Jak jsem k tomu vůbec došla? (po kliknutí na ODESLAT se stydí, že to malinko přehnala) On: (přečte si e-mail) Tak teď přece fakt nemůžu jít spát. Bože, ta je skvělá, já nemám slov… A přesně jak říká - ten adrenalin… (píše odpověď o tom, že si s ní rád dopisuje a tak jako ona s údivem nad tím, co se to právě stalo, usíná) Těch mailů bylo nakonec dohromady třiadvacet, než konečně přešli k dobové komunikaci typu Messenger. Stejný počet e-mailů trvalo, než si začali tykat (bylo jim 16, poznámka redakce). Pak už to šlo jako po másle. Od toho data nebylo dne, kdy by trávili jedinou minutu jinak než spolu (někdy bohužel distančně). Tak jim přejeme, ať to je už napořád;) Viol Staníková & Oliver Hyvnar

A CO SE JEŠTĚ NESTALO... 90 LET Den, kdy se narodil jediný prezident SSSR, Michail Sergejevič Gorbačov

50 LET Den, kdy zemřel český básník František Hrubín

30 LET Den, kdy se Lotyšsko a Estonsko rozhodly pro odtržení od Sovětského svazu

10 LET D e n , k d y N AT O z a h á j i l o v o j e n s k o u intervenci při občanské válce v Libyi

Kde se berou ŠTĚŇATA? 14

alná většina lidí má doma pejska. Kolik z vás se už ale zamyslelo nad tím, jak se k vám tento čtyřnohý přítel dostal a čím si prošel? Jaký byl jeho život před tím, než našel domov u vás?

Pokud máte pejska z adopce, pak většinou ani odpověď znát nechcete, ale ráda bych vám to objasnila z úplně opačné strany. Máme chovatelský život a já jsem tak součástí života, který štěňátko prožívá, než odejde k novému páníčkovi. Chtěli byste se o něm něco dozvědět? Tímto článkem bych vám velmi ráda stručně objasnila, kolik práce a probdělých nocí stojí za tím, než se k vám dostane spokojené a zdravé štěňátko. Než může jakákoliv péče o malé pejsky začít, musíme se nejprve postarat, aby vůbec nějací byli. Kolik úsilí, nervů a zdravotních vyšetření předchází samotnému početí, rozebírat ani nebudu. Jakmile se gravidita fenky potvrdí, už tímto momentem začíná péče chovatele - zdaleka ne až porodem, jak by si mnoho lidí mohlo myslet. Každým dalším krokem se formuje celý život budoucího vrhu, takže nastává změna jídelníčku, denního režimu feny a bohužel často také jejího chování, naštěstí však jen dočasně. Pokud celých přibližně 63 dní březosti proběhne bez problémů a vše je připraveno na porod, začíná ta vůbec nejvíc stresující událost. Samotný porod. Je jedno, kolikrát tímto člověk už prošel, nervózní bude pokaždé, bylo by snad i šílené nebýt. Hlavní je nic nepodcenit a být připraven na nemožné, což se samozřejmě lépe píše než dělá. První dny života štěňátek probíhají rutinně, novorozená miminka spí, křičí, tulí se k feně a sají mléko - skoro jako u lidských dětí. Druhý týden začíná mít matka celodenního kojení a tahání za chlupy plné zuby a pomalu ale jistě se začíná od štěňat vzdalovat na více než pár minut, a pokud to doposud nebylo třeba, je nutno začít malé dokrmovat umělou stravou. V třetím týdnu si chovatel konečně může trochu odpočinout, a jakmile naučí štěňátka, přestože tak zatím nevypadají, na pevnou stravu, rozumějte tvarohy, jogurty, rýžové nebo krupičné kaše a vlastně cokoliv, co jim zachutná, snad se i trochu vyspí. Čtvrtý týden začíná být zábavný, maličcí už běhají, chtějí si hrát a stávají se z nich pořádní rošťáci. Toto šťastné období je však proloženo učením nových dovedností a pomalým poznáváním světa. Po druhém měsíci jejich 15

života pak nastává ta nejtěžší chvíle, totiž poslat je na cestu do nového domova. Přestože o tomto momentu víme od samého počátku, pokaždé nás její náhlý příchod překvapí a nikdy se neobejde bez slzavého údolí. Tyto náročné a nádherné chvíle však málokdo vidí a ocení. Nejčastější otázka, kterou mi lidé položí, bývá ohledně ceny nebo výdělku z prodeje vrhu. Žádný seriózní chovatel však tuto činnost nedělá pro peníze, vždyť to ani nejde. My, kteří dáváme maličkým nepřetržitý servis a naše feny milujeme a každou březostí je podrobíme určitému riziku, které není nikdy vyloučeno, víme, že to ani nejde. Finanční i časové prostředky, které jsou do této odpovědnosti vloženy, jsou nesmírné a nenahraditelné a to ani nebudu zmiňovat, že povinnost správného chovatele nekončí odchodem štěněte z domu.

Má to tedy cenu přes veškeré mínusy dělat? Stojím si za tím, že ano. Každé štěňátko, které se narodilo a vyrostlo ve správné chovatelské stanici, stojí totiž na místě štěňátka z množírny, které si nejenže prošlo hrozivým startem do života, ale navíc přineslo zisk množiteli, který vynaložil minimum úsilí a péče. Proto vám chci říct, až si budete příště pořizovat pejska a rozhodnete se, že adopce není pro vás a zkrátka chcete maličké štěňátko, dobře si zjistěte, z jakých podmínek si pejska berete a jací jsou lidé, kteří vám ho prodali. Kdyby toto udělal každý a nešlo by mu jen o to, aby ušetřil na svém příteli, který ho má provázet kusem života, věřím, že množírny by mohly úplně vymizet. Magdaléna Havranová, Sp

v z d á l e n ý

chlad podzimního rána mlhou a vzlyky nacucané prosklené oči po letech napraskly prozřením, anebo se možná jen opotřebovaly, copak já vím, proč si je u sebe každou noc nechával pozorovat hvězdy? teplo podzimního večera pod svícnem bývá největší tma, ale pod tímhle kopcem ne, tvé hvězdy do umdlení rozjasňují nebe a kradou lidem z úst slova údivu i ta neřestná, protože jsou prostě podělaně krásné

tvůj úsměv to je polárka a po bradě ti láskyplně stéká mléčná dráha, hledá si chodbičky v záhybech kůže a stéblech trávy stojíš tam dole, prsty ztuhlé nerozhodné drceny nočním mračnem nehty orosené, jak držíš ruku pevně nataženou vzhůru směrem ke mně, ne proto, abys polapil barevné listy plachtící v zástupech z dřevěných náručí vstříc troše svobody, ale abys ze skla na vrcholku utřel stékající vodu

mně je tam nahoře zima, i když teplotní inverze nemilosrdně prosakuje ránem a slunce zblázněně pálí, do skleněných sítnic, jako by snad moje oči mohly ještě více trpět přemýšlím, proč tu ruku nestáhneš, a vím, že když pominu, že mi ji podáváš z druhého konce vesmíru, tak jsme si vlastně docela blízko nejsme šeptáš zezdola zadušený strachem nebyli jsme a nikdy ani nebudeme alespoň myslím, že jsem v tu chvíli zašeptala zpátky vždyť já to vím, vždyť já to sakra vím a pak se zase rozbrečela, protože mi konečně došlo,

že si ty nekontrolovatelně vytékající slzy stejně budu muset utřít sama Jana Netušilová, sexta

Na Na úvod tohoto textu bychom si rádi půjčili laskavé a vtipné motto Moniky Šimíčkové, učitelky angličtiny na našem gymnáziu. Převzala ho od jednoho chlapečka z ostravské základní školy z předměstí, který prohlásil: “Dneska jsme málo, ale zato samé chytré!” Podobnou logikou a krásnou hravou češtinou dáváme světu na vědomí: “Jsme sedm, ale zato se všichni těšíme!” A bojíme. A plánujeme. A zařizujeme. A zvažujeme. A vůbec... Sedm učitelů Masarykova gymnázia v Příboře žilo od jara 2021 do července téhož roku v nadějném očekávání - jak ta žádost Erasmu o stáže dopadne? Čekání se vyplatilo, dopadla výborně. A tak nás v následujících měsících přivítá pět zemí. Šňůru kurzů, kde se budeme vzdělávat a obohacovat na poli pedagogickém i lidském, startuje Mgr. Svoboda, který se v únoru vydá na dvoutýdenní kurz zážitkové pedagogiky na Kypr. Věrně ho v dubnu bude následovat Mgr. Svobodová mířící na Maltu, kde se bude dva týdny intenzivně věnovat práci na své angličtině. Mgr. Dejmková a kurz audiovizuální technologie v hodinách angličtiny v sladké italské Florencii. Mgr. Caloň a pilování angličtiny v Irsku. Mgr. Dejmek a kurz metodické práce na anglické konverzaci také v Irsku, stejnému tématu se Mgr. Šimíčková bude věnovat na Maltě. A Mgr. Ocásková míří za kurzem zapojování prvků ICT do výuky francouzštiny - kam jinam než do Francie. Všechny kurzy mají jeden velký cíl - posunout učitele, kteří je absolvují, k tomu, aby mohli lépe, radostněji, odborněji a s nadšením učit. Aby mohli inspirovat své kolegy a žáky. Aby se donutili vystoupit z komfortní zóny, což dva týdny v cizí zemi a cizí škole rozhodně jsou, a nadechli se “čerstvého evropského vzduchu”. Aby hořeli, nikoli vyhořeli. Držte nám palce a těšíme se na sdílení zážitků… Za tým erasmáků Mgr. Lenka Ocásková 24

M A Z U R K A

Stojím před Pavlem a pozoruju lidského hada v ledabylém oválu, už teď je mi vedro. Taneční mistr s partnerkou mají snahu, to se jim musí nechat. Pro mou smůlu ale nikdy se svými 160 centimentry neuvidím ani na to pódium. Zvedám ruce a překvapivě zjišťuju, že to není zas tak hrozný. Potí se mi dlaně. Po čtyřech krocích do stran a dvou natočeních, zopakovaných asi dvacetkrát, se z reproduktoru ozve věta “Táák, a teď to zkusíme s výměnou”. Jsem naivní. A to dost. Přecházím pro změnu za Pavla a myslím si, že jak se to zopakuje, tak šmitec.

na úplnou krávu. Vyděšeně se otáčím a podávám tomu “hot” ruce. Potí se mi zřejmě i uši a lokty. Dvakrát mu stoupnu podpatkem na nohu. Myslím, že od něj bych si nevysloužila ani “celkem ujde”. Postupně se protočím asi s polovinou sálu. Ještě nesčetněkrát pípnu omluvu za přišlápnutí. Konečně dohrává skladba. Vzpomenu si na hodiny angličtiny s paní Kalovou a její nehynoucí označení “samsink intrastink”. Asi tak bych to popsala. Cupitám za svým partnerem do své komfortní zóny... Klára Stružová, Sp

Žádný šmitec. “No, ale teď se měníme”. Otáčím se za zvukem hlasu za mnou. Další tanečník. Jak bychom si řekly s holkama, “celkem hot”. Je dost hot a kouká na mě jako

Co nového najdete ve školní knihovně Za okny bílá nadílka, pokud zrovna nebydlíte ve třetím patře činžáku, tak třeba i nějaké to voňavé polínko v kamnech - dokonalá atmosféra pro dobrou knihu. A přijít si pro ni můžete do školní knihovny, která je pravidelně zásobována novinkami, které možná neznáte. Což je rozhodně škoda.

Co nabízíme tentokrát?

Affinity Konar

Mischling

Perla a Staša, dvě dvanáctileté dívenky obklopené hrůzami osvětimské “lidské zoo”. Laskavý “strýček” Mengele, který, fascinován dvojčaty, vícerčaty, lidskými trpaslíky, albíny a jinými zvláštnostmi přírody, obě dívky spolu s dalšími dětmi a dospělými používá jako pokusné králíky. Otřesný svět líčený nádherným jazykem. Autorka se k příběhu nechala inspirovat skutečným osudem dvou polských sester. Než román začala psát, téměř dva roky vůbec nepromluvila - než slova z hlavy pustila na papír. Silná, dojemná a krutá kniha, která nabízí mnoho otázek. A snad i jakýsi druh “happy-endu”, dá-li se to tak říci.

Jan Štifter

Sběratel sněhu

Současný novinář a publicista Jan Štifter se ve svých prózách odráží o prostředí starého vybydleného domu zvaného Šmídovna. Lokace - České Budějovice. Tři časové roviny - 1930, 1956, 2017, ale jedno prostředí, kde žijí lidé tak trochu na okraji společnosti. Prostitutky, alkoholici, zloději, nešťastníci, děti. Znovu děti. Ty se prolínají příběhem vyvrženců každé doby, stárnou, aby se narodily nové. A na konci se čtenář dočká rozuzlení jedné dávné tragédie. Štifter mistrně udržuje čtenáře v napětí, ale zároveň mu dává ochutnat minulost tak, jak ji současný člověk nezná, ale umí pochopit. Skvělá knížka pro zimní počasí, jak napovídá sám titul... Mgr. Lenka Ocásková

POKUD ČLOVĚK PO SOBĚ NEMŮŽE ZANECHAT STOPY, EXISTUJE VŮBEC? Co je člověk, ne-li stopy, které za sebou zanechává? Ale co když se stopy za ním vytrácejí a mizí do ztracena, jako kdyby končily v nitru černých děr. Kde jen začít… na ten den si vzpomínám úplně přesně, jako by se to stalo včera, ale přitom to bylo tak dávno. Psalo se 29. července 1714, můj život se obrátil vzhůru nohama a jeho základy se rozpadly na prach. A mi nezbylo nic jiného, než se naučit plavat… plavat ve středu naprostého šílenství. Ptáte se, co se stalo? Ve chvíli čistého zoufalství jsem uzavřela dohodu… Dohodu, která ze mě učinila nesmrtelnou, nikdo si mě však nezapamatuje, do paměti se nikomu nezapíšu a nezůstane po mě jediná stopa… ne tenhle příběh mi nepatří, tohle je život Addie LaRue, který se zrodil z inkoustu americké autorky Victorie Schwab. Přísahám, že za tuto knihu dám ruku do ohně. Dlouho jsem nečetla fantastiku, která by mi doslova vyrazila dech, ale právě Victoria Schwab to dokázala. Autorka svým čtenářům představuje brilantně vymyšlený svět, který násobí okouzlujícím jazykem. A okořenila ho postavami, za které bych nejraději dýchala. Ta kniha patří přesně mezi ty kousky, které vás přinutí být celou noc vzhůru, a po dočtení budete chtít jediné - zapomenout na všechna ta slova a ponořit se do nich znovu, otočit Hermioniným převracečem času a zažít tak skvělý příběh podruhé. Nezapamatovatelná Addie je zkrátka nezapomenutelný poklad literatury. 34

Zuzana Krčmáriková, Sp

STREET ART aneb jeden neúspěch neznamená konec světa

Na škole se nám naskytla příležitost zúčastnit se streetartového výtvarného workshopu, neváhala jsem a se zájmem se zapsala, jelikož to bylo něco nového z oboru, který mě opravdu baví. Navíc, jak často se někomu z nás vyskytne příležitost legálně něco posprejovat? V tomto případě to něco bylo sice plátno, což není žádná část veřejného či neveřejného pozemku, ale i to se počítá za novou zkušenost. Celým workshopem nás provázel Nikola Vavrous aka Khoma, což byl už od pohledu milý, usměvavý a vlastně docela obyčejný pán ve věku kolem třiceti pěti let. Na začátku nám pověděl něco o sobě a o tom, co streetart vlastně je. Vyprávěl nám svůj příběh, jak a kdy se k takovému druhu umění dostal. No a teď se o něj s vámi chci podělit i já. Všechno začalo tvořením, kreslením či skládáním modelů z časopisu ABC doma po večerech, zatímco jeho spolužáci se zajímali převážně o motory a auta. Zásadní převrat však nastal v jeho dvanácti letech, kdy v jednom časopise zahlédl dvoustranu o graffiti, do které se snad na první pohled zamiloval. Jelikož internet v té době ještě neexistoval, nezbývalo mu nic jiného než další malůvky najít sám. Zavítal tedy na Havířovské nádraží, kde graffiti na vlacích opravdu nebylo málo. Začal se o tenhle barevný svět zajímat víc a víc a začal hledat místa, kde by svým fantaziím mohl popustit uzdu. Na uměleckou školu se nedostal, avšak s nástupem na střední se začal pohybovat v kolektivu nových lidí se podobnými zálibami. Nepřijetím na uměleckou školu se svého snu nevzdal a pokračoval dál v tom, co ho bavilo. 36

Před maturitou se připojil ke skupině kluků 34 crew, se kterými začal tvořit a zároveň chodil po úřadech s žádostmi o vyčlenění legálních ploch pro malování graffiti. Úspěšně. Vysokou školu ukončil bakalářskou prací, která rovněž zahrnovala jeho vášeň. Jeden z jeho úspěchů je taktéž vznik festivalu United Colours, který se u nás koná dodnes. V té době ho začaly také oslovovat firmy s nabídkami o vyzdobení prostorů. Jeho sen se stal skutečností. Bohužel, mnoho lidí si plete vandalismus se streetartem. Graffiti jsou sice všude kolem nás, ale ne každé se dá považovat za umění. Zeď počmáraná vulgarismy, jmény či krátkými větami jakýsi pouliční výtvor je, ale do umění to má rozhodně daleko. Celkově jsem velmi ráda, že jsem se takového workshopu mohla zúčastnit a zkusit něco nového. Myslím si, že by to mohlo bavit i lidi méně zaujaté uměním, svým způsobem jde i o formu zábavy. Khomova cesta k tomu, co ho baví, je opravdu zajímavá a ukázala mi, že i když se něco nepodaří na první pokus, nemusí to nutně znamenat, že už to dále nemá cenu. Natálie Trýbová, 2.A

SLAVNÉ DNY 25.12.1914 Vánoční zázrak Velké války

o červnové vraždě arcivévody Františka Ferdinanda d’Este přineslo léto 1914 celému světu rychlý sled událostí. Téměř každé místečko na zemi postupně zasáhly události 1. světové války, a nejhůře na tom byl Starý kontinent. Evropské země v srpnu začaly vysílat své vojáky na frontu s nadějí, že se do Vánoc vrátí. Němci předpověděli, že jejich tažení na západ potrvá 42 dní a dlouhé války se nebáli ani civilisté - vždyť bylo právě po sklizni a tak nikdo příliš nepomýšlel na to, že by se měl bát budoucnosti či snad tuhé zimy ve válečném konfliktu. Jenže jak už to tak bývá, nic z informací naučených na vojenských akademiích nemohli vojáci uplatnit v praxi. Sen o manévrové válce s rychlými útoky se rozplynul během několika týdnů spolu se snem o tom, že vojáci stráví vánoční svátky doma s rodinou. Na frontách, táhnoucích se stovky kilometrů snad všemi světovými směry stáli branci v hlubokých zákopech pod nekonečnou dělostřeleckou palbou, a jejich poslední pozitivní myšlenky se schovávaly hlouběji a hlouběji do nitra jejich duše. Podzim byl nevlídný a podle všech předpovědí měla následovat tuhá zima. Na výdřevu zákopů a palivo mizely celé lesy v okolí bojových linií a pusté území nikoho se tak rozšiřovalo. Vojáci si začínali všímat, že v protějším zákopu, zahaleném mlhou, trpí jejich protivníci přesně tak, jako oni. Jelikož se fronta dlouhé týdny nepohnula z místa, vojáci postupně poznávali tváře naproti a místy vznikal tichý pocit soucitu a pochopení. Mezi zákopy na některých místech vznikaly nepsané dohody, aby se bojující mohli alespoň v klidu najíst a provést další základní potřeby. Pokud vojáci kolem poledne zahlédli kus látky visící nad protějším zákopem, byl to signál toho, že přišel čas oběda a také čas na pár minut odložit zbraně. Po této přestávce však opět nastoupil chladnokrevný souboj. Civilisté nedaleko bitevních polí sice sami žili ve velké nouzi, ale i tak se snažili vojákům za humny přilepšit. Na zlepšení péče o členy armády se podílela také celá řada civilních organizací všech zúčastněných zemí. A tak, když už bylo jasné, že Vánoce roku 1914 stráví miliony vojáků v příšerných podmínkách zákopů, začalo se pro ně v zázemí chystat přilepšení. Němci dostávali dýmku, jejich důstojníci dokonce krabičku doutníků, a vojáci Spojeného království čokoládu, karamelky, tabák a fotografii královské rodiny. To vše v malé plechové krabičce s přáním šťastného návratu domů. 41

Na západní frontě proti sobě stály státy, pro něž jsou nadcházející svátky těmi nejdůležitějšími. Vojáci se tak začali připravovat. Předávali si navzájem ručně vyrobená přání, nebo i drobné dárky. Sem tam se na okrajích zákopů objevily i svíčky, důležitý symbol Vánoc, a místy se z nich linul i zpěv koled v rodném jazyce armády. Napětí mezi zákopy jakoby polevilo, dělostřelecká palba postupně utichla. A najednou nad dřevěnými výztuhami vykukovaly hlavy vojínů, kteří byli tam dole už několik měsíců. Postupně na obzoru spatřovali lidské postavy pomalu kráčící k nim, přes území nikoho, přes místa, kam měsíce nevstoupila lidská noha a byly zasypávány granáty. Na některých místech fronty došlo i k bližším kontaktům. Vojáci si vyměňovali alkohol, tabák, ale také třeba knoflíky z uniforem. Ti, kteří na sebe ještě nedávno mířili smrtelnou zbraní si nyní ukazovali fotografie svých rodin a milých, zpívali a společně se modlili za rychlý konec probíhajícího konfliktu. Někde vojáci sehnali míč a zahráli si fotbal, jinde je doložený případ britského kulometčíka, který uprostřed území nikoho využil civilního povolání holiče a ostříhal německého vojáka. Tihle dva se zítra uvidí leda přes zaměřovač kulometu. K nejbližším kontaktům docházelo u belgického Ypres, jinde bylo příměří formálnější a sloužilo jen ke klidu na vlastním území. S tím, jak se válka prodlužovala, pokusy zopakovat události těchto svátků vymizely. Ačkoliv je tato událost často idealizována ve filmu i tisku, jedno je jasné - měla by nám v paměti zůstat jako spontánní projev lidskosti v nelidských podmínkách. Michaela Kolářová, Sp

Je to „Kdybys shodila tak ze tři kila, slušelo by ti to ještě víc.“ Přesně tahle věta odstartovala před dvěma lety něco, čemu jsem se konečně odhodlala říkat pravým jménem – porucha příjmu potravy. Těch zdánlivě nevinných pár slov, která pronesla moje blízká osoba, určitě nebylo míněno zle. Naopak si myslím, že mě měla povzbudit, abych ze sebe dostala to nejlepší. Jenomže já jsem si to ve své hlavě vyložila úplně jinak. Nedokázala jsem se na sebe podívat do zrcadla, protože jsem se přesvědčila, že jsem tlustá. A tlusté lidi přece nikdo nemá rád. To, co začalo drobnými restrikcemi a vynecháváním dezertu po obědě, skončilo chorobným počítáním kalorií a tresty v podobě cvičení. Ta dříve zmíněná tři kila pro mě najednou byla málo, chtěla jsem víc. Nejhorší na tom všem bylo, když za mnou někdo přišel a chválil mě, jak jsem pěkně zhubla. Kdybych přibrala, pochválil by mě snad někdo? Určitě ne. Navíc jsem cítila, že pokud bych hubnout přestala, stala bych se pro okolí zklamáním, a to určitě nedopustím. Sama jsem si jídlo rozdělila na “dobré” a “špatné”. Slova dobré a nízkokalorické se v mojí hlavě stala synonymy a podvědomě jsem si zakazovala vše, o čem jsem si myslela, že by mohlo narušit mou snahu zhubnout. Odříkáním jsem si ale akorát zadělala na větší problém a začaly přicházet záchvaty přejídání a následného zvracení. Na otázky okolí, proč prostě nezačnu jíst normálně, jsem nenacházela odpověď. Uvědomovala jsem si, že přejídat se a zvracet není normální. Věděla jsem, že si můžu nenávratně poškodit zdraví. Nepotřebovala jsem doktora k tomu, abych věděla, že mám bulimii. Jakmile jsem snědla nějaké “špatné” jídlo, okamžitě pro mě byl zkažený celý den. Tak například jsem si dala čtvereček čokolády, což je přece v pořádku. Až na to, že já jsem ten jeden malý čtvereček vnímala jako své osobní selhání. A když už jsem selhala, tak můžu sníst rovnou celou tabulku čokolády, vždyť to vyjde nastejno. Těchto záchvatů přibývalo a jedinou cestou, jak aspoň trochu ulevit svědomí, bylo zvracení. Člověk, který si sám něčím podobným neprošel, patrně nikdy nepochopí, kam až výčitky dokážou někoho s poruchou příjmu potravy dohnat. 44

jenom jídlo

Já jsem v sobě naštěstí našla dost síly na to, abych vyhledala odbornou pomoc a začala se léčit. Přesto bych ráda všem vzkázala, že nikdy není vhodná doba komentovat něčí váhu. Nemůžete vědět, zda si daná osoba zrovna neprochází něčím podobným jako třeba já. Kvůli médiím se většina lidí domnívá, že někoho takového pozná na první pohled, protože bude vyhublý na kost. Ve skutečnosti anorexií trpí pouze malá část lidí s poruchou příjmu potravy, takže vaše kamarádka může mít úplně normální váhu a zároveň se potýkat se závažnými problémy s jídlem. Nikdy nevíte… Autor si nepřeje být jmenován

Káva (pod. jméno) - nápoj, který pravidelně zachraňuje studenty

noc před testem (a mě právě teď při psaní tohoto článku), velká část evropské a americké populace na něm má vybudovanou závislost a můžete si jej v dnešní době dopřát hned v několika variacích. Espresso, lungo, cappuccino, latte, flat white…

Kávová generace? 48

Zejména starší generace si dnes v kavárně často připadá jako ateista na mši, protože dny, kdy jste si mohli objednat pouze “rozpustnou” nebo “turka”, už jsou dávno pryč. Zato většina studentů chová k těmto místům značné sympatie. Je totiž ideální na relaxaci po náročném školním dni, na (nejen první) brigády, nebo třeba rande. Nemálo z nás už si někdy uvědomilo, že náš společenský život stojí díky těmto radostem tak nějak víc, než bychom chtěli, nebo jsme byli výrazně upozorněni některými rodinnými příslušníky, že toto tedy “za jejich mladých let” rozhodně normální nebylo. Pojďme se blíže podívat na to, co je káva vlastně zač, co dělá s lidským organismem a jaká je její funkce ve společnosti.

Víme, co vlastně pijeme a jaké to na nás má účinky? Káva se připravuje pražením a následným rozdrcením semen kávovníku. Těch existuje hned několik druhů, z nichž nejpoužívanější jsou arabika a robusta. Nejčastějšími místy zpracování a původu jsou Brazílie, Vietnam, Kolumbie a Indonésie. Mezi hlavní složky kávy patří kofein - alkaloid, který stimuluje naši nervovou soustavu a dočasně potlačuje únavu. Jedním z jeho účinků je také zvyšování srdečního tepu, což je přínosné zejména pro lidi trpící astmatem. Při konzumaci více než pěti šálků kávy denně však dochází ke zvýšení rizika srdečních onemocnění, jako je například infarkt. Takováto spotřeba může také zapříčinit problémy s ledvinami. Podle různých zdrojů může kofein při vysokém množství způsobovat také problémy se soustředěním či zvýšenou podrážděnost.

Co je tedy ideální množství a jakými pravidly by se měl řídit běžný konzument kávy? Na tuto otázku bohužel neexistuje jednoznačná odpověď, protože účinky kávy se u každého projevují jinak, takže ideální množství se nedá přesně určit. Obecně by však neměla denní dávka kofeinu u zdravého člověka přesáhnout 400 mg kvalitního espressa - cca 5 šálků (dle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin). Je také třeba mít na paměti, že působnost kofeinu úplně vymizí až 5 - 6 hodin po požití. Pokud konzumujete kávu pravidelně, váš organismus na ni začne být rezistentní a velmi snadno dochází k vytvoření závislosti. 49

To posléze vede k zamyšlení, zda je závislost na kávě v přiměřeném množství vůbec škodlivá? Koneckonců, tato “droga” je veřejně dostupná a naprosto legální, navíc je její užívání opravdu běžné. Je tedy nakonec na každém z nás, jak tuto problematiku vnímáme .

Měsíc bez kofeinu?

Při sbírání inspirace k napsání tohoto článku jsem narazila na několik lidí, kteří se rozhodli držet takzvaný “bezkofeinový měsíc”. Během tohoto předem určeného období vyškrtli ze svého jídelníčku většinu, nebo aspoň část nápojů a potravin s vyšším obsahem kofeinu. Cílem má údajně být sražení denní dávky kofeinu na minimum a někteří lidé drží tento kofeinový půst pravidelně jednou do roka, aby vždy po skončení začínali znova, téměř od nuly (např. ze čtyř šálků kávy denně na jeden za 2 - 3 dny/týden). Přišlo mi to jako zajímavý koncept, a protože si troufám tvrdit, že jsem na kávě sama dost závislá (ty čtyři šálky si při hektickém dni často dopřeji), rozhodla jsem se dobrovolně tuto originální mučící metodu podstoupit. Mým osudovým měsícem se stal říjen. Volba na něj padla hlavně proto, že to byl jediný měsíc, který mě dělil od uzávěrky, ale když jsem si uvědomila, že bez kávy budu celých třicet jedna dní, dost mě zatrnulo. Protože však razím heslo “Když už, tak už”, tak jsem se nevzdala a celý měsíc se mi podařilo nějak protrpět. Zde je výsledek: Podmínky při začátku testu: od 1.10. do 31.10. žádná káva, coca cola, energy drinky, černý ani zelený čaj. Dále žádná mléčná ani hořká čokoláda, nebo kakao (také obsahují určité množství kofeinu) a žádná bezkofeinová káva (placebo). 1. týden - prvních pár dní mi káva zas tak moc nechybí - je to lepší, než jsem čekala. Je víkend a mám dost času na vyvážený spánek i stravu. Poprvé po neskutečně dlouhé době se mi zdají sny, které si dokonce pamatuji. V některých figuruje i káva, na kterou mě lákají lidé okolo, ale já statečně vzdoruji. Aktualizace - ve škole to už je trochu horší. Největší problém nastává v momentě, kdy máte kamarády, které jste naučili pít kávu vy sami, ale zrovna teď vám jejich pravidelné návštěvy kavárny a “předodpoledkové kafe” příliš nepomáhají.

2. týden - pokaždé, když vidím zapnutý kávovar, mám nutkání zmáčknout tlačítko DOPPIO, nebo aspoň ESPRESSO. Jsou to snad abstinenční příznaky?! Začínám zjišťovat, že bez kávy můj organismus vůbec nezvládá jindy běžnou nálož činností. Před páteční večerní zkouškou orchestru jsem byla zvyklá kopnout do sebe aspoň ristretto (opravdu maličká kávička) a pak živě debatovat o smycích a prstokladech. Teď jsem se několikrát přistihla, že usínám v desetisekundové pauze mezi větami. Najednou už nejsem schopna studovat déle než do dvaadvaceti hodin a abych zvládla den, musela jsem začít snídat. A vůbec, celkově mě absence kofeinu nutí přeskládat svou stravu. Dostatečné a vyvážené stravování je totiž zřejmě jediný způsob, jak snížit tu nesmírnou únavu. 3. týden - je ze mě chodící zombie. Nic mě nebaví, protože jsem neustále unavená a při pohledu na kávu vyloženě slintám. Učinila jsem impulzivní rozhodnutí. V coopu měli ve slevě mléčnou čokoládu, a protože to je jediná potravina kromě kávy, která u mě prokazatelně potlačuje negativní pocity, tak nějak se stalo, že mi teď na stole leží prázdný obal. Ups. Haló, neviděl někdo moji seberegulaci?! Protože u mě momentálně převažuje silný pocit, že spáchala nežití. Začala jsem opět chodit s kamarády do kaváren a dávat si horkou čokoládu (aspoň že bílou, která kofein neobsahuje) jen kvůli pocitu, že mám něco teplého v kelímku.

4.týden - z důvodu výzkumu, ale i nesnesitelných abstinenčních příznaků, jsem se rozhodla, že celý týden zkusím pít bezkofeinovou kávu (plus mínus jeden šálek denně) a uvidím, jestli na mě účinkuje jako placebo. Poznatek: dala jsem si po téměř měsíci bezkofeinovou KÁVU v kavárně. Mňam. Už při pouhém pohledu na elegantně vyvedený šálek bezkofeinového cappuccina se mi v hrudi rozlil pocit absolutního štěstí. Nejdříve jsem se zdráhala uvěřit, že se tohle opravdu děje. Ach, ta důvěrně známá vůně linoucí se vzduchem, kavárenský jazz rozléhající se místností a latte art bez jediné chybičky. Opatrně jsem šálek přiložila k ústům a na jazyku mi ulpěla důvěrně známá nahořklá příchuť. Připadala jsem si jako ve snu, když jsem obsah šálku opatrně překlopila do sebe, teplá tekutina mě okamžitě zahřála a rozlila se mi v těle. Kavárenská káva bez kofeinu působí jako skvělé placebo, navíc je dostupná v každé kavárně. Má také jednu obrovskou výhodu - lze si ji vychutnat v jakoukoliv denní dobu bez obav o kvalitní spánek. Zkusila jsem také domácí čekankovou verzi (rozpustnou) a Caro, které sice chuťově nejsou tak identické jako klasická káva, ale když se připraví jako latté nebo cappuccino, dá se nad tím přivřít oko. Závěr: víceméně jsem tento měsíc přežila ve zdraví a nyní si už nepotřebuji dávat tři šálky kávy denně (většinou), ale znova bych toto utrpení již nepodstoupila. Jako kladnou hodnotím zejména nově objevenou alternativu - bezkofeinová káva je opravdu super.

Co na to gypri? Aby to bylo pestřejší, zeptala jsem se na názor také studentů a učitelů našeho gymnázia a pár svých známých prostřednictvím google dotazníku. Nejpočetnější skupinou byli respondenti ve věku 15 - 25 let (cca 80%), další početnější skupinou pak mladší patnácti let, ale zúčastnili se lidé napříč všemi možnými věkovými skupinami. Celkem vznikl souhrn 242 24, 4% byli lidé, kteří kávu

odpovědí. Z toho vůbec nekonzumují.

Moji představu o oblíbenosti kávy mezi studenty potvrdil hlavně fakt, že 72,3% dotazovaných začalo s pitím kávy ve věku do 25 let, téměř polovina z nich dokonce do 15 let. 53

Skoro polovina respondentů kávu konzumuje pravidelně (na denní nebo týdenní bázi), nejběžnějším místem konzumace však není kavárna, ale domov. Někdo dokonce v otázce ohledně nejčastějšího místa konzumace uvedl čerpací stanici Mol, což bych chtěla vyzdvihnout, protože jejich Americano s mlékem je prostě nezapomenutelný chuťový zážitek. Dále mě zajímaly důvody ke konzumaci kávy - zazněly odpovědi jako “kvůli uklidnění duše” a “kvůli nízkému tlaku”, ale jednoznačně nejčastějším důvodem ke konzumaci je evidentně charakteristicky nahořklá chuť. Velmi mě potěšila otázka, ve které zjišťuji, jak by se dotazovaní vyrovnali s podobným terorem jako já minulý měsíc. Skoro polovina (bez těch, kteří kávu nepijí) si totiž myslí, že naprosto bez problémů, což je skvělý výsledek.

závěrem Pokud bych měla nějakým způsobem shrnout, co by si čtenář měl z tohoto článku odnést, bylo by to asi takto: nic se nemá přehánět, proto je dobré si svůj příjem kávy hlídat a uvědomovat si případnou závislost, zároveň se však není třeba cítit při pití tohoto lahodného nápoje nijak provinile. Podzim a předvánoční čas je ideálním obdobím na návštěvu kavárny, zejména kvůli nasátí atmosféry a odpočinku při mnohdy hektickém shánění vánočních dárků. Proto vám doporučuji si sednout do oblíbeného podniku s šálkem výběrové kávy, s knížkou, kamarády, nebo drahou polovičkou a jen vnímat tu pohodu kolem sebe, na chvíli se zastavit a jen si užívat kouzlo okamžiku. Koneckonců, od toho kavárny přece jsou, nebo ne? Veronika Chuchmová, Sx

módní

policie TOHLE SE (NE)POVEDLO!

Te n t o č l á n e k n e n í zaměstnanců školy,

předmětem kritiky jedná se pouze o

zmíněných nadsázku.

Nadešel podzim a končí období krátkých rukávů, minisukní a koláčů potu v podpaží. Ač nás to pranic netěší, musíme bikini vyměnit za hrubé svetry a přizpůsobit se chladnému klimatu Masarykova gymnázia, které se netají tím, že topení považuje pouze za dekorativní záležitost. Jak se s těmito změnami vypořádávají naši vyučující? Pojďme se jim podívat na zoubek!

Mgr. Jiří Svoboda

Tento praktický muž do života se nebojí ničeho, snad ani zimy na chodbách. Celoročně nosí kalhoty s odepínacími nohavicemi, tudíž si na něj jen tak někdo nepřijde. Když jde do tuhého, navleče si hrubé ponožky do sandálů a popřípadě si obleče i vestu nevýrazné barvy, aby splynul s okolím. Po škole chodí zásadně s ruksakem, kde patrně nosí výbavu “pro strejčka příhodu”, což mu přičteme k dobru, jelikož takový spacák do -15°C rozhodně není na Masarykově gymnáziu během těchto měsíců od věci.

RNDr. Hana Bordovská

Paní Bordovská je velká žena v malém těle. I když už nám květiny odkvetly a listí opadalo, nebojí se výrazných rostlinných motivů za žádné situace. Tato dáma, jež se netají svou kočičí obsesí, rozdává na chodbách dobrou náladu a pestrobarevných halenek má doma zajisté plnou skříň.

Mgr. Dalibor Dejmek

Tento vyučující vyvolává dojem, jako by se zrovna vrátil z Tour de France. Leckomu přeběhne mráz po zádech, když se na něj upře zrak pana Dejmka zpoza jeho cyklistických brýlí se žlutými skly. Pan Dejmek se jako jeden z mála příslušníků mužského pokolení může pyšnit dlouhým vlasem, díky kterému mu (jak doufáme) netáhne na hlavu. Co se týče stylu oblékání, volí tento učitel angličtiny elegantní kousky v tmavých odstínech a all black outfity mu nejsou cizí.

Mgr. Lenka Svobodová

Paní Svobodová se zřejmě snaží vykompenzovat škálu barev oblečení svého manžela. Podzim je pro ni znamením, aby ze skříně vytáhla punčocháče nejrůznějších odstínů, o kterých jsme si doposud mysleli, že se vyrábí pouze v dětských velikostech. Při pohledu na tuto energickou učitelku biologie v jasně růžových punčochách se mi vždy vybaví Louise Clarková z filmu Než jsem tě poznala. Šťastnější jedinci mají čas od času možnost zahlédnout paní Svobodovou, jak si vykračuje na oběd v bundě s kytičkovaným vzorem, snad aby lépe zapadla mezi osazenstvo kabinetu biologie.

Petros Frydrych

A to nejlepší na konec! Petros je bezpochyby jednou z největších živoucích legend Masarykova gymnázia. Není se čemu divit. Náš pan školník má svérázný hudební vkus, který studentům rád prezentuje každé ráno v šatnách. Někteří by o něm mohli tvrdit, že co se oblékání

týče, není co hodnotit, když ho ve škole vídáme jen v pracovním, ale zkuste mít oči otevřené, až poběžíte příště na oběd. Jakmile uvidíte pana školníka v “pilotkách”, maskáčové bundě a s chipsy v ruce, hned vás přejdou tendence přeběhnout cestu mimo přechod. Kristýna Sosíková,Sp 59

ZDROJE

REDAKCE

Šéfredaktorka: Klára Stružová | Zástupce šéfredaktora: Oliver Hyvnar | Redaktoři: Veronika Chuchmová, Klára Stružová, Viola Staníková, Jana Netušilová, Jakub Vlček, Natálie Trýbová, Irena Smolíková, Oliver Hyvnar, Michaela Kolářová, Ladislav Král, Magdaléna Havranová| Korektura: Michaela Kolářová, Mgr. Lenka Ocásková | Fotografie: Martina Gajdušková, Veronika Chuchmová | Grafické zpracování: Martina Gajdušková | Spolupracují: Mgr. Lenka Ocásková 62

RESTART | 22. vydání

Articles inside

KÁVOVÁ GENERACE

POEZIE

SLAVNÉ DNY

MÓDNÍ POLICIE