RESTART | 20. vydání by Restart (@casopisMGP)

20. VYDÁNÍ | LÉTO 2021

Školní časopis Masarykova gymnázia v Příboře

14 SLAVNÉ DNY

22 VÝBĚR

36 LITERATURA

44 POEZIE

56 ROZHOVOR

76 VÝBĚR II.

94 CESTOPIS.

100 REPORTÁŽ

Milí čtenáři, na zadcích sedíme zavření všichni už pěkně dlouho, a byť náš školní časopis vychází “pouze” čtyřikrát do roka, tak věřím, že je pro Vás vždy rozptýlením a zpestřením stereotypních dní. Taky připomínkou existence instituce, kam patříte. Tento editorial, jenž právě projíždíte očima, je úvodním slovem šéfredaktora již celkově podvacáté. Dá se říct, že slavíme malé a celkem nenápadné jubileum. Sluší se shrnout dosavadní úspěchy, zapomenout na to špatné a poblahopřát dvacet je přece krásné číslo. Před lety vycházel na naší škole časopis s názvem Magično, který si mimochodem můžete prohlédnout na učebně 31. Jeho svazečky se krčí mezi hromadami vyřazených učebnic, které se “ještě můžou hodit”. Vedla ho paní učitelka Zdeňka Bizoňová. Ale s jejím odchodem za mateřskými povinnostmi Magično tak nějak zmizelo ze scény. A po pár letech (pár myšleno doslovně, tedy po dvou), jako fénix z popela, povstal

Editorial

Restart. Šest let, čtyři šéfredaktoři, rekordy v krajském kole soutěže “Školní časopis roku”, vavříny v nejužší špičce celostátního kola téže soutěže, nově taky úspěch v kategorii středoškolská poezie, nadšení i méně nadšení redaktoři, spousta výborných fotek, skoro pět set čtenářů… To všechno jsme my, Restart. Tak hezké počteníčko v našem jubilejním vydání. A co že Vás to čeká? Můžete se opět těšit na své oblíbené rubriky: nechybí Helčino cestovatelské okénko, Slavné dny či nově zavedená rubrika Miniscénář na zakázku. Ochutnávka poezie, distanční výuka očima studentů, reportáž o dobrovolnické činnosti… a mnohem více ve dvacátém vydání časopisu Restart. Přeji Vám příjemné čtení! Oliver Hyvnar, Sx šéfredaktor

Monolog terciána

Tyden v pandemii PONDĚLÍ Tak, další týden přede mnou… Úkolů mám hodně, ale času mnohem víc! Tentokrát si všechno rozložím a budu mít krásný, klidný víkend, tak jako za dob prezenční výuky…

ÚTERÝ Kam mi zmizelo pondělí? Úplně jsem zapomněl na úkoly… Nevadí, začnu dnes! Když nad tím ale přemýšlím, v úterý jsem měl vždy volno, tak ho budu mít i dnes! Zítra začnu!

STŘEDA Konečně jsem doma… Jsem tak unavený, na školu není energie! Musím nabrat síly na zítřek, budu toho mít hodně! Škola počká… Určitě počká!

ČTVRTEK Tak... Konečně mám čas na tu školu, hurá do práce! Takže, co tady mám... Tolik?! To není možné! Jak si to mohou ti učitelé dovolit? Nejsem přece psací stroj! Je to, jako kdybych na tohle všechno měl celý týden… Jsem tak naštvaný! Nemůžu se soustředit! Jdu si stěžovat společně se spolužáky do chatu!

PÁTEK Bez úkolů nejsem nic, bez úkolů nemůžu žít! Bez úkolů nejsem nic, bez nich jsem špatný žák… No tak! Nemůžu to přece vzdát! Přece nezklamu učitele! To by byla hanba! Tohle jsem si způsobil sám, příští týden to bude jinak! Určitě!

23:31 Tak, i ta čeština hotová… Teď musím nutně do postele!

Šimon Burget, T

Koronavirus,

co nám ukradl a dal Média jsou všude kolem nás, ať už korona byla nebo ne. Musíme si připustit, že v našich životech hrají důležitou roli. A v dnešní době ještě důležitější. Sháníme čerstvé informace o tom, co se děje a neděje. Ale nemohou média také zbytečně šířit strach? Nemají na nás někdy i špatný vliv, zejména v této době? A dostávají se k nám vždy pouze objektivní informace? Myslím si, že ne vše předkládané médii je nezaujaté. Hlavně co se týče různých webů, nabídek na sociálních sítích apod. Často se setkáváme s fake news, aniž bychom si to uvědomovali. Je těžké se orientovat v tom, co je pravdivé a co je jen nějaká smyšlená pohádka. Ale zpět k objektivitě, i v solidních médiích se můžeme setkat se subjektivními pocity reportérů. Někdy to samozřejmě není na škodu, ale kdy jindy než v této době bychom měli dostávat pravdivé a nikým neovlivněné informace? Přece jenom v době koronaviru se práce s IT technologiemi stala samozřejmostí, stejně tak jako zájem o informace. Ale nestáváme se pomalu závislými na počítačích a mobilních telefonech? A jak nás v této době ovlivňují média, jako je internet? Školu “navštěvujeme” distančně, většina našich koníčků není uskutečnitelná a jsme nuceni zůstávat doma. Se vzděláním je to těžší, než kdybychom školu navštěvovali prezenčně (i když podle tvrzení některých máme nejspíš prázdniny). Zvýšila se nutnost užívání internetu, ale často se stává, že to přeháníme více, než je potřeba. Myslím si, že nedostatek sociálního kontaktu hodně ovlivňuje náš život. Nemáme fitka, kavárny a hledáme výplň našeho volného času. Nudíme se. Internet se nabízí jako vhodná volba. A závislosti už jsme blízko. Ale na každé době se dá najít i něco pozitivního. Někteří se nenechali odradit od oblíbených činností, nebo se za ně pokusili najít náhradu. Začali hledat nové možnosti. Věnují se něčemu, co by je 9

dřív ani nenapadlo dělat. Hrají na kytaru, kreslí, učí se vařit... Vím to z vlastní zkušenosti. Lidé si více váží sebe navzájem a ukázalo se, že si umíme stále pomáhat. I když jsme v mnoha případech zůstali jako rodina společně doma, tak si myslím, že jsme to nakonec zvládli, přestože to bylo složité. Snažili jsme se vytěžit z dané situace to dobré a dovolím si říct, že v mnoha případech se to i povedlo. Když se nad tím zamyslíme s nadhledem, pandemie nám připomněla život před kovidem. A že jsme si ho vlastně neuměli vážit...

Co pozitivního se díky koroně naučili žáci na Gypri? (Anketa)

- vědět, že pozitivní nálada je základem každého dne - chodit do přírody - hrát fotbal - pracovat s Google meet, dokumenty, tabulkami a prezentacemi - navrátit se k četbě knih, poznávat nové lidi, posílit vztahy v rodině i s přáteli - trávit čas sám/a se sebou, být vděčný a více si vážit věcí, kterých jsme si dříve nevšímali - pracovat s energií (kdy jsem unavený a kdy mám sílu pracovat) - poznávat kytky - cvičit doma, podstupovat dobrovolně ledovou sprchu, být asociál - vůbec nic - všímat si maličkostí, co zlepší den - klid, víc času na vše, pouštět se do nových věcí

Irena Smolíková, 2.B

Jak být oblíbený prudicˇ ? Tohle téma si rozdělím na dvě části. Nejprve jak se stát zaručeně prudičem a poté, jak něčím vynikat a získat přídavek oblíbený.

To mě přivádí k myšlence délky spánku, abych se inspirovala slečnou a z jejího harmonogramu převedla zase do své ranní rutiny tyto činnosti: jógu, meditaci, ranní běh a cvičení nohou, pečení veganských sušenek (na hlavní ingredienci tipuju hlínu), pro změnu odpolední běh a cvičení břicha, výrobu mléka z ovesných vloček a mnoho dalšího! Spočítala jsem to na tři hodiny čistého šlofíka za den. Tak tomu já říkám opruz, nebo pruda, chcete-li.

Každé ráno vstanu zhruba o hodinu dřív, než mi začíná první webinář. Důvod je naprosto jednoduchý. Už jste se někdy stali závislými na seriálu o sedmi řadách, přičemž jedna obsahuje třináct dílů o délce zhruba hodiny? Ne? No tak já jo - a celý zbytek populace se mnou. Prostě na sebe natáhnu tepláky, zapnu Netflix a žvýkám rohlík se salámem. O hodinu dřív, přesně tak. Druhá část, neboli jak být oblíbený prudič, je podstatně sociálnější. A u toho jen tak “okrajově” projedu Musíte si najít další prudiče (nejlépe sociální sítě. Pohled mi padne na se stejnou ranní rutinou královské video s názvem “Moje ranní rutina rodiny) a dát jim najevo, kdo je tady během distanční výuky”. Říkám si: šéf! Třeba je převálcujte sušenkami skvělé, třeba se něčím inspiruju. z pampelišek. #novyrecept Po zhlédnutí “ranní rutiny během Klára Stružová, SX distanční výuky” z toho vyplývá jen jedna věc. Slečna v životě neměla distanční výuku. Na konci celé smyčky života vévodkyně Kate (nebo co to je) problikne nápis “Volba je na vás, na všechno je čas, když se chce”.

SLAVNÉ DNY 60 LET (11. 4. 1961)

PRVNÍ CLOVEK VE VESMÍRU Je 11. dubna 1961 a nad vyprahlou kazašskou stepí pomalu svítá. Skupina techniků na kosmodromu Bajkonur vyváží z otevřených vrat hangáru kosmickou loď Vostok 1 na start, aby byla tato pýcha sovětského vesmírného programu naposledy zkontrolována.

vášni pro létání. Když se v září 1941 k jeho rodné vesnici blížila fronta, na poli kousek za ní přistál poškozený stíhací letoun Jak-1. Děti ze vsi tak poprvé viděly letadlo. Jeho pilot nechal okouzleného Jurije sednout si do pilotní kabiny.

To, že se v ní do kosmu zítra ráno jako první člověk v historii podívá právě sedmadvacetiletý Jurij Alexejevič Gagarin, bylo veřejnosti potvrzeno na slavnostním zasedání komise v předvečer tohoto dne. Noc přede dnem, který změní jeho život a přepíše dějiny, stráví v dřevěném domku poblíž základny spolu s náhradníkem Germanem Titovem. Ani jeden nedokáže usnout.

Po válce se z něj stává pilný a nadaný student s výborným prospěchem. Brzy se začne věnovat sportu a podaří se mu vyniknout v basketbalu, a to i přes jeho malý vzrůst. Ten pro něj ale bude za pár let výhodou. Během studií v Saratově se spolužáky sní o létání. Již v osmnácti letech se společně přihlásí do leteckých kurzů. Nakonec jsou přijati do saratovského aeroklubu a Jura, jak mu všichni říkali, navždy svazuje svůj osud Jurij se narodil 9. srpna roku 1934 s oblohou. Chce se stát stíhacím do chudé venkovské rodiny. Byl ze čtyř letcem na vojenské škole v Orenburgu. dětí, jeho rodiče pracovali v kolchozu a životy jim silně zasáhla druhá Na tanečním večeru se zde světová válka. Přesto jedna z událostí setkává se zdravotnicí Valentinou pozitivně přispěla k Jurijově budoucí I. Gorjačevovou, kterou si také 15

zanedlouho bere a později spolu z postelí a odcházejí do montážní mají dvě dcery. Jejich dospělosti budovy, kde je čeká snídaně z tub. s e v š a k G ag ar i n ne d ož ij e. Po porci nevábné hnědé pasty následuje Sovětská vláda v roce 1959 vyhlašuje krátká zdravotní prohlídka a zhruba výběrové řízení pro budoucí za hodinu a půl přijíždí oblečeni ve kosmonauty a kandidáty chce najít skafandrech na startovní plošinu. mezi řadovými letci. Kritéria jsou zdánlivě jednoduchá: věk do 35 let, Zatímco do startu zbývají asi výška do 175 cm, váha do 75 kg dvě hodiny, Jurij už sedí usazen a výborné zdraví, které mělo být v kosmické lodi a navazuje prověřeno několika lékařskými kontakt s řídícím centrem pomocí prohlídkami. Ovlivněn dojmem, který přiděleného volacího znaku Kedr. v něm zanechaly úspěchy vesmírných Dochází k poslednímu prověření letů, si Gagarin rovnou podává žádost přístrojů, raketa je připravena o zařazení do oddílu kosmonautů. a v 9 hodin a 7 minut moskevského Úspěšně prochází všemi zdravotními času startuje z Bajkonuru. „Nu prohlídkami i extrémně náročným vot pojechali! – No tak jedem!” výcvikem a zkušební komise ozve se z kabiny přes ohlušující nakonec doporučuje k prvnímu letu zvuk motorů hlas Gagarina, když trojici Gagarin, Titov a Něljubov. se raketa řítí k nebi bez jediného Všichni jsou stejně připraveni, mráčku. Jeho 108 minut dlouhá a tak se rozhodující údajně stává cesta kolem planety Země začíná. Jurijova milá, poddajná a skromná povaha v kombinaci s chlapeckým Na řízení Vostoku se Jurij nepodílí vzhledem. Zatímco o Germanu - panují obavy, že člověk ve vesmíru Titovi se říkalo, že je moc výbušný může ztratit schopnost racionálního a Grigorij Něljubov příliš sebestředný, uvažování, a tak v roli pasivního Gagarinovi hrál v tehdejším režimu pozorovatele udržuje kontakt do karet i proletářský původ s řídícím střediskem a zapisuje si a jeho schopnosti v kombinaci své pocity. „Cítím se dobře, a co vy?”, s povahou z něj dělaly prototyp žertuje s kolegy na Zemi. V případě vzorného sovětského chlapce. nebezpečí jsou mu připraveni umístění obálky 12. dubna 1961, 5 hodin a 30 minut prozradit ráno. Kosmonaut i Gagar in s návodem na manuální řízení a Titov po probdělé noci vstávají rakety, které mu schovali do kabiny 16

Dále měla havárie vliv na hospodářství v širokém okolí elektrárny a došlo k znehodnocení zemědělské půdy a omezení rybolovu, jelikož chycené ryby vykazovaly zvýšenou úroveň radiace. I když jsou už zemědělské produkty vypěstované v oblasti bezpečné pro zdraví, lidé ze strachu nadále odmítají jejich požívání. Adéla Vlašicová, 4.A

Od návratové kabiny se měl oddělit přístrojový úsek, jenže zůstal se zbytkem konstrukce spojen kabelem, a tak se kabina i s pasažérem začíná nekontrolovatelně roztáčet. Gagarin na zlomky vteřin ztrácí vědomí, ale naštěstí se kabel v atmosféře přepálí a tyto dvě části tak od sebe oddělí. Nakonec se ve výšce asi sedm kilometrů nad zemským povrchem Jurij katapultuje a k zemi se snese s pomocí padáku. Tuto skutečnost však musí do konce svého života tajit - aby byl Mezinárodní leteckou federací uznán jeho let jako výškový rekord, musel by přistát ve svém stroji.

Jemu se však postupně vytrácela jiskra v očích, přestal sportovat, přibral, zamiloval si alkohol, zběsilou jízdu drahými auty a ztrácel iluze. Změnilo se to až tehdy, když v roce 1966 dostal naději na opětovnou návštěvu vesmíru - zhubnul, znovu se začal pečlivě připravovat a toužil přistát na Měsíci. Poté, co nový typ lodě Sojuz havaroval a kosmonaut Komarov (Jurijův přítel) v ní zemřel, se rozplynuly poslední zbytky Gagarinovy víry v návrat do kosmu. Chtěl se tedy vrátit alespoň k létání, které se mu v jeho čtyřiatřiceti letech stalo osudným.

Na poli v místě dopadu potkává ženu s vnučkou. „Jsem váš, přátelé, jsem od vás!”, oznamuje vylekaným pozorovatelkám, zatímco si sundavá helmu skafandru s nápisem SSSR. „To jsi spadl z vesmíru?”, optává se nejistě starší žena. „Představte si, že ano!”, odpovídá s úsměvem Jura. Jeho rodiče se fakt, že jejich syn byl velitelem první kosmické lodi, dozvědí teprve za pár okamžiků. Sovětský svaz získává globální superstar a propagandistický zlatý důl. 14. dubna čeká nervózního Gagarina triumfální přivítání v Moskvě, v dalších měsících objel skoro celý svět - jeho první cesta vedla do Československé Prahy - a lidé ho naprosto milovali.

Za záhadných a dosud neobjasněných okolností zemřel major Jurij A. Gagarin 27. 3. 1968 při havárii cvičného letu. Na pohřeb národního hrdiny a ikony sovětského kosmického triumfu, která vydechla naposledy v pouhých čtyřiatřiceti letech, dorazilo čtyřičet tisíc lidí. Místem jeho posledního odpočinku se stalo čestné pohřebiště u Kremelské zdi v Moskvě. Michalea Kolářová, Sx

A CO SE JEŠTĚ NESTALO... 1600 LET

Den, kdy byly založeny Benátky

25. 3. 421

120 LET

Den, kdy měla v Národním divadle premiéru opera Rusalka od Antonína Dvořáka 31. 3. 1901

90 LET

Den, kdy byl v New Yorku slavnostně otevřen Empire State Building 1. 5. 1931

30 LET

Den, kdy byla založena Občanská demokratická strana

20. 4. 1991

10 LET

Den, kdy v Londýně proběhla svatba prince Williama a Kate Middleton 29. 4. 2011

ˇ (Ne)udrzitelná móda

Nudím se. Projíždím internet, možná dokonce dělám něco do školy, když v tom zahlédnu na reklamním banneru naprosto bezkonkurenční šaty. Moje pozornost se od informací o botanice okamžitě přesouvá na e-shop, kam jsem se jedním kliknutím dostala, a vidím ještě i úžasnou halenku, kterou v hlavě okamžitě kombinuji se sukní, co jsem si koupila minulý týden. Hned je přidávám do košíku a zjišťuji, že nakupování mě baví mnohem více než škola, navíc mají zrovna skvělé slevy. Co na tom, že podobných kousků mám plnou skříň, tyhle prostě musím mít! A není nic jednoduššího, než ty starší vyhodit - stejně nebyly nijak drahé. Rozešel se s ní přítel. Důvod jí napsal na messenger, ani se neobtěžoval to po dvouletém vztahu vyřídit osobně. Nejdříve byla šokovaná a nemohla tomu uvěřit, šok vystřídal přívalový vztek, ale nakonec zůstal jenom tíživý smutek a pocit zklamání, osobního selhání. Co udělala špatně? Po několika týdnech přejídání a smutných večerů u romantických filmů zakročila její nejlepší kamarádka. “Potřebuješ změnu”, řekla jí. A protože kamarádky to s námi myslívají dobře, vzala si to k srdci. Následující den vyházela celý obsah své skříně a každý kousek oblečení, který aspoň vzdáleně připomínal její bývalý styl, vyhodila. Pak se vypravila na výlet do obchodního centra, kde vykoupila všechny značky s levnějším oblečením. Vyžívá se v trendech. Nejraději má stylové boty, ale na ty značkové mu peníze z brigád nestačí, tak kupuje většinou napodobeniny. Aspoň jich pak může mít hodně. A každý rok nebo dva si kupuje nové - protože co bylo v módě loni, už je letos přece out. Uvědomuje si, že vyhazovat 23

téměř nové boty není úplně ideální, tak je občas nabídne sourozenci - ten mu je však většinou vrátí s tím, že je nepotřebuje, a tak končí v popelnici. Nepřipomínají vám tyto tři příběhy něco? Z jakého důvodu a jak často nakupujete oblečení vy? Popřípadě odkud? Poslední dobou na sociálních sítích a obecně v médiích dost rezonuje pojem fast fashion. Pojďme si tedy objasnit, co se pod tímto fenoménem, který straší všechny ekology a některé velikány v textilním průmyslu, skrývá. Obecně se jedná o levnou a rychle dostupnou módu, kde kvantita převažuje nad kvalitou. S tzv. rychlou módou se můžeme setkat například v obchodech jako Primark, HM, Zara, Adidas, Mango, CA, New Yorker… (podrobné seznamy těchto obchodů jsou snadno dohledatelné na internetu). I když se může zdát, že jde o čistě novodobý problém, není tomu tak - očátky fast fashion sahají až do 18. století. Po průmyslové revoluci vznikaly nové technologie, jako například šicí stroje, a velká část výroby přešla od ruční ke strojové. Díky tomu se snížily i ceny oděvů, protože jich bylo možné vyrobit více za kratší dobu. Ke konci 20. století vše ještě víc eskalovalo - pro velké množství mladých lidí znamenala móda životní styl, vznikalo čím dál víc trendů. Firmy tak musely navýšit výrobu levného zboží, aby uspokojily poptávku veřejnosti. S příchodem internetu a e-shopů už byla fast fashion prakticky nezastavitelná. Důvodů, proč se spousta lidí tak vyžívá v nakupování, je několik - ť už je to snaha udržet krok s dobou, vytvoření závislosti (kterou si spousta z nás navíc vůbec neuvědomuje), nebo v tom může hrát roli i určité psychické uspokojení. Nalezení nového stylu nebo pořízení nového kousku do šatníku nám totiž často pomáhá se sebevědomím, nebo slouží jako útěcha, když se něco nepovede. A co je na tom špatného? 24

Především dopady na naši planetu a životní prostředí. Snad všichni už slyšeli, že jednorázové plasty jsou zlo a ničí oceány, méně lidí však slyšelo o tom, že podobně je na tom také textil. Čísla vyplývající z různých průzkumů jsou alarmující: - módní průmysl je zodpovědný za 10% emisí skleníkových plynů na světě (Mezinárodní panel pro výzkum klimatu) - m é n ě n e ž 1 % z v y ro b e n é h o o b l e č e n í s e z p át k y zrecykluje na nové kousky (Materials Circular Economy) - 12% se recykluje na méně kvalitní výrobek - utěrky, výplně matrací... -zbytek se většinou spálí, nebo končí na skládkách - drtivá většina oblečení obsahuje polyester, nylon nebo jinou nerecyklovatelnou látku Velkým problémem je také výroba - barvení a úprava textilií zaviňuje 20% z celosvětového znečištění vod průmyslem (Materials Circular Economy) A v neposlední řadě mikroplasty - se stejným přístupem jako doteď by mezi lety 2015 a 2050 přibylo 22 milionů tun mikroplastů do oceánů (Materials Circular Economy), momentálně je módní průmysl zodpovědný za asi 35% všech mikroplastů v oceánech. Fast fashion je ale také sociálním problémem. Zaměstnanci řetězců pracují ve velmi špatných podmínkách, 10 - 16 hodin denně za menší než minimální mzdu (jejich plat se pohybuje v přepočtu kolem 65 kč za den). Někteří pracují s vysoce nebezpečnými chemikáliemi bez jakékoliv ochrany. Často je zde využívána i dětská práce a továrny, kde se oblečení šije, bývají až v chatrném stavu - několik se jich dokonce zhroutilo a zabilo většinu svých zaměstnanců. Přitom zlepšení podmínek nebo zvýšení platů zaměstnanců by pro řetězce nebyl zas takový problém - cena kusu oblečení by se zvýšila o cca 1-2 %. Po takových zjištěních si člověk říká, proč vlastně někdo v takové továrně pracuje? 27

Většinou jde o lidi ve špatné životní situaci - matky samoživitelky, děti z nezajištěných rodin… Tito lidé prostě nemají na výběr a firmy toho ve velkém zneužívají. Samozřejmě ale nemůžeme najednou všichni přestat nakupovat. A ani to neznamená, že nutně musíme od této chvíle do konce života chodit ve starém svetru po babičce, nebo že si máme nechat všechno oblečení, i když ho už nenosíme. Často se stane, že při přehrabování ve skříni člověk přijde na to, že některé kousky se mu už prostě nelíbí. Třeba je ani moc nenosil, na sobě je měl jednou před rokem a od té doby mu v šatníku jen zavazí. V takových případech, kdy je oblečení ještě použitelné a nezávadné, je nejlepší cesta ho buď nabídnout kamarádům s podobným vkusem, nebo věnovat nějakému sekáči. Pokud už opravdu nevíte, co s takovými kousky dělat, existují ještě bílé kontejnery - z těch se však znovu využije maximálně 40 % s tím, že oblečení se většinou přeprodá. Nejpodstatnější je ale samotný nákup - úplně nejlepší variantou je tzv. udržitelná móda (slow fashion). Do této kategorie spadají značky se 100% přírodním složením oděvů (bez syntetických vláken), často bývají také ručně vyrobené. Logicky je to dražší varianta, která se ale z dlouhodobého hlediska vyplatí víc než tričko z HM. Oblečení je kvalitní, takže vydrží několik let a poté je recyklovatelné. Je ovšem jasné, že je potřeba upravit i své zajeté návyky - nákup kvalitního eko oblečení každý týden by vás pravděpodobně hodně rychle zruinoval. Je dobré si ujasnit, jaký se vám líbí styl a nejlépe svůj šatník vystavět na několika neutrálních kouscích, které lze různě kombinovat. V ideálním případě by člověk měl mít cca dvacet kusů (takového toho běžného školního oblečení) a ty točit pořád dokola v různých kombinacích. 28

Důležité je i najít si něco jiného, co vám zvedne sebevědomí, nebo poskytne útěchu. Velkým pomocníkem s nudou, při zvládání neúspěchu či rozchodu, může například být pravidelný pohyb, komunikace s přáteli, nebo nějaká kreativní činnost. Ze své vlastní zkušenosti můžu říct, že ten přechod není vůbec jednoduchý. Sama mám slabost pro hezké oblečení a těch kousků mám rozhodně více než dvacet. Pokud si tedy nemůžete pomoct, nebo je na vás okamžitý přechod na udržitelný šatník příliš radikální, je tu ještě jedna varianta: sekáče. Za poslední dobu kolem sebe pozoruji zvýšení jejich popularity, což je jedině dobře. Sice v nich člověk opět snadno propadne nakupovací mánii, ale aspoň nepodporuje fast fashion značky a dává nový domov již nošeným kouskům oblečení. A kdyby náhodou někdo namítal, že oblečení z druhé ruky už nemůže vypadat dobře, přesvědčte se na následujících fotkách, že může vypadat naprosto skvěle (stačí umět hledat):

Veronika Chuchmová, Kt

MISSION IMPOSSIBLE;

NOVÁ KONČETINA Dvě pilulky. Modrá a červená, jako v Matrixu. Vítejte před branou nesmrtelnosti, před prostorem, kde se sny stávají skutečností. Život je jen náhoda a to dost krátká, jeho prodloužení by se mohlo hodit, obzvlášť pokud se rok 2020 nepočítá. Nový program pro 3D tiskárny k tvorbě lidských tkání ovládne svět. Jednička na trhu v prodlužování končetin i nahrazování celých částí těla - vyjma mozku. Chcete-li zažít středověk, lidstvo má své metody zasahování do tohoto orgánu, ale to radši vyhoďme z kola ven. Vždyť jizvy a nedokonalosti budou minulostí! Prahnete po kameni mudrců? Lupněte do sebe modrou pilulku a čtěte dále. Nejedná se totiž pouze o estetickou kulturu člověka. Z hlediska zdravotních rizik, ošetřování zranění a především jejich předcházení míříme opravdu vysoko. Čirá revoluce v medicíně. Průměrný věk bude nekompromisně stoupat, úmrtnost klesat, amerického snu nakonec stihneme dosáhnout všichni, i ti nejchytřejší z nás. Omlazování organismu se stane pojmem běžných dnů, viry s touhou po expanzi a mediální pozornosti budou vymýceny. Pomineme-li tyto hry pro začátečníky, můžeme se dostat až k cílenému prodloužení života o konkrétní roky.

Pro tento zázrak však bude třeba náležitě zázračný kapitál. Život končící k dvě stě rokům pobytu na Zemi by člověka mohl vyjít na dobrých dvacet milionů korun (to odpovídá v přepočtu 666666 bochníkům chleba, pozn. red.). Přítel existencionalista by mohl navrhnout peněžní odměnu těm, kdo si svůj život dobrovolně nechají zkrátit, na to však dnešní ekonomika nehraje. Oddalování smrti je lajfstajl a není radno o trendech pochybovat. Ale nezoufejte, dobrodružství v obklopení 3D tiskáren čekají jen na Vás. Bojíte se nekonečného sterilního světa budoucnosti? Nevadí. Zapijte svou červenou pilulku šálkem žalu a běžte spát. Nevíte, jestli zítřek nebude Váš poslední. Helča Hrubá, Ok

Co nového najdete ve ˇskolní knihovneˇ

Blíží se pomaličku konec školního roku a prázdniny se už už dávají do pucu, aby mohly v plné parádě vtrhnout do našich počítači zamořených životů v pandemii. Doba, kdy se odpočívá, sportuje, cestuje a v neposlední řadě také čte. Naše školní knihovna vám opět přináší pár tipů, co si z ní na prázdniny vypůjčit, abyste si příjemně obohatili čas i duši. Mgr. Lenka Ocásková

Deborah Feldmanová Unorthodox Tato knižní novinka přeložená do češtiny se honosí nálepkou New York Times bestseller, a to proto, že otřásla čtenářskou republikou napříč kontinenty. Mladá žena vychovaná od dětství v židovské ortodoxní komunitě současného New Yorku se vzepřela chasidským kořenům a pravidlům a opouští vše, v čem celý život žila, včetně manžela. Za toho byla v duchu tradice coby sedmnáctiletá provdána formou dohodnutého sňatku. Po vydání autobiografického románu se nad ním strhává doslova vlna nadšení. Coby čtenář si musíte především v prvních dvou třetinách neustále připomínat, že nečtete příběh starý sto či více let, ale jste v aktuálním čase srdce Ameriky. Z literárního hlediska lze smeknout před zdařilou prací s přítomným časem, kterým jste doslova paralyzováni. Knihu také ve zdařilé filmové minisérii ztvárnila společnost Netflix.

ˇ ˇ

Karen Levine ˇ Hanin kufrík Zajímavý, dojemný a smutný příběh o jedné české moravské holčičce Hance, která byla v rámci šoa poslána transportem do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Tam s tisíci dalších zahynula. Celý její život je o mnoho let později, až v roce 2000, zrekonstruován japonskou historičkou, která v Tokiu zakládá Centrum pro studium holocaustu. Tam někdo dodává malý starý kufřík označený prostým nápisem: Hanna Brady, 16. 5. 1931, sirotek. Historička Fumiko se vydává po stopách osudů děvčátka a díky pomoci mnoha dalších lidí skládá Hanin život až k samým počátkům. Veselé čtení to není, ale podobné příběhy a fakta nás snad ochrání před dalšími chybami, které bychom mohli, jak bývá v lidské povaze zvykem, opakovat.

ˇ Petra Dvoráková

Vrány Intimní rodinné drama z malého českého současného maloměsta. Máma, táta, dvě dcery a pár vran na větvích stromů. Na povrchu všechno, jak má být. Obě holčičky se pomalu mění na slečny, mezi maminkou a tatínkem to opravdu skřípe, někdy více, někdy méně, a starší dcera Bára, tak jiná, než by si rodiče představovali, čím dál častěji slouží jako hromosvod pro jejich špatné nálady a nesoulad. Dva vypravěčské hlasy skládají dohromady smutný a věrohodný příběh, který se může dít za kterýmkoli oknem kolem vás. Když o této knize autorka hovořila na besedě s letošními maturanty, řekla: “Napsala jsem třeba stránku a musela jít na týden pryč. Bylo to moc těžké.” Útlý román přináší čtenáři mnoho otázek k zamyšlení nad tím, co to vlastně rodina je. A kdo a v jaké roli jako její člen obstojí.

zkropený klopýtal mračnem pozpátku svou mysl nechal houpat ve vzduchoprázdnu vysoko nad branami představivosti zaškobrtl o jeden z meandrů slitého tabu a spravedlnost se v cárech pigmentu nenasytně vyplivla z koryta planoucího ve stínech ostnatého drátu

při pádu si zlomil iluze pak stanul před sluncem bez deštníku a v každé z kapes třímal po jednom kousku duhy krupobití čekejte zleva

Jana Netušilová, Kt

Studentský summit K

dyž se řekne Organizace spojených národů, většina z nás si vybaví byrokratické těleso neschopné vyřešit jakýkoliv problém. Vzpomeňme například na genocidu ve Rwandě, které modré přilby pouze přihlížely. OSN si však od svého vzniku v roce 1945 připsala i řadu úspěchů, výrazným způsobem přispěla třeba k celosvětovému vymýcení pravých neštovic. Prozkoumáme-li celou situaci podrobněji, zjistíme, že její kladné stránky rozhodně převyšují nad nevýhodami. A přesně o tento průnik do tajů největší organizace světa se pokouší vzdělávací projekt Pražský studentský summit. Mezi hlavní orgány OSN patří Me z i n áro d n í s ou d n í dv ů r, Poručenská rada, Ekonomická a sociální rada a Sekretariát v čele s generálním tajemníkem. Summit si ale klade za cíl simulovat ten nejvyšší z nich – Valné shromáždění. Každý z více než 300 účastníků tvořících 85 delegací zastupuje svůj stát právě v jednom z pomocných výborů, které Valné shromáždění tvoří. Paleta je opravdu pestrá, jako příklad lze

uvést DISEC vhodný pro milovníky bezpečnostních otázek, pro aktivní zastánce lidských práv SOCHUM nebo ECOFIN pro budoucí ekonomy. Rozhodnutí Valného shromáždění ale mívají pouze doporučující charakter, proto se zde nachází alternativa i pro opravdu zapálené jedince – členství v Radě bezpečnosti. Rada bezpečnosti neboli UNSC představuje nejdůležitější orgán OSN, neboť její rezoluce jsou právně závazné. Stručně řečeno – co si Rada odhlasuje, tím se musí řídit každý. V orgánu zasedá pouze 15 států, z toho 5 permanentně. Spojené státy, Velká Británie, Francie, Rusko a Čína ale kromě stálého členství disponují i další výhodou – právem veta. K přijetí dokumentu musí hlasovat pro 9 států, pokud se ale jeden ze stálých členů vyjádří proti, návrh je okamžitě zamítnut. Tato pravomoc jim umožňuje výrazným způsobem dění v radě ovlivňovat. Za normálních okolností se všichni účastnící summitu sejdou na začátku října v budově Vysoké školy ekonomické v Praze..

Na prvním z pěti workshopů, který je má připravit na několikadenní závěrečnou konferenci, panuje mírně nervózní atmosféra. Ta se trochu uvolňuje po vlídných slovech hlavního koordinátora a následném seznámení v rámci jednotlivých výborů. Kvůli pandemii koronaviru jsme ale byli o tradiční setkání v Praze ochuzeni. Ačkoliv celý 26. ročník tohoto projektu proběhl čistě online, i v této podobě mi summit donesl mnoho nových zkušeností a zážitků. Jakožto zástupce Francie právě v Radě bezpečnosti přede mnou stál náročný úkol. Na prvním workshopu jsme se sice všichni teprve rozkoukávali a pěknou sobotu završili jednáním o současné situaci z pohledu nejrůznějších chorob. Další setkání po uvolněném začátku nabralo na profesionalitě. Aktivně se účastnit debaty vedené přesně podle jednacího řádu vyžaduje značnou dávku přípravy, a já se díky ní brzy dozvěděl, že Francie ne vždy zastává naprosto shodné stanovisko se svými západními kolegy. O moc jde každému státu, a proto se ze mě při probírání současné situace v Africké unii a konfliktu v Libyi stala opravdu černá ovce. 50

Francie jakožto bývalá koloniální velmoc si stále udržuje převážně v západní Africe podstatný vliv a vůbec se jí nezamlouvají stále větší množství investic z Číny, které do regionu proudí. Když ale na začátku dubna konečně začala závěrečná konference, priority kolem Afriky šly stranou. Delegát Číny totiž udělal zásadní chybu, které celý Západ musel jednoznačně využít. Zasedání Rady začíná přijetím pořadí bodů agendy. Řečeno jednoduše, rozhoduje se, kdy a čem se bude jednat. Jenže i v tomto případě lze uplatnit právo veta. Některé kontroverznější body se tak na stůl Rady ani nedostanou. Čína například nikdy nedopustila, aby se Rada zabývala situací v Jihočínském moři, kde si tento asijský hegemon nelegálně staví ostrovy a narušuje suverenitu ostatních států. Jenže náš delegát nejspíše trochu usnul na vavřínech a přidání tohoto bodu nevetoval. Začala tak dlouhá debata o celkovém znění finální rezoluce a na zástupce Číny, který by za ormálních okolností již dávno skončil v nějakém pracovním táboře, se vrhli snad úplně všichni. Jeho alespoň dočasná záchrana přišla po zaznění náhlé zprávy od Tiskové agentury summitu.

Indická vojska kvůli několika útokům na civilní obyvatelstvo, jež mají na svědomí pravděpodobně pákistánské teroristické organizace, začíná mobilizovat své vojsko! Cílem UNSC je v podobných případech zasáhnout co nejrychleji. Pokud dojde mezi jejími členy ke konsenzu, její rozhodnutí nabírají opravdu velké váhy. Takováto “summití krize” má pak za úkol otestovat všechny delegáty ve schopnostech kooperace a donutit je k dos ažení př ijatelného kompromisu, zatímco se nacházejí v časové tísni a situace nadále eskaluje. I my jsme proto museli změnit své priority a po vyřešení byrokratických záležitostí spojených s přesouváním bodů agendy zařadit potencionální konflikt na první místo.

pauzu a projednat některé méně kontroverzní body. Za chvíli ale otázka Jihočínského moře vyplavala opět na povrch a někteří zkušenější účastníci se s možným vetem Číny rozhodli vypořádat zajímavým způsobem. Pokud Rada není schopna se při jednání o krizových záležitostech shodnout, může využít institutu známého jako Uniting for peace. Ten byl v minulosti použit například při řešení Suezské krize a spočívá v udělení pravomoci Valnému shromáždění vydat závaznou rezoluci ohledně dané otázky. Protože s ním ale Rada přichází i o část své kredibility, jedná se spíše o vzácnou kuriozitu. O Jihočínském moři jsme ale mohli jednat poprvé a naposledy, a proto jsme se touto cestou nakonec vydali.

I kritické situaci navzdory se zájmy mocností nikam neztratily. Kvůli Rusku jsme nemohli uvalit na oblast zbrojní embargo a Indonésie málem zablokovala rozšíření mírové mise UNMOGIP. Světlo světla tak postupně spatřily tři rezoluce, které sice nedisponovaly zrovna největší pákou, situaci ale řešily alespoň částečně. I díky nim se tak možné jaderné válce povedlo zabránit.

Jenže ačkoliv na Uniting for peace neplatí veto, stále pro něj musí hlasovat minimálně 9 přítomných. A protože nás bylo přesně deset, začalo obtížné přemlouvání Vietnamu, aby se přidal na naši stranu. Vietnam se sice s Čínou dlouhá léta pře o vlastnictví Paracelských ostrovů, zároveň na ní však ekonomicky závisí. Jeho zástupce se tak choval velmi opatrně a nedal si říct až Po napínavých chvílích, které do ukončení sobotního jednání. jsme za svými počítači zažívali, jsme se rozhodli dát si mírnou

Finální den klesl počet přítomných k neprospěchu protičínského bloku na devět. Dlouhé chvíle čekání jsme si proto opět krátili probíráním jiných bodů. I když se nakonec konečně kolega z Německa připojil, delegát Číny šikovným způsobem pomocí děr v jednacím řádu obstruoval jednání a k hlasování se dokument ani nedostal. Čas ale vyšel na něco jiného. I když se to nezdá, na některých věcech se jsou schopni shodnout zástupci snad každého státu. Po kratičkém kuloárním jednání a uspíšeném průběhu hlasování tak byla schválena snad nejdůležitější rezoluce všech dob s jednoduchým zněním: „Rada bezpečnosti OSN zařazuje používání fontu Comic Sans mezi zločiny proti lidskosti a vysílá křížovou výpravu proti každému, kdo se daný font rozhodne použít.“ Letošní ročník Pražského studentského summitu sice proběhl v distanční podobě, i přesto však účasti na tomto projektu ani zdaleka nelituju. Z pohodlí svého domova jsem dostal příležitost seznámit se se spoustou podobně smýšlejících lidí, procvičit se ve svých rétorických schopnostech a dozvědět se mnohé 54

o mezinárodním dění. Pokud vás proto politika i zahraniční vztahy alespoň trochu zajímají, neváhejte a do dalšího ročníku se zapojte, stojí to za to!

Jakub Vlček, Sx

Kdo "to" na Gypri odskákal nejvíc? V tomto školním roce, tedy v roce 2020/21, jsme se všichni podívali do školy tak maximálně na měsíc. My, kteří jsme na našem gymnáziu ostřílenými mazáky a máme vytvořený vztah nejen ke škole, ale i ke spolužákům a učitelům (což je k úspěšnému a šťastnému životu základ), jsme pobyt doma ze začátku brali jako velice příjemné odreagování od veškerých povinností a zásad. V září, po půl roce natěšení do školy, jsme tam vydrželi čtyři týdny, a pak, tentokrát bez radosti, zase domů. Stěžovali jsme si, jak je pro nás distanční výuka těžká a jak nám chybí spolužáci. Pomyslel ale kdokoliv z vás na primány a prváky, kteří neměli absolutně žádnou šanci se s tímto prostředím seznámit? Sotva očíhli novou budovu školy a lidi, hajdy domů a před monitory. Jak se tedy nováčci z primy a 1.A na naší škole cítí? Stačili si už vytvořit “jakés takés” zázemí - za fakt krátkou dobu prezenční výuky? Prvákům i primánům jsem položil pár otázek. Odpovědi posuďte sami. Jaký jsi měl z naší školy první dojem? ,,Gympl v Příboře se mi vždycky strašně líbil. Škola je to krásná, učitelé jsou ve většině případů super, jediná škoda, že z prváku mám nějaké čtyři týdny.” ,,Zmateně, ve škole jsem předtím byla jenom jednou a to na dnu otevřených dveří (přijímačky jsem psala jinde). Budova školy je obrovská, a tak chvilku trvá, než se člověk zorientuje. Z učitelů jsem měla ze začátku strach, ale to brzy přešlo, většina byla přátelská a vstřícná.” ,,Hned jsem si řekl že je to mnohem lepší než na základní škole. Učitelé jsou na profesionálnější úrovni a interiér i exteriér mě také mile zaujal.” Jak si organizuješ den? Máš nějakou rutinu, kterou sis “nastavil/a” a které se držíš? ,Své úkoly na daný týden si vydělím pěti a vyjde mi, kolik úkolů mám 57

udělat každý den, abych vše bez problémů stihla do konce pracovního týdne. Úkoly vypracovávám většinou bezprostředně po obědě a jakmile jsem s daným počtem na den hotová, zbyde mi ještě dost času, který mohu věnovat svým volnočasovým aktivitám. Tento systém mi umožňuje mít každý den zorganizovaný docela logicky a najít nějaký vyvážený poměr mezi školou a zábavou.” ,,Občas mám takovou náhlou vlnu produktivity, takže se snažím udělat co nejvíce úkolů, ale většinou všechno nechávám na pátek.” ,,Úkoly vždy zpracovávám po obědě, většinou si všechno udělám do pátku a ten mám pak volný, protože nemáme tento den ani žádný webinář.” Jak trávíš volný čas? Co děláš, když nejsi u obrazovky monitoru? ,,Odpočívám většinou u TV, ale i u mobilu nebo hraju počítačové hry.” ,,Pro mě je odpočinek, když můžu dělat něco aktivního. Ideálně pokud je venku hezky, tak sportovat nebo se jít aspoň projít. Jinak mě z karanténního utrpení zachraňuje hudba, popř. dělám všemožný blbosti, abych se z toho ještě víc nezcvokla” ,,Nejraději koukám na filmy/seriály nebo si čtu knihu. Když se mi večer chce, tak si někdy taky zacvičím nebo jdu na procházku. Za největší a nejideálnější odpočinek považuji asi to čtení. “ Tohle je jen krátký výčet aktivit, které dotázání žáci zmínili. Nechyběly ani nejrůznější sporty, spánek, představte si, že také jezení. Bylo příjemné se dozvědět, že tento koníček nepřibyl pouze mně :-) Jaký máš vztah k lidem ze třídy? ,,Naše třída je hodně různorodá a nerozumím si s každým. Ale jako celek jsme vlastně ani bohužel neměli možnost se nějak více poznat.” ,,Pouze s jednou kamarádkou chodíme ven, za měsíc jsme se opravdu nestihli poznat.” 58

,,Mrzí mě, že jsem se zatím nestačil s nikým více poznat. Ti lidi vypadali docela v pohodě, v kontaktu jsem však jen asi s dvěma kamarády přes Messenger. Až se vrátíme do školy, tak to bude zajímavé.” ,,Máme super lidi ve třídě, skoro se všemi si rozumím. Ale myslím si, že je tady ta možnost, že při návratu do školy si o někom pomyslím, že vůbec nevím, o koho se jedná. Bohužel.” Z odpovědí dotázaných tak vyplývá, že se opravdu s lidmi, se kterými mají strávit celkem značný životní úsek, nestačili dostatečně poznat. Vážně to musí být těžké, vytvářet si přátelské vztahy “online” asi není dvakrát ideální. Při návratu do škol to budou mít tito novopečení studenti těžší než my, kteří jsme na našem gymnáziu jako doma. Znovu se ocitnou v neznámém prostředí, znovu mezi téměř neznámými lidmi. Budou je poznávat v podstatě jen po hlasech, které po dobu tohoto školního roku vycházely z často velice originálních ikonek na počítačových obrazovkách. Tak jim držme palce, aby to hladce zvládli, a vezměme je pod svá křídla - jsou přece naši. Oliver Hyvnar, SX

Hodnocení

ˇ výuky distancní

ovím vám, už je to nějaká doba, co se nacházím za obrazovkou počítače, a není to jen sranda. Konkrétně je to více než rok. Dokážete si představit přijít o jeden celý rok svého studia? Dobře tedy, ne zcela přijít, ale významně jej oslabit. Asi budu mluvit za všechny, když řeknu, že už toho bylo hodně. Počátky jsou vždy sladké. A to platí i v případě distanční výuky. Přišel březen roku 2020 a ocitli jsme se nečekaně doma. Velká většina byla ráda. Mohli jsme se nadechnout, nabrat čerstvou energii a obdrželi jsme enormní množství volného času pro sebe a své koníčky. Přišel nový studijní režim, na který bylo třeba si zvykat. Nezvykali jsme si jen my, studenti, ale také učitelé. Těm patří obrovské díky za jejich práci. Z jejich celoživotně ověřených postupů byli nuceni přejít na něco kompletně nového. Každý týden tvořili a dodnes tvoří učební materiály pro studenty z celé školy. Do toho uskutečňují online hodiny, opravují nespočet prací a dělají vše pro to, aby nám mohli alespoň částečně vynahradit nemožnost osobní přítomnosti v budově školy. Aby toho nebylo málo, musí se starat o svou rodinu a blízké. Ve většině případů to má učitel těžší než samotný student. Sezení před obrazovkou neprospívá nikomu z nás. Takže ještě jednou, díky moc! Zpět k začátkům. Očekávali jsme brzký návrat do škol, to se ovšem nestalo. Přicházel akorát větší a větší zmatek, který způsobila nerozhodnost a nejistota vlády. Čas šel dále a my stále seděli doma. Přišel další problém, kterým byla maturitní zkouška. Studenty posledních ročníků středních škol poznamenala distanční výuka nejvíce. Domácí příprava na onu zkoušku dospělosti opravdu není jednoduchá. Absence učitele je zde pro žáky kritická. Protože je to právě ona/a, kdo je naším motorem k úspěšnému zdolání zkoušky.

Dalším velkým bodem byla forma zkoušky. Vynechat ústní nebo písemnou část? Přidat čas? Vydat maturitní vysvědčení na základě známek? Všechny tyto otázky padly a nadále stupňovaly tlak na studenty. Abych jen nekritizoval, budu se snažit vypíchnout i pozitiva ze svého převážně negativního názoru na distanční výuku. Jsem vděčný za dříve zmíněně obrovské množství času. Je důležité jej využít efektivně. Dlouho odkládané věci se najednou staly skutečností. Dostali jsme dokonalou možnost poznat sami sebe a ujasnit si své priority. Zapracovat na své fyzické a mentální kondici. Překonat se, dosáhnout svých cílů a mnoho dalšího. Tohle období mohlo pro všechny studenty být tím nejvolnějším vůbec. Zanedlouho nás čekají dlouhá léta studií a poté pracovní profese, která nám bezpochyby takovou míru volnosti nenabídne. Z krátkodobého hlediska je distanční výuka úžasná, ale z dlouhodobého - přesně naopak. Trpí tím naše znalosti a hlavně psychika. V dnešních dobách jsme neustále uzavřeni bez možnosti většího sociálního kontaktu nebo cestování. V budově školy na nás každý den kromě studia čekala i spousta zábavy se spolužáky a učiteli, o kterou přicházíme. Ztratili jsme pravidelný režim a den se občas zdá být neorganizovaný. S nikdy nekončící distanční výukou se výrazně snižuje motivace ke studiu, což je špatně. Učení má být zábava, ne trápení. Všichni toho máme plné zuby a přejeme si vrátit se k běžnému životu nejen v oblasti školství. Zůstaňme silní a trpěliví. Ono to přijde. Adam Heimerle, 2.A

LETOŠNÍ CHEMICKÁ OLYMPIÁDA

ˇ ˇ ocima úcastníka

KATEGORIE

Druhým rokem jsem se letos účastnila 57. ročníku chemické olympiády pořádané VŠCHT v Praze a Ministerstvem školství. Olympiády jsou obecně doporučovány učiteli ze všech předmětů, jelikož nám mohou přidat plusové bodíky v přijímacích řízeních nebo minimálně pomoci získat zkušenosti navíc. Myslím, že každý účastník má v tomto jiné cíle a motivaci. V době, kdy nemáme prezenční výuku, nebylo vůbec jisté, jestli soutěž bude, a to hlavně s ohledem na konzultace s učiteli a praktickou část zadání. Nicméně proběhla a ráda bych ji aspoň krátce shrnula. Pro účast je nutné se zaregistrovat na samotném webu olympiády, kde zadáváte základní údaje (třídu, školu, učitele...) Podle toho se dále vyhodnotí odpovídající kategorie. Někdy jste “zvýhodněni” a někdy naopak, jelikož většinou jedna kategorie zahrnuje víc ročníků. Ti starší logicky mají větší množství probraného učiva. Olympiáda je rozdělena na několik kol a každá fáze je samozřejmě časově ohraničena, takže máte určité datum přijímání registrací, odevzdávání jednotlivých kol, atd. Osobně bych však jejich web nenazvala zrovna přehledným a jasným. Radši se spoléhám na informace předané profesory, kteří jsou registrováni jako hodnotitelé z naší školy. Hlavním tématem letošního ročníku byly jednoznačně kovy, od kterých se odvíjelo zaměření všech úloh. Mohli jsme se setkat s Beketovou řadou kovů, redukcí, aluminotermií, elektrolýzou, redoxním potenciálem, redoxními rovnicemi v iontovém tvaru, chemickými výpočty a dalšími lahůdkami v teoretické části. V praktické části jsme pitvali zinko-chloridový článek, filtrovali, pracovali s hydroxidem sodným a měřili pH různých filtrátů. 67

Práce byla rozhodně ztížena absencí možnosti osobního poradenství s vyučujícími. Nedokážu ani odhadnout počet emailů a souborů vyměněných přes email s paní Sumbalovou. S odstupem času jsem pochopila, že školní kola byla dvě. Jedno s vytisknutými úlohami na doma, které mělo sloužit jako příprava na druhé, které proběhlo 23. 3. dopoledne. Obsahovalo 30 úloh a běžel časový limit 120 minut. Bez studu podotýkám, že dál než do druhého školního kola jsem se pravděpodobně nedostala. Slovo “pravděpodobně” je na místě. Po odeslání internetových úloh už vedení olympiády ani neštěklo. Neposlalo žádné oznámení, počet získaných bodů, nic. Dlouhodobě mě tato organizace a přístup zklamala. Nicméně na zkušenostech a nových vědomostech mi to neubralo. Myslím, že bychom měli sbírat dovednosti pro naši budoucnost, ať už cesta vede kudykoli. Klára Stružová, Sx

ˇ Den s prekladem

"made in Ostrava“ O akci nazvané Den s překladem jsem se dozvěděla od své studentky Martiny Gajduškové, která mě požádala, zda bych její soutěžní překlad z angličtiny mohla odeslat do soutěže (nad soutěžícími studenty přebírají záštitu jejich učitelé a jejich texty posílají do soutěže pod hlavičkou školy). Přišlo mi skvělé, že Ostravská univerzita podobnou akci pořádá a kvituji také to, že kromě vysokoškoláků je soutěž určena rovněž studentům středních škol. Zvlášť v dnešní době, kdy většinu čtiva konzumovaného mladými lidmi tvoří překladová literatura (čest výjimkám, které čtou českou literaturu nebo cizojazyčné texty v originále), je myslím velmi cenná zkušenost zkusit si něco přeložit “na vlastní triko” tak, aby to dávalo smysl, aby se z originálu pokud možno nic neztratilo a samozřejmě také aby to znělo “hezky česky”. Aby si adept literárního překladu uvědomil, že překládat neznamená jen ovládat dobře cizí jazyk, ze kterého překládá, nahrazovat cizojazyčná slova slovy českými, a mít připojení na internet. Letos se konal už XVI. ročník překladatelské soutěže a vyvrcholením celé akce, které proběhlo 16. března 2021, byl doslova “den s překladem”. V letošním, pandemickém, roce se celodenní akce v podobě přednášek na nejrůznější témata spojená s překladem, překladatelských workshopů a samozřejmě také vyhlášení výsledků soutěže, konala online, prostřednictvím platformy Zoom. Po úvodním vyhlášení výsledků a poblahopřání oceněným studentům následovala přednáška překladatelky Kateřina Klabanové s názvem ‘Bez upjatosti a obhroublosti: Jak přirozeně převádět přímou řeč, vnitřní monolog či ich-formu’. Paní Kateřina Klabanová je aktivní překladatelkou, členkou Obce překladatelů, hlavní organizace sdružující české překladatele. Překládá z angličtiny a němčiny 70

a na jejím překladatelském kontě jsou tituly takových autorů, jako je například George Orwell, Martin Amis nebo Margaret Atwoodová. Svou přednášku měla paní Klabanová postavenou na praktických ukázkách a radách, které často shrnula do jednoduchých hesel: např. “překladatel není překladač”, “co překladatel, to odlišná verze” nebo “čtenář musí textu věřit”. To, že při překladu nestačí pouze nahrazovat cizojazyčná slova slovy českými nám ukázala na příkladu elementární anglické věty “I’m happy”, jejíž doslovný překlad do češtiny v podobě “Jsem šťastný/á” by ve většině kontextů nebyl správný…

Další zajímavou přednášku s názvem “Člověk a stroj v překladovém procesu: konfrontace či kooperace?” přednesl PhDr. Pavel Král z FF UP v Olomouci. Tématem byl strojový překlad, konkrétně různé softwarové nástroje, o kterých se mnozí domnívají, že v budoucnu zcela nahradí “lidské” překladatele. . V závěru přednášky zaznělo, že strojový překlad může sice už nyní být užitečným pomocníkem, může práci překladatele výrazně 73

urychlit tím, že provede hrubý překlad, ale následným cizelováním a vybrušováním může umělecký text k dokonalosti přivést zatím pouze “živý” překladatel. Prakticky zaměřená, jak už název vypovídá, byla také hned následující přednáška “Studentské překlady: v čem studenti chybují a jak to dělat lépe” přednesená bc. Fabiánou Tetamenti, studentkou 2. ročníku magisterského studia Angličtina pro překlad na FF OU. Kromě poukázání na časté chyby při amatérském překladu si posluchači odnesli tipy na užitečné nástroje, které mohou překladateli v práci pomoci, jako je například Internetová jazyková příručka (https:// prirucka.ujc.cas.cz/) nebo český národní korpus (www.korpus.cz). Po polední pauze následovaly překladatelské dílny, pro každý jazyk, ze kterého se překládalo, jedna. V “anglické” dílně, kterou jsem ze zvědavosti také navštívila, se dopodrobna “rozpitval” soutěžní text - řešil se jeho žánr, stylistická rovina a v neposlední řadě se diskutovalo nad řešeními několika překladatelských “ořechů”, které text originálu obsahoval. Celou dílnou, jakož i celým Dnem s překladem provázela Mgr. Renáta Tomášková, Dr., která na katedře anglistiky a amerikanistiky na FF OU vyučuje právě translatologii. Vedle ní se workshopu aktivně účastnili i další členové katedry a prostor dostávali samozřejmě také posluchači, kteří se mohli zapojit v chatu nebo, ti odvážnější, přes mikrofon.

Celý Den s překladem byl skvěle a profesionálně zorganizovaný, vše běželo jako na drátkách a probíhalo ve velmi přátelské atmosféře. Zajímá- li vás jazyk, literatura a pokud jste si například nad českým překladem Harryho Pottera alespoň jednou v životě položili otázku, jak je možné, že máte při čtení pocit, že stojíte v Bradavicích před Brumbálem a že v textu knihy angličtinu vůbec necítíte, pak je akce Den s překladem určena právě vám a neměli byste se nechat připravit o možnost se jí zúčastnit. Mgr. Zuzana Dejmková

Vázne je trevba se nenávidet? ˇ ˇ

Nenávist hýbe světem. Byla s námi od samého počátku, po miliardy let se nás neúprosně držela jako klíště, naplňovala lidská srdce a svou podmanivou moc nikdy neztratila. Setrvá v těle každého z nás. Ať už ji pociťujeme k určité osobě, předmětu, situaci, vzpomínkám nebo skutečnostem, je to pořád jen jedna a ta samá vtíravá emoce, která je schopná v sebehorší okamžik dokonale zaslepit naši mysl. Ve světle posledních událostí a současné situace se mnohým z nás najednou zdá cokoli nenávidět ještě jednodušší než obvykle, nemám pravdu? Zničehonic se kolem nás zjevuje mnohonásobně víc příležitostných terčů, občas máme chuť jen tak z ničeho praštit učebnicemi na postel, nakopnout práh nebo se demonstrativně zavřít do pokoje a odříznout se i od těch posledních zbytků sociálního kontaktu, který nám zbyl. Jsme neustále frustrovaní a neúnavně se snažíme najít příčinu našeho počínání. Měl bych nenávidět pandemii? Vládu? Učitelský sbor? Spolužáky? Sebe sama? Točíme se v kruhu bez šance najít cestu ven. Po celé republice začíná častěji docházet k výtržnictvím, mnohdy neoprávněným obviněním a nedodržování vládních opatření. A i když nenávist byla vždycky aktuální téma, domnívám se, že nyní je třeba o ní mluvit ještě více, už jen proto, že izolace, neustálé změny v systému a konkrétně v naší situaci i distanční výuka k sepsání tohoto příspěvku občas až neskutečně pobízejí, jak by mi určitě dala za pravda velká většina z vás. Jsou tu jistě i takoví, kteří mají po krk motivačních řečí typu „My to spolu zvládneme.” a „Čas rány zhojí, uvidíš!”. A ano, můžeme se teď a tady na místě rozhodnout, že tyto řádky jsou zbytečné a prostě to všechno nechat jen tak plavat, případně balancovat na hranici mezi depresí a takovým tím stavem, kdy člověku začíná být všechno definitivně jedno. Můžeme si zvolit tuhle cestu, ale… Je to cesta, kterou skutečně chceme? Nejsou mezi vámi i takoví, kteří si myslí, že pokud to takhle půjde dál, lidstvo se zničí navzájem? 76

Jak už jsem řekla, je až nesnesitelně jednoduché začít někoho pro něco nenávidět, ale došlo vám někdy, jaký dopad to může mít na lidi kolem vás? Nenávist plodí další nenávist, to je všeobecně známý fakt. Nestalo se vám někdy, že jste se bezhlavě chopili názoru vašich přátel nebo rodiny prostě jen proto, že je máte rádi a chtěli jste stát na jejich straně? Já osobně jsem zastáncem toho, že každý člověk by si na vše měl vybudovat vlastní názor, rovněž ovšem tvrdím, že ne vždycky tak činit lze. A na vině nemusí být jen názor většiny, blízkého člověka nebo větší sociální skupiny, možností je celá řada. Jsme svobodná společnost, máme právo na to mít vlastní názor, jestli je však náš vlastní názor opravdu náš vlastní názor, je věc druhá. A u těch nenávistných to platí dvojnásob. Mít skutečně svůj názor je vlastně úplně stejně důležité jako přijímat a pokoušet se pochopit názory ostatních. Někdy mi připadá, že jsme k sobě navzájem až krutě neupřímní. Tolikrát se nám někdo zprotiví jen proto, že mu nemůžeme říct pravdu do očí. Lhaní, podvádění a zamlčování pravdy jsou dalšími z důvodů, proč mezi námi vzniká tolik negativních emocí. Každý už jsme se někdy ocitli v situaci, kdy jsme prostě byli donuceni nemluvit upřímně. Pokud si ale uvědomíte, že vám někdo lže, pokoušíte se zjistit, co ho k tomu vedlo? Protože pokud ne, pak chybují obě strany. Osobně by mě dost zajímalo, kolik nenávisti vyplynulo z obyčejného nedorozumnění. Proč tolikrát nejsme ochotni se skutečně poslouchat? Rasismus, antiteismus, homofobie,... Připadá mi úsměvné, jak barva kůže, sexualita, víra nebo třeba tělesné postižení mohou mít tak obrovský dopad na lidské uvažování. Miliony z nás jsou neustále ve všech koutech světa nenáviděny, trestány, ponižovány a utlačovány a to všechno… Pro co vlastně? Pro vzhled? Pro to, že se narodili takoví, jací se narodili? Není snad krásné, že každý z nás je něčím jiný, něčím výjimečný, neměli bychom si sebe navzájem vážit a hodnotit člověka podle chování a charakteru? Tahle slova jsme už všichni slyšeli nejméně stokrát, ale kolik z nás si je ale doopravdy vzalo k srdci?

Natálie Trýbová, 1.A

Závěrem chci říci, že zákony a skutečnosti jen tak nezměníme, ale vždycky můžeme změnit sami sebe. Upřímnost, empatie, schopnost a touha pochopit druhé, přijmout jejich názor, jejich osobnost by nikdy neměly být zastřeny negativními emocemi. Zkusme netrávit svůj život v přetvářce a strachu z toho, že nás ostatní odsoudí za to, jací doopravdy jsme. Nepomlouvejme druhé jen proto, že se to od nás očekává. Važme si našich nedostatků, protože i ty utvářejí naši osobnost. Zkusme se před obviněním druhých nejprve zamyslet nad tím, zda není chyba spíše na naší straně. Protože jedno je jisté, mezi nenávistí a láskou je skutečně tenká hranice. Když můžeme nenávidět to, co jsme kdysi milovali, nelze také začít milovat to, co nyní nenávidíme?

Jana Netušilová, Kt

NA VŠECH ŽIVOTECH ZÁLEŽÍ S otázkou rasismu se svět potýká už od svých počátků a stále není vyřešena. Rasismem v plenkách bychom mohli čistě teoreticky nazvat doby, kdy začalo vznikat otroctví. Přesný počátek se určit nedá, ostatně vždy tady existovala nějaká zášť vůči odlišným lidem, než jsme my sami – ať už v oblasti kultury a různých zvyků, tak v oblasti vzhledu a mnoha dalšího. Definice rasismu není přímo určena, tento pojem se nedá přesněji vysvětlit, uvádí se však jako přesvědčení, že někdo tím, že je zařazen do nějaké rasy, je méně nebo více hodnotným než ostatní, kteří tyto společné znaky dané rasy nemají (právě kvůli tomu, do jaké rasy přesně patří). Rozdělení lidí do ras spočívá v rozdělení podle společných vlastností – uvádí se biologické a vzhledové vlastnosti. V novověku bylo stanoveno pět hlavních ras: europoidní, negroidní, australoidní, mongoloidní a kapoidní. Každá rasa má jakési své

typické vlastnosti, které vznikly během vývoje dnes žijícího člověka Homo sapiens sapiens. Cílem rasismu je totální potlačení jiných národů nebo vrstev. To se zdůvodňuje jejich méněcenností či slabostí. Dá se říci, že rasismus vede k popření rovnocennosti lidí. K popření toho, že každý člověk, ať už spadá pod jakoukoliv rasu, by měl mít stejná práva. Rovnost lidí ale neznamená, jak si někteří myslí, že by měli být všichni lidé stejní. Každý má své typické vlastnosti a nikdo nemá právo odsuzovat druhé jen kvůli těmto odlišnostem. Nikdo není víc nebo míň člověkem, všichni jsme lidé stejnou mírou. Nikdo by přece nechtěl potkávat sám sebe na ulici. To, že jsme každý jiný, je to krásné a to zajímavé v našich životech.

HISTORIE RASISMU Jak už bylo zmíněno, kořeny rasismu sahají až do dob počátků otroctví. Zavedení otrokářství se datuje koncem „éry“ lovců a sběračů, tedy tzv. neolitickou revolucí. Toto období je charakterizováno přechodem do usedlého způsobu života, kdy hospodářství bylo založeno na zemědělství. To vyžadovalo soukromé vlastnictví. Před přechodem do usedlé společnosti lidé neznali majetek, nemohlo se tak 83

s ničím obchodovat, tudíž ani s lidmi. Po přechodu z „éry“ lovců a sběračů, kteří byli rovnostářskou společností, začalo vznikat první otroctví. To se datuje do starověku. V této době velmi často obhajovali obchodovánís lidmi rasismem a xenofobií.

profily jednotlivých ras. Názorem tohoto muže je tvrzení, že pokud se od sebe rasy odlišují, nejsou rovnocenné. Rasy dělil na vyšší a nižší. Nejvyšší rasa je dle Josepha Artura de Gobineau rasa bílá, kterou popisuje jako obdařenou nejvyšší inteligencí, tvořivostí, mravností a dalšími věcmi, Rasová integrita, kde se požaduje naopak nejnižší rasou pro něj je rasa oddělování a odlišování ras, se černá, kterou popisuje jako rasu, objevuje „poprvé“ formou myšlenek o která vyniká pouze fyzickou silou. její ochraně v antickém Řecku a Římě. Aristoteles například ve svých spisech Jmen spojených s rasismem zmiňuje, že Řekové jsou přirozeně je mnoho i v této době, ať už svobodné bytosti a barbaři, neboli v pozitivním smyslu – odpůrci všichni mimo Řeků jsou otroky rasismu, tak i v tom negativním. od přírody a mohou se využívat Nelze proto zmínit všechna tato pro nucené práce. Také například jména, protože jich je mnoho. Claudius Claudianus, římský básník, měl negativní vztah k rasovému míšení. Měl za to, že nesmí dojít ke sjednocení s africkými barbary. Došlo Na mnoho věcí existuje nějaké hnutí by tak k „pošpinění bílé kolébky“. a rasismus není výjimkou. Jedním

BLACK LIVES MATTER

Teorie o nadřazenosti árijské rasy přichází s počátky renesance. Její myšlenka sílí objevením Nového světa. Domorodci jsou označováni za „nemyslící škůdce“. Dalším záchytným bodem je dílo Esej o nerovnosti lidských ras od Josepha Arthura de Gobineau, který je považován za otce novověkého rasismu. Ten zde rozděluje rasy na bílou, žlutou a černou, kde rozebírá jejich rozdíly – tělesné i psychické – ale i mentální a morální

z hnutí proti rasismu je Black Lives Matter (BLM). Toto hnutí protestuje proti rasové nerovnosti černochů v mnoha oblastech, například v oblasti policejních zásahů. BLM například řeší policejní brutalitu a hrubé zacházení u černochů, které není na místě. Aktivita BLM zasahuje do roku 2013, konkrétně do Spojených států. Podnětem ke vzniku tohoto hnutí byl případ Trayvona Martina z únoru 2012.

TRAYVON MARTIN byl velmi mladý hoch, žák střední školy. Sedmnáctiletý mladík v době incidentu přebýval u svého otce v Sanfordu z důvodu držení mladíka dál od jeho nevhodných, problémových kamarádů v Miami, kde byl vyloučen ze školy za držení balíčku nějaké drogy. 26. února 2012 v noci se Trayvon Martin vracel domů ke svému otci ze supermarketu, kde si kupoval balíček bonbonů a ledový čaj.

G. Zimmerman byl vzat do vazby a po ošetření hlavy propuštěn s odůvodněním, že se jednalo o sebeobranu. Nad případem vznikla obrovská mediální pozornost. To způsobilo opětovné obvinění z vraždy druhého stupně, 13. července 2013 bylo však rozhodnuto o nevině G. Z immermana.

Je mnoho tragických incidentů, které mají s případem Trayvona Martina mnoho společného a jsou si velmi podobné. Za zmínku stojí všechny, ale z důvodu vysokého Mladíka si všiml ale George počtu incidentů zmíním jen pár, Zimmerman, osmadvacetiletý muž, ač všechny jsou stejně důležité. koordinátor komunitní domobrany – podílel se na prevenci pouliční kriminality ve spolupráci s policií. V onu osudnou noc Zimmerman dvanáctiletý chlapec, který byl zavolal policii a podal hlášení, že vidí 22. listopadu 2014 zastřelen podezřelého muže, který vypadá, v Clevelandu, druhém největším že je na drogách. Zimmerman se městem státu Ohio. Černošský chlapec také zmínil, že muž je černoch. si hrál s plastovou replikou vzduchové Policie se Zimmermana zeptala, pistole. Jednalo se pouze o hračku, jestli muže sleduje, pak po kladné někomu ale hračka přišla zřejmě odpovědi prohlásila, že to není třeba nebezpečná, a tak se na lince 911 a že bude na místo vyslána hlídka. ozval hovor, kde byla popsána situace: Zimmerman však situaci vyřešil po svém a k mladíkovi se vydal. Nikdo „Na houpačce sedí černoch, neví přesně, co se onu noc stalo, avšak který vytahuje pistoli a míří s ní důsledky by i po rozdílných výpovědí na lidi. Pravděpodobně se jedná zůstaly stejné. Trayvon Martin byl o mladíka s atrapou zbraně.“ usmrcen střelnou ranou do hrudníku G e o r g e m Z i m m e r m a n e m . Zmínka o replice zbraně, která

TAMARA RICE;

byla dvakrát zdůrazněna, se ale nedostala k policistům, kteří

zasahovali. Policisté si nezjistili okolnosti situace, dojeli k Riceovi v policejním autě. Před zastavením policejního auta policista vystupující z automobilu na chlapce dvakrát vystřelil. Jedna střela chlapce zasáhla do trupu. Ani jeden z policistů mu neposkytl pomoc, až po čtyřech minutách chlapci pomohl kolemjdoucí a byla přivolána ambulance. Tamira Rice však zemřel. Policisté nebyli stíháni, přestože Ohio je stát, kde je možné nošení zbraně na veřejnosti bez explicitního povolení. V tomto případě se ještě k tomu jednalo pouze o hračku. Velmi známým případem je smrt

postřelen byl. Poté se ho policisté snažili nastrkat do auta, přičemž si poranil hlavu. Stále opakoval, že nemůže dýchat. Poté vypadl z druhé strany vozu ven. Následně mu policista Derek Chauvin kleknul kolenem na krk. Z tohoto okamžiku je možno dohledat video natočené kolemjdoucím, které obletělo celý svět. G. Floyd na něm vzdychá a říká, že nemůže dýchat. Pak v pláči zavolal: „Mami!“. Floyd se přestal hýbat, komunikovat. I v tuto chvíli mu policista klečel na krku. Jeho tělo bylo vzato do sanitky, kde už v tomto okamžiku dost možná bylo mrtvé.

Derek Chauvin byl obviněn G E ORG E F LOY DA , z vraždy druhého a třetího stupně a zabití druhého stupně. šestačtyřicetiletého Afroameričana. Ostatní přítomné policisty Případ se udál nedávno. 25. května čeká soud v srpnu tohoto roku. 2020, po osmé hodině večerní, kdy si šel George Floyd koupit do obchodu Hnutí proti rasismu je mnoho cigarety. Obsluha obchodu Cup – existují hnutí i na ochranu jiných Foods však měla při platbě ras, než je zde uvedeno. Otázkou podezření, že muž použil padělanou ale je, jak moc hnutí proti rasismu bankovku. Byla přivolána policie. mění situaci ve světě. Mnohokrát Floyd mezitím nastoupil do auta. se bohužel zdá, že se situace nelepší. Snad si vybraní jedinci Po příjezdu policie byl Floyd začnou co nejdřív uvědomovat, že: nucen policií vystoupit ze svého automobilu. Byla mu nasazena Nikdo není víc či míň člověk! pouta. George Floyd opakoval, Všichni máme stejná práva bez že nechce být zastřelen, že se mu ohledu na odlišnosti! podobná situace už stala a už jednou Každý život je stejně důležitý! 88

Viola Staníková, 2.B

ONA A ON

neb

Máme tedy druhý díl rubriky, kdy oslovujeme “párečky” z gymnázia, aby nám na navržené (či vlastní) téma napsali vtipný miniscénář… Chceme vás bavit a tentokrát jsem požádali charismatickou brunetku Irču a jejího milého Pavla. Pokyny zněly následovně: jak přemluvit studujícího Pavla, aby si šel s Irčou zahrát fotbal - ale má se “jako cukat”. Jak to dopadlo? Hezkou zábavu!

MINISCÉNÁŘE NA ZAKÁZKU 90

Irča (dále jen I), rozhodnutá udělat rozhovor do časopisu, říká Pavlíkovi (dále jen P): I: Zlato, měli bychom udělat ten rozhovor. P: Dobře, dobře. Irča, která se vžívá do své role, se okamžitě chytá příležitosti. I: Pavlí, půjdeš si se mnou zahrát fotbal? P: Jasný, že jdu. I: Víš, že já tě mám přesvědčovat. P: Aha, tak teda nejdu. I: A proč, vždyť je pěkný počasí? P: Tak jo, jdeme. I: Bože, ty mi vůbec nerozumíš, fakt. Pavlík je absolutně zmaten a nechápe, zda se jedná o ten psaný rozhovor nebo realitu. P: Co? To teď myslíš vážně, nebo jak? I: No, vždyť to říkám, že mě vůbec nechápeš. P: Aha, no tak jdeme si teda kopnout. I: Tak tohle nemá smysl, vážně. P: Tak já jdu sám. Pavlík odchází hrát fotbal (s úsměvem), Irča (pěkně nakrknutá) zůstává sama v pokoji. Irena Smolíková (2.B) a Pavel Kerekeš Jr. (Kt)

ˇ Helcino

cestovatelské okénko ANEB 3 + 1 FAVORITKA

JAK TO VZNIKLO Přišel další večer ve zlomeném světě. Dnešek byl ale o něco méně zlomený, protože ve Valmezu svítí slunce nejdéle a protože ve Valmezu mají holky na bytě skejty a kola. A tam jsem ji potkala. Svou lásku na život a na smrt, múzu svých dnů i snů. Mladý člověk je většinu času zamilovaný nebo se otřepává z lásek minulých, a tak mé srdce nyní okupuje favoritka. Po mém dobrodružství v kraji Tomáše Bati, kdy jsem v nočních uličkách města balancovala na beranech* a úspěšně vybrala až každý druhý kanál a patník, jsem se rozhodla tuto vášeň posunout o level výš. Cíl 1: ujet více než 500 metrů v kuse. Cíl 2: naučit se řadit. A s tím řazením, to vám je taková nepěkná věc, to máte dvě páčky někde mezi vidlicí a řídítky a nic víc.

27. DUBEN, UŽ TAM BUDEM Nuže úterní odpoledne, sluníčko, azuro, den jako malovaný, cyklisté a maturanti vylézají ze svých nor. Kilometrové konto (dále jen KK): 9 km. Setkávám se s další spřízněnou cyklo duší, se kterou můžeme kazit den řidičům motorových vozidel spolu. Tímto zdravím Míšu. Míša je super.

KK: 14 KM Kousl se mi řetěz. Míša neohroženě seskakuje z kola a maže si ruce tmavým olejem. Chvilka hrabkání nakonec můj Nimbus 2000 vysvobodila. Znovu jsme nasedly.

KK: 18 KM Mé iluze o tom, že z Příbora to do Nového Jičína bude jeden, maximálně dva kopečky, byly 95

definitivně zbořeny u asi dvanáctého vrcholu. Možná si říkáte, proč taky nepřemýšlím. To proto, že já to organizuju.

KK: 22 KM Boj od Masarykova gymnázia až na Masarykovo náměstí s Masarykovým „Boj, to není humanita“ v duši zdárně ukončen a pokřtěn dvěma kopečky zmrzliny. A taky fotkou profesionálním okem paní Dejmkové. Sedíme na kolech v podloubí, ujídáme ten zázrak z kornoutku, letošní první, a sledujeme místní smetánku na úterních vycházkách. Kdyby jen tušili, že v Příboře máme náměstí ještě o chloupek malebnější...

k Dallasu, Helčo.“ stalo „Už tam skoro jsme, to vydržíš.“, ale nějakým záhadným způsobem jsme na náměstí opravdu vyjely na jeden zátah. Úctyhodné. No považte sami. Na posledních deset kilometrů jsme přibraly do party novou posilu Viki. Viki je taky super.

KK: 36 KM

Vila Machů je ráj. V rámci mé vysokosacharidové diety mě zaujal karamelovo-banánový dortík a nezklamal. V bříšku jako v pokojíčku. A potkaly jsme pana Jana. Pan Jan je taky super, ale ne tak jako Míša s Viki, protože přišel v boji s drakem o ruku, a na kole s námi jet nechtěl. Začalo foukat. Ale nic, co by Míšiny proužkované rukavice nezachránily. Jo řidič, ten Těšíme se na zákon o objíždění tvrdý chleba má. cyklistů, tento úkon za celou cestu zvládl bezpěčně jen hasičský vůz. Rozhodla jsem se, že dám své děti severomoravským do hasiče. Míjíme kostel svaté Ošlehané větrem dorazily jsme k ceduli Kateřiny, čekají nás dva kilometry prudkého stoupání, celkem 119 hranice okresu. Nastal nejvyšší výškových metrů. Dnešní kola mají čas se rozdělit, správná konstelace o kolečko víc, a tak mé včerejší kolo hvězd a vůbec. Taky jsme chtěly moc nezvládá lehké převody. Tak stihnout večerní seanci online jako tak, dostávalo se mi u Míši tiché pošty. Ne chtěly, potřebovaly. náležité podpory. Už si přesně Poplácaly jsme se po ramenech nepamatuju, kdy se z „Jenom jako velké holky, uznale pokývaly

KK: 30KM

KK: 41 KM

hlavou, zamáčkly slzu a šláply do pedálů směrem, kde naše srdce bije nejvíce již čtrnáct měsíců. *typ řidítek Helča Hrubá, Ok

100

PRÁCE V OČKOVACÍM CENTRU

aneb

KOMPOZICE HELČINÝCH

tweetu O

& KRÁTKÝCH KOMENTÁŘŮ K NIM

Od chvíle, kdy mi paní Ocásková poslala email s žádostí o článek, se ve mně vystřídalo hned několik silných a ne příliš pozitivních pocitů, to přiznávám. Od vzteku, přes nechuť, až k naprostému zoufalství. To mě nakonec donutilo napsat jeden beznadějný tweet, poslední výkřik o pomoc. A ta přišla v podobě několika více či méně šílených nápadů a s jedním z nich jsem teď tady. Jsem tady a pomocí tweetů a lehké nadsázky se vám pokusím přiblížit, jak vypadá takový běžný den, když jste zaměstnanec očkovacího centra.

Helča Mrózková,

101

V pět ráno vás vzbudí otravné, ne však nečekané, zvonění budíku a vy ať chcete nebo ne, nakonec opustíte vyhřátou postel. Proč? Protože musíte snídat. Pokud jste doteď nebyli zvyklí se ráno najíst, rychle jste se to naučili. Další možnost totiž dostanete nejdříve v poledne a den umí být pořádně dlouhý, s prázdným žaludkem. Takže se nasnídáte, pak se rychle oblečete do prvního pohodlného oblečení, co najdete ve skříni, a nejpozději v 6:00 vyrážíte směr Ostrava, Černá Louka. Proč? Protože se vyplatí si přivstat. Směna oficiálně začíná o půl sedmé ráno, ale věřte mi, nikdy nechcete přijít o půl sedmé, to je totiž až žalostně pozdě. Proč? Protože ráno platí nepsané pravidlo: Kdo dřív přijde, ten dřív bere. Aneb když přijdete s dostatečným předstihem, můžete si vybrat, na jaké pozici strávíte příštích dvanáct hodin. A je sakra rozdíl celý den stát a dokola opakovat “Dobrý den, tady doleva a dodržujte dvoumetrové rozestupy,” nebo se zašít v očkovací buňce a ťukat šarže vakcín do počítače. Koneckonců …

102

103

Po příchodu do práce zapíšete docházku a vyfasujete bílou nemocniční uniformu, ve které se prostě nedá vypadat dobře. Kalhoty se žlutou šňůrkou jsou sice tak akorát široké, ale krátké, zatímco kalhoty s šňůrkou modrou jsou dostatečně dlouhé, ale zato šíleně široké. Nakonec to vzdáte, vezmete, co je. Ono vlastně, na koho byste chtěli dělat dojem, na pacienty 70+? S trochou štěstí na vás zbylo místo na recepci, podařilo se vám přihlásit do počítače a rozjeli jste si program se seznamem lidí. Počty pacientů za den se značně liší, závisí to na počtu vakcín. Běžně jich ale bývá klidně i 1600. Zapínáte služební telefon a lehce pobavení se díváte na frontu, která se tvoří před prosklenými dveřmi. Je půl sedmé ráno, Iťák se ujišťuje, že všechno funguje, a vy si zajdete poprvé a naposled v klidu na záchod. Pak už jenom čekáte, než se všechno otevře. Fronta roste, přicházejí páni policajti a rozhánějí davy. V 7:00 se otevírají dveře a vy se zeširoka usmíváte na prvního pacienta. “Dobrý den, poprvé nebo podruhé? Já vás teda poprosím o občanský průkaz a kartičku pojišťovny.” Kontrolujete rodné číslo, jméno, pojišťovnu a adresu a modlíte se, aby vám nespadl systém už po ránu. Po prvních dvaceti lidech přestáváte vnímat, co říkáte, a víte, že je jenom otázkou času, než přijde první nepříjemný člověk. Ten na sebe samozřejmě nenechává dlouho čekat: 104

105

106

A po prvním druhý a třetí a pátý a padesátý. Lidé jsou vyděšení, unavení a staří a vy jste první na ráně. Nejsou vakcíny, ale v televizi říkají, že vakcíny jsou, kamarádce Mirce přišel PIN2 hned druhý den, zatímco osmdesátiletá Věra čeká už tři týdny a vy musíte stále dokola opakovat, že to je systém ministerstva zdravotnictví a vy do něho prostě nemáte přístup. Aby toho nebylo málo, nepřetržitě zvoní telefon s dotazy typu “A kdyby vám večer zbyla vakcína, nenaočkovali byste mě?” Ne, vakcíny nezbývají, vakcíny totiž nejsou. Počítače přestávají spolupracovat. Kolem oběda řada venku konečně mizí, ale to už před centrem stojí televize a natáčí reportáž o tom, jak selhala organizace a centrum nefunguje. Vy frustrovaně měníte respirátor a vaše dobrá nálada vás začíná opouštět. Díkybohu, nemusí pršet, stačí když kape, a jednou za čas se v těch davech nepříjemných důchodců a učitelů objeví i milá a chápající tvář,

Anebo se naskytne podivná kombinace obojího

107

Blíží se hodina oběda a vy už máte opravdu hlad. Takový hlad, že se upřímně těšíte na tu balenou stravu, kterou vám přivezli z fakultní nemocnice za 23 korun. Rychle se domlouváte s kolegy a utíkáte na oběd. Máte třicet minut pauzu, ani o minutu víc. Berete jídlo, s trochou štěstí jste si ho zvládli objednat, a vděčně sedáte ke stolu spolu s plastovým příborem a kolegou, kterého ten den vidíte poprvé.

Bohužel, i tohle se může stát, a to pak nastává krize, do očí se vám derou slzy. Díky bohu za onoho doteď neznámého kolegu. Je s ním sranda, je milý a ochotný a zachrání vás před tím, aby vaše nálada klesla na bod mrazu.

108

Po obědě se s lehkým útlumem vracíte zpátky, fronty už se netvoří, zato začínají stávkovat počítače. Systémy padají, obrazovky zamrzají, nebo se objeví dva lidé se stejným rodným číslem. Voláte ajťáka, jednou, podruhé.. Nedá se nic dělat, dospěli jste do fáze, kdy už je vám všechno jedno a s kolegy řešíte, jestli si neobjednat druhý chod z KFC, zatímco vám tam nervózně podupává učitel, který si zapomněl potvrzení od školy. Fronty se nakonec přestaly tvořit úplně, lidé už se spíše trousí a den se začíná táhnout. Otvíráte program malování a začínáte odpočítávat, kolik jich zbývá do konce. Roste ve vás naděje, že se třeba domů dostanete dřív. Přichází poslední. Stojíte vyrovnaní v pozoru na recepci, spolu se všemi policajty, koordinátory a vrátným, a čekáte na paní Janu, už hodinu čekáte na paní Janu, která nakonec nepřijde. Je 17:45 a vy unaveně a frustrovaně odcházíte, převlíkáte se zpět do civilu a odepisujete si docházku. Máte hlad, jste unavení a těšíte se na horkou sprchu.

Doma si odpočinete a najedou všechno vidíte v lepším světle, konečně jste měli alespoň nějaký sociální kontakt, s kolegy jste se domluvili, že si zajdete na pivo. Máte radost, že jste alespoň někomu z těch 1600 důchodců, učitelů a zdravotníků udělali radost a nakonec se i těšíte na další šichtu. Teda alespoň do doby, než doma zapnete telefon a tam na vás vyskočí třicet nepřečtených mailů a deset blížících se deadlinů.

109

110

ZDROJE

111

Šéfredaktor: Oliver Hyvnar | Zástupce šéfredaktora: Klára Stružová | Redaktoři: Adéla Vlašicová, Helena Hrubá, Veronika Chuchmová, Adam Heimerle, Klára Stružová, Viola Staníková, Jana Netušilová, Jakub Vlček, Natálie Trýbová, Irena Smolíková, Michalela Kolářová Oliver Hyvnar | Korektura: Michaela Kolářová, Mgr. Lenka Ocásková | Fotografie: Viktorie Kirchnerová, Martina Gajdušková, Veronika Chuchmová | Grafické zpracování: Alice Holáňová | Spolupracují: Mgr. Lenka Ocásková, Mgr. Zuzana Dejmková, Helena Mrózková, Pavel Kerekeš Jr., Šimon Burget 112

113

114