RESTART | 21. vydání by Restart (@casopisMGP)

21. VYDÁNÍ | PRÁZDNINOVÉ ČÍSLO 2021

Restart

Školní časopis Masarykova gymnázia v Příboře

10 MONODRAMA

18 POEZIE 56 CESTOPIS

66 DOFE EXPEDICE 2

30 LITERATURA

Milí čtenáři,

Editorial

letos Vám s členy redakce představujeme novinku v podobě prázdninového čísla. Časopis, který právě držíte v rukou je 21. epizodou seriálu Restart. Už 21. dílem! Poměrně dlouho jsme se rozhodovali o obsahu tohoto čísla, jelikož vychází v “době ticha”, kdy škola neexistuje a časopis běžně nevychází. Nakonec jsme to každý pojali svým nejmilejším způsobem, nicméně hlavní myšlenkou byly prázdniny redaktorů. Chtěli jsme nás trošku představit a přiblížit Vám čtenářům.

Dále se podíváme na novinky do naší školní knihovny, o kterých Vás pravidelně informuje paní učitelka Ocásková. Přídávám svůj fejeton Dámský oddíl, se kterým se ztotožní hlavně cestující vlakem. V neposlední řadě jsou nám stále věrné letošní maturantky, což přináší tradiční Helčino okénko z Marseille a Alčino Sama sobě o době mezi střední a vysokou školou. Ještě malinko nakousnu vystoupení z komfortní zóny v podání Verči. A to už by mohlo jako malá ochutnávka aktuálního čísla stačit.

Mezi klasiky, které nechybí v žádném vydání a zůstávají pevným základem časopisu patří jako vždy báseň, tentokrát s názvem Závistivý od naší básníčkářky Janči.

Klára Stružová, Sp

šéfredaktorka

MÁCHÁNÍ SE V BAHNĚ aneb

Proč může být dobré opustit svou komfortní zónu Do tváře mě uhodí vlažný proud vzduchu letní noci. Vyplašeně od sebe odlepím víčka a chci se zvednout z malé úzké postele, ze které mi čouhají nohy na zem, ale nejde to. Moje tělo odmítá jakýkoliv pohyb a jen dál ztuhle leží, dokud se dveře zase nezavřou. „Co to sakra bylo?“ Podívám se na svou spokojeně oddechující spolubydlící a natáhnu se pro mobil. Na displeji ostře září bílé číslice 3.30. Zamžourám na displej, oslněná tím nenadálým zdrojem světla, a pomyslím si: no super, zase se mi něco zdálo. Zavrtám se do spacáku, jak hluboko to jen jde, a chystám se znovu upadnout do blaženého a na tomto místě velmi vzácného spánku. Už se mi to skoro podaří, když se to stane znova. Je to jako deja vu, závan vzduchu, otevřené dveře, šok. Tentokrát se však z otevřených dveří ozve tichý ženský hlas: „Pohyb, honem, vstávejte! A za žádných okolností nevycházejte ven!“ Začínám panikařit a natahuju se pro kontaktní čočky, jedinou záruku dobrého vidění, záhy však zjišťuji, že je nebudu potřebovat. Když nás vyvádí na jakési prázdné prostranství, s šátkem na očích a se zákazem promluvit, připadám si, jako bych šla na popravu. Zjišťuji, že zrak je velmi důležitý smysl – bez něj je všechno tak zvláštně zkreslené. Najednou mám z nějakého důvodu pocit, že kolem nás hoří pochodně, úplně vidím, jak se plamen natahuje až ke mně a snaží se olíznout část mého těla. Zároveň se však třesu zimou a smysly mám zjitřené nenadálým vytrhnutím z poklidného spánku. A ta dramatická hudba, co hraje kolem, také není zrovna uklidňující. 5

Opravdu špatné to ale začíná být až v momentě, kdy si uvědomím, že nás pomalu ubývá. Přerývaných nádechů je slyšet čím dál méně, zato mi však nemůže uniknout ozvěna pozvolna se vzdalujících kroků. Den Trifidů právě začal. O jeden časový úsek později – mohla to být hodina, dvě, nebo klidně patnáct minut – se plazím v něčem lepkavém, podle konzistence a zápachu usoudím, že jde o bahno. Nemotorně se sápu za zvukem, který signalizuje přítomnost ostatních, a jakmile se zvednu, kdosi mě za ruku vtáhne po pás do ledové vody. Moje tělo zažívá mírný šok – na chvíli necítím ani jednu končetinu – ale jakékoliv zvukové projevy dusím v sobě. Pravidla jsou pravidla. Když se na chvíli konečně dostaneme na souš, okamžitě si leháme hlavou dolů z velmi strmého svahu. Uslyším tiché zasténání a ucítím, jak ruka člověka přede mnou klouže dopředu. Pak je slyšet tlumený, tupý náraz. Asi to nebylo nic vážného, protože se vmžiku zvedáme a vyrážíme na cestu. Jdeme opět vodou, pak chvíli bahnem, podle smrdutých výparů a velmi nízkého stropu jakýmsi kanálem, pak zase vodou. V botách se mi tvoří puchýřky a začínám být lehce apatická. Ve vzduchu je cítit pach bahna smíšený s kyselým zápachem potících se těl. Další úsek ve vodě je proto tak trochu vysvobození. Nořím se čím dál hlouběji do chladivé tekutiny a cítím alespoň částečnou úlevu. Nejdřív kotníky, pak kolena, pas, hrudník… najednou ztrácím zem pod nohama a vodu mám až po krk. Z pocitu úlevy už nezbyla ani kapka. Někdo mě prudce uchopí za ruku a nasměruje jí kolem napnutého lana. Ručkuji jako o život, pod sebou mám zdánlivě nekonečnou prázdnotu a vůbec netuším, jaká dálka mi ještě zbývá a jestli budu vůbec schopná ji překonat. Někde za sebou slyším tlumené šplouchnutí a v duchu se přesvědčuji, že to byl určitě jen další z mých spoluhráčů a ne něco z hlubin vod, ve kterých se nacházím. Nemůžu však použít zrak, abych se přesvědčila, všechno kolem mě se stále odehrává v naprosté tmě. Po chvíli, která mi připadá nekonečná, konečně ucítím pod nohama dno a někdo mě za loket vytáhne na břeh. Svalím se do trávy, celá smočená, třesoucí se zimou, slepá a stále lehce v šoku divoce oddychuji, ale jsem šťastná, protože vím, že jsem to dokázala. Někteří mí známí si o mně myslí, že jsem tak trochu blázen. Nechápou, proč jezdím na letní zážitkové akce, proč podnikám výlety do přírody se spaním 6

pod širákem, proč vedu tábor, kde spím tři hodiny denně na tvrdé podlaze. Možná to je tím, že podobnou aktivitu nikdy nezkusili. Jakmile totiž člověk něco takového zažije, vystaví se nepohodlí, vystoupí ze své komfortní zóny, objeví něco úžasného. Pocit absolutní svobody. A to je neskutečná droga, silnější, než cokoliv, co vám nabízí shrbená postava v temné uličce, mnohem návykovější než kofein nebo čokoláda. A nejlepší na tom je přesah do běžného života. Máte pocit, že nic není nemožné. Dokážete se na věci v životě podívat úplně z jiné perspektivy. Vystupujete ze své komfortní zóny častěji, mnohdy i se zvědavým nadšením a vyzkoušíte věci, které by vás nikdy předtím nenapadly. Stačí se prostě umět překonat. Udělat něco šíleného, co jste vždycky chtěli zkusit, ale měli jste strach, hledali jste důvody, proč to nejde. A nemusí to být hned seskok padákem, klidně to může být i něco zdánlivě malého: domluvit si brigádu, začít s novým koníčkem… každý má hranici toho „se hecnout“ někde jinde. Veronika Chuchmová, sexta

MINISCÉNÁŘE na ZAKÁZKU (SKORO)

MONODRAMA

Manželská etuda po X letech

Scéna: obývací pokoj, v něm gauč, křeslo, stolek, na zdi zavěšená televize, v rohu akvárko se suchozemskou želvou; je večer, jeden z posledních dní letních prázdnin. Z vedlejšího pokoje je slyšet pravidelné oddychování spících dětí. V koupelně se ozývá jednotvárné rachocení sušičky. On polosedí, pololeží na gauči, na klíně elektronické zařízení, jehož monitor má natočený tak, aby ona neviděla, že místo připravování zprávy předsedy předmětové komise angličtiny prokrastinuje na bikeforu. Ona sedí v křesle, na klíně elektronické zařízení, jehož monitor má natočený tak, aby on neviděl, že místo příprav prokrastinuje na fler.cz. Mezi jednotlivými replikami je vždy zhruba půlminutová prodleva, během níž ona dává jemu šanci, aby se rozhovořil. Ona: (s pohledem na monitoru, skrolujíc, klikajíc, multitaskujíc) Zítra si beru auto. On: Hm. Ona: Potřebuju zajet do školy. On: Hmm. Ona: Pojedeš taky? On: Mmm. Ona: Jo, kluci potřebují nové papuče a tenisky do tělocviku. On: (Mlčí a fascinovaně zírá na obrázek na monitoru, který si předtím pomocí dvou prstů na touchpadu přiblížil.) Ona: Tak já je odpoledne zajedu koupit. On: Nádhera. (s očima stále upřenýma na obrazovku) Ona: (překvapeně zvedne oči od monitoru, pak se ale pohledem vrátí na 11

stránku s hadříky) Na poště máme ten balík. On: Hmmm. Ona: Tak já se tam cestou stavím a vyzvednu ho, jo? On: Paráda. Ona: (s nadějí vzhlédne od monitoru, ale paráda nebyla adresována jí, balíku ani poště) Ona: Nechtěl sis půjčit vrtačku a pověsit konečně ten věšák? On: No to snad ne! (s pohledem upřeným na obrazovku nevěřícně kroutí hlavou) Ona: (odlepí hlavu od monitoru, on ale ne) Aha. Tak asi nic. Ona: Musíme nakoupit na tu páteční grilovačku. (na chvíli se odmlčí, pak hlasitě dodá) JÍDLO! On: (zmínka o jídle zabere; zvedne hlavu a začne se rozhlížet) Jaké jídlo? Kde? Ona: Na grilovačku, kterou jsi sám naplánoval a na kterou jsi pozval svou sestru s rodinou. On: A jo. (hlava opět klesne, oči znovu zírají do modrého světla) Ona: Aktualizuju ti nákupní seznam v Google Keep a pozítří bys to mohl sjet koupit. On: Mmmmmhm. Ona: (povzdechne si a klikne na ‘vložit zboží do košíku’ v domnění, že dnešní pokus o rozhovor je definitivně u konce) On: (zničehonic zaklapne chromebook) Musím zítra zajet do školy. Nebudeš potřebovat auto, že ne? A neměl bych zajet nakoupit? Chci se totiž stavit pro vrtačku, abych mohl pověsit ten věšák, tak že bych to s tím spojil. Ona: (chvíli svádí vnitřní boj, pak naštěstí uslyší povědomé pípání - sušička hlásí, že dokončila cyklus sušení. Pocítí radost, že večer nakonec nebude úplně marný, zaklapne chromebook a vydá se do koupelny pro voňavé prádlo. Uprostřed místnosti/jeviště se najednou zastaví, upře na něj pohled, ve kterém je řečeno vše, a řekne) Paráda. Konec. Opona. Mgr. Zuzana Dejmková

A CO SE JEŠTĚ NESTALO... 90 LET Den, kdy se narodil jediný prezident SSSR, Michail Sergejevič Gorbačov

50 LET Den, kdy zemřel český básník František Hrubín

30 LET Den, kdy se Lotyšsko a Estonsko rozhodly pro odtržení od Sovětského svazu

10 LET D e n , k d y N AT O z a h á j i l o v o j e n s k o u intervenci při občanské válce v Libyi

Prázdniny na sněhu Prázdniny utekly jako voda a my se brzy opět podíváme za naše tolik oblíbené školní lavice. Setkáme se s našimi spolužáky, učiteli a postupně se společně pokusíme vrátit do studijního režimu. Úmyslně říkám pokusíme, jelikož v mém případě to nikdy nebylo jednoduché. Ale stojí to za to! Kdo by se nechtěl vrátit do tak skvělé školy jako je GYPRI! A nyní k tomu hlavnímu. K mým prázdninám. Možná si říkáte, že prázdniny na sněhu v téhle době nejsou možné a částečně máte pravdu. Nebyl to tak docela sníh. Celé dva měsíce jsem strávil na letní brigádě v lomu nacházející se pod krásným vrchem s názvem Kotouč, který několik staletí předává svůj pohádkový nádech ještě pohlednějšímu Štramberku.

Mezi produkty vyvážející se z lomu patří vápenec, vápno, struska a hydrát. Všechny tyto materiály jsou velmi důležitou součástí stavebního průmyslu, a proto lom prakticky nezastaví. Náplní mé práce bylo spoustu pomocných úkonů jako natírání, broušení, vrtání, zametání, nebo dokonce práce se sbíječkou a stříkací pistolí. Občas to nebyla procházka růžovým sadem, ale spoustě věcí jsem se přiučil a cítím, že se mé mechanické schopnosti opět zlepšily, což se vždy hodí. Každá ženská potřebuje chlapa do domácnosti! Jedinou nevýhodou bylo prostředí, které bezpochyby není zdraví prospěšné. K první těžbě zde došlo už v roce 1881 a některé části provozu dodnes fungují. Nicméně proces výroby 15

v té době nebyl dokonalý a to má dopad na stav pracoviště. Všude spousta vápence, který se dostane i do těch nejmenších otvorů anebo volně poletuje ve vzduchu. Člověk se pohybuje v zcela bílých místnostech a chodí po zatvrdlé vrstvě, které nápadně připomíná sníh. Ani vysoké teploty a stísněné prostory nebyly výjimkou. Respirátor, ochranná přilba, brýle a pořádně pevné rukavice. Tyto věci tvořily mou každodenní výbavu. Až na drobnosti si nemohu brigádu vynachválit. Poznal jsem spoustu skvělých lidí a srandy bylo na rozdávání. Musím vypíchnout především mého kolegu brigádníka díky kterému utíkal čas dvakrát rychleji. Manuální práce mi nikdy nevadily a se správnou partou mohou být i příjemnou zábavou a odreagováním. Můj vedoucí byl spokojen a vypadá to, že si budu moci přivydělat i v průběhu školního roku. A to je super! Mimo brigádu jsem si prázdniny užíval naplno. Spousta času s kamarády, stanování, večerní grilovačky, přespávačky, rybaření, zábavné výlety, výborné jídlo a krásné holky okolo. Sport taky nesměl chybět. Pravidelné posilování, běh, fotbal s přáteli a zdravý životní styl už je nedílnou součástí mého života.

K tomu všemu nekonečná porce rockové a metalové muziky, která mé prázdninové zážitky zaryla hluboko do paměti. Tak zase za rok, prázdniny! Adam Heimerle, 3.A

z á v i s t i v ý 18

kapky slané vody urvané z Pacifiku bobtnají na řasách obtáhlých šedavě smrtelnou jistotou to nebe pláče? studené stíny prosákly mračnem přesít pohltit zděšením vyprahlé pláže dva páry chodidel zamrzlých tou náhlou temnotou vyběhly společně ze hlubin strachu

strhali zčernalé prapory z věží i z očí sprškami písku krmili vítr třepotající se 2D dlaně propletené spolu přeťali mýty o západech slunce o rtech zalepených krémem spolu se rozhodli žít utíkali peklem a byli tak šťastní tak naivně svobodní dokud kdosi nevtiskl papíru tehdy ještě bezejmennou vlnu ze zelené pěny

malíři opravdu se pod nánosem barvy usmíváš?

Jana Netušilová, sexta 21

Sama; sobě Ještě předtím, než se vůbec červen s červencem sešel, ti všichni kladli na srdce, že nadcházející léto se zajisté stane tím nejdelším a nejkrásnějším, jaké kdy vůbec zažiješ. A právě proto je prý třeba si jej patřičně užít, vychutnat nenasytnými doušky, a i ty sebemenší, zdánlivě bezvýznamné, útržky si pečlivě uchovat v paměti. Jakožto lidé máme jednu nemilou vlastnost - ve skutečnosti je jich nesčetněkrát víc, ale o tom zase příště. Oním úskalím, jež mám na mysli, je naše představivost - mnohdy tak bujará a nevyzpytatelná, že by se hravě mohla stát naší úhlavní nemesis. S narůstajícím množstvím slunečních paprsků a příchodem teplých dní začíná pracovat na plné obrátky, často dokonce i přesčas - a tu a tam se zkrátka utrhne ze řetězu. Představujeme si nepřeberné množství situací, do nichž bychom se mohli dostat, 22

a scénářů, podle jejichž taktovkou by se toto léto mohlo stát oním osudovým. A jak je nám všem dobře známo, přehnaná očekávání většinou přicházejí ruku v ruce s bolavým zklamáním. A slzavé údolí se drží v jejich těsném závěsu. Moc dobře víš, jaké to je - sama jsi personou, která jde od jednoho extrému k druhému. Buď svůj den naplníš řadou zdánlivě neslučitelných činností, do nichž ovšem záhadně dokážeš vložit řád, a zastavíš se až se soumrakem, nebo se naopak necháš pohltit apatií a zmizíš v jejím dusivém oblaku. Není divu, že se tvé léto neslo v podobném duchu. Zlatá střední, pamatuješ? Než ses pustila do psaní těchto řádků, musela jsi hodit očkem po diáři, jehož stálé místo je kdesi uprostřed chaosu, který kdysi

býval psacím stolem. Nejspíš začínáš trpět mírnou deformací šedé kůry mozkové; přijde ti, že se v uplynulých měsících vlastně nic nestalo - ale i tak uběhly jako voda.

do krabic a táhneš stromeček k popelnici. Alespoň jsi konečně mohla vytáhnout ty nejbarevnější kousky ze svého šatníku, aniž by se na tebe kolemjdoucí dívali jako na chodící krabičku voskovek. Taky Coby letošní maturant sis čas sis na sebe konečně pořídila pár vodních melounů a zmrzliny za dalších omalovánek. A zaprodala každým rohem krapet prodloužila. se Billu Gatesovi - ale 5G ti Hned zkraje sis jej zkomplikovala tedy, bohužel, stále nefunguje. tak, jak máš ve zvyku - tucet ručně malovaných tašek během Máš pocit - a nezapomínejme, týdne byl docela punk. Ale že hranice mezi pocity a fakty je vždyť to znáš; co tě nezabije… kriticky tenká -, že jsi v posledních týdnech dohnala beletristický Poměrně notnou dávku času jsi deficit táhnoucí se několik let. Byť strávila v Brně, které si žije vlastním v sekvenci knih, jež ti přistály na životem a pokaždé, když se do něj poličce, vidíš jistý vzorec (a také vrací, si projde metamorfózou. problém s nakupováním). Nelituješ Našla sis byt s vysokými stropy; jediné stránky - víkendy na chalupě, a taky zvládla dorazit k zápisu dlouhé jízdy vlakem a kavárenské na vysokou se špatnou verzí dýchánky si dobrou knihu vysloveně maturitního vysvědčení. Tvá žádají. Skoro nic ti neudělalo orientace v prostoru je stále takovou radost jako opětovné stejně bídná - ale alespoň na otevření kin; na Black Widow nádraží a do Skøgu už zaručeně ses pro jistotu vydala dvakrát. trefíš. Také jsi málem měla novinářský debut na Prima CNN Člověk nikdy neví, co mu život - dokud tedy dotyčný reportér přinese - a tak ses ocitla ve nepřišel na to, že v Brně nebydlíš. štramberské Šipce. Nenapadlo by tě, že práce v restauraci ti půjde od S maturitním večírkem to bylo ruky. Vrátila ses za kávovar, šéfův podobné jako s Vánoci - obě tříletý syn ti pravidelně přednášel události se neskutečně dlouho o dinosaurech a večery jsi trávila plánují, a pak, než se vůbec na Zauličí utužováním přátelství naděješ, už uklízíš blyštivé ozdoby a nepřebernými konverzacemi 24

o knížkách a seriálech; stal se z tebe zas o kus větší nerd. Zákon přitažlivosti a manifestace naneštěstí fungují i obráceně a tak se ti na konci července do cesty připletly schody - a tvé pravé koleno se na pohotovosti stalo pravidelným návštěvníkem. První srpnové týdny se ve světle předcházejících událostí nesly ve znamení odpočinku a pohody. Největší vzrušení přišlo pravděpodobně ve chvíli, kdy tě čtyřletý bratranec rozdrtil v pexesu. Třikrát. Když tě rodiče nechali na týden samu sobě napospas, cítila ses jako Kevin - přestože ten film vlastně nemusíš. Přesvědčila ses, že na dospělý život nejsi připravená - a nejspíš ještě dlouho nebudeš, protože ani nedokážeš udržet naživu pokojovku, kterou sis před třemi dny přivezla z Ikea. (pozn. redakce - zdejším monsterám se obloukem vyhněte, ušetříte si zlomené srdce) O skoro-účasti v televizi ses již zmínila, ale pomyslné srpnové zlato zajisté vyhrává moment, kdy tě s nafukovací čelenkou ve tvaru žáby na hlavě potkal kateřinický kronikář; a že to musela být absurdní podívaná. Tradice se totiž musí dodržovat - a když má jedna z tvých duší narozeniny, nejde to jinak. 26

Minule jste slavily v kavárně, letos vystřihly piknik - příště už nezbývá nic jiného, než jet na dovolenou. Nejlépe funguješ pod tlakem, přestože ti tento přístup nesvědčí. A proto tento text piluješ v předvečer uzávěrky. Ve zbývajících volných dnech tě čeká víc věcí, než za celé léto dohromady - oslavy, dlouho odkládaná návštěva z Izraele, seznamovák z vysoké a finální stádium stěhování - a co teprve ta hromada románů na stole. Máš úmorný pocit, že už teď nestíháš - nedokážeš se jej zbavit -, ale tušíš, že už září ti ukáže, v jaké pohodě sis vlastně velebila... Alice Holáňová

Dámský oddíl

Skroluju plánek se sedadly na Idosu. Po splnění všech připomínek jako “moc daleko ke dveřím, moc blízko u dveří, tady už sedí moc lidí, tady sedí jenom jeden, to je divné, tudy bude stále někdo camrat na záchod” konečně vybírám sympatické kupé. Systém mě upozorní na označení dámského oddílu. Jsem spokojená. Představuji si maximálně dvě postarší dámy. Skvělá partie. Jsou tiché, chovají se slušně a ještě dodržují hygienická opatření. Co lepšího na hodinovou jízdu vyfasovat. Stojím na nástupišti a ješitně pozoruji davy lidí s myšlenkou na svou rezervaci. Vlak přijíždí a já v uličce míjím úplně narvané vlakové oddíly. Stále si zachovávám optimismus. Zastavím se před kupé s odpovídajícím označením. Polije mě pot. Vcházím dovnitř a připadám si jako v jídelním koutku Ikea. Ohlušující dětský řev s pronikavým pachem jídla všeho druhu. Po mé pravici sedí chlapec v černé mikině se sluchátky. Působí na mě tak, že všechny své věci držím křečovitě na klíně. Nalevo a naproti mě cestuje zbytek ikea posádky. Rodiče a dvě děti. Mladší chlapeček slintá jako bernardýn, jeho větší bratr

pro změnu bombarduje kovovým autíčkem okno. Přemáhám nutkání si na ně sáhnout, jestli se mi to nezdá. Nezdá, kousek od mojí bílé tenisky se začíná tvořit Balaton ze slin. Před každou zastávkou až do konce manifestuju zbožné přání, aby všichni vysmahli. Cestu považuji za přežitou v duchu hesla: zážitek nemusí být pozitivní, nýbrž intenzivní. Dámský oddíl jsem následovně vyzkoušela ještě několikrát a ani jednou jsem na žádnou dámu nenarazila... Klára Stružová, septima

Co nového najdete ve školní knihovně Prázdninový čas se nachýlil a my oprašujeme školní batohy, hledáme zatoulaná pravítka, kružítka, atlasy a učebnice koupené na školní burze a hozené hluboko do skříně. Je čas nastolit školní režim a začít “myslet”. Když už se jako dobří holubi po letních parnech vrátíte do budovy gymnázia, stavte se ve školní knihovně. Panuje tam čilý ruch - spoustu starých kusů jsme během léta vyřadili, jejich místa nahrazují nově pořízené knihy. Osvědčená klasika i novinky sbírající literární ceny.

Co Vám doporučíme k ochutnání tentokrát?

ALENA MORNŠTAJNOVÁ LISTOPÁD Dnes už renomovaná autorka z nedalekého Valašského Meziříčí vydává očekávanou dystopii Listopád. Pod slovní hříčkou titulu najdete silný příběh dvou generací, jak už to u Mornštajnové bývá. Ocitáme se v listopadových dnech roku 1989, ale hned na začátku románu autorka obrací dějiny - něžné zvonění klíčů na Václavském náměstí končí vpádem vojenské síly, masovým zatýkáním a absolutním upevněním totalitního režimu se všemi představitelnými důsledky. Hlavní hrdinka, která s manželem v naději lepších zítřků demonstrovala v Praze, končí v kriminále. A může se radovat, protože je potrestána “jen dvaceti lety”. Jiné ženy dopadnou mnohem hůř. Sledujeme tedy Maju ve vězení a zároveň s ní také osud malé Leničky, její dcery. Maja žije v domnění, že Lenička je svěřena do péče prarodičů. To a dopisy pro dcerku ji drží při smyslech během otupujících let. Věci se ale mají trochu jinak, přísný komunistický režim si vychovává vlastní generaci těch, kteří jednou z přesvědčení povedou totalitní stát. A Magdalena, nebo také Lenička, je jednou z “vyvolených”. Nebyla by to Mornštajnová, kdyby se osudy obou žen po mnoha letech neprotkly. Ale úplně jinak, než bychom si přáli.

Jan Hartl Prvok, Šampón, Tečka a Karel Že vám to něco říká? Správně, do kin právě vstoupil film, který vznikl na základě románu současného populárního beletristy Jana Hartla. Čtyři kamarádi na prahu čtyřicítky, jejichž “gymplácké” přezdívky si můžete přečíst v titulu, se navzájem povzbuzují v různých životních situacích - počínaje manželskými peripetiemi, soužitím s nesnesitelnou matkou, finančními potížemi a strachem ze zodpovědnosti. A protože autor je vyhlášený smyslem pro humor, i tito čtyři literární hrdinové se k životu staví statečně a s nadhledem. Lékem na stárnutí je jim třeba sázka o to, kdo se na veřejnosti dokáže svléknout do naha, kdo dokáže celý den říkat jen pravdu, kdo dokáže udělat to, čeho se nejvíc bojí… U této knížky si odpočinete, nasajete dobře podanou atmosféru gymnázia v přátelství, které přetvalo léta, a možná se taky zamyslíte nad tím, kam váš život směřuje.

Vojtěch Matocha Prašina, Černý merkurit, Bílá komnata Každá generace potřebuje svoje silné příběhy. Pro naše rodiče to byly například “foglarovky”, které své příznivce získávají v řadách dětí dodnes. A současná literatura přichází s novým světem tajemné Prahy, kde ožívají nové příběhy zasazené do doby 21. století. Prašina - tajuplné místo, kde vám přestane fungovat mobil, nejde elektřina a pokud máte to štěstí, že patříte do party Jirky, Tondy a En, můžete se zatajeným dechem začít pátrat po záhadě, která všem změní život. Kořením vám může být vědomí, že tentýž cíl má parta dospělých “záporáků”, kteří se se skupinkou teenagerů rozhodně nemíní ani dělit, ani mazlit. Cílová skupina čtenářů - dvanáct až patnáct let. Tak si to užijte, a to hned ve všech třech dílech, které nadějnému mladému autorovi zatím v sérii vyšly.

Christianne F. My děti ze stanice ZOO Jsou knihy, které nestárnou. Tato vyšla poprvé v 70. letech minulého století a od té doby je prodávána, čtena a tisknuta - znovu a znovu šokuje čtenáře svou otevřeností a reáliemi. Příběh Christianny, třináctileté dívenky z německého sídliště, která ponechaná roztěkanou matkou svému osudu propadá drogám a životu na ulici. Její dětství a dospívání odehrávající se mezi feťáky, prostituty a prostitutkami, její cesta od lehkých drog k injekční stříkačce, těžké závislosti, snaze odvyknout… Christanna prý knihu napsala ve chvíli, kdy jí lékaři dávali malou naději na život. Chtěla varovat jiné děti a jiné rodiče, aby nedopadli jako ona. Hezké čtení to sice není, ale nudit se určitě nebudete.

Mgr. Lenka Ocásková

Už trochu jiné „Moje prázdniny“ Psát o prázdninách se díky specifickému začátku každého dalšího školního roku na základních školách dávno stalo stereotypem. Možná, že učitelé prostě jen nevěděli, jak jinak školu po dvou měsících volna znovu zahájit. Anebo je třeba opravdu zajímalo, kam se kdo vypravil, co navštívil a na který z té obrovské spousty nových zážitků nechce nikdy v životě zapomenout. Jisté je ovšem jenom jedno - téměř každá první strana našich starých sešitů z českého jazyka (a později i z jazyků jiných) je precizně nadepsána slovy Moje prázdniny. Za sebe musím říct, že i když jsem sloh vždycky měla poměrně ráda, toto konkrétní vyprávění bych byla s přibývajícími roky občas nejraději vynechala. Ne že bych neměla o čem psát, nápady se našly vždycky, problém skvěl v něčem zcela jiném. Nevěděla jsem, jaký smysl má takových pár odstavců pro učitele a spolužáky, kteří nic z toho doopravdy nezažili. Když si člověk nemá ony řádky s čím spojit, je velká pravděpodobnost, že je brzy zapomene a ve výsledku pro něj nebudou nic znamenat. Proto jsem se to tentokrát rozhodla pojmout trochu jinak. Nebudu vám zdlouhavě vyprávět o tom, kde všude jsem byla a co jsem viděla, dovolenou si konec konců musíte všichni vybrat sami podle svých představ. Namísto toho ve svém článku odpovím na tři jednoduché otázky týkající se mých prázdnin a budu doufat, že každý z vás alespoň v jedné z odpovědí nalezne něco svého.

Na co jsem vážně pyšná Na prázdninách je fajn, že nezáleží na tom, kolik má člověk plánů, vždycky si najde alespoň chvilku pro sebe. Já osobně takové okamžiky využívám zejména k četbě knih. Knihy jsou jako lidé, každá je jedinečná a každá si nakonec přece jenom najde svého čtenáře. Příběhy, které autoři vkládají do nažloutlých stránek, dokážou emočně rozbít, či naopak složit, každého 41

z nás. Mohou být ztělesněním našich tužeb a snů, ale i smutků a nočních můr. To, na co jsem tyhle prázdniny však skutečně pyšná, je fakt, že jsem po tolika neúspěšných pokusech konečně začala číst v angličtině. Minulý i předminulý rok jsem z toho měla neskutečný strach, neustále mě svazovaly otázky typu: „Co když nebudeš rozumět ani slovu? Co když si děj knihy v angličtině tolik neužiješ? Co když tě v půlce z neustálého překládání začne bolet hlava a knihu odložíš?“ Nyní musím úspěšně s širokým úsměvem na rtech prohlásit, že mé obavy byly naprosto zbytečné. I s mou poměrně slabší slovní zásobou se každá z knih četla sama, stránky mi ubíhaly pod rukama a to, že jsem u pár slovíček netušila, co znamenají, mi bylo nakonec upřímně úplně jedno. Navíc jsem díky tomu všemu našla jednu úžasnou knihu, kterou bych vám nyní ráda doporučila. Čtu už hezkou řádku let a mohu nyní s jistotou prohlásit, že „ideálním místem na čtení“ pro mě není ani moje milovaná postel, ani židle v kuchyni, ale naše chata na jižní Moravě. Poetické prostředí, klid a výhled do zahrady dělá z obyčejného čtení až neuvěřitelně reálný prožitek, který bych přála každému z vás. Právě zde jsem přečetla knihu Aristotle and Dante Discover the Secrets of the Universe od mexického autora Benjamina Alira Sáenze (omlouvám se autorovi, pokud jsem špatně vyskloňovala jeho jméno :D). Podle mého názoru se jedná o nadčasovou knihu, která v sobě ukrývá poeticky psaný příběh plný přátelství, lásky, poselství, citátů, myšlenek a situací, kterými si v určitém životním stádiu prošla drtivá většina z nás. Styl psaní je neskutečně uvěřitelný, atmosféra příběhu je úžasná a za oba hlavní hrdiny bych dala ruku do ohně. Skrze tento odstavec vás však rozhodně nechci donutit, abyste si onu knihu všichni přečetli. To, co doopravdy chci, je vám ukázat, kolik jsem získala překonáním zbytečných obav, které jsem ze čtení v angličtině prve měla. Pokud milujete tento cizí jazyk stejně jako já, pokud toužíte zkusit číst příběhy jím psané, neváhejte a své tužby naplňte! A neplatí to jen pro toto konkrétní téma. Každý strach, který v životě překonáme, nám do něj přinese něco nového. Začínám si myslet, že bychom se vážně měli bát méně.

Co nejskvělejšího jsem zažila Na divadelní hru Romeo a Julie od slavného britského dramatika Williama Shakespeara rozhodně neslýchám jen pozitivní názory. Podle mnohých je příběh až moc přitažený za vlasy, moc přeslazený, moc zastaralý, moc nereálný… Já s ním nikdy problém neměla, zejména díky 43

babičce, která ve mně už odmala pěstovala lásku k literatuře a divadelním hrám. Proto jsem byla malinko zklamaná, když jsem poprvé tuto tragédii dvou milenců z Verony viděla naživo v brněnském divadle. Ne že by se mi nelíbila, to vůbec ne, ale přeci jen jsem asi měla trochu větší očekávání, která se nakonec k mému zklamání zcela nenaplnila. Proto jsem také původně na onu hru tyto prázdniny jít znovu neplánovala. Věděla jsem sice, že by tentokrát se hrála na Biskupském dvoře pod noční oblohou, tedy v zcela jiném prostředí, než jsem byla zvyklá, ale ani to mě nejprve úplně nepřesvědčilo. Nakonec to byla opět babička, díky které jsem se rozhodla dát této hře druhou šanci, za což jsem jí nyní nesmírně vděčná. Ono představení se totiž stalo nejlepším zážitkem těchto letních prázdnin a naprosto mě odrovnalo. Jednalo se vlastně o shodu okolností: nádherné prostředí, dokonalý výběr tanečníků, menší změny v příběhu, detaily, kterých jsem si dříve nevšimla… Poprvé jsem uvědomila, že ač se děj soustředí na příběh dvou hlavních postav, divák musí umět číst mezi řádky a najít si v představení to, co v něm najít chce. Je zajímavé, kolikrát v životě nenahlédneme do otevřeného domu jen pro jeho nevzhlednou fasádu. Každopádně vám nyní s klidným srdcem doporučuji jak představení, tak i procházku nočním Brnem, protože ta vážně stojí za to. Především vás však chci o něco požádat. Pokud to jde, zkuste dávat druhé šance, ať už lidem nebo čemukoli jinému. Třeba se vám to vyplatí, tak jako mně.

Co nejdůležitějšího jsem si uvědomila

Rodina a přátelé jsou základním pilířem staveb našich životů, a když je třeba, jsou zde, abychom se o ně mohli opřít. Všichni to víme a stejně na to většina z nás často zapomíná. Kdybych trávila dva týdny v Krkonoších bez své rodiny, bavilo by mě chození po horách stokrát míň. Kdybych s nikým nesdílela své zážitky, možná by se ty zážitky nikdy nestaly. Kdybych neměla koho požádat o pomoc nebo o radu, nebyla bych dneska tam, kde jsem. Takže si važme svých blízkých. Nejen o prázdninách. Vždy. A na oplátku toho, jak se oni starají o nás, se i my starejme o ně. Jana Netušilová, sexta

hvězdy pod hvězdami 46

ěkolikadenní velmi známá událost, nejprestižnější festival ve střední a východní Evropě, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary tento rok zahájil 55. ročník. Byl a vždy je velice probíranou událostí (nejen) naší země. Řeší se všechno: od rób slavných osobností přes jejich vyjadřování a výstup až po to nejdůležitější, jednotlivé předvádění filmů. Teď ale trochu k historii této události. Stařičké ruce historie Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary sahají až do roku 1946, avšak první ročník tohoto festivalu se konal nikoli v Karlových Varech, jak bychom si dovolili tvrdit, ale v Mariánských Lázních. O rok později byl přesunut do Karlových Varů. Do roku 1994 nebyl festival moc prestižní, konkrétně do sametové revoluce a chvíli po. Navíc do osmdesátých let konání tohoto festivalu záviselo na konání MFF v Moskvě. Muselo tedy probíhat střídavě. Ovšem v naší socialistické zemi se na filmovém festivalu hrubě podepsal hlavně politický tlak. Avšak před dvaceti sedmi lety se vedení ujal ryze nový tým, který pomohl ke „znovuzrození“ Mezinárodního filmového festivalu a zapříčinil tak jeho návrat k prestiži. Jednalo se o tým herce J. Bartošky a publicistky E. Zaoralové.

Na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary se představují filmy, jak už jsem zmiňovala výše. Soutěžní a nesoutěžní sekce, hlavní sekce je soutěžní, zde jsou udělovány ceny jako například Křišťálový glóbus, hlavní cena tohoto festivalu, nebo také cena za režii, nejlepší herecký výkon, a podobně. Účastníci filmového festivalu se v soutěžní sekci mohou setkat také s dalšími dvěma soutěžemi, a to Na východ od Západu a soutěží dokumentárních filmů. Podmínkou pro zapojení do soutěže je, aby byl film vytvořen po 1. lednu předcházejícího roku. 54. ročník festivalu se měl uskutečnit výjimečně v listopadu roku 2020, nakonec se ale konání tohoto ročníku MFF Karlovy Vary zrušilo. Konání 55. ročníku jsme se k naší radosti už ale dočkali. Přišlo se podívat mnoho slavných osobností, hosty, na které se každý ale těšil bezesporu nejvíce, byl Johnny Depp, Michael Caine a Ethan Hawke. Michael Caine si z Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary odnesl Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Jedná se o anglického herce s mnoha oceněními. Na MFF Karlovy Vary také uvedl film Bestsellery, který ale 47

ještě čeká na svou premiéru v USA. I Johnny Depp zazářil, s úsměvem na tváři a dobrou náladou rozdával štěstí svým fanouškům, kterých ani zdaleka nebylo málo. Davy blokovaly dopravu, jen aby se na slavného herce podívaly. Uvedl dva filmy, Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem a film Minamata. Herec Ethan Hawke si 28. srpna odnesl zase cenu prezidenta Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Uvedl film Zoufalství a naděje. E. Hawke rozdal také nějaké podpisy fanouškům. A to nejdůležitější na závěr – Křišťálový glóbus, hlavní cena celého festivalu, byl udělen filmu Strahinja. „Strahinja a jeho žena Ababuo opustili Ghanu s vidinou lepšího života v Evropě. Místo na jejím západě však skončili v Srbsku, kam byli deportováni. Strahinja si začal budovat kariéru, Ababuo však nemá možnost realizace a její frustrace narůstá. Když jednoho dne zmizí, Strahinja se ji vydává hledat… Průzračně čistý, humanisticky laděný příběh o potřebě najít své místo ve světě a o lásce, jejíž nejhlubší důkaz může být ten nejbolestivější.“ (MFF Karlovy Vary) Viol Staníková, 3.B. 48

Prázdniny Když jsem se dozvěděla hlavní téma tohoto čísla, moje první myšlenky byly: jak tohle bude jednoduché, však jen napíšu, co zajímavého jsem dělala celé dva měsíce… ale pak jsem si sedla a řekla si: tak jo, Naty, jdeme na to, najednou jako bych měla úplně prázdno v hlavě (přirovnala bych to k pocitu před písemkou z biologie), a nebo spíš je toho tolik, že nevím, o čem všem bych vám chtěla vyprávět... Přála bych si, abyste se mnou mohli prožít Nebo abych vám mohla předat tu euforii, způsobem pořád je při vzpomínce na můžu popsat, co se stalo, povídat vám o ale nedokážu popsat pocity, které každý

aspoň část prázdnin. která ve mně svým určité zážitky. Sice vtipných historkách, příběh doprovázely.

Chtěla bych vám nejprve říct o skautském táboře, tedy přesněji o nočním výsadku. Pro ty z vás, kteří neví, o co jde; vedoucí nás vzbudili uprostřed noci, následně rozdělili do týmů po třech nebo čtyřech a odvezli nás se zavázanýma očima na určené místo, 10 - 15 km od tábořiště. Jeden telefon, jedna baterka v týmu a taky nakreslená mapa, která, jak jsme později zjistili, nebyla správná. Pro člověka, který si nepamatuje cestu ani do vedlejší vesnice a je schopný se ztratit ve městě, kde bydlí, byla tohle fakt perlička. A teď vám chci ukázat místo, kde nás v jednu ráno vysadili. Naše první reakce nebyla vůbec pěkná, což se dalo čekat, protože být tuhle noční hodinu na místě, které vypadá jak brána do pekel, není něco, po čem by každý toužil. Teda samozřejmě jsme z toho byli nadšení, kdo by nebyl, no jen si to představte. V prvních pár sekundách jsem byla teda dost zaskočená, ale zvědavost prozkoumat terén byla větší, avšak voda a bláto mi to nedovolili. Jedna zajímavost: na zdech byla světla na rozsvícení a zásuvky… :D A kdyby to někoho zajímalo, místo se nazývá Slavíčský tunel. Jako správní skauti jsme se tedy snažili dojít k cíli bez 50

použití mobilních map, ale dopadlo to tak, že jsme hodinu bloudili po městě a skončili na místě, kde jsme s celým blouděním začali... Proklínali jsme svět, protože jsme vůbec neměli ponětí, co budeme dělat. Za celou noc se u všech vystřídalo tolik emocí a myšlenek, že nás to unavilo možná i víc než cesta do tábora. Asi po čtyřech hodinách jsme tedy došli s 15 kilometry v nohách a já byla ráda, že jsem se mohla zachumlat do spacáku a spát aspoň ty dvě hodiny, než nás vzbudí zapískání budíčku. Každopádně tenhle zážitek si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Jeden z mých spontánních výletů byl do Prahy na dvě noci, kde mě na nádraží vyzvedla babička a jely jsme k tetě do Brandýsa. Večerní procházky se sluchátky v uších, hodně pražského nářečí, lidi spěchající na metro, které jezdí co tři minuty a taky hodně týpků všeobecně. Ráda si prohlížím ty, kteří mě na první pohled zaujmou. Teda většinou jsou to lidi s merchem jakékoliv metalové skupiny, kterou poslouchám, lidi s piercingy, barevnými vlasy, nejčastěji v černém oblečení. Jo a mimochodem, přibyly mi dvě další dírky v uších, když už mluvím o tom piercingu. Největší dobrodružství bylo trefit na hlavák z Brandýsa a to sama, ale musím říct, že to byl skvělý pocit spoléhat jen sama na sebe. Další výlet byl do Brna s mým spolužákem. A pak vlastně do Přerova, kde jsme se rozhodli se na dvě hodiny zastavit za spolužačkou. Musím říct, že asi nejlepší na celém výletu byla cesta tam, přesněji cesta z Olomouce do Brna, nechtěli jsme totiž sedět každý jinde, což bychom museli, kdybychom jeli autobusem, tak jsme se rozhodli jet vlakem v kupéčku. Nic lepšího nás ani nemohlo napadnout. Pouštěli jsme si typické vzpomínkové písničky a zpívali. A tohle je část, kdy by bylo nejlepší nahlédnout přímo do té chvíle, abyste zjistili, jak skvělá byla. Podobný moment se už tohle léto stal, akorát jiné místo, jiný člověk a jiný druh hudby. Zpívat nahlas Elány s někým, kterého vídáte tak dvakrát za rok, ale máte ho rádi pořád stejně, i když nejste ve stálém kontaktu, tomu říkám pravé přátelství. Každopádně zpět k výletu do Brna. Mám v Brně kamarády a s trochou štěstí jsme jednoho z nich zastihli ještě doma, jelikož ten den odjížděl na vodu. Zašli jsme pak do katedrály svatého Petra a Pavla, jen aby se neřeklo, když už v tom Brně jsme. 52

Avšak pro mě největším zážitkem byl kamenný obchod Metalshop. Pro mého parťáka to byla půl hodina koukání se na to, jakou mám radost, no a pro mě? Musím hned říct, že bych se tam nejradši okamžitě vrátila, připadala jsem si jako v ráji. Nejspíš už vím, kam poputuje část moji výplaty, protože bylo opravdu těžké odolávat tak nádherným věcem… :D Jednou ve čtvrtek večer jsem tak přemýšlela, co budu dělat následující den. Nebyla jsem s nikým na ničem domluvená, tak mě napadlo: co kdybych jela do Olomouce? Samozřejmě jsem to považovala za skvělý nápad, tak jsem si koupila jízdenku a druhý den ráno jela vstříc novému dobrodružství, jelikož jsem vyjížděla s tím, že nemám ponětí, kam půjdu a kde se co nachází. Dopadlo to tak, že jsem se párkrát projela tramvajkou po městě a pak jsem stejně strávila čtyři hodiny v Šantovce. Kdo by to byl čekal, že ten obchoďák je tak velký, že ano… :D Cestování, kdy jsem úplně sama, nevázaná na nikoho, jen na sebe, je fakt skvělé a určitě doporučuju každému si udělat výlet jen tak, protože proč ne. Třeba mě příští rok nos zavede i někam dál než je Olomouc nebo Praha, kdo ví.. :D Posledních pár dní prázdnin, co tenhle svůj blog píšu. Mám ještě pár plánů před sebou. Například mě čeká cesta do Kolína za rodinnými přáteli, která se pravděpodobně protáhne až do Prahy, sraz s mou bývalou třídou a možná i další spontánní výlet čistě s mojí maličkostí. Velkou část prázdnin jsem strávila v práci, u přátel, nakupováním, ve Studénce nebo v Havířově, kde jsem se byla jednou podívat i na pingpongový turnaj a podpořila (teda spíš znervózněla) svého kamaráda, kterého jsem poznala právě díky pingpongu, jelikož jsem ho hrávala závodně nějakou dobu zpátky. Musím říct, že jsem odcházela s pořádnou nostalgií a steskem po turnajích, ale holt co se dá dělat, prioritní to pro mě už není. Tyhle prázdniny hodnotím nejspíš 8/10, poznala jsem spoustu nových lidí, trávila čas se svými blízkými, zažila hodně šťastných momentů, ale bohužel i těch tragických v rámci rodinného kruhu, ale život jde dál a my nemůžeme dělat nic víc, než přijmout skutečnost a pokračovat. Navzdory práci jsem stihla si prázdniny užít, jak jen to šlo a snad nejsem jediná, která se už těší na příští léto. Natálie Trýbová, 2.A

Marseille

Prázdniny tohoto redaktora jsou příliš velký punk na to, abyste zde našli celý harmonogram, uvádí tedy pouze vybrané kapitoly. Cestování sama bez ocásku je nejlepší věc, která mě tohle léto mohla potkat. Schopný parťák na cesty se hledá těžko (Zdravím ocásek Viki, s tou se cestuje totiž náramně. Viki je super.), a tak jsem zvolila pro cestu na jih solo travel. Jak jsem se tam ale dostala a měsíc uživila? Pár měsíců nazpět jsem objevila webovou stránku Workaway, která spojuje lidi, co potřebují pomoct s určitou prací či projektem, a lidi, kteří jsou ochotni jim za ubytování a stravu pomoct. Já jsem samozřejmě velmi ochotná žít měsíc na jihu Francie ve vlastní garsonce za pár hodin práce denně s volnými víkendy, takže když mi přišla nabídka od Eglantine, byla jsem jasná. 56

Na marseillském letišti mě čekal barber a jeho dvě děti v černém Mercedesu. Došlo na lámání chleba a moje francouzštinka, kterou jsem v době oslav maturity decentně zanedbávala, šla na plac. Cestu jsme všichni přežili ve zdraví. Můj apartmánek ležel ve výšce osmého patra, přes okno jsem mohla vylézt na tři metry širokou terasu, která se točila kolem celého činžáku. Háček byl v tom, že neměla zábradlí. Ale to nevadí, hlavně že je výhled na moře. S prvním sousedem jsme si hned padli do oka, když jsme se - on polonahý a já ve svém apartním pyžámku - potkali u záchodu, věděli jsme, že se nevidíme naposledy. Hned o týden později na mě klepnul, ať mu oholím hlavu. Učil tenis dole ve městě, tak mu bylo asi horko. Jinak se vlastně nic moc nedělo. Dopoledne jsem trávila na pláži

Helčino cestovatelské okénko

se svým klubem solo opalovaček. Já a ostatní členky důchodového věku jsme si navzájem hlídaly věci a chodily se na střídačku nakládat do soli. Přemýšlím, kolik práce mě ještě čeká, aby mě mohl náš stát deportovat na Elbu, protože bych na pláži mohla strávit další čtyři životy a bylo by mi to málo. Kdyby Bastille viděla, jak disciplinovaně vypadá průvod k oslavě výročí jejího pádu, byla by padla mnohem dříve. 14. červenec, den vůně kobylinců, tanků a zavřených obchodů. Francouzské vlaječky, pěkné motorky a motorkáři se jim ale musí nechat. Ten den foukalo a ani opalovat jsem se nešla. Neměla jsem náladu ani na noční Marseille, a tak jsem si nechala ujít ohňostroj. Adrenalinu já radši po málu, noční život jsem si zde nechala ujít. Oholený soused se mě zeptal, z které části Německa jsem, že slyší akcent. Tím naprosto zostudil můj krásný slovanský přízvuk, na kterém léta pracuji. Své působení v mém životě korunoval večerními karaoke party, kterých jsem bohužel byla svědkem. Na scénu přichází soused číslo dvě. Zadaný Marokánec ze Španělska, ve Francii bydlí už tři roky. Přišel se podívat 58

ke mně do počítače, které obchody jsou ještě otevřené. Že prý jestli něco nechci. A já že nechci, takže mi pak donesl dvě piva, banán a snickersku. Hašiš jsem odmítla, ale v rámci rozšíření své francouzštiny o španělský akcent, jsem noční rozhovor odmítnout nemohla. Ještě štěstí, že ho vůbec nerušilo, že jsem pracovala na počítači, to by se se mnou určitě nedal do řeči. Vydatný měsíc skončil ještě vydatněji. Francouzi stávkují i na letišti, s čímž můj Google kalendář úplně nepočítal. 23 hodin před odletem mi proto aerolinka odpískala let a vypadá to, že odškodnění mi přijde nejdříve tak na tu Elbu, až mě tam deportují. Na druhý pokus jsem koupila lístek do Flixbusu, šťastně jsem odjela a díky Netflixu i ve zdraví dojela do naší kotliny. Nechyběl mi chléb, nevadila mi samota, změna prostředí po tom měsíci Helena Hrubá

Očekávané “pořádné”

volno

Od mnoha lidí slýchám, že tyto prázdniny jsou stejné jako uplynulý školní rok a že nemají takovou hodnotu jako dřív. Souhlasím, jsou jiné. Možná si tak moc nevážíme času stráveného doma, protože jsme ho přes školu netrávili jinak. Přesto ale vidím minimálně rozdíl v práci a organizaci, kterou jsme museli řešit. Už se nemusím stresovat termíny odevzdání čehokoli a snažit se naobědvat za patnáct minut mezi webináři.

slavila osmnácté narozeniny. Měli jsme pizzu a domů jsem se vrátila o půl šesté ráno, protože tam prostě nebylo co dělat. Nevím, stále mám tendenci se bavit a užívat studentská léta, ale na druhou stranu jsem neochotná se vzdát nějaké své zaběhnuté rutiny (nejvíc té večerní s telkou a všema krémíkama).

Své prázdniny jsem zahájila pár hodin po vysvědčení koncertem ATMO music v Novém Jičíně. Musím říct, že bylo super počasí Taky si před každým létem a celé to dalo začátku prázdnin představujete všechny oslavy, párty tu správnou atmosféru. Skákali a akce, které navštívíte? Jak se jsme, zpívali a jedli hranolky. budete pořádně bavit a užívat si své Pokračovala jsem o pár dní hot girl/boy summer? Jestli vy ne, později prodlouženým víkendem tak já ano. A pokaždé je to stejné. v Luhačovicích. Dvakrát jsme Byla jsem na jedné. Kamarádka objeli Pozlovickou přehradu na 62

kolečkových bruslích. Zajeli jsme si do ZOO Lešná. V červnu se jim tam narodil malý sloník, nejvíc jsme ho asi viděli rochnit se v bahně. Poté uběhly asi dva týdny a stála jsem se všemi dokumenty (a že jich bylo!) na Letišti Václava Havla směr Rhodos. Největším zážitkem byla asi hádka s Němci o lehátka na pláži, nejlepší argumenty v angličtině mě samozřejmě napadly až po. Byli jsme nepochybně v právu. Jinak Rhodos vřele doporučuji, je to krásný ostrov se skvělým mořem a mnoha zajímavými památkami (a to říkám jako naprostý ignorant dějepisu). Poslední dovolená s rodinou mi nastartovala fantazii s plány na příští léto na plné obrátky… Klára Stružová, septima

expedice

aneb

D OFE

Jak už to tak v DOFE chodí, ani my jsme se nevyhnuli expedici. Hádám, že vás nepřekvapí ani fakt, že bez nehod by se náš výlet obejít zkrátka nemohl. A tak jsme se nevědomky vydali vstříc jak vichřici, tak i dalším dobrodružstvím.

cesta do tajuplného Rakouska

proč totiž chodit po obyčejnému chodníku, když můžete jít “zkratkou” kolmo nahoru? A i když jsem pravděpodobně na zkušené kolemjdoucí na kluzkých skalnatých plochách musela působit komičtěji, než bubák z Harryho Pottera, tak jsem si tuto část trasy Ale pojďme k věci. Psalo se devátého nesmírně užila. Náš první den srpna a my jsme dorazili do malé ukončila cesta do tábořiště a s velmi vesničky v Raxalpech poblíž které naivním pocitem, že už se nemůže se nacházela ferrata. A i když to nic stát jsme ulehli do stanu. Ale slibované pozvolné stoupáním se dříve než se nám stihlo něco zdát, projevilo jako pořádný krpál, tak tak nás přišla navštívit nezvaná nás táhla dopředu vidina blížící návštěva - vichřice, která s hlasitým se skály. Pod tou však přišel první zvukovým doprovodem přelomila nerozlousknutelný oříšek… jak tyčku našeho stanu a ten se na se obléká ferratová výstroj pro mě nás sesypal jako domeček z karet. zřejmě zůstane navždy záhadou. Ale věřte nebo ne i, tohle se nám Druhý den probíhal už i s těžkými povedlo, a tak jsme se mohli krosnami na zádech. A my jsme vydat na cestu plnou kamenů, se pustili do šlapání na horu ocelových lan, žebříků a převisů … Schmittenhohe se zpěvem, ze 66

kterého musel pravděpodobně každý ohluchnout… už asi opravdu chápu, proč pan učitel nešel s námi, ale jel lanovkou. Na místo jsme se dostali až pod rouškou tmy a jediné co jsme si přáli bylo schovat se před deštěm, který se k nám nebezpečně blížil. Zbytek expedice se nesl ve znamení překrásných výhledů na Alpy zdobené ledovci a všude přítomnými stády dobytka, v jejichž společnosti jsme našly i ideální místo na přespání. Pan učitel ho ale obloukem obešel se slovy: „Mezi krávami spát nebudu“… a já teď přemýšlím, jestli myslel nás, nebo čtyřnohé obyvatele ohrady, ve které jsme se zrovna nacházely. A pak už následovala pouze cesta z hřebene dolů a my jsme jen neradi opouštěli tohle nádherné pohoří.

A o tom to je… trochu se ztratit, zmoknout,vykoupat se v bažině a uvařit si největší gurmánský zážitek v podobě čínské polévky (nebo ji taky sníst za syrova), ale hlavně si to pořádně užít. Zuzana Krčmáriková, Sp

ZDROJE

REDAKCE

Šéfredaktorka: Klára Stružová | Zástupce šéfredaktora: Oliver Hyvnar | Redaktoři: Helena Hrubá, Veronika Chuchmová, Adam Heimerle, Klára Stružová, Viola Staníková, Jana Netušilová, Jakub Vlček, Alice Holáňová, Natálie Trýbová, Irena Smolíková, Oliver Hyvnar | Korektura: Michaela Kolářová, Mgr. Lenka Ocásková | Fotografie: Martina Gajdušková, Veronika Chuchmová | Grafické zpracování: Martina Gajdušková | Spolupracují: Mgr. Lenka Ocásková

RESTART | 21. vydání

Articles inside

LITERATURA

CESTOPIS

POEZIE

MONODRAMA