RESTART | 25. vydání

Editorial

Ohlédnutí za padanými listy

Pouliční lampy mají neobyčejnou schopnost rozjasnit uprostřed noci ztuhlou a ledovou mysl obyčejného člověka. Jejich pocitově vybledlé světlo pozvolna klouže po zaprášených silnicích, nehřeje, a přesto vždy zavede do útulného tepla ty, kteří mu naslouchají a nechají se pomalými kroky unášet směrem k domovu. Připadá mi však úsměvné, jak jejich prostřednictvím pravidelně urychlujeme průběh nedoceněného podzimu. Sotva mimoděk obcházené stromy pustí na svobodu první barevné listy, lampy začínají žít v dočasné symbióze se sněhovými vločkami, vánočními stromky a pěticípými hvězdami. Všeobjímající příchod zimy, bohužel v jádru umělý, předčasný a vytvořený člověkem. Když k ozdobám přidáme usmívající se čokoládové figurky miniaturních Mikulášů a do detailu propracované adventní kalendáře v regálech každého běžného obchodu v našem okolí, donutí nás to uvažovat nad tím, zda už včera nebylo pozdě nakoupit vánoční dárky pro své nejbližší. Nemějte obavy, pozdě nebylo. A za to, že si při procházce parkem zastrčíte do kapsy jeden či dva pohmožděné kaštany, se nemusíte stydět (ani v případě, že doba, kdy jste papírově ještě byli dítětem, už dávno odvanula na křídlech chladivého říjnového větru).

Nostalgie je mocná čarodějka, v každé fotce v pomačkaném albu, v každé ošoupané hračce ve skříni spočívá útržek mimořádně silné vzpomínky. A my si nyní, drazí čtenáři, připomeneme námi tak často opomíjený podzim. Můžete se těšit na milý dušičkový příběh, návod na zpříjemnění pochmurnějších dnů a rovněž společně v hloučcích písmen několikrát vycestujeme do zahraničí. Žhavou novinkou, s níž v letošním podzimním čísle přicházíme, je anglická poezie, literární pastva pro vaše zvídavé oči.

Přeji vám krásné počtení a klidné prožití pouze tiše se blížících vánočních svátků.

Šéfredaktorka - Jana Netušilová, Sp

HOLA, BARCELONA!

Barcelona! To je Gaudí, Sagrada Familia, la Rambla… A taky spousta kapsářů. Jako turisté jsme pro ně, bohužel, snadný cíl, i když se máme na pozoru. V tomto článku bych se s vámi ráda podělila o vlastní nedávnou zkušenost dvou českých a poměrů neznalých cestovatelek. A taky poskytla pár rad, pokud byste se ocitli v podobné situaci.

V Barceloně nás okradli hned po příjezdu při cestě metrem. Jak jsme se později dozvěděly, na letišti a při cestě z něj čeká na nebohé návštěvníky Barcelony nejvíc nástrah. Většinou se jedná o skupinu lidí, která se na vás “pověsí” a nenápadně vás pozoruje. Obzvláště obezřetní musíte být při nákupu jízdenek u automatu v metru. Vzhledem k tomu, že automat neumožňuje bezkontaktní platbu, nevyhnete se zadání pinu. Jakmile se aspoň jednomu členovi skupiny kapsářů podaří zahlédnout váš pin, tak se jen tak nevzdají a pokusí se vás okrást. Zpozorněte, pokud se na vás někdo tlačí nebo se vás třeba ptá na cestu. Jak nám později místní radili, cennosti, pokud možno, držte v ruce, pokud sedíte, položte si tašku na kolena tak, ať na ni neustále vidíte. Nikdy se nepokoušejte doběhnout metro ve stanici a snažte se vybírat prázdnější vagony, obvykle uprostřed soupravy.

I přes veškerou opatrnost nám byla odcizena peněženka se všemi doklady. Kdo už se někdy v takové situaci ocitl, určitě mi dá za pravdu, že mnohem víc než peníze bolí ty doklady. Na webu ministerstva zahraničí jsme si našly podmínky pro vydání náhradních cestovních dokladů. Potřebujete policejní protokol, dvě pasové fotografie a 16 eur v hotovosti (netuším, zda je suma pevně daná, nebo je to takto jen ve Španělsku, ale každopádně počítejte s podobnou částkou). Nejjednodušší ze všeho je pořídit pasové fotografie - stačí najít zastávku metra s fotobudkou a investovat cca 5 eur. S policií už je to horší - jednak jsme měly problém se domluvit, protože většina Španělů v Barceloně mluví zásadně jen španělsky, a jednak jsme musely dlouho čekat. V našem případě jsme v čekárně na policejní stanici strávily čtyři hodiny, ale pokud se vám poštěstí, mohou to prý být “jen” dvě. V čekárně jsme se seznámily s několika dalšími okradenými turisty, takže se nemusíte bát, že by na vás měl někdo “za blbce”, že jste se “nechali okrást”, bohužel je to běžná záležitost.

Poté, co jsme měly nachystané veškeré náležitosti, jsme se mohly vydat na český honorární konzulát. Jelikož jsme byly okradeny v pátek večer a měly jsme naplánovaný odlet na úterní ráno, musely jsme doufat, že se nám podaří vyřídit náhradní doklady během pondělka. Otevírací doba konzulátu v Barceloně je poměrně omezená, takže jsme ještě zdaleka neměly vyhráno. Když jsme tam přišly, automaticky nás chtěli poslat pryč, protože nejsme objednané a nikoho nezajímalo, že jsme se tam nemohly dovolat. Naštěstí se za nás u konzula přimluvila česká úřednice, které jsme řekly, že následující den odlétáme. Nakonec zabral celý proces necelou půlhodinu a měly jsme náhradní doklady (podotýkám, že vše vyřizovala ona úřednice a jediné, co pro nás udělal konzul, bylo, že nám dal razítko a svůj podpis). Před odchodem jsme stihly prohodit pár slov s paní úřednicí, která nám vyprávěla o různých praktikách kapsářů. Varovala nás, ať nespouštíme oči z našich věcí zejména u letištních skenerů. Prý si pachatelé často koupí nějakou zlevněnou letenku, a tak se dostanou do prostoru, kde všichni posílají své cennosti pod skener a sami procházejí rámem. Kapsáři pak stačí jen malá chvilka k tomu, aby vám vše vzal, a vy jste namydlení, protože letiště za vaše věci nezodpovídá a šance na dopadení zloděje je v podstatě nulová.

Navzdory všemu negativnímu jsem si pobyt v Barceloně užila, ač se to může zdát nemožné. Mohla bych se rozepsat na další stránku jen o skvělém jídle a krásných památkách. Ale to zas jindy. Tak hlavu vzhůru a doufám, že jste vykročili do nového školního roku pravou nohou!

Kristýna Sosíková, Ok

INDIEttraveling raveling

Snad každý z nás někdy pomyslel na to, že v naší zemi panuje chaos a zmatek. Ano, možná je to někdy pravda, ale může být i hůř. O tom jsem se ostatně sama přesvědčila na vlastní kůži v Indii. Vlastní jméno Indie je co do počtu jedno, ale to, co jsem tam zažila, nejde popsat ani tisíci. Rozhodně nečekejte od článku, že bude oplývat chválou na tuto východní zemi, protože té není opravdu mnoho. Co rozhodně očekávat můžete - snahu o pravdu a autentičnost.

Bylo to někdy v září, kdy mi mamka sdělila, že má v plánu jet se mnou v prosinci na dva týdny do Indie. Zprvu se mi to nezdálo jako nejmoudřejší nápad, slyšela jsem o této zemi spoustu zvěstí, avšak mnohým jsem nedokázala věřit. S nápadem jsem souhlasila a měsíc před plánovanou cestou sama sebe utěšovala, že to přece nebude tak hrozné a ve zdraví to zvládneme. Pro jistotu jsem podstoupila různá očkování, protože prostě Indie - tam nikdy nevíte, co můžete chytit.

Těch pár měsíců uteklo jako voda a já stojím uprostřed letištní haly v Dillí, obklopená ze všech stran Indy a plná očekávání. Marně jsem se v tom zmatku snažila najít naši průvodkyni, nakonec spíše ona našla nás.

Nové Dillí, hlavní město Indie, se stalo naší první destinací. Hluk, troubení aut a pokřikování lidí se ozývalo celým městem. Provoz je zde neskutečně pomalý, většinu času jedete skoro krokem, proto se vyplatí si vzít rikšu, ta je menší a vejde se skoro všude. K večeru jsme dojeli na hotel. Celou cestu autem jsem měla strach o zavazadla, byla totiž položená na střeše auta a jen tak lehce omotaná provazem. Přežila a dorazila s námi na místo. Po krátké aklimatizaci jsme se vydali na prohlídku města.

Chtěli jste se někdy cítit jako celebrita? Pokud ano, doporučuji letět do Indie. Každý člověk bílé pleti, zejména pokud jste z Evropy, se tady cítí jako hvězda. Indie je velká a až tak mnoho turistů do ní nejezdí. Hned první den se se mnou vyfotili mj. jedna chlapecká třída, doktor a Jyoti Amge a taky nejmenší žena světa. Ano, čtete správně, nejmenší žena světa se chtěla vyfotit se mnou, sama jsem byla dosti překvapena. V Indii nikdy nevíte, co na vás čeká.

Jedna z věcí, co mě zaujala, je diverzita společnosti. Je až obdivuhodné, jak tam v souladu dokáží spolu žít vyznavači naprosto odlišných náboženství. Já jsem na své cestě měla možnost poznat lépe sikhismus, buddhismus, hinduismus, bahaismus, džinismus a islám.

Sikhové jsou ti pánové s turbany, co si nikdy nestříhají vlasy a věří v boha, kterého nemají definovaného. Jednoduše věří, že nějaký bůh existuje. Sikhové jsou velmi pohostinní, kdokoliv, kdo přijde do jejich svatyně, tzv. gurudváry, dostane jídlo na přivítanou. Za naší návštěvy chrámu se podávala čočka s plackama.

neskutečně předražené, a tak se mrtvá těla nespálí úplně a řeka je tím pádem ještě více znečištěna. Přítomným Indům ovšem pranic nebrání v tom, aby si náramně užili očistnou koupel, která je dalším důvodem, proč hinduisté do města rádi zavítají. Očistnou koupel ale zásadně nedoporučuji, teda pokud nejste odolný Ind. U řeky jsem potkala rodinku Čechů, která mi vyprávěla, že do té řeky doslova už podruhé ,,nepáchnou”. Tuhle chybu udělali na poslední návštěvě a celá rodina skončila v nemocnici, jejich dcera dokonce kvůli exotické nemoci. Další den nás čekala po této bájné řece výletní plavba, docela jsem měla strach podívat se dolů s představou, že nevím, co všechno tam ve skutečnosti plave a jen jsem se modlila, ať se tam nepřevrhneme. Z lodičky jsem měla výborný výhled na takový jeden obyčejný den ve Váránasí. Lidé, dávající si ranní koupel, pár metrů za nimi se pálí mrtví, na molu skupina Indů vesele pokuřuje a zahřívají se u ohně a za nimi si to úplně v klidu peláší dvě krávy… Jak říkám, úplně normální den.

Když jsme konečně dopluli ke břehu, cítila jsem nepříjemný zápach spáleného masa, ohně a cigaret. Loďka nás dostala do centra spaloviště, přesně tady se spálí nejvíc mrtvých v celé Indii. Lidé kolem se na nás velmi nepříjemně dívali, jako by naše přítomnost narušovala rituál, a tak jsme chtěli co nejdřív odplout zpátky. Avšak - loď zmizela. Náš lodní průvodce nám s ní odplul pryč. Průvodkyně se naštvala, že už je to potřetí za sebou, co se jí tohle stalo. A tak jsme byli vystaveni napospas městu. Přes rozbořené uličky jsme se dostali až na hlavní přetíženou cestu a odchytili si první rikšu, která nás dovezla až na hotel. Konečně byl tady Silvestr a s ním pořádná zima, ale také náš poslední den strávený ve městě. Celých pět dní jsem netrpělivě čekala na tento moment, kdy řeknu konečně navždy sbohem Váránasí. Ale to jsem ještě nevěděla, co za dobrodružství mě čeká.

Být Evropan má v Indii své pro a proti. Při návštěvě památek máte mnohonásobně dražší vstupné než Indové, což Vás někdy naštve, když tamější občan zaplatí 160 rupií (což je v přepočtu asi 50 Kč) a vy musíte platit 1 600 rupií (kolem 500 Kč). Nespornou výhodou je speciální čekárna na nádraží pro cestující z ciziny, jež jsou přece jenom zvyklí na trochu jiné podmínky. Nádraží ve Varanasi bylo nejhorší, jaké jsem kdy viděla, a to jsem si velmi často stěžovala na to kopřivnické. Po návratu z Indie už si to nedovolím. Náš vlak měl šest hodin zpoždění, údajně kvůli mlze. Háček byl ten, že mlha ten den nebyla. Když v Indii nejede vlak včas, důvod se vždy najde. Naše cestovatelská skupinka byla značně nervózní a unavená, avšak lidé kolem čekání nějak špatně zásadně nenesli. Od naproti sedícího pána jsem se dozvěděla, že to není skoro žádné zpoždění. No, posuďte sami. Po úmorných hodinách čekání vlak dorazil. Dlouhý, špinavý a hodně hlučný. V ten moment nastala mela, Indové si sbalili své peřiny, deky, polštáře, někteří z nich si totiž na nástupišti i ustlali, a jako pomatení se začali cpát dovnitř. Pokud nemají místenku nebo zarezervované lehátko, hrozí, že se do kupé nevlezou, a tudíž budou muset stát na chodbě.

Naštěstí ve vagonech nebylo až tak plno a my jsme kolem půlnoci našli zarezervovaná lůžka. Konečně jsem mohla jít klidně spát a těšila se na ranní příjezd do Agry. Později se ukázalo, že to byly jen bláhové představy. Ráno jsem se dozvěděla, že jsme asi v třetině trasy, nechtělo se mi tomu věřit. V Česku by to trvalo nanejvýš dvě hodiny. Nebylo co dělat, šla jsem tedy na obhlídku vlaku. Dveře zůstaly celou noc otevřené a toalety byly v žalostném stavu. Občas, když jel vlak pomalu, nastoupili do něj za jízdy černí pasažéři a po chvíli zase vystoupili. Copak se vyplatí si kupovat lístek, když vlak jede skoro krokem? Občas jsme dělali delší přestávky na nádražích na nákup potravin, ale nikdo z naší skupinky, si netroufal jít ven, protože jsme nevěděli, kdy vlak odjede. Jeden pán si chtěl jen koupit kafe a croissant, bohužel vlak se rozjel, a tak utíkal jako o život, přičemž vylil celou kávu. Ale stihl nastoupit, což je důležitější než káva.

Bylo už kolem půlnoci a my jsme pořád trčeli snad v tom nejhorším vlaku na světě. Iritoval mě pohled Inda naproti mě, vím, že Indové rádi pozorují lidi kolem sebe, ale tohle bylo už opravdu nepříjemné. Tři hodiny na mě pořád zíral, já jsem se mu snažila nějak slušně naznačit, že to není úplně komfortní, ale on moje vysílání absolutně ignoroval. Takhle jsem si Nový rok nepředstavovala. Bylo kolem jedné ráno, když jsme konečně dorazili do Agry, vlak měl zpoždění asi dvacet hodin. Mohla jsem si oddechnout, už mě čekal jen majestátní Tádž Mahal, to nejhorší mám za sebou. Snad do každé země, kterou jsem kdy navštívila, se chci v budoucnu vrátit zpátky. Kromě Indie. Tam opravdu už nikdy nejedu, i kdyby to mělo být zadarmo. Památky jsou velmi pěkné, ale tamější kultura je té naší natolik vzdálená, že už mě tam nikdy nikdo nedostane. Pokud jste ale jiného ražení a Indie vás i přes můj lehce negativní postoj zaujala, neváhejte! Dobrodružství vás čeká na každém kroku.

KristýnaVývodová,3.A.

Studium v zahraničí

aneb Kluk z Příbora na zkušené

Letošní školní rok jsem zahájil úplně jinak než obvykle, a to výjezdem do zahraničí, konkrétně do irského města Cork. Ta první myšlenka na studium v cizině mě popadla již zkraje roku a důvod byl prostý - zlepšit si angličtinu.

Jediným způsobem, jak se plnohodnotně naučit jazyk, je pro mě ,,hození do vody”. Člověk je sice nucen zbavit se své komfortní zóny, odloučit se od blízkých a rodiny, avšak za mě je to nejrychlejší způsob, jak “se naučit plavat.”

Rodina

Bydlím v irské rodině na předměstí Corku ve velkém baráku uprostřed polí a lesíků. Rodina je naprosto skvělá a všichni členové domácnosti mě, spolu s mým ,,bráchou'' ze Španělska, uvítali srdečně. Nejsme jejich první, takže jsou již s programem zahraničního studenta obeznámeni. Bydlení v takto tiché části je pro mě velice příjemné, jelikož mám rád přírodu a celkově jsem maloměstský typ. Kdykoliv se chci dostat do města, tak mě někdo z domácností zkrátka odveze.

Obecné informace o městě

Cork je druhé největší město Irska. Leží na jihovýchodním pobřeží ostrova a cesta z Dublinu vám zabere okolo tří hodin autem. Cork byl pro mě na první pohled velice typický pro anglosaskou kulturu. Mnoho baráků ležících vedle sebe, které tvoří celé čtvrtě a dále celé město. Jen pár věžáku se nachází v samém centru a slouží jako kanceláře, ale prakticky každý zde žije ve svém domě nebo v domě sdíleném s rodinou, popř. sousedem. Domy v centru jsou vesměs menší. Uličky vypadají podobně, na každém rohu se nachází kavárna nebo hospoda. Oba tyto typy podniků tvoří nemalý ekonomický podíl na rozvoji města. Irové jsou vesměs velcí milovníci kávy a piva, což pro mě tvoří velké emoční zázemí. Bohužel cena pivni komodity je výrazně horší. Guinness si v hospodě pořídíte od 5,5 € do 6,5 €. Toto zjištění mě ranilo. Nicméně i přes tato negativa považuji Cork a hlavně centrum za opravdu nádherné a živé místo.

Školství - základní faktory

První dny ve škole s názvem Douglas Community School byly pro mě poměrně náročné. Nové prostředí, noví spolužáci, nošení uniformy, zkrátka vše od nuly. Ti, co mě znají, vědí, že častěji hovořím rusky nežli anglicky. To nic nemění na tom, že kdekoliv moje angličtina pokulhává, tam moje extravagance a temperament sílí. Velice mě překvapila multietnicita na škole. Jsem obklopen Španělem, Indem, Pákistáncem, Polákem nebo Ukrajincem. Žádné známky rasismu jsem nezaznamenal.

Častým prvkem, u nás dosti neobvyklým, jsou školy buďto čistě chlapecké, nebo dívčí. Já jsem pochopitelně na chlapecké. Zprvu dosti zvláštní, člověk si však rychle zvykne. Nebudu lhát, že v ženské přítomnosti trávím v Česku značnou část mého života, tak uvidíme, jak moc budu strádat.

Musím zmínit skutečnost, že studování v Irsku je velice nákladné nejen pro studenty ze zahraničí, nýbrž také pro Iry samotné.

Škola zde začíná každý den od 8:45. Jednou týdně končí ve 13 hod, v ostatních dnech v 15:30. Den je rozdělený do tří bloků po třech vyučovacích hodinách. Přestávky jsou po každém z bloku. Po prvním bloku trvá 15 min., po druhém minut 30., tudíž se průběžně přechází z jedné třídy do druhé.

Absence školních kantýn je zde na školách velmi běžná, proto je nutné přibalit si s sebou svačinu navíc nebo si koupit jídlo na místě. Ve škole je bufet, který nabízí základní jídla jako sandwiche, bagety a různé sladkosti. Ceny jsou samozřejmě daleko vyšší než v klasických řetězcích.

Interiér školy, chodeb a učeben je zde srovnatelný jako s ostatními moderními školami u nás. Budova je jednopatrová, bezbariérová a působí lehce stísněným dojmem. Z důvodu ušetření prostoru zde platí tzv. jednosměrný systémchodby fungují pouze jednosměrně. Pro mne úsměvné řešení.

Třídy jsou zde opravdu malé, jelikož v hodinách se nachází pouze okolo patnácti studentů. Každá jednotlivá třída je vybavena projektorem a dalšími obvyklými prvky jako jsou lavice, stoly apod. Nemohou chybět ani specializované učebny na chemii, fyziku, IVT, nebo také školní knihovna.

Škole je věnován poměrně velký komplex, jenž zahrnuje jak fotbalové hřiště, tak i dvě menší oplocená hřiště. Budova je zasazena do vnitra městské části CorkDouglas, vedle které se nacházejí hned dvě menší nákupní centra.

Školství - můj pohled na věc Chci začít pozitivní notou, tak jako první zmíním přestávky. Velice se mi líbí tento koncept. Jako student bych chtěl ve škole trávit co nejméně času, pochopitelně. Díky absenci přestávek nabývám dojmu rychlejšího plynutí dne. Neztrácím svůj čas čekáním na další hodinu výuky, namísto toho se plynule přemisťuji do hodiny následující.

Velkým pozitivním zjištěním bylo pro mne možnost výběru předmětů už od nižších ročníků. Nejenže si student může místo jazyka zvolit např. zeměpis, ale pokud mu volba nesedla, může si předmět po roce nebo po prvním měsíci vyměnit. Předmětů je zde obecně, na naše poměry, málo. Já osobně mám předmětů devět, každý z nich prakticky denně.

Škola využívá služby Google stejně aktivně jako my. Liší se však technologickými zařízeními. Každý učitel je zde vybaven iPadem a Apple Pencil. Jejich práce na nich je velice obratná a jednoduchá. Šetří se křídami i časem. IPad se jednoduše a rychle připojí k projektoru přes zrcadlení obrazovky a výuka s nimi je pro mne velice obohacující. I přes všechna tato pozitiva si nemyslím, že bych našeho ajťáka pana Caloně přesvědčil :).

Irové jsou ve své podstatě velice konzervativní kapitalisté. Jejich myšlení, konkrétně o školství, mi přijde padlé na hlavu. Je zde vyvíjen silný tlak na výsledky. Při vchodu do recepce na vás jako první zapůsobí zarámované diplomy, poháry a fotografie z různých soutěží, na kterých je pochopitelně úspěšný student a nějaký vyučující. Kvůli velké přítomnosti kapitalismu si zde budete muset za vaši ratolest připlatit. Primary a highschool je zde sice dotovány státem, avšak vše ostatní už je na vás.

Jako první, uniformy. Uniformy jsou zde povinné na všech státních a na 95% soukromých škol. Částka pohybující se okolo 200 € není zanedbatelná. Uniformu si můžete pořídit pouze z určitých obchodů. Uniforma bývá často z nekvalitních materiálů, tudíž její nošení je krajně nepohodlné. Dále knihy. Student je zde povinen si pořídit učebnici, pokud je po něm vyučujícím požadována. Na knihy a uniformu si zde někdo udělal velmi výnosný monopol. Cenu uniformy jsem již prozradil a cena za knihu se zde pohybuje okolo 30€. Knihy jsou schválně každým rokem aktualizovány, aby se zabránilo jejích prodeji na burzách. Stížnosti ze stran rodičů jsou časté, avšak bez ohlasu. Uniformy mají zabránit rozdělování žáků dle materiálního zázemí. Všichni si mají být rovni. Myšlenka zní velice přesvědčivě, jen není tak úplně pravdivá. Materiální zázemí jde poznat již dle typu účesu, bot nebo mobilního telefonu. Stačí se podívat na upravenost ošacení, zda-li je člověk čistý, používá parfém nebo naopak má celý týden jednu košili. Pokud bychom se tedy drželi zásady, že uniformy zabraňují rozlišování mezi jednotlivými žáky, škola tímto omezuje možnost studentů najít si svůj styl. Po škole se stejně budou muset naučit dress code, rozlišit důležitost událostí apod. Hůř o to, že se tak či tak setkají s rozlišováním podle materiálního zázemí na univerzitě.

Chlapecké a dívčí školy. Proč?! Žijeme v 21. století a tento konzervatismus je opravdu mimo svou dobu. Tento přístup má údajně pomoct k disciplíně a lepším studijním výsledkům, ale jeho sociální nedostatky jsou podle mě dalekosáhlejší. Jak si má muž/žena v budoucnu založit rodinu, když musí teprve po škole zjistit, jak se k opačnému pohlaví chovat, co od něho očekávat a nepoddávat se stereotypům?

Dopady války na Ukrajině se promítají i do Irska, a to konkrétně v přísunu migrantů, zejména dětí. Žákům a studentům je umožněno zde bezplatně studovat. Stát jim platí uniformy, knihy a tím doufá, že se Ukrajinští žáci asimilují. Budu citovat německého studenta, jenž si splňuje praxi jako učitel na mé škole: “Vláda dosadila dle věku Ukrajince do tříd na školách. Dala jim uniformy, knihy a vůbec je nezajímá, jakou úroveň angličtiny ovládají. Mají sedět, poslouchat, dělat co je po nich vyžadováno. Samozřejmě bez mobilů…'' S osobních zkušeností vím, jakou úroveň jazyka Ukrajinci mají. Nebo spíše nemají? Angličtina na Ukrajině není běžně vyučována Hodiny angličtiny si na

Bajer, 3. A

SE „Máme

S K V Ě L E ! ”

D u š e v n í z d r a v í

Š

kolní docházka má na naši psychiku efekt, který, podle mě, se začátkem školního roku mnohoznáspociťuje.

Jsme právě ve věku, kdy všechny emoce a události pociťujeme více než dospělí. Proto stres, který s sebou přináší pravidelné testy a domácí úkoly, nesnášíme tak dobře, jako by ho zvládali oni (možná). Známky, úkoly a učení se na sebe nabalují jako velká lavina, která jen čeká na sebemenšíotřes,abyspadladolů.

školními hodinami a zdánlivě nekonečnou domácí přípravou se nám občas zdá, že se kolem školy točí celý náš život. Kdykolipotkámeněkohonového,prvníotázka,kteroupoloží,je:“Jak se ti líbí ve škole?”. Rodiče také často nepřispívají k dobru s váhou, kterou(někteří)kladounabezchybnéznámky.

Smutný fakt je, že ne každý se s tím dokáže vypořádat, a padající lavina je zavalí. U většiny lidí se psychické problémy vyvinou během dospívání. Bohužel se v hojných případech přehoupnou do nemocí. Podle statistik zhruba každý sedmý dospívající prožívá problémy s psychikou a sebevražda je čtvrtá nejčastější příčina úmrtí pro lidi mezipatnáctiadevátenáctilety.

Negativní efekt školy nezažívají pouze žáci, ale také učitelé. Velké množství trpí syndromem vyhoření. Dvacet osm procent cítí silné emoční vyčerpání a třicet osm procent vysokou míru odosobnění (depersonalizace).

Všechny tyto věci mají samozřejmě také důsledky fyzické. To mohou být třeba bolesti hlavy a břicha, poruchy spánku, neschopnostsesoustředitneboneustáláúnava.

Proto je třeba přestat chápat potíže tohoto typu jako společenské tabuabrátjevážně.

Naštěstí máme ve škole skvělou výchovnou poradkyni, paní učitelku Bukovjanovou. Její e-mail lze najít na stránkách školy a kabinethnedvpřízemíškoly.Pokudznějakéhodůvodunechceteza paní Bukovjanovou, tak můžete za jakýmkoliv jiným učitelem, kterémuvěříte.Novětakémámekdispoziciškolníhopsychologa. Musíte si teď určitě říkat, že když se kvůli škole děje tolik strašných věcí, tak proč do ní chodíme? A proto, abych článek zakončila pozitivnínotou,vámtakévyjmenujiněkterézkladnýchefektů.

Když nepočítáme její hlavní funkci, vzdělávání, tak nám škola také poskytuje pro všechny tak nutnou sociální interakci a neměnící se rutinu. Vzpomeňte si na karanténu, kdy se spoustě lidí stalo to, co si mysleli, že je nemožné, a škola jim začala chybět. Každý den se vídáme se spolužáky a navazujeme přátelství, neboli právě to, co námpomůžeběhemtěžkýchobdobí.

Magdalena Pešová, kvarta

Poetry

NOBODY'S HERE

He is in his own world solving his own problems, but him not existing makes it kinda impossible

You are in your own world solving your own problems and not really sharing it cuz they don't want to hear them, but you can still share with someone else She is in her own world solving her own problems and trying to tell everyone and get some help, but it doesn't work for her, cuz nobody understands why she has to make everything bigger than it actually is. They are in their own worlds solving their own problems, but they don't seem like problems to us since we don't know them.

I am in my own world trying to solve my own problems, but I don't know how, because I am not capable and whenever I share them nobody understands and nobody cares cuz it's the same shit different day

We are in our own worlds trying to solve our own problems which aren't even problems, cuz they had it way more difficult and our problems aren't even that serious or valid.

Daniela Suchánková, septima

Freefall

Tothegroundismoothlyglide, wonderingwhatdoesitfeelliketocollide. Acceptingmyfate,knowingItried.

Likealeafwhenautumncomes. Oxygennotreachingmyscruncheduplungs. Butthenyoucatchmeinyourarmsgently, shieldmefromthewindintently.

Youcradlemetoyourheart. AndhereIwasthinkingyouweresmart.

YouactasifIwasnotdestinedtoperish, asifIwassomethingprecioustocherish.

Magdalena Pešová, kvarta

Býti dvojčetem

Jaké je to mít dvojče? Tenhle pocit znají asi čtyři procenta české populace a já se spíše ptám, jaký je pocit ho nemít, protože jsem nikdy s nikým tolik času netrávila. Nemělo by mě to už štvát? To si říkám celý život, ale zatím to ještě nepřišlo, tak uvidíme v budoucnosti Asi vím, co tady o mně moje dvojče napíše. Že jsem línější, ta méně schopná a méně chytrá… Ale nevěřte jí to. Ráda si občas přibarvuje realitu.

Určitě vás zajímá, jaké výhody tady tohle soužití obnáší? Rozhodně rozšířený šatník i botník, i když v tomhle bývá problém. Kdo a kam daný kousek dal a co si kdo v daný den obleče. Ale tohle asi zažívá i pár sourozenců, takže to zas není taková boom výhoda. Vždy (teda spíš skoro vůbec) ví, co si myslím a nepotřebujeme k tomu slova Taková vzájemná telepatie, řekla bych. Ale jestli si myslíte, že to je ten typ telepatie, kdy si říkáme celé věty, tak jste na omylu. Spíš je to ten druh, kdy řeknu: „Víš, co myslím, je to taková ta… no to… víš, co myslím,“ a ona zpravidla ví. Přestože máme naprosto rozdílné povahy (ano, opravdu), dokážeme se vcítit do té druhé a prožívat její pocity. Jsme vlastně taková „emoční jednotka“, která vyrůstala spolu od dětství a která si občas ráda leze na nervy.

Já jako dítě z dvojčat mám vlastně dvě jména, protože slyším i na jméno svého sourozence. Tohle ale může být bráno i jako nevýhoda, když za celý den slyšíte, jak vám ten samý člověk podesáté řekne Kristýno. Někteří to ale prostě vyřeší tím, že mi řeknou: „Hej, ty jedna z dvojčat!“ a já na to většinou slyším. Ale jen ti zkušení nás rozeznávají a jak jsem již tvrdila, taky říkají, že jsem úplně jiné. Někteří to dokonce posunuli na takovou úroveň, že nás poznají i zezadu Ale tohle už jsou vážně jen experti, nebo se jim zadaří náhodou. Protože šance je vlastně padesát na padesát. Ale protože nic není jen růžové, tak i život s dvojčetem bývá občas peklo s dvojnásobnými starostmi. Posloucháme pořád dokola, zda jsme opravdu dvojčata, nebo zda je daný člověk jen opilý a vidí dvakrát, může být po čase dosti otravné. Neustálé soupeření, srovnávání, hádání, komandování a mizení věcí taky patří na seznam nevýhod. Je toho hodně, ale zase vám nechci zkazit váš pohled na nás. Rozhodně se připravte, kdybyste chtěli mít dvojčata, že tyhle děti jsou finančně náročnější a že pokud dáte něco jednomu, to druhé to musí mít taky, a přesně tu identickou věc.

Abych to shrnula, myslím si, že být dvojčetem je lepší, než být jedináček. Asi nejvíc je to poznat ve škole Každá je dobrá v něčem jiném, tak si pomáháme Žijeme vlastně v takové symbióze a rozhodně máme k sobě blíž než normální sourozenci.

Kateřina Konupková, Ok

Týnka

Jednovaječná dvojčata. To jsme my. Dvě totožné kopie, co chodí po škole. Teď pro některé už díky bohu v rozdílném oblečení. Ze začátku jste si možná říkali, proč vidím najednou dvojmo? Proč jsou přede mnou dva úplně stejní lidé, nebo fakt ještě mám pořád “zbytkáč” z té páteční kalby? Omyl! “Zbytkáčem” to vážně nebude, ani nešilháte nebo něco takového. Opravdu jsme dvě. Možná trošku, ale jen trošičku podobné.

Pro některé je nepochopitelné, jaké je to mít vedle sebe klon jaké Být dvojčetem, vedle sebe stále totožnou kopii sama sebe. Proto bych Vám chtěla v pár bodech ukázat život takového jednoho úplně obyčejného dvojčete, abyste pochopili, že zas tak nic moc rozdílného na tom není Nejprvevysvětlení, které z dvojčat tento článek vlastně píše, abyste si nás pořád nepletli. Tak tedy sebe představím jako tu trošku menší, hodně usměvavou, o minutu mladší a samozřejmě hezčí a chytřejší (berte s rezervou, ale jedno z dvojčat vždycky musí být lepší přece) Většinou mě můžete vidět každou přestávku na záchodě. Taky si povšimnete mých sladěných očních stínů s crop topem, a to dokonce i v zimě. Představování by už bylo dost, teď doufám víte, o koho se jedná a mohli bychom se vrhnout na ta zajímavé fakta, kvůli kterým jste toto číslo restartu a článek otevřeli

Nejdřív bych asi začala tím, na co se všichni vždycky ptají. Chodíme vážně stejně oblečené a máme ve skříni všechno oblečení ve dvou kusech? Popravdě, jako malé jsme se opravdu oblékaly stejně, tatáž sukně, totéž tričko Celkem mě to i bavilo sledovat pohledy lidí, když viděli dvě identicky oblečené holčičky Ale časem nás to nějak přešlo, každá jsme si našla svůj styl. I tak se občas hodí mít dvojče na to, abyste si půjčili béžovou sukni, protože máte jen černou a na béžovou nezbyly peníze Kolikrát jsem slyšela, že dvojče je skvělé mít na to, že při písemkách se můžeme vyměnit. V realitě to tak skvělé není. Je pravda, že mně jde dobře jedna věc a sestřičce druhá, ale při písemce bych měla spíš nervy z toho, jestli učitel pozná, že ta, co píše písemku, není ta, co by ji psát měla Nebudu lhát, uvažovala jsem nad tím. Ale po nějaké době vidí i učitelé ty malinké rozdíly (nebo teda alespoň doufám, je to přece už skoro osm let na gymplu) a spíš by z toho byly problémy. Ale někdy to se sestrou riskneme a schválně jestli si učitelé všimnou

Kristýna nebo Kateřina? Tohle slyším každý den. Kolikrát se mi stalo, že jsem na chvilku stala Kateřinou. Pak se všichni omlouvají, ale popravdě mi to nevadí, když se někdo přeřekne. Chápu to. Taky bych si dvojčata pletla Ještě k tomu se stejným počátečním písmenem ve jméně “Když se ti nechce na rande s klukem, může jít ta druhá!” Ne. Takhle to u dvojčat vážně nefunguje. Tenhle mýtus musíme okamžitě vyvrátit Nikdy bych nedovolila, abys sestřička šla místo mě na rande s klukem, který se mi líbí Co když se zamiluje do ní? Ani bych to neudělala obráceně Máme sice podobný vkus, ale přebírat si kluky v rodině, z toho by byla asi sourozenecká válka.

A ještě jedna rada pro kluky Pokud plánujete randit s dvojčetem, neříkejte ji, že vypadá stejně jako její sestra. Tím to všechno zkazíte. Jo, jednou se mi to stalo. Myslela jsem si, že kluk jede po mně, ale další taneční lekci ve školce se držel za ruku s mojí sestřičkou. Odůvodnil to tak, že si nás spletl a myslel si, že jsem to já. Druhou šanci už chlapec nedostal

Abych to zkrátila. Být dvojčetem je úplně normální, stejné jako mít mladšího nebo staršího sourozence Jen si vás lidi občas pletou a dělají si srandu z toho, že jste si podobné. Otázka ale zní, jestli jsem ráda, že mám dvojčátko Vlastně asi ano Je hezké mít pořád při sobě druhého člověka, se kterým si dobře rozumíte už od samého počátku narození. Asi bych si nedokázala představit být někde sama, protože prostě od mala jsem vždycky byla se starší sestřičkou. Prostě část mě, druhá polovina. Myslíme spolu, řekla bych někdy, že máme dokonce propojené mysli, pokud vás tohle zajímá Mnohdy vytušíme, na co ta druhá myslí jen přes pohled Je to celkem zajímavé, když nad tím přemýšlím. Používáme stejná gesta a výrazy a svět vnímáme podobnou optikou To jsme zkrátka my, dvojčátka z gymplu!

Brigáda v

Zbývaly asi dva měsíce do konce školního roku a já došla ke kolonce v diáři s názvem „Začni hledat letní brigádu”. Nejprve jsem na Facebooku narazila na nabídku práce ve stánku se zmrzlinou Nebylo to nijak daleko, avšak pan majitel nedokázal pochopit školní rozvrh studenta gymnázia, který zrovna neumožňoval sedět v budce od jedné do sedmi. Na nabídku RegioJetu narazila shodou okolností moje máma, která ji také vytiskla. Neskutečnou výhodou této pracovní pozice, tedy prodejce jízdenek, byla pobočka nacházející se přímo v mém městysu. Neváhala jsem, vyplnila formulář na internetových stránkách a netrpělivě čekala na odpověď. Zanedlouho mne kontaktovala paní z personálního oddělení a následoval pohovor na ostravské pobočce. Ta se mimochodem nachází asi pět kroků od Karoliny. Během rozhovoru s mým budoucím nadřízeným jsem musela vymyslet několik věcí, se kterými bych mohla zákazníkům pomoci, například s vyhledáním určitého spoje, nebo také nasměrováním na správné nástupiště. Také jsem upřímně přiznala, že nemám žádné zkušenosti s pokladnou. Asi za týden, zrovna když jsme v ředitelně řešili molekulární biologii, jsem měla telefonát, který mi zajistil letní brigádu. Obecně má každý prodejce čtyři zaučovací dny, které stráví na pobočce s někým již vyškoleným, většinou jde o stálé zaměstnance. Tyto čtyři dny jsou plně hrazenými dvanáctihodinovými směnami. Osobně jsem měla obrovské štěstí na spolupracovníky. Všichni byli velmi milí, příjemní a nápomocní. Během zaškolování budete úplně zahlceni novými informacemi. Jak už z hlediska účtování, používání různých terminálů, tak z druhů jízdenek, které vůbec existují. Všechno jsem si psala a své poznámky používala až do konce léta.

Pokud se prodejce dostane do úzkých, nebo potřebuje změnit něco, k čemu nemá pravomoc, tak může kontaktovat tzv. helplinku, která pomůže a poradí snad s každým problémem. Brigádníci mají obvykle večerní čtyřhodinové směny, to se však liší na každé pobočce. Po každé směně je důležité pobočku uklidit a připravit na další den. To znamená přetřít povrchy, narovnat prospekty, zkontrolovat uzamčení a zakódovat prodejnu. Opět záleží na pobočce, ta má měla poměrně velký prostor pro zákazníky, ale také rozlehlé zázemí pro zaměstnance.

Největším oříškem pro mě bylo účtování, které si každý prodejce zajišťuje sám. Vytváří faktury, hradí je, posílá na ředitelství a ještě udržuje určitý stav v pokladně Myslím, že je to nejtěžší část této práce. Co bych naopak vyzdvihla, tak je úžasná časová flexibilita a vztahy ve firmě. Měla jsem obavy, že si nebudu moci vzít dovolenou, a tím pádem vyrazit někam do zahraničí. S tím však nebyl žádný problém. Na pobočce se střídá několik zaměstnanců, nikdy nejste na pokrytí otevírací doby sami. Všichni zaměstnanci si také tykají, nezáleží na tom, jestli se už předem viděli či ne, vždy se oslovují jmény. Tento přístup se mi zdá velmi sympatický. Doufám, že se příští rok na své prázdninové místo opět vrátím.

Klára Stružová, Ok

V z t a h o v á . P o r a d n a Časopisu Restart

Léto - lásky čas Nebo tak nějak to bylo, ne? Každopádně Valentýn je už dávno za námi a po skvělém návodu “jak si najít drahou polovičku” v předposledním díle, jsem uznala za vhodné začít novou rubriku Mezi studenty vyššího gymnázia byl rozeslán zcela anonymní formulář, kde si mohli lidé říct o nějakou vztahovou radu Tak se na pár dotazů podíváme:-)

,,Jak se šikovně a bezbolestně zbavit zoufale zamilovaného kamaráda?”

Ta pravá otázka zní, jestli se ho vůbec potřebujete zbavit. Nalijme si sklenku čistého vína, držet si v okolí někoho, kdo vás zoufale miluje působí jako něco sobeckého a zlého, ale doopravdy myslíte pouze na svou budoucnost. Někdy se hodí někoho takového si v životě najít. Nemáte s kým do kina? Vyřešeno. Opustí vás vaše dlouholetá láska a potřebujete se někomu vyplakat na ramínko? Stačí zvednout telefon. A pokud je do vás zamilovaný i přes fakt, že ho zjevně pouze využíváte, tak se vlastně ani nemusíte cítit špatně… Blbému nevysvětlíš.

,,Je moc brzy na to se vdát, když je mi teprve osmnáct?”

Upřímně řečeno, pokud je vaše polovička velmi (a tím myslím VELMI) bohatá, tak určitě ne. Rozvod také přece jen existuje a alespoň z něj neodejdete s prázdnou. Odpověď se ovšem liší, pokud váš partner pochází z průměrných poměrů. Svatba v dnešní době představuje jen právnický akt, tak proč se vůbec vdávat. Zbytečnost, která stojí peníze. Víte, kolika papírováním a vyřizováním si budete muset projít? Radši si to prvně pořádně rozmyslete a zjistěte, zda partner figuruje v závětích svých majetných příbuzných.

,,Vztahy na škole a případné dopady na okolí a na nás samotné, když nastane rozchod?”

Já, jakožto certifikovaný (nemám žádnou kvalifikaci) poradce, se vyžívám v sledování školních párů a jejich životů. Pokud vám nebude vadit být celebrita, tak jen do toho. Jestli milujete, není co řešit. Možná uslyšíte tzv. “hejtry”, co vám budou tvrdit, že to je proti přírodě a zvrácené. Nebojte se. Oni pouze závidí. Jednou nám jedna milovaná učitelka OV (kterou nebudu jmenovat) prozradila, že z každého ročníku vyjde minimálně jeden manželský pár a od té doby jsem se s tím do určité roviny smířila. Taky bych vás ráda připravila na skutečnost, že pokud se někdy rozejdete, celá škola obdrží formulář, ve kterém hlasujeme, na čí straně jsme. Potom na diskuzním fóru debatujeme, co ten rozchod mohlo asi zapříčinit. Naštěstí se toto už dlouho nestalo. Takže je dost možné, že spousta z vás to ani nepamatuje.

Je špatné mít sedmnáct kluků najednou, aniž by to věděli?”

Jestli zaručíte, že se to ani nedozví, tak ne. V mladém věku musíme zjišťovat a poznávat, co si přejeme od života. Čas je omezený a na prozkoumání ho není mnoho.

Profi tip: kdyby to náhodou někdy zjistili, začněte hrát, že máte rozštěpenou osobnost a každý kluk chodí s jinou její částí. Nebudete tak za absolutní odpad společnosti, ale pouze za nemocného člověka.

,,Jak se vyrovnat s odmítnutím?” Nevím. jestli vy ano, kontaktujte mě. Děkuji.

,,Je normální mít ve vztahu nejlepší kamarádku/kamaráda?” Ne. Jestli se vás přítel či přítelkyně snaží přesvědčit o opaku, tak vás chtějí jen podvést a lhát vám. Když vás doopravdy někdo miluje, proč by potřeboval se stýkat s někým jiným. Jediný povolený kontakt byste měli být vy, jejich rodina a možná spolužáci.

Studie (zdroj: moje fantazie) potvrdila, že pokud máte kamaráda opačného pohlaví a jste ve stejné lize přitažlivosti, tak k sobě musíte chovat nějaké city.

Pro dnešní vydání jsem zodpověděla dostatečné množství otázek. K svému překvapení jsem musela vybírat ze spousty velmi zajímavých problémů. Bohužel tolik prostoru mi není věnováno a bude asi nutné tuhle rubriku pasovat na pravidelnou. Takže když vás bude tížit nějaká ta strast, tak se budete moci obrátit na vaši spolehlivou vztahovou poradnu a její geniální rady. Těmito řádky se s vámi loučím a snad zase příště.

JAKSI(ZASE)NAJÍT Cestukečtení

Jak vybrat knihu?

Nepřepalte začátek Pokud jste čtenář začátečník, je důležité si do začátku vybrat knihu, která vás bude bavit. Můžete se řídit žánrem, který vás obvykle baví ve filmu, takže pokud máte rádi bondovky, Pýcha a předsudek asi nebude do začátku správná volba. Také je důležité si vybrat knihu, které vás neodradí už jen pohledem na ni. Vyberte si knihu s méně stránkami, dobře se dívá na to, když vám do konce zbývá už jen pár listů a není to tak dlouhodobý závazek, jednoduše řečeno, budete ji mít přečtenou za pár dní.

Vybírejte podle vzhledu Ačkoliv se říká nesuď knihu podle obalu, dovolím si z vlastní zkušenosti nesouhlasit. Jakmile knížka krásně vypadá, zpravidla se poté i krásně čte. A nejde pouze o přebal, pokud má kniha název, který vás zaujme, nebojte se po ní sáhnout. Můžou vás zaujmout třeba i ilustrace na začátku kapitol. Pozor! I pokud vás kniha “dostane” ve všech těchto faktorech, nemusí být obsahově pro vás, proto si vždycky přečtěte minimálně o jaký žánr se jedná, ať nesáhnete úplně vedle.

Nejdřív film, potom kniha Zhlédli jste nedávno film, který vás zaujal? Je natočený podle knihy? To je úžasná příležitost si knížku přečíst. Možná si říkáte, že když už jste viděli film, nemůže vás přece v knize nic nového překvapit. Opak je často pravdou, ne všechno, co se v knize stane, se stane i ve filmu. Hlavní hrdina se možná podívá na místa, která ve filmu vůbec nebyla, nebo má kamaráda, na kterého ve filmu nebylo místo. Navíc teď už víte, jak postavy a místa vypadají, takže pokud nemáte moc velkou představivost, nebo vám vymýšlení vzhledu postav a míst zabírá víc času než samotné čtení, máte to teď o mnoho jednodušší. Máte vybráno? Teď přichází ta nejdůležitější část, kde a kdy vlastně číst. Na tohle existuje milion názorů, já se vám tu pokusím vypsat ty, které jsou mi nejpříjemnější.

Kdy a kde číst?

Při cestě do školy Cesta do školy je ideální čas na čtení, pokud se zrovna neučíte na poslední chvíli něco, z čeho první hodinu píšete test. Vždy stihnete alespoň pár stránek a zabijete čas, který byste stejně jinak než poslechem hudby neměli, jak vyplnit. Prodloužíte si tím snění, ale zároveň nastartujete mozek na nový den. Tohle je nejvhodnější metoda pro lidi, co jezdí do školy autobusem. Nedoporučuji těm, co do školy chodí pěšky nebo jezdí na kole.

Při cestě ze školy Cesta ze školy je podobně jako cesta do školy, ideální čas, který se dá vyplnit četbou. Ačkoliv vám to po dlouhém dni ve škole může přijít jako sebevražda, věřte mi, že vás to přivede na jiné myšlenky a bonus, pokud jste ráno museli knížku zavřít v prostředku napínavé kapitoly, hlavně protože už jste museli vystupovat, máte se celý den na co těšit. Nevýhodou je, že po cestě ze zastávky domů se špatně čte a tudíž, když se na stránkách děje něco zajímavého, musíte pár minut přetrpět, než se přemístíte.

Ve vaně Ať to zní jakkoliv bizarně, je dle mého čtení ve vaně jeden z nejlepších způsobů, jak se k němu donutit. Napusťte si teplou vanu, vezměte knížku a čtěte, dokud je vám teplo. Mobil si nechte v pokoji, ať vás nic nerozptyluje, a doslova se ponořte, nejen do příběhu.

Ráno Můj top jedna nepopulární názor je, že číst ráno je lepší než večer, a to z jednoho prostého důvodu. Nestane se vám, že byste usnuli s otevřenou knihou na posteli. Krásně se tím proberete a zvlášť o víkendu je to skvělý způsob, jak začít den. Nechte telefon ležet a vezměte do ruky knihu.

Venku Ačkoliv počasí už moc nepřeje, občas se sem a tam ještě sluníčko ukáže a jak lépe využít situaci, než vyjít na zahradu nebo do parku s termoskou čaje a knihou v ruce. Doporučuji se přiobléct, protože když vás kniha zaujme, strávíte venku déle času a je větší šance, že vám bude zima.

Kavárna Pokud jako já milujete kávu, je tohle pro vás skvělá možnost, jak příjemně strávit studené podzimní nebo zimní odpoledne. Objednejte si svou oblíbenou značku a začtěte se do knížky. Z vlastní zkušenosti vím, že číst a zároveň pít kávu je velmi nepraktické, proto vám oba tyto procesy zaberou více času. A když dopijete kávu moc brzo, prostě si objednejte další a tentokrát přidejte dortík :) Vaší peněžence se to možná nebude líbit, ale jednou za čas to nebolí.

S kamarádem Tohle je pro některé naprosto nepředstavitelná situace, ale zkuste si to představit! Kupte si knížky, které se vám zamlouvají, mají zhruba stejný počet stran a dejte ji tomu druhému. Při čtení do knihy vpisujte, zvýrazňujte a podtrhávejte. Poté si knížky vraťte zpátky a přečtěte si je i s poznámkami svého kamaráda, knížka tím nabývá úplně jiný rozměr. Tip! Pokud vám psaní do knihy přijde poněkud barbarské, kupte si průhledné lepící papírky, text nepřekryjí a vy pořád můžete zachytit

Jak se lépe soustředit?

Ruší vás rušit okolní zvuky nebo vám utíkají myšlenky pořád někde jinde? Mám pár tipů, jak lépe udržet pozornost u čtení.

Hudba Nejlepším způsobem, jak snížit hlasitost okolních zvuků, je pustit si písničky. Na Spotify i YouTube je mnoho playlistů určených jako podkres ke čtení, můžete tuto příležitost využít jako dveře do poslechu klasické hudby, která vás nebude rozptylovat zpěvem.

Mobil Pokud jste doma, ideálně nechejte mobil v jiné místnosti a na tichý režim, aby vás opravdu nic nerušilo. Pokud jste v kavárně nebo někde venku, nechte mobil v tašce a vůbec ho nevytahujte. Nebojte, nic vám neuteče. Pauza Nedokážete už se na text soustředit? Dejte si pauzu 5 - 10 minut na Instagramu nebo TikToku, ale dejte si pozor, aby se vám z toho nestala „skrolovací sešn“. Jak tomu předejít? Nastavte si budík nebo časovač. Pokud se bojíte, že byste nedokázali telefon po pár minutách vypnout, jděte si uvařit čaj nebo kávu, popřípadě si udělejte malou svačinku. To vás dostatečně odreaguje a můžete se ke čtení zase vrátit.

Jak si zapamatovat, co čtu?

Pokud čtete maturitní četbu, měli byste si alespoň trochu pamatovat, o čem jste četli. Mé oblíbené tipy, jak si zapamatovat, co jsem četla, jsou:

Dopis Tímhle způsobem si nejen zapamatujete, co jste četli, ale dokonce si procvičíte i své slohové schopnosti a lépe si v hlavě srovnáte své myšlenky. Napište dopis jedné z postav nebo samotnému autorovi knihy. (Nemusíte ho posílat i ve skutečnosti) Zamyslete se nad tím, jak to mohlo skončit jinak. Zanadávejte si a vytkněte autorovi, že vám zabil vaši oblíbenou postavu, prostě cokoliv, co vás napadne.

Písnička Než začnete knihu číst, vyberte si jednu písničku, která vám po pár opakováních nepoleze na nervy, nebude mít moc textu nebo se ji naučíte ignorovat a bude fungovat pouze jako podkres. Pusťte si ji vždy alespoň jednou vždy, když čtete. Když pak písničku uslyšíte někdy znovu, je velká šance, že se vám vybaví i to, o čem jste zrovna četli. Tip! Udělejte si playlist na Spotify, kde si budete písničky ukládat a do popisku si napište v pořadí knížky, které jste četli, abyste si to pak jednodušeji připomněli.

Anotace Abych byla upřímná, já sama jsem knížku ještě nikdy neanotovala, protože se radši soustředím na celkový příběh a zpětně se mi to pak dělat nechce, ale pokud si chcete knížku opravdu zapamatovat, je to dobrý způsob, jak to zvládnou. Pokud nemáte po ruce pero, stránku si vyfoťte a zvýrazněte si oblíbenou část v mobilu. Pak si udělejte z fotek album, abyste je měli všechny pohromadě.

Tohle jsou všechny mé tipy, triky a rady, jak si (zase) najít cestu ke čtení. Neváhejte je zkusit, předpokládám, že většina z vás již některé z těchto způsobů zkoušela, nebo pravidelně dělá. A ti, co jste je zkusili, a přesto vám nevyhovují, budu vás muset zklamat, ale čtení knížek asi nebude pro vás, vždy tu ale jsou komiksy, články či jiná tvorba, fantazii se meze nekladou. Důležité je však dát čtení šanci a neházet flintu do žita!

Kateřina Myšková, 2.B

Letos, 309 2022, se u příležitosti mezinárodního dne překladu konal na naší škole už druhý překladatelský workshop, na kterém si jeho účastníci vyzkoušeli nelehkou práci literárního překladatele Knihou, na kterou jsme si letos posvítili, byl vloni napsaný memoár autorky Alix O’Neill odehrávající se v severoirském Belfastu 90 let, kde v té době vrcholilo několik desetiletí trvající období zvané The Troubles Na pozadí těchto turbulentních událostí, během kterých vybuchují bomby a lidé jsou zavíráni do vězení, je líčen život náctileté Alix s typickými radostmi a strastmi dospívání Jednu takovou “strast” líčí autorka také v prologu, který se stal předmětem našeho snažení na překladatelském workshopu. Posuďte sami, nakolik úspěšně se s překladem jeho úryvku popasovaly tři nejagilnější překladatelky

Originál

Mummy pops her head around the door. ‘Have you got a second, love?’ Something's up. She's never this conciliatory. ‘Your daddy says you were asking about Santa. We need to have a wee talk.’

I. Will. Not. Cry. ‘He's not real, is he?’

‘Of course he is.’

Daddy elbows Mummy, but stays silent, clearly intent on letting his wife take the hit. ‘He's...er... just more of an idea, a symbol rather than an actual person, y'know? It's what Santa represents that matters - kindness and goodwill and that sort of thing. Isn't that right, Micky?’

‘What a load of ballix.’ A head of Brylcreemed curls appears behind my dad. It's Uncle Gogi. (It's actually Tony, but my sister, named after her godfather, has been calling him Gogi since she was a baby.) He lights up a Dunhill and sits down beside me, extending a consoling arm around my shoulder. ‘Don't worry about it, kiddo. You'll get extra presents this year to make up for it.’

I feel bereft, the victim of fraud, a gross injustice. ‘What about the others?’ I demand. ‘No Tooth Fairy? Easter Bunny? I suppose you're going to tell me leprechauns are made up too?’

‘Jesus, kid, how have you survived this long?’ Gogi stubs out his cigarette, helps himself to the remnants of Daddy's dinner and lights up another fag. I can't believe it. My whole family is in on it.

I turn to Mummy. Somehow, I know she's the one behind this charade. Closed doors, whispers in the kitchen - my life has been a series of untruths and cover-ups.

‘I shall never lie to my children the way you've lied to me. I say the words slowly and purposefully, being sure to maintain eye contact with my mother throughout. Then I run out of the room, slamming the door behind me. I saw Tamera do this after a row with her dad on Sister, Sister and have been waiting for the right moment to inflict some pre-teen angst on my parents.

It took a while to come round, but Gogi was right about the presents. Keen to ensure my silence and hide the awful truth from my sister (turns out she'd copped on long before I did, but didn't want to burst my bubble), Mummy and Daddy went to town that year. Santa managed to find every item of Take That memorabilia in existence, even though Mummy had strong objections to ‘those lads in that video with their holes out’.

Christmas was never the same, though. The certainties of childhood were over. Who knew what other horrors lay around the corner? But the Great Santa Conspiracy taught me two important life lessons: being a grown-up can be messy, and parents have secrets too.

Překlad

Mamka vykoukne zpoza dveří. “Máš chvilku, zlato?” Něco se děje. Nebývá tak miloučká. “Taťka říkal, že ses ptala na Santu. Musíme si trošku promluvit.” Ne. Nebudu. Brečet. “Není opravdový, že ne?”

“Jistě že je.”

Taťka strčí do mamky, ale zůstává zticha. Naprosto rozhodnutý nechat svou manželku zchytat ránu.

“On je…eh…spíše idea, symbol než opravdová osoba, víš? Nejdůležitější je to, co Santa reprezentuje - laskavost, dobrou vůli a takové ty věci. Že jo, Micky?”

“Takový kecy.” Za taťkou se objeví hlava plná nagelovaných kudrlin. Je to strejda Gogi. (Ve skutečnosti Tony, ale moje sestra, pojmenovaná po svém kmotrovi, mu odjakživa říkala Gogi.) Zapálí si cigaretu Dunhill, posadí se vedle mě a útěšně mě vezme kolem ramen. “Nic si z toho nedělej, prcku, letos dostaneš dárky navíc, aby ti to nebylo líto.” Cítila jsem se zrazená, obětí podvodu, byla to obrovská nespravedlnost. “A co ti ostatní?” Zeptala jsem se. “Žádná zoubková víla? Velikonoční zajíček? Hádam, že mi řeknete, že leprikóni jsou taky vymyšlení.” „Ježiš, dítě, jak jsi přežila tak dlouho?“ Gogi típne cigaretu, dojede zbytek tatínkovy večeře a pak si zapálí další. Nemůžu tomu uvěřit. Celá moje rodina v tom jede. Otočím se na mamku. Nějak vím, že za celou touhle šarádou je ona. Zavřené dveře, šepot v kuchyni - můj život byl série nepravd a tajností.

„Nikdy nebudu lhát svým dětem tak, jako jste lhali vy mně.“ Pronesu ta slova pomalu a rozhodně a celou tu dobu nespustím z matky oči. Potom vyběhnu z místnosti a zabouchnu za sebou dveře. Viděla jsem tohle udělat Tameru po hádce s jejím otcem v Sister, sister a čekala jsem na ten správný moment, abych mohla rodičům dát pocítit trochu předteenagerovské úzkosti.

Chvíli mi trvalo, než jsem to strávila, ale s těmi dárky měl Gogi pravdu. Odhodlaní postarat se o to, že tu příšernou pravdu nevyzradím své sestře (o které se nakonec ukázalo, že ji odhalila už dlouho přede mnou, jen mi nechtěla ničit iluze), odjeli tehdy mamka s taťkou do města. Santovi se podařilo sehnat každičký sběratelský předmět kapely Take That, který kdy existoval, i když mamka měla proti "těm ulízaným klukům z toho videa" silné námitky. Vánoce už ale nikdy nebyly stejné. Jistoty dětství byly pryč. Kdo mohl vědět, jaké další hrůzy čekají za rohem? Tohle Velké Santovské Spiknutí mi ale dalo hned dvě důležité životní lekce: že být dospělákem může být celkem složité a že rodiče mají taky svá tajemství.

Tereza Jalůvková (Sp), Viviana Švrčková (3.A), Eliška Zátopková (Sp)

Tento kinematografický snímek se ocitl v záři reflektorů ještě dříve, než se začal vůbec natáčet. A to právě v momentě, kdy bylo oznámeno obsazení filmu. V hlavních rolích se představili Florence Pugh a Harry Styles pod režisérskou taktovkou Olivie Wilde. Vysoké nároky na film byly ještě násobeny každou kontroverzní zprávou týkající se natáčení, která pronikla na světlo světa. Tímto jsem vás chtěla stručně uvést do celkového dění, nyní však již k samotné recenzi.

Do kina jsem šla se smíšenými pocity, nakonec se mi podařilo oprostit se od jakýchkoli očekávání a snažila se nechat se vtáhnout do děje. První půlku filmu se mi to však vůbec nedařilo. Přestože jsem předem věděla, že film se odehrává ve stylizované době 50. let minulého století, příliš jsem touto skutečností nadšená nebyla. Nechápala jsem, co se na plátně odehrává a jak mi to v hlavě šrotovalo, nechat se pohltit atmosférou bylo ještě náročnější. Po kratším seznámení s postavami se rozjela nečistá hra a jakýkoliv problém nechat se unášet dějem byl rázem ta tam. Jakmile se totiž děj začal zhušťovat a napětí stoupalo, bylo ho málem až příliš.

Některé scény byly plné mnoha detailů, které by se daly efektivně použít k natočení pokračování příběhu, avšak to se neočekává, a tak tyto záběry pouze natahovaly příběh a probouzely v divákovi netrpělivost. Hereckému obsazení se nedá nic vytknout. Mladičká, ale charismatická Florence Pugh opět zazářila, nešlo než s ní naprosto soucítit a čekat, jaký bude další osud její postavy.

Nováček v herectví Harry Styles rozhodně předčil očekávání hezké tvářičky, jelikož emoce, které do své první hlavní role, ještě natolik psychologicky náročné vložil, byly ohromující. Pokud bude Harry tímto způsobem pokračovat, těžko říct, zda bude mít v budoucnu vůbec ještě čas koncertovat. Režisérka Olivia Wilde si ve filmu zahrála také a kromě vynikající práce na technické stránce snímku ji za její výkon na plátně nelze než pochválit také.

A nakonec Chris Pine, u kterého bylo již od začátku jasné, že rozhodně nebude černobílou postavou. Svou roli naplnil perfektně. Nerada bych vám cokoli prozradila, tak jen sdělím, že každý divák je s názorem na jeho postavu záhadného Franka zajedno s hlavní protagonistkou filmu Alice (v podání Florence Pugh).

Film je řazen mezi thrillery, osobně bych jeho žánr nazvala spíše psychologickým dramatem, přestože je totiž děj velmi napínavý a netrpělivě čekáme, co bude s postavami dále, mnohem zajímavější se mi zdá psychologická stránka jednotlivých postav a jejich pohnutky, které jsou v nejasném ději o to zajímavější.

Celkově bych tedy film označila jako velmi vydařený, rozhodně stojí za to se na něj podívat. A pokud nejste zrovna nejpozornější divák, klidně hned několikrát, zaručeně v něm totiž najdete spoustu skrytých perel.

Magda Havranová, Ok

Recenze hororu

Pohled na minulé století

Horory se natáčí už přes 100 let, přesně od roku 1896 - Le manoir du diable. Nebo kultovní Upír Nosferatu z roku 1922. Zná tento film vůbec ještě dnes někdo? Já si myslím, že ne. Ale co třeba takový Halloween s Michaelem Myersem? Série běžící od roku 1978 do teď je stále populární. Už má třináct dílů a možná dostane ještě další. Budu fakt rád, protože Halloween zabíjí (2021) se závěrečnou zabijáckou scénou mě dostal.

Dále Noční můra v Elm Street od roku 1984, jež už posbírala osm filmů s devátým Freddy vs. Jason. Desátý by měl dorazit v roce 2025, aneb druhý remake po 15 letech.

Co Dětská hra od roku 1988? Tak ta s kultovní vraždící panenkou Chuckym má už sedm filmů v řadě s hlasem Brada Dourifa a trvá do roku 2017. Překvapivě hned v roce 2019 dostala remake s hlasem Marka Hamilla, aka Luke Skywalker. A aby toho nebylo málo, dostali fanoušci od roku 2021 seriál Chucky zpátky s Bradem, a navrátila se i oceňovaná Jennifer Tilly, držící sérii od čtvrtého dílu.

V devadesátých letech se do světa hororů dostala konečně i černošská záporná postava, a to v roce 1992 Tony Todd jako Candyman, jenž hned dostal celou trilogii s ne tak úspěšným druhým dílem z r. 1995 a zkritizovaným třetím dílem (1999), kde Candyman umírá Ale vzhledem k tomu, že se úspěšný režisér, scénárista a producent Jordan Peele rozhodl napsat scénář k dalšímu dílu, tak série drží do roku 2021. Bohužel tento film navazuje pouze na první díl. Ale nový objev Yahya Abdul-Mateen II (Pobřežní hlídka, Největší showman) tuto sérii ,,zakončil’’ mnohem lépe. Pro fanoušky se samozřejmě navrátil již zmíněný Tony Todd jako jeden z Candymanů.

A nastává ten moment, moment momentů, série sérií - Vřískot s Ghostfacem od již zesnulého Wese Cravena, mistra hororů a tvůrce čtyř dílů této série. Rok 1996 rozjel sérii, v níž do dnešních dnů nebyl vyměněn ani jeden z hlavních představitelů. Ve druhém díle se jednička v podstatě opakuje, jen jinačím způsobem, ve třetím díle se slavné události z městečka Woodsboro začnou natáčet a čtvrtý díl celou sérii v podstatě zesměšňuje. V roce ‘15, ‘16 a ‘19 běžel seriál a v roce 2022 vznikl pátý díl přinášející s sebou šestý díl, který dorazí 30. 3. 2023. 1999, rok, kdy bylo oklamáno světové publikum filmem Záhada Blair Witch s rozpočtem 25 tisíc dolarů. V současné době to snad nelze považovat za horor, u něhož lidé vřískají u nějakých monstrozních jumpscarů. Chození po lese nebo spíše v divném polorozpadlém domě se zopakovalo hned po roce, a to s krásnou Zlatou malinou za Nejhorší remake nebo sequel. No a konečně po dlouhých ,,20 letech’’(2016) se zjeví to, na co jsem čekal celou tu dobu. I když je tento ,,projekt’’ dlouhý pouze 90 minut, drží mnohem větší kouzlo.

Nové tisíciletí s novým stoletím prin nové

Říkáte si někdy, že se osud dá zvrátit? Řeknu vám, že nejde, tedy alespoň to tvrdí názvy těchto filmů. Nezvratný osud, no kdo by nechtěl vidět, jak vypadá výbuch letadla (2000), mnohonásobná havárie na dálnici (2003), poškození a vykolejení horské dráhy (2006), nabourání všech závodních aut (2009), anebo zřícení mostu (2011)? Ukázka toho, jak vypadá, když člověk zůstane v přehřátém solárku moc dlouho, probodnutí několika železnými tyčemi, vysátí člověka v bazénu, nebo dokonce žena, co vypadne z okna s rozlejzrovaným okem a to oko jí potom vypadne a přejede ho auto, no kdo to nechce vidět? Navíc když posla smrti hraje Tony Todd? Ovšem čekání na šestý díl se trochu protáhne, i když ne na dlouho…

A je to tady… V roce 2003 krátkometrážní film, ale od roku 2004 doteď rozjetá série. Velcí přátelé James Wan a Leigh Whannell - snad ta nejlepší filmová dvojka na světě dala prostor takovému detektivnímu masterpiecu: Saw: Hra o přežití, Saw II (2005), Saw III (2006), Saw IV (2007), Saw V (2008), Saw VI (2009), Saw 3D (2010), Jigsaw (2017), Spirála strachu: Saw pokračuje (2021). A rok 2023 přinese Saw X, jak neobvyklé.

Kdo by to kdy řekl, že Gore Verbinski, Naomi Watts a Hans Zimmer vytvoří ten nejlepší remake v historii všech remaků. Americko - japonský The Ring, aneb Kruh (2002) je remakem japonských originálů a je považován za lepší než originál. Zeleno - modrý filtr s neústupnou mlhou po celý film - perfektní. Režisér originálů se pustil s Hansem Z. a Naomi W. také do americké série a natočil tak Kruh 2 (2005), který je více kritizovaný, ale dějově je mnohem lepší. Z mého pohledu je dvojka lepší, protože např. scéna s ,,jeleny’’ nebo herecké výkony Davida Dorfmana dokázaly to, co první díl prostě ne. A je i trojka Kruhy (2017), ten nejděsivější díl ze všech, jenž konečně vysvětluje i něco z předchozích dílů a mění se spíše na drama thriller. Někdo to považuje za americký remake, já zase za super pokračování převedené do současnosti.

Džuon, The Grudge, Nenávist - v podstatě to samé, jen daná žena dělá velmi zajímavé zvuky a nevylézá z televize. Nenávist (2004) a Smrtící nenávist 2 (2006), zase ty verze, kdy se režisér (Takaši Šimizu) původní dvojice (Džuon 1, 2) a druhé dvojice (Nenávist 1, 2) rozhodne spolupracovat s Amerikou, aneb s kvalitním režisérem a scénáristou ve funkci producenta Samem Raimim, a vzniknou tyhle hnusárny. AVŠAK, Amerika si vytvořila v roce 2009 svoji vlastní Smrtící nenávist 3 - dobré, ale ne dostatečně. A nakonec rok 2020 vyremakoval Nenávist se znovu opakujícím Raimim v produkci a kvalitními herci Williamem Sadlerem a Lin Shaye, a probudil tak nenávist v lidech - na remake kvalitní, však úplně jiným filmem se to stalo…

Rok 2003 k nám donesl horor dokonce až z Velké Británie, aneb 28 dní poté se Cillianem Murphym, Naomie Harris, Brendanem Gleesonem a hordou infikovaných lidí pod režií převelice oceňovaného Dannyho Boyla (Sunshine, Trainspotting, T2). Mne tento film šokoval v tom, jak dokázali natočit film tak, aby vypadalo, že všichni lidé Londýn opustili, nebo se infikovali Prostě dát hromadu peněz za uzavření několika ulic v tomhle městě se vyplatilo. Film se dočkal ještě lepšího pokračování v roce 2007, a to 28 týdnů poté, kdy se Londýn a okolí znovu chystá k životu normálních lidí. Jenže jak tak v hororech bývá, nikdy není děj tak, jak by měl být. Film hlavně doplňují hvězdy jako Robert Carlyle, Rose Byrne, Imogen Poots, Idris Elba nebo Jeremy Renner. A možná za pár let uvidíme 28 měsíčků…

Warning, very dangerous!

Paris Hilton v hororu, no asi tak. 1933 Voskové muzeum, 1953 Dům voskových figurín, a ona v Domě voskových figurín v roce 2005. Úspěch to sice nemělo, ale ona jo. Malina za nejhorší herečku to dokazuje. Kdo chce vidět jeden z nejnechutnějších filmů na světě (např. scéna s člověkem dávaným do vosku), tak zde má název své objednávky a ať chutná!

A není to jediný remakový projekt, kde máme hromady nechutných scén. Wes Craven vyrobil Hory mají oči dvakrát (‘77, ‘84), avšak v roce 2006 přispěl jako producent u Hor, co zase mají oči Ta rodina ve filmu je velmi zajímavá, že se dokáže, no dejme tomu, ubránit Ve dvojce (2007) tam jede parta ,,vojáků’’, aby to tam zkontrolovali. Jenže to ještě nevěděli, že tam na ně čekají sexuální, hladoví a trochu hodně radioaktivní lidé, kteří je tam velmi rádi opět přivítají.

2005 a 2009, roky britských podzemních upírů. Nápad neskutečný tak, že ho využila i hra House of Ashes (2021). Film rozhodně není vhodný pro klaustrofobiky. A druhý díl nám přinesl kultovní slova, v českém dabingu od Bohdana Tůmy - ,,důlní poník’’ Pád do tmy 1, 2:)

Teeth, aneb Intimní tajemství (slovenský překlad raději ne) z roku 2007 je jedna z nejlepších hororových komedií, která by se měla pouštět povinně ve školách. Neříkám, že je to mistrovské dílo, ale má to své fantasy kouzlo. Film rozhodně není vhodný pro muže. Mlha (2007) není jenom nějaké počasí, je to i výbuch továrny, kde se zrovna nedělo nic dobrého. Knihy od Stephena Kinga jsou buď normální (Zelená míle, povídka Vykoupení z věznice Shawshank), anebo ne (Mlha, Osvícení). Tento film je sice o lidech, kteří uvíznou v obchodě, protože venku je mlha, z níž vylézá hromada monster, ale ve dvou věcech je jisto: 1. Je to velmi nechutný film (např. scéna, kde z muže vylézá hromada pavouků), 2. Neznám smutnější konec, než je tento…

Tichohorská oblast zvaná Silent Hill (2006) podle herní předlohy dokáže vyděsit tak, že se začnete bát sirén a tmy, a možná i školy. Tento film je úplný unikát a je to jeden z nejděsivějších hororů, jaké jsem kdy měl možnost vidět. Vychválit musím hlavně Seana Beana, dětský výkon Jodelle Ferland, postavu Pyramid Head a hudbu (znělky z původních her) s depresivní atmosférou - mlha, tma nastane vždy, když zazní sirény, a poté se začnou objevovat různá monstra a vše zreziví. Druhý díl s Návratem do Silent Hill ve 3D (2012) reálně, inspirovaný podle třetí hry, neměl už takový úspěch. Mne se však tento názor nezamlouvá a přijde mi spíše jako kopie hry, která ze hry bere trochu až moc Film potěší svými efekty a sympatickým, tehdy ještě neznámým Kitem Haringtonem a navracejícím se Seanem Beanem.

Nejlepší horor, jenž je humorný a také velmi děsivý, je Dead Silence aneb Zlověstné ticho (2007) od mistrů hororů Jamese Wana a Leigh Whannella se znělkou od Charlieho Clousera, jenž skládal hudbu k celé sérii Saw Film jsem viděl tak desetkrát a stále pro mě zůstává kultem (hudba je v podstatě stejná jako v sérii Saw).

To be continued…

Václav Michalička, Kv

SLAVNÉ

DNY

Rok 1922 je rokem optimismu a velkých nadějí. Definitivně končí krvavá řecko-turecká válka i válka za nezávislost Irska, zástupci USA, Japonska, Itálie, Francie a Velké Británie podepisují ve Washingtonu smlouvu o námořním odzbrojení a v Berlíně má například premiéru dnes již legendární hororový film Nosferatu. Klid je ale jen zdánlivý. Německo je postiženo hyperinflací, nově vzniklá Polská republika je zmítána vnitřními rozpory o směřování země, které nakonec vyvrcholí zavražděním prvního polského prezidenta Narutowicze, ale vůbec nejhorší situace je v Itálii. Ačkoliv stála Itálie na konci 1. světové války na straně vítězů, ze svých úspěchů se příliš radovat nemůže. Ve srovnání s jinými členy Dohody obdrží Itálie, i vzhledem k chabým výkonům během bojů proti Rakousku-Uhersku, jen nevelké zisky, které jsou velkou částí Italů a především nacionalisty a válečnými veterány přijaty se značným zklamáním. Válka navíc jen zhoršila dlouhodobé sociální a ekonomické problémy Itálie, které se poválečným italským levicovým vládám nedaří vyřešit. Na počátku 20. letech se tak země nachází v období hromadných stávek, sociálních bouří a často i násilných střetů mezi pravicí a levicí.

Uprostřed politických bojů se náhle zjevuje nový účastník: muž jménem Benito Mussolini a jeho hnutí fašistů. Mussoliniho následovateli jsou hlavně lidé nespokojení se zisky ze světové války, dále odpůrci levice i ti, kteří požadují návrat stability a konec politických rozbrojů. Benito Mussolini, původním povoláním novinář, je vynikající řečník a stále více lidí věří jeho slibům stability, ekonomické prosperity a napravení územních křivd. Mussoliniho fašisté, známí též jako Černé košile podle způsobu oblékání, se zpočátku angažují jen v drobných pouličních bitkách. Na počátku 20. let je však Mussolini stále častěji vysílá proti stávkujícím dělníkům a zemědělcům, později proti socialistům a nakonec proti komukoliv, kdo s fašisty otevřeně nesouhlasí. A to vše za nečinného přihlížení italské vlády. Tímto způsobem Mussolini v roce 1921 v podstatě ovládne sever Itálie. Ale jen u toho se zastavit nehodlá. Když si uvědomí, jak slabá je vlastně vláda v Římě, začne se svými přívrženci plánovat násilné převzetí moci.

Převrat se má uskutečnit prostřednictvím demostrativního pochodu asi 30 000 fašistů směrem na Řím. Mussolini osobně se průvodu neúčastní, pouze se nechá vyfotografovat s několika účastníky a sám čeká na výsledek v Miláně. Celá akce je mimořádně riskantní. Mnoho Mussoliniho stoupenců chce vládnout jen se souhlasem italského krále, a navíc stále není jisté, zda vláda nevyšle proti fašistům vojsko. 27. října vše začíná. K Mussoliniho překvapení se pochodujícím zástupům nikdo nepostaví na odpor. Vláda v Římě je příliš rozpolcená, než aby se zmohla na společnou protiakci, a na italského krále udělá Mussoliniho vystoupení dojem. Hned za dva dny ho pověří sestavením vlády, a Mussoliniho cesta k moci je tak u vítězného konce. Za dva roky se pak Mussolini v podstatě zbaví opozice a přivede Itálii na cestu diktatury, dobyvačných válek v Africe, spojenectví s německými nacisty a nakonec i porážky v další světové válce, kterou on sám zaplatí životem.

Ondřej Lešenar, septima

PŘÍBĚH Dušičkový

Když jsem listoval kalendářem, abych připravil svůj článek pro rubriku Slavné dny, povzdechl jsem si, jak letí čas. Nedávno byly ještě prázdniny a za chvíli tu máme Dušičky. Vzpomínáme na naše příbuzné a známé, kteří už nejsou mezi námi. Nebo i na naše méně známé příbuzné, nám známé jen z doslechu, kteří jsou pro nás ale i tak nezapomenutelní. Můj strýc prastrýc Petr se oženil s ekonomicky velmi uvědomělou dámou, abych byl korektní. Kdybych chtěl být upřímný, řekl bych, že byla lakomější než Werichova Lakomá Barka. Každý měsíc sebrala mému prastrýci celou výplatu do koruny a když chtěl někdy zajít na pivo, dala mu s sebou nejvýš dvacku, jejíž kupní síla byla v té době podstatně menší než prastrýcova žízeň. Můj prastrýc byl umělecky založený člověk, ačkoliv se nedostal na akademii, jak si v mládí přál, krásně maloval, měl-li čím. Měl-li čím malovat, ovšem neměl-li za co pít, nabízel zpočátku hospodskému výzdobu hospody ve vesnici, kam se za pratetou přistěhoval. Během několika týdnů vyzdobil můj prastýc hostinec lunetami po vzoru Národního divadla. Strop hostince nápadně připomínal Sixtinskou kapli. Ovšem poté již byly stěny plné a neposkytoval prostor, na kterém by se mohl umělecky realizovat a vysloužit si tak další pivo. A přesně v ten moment, v hluboké totalitě osmdesátých let minulého století, tedy mnohem dřív než na to přišli v Applu, objevil můj prastrýc platbu chytrými hodinkami. Tedy spíše můj chytrý prastrýc přišel na to, že v hospodě lze zaplatit účet hodinkami, které od něho hospodský přijal jako protihodnotu za jeho plot z pivních čárek. Protože byl povoláním strojvůdce a hodinky potřeboval, i když tehdy se na nějakou tu půlhodinu ve vlakové dopravě vůbec nehledělo, musela mu moje prateta vždy koupit nové hodinky, nebo mu je kupovali přátelé a známí u příležitosti jeho životních jubileí. Nemaje hotovost, prastrýc s nimi při nejbližší příležitosti opět zaplatil. Byl to takový nekonečný koloběh hodinek v přírodě. Ovšem na rozdíl od Darwina se zde od opice nepostupoval k člověku, nýbrž se jeho prostřednictvím člověk propracoval k opici z piva a režné. Nevím, jestli svými posledními hodinkami stihl ještě zaplatit za pivko pro sebe a své kamarády, nebo za čas zastavily opuštěné a nenatažené v almaře, kam si je ukryla “Lakomá Barka” po jeho smrti na horší časy. Každopádně už několik let na téže almaře odpočívá uložen v urně i sám prastrýc Petr. Možná mu tak prateta odplácí za všechny hodinky, jimiž když zaplatil on, včetně kdysi podpultových „digitálek“, možná se jedná o veskrze pragmatické řešení - pohřeb přece není levná věc. Každý z nás má možná v rodině podobného neuznaného “vynálezce”. Jsou jedinečné postavičky všedního dne, které nikdy nenalezneme v rubrice „Slavné dny“, ale na které by se nemělo zapomenout a jejich příběh by neměl odejít s nimi. Vzpomeňte si na ně, pokud se svým rodiči či prarodiči vydáte na dušičkovou procházku po podzimních hřbitovech.

Ondřej Lešenar, septima

JAK ROZBÍT POCHMURNÝ MONOTÓN PODZIMNÍCH DNÍ

Nudíte se během podzimního odpoledne nebo chcete o víkendu dělat něco jiného, než se topit v učení? Tak je tenhle článek právě pro vás! Pokud zrovna neprší, je podzim úžasný v tom, že během něj můžete dohnat to, co jste v létě nestihli, nebo na to bylo jednoduše moc horko.

Procházka městem

Podzim je na procházky městem nejideálnější období. Budete u toho hezky vypadat, nebude vám horko a nikde žádní turisti! Sedněte na vlak a vyrazte s kamarády, rodinou nebo sami někam do města. Doporučuji historická města, kam v létě, převážně kvůli nesnesitelnému horku a turistům, jednoduše nemá cenu jezdit. V nabídce jich je v Česku hodně a proč nevyužít studentské slevy na jízdné a vstupy. Projděte si památky a odpoledne se zašijte do místní kavárny, kde můžete probrat nejnovější drby, protože se nemusíte bát, že zrovna vejde někdo, o kom se bavíte!

Hory a kopce

Do Beskyd to máme co by kamenem dohodil a zbytek došel, proto by byla škoda toho nevyužít! Pokud nejste žádný horal, nemusí váš první vrchol být Smrk nebo Lysá. Skvělou volbou může být Velký Javorník či Ondřejník. Hory jsou na podzim dokonalou volbou, stabilní počasí doplňuje spadané listí. A výhledy na zbarvené kopce - prostě něco úžasného!

Procházka

Nemusíte hned vyrážet na hory, abyste si užili podzimní krajinu. Stačí jen procházka po okolí. Hukvaldy, Štramberk (což pro místní asi není nic extra) či Hončova hůrka… Ať už vás nohy zavedou kamkoliv, doporučuji vyrazit brzy ráno, když je ještě mlha, budete si pak připadat jako v jiném světě. A ranní procházku v hukvaldské oboře můžu jen doporučit, protože možná uvidíte i ty daňky, kteří tam, přísahám na svou duši, na psí uši a na kočičí svědomí, opravdu jsou! A možná budou ještě blíž, než byste čekali. Takže pokud rádi fotíte, je to výjimečná příležitost takového daňka zachytit.

Pečení

Pokud nejste zrovna cukráři berte to jako příležitost se naučit něco nového. Poproste mamku, babičku nebo starší ségru (samozřejmě to můžete zkusit i u taťky, dědy nebo bráchy), ať vás něco naučí. Nebo se do toho pusťte sami, i kdyby to měla být jen bábovka (která se mi ještě za ty roky, co už peču, ani jednou nepovedla). No a pokud si netroufnete něco upéct jen tak, kupte si polotovar. Ať už se pustíte do krtkova dortu, nebo si koupíte listové těsto a zkusíte štrůdl, máte úspěch z části zaručen. Na internetu najdete taky mnoho receptů na jednoduché podzimní sušenky.

Čtení

Kdybych nezmínila čtení, asi by to nebyl pořádný podzimní článek, protože to k podzimu, ostatně jako ke každé roční době, prostě neodmyslitelně patří. Nachystejte si svačinku, uvařte čaj, zabalte se do deky a pusťte se do čtení. Z nějakého důvodu mi k podzimu prostě sedí detektivky, za oknem prší nebo je mlha a detektiv se pouští do vyšetřování neobjasněného případu. No situace jako z filmu! Ať už popadnete do ruky jakoukoliv knížku, perfektně tím využijete pochmurného nejen nedělního odpoledne.

Kino

Ať si každý říká, co chce, ale do kina se nejlépe chodí, když prší. Tento podzim nás čeká spousta filmových novinek, jak české, tak zahraniční produkce. No a pokud se vám nechce nikam jezdit, udělejte si domácí kino. Zatáhněte rolety, udělejte si popcorn, nalijte colu a pustě si cokoliv, na co máte zrovna chuť. A když se rozhodnete strávit u televize celý den sledováním filmových trilogií nebo pohádek s mladšími sourozenci, nemusíte se bát, protože vám vůbec nic neuteče, neboť venku prší a nikdo nic nedělá.

Výzdoba

Vyrobte si ozdoby a vyzdobte si pokoj nebo rovnou celý byt. Nasbírejte kaštany a šišky, spadané listí, všechno se dá využít. Pokud si nevíte rady, konzultujte Pinterest, kde na vás čeká nemálo pozimního tvoření, teď už si jen vybrat. Nebo namalujte tematický obrázek.

Kateřina Myšková, 2.B

POSILOVÁNÍ

Posilování - jak na to?

Posilování se poslední dobou stává, hlavně u lidí našeho věku, stále víc a víc populární. Tato rostoucí popularita samozřejmě neminula ani naši redakci, a proto jsme se s příchodem zimy, obdobím, kdy hodně lidí na úkor pohybu a sportu upřednostňuje jezení cukroví a nicnedělání, rozhodli, že vás s ním více seznámíme a možná i někoho přesvědčíme. V článku můžete najít odpovědi na ty nejzásadnější otázky spojené právě s posilováním. Neztrácejme tedy čas a pusťme se hned do toho!

Jak začít?

Mnoho lidí má pocit, že pokud nemají svaly a nejsou ve formě, tak ani nemá smysl do fitka chodit, protože jim to nepůjde, nebudou vědět, co dělat, nebo z nich dokonce ostatní budou mít srandu. Tyto obavy jsou pochopitelné, ale naštěstí neopodstatněné. Téměř všichni lidi, na které během cvičení narazíte, se vám budou snažit pomoct nebo poradit, aniž by vás kdykoliv předtím viděli. Pokud se vám ale konverzace s neznámými lidmi nejeví jako příjemná zkušenost, můžete ze začátku cvičit se zkušenějším kamarádem nebo trenérem. Pokud by vás však i tato možnost nezaujala, můžete zprvu začít cvičit doma a zjistit si informace předem.

Má cvičení doma smysl?

Cvičení doma rozhodně smysl má, hlavně pro lidi, kteří začínají a chtějí nabrat alespoň nějakou sílu a zpevnit tělo. Co však smysl nemá, jsou hodinu dlouhé tutoriály na domácí trénink břicha, noh a kdo ví čeho všeho, nebo extrémně dlouhé a náročné kardio, po kterém se spíše cítíte jako dřevorubec po práci, nežli člověk, co pracuje na svém zdraví.

Jak tedy doma správně cvičit?

U cvičení doma platí stejné předpoklady jako u cvičení klasického, tedy: preferovat pravidelnost před intenzitou, postupně zvyšovat náročnost a hlavně upřednostňovat správnou techniku před váhou/opakováními. Tréninky zprvu nemusí být vůbec náročné, pro tělo je hlavní, aby si zvyklo na to, „že něco dělá“ . Mezi nejlepší cviky na doma patří kliky, dřepy, shyby, plank.

Jak často a jak intenzivně cvičit?

Správná intenzita cvičení je u každého individuální, ale obecně platí, že je ideální trénovat každý sval 2x-3x týdně. To znamená cvičit alespoň 2x týdně celé tělo, nic vám však nebrání v tom cvičit častěji a trénink si dělit podle sebe, například na spodní a horní část těla. Na co však nesmíte zapomenout, je odpočinek, vždy je dobré si nechat alespoň jeden den volný, aby mohlo tělo regenerovat a nabrat sílu.

Jak se stravovat?

Správná strava dokáže udělat obrovské divy, takže rozhodně není dobré ji brát na lehkou váhu. Na druhou stranu, pokud teprve začínáte, nemá cenu z ní dělat nějakou velkou vědu. Pro začátek bude stačit, pokud do svého jídelníčku zařadíte více bílkovin a taky trochu vlákniny. Mezi nejlepší zdroje bílkovin patří například tvrdé sýry, maso a vajíčka.

Jaké suplementy se vyplatí používat?

S tématem stravy se rovněž pojí suplementy. Těch je dostupný neuvěřitelný počet druhů, ovšem jen část patří mezi užitečné a ještě daleko méně mezi opravdu potřebné. Ze začátku vám nejspíše postačí pouze protein powder, který, jak z názvu vyplývá, slouží jako rychlý zdroj bílkovin a kreatin, který zlepšuje regeneraci a dodává dodatečnou energii.

Kolik to vše vůbec stojí?

Náklady se samozřejmě u všech liší, ale obecně platí, že cvičení je poměrně drahá záležitost. Já osobně platím za měsíční studentský vstup do posilovny 600 Kč. Za protein, kterého denně používám 25 - 30 gramů, asi 400 Kč/měsíc a za kreatin, kterého používám 5 gramů denně, zhruba 150 Kč/měsíc. Do toho všeho ještě musíte započítat zvýšené výdaje za dietu, ale s těmi vám snad pomůžou rodiče.

Co si s sebou vzít do

fitka?

Pokud jste se nakonec rozhodli, že to tedy zkusíte, určitě si musíte říkat, co si tak asi s sebou vzít. Zaprvé si pochopitelně musíte něco obléci, ideální je volné a pohodlné oblečení, jako obuv poslouží každé halové boty, případně můžete vyrazit i bez nich. Rozhodně nesmíte zapomenout na pití, kterého budete potřebovat opravdu hodně. Další věc, která se hodí, obzvláště pokud se hodně potíte, je ručník, za jehož použití vám ostatní cvičící určitě poděkují. A nakonec to hlavní, dobrou náladu, sluchátka a mobil s písničkami, které vám pomohou dosáhnout co možná nejlepšího výsledku.

Filip Svoboda, sexta

It's time to

Erasmus+

- EUROPE TOUR -

Školní Instagram a web jsou od února 2022 špikovány fotkami nás učitelů, v popředí máme obří logo Erasmu, v pozadí moře nebo nějaké evropské město Důvod je prostý - uspěli jsme s žádostí o grant a v jeho rámci vyrážíme do světa - v prvé řadě za poznáním, tzn do školy Jasně, je to škola pro učitele, ale naše role jsou tam žákovské - takže stejně jako vy plníme domácí úkoly, musíme chodit včas, nesmíme koukat do mobilu a občas něco nevíme A věřte nevěřte, náramně si to užíváme O pobytu Svobodových na Kypru a Maltě jste si přečetli v Restartu loňského roku, zbývajících p vlaštovek vám svůj krátký raport přináší teď. Hezké počtení a snad vás naše pobyty budou motivovat!

Francie (Brest) / Irsko / Malta

LENKA OCÁSKOVÁ

Metodický kurz pro učitele francouzštiny, Francie, Brest

Francie Brest

Monika Šimíčková

Kurz zaměřený na použití digitálních technologií ve výuce, Malta, St. Julian’s

Když jsme plánovali letošní výjezdy na Erasmus+, dobrá zpráva byla, že po dvou letech koronavirových omezení je zase možné celkem volně vyjet prakticky kamkoliv, na druhou stranu se po brexitu zúžil výběr anglicky mluvících zemí v EU na pouhé dvě - Irsko a Maltu. Moje rozhodování proto nebylo složité: v Irsku už jsem byla, je čas poznat nové kraje, hurá na Maltu! Razítko na mém maturitním vysvědčení už dávno vybledlo, a proto vás určitě nepřekvapí, že moje znalosti zeměpisu jsou poněkud zašlé časem Plánování mého výjezdu tedy začalo pohledem na mapu jižní Evropy, abych zjistila, kde přesně Malta leží Trochu mě překvapilo, že je to jen malá tečka pod Sicílií, a sama sebe jsem se začala ptát, co mi tahle malá země může nabídnout Zkrátka, odjížděla jsem tam jako nepopsaný list, vyzbrojená kapesním průvodcem a kufrem plným letních šatů, tílek a sukní, protože při pohledu na fádní předpověď počasí (přes den 30-32, v noci 25 stupňů) mi bylo jasné, že kalhoty a mikiny můžu nechat doma. Můj první dojem po příletu nebyl právě nejlepší - večer, příšerné horko, taxík se cestou z letiště proplétal hustou a chaotickou dopravou a poté, co vysadil v hotelu v centru St Julian’s skupinu osmi natěšených polských učitelů, kteří byli evidentně ze stejné školy, mě vezl ještě asi dalších 15 minut někam na periferii, kde na mě měla čekat moje hostitelská rodina Tady trochu odbočím - bydlení v hostitelské rodině bývá nejen levnější než hotel, ale hlavní výhoda tkví v možnosti konverzovat s hostiteli a poznat lépe styl života v dané zemi. Na druhou stranu, je to vždycky trochu risk, protože dopředu toho o rodině moc nevíte a nemáte tušení, jaké to bude. Moji hostitelé byli starší manželé, Edmea a John, kteří mě sice hned po příjezdu překvapili množstvím podrobných instrukcí a pravidel domu, ale postupně si mě získali perfektní čistotou, která v celém domě panovala, skvělým jídlem, zvláště dezerty, ale také vyprávěním fantastických i dojemných příběhů, které zažili oni nebo jejich rodinní příslušníci Vděčím jim také za to, že mi přiblížili život na Maltě, dali mi spoustu tipů na výlety do okolí a inspirovali mě jako dvě silné osobnosti, které mají své životní hodnoty jasně dané Hlavním cílem mého pobytu byl učitelský kurz zaměřený na používání digitálních technologií ve třídě. Škola s názvem ETI (English Training Institute) patří k nejlepším jazykovým školám na Maltě a svou kvalitu potvrdila také v mém kurzu Sice mě poněkud překvapilo, že učebny mají skleněné stěny a studenti jsou tak trochu jako “rybičky v akváriu”, jak to trefně pojmenovala kolegyně Lenka Svobodová, která tuto školu navštěvovala při svém výjezdu na Erasmus+ v dubnu tohoto roku, ale pak po čase už mi to přišlo normální

První týden jsme pracovali na vytváření své vlastní webové stránky nebo blogu, naučili jsme se používat řadu aplikací využitelných ve výuce, ať už to byly ty na práci s videem, zvukem a písněmi, obrázky, nebo kreativní aplikace na vytváření vlastních avatarů nebo krátkých komiksů Ve druhém týdnu se složení naší třídy kompletně obměnilo a přišlo mi 9 nových spolužaček Moje předsevzetí, že se budu snažit najít nové mezinárodní přátele nejen za účelem spolupráce v rámci programu Erasmus+, se tak mohlo beze zbytku plnit Co se programu týče, v druhém týdnu jsme se učili vytvářet webquest s využitím Wiki a přibyly další nové aplikace, např na sestavení vlastní knihy online Po škole a o víkendu jsem se snažila využít čas k poznávání tohoto malého ostrova, který má návštěvníkům tolik co nabídnout - nádherná historická města, teplé moře místy až neuvěřitelně modré, útesy a jeskyně, výbornou středomořskou kuchyni a klima tak přátelské pro milovníky slunce Při rozměrech ostrova - 27 km na délku a 14 km na šířku - je všechno na dosah ruky, přestože při cestování místními autobusy, které si nedělají s jízdním řádem těžkou hlavu, se to někdy může zdát hrozně daleko Zkrátka, po 14 dnech jsem cestou na letiště v duchu bilancovala svůj pobyt a konstatovala jsem, že se vlastně všechno povedlo - přínosný kurz digitálních technologií, z něhož mnohé použiju v hodinách, inspirativní hostitelská rodina, s níž zůstávám v kontaktu, nová přátelství s učitelkami z Chorvatska, Slovenska a Španělska, a také jsem na svou osobní mapu přidala další zemi, která mě chytila za srdce.

Kvíz na téma “Co víš o Maltě”absolutní vítěz (po více než týdnu stráveném na Maltě nebylo problém porazit spolužáky, kteří tu strávili sotva tři dny :-).

Petr Caloň

Výprava do věčně zelené země za angličtinou a krásnou kulturou Poté, co EU opustila Velká Británie, již nezbývá moc zemí, kde by úředním jazykem byla angličtina Po Maltě bylo proto Irsko jasnou volbou Zelený ostrov Sv Patrika, kterému jsem se ve svém cestování dlouhá léta vyhýbal, se měl na 14 dní stát mým dočasným působištěm Keltskou historii jsem vždy obdivoval, irské pití mi není cizí a proti irskému počasí jsem rovněž neměl nikdy žádné výhrady Byl jsem proto rád, že jsem si nakonec zvolil tuto destinaci. Do Irska se není těžké dostat. Pravidelné linky létají z velmi blízkého Krakova a nebýt ruské války na Ukrajině, tak by se i ceny letenek držely na přijatelném minimu Přesto pokud plánujete navštívit tento ostrov, tak raději volte podzimní či zimní měsíce Mimo sezónu jsou letenky přece jenom o krapet levnější Učitel si však příliš vybírat nemůže a nezbývalo než vyrazit v létě Můj pobyt začínal v neděli 24 července a přede mnou byly nádherné dva týdny v této malé, ale okouzlující zemi. Na úvod je třeba podotknout, že oproti našemu státu je tato země trpaslík. Česká republika je dvakrát lidnatější a dokonce i rozlohou je Irsko menší. Přesto existuje jeden ukazatel, ve kterém nás Irsko hravě strčí do kapsy. Jeho HDP je 2x větší než to naše. Jako turista si tohoto drobného detailu všimnete okamžitě Irsku se daří ekonomicky a bohatství je zde jasně patrné Není náhodou, že evropské centrály společností Google, Microsoft či Apple sídlí právě v Dublinu Z tohoto důvodu jsem nemohl lovit ve svém oblíbeném Airbnb, ale musel jsem se spokojit s cenově dostupnějšími studentskými kolejemi na okraji Dublinu Do školy jsem to však neměl daleko, místní tramvaje či autobusy vedou téměř všude.

V pondělí 25. července jsem se poprvé vydal do školy. Už z minulého Erasmu jsem věděl, co mě čeká. První společný den, rozdělení do skupin a předání toho nejdůležitějšího rozvrhu hodin, ať vím, jak si naplánovat volný čas v Dublinu Měl jsem obrovské štěstí, dostal jsem se do skupiny, která byla velmi malá Pokud se člověk nebojí mluvit, tak menší skupiny jsou vždy výhrou Člověk se snáze dostane ke slovu a může si zlepšit svůj “jazykový skill”

Kvalita mé školy mě opravdu překvapila. Učitelé byli nejen milí, ale byla s nimi především sranda. Každý den jsem se nasmál a dozvěděl se i něco nového. Věděli jste například, že oficiálním symbolem Irska je harfa? Když Irsko získalo ve 20. století svou nezávislost, tak z harfy chtělo učinit svůj národní symbol. Státníci však narazili na tvrdé licenční podmínky Harfa již byla dávno zaregistrována irskou společností Guinness, která je známá výrobou legendárního tmavého moku Vláda tak musela ustoupit, harfu upravit a zrcadlově pootočit Jak rád říkám, Erasmus není jen o studiu Jsou to i výlety za místní kulturou, historií a přírodou Irsko má určitě co nabídnout Krásné kamenné hrady, nádherné útesy a nedotčená příroda Doslova jsem si zamiloval okružní silnici Ring of Kerry, která je dlouhá 180 km a skrývá jedno zajímavé místo - filmovou lokalitu z Hvězdných válek. Star Wars fanoušek jako já si to prostě nemůže nechat ujít. Touto cestou bych chtěl především poděkovat svým kolegyním Lence a Monice, které pro naši školu vyjednaly peníze z evropského projektu Erasmus Jazykový pobyt jsem si velice užil a taky jsem si zlepšil angličtinu Proto zakončím tento text stylově The Erasmus project is really amazing and I recommend it to everyone

Irsko

Dalibor Dejmek

“Dolce vita” v kolébce renesance

Mé předešlé výjezdy vždy směřovaly buď přímo do Velké Británie (ať již to byl Colchester ještě v rámci projektu Comenius a nebo kurz v Bournemouth pod hlavičkou projektu Moravskoslezského kraje Travel and Talk) nebo do země, kde je angličtina úředním jazykem (Malta). Rozhodl jsem se tedy tentokrát otestovat svou odvahu a vyrazil do země, kde spoléhat se na znalost angličtinu je docela troufalé

O tom jsem se měl přesvědčit již hned během svého odjezdu nočním vlakem z Vídně do Florencie, kde jsem skončil v kupé se čtyřmi Italy ve velmi bujarém rozpoložení Tón naši komunikace udal můj dotaz na to, zda mluví anglicky Jejich odpověď “ un po ” mi jasně naznačila, že úroveň jejich angličtiny je stejná jako úroveň mé italštiny, a tak jsem byl odsouzen dalších několik hodin pouze sledovat jejich konverzaci, ve které při vyslovení “signor inglese” (zjevné narážce na můj chabý pokus s angličtinou) propukali v několikaminutové salvy smíchu.

Brzy ráno jsem dorazil do liduprázdného města a po uvítání s hostitelkou, u které jsem byl následující dva týdny ubytován, vydal jsem se dospat své cestovatelské dobrodružství Když jsem se po několika hodinách probudil a vyrazil na obhlídku města, nemohl jsem té proměně uvěřit Při vycházení z domu mě málem smetl proud všudypřítomných turistů a já v praxi pochopil, co to znamená “overtourism”

Další dny jsem strávil na kurzu “Classroom Managment”, ve kterém jsme si s ostatními účastníky vyměňovali zkušenosti a rady, jak zvládat organizaci hodin i žáků. Zde jsem také zúročil hodiny, které jsem v dětství strávil sledováním takových skvostů polské televizní tvorby jako Bolek a Lolek nebo Čtyři z tanku a pes Úroveň angličtiny osmičlenné skupina polských učitelů byla také v kategorii “ un po ” , a tak zbytek skupiny pocházející z Francie, Španělska a Chorvatska velmi ocenil mé tlumočnické služby Během druhého týdne jsme po odjezdu dvou kolegů započali kurz moderních technologií ve výuce, kde jsme si vyzkoušeli například tvorbu podcastů nebo natáčení krátkých animovaných filmů. Lekce končily seznamem podniků a restaurací , které určitě stojí za to ve Florencii navštívit. Každý večer po návratu ze školy pak začala druhá část mého výukového programu. Hostitelka připravila večeři o třech až pěti chodech, která probíhala na pozadí přednášky o italské kuchyni Poprvé jsem tak zažil, že se dá například o sýru gorgonzola hovořit klidně i tři hodiny, a nebýt už opravdu pokročilé doby, věřím, že přednáška mohla být mnohem delší Před půlnocí již má hostitelka volně přecházela z angličtiny do plynné italštiny, abych ji v pětiminutových intervalech mohl žádat, zda by mi to celé ještě jednou nezopakovala Mé obzory se také rozšířily v oblasti možných, ale i nemožných kombinací v rámci italské gastronomie. Našinec určitě ocení zjištění, že štramberské uši lze kombinovat s italskými dezertními víny. Naopak mi však má hostitelka kladla na srdce, abych všem předal, že omáčka pesto alla genovese by se měla konzumovat výhradně s těstovinami trofie, čímž právě plním svůj slib Naplněn nejen novými výukovými metodami, ale i kulinářskými poznatky, budu na Florencii vřele vzpomínat Arrivederci, Firenze!

Radka Mrázková

kurz obecné angličtiny zaměřený na komunikaci, Valletta, Malta

Kdo potřebuje jen občas komunikovat v cizím jazyce, ten ví, že naučit se jazyk není vše Podstatnější je zapomínat co nejméně a opakovat co nejvíce Výjezd v rámci Erasmus+ projektu se nabízí jako příjemná a efektivní forma opakování, rozhodně doporučuji vyzkoušet.

Pro svůj pobyt jsem si zvolila Easy School of Languages ve Vallettě na Maltě. Nemohla jsem si vybrat lépe, jazyková škola se zaměřuje na individuální potřeby každého studenta a ochotně vyšli vstříc mému požadavku posílit především poslech a spontánní komunikaci Studijní skupina zahrnovala bezmála celý svět: Japonci, Korejci, Italové, Brazilci, Izraelci, Němci, Švýcaři Možná jen dílem náhody byla naše studijní skupina velmi různorodá i věkově Každá generace má trochu jiný pohled na svět, a to se ukázalo výhodné pro rozšiřování slovní zásoby - stále bylo co popisovat, vysvětlovat, upřesňovat. Najednou jsem po pár hodinách zjistila, že už nevnímám akcenty spolužáků, že dovedu reagovat okamžitě a vysvětlím původ lázeňských oplatek i varianty jejich náplně. Rozumím pětadvacetileté Brazilce stejně dobře jako mnohem starší Italce, seznamuji se s odlišnostmi kultur Japonska i Koreje a ani nevnímám, že přemýšlím jen v angličtině Adresám v Tokiu rozumím (částečně, jako většina cizinců), snažím se chápat specifika voleb v Izraeli, porozumím bezpečnostní situaci v Riu i důvodům špatné kvality silnic v Palermu, ocením novinky švýcarské či japonské kuchyně (to je výhoda bydlení ve školním apartmánovém domě bez zajištěného stravování)

Pomohl mi k tomu i odpolední školou organizovaný fakultativní poznávací cyklus výletů po zajímavých místech Malty vedený akreditovanými turistickými průvodci. Nedovedu si představit příjemnější nácvik poslechu Koupala jsem se v zátoce Golden Bay, proplula jeskynním komplexem Blue Grotto, navštívila chrám Mosta Dome i starobylou Mdinu a nádhernou Vallettu Při tom všem jsem trénovala komunikaci v angličtině s úplně jinými lidmi než během výuky Průvodci byli skvělými společníky, jejich místní znalosti nám cizincům umožnily za odpoledne poznat a zažít mnohem více, než bychom si sami naplánovali a zajistili Ve skupině jsme obdivovali krásy i chutě Malty a samozřejmě jsme po celou dobu jen tak mimochodem trénovali angličtinu, což se dosti často protáhlo naprosto neplánovaně a rozšířilo mou slovní zásobu o důležitá témata či dovednosti. Výsledkem je, že hůlkami se najím i na veřejnosti, ale kafe z tmavě zeleného obřího kelímku stále ráda vyměním za šálek z místní kavárny, což všichni respektují, ale Korejky promarněnou příležitost vůbec nechápou

Můj kulturní rozhled je zase o kus dál Mám nové přátele v zemích, které pravděpodobně nikdy nenavštívím Ale Japonky spolu s Brazilkou říkají, že uvidíme, mají rády vše otevřené Třeba přijedou, Praha je hodně oblíbená destinace a ony ji většinou navštěvují opakovaně. A nebo se u nich inspiruji já a vydám se na dovolenou o něco dál než obvykle. Bylo příjemné, bylo to super efektivní, bylo to zajímavé. Mám-li celý pobyt stručně shrnout, pak říkám: „Neváhej a jeď!“

Zuzana Dejmková

Návrat do mé ”srdeční krajiny”, tentokrát na kurz Moderních metodologií pro výuku jazyků

Podobně jako v případě některých mých “erasmáckých” kolegů, i moje volba byla, vzhledem k předmětu, který učím, mezi dvěma zbylými anglicky mluvícími zeměmi, které dosud nevystoupily z EU - Maltou a Irskem Ale zatímco paní Šimíčková zvolila Maltu, protože Irsko již dříve navštívila, já zvolila “Smaragdový ostrov” právě proto, že už jsem tam v minulosti několikrát byla, a abych se utvrdila v tom, že i při x-té návštěvě mi má tento někdejší “keltský tygr” co nabídnout. Připomínkou pověstné irské laid-backness, tedy vlastnosti, kdy vás nic, nebo téměř nic, nevyvede z rovnováhy, z klidu a hlavně z dobré a přátelské nálady, byl už samotný let z Prahy do Dublinu s kým jiným než s irskou nízkonákladovou leteckou společností Ryanair Kromě toho, že měl let asi třicet minut zpoždění, jsme také s ostatními spolucestujícími skoro do poslední chvíle neznali číslo gatu, ke kterému se máme shromažďovat Byl to takový doslova křest ohněm: o těch, kdo se kvůli takové maličkosti, jako je to, že vám někdo neřekne, odkud máte letět, rozčílili už na letišti ještě dřív, než vůbec vstoupili na irskou půdu, bylo jasné, že to v Irsku nebudou mít vůbec jednoduché.

Po příletu do Dublinu jsem se jedním autobusem a jedním vlakem posunula až do Ashtownu, části Dublinu, ve které jsem měla svůj “homestay”, neboli ubytování v soukromí Mojí ubytovatelkou byla postarší bodrá Christine, která mě hned dveřích přitiskla na svou vřelou irskou hruď a řekla, že je moje “Irish Mummy” S hostitelskou rodinou jsem to docela “vychytala”, protože Christina byla před důchodem šéfkuchařka a její manžel John byl novinář - takhle to alespoň uvedli do seznamovacího mailu, kterých jsme si předem pár vyměnili. Při osobnějším rozhovoru po jedné z večeří z Christine vylezlo, že ve skutečnosti vařila v jedné školní jídelně a manžel rozvážel noviny…

Druhý den ráno jsem po asi dvaceti minutách v autobuse vystoupila u své jazykové školy - Twin English Centre Dublin Výhodou této školy je, že sídlí v samotném centru Dublinu, v jedné z budov, která je ukázkou tzv georgiánské architektury, tj pochází z 18 či 19 století Tím výčet výhod této jazykové školy končí Příchodem nás, EU učitelů, nastal i na irské poměry dost velký chaos, při kterém vyšlo najevo, že jsou zaměstnanci jazykovky “překvapeni” tím, že jsme se dostavili (přestože jsme byli samozřejmě všichni řádně přihlášeni a nahlášeni), a už vůbec nevěděli, kam nás mají umístit. Situaci zachránil až příchod našeho učitele na další dva týdny, Bena, který nás s typicky irskou schopností improvizovat vzal na asi půlhodinový poklus Dublinem a narychlo nám domluvil třídu v budově jedné z dublinských vysokých škol Většina mých nových “erasmáckých” kolegů značně brblala, naštěstí nám charisma a nakažlivý entuziasmus našeho učitele dal v příštích dnech zapomenout na ne úplně hladký začátek

Naši zpočátku silně “visegrádskou” skupinu žáků (většina učitelů byla z Polska, Maďarska a Česka) doplňovali kolegové z Itálie, Španělska a Bulharska. Mladý učitel Ben, pár let po dokončení slavné Trinity College, se do nás v prvních dnech snažil nalít maximum z teorie pedagogiky, až jsme mu museli promluvit do duše a objasnit, že daleko cennější pro nás budou příklady z jeho vlastní praxe, konkrétní aktivity a hry. Od té chvíle kurz nabral na praktičnosti a také všeobecná nálada stoupla

Jelikož jsem letos nebyla v Irsku a v Dublinu poprvé a měla jsem hlavní město už docela zmapované, rozhodla jsem se, že volný víkend využiju k tomu, abych více poznala a procestovala zbytek Irska a také nedaleké Severní Irsko Irsko s turisty samozřejmě počítá a turismus zde jistě tvoří značnou část zdejšího HDP Existuje spousta cestovních kanceláří, které vám na každém rohu nabízejí jedno- i vícedenní výlety po obou zemích zeleného ostrova Na víkend jsem si naplánovala výlet do města Galway na opačné, tj západní straně Irska a odtud ke slavným Mohérským útesům, jedněm z nejvyšších břidlično-pískovcových útesů spadajících kolmo do Atlantského oceánu v Evropě Přestože jste je sami možná nenavštívili, pravděpodobně je budete znát z filmu Harry Potter a princ dvojí krve, který se zde v roce 2009 natáčel. Měla jsem štěstí, počasí vyšlo (což je v Irsku vždycky - i v červenci - výhra) a poté, co jsem se proloktovala davy turistů až dopředu k zábradlí, podařilo se mi odvézt si odsud pár krásných fotek:

Další výlet mě zavedl do sousedního Severního Irska (neměla jsem s sebou cestovní pas, cestovala jsem jen na občanku, ale hranice mezi oběma Irsky je naštěstí zatím stále takzvaně “soft”, takže jsme přejezd přes hranice ani nezaznamenali a nepotřebovali jsme nakonec ani občanky) V Belfastu, hlavním městě, jsem absolvovala něco, co mě už dlouho lákalo - slavnou Black Taxi Tour. Je to prohlídka města, na kterou vás vezmou v černém taxíku (můj byl jako jediný modrý :( ) tzv. veteráni z období The Troubles, tedy z období občanských nepokojů trvajících v Belfastu a v Severním Irsku od 60 do 90 let minulého století Tito veteráni se tehdy různými formami přímo účastnili demonstrací, průvodů, bombových útoků apod. Náš průvodce a veterán se představil tím, že on sám byl dvakrát vězněn, dohromady celkem asi na osm let. Jeho podání konfliktu v Severním Irsku bylo velmi impulsivní, rozhodně ne objektivní (sám patřil k separatistické části Belfastu a na vše britské “dštil síru”), ale vášeň, se kterou líčil nedávné dějiny své vlastní země, byla působivá a inspirativní Odpoledne jsme z Belfastu ještě stihli přejet na slavné Giant’s Causeway, které je zapsáno na seznamu Světového dědictví

UNESCO Kamenné varhany, jejichž vznik opřádá typicky irsky mystická legenda, byly krásné, davy turistů už méně Nicméně si Obrův chodník můžu škrtnout ze svého bucket listuPřed odletem jsem ještě stihla něco, co bych chtěla těm z vás, kteří se v budoucnu chystáte cestovat, rozhodně doporučit. Absolvovala jsem tzv. “free walking tour of Dublin”, dvou- až tříhodinovou procházku městem, jejíž zaměření si můžete předem vybrat Podobné “tours” nabízí většina světových metropolí, včetně Prahy (https://www freetour com) Já si vybrala pro změnu opět Political tour of Dublin a opět jsem měla štěstí na charismatického průvodce Jamese, který nás vodil po místech, kde se v Dublinu doslova psala novodobá historie Irska

Když jsem v letadle cestou zpátky, někde nad irským mořem, přemítala, kam pojedu - dá-li Bůh a EU - na studijní pobyt příště, marně jsem se snažila vybavit si nějaká výrazná negativa, která by mě přesvědčila, abych příště nevolila znovu Irsko Marně Ireland it is, Ireland it must be Ireland forever

ZDROJE