RESTART | 13. vydání by Restart (@casopisMGP)

Školní časopis Masarykova gymnázia v Příboře

SPECIÁLNÍ VYDÁNÍ | ÚNOR/BŘEZEN | 2019

5 REPORTÁŽ

10 FEJETON

12 AKTUALITY

14 VÝBĚR

16 ROZHOVOR

28 DIJON 52 ROZHOVOR

36 RECENZE

46 KALIGRAM

Obleva

alší zima je za námi. Loučíme se - možná s jistou neskrývanou vděčností - s časem plným arktických mrazů, rudých tváří a hektolitrů oblíbené horké čokolády. Praskání ztvrdlého sněhu pod vzorovanými podrážkami, omrzliny na obou párech končetin, sotva člověk vystrčí paty zpoza prahu - obojí mizí ve svěžím jarním vánku a záplavě hřejivých slunečních paprsků. Vzduch, dříve prosycený svařeným vínem, skořicí a pomeranči, až nebezpečně účinně nasává výtažky z pomalu, ale jistě se probouzející přírody. Alergici, mějte se na pozoru! Obrňte se svou horou kapesníků! Právě v průběhu tohoto prazvláštního, nestálého období valná většina všech smrtelníků pociťuje notoricky známou jarní únavu pravidelně se vyskytující fenomén, nesoucí se ve znamení letargie, prokrastinace a celkové nechuti k životu. Žel, nevyhnul se ani našim řadám. My však bojovali statečně! Tudíž vám, milí čtenáři, s pokorou předkládáme v pořadí již třinácté vydání našeho skromného periodika Nese se ve znamení návratů. Aleš Chromečka, jehož články si někteří z vás zajisté pamatují, nám umožňuje nahlédnout na tradiční ples našeho gymnázia ze své perspektivy coby absolventa. Do kontrastu se s ním příhodně staví pohled stávajících studentky z oktávy. O závažnosti přisuzované vhodnému výběru ošacení se dočtete v tradiční rubrice Fejeton. Závan francouzské riviéry zas přináší Liduš Hrušková. Na rozhovor s ní si možná vzpomínáte - co všechno se u ní změnilo od doby, kdy se nám zpovídala naposled? A ve Francii ještě zůstaneme, neb studenti z 3. A zazářili v budově evropského parlamentu. Jak tuto zkušenost hodnotí? V tomto čísle se sešlo mnohé. Proto neváhejte, obraťte stránku a ponořte se do čtení! Příjemné chvíle strávené s Restartem Vám, milí čtenáři, přeje Alice Holáňová, Sx šéfredaktorka 3

Gypri (dirty) dancing

najíst a předvídáme jim podle toho dost nešťastnou budoucnost.

V úvodu vstupuje na pódium pan ředitel s paní zástupkyní s milým zahajovacím projevem. Ten je moc Co by to bylo za začátek března povedený, příjemně uvádí ples, bez školního plesu. Tradiční sděluje organizační informace společenské akce, na které mohou a vábí návštěvníky na taneční studenti, učitelé, rodiče i další přátelé parket. Akorát část o blížících se našeho gymnázia zažít spoustu květnových událostech táhne mě zábavy, setkat se se známými, a ostatní maturanty spíše do baru. konečně předvést pečlivě vybrané kousky oblečení, zúročit poznatky Tam je obrovské množství lidí. z četby knih o etiketě pana Špačka S náporem zákazníků si naštěstí a oprášit taneční střevíce. Letos profesionální barmanský tým ples připadl na sobotu 2. března. složený z bývalých i současných Pojďte se teď na něj se mnou do učitelů umí hravě poradit. Nabídka krásných prostorů příborského je pestrá a chlebíčky s pařížským ku ltu r n í h o d omu p o d ív at . salátem výborné. Pouze zjištění, že pivo je jen lahvové a rum Na místo konání přicházím chvíli Republica už chvíli po začátku po začátku, kabát nechávám v šatně dochází, velkou část návštěvníků a nacházím své místo. Jsem zcela znepokojuje (a prý pro příští ročník uchvácena fešáckými obleky, požadují čepovanou dvanáctku). nažehlenými košilemi a krásnými šaty všude kolem. Setkávám se se Kapela SÁGA začíná hrát a parket spolužáky a první plesové chvíle se postupně plní. Stejně jako věnujeme rozsáhlým filozofickým znějící hudební žánry i množství debatám nad tím, kdo a jak moc t a n e č n í c h s t y l ů k o l e m j e se na dnešní ples těšil, jestli je lepší rozmanité. Vynikají především ti Becherovka nebo Jägermeister na profesionálnější úrovni. Když a co si kdo na tento večer pořídil ladí detaily složitých choreografií, speciálního (brýle třeba, že paní správný záklon a “bouncing” učitelko Strakošová). Kritizujeme v kolenou, je poznat, že mají ty, co se před plesem zapomněli nejspíš čerstvě po tanečních. 5

Většina tanečníků včetně mě je ale ráda, že zvládne základní krok a v kritických situacích využívá proslulou techniku “pohupování se.” Nehledě ale na taneční nadání, na parketu po celý večer dovádí úplně všichni. Hitům jako Waka-Waka, Dirty Dancing, Chtěl jsem mít (specialitka pana učitele Caloně) nebo Kdyby ty muziky nebyly je nemožné odolat, a tak všichni usilovně tancujeme, až dokud nejsme písní Po kalíšku donuceni dát si po kalíšku. Při akrobatickém vystoupení “všudesvaly-oplývající” čtveřice mladých sportovních talentů se mi tají dech. Sebejistě prohlašuju, že bych to zvládla taky, ale moc dobře vím, že rozdíly mezi jejich dokonalými přemety a mými výkony na hrazdě v hodinách gymnastiky, jsou značné. Nechybí ani tombola, do které většina návštěvníků vkládá velké naděje a část svých úspor. Ta skupina se šťastnější rukou si tak na konci večera odnáší krásné a originální výhry, od kosmetiky, dřevěných sošek, uzenin, až po prací prášek, kvalitní rýč Fiskars nebo stravenky. Větší část návštěvníků na losech nachází jen přání pozitivní budoucnosti a příslib, že “příště to určitě vyjde”. Domů ale odchází alespoň 6

s nezapomenutelnými zážitky. Díky tomu jsou na tom pořád lépe než ti, kteří odchází nejen bez úspěchu v tombole, ale také zcela bez vzpomínek. Určitě budou mít štěstí zase jindy. Eliška Veřmiřovská, Ok

ro mnohé absolventy je každoroční ples našeho gymnázia neopomenutelnou událostí, na kterou se třesou po celou plesovou sezonu. Jiným veteránům se účast na gympláckém plese může jevit jako skok do hluboké propasti hned po tom, co se z ní léta snažili vyškrábat ven. Jedno s druhým se však v žádném případě nevylučuje.

VOLÁNÍ PROPASTI Relativně monotónní večer tak s pomocí představivosti poháněné alkoholem a nervozitou můžeme přetavit v s olidní emocionální horskou dráhu...

Když odsunu veškeré dramatizování a mentální akrobacii stranou, musím si přiznat, že skutečná atmosféra gypri plesu je až otravně v pohodě, tudíž se do ní dá jen těžko takto navážet. Bylo Přestože lístek jsem si kupoval mi potěšením ze svého nehostinného s naivním nadšením, když jsem onu světa utéct k povědomému baru, sobotní březnovou noc kráčel vstříc s radostí jsem se nechal hýčkat branám příborského domu kultury, náručí nostalgie. Takže pád do rokle skutečně mi připadalo, že sebe i své vlastně nemusí být žádné drama, kumpány vedu na smrt do jámy lvové. zvlášť když už ji dobře znáte. Krátce po hysterickém příchodu mi ovšem došlo, že se mě nikdo zabít Aleš Chromečka, absolvent nechystá. Ba naopak, většina hostů na plese mě nezná, jsem na ně moc starý. Po úvodním nervovém zhroucení tak přichází krize středního věku. Podle libosti lze do našeho seznamu duševních dobrodružství ještě připsat komplex méněcennosti z akademických úspěchů sdílných vrstevníků či bezbožný hněv přicházející po zakoupení desítek losů bez výherních čísel. 8

OBLÉKÁNÍ ODRÁŽÍ STAV SPOLEČNOSTI

přijďte prosím v gala.“ To napsala moje třídní učitelka na konec pozvánky na první školní den. Ona takhle teda zakončila víc pozvánek. Málem by si to mohla připojit k podpisu. Samozřejmě jsem si vždycky z trucu oblékl tričko a u mě obvyklé ošoupané rifle. Jasně, že jsem se tomu celé čtyři roky na gymplu smál, ale stejně mě to donutilo přemýšlet, jestli šaty opravdu dělají člověka, nebo se jedná pouze o snahu se ve společnosti ukotvit a definovat sebe sama.

Tam, kde není tlak (společnosti, nadřízených), není asi ani vůle. Košile se navíc špatně pere a ještě hůř žehlí. A co kdybych si ji v hospodě pokydal svíčkovou a pivem? Nebo bych si ji mohl polít kávou, protože se mi neustále třesou ruce (možná proto, že denní dávka kofeinu se nezastaví na třech šálcích). No a kdyby mi na ni kápla marmeláda z koblihy od Andreje, to by byla teprve hrůza. Ne, košile nikdy nebude vstupenkou do luxusního a úspěšného života, ale měli bychom se zajímat, proč ji nenosíme, nebo ještě Coby módního ignoranta mě nikdy víc, proč si ji obléct nemusíme. moc netrápilo, že jsem vlastníkem Zdeněk Hanzlík, Ok pouze jedné bílé košile. A jedné se vzorem. Možná se teď smějete nad ubohostí mé skříně, ale faktem zůstává, že víc jich v Česku nepotřebuju, a dokonce si myslím, že jsem stále ještě nadprůměrný. Taky, na co košile? Do kostela už nechodím ani v neděli, na škole mi stačí se trošku přihrbit a u pohovoru do Brose považují za úspěch i to tričko.

Začátkem ledna osmnáct kandidátů z řad maturantů úspěšně složilo jazykovou zkoušku FCE. Tři z nich dokonce dosáhli mistrovské úrovně CAE. 8. 1. V tělocvičně MGP proběhl historicky první šipkový turnaj. Na listinu vítězů se zapsali Eliška Hegerová z oktávy a Václav Monsport z tercie. 16. 1. Naši spolužáci z 3. A se vydali na dobrodružnou cestu do dalekého Štrasburku. Celá třída nás vzorně reprezentovala na půdě Evropského parlamentu. 22. 1. a 21. 3. Proběhly turnaje v anglické verzi hry Scrabble. 7. 2. Chodby školy byly provoněny bretaňskými palačinkami, drážďanskou štolou a ruským veselím. Druháci si však v rámci Projektového dne kromě lákavých pochutin samozřejmě připravili i rozličná vystoupení v příslušném cizím jazyce. 11. a 13. 2. Čtyři němčináři z našich řad se vydali do Nového Jičína, kde v okresních kolech německé konverzace obsadili přední příčky. 14. 2. K příležitosti svátku všech zamilovaných se prostory malé tělocvičny proměnily v taneční parket. Unikátní akce se mimo studentů zúčastnili rovněž členové učitelského sboru. Toho dne se po škole pohybovali také amorci s nákladem důvěrných psaníček. 14. 2. Žáci prvních ročníků se vydali na všemi milovanou exkurzi. Navštívili Geologický pavilon prof. Františka Pošepného VŠB - TU v Ostravě. Čas strávený zde si jistě náležitě užili. 2. 3. Stávající studenti, absolventi, učitelé a hosté z řad rodičů i široké veřejnosti oblékli šat slavnostní a strávili příjemný večer v rytmu hudby, bujarého tance a alkoholového opojení na každoročním plese Masarykova gymnázia. 25. - 29. 3. Vybraní zájemci navštívili Spolkovou republiku Německo. Po celý únor a březen byla na chodbách k vidění výstava reprodukcí žáků druhého ročníku. Všechna díla se vyvedla a ozvláštnila každodenní monotónnost školních chodeb. 13

Někdy je 14

vše jinak

říjem. Blonďaté děvčátko. Tak ze sexty. Prečo plačetě? Krátká pauza. Bojítě sa? Strach necítím. Ale času k odpovědi se nedostává. Cítím bolest, na odpovědi nezáleží. Přichází pan „Jemný“…

krásky, charismatické muže středního věku i mladé chlapy k nakousnutí. Většina z nich se vás dotýká a vy beze studu přijímáte úlevu.

Krátkozraká, nejistě se pohybující pacientka se obává jít dál než na A pak už jen chodby, prosvětlené konec předpokoje, aby si přečetla tunely, na jejichž konci čeká jasno. jména ošetřujícího personálu, Cesta k němu není přímá, vede ani na jmenovku sestry, která se skrze nejtemnější tmu a mléčnou nad ní naklání (výjimku tvoří mlhovinou až k bytostem, které z ní vrchní sestra Tomáš K.), pořádně vystupují a gesty, hlasem i jemnou nevidí. Proto fantazíruje dál masáží zad vás táhnou za světlem. Stále prozářená pulzující chodba se večer mění v ticho, kterým se neslyšně vznáší drobná nenápadná sestřička s tváří vědoucí a naslouchající. Je tu snad třetí noc. Andělé asi nespí. A pak labuť ve fleesové bundě, nebo upír lačnící po krvi, protože jásá, když narazí na festovní žílu. Ale zvuk jejího hlasu je samet barvy lahodného červeného vína, jehož chuť se slastně Je to stále lepší a lepší. Kromě svých rozlévá vnitřnostmi celého těla. malých pokroků začínáte vnímat A o vnitřnosti, které určitě nevoní, i atmosféru těchto obávaných míst. jde tady především. Nacházíte se Na první pohled vypadají bezútěšně, totiž na chirurgickém oddělení ale kromě trápení tady nacházíte novojičínské nemocnice. také uzdravování. A bytosti, které Mgr. Jarmila Moravčíková se v bílých, popř. modrých pláštích vznášejí po chodbách jako andělé. Ale podoby na sebe berou různé. Výrazné modré brýle tady běží hned dvakrát, druhá nositelka je vysoká brunetka. Potkáte tu dlouhovlasé blonďaté Ráno. Nemocniční pokoj, tmavé brýle a výrazný hlas i postava, matka ochránkyně, ta unese, ukonejší a postaví na nohy jako nejlepší valašská slivovice, nelze odolat. Vstáváte a vratkými kroky nemluvněte se potácíte od zdi ke zdi ověšeni podivnými rekvizitami, které jsou tady něžně nazývány kabelkami.

V následujících dvou rozhovorech vám předkládáme dva pohledy na současnou podobu, je-li libo, úroveň výuky českého jazyka. S dotazy jsme se obrátili na učitelku Masarykova gymnázia s letitou praxí Jarmilu Moravčíkovou a na absolventku našeho gymnázia Petru Poláškovou, která v současné době studuje vysokou školu a na výuku českého jazyka se teprve chystá. Oběma jsme položili stejnou otázku. Proč je čeština dlouhodobě nejméně oblíbený předmět? Jak se jejich odpovědi liší, ať už v pohledech na výuku, probírané učivo, či důvody současného stavu, posuďte sami. Šimon Krakovský, Sx & Radim Friedel, Ok

Rozhovor

ˇ Mgr. Jarmila Moravcíková

• Dobrý den, paní učitelko. Rozhodně Vás nechci zpovídat ohledně vašeho zdravotního stavu, ale ve škole už Vás nějaký ten pátek postrádáme, jak se momentálně cítíte? Dobrý den, to je pro mě milá zpráva. Těm, kdo mě skutečně upřímně postrádají, vzkazuji, aby byli trpěliví. Jinak děkuji za optání, cítím se střídavě - týden relativně obstojně, týden mizerně, přiměřeně stanovené léčbě. Jinak svůj zdravotní stav netajím. Šuškanda mi nevyhovuje.

• Změnil Vám pobyt v nemocničním prostředí pohled na cenu života, zdraví? Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale myslím, že tyto hodnoty ctím už z dřívější doby. Jde o další životní zkušenost k nezaplacení - výrazně posílila pokorné přijímání lidí a nádhery kolem (platí pro mé rodinné zázemí, pro přátele, kytičky a samozřejmě pro vás všechny ve škole). Žádný patos ani fráze na místě nejsou.

• Vnímáte, jak Vám studenti říkají? Měla jste během své učitelské kariéry nedobrovolné přezdívky, na které jen tak nezapomenete? Domnívám se, že nesrším žádnými nápady, aktivitami ani moudry, takže jsem zaregistrovala přezdívky související pouze s mým příjmením. Familiární Morka z dob studií mých dcer na MGP mi přišla milá.

• Chtěla jste být učitelkou již od útlého dětství nebo je to jen jedna z alternativ? Proč čeština a hudebka? Soudě dle vašeho článku v tomto čísle, vypadá to, že jste vskutku poetická duše. Ano. Chtěla. Od útlého dětství jsem terorizovala své vrstevníky učitelskými manýrami. Zřejmě jsem byla dost otravná, snad už jsem dostatečně vyrostla!? Od doby, kdy jsem si už jako dospělá učitelka na učitelku přestala hrát, mám svou profesi moc ráda a před nikým ji nehaním. Pokud lze předcházející tvrzení pokládat za poetické, pak jsem poetická duše.

• Proč čeština a hudebka? 19

Čeština byla jasná volba. A hudebka? Na tuto kombinaci se hlásilo méně zájemců než na ČJ - D nebo ČJ - Ov, které jsem chtěla studovat původně. A pamětníci vědí, že nepřijetí znamenalo rok, dva, tři čekat. Biologické hodiny jsme, my holky, dříve braly vážně. Ale hlavně - v podstatné době jsem se zamilovávala do muzikantů! Mimochodem, do vztahu dost nepraktické.

• Co ráda čtete? Všechno, ale někdy se trápím. S knížkou jsem praštila do kouta možná jednou. Z toho vyplývá, že jsem pomalý čtenář. Sci-fi a fantasy nedávám. Raději trošku historie, zajímavou postmodernu… za nejkrásnější baladu v próze považuji Jozovu Hanuli od Květy Legátové, dále nemohu zapomenout na dojmy z knihy Skleněný pokoj Simona Mawera. Už se bojím, jak dopadne film. Raději se na něj nepodívám, jak je mým zvykem.

• Jakým typem studenta jste byla během vašich študáckých let? Typická šprtka.

• Zkusila jste někdy něco „profesionálně“ napsat? Ne. Ani deník. Motivace musí být extrémně silná. Připouštím, toto kritérium nyní situace splňuje, ale raději odpočívám, hodně času trávím s příbuznými a přáteli, čtu, řeším staré resty. Kdysi dávno mě ke spontánnímu projevu vyprovokovala zavírací doba na příborském koupališti (parné léto, prázdniny, 18.00 hod!!! - nafoukaně si myslím, že od oné události patří příborské koupaliště k plovárnám, kam můžete chodit sportovat do půlnoci). Zkrátka jsem opravovací typ. Nebo kreativní lenoch.

• Každý zkušený učitel by měl mít na žáky určitý „recept“. Jaký je ten váš? Na nic si nehrát, a pohádkově - nad nikoho se nevyvyšovat, i když se mi to několikrát vymstilo. Lidé, a žáci zvlášť, kteří mě záměrně provokují, mě lidsky nezajímají. Jejich škoda. Ale tak to zkrátka chodí, nemůžete si sednout se všemi. Je třeba si to čas od času připomenout a neotravovat si vzájemně život. A pak úsměv, ne úsměšek! Pokud to trochu jde, dobrá nálada na obou stranách.

• Podle průzkumu společnosti Tutor patří český jazyk k nejméně oblíbeným předmětům na základní škole (zdroj 20

• Právo, 9. 2. 2019), a to na obou stupních. Proč si myslíte, že to tak je a jak to vidíte s postavením předmětu český jazyk a literatura na středních školách, potažmo na našem gymnáziu? Češtinu přece každý umí, otrava, ztráta času!!! To slyšíte od dospělých, učitelů jiných předmětů i od dětí. Navíc někoho ve třinácti přesvědčovat, že vyřknout či napsat ve správnou chvíli správnou a srozumitelnou větu, je pro češtináře pracné, časově náročné, někdy i zbytečné. Domnívám se, že do výuky češtiny právem začínají pronikat učební metody používané spíš v cizích jazycích, např. běžné rozhovory, dramatizace. Jen přes techniku k uvědomění myslím cesta nevede. Zvláště mladší žáci ji tvrdošíjně vyžadují. Učitelé, ale hlavně rodiče mají ve vztahu k dorozumívání a k živé komunikaci dost rezerv. A ještě fráze - v mateřském jazyce se vám v hlavě honí myšlenky!!! Možná by mohly mít řád a logiku. A to je třeba trénovat. Situaci na jiných gymnáziích si netroufám hodnotit. Naše gymnázium? Ze zkušenosti vím, že ve třeťáku, čtvrťáku už někteří vědí, o co jde… to je pro češtináře úžasné zjištění.

• Dalo by se podle Vás na naší škole něco vypilovat? Určitě, ale teď nevím co. Ptejte se učitelů a žáků ve škole, ne učitelky v posteli.

• „Řekni mi, jakou hudbu posloucháš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Oblíbený skladatel, žánr? Jednoznačně lašský a valašský folklór a zajímavé projekty alternativní hudby. Vážná hudba - méně známé skladby L. Janáčka, B. Martinů, A. Dvořák mě lahodností zvuku překvapí vždy. Preferuji živá vystoupení. Zbožňuji koncerty vás, žáků a studentů...

• Šátky a šály - neoddělitelná součást vaší image. Kolik jich doma máte? Jdu je spočítat - 50? Možná víc… Po návratu z nemocnice jsem si pořídila další!

• Jistě máte pár zatím nesplněných snů, či dokonce snů bizarních. Prozradíte nám nějaké?

Přání neprozrazuji. Bizarní záležitosti nevyhledávám. Žasnu, jak se sny plní.

• Děkuji za rozhovor. Přeji všem ve škole krásné dny, maturantům chuť se do toho už konečně pustit a ostatním pokud možno příjemný konec roku. Na shledanou.

ˇ Petra Polásková

• Čeština je dlouhodobě nejméně oblíbený předmět. Proč si myslíš, že tomu tak je? Ty jo, tak to jsem nevěděla, myslela jsem, že toto vede matika. Ale asi lidi nejsou schopni vnímat věci v kontextu a mají radši daná fakta a čeština je hodně o literatuře, která jde vyložit mnoha způsoby, a navíc, co si já pamatuji, tak hodiny češtiny vypadaly tak, že se učitel na něco zeptá a chce nějakou odpověď. Chce odpověď v souvislé větě, která má hlavu a patu a dává smysl. Podle mě se lidem nad tím nechce přemýšlet. Jako nevím, nikdy jsem nepřemýšlela o tom, čím by to mohlo být, protože jsem si vždycky myslela, že čeština je oblíbený předmět.

• Mohla by ses čtenářům nějak představit? Jmenuju se Petra Polášková a už jsem dva roky pryč tady z gymplu. V současné době jsem na Ostravské univerzitě, oficiálně jsem na přírodovědecké fakultě, kde studuju biologii, a k tomu mám danou češtinu, český jazyk a literatura se to jmenuje konkrétně, a to je zase na filozofické fakultě. Když někomu řeknu, že studuju biologii a češtinu, tak se mě každý zeptá: „Ty jsi na pajdáku? ”A já to musím složitě vysvětlovat.

• Proč zrovna taková kontrastní kombinace? Protože jsou to asi jediné dva předměty, co mě začaly bavit a co mi celkem šly. Je to super, že člověk má fakt široký záběr. Každý z těch předmětů má nějaký přesah a ten konečný záběr, co člověk má, je fakt velký a široký. Osobně mám radši biologii, protože jsem celkem racionální člověk a mám ráda takovou tu exaktní vědu. Hlavně moje představa o češtině, kterou jsem získala na gymplu, se dosti liší od toho, co tam děláme. Na gymplu jsme jeli hlavně literaturu, což bylo zábavné a super a člověk nabyl dojmu, že je to to, co chce dělat. Pak jsem přišla na výšku a jedu fonetika, fonologie, morfologie, syntax a to není úplně zábavná věc.

• Na jakém druhu školy by sis dokázala představit, že budeš vyučovat? Třeba přímo na našem gymplu? Konkrétně tenhle gympl je takový ten top, kterého bych chtěla dosáhnout a je to to, co bych chtěla asi nejvíc, tenhle gympl nebo podobný. 23

Obecně ale jakákoliv střední škola, kde se učí biologie a čeština, protože základní škola mě úplně jako netáhne. Přijde mi, že se učím věci hodně nadsazené tomu, co se učí na základní škole, a docela by mě mrzelo, že nevyužiju všechny ty znalosti, co tam člověk nabyde, a zároveň si asi nedokážu udělat takový vztah k dětem mladším než patnáct roků. Na gymplu jsou starší lidi a jde s nimi jednat víceméně jako s dospělýma.

• Co si myslíš o postavení učitele v nějaké té “hirearchii povolání”? Jakou pozici ten učitel zastává? Přijde mi, že poslední dobou to trošku ztrácí prestiž, ale v mých očích je to člověk, který má velký vliv. Nechci říkat moc, protože to zní blbě, ale má vliv v tom smyslu, že na té střední škole může přímo ovlivnit budoucí dráhu jiných lidí. Pokud se mu v někom podaří nalézt talent pro daný předmět, tak ho může podpořit a nadchnout a nějakým způsobem ho dovést na tu výšku.

• Myslíš si, že maturita z českého jazyka je dobře strukturovaná? Přijde mi jako strašný nesmysl, aby člověk, který mě v životě neviděl a nic ode mě nečetl, hodnotil moji slohovou práci. Kdyby to hodnotil člověk, který mě čtyři roky učil, zná mě a zná nějaký můj styl, tak na tu práci může mít úplně jiný pohled než někdo, kdo mě vůbec nezná. Přijde mi to hrozně nesmyslné. Celá státní maturita se mi tak nějak nelíbí, nepřijde mi, že vypovídá o schopnostech v daném oboru.

• Nebyla už čeština jako taková překonána? Úplně bych nerozlišovala směry jako literatura a například kinematografie, ono to má v podstatě pořád stejnou funkci, akorát médium se mění a samozřejmě se mění i kvalita. Na základě toho, co se učíme jako literaturu, tak jsou vystavěné i všechny ty současné umělecké odvětví. Ty příběhy zůstávají pořád stejné, akorát se mění prostředí a postavy, ale nakonec to není nic nového. Proto je podle mě dobré se naučit literaturu, ze které to vzešlo. Nemyslím si, že literatura je mrtvá, je důležité se to naučit v rámci chápání nějakého vývoje textu té současné tvorby.

• Je čeština pro obyčejného člověka přínosná? Já si myslím, že určitě přínosná je. Už díky tomu, že nás právě nutí odpovídat na otázky v celých větách, zamyslet se nad 24

obsahem textu, což je důležité pro studium na výšce, kde před vámi přistane hromada textu a budete muset napsat x prací. Tam potřebujete umět pracovat s textem, nejen ho psát, ale i pracovat s různými články a podobně. Potom je čeština přínosná z hlediska společenského postavení nebo uplatnění, kdy i v současných filmech, seriálech a hudební tvorbě tvůrci odkazují na texty svých předchůdců. Všude možně ve filmech a písničkách jsou odkazy na literaturu.

• Nemyslíš si, že mnohdy učitelé vyžadují nějaký demagogicky uznávaný fakt než osobní pohled na věc? Já mám s učiteli v tomto dobrou zkušenost, že kdykoliv jsem na text měla jiný názor nebo jsem našla nějaké jiné vysvětlení, tak to daný pedagog přijal. Vždycky to po mně chtěli nějak doložit, proč si to myslím, ale nikdy mi nikdo neřekl: “Je to takhle a takhle, protože to bylo napsané v téhle a téhle studii.” Takže já jsem v tomto měla asi štěstí, ale vím, že se to stává. Učitel, který vysvětluje umění, by měl být otevřený různým druhům chápání.

• Přijde ti současné české školství efektivní? Například v kontrastu se zahraničím? Já nemám zkušenost se zahraničím, takže nemůžu úplně srovnávat. Ono je to blbé v tom, že člověk neví, kde nakonec skončí, já to teď jako taky nevím, a to jsem na výšce, ale i tak to nemůžu vědět. To že nás škola nutí do nějakých věci, do kterých se nám úplně jako nechce, a myslíme si, že je nebudeme potřebovat, tak má takový efekt, že je to celkem dobrá průprava do života, kde tě furt někdo nutí dělat něco, co nechceš. Setkala jsem se s tím na hromadě brigád, kde jsem dělala věci, které mě nebavily a nedávaly mi smysl, ale díky tomu systému školství to bylo snesitelné. Je to smutné, ale je to tak.

• A změnila bys teda nějak to školství? Ono úplně změnit nejde. Jsou tady různé alternativní školy, kde ty děti dělají jen to, co chtějí, ale já si myslím, že potom stejně někde narazí na tu tvrdou realitu. Myslím si, že náš systém školství na tom není úplně špatně. Znám spoustu vzdělaných lidí s širokým přehledem, co vystudovali tady v Česku. V současné době se ale pohybuji mezi lidmi, kteří mají děcka na základkách a přijde mi, že na ty děcka nakládají strašné hromady úkolů. Tohle mi přijde úplně zhoubné, protože si udělají odpor ke škole už na základce. Já si teda nepamatuju, že by toho za mě na základce bylo tolik. Přijde mi to jako 26

.zvláštní fenomén posledních let, ty základky s hromadou domácích úkolů.

• Změnila bys nějak výuku češtiny? Slohu bych asi věnovala více času, hlavně co se týče odborných textů. Zaměřila bych se na citace, protože na výšce, když se cokoliv píše, tak největší problém vždycky každému dělají citace, protože jsou různé normy, podle kterých se cituje, a každý učitel řekne něco úplně jiného. A taky tak nějak z praxe, třeba psaní e-mailů profesorům, to je moje oblíbená věc, když mám napsat e-mail nějakému docentovi nebo doktorovi, tak si pokaždé připadám jako pologramotný Afričan. Pojala bych to spíše tak prakticky, napsat vyprávění je super, ale není to úplně k užitku. Nepotřebovala jsem napsat vyprávění za poslední dva roky, co jsem pryč z gymplu, ale tady tyto věci odborné texty, ty bych jako trénovala dost.

• Změnila bys nějak množství probírané literatury? Kdyby se začínala brát literatura od 18. století, tak by se dalo tak jako pomalu sklouznout k té starší, protože se hodně čerpalo z minulosti, takže si myslím že by se na to mohlo takhle odkazovat. Určitě bych třeba prvák věnovala učivu do 18. století a od prváku nahoru jet od 18. století světovou i českou literaturu, ale myslím že prvák by úplně stačil na ty starší věci. Určitě je dobré si udělat přehled o těch stěžejních dílech, které ovlivnily tu další literaturu, ale úplně bych se v tom nebabrala.

• Chtěla bys něco vzkázat našim čtenářům? Asi ať si užijou ten gympl co nejvíc to jde, protože jak se mluví o tom skvělém “studentském životě”, tak na něj čekám asi dva roky a furt nikde. Furt sedím celý den v učebnicích a o zkouškovém v nich i spím. Z výšky bych se na gympl nevrátila, protože jsem daleko více pánem svého času, ale ten gympl je super v tom, že vás přinutí dělat ty věci, co máte, i když je třeba dělat nechcete. Dobré je i to, že ta odpovědnost neleží úplně celá na vás a že vás to nenechají úplně odpískat, což je super, protože občas je hrozně těžké se nevzdat na té výšce, protože když člověk vidí to kvantum věcí, co ho čekají, a nejistý výsledek, tak si říká, jestli mu to stojí za to.

Z Dijonu

anní paprsky slunce rozsvítí skrz dřevěné okenice v drobném pokojíčku, který mi přidělila moje oblíbená famille d'accueil neboli hostitelská rodinka, ke které (nebo dalším třem jiným) zavítám každý víkend. Maminka už mě volá na pozdní nedělní snídani provoněnou kávou a čerstvými pains au chocolat. Po týdnu plném učení a tradičním českém pátečním večeru si udělám klidné dopoledne, které však rychle uteče, a už ve tři se volá ke stolu. Jíme francouzský quiche lorraine (pro neznalce koláč z listového těsta se sýrovo-bramborovo-šunkovou náplní). A samozřejmě bagetu, dezert, salát a občas nějaký ten cider nebo víno ve skleničkách rodičů. Odpoledne vycházím do ulic většinou docela poklidného Dijonu a při probírání problémů dnešní společnosti zasedneme do naší oblíbené kavárničky. Jeden takový totiž máme co nevidět potkat. Z procházky městem se stává prodírání rozbouřeným davem žlutých vest protestujících proti zvyšování daní pohonných hmot a utíkání před slzným plynem, který vystrašení policisté vypouští po litrech. Naštěstí však bezpečně dorazím zpátky do městského domku poblíž Lycée Carnot (to je ten můj ústav pro psychicky postižené jedince) a na stole mě čeká další francouzská specialitka a classeur se zápisky z historie-geographie. Liduš Hrušková

ˇ Strasburk 2019

ěkdy na jaře minulého roku nám pan profesor řekl o soutěži Euroscola. Nebylo to povinné. Dotazník na internetu mohl vyplnit jen ten, kdo chtěl. Týkal se Evropské unie. Mě osobně baví jak základy společenských věd, tak dění ve světě. Dotazník jsem vyplnila a čekala. Tak nějak jsem ve skrytu duše doufala, že se na mě usměje štěstí. Výhrou byl totiž zájezd do Evropského parlamentu pro celou třídu. Na podzim přišel pan profesor do třídy s úsměvem na rtu a papírem v ruce. Šel přímo ke mně. Nechápala jsem, co se děje. Řekl: „Mám pro vás novinku.” a postavil se před třídu. Pak už jen zazněla věta: „Chtěl bych vám oznámit, že Barča pro vás vyhrála soutěž Euroscola, a to znamená, že v lednu jede celá třída do Štrasburku na exkurzi do Evropského parlamentu.” Zůstala jsem s otevřenou pusou. Přece jsem nemohla být vybrána jako jediná z celé republiky. Opak byl pravdou.

Doplňkovou úlohu měli plnit žurnalisté. Tuto roli jsem si zvolila já společně se spolužačkou Dory.

Krátce nato začaly přípravy. Třída se dělila do tematických skupin. Témata se týkala lidských práv, zaměstnanosti a podobně. Následně jsme si až do odjezdu v hodinách angličtiny připravovali argumenty a slovní zásobu na jednání v Parlamentu. 33

16. ledna jsme se ve večerních ho dinách v yd a li na cestu. Ve Francii jsme se ocitli ráno druhého dne. Po prohlídce malých městeček a různých památek jsme unavení ulehli večer do postelí. Ráno jsme vstávali brzo, abychom na osm ráno stáli před budovou parlamentu. Už ta sama o sobě je velmi zajímavá a neobvyklá. Nemohla chybět společná fotografie na památku. Před vstupem jsme museli projít bezpečnostní kontrolou. Pak už jsme se rozdělili do skupin podle témat. Nám žurnalistům byl vysvětlen program a podmínky práce. Všude přece musí být nějaká pravidla. Společně jsme se odebrali do jídelny na snídani. Následně jsme vstoupili do velkého jednacího sálu. Uvítalo nás vedení parlamentu. Postupně se představily všechny zúčastněné země. Každou zemi měli během pár minut představit dva studenti. Za nás to byl Zdeněk a Dory. Diskutovali jsme o záležitostech EU a dotazech studentů na víceprezidenta parlamentu. My, žurnalisté, jsme při tom pořizovali videa a fotky, abychom celou událost pořádně zdokumentovali. Odměnou nám byl krátký oběd. Po něm už jsme v malých jednacích sálech rozebírali daná témata. Skupina žurnalistů sály navštěvovala a opět pořizovala záznamy. Zpestřením nám bylo zhlédnutí 360° filmu o Evropské unii. 34

Celý zájezd byl určitě skvělou zkušeností a my jsme této příležitosti náležitě využili. Máme nejen neopakovatelný zážitek, ale také nové kamarády z celé Evropy. Barbora Skopalová, 3.A

letošním roce mají příznivci filmového studia Marvel pré. Zatímco koncem dubna se do kin chystá ten nejočekávanější kinematografický počin letošní sezóny - velkolepé finále uzavírající desetiletou éru, nesoucí výřečný podtitul Endgame - a prázdniny nám zpříjemní další Spiderman, jehož atmosféru malebně dokresluje liberecká neorenesance, jako jakýsi předkrm nám Anna Boden a Ryan Fleck předkládají něco, co filmová plátna doposud nezažila. Captain Marvel, snímek, jenž si nese hned několik prvenství, je veskrze opředený kontroverzí. Ještě před samotným uvedením do kin se fanoušci prakticky rozdělili na dva nepřátelské tábory - a ne, nejedná se o spor mezi muži a zapálenými feministkami, jak se na první pohled může zdát. I když, nalijme si čistého vína, zejména díky Brie Larson v hlavní roli feminismus k předním tématům opravdu patří. Myslím, že o silně emotivní momenty

ve filmu není nouze, ale o prvenství se nezcizitelně zasadil již samotný úvod. Místo klasického loga Marvelu, vykresleného motivy oblíbených superhrdinů, nám tvůrci naservírovali kaskádu výjevů z uplynulých let doprovázenou všeříkajícím: ,Thank you, Stan.” Dle mého se s tímto gestem může rovnat jedině právě Stanovo geniální cameo. V první části filmu se ocitáme na planetě Hala. Obývá ji národ Kree, rasa velice vyspělá, disponující technologií na velmi vysoké úrovni. Setkáváme se s Yon-Roggem (Jude Law) a jeho týmem, k němuž mimo jiné patří i Vers - žena bez minulosti, avšak obdařená zvláštní mocí, jejíž původ si na účet připisují místní ‘papaláši’. Vers (poprvé po šesti letech coby Kree) dostává povolení vyrazit na zdánlivě jednoduchou misi - najít a zachránit ztraceného agenta. Jak už to tak bývá, ne vše jde vyloženě hladce - náš tým se na planetě Torfu setkává se skupinou Skrullů - odvěkých nepřátel Kree, schopných na sebe vzít číkoli podobu.

Vers se dostává do jejich spárů a my získáváme nový pohled na situaci. Její amnézie totiž není jen tak náhodná, to ani útržky vzpomínek, co se jí tu a tam vracejí. Následuje klasické marvelovské schéma Skrullové dostanou na frak, všichni do jednoho. Komičnosti situace navíc přidává i to, že ruce naší hrdinky jsou po celou dobu obtěžkány kusy železa. Po chrabrém úprku následuje druhé dějství, tentokráte na Midgardu - ve světě obyčejných lidí. A ti, bohužel, na příchod Vers ještě nejsou dostatečně připraveni.

Po chvíli strávené v archivech S.H.I.E.L.D.u totiž máme tu čest se seznámit se slečnou Carol Danvers, bývalou armádní pilotkou, která před šesti lety zemřela za vskutku podivných okolností.

Carol se tedy vydává po stopě sobě samé, zpět ke kořenům. Při hledání doktorky Lawson (Annette Bening), pod jejímž velením zemřela, ji doprovází agent Fury a vskutku nečekaný společník - kocour Goose. Právě ti skvěle zastanou vydařenou humornou složku. Společně s budoucí Captain Marvel (pozor, Z vzorového světa high-tech skokem neplést s Mar-Vell) nalézáme do devadesátek, okořeněných staré přátele, nečekané spojence Nirvánou, kůží a flanelem. Přesně a odkrýváme hořká tajemství. sem se naše hrdinka propadne střechou retro videoprodejny, v jejímž Nechci prozrazovat příliš, proto prostředí bojová výstroj Kree působí se podělím jen o pár dalších jako pěst na oko. Yon-Rogg je od podstatných bodů. Brie Larson je nejbližšího portálu vzdálen 22 hodin, ve své roli prostě skvělá, přestože komunikátor přestává fungovat, mnozí tvrdí opak. Věčně omílanou digitálně omlazený Nicholas Joseph absenci hlubších emocí jsem u ní Fury (Samuel L. Jackson) na krku. nezaznamenala - Carol je dokonale Poněkud prekérní situace. Ovšem lidská právě tehdy, kdy má být. nic, s čím by si silná emancipovaná Člověk s ní sdílí radost i smutek, žena v tričku Nine Inch Nails dokáže-li její povahu pochopit. neporadila. Na horší časy teprve svítá. Koneckonců, nemůžete očekávat srdceryvná gesta od někoho, kdo Vers časem svádí boj s mnohem si pamatuje jen posledních šest let. horšími démony. Těm nepochybně vévodí pravda, pravda o vlastní Na potitulkové scény se vyplatí si minulosti a skutečné identitě.. počkat - a tentokrát máme rovnou 38

dvě. První z nich krásně zodpovídá jednu z hlavních otázek ohledně nadcházejících Avengers, ta druhá zas doplňuje chybějící dílky z univerza. Nehodlám však snímek kdovíjak přechvalovat, neb si rovněž nese řadu much. Ač své sympatie k postavě Carol nezapřu, ke konci už to přepískli příliš. I na nejsilnější postavu celého MCU byla až moc ‘overpowered’. Captain Marvel nepovažuji vyloženě za ‘popcornovku’, nicméně na přílišné uvažování to ovšem to pravé ořechové také není. Celkově ji hodnotím jako lepší průměr. Pokud nejste přehnaně vztahovační, neurazí, nadchne rozhodně - minimálně nad vidinou kočkování mladého Furyho s kocourem Goose vám jistě zacukají koutky. Kvalit Doctora Strange či standardního marvelovského kánonu sice nedosahuje, ale na druhou stranu lehce podprůměrného Black Panthera (pozn. korektury: Black Panther je super), Ant-Mana či Deadpoola v pohodě strčí do kapsy. Alice Holáňová, Sx

Haló, haló

ospěla jsem k rozhodnutí, že pro tentokrát nebudu psát recenzi na žádnou žhavou filmovou novinku, jak je mým zvykem. Namísto toho se na chvíli vrátím do svého dětství a zavzpomínám na seriál, který nedílně patřil a stále patří k mému životu. Musím říct, že ostatní děti, které vyrůstaly na animovaných seriálech nebo nesmyslných slátaninách jako Telletubbies přišly o hodně. Seriál se jmenuje “Haló, haló” a odehrává se v době druhé světové války, a i když vás zprvu může odradit nesmyslný název či pochmurné téma, je tomu přesně naopak. Název je ve skutečnosti smysluplnější než se zdá a myslím si, že kdyby se jmenoval jinak, ztratí své kouzlo. Co se týče tématu, je sice ponuré, avšak po celou dobu se nese v humorném duchu. Třešničkou na dortu jsou neopakovatelné vtípky, kterými se dodnes baví celá moje rodina. “Haló, haló” je britský seriál z roku 1982 s přibližně stovkou odvysílaných dílů. Jeho autoři David Croft a Jeremy Lloyd si celou dobu tak trochu dělají srandu z typického f r a n c ou z s k é h o c h a r a kt e r u .

Hlavní postavou je ne zrovna pohledný kavárník René François Artois, jehož vzhled však nepochopitelně imponuje všem jeho servírkám, manželce Edith, partyzánkám a ženám z celého Nouvionu (místo, kde se celý seriál odehrává). Dokonce i německému poručíkovi Gruberovi, který se příliš netají svou náklonností k němu a často ho zve na projížďky ve svém tančíku. René je vlastníkem proslulé nouvionské kavárny, kterou navštěvují němečtí generálové, plukovníci, poručíci, dále příslušníci gestapa, partyzáni, pohřebáci, komunisté, italští kapitánové a další možní i nemožní lidé. Horní patro kavárny obývá stará matka Edith, madam Fanny (René ji oslovuje velice vlídnými slovy: „Mlč už, ty stará můro!”), pod jejíž postelí se ukrývá tajná vysílačka, kterou René komunikuje s Londýnem. Každá konverzace začíná slovy “Haló, haló, tady lelek, jak mě slyšíte? Přepínám!”, odtud pochází název celého seriálu. Náš hlavní hrdina spolu se svými zaměstnanci a manželkou pomáhají partyzánskému odboji včele s průbojnou, avšak velice diskrétní Michelle, jejíž pravidelný tajný příchod do zadního pokoje kavárny provází slavná věta: “Dobře mě teď poslouchejte, nebudu to víckrát opakovat.” Se spoluprací s partyzány je však spojena spousta 43

nepříjemných povinností. Jedna z nich je ukrývání britských letců v kavárně. V jednotlivých dílech seriálu se letci ukrývají například v kurníku, v posteli madam Fanny, v kanále před kavárnou a na dalších zajímavých místech a nedaří se dostat je zpátky domů. Ukrývání letců však není jedinou z pomocí, kterou tito stateční Nouvioňané pro odboj dělají. Schovávali také například výbušný vánoční pudink, který shodou náhod nic netušící italský kapitán Bertorelli zapálil na své vlastní svatbě s madam Edith a vybuchl tak celý podnik. Není divu, že po té spoustě tajných činností, které prováděli, se jedna z nich provalila a Reného zastřelili. Jenže ten to tak trochu hrál na obě strany a spolupracoval také s německým plukovníkem Von Strohmem, který nechal pušku nabít slepými náboji, a tak tento “nejstatečnější Francouz” nahrál svou smrt. Protože ale musel pokračovat s vedením své kavárny a ve spolupráci s Němci, plukovník přišel s řešením. René se bude vydávat za svého bratra dvojče, a aby se to nepletlo, bude se jmenovat taky René. Když se konal pohřeb, partyzáni potřebovali ukrýt tankové miny, a tak je René s Edith ukryli v rakvi, která se však poté nečekaně dala do pohybu a miny vybuchly. Kromě těchto nepříjemných situací, za které ve většině případů mohl odboj, 44

probíhají v kavárně také milostné pletky. Jelikož je René idolem všech žen, udržuje současně několik milostných vztahů. Jednou z jeho milenek je servírka Ywett. Pokaždé když spolu mají romantickou chvilku, načapá je Reného žena Edith. Tento nemilý okamžik pravidelně začíná slovy: „René! Co to děláš v náruči té servírky?!”, po čemž následuje odpověď hodna správného chlapa: „Ty ženská jedna hloupá…” Tuto větu doplní dokonalou výmluvou, které Edith nakonec uvěří. Kromě již zmíněných se v seriálu objevují další zajímavé postavy, jako například Herr Flick (egoistický n amy š l e ný ge s t ap á k ) , Von Smallhausen (poskok Herr Flicka), LeClerk (zamětsnanec Reného a později manžel madam Fanny, vyznačující se svými jedinečnými převleky například prodavač cibule), pan Alfons (majitel pohřebního ústavu “Rychle a stylově” a obdivovatel madam Edith), Helga (úlisná sekretářka plukovníka Von Strohma, která zároveň usiluje o přízeň Herr Flicka), strážník Craptree (Brit, který se snaží mluvit francouzsky, z čehož ve výsledku vznikne úplný paskvil). Moje nejoblíběnější zkomolenina strážníka Craptreeho je: „Přišel jsem pro svoje bicáklo, které obrábí selektriku pro vysálačku, když

šlapáte do prdálu v pokoji patky svého ženicha,” nebo také, „bodré podoledne, nesu vám špatnou krávu.” Pokud seriál neznáte a uvažujete o jeho zhlédnutí, ujišťuji vás, že se zaručeně nebudete nudit. Čeká na vás spousta neuvěřitelně vtipných scén, dialogů a hlášek. Nutno také zmínit, že bez neopakovatelného českého dabingu to nebude tak dokonalý kulturní zážitek. Jsem si jistá, že v angličtině by vtípky nezněly tak vtipně jako v našem rodném jazyce. Celkový zážitek podtrhnou skvělé herecké výkony, na nichž mají hlavní zásluhu samozřejmě Gorden Kaye (René), Carmen Silvera (madam Edith), Vicky Michelle (Ywett), Rose Hill (madam Fanny), Kirsten Cooke (Michelle), Guy Sinner (Gruber) a Richard Marner (plukovník Von Strohm). Prostředí, kde se celý děj odehrává, je ve velké míře kavárna, a přesto po zhlédnutí té stovky dílů nemáte pocit, že už je to jaksi okoukané. Pokud se ptáte, pro jaké věkové skupiny je seriál vhodný, moje odpověď je jednoduchá - pro všechny! I když se téma může zdát spíše pro dospělé, jsem žijícím důkazem toho, že i malé dítě (kterým jsem ještě před pár lety byla) se dostatečně pobaví a do jisté míry obohatí. Dory Kolářová, 3.A 45

SMYSL ŽIVOTA DEPRESIVNÍHO PROGRAMÁTORA

.exe

void main() { for(int i = 0; i < days_left; i++){ wakeUp(); work(); sleep() } return(void); } Zdeněk Plešek, 3.A

Šéfredaktor: Alice Holáňová | Zástupce šéfredaktora: Michal Stoček | Redaktoři: Radim Friedel, Dory Kolářová, Roman Vašut, Daniel Komárek, Klára Prašivková, Šimon Krakovský, Johana Dudová, Tomáš Horečka, Adéla Vlašicová, Zdeněk Hanzlík | Korektura: Michal Stoček, Mgr. Lenka Ocásková, Mgr. Jarmila Moravčíková | Fotografie: Lucie Monsportová, Viktorie Kirchnerová | Grafické zpracování: Alice Holáňová | Spolupracují: Aleš Chromečka, Eliška Veřmiřovská, Zdeněk Plešek, Ludmila Hrušková, Barbora Skopalová 50

ZDROJE