RESTART | 14. vydání by Restart (@casopisMGP)

14. VYDÁNÍ | KVĚTEN/ČERVEN | 2019

Školní časopis Masarykova gymnázia v Příboře

4 VÝBĚR

13 FEJETON

18 AKTUALITY

26 CESTOPIS

37 LITERATURA

38 RECENZE

52 ROZHOVOR

64 BALADA

Rezignuji...

nejlepším vědomím a svědomím přiznávám, že dát dohromady toto číslo byla docela fuška…

Co si budem, donutit koncem května redakci k jakési produktivitě je úkol čistě nadlidský; ostatně jako v každém jiném měsíci. Tentokrát to však přece jenom bylo ještě o chloupek těžší; léto takřka za dveřmi, uzávěrka známek rovněž a maturanti všichni úspěšně ,,v tahu.” Zápal do psaní článků hluboko pod bodem mrazu, motivace takřka nulová. Na to si ale, hádám, člověk v pomyslném šéfredaktorském křesle musí jednoduše zvyknout - neb jiné už to nebude. A jak z toho ven? Pomalu zjišťuji, že hektolitry kávy nepředstavují to správné řešení… Dost ovšem bylo negativismu! Ten si nechme do posledního červnového týdne a dejme místo něj prostor chvilce relaxu. Milí čtenáři, byť toto vydání vzešlo z ryzího chaosu, troufám si říci, že se nám záhadným způsobem podařilo zachytit ten nejlepší výběr z bobulí, takříkajíc absolutní špici toho, co se v uplynulém čtvrtletí událo. Osmá řada Game of Thrones & Avengers: Endgame - takřka polovina planety tyto počiny dychtivě očekávala. Co na ně říkáme my? Na zoubek se podíváme i poslední dobou často skloňovaným eurovolbám. A kromě rozhovoru s jedním talentovaným hudebníkem společně zavzpomínáme i na Vámi oblíbenou rubriku Rozhovory s absolventy. A proto neváhejte. Odložte sešity, učebnice a všechna další zvěrstva téže nátury, chopte se misky jahod, jež konečně chutnají jako jahody, vystavte se dávce vitamínu D a pusťte se do čtení! Mějte se krásně a skládejte (o nás) básně Alice Holáňová, Sx šéfredaktorka 3

Matematika

Spoléhaje na přípravu, kterou jsem nikterak neflákal, jsem vstupoval do místnosti snad i s nadšením (spíše převlečenou trémou), že budu moci změřit síly s odborníky z CERMATu a okusit jejich „nevypočitatelnost“ (známou z parodických videí, která pravidelně vychází po maturitách a přijímačkách na SŠ) z první ruky. S úsměvem na tváři jsem po prvních dvou příkladech přešel na úlohu s vlakem, přečetl si zadání a trpělivě vyčkával na známý příval nápadů. Když žádný silný nepřišel a rovnice/vyjádření v závislosti na n, které mi v tu chvíli nezapadaly do celého příkladu (ale byly správně), se jen vznášely na papíře, rozhodl jsem se příklad ihned přeskočit. Mírná destabilizace mého jinak relativně vyrovnaného stavu se se mnou ale možná nesla po zbytek testu. Nikoli však v úloze „opisování křivky z tabulek pro začátečníky“. Celý bod nabídlo Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání i těm, kteří pořádně nevěděli, co to ten log2(x) vlastně je. Jediné, co pro to museli udělat, bylo otevřít tabulky. Komu už ale nedopřáli bodík byli ti, kteří sice kreslit neuměli, ale měli šablonu na funkce… jednička v předtištěném grafu neměla od nuly totiž vzdálenost 1 cm (při tomto zjištění jsem si pod čerstvě oholeným vousem zaklel). Pak přišlo na Kocourkov. Slovní délka zadání úloh se jevila být největším nepřítelem, ale stačilo se nenechat zmást a jít si svou vlastní cestou: určit kvocient a vzorce pro oba sloupky jednotlivě a člověk rázem mohl dokonce i kontrolovat ta nezvykle veliká čísla, která vycházela. Zvláštnost Kocourkova ale zase vyrovnala jednoduchá trojice úhlů, součtem 90. U složitějších příkladů si člověk rychle všímá potenciálních chyb, které všichni mohou udělat. Potenciálních chyb, bijících do očí, pakliže máte příklad správně, nebo již realizovaných chyb schovaných za nepozorností, máte-li jej špatně, ale víte o tom. Nebo je nevidíte a jste v háji (vlastní zkušenost)... Ať už ale šlo o stanovení podmínek, správné sestavení rovnice pro porovnání průměrů, překreslení si podobného trojúhelníku, nebo násobení nerovnice neznámou, byl jsem rád, že alespoň šlo vidět, že CERMAT testuje tyto schopnosti a zároveň jsem přemýšlel nad tím, kolik takových principů jsem mohl zapomenout nebo ignorovat já. 4

Po dokončení prvního kola jsem se ihned vrhnul s pokorou na vlak. Tentokrát jsem už zapsal výsledky do záznamového archu společně s předchozími příklady a kontroloval ty další. Čtyřikrát ANO za sebou mi bylo snad největší zvláštností celého testu. Tomuto fenoménu jsem se věnoval celkem třikrát, a to jen kvůli té atypičnosti. První a jediná chyba, jež jsem detekoval, byla (i jako ta druhá, nedetekovaná) o čtení zadání, o mé slepotě, (o mých halucinacích?). Zjednodušil jsem si příklad 17 a místo rovnoramenného jsem bral v potaz trojúhelník rovnostranný. Naštěstí ale šlo při výpočtu výšky a ramene o Pythagorejský typ, takže mi oprava pod snad největším tlakem, co jsem zažil, netrvala déle než zbývajících 5 minut. Po testu mnou ale otřásly další dvě vlny nejistoty. Obě se vzedmuly z mého nitra při konverzaci se spolužáky a obě vyvolávají značné pochyby nad mou vlastní pamětí. Nuže tedy první: v příkladu s vlakem si pamatuji opačné pořadí podúloh, tudíž je pravděpodobné, že jsem i výsledky zapsal také v opačném pořadí. Druhá, 100% jistá, ale snad z bodového hlediska patřičně vyždímatelná: příklad číslo 15. Jako pán světa jsem si nakreslil do záznamového archu KUŽEL. Radostně jsem vychutnával naznačení výšky KUŽELE a poloměru podstavy KUŽELE: 2r, r. Opsal jsem řešení, zkontroloval zpětně na kalkulačce a k příkladu se dále nevracel. Nevracel do té doby, dokud můj výsledek jako jediný nesouhlasil s výsledky ostatních. A skutek utek: zadání říká válec, já si ale stále nejsem vědom, že bych o pojmu válec v tom příkladu četl... Všude mi tam tudíž v objemu figuruje navíc jedna třetina jako činitel. Nadějí na aspoň bodík je mi snad jen to, že úloha požadovala postup řešení a postup jako takový je až na tu třetinu identický. Celkově se mi test zdál velmi zvláštní. Očekával jsem jej docela jednodušší a neočekával jsem tolik chyb z nepozornosti. Zdá se mi, že v určitých aspektech, které sám nerozpoznám, si obtížnost udržela svůj každoroční růst, ale vzhledem k tomu, jak dopadají maturity z matematiky co se týče úspěšnosti, nejsem si jistý, jestli tento trend hraje do karet plánovaným povinným maturitám z matematiky.

Matematika +

Bodíky všude sečteny, Seiferta jsem taky napsal správně, přes 18., 19. století a Dostojevského jsem se přenesl, přes krátkodobý výpadek skloňování slova „jenž“ úplně ne a sladká tečka za celým písemným tažením mě zrovna čeká. Přípravu jsem znovu rozhodně neflákal: zopakoval jsem si jen to, co jsem nakonec ani „nepotřeboval“: konstrukci množiny bodů nad úsečkou, z níž jde tato úsečka vidět pod zvoleným úhlem… Propiska v ruce a zase: první příklady, jak se říká: na pohodu. Jazyky mi zamotaly závity a okamžitě jsem je přeskočil (přestože grafické řešení [nakreslení si dvou čar pod sebou] je nádherné). Ampulí jsem se nijak nezalekl, což mě doteď překvapuje, a navzdory svému vlastnímu dojmu z výsledku jsem došel k ověřitelným a (snad) správným hodnotám. U sedmičky jsem zavrávoral, ale chybu napravil při první kontrole. No a pak slavné rýsování. Nažhaven z přípravy, hledal jsem ve svém náčrtku užití známé množiny bodů… A vskutku jsem ji našel, ale pro úhel 90 stupňů (jaké zklamání). Když ale přijde na vymýšlení konstrukce, tak je snad lepší se mě neptat. Nezměrná radost tedy naplnila mé neurony, když se mi trojúhelník vyčaroval z těch všech čar pod zadáním relativně rychle. Při oficiálním zápisu jsem pak velmi litoval své volby obkreslovat celou Thaletovu kružnici propisovací tužkou od ruky. Po příjemné procházce úlohami 9, 10 a 11 mě překvapil kvocient geometrické řady a ta jednoduchost obsahu trojúhelníku s rozměry, které lze vyčíst ze zadání: výška 1 dm, strana 1 dm. U třináctky se modlím za správnost řešení a u 14. příkladu jsem si myslel, že to pro mě končí. Nedokázal jsem přijít na princip počítání těch kombinací. Jen u druhé podúlohy jsem na to kápl, ale jinak mi vycházely pouze násobky uvedených výsledků. CERMAT si nás na tomto příkladu zkrátka vychutnal, neb nikdo, koho jsem se ptal, jej neměl celý. Další úloha, co mi dala zabrat, byla 19. Ti parchanti tam dali výsledek pro ty chudáky, co do vzorce kosinové věty dosadili ne -2*a*b*cos(x), ale +2*a*b*cos(x), což při zbrklé kontrole rázem změnilo pomyslný výsledek na 22 a já jako blb zadával celý vzorec potřetí, abych pak zjistil z historie 8

kalkulačky, že to mám od počátku správně… U úlohy 20 jsem se zasmál a vzkázal CERMATu jednoznačnou zprávu: dnes si kužel a válec nespletu! Číslo 22 mě ale podruhé dostalo. Pozdě mě napadlo ověření ne ubohým zkoušením čísel, a tak mi důkaz a správné řešení, které přišly za dvě minuty z mé hlavy v záři zveřejněného zadání, leží zde na mém stole doma a 2 body jsou kdesi v nenávratnu… Co mě ale těší je dobrý pocit, že jsem to nakonec byl schopen pochopit a dokázat. No. A tak to teda dopadlo. M+ mi přišla „výživnější“ a znatelně pocitově lepší, za což může asi absence stresu. Sice tu „výběrovou zkoušku“ k ničemu nemám, ale jako další trénink mi přišla fajn. Nad 16 bodů to bude, i když omezení počtu příkladů o 3 může, mimo zvýšenou obtížnost, také hrát negativní roli. Suma sumárum – vydařená akce. Teď už jen aby nikde nepřeskočilo políčko B na C atd. Anonymně, z řad čtvrtých ročníků

Maturitka,

jak byt ´ ready?

Ano, každý tu kletbu na M zná. Maturita. Nevyhnutelná, neodvratná. Všichni vědí, že přijde, ale stejně nakonec většinu zaskočí. Jelikož jsem s ní ale v poslední době navázal poměrně blízký vztah, tak si myslím, že by byla škoda nezanechat pár tipů pro vás, které to teprve čeká. Všechny rady vycházejí z praxe, nebojte se tedy nechat inspirovat. Nejdůležitější je samozřejmě začít se připravovat s dostatečným předstihem. Ano, už několik měsíců předem je třeba kontrolovat letáky supermarketů a pátrat po slevách na Red Bully či kávu. Protože tyto dvě věci jsou základ, jak poznáte sami. Kofein se nejen poslední dny stane vaším nejlepším přítelem. Ještě přidám perličku – na nějakou dobu předtím naopak doporučuju kávu vysadit, ať si tělo odvykne a snížíte rezistenci. Nejen kofeinové nápoje je ale důležité nashromáždit dopředu. Musíte včas nakoupit nejrůznější knihy a vytisknout tuny dalších podkladů. V nich samozřejmě ještě každé slovo zvýraznit, vše je to přeci důležité, že ano. Čím větší kupu učebnic i materiálů (nejlépe

z internetu) nahromadíte a čím více pasáží v nich zvýrazníte, tím více toho pak jistě budete umět. To je totiž snad přímá úměrnost, ne? Příprava je tedy za námi a teď už k samotným zkouškám. Nejdříve probíhá písemná část. Písemná. To znamená, že se bude psát. Po krátkém zvážení vyplývá, že tajemstvím k úspěchu jsou psací potřeby (pozor, u matematiky i rýsovací!). Proto byste měli s předstihem obejít lokální papírnictví a sehnat si opravdu hodně tužek a propisek, příp. pravítek. Spolužáci se na vašich deset per sice budou dívat zvláštně, ale co kdyby jich devět dopsalo, kdo pak bude připraven? Ano, vy. Ještě jednu věc nesmíte opomenout. Hádáte správně. Nachystat (koupit) si svačinu. Hned je psaní slohovky krásnější, když na vás zpod lavice koukají jahodové donutky. Pokud přijde krize, nesmírně pomůže dát krátkou pauzu a aspoň si kousnout. Zase byste ale měli myslet i na ostatní a nešustit každých pár minut, to příjemné vážně není. Pro ty z vás, jež věříte na štěstí, navrhuju klasiku – natrhejte čtyřlístky, prý to pomáhá. Já osobně vsadil na amulet pro štěstí. Pokud ho taky ale v den D zapomenete doma, postačí figurka z Kinder vajíčka. Opravdu. 13

Jestli vám to vše přijde jako zbytečná, obtížná příprava, můžete na to jít i druhou cestou a prostě se naučit. Osobně si myslím, že něco z výše uvedeného se hodit bude a kombinací s trochou toho učení nic nezkazíte. Ondřej Huvar, Ok

Maturita

ento týden začal stejně jako kterýkoliv jiný. Zaspala jsem, spálily se mi toasty a čas mého příchodu opět znepokojil hned několik profesorů. Sluneční paprsky ozařovaly náš pískově žlutý ústav jako každý jiný den a vše probíhalo normálně - až do chvíle, kdy jsem vstoupila dovnitř. C hodby, na kterých se obvykle zdržují veselí studenti, teď zely prázdnotou. Při výstupu po schodech se každý můj krok hlučně rozléhal po celé budově. Čím výš jsem stoupala, tím hustší vzduch mě obklopoval a tím hůř se mi dýchalo. Nejdřív jsem z toho obviňovala svou špatnou kondici, ale když se chodbami začal rozléhat nejistý šepot, došlo mi, že tenhle zmatek má na svědomí někdo jiný. Maturita. Navlečení do obleků či šatů, lehce nervózní, ale stále s úsměvem na tváři se stateční maturanti připravovali čelit prvnímu velkému kroku svého života. Při pohledu na ně mě přepadla úzkost a strach. Z představy, že za dva roky mě to čeká taky, na mě šly mrákoty. Tyhle pocity mě doprovodily až k učebně 44, před kterou jsem jim zabouchla dveře před nosem a poslala je zpátky k maturantům.. Příprava kávy, chlebíčků a zákusků mi umožnila nahlédnout za oponu maturitního dění. Učitelé, ač nám připadají vyrovnaní a ledově klidní, bezpochyb za úsměvy skrývají vyčerpání a stres. Vždyť musí být hrozné vidět, jak jejich oblíbeného studenta sráží maturitní otázka na kolena. Pak musí ještě rozhodnout o jeho známce a oznámit mu ji z očí do očí, ať už dostal za jedna či za pět. A tohle vydržet čtyři dny v kuse musí člověka položit na lopatky. Oni na sobě ale ani jednu z těchto těžkostí nedali znát a celou dobu se na vás usmívali, povídali si s vámi a občas i zavtipkovali. Jaká teda vlastně je maturita? Na tuhle otázku mi většina maturantů s nervozitou v hlase odpověděla, že vyčerpávající. Nikdy mě ale nenapadlo se někoho zeptat proč. Odpověď vyčerpávající mi stačila, protože jsem se maturity bát chtěla. Když se mi ale vybavili ti veselí učitelé usrkávající mou kávu, napadlo mě, zda to ostatní přece jen trochu nepřehání.

Tyto protichůdné myšlenky mi poletovaly v hlavě při mém dalším výstupu schodů, tentokrát ale na maturitu. Celá zmatená jsem se kolemjdoucích ptala, kde se teda ta “zkouška dospělosti” koná a kam si mám vlastně sednout. Naštěstí mě zachránila profesorka, která zodpověděla všechny mé složité otázky a doprovodila mě až do zkušební třídy. Otevřely se dveře a přede mnou se objevilo hned několik známých tváří. Tichou místností se ozýval nejistý hlas zkoušeného studenta, který občas doplnil mírný hlas zkoušejícího. Sedla jsem si na židli a napjatě poslouchala. K mému překvapení se kantoři tvářili vlídně a snažili se co nejvíce pomáhat. Potom, co se někteří profesoři snažili prolomit hustou atmosféru vtipem, mě všechny obavy opustily a vsadím se, že maturanty taky. Bylo vidět, že při “svatém týdnu” neplýtvali časem a opravdu se učili. Ústní zkoušky jsem opustila s pocitem, že když přípravě na maturitu věnujete dost času i energie, zkoušku zaručeně zvládnete. Adéla Vlašicová, 2.A

7. 4. Gypri zase jednou vyrazilo do světa. Výprava pod vedením pana Caloně zavítala do Německa, následně poté do cílové Belgie, až na půdu Evropského parlamentu. 12. 4. Prváci nám odcestovali do Vídně a navštívili zdejší muzea. 17. 4. Další úspěšná sezóna GFL dospěla ke konci. Putovní pohár tentokrát ukořistili borci z kvinty a 2. A. 14. 5. Němečtí recitátoři na Wichterlově gymnáziu opět skórovali. 20. - 23. 5. V tomto týdnu se chodbami opět neslo pověstné: ,,Pššššššt!” Proběhly dlouho očekávané maturitní zkoušky - pro žáky čtvrtých ročníků obávané, pro zbytek studentstva vítané. Všichni je ovšem zvládli a my jim tímto gratulujeme! 2. 6. Paní Ocásková si sbalila kufry a vyjela za dobrodružstvím - jak jinak než do Francie. Stala se tak první vlaštovkou - v rámci programu Erasmus+ nás totiž dočasně opustí více oblíbených kantorů. 16. 6. Štafetový kolík Erasmu+ převzala paní Šimíčková a vylodila se v univerzitním městě Exeter ve Velké Británii, kde se bude vzdělávat až do konce měsíce. 14. 6. Krátce k nám zavítala trojice mladých poštolek, jež vypadly z hnízda. Náš pan ředitel je však jako správný superhrdina zachránil a převezl do blízké záchranné stanice v Bartošovicích. V průběhu celého května se skupina odvážlivců účastnila projektu Do práce na kole. Ano, přesně tak, máme na mysli ty šílence, které jste mohli v černém tričku Homo cykliens vídat za každého počasí. Dohromady nastřádali úctyhodných 1781 km, blahopřejeme.

oncem května se udála jedna v největších politických událostí Evropy, a to volby do Evropského parlamentu. Co nového přinesly a co naopak zůstalo stejné? To všechno se dočtete v tomto článku. V Česku volby proběhly v pátek 24. a sobotu 25. května. Tím Česko tvořilo výjimku, protože jsme byli jedinou zemí, ve které se volilo dva dny. Nový parlament bude mít i nadále 751 křesel, přestože se měl snížit na 705 z důvodu odchodu Spojeného království z EU. Kvůli nerozhodnosti Spojeného království v tomto kroku na snížení počtu křesel nakonec nedošlo. Česká republika bude mít v nově vzniklém parlamentu i nadále 21 zástupců, stejně jako v tom minulém. Letošní volby byly výjimečné i množstvím stran, které mohli čeští občané volit. Počet 39 politických stran a hnutí se ukázal jako velký i v porovnání s ostatními členskými státy. Letošní volební účast dosáhla zhruba 28,7 %, což je v kontrastu s minulými volbami velký nárůst.

EURO VOLBY Minulé volby do europarlamentu proběhly 23. a 24. května 2014. Tehdy se voleb účastnilo 18,2 % voličů. Můžeme tedy říci, že se zvedá obecné povědomí o eurovolbách a sami voliči je berou více vážně než v letech minulých. Vý s l e d k y m i n u l ý c h v o l e b vypadaly následovně: × × × × × × ×

A N O s 1 6 , 1 3 % h l a s ů , 4 m a n d át y Koalice TOP 09 a STAN s 15,95% hlasů, 4 mandáty Č S SD s 1 4 , 1 7 % h l a s ů , 4 m an d át y K S Č M s 1 0 , 9 8 % h l asů, 3 mand át y KDU-ČSL s 9,95 % hlasů, 3 mandáty ODS s 7,67 % hlasů, 2 mandáty Svob o dní s 5,24 % h lasů, 1 mandát

Jak již bylo řečeno, voliči měli možnost vybírat z celkem 39 politických uskupení. Přesto se ale žádné překvapení nekonalo, voliči hlasovali pro klasické politické strany a hnutí. Podle očekávání vyhrálo hnutí ANO, a to ve všech krajích s výjimkou Prahy, kde zvítězila koalice TOP 09 a STAN. Za zmínku stojí i recesistické hnutí s názvem “ANO, vytrollíme europarlament”, pro kterou 21

hlasovalo 1,56 % voličů a strana nezískala žádný mandát. I letos měli studenti možnost účastnit se studentských nezávazných voleb, uspořádané organizací Člověk v tísni. Voleb se mohli účastnit všichni studenti středních škol starší 15 let. Dalo by se říci, že už klasicky zvítězili Piráti, za nimi následovala koalice TOP 09 a STAN, třetí místo obsadilo recesistické hnutí ANO, vytrollíme europarlament.

Velkou hrozbu pro eurovolby představovaly tzv. fakenews. Již v minulosti jsme byli svědky toho, jak velký podíl mají dezinformace na konečném výsledku voleb. Jako jeden příklad za všechny si můžeme připomenout poslední prezidentské volby v USA, kde lživé informace a obvinění měly rozhodující hlas.

Obavy ze zásahu velmocí jako USA či Rusko se nakonec ukázaly jako plané. Největší zdroj dezinformací v těchto Takto vypadaly výsledky eurovoleb: volbách představovaly populistické a krajně pravicové strany a hnutí × A N O s 2 1 , 1 8 % h l a s ů , 6 m a n d át ů × ODS s 14,54% hlasů, 4 mandáty členských států Unie. Přesto ale × Pi r át i s 1 3 , 9 5 % h l a s ů , 3 m an d át y konečný dopad fakenews na výsledek × Koalice TOP 09 a STAN s 11,65 % hlasů, 3 mandáty × SPD s 9,14 % hlasů, 2 mandáty voleb nebyl tak velký, jak se očekávalo. × KDU-ČSL s 7,24 % hlasů, 2 mandáty × KSČM s 6,94 % hlasů, 1 mandát

Určitě jste zaznamenali spousty předvolebních sloganů a tahů za účelem získání hlasů ve volbách. Jmenujme za všechny například heslo strany ODS: “Jsme srdcem Evropy, chceme být slyšet!” nebo také heslo hnutí ANO: “Česko ochráníme. Tvrdě a nekompromisně”. Samozřejmě nemůžeme opomenout kampaň červených kšiltovek hnutí ANO s nápisem “Silné Česko”. Hnutí ANO se zřejmě nechalo inspirovat americkým prezidentem Donaldem Trumpem, který nápadu využil při prezidentských volbách. 22

Šimon Krakovský, Sx

Europasecura

pondělí dne 20. května se tři žáci naší školy zúčastnili krajského kola soutěže Europasecura. Jedná se o populární soutěž každoročně pořádanou Institutem pro evropskou politiku EUROPEUM ve spolupráci s ministerstvem obrany ČR a Armádou ČR. Do soutěže se přihlásili Luděk Žídek z 2. A a dvojice Antonín Nenutil a Daniel Žárský ze sexty. Trio našich soutěžících nejdříve muselo projít školním kolem, které se vyplňovalo elektronicky, a následně naši školu reprezentovalo v kole krajském. Celá soutěž je určena pro studenty se zájmem o mezinárodní a bezpečnostní politiku v rámci NATO a Evropské unie. Krajské kolo se skládalo ze dvou částí – písemné a ústní. V písemné části musel tým našich kluků vypracovat bezpečnostní analýzu na téma, které si předem vylosoval. Jejich téma bylo izraelsko-palestinský konflikt. Kluci pak následně museli celou práci obhájit v části ústní. V té měl každý tým jedenáct minut na prezentaci své práce a pět minut na její obhajobu. Všichni si zároveň museli nachystat oponenturu na práci konkrétního týmu, ve které měli příležitost najít co nejvíce nedostatků a nachytat tak soupeře. Soutěž proběhla v příjemném prostředí v budově Krajského úřadu v Ostravě. Náš tým se nakonec umístil na 3. místě z celkových šesti. A i přestože do celorepublikového kola nepostupují, všichni tři byli se svými výkony spokojeni. Jak říká staré rčení: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.” Antonín Nenutil, Sx

Na Erasmus + 26

do Tours

atřím mezi jednoho z pěti šťastlivců z řad kantorů naší školy, kterým se podařilo získat pedagogickou stáž v rámci programu Erasmus+. A coby koordinátor projektu, mohutně p o dp orov ána p omo c í p an í Šimíčkové, jsem na zahraniční výjezd odjížděla jako první z nás pěti. Jsem zpátky pár dní, ještě plná dojmů a nutno říct, že pozitivní energie. Cesta začínala nedělního krásného červnového rána, budík mi pípal ve 3:00, abych stíhala první ranní vlak směr Praha. Pak mi to splývá - autobus, letadlo, městský vlak, metro Paříže, následně vlak TGV a konečně zastávka v Tours, městě ležícím asi 230 km jihozápadně od Paříže. Městě s asi 220 000 tisíci obyvateli, několika řekami, z nichž nejslavnější je Loira pyšně krájející město na dvě nerovnoměrné části, městě obklopeném vinicemi a skálami, do nichž jsou vetknuty domy, sklepy a dokonce i hotely. Je osm večer a já si nejsem vůbec podobná, což dokazuje fakt, že mě na nádraží čekající hostitelka nepoznala, přestože měla moji fotku. Po dvaceti hodinách vedra kombinovaného s přepravou jsem chtěla pouze spát, o čemkoli dalším nemohla být řeč.

ocenit přívětivost svého pokojíku s malou koupelničkou, krásný výhled na nějaký opravdu zelený strom (všem biologům se hluboce omlouvám, ale prostě nevím) a útulný domek s dřevěnými podlahami, který mi měl být následující dva týdny domovem. Brigitte a Jorge, francouzský pár pečující o mé pohodlí a žaludek, Erin, americká studentka z vedlejší jazykové školy a pes Forrest, obří něcoteriér, který trávil svůj čas nejraději v posteli svých páníčků - to vše tvořilo moje francouzské provizorní doma. Škola - vysoká budova v srdci historického centra města, tři minuty od nábřeží Loiry, naprosto vstřícný ředitel a další učitelé, kteří učili, dělali dobrou náladu, naslouchali nám, podporovali nás, vymýšleli aktivity na volný čas a hledali cesty, jak nám studium i pobyt co nejvíce zpříjemnit. Motivace lidská i profesní, opravdu hluboce smekám.

Spolužáci z různých koutů světa, dva španělští učitelé, tři Korejky, jedna mladá žena z Tchaj-wanu, můj dopolední a odpolední svět pracovního týdne. Hodiny Ráno mě přivítalo už v mnohem zahrnující hry, práci s jazykem, lepším rozpoložení, dokázala jsem metodiku výuky, didaktické hodiny. 27

Současný pohled na politiku, na francouzské školství, mluvilo se i o prezidentech, o Žlutých vestách, o terorismu a jak ho v n í m aj í s a m i Fr a n c ou z i … Obědové menu za pár eur v malé Sendwicherie, kde mi platila studentská průkazka (jaký krásný návrat v čase:-) a polední procházky kolem Loiry.

se a nakonec jsme za dvanáct dní naběhali 170 kilometrů - znám v Tours a přilehlém okolí každý břeh všech řek a taky vinice táhnoucí se kolem. Když Loira, tak zámky na ní, poznala jsem Chambord, Amboise a Villandry. Musím se přiznat, že jsou krásné, ale úplně mi to stačilo, stejně tak návštěva Musée des BeauxArts de Tours byla pro mě přínosná především tím, že na jednom obraze jedna namalovaná paní hraběnka vypadala jako kolegyně Bukovjanová, čímž se tentokrát omlouvám všem výtvarníkům a milovníkům malířského a sochařského umění.

Moje rodina mi kromě jídla, střechy nad hlavou a taky zábavné konverzace poskytla maratonského závodníka. Amatéra, o to lépe. Když jsem zjistila, že má za sebou maraton v New Yorku a dvakrát v Paříži, moc se mi do tenisek nechtělo, ale překonala jsem Ale i já jsem ocenila některé

kulturní aspekty, nadchlo mě kino, které jsem navštívila dvakrát a co mě naprosto fascinovalo, že o půl druhé odpoledne, ve všední den, jsem stála frontu na lístky. Ano, Francouzi jsou prostě takoví - možná se tam šli schovat před pořádnou bouřkou jako já, nebo to je normální, ale kino bývá plné i přes den. A návštěva výstavy „Lumières célestes“ v kostele Saint-Julien v Tours mi vyrazila dech a vehnala slzy do očí. Stejnou reakci jsem potom sledovala u mnoha dalších lidí, kteří do kostela vstoupili a nabízená podívaná propojená s hudbou je přenesla do naprosto jiného světa.

Uteklo to rychle. V pátek odpoledne jsem si odnášela ze školy z tiskárny ještě teplý certifikát o absolvované stáži a pocit, že jsem našla místo, kam bych se ráda vrátila. Třeba se svými studenty francouzštiny, aby i oni mohli okusit výuku v jazyce, který mě před mnoha lety okouzlil a dodnes mě nepřestal fascinovat.

Jsem za příležitost cestovat, poznávat a učit se vděčná. Není to fráze, jsem z generace “Husákových dětí” a toto skutečně pro mě ani pro mé vrstevníky není něco, co by přicházelo samozřejmě a jakoby mimochodem. Jsem tedy pokorně vděčná za to, že jsem to mohla zažít. Mgr. Lenka Ocásková

Belgie

e dnech 6. až 11. dubna 2019 proběhl poznávací zájezd do Belgie. Naše škola byla pozvána samotnou europoslankyní Martinou Dlabajovou, která hradila celou částku za zájezd a rovněž nás pozvala do sídla Evropského parlamentu. A jelikož takovou příležitost dostanete jednou, možná dvakrát za život, neváhali jsme ani na chvíli. Na zájezd bylo vybráno devět žáků a spolu s panem učitelem Caloněm. Zájezdu se účastnily také školy ze Zlína, Rožnova nebo Brna a také členové klubu Rotary. Cesta autobusem byla pro mnohé z nás těžká. Od školy jsme vyjeli večer a cestovali celou noc. Někteří si krátili čas spánkem, jiní si zase povídali. Jedno jsme však měli společné – každý z nás umíral nedočkavostí. Ještě předtím, než jsme dorazili do Belgie, jsme si udělali zastávku ve Frankfurtu nad Mohanem. Celý zájezd ocenil velkou pauzu od věčného sezení v autobusu a také možnost dát si horkou kávu, která nás po úmorné noci nastartovala. Společně jsme navštívili sídlo Evropské centrální banky, frankfurtskou burzu nebo také rodný dům Johanna W. Goetheho. Na závěr jsme si nenechali ujít nejvyšší mrakodrap ve městě. Někteří se ze začátku báli, ale nakonec jsme se na vrcholu ocitli všichni a viděli tak úchvatné rozhledy na celé město.

Nakonec jsme kolem oběda opět usedli do křesel našeho autobusu a vypravili jsme se směrem k Lovani, kde byl náš hotel. Po příjezdu jsme se ubytovali a celou Lovaň si prohlédli. Všechny nás okouzlila. Stejně jako mnoho dalších měst v Belgii, byla i Lovaň plná památek z dob středověku. Procházeli jsme se historickým centrem města, nasávali místní kulturu a ochutnali i typické belgické hranolky. Na druhý den jsme všichni svěží a odpočatí vyrazili do Bruselu, hlavního města Belgie. Hlavním cílem naší cesty bylo slavné Atomium, kde jsme mohli vidět výstavu zaměřenou na jeho historii a užít si krásnou vyhlídku. Následně jsme si prošli i celý Brusel, kde jsme si udělali fotku se slavným “Čůrajícím chlapečkem”, prohlédli úchvatnou radnici v centru města a nechyběla ani ochutnávka mořských plodů. Třetí den jsme se museli hned zrána všichni sbalit, jelikož nás večer čekal nový hotel. Ještě předtím jsme si však udělali výlet, během kterého jsme navštívili hned tři belgická města. Jednalo se o Antverpy, Gent a Bruggy. Jako tradičně jsme si všechna města důkladně prošli. Kochali jsme se historickými skvosty, které byly doslova na každém rohu. Nejvíc to platilo pro Bruggy, jakožto nejzachovalejší středověké město v celé Evropě. Některým lidem nebylo 33

moc dobře, jelikož byly předešlé dny velmi vyčerpávající. Nakonec jsme si však celý den velmi užili a vyrazili jsme vzhůru k novému hotelu. Poslední den jsme znovu zavítali do Bruselu. Čekala nás totiž schůzka s europoslankyní Martinou Dlabajovou a také prohlídka Evropského parlamentu. Kromě toho jsme také navštívili Muzeum evropské historie, ve kterém nás zaujala osobitá výstava věnovaná mladým lidem žijících v totalitních režimech. Po příchodu do evropského parlamentu si nás vzala do parády paní europoslankyně. Přednesla nám výklad o fungování parlamentu i vlivu České republiky na jeho dění. Bylo úžasné být v centru dění a vidět, jak to celé funguje. Naši žáci měli také možnost poslechnout si projevy europoslanců naživo přímo na jejich zasedání. Jednalo se o vynikající zážitek. Exkurze nám zároveň rozšířila obzory a také celkové povědomí o Evropské unii a jejím fungování. Na zájezdě jsme všichni zažili věci, na které budeme do konce života vzpomínat… Antonín Nenutil, Sx

ˇ v ulicích Berlína Gangsteri

ysoký muž s kloboukem kráčí temnou uličkou. Kouří a nespěchá. Jeho kroky ladí s rytmem jazzu tlumeně se ozývajícího z nedalekého podniku. Potáhne z cigarety a odhodí ji na chodník. Podívá se na hodinky. Náhle se zastaví. Ale nebyl to čas na hodinkách, který ho k tomu přiměl. Klesá k zemi a s tím doznívá i výstřel revolveru. A jazzový orchestr dál zpívá o lásce a smíchu zamilovaných. Goldstein, kniha od Volkera Kutschera, nevypráví zrovna tento příběh. Rozhodně z ní však na vás dýchne právě atmosféra 30. let 20. století plná elegantních mužů v kloboucích a žen v krásných šatech tančících v rytmu swingu, zatímco se nad nimi vznáší oblaka cigaretového dýmu. A hlavně spatříte Berlín té doby, a to z pohledu komisaře Gereona Ratha, ne zrovna příkladného policisty, který dostane za úkol sledovat amerického gangstera, Abrahama Goldsteina. Ten prý přijel do Berlína na dovolenou, zkontrolovat místní památky. Nebo také místní gangstery.

třetí a nijak mi to nezabránilo ve čtenářském požitku. Takže jestli se rozhodnete pro stejný postup, nebo si vzorně přečtěte vše od začátku (to bude asi nejlepší, sama se na to chytám), určitě nebudete zklamaní. Volkeru Kutscherovi se daří čtenáře zatáhnout do děje již v prvních větách a vytváří postupné napětí, které vám prostě nedovolí přestat. Pro slabší povahy upozorňuji, že přece jenom se jedná o trošku drsnější detektivku, ale stojí to za to. A jestli jste i na trochu té romantiky, taky nebudete zklamaní. Autor na nic nezapomněl a rozhodně umí vyvážit všechny prvky dobrého vypravování. Johana Dudová, Ok

Kniha je třetím dílem série o komisaři Rathovi. Následují díly další.Já osobně jsem četla jen tento 37

Myslím, že mé nejlepší kamarádce, jíž se tímto velice omlouvám, se muselo pořádně ulevit, když jsme společně se zhruba polovinou sexty překročili práh kopřivnického kina a zamířili na půlnoční premiéru Endgame. (Zdravíme septimu a vybrané zástupce jiných ročníků…) Neustálým žvaněním a polemizováním o velkolepém finále desetileté ságy jsem jí lezla na nervy prakticky od května minulého roku, kdy v kinech startovalo Infinity War. Vlastně se docela divím, že mě ještě neukamenovala a smekám před její trpělivostí. Já sama bych to pravděpodobně udělala už dávno. Bylo ovšem ono finále tím, co drtivá většina populace (za lístky v rámci prvního víkendu Marvel utržil rekordních 350 milionů dolarů) očekávala? Na to se společně podíváme v dnešní recenzi. Jak moudře pravil jeden z mých spolužáků: ,,Do školy chodím každý den, ale premiéra Avengers je jen jednou za rok…” Měl pravdu. Přestože osobně jsem si od snímku slibovala něco zcela jiného, byl to vskutku jedinečný a neopakovatelný zážitek, jenž za čtyři hodiny spánku a ryzí kofein v žilách, což však není až

tak nestandardní situace, nepochybně stál. (Hodnotu mu přidala především atmosféra, film samotný hodnotím hluboko pod procentní průměr uváděný ve fanouškovských databázích.) Úvodem bych ráda vypíchla tři informace, jež dle mého mínění Endgame docela výstižně charakterizují: × Časové zákony v praxi prostě nefungují. Smiř se s tím. Překopeš minulost od základů? Zabiješ své minulé já? Don’t worry, nic z toho tvou budoucnost nikterak neovlivní. × Ne j s me s am i, koho náv ště v a kadeřnického salonu tu a tam nemile překvapí. Stává se to i superhrdinům. × Vždycky může být hůř - motto vystihující filmografii MCU (Marvel Cinematic Universe). A u Endgame to platí trojnásob.

Byla to jízda, ne že ne. Kolikrát se vám stane, že jdete do kina na tříhodinový film, o němž prakticky nic nevíte? Jak tvrdili bratři Russoovi (režiséři), drtivá většina záběrů použitá v propagační kampani opravdu pocházela z počátečních dvaceti minut, některé to na plátno dokonce ani nedotáhly. A ač se tři hodiny zdají jako obrovské kvantum času, osobně bych přídavek uvítala - spousta věcí potřebovala dotáhnout. A právě ona časová dotace je to, co producentům především vytýkám. Snažili se, opravdu ano. Do sto osmdesáti minut vměstnali tolik, co bych u jiných studií obsahem stopáže pokrylo minimálně tři celovečerní filmy. Nicméně, právě zde známé rčení, že ,,méně znamená někdy více” hovoří za vše. Jedna bomba střídala druhou, do toho pár zásadních dějových zvratů - krásné a okázalé, avšak kolikrát nedotažené, podhodnocené. Mnoho scén, především těch pozitivních, ani zdaleka nevyčerpalo svůj potenciál. O kompletní absenci emocí tam, kde jich bylo sakra třeba, nemluvě. Některé momenty mohly být ještě srdceryvnější, kdyby se je tvůrci nerozhodli kompenzovat chabým, kolikrát trapným humorem.

Když jsme u těch trapností… Ano, chápu. Záměrem jisté skutečnosti bylo upozornit na dopad depresí a alkoholu na lidskou existenci, na celkové duševní i fyzické zdraví, a jak tyhle dvě potvůrky skolí i toho nejlepšího z nejlepších. Vznešená myšlenka, zpracování tristní. Nezasmála jsem se jedinkrát. Trapný humor, chabé pokusy jej povýšit. Takhle ,,zprznit” jeden z nejslibnějších charakterů univerza hraním Fortnite, šikanou Noobmastera69 a laciným pivem, tleskám. Naštěstí jeho představitel jako jeden z mála prodloužil svou smlouvu se společností, tak snad si Marvel v budoucnu spraví reputaci. A co se další postavy vytržené z kánonu týče - myslím, že bez druhého Shreka bychom se rovněž obešli. Zatím se zdá, že negativa převládají na plné čáře. Ne, to rozhodně ne. Endgame mělo rovněž celou řadu skvělých, dosud neviděných a šokujících momentů. (Jeden z nich přijde ještě před úvodním titulkem.) Někdy se vám chce plakat radostí, jindy se přitrouble culíte, nebo prostě jen s ústy dokořán a zatajeným dechem očekáváte, co dalšího vám naservírují na stříbrném podnose. Ač se většina filmu nese ve znamení

chmur, Peter Parker je dokáže rozmetat na cucky během pěti vteřin. Zvlášť v kombinaci s mou oblíbenou feministickou skvadrou. Spousta věcí se dala předvídat s předstihem, ale ještě víc jich přišlo jako blesk z čistého nebe, hlavně co se Starka a Captaina týče. Co si budem, všechny scény s Infinity Gauntlet a dalšími nejmenovanými zbraněmi byly zkrátka epické. Jelikož se snažím o co největší transparentnost recenze (ač spoiler ban byl zrušen k 5. 5.), záměrně se vyhýbám vyzrazení hlavní dějové linie, dílčích zápletek i hlavních zvratů, byť nerada. Proto vám prozradím jen to, že původní šestka musela pro vyšší dobro obětovat dva své podstatné články. Při jejich majestátním odchodu na věčnost jedno oko nezůstalo suché, dokonce i ti největší drsňáci tahali kapesníky. To akorát postavy na plátně se chovaly poněkud bezcitně, po padlých druzích pomalu ani pes neštěkl. Z filmu mám poněkud smíšené dojmy, zcela protichůdné pocity. Svým způsobem mě zklamal, v jiných ohledech překvapil. Iritovaly mě nedotažené scény a kvanta dějových děr, 43

Kzcela překopané charaktery postav, ale před množstvím dvířek otevřených pro události čtvrté fáze upřímně smekám. Suma sumárum - Endgame bylo relativně důstojným zakončením ságy, přestože nedosáhlo všech kvalit, jichž mohlo. Nejlepší Marvelovka? Ani zdaleka, přesto že do vyšších příček určitě patří. Za mě takových 65 %. Alice Holáňová, Sx

Halรณ, halรณ

do by neznal tento celosvětový trhák lámající rekordy, ať už ve sledovanosti nebo ilegálním stahování? Hvězdné obsazení, skvělé výkony celého štábu, drsné prostředí Západozemí a hned několik dějových linek, které se různě vzájemně spojují a zase rozpojují. A samozřejmě x postav, jejichž jména ani neznám, protože hned po zaznění se mi nějak vymazala z paměti, v tom chaosu to všechno pochopit. Určitě jste všichni, a tím myslím úplně všichni (i ti, co Hru o trůny nesledují) zaregistrovali, že před pár týdny byl vypuštěn do světa poslední díl závěrečné řady a zvedla se obrovská vlna kritiky. Někteří fanoušci, kteří se za žádnou cenu nedokážou smířit s osudy postav a zakončením série, podepisují (podle mě zcela nesmyslnou) petici o znovunatočení 8. série. Možná se teď usmíváte pod vousem, co to je za hloupost, ale pozor, tuto hloupost podepsalo již přes 2 miliony lidí. A jelikož jsem dostala příležitost se k tomu vyjádřit do našeho časopisu, chopím se jí, takže bych vám zde ráda nastínila svůj vlastní názor. Zdůrazňuji, pouze můj názor, nemám totiž potřebu se dostávat s nějakými zapálenými fanoušky do bitky na chodbě. Vybrala jsem si osm nejhlavnějších postav.

V následujících odstavcích rozeberu, co si pro každou z nich osud nemilý v osmé sérii připravil a co já na to.

ARYA STARK

Osobně zbožňuju scény, kde se Starkovic rodinka (alespoň co z ní zbylo) po letech znovu shledává. To vždycky zahřeje u srdíčka. Takže když se v prvním díle potká Arya s Jonem, tleskám radostí jak malé děcko. To je jedna ze dvou scén v téhle sérii, kde jsem štěstím bez sebe. Protože pak už následují scény: mám nervy v kýblu a moje manikúra je v háji nebo potřebuju kapesníky. Navíc Arya celou dobu jenom bojovala o přežití. Jako ano, to všichni, ale ona snad nejvíce. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Třeba při útěku před Bílými chodci v Zimohradu. Když zabila Nočního krále, přestože to málem bylo naopak. Nebo při tom šíleném podpalování Králova Přístaviště, kde ji zachránil kůň, který kdyby měl roh, tak je to jak nějaká scénka z pohádky Princezna a jednorožec. Každopádně, i přes všechny nástrahy, přežila a nakonec šťastně odplouvá objevovat, co je ještě lidem skryté. Zpočátku mi bylo trochu líto, že nezůstala s Gendrym. Ale jak sama řekla, ona není žádná lady a nemá zájem žít zavřená v hradu a vychovávat mu dětičky.

BRANDON STARK

Tak jo. O co mu jako vlastně šlo, pěkně prosím?? Celou dobu mlčí, je neutrální, odmítá svůj titul a jenom omílá pořád dokola, že není Brandon Stark, ale tříoká vrána. Avšak když ho Tyrion navrhne jako krále, tak už se mu to najednou nepříčí. Místo toho řekne: „Proč si myslíš, že jsem urazil tak dlouhou cestu?“ No potěš koště, šlak mě z toho trefil. Na druhou stranu, musím souhlasit, ze všech přeživších se nejvíc hodí na trůn a se svou skvělou schopností převracet oči to určitě dotáhne daleko. Se vsadím, že to byl od začátku jeho plán, lhář jeden.

CERSEI & JAIME LANNISTER

Aby článek nebyl příliš dlouhý, rozhodla jsem se dát nerozlučná Lannisterské dvojčata dohromady. Začnu s Jaimem. Jelikož se přidal na dobrou stranu, začala jsem ho mít celkem ráda. Dosti mě pobavil jeho (i Branův) výraz, když přijel na Zimohrad a uviděl Brana. To byl pohled za všechny peníze, fakt. A jak byl s Brienne, topovka (ale Tormund by byl rozhodně lepší volba!). Pak mi jí sice bylo líto, že dostala od něj košem kvůli incestu, avšak možná to měla čekat. 48

Na jednu stranu Jaimeho chápu, že chce milovanou sestřičku zachránit před velkou Matkou draků. Na druhou stranu, už mě to začíná štvát, ať se sakra rozhodne a zůstane někde, ne?! Teď Cersei. Celou dobu si hrála na tvrdou, neoblomnou královnu, které jsou všichni (teda kromě ní samotné) úplně ukradení a všecičko má absolutně pod kontrolou. Jakmile se dostala s Jaimem do slepé uličky a bylo jasné, že smrti uniknout opravdu nejde, najednou se psychicky zhroutila. Chtěla přežít, dostat se ven a v klidu někde vychovat své ještě nenarozené dítě. V tu chvíli jsem si opravdu přála, aby se jim povedlo utéct. Aby nastoupili do té zatracené loďky, odpluli si někam do tramtárie a začali úplně znova. Bohužel mé tužby nebyly vyslyšeny a nakonec milostná dvojice zemřela pod troskami Rudé Bašty ve společném obětí. Jak romantické a srdcervoucí zároveň.

DAENERYS TARGARYEN

Předem upozorňuji na fakt, že patřím ke skupině lidí, co Daenerys opravdu moc nemusí. A v téhle sérii jsem se jen a jen utvrdila, že stojím na správné straně lodi. Je to mrcha, která měla tři draky a ve finále jí zbyl jeden. Které stoupla moc do

hlavy a zcela jí vymyla mozek, tudíž postrádá nějaký ten zdravý úsudek. Zkrátka touží, aby jí celičký svět ležel u nohou a jestli to bude ve formě popela, v tom očividně nevidí rozdíl. Ale v závěrečné epizodě se ukázalo, že není všech citů prosta. Ještě kupodivu dokázala milovat. Naneštěstí, obráceně to moc říci nelze, když uspořádala táborák v Králově Přístavišti a na podpal použila místní obyvatele. Takže se dalo čekat, že dříve nebo později ji někdo zabije. A v momentě, kdy se tak stalo mi jí bylo i líto. Protože celá její dlouholetá práce přišla vniveč, hahaa. Taky nechyběl pocit zadostiučinění. Neříkejte, že si to nezasloužila. Ale hlavně se mi ulevilo, neboť jsem vážně nechtěla, aby usedla na trůn. No jo, jaký otec, taková dcera.

Nakonec však překvapil a dokázal to. Sice před tím, než Daenerys vrazil dýku do srdce nesměla chybět posvátná věta „You’re my queen. Now and always.“, ale aspoň to trápení ukončil. Naštvalo mě, že neřekli, kdo doopravdy je. To mě mrzelo, chtěla jsem viděl, jak by se tvářili ostatní. Navíc jako poděkování za službu, kterou jim Jon prokázal, ho poslali na Sever, zpět k Noční hlídce. Takže v podstatě, skončil tam, kde začal. Tohle bylo pro mne největší zk l amání. Co k tomu více dodat.

JON SNOW

Ten mi akorát lezl krkem. Jak telátko s vymytým mozkem pořád dokola jednu a tu samou písničku. She’s my queen, she’s my queen. Fakt skvělé. Upřímně, ani jsem si netroufla myslet, že

SANSA STARK

Moje nejoblíbenější postava z celého seriálu. Nezlomná vůle, nasbírané zkušenosti (spíše více špatných než dobrých) a antipatie k Daenerys. Od malé naivní holky po silnou ženu, která miluje svůj domov a bojuje za něj. Díky Sanse se stal Sever samostatným královstvím a nespadá pod Železný trůn. To vše z ní dělá královnu Severu a ten titul si bezpochyby zaslouží. S její dějovou linkou a celkovým zakončením jsem stoprocentně spokojená, takže nevím, co napsat.

TYRION LANNISTER

Na velikosti nezáleží a tohle je toho zářným příkladem. Kdyby nebyl tak strašně zaslepený, mohlo by to dopadnout jinak. Naštěstí si později (ale přece) vzal Varysova slova k srdci a došlo mu, že Daenerys v hlavě trochu přeskočilo a naladila se trochu na jinou vlnu. Bohužel už bylo krapet pozdě, jelikož sourozenci byli mrtví a většina Králova Přístaviště taky. Přesto se mu podařilo Jonovi otevřít oči a pomoci mu spatřit ošklivou pravdu, kterou nechtěl vidět. Ještěže to fungovalo. Stal se zázrak, Jona osvítilo světlo a začalo mu to (konečně!) myslet. Co se týče znovuzvolení Tyriona do funkce králova pobočníka, jsem pro. Jak Bran řekl, bude to pro něj trest, bude muset napravit 50

Hana Bortlová, Sx

škody, co napáchala jeho bývalá královna. A jelikož je z hlavního města jenom popel, bude to fuška. A tady to ukončím. Mohla bych pokračovat ještě dále s dalšími postavami jako Theonem Greyjoyem nebo Šedým červem, ale to by byl článek moc dlouhý a nikomu by se nechtělo ho číst. Doufám, že alespoň v jednom z mých názorů jsme se shodli. A na závěr – nepatřím k lidem, co mají potřebu podepisovat petice. S koncem (až na Jona Snowa) jsem smířená ve výsledku se mi i líbil. Sice bych se nebránila, kdyby se tvůrci rozhodli sérii rozdělit na tři, ale bohužel došli k jinému řešení. V nejbližších letech bychom se měli dočkat spin-offu, takže už se těším na další spletité příběhy ze Západozemí, které se odehrály ještě před samotnou Hrou o Trůny.

Rozhovor

ˇ Najvar Jirí

• Ahoj, Jirko. Prozradíš mi, jak se ti dnes daří? Ahoj, Alice, daří se mi skvěle. Dnes jsem měl volný den, takže jsem odpočíval a byl relaxovat v přírodě... Trošku jsem ale i pracoval :P, momentálně připravuji v Kopřivnici casting pro mladé talenty (tanečníky a zpěváky), který bude už 26. června a na to se moc těším. Teď poslouchám v rádiu můj nový duet pro Báru Basikovou a Naďu Válovou, to je skvělý pocit, song se jmenuje „Vidíš tu hvězdu?“, text napsal Michal Horáček. • Tak to jsem ráda, že sis volno užil - musíš mít tuze náročný a hektický harmonogram, vzhledem k počtu zájmů a koníčků, kterým se věnuješ. Nechci ale moc předbíhat. Doufám, že jsi nezmokl, když si z nás teď počasí takhle dělá legraci. Myslíš, že by ses mohl našim čtenářům představit? Většina z nich o tobě nejspíš prozatím neslyšela - prozraď nám to nejzajímavější. Jasně. Před dvěma lety jsem získal ocenění OSA - nejúspěšnější mladý skladatel vážné hudby za rok 2017. To bylo velké překvapení. Kompozici jsem studoval v Ostravě a Brně. Mimo to jsem vystudoval magisterské studium sbormistrovství v Brně a dva roky orchestrálního dirigování na JAMU. Za dob studií jsem se podíval také na stáž do Vídně, což mne životně obohatilo. V Brně jsem spolupracoval s několika sbory a také jsem založil vůbec první glee-club v České republice „First smile“, se kterým jsem v dubnu uvedl na scénu velkou filmovou show, kterou jsem aranžoval a konečně i dirigoval. Poslední dobou koketuju i s méně artificiální muzikou, píšu songy různým zpěvákům, kteří chtějí autorskou tvorbu. Před dvěma lety jsem natočil vlastní vánoční song „Duch Vánoc“, který vznikl za neuvěřitelné tři dny včetně natočení klipu a během týdne měl kolem 800 zhlédnutí, na což v klasice nejsem úplně zvyklý :D. Po roce jsem jsem se vrátil z Prahy a teď se opět po 15 letech zabydluju ve svém rodném domě v Lichnově. • Páni, zdá se, že se ti daří vše, na co sáhneš. Prozraď mi, jak se člověk stane nejúspěšnějším skladatelem roku? Jistě jsi na to musel vynaložit spoustu úsilí. Zkomponoval jsem mnoho skladeb pro sbor, a jelikož je jeden brněnský sbor interpretoval několikrát na koncertech dvojsborovou skladbu Fiat lux!

(Budiž světlo!), dostal jsem se mezi nejhranější skladatele toho roku. Mimo to jsem byl osloven Petrem Nekorancem - významným mladým pěveckým talentem, ke zkomponování dvou skladeb pro debutový koncert festivalu Dvořákova Praha, který se uskutečnil v Rudolfinu a slyšelo ho velké publikum. Na základě toho Ochranný svaz autorský vyhodnotil, že jsem nejúspěšnější skladatel mezi svými vrstevníky. • Smekám před Tebou. Každopádně, jaké byly tvé hudební začátky? Koketoval jsi s hudbou již od malička, nebo sis k ní našel cestu až trochu později? Já js em ni kdy neuvažova l, že bych děla l ně co jiného než hudbu. Už od dětství jsem věděl, “která bije“ :D. Zpočátku mě fascinovaly varhany a sborový zpěv. Pak jsem začal na „zobcovku“, tehdy se tradovalo, že to pomáhá na astma :D. Pak jsem objevil klavír, příčnou flétnu a začal jsem chodit do sólového zpěvu. Na ostravskou konzervatoř jsem se nakonec hlásil na kompozici. Skládat jsem vlastně začal nejdřív tak, že jsem si nějak svépomoci zapisoval písničky z rádia, abych je mohl hrát mamči na flétnu :D :D :D Jednou mi taťka řekl, když jsem musel opět zpívat na nějaké rodinné sešlosti, že už tam slyší takové to pěvecké vibrato, to jsem se úplně musel smát. Moc rád jsem si od mala pouštěl „elpíčka“ s folklórem, ale hlavně fanfáry smetanovy Libuše :D :D • Jsi milovníkem vážné i klasické hudby. Kdo se řadí k tvým oblíbeným autorům? A bavíme-li se o rovinách soudobé tvorby; co si s oblibou poslechneš ve volném čase nebo třeba v rádiu? Mému srdci jsou nejblíž skladatelé tzv. „české národní školy“: Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů. Ale miluju taky Mozartův „hudební vesmír“, jeho symfonie a nepřekonatelné Requiem d-moll a obecně kantátovou a oratorní tvorbu (včetně sborové) většiny světových autorů. Kromě „vážné“ (někdy označované jako „artificiální“) hudby miluju chansony Hany Hegerové a když si potřebuju tzv. „vyčistit sluch“ tak si pustím naplno do sluchátek Pentatonix nebo Michaela Jacksona nebo Stinga... • Každý máme svůj vzor, ať už se pohybujeme v jakékoliv kreativní branži. Ke komu vzhlížíš Ty? A kde hledáš inspiraci? Hm, to je docela těžká otázka... V pěvecké sféře bych označil Bobbyho McFerrina za velice inspirativní „zjevení“. V kompoziční technice mne obohatil Arvo Pärt 54

a minimalismus jako takový. Mou největší inspirací byla ale vždy textová předloha (duchovní, nebo světská) a velmi často nějaký přírodní motiv, ať už přírodní živly, krajina nebo nějaká historická památka. Z dirigentských velikánů bych chtěl zmínit Claudia Abbada a Johna Eliota Gardinera. Ať už chceme nebo ne, stejně jsou našimi, v podvědomí ukrytými, největšími vzory naši učitelé a pedagogové - já jich, skvělých, poznal hned několik a čerpám z jejich učení do teď. • Pravda, cizí učení nás vždy svým způsobem poznamená, zvyky, jež si z něj odneseme, budou vždy méně či více čitelné v naší vlastní tvorbě. Je nějaký strop, kterého bys chtěl dosáhnout? Mám na mysli spolupráci, případně jakýkoliv velký sen. Klidně i osobní. :) Chtěl bych založit vlastní kapelu, naučit se na hrát Theremin, skládat pro Metropolitní operu v New Yorku, mít premiéru v Elbe Philharmonic Hall, mít osobního producenta a manažera a dirigovat vlastní vokálně-instrumentální a velké sborové skladby, a v neposlední řadě napsat nějakou skvělou filmovou hudbu. Když už jsem v tom snění, taky bych chtěl vlastní nahrávací studio, muzikoterapické centrum a dům ve tvaru pyramidy :D :D :D • No, skromnost sama; ne, jen žertuji. Je hezké k něčemu směřovat. A myslím, že pyramida by se v našem regionu nádherně vyjímala. Jak už víme, fušuješ do mnoha rozličných oborů - jaká pracovní pozice se Ti nejvíce vryla pod kůži? A na jakou nejraději vzpomínáš? Nejintenzivnější byla asi má dvouletá asistentura v Českém filharmonickém sboru Brno, kde jsem působil jako asistent ředitele a zakladatele tohoto profesionálního sboru Petra Fialy, ale také jako tiskový mluvčí, sbormistr a dirigent. S tímto tělesem jsem oddirigoval řadu koncertů, včetně samostatných hudebních nastudování. Zabýval jsem se ale i administrativou a produkčními záležitostmi. Nejraději vzpomínám asi na svůj magisterský absolventský koncert - sbor VUT Vox Iuvenalis, výborní sólisté z Bratislavy (díky mé paní Prof. MgA. Blanky Juhaňákové, ArtD.), Brno Contemporary Orchestra, na programu mozartovo magické Reguiem D-moll KV 626 a vyprodaný koncertní sál brněnského Besedního domu (450 míst), standig ovation - úžasný pocit. A pak na většinu vlastních operních premiér, které jsem uvedl... • A jak to máš teď? Plánuješ zde, tedy kromě hledání 55

místních mladých talentů, nějak působit? Mám na mysli koncerty, hudební večery či další akce téhož druhu. ...no, pomalu se rýsuje spolupráce s jednou nejmenovanou kapelou. Dále bych chtěl hrávat v kavárně pro lidi, kteří chtějí posedět u dobré kávy, či sklenky vína a živé hudby. Od září bych měl začít vyučovat hudební obor na místní „zušce“ MisMusic, a to na pobočce ve Štramberku. Co se objeví dál nevím, jsem tady zpět na své „rodné hroudě“ přece jen měsíc :D :D • Klavírní večery v doprovodu kávy nezní vůbec špatně! Snad se jich brzy dočkáme. Nu, mám na Tebe poslední dotaz. Spousta zdejších studentů se hudbě věnuje - ať už soukromě či jako členové školního sboru. Je něco, co bys jim doporučil? Nějaké tajné know how? A co bys vzkázal těm, co teprve sbírají odhodlání začít? Je hrozně těžké cokoliv komukoliv radit. Každý jdeme tou svou správnou cestou. Vždycky k nám přicházejí lidé, které zrovna potřebujeme, je to zvláštní, ale je to tak. Pravdou je, že každý interpret se musí řádně vyprofilovat, hudebně se vyhranit, najít sebe a ve své tvorbě vědět přesně, co chce. Hudební krajina je velice obšírná a pestrá. Přál bych každému, aby nikdy (ani v dospělosti) neztratil chuť hrát, nebo zpívat jen tak pro radost, z lásky k hudbě. Moc bych si přál, abychom zase mohli jednou začít říkat: „Co Čech, to muzikant“. Naše školství ZUŠ je ve srovnání s okolními evropskými zeměmi na opravdu vysoké a kvalitní úrovni! Takže doufám, že každý, kdo chce začít s hudbou, najde toho svého „pravého“ učitele/učitelku. • Přestože já sama jsem prostý absolutní hudební antitalent, myslím, že plně chápu váhu Tvých slov. Přeji Ti mnoho dalších úspěchů v osobním i profesním životě a děkuji za rozhovor. Alice Holáňová, Sx

Adam Očkovič,

je nadějný český házenkář ve službách HK Kopřivnice. Pravidelně se účastní reprezentačních soustředění a turnajů. S kopřivnickým družstvem starších žáků vybojoval deváté místo v žákovské lize a v roli kapitána dokonce zvedl nad hlavu trofej pro mistra Moravskoslezské ligy. V obou soutěžích nastřílel přes sto branek a byl jednoznačně nejlepším střelcem. • Ve svých devatenácti letech už dostáváš minuty v české nejvyšší házenkářské lize mezi dospělými. Jaký je podle tebe hlavní rozdíl mezi mládežnickou házenou a tou mužskou? V mužích se každý snaží předvést své maximum a pomoct týmu. Kdežto v dorostu se setkávám s hráči, kteří házenou berou jako volnočasovou aktivitu, jakýsi koníček. Výsledek pro ně není až tak důležitý. Hlavní rozdíl tedy vidím v profesionalitě a přístupu hráčů. Mužská házená je také fyzicky daleko náročnější a tempo hry je rychlejší.

• Jaká je tvá role v kopřivnickém A-týmu?

Jakožto student prvního ročníku VŠE jsem ubytovaný na kolejích na Jižním Nejvyšší soutěž mezi dospělými hraju druhým rokem. Patřím k nejmladším hráčům našeho týmu, takže hlavně sbírám zkušenosti, čekám na příležitost. Jsem vděčný za každou minutu strávenou na hřišti.

• Po základní části soutěže jste se s A-týmem umístili na, pro vás, skvělé třetí pozici za Plzní a Karvinou. Oproti loňskému roku jste se posunuli o tři pozice vzhůru. Jak hodnotíš výkony svého týmu v základní části? Myslím si, že klíč našich dobrých výkonů v základní fázi byl už na konci předešlé sezóny. Tehdy jsme skončili na šestém místě a dokázali jsme si, že můžeme hrát vyrovnané zápasy i s týmy ze špičky tabulky. Z toho pramenilo to, že jsme si na začátku letošní sezóny daleko více věřili. Podávali jsme vyrovnané výkony, využívali jsme výhody domácího prostředí s našimi fanoušky v zádech, kde jsme zbytečně neztráceli body a byli jsme schopni potrápit i takové týmy, jako jsou Karviná nebo Dukla Praha.

• Po úspěšné základní části jste ve vyřazovacích bojích vyzvali šestý Jičín. Roli favorita jste však nezvládli a prohráli 3:1 na zápasy. Považujete to za zklamání? Samozřejmě ano. Zklamání je obrovské. Na Jičín jsme si věřili, dokonce jsme si ho do playoff i přáli. Hned v prvním zápase jsme však bohužel ztratili výhodu domácího prostředí, když jsme prohráli 29:33. Výhrou v druhém zápase jsme stav série vyrovnali a ke dvěma utkáním v Jičíně jsme jeli s cílem alespoň jednou vyhrát, abychom se vrátili zpět do Kopřivnice k rozhodujícímu zápasu číslo 5 .To se bohužel nepovedlo, v Jičíně jsme prohráli oba dva zápasy a do vysněného semifinále jsme nepostoupili. 61

Během týdne a tří zápasů, které se nám vůbec nepovedly, jsme tak pohřbili a zahodili výborně rozjetou sezónu.

• Přispěla k vašim zlepšeným týmovým výkonům nějakým způsobem změna vedení a hlavně změna hlavního trenéra v podobě bývalého reprezentanta Lubomíra Veřmiřovského, který má zkušenosti z těch nejslavnějších házenkářských soutěží světa, jako jsou španělská nebo německá? Určitě ano. Nechci nějakým způsobem kritizovat bývalé vedení klubu a házet na něj špínu, ale s tím současným se nedá srovnat. Zlepšila se především komunikace mezi vedením klubu a hráči. Zlepšily se i sportovní podmínky a odměnou za to se dostavily dobré výsledky. Skvělou práci odvádí náš trenér.

• J aký tedy je trenér Veřmiřovský? Jak už bylo řečeno, je bývalým profesionálním házenkářem s několika odehranými zápasy a zkušenostmi. Tyto zkušenosti, které posbíral jako hráč, se nám jako trenér snaží předat. Svým příchodem od základu překopal náš bývalý herní systém. Navíc nám dodal sebevědomí, které je velmi důležité. Pro mě, jako mladého hráče, je velká pocta a také zodpovědnost, hrát pod někým takovým jako je on. Jsem rád, že se od něj mohu učit.

• Kromě mužské kategorie jsi hrál i za dorost, kde se ti individuálně velmi dařilo. Byl jsi suverénně nejlepším střelcem ligy. Jak hodnotíš své výkony a výkony týmu? S výkony našeho dorosteneckého týmu nemůžu být spokojen. Liga byla vyrovnaná a kromě Zubří, které dominovalo a zaslouženě dokráčelo pro titul, dokázal porazit každý každého. Nám se však nedařilo, podávali jsme špatné výkony a skončili jsme až na devátém místě, které považuju za neúspěch. Je sice pěkné a těší mě, že se mi střelecky dařilo, mé individuální výkony jsou pro mě však druhořadé, pokud nevyhrajeme jako tým, což se nám letos moc nedařilo. Mrzí mě to dvojnásobně, protože se jednalo o moji poslední sezónu mezi juniory.

• Před měsícem ses zúčastnil reprezentačního srazu hráčů do dvaceti let v Zubří. Jak se ti dařilo a jaké pocity sis z něj odvezl? Jak vidíš své šance probojovat se do týmu, který pojede na srpnové mistrovství Evropy divize B do Rakouska? Jsem rád, že jsem dostal pozvánku na tento sraz a mohl jsem se ho zúčastnit. Není to moje první zkušenost s reprezentací. Byl jsem už ve výběrech do 16 i 18 let. Na tyto srazy jezdím velice rád, protože s kluky máme dobrou partu. Během soustředění jsme se věnovali především individuálním činnostem jednotlivce a různým herním kombinacím. Z týmu mám velmi dobrý pocit a troufám si říct, že v srpnu můžeme bojovat o ty nejvyšší mety. A jak vidím své šance? Myslím si, že mám velkou šanci jet a udělám pro to maximum, aby tomu tak bylo.

• Přejděme teď od házené k tvému osobnímu životu a studiu. Studuješ na gymnáziu, letos maturuješ. Jak těžké je skloubit sport na vyšší úrovni se studiem? Dá se stíhat obojí, nebo máš ve škole nějaké úlevy? 62

Někdy je to dost náročné. Toho volného času, abych se věnoval škole nebo přítelkyni, moc nemám. Jelikož házená v Kopřivnici ještě není na profesionální úrovni, jako tomu je například v Plzni, Karviné nebo v prestižních ligách, kde se trénuje ráno i odpoledne, tak nemusím mít ve škole nějaké úlevy. Do školy chodím každé ráno jako normální žák a odpoledne trénuju. Podle mě se sport a studium skloubit dá. Je to ale velmi individuální. Záleží, jak se k tomu ten dotyčný postaví. Já tvrdím, že pokud člověk chce, dá se to zvládnout.

• Jsi přijatý na Masarykovu univerzitu v Brně. Budeš se muset kvůli studiu rozloučit s kopřivnickým klubem? Jaké jsou tvoje plány do budoucna? S kopřivnickým klubem ani s házenou se loučit zatím nechci. Rád bych zůstal a hrál za Kopřivnici. Všechno však záleží na maturitě a následně mém rozvrhu na vysoké škole. Proto bych nechtěl ještě předbíhat. Pravděpodobně ale budu muset trávit většinu týdne v Brně a nebudu moct dojíždět na tréninky do Kopřivnice, což je velká komplikace. Chtěl bych to udělat tak, že bych například od pondělí do čtvrtka trénoval v nějakém brněnském klubu, v pátek bych absolvoval trénink v Kopřivnici a o víkendu bych hrál zápasy. Tohle by bylo ideální řešení.

• Jaký je tvůj oblíbený házenkář a čeho bys chtěl v házené dosáhnout? Mým vzorem je Mikel Hansen, který v současné době obléká dres francouzského PSG. V budoucnu bych se rád házenou živil. Aktuální stav české házené mému přání zatím nepřeje, protože většina mých spoluhráčů chodí i do práce a nejsou profesionálními hráči. V zahraničí je situace sice o mnoho lepší, opouštět Česko ale nechci.

• Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů. Vendula Reichertová, 2.A

Chlapec běží do lesů, bahno se lepí na boty. Pádí rychle, jak jen může. Je ráno červnové soboty. Chlapec běží do lesů, myšlenky se v hlavě honí. Jsou to jeho vzpomínky, většinou jsou hlavně o ní. Chlapec běží do lesů, i když nechce, slzy roní. Vzpomíná si na Evu, jak vypadá, i jak voní. Chlapec vběhl do lesa, kde království je stromů. Nehodlá se nikdy vrátit, nechce zpátky domů.

Balada

o chlapci a lese 64

Jan Polešovský, Sx Ondřej Huvar, Ok

Chlapec vběhl do lesa, v hlavě spoustu vjemů. Opět myslí na svou dívku, co líbila se jemu.

Chlapec slyší slova lesa, ta v něm jenom zlobu budí. Sedá vedle na kmen padlý, protože ho země studí.

Chlapec vběhl do lesa, a hned křičí, vříská, kleje: „Co to Eva provedla, proč si lehla na koleje?!

Chlapec slyší slova lesa: „Já tvé city chápu zcela, neseď prosím na tom kmeni, ten kmen, to je moje dcera.“

Chlapec vběhl do lesa, žal ho svírá, tělem chvěje. Náhle z vzteku k lesu volá: „Proč jen mně se tohle děje?”

Chlapec slyší slova lesa, vstává z kmene, tvář mu bělá. Teď už ví, že není samý, komu blízká k smrti spěla.

Chlapec obrácený k lesu, rukama se o hruď bije. Ničí ho ta krutá pravda, přeje si, ať Eva žije.

Chlapec znovu mluví s lesem: „Takže víš, co život vzal mi, proto já se tebe zeptám, jakou radu teď bys dal mi?”

Chlapec bědně volá k lesu, asi jen ten ho teď slyší. Cítí jeho velkou bolest, již před všemi lidmi tiší.

Teď zas promlouvá les k chlapci: „Aniž bych tvou milou znal, vím, že zcela neumřela, ve vzpomínkách žije dál.”

Chlapec znovu volá k lesu, volání mu hrdlo suší. Náhle slyší tichý šepot, copak stromy něco tuší?

Chlapec bolně mluví s lesem: „Vzpomínky jsou dílo ďábla. Mučí mě v nich Evu vídat, teď, když na život si sáhla.”

Chlapec slyší slova lesa: „To je život, hochu milý, někdy trvá velmi dlouho, jindy zas jen krátkou chvíli.”

Chlapec plačky mluví s lesem: „Neviděls, jak duše slábla. V jejích očích nebyl život, to smrt už v nich plně vládla.”

Les povídá moudře chlapci: „I mě blízká opustila. Den za dnem ji sucho hnětlo, pak se sudba vyplnila.” Les povídá chlapci dále: „Prožívej si žal své ztráty, nenech pohltit se smrtí a sekat do duše dláty.“ Naposledy promluví les: „Zvedni oči! Vidíš mraky? Jednou sice rozplynou se, teď jsou tady. A ty taky…“

Šéfredaktor: Alice Holáňová | Zástupce šéfredaktora: Michal Stoček | Redaktoři: Dory Kolářová, Klára Prašivková, Šimon Krakovský, Johana Dudová, Adéla Vlašicová | Korektura: Michal Stoček, Mgr. Lenka Ocásková | Fotografie: Viktorie Kirchnerová | Grafické zpracování: Alice Holáňová | Spolupracují: Mgr. Lenka Ocásková, Hana Bortlová, Antonín Nenutil, Jan Polešovský, Ondřej Huvar, Vendula Reichertová 70

ZDROJE