RESTART | 15. vydání by Restart (@casopisMGP)

15. VYDÁNÍ | ZÁŘÍ/ŘÍJEN | 2019

Školní časopis Masarykova gymnázia v Příboře

4 VÝBĚR

10 AKTUALITY

12 SLAVNÉ DNY

18 RECENZE

28 LITERATURA

44 CESTOPIS

60 BÁSEŇ

68 ROZHOVOR

Jeviště

apsat úvodník prý není žádná věda; chce to jen trochu zručnosti, kreativity a časového pressu. Z vlastní zkušenosti Vám mohu prozradit, že tomu tak skutečně není. Ano, úvodník napíše každý. Ale dobrý úvodník, tomu já, prosím, říkám oříšek, jehož rozlousknutí jsou hodni pouze mistři řemesla. Představte si, že zcela osamoceni stojíte na obrovském pódiu. Veškerá záře reflektorů směřuje k Vaší maličkosti a jediným pevným bodem se zdá býti hlediště praskající ve švech. Zvědavým zrakům přihlížejících nesmí uniknout jediný pohyb, byť sebemenší. Na bedra Vám byl svěřen prostý, přesto takřka nemožný úkol; zaujmout všechny ty hladové tváře několika větami. Myšlenky Vám v hlavě proplouvají jedna za druhou, chvíli jako vlny na rozbouřeném moři, pak zas připomínají ovečky přežvykující trávu v alpských kopcích. Valnou většinu času ovšem zpodobňují neutuchající salvu šípů. A ještě k tomu zápalných. Balancujete na vratkém ledě; jedna špatná věta nebo přeřeknutí může vyústit v katastrofu. Ruce se Vám potí, nervy pracují, po zádech přebíhá nepříjemný mrazík jakožto předzvěst nezdaru. Aneb nervozita je vskutku výtečná čarodějka. A jak z toho ven? Jednoznačné odpovědi či jakéhosi receptu se nejspíše nedočkáte. Do obdobné pozice je tu a tam postaven každý šéfredaktor, zejména když uzávěrka klepe na dveře. A vězte, nezvyknete si. Vážně ne. Ze zápalu prázdninových radovánek nás vytáhla chladná vlna toho pravého podzimu.. Období spadaných kaštanů, teplých svetrů i čajů, pestrobarevného listí, dýňového latte a děsivých historek za světla plápolajících svíček, pro něž si někteří mohou oči vyplakat, ale jiní jej vítají s jistou mírou satisfakce. A stejně jako sám podzim, i toto číslo se na první pohled může zdát lehce chaotické. Pevně však věřím, že Vy nám to odpustíte. Příjemné čtení Vám přeje Alice Holáňová, Sp šéfredaktorka

Podzim Tak, a máme ho tady. Čas prvních ranních mrazíků a letních tílek schovaných pod svetrem, protože se jich prostě nechceme vzdát. Většina z nás si ho všimne asi tak, že si na cestu pro cokoliv nezdravého o volné hodině musí vzít bundu. Oficiálně nám začíná už 23. září. Zhruba ve stejné době se ovšem kryje s babím létem, a tak jeho začátek vnímáme později. Podzim také symbolizuje nový školní rok a radost, že jsme o rok výš, jelikož si můžeme dovolit předběhnout více mladších spolužáků v řadě na oběd a machrovat, když trefíme do biologické laboratoře na první pokus (ano, přísluší k učebně č. 36). Zajímavostí je, že tuto symboliku mají na svědomí soukromé školy, které v historii dávaly dětem prázdniny v létě, aby měly čas na přesun do letních sídel se svými rodiči. Už odmala se mi s tímto ročním obdobím pojí vítr, pole a drak, který ne a ne letět. Milovala jsem vybírání dobré plachty a stříhání špejlí jako kostry. Opětovné pokusy s rozběhem ovšem vždycky skončily projížďkou draka po hlíně s kameny. Tento zvyk pochází z Číny, kde tamní lidé pouštěli draky, aby se přiblížili k Bohu. Dnes se můžeme snad v každé vesnici či městě zúčastnit drakiády a předvést rychlost nebo krásu svého výtvoru. Na 2. listopadu nám připadá Památka zesnulých neboli Dušičky. Vzpomínáme a chodíme zapalovat svíčky nebo pokládat věnce a květiny. V noci mají prý bohoslužbu právě duchové. Málokdo ví, že předobrazem amerického Halloweenu jsou právě naše Dušičky. Dříve totiž lidé u nás, například v Podkrkonoší, také nosili strašidelné masky a chodili v nich po vesnicích. Další podzimní událostí, známou zejména na jižní Moravě a severních Čechách, je vinobraní. Je to slavnostní sklizeň vinné révy. Zahrnuje zpěvy, tance a ochutnávání vína. Provází je různé tradice, jako tzv. zarážení hory, při níž se rituálem pomyslně zamykala vinice, aby hrozny zůstaly chráněny až do sklizně. Je pořádáno například ve Znojmě, Mikulově, Litoměřicích nebo Mělníku.

Osobně ráda vzpomínám na lampionové průvody na základní škole. Od první do třetí třídy jsme každý rok měli broučkovou noc, kdy jsme vyráběli podzimní dekorace z šípků, větviček a brambor. Nejlepší částí tohoto přespání ve škole však byl právě lampionový průvod. Vyráželi jsme vždy po setmění a prošli město jako hejno světlušek. Moc dlouhá procházka to však nikdy nebyla. Každých padesát metrů někomu zhasla svíčka a nutně ji musel znovu zapálit, aby potom stejně zafoukalo a dostali jsme se tam, kde jsme byli. Lampiony mají stejně jako draci původ v Číně, kde se dodnes používají při velkých oslavách.

PODZIM

Klára Stružová, Kt

Matematika

Spoléhaje na přípravu, kterou jsem nikterak neflákal, jsem vstupoval do místnosti snad i s nadšením (spíše převlečenou trémou), že budu moci změřit síly s odborníky z CERMATu a okusit jejich „nevypočitatelnost“ (známou z parodických videí, která pravidelně vychází po maturitách a přijímačkách na SŠ) z první ruky. S úsměvem na tváři jsem po prvních dvou příkladech přešel na úlohu s vlakem, přečetl si zadání a trpělivě vyčkával na známý příval nápadů. Když žádný silný nepřišel a rovnice/vyjádření v závislosti na n, které mi v tu chvíli nezapadaly do celého příkladu (ale byly správně), se jen vznášely na papíře, rozhodl jsem se příklad ihned přeskočit. Mírná destabilizace mého jinak relativně vyrovnaného stavu se se mnou ale možná nesla po zbytek testu. Nikoli však v úloze „opisování křivky z tabulek pro začátečníky“. Celý bod nabídlo Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání i těm, kteří pořádně nevěděli, co to ten log2(x) vlastně je. Jediné, co pro to museli udělat, bylo otevřít tabulky. Komu už ale nedopřáli bodík byli ti, kteří sice kreslit neuměli, ale měli šablonu na funkce… jednička v předtištěném grafu neměla od nuly totiž vzdálenost 1 cm (při tomto zjištění jsem si pod čerstvě oholeným vousem zaklel). Pak přišlo na Kocourkov. Slovní délka zadání úloh se jevila být největším nepřítelem, ale stačilo se nenechat zmást a jít si svou vlastní cestou: určit kvocient a vzorce pro oba sloupky jednotlivě a člověk rázem mohl dokonce i kontrolovat ta nezvykle veliká čísla, která vycházela. Zvláštnost Kocourkova ale zase vyrovnala jednoduchá trojice úhlů, součtem 90. U složitějších příkladů si člověk rychle všímá potenciálních chyb, které všichni mohou udělat. Potenciálních chyb, bijících do očí, pakliže máte příklad správně, nebo již realizovaných chyb schovaných za nepozorností, máte-li jej špatně, ale víte o tom. Nebo je nevidíte a jste v háji (vlastní zkušenost)... Ať už ale šlo o stanovení podmínek, správné sestavení rovnice pro porovnání průměrů, překreslení si podobného trojúhelníku, nebo násobení nerovnice neznámou, byl jsem rád, že alespoň šlo vidět, že CERMAT testuje tyto schopnosti a zároveň jsem přemýšlel nad tím, kolik takových principů jsem mohl zapomenout nebo ignorovat já. 7

MOC ČASU NÁM NEZBÝVÁ .........................

Co že je to ta „Maturita”?

Je to choroba, která v našem ústavu každoročně postihuje okolo šedesáti až devadesáti studentů. Nákazu šíří učitelé virem, kterému se hovorově říká „školní maturita“, v některých případech taky „státní maturita“. Lék na ni neexistuje, musíte ji prodělat, stejně jako plané neštovice. Inkubační doba je okolo deseti měsíců a pokud si jí neprojdete se vším všudy, v září si ji zopakujete. A teď vážně. Od prváku denně slyšíme o tom, jak se musíme pořádně připravit, že nás maturita čeká už brzo a podobně. První tři roky jsou cesta vlakem, kdy jen koukáme z okýnka a užíváme si proces. Neneseme žádnou odpovědnost. Víme, že nás do cíle někdo odveze, že to zkrátka nějak dopadne a že vlastně nemáme kam uhnout. Čtvrtý rok je spíš jako být strojvedoucím. Každý od nás něco očekává, především to, že si všechny velké milníky, města, jež jsme v průběhu cesty minuli, budeme pamatovat nejméně do května. Už není čas na pozorování přírody 8

a okolí, povídání si s kamarády a odkládání naprosto všeho, co odložit jde a někdy i nejde. Nastává náš čas nedobrovolného povýšení. A jak se cítím teď? Tohle období je nejhorší ze všech. Jsem v pasti. Na jednu stranu je moc brzo začít se učit otázky do francouzštiny a angličtiny, ale zároveň všichni víme, že nám moc času nezbývá. Schválně by mě zajímalo, kdo těm učitelům v prváku věřil, že to přijde tak rychle. To bylo samé „maturita tohle“ a „maturita tamto“. Prakticky jsme se dotyčnému vysmáli, když to slovo na “M” řekl. To se nás přece netýká, my máme ještě víc než tři roky, času dost. Tři léta jsou neznámo kde a my stojíme přesně před prahem cílové čáry, zkoušky dospělosti.

.........................

Klára Prašivková, 4.A

.........................

Aktuality

První významnou akcí - a zároveň úspěšným zahájením turistické sezóny - se stala exkurze do zlínské ZOO, ve čtvrtek 5. září. Třetí ročníky, samozřejmě v doprovodu zdatných biologů, odjížděly s hlavou plnou nově nabytých vědomostí.

Jednalo se o jakýsi předstupeň před již několik měsíců předem avizovaným turistickým a vodáckým kurzem. O tom, jak vodáci válčili v Krościenku nad Dunajcem a horalové ve slovenských Tatrách, se dočtete ve zdařilé reportáži Aničky Andělové (str. 40). Nováčci na škole se i letos poměrně důkladně seznamovali konkrétně na adaptačních kurzech, jež se táhly celé tři týdny. Následovala týdenní expedice za krásami slunné Itálie - jakési pomyslné prodloužení letních prázdnin. O skvostech zdejší krajiny, gastronomie a kávové kultury se rozplývá Helča Hrubá na straně č. 44. 25. září Restart opět dostál své pověsti. V téměř polském Třinci jsme zabodovali a odvezli si celkem tři první místa - v kategorii Středních škol, dále Cenu redakcí a titul Absolutního vítěze. Na přelomu měsíce se skupinka vyvolených francouzštinářů vydala za dobrodružstvím, konkrétně do Štrasburku. Zatímco domovem se jim staly hostitelské rodiny, štafetový kolík výuky po Gypri přebralo místní sdružení Alliance Française. Jednodenní dějepisná exkurze do Olomouci, třídenní zájezd do Prahy - dvě říjnové akce, které pozdvihly kulturního ducha gymnazistů. To, že se Česká republika drží na předních místech žebříčku solidarity, to už víme. Z charitativní potravinové sbírky, probíhající mezi 14. a 18. říjnem se však stala spíše soutěž o to, kdo nakoupí větší hmotnost za menší peníz. 11

SLAVNÉ DNY 130 LET (6. 10. 1889)

Rok 1889 byl pro Paříž výjimečný. V tomto roce totiž získala hned dva své hlavní symboly - fenomenální Eiffelovu věž a o pár měsíců později Moulin Rouge, nejznámější kabaret světa. Podnik založili dne 6.10. 1889 Joseph Oller, byznysmen a majitel koncertního sálu Olympia, a jeho manažer Charles Zidler, ve čtvrti Pigalle na úpatí kopce Montmartru. Název Moulin Rouge odkazuje nejen na červený mlýn na střeše, ale i na symboliku mlýnů, kterých bylo na Montmartru požehnaně. Majitelé z něj chtěli udělat místo plné zábavy pro bohaté měšťany, což se jim podařilo hned ze začátku v takzvaném období “belle époque”, kdy vznikl slavný francouzský kankán.

MOC MOCČASU ČASU

MOC ČASU

KANKÁN A PROSTŘIŽENÉ KALHOTKY

Většinu svého publika kabaret nalákal na nepříliš známý tanec inspirovaný čtverylkou, který byl předváděn ženami v dráždivých kostýmech, kankán. Církev a tisk jej považovali za nemravný, a to kvůli prostřiženým kalhotkám, které tanečnice v 19. století nosily pod dlouhými sukněmi, takže jim při každém vysokém výkopu bylo vidět, jak se říká, až do kuchyně. Možná vás překvapí, že tanečnice si kalhotky neprostřihávaly kvůli pozornosti mužů či většímu výdělku, ale z hygienických důvodů. I přes ostré kázání církve úroveň a popularita kankánu stále rostla a publikum jej čím dál víc milovalo. Mezi nejznámější tanečnice kankánu, co kdy Moulin Rouge měl, patří bezpochyby La Goulue a Jane Avril. Velkou zásluhu na jejich proslavení má malíř Henri de Toulouse-Lautrec, který tanečnice ztvárnil na svých plakátech, a tím přinesl věhlas nejen oběma ženám, ale i celému kabaretu.

PRVNÍ VEŘEJNÝ STRYPTÝZ NA SVĚTĚ Podnik byl hned ze začátku plný extravagance. Na jeho zahradě se vyjímala socha obrovského slona a pořádaly se zde hedonistické večírky, při kterých se pilo a tančilo až do rána. 13

Dokonce zde byl předveden první veřejný striptýz na světě, když tanečnice Sarah Brown, oblečená jako Kleopatra, vyskočila na stůl a strhala ze sebe oblečení. Stalo se to v roce 1893 během každoročního plesu Akademie výtvarných umění a pro tehdejší dobu to bylo něco nevídaného. Celá věc se podala k soudu a vedla až k protestům studentů a umělců za právo “umělecké nahoty”. Studenti nakonec spor vyhráli a pro podnik to do budoucna znamenalo ještě odvážnější vystoupení.

KONEC ZLATÉ ÉRY Za období “belle époque” se měl Moulin Rouge nejlépe. Postupně se o něm dozvídal celý svět, navštěvovaly jej známé osobnosti (například britský král Eduard VII), vznikaly jeho repliky s červeným mlýnem na střeše a Paříž získala svou reputaci. Všechno dobré ale jednou končí a s požárem v roce 1915 skončila zlatá éra kabaretu. Až v roce 1921 se podařilo podnik znovu otevřít, avšak ne jako kabaret, ale jako divadlo, ve kterém se hrály především operety a revue. Proslavilo se zde plno skvělých zpěvaček a hereček, jako třeba Jeanne Aubert nebo Mistinguett, která napsala pro podnik hned několik písní a ve své době byla nejlépe placenou ženou světa.

SLAVNÉ OSOBNOSTI NA JEVIŠTI Za ty roky získal Moulin Rouge světovou reputaci a každý ho chtěl navštívit buď jako divák, nebo jako účinkující. Mezi první známé tváře, co zde účinkovaly, patří americká jazzová zpěvačka Adelaide Hall a francouzská ikona Édith Piaf spolu s italským zpěvákem Yvesem Montandem. Později, po roce 1950, si pro sebe záři reflektorů ukradlo plno větších osobností. Opakovaně zde vystoupil proslulý francouzský šansonista Charles Aznavour, a to v roce 1979 při příležitosti 90. výročí kabaretu a dokonce i o deset let později na 100. výročí Moulin Rouge spolu s Lauren Bacall, Rayem Charlesem, Gipsy Kings, Ellou Fitzgerald a dalšími. O pár let později má v kabaretu soukromý koncert Elton John ve spolupráci s nadací proti onemocnění AIDS.

FILMY A KNIHY

Díky své velkoleposti a světové reputaci se kabaret stal námětem pro několik knih a filmů. Konkrétně o něm bylo napsáno osm knih a natočeno devatenáct filmů, z toho sedm dokumentů. Jeden z nejúspěšnějších filmů, 14

který udělal podniku dobré jméno, vytvořil roku 2001 režisér Baz Luhrmann. Nese název “Moulin Rouge!” a hlavní role v něm obsadili Nicole Kidman a Ewan McGregor. Za roli kurtizány Satine získala Kidman Zlatý glóbus. Adéla Vlašicová, 3.A

550 LET

Den, kdy svatba Isabely Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského připravila půdu k faktickému sjednocení Španělska 19. 10. 1469

210 LET

Den, kdy byl hrabě Metternich jmenován ministrem

zahraničních věcí Rakouska

8. 10. 1809

150 LET

Den, kdy se narodil Mahatma Gándhí

2. 10. 1869

110 LET

Den, kdy se poprvé setkali prezident USA a Mexica

16. 10. 1909

10 LET

Den, kdy se Slovensko poprvé kvalifikovalo na mistrovství světa ve fotbale 14. 10. 2009

A CO SE JEŠTĚ NESTALO... 17

DVOJITÁ RECENZE FILMU

CUKRÁŘ

1. listopadu čeká naše gymnázium všemi oblíbená akce s názvem Filmová noc. Na repertoár je zařazeno mnoho zajímavých zážitků pro potěchu oka i duše, jeden ze sálů představí divákům současný evropský film s názvem Cukrář. Mimo jiné by měl být atraktivní pro ty z nás, které co nevidět čeká cesta do Izraele. V hlavním městě tohoto státu se větší část filmu odehrává. Požádali jsme jednu z “dvojiček” gymnázia, Katku a Kubu ze septimy, zda by nám na film přispěli názorem… K této filmové recenzi vedla dlouhá cesta. Jak vzdálenostně, tak časově. Abych to objasnila… S paní učitelkou Ocáskovou jsme probírali naši budoucí cestu do Izraele někde po cestě dolů z Rysů (pozn. jedna z tras turistického kurzu ve Vysokých Tatrách). A jelikož je Ocásková mimo jiné chodící čsfd, tak nám obratem doporučila film “Cukrář”. Okomentovala ho tak, že je na něm dobře vidět jejich (Izraelců) současná kultura, jídlo, zvyky… Jméno filmu jsem si uchovala v hlavě a slíbila si, že ho po návratu domů

musíme vidět a zpříjemnit si tak sychravé podzimní po-školní odpoledne. Má drahá polovička ale po pár chvílích, co jsem ji nechala za sebou, doběhla s tím, že budeme psát článek do Restartu. Z legrace se totiž zeptal paní Ocáskové, jestli chce hned dvojí recenzi (z pohledu holky a kluka, nezávisle na sobě). Ona na to, že jasně, a to rovnou do Restartu! Takže, dámy a pánové, jdeme na to. V c u k r ár ně Kre d e n z C afé v německém Berlíně tento příběh začíná a taky končí. Thomas zde pracuje jako cukrář. Oren, občan Jeruzaléma, jezdí do Berlína pracovně každý měsíc. Nikdy nezapomene zajít do cukrárny pro něco dobrého na zub a skořicové sušenky pro manželku... Zde se tedy potkávají dva ze tří protagonistů filmu, zde se jejich osudy nečekaně propletou a odsud se spolu s divákem vydáváme s jejich příběhem z Berlína do Izraele.

JEJÍ POHLED Film je hodně o pocitech. Moc se v něm nemluví, a tak se musíte vžít do jednotlivých postav. Mám ráda 19

psychologicky založené filmy s neprvoplánovou zápletkou. Vše je umocněno pro mě naprosto skvělou hudbou, která navodí atmosféru a reálné prostředí obou měst. Pokud nejste tolerantní, nebo-li open-minded, tento film vám nedoporučuji. Milostné scény jsou tady ukázány snad jen dvakrát, a to formou, že vám je sice chtějí naznačit, ale nic v podstatě nevidíte. Film, jak už jste jistě pochopili, se mi líbil, ale nemyslím si, že ho ocení každý, takže pokud máte podobný vkus jako já nebo vás něco ze zmíněného zajímá, tak se určitě podívejte!

JEHO POHLED

Na film jsem se velice těšil, podle

krátkého poutavého “intra” od učitelky vypadal zajímavě. Ve výsledku mě překvapila neotřelá zápletka a také to, že v něm nebylo moc dialogů. Jde hlavně o vcítění se do jednotlivých postav, film je dost psychologicky propracovaný... Vsází (úspěšně) hodně na hudbu, která je přímo fantastická, a cítil jsem se, jako bych byl osobně ve městech, ve kterých se příběh odehrává. Konec je dosti otevřený, takže si každý může udělat svůj závěr. Film bych tak doporučil lidem, kteří jsou tolerantní a nevadí jim zobrazení milostných scén, a potom také těm, které zajímá izraelská kultura, zvyky a prostředí. Kateřina Lambertová, Jakub Holenda, Sp

THE JOE ALON

CONNECTION PROGRAM

Vsadím se, že většina z vás, až na pár zasvěcených jedinců, při pohledu na titulek tohoto lehce zmateného počinu, jenž se zbaběle neodvažuji nazývat článkem, znejistěla. Nebojte, přestože mé jméno v projektu rovněž figuruje, stojíme na stejném břehu. Abych však stále jen nechodila kolem horké kaše, což mi, myslím, jde výborně, pokusím se vám přiblížit myšlenku, která ke mně přišla v rámci obvyklé podvečerní prokrastinace a přeskočila většinu priorit na mém to-do listu.

Vol. 1

nevyjímaje, a vyrukoval s historkou o tom, jak se mu jednoho dne v telefonu ozvala Veronika Žilková a letmě celou možnost nastínila. K nevíře, co?

Dostali jsme čas vše si promyslet, probrat s rodiči a v případě zájmu se hlásit v kabinetě vedle učebny č. 53. Protože právě paní Divišová, společně s kolegou Orošnjakem, jsou právě těmi výše zmíněnými mecenáši, co nás sice úmyslně ‘trýzní’, ale zároveň celé věci dodávají neskutečné množství energie a optimismu. Nicméně, po těchto líbivých slovech The Joe Alon Program, jenž následovala několikaměsíční můžeme s klidem v duši nazvat o d m l k a ; t i c h o p o p ě š i n ě . výměnným studijním programem, stojí na spolupráci našeho gymnázia Přiznám se dobrovolně, bez mučení s partnerskou školou v Izraeli. Vše se - do celého projektu vstupuji jako laik, odehrává pod záštitou paní Rachel, co narozdíl od několika spolužáků, zdařile připomínající našeho Ježíška o Izraeli jakožto o zemi, jejích - nikdo o její existenci nepochybuje, dějinách a kultuře, mnoho neví. Ještě přestože ji nikdo kromě našich štěstí, že jsou mezi námi tací, co jako pedagogických mecenášů neviděl. Vše chodící studnice vědomostí bohatě začalo ještě v minulém školním roce poslouží. Ale jelikož i já chci přispět o jedné velké přestávce v aule. Bohužel svou troškou do mlýna, napadlo přesný časový údaj vám neposkytnu, mě celý proces dokumentovat neb školní e-mail, navzdory mému prostřednictvím série článků, jimiž přesvědčení, nearchivuje smazanou plánuji prokládat jednotlivá vydání. poštu. Pan ředitel tehdy svolal Jejich počtem, obsahem a vlastně ani studenty z prvních a druhých formou si ještě nejsem jistá, doufám ročníků, víceleté gymnázium však, že tento oříšek brzy rozlousknu. 22

Předem se omlouvám, budou-li na váš pobytu, samozřejmě. Přestože vkus příliš dlouhé; klidně otočte list(y) skoro nikdo, až na ty šťastlivce, a přejděte ke čtení dle vlastního gusta. jimž tyto záležitosti zdánlivě jdou tak nějak samy, moc nevěděl, co Abych se ovšem vrátila k myšlence, říct, s odstupem času mi přijde, že kterou jsem nakousla a poté účel opravdu posvětil prostředky. nešikovně přetrhla, věci se opětovně Vzduch v místnosti se rozproudil daly do pohybu až poslední školní a atmosféra byla hned o kus týden. Na informační schůzce nám přátelštější. A ne, nemyslím si, že bylo řečeno, že na konečný verdikt by za to mohl důmyslný větrací si budeme muset ještě chvíli počkat systém zahrnující otevřené dveře - konkrétně do 2. září, kdy byl i okno kabinetu a neutuchající kompletní seznam účastníků konečně entuziasmus paní Divišové. Chtělo odhalen. Další dění nabralo tempo to se nejdříve poznat navzájem, japonského shinkansenu - schůzka neb spolu v následujících měsících pro rodiče, přihlášky, neúprosně se budeme trávit dost času, to dá rozum. blížící termín první pondělní offline session a také náš první úkol. CV, Patnáct minut, šedesát vteřin, běžná věc probíraná v hodinách devětadvacáté září - tři důležité češtiny. Nic těžkého, ne? A zkoušeli časové údaje. Česky řečeno, cíl jste jej někdy sepsat v padesáti slovech první schůzky tkvěl ve vytvoření a společně s fotografií publikovat šedesátivteřinového monologu, na web, k němuž následně dostane jež v následujících čtrnácti dnech přístup skupina dvaadvaceti poslouží jakožto podklad při natáčení lidí na druhé straně Evropy? našich ‘Elevator pitch’ pro izraelskou stranu. Dostali jsme patnáct minut, Pro mnohé z nás nepochybně výstup nic víc. Po uplynutí této lhůty jsme z komfortní zóny, s nímž bylo jeden po druhém, jako obžalovaní třeba počítat od samého začátku. sedící na trestné lavici, předstupovali A rozhodně ne největší, jak jsme se před ostatní a s neúprosně tikající dozvěděli právě na první schůzce, časomírou po boku se ze sebe snažili datem připadající na 16. září. Hned vyloudit alespoň polovinu toho, zkraje přišla velice (ne)oblíbená co jsme si v uplynulých chvílích část každého pracovního pohovoru pracně nacvičovali. Ze začátku to - ,,Krátce se představte a povězte, co bylo utrpení. Slova mých spolužáků: naší firmě můžete nabídnout právě vy.” ,,Kde se můžeme odhlásit?” hovoří Aplikováno na poměry výměnného za vše. Nic ovšem nebylo tak temné, 24

jak se zdálo - jakmile člověk seděl v křesle, nervozita z něj jako mávnutím čarodějné hůlky odpadla. Právě nervozita a výstupy z komfortní zóny jsou těmi tiskařskými šotky, co člověku dokáží v hlavě udělat guláš a odradit jej od věcí, které jej neskutečně lákají; jsou tím nepříjemným hláskem v hlavě, který se budeme muset naučit zapudit. Rvali jsme se jako lvi, všichni přece jen úspěšně, zdá se. Nakonec to ani nebylo tak strašné, jak jsme se na začátku mylně domnívali. Alespoň tedy já ze sezení odcházela s tímto dojmem. Jelikož povinnosti nikdy nespí, stál před námi v pořadí druhý, již výše zmíněný úkol. Krátké a výstižné video, přibližující naše persony a zájmy, publikované na speciální platformě. Záležitost opět nelibá - ovšem skutečnost, že na druhé straně probíhá to samé v bledě modrém, nám dodala kousek klidu, byť jen maličký. Naštěstí ne rok, ale měsíc se s druhým sešel - a přišla první online schůzka. Přestože karty byly díky videím vyloženy na stůl a všichni věděli, kdo je na druhé straně obrazovky čeká, trémě ani obavám se vyhnout jednoduše nedalo.

V pondělí 6. 10., krátce po poledni, se naše patnáctičlenná posádka, bohužel postrádající štrasburské dobrodruhy, sešla na učebně č. 53,

kde zrovna probíhal zdařilý test spojení. Nikdo nevěděl, co čekat - instrukce k nám připluly až na místě. Zněly jasně - utvořit menší skupinky, zhlédnout videa izraelských kolegů a připravit si pro ně zapeklité otázky. Naše píle a usilovná snaha, při níž se téměř od hlav kouřilo, přilákala dokonce i příborskou televizi. A jak že to vlastně probíhá taková online session necelých čtyřiceti hlav? Nuže, není to zrovna jednoduchá záležitost - vyžaduje velkou míru úsilí, dávku odvahy, potu a zatnutých zubů, především ze strany všech koordinátorů. Zvládli to bravurně, přestože i na poslední chvíli museli čelit nečekaným změnám a technickým potížím. Jeden notebook, tři židle a ,,tribuna” vzadu - ano, přesně tak. Po trojicích jsme se u jediného počítače střídali a krátce si povídali s Izraelci. Bylo to fajn - poněkud nové a zvláštní, ale fajn. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí - třeba, že skauting je v Izraeli fakt hit a Škoda Octavia také ještě z módy nevyšla. Na povrch ovšem vyplynuly první kulturní rozdíly, konkrétně povahové rysy. Zatímco Čecha byste spatra označili za typického misantropa, obyvatelé Izraele měli dostatek pozitivní energie na dalších dvacet let. Ale to se jistě brzy poddá - všichni tomu pevně věříme. A zda-li bylo naše tušení správné, to si povíme příště.

Alice Holรกล ovรก, 27Sp

Moderní (ne)poezie

lyšeli jste už někdy výraz moderní poezie? Jestli nežijete úplně odstřižení od sociálních sítí, tak určitě ano. Moderní poezie je jedním z největších literárních trendů poslední doby a tím pádem bere Instagram útokem, minimálně u jednoho příspěvku denně vídám v popiscích tyto krátké básně. Ale jedná se vůbec o básně, když se tam většinou nic nerýmuje? Pokud jde o moderní poezii, existují pouze dva typy lidí; ti, kteří na ni nedají dopustit, a ti, kteří by ji nejraději použili na podpal. Hlavním argumentem druhé jmenované skupiny je právě fakt, že se jednotlivé verše nijak nerýmují, tudíž se přeci vůbec nedá mluvit o poezii. Dále argumentují tím, že čtení těchto „blábolů“ čtenáři nic nepřináší a samozvaný autor se chtěl pouze zviditelnit. Naproti tomu milovníci a (snad se nikdo neurazí) především milovnice tohoto žánru v něm nacházejí pochopení, pobavení či pohlazení po duši. Na základě čtenářových pocitů by se tím pádem dala moderní poezie ještě rozdělit na tři samostatné kategorie, které spojuje na první pohled tak akorát délka.

Průkopnicí žánru moderní poezie se se svou sbírkou Milk and Honey (v českém překladu Mléko a med) stala nepochybně sedmadvacetiletá indicko-kanadská autorka Rupi Kaur (@rupikaur_). Její básně bych bez váhání zařadila do první kategorie, protože se v podstatě jedná o epresi v psané podobě. Rupi Kaur se v knize věnuje svému životu a zejména tomu špatnému, co se jí přihodilo. Upřímně se nedivím, že je její sbírka pro mnohé ženy tak zásadní, protože je snadné se do básní vžít a čtenářky nabývají pocitu, že je někdo chápe a neprožívají danou životní situaci samy. Ač Rupi Kaur není mou favoritkou co se moderní poezie týče, tak si myslím, že její tvorba si uznání zaslouží už jen kvůli autorčině odvaze psát i o tématech, o kterých se nemluví snadno. Před dvěma lety vyšla Rupi druhá sbírka s názvem The Sun and Her Flowers (v českém překladu Květy slunce), která se nese v podobném duchu. V Kanadě ještě chvíli zůstaneme, protože bych vám ráda představila Attica a jeho tvorbu. Představení samotného Attica (@atticuspoetry) nebude na dlouho, protože tento autor 29

vystupuje pod pseudonymem a svou skutečnou identitu tají. Měl dokonce loni autogramiádu v Praze, kde ale také nesundal masku a jeho tvář tak zůstala nespatřena. Napsal volnou básnickou trilogii, jež se skládá ze sbírek Love Her Wild (Láskou ji nespoutáš), The Dark Between Stars (Tma mezi hvězdami) a The Truth About Magic (české vydání se připravuje). Jeho knihy jsou opravdovým pohlazením po duši a i když by mi jako čtenářce mělo jít hlavně o obsah, tak jsou tyto sbírky vymazlené i po vizuální stránce, protože je autor doplnil černobílými fotkami, které krásně dokreslují atmosféru. Abych vám dokázala, že moderní poezie může mít opravdu mnoho podob, přidávám na závěr tip na jednoho českého básníka, konkrétně Petra Soukupa (@petrsoukup.cz). Jestli někdo označil tvorbu Rupi Kaur za kontroverzní, tak upřímně nevím, jakým adjektivem bych popsala tvorbu Petra Soukupa. Jeho básně se vyznačují slovními hříčkami, vtipem a ironií. Rozhodně se nejedná o něco, co by sedlo každému, ale i tak jsou jak jeho knihy, tak jeho besedy a autorská čtení ihned beznadějně vyprodané. Není mezi autory žádným nováčkem, jeho sbírky vycházejí od roku 2013. Básníkova poslední kniha s názvem Erekce srdce vyšla 30

na sklonku loňského roku a sehnat ji je stále větší a větší problém. Nakonec bych chtěla napsat, že doufám, že jsem aspoň někoho z vás namotivovala ke čtení moderní poezie nebo minimálně k tomu, abyste si na internetu vyhledali bibliografii Petra Soukupa. Kristýna Sosíková, Kt

Anonymně, z řad čtvrtých ročníků

Erasmus +

Vysoké Tatry

rázdniny jsou pro učitele obdobím, kdy musí zrelaxovat po náročném školním roce a dobít baterky, aby mohl v září pln elánu opět „naskočit na hřiště“ a motivovat mladé lidi ke vzdělávání. Není snadné trumfnout „chytré krabičky“, které nabízejí tolik zábavy a podnítit zájem žáků o vědu a techniku. Abych načerpala inspiraci, zařadila jsem se mezi nadšence z řad učitelů, kteří jsou i v době prázdnin ochotni se vzdělávat a vyrazila jsem na kurz Základy programování a robotiky na základní škole pod záštitou programu Erasmus+.

Podtatranské knižnici. Skvělé lektorky, samy zkušené a hlavně nadšené učitelky, nás okamžitě vtáhly do hravého světa programovatelných Ozobotů, Lego robotů, Scratche či virtuální reality. Získali jsme spoustu námětů, jak zpestřit výuku, zapojit se s dětmi do mezinárodních projektů, vyměňovat si zkušenosti s kolegy. Nabitý program končil v odpoledních hodinách a poté bylo potřeba provětrat hlavu a vyrazit do hor. Nebylo nic jednoduššího, než naskočit na tatranskou električku, která turisty z Popradu vyveze přímo do horských středisek. Každé odpoledne jsem tak vyrážela na procházky či krátké túry po krásné tatranské přírodě. Popradské a Štrbské pleso, symbolický hřbitov obětí hor, pramen Smokovecké minerálky, vodopády Studeného potoka, nádherné dřevěné kostelíky, Kalvárie s uměleckými díly místních sochařů, výborné halušky… každý den byl plný dojmů a zážitků. Jedním z nejsilnějších byl pak celodenní výlet na Skalnaté pleso, odkud jsme lanovkou vystoupali až na Lomnický štít do výšky 2 634 m. n. m. Také jsme se z léta přenesli do úplně jiného ročního období, na Lomničáku mrzlo a sněžilo.

Nemusela jsem cestovat daleko, kurz se konal u našich sousedů, v malebném prostředí Vysokých Tater. Pendolino mě v neděli odpoledne vyklopilo přímo v Popradu, kde jsem si našla ubytování v příjemném penzionu. Po večeři, kde jsem se seznámila s ostatními účastníky kurzu a našimi lektorkami Ivanou a Gábinou, jsme se vydali na společnou procházku po městě a kochali se výhledem na tatranské štíty. Týden uběhl a než jsme se nadáli, čekal nás poslední, tentokrát Druhý den ráno začala výuka v nedaleké kulturní zážitek. Navštívili jsme 32

výstavu čínské terakotové armády v Tatranské galerii, kde nám byly též slavnostně předány certifikáty. Domů jsem si odvezla hromadu nových dovedností, příjemně unavené nohy ze šlapání po tatranských pěšinách, vyvětranou hlavu a spoustu nadšení do další práce. Takovýto způsob léta zdá se být docela podnětným… RNDr. Svatava Sumbalová

Erasmus + Exeter

e neděle 16. června 2019. Budím se kolem 3. hodiny ranní, abych převzala pomyslnou štafetu od kolegyně Lenky Ocáskové. Pro svoji stáž jsem si vybrala město Exeter, ležící v jihozápadní Anglii v kraji jménem Devon. Ale to trochu předbíhám.

jak si jen dovedete představit - s příkrým schodištěm a kohoutky zvlášť na teplou a studenou vodu, ale velmi vkusně zařízený a do detailu promyšlený. Kromě toho se Jenny ukázala jako sečtělá a zcestovalá žena, se kterou jsme si měla hodně co říct. V neposlední řadě to byla výborná kuchařka, takže jsem měla možnost okusit jídla z různých koutů světa, ale také typické místní speciality. Jednou z nich bylo jídlo zvané “Cornish Pasties”.

Moje cesta začíná v Ostravě, odkud mě autobus doveze na letiště v polském Krakově, abych kolem poledne odletěla do Bristolu. Pak ještě bezmála dvouhodinová cesta dálkovým autobusem Southwestern Falcon a už se vítám se svou hostitelkou, paní Jenny Dawson, která mi na následujících 14 dní poskytne bydlení ve svém krásném domě, nebo spíše bytě. Zjišťuji, že jsem se ocitla v areálu zvaném Devington Park, který byl v polovině 19. století postaven jako velká nemocnice (přesněji řečeno ústav pro choromyslné) a jeho architektem byl Charles Fowler, který mimo jiné navrhl londýnskou Covent Garden. Jde o nádhernou symetrickou budovu obklopenou udržovaným p arkem. Byt p aní D aws on a jejího manžela je tak anglický, 35

A už je tu pondělí a první školní den. Sbírám cenné zkušenosti už od rána, např. že pokud zvolím autobus v 8 hodin, který by měl být v centru 8.20, není to dobrá volba. Na 9 hodin, kdy v Anglii začíná většina institucí, škol a obchodů, totiž chtějí být v centru všichni, a tak se z 20minutové cesty rázem stává popotahování v dopravní zácpě trvající 45 minut. Do školy dorazím o deset minut později, protože se mi ji v panice, že přijdu pozdě, nepodařilo najít napoprvé, ale potom, co jsem se postupně zeptala asi 5 lidí, jsem úspěšná. Přivítání v podobě testu bylo předem oznámeno, a tak nejsem překvapená ani zaskočená. Navíc se mi daří odevzdat ho stejně jako moji noví spolužáci, kteří přišli včas. Další den už jsem chytřejší a jako správné ranní ptáče chytám autobus v 7.30. Po rozdělení do tříd podle úrovně se rozcházíme do miniučeben. Větší být ani nemusí, každá skupina může mít maximálně 6 studentů. První týden mám 3 spolužačky - Švýcarku Rominu, Němku Heike a Češku Blanku. Druhý týden ubyla Heike a přibyla Italka Alessandra, Švédka Kirsten a mladá Němka Stefanie. Dopoledne máme 2 bloky trvající 1,5 hodiny, které slouží k osvěžení angličtiny, odpoledne pak ti, kteří si objednali kurz pro 36

učitele, ještě tzv. Teacher’s Refresher. Dopolední hodiny jsou zaměřeny hlavně na konverzaci a obohacení slovní zásoby, a tak probíráme různá témata - od politiky přes veganství až po feminismus. Je skvělé, že je třída namíchaná z různých národností, a tak si můžeme vyměňovat informace o tom, jak je to v různých zemích. Po několika dnech zjišťuji, že jsem měla velké štěstí na spolužačky, nejen že jsem se hodně dozvěděla o jejich životech v jiné kultuře, ale byly to velmi inspirativní ženy. V neposlední řadě jsme zažily i hodně zábavy. Co se odpoledních hodin týče, musím přiznat, že překonaly moje očekávání. Myslela jsem, že co se týče metod a různých zajímavých a pro žáky záživných aktivit znám celkem dost a že si přivezu pár nových nápadů. Opak byl pravdou. Z toho, co nám učitelé ukázali, jsem znala jen zlomek. Nejvíce mě nadchly aktivity, při nichž lze využít mobilní telefony žáků, a to různými způsoby. Kromě toho jsem si odnesla spoustu inspirace ohledně využití obrázků, filmů, videí a diktátů. Po škole pak byl čas na poznávání města a okolí. Největší zážitek jsem měla asi z katedrály, která je opravdu impozantní a jejíž nejdelší klenutý strop a Anglii opravdu stojí zato vidět.

Adéla Vlašicová, 2.A

Jsem ráda, že jsem zjistila, že pokud člověk do katedrály vstoupí brzo ráno (což je pro Angličany cca do 9 hodin), je v ní sám a může si vychutnat ticho a nadpozemskou krásu celé stavby. Další bonus je, že ušetříte 7 liber za vstup. Exeter má také skvělé muzeum, které mapuje historii celého regionu a města. Kromě fosilií a stopy, které tu zanechali Římané, mě nejvíce zaujal fakt, že byl Exeter v dubnu a květnu 1942 bombardován Luftwaffe během akce zvané “Baedeker Raids”, kdy byly cíle útoku vybírány spíše podle jejich historické a kulturní hodnoty než podle přítomnosti strategického průmyslu. Nejhorší útok na Exeter se uskutečnil v noci na 4. května 1942, kdy město napadlo 20 bombardérů a bylo zničeno centrum města. Katedrála byla naštěstí zasažena jen málo. Celkově při náletech tehdy zahynulo více než 250 lidí, řada dalších byla vážně zraněna. Nebudu vám ale nalhávat, že jsem se celých 14 dní věnovala pouze vzdělávání a poznávání města a anglického života, i když to byla samozřejmě moje hlavní činnost. Dalším obohacujícím zážitkem bylo nakupování. Nebojte se, nebudu vám líčit, kolik času jsem strávila v Primarku (moc ne), ale mám na mysli tzv. “charity shops”. 38

Obchody, kam donesete svoje zachovalé oblečení, knihy nebo další předměty. Nejen, že si doma uklidíte, ale věci jsou následně oceněny a prodány, výtěžek jde na charitu. Byla jsem překvapená, kolik takových obchodů bylo v Exeteru, ale i v každém dalším městě i městečku. Napočítala jsem minimálně 6 různých organizací, některé pomáhají řešit problém chudoby v rozvojových zemích, jiné přispívají na výzkum různých vážných nemocí nebo pomáhají rodinám takto postižených osob. V obchodech prodávají dobrovolníci bez nároku na mzdu, navíc nadace dostávají zadarmo k dispozici prostory v centrech měst, z nichž odešel jejich nájemce. K poznání kultury jihoanglického Devonu přispěly také aktivity organizované školou, a to výlety do přímořských letovisek Salcombe a Brixham a také procházka po pobřeží z vesnice Seaton do městečka Beer, kde byly v 19. století nalezeny kosti dinosaurů. Písečné pláže tady v jižní Anglii vypadají jako stvořené ke koupání, moře má nádhernou azurovou barvu, ale po vstupu do vody zjistíte, že vám trnou chodidla a víc než po kolena to nedáte. Přestože jsem viděla některé místní odvážlivce si zaplavat, pro našince je voda o teplotě 13 stupňů Celsia opravdu

k vodním radovánkám nepoužitelná. dvakrát neuspěly. Pevně doufám, že Musím dodat, že jediný kousek to není poslední projekt Erasmus+, oblečení, který jsem si jako správný který na naší škole proběhl. optimista vzala a za celý svůj pobyt Mgr. Monika Šimíčková nevyužila, byly bohužel plavky. A už je tu poslední den, loučím se se slzami v očích s mou milou hostitelkou Jenny, postojím si hodinu na zastávce, protože autobus do Bristolu má hodinu zpoždění, a na letišti si na vlastní kůži vyzkouším, jak vypadá opravdu důkladná bezpečnostní kontrola. Pak ještě chytit na letišti v Katovicích spoj do Ostravy, který mi ujede málem proto, že na parkovišti v noci nemůžu najít místo, odkud odjíždí. Ale nakonec všechno klapne a nad ránem už můžu konstatovat, jak mi chybí anglické zelené trávníky, protože v Česku mezitím proběhly dva tropické týdny a nepršelo už víc než měsíc. Kdybych měla zpětně hodnotit celý svůj pobyt, jsem opravdu vděčná za tuto příležitost strávit dva týdny v krásném anglickém městě, bydlet v anglické rodině a chodit do skvělé jazykové školy. Přestože napsání projektové žádosti k programu Erasmus+ nebylo vůbec jednoduché a stálo nás to mnoho času a nervů, bohatě se vyplatilo, že jsme to s kolegyní nevzdaly a znovu do toho šly, i když jsme předtím už dvakrát 39

CÁKALOVÉ & DÁLKOPLAZI

aneb...

ˇ Jak jsme prozili sportovní kurz?

elehory rozumné velikosti – Vysoké Tatry. V případě tohoto pohoří se rozdělení Československa nepočítá (překvapivě hlavně z české strany). Štíty hor tyčící se proti azurové obloze, ošlehané tváře nosičů se stokilovými krosnami, horská plesa a halušky. Tahle reklama jako by vypadla z turistického průvodce, nikoli z učitelského sboru. Přesně do takové snové destinace ale naše šestihodinová cesta autobusem zatím nesměřovala. Ubytovna v Krościenku nad Dunajcem (Polsko) podporovala (podle našich vyučujících) zahraniční romantiku především neodtékajícími toaletami, tmou, kterou urputně vydávaly zářivky (některé), a prostatickým čůrkem vytékajícím neutěsnitelnými dveřmi od sprchy. Jmenované skutečnosti byly naštěstí v průběhu pobytu postupně odstraňovány usměvavým polským údržbářem statečně prohlašujícím, že v případě potřeby půjde „šukat“ nové součástky. Ačkoliv jsou prý slovanské jazyky skoro stejné, nejsou stejné natolik, aby člověk nepociťoval určitý tlak pokaždé, když se toužil zeptat kuchařky malé postavy, jestli si ty tři karbanátky máme rozdělit mezi dvanáct lidí, nebo se jedná pouze o předkrm. Jestli se někdo těšil, jak se bude prohrabávat horou kopru, než se dostane ke krmi, byl vyloženě zklamán. Ranní probuzení v autobuse pod slovenským kopcem bývala příjemná uvědoměním, že za poslední dvě hodiny jsme se stačili umýt, sbalit, nasnídat a projít školením o dnešní túře spolu s tím, jak se chovat v přírodě. Panorama hor otevíral pohled na kostkované kraťasy jednoho z profesorů mizejícího v dáli jak na úpatí, tak na vrcholu. Paranoidnějším jedincům zněl jeho hlas v uších pořád (mnohdy se proto počítal za třetího chybějícího člena skupiny). Ale ani tento brouk na mozku nám nemohl zkazit sedmihodinové hopsání po kamenech v lůně tatranských krás. Hopsání danou skutečnost zcela nevystihuje, párkrát jsme na skále i viseli. Vodomilná část naší výpravy se, zprvu pod údery kapek, později pod pařícím sluncem, dozvídala: „Držíš to jak …!“ (možno dosadit vulgarismus dle vlastního uvážení, slovní zásoba instruktorů byla v tomto ohledu neuvěřitelně rozvinutá). První den bohužel přicházely tyto instrukce při pobytu pod vodou, nebo také při honbě za bagáží z převrácené kanoe. Pokroky byly rychlé, takže ke konci již nebylo těchto hřejivých slov třeba.

Dovoluji si konstatovat, že jsme se během kurzu s našimi pedagogy sblížili mnohem více, než to umožňují školní škamna. Tentokrát byli možná i oni překvapeni naší lidskostí. Onen týden zůstane dlouho v nás, minimálně tedy do doby, než se vyléčí rýmy a zmizí poslední namožený sval. Budu snad mluvit za všechny, když poděkuji za takovou příležitost. Anna Andělová, 3.A

Helčino cestovatelské okénko

SOBOTA 21. ZÁŘÍ 2019

NEDĚLE 22. ZÁŘÍ 2019

Malé, velké kufry, řízky všech druhů a velikostí, neotřelé outfity na dvanáctihodinovou cestu v autobuse - to vše a mnohem více k vidění již dnes na autobusové zastávce "U Škol" v Příboře. Kartáčky na zuby k ranní hygieně zůstaly ležet doma, v lepším případě v zavazadlovém prostoru. První řízky již padly, může se jet. Pro někoho bezesná noc, pro někoho prostředí přirozené jako ze školní lavice.

Do nového dne mě probudily paprsky svítajícího slunce nad téměř plným benátským parkovištěm u špinavých břehů Středozemního moře. Přehození dress codu a šipka do lodě. Malebným uličkám, Italům na gondolách a všudypřítomným kanálům ubíralo na kráse jen větší (čtěte: šílené) množství turistů a fakt, že Benátky za pár let klesnou na úroveň říše Gunganů*. Co mě ale mile překvapilo, byl ostrov Murano, kde jsme navštívili místní sklárnu a já po vlastní ose Nutno podotknouti bohatý následně italskou Zetku a gelato*. merch* cestovní kanceláře, který Jen silní jedinci zvládli zpáteční obsahoval mj. tričko, kšiltovku, jízdu lodí bez zamhouření oka sluneční brýle a propisku. a poklibmávání hlavy, ale všichni jsme se nakonec z lodi plynule nasáčkovali zpět do autobusu vstříc nočnímu přejezdu do Říma.

NEDĚLE 22. ZÁŘÍ 2019

Prázdniny v Římě. Po první noci mimo sedadla autobusu jsme snídali až v osm hodin ráno. Croissant, káva a džus jsou must have* celé italské kuchyně stejně jako káva po obídku, káva ke svačině a káva na dobré spaní. Upozornění: Američtí vědci dokázali, že po pár dnech usrkavání italského ristretta se vám začíná prudce měnit poměr kávy a červených krvinek ve vašem oběhu.V této fázi je nutné začít ředit krev proseccem. 45

A po snídani půlhodinka v ranním římském trafficu* doprovázeném zpěvem nejmenované jednočlenné kapely “tam vzádu” v autobusu, kterou se snažila přehlušit i bezdrátová jablečná sluchátka. Však marně. Kvůli nárůstu turismu se římští konzulové* rozhodli omezit vjezd zahraničních autobusů do centra, a nám se tak udělaly špagety (česky guláš) v systému památek k navštívení. Posádka ale projevila dostatek odvahy a kuráže a se všemi dopravními překážkami se poprala s nadhledem. S čím ale bojovala hůř, byly hladovějící osoby dychtící po zlatém "M" na rubínovém podnose. O krámy McDonald's ale bohužel nakonec nebyla nouze, a tak hranolkové fanatiky nic nepřinutilo k návštěvě klasické restaurace s širokou nabídkou nejlepších těstovin a pizzy.

Poslední noc na hotelu, poslední croissant a skoro předposlední ristretto zájezdu. Nalodění (nejen) lodních kufrů, kartáčků na zuby a polštářků pod hlavu proběhlo hladce jako po mozzarelle, a tak jsme vyjeli směr kolébka renesance - Florencie.

ČTVRTEK 26. ZÁŘÍ 2019

Devítihodinový rozchod jsme odstartovali překrásnou galerií umění Uffizi, uznale pokývali hlavami nad Botticelliho zrozeným Venoušem a Primaverou* a obklopeni uměním se docourali muzeiním tempem ven do florentských uliček s azurem nad hlavou. Florencii jsem si oblíbila ze všech navštívených měst rozhodně nejvíce, přestože jsem vzdala vyhlídku ze zvonice a prohlídku samotného Santa Maria delle Fiore. Tento skvost jsem si nechala na svém wish listu* pro další návštěvu tohoto nádherného Z překrásných římských bazilik mi města a namísto toho si užila večerní oči jen přecházely a jen málokdy atmosféru města mezi místními. se mi zastesklo po přecpaných Benátkách. K mému smutku a štěstí Ze všeho nejdřív teda proběhlo ostatních jsme ve Vatikánu nestíhali selfí se sochou Dejvida, přes navštívit úplně všechny části muzeí to nejel vlak. Sluníčko pomalu (obrazárna, ta mě mrzí snad padalo za obzor, stánkaři balili nejvíce), ale alespoň mám o důvod své hlemýždí domečky a já se víc se sem zase vrátit. Fiatky 500 vypořádávala se svou ledovou a červené Vespy mi budou chybět bombou v kornoutku na náplavce. snad ještě více než pizza&pasta. Romantika za všechny prachy. 46

Myslela jsem, že tento den už nic nepřekoná, ale opak byl pravdou. Špenátové ravioli s ricottou a šalvějí polité máslem jsou pravděpodobně to nejlepší, co mohlo mé gastronomické srdéčko potkat za celý týden. Ristretto na dobrou noc, rychlý přesun k autobusu pod dekou hvězd a odjezd k českým luhům a hájům - geograficky korektně - k dolům a továrnám. Kolem půl čtvrté hodiny odpoledne jsme zakotvili v domácím přístavu. Vylodili loďáky a postupně odpluli v člunech ku našim měkkým postelím a královským hostinám od maminek. Hodili věci do pračky SLOVNÍ ZÁSOBA (*) a pokusili se efektivně skoncovat se merch = edice předmětů propagující spánkovým deficitem jako začátek např. oblíbenou hudební kapelu aklimatizace zpět na školní režim. říše Gunganů = rodina Mráčků ve Na závěr bych chtěla moc poděkovat Star Wars zájezdovému obsazení učitelské gelato = zmrzlina sekce za příjemnou atmosféru celé must have = must have akce: paní Zahálkové-Bukovjanové, traffico = nejoblíbenější slovo paní paní Šimíčkové a především průvodkyně hned po frázi "Budeme paní Manové za organizaci vidět" celého zájezdu. A nesmím zapomenout na nejusměvavější konzul = nejvyšší civilní a vojenský paní průvodkyni pod sluncem, úředník ve starověkém Římě které byste i Vy, milí čtenáři, primavera = jaro její "Budeme vidět" odpustili. wish list = to do list přání Helena Hrubá, Sp 48

Deziluze prvního pohledu

krz zamlžená okna se zelené listí se zbarvuje do pestrých barev, počasí nás obléklo do teplých kabátů a pomalu nadchází čas podzimu. Ale já se na pár chvil vrátím do období, kdy teplé barvy listů patřily sluníčku a to nás hřálo víc, než jsme někdy chtěli. Léto, čas prázdnin, koupání a třeba cestování. Myslím, že každý z nás přes volné dny něco projel, ať už to byly cesty do exotických zemí, toulky po Česku nebo třeba jen cesta do práce okolními vesničkami. Ale všechny předchozí body jsou v něčem stejné. Cestování je přeci poznávání nových míst, lidí, kultur, chutí, ale především o pocitu v sobě samém. Nezáleží na tom, zda jste daleko za oceánem nebo v blízkém městečku na místě, na kterém se ocitáte poprvé . Můžete navštívit cizí zemi, velkoměsta se spoustou fotogenických míst a chlubit se jimi na Instagramu, ale co z toho, když si člověk ani neuvědomí, že je vlastně daleko od domova a může, cokoliv se mu zachce? Že je přesně tam, kde celou tu dobu chtěl být, ale z nějakého důvodu si to třeba vůbec neužívá, protože starosti... Ironicky mi tohle přijde na mysl právě v době, kdy jsem na nedalekých místech. V zákoutí parku, na druhé straně kopce, ve slepé uličce. A starosti? Žádné. Svým způsobem jsou i tahle místa nová. No a není cestování přesně o tomhle? Takže se netrapte, když ve třídě všichni povídají o tom, kde všude byli a co všechno projeli. Je totiž dost možné, že právě Vy jste si svoje výlety po okolí užili mnohem více, než oni dovolenou snů.

Klára Prašivková, 4.A

ˇ teorie ? ˇ konspiracní Jak nás ovlivnují Konspirační teorie nás poslední dobou obklopují ze všech stran. Jedná se o teorie a tvrzení, které nějakým způsobem vyvrací skutečnosti nebo vysvětlují různé události, jevy a situace, o kterých nikdo neví, proč se dějí nebo proč se staly. Věnují se jim nejen odborníci, ale také obyčejní lidé. Na světě je mnoho konspiračních teorií, které se ukázaly být pravdivé, proto jakoukoliv neprokázanou konspirační teorii nesmíme jen tak považovat za nereálný a nepravdivý výmysl. Na světě jsou tři typy lidí. Jeden typ konspirační teorie nesnáší nebo nemá chuť se nad řešením pozastavovat, či o konspiračních teoriích jakkoliv přemýšlet, protože mu přijdou jako hloupost. Ano, stále musíme počítat s konspiračními teoriemi, které jsou hlouposti, ale tyto konspirační teorie většinou pozná i obyčejný člověk bez většího bádání. Takže logických konspiračních teorií máme pořád více. Druhý typ lidí o konspiračních teoriích ani neslyšel a třetí typ konspirační teorie miluje a rád je promýšlí. Já osobně patřím do té třetí skupiny, proto bych Vás, jakožto čtenáře, ve svých článcích chtěla obeznámit s různými teoriemi, které mně osobně přijdou velice zajímavé.

Google nás poslouchá

Bez společnosti Google bychom si už naši existenci asi neuměli představit. Google mapy, obrázky, překladač a mnoho dalších aplikací ovlivňuje náš každodenní život. Společnost o nás sbírá informace, aby nám mohla postupně vytvářet lepší a pohodlnější prostředí na internetu. Když se nad tím ale zamyslíme blíž, je to celkem děsivé. Bylo dokázáno, že nás tato rozšířená a chytrá společnost poslouchá po celou dobu, kdy jsme připojeni k síti. Už pouze vyskakující reklamy zboží, o kterém jsme se s kamarády bavili, nasvědčují tomu, že jsme odposloucháváni. Do jisté míry je to pro nás přínosné, jelikož dostaneme na zlatém podnose to, co si chceme koupit, a nemusíme nic zdlouhavě vyhledávat. Nakládá ale Google s těmito informacemi a odposlechy tak, jak by měl? 53

Existují konspirační teorie, že je Google nějak spojen s vládou, která o nás tímto způsobem sbírá informace a nějakým způsobem si nás „hlídá“. Hlídá to, co děláme, jestli si nějak nestěžujeme na politiku a podobně. Ano, my sice žijeme v demokracii, ale možné je všechno a opravdu se stačí jen malinko zamyslet do hloubky a tyto věci vám jako hloupost připadat nebudou. Je možné, že o tom náš prezident a ani nikdo jiný neví a na celém světě je třeba jen jeden člověk, nebo nějaká organizace, která chce v budoucnu ovládnout svět.

ˇ teorie Organizace a konspiracní

Je málo pravděpodobné, že by chtěl ovládnout svět jen jeden člověk. V kolektivu je síla, no ne? Vznikají různé organizace a tajné společnosti, o jejichž činech ví jen vybraní lidé. Jednou z těchto organizací jsou celosvětově známí Ilumináti. V letech 1776 existovala tajná bavorská sekta Ilumináti (bavorští ilumináti). Tito lidé měli jasný cíl. Ovládnout svět a šířit osvícenské myšlenky.

Zakladatelem byl filozof Johann Adam Weishaupt. Tato organizace byla později zakázána. I přes zákaz se o ní začalo znovu mluvit, jelikož je tu stále možnost, že si nějaká skupina lidí vzala od Johanna Weishaupta inspiraci. Ilumináti jsou ale v dnešní době pojem spíše obecný, který nemá s Johannem žádnou souvislost (kromě toho, že chtějí ovládnout svět). Spekuluje se o tom, že tedy existuje organizace Iluminátů, kteří mají nad vším kontrolu, nebo ji alespoň chtějí získat. Tímto se můžeme dostat zpět ke společnosti Google. Je tedy možné, že Ilumináti mohou být pracovníci pro Google. Chtějí mít nad námi kontrolu. A zatím se jim to daří. Viola Staníková, 1.B

Hloupost

SKVOST NOVODOBÉ aneb KINEMATOGRAFIE NEZNÁ Ve středu 9. října jsme měli tu čest na televizní stanici Barrandov vidět premiérový díl dlouho očekávaného sitcomu “Premiér”, který má být satirickým vyobrazením vrcholné politiky našeho státu. Hlavní postavou nemůže být nikdo jiný než náš nejproslulejší moderátor, odborník na cokoliv a miláček domovů pro seniory Jaromír Soukup, který zde ztvárnil předsedu vlády Pavla Diviše. Dále zde také vystupovala premiérova tajemnice Marcelka a premiérova milenka Janička. Po tomto souhrnu základních informací se můžeme vrhnout na samotnou recenzi. První z mnoha závažných problémů je určit, o jaký žánr se vlastně jedná. Seriál Premiér byl všude označován jako sitcom, ale tak se označit opravdu nedá. Dalo by se polemizovat, že to splňuje část “sit”, ale to je diskutabilní, protože jsem měl neustálé nutkání utéct od televize co možná nejdál. Nicméně o tom, že seriál nesplňuje část “com” se polemizovat nedá. Pokusy o ironii a humor byly sice relativně časté, ale vypadaly tak, jakoby je vymyslelo

HRANIC

dítě z mateřské školky. Osobně bych pro tento seriál vytvořil nový žánr “sitshit”, myslím si, že je to zcela odpovídající skutečnosti. O čem tedy první díl sitcomu Premiér byl? Odpověď je prostá, úplně o ničem. Vydržet sledovat celou epizodu od začátku až do konce vyžaduje velkou dávku odvahy a sebezapření. Jinými slovy bych radši podstoupil mnohonásobnou lobotomii, než se na to dívat znovu. Většinovou část obsahu prvního dílu tvořily monology Pavla Diviše. Stylem provedení a formulací vět se mělo asi jednat o imitaci monologů Jana Wericha z filmu Císařův pekař a pekařův císař. Toto bych označil jako svatokrádež a zneuctění. Když už premiér s někým vedl dialog, tak to bylo snad ještě horší. Měli jsme možnost se dozvědět, o čem vlastně je kauza H-System, jaký je premiérův názor na Gretu Thunbergovou a zábleskem vrcholné inteligence a kreativity byl rozhovor o legalizaci marihuany. Na ČSFD si seriál Premiér drží neuvěřitelné 2%. Toto je samo o sobě dostatečným důkazem, o jaký odpad, hnus a odpornost se jedná. 57

Jediné pozitivum, na které jsem přišel, je doba trvání jednoho dílu, která činí “pouze” dvacet minut. I tak mám ale pocit, jakoby mi někdo ukradl dvacet minut mého života. Pokud úroveň humoru, scénáře a hereckých výkonů není umělecký záměr, tak je to jednoduše smutné. Závěrem bych snad jen připomenul jedno rčení, a sice, že na světě jsou jen dvě nekonečné věci, a to vesmír a lidská hloupost. Šimon Krakovský, Sp

Revoluce

Bohémství

Hoří, má panenko! Mám lejtka celý spálený a všude, kam se podívám, jsou lidé smyslu zbavení. „Topím-li se ve chmelu, tak jen a pouze v českém.“ Politická pohroma a já vzlykám steskem. Triviální záležitost tohle krásné bytí, deset deka debrecínky a k tomu něco k pití. Dálniční výmoly, smog regulující dech a kachna se zelím přeletěla přes tři sta třicet stříbrných střech. Valentýnští delikventi odsouzeni denně, je to divný národ tohle české plémě. Natálie Boháčová, 3.B

Jméno zdánlivě ob nejednoho period příborského gymná módní ikona? Tom

Č 62

Jaroslav Neuwirth, 3.A

eši jsou národ přinejmenším podivný. Když se vyhlásí anketa o to, kdo je největší Čech, tak bez zaváhání vyberou Járu Cimrmana, jehož postava byla tvůrci mnohokrát využita k zesměšnění totalitního režimu, a hned vzápětí si na hrad zvolí někoho, kdo s totalitními státy sympatizuje. A není se čemu divit. Malinký národ, nasoukaný mezi svět východu a západu tak nešikovně, že sám vlastně neví, ke komu by se raději přitulil. A tak máme na facebooku proruské skupiny, auta Lada s nálepkami New York City a soukromé televize vzpomínající na “staré dobré časy". Náš talent na přetváření díla umělců a politiků bezpečně mrtvých k obrazu svému taky stojí za zmínku. Kde jinde by mohli z Kryla udělat nácka a z Havla vlastizrádce? No jo, to jsme celí my... Klidně, ať jde ekonomika do háje, hlavně, ať nám neberou rum a pomazánkové máslo!

„Zamkli

nás na r adnici,

abychom se nezúčastnili

Blíží se třicáté výročí Sametové revoluce, která nesmírným způsobem ovlivnila naše dějiny. Měla jsem možnost, se setkat s panem Zdeňkem Valouškem, který byl v této době vedoucí jednoho z odborů ve městě Nový Jičín. Zajímala jsem se, jak Sametová revoluce ovlivnila ČSR, nebo zdali nějaké manifestace probíhaly i v Novém Jičíně, který nemáme od Příbora daleko. Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v následujícím rozhovoru.

„

byčejného kluka z Veřovic, jehož tvář nyní plní stránky dika podstatného pro fashion průmysl. Jak se z žáka ázia, jenž nejspíš řeší obdobné problémy jako Vy, stane mu se pokusíme přijít na zoubek v dnešním rozhovoru...

• Psal se rok 1989 a vy jste byl vedoucím jednoho z odborů. Jakého? Jak jste se k této práci dostal? Byl jsem vedoucí odboru školství a kultury a dostal jsem se k tomu příkazem. Já jsem nastoupil na město, když jsem vyhrál výběrové řízení na vedoucího bytového odboru. V té době však už byly stálé problémy s odborem školství co se týkalo rozpočtu a financí. Byl to odbor, který spravoval nejvíce financí města. Po dvou letech jsem byl předvolaný na vedení města, kde jsem dostal příkazem stát se vedoucím odboru školství a kultury. Tak jsem se ocitl na začátku roku 1989 na tomto postu a rozpočet jsme dávali do pořádku.

• Jaký jste v této době měl pohled na politickou situaci? Angažoval jste se nějak proti režimu? Ne, v této době se v Novém Jičíně málokdo angažoval proti režimu. Bylo to strašně složité. Informací bylo málo, dostávali jsme je ze sdělovacích prostředků a co se týkalo Prahy, tam to bylo velmi složité. Takže proti režimu, že bych byl nějaký odborář, to rozhodně ne. Ale můj odbor a odbor sociálních věcí jsme odmítli podepsat odsuzující papíry, když byly manifestace v Praze. Chtěli jsme znát důvod, proč ty lidi máme odsoudit, to nám samozřejmě nikdo neřekl. Měli jsme z toho malý průšvih, ale nenazval bych to jako odboj.

• Konaly se po Sametové revoluci nějaké manifestace i v Novém Jičíně?

Po 17. Listopadu ano. V podstatě celý 17. listopad probíhal v Praze a až potom se k nám dostávaly nějaké informace. U nás to fungovalo tak, že spousta jich přicházela z Brna, protože to bylo jednak blíž a jednak tam byla dobrá vazba. Já jsem se hned po 17. listopadu stal členem Občanského fóra v Novém Jičíně. Mám doma takovou placku, myslím, že s číslem pět, takže to bylo hned zkraje. V této době jsme už nějaké informace měli, ale opravdu to bylo po trase z Brna k nám. První malá manifestace se konala asi 19. nebo 20. 11.

• Sám jste se účastnil nějaké manifestace? Na tu první velkou, která se konala týden po první malé, jsme měli jako zaměstnanci města zakázaný přístup. Takže nás zamkli na radnici a měli jsme pracovat. Nicméně jsem měl klíče od zadního vchodu, takže jsme se mohli zúčastnit ještě s jedním mým kolegou. Na náměstí jsem tehdy promluvil i do mikrofonu. Řekl jsem, že město je připraveno podpořit manifestující lidi. Pak už to bylo běžné, ale nebylo jich zase tolik.

• Měl jste někdy problémy s režimem? V dřívějších dobách by se dalo říct, že ano. Můj otec byl personifikován. A když jsem studoval vysokou školu, tak jsem se zúčastnil oslavy výročí úmrtí Jana Palacha, a to jsem potom měl na vysoké škole dost velké problémy. 64

Haló, haló

• Jaká byla podle vás informovanost lidí v této době? Věděli lidé z vedení města více než normální lidé? Určitě ano, ale informace chodily jen těm nejvyšším funkcionářům, byly to třeba fotky z nějakých bezpečnostních situací, tak i politické zprávy. Ale šlo to většinou ještě přes městský výbor strany, takže ty informace byly takové kusé, ne dost zřejmé. Nicméně se vědělo, že se v Praze něco děje.

Alice Holáňová, Sx

• Jak jste vy sám osobně prožil 17. listopad? Já tak nějak, že jsme se dozvěděli o těch manifestacích. Nebylo to plánované, mělo to být myšleno jako pochod na oslavu dne studentů. To, že se to otočí směrem k Václaváku, nikdo neplánoval a bylo za tím spousta věcí. Pro mě osobně to tedy byla vzpomínka na den studentů.

• Myslíte, že se ČSR změnilo ze dne na den, nebo to byl delší proces? Já si myslím, že celý ten rok 1989 předznamenával, že se něco stane. Protože manifestací v Praze přibývalo a účastnilo se čím dál tím více lidí. Menší manifestace probíhaly i ve větších městech, ale v takových jako Nový Jičín spíš ne. Spíš to cítili lidé, kteří byli dříve pronásledováni. Setkal jsem se s lidmi, co podepsal i Chartu 77, a někteří byli pronásledováni a někteří ne, protože jak sám jeden z nich přiznal po osmi pivech a osmi panácích podepsal nějaký papír a potom zjistil, že podepsal Chartu. Každý si myslel, že najednou půjde úplně všechno. Ale stále fungovaly nějaké zákony, takže se to muselo skloubit tak, aby to mělo nějaký smysl.

• Jak se Váš život změnil po Sametové revoluci? Po Sametové revoluci jsem se díky změnám stal místostarostou, takže přibylo víc práce, více schůzek, které byli i v rámci Občanského fóra. A později jsem začal podnikat. To byla hlavní změna, ale to bylo až dva tři roky po revoluci.

• Děkuji za rozhovor. Irena Smolíková, 1.B

Rozhovor

Jan Hamal

Jméno zdánlivě obyčejného kluka z Veřovic, jehož tvář nyní plní stránky nejednoho periodika podstatného pro fashion průmysl. Jak se z žáka příborského gymnázia, jenž nejspíš řeší obdobné problémy jako Vy, stane módní ikona? Tomu se pokusíme přijít na zoubek v dnešním rozhovoru... • Ahoj, Honzo. Než se klasicky zeptám, jak se máš, chtěla bych tě požádat, zda bys o sobě něco málo neprozradil našim čtenářům. Mnoho lidí na škole tě zná, ale jak praví jedno přísloví: ,,Pořádek dělá přátele.“ Víme, že patříš k tzv. „Hykljugend“, tedy 3. A, absolvoval jsi úspěšnou futsalovou kariéru (tým se nyní jmenuje Jduvenčus) a na chodbě tě vídáme jako blonďáka s čelenkou. Co nám na sebe ještě práskneš? Ahoj, no, když už jsi tady nadhodila tu čelenku. Nosím ji, protože jsem si nechal narůst delší vlasy, což nebylo úplně celé z mého vlastního rozhodnutí. Letos jsem se totiž zúčastnil modelingové soutěže PURE MODEL 2019, dostal se až mezi 16 finalistů a nakonec to 9. 10. na finálovém galavečeru ze všech šesti kluků, kteří mi dělali konkurenci, i vyhrál. To právě kvůli téhle mé začínající kariéře v modelingu jsem si nechal narůst delší vlasy a teď je nosím pohodlně v čelence...

• Věřím, že udělat něco takového pod nátlakem asi nebylo zrovna příjemné - neboj, nemyslela jsem to jako urážku, mám spíš za to, že si tě takto lidé snáze vybaví. Koukám, že jsi celou pointu vyzradil hned ze začátku, tse. Ale nevadí, my půjdeme hezky zpět ke kořenům. Určitě ses jednoho krásného rána nevzbudil s tím, že se do PURE MODEL přihlásíš. Jak to tedy vlastně celé začalo? No, to ne. Všechno to začalo, když jsem byl v Praze na třídním výletě v deváté třídě. Tam mě právě v jednom obchodním centru odchytila scoutka z PURE MODEL a nabídla mi tu možnost s modelingem začít…

• A chytil jsi tehdy tu příležitost takříkajíc „za pačesy“? Ne, nechytil. Šel jsem tehdy zrovna na střední tady na Gypri a nevěděl jsem, jak to tady budu vůbec zvládat. Takže jsem tu nabídku odmítal, i když mi z PURE MODEL sem tam napsali, jestli jsem se třeba nerozmyslel do toho jít. Ke konci druháku jsem si ale řekl, že se učím dobře a byla by škoda si to aspoň minimálně nezkusit a nechat si tu šanci ujít. Tak jsem se s nimi potom domluvil, dostal se do soutěže a už to bylo… 69

• Někdo možná ano, ale většina z nás nejspíš neví, na jakém konceptu celá soutěž stojí. Mohl bys nám trochu přiblížit samotný průběh, nastínit jednotlivá kola a k tomu příslušící aktivity? Tak do soutěže jste se mohli dostat díky castingům, které se konaly po celém Česku (Praha, Liberec, Ostrava, Brno...), ale i na Slovensku (Bratislava). Prošlo jimi něco kolem 2000 lidí a z nich postoupila dále do semifinále asi cca jedna stovka. Já jsem šel rovnou do semifinále, protože když jsem se tehdy rozhodl to zkusit, zbýval už jen poslední casting a já ten den neměl zrovna čas... Takže mi ho tak nějak „odpustili“. Jelikož jsem se prvotního castingu nezúčastnil, nemůžu úplně přesně popsat, co se na nich dělo. Bylo to však asi jen nějaké focení z několika úhlů a možná i nahrání videa pro pozdější vybírání postupujících. Dalším kolem bylo už zmíněné semifinále 8. června 2019, které se konalo v luxusním pražském hotelu Augustine. Na tomto semifinále se chodily různé promenády (holky v plavkách, kluci bez trika...). Byly tam asi tak čtyři vyřazovací kola, takže se počet postupujících stále zmenšoval. Před posledním vyřazováním (když už se čekalo jen na jména postupujících do úplného finále soutěže) si všichni dosavadní postupující šli nechat udělat make-up, vlasy a převléknout se do oblečení, které poskytlo Pietro Filipi. Šla se poslední promenáda a potom se vyhlásili všichni postupují do finále, které se mělo konat na podzim. O prázdninách jsme se jako finalisté několikrát sešli se skvělým týmem z PURE MODEL Management na workshopech, na kterých jsme se učili modelingovou chůzi, pilovali angličtinu a měli užitečné přednášky (o pleti, stravování, cvičení, herectví...). Tahle příprava potom vrcholila na modelingovém soustředění, které se konalo už pár dní před finálovým galavečerem. Samotné finále bylo formou módní přehlídky a trvalo asi hodinu. Prezentovali jsme tam čtyři módní kolekce, takže to vlastně byly čtyři chůze po mole (pátou chůzi jako nástup na vyhlášení nepočítaje). Mezi jednotlivými přehlídkami byla různá vystoupení, abychom měli taky čas na převlékání. Při vyhlášení vítězů jsem získal půl milionový kontrakt na spolupráci s PURE MODEL Management a vítězka Tereza Faltinová milionový kontrakt. Samozřejmě jsme k tomu dostali i kytice a dárkové tašky... Poté jsme promluvili o našem vítězství a pocitech z výhry do médií a finálový večer pokračoval na afterparty...

• Týjo, člověk by neřekl, co do této škatulky svým způsobem patří, program jste měli víc než pestrý. Je něco, co tě na tom všem bavilo nejvíc nebo ti přišlo nejužitečnější? A naopak něco, do čeho jsi se donutil jen se zatnutými zuby a jistou mírou sebezapření? Tak bavilo mě z toho všechno a určitě to je pro mě všechno užitečné. Asi nedokážu prostě říct, co z toho mě bavilo nejvíce a co je nejužitečnější. Jsou to totiž všechno skvělé informace a zkušenosti do budoucna... 70

• Když už jsi tak hezky nakousl budoucnost... Každý z vás jistě tajně doufal, že při finálním výběru zazní jeho jméno. Přemýšlel jsi ale někdy nad tím, co budeš dělat v případě, že se tento scénář opravdu uskuteční? Přeci jen, kluk ze zapadlých koutů Moravy vítězem PURE MODEL zní jako parádní oxymóron. Samozřejmě, že jsem o tom někdy přemýšlel, ale vždycky jsem to nechal tak nějak být s tím, že stejně časem uvidím, jak se to vyvine. Každý z ostatních pěti kluků to mohl klidně vyhrát tak jako já... Takže jsem na svoje vítězství opravdu nijak připravený nebyl.

• Musel to být celkem šok, co? Jak už jsi zmínil předtím, vítězství ti přineslo kontrakt na dlouhodobější spolupráci. Co ty a modeling do budoucna? Vidíš v této branži možný potenciál? No šok to teda byl, a obrovský... Tak určitě v téhle branži vidím potenciál do budoucna, ale uvidíme jak se mi bude dařit, jestli mě to třeba nepřestane časem bavit…

• Pojďme se podívat na oblíbené téma typického Čecha - kontroverze. Pověz nám, jste všichni namyšlení a snídáte trávu s vatou? :) Né, namyšlení určitě nejsme. Dle mého se nás tam sešla super skupina lidí. Rád bych se s nimi se všemi ještě někdy setkal... A trávu s vatou nejíme. Děkuju za optání. Jíme normální jídla (holky teda asi o něco zdravější než kluci xD).

• Poslední měsíce jsi trávil spoustu času v Praze, navíc ve zcela odlišném prostředí. Zaznamenal jsi na sobě nějaké výrazné změny? Velkoměsto oplývá výrazným rukopisem. Možná jsem začal používat trochu pražský dialekt. Jinak asi nic.

• Jelikož se jedná o rozhovor pro časopis, neodpustím si klasickou otázku; jaká je tvá oblíbená kniha/literát a film? Moje oblíbená kniha je Robinson Crusoe. Film už je docela oříšek, ale asi Pulp Fiction, řekl bych…

• Je něco, co bys doporučil těm, jež se případně rozhodnou kráčet v tvých šlépějích? Nějaké know-how, či jen způsob, jak se vypořádat s mediální publicitou a nezbláznit se z toho? Asi prostě jen buďte při nějakých výkonech sami sebou a snažte se nebýt z ničeho nervózní. To vás jen tak něco nerozhodí... A co se mediální publicity týče, záleží, jestli byste se v nějakých médiích sledovali rádi či ne. Pokud ne, tak je asi prostě nejlepší se o to, co píšou, nějak více nezajímat a žít si dál svůj život... 72

• Myslím, že lepší recept se snad ani vymyslet nedá. Mockrát děkuji za milý rozhovor, doufám, že tě alespoň trochu bavil; nám všem zajisté rozšířil obzory. Jednou jej třeba poskytneš i českému Vogue. ;-) Také moc děkuji za rozhovor. A ano, bavil mě. Třeba jim h o n ě k d y p o s k y t nu n o, j e š t ě u v i d í m e : D. Na v i d ě n ou … Alice Holáňová, Sp

ˇ Sebeposkozování

nad každý z nás slyšel pojem sebepoškozování. Ale přijde mi, že lidé jsou velmi sebestřední a ani si nedovedou představit, že se to může dít v reálném světě. I já sama jsem si myslela, že v mém okolí se to vůbec neděje a dokonce jsem takové lidi odsuzovala. Avšak až do té doby, než to potkalo mě samotnou. Vzpomínám si na přesné datum, kdy jsem to prvé udělala. Bylo 21. května, neděle, zase jsem měla ty svoje “depky” a všechno se kazilo a uplynulý týden ve škole stál taky za nic. Seděla jsem u pracovního stolu a přemýšlela o životě.

Vedle mé pravé ruky leželo kružítko. Vytáhla jsem ho z obalu a začala jsem si rýt do ruky. Ze začátku lehce, ale potom jsem přitlačila, tak, že se mi ranky začaly červenat. Na chvíli jsem zapomněla na všechno trápení. Ta fyzická bolest přebila mou bolest psychickou. Tak začal nekonečný kolotoč. Pokaždé, když se něco stalo, rozchod, hádky, šikana apod., jsem sáhla po kružítku. Avšak jizvy na ruce se velmi špatně skrývají, a ještě hůř v létě. Netrvalo dlouho a moje rodina na to přišla. Pod pohrůžkou psychiatrie jsem přestala. Ale jako s každou závislostí, i s touhle se velmi špatně končí. A tak jsem začala znovu, ale to už mi kružítko nestačilo, přešla jsem na žiletky. A tentokrát jsem řezala na místech, která šla jednoduše zakrýt. Celé prázdniny jsem do toho padala čím dál víc, už jsem se neřezala jen, když se něco stalo, ale v podstatě skoro každý den. Už jsem nemusela mít ani velký důvod, prostě jsem se neustále cítila špatně. Spadla jsem tak hluboko, že pro mě přemýšlení nad sebevraždou byla denní rutina. Nebylo daleko k tomu, abych to udělala. Vždycky se ale našel člověk, který mi pomohl a kterému jsem se mohla svěřit. Nakonec jsem se sama na začátku školního roku rozhodla navštívit odborníka. Přes veškerou pomoc je to stálé překonávání sama sebe, přetrvává chuť udělat to znovu. Avšak naučila jsem se problémy řešit jiným způsobem, a tak se mi daří většinu situací zvládat. Pokud je už nejhůř, je to velmi těžké. Ze své vlastní zkušenosti teď vím, že pokud s tím člověk nechce opravdu skoncovat, je to jako mluvit do dubu. I mně lidé říkali, že je to kravina, že to nemá smysl dělat. A opravdu vždy se dají věci vyřešit jinak. Ale já sama jsem skončit nechtěla, protože mi to pomáhalo. Teprve až věci došly do fáze, kdy jsem sama rozhodla, že chci skončit, byla jsem schopná na tom začít pracovat. Proto se na takové lidi nedívejte skrz prsty. Každý z nich má důvod, proč si ubližuje, nic není jen tak. Nikomu nepřeji si prožít podobnou zkušenost, snažte se nespadnout do tohoto začarovaného kruhu. Pokud už v něm jste a chcete svou situaci řešit, řešte ji. Zkuste místo řezání použít jiné metody: malujte, pište, řezejte do papíru, ale hlavně se snažte myslet na nějakou pozitivní věc. Běžte se vybít v nějakém sportu, zaběhejte si nebo si dejte ledovou sprchu. Ale věc, která není dobrá, je vyměnit jeden zlozvyk za druhý. Další rada: pokuste se někomu svěřit. Není lehké o tomto tématu mluvit, ale zase na druhou stranu je to potřeba a proto se 75

nebojte se svěřit člověku, kterému opravdu věříte. Poslední věc: psycholog to za vás nevyřeší. Poradí, podá pomocnou ruku. Realizace je ale na vás.

Další skutečné příběhy... Názory a rady lidí, kteří si prošli podobnou zkušeností: „Nejdříve jsem se řezala, jen když jsem byla hodně smutná nebo naštvaná, ale po nějaké době se z toho stala závislost. Řezala jsem se, když jsem měla na řezání chuť a nebo mi to prostě chybělo. Řezala jsem se každý den, a to na ruce, nohy a břicho. Vždy jsem chtěla přestat. Nejdříve jsem to vydržela dva měsíce, ale pak mě zradil kluk. Začalo být horší. Hlubší rány, a to každý den. Nedalo se přestat a když jsem vyhodila žiletky, rychle jsem sehnala nové. Nikomu bych nedoporučovala řešit problémy takto. Nedá se z toho pak dostat a jsou s tím akorát problémy. Zdá se mi, že je to takový “trend” holek, které ani nemají důvod. A jak s tím přestat? Začít dělat jiné věci, třeba cvičit místo řezání.” (anonymně) „Podle mě je sebepoškozování zbytečné, i když jsem to taky zažila. Na ty časy nerada vzpomínám. Na svoje jizvy se nerada dívám, jen mě to zohavuje. O mě to ví jenom dva lidi a jsem za to ráda. Čím dál tím víc lidí do toho spadne, což je škoda. Tímhle způsobem nic nevyřeší. Měli by si to uvědomit, že to není nějaká sranda a ostatní by se těmhle lidem neměli smát, protože neví, čím si ten člověk prošel a proč to řeší takhle. Někdo se tím i chlubí, a to vůbec nechápu. Dostala jsem se z toho, protože jsem našla štěstí, na které jsem dlouho čekala, a důvody, proč jsem se různými druhy sebepoškozovala, se naštěstí ztratily, i když se mezitím nahromadily další. Spadnout do toho už nikdy nehodlám.“ (anonymně) Irena Smolíková, 1.B

ZDROJE

Šéfredaktor: Alice Holáňová | Zástupce šéfredaktora: Michal Stoček | Redaktoři: Dory Kolářová, Klára Prašivková, Šimon Krakovský, Adéla Vlašicová, Helena Hrubá, Kristýna Sosíková, Klára Stružová, Irena Smolíková, Magdaléna Havranová, Viola Staníková, Anna Andělová | Korektura: Michal Stoček, Mgr. Lenka Ocásková | Fotografie: Viktorie Kirchnerová, Anna Andělová, Viktorie Hanzelková| Grafické zpracování: Alice Holáňová | Spolupracují: Mgr. Lenka Ocásková, Mgr. Monika Šimíčková, RNDr. Svatava Sumbalová 81