RESTART | 16. vydání by Restart (@casopisMGP)

16. VYDÁNÍ | PROSINEC/LEDEN | 2019

Školní časopis Masarykova gymnázia v Příboře

4 VÝBĚR

12 AKTUALITY

14 SLAVNÉ DNY

20 REPORTÁŽ

32 LITERATURA

44 CESTOPIS

50 ERASMUS

70 ROZHOVOR

Jak na Nový, tak po celý

aneb Kterak člověk míní a život mění

yslím, že před poměrně drsnou konfrontací v rámci prvního lednového týdne, jsem se se skutečným dopadem a přesahem tohoto ‘profláklého’ českého pořekladla ještě nesetkala. Prosinec se nesl ve znamení teplých dní a pohledů skrze růžové brýle. Ty ovšem brzy vystřídala bouřková mračna nad mrazivými rány. A tak Vám nyní místo nevkusné satiry o předvánočním shonu a reklamní horečce, bezpečně dlící v mém literárním šuplíku, přináším novoroční oblevu. Nasypat si tu a tam popel na hlavu není vůbec na škodu. Lednové číslo hrající vánočními tóny, oxymorón sám o sobě, jímž se nemůže chlubit kde kdo. Jaká bláhovost; mělo jít s kůží na trh ještě před námi oblíbenými svátky. Jen, co jsme dokoupili poslední dárkové poukázky, protože nic jiného už člověk na Štědrý den prakticky nesežene, se peněženka prohýbá pod litry silvestrovského alkoholu a permanentkou do fitka v rámci novoročního hubnutí. Naše smysly čelí permanentnímu ohrožení v podobě gigantických slev, zázračných detoxikačních čajů a revolučních diet. Probudili jste se na Nový rok s parádní kocovinou, vyprali prádlo a nepoobědvali čočku? A že Váš seznam předsevzetí na ledničce z minulých let nevystřídal nový, prakticky totožný? Pokud valná většina odpovědí vyzněla kladně, pak nejspíš lítáte v pořádném průšvihu. Znáte to; ,,Jak na Nový…” Netruchlete, pár začátečnických chyb Vám zbrusu novou dekádu asi nezkazí. Jisté drobnosti, jako třeba válka na obzoru a Austrálie v plamenech, by ovšem mohly. Sáhněme si proto všichni do svědomí, přestaňme konečně prokrastinovat a bavit se na Gretin účet. Možná si tím tu karmu trochu vylepšíme… Milí čtenáři, přeji Vám příjemné čtení a spoustu úspěchů v tomto desetiletí, na poli akademickém i osobním. Alice Holáňová, Sp šéfredaktorka 3

Winter & X-mas mood

Konečně nastal čas vánočních světýlek, chlupatých ponožek a cukroví. Mnoho lidí nemá zimu rádo, já se upřímně vůbec nedivím. Navléct na sebe ráno všechny ty vrstvy a potom se pod nimi pěkně zpotit při dobíhání na vlak nebo autobus není nic příjemného. Nicméně má i světlé stránky, které k ní neodmyslitelně patří, vánoční písničky a filmy. Věci, jež dokážou zpříjemnit a zútulnit každý večer nebo předvánoční hodinu (doufám, že si tuto větu přečtou všichni učitelé). Připravila jsem si malý souhrn těch nejznámějších, které si musíte povinně pustit při pečení cukroví nebo zhlédnout v líném nedělním odpoledni.

Grinch

Films

V současnosti máme možnost si vybrat ze starší verze z roku 2000 a poměrně nové, která vyšla v roce 2018. Hlavním rozdílem je, že první zpracování má hranou podobu (také získalo Oscara za nejlepší kostýmy) a druhé je animované. Obojí vypráví příběh chlupatého zeleného skřeta Grinche s vypouklým břichem a zlomyslnými plány.

Láska nebeská V hlavních rolích hrají Emma Thompson (věštící profesorka Sybila z Harryho Pottera), Keira Knightley (okouzlující dcera guvernéra z Pirátů z Karibiku), Rowan Atkinson (Mr. Bean). Spousta prolínajících se příběhů, propletené vztahy a na konci jedno velké setkání s láskou.

Sám doma Filmů začínajících slovy „Sám doma“ je spousta. Nás však zajímají jen první dva, ty nejlepší, “nejzimější” a nejoriginálnější. Kdo by si nevybavil malého ušatého Kevina, jeho početnou rodinu a nástrahy číhající u něj doma nebo v New Yorku. Tento film si pamatuju

Pelíšky

Česká komedie vysílaná především v pozdějších večerních hodinách o Štědrém dni. Děj vypráví Michal, jemuž se líbí sousedka a spolužačka Jindřiška.

Matematika

Spoléhaje na přípravu, kterou jsem nikterak neflákal, jsem vstupoval do místnosti snad i s nadšením (spíše převlečenou trémou), že budu moci změřit síly s odborníky z CERMATu a okusit jejich „nevypočitatelnost“ (známou z parodických videí, která pravidelně vychází po maturitách a přijímačkách na SŠ) z první ruky. S úsměvem na tváři jsem po prvních dvou příkladech přešel na úlohu s vlakem, přečetl si zadání a trpělivě vyčkával na známý příval nápadů. Když žádný silný nepřišel a rovnice/vyjádření v závislosti na n, které mi v tu chvíli nezapadaly do celého příkladu (ale byly správně), se jen vznášely na papíře, rozhodl jsem se příklad ihned přeskočit. Mírná destabilizace mého jinak relativně vyrovnaného stavu se se mnou ale možná nesla po zbytek testu. Nikoli však v úloze „opisování křivky z tabulek pro začátečníky“. Celý bod nabídlo Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání i těm, kteří pořádně nevěděli, co to ten log2(x) vlastně je. Jediné, co pro to museli udělat, bylo otevřít tabulky. Komu už ale nedopřáli bodík byli ti, kteří sice kreslit neuměli, ale měli šablonu na funkce… jednička v předtištěném grafu neměla od nuly totiž vzdálenost 1 cm (při tomto zjištění jsem si pod čerstvě oholeným vousem zaklel). Pak přišlo na Kocourkov. Slovní délka zadání úloh se jevila být největším nepřítelem, ale stačilo se nenechat zmást a jít si svou vlastní cestou: určit kvocient a vzorce pro oba sloupky jednotlivě a člověk rázem mohl dokonce i kontrolovat ta nezvykle veliká čísla, která vycházela. Zvláštnost Kocourkova ale zase vyrovnala jednoduchá trojice úhlů, součtem 90. U složitějších příkladů si člověk rychle všímá potenciálních chyb, které všichni mohou udělat. Potenciálních chyb, bijících do očí, pakliže máte příklad správně, nebo již realizovaných chyb schovaných za nepozorností, máte-li jej špatně, ale víte o tom. Nebo je nevidíte a jste v háji (vlastní zkušenost)... Ať už ale šlo o stanovení podmínek, správné sestavení rovnice pro porovnání průměrů, překreslení si podobného trojúhelníku, nebo násobení nerovnice neznámou, byl jsem rád, že alespoň šlo vidět, že CERMAT testuje tyto schopnosti a zároveň jsem přemýšlel nad tím, kolik takových principů jsem mohl zapomenout nebo ignorovat já. 6

Jejich rodiče se ovšem nenávidí kvůli rozdílnému názoru na současný režim a navíc má o Jindřišku zájem také jeho kamarád, jehož rodiče emigrovali a posílají mu moderní věci ze západu.

Songs

PODZIM

Mnohé z následujících písniček můžete zaslechnout v uvedených filmech. Existuje spoustu obsáhlejších playlistů. Můžu doporučit až osmihodinové ve Spotify nebo obyčejná videa na youtube. All I Want For Christmas Is You – Mariah Carey Last Christmas – Wham! Jingle Bell Rock – Daryl Hall & John Oates Rockin‘ Around The Christmas Tree – Brenda Lee It’s the Most Wonderful Time of the Year – Andy Williams Santa Tell Me – Ariana Grande

Tak šťastné a veselé prožití vánočních svátků! Klára Stružová, Kt

NOVOROČNÍ OSLAVY,

JAK JE NEZNÁME Když se řekne silvestr nebo Nový rok, každý si hned něco vybavíte. Mohou to být vzpomínky na minulého silvestra (tzn. ohňostroje a přejídání se), to, jak jste tento den trávili v dětství, či snad jednoduše skutečnost, že si nic nepamatujete. Všichni vnímáme silvestr jako součást vánočních svátků, třebaže tento konkrétní den značí jejich konec a nástup po (každoročně až příliš krátkých) vánočních prázdninách do školy. A tak jako Vánoce, i oslavy nového roku spojujeme s různými tradicemi. Některé ani nevnímáme, plníme je jen tak, ze zvyku, a některé se snažíme rok co rok uplatnit v marné naději, že třeba něčemu pomohou. Teď pomineme novoroční předsevzetí ve formě slibů, že začneme cvičit, přestaneme kouřit apod. Co takhle všemožné původní tradice od házení papučí, zákazu uklízení až po vaření čočky… slyšeli jste o nich vůbec? A nepřipadají Vám tak trochu zastaralé? Tak co kdybyste letos zkusili novou zahraniční tradici, nebo se alespoň pobavili nad tím, čemu všemu lidé ve světě věří?

ŠPANĚLSKO

Pokud během dvanácti úderů zvonu značících Nový rok sníte dvanáct kuliček hroznového vína (které ještě zapíjíte vínem), budete mít štastný rok.

ŠVÝCARSKO

Správně se oslaví Nový rok pouze tak, že na zem upustíte zmrzlinu. (poznámka autora: Také vám to připadá jako škoda zmrzliny?)

KOLUMBIE

Chcete-li být celý rok na cestách v cizině a poznávat nová místa, jednoduše celý novoroční den choďte se všemi svými zavazadly. (p.a.: Tak tady už bych si pěkně po staru raději hodila papučí.)

RUSKO - SIBIŘ

Abyste byli v následujícím roce zdraví, začněte ho skokem do zmrzlého jezera, zatímco u toho budete držet kmen stromu. (Jakoby už to nebylo jasné…)

JIŽNÍ AMERIKA

Určitě jste někdy chtěli v novém roce najít lásku, peníze nebo cokoliv podobného. Stačí si obléknout spodní prádlo barvy příslušného úspěchu, např. žlutá 9

- peníze. Pak už stačí jen čekat.

BRAZÍLIE

Aby byl Váš osud v příští etapě Vašeho života pozitivní, darujte květiny bohyni moří Lemanjí a přeskočte sedm mořských vln.

PERU

Chcete mít svěží start? I na to se tradice najde. Až bude zapadat slunce, jednoduše se postavte do ringu a ze svého protivníka ,,denní světlo vybijte”. Jakkoliv se tento zvyk zdá zvláštní, boje jsou prý přátelským a svěžím startem nového roku.

občas poněkud zdlouhavých) zvyků typu 108 úderů značících nový rok. Pokud ale silvestr slavíte s oblibou a pravidelně se jej nemůžete dočkat, pak rychle sbalte kufry a hurá do Číny, kde se oslavy lunárního nového roku berou velmi vážně a slaví se důkladně a nejdéle.

Tak šťastný nový rok! Mája Havranová, Kt

FILIPÍNY

Stále se Vám nezamlouvá žádný způsob, jak si zajistit štěstí? Tak se oblékněte do puntíků, jezte pouze kulaté věci, používejte kulaté předměty a štěstí s bohatstvím Vás nemohou minout. A doporučení na závěr - pokud silvestr a Nový rok nemáte zrovna v lásce a chystáte se letos do Číny, rozhodně se tam nevydávejte mezi koncem ledna a začátkem února. Během tohoto období se zde totiž celých patnáct dní slaví čínský nový rok (oslavy kvůli koronaviru byly letos zakázány - poznámka korektora). Čekejte velkolepé průvody, všude “šťastné jídlo”, jako jsou mandarinky, ryby, knedlíky a chilli a také mnoho zajímavých (ale 11

Aktuality

Dramaturgický skvost z pera pana Caloně, jehož velice zdařilého ztvárnění se pod dohledem režisérky Helči Mrózkové ujala sexta, se 25. 10. již navždy zapsal do dějin literatury. Bohužel, v tento den zažil jak svou premiéru, tak derniéru. Halloweenská sezóna se letos nějak nepovedla, exemplářů z obludária se 31. 10. po chodbách prohánělo jen poskrovnu. Oproti tomu, Filmová noc pod taktovkou již tradičního tria, dostála své pověsti.

15. 11. žáci gymnázia na vlastní kůži zažili atmosféru Sametové revoluce. V rámci stejnojmenného happeningu se cinkalo klíči a pronášely se projevy. Ranní program vystřídal zcela nový koncept; Gyprifest, festival studentských kapel, o němž Oliver Hyvnar pojednává na straně… Restart pokračoval na vítězné vlně. Po úspěšném Třinci jsme si 22. 11. z Brna kromě gastronomických zážitků odnášeli i dvě ocenění; první z nich za obsah, druhé v podobě bramborové medaile. 29. 11. otevřelo gymnázium své dveře dokořán. Smažily se palačinky, konaly se pokusy i přednášky. Druhé kolo nás čeká v zimním semestru. Byť Vám už možná informace o izraelském výletu lezou krkem, my s nimi nepřestaneme. Vše o tom, co se v týdnu 10. - 18. 12. dělo i nedělo, se dočtete v příštím čísle - a že je se na co těšit. Návštěva Osvětimi patří ke každoročním tradicím a přesto stále zůstává výsadou. Místo, o němž slýcháte v hodinách dějepisu či literatury, je třeba pocítit na vlastní kůži. To si 16. 12. vyzkoušeli třeťáci; silně emotivní zážitek jim posléze zpříjemnila návštěva polského Krakowa a místních trhů. Vánoční laťku všichni známe; záležitost, která ničí třídní kolektivy a vyžaduje pořádnou dávku kreativity i psychické odolnosti. O výborná ztvárnění známých knižních kousků nebyla 20. 12. nouze. 6. 1. jsme dali Vánocům poslední sbohem. Všemi milovaný stromeček ve vestibulu zásah pilky bohužel nepřežil. :( 13

SLAVNÉ DNY 70 LET (22. 12. 1949)

ZAHÁJENÍ STAVBY STALINOVA POMNÍKU Výběrem tohoto tématu zaskočím nejen vás, ale i sama sebe. Na tomto výročí mě ani tolik nezaujala osoba Stalina, ale zajímavosti kolem pomníku a jeho autora, které mě osobně dost překvapily a chtěla bych se o ně podělit právě s vámi, milí čtenáři.

POMNÍK OSVOBODITELI Hned po skončení 2. světové války některé z členů rady přepadla myšlenka na vybudování pomníku ruskému diktátorovi. O pár měsíců později o tom bylo oficiálně rozhodnuto. S realizací to ale moc hladce nešlo a nikdo se k ničemu neměl až do roku 1949, kdy se blížily Stalinovy 70. narozeniny. V dubnu toho roku byla Ústředním Národním Výborem Praha vyhlášena architektonicko-sochařská soutěž.

MOC MOCČASU ČASU

MOC ČASU

SOUTĚŽ

Soutěž nabyla takového významu, že kvůli ní vznikla speciální komise a porota v čele s Václavem Kopeckým. Právě ta zvolila Letnou jako místo, kde bude monumentální pomník stát. Místo i porotu měli, ale kvůli bídné účasti jim stále chyběl vítěz, a tak se ze soutěže stala povinnost. Uzávěrka se posunula z listopadu na prosinec a komise se dočkala svých desítek návrhů. Zklamáním bylo, že se návrhy moc nelišily a na každém se nacházela postava Stalina nebo její část. Proto soutěž vyhrál jediný originální návrh - sousoší, kdy za postavou Stalina ve dvou řadách stálo osm postav, které symbolizovaly zástupce československého a sovětského lidu. Autory byli sochař Otakar Švec a architekti Jiří a Vlasta Štursovi.

SOUSOŠÍ Stavba začala 22. prosince 1949. Jak už jsem zmiňovala, vítězné sousoší se skládalo ze Stalina a postav československého a sovětského lidu a bylo největším skupinovým sousoším té doby (155 m výška, 12 m šířka, 22 m délka). 15

Sovětský lid se nacházel po jeho levici v tomto pořadí - dělník, vědec, kolchoznice a rudoarmějec, na pravici lid československý - dělník, rolnice, novátor a vojín. Proto lidé dali pomníku posměšnou přezdívku Fronta na maso. I přes námitky sochařů byla materiálem pro pomník zvolena žula, konkrétně liberecká. Kvůli všem možným problémům (velké množství materiálu k převozu, obrovská váha sousoší) se termín dokončení neustále posouval, a tak se stavba zdála nekonečná. Průběh projektu znepříjemňovaly

OTAKAR ŠVEC O pomníku toho víme už dost, teď si pojďme povědět něco málo o jeho autorovi. Otakar Švec byl úspěšným sochařem, nejznámějším dílem byl jeho Motocyklista z roku 1924. Studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze a poté se stal pomocníkem ve Štursově školní dílně na Akademii výtvarných umění, kde se inspiroval. Jeho tvorba dostala směr. V roce 1938 se oženil s Vlastou Flekovou, která byla jeho životní láskou. Když se doslechl o zakázce na pomník Stalina, zdálo se mu to jako skvělá profesní příležitost, kterou si nemohl nechat ujít. Výhrou soutěže jeho práce zdaleka neskončila a Švec se musel pravidelně vypořádávat s námitkami komise a opakovaně přetvářet svůj výherní model. Od položení prvního kamene na jaře 1953 se chodil Švec pravidelně dívat na průběh stavební práce. Slavnostní odhalení spadalo na 1. května 1955 a všichni se na něj připravovali už týdny předtím. Švec se měl také na přípravách podílet, avšak když se ho pokusili kontaktovat, nedočkali se žádné odpovědi.

SEBEVRAŽDA Otakar Švec si vzal život 20. dubna 1955 a i přes pokyn vládní komise se tato zpráva rychle dostala na veřejnost. Lidé vinu připisovali pomníku, kterým měl být Švecovou životní chybou. Po kratším vyšetřování se ukázalo, že za příčinou jeho smrti stojí někdo jiný. Před rokem, na den přesně, spáchala sebevraždu stejným způsobem (prášky na spaní, alkohol a otrava svítiplynem) jeho žena Vlasta, se kterou se při stavbě pomníku dost odloučili. Švec si to pokládal za vinu a spadl do hlubokých depresí. Bez Vlasty mu přišel jeho život prázdný, bez budoucnosti, a celkově se cítil méněcenný. Dokonce se o svých pocitech svěřoval přátelům, které jeho čin nepřekvapil. Takový smutný osud potkal manžele Švecovy kvůli pomníku, který si na Letné pobyl pouhých sedm let. Adéla Vlašicová, 3.A 16

A CO SE JEŠTĚ NESTALO... 90 LET

Den, kdy profesor Pchej Wen-čung nalezl v Čou- kchou-tienu první lebku člověka vzpřímeného 1. 12. 1929

70 LET

Den, kdy byl Jeruzalém zvolen hlavním městem Izraele

13. 12. 1949

50 LET

Den, kdy skupina The Rolling Stones vydala album Let It Bleed 5. 12. 1969

30 LET

Den, kdy byl v USA odvysílán první plnohodnotný díl televizního seriálu Simpsonovi

30 LET

17. 12. 1989

Den, kdy byl Václav Havel zvolen československým prezidentem

29. 12. 1989

GYPRIFEST aneb

OSLAVY 30. VÝROČÍ DNE STUDENTSTVA

ž n ě k o l i k d n í pře d 15. listopadem se žáci mohli těšit přinejmenším na den bez učení. Na rozvrhu se totiž objevil název Gyprifest, díky kterému si studenti mohli alespoň uvědomit, jak hezky si vlastně žijí a učitelé mohli zavzpomínat na onen 17. listopad 1989. První hodina proběhla dle normální výuky, po zazvonění se však během přestávky všichni žáci a jejich dozor přesunuli přes šatnu před budovu Masarykova gymnázia. Žáci byli podle tříd rozděleni a posláni na tři různá místa. Ti nejmladší zaujali pozici přímo před místem hlavního dění, další třídy se shromáždily před piaristickým klášterem a kostelem sv. Valentina. Na schodech vedoucích do budovy školy se postavili Petr Caloň, Jan Polešovský a pan starosta města Příbora Jan Malík. Slova se ujal jako první pan profesor Caloň, který žákům přiblížil 17. listopad z historického hlediska. Popsal téměř každou situaci a zmínil se o všem zajímavém, co se stalo na Národní třídě. Následoval projev pana starosty, který porovnal tehdejší situaci s tou dnešní. A hned poté vystoupil se svým projevem žák septimy, Jan Polešovský, který nastínil události z pohledu studentského. Po skončení výkladu vyzval žáky k tomu, aby vytáhli své klíče a společně

jimi zacinkali, aby si připomněli jednu z nejdůležitějších událostí v dějinách Československa. První část Gyprifestu byla následně zakončena hromadným pěním české státní hymny. Druhá, a pro studenty asi o něco zábavnější část, se odehrála v tělocvičně MGP, kde až se žáci usadili na tribuně, či na žíněnkách, byl puštěn dokument, ve kterém vypovídali rodiče a prarodiče žáků kvinty o tom, jak se o revoluci dozvěděli nebo co v daný den dělali. Jakmile skončil dokument, od něhož mnozí žáci neodtrhli oči, přišel na řadu SMOG kvartet, tedy kapela složená z žaků našeho gymnázia. Vystoupili v ní Bára Sedlářová (Ok), Michal Stoček (Sp), Jakub Olejník (3.B) a Tomáš Gloger (Kv). Zpěvem kapelu doprovázeli Jiří Šejnoha (3.A) a Anna Andělová (3.A). Byť měli všichni diváci možnost si na ploše zatančit, nikdo se ze začátku neodvážil, až na pár jednotlivců. Ovšem když přišel na scénu Vojtěch Dořičák (Sx) se svou v němčině zpívanou „Včelkou Májou“, rázem bylo na ploše plno. Po vystoupení mi Bára Sedlářová a Jakub Olejník poskytli rozhovor. Co si myslíte o celém tomto Gyprifestu? Je podle Vás dobře, že škola obětovala den vyučování oslavám tomuto výročí? 21

Myslíme si, že je důležité připomínat si, že svoboda něco stojí. Připomenout si tohle výročí kulturní akcí je podle nás dobře, protože se v té době hodně umělců angažovalo, aby bojovali za svobodu. Celkově to vnímáme jakožto povedenou akci. Jak probíhaly přípravy na tento den? V rámci možností dobře, občas jsme ošulili nějakou tu hodinu a šli jsme zkoušet do auly (Barča prosila, abych to tu nedával, omlouvám se :)). Snažili jsme se uzpůsobit náš repertoár tak, aby tam bylo víc písní českých, a aby to hlavně bavilo nás i posluchače. Po kratší pauze následovalo to nejlepší od skupiny CHEAP DISCO LIGHTS, kteří si prvně zazpívali před více než 400 žáky a učiteli. Jejich songy taktéž sklidily veliký úspěch, byť oproti vystoupení první kapely byly k slyšení spíše RETRO písně. Členy kapely byli Jaroslav Neuwirth (3.A), Natálie Boháčová (3.B) a Jan Dobeš (absolvent). Ani tato skupinka neunikla krátkému rozhovoru.

Nav í c n á m , mu z i k a ntů m , přinesla Sametová revoluce totální svobodu vyjádřit se, což je pro kvalitní tvorbu základ. Jak jste se těšili na tento den a jak probí haly přípravy? Přípravy byly pro nás kvůli času náročné. Chtěli jsme zvuk kapely posunout dál, takže asi půlku písní, co jsme vám předvedli, jsme dnes hráli naživo poprvé. Navíc já jsem k tomu všemu hrál na novou aparaturu a na foukací harmoniku jsem se taky ještě před publikem hrát neodvážil… Byl to pro nás velký skok do neznáma, který naštěstí vyšel. Kapela Luxus složená pouze z absolventů Masarykova gymnázia (Martin Strakoš a Petr Vaculík) a kapela Nonsen vystoupily následně se svými písničkami a veselá tančící nálada rozhodně neupadala. Pan Martin Strakoš taktéž zodpověděl za svou skupinu na dvojici otázek.

Jaké to bylo být zpět na této škole, tentokrát však ne v roli studenta? Ja k ý m áte n á z or n a c el ý Bylo to příjemné, radostné Gyprifest, je dobře, že škola a inspirativní. Pozvání na festival ně co takového připrav i la? mi udělalo radost - těšil jsem se Celou akci samozřejmě podporujeme nejenom na samotné vystoupení a děkujeme všem pořadatelům v netradičních prostorách, ale za možnost se ukázat. Události i na setkání s bývalými profesory. 17. 11. 1989 naší generaci změnily Současně jsem byl zvědavý budoucnost od základů k lepšímu. na reakce stávajících studentů na 22

naši tvorbu. K mému překvapení si na mne většina profesorů pamatovala apříjemně jsme s i př e d a p o v y s to u p e n í popovídali. Studenti v publiku reagovali spontánně, ale i citlivě a vytvořili nám k hraní dobrou atmosféru. Díky pozvání jsem měl také příležitost poprvé navštívit krásnou budovu nové tělocvičny. S kolegy muzikanty jsme kladně hodnotili zvukové podmínky v sále. Mrzí mne jen, že nezbyl čas na návštěvu samotné historické budovy gymnázia, zajímalo by mě, co je nového tam. V neposlední řadě musím vyzdvihnout ostatní vystupující, potěšilo mne, že školou stále prochází velmi talentovaní studenti.

D ou f ám , ž e s e n e j e d n a l o o ojedinělou událost, ale že se tímto festivalem podařilo založit krásnou tradici a že si užijeme ještě spoustu dalších skvělých ročníků. Jako poslední nám zazpívala paní Eva Moravčíková se svou kapelou EVAmore. Dalo se očekávat, že studenti již budou vyčerpáni a myšlenkami úplně jinde. Opak byl pravdou. Všichni si chtěli závěrečné vystoupení dne naplno užít, a tak se tancovalo jako o život. Taktéž paní Eva Moravčíková byla ochotná poskytnout časopisu Restart rozhovor. Jak jste se těšila a připravovala na tento den (koncert v rámci oslav k 17. 11. na MGP)?

Na koncert na mé střední “Alma Jak hodnotíte celkově tuto akci, Mater“ jsem se těšila. Pro mne bylo je dobře, že ji škola zrealizovala? příjemnější odehrát si dopoledne Akci hodnotím veskrze pozitivně. koncert než být v práci. Když mne Festival pomohl propojit studenty vaše paní profesorky hudebky a absolventy školy napříč ročníky oslovily, říkala jsem si, proč ne, a generacemi. Do budoucna by a upřímně jsem se těšila na setkání mohlo být zajímavé uspořádat s bývalými studenty - muzikanty, kromě dopoledního představení kteří měli za mých dob na gymnáziu pro studenty i večerní blok koncertů kapelu. A že jich tenkrát bylo! pro veřejnost a absolventy. To Škoda, že se jich více nezúčastnilo. by mohlo nalákat i další možné Jsem absolventkou MGP z roku vystupující. Děkuji moc za 2005, věnuji se muzice aktivně pozvání paní Blance Hrubé a jí a ráda zahraji na dobré akci. Pro i všem dalším organizátorům mne totiž oslavy k 17. listopadu a spolupracovníkům děkuji na gymnáziu neznamenalo „jen“ za jejich dobře odvedenou práci. odehrání koncertu. Jsem moc ráda, 25

že akci váš gympl zorganizoval, jelikož dle mého soudu je důležité mluvit o svobodě a o tom, co se v ČR dělo před rokem 1989 mezi mladými lidmi a bez lží. Proto jsem se rozhodla akci podpořit. A připravovala jsem se tak, že jsme dali jednu zkoušku.že akci váš gympl zorganizoval, jelikož dle mého soudu je důležité mluvit o svobodě a o tom, co se v ČR dělo před rokem 1989 mezi mladými lidmi a bez lží. Proto jsem se rozhodla akci podpořit. A připravovala jsem se tak, že jsme dali jednu zkoušku. Užila jste si vystoupení, jak s e Vám l íbi l a atm o sfér a ?

Po zaznění poslední písně celého dne se žáci a učitelé rozprchli směrem do jídelny a troufal bych si říci, že jim mnohé nejchytlavější písně těchto kapel utkvěly v hlavách až dodnes. Oliver Hyvnar, Kt

Atmosféra byla úžasná! Já jsem si říkala, že kluci, co hráli před námi, studenty trošku hudebně „unavili“. Nicméně, oni jsou velmi zajímaví muzikanti a experimentátoři v hudbě a je dobré vidět, že existuje i něco jiného. Než jsme na pódium nastoupili, říkala jsem si: “Panebože jestli mi ty „gympláky“ ještě více neunudíme.” Ale stal se pravý opak. Myslím, že na nás ještě nikdy netancovalo tolik lidí naráz. Takže pro nás všechny tři členy kapely to byl velký zážitek a koncert jsme si užili na plné čáře! Moc dobře se nám hrálo a děkuji všem studentům, kteří nás podpořili a koncert si užili.

ZE SKŘÍNĚ

Když se řekne domácí úkol, tak většina lidí protočí panenky. Asociace s tímto slovním spojením jsou: nuda, nepříjemná povinnost, otrava a opruz. Ale někdy, zcela výjimečně, může mít i domácí úkol příchuť něčeho neobvyklého, zvláštního a nebojme se říct i zajímavého. Jeden takový se vyloupl motivován románem Terezy Semotamové s názvem Ve skříni - autorka byla s knihou nominována na cenu Magnesia Litera 2019. Přestože nevyhrála, už samotná nominace svědčí o tom, že příběh mladé ženy, která svůj problém s životní krizí řeší “nastěhováním se” do skříně ve vnitrobloku, je zajímavým čtením i podnětem k přemýšlení o životech cizích i vlastních. A tak máme pro vás návrh, zkuste zalézt do skříně a chvilku svůj život pozorovat přes pootevřené dveře prostoru, kam obvykle patří kabáty a svetry. Třeba jako Viki ze 3. A, jejíž text vám pohladí duši...

prohlíží v odrazu mikrovlnné trouby. Mladší sestru Violku slyším z horního poschodí, jak si povídá sama se sebou. Snad si hraje. Tatínek zrovna přijíždí z práce. Já sedím ve skříni.

Velká tmavá skříň, která se nám sice vůbec nehodí do obývacího pokoje, kde se nachází, ale jelikož je po tatínkově babičce a on prohlásil, že k ní má silnou citovou vazbu, tak nikdo nemá odvahu jakkoliv ji přemisťovat. Jedinou povolenku na úpravu jsme dostali, když jsme ve skříni objevili moly. „Je nás doma víc než dost,“ prohlásil tenkrát tatínek a mohli jsme je vyhubit. Cítím vůni lesa. Přivezl stromeček. Teď nastává ta chvíle - ustavování stromku do stojanu. To zas bude. Maminka opouští svůj účes a přichází na pomoc. Naviguje. Nejprve je moc nalevo, potom zase napravo. Tatínek ztrácí nervy. Ruce má popíchané od jehličí, špinavé od smůly. Nadává. Do toho přichází Violka a povídá: „To je jako náš stromeček? U Aničky od vedle mají teda hezčí.“ Tatínek „háže“ na mou Je středa sedm hodin večer. Maminka sestru pichlavý pohled. Ta se radši v kuchyni myje nádobí, ale jelikož zase odklidí. Myslím, že mají hotovo. před chvílí přišla od kadeřníka Taťka usedá na sedačku, s novým sestřihem, podezírám ji, usrkne si kafe a chce si vzít cukroví ze stolu. že nádobí je jen zástěrka; co chvíli se kousek 29

„Nežer to!“ ozve se z kuchyně. Na to tatínek rychle vezme rohlíček a schová si ho v puse. Všichni víme, že brzy toto období „nežer to“ vystřídá období „nikdo to nechce žrát.“ Maminka z kuchyně volá na tatínka, jestli už sehnal kapra, aby to nedopadlo jako obvykle. Například loni jsme porcovali téměř pětikilovou obludu, která měla rozhodně více tuku než masa a nikdo ji nechtěl jíst. Ale co se dalo čekat, když tatínek začal rybu shánět dvacátého třetího prosince. Kolem vánočních příprav, úklidu a shánění dárků je vždy spousta zmatků, ale ve finále to pokaždé dopadne dobře a z Vánoc maximálně vyždímáme jen to nejlepší. Doma už je klid. Rodiče se dívají na televizi. Z koupelny se ozývá zpěv mé sestry. Tatínek zesiluje hlasitost na přístroji. Vylézám ze skříně, už jsem celá rozlámaná. Usměju se na rodiče a odcházím spokojeně spát. Miluju náš domácí ruch. Viktorie Maloušková, 3.A

ˇ ˇ Zeny v literature

Na dveře už klepou Vánoce (v době, kdy tohle čtete, už dost možná doklepaly), rok 2019 se chýlí ke konci a závratným tempem se nám blíží pololetí. Jelikož předpokládám, že o ničem ze zmíněného už nechcete ani slyšet, rozhodla jsem se od takových témat úplně oprostit a vybrala jsem si ženy v literatuře. Pokud bych se měla rozepsat o všech významných spisovatelkách z celé historie, pravděpodobně bych nestihla uzávěrku, tak vám v tomto čísle něco málo řeknu o sestrách Brontëových. Celý příběh začíná v hrabství Yorkshire v Anglii na počátku 19. století. Charlotte a Emily přicházejí na svět jako třetí a čtvrté dítě vikáře Patricka Brontëho a jeho mladičké manželky. Pár má dětí nakonec šest, pět dcer a jednoho syna, avšak jejich matka brzy umírá a děti dostane na krk její sestra. Děti trpí nedostatkem lásky, protože otec na ně nemá čas a teta je hodně rezervovaná. To nejhorší ale sestry Brontëovy potká až o pár let později, když je otec pošle do dívčí školy, ve které si projdou hotovým peklem. V chudobě a špatných hygienických

podmínkách tam umírají dvě nejstarší dcery na tuberkulózu. Zbylé tři sestry se věnují psaní, ale doba jim moc nepřeje. Charlotte s Emily dokonce zkusí publikovat pod mužskými pseudonymy, ale jejich první sbírka se stane totálním propadákem. Naštěstí pro nás čtenáře se nenechají odradit a za rok, v roce 1847, vycházejí jejich dva nejúspěšnější romány – Jana Eyrová a Na Větrné hůrce. Romány se úplně vymykaly, protože se pohybujeme v době, kdy největší boom zažívala červená knihovna. Obzvláště kniha Na Větrné hůrce se ocitla pod ostrou palbou kritiků, kteří ji nedokázali pochopit. Chudák Emily si za svůj život neužila ani minutu slávy. Nepomáhala tomu ani Charlotte, která se patrně obávala, že by její sestra mohla být úspěšnější, tak o ní začala šířit pomluvy, o jejichž pravdivosti se dodnes spekuluje. Emily byla údajně velká podivínka, vůbec se nestarala o svůj vzhled a stranila se společnosti. Také zemřela pouhý rok po vydání své knihy – oficiálně 33

na tuberkulózu, ale je možné, že knihu vysloužila můj hluboký zkrátka neunesla veškerou kritiku, obdiv, protože napsat milostný přestala jíst a zemřela na anorexii. p ř í b ě h t í mt o z p ů s o b e m . . . Ač se Emily nepodařilo napsat víc než jeden román, stejně je z celé Brontëovic rodinky mou favoritkou právě ona. Anglická vřesoviště dodávají ději zajímavou atmosféru a také je v knize moje snad úplně nejoblíbenější literární postava ever, Heathcliff. Heathcliff rozhodně není prototyp ideálního partnera. Celou dobu se nemůžete rozhodnout, jestli je to vaše životní láska, nebo byste ho raději viděli mrtvého. Asi právě to mi na něm tak učarovalo, že nebyl prvoplánově kladná nebo záporná postava. Emily si celkově za svou

Závěrem pro vás mám pár tipů! Jestli jsem vás nalákala na Emily Brontëovou, pořiďte si Na Větrné hůrce v moderním překladu od Odeonu, který ji vydal v rámci edice Knihovna klasiků. Pokud na čtení opravdu nemáte vůbec čas, dejte šanci aspoň filmovému zpracování s Ralphem Fiennesem (ano, to je Voldemort), za které vám opravdu ručím. A jestli nebudete mít ani po zhlédnutí tohoto filmu o vánočních prázdninách co dělat, zajděte do kina na Malé ženy, další velice významné dílo co se ženské emancipace týče. Kristýna Sosíková, Kt

I ženy umí hrát

fotbal

posledních letech není žádnou zvláštností, pokud žena hraje fotbal. Ať už malá děvčata či dospělé ženy, v dnešní době zažívají markantní zájem spousty lidí o jejich hru. Předvádějí úžasné výkony, vydávají ze sebe vše, co v nich je, a hlavně do zápasu vkládají své srdce. Z ženského fotbalu se již stává srdcová záležitost, bojovat o každý míč, žádný souboj nevzdat a nikdy nedat hlavu dolů. Ale je ženský fotbal srovnatelný s tím mužským? Je fér, že ženy jsou placené hůř než muži a často nemají ani takové podmínky pro rozvoj? A jak muži vidí něžné pohlaví v roli fotbalistek? I když nyní existuje mnoho dívčích týmů, stále spousta holek začíná s fotbalem v chlapeckých družstvech. Myslím, že to může mít pro holky jen pozitivní přínos, protože kluci je naučí větší tvrdosti a rychlosti. Časem si musí každá z dívek najít ženský tým, protože s chlapci mohou hrát jen do patnácti let. Často se tedy i v chlapeckých týmech setkáte s děvčaty. Ještě před lety zvláštnost, dnes už to málokoho překvapí. Zvláštnost už to není, ale i tak mnoho hochů v klubech není schopno holky přijmout. Často děvčata podceňují. A to zejména žáci. Stává se, že holky předčí jejich očekávání a kluci dostávají jesle nebo prohrají osobní souboj. Toto často chlapci špatně snáší a trvá jim nějaký čas, než si zvyknou a přijmou dívky jako fotbalistky sobě rovné. U dospělých se s takovým chováním většinou nesetkáme. Pokud budeme srovnávat ženský a mužský fotbal u dospělých kategorií, najdeme spoustu rozdílů. Ženy nejsou tak rychlé ani výkonné jako muži, proto tyto styly fotbalu nejsou srovnatelné. Ale stejně jako muži, umí z fotbalu dělat show a celkový level fotbalu se v posledních letech opravdu zvedl. Už to není jen pokus o nějakou čutanou, ale opravdu promyšlený zápas hraný hlavou. Góly jsou krásné a nad některými akcemi zůstává rozum stát. Odměnou za tyto výkony jsou nadšení diváci, kteří se na tuto show přijdou podívat. To jsme dokázali i my v Česku, kdy návštěvnost zápasu Slavie proti Bayernu Mnichov ve Women Champions League dosáhla téměř sedm tisíc diváků. A pro příklad ze zahraničí uvádím návštěvnost zápasu španělské ženské ligy mezi FC Barcelona a Atlético Madrid (největší zápas ve španělské ženské lize), kde se na ženy přišlo podívat 75000 fanoušků. Důkaz, že ženský fotbal začíná být fenoménem, je i Mistroství světa ve fotbale žen, kde návštěvnost i sledovanost u televize a jiných medií byla velmi vysoká.

V čem jsou tato dvě odvětví jednoho sportu opravdu odlišná jsou podmínky poskytované hráčům. Vrcholoví fotbalisté, muži, mohou celodenně dřít a trénovat, jelikož fotbal se s jejich platy stává zaměstnáním. Mohou se tedy sportu věnovat naplno. Ženy už většinou takovou možnost nemají, protože kluby neposkytují ženám platy dostatečně vysoké na to, aby mohly fotbal brát jako své zaměstnání. Často se stává, že neposkytují finanční kompenzaci žádnou. Není ani zvláštností, že v 1. lize žen je placena jen malá část hráček. Většinou je to koníček, u kterého pracují či chodí do školy. Proto ženy nemohou věnovat tolik času své fotbalové kariéře narozdíl od mužů. Také nemusí mít takové zázemí, protože velká část peněz jde za muži. Proti těmto problémům se rozhodly bojovat např. americké fotbalistky, pro které se platy ženských hráček staly žhavým tématem. Příkladem je Ada Hegerberg (nejlepší hráčka světa), která projevila svou nespokojenost s tímto problémem a na protest nenastoupila na Mistrovství světa ve fotbale žen 2019. Celý turnaj byl velmi feministický. I kapitánka amerického reprezentačního týmu Megan Rapinoe ve svém projevu vyjádřila nesouhlas. Myslím, že mužský a ženský fotbal nelze srovnávat. Jsou to dvě odvětví jednoho sportu, v mnoha ohledech se ale liší. Ženy hrají jiný fotbal než muži. Myslím ale, že by si zasloužily stejné podmínky jako mužští fotbalisté. Stále je to jeden sport a je jedno, zda ho hraje žena nebo muž. Důležité je, že je naplňuje a hráči i hráčky do něj vkládají srdce. Proto si i ženy zaslouží stejnou odměnu. Snad se to do budoucna i díky postoje důležitých hráček změní. Irena Smolíková, 1.B

THE JOE ALON

CONNECTION PROGRAM

Možná Vám v paměti utkvěl okamžik, v němž jsme si minule řekli sbohem. Naše cesty se rozešly krátce po konci druhé říjnové, snad možná lehce rozpačité schůzky. Od onoho momentu zas nějaká ta chvilka uběhla, a my se proto opět setkáváme, tentokrát pro změnu v listopadu. Pestrobarevné listí na stromech pomalu, ale jistě vystřídaly ranní holomrazy a první náznaky sněhu. Z úpletových kardiganů jsme hopem skočili do péřových zimních bund a vlněných svetrů. A stejně tak rychle, jako zima přešla do kruté ofenzívy, na obrátkách nabraly i naše společné čajové dýchánky. Najednou provázely všechna kalendářní pondělí. Měsíc listopad jsme zahájili offline sezením, jež by se - stejně jako zpočátku celý projekt - mohlo označit dvěma slovy; chaos a překvapení. Schůzku odstartovalo poslední zmíněné, aneb paní Rachel, naše patronka, se chystala do Čech - konečně přestala být pouhým nespatřeným mecenášem. Co si představíte pod pojmem kultura? Je to něco, co zpříjemňuje Vaše všední dny a dělá je nevšedními? 40

Vol. 2

nČím si krátíte dlouhou chvíli, nebo naopak ozvláštňujete okamžiky strávené s blízkými? Jedná se o něco, co utváří naši osobnost, vypovídá o chování a činech? O tom, jaká jídla a knihy jíme a čteme, jakých akcí se účastníme a o muzice, která je našemu srdci nejblíže? Opravdu naši národní hrdost tvoří pouze pivo, fotbal a Jára Cimrman?

Dle Wikipedie vychází tato terminologie z latinského cultura; ,,To, co je třeba pěstovat.” V užším slova smyslu označuje soubor vybraných a tvůrčích lidských činností, jako je například literatura, umění, divadlo, náboženství, případně i vzdělání. A přesně v tom spočívala naše úloha. Izraelská strana nám nabídla čtyři oblasti, v jejichž rámci jsme se měli rozdělit do skupinek po pěti a zpracovat důležitou událost z nám blízké oblasti. Skupina hudebníků se pustila do zdařilého překladu známé lidovky ‘Vysoký jalovec’, sportovci neopomněli notorické hokejové Nagano, ti zapálení do politiky zabrousili do poněkud hlubší problematiky a náš kreativní spolek vsadil na Magnesii Literu. Obdobné zadání platilo i pro naše

Mluvilo se i mlčelo, řada přišla jak na kulturu, tak na všechno ostatní mezi nebem a zemí. Zasmáli jsme se, zažili nejedno trapné ticho i řadu nedorozumění. Suma sumárum, bylo to moc fajn. Všichni se příjemně pobavili, srdečně zasmáli, obohatili Týden se překulil jako voda a druhá se o řadu nových vědomostí; online schůzka byla tu. Dorazili jsme ve výsledku se to ukázalo jako všichni, naplněni protichůdnými opravdu příjemné, milé odpoledne. pocity - místo se našlo jak pro obavy, tak pro notnou dávku V rámci další schůzky si pro nás nadšení; posílenou o talíře obložené naši mecenáši připravili překvapení. štramberskýma ušima, sušenkami Online sezení nyní nemělo probíhat a Marlenkou. Hrníčky - povinná tradičně v prostorách školních zdí, součást výbavy každého z nás - nýbrž u nás doma; klidně přímo nezůstaly dlouho prázdné. Jak čajoví na gauči či v posteli. Utvořili jsme nadšenci, tak i milovníci kávy si přišli nejprve dvojice, posléze vlastně na své. Zkrátka a dobře - kofeinu čtveřice. Úkolem dvou Čechů a dvou bývá takhle při pondělku třeba. Izraelců bylo dát společnými silami dohromady prezentaci o jednom Komunikace naplánovaná přes Viber z míst, která v prosinci spatříme (tzv. ,,appku sto let za opicemi”) vlastními zraky. K úspěšnému neměla představovat problém, splnění patřily samozřejmě i důkazní bohužel však krapet vázla. Ale to bych materiály o uskutečnění videohovoru. předbíhala. Celou seanci zahájila svým příchodem paní Rachel. Přinesla Mimo tvorby a samotného s sebou hromadu milé, pozitivní prezentování prezentací se s blížícím energie, nakažlivého optimismu, se datem odletu na program diskuse mimo jiné i nějaké ty dobroty. probojovaly i věci praktičtějšího rázu. Seznam věcí, informace všeho druhu, Zhruba kolem druhé hodiny jsme se také seznam kamarádů, u nichž ve skupinkách pokusili kontaktovat budeme bydlet, a tradiční české izraelské kamarády. Vinou dárky. Některé schůzky se zrušily, technických obtíží a komplikací na jiné naopak přibyly. Do odletu zbývají obou stranách se nám ovšem spojení tři dny. Příborské oříšky na stole, podařilo navázat až mnohem později. nedobalený kufr na podlaze; 25 stupňů To ovšem ničemu na kráse neubralo. místo záporných hodnot před námi… zahraniční protějšky - právě s nimi nás za týden měl čekat drobný chit- chat o vzniklých prezentacích. Nikdo tou dobou netušil, že konverzace se bude odvíjet zcela jiným směrem; diametrálně odlišným.

Alice Holรกล ovรก, Sp43

Strasbourg

arování: Nemůžete-li vystát nepříjemné autobusáky, první odstavec přeskočte.

Bylo 29. září, byl cestování čas. Společně s hrstkou mých spolužáků a dvěma učitelkami vymetáme nádražní kavárny a pizzerie v Praze a nemůžeme se nabažit místní atmosféry, věrnosti našich zavazadel a (v tu chvíli samozřejmého) pocitu, že ta nejhorší cesta je za námi. Opak byl pravdou. O tom, co bychom zažili radši než kormidelnictvo na trase Praha - Strasbourg, by se dal napsat román s rámcovou kompozicí. Dva Dekamerony. Možná tři. Úvodní ukázku záchrany života jako na palubě letadla neočekával, hádám, nikdo. Ale zaklínadlo "pLzEň"* (s přízvukem bafnutí) v oné destinaci, by ani J. K. Rowling nevymyslela. Ale na hospodského povaleče dobrý výkon, neříkám nic. Plot twist*: cestu jsme přežili. Do vysněného Alsaska jsme dorazili kolem půlnoci, nasedli do aut, tramvají či pěškobusů a čekali na první slovo, kterému nebudeme rozumět. Většinou následovalo ihned po kouzelné formuli "Ça va?"*. Já osobně si pamatuju jen, že naše maman d'accueil* byla velmi unavená. Ale kdo ne. Ráno jsme se s mojí spolubydlící seznámily s řádem dlouhého snídání na úkor pohodlné cesty na autobusovou zastávku, a tak jsme si v rámci rozcvičky střihly každé ráno cca pět minut joggingu*. I tak byl náš pozdní příchod prakticky vždy zaručen. Kromě víkendu jsme každý den podstupovali "francouzskou nalejvárnu" v institutu Alliance française, tedy intenzivní kurz francouzštiny v dopoledních i odpoledních hodinách pod palcem našeho nejmilejšího Maria. V rukávu měl tolik aktivit na odreagování, že i tak francouzštině celým srdcem oddaná skupina, to jako my, jim s láskou podlehla. Ale co bylo ze všeho nejlepší, hned po rozšiřování slovní zásoby bylo objasňování slova "koník" našemu francouzskému učiteli.Respektive škála využití tohoto slova, protože spojuje agrafeuse (sešívačka), sauterelle (luční kobylka) a cheval (kůň) v jedno. Pokud budete někdy učit Francouze počítat česky: slovo čtyři vysloví správně zhruba až po tom, co vy řeknete na první dobrou francouzské devadesát devět čtyřikrát za sebou. 45

Pravděpodobně muka jménem Ř zavinila, že jsme byli nuceni oslovovat studenty mezinárodního gymnázia a vyplnit předem sepsané dotazníky. Introvert level: 100/99. Čas mimo budovu institutu jsme trávili po kavárnách, v muzeích, na nákupech, na prohlídce Evropského parlamentu, v německé části Strasbourgu (kde se stejně mluví francouzsky) nebo v katedrále Notre Dame*. Celý týden neopustily mraky oblohu a provazy deště byly naším denním chlebem, ale každodenní úsměv Maria, dobrý oběd v místní jídelně a další tuny jídla byly přesto naším sluncem. A nesmím zapomenout na naše slunce celého zájezdu, paní profesorky Ocáskovou a Le Folgoc, které nám umožnily tuto skvělou výpravu do srdce Alsaska realizovat! (spolu s Moravskoslezským krajem, ale ten se tam, jaksi, nevyskytoval, takže sorry).

Le vocabulaire

plzeň = spodně kvašený světlý ležák vyráběný spodním kvašením, naprostá většina produkce nyní kvasí v nerezových cylindrokonických tancích, které Pivovar Prazdroj instaloval v roce 1993 plot twist = zápletka ça va = jde to?; jde to; jak se máš?; mám se; právě jsem do tebe cpal čtyři hodiny francouzskou slovní zásobu, vypadá to, že za chvíli umřeš, ale máš se? maman d'accueil = hostitelská maminka jogging = ne, není to jóga Notre Dame de Strasbourg = jeden z nejlepších příkladů vrcholné gotiky Fun fact* = Katedrála má jen jednu věž, protože než začali stavět tu druhou, vyšlo to jednoduše z módy, a tak tam nechali jen jednu fun fact = vtipný fakt Helena Hrubá, Sp

Mezi rytíři na

Maltě

Jsem rád, že i já patřím mezi šťastlivce zahrnuté do výborného projektu v rámci Erasmu+ s názvem Vzdělávání bez hranic. Podívat se do cizí země, vylepšit si angličtinu, seznámit se s novými lidmi - to přece nemůže nikdo odmítnout a už vůbec ne já. :) Na úvod je nutné zodpovědět jednoduchou otázku. Proč právě Malta? Odpověď není tak složitá. Malta je země, kde úředním jazykem je kromě italštiny a maltštiny právě také angličtina. A co dál? Moře, sluníčko, historie, rytíři… Malta tak byla jasnou volbou. Na výpravu jsem se vydal v létě tohoto roku. Pře c e j e nom prázdniny nejsou nekonečné a kdy jindy na Maltu než v létě, kdy teplota moře přináší řadu výhod. Vy, kteří mne znáte, možná víte, že každý rok se vydávám na velkou zahraniční poznávací cestu a nejsem typ člověka, který by jezdil každý rok do stejného campu někde v Chorvatsku.

Přestože Malta je malinký ostrov uprostřed Středozemního moře (pouhých 316 km²), tak cestovateli bažícím po historii a přírodě má rozhodně co nabídnout. Historie tohoto ostrova je především spjata s řádem Johanitů, kteří zde přesídlili po neúspěšných křížových výpravách a stali se hlavním hybatelem, který utvářel historii tohoto ostrova. Za zmínku stojí, že v roce 1565 tito rytíři ubránili Maltu před vojsky osmanského sultána Sulejmana I., a tak zabránili v získání důležitého strategického místa Turky, přes které by mohli ohrožovat námořní plavbu v celém Středozemním moři. Těm, kteří by se chtěli více dozvědět o této události, tak doporučuji návštěvu muzea a pevnosti v hlavním městě Valletta.

patří mezi nejlepší profesionály a je na obrovský přísun zahraničních studentů dobře připravená. Nejen, že pořádá pravidelné kurzy pro žáky všech věkových skupin, ale zaměřuje se i na pracující lidi z celého světa, kteří si potřebují, či chtějí vylepšit svou angličtinu. Měl jsem to štěstí, že má učitelka angličtiny byla opravdu výborná lektorka s nádherným a čistým anglickým přízvukem. Její hodiny mi daly opravdu moc a snad už mohu říci, že vím jaký je rozdíl mezi větou: He asked us to leave X He asked to leave.

A doporučení na závěr: nepromeškejte příležitost a na vysoké škole se zapojte do programu Erasmus. Možnost navštívit cizí zemi a poznat nové lidi, zlepšit si rozhled Malta má rovněž své důležité místo a získat zkušenosti z cestování - to i ve druhé světové válce. Byl to právě vše je jednoduše k nezaplacení. tento ostrov, který sloužil britskému Mgr. Petr Caloň královskému letectvu k napadání zásobovacích plavidel Afrikakorpsu. Dost bylo už historie a krátce bych zmínil i anglický kurz, za kterým jsem se zde především vydal. Jazykovou školu Bels jsem si našel jednoduše přes internet a musím říct, že to nebylo nic složitého. Během krátké emailové komunikace jsem měl vše domluveno. Škola 52

Maltsko

STŘEDOEVROPSKÁ ANABÁZE Je poslední listopadová neděle a já se hned z rána vydávám vstříc novým dobrodružstvím. Čeká mě cesta z Ostravy do Bratislavy, dále do Vídně a odtud na Maltu. Celé této anabázi však předchází o cca měsíc dříve nabídka mých dvou kolegyň, Mgr. Ocáskové a Mgr. Šimíčkové, které koordinují a organizují projekt Erasmus+ na naší škole - mohu si vybrat kurz i destinaci dle vlastního uvážení a do konce kalendářního roku ještě někam vyrazit. Času věru moc nezbývá a počasí v mé oblíbené Británii touto dobou také nebývá příznivé - volba tak padá na Maltu. Přívětivé klima a dle referencí zaručený ráj každého českého učitele - co více si přát? Nyní už konečně sedím v letadle - s minimálním zavazadlem, avšak pln očekávání. Na letišti mám trochu problém najít svého taxikáře, ale nakonec se přes houfy dalších, kteří také vyhlížejí další vzděláníchtivé učitele z celé Evropy, najdeme. Posléze zjišťuji, že ač poslední týden sezóny, nejen na letišti, ale ve všech jazykových školách je stále velmi rušno. Jako vždy volím ubytování v rodině, a tak se ocitám před typickým, 200 let starým maltským domem v centru města Sliema. Přichází mě uvítat bodrý sedmdesátník Neville, příslib věcí příštích. Zasvěcuje mě, jak vše v jeho impozantním imperiálním sídle po admirálovi loďstva jejího veličenstva funguje a mnohé i nefunguje. Vzápětí mi dochází, že tak jako královské loďstvo vyžadovalo přísný řád a disciplínu, i já se budu muset podřídit. Snídaně v 7:15, večeře v 18:45. V 8:00 odchod z domu v Nevillově doprovodu. Na první “nucenou” procházku za nekompromisní Nevillovy asistence vyrážím asi hodinu po svém příjezdu. Na třech kilometrech zastavujeme každých 30-50 metrů a proces zasvěcování pokračuje, tentokrát do socio-historických reálií Malty. Můj domácí je evidentní profesionál - na každé zastávce mě nejen seznámí s něčím novým, ale letmo mě otestuje i z toho, co zaznělo již dříve. V té chvíli ještě netuším, že 54

toto je můj úděl na celý další týden. Každodenní exkurze má stejný stejný výchozí i konečný bod, avšak pokaždé se do místa určení (rozuměj školy) dostáváme jinou cestou. Naštěstí vždy v dobré společnosti mého domácího, který je zjevně zdejší známá figurka; cestou po promenádě se neustále s někým zdraví a zastavuje. Já však zůstávám ve střehu - další ověření mých čerstvě nabytých znalostí může přijít kdykoliv. Na konci pobytu jsem již zcela zorientován a díky společným večeřím s kulisou televizních zpráv v maltštině o probíhající vládní krizi i politicko-kulturně poučen. Díky, Neville! ;-) Již první den dorážím do školy díky příkladné Nevillově starostlivosti se značným předstihem, který mi za celý týden nikdo nevezme. Kolem sebe slyším kromě angličtiny i spoustu ruštiny. Jak se vzápětí ukáže, většina mých nových spolužáků jsou Litevci hákliví na to, když si jejich jazyk někdo plete s ruštinou. Krom nich se v naší skupině setkávám ještě s jednou Polkou a jedním Maďarem a téměř okamžitě vytváříme soukromou visegrádskou trojku, která má čelit pobaltskému bloku. Na škole je znát, že se jazykovému vzdělávání na Maltě daří. Krom dvou pater sestávajících z nejmoderněji vybavených učeben se nad námi tyčí dalších osm poskytujících studentům hotelové ubytování. I protější čtyřhvězdičkový hotel patří z padesáti procent této škole. V rámci kurzu Spice up your Teaching Methods si oprašuji své znalosti a po odpoledních vyrážíme na výlety do současného i historického hlavního města (Valetta a Medina). Přes den je stále ještě příjemných 20 stupňů, avšak tak jako u nás se i zde již kolem páté hodiny rychle šeří a moře si tak bohužel příliš neužiju - poslední den před odletem využívám zbytky slunečního svitu, vyslékám se do půl těla a pro své kolegy dělám provokativní selfie s mořem v pozadí. Spěšně se zase oblékám, abych ještě stihl okružní hodinovou plavbu v jedné z maltských zátok s celým litevským ansámblem, poslední fotky a loučení. A to je i poslední tečka za mým pobytem. Mgr. Dalibor Dejmek 56

ašla jsem místo, kde si historie podává ruku s budoucností, kde se moderní a starobylé respektuje, kde se klasika a rozvernost vzájemně doplňují. Takový dojem ve mně zanechal jazykový pobyt v Oxfordu, kam jsem mohla díky projektu Erasmus+ letos o prázdninách vycestovat. Vlastně ani přesně nevím, proč jsem si zvolila právě Lake School of English v Oxfordu, ale nemohla jsem si vybrat lépe. Mají vynikající hodnocení mezi britskými jazykovými školami, prezentují se profesionálně a přitom přátelsky, jsou tak kosmopolitní, jak jen si dovedete představit. To není dojem z online prezentace, to je každodenní realita, kterou spolu se mnou denně zažívala více než stovka studentů z celého světa. Lektoři vědí, že přínos absolvovaných kurzů je v krátkém seznámení se vším, co se budete sami učit z jejich pečlivě připravených materiálů ještě dalšího nejméně půl roku, přesto se snaží s každým žákem pracovat tak, aby se jeho komunikační a vyjadřovací schopnosti rychle zlepšovaly. Kurz je intenzívní, na opakování není prostor, když máte pocit, že dnes už nic nového nevstřebáte, nastává čas na poznávání britské kultury. Ano, věnují se nám i po vyučování, organizují víkendový výlet do vzdáleného Bathu, pořádají komentované prohlídky historického

Visit Oxford, really

centra a pomáhají nám zorganizovat si vlastní aktivity, díky kterým jsme viděli i The Cotswolds (nádherné tradiční kamenné vesničky) a monumentální Blenheim Palace (rodiště W. Churchilla). Čas projektu Erasmus+ je v našem případě využit na sto procent, po pár dnech rozumím i španělským kolegům s výrazným akcentem a směju se tomu, jak snadné je komunikovat s Maďary (samozřejmě anglicky). Nevidět, tak neuvěřím, s čím vším se musela vyrovnat korejská spolužačka nebo její kamarád z Indonésie, kteří na rozdíl od nás zažívali k výuce jazyka nečekané bonusy navíc v podobě obrovských kulturních rozdílů. Obdivuji vůli a nadšení, ráda poslouchám vyprávění o jejich domově. Už vím, kam bych chtěla jet na příští dovolenou. Mám spoustu nových přátel, všichni Evropané si slibujeme vzájemné návštěvy, porovnáváme gastronomii a národní zvyky. Spolupráce je na programu Erasmus+ spontánní a funguje každodenně. Důstojná minulost a respekt k současnosti je cítit na každém kroku Oxfordem. Zažijete ji na

zahrádce venkovní restaurace, v historickém Sheldonian Theatre, oslnivé Radcliffe Camera či světoznámé Bodleian Library. Velká část sbírek oxfordské univerzity je v rámci podpory vzdělanosti bezplatně přístupná prostřednictvím historického muzea, přírodovědného muzea a muzea umění Ashmolean Gallery. Chcete-li, mohou být vašimi průvodci filmový Harry Potter, skutečná Alice in Wonderland či inspector Morse. Můžete se procházet starobylým historickým centrem kolem Hertford Bridge, toulat se rozlehlými anglickými parky, navštívit katedrálu Christ Church či kteroukoli z 37 kolejí oxfordské univerzity nebo jen posedět chvilku na zahrádce The Head of the River na břehu Temže. Ale na to bude čas až odpoledne, spíše k večeru. Dny studentů začínají školou a ať už bydlíte v hostitelské rodině či na hotelu, cestou do školy potkáte tolik cizinců, že procvičíte nejeden cizí jazyk. Oxfordská doprava je moderní, ekologická a také dosti drahá, hybridní dvoupatrové autobusy stojí na kraji historického centra, dál můžete jen pěšky nebo na kole, což je v rovinatém Oxfordu velmi populární. Byla jsem překvapena britskou vstřícností, pohostinností, respektem a tolerancí, kterou si cizí lidé denně na ulici prokazují, zažívala 60

jsem na vlastní kůži pověstný britský humor a představovala jsem si, jak se žlutou nálepkou Stop Brexit v okně svého domu dávám všem veřejně ve známost politické preference naší rodiny. Raději odlehčuji a nacházím The Bear Inn, malinkou, nejstarší hospůdku v Oxfordu přilepenou ke stěnám koleje Christ College. Jak to tu asi vypadalo, když zde několik týdnů v nádherné historické zahradě kempovaly televizní štáby natáčející ságu o Potterovi? Místní o tom vyprávějí řadu vtipů. Podobně veselé zážitky jsme jim připravili i my při pokusu o punting (plavba podobná benátským gondolám) na Temži, zdvořilí a distingovaní Britové se smíchem oceňují aspoň to, že se nám podařilo se nevykoupat. Bylo mi tu u nich fajn, po pár dnech v Oxfordu jsem si přestala připadat jako cizinec, dva týdny utekly a poslední noc sedíc na zahrádce s přáteli jsem začala plánovat, že se sem ještě vrátím. A doufám, že nejednou. Ing. Radmila Mrázková

Alkohol, návykové látky a mladí Dovolila bych si říct, že mnozí z Vás mají kolem sebe někoho, kdo kouří, pije alkohol nebo zkrátka užívá nějaké návykové látky. Dnešní doba tyto jevy považuje za normální. Nic zvláštního. Ale co nezletilí? Většina mladých se s návykovými látkami setká už jako malé dítě, a to klasicky při různých rodinných oslavách, kdy jim „hodný strejda“ nalije trochu piva do skleničky se slovy „ale neříkej to mamince“. Přesně tato situace v nás už od dětství vzbuzuje pocit, že alkohol pro nás sice je něco, co bychom neměli, ale můžeme se k němu snadno dostat. Tudíž není tak úplně nenormální, když nezletilý drží v ruce skleničku piva. A nejenom piva. Vzpomeňte si, kolikrát Vám jako dětem někdo dal něco pro Vás „zakázaného“ a kolikrát to bylo i něco jiného než pivo. Když si to tedy shrneme, tímto se stala tato věc pro lidi naprosto normální. „Však ona mu ta troška piva neuškodí.“ Jistě, ale pořád musíme brát v potaz to, že to je nezletilé dítě, které nesmí tyto věci užívat do dovršení dospělosti. Je to tak dáno z jediného důvodu. Děti jsou na návykové látky (i na různé jiné věci) o dost náchylnější než dospělí, takže o to snáz se mohou stát závislými. Dalo by se tedy vyvodit, že za to nějakým způsobem mohou hlavně dospělí. Ti „hodní strejdové“, kteří ve výsledku vlastně tak hodní nejsou. Dost nezletilých s mými názory asi nebude souhlasit, ale zkuste se zamyslet. Je opravdu lepší počkat si do dospělosti. Kdo se tak zařídí, nemá pak ani potřebu užívat návykové látky v nějaké větší míře, protože to v dětství nedělal a ví, jaké problémy to může napáchat. Denně přibývá závislých, kteří jsou mladší osmnácti let. Je tu ale také možnost, že děti žijí ve slušné rodině, nikdo kolem nich tyto látky neužívá a dítě to nemá kde okoukat. Rodiče to berou jako samozřejmost a nenapomínají dítě, že to není správné. Dítě pak neví, co všechno mohou návykové látky způsobit. Pak přijde ta nejhorší část. Dítě se zaplete do špatné party a už to jede z kopce. „Je to dobré, vyzkoušej to. Budeš se cítit lépe.“ Nezletilý ale neví nic. Proto to zkusí. Propadá do problému víc a víc. Na to se začnou nabalovat další potíže, s nimi špatná nálada, smutek a deprese. 62

Později dítě hledá útěchu jen v těchto látkách a zapomíná na blízké. V tomto případě je důležité, aby někdo z rodiny nebo přátel zasáhl. Ale zasáhl tak, aby to opravdu pomohlo. “Zarach” opravdu nepomůže. Je potřeba nejdříve přesvědčit toho člověka k tomu, aby chtěl pomoct sám sobě. Protože mnohdy dotyčný sám nevidí, v jaké je situaci . Myslí si, že všechny věci, které dělá, jsou správné. Bohužel tomu tak není. Jelikož mám kolem sebe opravdu dost lidí, kteří trpí podobnými problémy, chtěla jsem zjistit, jak se k tomu dostali, proč, jak se teď cítí a podobně. Několika z nich jsem se zeptala na pár otázek. Nejdříve na to, proč tyhle věci dělají. Odpovědi se skoro opakovaly. Protože jim to chutná, nebo kvůli pocitu, který nastane potom. Další opakující se odpověď: deprese, problémy.

„Ony se ty problémy jinak vyřešit nedají. Prostě si zapálím a cítím se líp.“ „Začal jsem s tím, protože jsem měl mámu v nemocnici. Prostě jsem to zkusil.“ „Pomáhá mi to od různých problémů, na všechny na chvíli zapomenu.“ Nejde o to, že to těm lidem pomůže. Jde o to, že si ONI myslí, že jim to pomůže. Všechny věci fungují takovou měrou, jakou jim přiřkneme. Ty látky ve skutečnosti absolutně nijak nepomáhají. Mohou mít sice lepší pocit, ale je to pouze psychický stav, který si sami namluví. Proto je důležité ukázat, že se problémy dají řešit i jinak. Jinak, než na ně vrstvit problémy další. Ti, kteří ve své hlavě vidí jen jedno řešení, návykovou látku, potřebují obrovskou pomoc a svým způsobem nás o ni prosí, ač o tom často ani nevědí. Ano, je těžké se vcítit do takových lidí. Jak by řekl Jaro Slávik: „Keď nevyzkúšaš, nevieš.“ Je to tak, ale i tak se dá druhým nějakým způsobem pomoct. Znám takové, kteří si tímhle prošli a teď další s podobnými problémy podporují. Mladistvých závislých na některém druhu návykových látek přibývá. Před touto skutečností nezavírejme oči, vnímejme fakta a pokud je to v naší moci, snažme se podat pomocnou ruku. Viola Staníková, 1.B 64

8. srpen 2008 – den, kdy došlo ve Studénce k jednomu z největších železničních neštěstí v české historii, a zároveň den, který odstartoval velice sledovanou soudní kauzu, v rámci které před Okresním soudem v Novém Jičíně stanulo deset obžalovaných. Já jsem dostala unikátní příležitost udělat krátký, neformální rozhovor s Mgr. Jaromírem Pšenicou, trestním soudcem Okresního soudu v Novém Jičíně a předsedou senátu v této kauze.

Rozhovor

• Ve kterém roce byla podaná obžaloba? 2010? Ano, 2010.

• Jak dlouho jste danou věc studoval před prvním líčením? Už si nejsem jistý, tři měsíce? Měl jsem tam na nějakou dobu zastavený nápad (po určitou dobu soudci nenapadají nové případy, pozn. red.), myslím, že na tři měsíce, ale nechci kecat. Možná dokonce na půl roku.

• Proč to trvalo tak dlouho? Protože je tam moc stránek.

• A kolik zhruba? Nemám to celé u sebe, ale teď už nějakých necelých dvanáct tisíc. Počkej chvilku, podívám se ti.

• To nepotřebuji vědět zas tak přesně. Já vím, ale mě samotného to teď zaujalo. Už je to přes dvanáct tisíc. Skončili jsme na nějakých dvanácti tisících třech stech.

• Kolik líčení proběhlo celkem? To opravdu nevím, to bych musel spočítat. Byly to desítky.

• Za jak dlouho od prvního líčení byl vyhlášen první rozsudek? Ty mi teda dáváš otázky! (smích) To bych se musel podívat do spisu, kdy bylo první hlavní líčení. Tuším, že to bylo v půlce roku 2011, asi v létě. Ale nevím, jestli tu budeme mít první rozsudek, je tu svazek padesát jedna… Je to tady, první rozsudek byl 7. 12. 2017.

• A jaký byl verdikt? Zprošťující, stejně jako teďka.

• Jaké to mělo odůvodnění? Rozsudek má 282 stran, takže tak.

• Aspoň stručně. Jednoduše řečeno, senát má za to, že se zatím nepodařilo zjistit, proč ten most spadl, stále to nevíme. A když nevíme, tak nemůžeme odvodit, jestli někdo z těch obžalovaných udělal chybu nebo ne.

• Co se dělo po tom prvním rozsudku? Protože se nemohu vyjadřovat nějak negativně ke Krajskému soudu v Ostravě,

t a k j e nom st r u č ně – Kr aj ský s ou d roz su d ek z r uš i l, t a k ž e nař ídi l doplnit dokazování, a t a k jsme p okračova li znovu.

• Kolik jste za celou dobu vyslechl znalců? Čtyři hlavní znalce, kteří se vyslýchali mockrát a mockrát. Znaleckých posudků bylo celkem dvanáct nebo třináct, nedávno jsem to počítal pro tiskovou mluvčí kvůli rozhovoru pro Český rozhlas, takže jsem to procházel před půl rokem všechno.

• A bylo to víc, než je obvyklé u ostatních věcí? Tak určitě, myslím si, že obvykle není v jedné věci třináct znaleckých posudků.

• Byl případ zlomový pro vás jako pro soudce? Ne. Doufám, že nic takového už mě tady nepotká.

• Jaká je aktuální situace? Aktuálně máme vynesený nepravomocný rozsudek, proti kterému si státní zástupce podal ihned u hlavního líčení odvolání, tak se to dostane opět ke krajskému soudu. Doufejme, že se k tomu postaví krajský soud zodpovědně.

• Děkuji za rozhovor. Kristýna Sosíková, Kt

Halรณ, halรณ

Barbora Skopalová

... známá též pod přezdívkou Skopje, je téměř čtyři roky hráčkou nejvyšší národní ligy v boccie. Jelikož jsem vyrůstala a dospívala po jejím boku (doslova, jelikož jsem vedle ní několik let usedávala do školní lavice), byla jsem svědkem celého toho procesu, kdy se z ní i přes její handicap stal dospělý samostatný člověk, který je nyní větším sportovcem, než jsem kdy byla já. Na začátek je třeba vysvětlit, co to vůbec boccia je. A proč si to nevyslechnout přímo od samotné šampiónky? • Skopje, přestože už jsem to od tebe slyšela nejméně stokrát, jak bys definovala bocciu, onen sport, který se stal náplní tvého života? Boccia je velmi podobná pétanque. Jediné, co je odlišné, jsou míče. My používáme kožené. Ale princip je stejný. Cílem je se svým míčem trefit co nejblíž k jacku, což je bílý míček, jako je v pétanque košonek. Člověk hází šest buď červených nebo modrých míčů. Celý zápas má čtyři směny, takže celkem hodíte dvacet čtyřikrát. Červená a modrá hraje proti sobě a ve směně vedou míče té barvy, která je nejblíž jacku oproti druhé.

• Jak ses vůbec dostala k tomuto zajímavému sportu? Nebo lépe řečeno, kdo tě s ním seznámil? Každý rok se u nás na vesnici na podzim koná běžecký trailový závod. Chodíme se vždy s rodiči a přáteli dívat, jak to závodníkům jde. Jsou to účastníci snad z celé republiky. Loni jsme se byli podívat i na vyhlášení vítězů. Přišel za námi jeden z běžců a představil se nám. Já ho nikdy v životě neviděla. Mluvil o nějakém sportu zvaném boccia [boča], že ho hraje jeho syn, taky vozíčkář, a jestli bych to nechtěla zkusit. Po chvíli se rozloučil a zmizel. Mně to celé vrtalo hlavou. Použila jsem strýčka Googla a něco si o tom sportu přečetla. Je podobný pétanque, akorát se hraje s jinými míčky. Byla jsem tím tak nadšená, že jsme se s mamkou daly do hledání onoho pána. Naštěstí náš kamarád vedl registraci závodníků, takže nám na něj dal kontakt. Mamka mu napsala mail. Za chvíli přišla odpověď. Byl rád, že jsme se ozvaly, a poslal nám kontakt na trenérku. Ale jelikož mě v dubnu čekaly přijímačky na střední školu, musela jsem s objevováním tohoto sportu ještě počkat. Nicméně zkoušky jsem úspěšně složila a kontaktovali jsme trenérku v Ostravě. Na konci dubna jsme se tedy vydaly na první trénink. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Paní trenérka byla ale velmi příjemná a vše mi vysvětlila. Byla jsem tím pádem nadšená ještě víc. Míčky jsem si ještě tehdy půjčovala od trenérky. Dnes už mám dávno své a stále mě to neskutečně naplňuje. Je to pro mě jedinečná možnost, jak se svým postižením sportovat a být mezi “svými”, tedy vozíčkáři. 71

• Co považuješ za svůj největší dosavadní úspěch? Je to jednoznačně můj poslední úspěch, a to titul absolutního vítěze Czech Boccia Tour v mé kategorii. Tato tour zahrnuje součet bodů za mezinárodní turnaje v Praze, Plzni a Havířově. V Havířově jsem sice byla osmá, ale v Plzni a Praze první, tudíž jsem nasbírala 57 bodů a získala skleněnou trofej.

• Je obtížné skloubit aktivity týkající se boccie se školou? Určitě je obtížné skloubit to se školou, ale když se chce, všechno jde. Profesoři jsou chápaví a podporují mě. Vychází mi to na jeden dvouhodinový trénink týdně.

• Jak už jsi mi říkala, v boccie se hráči rozdělují do čtyř kategorií, podle druhu postižení. Pověz mi něco více o tom, jak funguje rozdělování do těchto kategorií a ve které z nich jsi ty. BC1: Tito sportovci soutěží s asistentem, který jim nepomáhá s odhodem míče, ale je přítomen k přípravě a podání míče a také nastavuje podle hráčových pokynů vozík. Na jednu směnu mají tito hráči limit pět minut. Do této kategorie se řadím i já. BC2: U této klasifikace nejsou povoleni asistenti. Zde sportovci většinou hází horem i spodem. Na jednu směnu mají tito hráči limit pět minut. BC3: Třída pro závodníky, kteří nejsou schopni držet a vypustit míč. Závodníci používají pomůcku zvanou rampa a využívají asistenta, který je přítomen v boxu s hráčem. Protože je asistent i rampa součástí hráče, vztahují se i na ně poměrně striktní pravidla (např. pravidlo o přešlapu). Hráč je za asistentovo chování i za svoji rampu zodpovědný, a proto je v případě přestupku penalizován vždy hráč. Asistent musí být vždy zády k hracímu poli a nesmí se do něj během hry dívat. Na jednu směnu mají tito hráči limit šest minut. BC4: Většinou se jedná o hráče s poraněním míchy či degenerativními onemocněními. Mají většinou nižší sílu, špatnou koordinaci a problém s vypuštěním míče. Hráči této třídy mají většinou stejné schopnosti jako hráči třídy BC2, proto v této třídě opět nejsou povoleni asistenti. Na jednu směnu mají tito hráči limit čtyři minuty.

• Jsi v kategorii BC1, z čehož vyplývá, že při hře potřebuješ asistenta. Kdo je tedy tvou pravou rukou při zápasech? Při hře mi asistuje mamka, kterou boccia taky moc baví. Jezdí se mnou na všechny tréninky a závody. 72

Většinou, když se lidé dozví, že nějaký takový sport existuje, jsou nadšení. A největší podpora? Mimo mou rodinu tady je ještě jedna, která je pro mě osudová. K tomu se pojí tento příběh. V únoru roku 2016 jsme šli se třídou do knihovny na přednášku jakéhosi Jiřího Máry. Cestou tam jsem nebyla moc nadšená z celé akce. Když jsme vešli do předsíně knihovny, asistentka mi pošeptala “Nelekni se, ale je tam kluk na vozíku, o jeho cestách ta přednáška bude.” Lehce jsem znervózněla. V sále knihovny jsem nevěřila tomu, co vidím. Přede mnou seděl na vozíku 25letý kluk dýchající pomocí plicního ventilátoru, postižený svalovou dystrofií. Za ním stáli jeho rodiče. Tatínek byl na první pohled velice sympatický, maminka taktéž. Začala přednáška, nejvíce mluvil tatínek. Když přišel čas na potlesk a po posledním slovu se pán zastavil a povídá: “Jelikož vidím, že tady máme dívku na vozíku, rádi bychom jí předali naši knížku.” Paní mi předala knihu o Novém Zélandu. Celou cestu zpět z knihovny jsem ze sebe nedostala ani hlásku. Tak nějak jsem stále nechápala, co se vlastně stalo. Uvědomila jsem si, že já jsem proti tomu klukovi vlastně atlet a že se sebou musím něco dělat. Následující den mě všichni ze třídy nabádali k tomu, ať té rodině zkusím napsat e-mail, aby věděli, že mě motivovali ke cvičení. Po delším přemýšlení jsem ho teda napsala a odeslala. Nedoufala jsem, že bych mohla dostat odpověď. Ale ona přišla! Tak jsem si s nimi začala dopisovat a číst jejich cestopisné knihy. Už jich mám doma požehnaně, přesto mě stále neomrzely. Už je to pátý rok, co jsme se poznali. Ač Jirka před dvěma lety zemřel, s jeho rodinou jsem stále v kontaktu a jezdím na jejich přednášky. Jsou mi velkou oporou a motivací nejen v boccie. Slíbili jsme si dokonce, že mě jednou doprovodí na paralympiádu, pokud se na ni jednou kvalifikuji.

• Jsem si jistá, že za ty čtyři roky někdy nastala situace, kdy jsi toho měla dost a chtěla jsi to vzdát. Co ti bylo motivací v těchto těžkých chvílích? Takových chvil samozřejmě bylo, je a ještě bude požehnaně. Většinou k nim dochází ve finále, kdy mám v ruce poslední míč, který rozhodne. V tu chvíli se mi chce brečet, řvát, vlastně jsem plná všech emocí. Tehdy na moment zavřu oči a sama pro sebe zopakuju větu výše zmíněného Jirky “Každý cíl je dosažitelný.” Vždycky to pomůže.

• A na závěr nám prosím prozraď, jaké jsou tvé plány pro rok 2020. Na závěr minulé sezony jsem byla nominována do reprezentace B, což v praxi znamená, že letos budu objíždět hodně mezinárodních turnajů včetně jednoho ve Skotsku. Pokud se na těchto turnajích budu dobře umisťovat, můžu být posunuta do reprezentace A. Ta už je právoplatná a budu tudíž reprezentantem České republiky, který bude jezdit na světové turnaje. Dory Kolářová, 4.A 74

Skopje

zivotnakoleckach.wordpress.com

ZDROJE

Šéfredaktor: Alice Holáňová | Zástupce šéfredaktora: Michal Stoček | Redaktoři: Dory Kolářová, Klára Prašivková, Šimon Krakovský, Adéla Vlašicová, Helena Hrubá, Kristýna Sosíková, Klára Stružová, Irena Smolíková, Magdaléna Havranová, Viola Staníková | Korektura: Michal Stoček, Mgr. Lenka Ocásková | Fotografie: Viktorie Kirchnerová, Kristýna Sosíková| Grafické zpracování: Alice Holáňová | Spolupracují: Mgr. Lenka Ocásková, Ing. Radmila Mrázková, Mgr. Petr Caloň, Mgr. Dalibor Dejmek