RESTART | 17. vydání by Restart (@casopisMGP)

17. VYDÁNÍ | DUBEN/KVĚTEN | 2020

Školní časopis Masarykova gymnázia v Příboře

8 VÝBĚR

14 SLAVNÉ DNY

32 ROZHOVOR

40 LITERATURA

44 RECENZE

56 TIP ŠÉFREDAKTORA

62 CESTOPIS

70 POEZIE

Drazí čtenáři, přiznávám; pokorně, že se mi tyto řádky nepíší snadno. Myslím, že k situaci, s níž se naše pokolení momentálně potýká, přichází dennodenně přehršel informací a vše, co by běžnému člověku mohlo vytanout na mysli, již dávno někdo vyřkl. Jelikož nás poslední dny, spíše týdny, utvrdily v tom, že včerejší svaté grály dnes pozbývají smyslu a přítomnost se stírá s minulostí, dlouho jsem tento úkon odkládala. Ale o toto privilegium mě 15. duben (kdyby tak mé dřívější já vědělo...), žel, připravil; aneb uzávěrka je pro nás, rádoby pisálky, životním krédem rytířským. (Nebo se spíš oné vize jen já sama zuby nehty držím a odmítám si připustit jinou variantu…) Chvílemi, kdy se Vám aktuální číslo dostává do rukou, může být svět opět vzhůru nohama; o čemž jsme 3

se všichni, podotýkám do sytosti, přesvědčili, byť tomu asi nikdo nevěřil. Rok 2020 měl být velký, čímsi přelomový, magický. Počátek dekády, numerologická hříčka, jejímž cifrám spousta z nás přikládala možná až absurdní význam. Vcházeli jsme do něj plní energie, euforického nadšení, chuti žít, tvořit, cestovat; přesto jej od samého začátku lemovala kaskáda katastrof, zakončena dle Sofoklova gusta. Naše wu-chanské deus ex machina coby velkolepé finále. To, že pravou hodnotu věcí, jež máme, si uvědomujeme teprve ve chvíli, kdy o ně přijdeme, je takové cor cordium všech klišé; a přesto sakramentsky pravdivé. Zákazy, omezení, nouzový stav. Koho by bývalo v lednu napadlo, že nošení roušky přestane být stigmatem a stane se naopak věcí společensky žádoucí? Jakýsi krutý vtip osudu. Nebo možná karmy? Žili jsme v bublině. Jedné velké růžové bublině, která se neustále nafukovala, rozpínala do šířky i výšky, a bylo jen otázkou času, kdy praskne. Každý mohl, co chtěl, sobecky, bez kapky altruismu, solidarity či jakési pokory. Peníze a moc; dvě komodity, světem hýbající... Svoboda se stala pouhým lexikálním záznamem, slovem knižním, obratem bez reálné hodnoty či kapky vděku; nepřipouštěli jsme si, že by nás o ni další východ slunce mohl připravit. Ne bez peněz a moci, to právě bez ní jsou lidé bezbranní. Bouří se, mudrují, a přece nakonec stahují ocas a uchylují se do náruče milostivé pokory. Nalézají ztracenou lidskost, pochopení. Já Vám nevím, celé mi to přijde jako jedna razantní lekce. Matka Země není hloupá, dlouho vysílala náznaky, marně a bez odezvy. My odmítali naslouchat. A tak přišla s pomyslnou jehlou, která buď lidstvo a jeho bublinu zocelí, nebo zcela srazí na kolena. Využijme tento čas k věcem, o nichž běžně tvrdíme, že na ně prostor schází. Čtěme, tvořme, rozjímejme. A pro jednou si konečně dovolme zpomalit. Protože právě to bude v budoucnu třeba. Ze své studijní jeskyně, v obležení barev, knih a Google učebny, Vám příjemné čtení přeje Alice Holáňová, Sp

šéfredaktorka

Žili jsme v bublině. Jedné velké růžové bublině, která se neustále nafukovala, rozpínala do šířky i výšky, a bylo jen otázkou času, kdy praskne. Každý mohl, co chtěl, sobecky, bez kapky altruismu, solidarity či jakési pokory. Peníze a moc; dvě komodity, světem hýbající... Svoboda se stala pouhým lexikálním záznamem, slovem knižním, obratem bez reálné hodnoty či kapky vděku; nepřipouštěli jsme si, že by nás o ni další východ slunce mohl připravit. Ne bez peněz a moci, to právě bez ní jsou lidé bezbranní. Bouří se, mudrují, a přece nakonec stahují ocas a uchylují se do náruče milostivé pokory. Nalézají ztracenou lidskost, pochopení. Já Vám nevím, celé mi to přijde jako jedna razantní lekce. Matka Země není hloupá, dlouho vysílala náznaky, marně a bez odezvy. My odmítali naslouchat. A tak přišla s pomyslnou jehlou, která buď lidstvo a jeho bublinu zocelí, nebo zcela srazí na kolena. Využijme tento čas k věcem, o nichž běžně tvrdíme, že na ně prostor schází. Čtěme, tvořme, rozjímejme. A pro jednou si konečně dovolme zpomalit. Protože právě to bude v budoucnu třeba. Z e s v é s t u d i j n í j e s k y n ě , v o b l e ž e n í b a r e v, k n i h a G o o g l e u č e b n y , Vá m p ř í j e m n é č t e n í p ř e j e

plonk Pro vlahý dech nestrnulosti den ode dne udělám více a v hlavě - demolice ramena shrbená kotníky z želé poslední moucha bzučící u postele a v uších duní dřevo duté a struny a svět se v ohni topí Natálie Julie Boháčová, 3.B

PRODUKTIVNÍ

KORONA

PRÁZDNINY „Co mám dělat?“ (kromě projíždění nově příchozích e-mailů s dalšími pokyny ke studiu). Ze začátku jsme to všichni brali jako pomyslné prodloužení jarních prázdnin. S Amčou jsme se modlily (tou dobou jsme stály v kaluži u vleku na severním svahu), ať jsme doma aspoň do úterý, kdy máme nejnáročnější odpoledka :D. Nečekaně jsme doma doteď, nicméně čas plyne dál a my bychom ho neměli jen tak ztrácet. Osobně si plánuju aktivity na každý den a tak trochu se vyžívám v jejich sdílení na sociálních sítích poté, co je splním. Na to dostávám nemálo odpovědí, jak můžu být tak produktivní a zvládat to. V tomto článku bych chtěla přiblížit patnáct tipů, co dělat a čím se zabavit.

ROZVRŽENÍ POVINNOSTÍ DO ŠKOLY

denně kontrolovat e-mailovou schránku, komunikovat s učiteli a připravovat si plánovače. Jako první vždy plním úkoly s nejbližším termínem odevzdání a soustředím se na časy webinářů, abych nezaspala.

CVIČENÍ Buďme upřímní. Mlsat z nudy a denně mít padesát kroků z pokoje, do koupelny, kuchyně a zpět není ideální. V těchto chvílích si uvědomujeme, jak moc bychom chtěli vyjet na cyklovýlet nebo dělat s přáteli blbosti na bruslích. Přirozený pohyb si můžeme nahradit aspoň cvičením, tancem, nebo protahováním. Konečně mám čas na měsíční výzvu - nastala šance ji vydržet, když můj režim nezávisí na hromadné dopravě.

VAŘENÍ A PEČENÍ Asi tip spíše pro holky, ale znám i kluky, co rádi vaří a figurují u přípravy jídla. Osobně se učím základní pokrmy, jako rizoto, boloňskou směs a další. Fakt mě to baví a ulehčím tím mamce v době absence školní jídelny. Akorát bych upozornila - dejte si pozor na zbytečné plýtvání a častější nakupování.

V udaném tempu je velice snadné si nechat zadanou práci nahromadit a později trpce litovat (mluvím VYRÁBĚNÍ z vlastní zkušenosti, kdy jsem si nevšimla dat v matematice a najednou Nemyslím zrovna háčkování obalů počítala dvacet pět příkladů na lomené na vajíčka, i když na tom taky není výrazy). Radím aspoň jednou nic špatného. Ale zkuste si vybavit 8

Matematika

Spoléhaje na přípravu, kterou jsem nikterak neflákal, jsem vstupoval do místnosti snad i s nadšením (spíše převlečenou trémou), že budu moci změřit síly s odborníky z CERMATu a okusit jejich „nevypočitatelnost“ (známou z parodických videí, která pravidelně vychází po maturitách a přijímačkách na SŠ) z první ruky. S úsměvem na tváři jsem po prvních dvou příkladech přešel na úlohu s vlakem, přečetl si zadání a trpělivě vyčkával na známý příval nápadů. Když žádný silný nepřišel a rovnice/vyjádření v závislosti na n, které mi v tu chvíli nezapadaly do celého příkladu (ale byly správně), se jen vznášely na papíře, rozhodl jsem se příklad ihned přeskočit. Mírná destabilizace mého jinak relativně vyrovnaného stavu se se mnou ale možná nesla po zbytek testu. Nikoli však v úloze „opisování křivky z tabulek pro začátečníky“. Celý bod nabídlo Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání i těm, kteří pořádně nevěděli, co to ten log2(x) vlastně je. Jediné, co pro to museli udělat, bylo otevřít tabulky. Komu už ale nedopřáli bodík byli ti, kteří sice kreslit neuměli, ale měli šablonu na funkce… jednička v předtištěném grafu neměla od nuly totiž vzdálenost 1 cm (při tomto zjištění jsem si pod čerstvě oholeným vousem zaklel). Pak přišlo na Kocourkov. Slovní délka zadání úloh se jevila být největším nepřítelem, ale stačilo se nenechat zmást a jít si svou vlastní cestou: určit kvocient a vzorce pro oba sloupky jednotlivě a člověk rázem mohl dokonce i kontrolovat ta nezvykle veliká čísla, která vycházela. Zvláštnost Kocourkova ale zase vyrovnala jednoduchá trojice úhlů, součtem 90. U složitějších příkladů si člověk rychle všímá potenciálních chyb, které všichni mohou udělat. Potenciálních chyb, bijících do očí, pakliže máte příklad správně, nebo již realizovaných chyb schovaných za nepozorností, máte-li jej špatně, ale víte o tom. Nebo je nevidíte a jste v háji (vlastní zkušenost)... Ať už ale šlo o stanovení podmínek, správné sestavení rovnice pro porovnání průměrů, překreslení si podobného trojúhelníku, nebo násobení nerovnice neznámou, byl jsem rád, že alespoň šlo vidět, že CERMAT testuje tyto schopnosti a zároveň jsem přemýšlel nad tím, kolik takových principů jsem mohl zapomenout nebo ignorovat já. 9

typické instagramové nástěnky a provázky nad postelí s fotkami. C o t a k h l e d át d oh roma dy všechny vzpomínky na zážitky a něco podobného si vytvořit?

UKLÍZENÍ

Upřímně by mě zajímalo, kolik nových předplatitelů získal v poslední době Netflix. Ideální doba pro maratony Harry Pottera a dalších.

DENNÍ RITUÁLY Například ranní jóga, nebo snídaně na balkóně. Všechno, na co bychom museli normálně vstávat tak ve 4:00.

Způsob, jak si šplhnout u rodičů a zároveň uklidnit mysl. Uklízení a dávání věci do pořádku prý působí PLAYLISTY proti stresu a špatné náladě. Zároveň nám například nové uspořádání Vytvořme si hodinové seznamy skříně okoření každodenní stereotyp. n e j o b l í b e n ě j š í c h s k l a d e b . Stáhněme si dlouho odkládanou PÉČE O SEBE hudbu do telefonu, nebo zkusme Napustit si vanu, dát si pleťovou masku nové aplikace na ni zaměřené. a nalakovat si nehty. Kdo by se po tom ÚPRAVA FOTEK necítil přitažlivěji, nebo aspoň lépe? Tato činnost úzce souvisí s tvořením KOMUNIKACE S PŘÁTELI nástěnky, kterou jsem zmiňovala Neříkejte, že jste po odchodu dříve. Kromě úpravy to mohou být vyučujícího z webináře nezůstali nová vymakaná selfie a fotoalba. a neprobírali, jak vám to nešlo zapnout PROCHÁZKA MIMO a v půlce klekla wifi. V dnešní době máme tolik možností a sociálních sítí, CIVILIZACI že „být spolu“ aspoň takto je možné. Domluvit se s rodinou, nebo vzít s sebou aspoň pejska a jít do lesa, ČTENÍ nebo na polní stezku. Kamkoliv, kde Hlavně pokud si chcete odpočinout je nejmenší šance někoho potkat. od obrazovek, které navrhnu vzápětí. Pokud už doma nemáte žádné SPÁNKOVÝ REŽIM nepřečtené knihy, tak je fajn přihodit k potravinám v obchodě i časopis. Prázdninov ý režim nemusí znamenat vyspávání do poledne, FILMY A SERIÁLY ale samozřejmě taky může. 10

Klára Stružová, Kt

Vždy bychom měli dodržet aspoň ,,Vš echno zlé je pro něco osm hodin spánku. Máme možnost dobré”. Jen si to musíme umět si teď pohrát s časem vstávání, najít. Tak na brzkou shledanou. podmínkami pro spaní a dalším.

Klára Stružová, Sp

PŘEMÝŠLENÍ Zní to zvláštně, ale odpovězme si. Měli jsme někdy pocit, že vlastníme moc myšlenek najednou? Že něco potřebujeme probrat a urovnat jen sami se sebou? Možná právě teď nastal čas si vzít ten papír a napsat dopis člověku, kterému toho chceme tolik říct a dostat to ze sebe.

Nahrání prvního zvukového záznamu lidského hlasu 14

SLAVNÉ DNY 160 LET (9. 4. 1860)

Pokud jste si doteď mysleli, že nejstarším zvukovým záznamem je Edisonova vlastní recitace říkanky "Mary had a little lamb" z roku 1877, nezoufejte. Do roku 2008 si to spolu s vámi myslel celý svět a skutečnou nahrávku a jejího vlastníka objevil v březnu tohoto roku historik David Giovannoni. Pojďme se společně podívat, komu skutečně náleží zásluhy.

FONOGRAF VS FONAUTOGRAF

Doufám, že nejsem sama, když jsem si myslela, že se jedná o stejný přístroj. Stačila trocha googlení, abych zjistila, že rozdílů je víc než dost. Nejdříve si představíme nám známější fonograf. Přístroj nám svým kovovým trychtýřem připomíná gramofon, který je jeho následovníkem, FRANCOUZSKÝ VYNÁLEZCE a zásadně se od něj liší formou uchovávání záznamu. Gramofonové Nejen, že jsme udělili prvenství desky nahradily fonografové válečky špatné nahrávce a osobě, ale dokonce skoro okamžitě. To už jsem se dostala i národu. Édouard-Léon Scott de na konec 2. poloviny 19. století, Martinville byl pařížský tiskař pojďme zpět na její začátek. a knihovník. Když se ve 30. letech 19. století zdokonalilo fotografování, Už víme, že Edisonův fonograf uměl zmiňovaný vynálezce se snažil najít zvuk zaznamenat a následně jej způsob, jakým by mohl na stejném i přehrát. Fonautograf, na druhou principu zachytit lidský hlas. Po stranu, zaznamenával pouze vizuální několika letech bádání se mu podařilo obraz zvuku. Jak že to vlastně vytvořit přístroj, který pomocí fungovalo? Podstatnou část přístroje tenké jehly tvořil zvukovou linku tvořil papírový trychtýř, který na papíře - fonautograf. Nechal si jej představoval ušní trubici zakončenou patentovat v roce 1857 a dochovaly bubínkem a zachycoval zvukové se na něm nahrané grafy zpěvu, vlnění, při kterém se přenášely recitace či hry na hudební nástroj. vibrace na připojenou jehlu. Ta 15

pak kmitáním vrývala do směsi jemného uhelného prášku a oleje nanesené na papíře zvukovou linku a vytvářela grafy. Ač se proces zdá jednoduchý, Scott de Martinvillovi trvalo sedm let Fonautograf sestavit. Není se čemu divit, když nic podobného ještě nikdo nevymyslel.

AU CLAIR DE LA LUNE Po 150 let ležela přelomová práce Scott de Martinvilla v zapomnění ve francouzské instituci, až byla roku 2007 objevena a předána fyzikům z národní laboratoře Lawrence Berkeley. Ti následující rok usilovali o zdigitalizování a přehrání desítek nahrávek a uspěli pouze s jedinou. Lidovou píseň “Au clair de la lune” autor nahrál alespoň třikrát a díky tomu se historikům podařilo získat krátký desetivteřinový úryvek. Ač v původní nahrávce slyšíme zpěv ženy či dítěte, po zpomalení a upravení verze se zjistilo, že autorem j e pravděp o dobně samotný Scott de Martinville. Nahrávku si můžete poslechnout na Youtube https://www.youtube. com/watch?v=znKNQXo58pE, avšak nedoporučuji tak učinit před spaním, jelikož šumění v pozadí a roztřesený hlas mění dětskou píseň v zaklínadlo smrti. 16

Adéla Vlašicová, 3.A

A CO SE JEŠTĚ NESTALO... 290 LET

Den, kdy v USA byla v New Yorku otevřena první synagoga - Shearith Israel 8. 4. 1730

230 LET

Den, kdy zemřel americký politik a vynálezce Benjamin Franklin 17. 4. 1790

120 LET

Den, kdy skupina The Rolling Stones vydala album Let It Bleed 1. 4. 1900

40 LET

Den, kdy se Zimbabwe stalo nezávislým státem a moci se chopila černošská většina

18. 4. 1980

30 LET

Den, kdy raketoplán Discovery vynesl do vesmíru Hubbleův vesmírný dalekohled 24. 4. 1990

ˇ Videtˇ veci jinak

Tento text, doslovná snaha o narušení všedního stereotypu, vznikl coby úkol do semináře Světové literatury kdysi v březnu, kdy byl svět ještě v pořádku.

řestože mi s ohledem na termín ještě do bot neteče, jak bývá mou ctěnou zvyklostí (a možná i životním krédem), myslím, že dnešní den je pro trochu toho filosofování a patosu jako malovaný. Jelikož jsem včera takřka očekávala příchod poslední hodinky, a ani dnes mi není zrovna do zpěvu, zůstávám doma, ušetřena krutého údělu gymnazisty. Skýtá se mi tedy perfektní šance čelit výzvě, pomyslnému biči, jenž jsem si na sebe upletla, a zároveň mi pod rukama leží prostředek, díky němuž se mezi čtyřmi rudými stěnami nezblázním; snad. Bez mučení přiznávám - k něčemu tak odvážnému, jako je ráno bez kafe, mi kuráž schází. Nicméně, to, k čemu se chystám, by pro mnohé z mých vrstevníků mohlo představovat skvělý ekvivalent denního přísunu kofeinu do žil. Den bez sociálních sítí, médií, takřka i internetu (nepočítám-li platformy společnosti Google a online slovník, jenž se mi při učení štosu německých slovíček stává nejvěrnějším společníkem). Nepovažuji se za člověka, co na obrazovce visí, kudy kráčí, a nedokáže si bez oněch prokletých komunikačních technologií život představit. To opravdu ne. Přesto stojím na té straně břehu, kdy souzním s faktem, že již neexistuje nikdo, jehož každodenní život a běžné fungování by do jisté míry neovlivňovaly. Potřebu podobného mediálního detoxu pociťuji již posledních pár dní. Člověk žije v permanentním informačním šumu, neví, co číst, poslouchat či předávat dřív, čemu věřit a co je vskutku markantní, důležité. To, že jsme informacemi zahlceni, že jich přichází mnohonásobně víc, než jsme schopni strávit, není žádná novinka ani převratné objevení Ameriky. Přestože většinu nepodstatných věcí automaticky filtruji jedním uchem dovnitř a druhým ven, poslední dobou to je i nad mé síly. Pomineme-li rozmarné výstřelky každodenního scrollování Instagramem a nepodstatné problémy cizích lidí, přijde mi, že na povrch vyplynulo i pár skutečně zajímavých kontroverzí. Cokoli, co je “správně” kontroverzní, nesmí mému aktivistickému srdci ujít. Jak příhodná situace, slavíme-li Mezinárodní den žen, rozdáváme seschlé růže v prodejnách jednoho nejmenovaného 21

obchodního řetězce, bez rozmyslu kupujeme čokolády ve velkém, a přesto nám fakt, že z dvaceti čtyř nominací na hlavní kategorii Magnesie Litery patří ženským autorkám, zajisté rovnocenně produktivním a kvalitním, jen chabých pět míst, připadá nepodstatný a možná i zcela normální. To, že televizi Nova je nutno brát s pořádnou dávkou nadhledu, všichni víme. Občas, byť jen ojediněle, má i nadějné výkřiky do prázdna. Víkendová debata o ‘Manželství pro všechny’ měla pořádný říz. Tolik sprostých slov jsem snad dosud během šedesátiminutové relace nepoužila. Jak je možné, že i přes výsledky průzkumů (a evidentně rostoucí sociální gramotnost široké české veřejnosti), se návrh zákona, jenž nikomu neškodí a pouze zrovnoprávňuje minoritu s majoritou, po dvou letech ve sněmovně nedostal ani k druhému čtení a projednání? Do nebe volající ubohost, podložena salvou zabedňených komentářů pramenících v KDU a Hnutí pro rodinu; jaká to ironie. Média zajisté mají negativní dopad, to slýcháváme dnes a denně; na zdraví, rodinné vztahy, bla, bla, bla… Skutečný problém je dle mého zakopaný jinde, konkrétně v oblasti lidské psychiky. Totiž něco, s čímž bytostně nesouhlasíte, ale vlastně nemůžete udělat vůbec nic, jen pasivně přihlížet, to je teprve onen pomyslný jasně rudý prapor v býčích očích. Vzbudit se a vědět, že vás nic podobného nečeká, je nepopsatelný pocit, byť osamocený jako kůl v plotě. Když člověk zůstává doma a nic moc nemusí, jedná se, bohužel, o zcela jinou písničku, než když se snaží přežít běžný den. Ono je totiž strašně super moci vytáhnout telefon z kapsy a najít si autobus či vlak na pár kliknutí. Poslední mediální masáž, dosud záměrně nezmíněná, představuje fenomén corony; prozíravě. Od samotného počátku tohoto elaborátu se situace totiž rapidně změnila. Neřekla bych, že má výzva selhala, ale pár změn učiněno bylo. Jedna paní (rozumějme jí spolužáky a rodiče) totiž cosi brebentila o mimořádné situaci. A uznejme, článek o uzavření škol si běžný student nemůže nechat ujít. No, bude to ještě hodně zajímavé. Doufám, že Češi začnou rabovat obchody ve velkém a my se rázem vrátíme do doby kamenné. To už ovšem není moje starost; píšu poslední řádky, nechávám si dokument žít svým životem a na obranu před všeobecnou panikou volím knihu... 22

Alice Holáňová, Sp

ˇrícní ˇ peripetie proud ledové lury objímá mé zimničně třesoucí se bílé ruce nad hladinou poletuje něha a vzdychá steskem nebo láskou? plavé tvé vlásky ve vodě hladím ale tvář krásnější než odlesky červánků nahmatat nemohu tak jen líbám odraz nebe na hladině a piji z řeky kde jsme se prvně koupali nazí Natálie Julie Boháčová, 3.B

Hola, hola, ŠKOLA VOLÁ

louho jsem uvažoval, jak pojmu svůj článek s tématikou koronaviru. Přijde mi zbytečné opakovat statistické informace, které jste slyšeli už stokrát. Rovněž nechci kritizovat nařízení a zákazy vlády, což už podle mě v tuto chvíli není na místě. Pojďme si popovídat o něčem, co se týká nás všech. Tématem mého článku je současný, ale hlavně budoucí stav školství. Pro upřesnění bych snad jen dodal, že mnou podané informace se týkají především středních škol. Hned zkraje bych chtěl vyzdvihnout rychlou adaptaci vyučujících na nové učební metody. Rovněž musím ocenit přidanou hodnotu zadané práce, protože je opravdu příjemné vidět, že vyučujícím jde skutečně o vzdělání studentů.

něco málo přes měsíc a zhruba ještě dva další měsíce se do školy nepodíváme. Myslím si, že je nejvyšší čas postoj ke klasifikaci přehodnotit.

Osobně chápu, že je velice těžké zadat takovou práci, aby její hodnocení mělo skutečnou vypovídací hodnotu. Rovněž chápu, že problém má jiné rozměry v závislosti na vyučovaném předmětu. Na druhou stranu mi ale přijde fér zmínit, že někteří kantoři mají klasifikaci vyřešenou naprosto fantasticky a to i v předmětech, které jsou karanténním způsobem výuky postiženy nejvíce. Nabízí se tedy otázka: proč, když je někdo schopen vytvořit naprosto seriózní známkovací systém s vypovídací hodnotou, někteří vyučující neznámkují. Osobně by mě zajímala strategie těchto vyučujících při Tady bohužel musím s chválou uzavírání známek. Nalijme si čistého skončit, protože druhým bodem vína. Před spuštěním karanténního mého článku je klasifikace. Jako režimu mnoho známek nebylo. student cítím obavy ohledně Jestliže se do školy vrátíme dle jednání učitelského sboru jako odhadů v květnu, tak už moc času celku v této problematice. Upřímně a prostoru na klasifikaci nebude. chápu postoj některých kantorů, kteří krizi brali jako dočasnou Dokážu si představit některé kantory, záležitost, a přiznejme si, měsíc bez kteří už prskají vzteky a strašně moc klasické výuky a tím pádem i bez by mi chtěli říct, že finální řešení klasifikace by ve výsledku nebyl problematiky klasifikace ještě problém. Tento postoj by teoreticky ministerstvo nevypracovalo. Chtěl mohl být relevantní, kdybychom se bych v tomto ohledu na tyto vyučující v takové situaci nacházeli. V době, apelovat.Může se stát, že tak jako kdy tento článek píšu, jsme doma byl váš postoj ke klasifikaci vlažný, 25

bude stejně vlažný postoj k vyřešení problematiky. Jinými slovy je docela dobře možné, že postup jak a co klasifikovat nemusíte dostat včas. Toto je samozřejmě velmi pesimistický odhad nadcházejících událostí, ale je třeba i tuto možnost brát v potaz. Doporučil bych vám tedy, byť už jen preventivně zadanou práci hodnotit nějak, je jedno, zda se bude jednat o klasickou známkovací stupnicí, body, či slovním hodnocením. V žádném případě bych nechtěl vyučující nějak urazit či pobouřit. Byl bych ale velice rád, kdyby nad mými argumenty, proč známkovat, aspoň popřemýšleli. Chápu, že vaší optikou situace rovněž není ideální, ale do značné míry jste i vy, jako vyučují, hybnou silou konstrukce finálního řešení. Závěrem bych vám všem chtěl popřát pevné zdraví a nervy, ať neumřete nudou v karanténě. Šimon Krakovský, Sp

Les prisonniers de Carnot Nous sommes volontairement emprisonnés. Volontairement mais emprisonnés. Nous avons choisi de vivre à l’internat et sans le vraiment savoir en avance nous avons accepté de mener une vie dirigée par l’école. Alors on s’échappe, on se court, on cherche des sorties d’émergence. Nous cherchons la liberté aux endroits où elle n’est pas. Nous nous avons volontairement emprisonné. Ludmila Hrušková

ˇ ˇ carnotstí Vezni Jsme dobrovolně uvězněni. Dobrovolně, leč uvězněni. Zvolili jsme si k životu internát, a nevědouce to předem, upsali se tak k životu ovládanému školou. A tak teď unikáme, utíkáme, hledáme nouzové východy. Hledáme svobodu na místě, kde neexistuje. Dobrovolně jsme se uvěznili. Marek Štefánik, Sp překlad

Rozhovor

Liduška Hrušková je “bývalou” studentkou našeho gymnázia, dnes by patřila do septimy, ovšem již téměř dva roky studuje ve Francii. Jen pro upřesnění, jak dlouho a kde přesně ve Francii studuješ? Teď je to rok a půl, už mám za sebou půlku studia. Jak ses k tomuto vůbec dostala? Přeci jen takových lidí není mnoho. V tercii tady na gypri přišla slečna, která nám o českých sekcích vyprávěla, a tak mě v kvintě napadlo taky zkusit přijímačky. Povedlo se. Bylo těžké se loučit na dlouhou dobu s rodinou a přáteli? Slzička ukápla, i více slziček, ale bylo třeba si zvyknout. Moc ráda se vracím do Česka, na druhou stranu je to co sedm týdnů, tudíž doba jakéhosi odloučení není nijak zvlášť dlouhá. A co zázemí? Nyní nemyslím školu, ale obecně prostory, kde bydlíš, přátelé, volný čas… Domov není vyloženě místo, a tak jsem si všechno našla i v Dijonu. Mám spoustu dobrých přátel nejen mezi ostatními Čechy, ale i mezi mými hostitelskými rodinkami. Potom s “prostory” a časem to bylo složitější, protože máme internátní řád, který je třeba respektovat, avšak i tohle šlo dobře zařídit, abych třeba mohla pokračovat v tanci. Jak probíhá tvůj běžný den? Snídaně ve školní jídelně, ráno čtyři vyučovací hodiny po 55 minutách a potom s trochu štěstí jen jedna hodina na oběd, protože když mám dvě, tak to většinou znamená, že další dvě až čtyři hodiny se mohou protáhnout až do šesti večer. Středa je svatý den, kdy mají všichni žáci maximálně do dvanácti a poté mají volné celé odpoledne. Ve volném čase jsem většinou s kamarády z intru, jdeme na kafe nebo filosofujeme nad smyslem života. Nejpozději v sedm se pak musíme dostavit potřetí do jídelny a až do rána zůstáváme na internátě. Po večeři ještě máme společný čas, kdy můžeme být kdekoliv v areálu školy, říkám tomu povečeřový neklid, v tento čas obvykle nacvičujeme divadlo, které sami vytváříme a na konci roku předvádíme našim hostitelským rodinám. 33

Letos jsem ho měla na starost já, ale koronavirus nám poněkud kazí plány. Dvakrát týdně chodím na hodiny moderního tance, ve Francii se to nazývá modern jazz, na Dijonskou konzervatoř. Co patří ve škole mezi tvé oblíbené předměty? Už od malička biologie a angličtina. Jak to máš třeba s maturitou? To je složitý systém… Letos máme školní reformu, která úplně změnila koncept bývalé francouzské maturity, která spočívala v jednom týdnu zkoušek ze všech předmětů. Vždycky nám to vysvětlují s tzv. koláčovým grafem: 40% se skládá z průběžného zkoušení, tzn. vysvědčení z každého trimestru posledních dvou ročníků a tři série důležitých testů z historiegeografie, jazyků a věd. Zbývajících 50% jsou potom maturitní zkoušky samotné: písemná a ústní část z francouzštiny v předposledním ročníku a zkoušky z dvou hlavních předmětů námi vybraných a filosofie, která v posledním ročníku nahrazuje francouzštinu. Jako třešnička na dortu je Grand Oral, čili náš projekt, který na konci posledního ročníku budeme prezentovat zkoušejícím, ale nikdo zatím neví, jak to proběhne. Co máš v plánu dělat po dostudování? Po dostudování budu jednoznačně dál studovat, pravděpodobně si vyberu nějakou sympatickou francouzskou fakultu medicíny. Dokážeš si představit život ve Francii i v budoucnu? Ba naopak, už se mi těžko představuje se vrátit a žít v českém stereotypu. Co třeba děláš o víkendech nebo o prázdninách? Navštěvuješ nějaká historická místa, nebo prostě lenošíš? O víkendu to moc a moc záleží, kterou ze svých rodinek navštívím. S jednou skoro pokaždé jezdíme na výlety po okolí nebo sportujeme, zatímco u té druhé celý víkend prospím a u té třetí chodíme na procházky a diskutujeme o všem a o ničem. Občas jezdíme na výlety se sekcí, například každý podzim do Paříže a v květnu někam na jih. O prázdninách se vždy vracím na dva týdny zde na Moravu za rodinou. 34

Jaké máš vzpomínky na studium tady v Příboře? S nostalgií vzpomínám na školní kolektiv, který i přes všechny pletichy, pomluvy či šikanu je osobní a spojený, třídy jsou společně osm nebo čtyři roky a věrně se znají a stejně tak učitelé. Nejvíce vzpomínám na školní akce typu vánoční laťka, lyžák nebo filmová noc, ježdění přecpaným autobusem, kdy se člověk nejvíce zasměje. Ovšem nerada bych se vracela k nekonečnému přívalu zbytečných informací a bezcílnému učení na každodenní testy, které shledávám docela zbytečnými. Kdybys měla srovnat studium u nás a ve Francii, v čem je to lepší tam, co ti naopak více vyhovovalo tady? Škola ve Francii mi vyhovuje rozhodně lépe. I když si české školství natřásá peří, že jeho žáci znají nejvíce učiva a nemají tak zdlouhavé vyučování, to francouzské se mu vysměje s tím, že sice má méně učiva, ale žáci mají možnost a dostatek času ho pochopit a učitele, kteří jsou motivovaní a dobře finančně ohodnocení. V Česku máme jednoznačně lépe koncipovanou výuku jazyků, Francouzi jsou na to leví, nicméně mi vyhovuje vyučování, které vede k autonomnosti a porozumění probírané látce. Například v chemii máme vyvážený čas v laboratoři a u stolu půl na půl. Připadá mi to mnohem užitečnější, než znát všechny organické sloučeniny nazpaměť. Taky velmi oceňuji francouzský cit pro odpočinek a být český ministr školství, okamžitě zavedu dvoutýdenní prázdniny v pravidelném intervalu co sedm týdnů i tady. A žáci se v hodinách hlásí a odpovídají. Díky za rozhovor a hodně štěstí do příštích let! Oliver Hyvnar, Kt

Skleróza Na Svatého Valentýna, šly jsme s holkama do kina, potom ještě na colu, vzpomínaly na školu. Především na jazyk český, jak to v pátý bylo hezký, seděli jsme v lavici, přednášeli Kytici. Ráno jsem pak četla prózu, avšak pro silnou sklerózu, místo sešit do češtiny, do školy jsem vzala jiný. Úkoly jsem neměla, báseň složit musela. Ať už nejsem za kozu, léčím si svou sklerózu. Tereza Marejková, Kt

Interview s un des Tchèques Kdo jsi? Jsem odpadek. Ale ty přece nevypadáš jako odpadek. Ne, ale zacházejí se mnou jako s odpadkem. V tom případě jsi krásný odpadek. To mě těší. Vypadám jako žena a mám i chemickou strukturu ženy. Zajímavé. Možná nakonec nejsem odpadek, spíše elektroodpad. Proč? Mám totiž funkci. Jakou funkci? Vyrábění divadla a zvyšování průměru třídy. A ty ses pokazil? Ne tak docela. Jak je to možné? Totiž, začal jsem dělat lidské chyby. Ach tak. Co jsou u stroje lidské chyby? Mít pocity. Ludmila Hrušková, Lycée Carnot, Dijon 38

Katastrofy v literatureˇ

Stále populárnějším tématem v literatuře se stávají různé katastrofy a tragické události z historie. Myslím, že není třeba dělat nějaký průzkum, abych mohla s jistotou říci (nebo spíš napsat), že celému tomuto odvětví vévodí tematika druhé světové války. Mezi knižními novinkami se s železnou pravidelností objevují tituly s velice podobnou dějovou linkou a většinou se odehrávají na témž místě - v Osvětimi. Tyto knihy mají Osvětim dost často přímo v názvu, například Tatér z Osvětimi, Krejčí z Osvětimi, Osvětimská ukolébavka a mnohé další. Čtenáři si kupují čím dál víc takových knih, takže se nakladatelům logicky vyplácí je vydávat a kupovat práva na nové. Osvětim a druhá světová válka obecně se zkrátka v dnešní době stávají dobrým marketingovým tahem. 40

Upřímně si tuto “obsesi” druhou světovou válkou neumím moc vysvětlit. Samozřejmě jsem několik knih s tímto tématem sama četla a některé z nich řadím mezi mé nejoblíbenější knížky vůbec, ale nemám potřebu číst pořád dokola ten samý příběh s drobnými obměnami, které na výsledný dojem z četby stejně nemají vliv. Je důležité číst tituly s vážnými tématy a právě knihy inspirované historií, protože nám “pomohou pochopit”, ale i tady platí, že všeho moc škodí. Bohužel jde kvantita na úkor kvality, příběh často postrádá hloubku a celá dějová linka je prvoplánová. Čtenáři mají pocit, jako by chodili okolo horké kaše, když chtějí takové knize něco vytknout, protože by si pak o nich někdo mohl myslet, že téma zlehčují nebo nejsou dostatečně emočně založeni. Přijde mi smutné se při čtení omezovat pouze na druhou světovou válku a vůbec se nezajímat o jiné kapitoly dějin. Navíc ne všechny knihy jsou úplně historicky přesné a většina příběhů je smyšlená. Proto považuji za smysluplnější číst občas knihy

autorů, kteří si válkou sami prošli, si ji může zamilovat opravdu každý. čtenářský zážitek bude autentičtější, i když jsou knihy náročnější na Kristýna Sosíková, kt čtení a asi je nepřelouskáte za jedno odpoledne. Knížky s náročnými tématy by se rozhodně neměly číst hned po sobě, jednak se neubráníte srovnávání a jednak je lepší si někdy přečíst něco jen tak na odlehčení, i když vám to v podstatě nic nedá. Ale abych článek zakončila pěkně, tak vám dám tip na knihu o druhé světové válce, která mi přijde dobře napsaná a nadčasová. Titul Hana od české spisovatelky Aleny Mornštajnové jste pravděpodobně zaznamenali, protože se od svého vydání v roce 2017 těší obrovskému zájmu čtenářů. Možná vás tento rozruch okolo knihy mohl odradit a stejně jako já jste knížce dlouho odolávali, ale v tomto případě to opravdu stojí za to, navíc se nejedná o zcela typický román z prostředí koncentračního tábora, ale ukazuje čtenářům, jak taková tragická událost může rodinu poznamenat na několik generací dále. Myslím si, že je skvělá také v tom, že není cílená na konkrétní věkovou skupinu, takže 42

CO NAJDETE VE ŠKOLNÍ KNIHOVNĚ ?

dyž se řekne školní knihovna, většina z nás “gympláků” si představí velké dřevěné dveře v hlavním vestibulu. Víme, že tam “sedí” paní Piškytlová a paní Le Folgocová, tušíme, že tam asi zima a tak nějak okrajově vnímáme, že jsou tam police s hromadou knih. Mnoho z nich obalených do univerzálního hnědého papíru dob minulých, žádná sláva. A většina z nás tam mezi regály zabloudí až v zimě posledního roku studia, kdy tlak na to, abychom odevzdali “Maturitní seznam četby”, začíná být neúnosný i pro ty, kteří měli doposud všechno na háku. Nicméně, i potom se zde hledají knihy podle kritérií: “Ať to není dlouhé. Ať je to na maturitním seznamu…” V této rubrice vám chceme nabídnout pohled na knihy, které jsou pravidelnými novými přírůstky, pečlivě vybíranými, žánrově pestrými a proti očekávání - velmi zábavnými a často “in”. Třeba někoho z vás ponouknou k tomu, že do knihovny zabrousíte i přesto, že nejste zoufalý čtvrťák, ale naopak vášnivý čtenář. Pěkné počteníčko!

iché roky se staly nejnověji (v pořadí pátou) knihou české spisovatelky Aleny Mornštajnové- autorky bestsellerového románu Hana.

Příběh se odehrává v socialistickém Československu. Prolínají se v něm dvě dějové linie. Život zamlklé dívky Bohdany a minulost jejího otce Svatopluka, které do sebe postupně zapadají a odhalují tak tajemství rodiny Žáků. Jak je u této autorky zvykem, kniha je napsaná velmi citlivě a čtivě. Postavy z románu mají velmi propracovanou charakteristiku a příběh tak dělají více realistický. Na knize je taky zajímavé, že každá kapitola začíná na stejnou větu, kterou končí ta předešlá. Kvalitu románu potvrzuje také to, že se stala českým bestsellerem a zvítězila v Anketě Kniha roku 2019. Zuzana Krčmáriková,

Dej mi své jméno

Pokud ve své situaci cítíš bolest, konejši ji, a jestli cítíš plamen, nezhasínej ho, nebuď k němu krutý. Chceme se vyléčit dřív, než je záhodno, a vyrveme přitom ze svého nitra tolik, že před třicátým rokem zkrachujeme. Pokaždé, když si začneme s někým novým, tak tomu člověku můžeme nabídnout stále méně a méně. Konec něčeho může být hrozný, když nám v noci nedá spát, a dívat se, jak na nás ostatní zapomenou rychleji, než bychom si přáli, není o nic lepší. Ale necítit nic, abychom se vyhnuli veškerému citu - to je plýtvání! Horkost italského léta. Mořský vzduch provoněný štiplavým citrusovým aroma. Bzučení cikád v brzkém odpoledni, transkripce Bacha, Haydna, čtení Hérakleita. Broskve, meruňky, datle i fíky, Mafaldiny limonády, běh. Barva antuky; nestydatá červeň plavek. Bílé tenisové šortky, Rozevlátá, Monetova pěšina. Výlety do B., místní caffés i gelateria, malicherné večerní lopoty. Každý hit, který toho roku vznikl, každý román na seznamu, již navždy poznamenané událostmi onoho léta, jehož rozmarnost

by mu i sám Vančura záviděl. Možná to začalo právě tehdy a tam: košile s vyhrnutými rukávy oblé paty, které klouzaly dovnitř a ven z ošoupaných esperadilek a nemohly se dočkat, až budou moct okusit cestu vysypanou horkým štěrkem, která vede k našemu domu. Každý jeho krok se ptal: “Kudy na pláž?” Náš letošní letní host. Další nuda. Sedmnáctiletý Elio, syn italského univerzitního profesora, svůj čas prakticky bez výjimky vyplňuje transkripcí klasické hudby, štosy románů, jízdou na kole a hrou na kytaru i piáno. V kaskádě prvních červencových dnů poznává Olivera, čtyřiadvacetiletého univerzitního profesora a nadějného literáta, jenž se do pohostinství venkovské riviéry uchyluje prvoplánově za prací, muže, jenž nevědomky změní celý běh jeho dosavadního i budoucího života. Rozevlátá košile, šortky, široký úsměv a jeden velký american dream. Mléčná kůže nasávající odstíny bronzu podobně jako Anchisiho broskve, mořská sůl ulpívající na mohutných ramenou, večerní partičky pokeru. A především jedno nedbalé, hrubé, 49

zdánlivě nepřístupné Zatím!, které vskutku podmanil svět. A není se si všichni nakonec tak oblíbili. čemu divit; dokázal něco, čímž pohřbil nejednoho literárního V tom slově bylo vždy něco velikána; vdechl život černé perle, úsečného. Nebylo to ,,tak zatím pyšnící se v záplavě skvoucí běloby. ahoj”, ,,měj se”, nebo dokonce ,,nashle”. Zatím! bylo mrazivé Stvořil umělecké dílo, které jako smeč, který se protlačil všemi ku prospěchu své definice hovoří našimi evropskými zdořilůstkami. snad vším - příběhem, myšlenkami Zatím! vždycky zanechalo ostrou i literární hodnotou. Ona útlá pachuť, třebaže do té doby knížečka, čítající skromných 206 panovala vřelá, důvěrná nálada. stran, vás svou zdánlivě prostou Zatím! neuzavíralo věci elegantně, dějovou linkou, osekanou do neumožňovalo jim se vytratit. té nejryzejší formy, dostane do Všechno uzavíralo prásknutím. kolen. Jen tak; ledabyle, bez Ale Zatím! taky umožňovalo viditelné snahy či námahy. Člověk vyhnout se sbohem, každé sbohem se s tak dokonalou souhrou zlehčovalo. Zatím! jsme neříkali emocí, atmosféry a myšlenek proto, abychom se rozloučili, setkává jen velmi zřídka. ale abychom dali najevo, že se vrátíme dřív, než bys řekl švec. Pokud po knize sáhnete s vidinou křesla, teplého čaje a pohody, budu Šest týdnů, dva mladí lidé vás muset zklamat a připravit i o ty a jedna velká, nečekaně silná poslední zbytky iluzí. Dej mi své letní romance. Ach, jak patetické jméno je cokoli, jen ne jednoduché - typické klišé hodné červené čtení. Bezděky donutí člověka knihovny! Ve spojení s rostoucí přemýšlet o věcech, které běžně oblibou detabuizace napříč mnoha nechává jen tak plynout a nijak se sférami beletrie - vskutku brilantní v nich nešťourá, zahání je a skladuje marketingový tah, alespoň na v temných, pečlivě skrytých, často první pohled. André Aciman si i zapomenutých zákoutích vlastní svým textem, jenž poprvé spatřil mysli. S nadsázkou zde můžeme povrch zemský v roce 2007, polemizovat o filosofickém 51

pamfletu, jemuž část kritiků vyčítá až přehnanou lyričnost a vágnost. Pokud ovšem člověk opráší mozkové závity a donutí se nad Acimanovými slovy zamyslet, jejich hloubka se k němu dostane v plném rozsahu. Zdánlivě bezvýznamné momenty se vás nevídaně dotknou, zcela obnaží a proniknou až do morku kostí, uvědomíte si sílu a tristní smutek pramenící z oněch pravd.

jedná o milostný vztah mezi dvěma muži, dodává celé věci na kráse.Autor se nesnaží vyhovět typickému stereotypu vládnoucímu v kruzích LGBT žánru, při němž si protagonisté pro svou orientaci projdou nejprve Peklem a posléze Očistcem, jeden z nich zemře a druhého zlynčují. Ne, nic takového opravdu nečekejte. Aciman boří hranice, v neskonalé míře. Pozvedá vztah Olivera s Eliem na cosi éterického, Kniha vámi bude vláčet, zamete živočišného; a přece čistého. Jejich podlahu. Zaryje se vám hluboko lásku pokládá za hluboký cit pod kůži; vyhánět ji budete mezi dvěma bytostmi; nehledě na hůř než samotného ďábla; dost jejich pohlaví, barvu a vyznání. možná marně. Zanechá po sobě jen touhu po horkých letních Dva židé, kteří na krátko zažili večerech, meruňkové šťávě, a okusili to, po čem tajně toužíme kousku Oliverova nebe i nejvyšší snad všichni. Potkali člověka, intimitě, a pak, až to budete čekat o němž jejich srdce vědělo, že nesmí nejméně, vás nemilosrdně, zcela dopustit, aby odešel. Že s ním bez varování, rozerve vedví. chce strávit každičký, nevšední i naprosto fádní, okamžik, smát se, Nečetla jsem ji poprvé. Jako radovat i plakat, člověka, kterému jedna z mála se ke mně právě tato za žádných okolností nesmí říci kniha v různých intervalech vrací; sbohem. Osobu, s níž jsme schopni a já se vždy naivně nachytám. splynout a zcela se oprostit od Pomyslná perfektní harmonie, vlastní identity. S takovou bytostí vrchol poetiky a tragédie, se setkáme pouze jednou za život dobarvená lehkým nádechem - poté už nikdy nejsme stejní. zmaru lidského bytí. Fakt, že se 52

Během těch týdnů, které nás to léto svedly dohromady, se naše životy jen letmo dotkly, my však přešli na druhý břeh, kde se čas zastavil, nebe sestoupilo na zem a poskytlo nám příděl toho božského, co je už od narození naše. Dělali jsme, že to nevidíme. Mluvili jsme o všem, jenom o tom ne. Ale vždycky jsme to věděli, a i když jsme o tom mlčeli, tím víc jsme to potvrzovali. Našli jsme hvězdy, ty i já. A takový dar člověk obdrží jenom jednou.

Ztráta někoho, kým byl Oliver Eliovi, člověka nevyhnutelně poznamená; za rozmar chvilkového štěstí zaplatí daň nejvyšší. A proto, pokud neprahnete po zlomeném srdci, nepředávejte do poslední části; Míst duchů. Život je totiž krutý, občas až příliš cynický, místy nefér. Na hořkosladkém konci buduje před naším géniem zdi, jejichž stržení se stává úkolem nadlidským.

Na důkaz toho, že i sám mistr se tu a tam utne, se s vámi dovolím A stejně jako letní prázdniny, rozloučit drobným doporučením. i Oliverovy dny v malebné B. Pokud si chcete uchovat celkový dospěly ke svému konci. Poslední dojem a atmosféru, jíž je celá kniha okamžiky, důvěrné uličky nočního prošpikovaná, oscarový snímek z Říma, atypická poezie, neřesti noci roku 2017 je výbornou alternativou. i krutost alkoholového opojení; Jak uznal i sám Aciman, pohled na střízlivost. Žádné Zatím!, tentokrát vzlykajícího Timotheé Chamaleta už ne. Jen hořké sbohem, smíšené u plápolajícího krbu je daleko s tóny hispánské Kolumbie milejší, než-li představa Elia ve a starých neapolských písní. středním věku se strništěm na tváři. A pokud jste knihu náhodou Co když po něm bude volat moje četli a úspěšně se přes ni tělo - jen moje tělo, moje srdce -, přenesli, nezoufejte - Najdi mě, co potom? Co když v noci nebudu volné pokračování vydané po schopen sám se sebou žít, pokud víc než dekádě, je připraveno nebude u mě? Co potom? Myslet vás obohatit další várkou na bolest ještě před bolestí. drásavých šrámů a melancholie…

Zwischen Immer und Nie, pro tebe mlčky, někde v Itálii v polovině 80. let Alice Holáňová, Sp

„BE A LADY“ THEY SAID

„BUĎ DÁMA“ ŘEKLI

Pozn.red. Tento článek není vhodný pro sexisty, šovinisty nebo ty, jež považují “feminismus” za sprosté slovo či jej používají jako nadávku. “Proč máte pořád potřebu mluvit o tom, jak se vám ubližuje? Podle mě vám nikdo nic neříká.” “Když si to tak vezmeš, tak ženy dostaly volební právo přibližně před sto lety. Předtím byly vždycky brány jako něco míň a nikdo se jich na nic neptal, nemohly si dovolit se vůbec nějakým způsobem vyjádřit. Nikdo navíc neříká, že to špatné vžycky způsobují kluci. Spíž jde o to, že podle mě máme potřebu nějak dohnat to, co jsme vždycky chtěly říct, a konečně se nám dostalo prostoru a síly to udělat, popřípadě něco tím změnit.” Za tímto rozhovorem stálo video, které obletělo (nejen) Instagram. Pokud vám nadpis nic neříká, tak si do Googlu nebo jakéhokoliv

vyhledávače zadejte “Be a lady”, stojí to za to. Zabere to celých 2.51 min. V podstatě je o nemožných standardech, jak být v dnešní době “správnou” či “vyhovující” ženou. Bylo vytvořeno pro časopis Girls. Girls. Girls a zobrazuje Cynthiu Nixon (Mirandu ze Sexu ve městě), která recituje blog napsaný Camillou Rainville v roce 2017 se stejnojmenným názvem. Během toho jsou pouštěny různé klipy z módních focení, politických debat nebo filmů. Jde o silně vypovídající video o enormním tlaku na ženy, který je v dnešní společnosti vyvíjen jak ženami mezi sebou, tak muži. Jsou v něm shrnuty snad všechny poznámky, které nás za život můžou potkat. Zahrnující všechno od způsobu, jakým žena mluví, obléká se nebo chová. A také kulturu, která obviňuje samotné oběti. Video sklidilo velkou vlnu pozitivních ohlasů a taky komentáře v duchu, že všechny ženy by ho měly vidět, či že na video nemohou přestat myslet. Nemohla jsem si to odpustit. Nemohla jsem to nechat být a nepřispět tím do Restartu. Moc bych si přála, abychom si to aspoň uvědomili, co se kolem nás dennodenně děje a upozornit, že to ne vždy je pro ženy snadné. Spíš dost nemožné se někdy zavděčit. 57

Každý má potřebu hodnotit a každý řekne něco jiného. Co teď? Dotkne se nás to, poznamená, změní, dotlačí do něčeho. Hlavně, když to řekne někdo pro nás důležitý. Pokaždé, když si budeme chtít obléct něco pošpiněné nevhodnou poznámkou, udělat gesto komentované ironicky, zastavíme se. A hádejte, co. Už to neuděláme. Nikdo si vědomě nechce zopakovat nepříjemný zážitek, slyšet znovu jízlivou kritiku. Omezíme se na požadované, abychom vyhověli, zavděčili se. Chceme přece být normální, nijak zvlášť nevyčuhovat, ať nám to sluší, nebýt terčem. Odvážili jsme se být sví a nevyplatilo se, ač to byl třeba názor jen jednoho člověka. To stačí. Napořád.

hubená, víc jez, zhubni, hlídej si, co jíš, žvýkej místo toho žvýkačku, pij hodně vody, přestaň tolik jíst, objednej si salát, nejez sacharidy, přeskoč dezert, drž dietu, bože,vypadáš jako kostra!, proč prostě nejíš?, vypadáš nemocně, jsi vychrtlá, muži mají rády ženy krev a mlíko, mít velikost 0, mít velikost 00, mít nic, buďˇmíň než nic…” “... ohol se, zakryj strie, nech si zvětšit rty, dej si do vrásek botox, vyhlaď si obličej, zastrč břicho, zvedni prsa, buď přirozená, až moc se snažíš, už je to přehnané, muži nemají rádi ženy, co se až moc snaží…”

“... nos make-up, vyplň si obočí, dej si řasenku, nabarvi si rty, máš až moc krátké vlasy, nabarvi si vlasy, ne modře!, to vypadá nepřirozeně, vypadej mladě, stáří je ošklivé, “... ta sukně je až moc krátká, muži nemají rádi ošklivé…” neukazuj tolik kůže, zakryj se, nech něco na představivosti, “... zachraň se sama, nebuď běhna, nesváděj, muži se neumí ovládat, muži nemají rádi děvky, nebuď muži mají potřeby, vypadáš už puritánka, nebuď tak upjatá, více nevkusně, vypadáš povolně, se směj, potěš muže, buď sexuální, ukaž trochu kůže, buď sexy, buď buď nevinná, buď dirty, buď cool hot, nebuď tak provokativní, girl, nebuď jako ty ostatní…” říkáš si o to, nos podpatky…” “... nemluv tak nahlas, “... nebuď tak tlustá, nebuď tak nemluv tak moc, nezastrašuj, Bohužel, v českém překladu některé věty nevyzní tak autenticky, ale podstata zůstává:

nebuď tak zbědovaná, nebuď bitch, nebuď tak panovačná, nebuď tak přecitlivělá, nebreč, neřvi, nepoť se, snes bolest, nestěžuj si, skládej mu oblečení, vař mu večeři, dělej je šťastnými, to je ženská práce, jednou budeš dobrá manželka, vem si jeho příjmení, ty sis nechala svoje příjmení? bláznivá feministko, dej mu děti, ty nechceš děti? jednou budeš, změníš názor…”

vy jste jim dali vaše všechno, zkoušeli to s nimi zas a znova. Nebo my samotní jsme něco takového někdy řekli, ale pak toho litovali, nebo se omluvili. Lidé jsou zlí. Přeji vám, abyste našli alespoň pár diamantů mezi pomyslným kamením a takovými se obklopili. Přeji vám také hodně síly a abyste nikdy neztratilli sami sebe, nebo nenechali ostatní, ať vás od základů změní.

“... nenech se znásilnit, nepij tolik, nechoď sama, nechoď ven moc pozdě, neoblíkej se tak, nebuď opilá, nesměj se na cizince, nechoď v noci ven, nikomu nevěř, neříkej ano, neříkej ne, prostě buď dáma, řekli.

Mír a lásku.

Poznáváte je? Alespoň některé ano, že? Je zvláštní to takhle vidět pohromadě, uvědomit si to. Ono je nakonec jedno, odkud jsme, kolik nám je. Tohle se děje globálně, bez rozdílů. Musíme se obrnit a nenechat se zničit. Nejlépe se zbavit co nejdřív toxických lidí kolem nás, kteří vás místo podpory takhle shodí. Abyste se jednoho dne nestačili divit, až to přeroste do fáze, že už si uvědomíte, že tohle opravdu není pravé přátelství a ti lidé vám nikdy nevraceli nic (ani pozitivního) zatímco

z důvodu možného lynčování

Anonym

Pozn. redakce: v kontextu s uvedeným článkem doporučejeme těm, které téma zaujalo, zhlédnout první sérii seriálu Proč? 13x proto https://www.csfd.cz/film/484253proc-13x-proto/prehled/ 61

ˇ Helcino

cestovatelské okénko

ZEMĚ TISÍCE A JEDNÉ KULIČKY

falafelu

když 10. prosinec loňského roku nebyl šťastným dnem a v Ostravě už vůbec ne (den, kdy v ostravské Fakultní nemocnici došlo ke střelbě, pozn. redakce), shodou okolností jsme už od rána seděli ve vlaku směr Praha a nestačili se divit, co se děje. Usoudili jsme, že na Blízký východ de facto utíkáme před nebezpečím doma.

nás den plný programu a jediné, co nás dokázalo probudit, byla pravý blízkovýchodní jukebox v autobusu. Fakt číslo jedna: V Izraeli je totiž běžné, že si studenti v autobuse mohou pouštět hudbu přes rádio do celého vozu. Ano, lehké flashbacky na české školní akce, kdy v relativní tichosti sedíme na svých místech, přišly. Vojenská základna, stíhačky a hezcí Izraelci v uniformách, toto panorama s tichým výkladem v pozadí. Fakt číslo dvě: Po střední škole jdou studenti do armády na dva (ženy) až tři (muži) roky.

Den nultý se tedy nesl v duchu čekání na letišti. Skupinová hibernace, řízky, Zdá se to býti trochu kruté, ale galony kávy a zase řízky. Večer už jen vězte, že tím mládež tady žije a na zamávat opozdilcům* a vzlétnout. tento okamžik se těší. Poslední bod programu dne: návštěva Kolem čtvrté ráno jsme přistáli v Tel ve škole pro beduíny, krátká Avivu na letišti a setkali se s izraelskou přednáška a vyměňování si úsměvů hlavou našeho projektu, která český s velbloudy. Večer jsme se konečně* “zombie průvod” nasměrovala na dostali do hostitelských rodin, autobus. Část lidí to se spánkem následoval seznamovací rituál vzdala (včetně řidiče) už na začátku, s rodiči a pak už jen Netflix&chill. ta druhá, až když vycházelo slunce. V Tzur Hadassah v budově místní Žádný z následujících dnů jsme už tak střední školy jsme objevili kouzlo pita dlouho nespali. Vyčerpávající program chlebu (dále jen pita) a hummusu*, i po večerníčku, batátové hranolky osvěžili outfity a poprvé se setkali a dýchánky u Yaalatchen. Den druhý s našimi izraelskými protějšky. Čekal začal návštěvou muzea Theodora

Hertzla a pokračoval výstupem vyhrála hustota jezera, díky které na po něm pojmenovanou horu. bychom se dokázali rochnit na místě celé hodiny. Večer nás čekala Shabbat Fakt číslo tři: Izraelská muzea Dinner v reformní synagoze vedle jsou zábavná, interaktivní školy, hezké oháknutí, tuny jídla - jak a opravdu vás něco naučí. jinak - a náhled do židovských tradic o předvečeru Shabbatu každý týden. Toho dne jsme ještě vložili naše přání napsaná na kousku papíru Fakt číslo šest: Shabbat, pro nás do spár Zdi nářků plus vyvolení sobota, pro Židy sedmý den v týdnu, ochutnali pravý izraelský falafel. den odpočinku, lidé nechodí do Úspěch zaručen, spokojeným práce a v ortodoxních kruzích Čechům by moc nechybělo, aby se například nepoužívají elektroniku. v krámku s falafelem zabydleli. Když už jsme u gastronomické vsuvky… V sobotu byl program na rodině. Den každého vypadal úplně jinak, někteří Fakt číslo čtyři: Izraelci během pekli pizzu u skautské základny Chanuky nepečou cukroví, jako my nebo trávili čas s hostitelskou o Vánocích, ale vsadili na donuty. rodinou. Já s Alicí a našimi dvěma izraelskými „polovičkami“ - průzkum ČASOPROSTOR: 13. PROSINCE, Jeruzaléma, chrámu Božího hrobu a školy smlouvání na jeruzalémské MRTVÉ MOŘE tržnici. Z oblasti gastronomie zase Úvodní hike po proudu potoka zabruslíme k falafelu*, knafeh a šťávě v botách do vody a pita dýchánek z granátového jablka. Večer jsme se u vodopádu. Izraelská romantika setkali i s většinou ostatních, sdělili si jak má být. Zamilování opadlo, dojmy a v blízkovýchodním fastfoodu když nastal čas převleku do rozšiřovali naše slovníky o další výrazy. plavek. Ale že to za to stálo! Fakt číslo sedm: V Izraeli platí tzv. Fakt číslo pět: Hladina Mrtvého zákon o návratu, který zaručuje moře je nejníže položeným každému člověku s židovskými místem na zemském povrchu. kořeny a členům jeho rodiny právo přijít do Izraele a automaticky A člověk se tam prý cítí omámen z í s k a t s t á t n í o b č a n s t v í . štěstím díky štědré dotaci kyslíku ve vzduchu. U nás ale na plné čáře

TŘISLOVAPROPŘEŽITÍV IZRAELI

Shalom - znamená mír/pokoj, ale používá se běžně jako pozdrav Sababa - hustý/cool Yalla - ekvivalent anglického c‘mon / let‘s go

českých slov udrželi v paměti na to, aby mohli své dovednosti před manželkou velvyslance předvést. Dotace půl hodiny na tržišti znamenala jediné - falafel time.

Fa kt čísl o osm: Izr ael je světová velmoc v hospodaření s vodou díky kapkové závlaze a efektivní rec yk laci vody

Fakt číslo devět: Izraelci chodí všude pozdě, když ráno zaspí, v žádném případě do školy neběží, dojdou prostě tak, jak dojdou. Hlavně no stress!

Tento fakt jsme si vyslechli za celou dobu tolikrát, že ho nešlo nezmínit. Hlavní terno dne pátého však byla Haifa a její dechberoucí Bahajské zahrady. Google it, bez toho nemůžete dál žít. Předcházela dlouhá cesta napříč celou zemí a neustávající music party v autobuse spojená s marnou snahou Izraelců naučit nás jejich písním. Z našeho repertoáru nabušeného slovanskými písněmi je nejvíce zaujala slovenská Borovička*, kterou se pár odvážlivců i přes hebrejský akcent naučilo nazpaměť. Večer jsme hráli karetní hry za jemného zvuku popu v hebrejštině.

16. PROSINCE, TEL AVIV V Diaspora Center, krásném muzeu s ještě krásnější expozicí o judaismu, proběhlo setkání s paní Stropnickou, poděkování autorce projektu a první zátěžová zkouška Izraelců, kolik 66

Poslední zastávkou bylo Peres Center for Peace and Innovation s expozicí o izraelském vývoji rozdělenou na minulost, současnost a budoucnost. O dp ol e d n e j s m e z a kon č i l i přednáškou o vzdělání a seberozvoji (nejen) v Izraeli s výhledem na telavivskou pláž, kam jsme po programu samozřejmě naběhli. Růžový západ slunce a pobíhání na pláži jen s namočenýma nohama nám bohatě stačilo k dětské radosti a do autobusu jsme se pak sbírali s největší nechutí a nevolí. V den poslední jsme se rozdělili na českou a izraelskou skupinu. Češi zamířili do chrámu Božího hrobu, Izraelci na vlastní zpětnou vazbu. Setkali jsme se až na velké tržnici s úžasným dvouhodinovým rozchodem. Vůně koření, baklavy,

falafelu, halvy a knafeh, zeleniny a ovoce, soutěžení izraelských účastníků, kdo nám usmlouvá lepší ceny, šekely a šekely. Ve č e r j s m e s e r o z l o u č i l i s hostitelskými rodinami, poděkovali, a odebrali se na závěrečnou party (čtěte: jídlo) do reformní synagogy. Tam jsme setrvali až do půl jedné hodiny ranní, pak naložili kufry do autobusu, objali se s každým israeli friend alespoň dvakrát, některým ukápla slza, některým dvě, zamávali jsme z okýnka a odjeli na letiště. Slovo unavený toho dne dostalo úplně nový rozměr. Usínali jsme skoro za chůze a turbulence v letadle nezaznamenal snad nikdo, protože ramena sousedů se nám stala polštáři dřív, než jsme vzlétli.

Fakt číslo deset: Noční Tel Aviv z ptačí perspektivy je nádherný a ať už ve dne nebo za noci, přeji vám to vidět. Stejně jako všechna místa v Izraeli, kam jsme měli možnost nahlédnout. A tak bych ráda poděkovala jak izraelské, tak české straně a vedení školy za realizaci projektu, učitelům a speciálně paní Divišové, která nám byla po celou dobu oporou.

S*počet opozdilců: 0 *hummus [chumus] *KONEČNĚ *falafel = láska *Borovička: pokud neznáte, buďte rádi a pokračujte v tom Helena Hrubá, Sp

ˇ pruvod smutecní o

půst cizoložných slečen vleče se a vleče v leže nebo v sedě v posteli či v seně půst se táhne pořád dál kouzelnická magie, bělost králičí vedoucí dle linie dál kupředu slon v myším hábitu pluje plevelem řevu a uprostřed král siluet sám vše truchlí jen za pěchotu cizoložných dam...

Natálie Julie Boháčová, 3.B

1. 1.

liturgie nahého těla venku někdo zvrací u kostela kousky klobásky a krýgl od piva leží v trávě „fuj, máš od toho vlásky“ našeptávám když se zohýbám hledat silonky

Natálie Julie Boháčová, 3.B

ZDROJE

Šéfredaktor: Alice Holáňová | Zástupce šéfredaktora: Michal Stoček | Redaktoři: Dory Kolářová, Klára Prašivková, Šimon Krakovský, Adéla Vlašicová, Helena Hrubá, Kristýna Sosíková, Klára Stružová, Irena Smolíková, Magdaléna Havranová, Viola Staníková, Oliver Hyvnar | Korektura: Michal Stoček, Mgr. Lenka Ocásková | Fotografie: Viktorie Kirchnerová | Grafické zpracování: Alice Holáňová | Spolupracují: Mgr. Lenka Ocásková, Zuzana Krčmáriková, Ludmila Hrušková, Natálie Boháčová