RESTART | 18. vydání by Restart (@casopisMGP)

18. VYDÁNÍ | PODZIM | 2020

Školní časopis Masarykova gymnázia v Příboře

11 VÝBĚR

14 SLAVNÉ DNY

34 LITERATURA

48 ROZHOVOR

54 POEZIE

66 RECENZE

74 TECHNIKA

79 CESTOPIS

ředstavte si onu slovy neuchopitelnou, zcela autent ickou at mosfér u maličkého antikvariátu zapadlého kdesi v útlumu postranních uliček. Dveře, jejichž panty bolestně sténají, sotva se dotknete umně rukodělně vyvedené kliky. Cinkání zvonku. Pár krůčku po úzkých schůdcích vedoucích do neprodyšné místnosti osvícené měkkým žlutým světlem starodávných lamp. Na nepřeberné množství knih, jejichž hřbety zdobí ruční iniciály i zlatavé skvosty písemnictví, sedá prach - a na staříka, jemuž celý krámek patří, zrovna tak. Oprýskané rámy, sošky i obrazy, na nichž se nezvratně podepsal čas a nikomu se po nich dosud nezastesklo. Vetešníkovo doupě. Zajisté si živě vybavíte onen pocit, o němž budu v následujících řádcích hovořit. Uděláte dobrý skutek, zaplatíte stříbrovlasému dědouškovi almužnu a odnesete si domů svazek, kvůli němuž jste do oněch nejistých vod zabloudili. Možná moc krásy nepobral, nejlepší léta se zdají být kdesi v nedohlednu - je ovšem Váš. A když jím pak listujete během sychravého podzimního večera, není to pouze autor, kdo k Vám svými řádky promlouvá. Kniha píše svůj vlastní příběh, hovoří o věcech tak fádních, až jsou vlastně zcela nevšední.

Strídání strází ˇ

Přemýšlíte nad osudy a motivy člověka, z jehož vlastnictví se onen rukopis dostal až k životem zmoženému staříkovi. Co jen se mu muselo honit hlavou, když zvýrazňoval řádky a vepisoval slova po okrajích, s jakými démony válčil; a zda nakonec v lítém boji zvítězil? Nevědomky souzníte s člověkem, o kterém nevíte zhola nic. A přesně tak se, dle mého, cítí nový šéfredaktor, jemuž jeho předchůdce vkládá do rukou ono pomyslné břímě; radost i starost. Podobně jako titán Atlas nese na ramenou tíhu oblohy, před nováčkem leží spousta úkolů a strastí, s nimiž je třeba se vypořádat. Je dost možné, že jej tento nelehký úkol semele; ale dost možná to bude naopak. A on jej s parádou roznese na kopytech.

Dlouho jsem přemýšlela, jak se s Restartem - alespoň prozatím - rozloučit. Řeknu Vám, není to jen tak. Byť si to člověk až do posledních chvil nepřipouští, 3

podobná role mu snadno přiroste k srdci a stane se součástí jeho identity. A těm věcem, jež nás utvářejí, pomáhají nás definovat coby personu, se neříká sbohem snadno. Ale abych nastínila ducha tohoto čísla a ukončila jednu kapitolu, pomůžu si jedním zarytým klišé, které mi v momentální situaci prokáže výbornou službu: ,,Všechno krásné musí jednou skončit, aby mohlo něco nového začít." Nové vedení redakce, přeji Vám mnoho sil a pevné nervy. A Vám, milí čtenáři, příjemné čtení s nádechem podzimu a laskavé melancholie, Alice Holáňová, Ok šéfredaktorka

izolace vtiskl jsem zemi obě dlaně až déšť mi stékal po tváři zmáčel zdi v stinném žaláři vyplašil křídla havraní přehlušil teskné volání chtěl jsem se dotknout sáhnout na ně a cítil pouze vlastní vzdech co odražen byl v chladných zdech a havran šeptal: otevřu ti co hořké, lživé, lpí to v chuti co z úst mých se to nevytrácí tak ochutnal jsem izolaci Jana Netušilová, Kt

ˇ Vsichni jsou vlastneˇ samotáriˇ

Myslím si, že k životu potřebujeme ostatní. Jsme zvyklí žít již od pradávna ve společenstvech a to se také (v určitých situacích „na život a na smrt”) ukázalo jako nejúčinnější. Tento systém přetrval i do dnešní doby, avšak už rozhodně není tak osobní. Ve městech sice žijeme ,,na hromadě” s lidmi, ale vlastně je neznáme. Jdeme ven mezi lidi, které také neznáme. Na akci mezi lidmi, které neznáme. V ruce držíme smartphony a v uších máme bezdrátová sluchátka, aby na nás náhodou někdo nepromluvil. Na svítící obrazovku ťukáme v metru, v autobuse, v tramvaji, ve škole - pořád mezi lidmi, ale vlastně stále sami - projíždíme v lepším případě Instagram, v tom horším Tinder, a hledáme své životní lásky. Proč všichni hledají někoho do páru, ale nikdo s nikým nevydrží? Věřím, že znám odpověď. Jsem přesvědčena, že je to způsobeno tím, že lidé už ztratili schopnost správně komunikovat. Jsme zvyklí držet věci v sobě, nesdílet své pocity, neříkat své názory, a tak čekáme jako na spásu, že ten druhý nám přečte myšlenky. Všechno se bez toho, aniž bychom něco řekli, nějak „samo” vyřeší. Když to nevyjde, tak jdeme o další instagramový/tinderový profil dál. Žijeme v sociální bublině a díky ní si myslíme, že všichni lidé jsou dokonalí - nemají chyby, a pokud je mají, tak nás nejsou hodni. Nejsme upřímní sami k sobě, nedokážeme vydržet o samotě ani sami se sebou, tak jak můžeme vydržet s někým jiným a u toho mu ještě dávat lásku, kterou nedokážeme vytvořit ani sami pro sebe? Díky těmto důvodům zůstáváme většinu času samotáři. Zbyli jsme si, protože nedokážeme žít ve společnosti s těmi druhými a se vším, co to obnáší. Vytvořili jsme si vlastní svět, abychom nemuseli čelit každodenní realitě, že nám vlastně nikdo nerozumí a my zůstali jen sami se svou hlavou. Což nás dovádí k šílenství, a proto bez přestání hledáme do toho bolestivého místo v nás, do té prázdnoty, člověka, co ji zaplní. Jenomže ji můžeme zaplnit jen my sami, a pak věřím, že najdeme člověka, se kterým to bude stát za to. Kateřina Lambertová, Ok

V souvislosti s aktuálním děním v Polsku se čím dál tím víc lidí zabývá morální otázkou potratů, která veřejnost rozděluje na dva nesmiřitelné tábory – pro-choice a pro-life. Co to tedy laicky řečeno znamená? První skupina zastává možnost volby. Podle ní by potraty měly být legální, ať už k nim ženy mají jakýkoli důvod. Hlavní myšlenka spočívá v tom, že ženy mají právo si samy rozhodovat o svém těle a neměly by být za svá rozhodnutí odsuzovány. Druhá skupina bere jako prioritu život nenarozeného dítěte. Často se dokonce můžeme setkat s radikálním tvrzením, že potrat je vražda. Velký problém shledávám v tom, že tzv. zastánci života zaměňují klíčové pojmy a vzniká tak zcela zásadní nedorozumění. Pokud bereme v potaz, že legálně se interrupce provádějí celosvětově zpravidla do dvanáctého týdne těhotenství, tak by se pro plod nemělo používat označení dítě. V odborné terminologii se nejčastěji setkáváme s výrazem embryo (popřípadě fetus, ale embryo je specifičtější). V této vývojové fázi se jedná pouze o zárodek, nikoli o dítě. Vražda je v každém státě definovaná trochu jinak, podle tamního práva, ale obecně by se dalo říct, že termín vražda označuje úmyslné usmrcení lidské bytosti. Podle řady

VOLBA NEBO ŽIVOT

odborníků i laických zastánců práva volby tedy potrat nelze považovat za vraždu, protože embryo není lidská bytost. Problém nastává z pohledu církve, kde se za lidskou bytost považuje plod již od početí.

Stanovisko k provádění interrupcí nerozděluje jen veřejnost, ale také politickou scénu. Mezi odpůrce potratů většinou patří konzervativní strany s volebním programem, který klade důraz na rodinu. Nepsaným pravidlem je, že hlavními zastánci pro-life bývají nábožensky založené strany, jako například KDUČSL v české politice. Možná si vzpomenete, že během prezidentské kampaně se na Pavla Fischera snesla vlna kritiky právě za jeho výrok proti legálním interrupcím. Nejvíce je v současnosti v souvislosti s potraty slyšet o našich sousedech – o Polsku. Doposud tam platil zákon, podle kterého mohla žena podstoupit potrat ze tří důvodů: ohrožení života matky, poškození plodu 11

nebo v případě znásilnění či incestu. Nyní ale ústavní soud rozhodl o tom, že poškození plodu nebude bráno jako důvod k legálnímu provedení potratu. Tím pádem přijde o možnost volby většina žen, protože ohrožení života matky, znásilnění nebo incest jsou důvodem k potratu jen ve zlomku případů.

odepřením potratu zkazí nebo značně zkomplikují život ženám. Rovněž bych chtěla poukázat na to, jaký život tím pro plod získají, protože si myslím, že každé dítě má právo na milující rodinu, ve které se bude cítit chtěné. Možnost legální interrupce je stěžejní také z důvodu, že pokud je nebude zákon povolovat, budou se provádět nelegálně, což Proč jsem se rozhodla psát článek by mohlo mít fatální dopady o něčem, co se České republiky na ženské zdraví. Nechme, prosím, zdánlivě vůbec netýká? Podle mého rozhodovat ženy samy za sebe. názoru je právo volby něco, oč by Kristýna Sosíková, Sx ženy neměly být za žádných okolností připraveny. Nejedná se o žádnou výsadu či privilegium, ale o otázku rozhodnutí o svém vlastním těle, potažmo o životě. Žádná žena nebo dívka se nerozhodne pro interrupci z nějakého rozmaru nebo neuváženosti, naopak si myslím, že je to jedno z nejtěžších rozhodnutí, jaké ji může v životě potkat. Potrat samozřejmě není forma antikoncepce, ale je úplně v pořádku, pokud se pro něj žena rozhodne, i kdyby mělo být “jediným” důvodem to, že si žena zkrátka dítě nepřeje. Nikdo nemá právo ženu odsuzovat za to, že udělala svobodné rozhodnutí, o kterém si v dané chvíli myslela, že je pro ni nejlepší. Ráda bych apelovala na zastánce pro-life, aby se zamysleli nad tím, že sice z jejich pohledu zachrání život embryím, ale dost možná 12

SLAVNÉ DNY 60 LET (1. 10. 1960)

NEZÁVISLOST NIGÉRIE Jelikož je tohle má poslední příležitost napsat článek o kulatém výročí, rozhodla jsem se ji využít ve prospěch události významné zejména pro Afriku, ale i pro zbytek světa. Hádáte správně. Mluvím o roku 1960, roku Afriky. V tomto roce vyhlásilo 17 afrických států (přibližně ⅓) svou nezávislost na svých evropských kolonizátorech - Francii, Británii, Itálii a Belgii. V tomto čísle se budeme věnovat osamostatnění nejvyspělejšího a nejlidnatějšího státu afrického kontinentu, Nigérie.

nástroje a zbraně prodávali své lidi jako otroky do Severní a Jižní Ameriky. Pro jistotu zmíním, že tito lidé byli odvezeni ze své země nedobrovolně a k pracím na plantážích byli nuceni proti své vůli. Hlavním přístavem k exportu bylo město Lagos, dnes největší a jedno z nejvýznamnějších měst Afriky. Změna přišla až v polovině 18. století společně s Brity, kteří viděli priority v palmovém oleji a jiných průmyslových surovinách a usilovali o ukončení otroctví, avšak z počátku bez výsledku. Nakonec se jim PORTUGALSKÉ podařilo získat od tehdejšího krále OBCHODOVÁNÍ S OTROKY přístup k Lagosu výměnou za slib Předtím, než se pustíme do kolonizace potlačení povstání proti jeho osobě. Británií, určitě stojí za to zmínit, BRITSKÁ NIGÉRIE že se nejednalo o první evropskou zemi, která do Nigérie zasáhla. Britové po úspěšném splnění svého Na konci 15. století, při zámořských slibu získali přístup k Lagosu a v roce objevech, se podařilo Portugalcům 1851 zde ustanovili svou první kolonii. narazit na tuto hospodářsky vyspělou Po této události portugalský vliv na zemi a začít s ní obchodovat. zemi zcela vyprchal a Lagos se proměnil Problém tohoto obchodu spočíval v centrum exportu palmového oleje v tom, že Nigerijci za koření, psací a průmyslových surovin, přesně,

jak si obyvatelé Británie přáli. V polovině 20. století se v Africe strhla velká vlna protestů za Poté, co britská vláda v roce 1900 n e z áv i s l o st , kte r á v y ú st i l a zrušila Royal Niger Company v odsouhlasení osamostatnění s kompenzací £865 000, získala vliv, Nigérie počínaje 1. říjnem 1960. který potřebovala k podmanění si 1. ŘÍJEN 1960 celého státu. Území bylo úmyslně rozděleno na protektorát jižní Nigérie Nigérii byla udělena úplná nezávislost a protektorát severní Nigérie zejména diplomatickou cestou a bez podle náboženských skupin v daných nutnosti násilí dne 1. října 1960 regionech (muslimové na severu, na základě ústavy, která stanovila křesťané na jihu). Západní vzdělávání parlamentní vládu a podstatnou a rozvoj moderní ekonomiky probíhal míru samosprávy pro tři regiony na jihu rychleji než na severu, což se země. V letech 1959 až 1960 byl od té doby projevilo v nigerijském Jaja Wachuku prvním nigerijským politickém životě. Jako nejlepší řešení předsedou parlamentu, nazývaném této situace vládě přišlo sjednocení „ Sněmov na repre zent antů“. dvou protektorátu v jeden, a i přes Královna Alžběta II. setrvala v pozici protesty z křesťanských řad tak monarchy a hlavy státu Nigérie, roku 1914 učinila. Administrativně která se stala členem Britského zůstala Nigérie rozdělena na severní společenství národů. Federální a jižní provincie a kolonii Lagos. vláda dostala výlučné pravomoci v oblasti obrany, zahraničních CESTA K NEZÁVISLOSTI vztahů a obchodní a fiskální politiky. Jak už všichni víme, po druhé světové válce na tom byla Evropa OSLAVA DNE NEZÁVISLOSTI bídně. Společně s Londýnem padla 1. říjen je v nigerijském kalendáři i ekonomika a Nigerijci si toho byli zaznamenán jako státní svátek, jehož vědomi. V reakci na růst nigerijského oslavy by nám mohly přijít velmi nacionalismu a požadavky na podobné těm americkým. Ráno nezávislost posunuly postupně běží v televizi každého vlastence ústavy uzákoněné britskou vládou živý projev prezidenta Nigérie, po Nigérii směrem k samosprávě - na kterém následuje vztyčení vlajky reprezentativním a stále federálnějším za zpěvu národní hymny. Dalším základě. Dne 1. října 1954 se kolonie bodem oslav je přehlídka ozbrojených stala autonomní federací Nigérie. sil a společný program ukončuje 16

rozkrojení národního dortu. Pak už se každý rozhodne sám, zda chce toto výročí strávit u tradičního obědu s rodinou, grilovačkou a ohňostrojem na pláži, či divokou pařbou v jednom z mnoha nočních klubů. Dočetla jsem se, že Nigerijci využijí každé příležitosti k oslavování ve velkém stylu, takže kdybych vám 1. října příštího roku nezvedala telefon, pravděpodobně proto, že skotačím v zelenobílých barvách v lagoském klubu. Adéla Vlašicová, 4.A 17

A CO SE JEŠTĚ NESTALO... 600 LET

Den, kdy bylo dokončeno budování Zakázaného města v Pekingu 28. 10. 1420

280 LET

Den, kdy se na základě pragmatické sankce ujala Marie Terezie vlády v habsburské monarchii

210 LET

20. 10. 1740

Den, kdy byl v Mnichově uspořádán první Oktoberfest

12. 10. 1810

110 LET

Den, kdy byla v Portugalsku svržena monarchie a vyhlášena první portugalská republika 5. 10. 1910

70 LET

Den, kdy C. S. Lewis vydal knihu Lev, čarodějnice a skříň, první ze sedmi děl série Letopisy Narnie 16. 10. 1950 18

Boty, to je velké téma. My mladí všichni známe ten pocit, když kolem nás projde vrstevník se sklopeným zrakem. Člověk si říká: Na co asi kouká? Mám špinavé boty? Nebo se mu nelíbí?’ Nikoliv, kouká na logo, značku, model, a s největší pravděpodobností odhaduje cenu. Pomalu si začínám myslet, že první místo, na které se potenciální partner/ka při seznamování podívá, budou boty, boty a boty. Přijde mi to poněkud legrační. Vzpomínám, jak mi babička vyprávěla o dobách, kdy byli lidé rádi, že mají vůbec něco na nohou. Taky nemohla nezmínit tehdejší kvalitu výroby. Boty byly šité ručně a poctivě, a proto vydržely mnohem více než dnes. Zeptejte se sami sebe, jak často si kupujete novou obuv. Každý měsíc? Každé dva měsíce? Není lepší peníze investovat do knih? Nebo cigaret...

vyhrnutých nohavic. Nejsem si jistý, zda se tak nosí za účelem ukázat své líbivé ponožky či chlupaté nohy jako důkaz probíhající puberty. Ohledně ponožek, ty by si Greta Thunbergová bezpochyby zamilovala. Motivy zvířátek, plodů a rostlinek jsou prostě k sežrání.

Mezi TOP 3 nejoblíbenější papuče musíme zahrnout všemi známé korkáče. Takové ty botky, které vás maminka nutila nosit, abyste neměli ploché nohy. Je jich spousta, stejně jako gumových papučí, které korkáče dle mého názoru z trendů časem vytlačí. Sám jsem jejich vlastníkem a přechod z korkáčů na ně bych popsal jako dostat se z pekla do nebe a v něm ulehnout do postele z obláčků. V neposlední řadě je tu také dámská šněrovací obuv nebo oblíbené lehoučké šněrovací boty, přezdívané „conversky’’, kterými nic nezkazíte. Co dodat, všude Ale teď k tomu nejdůležitějšímu. Co to září barvami, které vyvolají se nosí na naší škole? Nebudeme si pozitivní emoce v každém z nás. nic nalhávat, gympl je, co se módy Pozitivní? Příště raději vynechám. týče, velice rozmanitý. Najdeme zde řádné módní výstřelky, trendy ze školky v podobě roztomilých motivů, nebo starou dobrou klasiku. Převládá populární trend Adam Heimerle, 2.A

CO SE NOSÍ NA GYPRI

ŽIVOT PO

GYPRI

Není to tak dávno, co jsem stejně tak jako mnozí z vás chodila těmi prochladlými chodbami, každé ráno šplhala po nekončících schodech a každou přestávku sedala na zmrzlé prkénko na záchodě (ano, přesně tohle mi utkvělo v paměti nejvíc). Ale dnům na gymnáziu je už pro mě konec. Vrátím se ale ještě jednou do minulosti a trochu netradičním způsobem se pokusím tuhle svou životní fázi zakončit. Rozloučím se jak s vámi, čtenáři Restartu, tak i s celou institucí. Byl únor, když pomalu přicházely deprese z maturity a já chodila do školy s cílem užít si poslední tři měsíce naplno. Ne tak, jako poslední tři roky, ale doopravdy. Avšak to, co se stalo pak, moje plány naprosto zruinovalo. Maturita v rouškách voněla po dezinfekci a všichni se po několikaměsíčním odpočinku zdáli být překvapivě milí. Ale kdo by v té euforii při gratulacích k úspěšnému 26

složení maturitní zkoušky nebyl, že? Zasáhlo nás to tak moc, že jsme si ani neuvědomovali, že tyhle chvíle jsou poslední, které strávíme ve středoškolských lavicích. Perfektně vydezinfikovaných. To jen abych vás uvedla do situace. Pocit štěstí opadl hned po předání maturitních vysvědčení a následném maturitním večírku (ehm, jo, nazvěme to večírkem :) ). Hudba utichla a já si začala všímat všech lidí, které jsem denně potkávala a dál už potkávat nebudu. Jak i přes to, že nás spojuje něco tak důležitého jako škola (myšleno stejné vzdělání), je každý naprosto jiný a výjimečný svou vlastní cestou. Ti lidé, jejichž tváře jsem byla zvyklá vídat, a ty hlasy, které jsem slýchávala, ty nahradí nové. Teď všichni odejdeme se vzpomínkami na vzájemné ujídání svačin, čmárání do sousedova sešitu a psaní čárek pokaždé, když pan učitel řekne “to jen tak na okraj”. A za ty jsem vděčná. Nástup na vysokou se odehrál v tónech blažené nevědomosti o tom, co mě čeká. Najednou jsme

každý sám za sebe, častokrát každý na jiném místě, v jiném městě. Co se ale nemění je to, že všude, kam půjdete, narazíte na někoho, kdo vám bude ujídat svačinu. Nebo upíjet víno. To důležité je ale to, že aby mohlo něco nového začít, něco starého musí skončit. Takže se vůbec nebojte toho, co vás čeká, protože člověk si častokrát ani neumí představit, co ho v budoucnu může potkat. Stačí si jen ujasnit, co nás udělá šťastnými, a jít tomu naproti. Klára Prašivková, absolventka

yslím, že za téměř osm let na našem ústavu jsem už zažila hodně nebo doslova všechno. Jelikož je Poznámky pokračují, buď tu mé působení zde již skoro u konce samou hodinu, nebo tu následující. a dospěla jsem do věku, kdy dokážu Uč it e l j e l ap e n d o p a s t i . celkem patřičně (alespoň doufám) poznat, co se ještě dá pochopit a co už je přes čáru, tak bych ráda upozornila na takový nešvar, se kterým jsem se bohužel setkala již vícekrát. K a nt o r z a č í n á p o m a l i n k u argumentovat s těmi, kteří mají názor blízký tomu jeho, a začíná “pro t i s t r a nu / y ” konfrontovat s protiargumenty.

JEDNÁNÍ DRUHÉ

JEDNÁNÍ TŘETÍ

ZSV NEBO OV ÚVOD

Myslím, že toto jsou pro učitele jedny z nejtěžších předmětů z hlediska zapírání svého názoru. Vysvětlím: jakmile se musí probírat politologie, systém poslanecké sněmovny, a nebo třeba volební systém, kantor vždy narazí na současné politické dění.

JEDNÁNÍ PRVNÍ Dokážu s čistým svědomím říct, že všichni učitelé se snažili zůstat nestrannými. Jenže většinou se jedinci z řad smělých studentů postarají o výkřiky nebo poznámky (řečené nahlas celé třídě) mířené na současné dění. Tomuto počátečnímu “svádění” zatím učitel nepodléhá. 30

JEDNÁNÍ ČTVRTÉ ; VYVRCHOLENÍ Téže a také následující hodiny se hojně objevují narážky z tábora jak studentů, tak i učitele. Přijde mi, že je snadné podlehnout představě, že je to názor celé skupiny a vy tedy můžete povolit uzdu a prozradit jim, co si myslíte vy, jako učitel - když ti sebeprosazující se studenti jdou tak slyšet a ostatní ze třídy proti tomu sotva něco namítají. Jenže tak to bohužel není. Můžu říct, že většina studentů se bojí něco říct, ať nejsou označeni za vyvrhely a okamžitě převálcováni argumenty (často velké části třídního kolektivu).

SOUČASNÁ POLITIKA DO ŠKOLY NEPATŘÍ 31

A to se bavíme o tom lepším případě, kdy jsou třídy už ve druhé polovině vyššího gymnázia. Nedokážu si vůbec představit, jaký vliv na (pořád ještě) dítě může mít naslouchání o nějakých politických preferencích nebo případné vysmívání se nejvyšším politickým představitelům naší země, jak od vyzrálejších spolužáků, tak od autority - kterou by učitel měl být. Nevím, jestli si to mnozí uvědomují, ale podle volebních výsledků se lze snadno dostat k číslům (za předpokladu, že všichni rodiče žáků chodí k volbám), ze kterých přibližně plyne, jaká část rodičů ze třídy volila určité politické uskupení, či konkrétního politika. Proto opravdu není na místě přivádět žáky - studenty do takových situací, kdy by se vnitřně buď museli stydět (za volbu svých rodičů) nebo dokonce za svůj vlastní názor, a pod tlakem většiny být nuceni se sebezapřít, a dokonce si myslet, že na tom, že mají jiný názor, je něco špatně. Jak je krásně napsáno v knize Žert od Milana Kundery - Což není mnohem pohodlnější nenávidět s mocným (v knize komunistou, ale pro náš případ bych použila - “většinou spolu s učitelem”) toho bezmocného nežli s bezmocným toho mocného? 32

PROSBA Touto cestou bych vás, učitele, chtěla poprosit, abyste se zdrželi j e dnost ranných p olit ických komentářů na současnou politickou scénu. Můžete toho způsobit více, než si myslíte, a ovlivňovat tak (na půdě školy) neplnoleté žáky - studenty, kteří se teprve hledají a nemají ještě vytvořený a ucelený názor. Jsem přesvědčena, že tohle by se na našem gymnáziu dít nemělo. Nyní prosba také na žáky - studenty: prosím, snažte se respektovat, že někdo může mít i jiný názor než je ten váš, nebo ten, který slýcháváte od svých rodičů. Nemusíte ho ani hlasitě prosazovat - můžete tak přivést do špatné situace spolužáky, kteří to mají jinak a pod nátlakem (třeba vás) jsou nuceni se tvářit, že nemají. Svým textem jsem nechtěla nikoho pobouřit nebo urazit. Článek má sloužit čistě k zamyšlení, nebo jako určitý druh apelace. Kateřina Lambertová, Ok

Bez knihy ani ránu

(ani bez Humbooku)

louho jsem se domnívala, že na celé té “koronavirové záležitosti” nebudu schopna nalézt nic “pozitivního”. Zrušené akce, škola přes počítač, zákaz styku s kamarády i s rodinou… Pořád mít na co nadávat, nebo pro co truchlit. Nic se nezdálo být důležitější, než začít si dělat radost z maličkostí, nebo si prostě najít něco, co by mě dokázalo odreagovat natolik, abych si přestala uvědomovat, o co všechno už jsem za tenhle rok přišla. Přemýšlela jsem, jak přesně bych toho mohla dosáhnout, a pak jsem si vzpomněla na svoji knihovnu. Na naprosto neuspořádané řady knih dopadal prach a mně přišla na mysl otázka. Jak lépe se odreagovat od skutečného světa, než ponořit se myšlenkami do světa fiktivního? A tak jsem se v průběhu první vlny rozhodla, že se dostanu ze své téměř půlroční čtecí krize a ponořím se hlouběji do srdce knižního světa. Tak jsem se zároveň dostala k Humbooku. Dříve jsem neměla instagram, takže mě ani nenapadlo, že nějaké takové sdružení vůbec existuje. Když jsem ho však náhodou objevila, úplně jsem tomu propadla. Pro ty z vás, kteří Humbook neznají, krátce vysvětlím. Hard knihomolové, co se zapojili do tohoto projektu (HumbookTeam a Humbook blogeři) během celého roku doporučují a recenzují online i offline všechny možné knížky pro mladé, které jim padnou do oka. Zároveň mají své vlastní stránky, kde zveřejňují různé knižní kvízy, otázky, videa… Je toho zkrátka celá řada. Navíc každý rok vybírají několik knih, které je oslovily nejvíc, a zařadí je mezi takzvané HumbookTipy. Takové knihy vždycky doslova proletí instagram a člověk musí většinou dost odolávat, pokud si je z nějakého důvodu nechce pořídit, protože jejich pozitivní recenze na ně svítí z displeje doslova na každém rohu. To zásadní, co bych tu ovšem chtěla zmínit, je jedna konkrétní událost, která má co dočinění s úplným vznikem Humbooku. HumbookFest, neboli český knižní festival. Za normálních okolností není dostat se na něj vůbec snadné. Lístky jsou rychle fuč, takže pokud si je člověk nekoupí hned, má jednoduše smůlu. Letos tomu však kvůli (nebo možná díky) koronaviru bylo jinak. Pravda,

sice musel být celý program hodně osekaný a nemohli se dostavit žádní zahraniční autoři, což je na HumbookFestu za normálních okolností běžné, ale přeci jenom… Byl online! Podívat se na něj může i nyní úplně kdokoliv, protože záznam z něj byl nahrán na YouTube. Já jsem ho sledovala celý a musím říct, že jako příjemné zpestření v téhle době to posloužilo dokonale. Mnohé přednášky se mi opravdu vštípily do paměti, nejvíc mě zaujala ta o heavy contemporary, protože tento knižní žánr čtu nejraději a myslím, že každý člověk by si měl za svůj život alespoň jednu knihu tohoto typu přečíst. O náročných tématech toho spousta lidí moc nenamluví a přesto jsou mezi námi takoví, co se s nimi ve svých životech právě potýkají a mnohdy potřebují pomoci. Ve dvou dalších přednáškách se hovořilo o vzniku knihy jako takové a o tom Jak se nechytit v síti, kde byli vyzpovídáni tvůrci momentálně velice populárního filmu V síti. Dále se čeští autoři zapojovali do různých knižních her, co pro ně HumbookTeam připravil, což bylo mnohdy dosti komické. V jedné části festivalu mohli diváci spatřit také youtubery Kovyho a Luboše (z kanálu Luboš je celkem fajn), kteří hovořili o svých knihách, které nedávno napsali. Prostě pastva pro oči i uši, pořád bylo na co se dívat. Takže pokud jsi jako já, máš problém dostat se ze své myšlenkové bubliny, která se ti z celé té izolace a monotónního ťukání do klávesnice urodila okolo hlavy, a zároveň miluješ vůni papíru a navštěvování světů a životů dokonalých postav, čti. Čti, poslouchej audioknihy, podívej se na HumbookFest a zkus na malou chvilku zapomenout na to všechno, co se kolem tebe hroutí, protože upřímně… kdo z nás to momentálně nepotřebuje? Jana Netušilová, Kt

NA TÝDEN

KONGRESMANEM

aneb JAK FUNGUJE

AMERICKÁ POLITIKA Sedím ve vlaku směr Plzeň a přemýšlím. Podaří se mi získat dostatek podpor y, aby moje kandidatura do Výboru pro jednací řád skončila úspěchem? Právě tento výbor určuje, jaké zákony se budou projednávat v plénu Sněmovny reprezentantů. Pokud by mě mí spolustraníci z Demokratické strany zvolili, zájmy mé frakce by se prosazovaly mnohem lépe, což by voliče Staré levice jistě potěšilo. Právě obhájit svůj mandát, to je cílem většiny účastníků Českého modelu amerického kongresu, jehož desátého ročníku jsem se rozhodl zúčastnit. Do Plzně jsem dorazil jako prostý student, stejně jako dalších asi 250 mých vrstevníků. Ovšem jakmile velvyslanec Spojených států Stephen King udeří kladívkem o stůl, stávají se z nás na následujících pět dní lobbisté, kongresmani, senátoři, novináři, či dokonce ministři. Já, jakožto demokratický kongresman za Illinois, jsem dostal za úkol chránit zájmy

zájmy běžných pracujících Američanů. Americký kongres rozdělujeme na dvě komory: Sněmovnu reprezentantů a Senát. Komory se dále dělí na spoustu výborů, které se zaměřují na jednotlivá témata: zemědělstvím počínaje a zahraničními vztahy konče. V těchto výborech se vytvářejí samotné návrhy zákonů, které v případě jejich schválení dále putují do pléna obou komor. Co se týče politických stran, tak rozdělení na Demokraty a Republikány není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ačkoliv se takzvané frakce pomalu vytrácejí, jejich působení občas stále můžeme zaregistrovat. Starou levici bychom v dnešních Spojených státech hledali marně. Připodobnit ji ovšem můžeme k progresivistům, kteří podporují ochranu životního prostředí, práva pracujících a sociální spravedlnost. 39

Na řadu přišlo samotné jednání o zákonech. Ve Výboru pro vědu, vesmír a technologie nás čekaly hodiny debatování, dělání kompromisů a podávání pozměňovacích návrhů. Ačkoliv zde měli Demokraté - stejně jako v celé Sněmovně - převahu, situaci komplikovali lobbisté. Lobbisté představují jeden z nejkontroverznějších aspektů americké politiky. Tito zástupci různých firem, organizací nebo také odborů, mohou zaručit politikům finanční podporu, pokud budou hlasovat podle jejich přání. Mnoho účastníků ČMAKu, kteří si chtějí zaplatit reklamu ve večerním zpravodajství Tiskového centra Kongresu, se proto dostává do hledáčku Etické komise. I kvůli těmto pofiderním entitám tak dva ze tří projednávaných zákonů prošly výborem v podobě, pod kterou by se většina Demokratů pravděpodobně nepodepsala. Po celou dobu naší účasti nám své názory prostřednictvím Twitteru, ministrů nebo tiskových konferencí sdělovala paní prezidentka Simona Petrů. Neustálé výhrůžky vetem, snahy potlačit nezávislé novináře a vydávání nesmyslných exekutivních příkazů však způsobilo, že si znepřátelila nejen všechny Demokraty, ale i několik republikánských 40

Senátorů. Když pak do pozice svého Chief of Staff jmenovala toho nejzkorumpovanějšího lobbistu, rozhodli jsme se na ni podat ústavní žalobu – impeachment. O našem úspěchu či neúspěchu se mělo rozhodnout poslední den v plénu Sněmovny. Přestože Republikánská strana odmítala jakékoliv kompromisy, mohli Demokraté slavit úspěch. Impeachment prošel, stejně jako další prodemokratické zákony včetně udělení statutu padesátého prvního státu Washingtonu DC. Snaha Republikánů znemožnit hlasování opuštěním sálu se také se zlou potázala a my už jsme začínali otevírat lahve šampaňského. To, co však následovalo, jsme vážně nečekali. Za zvuku písně “God Save the South“ se otevřely dveře a do sálu vstoupila prezidentka Simona Petrů s celou svou administrativou. Její slova zněla jasně: ,,Konfederované státy americké vyhlašují samostatnost!” A tak skončil desátý ročník Českého modelu amerického kongresu. ČMAK mi umožnil lépe porozumět americké politice, zlepšit své komunikační dovednosti a na týden se ulít ze školy. Ale to není vše - díky ČMAKu jsem se naučil

dělat kompromisy a seznámil se se spoustou podobně uvažujících lidí. Zjistil jsem, že i když jste s někým během jednání nepřátelé na život a na smrt, po opuštění jednacího sálu se z vás mohou stát dobří kamarádi. Pokud vás alespoň trochu zajímá situace ve Spojených státech, chcete zažít něco nového, nebo jen rádi poznáváte nové lidi, neváhejte, registrace do dalšího ročníku se spouští už v květnu! Jakub Vlček, Sx

Francouzské okénko ˇ Lidusˇ Hruskové

apsat článek do Restartu? Do háje… Doteď jsem chudákovi Oliverovi neodpověděla a paní Ocáskové jakbysmet… Z docela úsměvných snů o škole se stávají noční můry a hromada povinností a učení už se zdá vyšší než Mount Everest. Možná mě, čtvrťáci, pochopíte, pokud jste si tedy našli čas vzít do ruky nějaký časopis, protože já tedy, být vámi, na to čas ani energii nemám. Cítím se trochu jako Ludvík XVI. pod gilotinou, nad hlavou se ostří maturita a rakev jménem přijímačky už je ustlaná, tak to zkuste přežít. A jak je ve Francii? No, tam vás může čekat podobný osud, jako Ludvíka VI. Pokud nebudete jako ten ubohý učitel, kterému usekli hlavu, nebo vás nezastřelí v kostele, tak vás zabijí aspoň za to, že jste nevylezli z baráku bez papíru. Třeba vás Macron polituje. Ó ano, zavřeme všechny pěkně doma, ale děti, ty budou chodit do školy, protože tam se přece pan Covid nevyskytuje. A že děti chodí spolu do jídelny, prosím vás, vždyť jsou dobře vychované a umývají si ruce. A že mají společný tělocvik? To nestojí za řeč, vydezinfikujeme balón a pan Covid už nebude moct cestovat. Z cestování se stala dávná minulost, kamkoliv pojedete, lidi se na vás budou koukat přes prsty. Naše sanitární situace je špatná, ale tam, kam jedeš, je to přece horší, tak co tam lezeš, ještě se od těch barbarů nakazíš. Myslím, že pan Covid je nový mesiáš, prostě bůh. Je vždy a všude, existuje už věčnost, je tu pořád s námi a píše nám osudy. Ukazuje lidem cestu domů tak, aby tam už mohli v lásce a pokoji zůstat. Život je krásný. Amen.

Ludmila Hrušková, Lycée Carnot Dijon

Zabiják; alkohol

Stres, práce a shon. Spousta důvodů, proč se jednou za čas odreagovat. Sklenka vína, piva nebo sem tam panák s přáteli. Problémů je čím dál víc a potřeba se odreagovat je častější. Co když se z jedné občasné skleničky stane rutina? Stává se ze mě alkoholik? Určitě ne, vždyť každý to někdy potřebuje. Určitě nejsem alkoholik, nemám žádný problém a nejsem závislý. Často se stává, že právě v situaci, která není zcela dobrá, tvrdíme, že se nic neděje, a děláme, že žádný problém nemáme. Jenže když se alkohol stane rutinou, jedná se o opravdový problém. Ten se ale netýká jenom jedince, ale i lidí, kteří jsou nám blízcí. Snažíme se zapírat to, co je zjevné. Však on to nikdo nepozná, myslíme si. Hovořím z vlastní zkušenosti, když je někdo z vašich blízkých závislý, není to hezký pohled.

flaškou vodky, ne že bych ji vypil celou, ale vždycky jsem si sám večer trošku popil. Problémů přibývalo, já je přestal řešit a moje obliba alkoholu stoupala a stoupala. Alkohol jsem si začal schovávat v garáži. Myslel jsem si, že manželka o mém problému nic neví. Vždy, než jsem šel domů, stavil jsem se v garáži, trošku jsem si popil a šel domů v dobré náladičce. Doma si už nejspíš všimli, že se něco děje. Není divu, když jsem pil čím dál tím víc a nebylo zvláštní, že jsem byl úplně na mol. Manželka mě takto viděla velmi nerada, a tak se naší domácnosti nevyhýbaly hádky. Bylo to celkem pochopitelné. Vůči ní a mým dětem mě mé chování velmi mrzelo. Možná jsem to nedával úplně najevo, ale bylo to tak.

Ale pokud nemluvíte, nezachráníte vůbec nic. A já jsem odmítal cokoliv řešit. Nepřipouštěl jsem si žádný problém. Možná, že jsem si ho jen nechtěl připustit. A to se stalo mým kamenem úrazu. Hádky doma se stále stupňovaly, já začal víc a víc lhát a domů jsem se snažil chodit co Býval jsem pozitivní člověk s chutí nejméně. Vše mě moc mrzelo, ale k životu, ale nastalo období, kdy se nevěděl jsem, jak z toho ven. Manželka mi přestalo dařit. Začal jsem to řešit začala vyhrožovat rozvodem. 45

Nakonec jsem to byl já, kdo odešel. Možná přemýšlíte proč a věřte nebo ne, ani já sám moc dobře nevím. Možná, že jsem se už nemohl dívat na to, jak všem ubližuji. Možná jsem neviděl lepší řešení. V této chvíli jsem neviděl, kolik zbytečné bolesti jsem způsoboval svým blízkým. A nejen to. Rodině jsem nepomohl, když to nejvíce potřebovala.

Nejdůležitější je si svůj problém přiznat a začít ho včas řešit správným způsobem. Nenechte si zkazit své každodenní radosti a vztahy alkoholem. Není nic víc na světě, než být šťastný se svými blízkými. Irena Smolíková, 2.B

Nebyl jsem tu pro ně. Naše kontakty po rozvodu byly velmi omezené a vše se ještě zhoršilo. Kéž bych své problémy začal řešit včas. Stále jen utíkám. Šťastný konec tento příběh nemá. Tento muž nikdy nepochopil, kolik bolesti způsobil, co se stalo po jeho odchodu, ani jak žijí jeho blízcí dnes. Nikdy si nepřiznal, že má nějaký problém a že pitím nic nevyřeší. Jeho rodina se časem stala šťastnou a vše zvládla i bez něj. On sám si našel rodinu novou, ale pití se nevzdal. Kontakty slábly a slábly, až se úplně vytratily. I takové příběhy se stávají, ne vždy musí dopadnout hezky. Pití v člověku zabíjí vše dobré a vše špatné v něm naopak probouzí. Člověk nezklame jen své blízké a přátele, ale hlavně zklame sám sebe. 47

Natálie Bohácová, ˇ

studentka 4.B, i v dnešní nelehké době zaznamenala skvělý básnický úspěch na soutěži Ortenova Kutná Hora, kde se umístila mezi nejlepšími. Co to vlastně Ortenova Kutná Hora je? Ortenova Kutná Hora je soutěž pro mladé básníky do 21 let, hádám, konající se na památku Jiřího Ortena. Člověk, nebo někdo jako já, tam pošle svou básnickou tvorbu, která je omezena pouze počtem veršů. Následně je ohodnocena porotou, kterou tvoří kupříkladu Jan Těsnohlídek. V letošním roce bylo předáno pouze 2. a 3. místo a pár čestných uznání, které jsem kupodivu obdržela i já. Spolu s ním jsem dostala i kytici růží a několik výtisků výboru básní letošního ročníku této soutěže. V této úzké bílé knížce jsou verše oceněných, a tedy i mé. A jelikož samochvála smrdí a mám ji nerada, tak bych chtěla především poděkovat paní učitelce Ocáskové, která mě s touto soutěží seznámila a tím dala mým básním nějaký důvod, nějaké poslání. Skládala jsi tedy básně už i před tím, než ses o soutěži dozvěděla? Nebylo to tak, že bych slyšela o soutěži a rázem bych se snažila sypat verše z rukávu. Skládám básně už dlouho. Ani jsem popravdě neskládala nic přímo na soutěž - jen jsem vybírala z mé tehdejší dosavadní tvorby. Kolik času ti zabralo poskládat tvou úspěšnou tvorbu? To si nejsem jistá... Všude si s sebou beru notes, a když mě něco napadne, nebo mám prostě jen tvořivou náladu, tak píšu. Neberu to jako samostatnou činnost, u které se musím nadmíru soustředit, ba právě naopak. Většinou píšu, když jsem s kamarády, dívám se na film nebo podobně. Zkrátka vždy u toho dělám spoustu dalších věcí, takže zapomenu vnímat čas. Bylo zadané téma, o němž jste museli psát nebo se jej alespoň držet? A nebo byla tématika zcela na tobě? Témata žádná nebyla, což bylo osvobozující. 49

O čem nejraději píšeš? Máš vyloženě nějakou tématiku, které se primárně věnuješ? Nějak se neškatulkuju. Prostě, co mě napadne, to dám na papír. I když je pravda, že ze sebe většinou dostávám tu melancholii, ten smutek… Snažím se z té černoty vypsat, proto mohou mé básně na někoho působit až příliš metaforicky a mé slovní hříčky mohou ještě přidat k nesrozumitelnosti. Ale jak já říkám - poezie je krásná díky tomu, že si v ní každý najde, co chce. Žádná pravidla neexistují a občas ani sám básník neví, co tím chtěl říci. Mohl bych tě poprosit o několik veršů tvé výherní básně? Ve sborníku se umístily dvě mé básně. Nejednalo se o mé favority, a tak alespoň vyberu tu, která je mi sympatičtější...

plonk

pro vlahý dech nestrnulosti den ode dne udělám více a v hlavě - demolice ramena shrbená kotníky z želé poslední moucha bzučící u postele a v uších duní dřevo duté a struny a svět se v ohni topí Plánuješ do budoucna se nějak básním či obecně literatuře věnovat? Uvažovala jsem o studiu českého jazyka na VŠ, ale zatím jsem s výběrem na vážkách. Jinak bych do konce čtvrtého ročníku chtěla dát dohromady něco jako “básnickou sbírku”. Nejdřív bych vypracovala podomácku syrové vydání, a pak by čas ukázal. Byla bych mile ráda, kdyby to nějakému nakladatelství padlo do oka, ale netrvám na tom. Poslední dobou mě láká napsat i nějakou tu povídku jen mě ještě nenavštívila Múza. A román? Na ten mám celý život.

Komu bys doporučila se na soutěž přihlásit? A proč? Prakticky komukoli, kdo má rád poezii. Nejsou žádná další specifika. Zkrátka když už člověk něco vytvoří, tak proč to nezkusit. Zúčastníš se OKH i příští rok? Pokud mi to dovolí okolnosti, tak ano. Byla tam skvělá atmosféra a za ten jeden víkend jsem poznala neskutečné lidi (v tom dobrém slova smyslu). Díky moc za rozhovor a přeji jen to nejlepší! Oliver Hyvnar, SX

ˇ Miss Slané tváre transparentní dutina břišní pod bodem mrazu se kroutí slzné prstence krystalické slanosti mokrého trička Natálie Julie Boháčová, 4.B

Shnilý pomerancˇ zplundrovaná jak slupky shnilého pomeranče střídmě postávajícího u popelnic totemistická upocenost čvachtá žvatlat požírat a přežvykovat se to by ti šlo, co? slepota druhotných pocitů střídá žhnoucí uzavřenost pocitů prvotních Natálie Julie Boháčová, 4.B

21.

století

Ahoj zobrazeno Jak se máš? zobrazeno Co děláš? zobrazeno Zelená tečka, otravné pípání, doba je těžká, nestíhám stíhání.

Dita Matějková, 4.A

Láska Mami, pomoz mi s úkolem do češtiny. Vařím. Tati, pomoz mi s úkolem do češtiny. Dej mi moment. Pracuju. Ségra, pomoz mi s úkolem do češtiny. Nech mě bejt. Teri, pomoz mi s úkolem do češtiny. Fajn, když za mě napíšeš slohovku. Zuzi, pomoz mi s úkolem do češtiny. Ta básnička, co? Vykašli se na to. Pojď něco hrát. ... Tak jo. Barbora Tománková, 4.A

Nákupní seznam pro zlé casy ˇ

hlávku zelí kilo brambor a snítku štěstí přihodil bych šest banánů jeden chléb to ať nestrádáme kostku másla láhev rumu až přijdou zlé časy těstoviny jeden kečup a strach, který nás přemůže Daniel Žárský, Ok

Online umírání Dobré ráno třído. Dobrý den. Dobrý den, dobrý den... Převracím oči v sloup. Jsou tu všichni? Je nás tu dvacet pět a má nás být třicet. Komu chybí soused? Namáhavě hledám svou spolusedící po místnosti, ale nic. Vtípečky. Všude po obrazovce mého počítače běhají čísla. Nemohu se dočkat konce. Toto trápení konečně ukončuje pomyslné zazvonění. Opustit schůzku? Opustit schůzku. Klára Purmenská, 4.A

íky nelehké a poněkud nepříjemné situaci, která nás všechny dusila svými prohnilými chapadly, muselo být několik premiér filmů v kinech přesunuto, některé hned několikrát. Mezi ně patří i české životopisné drama Šarlatán. Téměř dvouhodinový film se začal natáčet 1. dubna 2019 (konkrétně v prostředí věznice v Mladé Boleslavi). Premiérově byl uveden o necelých deset měsíců později, a to 27. 2. 2020 na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu, který je známý pod zkráceným názvem Berlinale. Šarlatán neměl za cíl vyhrát známou cenu Zlatého medvěda, nýbrž byl uveden v nesoutěžní sekci nesoucí název “Berlinale Special Gala”. V českých kinech měl být představen o měsíc později, ale aktuální situace uvedení filmu do kin neumožnila. Došlo k odložení a Šarlatán běžel v českých kinech poprvé až 20. srpna. V roli režisérky působí Agnieszka Hollandová, scénář napsal Marek Epstein a chvályhodné záběry kamery jsou práce Martina Štrba. Film je inspirovaný životem Jana Mikoláška, kterého výtečně ztvárňuje Ivan Trojan (mladšího Mikoláška pak jeho syn, Josef Trojan). Jan Mikolášek byl léčitel a věhlasný znalec bylin, působil ve 20. století. Dokázal diagnostikovat choroby (a následně je léčit) z pouhého vzorku moči. Své vědomosti získal od kořenářky Josefy Mühlbacherové. Byl velmi nadaný a před jeho domem stály dlouhou dobu obrovské zástupy lidí, jen aby jim Jan Mikolášek sdělil, jakou nemocí trpí a jak ji léčit. Sám měl dost psychických problémů, byl velice složitá osobnost a měl pro mnohé nepochopitelnou povahu, čímž se ale film tolik nezabýval. Dle mého názoru je to obrovská škoda. Mohlo by být zajímavé, kdyby se film věnoval také jeho pocitům. Snímek obsahuje taktéž jakési flashbacky do Mikoláškovy minulosti, které mně osobně přišly dost chaotické a mnohokrát jsem musela opravdu dlouho přemýšlet, než mi došlo, že to byl jen další flashback, tudíž si myslím, že by bylo mnohem lepší, kdyby byl film natočen spíše chronologicky, ale to je diskutabilní. Jan Mikolášek bral své nadání jako „dar od Boha“. Sám sobě moc nevěřil, řekla bych s jistotou, že nebyl vůbec sebevědomý. Mnoho lidí by ho nejspíše označilo za “bručouna”, nebudu jim to zazlívat - ostatně, také si to myslím. Každý má své mouchy a mrzutost postavy vyrovnávalo charisma jejího ztvárnitele Ivana Trojana. Každá bytost má v sobě to hezké a Jan Mikolášek rozhodně nebyl výjimkou. 67

Mikolášek byl podle všeho homosexuál, to mi také bohužel došlo až později (konkrétně až při polibku s jeho asistentem), ale když jsem o filmu hovořila s dalšími lidmi, mělo mi to být zřejmé už dříve. Také netvrdím, že Mikolášek neměl duši, ve filmu byly určité hranice, kdy se Agnieszka Hollandová dokázala zastavit a nepošpinit jeho jméno natolik, aby si lidé z filmu neodnesli jen to, jak moc byl mrzutý. Tímto dokázala pravdivě přiblížit jeho vlastnosti - ale bohužel jen přiblížit. Dle mého je potíž v šíleně krátkém časovém úseku - v necelých dvou hodinách rozhodně není reálné zaměřit se na vše potřebné do hloubky. Film se také dost věnuje oblastem, které v životě Jana Mikoláška nebyly až tak klíčové, například to, že byl homosexuál. Dovolím si říct (i za ostatní přátele, kteří film viděli), že celý film byl rozdělen na čtvrtinu a tři čtvrtiny, kdy ve třech čtvrtinách filmu slyšíme o vztahu Mikoláška s jeho asistentem Františkem Palkem a o politickém věznění, a do zbylé čtvrtiny byl nasoukán jeho obrovský talent pro léčitelství, popřípadě jeho vlastní boje uvnitř svědomí. To jsou ale maličkosti. Jinak je film kvalitní, hlavně herecké výkony úžasného Ivana Trojana, ale také ostatních herců. Celkovou atmosféru dokreslují výtečné záběry kameramana, ty jsou opravdu skvělé, hlavně tedy v úsecích, kdy Jan Mikolášek zkoumá lahvičky s močí proti světlu, tam Martin Štrba s kamerou opravdu věděl, co dělá. Celkově si film určitě zaslouží dobré hodnocení, řadí se mezi ty lepší české filmy. Viola Staníková, 2.B

HLAD, IKB A

UŘÍZNUTÉ UCHO Umělci prý svá nejlepší díla stvořili, když byli hladoví...

překvapivě rychle) a praktickým základům se vyhýbám obloukem. Ráda bych řekla, že splňuji kritéria pro získání nálepky stereotypního umělce, který prakticky nespí, nad chaoticky uspořádaným pracovním stolem vysedává do časných ranních hodin a povedené kousky tahá rovným dílem z obou kapes. A rozhodně nemá hluboko ani do jedné z nich. Nu, jak se to vezme - myslím, že slovíčku chaos rozumím možná až moc dobře. Zacákat vše kolem rovněž dokážu, vlastně docela bravurně. Se spánkem to ovšem není zas tak lehké - umění před ním, žel, prozatím zdárně ustupuje. A zajímá-li vás bilance povedených originálů… Hah.

Hmmm. Že bych na to konečně kápla? Vlastně by se tím dalo vysvětlit mnohé. Absurdně jednoduché řešení svízelného hlavolamu, jehož zapeklitost by mohla chrabře konkurovat správnému poskládání rubikovy kostky - tedy za předpokladu, že termínu algoritmus rozumíte asi jako Tony Stark spánkovému režimu. A ještě k tomu nerozeznáte modrou od žluté. Jak směšné. Otázka, nad níž dumám dnem i nocí, týden za týdnem; vyřešena v řádu Rozhodnu se změnit štaci. Odlepím vteřin. To jsou mi panečku věci. bedra od linky, ale takřka ihned onoho skutku lituji. Celodenní sezení K tomu, abych překonala vzdálenost, za stolem si vybírá neblahou daň. jež mě dělí od kuchyňské linky, Kontrola stavu; zápěstí prozatím drží. mi stačí pár kroků. Nedávno Dobrá, zpátky do práce. Zamířím nabroušeným nožem si ukrojím ne opět do pokoje. Když pohledem až tak decentní, navíc ještě krapet zabrousím směrem k psacímu stolu, křivý (dobrá, možná víc než jen mohla bych předstírat překvapení. krapet) plátek banánového chleba Ale k čemu to? Nesetkávám se s ničím a o výše zmíněnou účastnici této jiným, než s klasickou kompozicí prapodivné scenérie se opřu zády. z výkresů, prázdných skleniček, rozházených uměleckých potřeb Takže takhle to je. A já bláhová a dalších předmětů, jejichž původní celou dobu lamentuju na špatném funkci se neodvažuji odhadovat. hrob ě, ne zd ar y nenáp adně zametám pod koberec (kapacita Z a j í m a l o b y m ě , o d k u d koše dosáhla svého maxima pramení onen mýtus; myslím 70

ten o bídném životu umělcově. Pravda, známe spoustu jednodušších disciplín; většina z nich se vlastně může pyšnit mnohem vyšší pravděpodobností úspěšnosti i garancí materiálního zajištění a finanční jistoty. Jejich produkty ani zdaleka nekončí tak často v revíru věčných lovišť, jak tomu ve výtvarné sekci bývá. Jednomu drobnému vítězství předchází řada, mnohdy i desítky neúspěchů. A ono je pak o to sladší. Život umělce, za nějž se zatím neodvažuji považovat, neslibuje procházku růžovou zahradou, to vůbec. Není ovšem ani během po žhavém kamení; v dnešní době, éře takřka neomezených možností. Ač si to možná ani neuvědomujeme, i my v naší malinké zemičce máme řadu talentovaných tvůrců, malířů, ilustrátorů, tatérů i dalších výtvarníků. Nemají to jednoduché; ale rovněž nekráčejí ve Van Goghových krvavých šlépějích. Pojďme je tedy podpořit, prolomit ono nešťastné stigma; fámy o tragickém osudu v bídě, osamění a opojně jedovatých výparech. O nutnosti Sophiiny volby mezi jídlem a barvami. Rozbijme onen stereotyp; hladové umělce totiž nechceme. Dejme jim svobodu, zničme ty tíživé iluze. Nakrmme je. 72

Pojďme je tedy podpořit, prolomit ono nešťastné stigma; fámy o tragickém osudu v bídě, osamění a opojně jedovatých výparech. Alice Holáňová, Ok

Klára Stružová, Kt

IOS 14

Dokážu si představit její využití z hlediska ochrany dat - například skrýt přístup k bankovnímu emailu, ovládání První článek nového školního účtu, roku a rovnou během distanční domácnosti, nebo soukromým výuky. Myslím, že bude lepší si od fotografiím a kontaktům. aktuální situace a koronaviru na Tak trochu frajeřinou, která chvilku odpočinout. Proto jsem se může být i dost nepraktická, jsou dnes zaměřila trochu na techniku. další Zkratky. Funkcí, kterou Konkrétně na nový operační podporují pouze modely od Xr systém společnosti Apple, který nahoru, je provedení akce pouhým vyšel zhruba v půlce září. Nejsem poklepáním na zadní stranu zrovna IT specialista, ani žádný telefonu. Například dvě poklepání nadšenec, ale novinky z nového OS a zařízení pořídí screenshot. mě nadchly a tak trochu motivovaly Uživatelé měli po několika dnech poprvé sáhnout hlouběji do aplikací plnou paměť. Asi je to o zvyku. telefonu. Pochytila jsem asi dvanáct nejběžněji uživateli povšimnutých V zlepšení kvality spánku a kondice změn, které bych ráda zmínila. se víc angažuje aplikace Zdraví. Při posouvání stránek směrem doleva narazíme na knihovnu aplikací. Je to vlastně takový seznam všech appek, které v telefonu máme. Jsou zde roztříděny do různých podkategorií, jako jsou sociální sítě, produktivita a finance, zábava atd. V horní části je můžeme vyhledat, stejně jako jsme zvyklí hledat třeba v Safari. Obecně knihovna obsahuje všechny aplikace, které chceme mít v telefonu, ale ne na hlavních stránkách, protože je třeba tak moc nepoužíváme. Nově máme možnost skrýt stránky. Osobně ji nepoužívám. 74

Sleduje například hlasitost zvuku ve sluchátkách a menstruační cyklus. Obsahuje dostupné články a rady o sluchu, tepu, správném mytí rukou atd. Já jsem si nastavila tzv. rozvrh spánku, ve kterém si určíte, kolik hodin chcete naspat a předtím nebýt na telefonu, což se vám zobrazuje jako večerka. Budík je v tomto podání velice jemný a šetrný. Tuto novinku mám velice ráda. Už žádné stopnutí práce, nebo sledování čehokoliv během příchozího hovoru. Nezaplní celou obrazovku, ale zobrazí se pouze

jako jako malý obdelník v horní části. Pro ignoraci bez tvrdého odmítnutí hovoru stačí upozornění poslat směrem nahoru. Stejně tak je menší i Siri, která se akorát objeví v dolní části obrazovky.

ale videa z Youtube a galerie v něm neuvidíme, což pro mě nemá smysl.

Nakreslené tvary do Poznámek se upraví. Všichni známe to trochu nešikovné kreslení prstem po obrazovce, minimálně při Úplnou estetickou revolucí jsou kroužkování zpráv ve screenshotu. vlastní widgety a jejich umístění. Teď za nás tvar vytvoří telefon. Mohou být doslova kdekoliv Pokusíme se naznačit třeba a vypadat jakkoliv. Nějaké jako kostrbatý obdelník, nebo srdíčko, například počasí, hudba, fotky, podržíme na konci tahu a stane mapy, kalendář, hodiny a podcasty se z něj krásný a dokonalý tvar. jsou v základních možnostech telefonu. Pro další je potřeba si Klávesnice nabízí velkou škálu stáhnout aplikaci Widgetsmith, emoji. Občas je potřeba rychle která nabízí i sledování fází měsíce zareagovat a najít ten správný a je takový musthave v budování výraz. Stačí napsat do nového vlastního originálního vzhledu vyhledávacího panelu například rozvržení, o tom více na konci. “pusa”. Důležité je hledané výrazy psát s diakritikou. Důležité iMessage se dají připnout na úplně první místo Applovská verze Google ve Zprávách, přičemž se dá překladače je nová aplikace odpovědět na jednotlivé zprávy Přeložit. Osobně si myslím, že je v konverzaci, jako to jde například dost slabá. Nenašla jsem v ní svůj v klasickém messengeru. druhý jazyk, francouzštinu. Možná byla chyba na mé straně, nicméně Sledování videa nemusí být zůstanu u starého dobrého Googlu. přerušeno jinou činností na pozadí telefonu. Může se přeměnit do tzv. Nakonec se vrátím zpátky plovoucího okna, které najdeme k estetickým widgetům a zmíním v dolní části obrazovky na pravé poslední novinku - vlastní ikony straně. S oknem se dá libovolně aplikací. Okamžitě reagoval Tiktok, pohybovat a měnit jeho velikost. Instagram a Youtube, kde jsem si i Poslouží pro Netflix nebo Facetime, já vybrala z nespočtu videí “jak 76

na to”. Jednoduše mě nebavilo sledovat dokonale sladěné podzimní obrazovky a sama mít tu nejvíc basic verzi. Pro inspiraci, fotky všech barev a stylů doporučuji Pinterest. Jedinou nevýhodou je otevírání aplikací s vlastní ikonou přes aplikaci Zkratky. Pro oko příjemný vzhled obrazovky a večerka jsou zatím moji favorité. Dokázala jsem se tímto doma zabavit na pěkných pár hodin. Snad vám něco z toho ulehčí život a nebo aspoň zlepší náladu. Klára Stružová, Sx

Helcino ˇ

cestovatelské okénko ANEB TURISTIKA PO DOMĚ DLE ČASU NA SERIÁL

Sherlock*

7:58. Budík. Pokládám. 7:59 budík - to už jde do tuhého, žhavím telefon, připojuji se na první hodinu dne. Akorát včas. Hodina intenzivního studia toho, jak se stát britofilem. Za oknem vzlyká londýnské počasí. Jo, bráško, cítím to úplně stejně. Zalévám jeden bloody* pytlík earl graye z Lídlu a doufám v instantní anglické štěstí. O anglické snídani si nechávám jen zdát, na takový luxus nemám dostatečnou dotaci výdeje a pohybu. Vzpomínám na týden v Anglii tři roky zpátky. Chci zase běžet Londýnem a - husí kůže alert - prodírat se davy turistů. Když říkám běžet, tak běžet. Všichni moc dobře víme, jak vypadají srazy na zájezdech. Obzvláště ty odjezdové. Sním a můj čaj stydne. Vytahuji pytlík z hrnku pokrytého jinovatkou. Dost bylo Anglie.

vařit vodu na tu francouzskou polévku, která mě straší ještě z poslední návštěvy Francie. Mušličky identifikovat nelze. Detektor blbých nápadů se přehřál. Vitana odvedla dobrou práci, pravé studentské gastro. Nejtěžší část francouzské výuky tkví v dešifrování čísel stránek v učebnici - totiž číslovky v tomto jazyce jsou živoucím důkazem černé magie. Vždycky se najde někdo, kdo zcela nepochopitelně intuitivně nedokáže otevřít učebnici správně. To poznáte jednou na stará kolena, až budete moci zase jednou vycestovat do země croissanty oplývající. Ale fránina je jinak láska.

S Italem v kuchyni

Voda opět vaří. Taky už máte vařbu špaget vychytanou jako šéfkuchař michelinské restaurace? Tykáte si s vaším kurýrem pizzy? Nejste v tom sami! Jste na dobré cestě, chcete-li dosáhnout dalšího levelu, hoďte oko na lasagne a tiramisu. Dochází vám inspirace na rodinný Na budík 8:58 už nespím. Otevřete jídelníček? Doporučuji den, dva nejlepší instantní polévku ze sáčku s hladu. Pak si se všemi příslušníky mušličkami! Parlez-vous français*? domácnosti sedněte, vyjmenujte, Nevadí, já taky ne. Přesto, že mě co všechno byste si dali, a to frankofonie svádí 2020krát více než poctivě sepište na papír. Jste-li anglofilie, mé jazykové schopnosti praktikanty italské domácnosti, se ještě neodvážily ozvat. Dávám tuto techniku nedoporučuji.

Family Business

Otevřete si prosecco, které jste si rána, které tak trochu pláče. přivezli z březnové lyžovačky v Itálii, a pusťte Prázdniny v Římě, nějak to *a taky Peaky Blinders dopadne. (Asi jako bum bum ciao*.)

La Casa de Papel Jestli jsem se něco v životě opravdu naučila, je to vaření (z) vody. Zalévám svůj druhý čaj dne, usedám na terase, aktivuji status „mañana*”. Přivřu oči a představuji si slunečné odpoledne na jedné z pláží Ibizy. Dnešek byl těžký, ráno moudřejší večera. Brzy se bude stmívat a vůbec, nemohu se pořád stresovat. (Začíná to na „m“ a končí na „aturita“). Jestli stejným způsobem tvořili Picasso a Dalí, kubismus a surrealismus získává nový rozměr. Todo claro*.

Večer, den už jen doznívá a člověk si uvědomuje, že celý den tráví v sevření cizích kultur. Zcela nedobrovolně. V hlavě máme najednou prázdno jako v koši na prádlo. Nyní nastává klíčové dělení Čechů! Jako v hokeji. Skupina A: Neohrožení, neklesají na mysli. Krátké večerní postěžováníčko a pivínko je spása, bohudík. Skupina B: Pustí si přednášku Františka Koukolíka a upadá do depresí. Nakonec se ale všichni zase probudí do sychravého londýnského 82

*ekvivalent českého „zatracený“; doslova krvavý *Mluvíte francouzsky? *podívejte se na La Casa de Papel *ráno, zítra; přeneseně později *vše jasné

Helena Hrubá, Ok

Vanessa Irma Blažková, T

ZDROJE

Šéfredaktor: Alice Holáňová | Zástupce šéfredaktora: Oliver Hyvnar | Redaktoři: Adéla Vlašicová, Helena Hrubá, Kristýna Sosíková, Klára Stružová, Irena Smolíková, Viola Staníková, Oliver Hyvnar, Jana netušilová, Adam Heimerle, | Korektura: Michaela Kolářová, Mgr. Lenka Ocásková | Fotografie: Viktorie Kirchnerová, Martina Gajdušková | Grafické zpracování: Alice Holáňová | Spolupracují: Mgr. Lenka Ocásková, Kateřina Lambertová, Natálie Boháčová, Klára Prašivková, Ludmila Hrušková, Jakub Vlček, Vanessa Irma Blažková 89