RESTART | 9. vydání by Restart (@casopisMGP)

RESTART

Školní časopis Masarykova gymnázia v Příboře

5 KOMENTÁŘE

10 AKTUALITY

16 VÝBĚR

26 FEJETON

30 ROZHOVOR

40 HAIKU

8 BÁSEŇ

13 FOKUS

20 ABSOLVENTI

27 REPORTÁŽ

36 KULTURA

44 SPORT

Bylo to fajn

íká se, že vítr z jedněch zavřených dveří otevře dvoje další. Abyste pochopili, co tím chci říct, je třeba nejprve sdělit, že v redakci školního časopisu nastaly významné změny. Od tohoto čísla je časopis v rukou Radima Friedela a Alice Holáňové. Tímto jim přeji, ať neztratí vítr z plachet a nezapomenou otevřít další dveře. Mně zbývá se rozloučit, ale než se odeberu do maturitního důchodu, vezmu vás na cestu zpět do minulosti. Držte si klobouky.

Nebylo to vždy růžové, ale časopis mě naučil více než vyjádřit své myšlenky, kooperovat s druhými a také to, že ne každou kritiku je třeba si brát osobně. Teď je ale načase předat moje radosti i starosti někomu dalšímu, nové energii, která udrží dílo při životě.

Na začátku třetího ročníku po konzultaci s bývalým šéfredaktorem Magična, školního časopisu, který mnozí z vás jistě pamatují, jsem plná ambicí svolala první redakční schůzku. Dorazil úctyhodný počet lidí a každý z nich věděl, čím by rád přispíval. Společně jsme dali do kupy první vydání a s pomocí pana ředitele ho vytiskli a roznesli po třídách. Všechno vypadalo tak krásně a jednoduše. Až s odstupem času jsem si uvědomila, jak krátkozraké to bylo, a že vydávat časopis bez konzultace s češtináři se nevyplácí. Celá snaha jakoby zanikla pod vlnou kritiky, která byla vcelku oprávněná, a chyby jsme nakonec museli opravit. Zpočátku jsme se potýkali spíše s nedůvěrou, která se ale zmenšovala s každým dalším vydáním. Dotáhli jsme to daleko, až do celorepublikového kola, a po prvním roce jsme si mohli gratulovat k řadě ocenění.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné čtení vám přeje

Těm z vás, kteří dodnes nechápali, proč jsem časopis řídila právě já, musím sdělit, že od začátku, od první schůzky redakce, nikdo nic nenamítal :) To je ale jiný příběh.

Melánie Klvaňová, 4. A maturantka

Prezidentské volby

olby jsou často považovány za svátek demokracie. Jedná se o možnost vyjádřit svůj názor a určit směr, jakým by se měla společnost ubírat. V dávné minulosti se stávali vůdci z těch, kteří si moc dokázali vynutit svou silou. Postupným kulturním a technologickým vývojem se ale převaha fyzické síly stávala bezvýznamnou až do dnešní podoby, ve které se vůdci stávají z těch nejinteligentnějších jedinců, kteří dokážou přesvědčit co největší množství lidí o svých kvalitách. Ideální demokracie by byla tou, ve které by lidé porovnáním různých kvalit kandidátů vybrali své zástupce na základě racionální úvahy, tedy střet kandidujících subjektů, které jasně stanoví své názory na množství důležitých témat. Tento demokratický proces ale nikdy nefungoval dokonale. Hlavními příčinami byl za prvé nedostatek informací, který se v dnešní době mění spíš v přehnaný šum zdrojů s různou mírou důvěryhodností, a za druhé uzavírání se do tzv. sociálních bublin. Reálně volby tedy vždy byly prostou soutěží popularity a vítězem ten, kdo využil masivního množství propagace. Všichni voliči plují na jedné lodi a musí zodpovědně vybrat nejlepšího kapitána,

který je povede, bude je reprezentovat a zajistí, aby se loď nepotopila. Problémem je, že mezi posádkou se často vyskytují mylné informace o kandidátech, ať už vědomě nebo ne. V prvním případě se jedná o neschopnost některých příznivců smířit se s možnou prohrou svého favorita, a to vede ke vzniku úmyslných nepravd. Za druhé jde o prostou nevědomost skupin, které jsou více informačně segregovány. Tento chaos vede k situaci, kdy volič často rozhodne nevědomě proti kandidátovi, který mu může být blíž, než by si mohl myslet, nebo volí kvůli nedostatku informací proti svému zájmu. Sociální bubliny jsou fenomén, který rozděluje společnost v průběhu věků. Ať už jsou tyto bubliny ekonomické, kulturní nebo geografické, jsou těžko “opustitelné”. Právě lidé, jež se dokáží dostat ven z té své a pochopit ostatní, jsou těmi, jejichž volba je pak nejobjektivnější. Slouží jako příklad ideální demokracie. Bohužel, v obecné populaci se takovýchto ideálních voličů vyskytují pouze jednotky procent. Opouštění vlastní bubliny a snaha porozumět jiným je jedna z nejtěžších úloh pro lidskou psychiku, může ale vést k prozření a pochopení problému. 5

Důležité je, aby v situaci po volbách kapitán nepřevzal většinu moci a nezačal tyranizovat svou posádku. Stejně tak poražená strana nesmí začít potápět vlastní loď kvůli hořkosti z prohry. V prezidentských volbách hrály všechny tyto faktory významnou roli. Elektorát se očekávaně rozdělil na dvě téměř souměrné části, jedna ale těsně zvítězila, a tím promluvil vox populi. Proces, který k výsledku směřoval, byl ovšem žalostný a potvrzoval vše, co jsem již zmínil. Kampaně obou kandidátů byly ovlivněny dezinformacemi, které vytvořili a rozšířili především sami nezodpovědní voliči nectící zásady ideální demokracie z vypočítavých důvodů, odmítající logicky uvažovat o problému, či vystoupit ze své bubliny. Je nutno ale zmínit, že tento typ voliče se vyskytuje na obou stranách barikády. Důležité je také vymezení důvodu volby, objektivní je volba zohledňující jen ty pravomoci, jež jsou přímo obsaženy v Ústavě ČR. Většina voličů ale klade důraz na volbu na základě sympatií, či názorové shody s kandidátem, i když je bezvýznamnou. Prakticky tedy byl kladen důraz na témata, na která nemá hlava státu žádný vliv, namísto ozhodnutí dle racionálních kritérií. Pro úspěch demokracie je důležitá právě kritika šíření mylných informací a snaha o sbližování sociálních bublin včetně nacházení společného stanoviska. K tomu by mělo vést co největší množství vzdělaných voličů, kteří tyto demokratické principy ctí. Momentálně je často zmiňována úvaha o roli přímé demokracie v našem státě. Přímá volba prezidenta, starostů a v neposlední řadě referenda o důležitých otázkách jsou 6

výsledkem snahy o depolitizaci rozhodovacího procesu a předání větší moci lidu. Objektivně ale není běžný volič schopen rozhodovat ideálně v různorodých oborech z důvodu nedostatku znalostí, tato skutečnost je vyřešena systémem zastupitelské demokracie, který funguje a jehož role by neměla být oslabována. Nezapomínejme taky, že výsledkem demokracie je kompromis mezi stranami konfliktu. Referendum, jakožto volba mezi protipóly, nemůže nikdy být výsledkem shody voličů. Pozitivní možností vývoje je předpoklad, že politické strany se nynějším jednáním o rozšíření přímé volby snaží jen získat popularitu, protože ve výsledku by se tato prosazená iniciativa stala nožem právě v jejich zádech. Druhou možností je důvěra těchto stran ve svou schopnost ovlivnit voliče, což by mohlo vést k jednoduššímu prosazení výrazných změn pomocí referend, tato varianta se zdá ale méně pravděpodobnou. Jakkoliv volební události znesvářily obyvatelstvo, nedá se jim upřít pozitivní vliv na zvýšení zájmu o politické dění. Já apeluji na vás, voliče, kteří se rozhodli podpořit svého kandidáta, abyste neustali v tomto zájmu, neboť v období po volbách je nejdůležitější konstruktivní kritika, která zajistí volby další. Stále platí, že demokracii bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty. Adam Fanta, Ok

Hluboko pod měsíčními paprsky Lidé ve volebních místnostech Rozjařeně zemanovali. A Luna, jež na to hleděla, Prskla a zhasla docela. A opět je Tma Svou nadpoloviční většinou Usnášeníschopná.

Mgr. Pavel Netušil

AKTUALITY

Hráči futsalu odehrávají poslední zápasy ve skupinách a připravují se na Play off. Ples gymnázia se uskuteční 3. března 2018 od 19:30 hodin v Kulturním domě v Příboře. Předprodej vstupenek u Mgr. Silvie Piškytlové od 12. 2. 2018. Ve čtvrtek 1. února žáci prvních ročníků rozezpívali celou školu v rámci akce Zpívání na schodech. Blíží se okresní kolo Scrabble Tournamentu středních škol. 15. ledna se konalo další setkání Gypri talks, kde nám Jan Polešovský dal pár tipů a triků na vytvoření dobré prezentace. Pokud jste tuto událost prošvihli, nezoufejte! Záznam prezentace můžete najít na youtube stránce „Gypri talks„. 14. únor není pro naše gymnázium obyčejným dnem. Nejen, že si žáci posílali valentýnky, ale také si mohli přijít o velké přestávce do tělocvičny zatančit tradiční tance jako je jive, valčík či polku. 2. a 3. ročník šly do kopřivnického kina na filmové představení Milada.

O krok blíž ke hvězdám

Jsme znovu o krok blíž ke hvězdám. Americká technologická společnost SpaceX (zakladatelem není nikdo jiný než Elon Musk) provedla v úterý 6. února z plošiny na floridském Mysu Canaveral zkušební start nejsilnější nosné rakety současnosti. Jde o významný mezník v dějinách kosmonautiky. Falcon Heavy nás podle plánů Muska, dnes snad nejznámějšího amerického vizionáře, měla dostat na Mars nebo na Měsíc. Raketa je vysoká 70 metrů, má 27 motorů a na nízkou oběžnou dráhu dokáže vynést kolem 70 tun nákladu. Do oblasti Marsu je schopna dopravit okolo 16 tun, a to proto, že se při cestě na Mars spotřebuje mnohem víc paliva, které samozřejmě váží víc (na úkor nákladu). V současné době společnost NASA vyvíjí podobný nosič SLS (Space Launch System). V množství nákladu jsou oba nosiče srovnatelné, avšak cena obou letů se výrazně liší. Podle portálu The Verge utratí NASA za start SLS v přepočtu přibližně 20,4 miliardy korun, zatímco společnost SpaceX to bude stát asi 1,8 miliardy korun. Jde o třístupňovou raketu. Před několika

lety Muskovi nikdo nevěřil, když prohlásil, že dokáže návrat prvního stupně rakety. Dnes je možný návrat dvou ze tří stupňů. S pomocí Falconu Heavy byl do vesmíru vynesen elektrický sportovní vůz Tesla Red Roadster, produkt automobilky Tesla Motors, která je taktéž Muskovým dítkem. Auto by mělo nyní obletět Slunce a následně se dostat do blízkosti Marsu. Záměr tohoto počinu je prostý - jde o skvělou reklamu Muskova podnikání. V autě sedí Starman. Jde o postavu z písně Davida Bowieho. Při startu také hrála jeho píseň Space Oddity. V přihrádce u spolujezdce je pak výtisk sci-fi románu Douglase Adamse Stopařův průvodce po galaxii. Vedle volantu svítí legendární hláška z knihy „Nepropadejte panice!” Na voze jsou tři kamery. Nyní už ale nic nevysílají, kamerám došly baterky. Musk také řekl, že pokud se najde někdo, kdo bude schopný si vůz z vesmíru vzít, připadne vlastnictví danému člověku. Nejspíš se o to ale nikdo nepokusí. Jsou plánovány i další lety ve spolupráci s telekomunikační společností 13

Inmarsat a Viasat a také pro americkou vládu v rámci pokračování programu STP (Vesmírný zkušební program). Musíme však také zvážit dopad těchto letů na životní prostředí. Falcon Heavy by častými starty vytvořil obří uhlíkovou stopu (palivem Falconu Heavy je vysoce rafinovaný petrolej RP-1 s 34% obsahem uhlíku a bylo použito 440 tun petroleje; jako okysličovadlo se používá tekutý kyslík, takže při spalování paliva vzniká hodně oxidu uhličitého). Vypustil také do vesmíru automobil, který bude v kosmu obíhat možná miliardy let nebo se rozpadne na množství fragmentů, které by mohly zanést povrch Marsu. V podstatě jde o další kosmické smetí. Berme ale v potaz schopnost znovupoužití prvního raketového stupně a zlevnění nákladů letů. SpaceX je společnost, která vznikla v roce 2002. Vyvinula raketové nosiče Falcon 1 a Falcon 9 a kosmickou loď Dragon. Celý konstrukční proces probíhá v rámci jedné továrny v Kalifornii. Tím se liší

od systému stavby raket konkurenčních firem a agentur. Tímto způsobem se snižují náklady na výrobu. Firma je vlastníkem mnoha prvenství, patří mezi ně například dosažení orbitální dráhy Země za použití kapalného paliva nebo vyslání kosmické lodi k ISS (SpaceX byla první soukromou firmou, které se to povedlo). Elon Musk vzbuzuje v mnoha lidech nadšení pro techniku a dobývání kosmu. Dosaženými úspěchy nás neustále přesvědčuje o své kreativitě. Díky tomu technologie neustále postupují vpřed. S velkou pravděpodobností můžeme v budoucnu očekávat celou řadu dalších ambiciózních projektů. Možná se naše sny stanou skutečností a lidstvo pokoří hranice svých možností. V blízké budoucnosti snad také dojde i k často diskutované kolonizaci Marsu. Nikola Polášková, 4. A

VÍTĚZNÝ ÚNOR 1948 - 25. 2.

“Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal,” pronesl k davu 25. února 1948 Klement Gottwald svůj nejznámější projev. O několik měsíců později se začíná Československo měnit v totalitní stát. Krátká doba svobody končí.

NEŠŤASTNÉ ROZHODNUTÍ Abychom správně pochopili celý vývoj našeho poválečného státu, musíme se vrátit k samému počátku. Po přijetí Mnichovské dohody koncem září 1938 schytal český národ velkou ránu. Naši spojenci, Anglie a Francie, nás v zájmu většího dobra nechali na pospas Hitlerově válečné mašinérii. Mnoho lidí se cítilo být zrazeno, především pak prezident Edvard Beneš. Přestože sám odletěl do Londýna, kde začal pomalu tvořit exilovou vládu, tak se již tolik o západní mocnosti 16

neopíral. Místo toho, když se válka dostala do fáze, kdy zaútočilo Německo na SSSR, se čím dál více začal obracet na východ. V roce 1943 prezident Beneš přijel za Stalinem. Zde společně s ním a československými komunistickými politiky, mezi nimiž byl i Klement Gottwald, projednával budoucí spojenectví. Přestože byl varován západními mocnostmi, že se sám dobrovolně vrhá do východní sféry, tak na tato upozornění nebral sebemenší zřetel. Po skončení druhé světové války se celá exilová vláda přesouvá zpátky do vlasti a je prohlášena za legitimní. Beneš tudíž okamžitě začíná jednat. Mezi mnohá opatření, která měla republiku vyčistit od veškerých okupantských vlivů, patřilo taktéž zrušení Agrárníku, největší politické strany u nás. Tento zákaz inicioval sám Beneš. A teď se nám ke slovu dostávají již samotní komunisté. Jakmile byla odstraněna jejich největší politická konkurence, tak proti nim stála pouze Národní fronta. Po prvních poválčených volbách roku 1946 získali nad 40 % hlasů a není proto divu, že se Klement Gottwald, jakožto předseda strany, stává premiérem. Tím byly položeny pevné základy pro budoucí vítězství.

VE SLEPÉ ULIČCE O rok později stalinistický režim v SSSR začíná konat. Velkorysá nabídka USA o možnosti přijetí Marshallova plánu byla v Československu úspěšně bojkotována. Místo toho jsme se dočkali pomoci z východu, která se s tou původní nedala vůbec srovnávat. Přesuneme-li se zpátky k domácí politice, tak zjistíme, že komunisté pomalu odhalují svou pravou tvář. Do ostatních stran Národní fronty jsou dosazeni jejich donašeči. Začínají provokace a zastrašování odpůrců. Komunisté postupně začínají ovládat všechny důležité funkce nejen na ministerstvech, ale například i v armádě. Touto dobou je již prezident Beneš vážně nemocný. Samotné demokratické síly, které převážně vede ministr zahraničí Jan Masaryk, toho zase tolik nesvedou. Dostáváme se tak k únoru 1948. Po

dalších provokacích z řad komunistů, které jsou nasměrovány vůči ostatním politickým stranám, dojde situace tak daleko, že 20. února dvanáct nekomunistických ministrů podává na protest demisi. Předpokládají, že ji prezident určitě nemůže přijmout. V tom se ovšem mýlili. Od rána 21. února už probíhají řady komunistických demonstrací. Beneš je v tuto chvíli již zasypáván nespočtem dopisů o tom, aby přijal Gottwaldovo řešení krize. Den poté se už mezi veřejností proslýchá, že na hranicích s Rakouskem je připravena armáda SSSR, která se nebojí příležitostně zasáhnout. Komunisty ovládané ministerstvo vnitra 23. února začína vyzbrojovat lid, vznikají tak Lidové milice. Společně s nimi však v tento den vstupuje do ulic desetitisícový dav studentů, který míří k Pražskému hradu, aby vyjádřil prezidentovi svou

podporu. 24. února ve 12:00 začíná hodinová generální stávka, která má přimět Beneše k přijetí Gottwaldova řešení. Stávky se ze strachu zúčastnila nejen celá prezidentská kancelář, ale taktéž například Jan Masaryk. Přichází osudový 25. únor. Prezident se konečně setkává s Gottwaldem. Po delším naléhání přichází na řadu historický okamžik. Prezident demisi přijímá. Klementu Gottwaldovi se tak podařilo to, o co už hodně dlouho usiloval. Komunistům od této chvíle nestojí již nic v cestě.

670 LET Den, kdy Karel IV. založil Nové Město pražské 8. 2. 1348 350 LET Den, kdy Portugalsko získalo nezávislost 13. 2. 1668 170 LET Den, kdy byl publikován Manifest komunistické strany 21. 2. 1848 140 LET Den, kdy si Thomas Edison nechal patentovat fonograf 19. 2. 1878 120 LET Den, kdy zemřel první řidič následkem automobilové nehody 12. 2. 1898 Tomáš Horečka, Sp

ABSOLVENTI Nikola Sochová navštěvovala Masarykovo gymnázium v letech 2010 - 2014. Nyní studuje psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Proč ses rozhodla pro psychologii? Uvažovala jsi i o jiném oboru? Myslím, že prvotní impuls byl v době, kdy jsem se sama vypořádávala s nějakými problémy a někdo mi s nimi pomohl. Byla jsem uchvácená tím, jak je to super, když někdo opravdu umí člověku pomoct ve chvíli, kdy na to sám nestačí. Měla jsem pocit, že to chci taky dělat, a zároveň to těm odborníkům, kteří mi podali pomocnou ruku, tímto způsobem vrátit. Postupně jsem i během přípravy na studium a sbírání praxe zjistila, že když se můžu chovat prosociálně, tak mě to naplňuje :)

Proč sis vybrala právě Karlovu univerzitu? Byla to náhoda. Jako zarytá Moravačka jsem Prahu moc v lásce neměla. Ve čtvrťáku jsem se hlásila na psychologii jen v rámci Moravy, chtěla jsem do mé vysněné Olomouce, pak jsem si dala ještě dvě přihlášky do Brna, všechno to byla psychologie. Nikde mě nevzali. Uteklo 20

mi to vždy jen o pár bodů, a mně se na chvíli zhroutil svět. Pak jsem se „hecla“, rozhodla se udržet si status studenta na pomaturitním studiu angličtiny ve Frýdku Místku a celý rok jsem se intenzivně na přijímačky připravovala. V rámci obav, že se to znovu nepovede, jsem rozhodila sítě po celé republice a dala si přihlášku na devět oborů, všechny možné psychologie a blízké obory, např. speciální pedagogika apod. Do Olomouce mě znovu nevzali a i po letech si myslím, že se ke mně u přijímaček chovali nefér. Zato v Praze byli vyloženě zlatíčka. Měla jsem u přijímaček dost

dobré výsledky, a tak jsem si řekla, že to osud tak chtěl, navíc to byla příležitost postavit se na vlastní nohy. S odstupem času i vnímám, že v Praze jsou úplně jiné možnosti pro získávání praxí, ale třeba i pro navštěvování různých přednášek a konferencí.

Které předměty ze střední byly pro tebe užitečné u přijímaček a jak ten přijímací proces vypadá? Určitě biologie! V Praze se nejdříve psaly písemné testy – jedna část byly klasické OSP, které si „Karlovka“ sestavuje sama. Vzhledem ke krátkému časovému limitu jsem spoustu věcí natipovala. Druhá část byla volba mezi ZSV a biologií. Věděla jsem, že mé znalosti okruh ZSV nepokrývaly, zato biologii jsem měla díky maturitním otázkám našprtanou dokonale. Třetí se týkala znalostí z psychologie, na ty ale středoškolské učivo nestačí. Chtějí jména, autory různých teorií, principy těch teorií, pojmy... je třeba se na to připravit. Při písemné části se psaly ještě dvě krátké eseje. Jedna měla téma Zážitek,který mám já a nikdo jiný a druhá Mojecesta na přijímací zkoušky. Po vyhodnocení přišlo oznámení s tím, že se člověk buď dostal přes limitní počet bodů, nebo nedostal. Pokud ano, byl pozván k ústní zkoušce. Nejdříve se zaplní místnost určitou skupinkou uchazečů, kde sledují video a popisují vše, co vidí, co se tam děje. Bylo to nějaké video, kde paní logopedka vyšetřovala dítě. Pak se šlo k samotné komisi. Ta probírala jak vyjádření k videu, tak eseje z prvního kola. K této části

si člověk musel připravit seznam praxí, které doposud získal a seznam načtené literatury, maturitní vysvědčení a další lejstra, která považoval za důležité, např. certifikáty apod. Myslím, že vyžadovali i životopis. Ústní část je hodně individuální. U mě je zajímala praxe (měla jsem uváděnou práci s Romy a tím, že se Romů týkala i má esej, točili jsme se hodně kolem toho). Vím, že jsem jim byla sympatická a byl to spíš příjemný pohovor než nějaké dušení. Potom se rozloučí, pošlou vás ven, napíši si počet bodů do archu, který předají v obálce asistující studentce, a ta vás zavede k druhé komisi, které obálku předala. Tam se jen ověřuje, zda to ta první zhodnotila dobře. Ve druhé sedí ty největší kapacity katedry. Bylo to opět moc milé, když zjistili, že jsem „odchovaná“ v Příboře, začali filozofovat nad tím, proč se naše gymnázium nejmenuje Freudovo a já jsem „zazářila” tím, že jsem popisovala Freudovo muzeum a zvala je k návštěvě. Když se se mnou loučili, řekli mi, že se uvidíme v září na adaptačním kurzu (to ale neříkají každému, čeká se na výsledky, ale já měla dost bodů na to, aby si mohli být jistí, že přijata budu).

Kolik času jsi věnovala přípravě na přijímací zkoušky? Hodně. Učila jsem se na ně ve čtvrťáku asi od Vánoc, v té době jsem chodila na přípravné kurzy katedry psychologie v Olomouci. Když to neklaplo, přípravu jsem zintenzivnila dalšími přípravnými kurzy následující pomaturitní rok, celou dobu jsem „žila” jen psychologickými 21

knížkami a různými skripty z kurzů a ukázkovými testy apod.

Co bys doporučila budoucím studentům psychologie? Nepodceňovat přípravu. A být o svém rozhodnutí studovat psychologii opravdu přesvědčen, komise to pozná, pokud to jdete jen zkusit, protože vám to doporučila tetička, když jste se nemohli rozhodnout mezi učitelstvím, právy, jazyky nebo medicínou. Znám lidi, co mají fakt velký zájem a z rozhovorů s nimi jsem věděla, že by u ústních určitě prošli, ale zásadnější jsou ty písemné testy, těmi když člověk neprojde, je mu jeho zápal pro psychologii stejně k ničemu. A taky neztratit po prvním neúspěchu hlavu. Spousta mých spolužáků se dostala na psychologii třeba až na popáté. Dostat se na poprvé se považuje, alespoň na Karlovce, spíše za raritu.

Jak probíhá celé tvé studium? Stresově :) V prváku je těch předmětů docela dost, ve škole jsem byla kromě pátku téměř denně, byly to náročné zkoušky a nudné předměty. Moc psychologické, jak bychom si to my studenti představovali, to nebylo, ale já chápala, proč máme samé dějiny, filosofii, hodně různých úvodů do něčeho, předmět, jak pracovat s elektronickými zdroji apod. Bylo nám i vysvětleno, že na naší katedře je ten koncept od teorie k praxi, nechtějí nás učit nějaké odbornosti, dokud nebudeme mít základy, to je jasné. Postupně předmětů ubývá a jsou zábavnější. Člověk je, asi jako na jiných školách, pod tlakem, že si musí hledat i předměty z jiných kateder 22

a fakult, aby nasbíral dost kreditů, a nebo že se chce dostat na volitelné předměty, kde je kapacita třeba 15 lidí a během pár sekund po spuštění zápisu už je naplněna. Do toho všichni lítáme po různých stážích, praxích a dobrovolničíme, abychom získali zkušenosti a abychom se blýskli u přijímaček na magisterský obor.

Uvedla bys příklad, co se probírá na některých přednáškách? V živé paměti mám samozřejmě současný ročník, tento semestr byl zatím pro mě asi nejzáživnější z celého dočasného studia, máme Sexuální psychologii, kde pan profesor Weiss zval první semestr různé devianty, kteří nám říkali své příběhy, nebylo to nic pro slabé žaludky, když před sebou máte například nekrofilního vraha, který vám bez emocí vykládá svůj příběh. A pan profesor je sám o sobě velmi vtipný, fakt se na přednášky hodně těším. Po něm byla ještě hned Psychopatologie, někdy bylo těžké odcházet večer domů, když nám zkombinovali nějakého agresivního sadistu s následnými paranoidními bludy právě na psychopatologii. Předměty se, kromě toho prváku, týkají jakéhokoli odvětví psychologie, co si člověk dovede představit, zajímavé jsou i volitelné předměty, mé oblíbené byly například Využití testu pohádek v psychodiagnostice nebo Psychologie vyjednávání.

Máte možnosti praxe? Škola nám nic nezařizuje, jen nám to v průběhu vyučující pořád připomínají, v magisterském oboru potom musíme mít splněno 400 hodin praxe, vše si ale zařizujeme sami. To nás neodrazuje, sami

se navzájem motivujeme. Když slyšíte, že váš spolužák toho dělá víc než vy, chcete toho víc, protože se bojíte, ať nevypadáte u přijímaček vedle ostatních jako povaleč. Samozřejmě, status studenta psychologie otevírá na některá pracoviště vrátka snáze. Myslím, že být studentem psychologie je opravdu o tom, že buď sedíte ve škole, jste na praxích, nebo se doma trápíte nad různými seminárkami, prezentacemi a úkoly. Samozřejmě myslíme i na psychohygienu a neležíme pořád v knížkách - dopřáváme si i zábavu.

Myslíš, že absolventi psychologie jsou dostatečně připraveni na výkon svého povolání v oboru? Je něco, co se musí doučit, než začnou pomáhat lidem? Myslím, že sedět v lavici a pasivně vstřebávat informace nestačí, i když nám přednáší odborníci, kteří jsou ve své praxi zběhlí. Chce to si to prožít, účastnit se různých sezení, pokud to jde, mít možnost vidět např. záznamy z vyšetření, být s lidmi v kontaktu a své komunikační dovednosti pořád rozvíjet. Shodujeme se s mnohými na tom, že nejvíce nám dává zatím Kurz krizové intervence, pokud jsme ho absolvovali, tam je to hodně o nácvicích, A pak samozřejmě v ideálním případě nějaký pětiletý psychoterapeutický výcvik, který je však drahý a spousta studentů si ho nemůže dovolit, nebo nějaké sebezkušenostní skupiny atd.

Je tvrzení, že každý psycholog má svého psychologa, pravdivé? Náhled na sebe člověk většinou nezíská 23

sám. Aby mohl být psycholog schopen být pro druhé oporou, potřebuje sám oporu. Představte si, že máte denně třeba pět klientů, kteří vás často zahlcují svým trápením, mohou být na vás nepříjemní, jsou smutní, vyčerpaní, bezradní apod. Pokud se necháte zahltit, brzy se utopíte v problémech jiných. Proto existují supervizoři – na ty přenáší zase psychologové své problémy s klienty, co je tíží v jejich profesi, s čím si neví rady apod. A mít psychologa by měl mít každý, je to takový průvodce životem. Spíš než psychologa psychoterapeuta, což je i nedílnou součástí výše zmiňovaného psychoterapeutického výcviku. A každý lékař má přece taky svého lékaře, každý kadeřník svého kadeřníka. Občas mě trápí, když si lidé mysli, že pokud mají psychologové psychologa, tak nejsou kompetentní pomáhat druhým, když jsou sami „nevyrovnaní“. O to tu nejde.

V čem se liší tvé studium na střední od studia na vysoké? Na psychologii jsou písemky či zkoušky jednou za půl roku, zato je to nakumulováno do dvou měsíců a je toho občas dost. Už vám nikdo „nestojí za zadkem”, vše musíte sami. V našem oboru jsme už „kolegové” vyučujících, dávají nám najevo, že máme cenu a že nás považují za sobě rovné. Já si na gympl nemůžu stěžovat, ale ruku na srdce, na každé střední je nějaký „profesor”, který si na žácích opravdu smlsne, nesmyslně se povyšuje a mnohdy je svými nemístnými poznámkami ponižuje. U nás ne, tam nás oceňují a respektují. Další věc, které si vážím, je, že jak jsou všichni psychologové, chovají se k nám 24

opravdu lidsky, když vidí, že jsme v nepohodě, třeba během zkoušky, nenechávají nás v té nepohodě podusit. Taky často razí heslo „Chci vědět, co umíte, ne, co neumíte”. Rozdíl je také to, že se oslovují vyučující tak, jak se oslovovat mají, na základě toho, co dokázali. Profesory máme na naši škole pouze tři a ceníme si jejich postu. Rozlišujeme při oslovování docenty od doktorů a magistrů. Melánie Klvaňová, 4. A

Jak ucpat záchod aneb Těžký život rebela Celá škola si v tyto krušné dny klade otázku: kdo, nebo co může za ucpané záchody. Autor tohoto osvěžení ve stereotypních kruzích dnů na MGP samozřejmě považuje za čest, že je jeho jméno a dílo skloňováno ve všech pádech a že se dostal do hlavy i takovým kapacitám, jako je pan ředitel. Avšak nikdo vlastně neocenil samotnou snahu, která vede k vytvoření něčeho tak geniálního. Hrdinný výtržník si teď pravděpodobně podepírá hlavu v jedné z okolních hospod a zaplňuje řádky ve svém deníku, stejně jako podporuje inspiraci desetistupňovým pivem z výčepu. Na dně každé sklenice nachází novou odpověď na otázku, co změnit, jaké způsoby ještě nevyzkoušel, kterou mušličku ještě nepřipravil o „věneček“. To vše má jediný cíl: získat ještě větší slávu, oslovit ještě širší publikum, zapsat se nesmazatelně do dějin zdejšího ústavu. Po týdnech plánování je konečně odhodlán. Prach za jeho posledním činem je usazen a on sebral kuráž na další akci. Jako ideální čas zvolil hodinu biologie, kde je nejnižší pravděpodobnost, že by si někdo všiml jeho nepřítomnosti. S pouhým pokynutím ruky, bez delší konverzace, opouští místnost. Tentokrát se obětí stane druhý pisoár od okna v přízemí. Je nervózní, přesto kráčí krokem klidným a vyrovnaným. Vchází na onu místnost. Má štěstí, vzduch je 26

čistý - působiště volné. Spěšně kontroluje kabinky a obhlíží zásoby smradlavých zelených ubrousků a záložních toaletních papírů. Vše je na svém místě, všechno jde zatím podle plánu. Hbitýma vytrénovanýma rukama vybírá asi pětinu z připravených zásob papíru. Jednou rukou vybavenou ochranným sáčkem z Kauflandu zbavuje svůj cíl veškerých ochran, kterými je vybaven. Pisoár má teď jen ve své moci. Šikovně dokáže nacpat zvolené množství ubrousků co nejhlouběji do útrob znásilňovaného záchodu. Nezapomene spláchnout. Napoprvé se obsah pouze namočí, napodruhé už vytváří konzistentní hmotu. Útočník věří, že se o ní bude panu řediteli zdát ještě nejméně dva týdny. Na hodinkách kontroluje čas a srdeční tep. Rychle nasazuje sluneční brýle, praktickou kapuci a svižným krokem utíká z místa činu. Opět u Tonyho. Kolem se plouží skupinka zdeptaných studentů. Slyší je šeptat už od dveří. Ano, povedlo se. Všech čtyři sta třináct žáků školy si vyslechlo od rozpačitých třídních poučení o tom, že hajzly se neucpávají. Jeho odkaz tak žije dál. Bude to on, o kom se bude mluvit na třídních srazech po celé generace. Bude to on, kdo bude vzorem pro stovky dalších zakomplexovaných duší, toužících po věčné slávě a nekonečném uznání. Zdeněk Hanzlík, Sp

Za olympijskou atmosférou Drama kolem prezidentských voleb již pominulo a svátek sv. Valentýna prozatím v nedohlednu. Je tedy třeba se poohlédnout po jakémsi univerzálním tématu, které by posloužilo jakožto studnice nepřeberných diskuzí, bujarých sporů i oslav během brzkých únorových dní. A co jiného, než-li Zimní olympijské hry v korejském Pyeongchangu, se nám nabízí?

žádné Caracas, říkám si. Což, jak později zjišťuji, byla lehce zavádějící a ne zcela pravdivá myšlenka.

Z předchozích několika řádků mohli někteří z vás nabýt dojmu, že je čeká zbytečná a chaotická záplava informací týkajících se právě této významné sportovní události. Ale mohu vás potěšit – od toho tu nejsem. Rozhodla jsem se vydat krapet jiným, leč podobným směrem. Pokud totiž vaše srdce prahne po poznání kultury a tradic letošní pořadatelské země, budu pro vás poslem dobrých zpráv. Nemusíte se vydat přes kontinenty ani oceány, na pouť dlouhou tisíce mil. Bohatě postačí, když chytíte nejbližší vlak a zamíříte za krásami korejské vesničky v Moravské Ostravě tak, jako jsem učinila i já sama…

sluchátka (jinak se budu v jakémkoli dopravním prostředku pekelně nudit)

Odmítnout pozvání k návštěvě olympijského festivalu? To pro mě představuje tabu i vzhledem ke skutečnosti, že na seznamu sportovních nadšenců by mé jméno rozhodně nefigurovalo a zakopnout bravurně zvládnu i na kompletně rovném povrchu. A právě proto se vydám tamější atmosféru pocítit na vlastní kůži. Místo obsáhlého báglu si s sebou beru jen pár nezbytností. Ostrava přeci není

A co tedy ve vašem skladném příručním zavazadle rozhodně nesmí chybět? termoska s horkým čajem (čím větší, tím lepší) powerbanka (kdyby technika selhala)

kapesníky (protože kdo v tomto podivném ročním období netrpí chronickou rýmou?) peněženka (bez té ani krok) Sbaleno mám poměrně rychle, zbývá tedy zamávat rodičům a konečně můžu vyrazit. K cestě samotné nemám moc co říci. Všichni víme, že cestování o samotě není nikterak záživné, spíše je nudné a zdlouhavé. Přetrpět se však dá vždycky, hlavně díky vymoženostem moderní doby. První nástrahy mě čekají hned po příjezdu. Pro člověka kartograficky nezdatného, orientačním smyslem nezasaženého, představuje každé větší město skutečný problém. Zvlášť, když i starý dobrý strýček Google selže. To se pak z doslova čtyřminutové záležitosti v mé režii stává bezmála hodina strávená blouděním v neznámých ulicích kořeněná snahou o zprovoznění mobilního telefonu a odvracením mírného panického záchvatu. 27

Konečně se nacházím u vstupu do vesničky, jenž je řešen elegantní cestou, a to sice dřevěným objektem věrně připomínajícím japonské brány tori. Již z této pozice vidím obrovské množství navršeného sněhu, na němž si děti užívají zimních radovánek. Celým Masarykovým náměstím se line směsice smíchu, veselého výskání a korejské populární hudby. Mé první dojmy? Zima, zima, mraky lidí a ještě jednou zima.

sortimentem tematických suvenýrů.

Rozmístění vesničky je poměrně prosté. Vpravo se nachází korejská část, tu uprostřed následuje hlavní organizátorský stan. Na levé straně poté nalezneme stánky s českými pokrmy, olympijskými čepicemi a tradičním svařákem. Častými prvky jsou sněhulák a bílý tygr, maskoti probíhající olympiády.

Kdybych vše měla shrnout několika slovy, vypadalo by to asi takto: Jedná se o vskutku příjemně strávené odpoledne. Pozor si dejte jen na správně fungující navigaci a rozhodně nedopusťte, aby vám omrzly nohy, uši či jiné potřebné části těla.

V prvním specializovaném stánku dostávám příležitost si vyzkoušet kaligrafii, um krásného stylizovaného písma, oblíbenou uměleckou disciplínu jihovýchodní Asie. S volbou správného materiálu (čínská tuš, nesyntetický vlasový štětec a rýžový papír vyráběný ze dřeva mladých stromků) a trochou šikovnosti si své jméno či pár základních frází zvládne napsat každý. Další dvě stanoviště předchází vůně tradičních pokrmů, které se zde připravují. Kromě klasik jako rámen a kimchi můžete vyzkoušet tteobokki (rýžové těstíčko v pálivé omáčce), kimchi a fazolové placky, bulgogi (sladké hovězí maso s rýží), kimbap (korejská verze sushi) a mnoho dalšího. Z nápojů mě zaujaly především čaje – yuja, ginsang a sikhyae. Čtvrtý stánek oplývá rozsáhlým 28

Dalšími lákadly by mohly být stolní a venkovní hry, malování na obličej, zkoušení tradičního kroje hanbok i soutěže o medaile pro dětské návštěvníky. O autentičnost atmosféry se starají pouliční světla, lampiony a náhodní korejští kolemjdoucí, jež vám s trochou štěstí rádi věnují nějaký ten povedený kaligrafický kousek.

Alice Holáňová, Kt

ROZHOVOR s Radimem Friedelem Obvykle je to při této příležitosti ten člověk, který vzbuzuje lehkou nervozitu – na co se asi zeptá? Ovšem tentokrát to bude on, kdo se zapotí při hledání odpovědí, jež budou dostatečně inteligentní, zároveň zábavné, neotřelé a zajímavé... Podívejme se na zoubek novopečenému šéfredaktoru Restartu, Radimu Friedlovi ze septimy. Jaký je to pocit, být šéfredaktor poměrně úspěšného školního časopisu? Ačkoliv nesu tíhu určité zodpovědnosti, tak překvapivě velmi dobrý.

Máte nějaké plány, jak časopis změnit nebo vylepšit? S tím, že se od příštího čísla změní i grafik časopisu, změně se nevyhneme. Podáme náš nejlepší výkon a pevně věřím, že to bude vypadat skvěle, nové nápady přijdou za pochodu. Jestli se časopis stane ještě lepším než teď, budu jen rád. 30

Na gymnáziu jste strávil doposud skoro sedm let. Jaký byl školní život v primě a jak ho vnímáte teď? To je dobrá otázka. Nynější třeťáci ze čtyřletého gymnázia často nedokáží pochopit, jak by tu někdo mohl vydržet tak dlouho, a to nás ještě rok čeká. Primu si kupodivu docela pamatuju, i přijímačky. Tehdy se, aspoň se mi to tak zdá, první čtyři roky všechno docela hrotilo a všichni řešili maličkosti. Úprava sešitů, kdo má jakou známku. Pamatuji si hned první nebo druhý den, kdy nám pan Netušil zadal úkol a hned den na to rozdával nebožákům pětky. Pro některé to byl asi trochu šok. Mívali jsme ve třídě docela respekt z učitelů a na chodbách ze starších spolužáků, s dnešními primány jsme si moc podobní nebyli. Většina z nás se však postupem času stala ostřílenými lišáky a dnes už i ti učitelé to tak moc neřeší, většina z nich už jsou spíše takoví kamarádi. To se mi líbí, ale zároveň v tom nevidím zas tak valný smysl. Proč se takové věci jako úprava sešitů řeší tak moc první tři, čtyři roky a dnes je to většině učitelů tzv. u vrtule? Kdyby mi dnes pan Netušil po obdržené pětce

kázal: „Friedele… Stát se to může, opakovat se to nesmí,” bylo by mi to snad i docela jedno.

Představte si ideální den Radima Friedela, nic nemusíte, vše můžete. Popište nám ho. To máte těžko. Mě i ty povinnosti kolikrát docela naplňují. Jediné, které mi tak nějak obtěžují život, jsou ty, které souvisí se školními předměty, co nebudu studovat, ani z nich maturovat. Kdybych mohl všechno, to by zas nebylo vhodné to tu zveřejnit. Řekněme tedy, že vstanu, obléknu si fešnou košili, nasadím pilotky, nějaké gatě, boty. Cosi dobrého si, popřípadě i mé drahé polovičce, uvařím a sním to, udělám ranní hygienu, ale to jsou zas svým způsobem povinnosti, nechci přece mít hlad. No a pak vyjedu nablýskanou károu, někde u moře, a prostě jedu, poznávám lidi a neznámá místa. Trochu pak přes den pocvičím, zaplavu si a něco nového se naučím nebo si přečtu. Bez těchto činností, vyjma plavání, by mi ten den přišel trochu prázdný. Nepotřebuju toho zas tak moc, třeba bych jen tak pro zábavu skočil z letadla s padákem. No a pak večer pozoruji západ slunce při sklence vína nebo whisky, přikusuju bagetu a olivy. Před spaním ještě stihnu obšťastnit onu ženu. Ale těch věcí, co bych chtěl udělat, míst, která chci navštívit, je taková spousta, že by to za jeden den nešlo stihnout.

Máme informaci, že moc rád skáčete do dálky, to není obvyklý oblíbený sport. Kde jste si tu lásku k němu vypěstoval a kdo Vám ji zprostředkoval? Je to taková informace neinformace. Mám rád skákání do dálky, neboť jsem dělával parkour (ne ten na koních) a stále pro něj mám vřelé sympatie. Tam taky skáčete víceméně do dálky, jen ne do písku, ale na zdi, zábradlí, a tak podobně. Na ta zábradlí je to brutální adrenalin a vždy obdivuju borce, co to dokážou na šílené vzdálenosti, skočit z tyčky na tyčku nebo jen tak. Každopádně ke skoku do písku jako takového se dostanu tak maximálně v tělocviku, a to ještě během pěkného počasí. Miluju tu volnost toho všeho, jak letíte a musíte si vyměřit dopad. Jednou jsem skákal asi z třímetrové výšky a kolenem si roztrhl víčko, tož byla krev, no.

Když mluvíme o sportu, nelze se nezeptat – sledujete současné olympijské dění? Pokud ano, kde nejraději? Komu fandíte a která disciplína Vás naopak nechává chladným, dá-li se to takto říct v případě zimních her? Řekl bych, že jen málo. Víceméně sleduji jen hokej, občas skoky na lyžích, lyžařský slalom, snowboard. U hokeje

se dokážu dobře rozproudit, když jde o hodně. Jakože, zas tak moc se o to dění nezajímám.

Kdybyste si musel vybrat jednu domácí práci, kterou byste měl vykonávat po dobu deseti hodin, která by to byla a proč? Asi žehlení. Kdyby to mělo být věšení záclon na žabky, byla by to ultimátní noční můra. Žehlení mi přijde strašně naplňující a uklidňující, jak vyrovnáváte ty záhyby, je to takové smooth, ale musíte v tom mít trochu cviku. Dostal jsem se k němu, protože nikdo jiný mi doma košile nevyžehlí, možná jednou za tři měsíce. Teď mě tak napadá, že si jednou pořídím nějakou stylovou žehličku.

Co z Vás bude? Co tomu hodláte obětovat? Jo, to kdybych věděl. Chci být prostě šťastným člověkem. A cítím, že k tomu potřebuji vyzkoušet celou škálu aktivit. Ale až TO najdu, obětovat tomu hodlám hodně, to v každém případě.

Bojíte se maturity? Kterého předmětu nejvíc a proč? Kupodivu ani ne. Řekl bych, že dobrou průpravou jsou konverzační soutěže. Probíhají víceméně na podobném principu, vyplníte nějaký papír, pak před vámi sedí porota, něco jim povykládáte. Akorát je to z různých předmětů. Matematika bude místy trošičku těžší, je tam toho hodně, ale to asi v každém předmětu. Ale nic, co bych nezvládl.

Nečekaná otázka☺: Váš názor na drogy (vyjímaje čokoládu, kávu, čaj...) Ať si každý zkouší, co chce. Když to přežene, jeho blbost. Zvlášť když má ten člověk třeba rodinu, která na něm závisí, tak to je pak úplný blb, myslím teď ty nejtvrdší drogy. Potkal jsem, potkávám pár lidí, i v mém věku, kteří si pátek nebo sobotu (či každý den) bez alkoholu, cigaret nedokážou představit. Mně to přijde hrozné, být na něčem tak moc závislý, zvláště na drogách, že si bez toho nedokážete představit život. Vždyť toho má tolik co nabídnout, a nemusí vám to ani ničit tělo a měnit mozek. A ano, drogy mění mozek a myšlení lidí, zvláště ty silné, většinou v negativním smyslu. Existovalo však mnoho slavných a úspěšných lidí, kteří to tak měli, nikdy to není černobílé. Hodně to taky závisí na tom, kde onen člověk vyrůstá, to se pak těžko soudí, je to odkaz právě na začátek mé odpovědi. Je to asi takhle, lidé, kteří zkouší ty nejtvrdší drogy, přemýšlí asi tak, že nemohou mluvit o něčem a soudit to, když to nezkusili. No a pak do toho spadnou.

A na závěr si Vás opět dovolím lehce parafrázovat: nějaká rada učitelům do života? Jako učitelé nesete velkou zodpovědnost za osudy svých žáků. Vždy se snažte být jisti tím, že jim opravdu něco dáváte a nezapomeňte se pořád vzdělávat, zvláště v oblasti didaktiky a moderního světa, i když toho máte hodně. Je to přece vaše povolání, ne-li poslání. Taky si nemyslete, 33

že váš předmět je jediný na světě, i když ho máte strašně rádi. Vnímejte život nejen z pohledu fyziky, matematiky, biologie, … Nespoléhejte na to, že současný školní systém je dokonalý, a že ti, co si stěžují, jsou jen slabí nebo se jim nechce. Podporujte kreativitu a nadšení pro vzdělání svých žáků ve všech svých předmětech a snažte se jim ho představit co nejzajímavěji umíte, ani nevíte, jaký to má vliv na jejich budoucnost. Předtím, než začnete představovat nástroje pro řešení problému, představte problém samotný, a proč je důležité jej řešit. Vím, že se mi to kecá, ale je to jedno z nejcennějších vědění, co jsem stihl za svůj krátký život posbírat.

Děkuji za rozhovor. Mgr. Lenka Ocásková

MILADA T

éměř po třiceti letech od pádu komunismu se konečně dočkal zfilmování příběh o neobyčejném životě československé národní hrdinky Milady Horákové. Tato politička se zapsala do našich dějin tím, že se roku 1950 stala obětí vykonstruovaného spiknutí a byla popravena za údajnou velezradu. Dle mého názoru tento strhující příběh nebyl zfilmován tak, aby dostatečně uctil její památku. Už třeba jen proto, že film je natočen režisérem Davidem Mrnkou, jemuž šlo zřejmě spíše o to, aby jeho dílo mělo úspěch v zahraničí, než o co nejuctivější připomenutí této

historické velikánky. S tímto záměrem do něj obsadil zahraniční herce, což značně snižuje kvalitu a také uznání jak obyčejného českého diváka, který o Miladě Horákové zná jen základní informace, tak i historiků. Na druhou stranu oceňuji, že režisér „začátečník“ se pustil do něčeho tak náročného, jako je zfilmování historické události, a proto musel počítat s tím, že film sklidí buď velký úspěch, nebo naopak kritiku. Svému projektu věnoval deset let a povedlo se mu získat některé rodinné dokumenty Horákových a také spolupráci s dcerou Milady Horákové, Janou Kánskou.

Spolu s dabovanou verzí se v kinech objevila i verze anglická s českými titulky, kde divákům může být na obtíž špatná výslovnost či různorodost přízvuků. Myslím, že většina diváků přijala opravdu s podivem, že český film byl natočen s českým dabingem. Tuto skutečnost bylo nemožné přehlédnout i přeslechnout hned při první scéně. V této verzi můžeme také zaslechnout angličtinu s naprosto příšerným přízvukem, což může vyznít trochu komicky. Největším problémem je však nenávaznost scén, proto může celý snímek působit poněkud útržkovitě či nesouvisle. Moc tomu nepomáhá ani režisérova zjevná záliba v extrémně častých a vyloženě nadužívaných pomalých zatmívačkách, které jsou používány (možná ke zdůraznění dramatického efektu) i u zcela banálních záběrů, takže to nutně působí skoro až směšně, jako by tvůrci neuměli překlenout dvě scény jiným způsobem.

mimo mísu. Ostatní herecká obsazení byla zvolena vhodně a herci se svých rolí zhostili s úctou. Kromě některých hereckých výkonů bych ještě chtěla vyzdvihnout historickou stylizaci a některé vskutku povedeně natočené scény, například Miladino dojemné loučení s rodinou, které člověka opravdu chytlo za srdce a nenechalo suché jediné oko. Závěrečné dojetí nám ale vzápětí trochu zkazil na filmovém plátně se objevující název amerického placeného poskytovatele online filmů Netflix, který nám připomněl komerční stránku filmového showbyznysu. Dory Kolářová, 2.A

Hlavní postavu Milady Horákové ztvárnila izraelská herečka Ayelet Zurerová. Podala vcelku slušný herecký výkon. Horákovou ztělesnila jako silnou, milující a odhodlanou ženu. V jejím podání však může Milada lehce působit jako člověk bez emocí. Závěr v podobě vykonstruovaného soudního procesu je možná až příliš zjednodušen. Navíc se na roli prokurátorky příliš nehodí Aňa Geislerová, která svým afektovaným projevem působí trochu jako z jiného filmu. Také je poněkud zvláštní, že nejmladší verzi Miladiny dcery hraje chlapec. A v neposlední řadě Jiří Vyorálek jako Klement Gottwald byl, jak se říká, 37

Tři Tři bratři, tři osudy, tři pohledy na život, svět, dějiny. Jste vrženi do jejich světa a ten vás pohltí. Není cesty zpět. Už jsem psala v jednom z článků, že ráda nasávám atmosféru historických událostí skrz literaturu. Za důležitými, ale prázdnými daty najednou cítíte život. Příběhy opravdových lidí. Jste tam s nimi. A tak je to i v tomto případě. Stavitelé mostůje první díl z rozsáhlé románové série Velké století od švédského autora Jana Guilloua. Vypráví příběh tří bratrů z Norska: Lauritze, Olivera a Sverreho. Po smrti otce jsou bratři nuceni postarat se finančně o svou matku a statek. Stanou se proto učni u provazníka ve městě. Mladíci, prakticky ještě děti, milující severské legendy začnou tajně u svého mistra v kůlně stavět vikingskou loď. I když se u zaměstnavatele nesetkají s nadšením, vzbudí zájem někoho jiného. Dobročinný spolek Dobrý úmysl v jejich mistrovském díle spatří naději pro budoucnost norské železnice. A tak jim nabídne vzdělání na nejprestižnější technické škole v Německu, v Drážďanech, kde by měli studovat inženýrství. Čerstvě promovaní inženýři se po studiích mají vrátit zpátky do své domoviny a splatit dluh tím, že postaví železnici.

Po několika úvodních kapitolách líčících tento rozjezd příběhu se ocitáme ve slavnostním sále, kde probíhá předávání inženýrských diplomů. Vše nasvědčuje

tomu, že se mladí Norové hned druhý den po promoci vrátí domů. Ale to by přece nebylo o čem vyprávět, kdyby všechno probíhalo, jak má. Protože dva ze tří mají rozhodně jiné plány. Oliver další den nehodlá nasednout na loď do Norska. A ani Sverre. Jen Lauritz je přesvědčen, že se co nevidět bude doma vítat s matkou. Ráda bych vám prozradila, proč, kdo, jak a s kým, ale podle mého názoru by v tom nebylo to napětí, co myslíte? Jediné, co vám mohu říct, je to, že osudy těchto tří bratrů se na nějaký čas rozdělí a každý se vydá svou vlastní cestou. Každý dospěje v naprosto rozdílném prostředí a podmínkách, dokonce na dvou kontinentech. A my tak můžeme sledovat historii nejen Evropy před první světovou válkou z různých stran. Vidíme, jak se tady žilo, jak lidé přemýšleli. A možná tak po přečtení těchto knih lépe pochopíme šok, který pro celý svět první světová válka představovala. Pokud jste to ještě nepochopili, tak tuto knihu opravdu doporučuji. Baví mě sledovat, jak se charaktery postav časem mění a také poznávat různá kulturní prostředí. Tak jestli jste aspoň trochu jako já, jděte a přečtěte si Stavitele mostů… a pak určitě i jejich další pokračování, doposud jich vyšlo v českém překladu šest. Johana Dudová, Sp

Jan Guillou 39

Lucie Monsportová Nic Tam hluboká tma cítím prázdno, beznaděj, jen “křup” zaznělo

HAIKU Radim Friedel Jiskra podzimu, teď duše ozvučena červenou rtěnkou.

Václav Géryk Prosincová tma – a rudý pán svítí sám na semaforu

Iva Mikulášková Sluníčko svítí šplíchy šplouch, žábo vyskoč! A bylo ticho.

Pavel Maslonka List, jenž vznášel se krajinou beze změny, dopadl na zem.

Štěpánka Némethová Prohrábne vlasy, pod kaštanem na louce,

Nela Gansová Stromoví Tiché stromoví. Šum listí odpoví mi a ticho je pryč. 40

tam vzdech se ozve.

HISTORIE GYP

PRILIGY

yslím, že většina žáků naší školy už někdy slyšela o Gypri Futsalové Lize, zkráceně taky Gyprilize. Zajímalo by mě, kolik lidí ví, jak a proč to celé vlastně začalo. Podle mého úsudku má většina z nás zkreslenou představu. Rozhodla jsem se tedy si o historii této ligy zjistit něco víc a nenásilnou formou vás obohatit. Je tomu již skoro deset let, co se na škole začalo přemýšlet o soutěžení v rychlejší podobě fotbalu. Tehdejšímu žáku kvarty, Martinu Krompolcovi, se zalíbil nápad pořádání futsalových turnajů, jež se ve škole konaly několikrát ročně. A tak si řekl, že by bylo super založit sérii a hrát tak celoročně. O dva roky později se konalo pár soutěžních soubojů mezi týmy jednotlivých tříd. V té době se však ještě nejednalo o Gypriligu jako takovou, šlo jen o pár na sebe navazujících turnajů. Překvapením pro mě bylo, že dokonce i učitelé sestavili družstvo a zpříjemňovali si tak čas mimo opravování písemek. No a co víc? Možná jen fakt, že FC Kantoři to v tom roce všem “natřeli”. Ale smůla pro nás - od té doby už se na hřiště nepostavili. Jaká škoda, že? Se školním rokem 2012/13 přišly změny. Výše zmiňovanému Martinu Krompolcovi se po dlouhých jednáních s panem Reichertem a Šplíchalem podařilo prosadit svůj návrh na vytvoření Gypriligy. Spolu s Andrejem Tripským založili facebookovou stránku, vymysleli systém a mohlo se hrát. Zájem byl obrovský, zapojila se téměř každá třída, tehdejší septima sestavila dokonce týmy dva. To stejné se

opakovalo se školním rokem 2013/14, kdy oktáva vyzbrojila družstva dvě. Když oktávan Krompolc odmaturoval - co teď? Kdo se toho chopí? Odvážně si to na starost vzal budoucí maturant Jakub Sumbal, který po čtvrtém kole soutěže předal žezlo Kubovi Monsportovi a Pavlu Střelci. Ale nebudu předbíhat. Se Sumbalem přišla taky změna systému hry. Třídy již netvořily jeden tým, kapitáni si svá družstva losovali. Další novinkou byla loga družstev, která si žáci s oblibou sami vytvářeli. Nyní jsou nedílnou součástí každé sezóny. S předáním vedení se opět zavedlo něco nového. Pod vedením Monsporta a Střelce se začalo s vytvářením GIFů, které na sociálních sítích představovaly triky hráčů a triumfy mančaftů. Jeden z nejúspěšnějších vidělo asi 5000 lidí. Gypriliga, stejně jako třeba antické Řecko, zažívala zlatý věk. Tím však nechci říct, že by od té doby upadala, právě naopak. Bylo vytvořeno promo video a logo, jak ho známe dnes. S rokem 2015/16 nastávají další změny. Návrat k systému tříd však nebyl to jediné. Novinkou se stalo vytvoření poloautomatické tabulky, ta rapidně usnadnila počty. Vzpomínáte na hodiny dějepisu a vynálezy, na které se těžko zvykalo, ale dnes si bez nich nedokážeme představit život? Další, co jsme si z hodin historie odnesli, je informace, že ve středověku se od katolíků oddělila církev, takzvaní ultrakvisté, kteří prosazovali přijímání podobojí - pili z kalicha. A jak to souvisí s Gypriligou? Nákup putovního poháru a získání vitríny. Husité

měli pohár ve znaku, my ho máme ve vitríně u ředitelny. S pohárem se také spojuje superfinále, jež se v tom roce konalo poprvé v historii ligy, a to 19. dubna 2016. Ve dvou zápasech se proti sobě utkaly Mastné Fleky (sexta) a Ohnivé Trencle (4. A) o třetí místo a Dream Team (1. A) a Pekaři z Rumu (3. B) o místo první. Rok 2016/17 se nesl v podobném duchu zdokonalování, jako ten předchozí. Souvisí s tím kanadské bodování, počítání výsledků a zveřejňování příspěvků na Facebook ihned po skončení utkání, systém sázek nebo začlenění stránky pod školní doménu. Monsport seStřelcem věděli, že do maturity jim nezbývá moc času, proto si vzali pod svá křídla Ondru Štěpána a Adama Očkoviče, aby jim ukázali, jak to chodí a aby s další sezónou následníci mohli převzít otěže. Konalo se také již druhé superfinále, a to přesně 12. března 2017. O třetí místobojoval TJ Sokol Komárek (2. A) a Velké Piva

(oktáva) a Rychlé Špunty (1. A) s Pekaři z Rumu (4. B) o místo první. Pekaři, jakožto maturanti, dokázali obhájit své předchozí vítězství a v nervydrásajícím souboji vyhráli 3:2. Tak schválně, kdo z vás si na to vsadil? 2017/18. S odchodem Monsporta a Střelce liga opět nabrala trochu jinou podobu. Nejen, že právě teď stojí v čele tohoto projektu Štěpán a Očkovič, ale už během prvního zářijového týdne se stihl odehrát zápas mezi dvojnásobnými mistry Pekaři z Rumu a nově sestaveným týmem, tzv. All Star, v němž zářily stávající sportovní hvězdy našeho gymnázia. Následoval boj o dříve zmíněný titul mistra. Takže, komu fandíte letos? Klára Prašivková, 2. A

ZDROJE

REDAKCE Šéfredaktor: Radim Friedel | Zástupce šéfredaktora: Alice Holáňová | Redaktoři: Dory Kolářová, Gabriel Friedel, Klára Prašivková, Nikola Polášková, Melánie Klvaňová, Johana Dudová, Tomáš Horečka, Adéla Vlašicová, Adam Fanta | Korektura: Mgr. Lenka Ocásková | Fotografie: Lucie Monsportová | Grafické zpracování: Gabriel Friedel | Spolupracují: Mgr. Petr Caloň

MGP