Ladislav Beran ZLOČIN PŘIJDE PO PŮLNOCI
Odpovědná redaktorka Kateřina Šlápotová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
www.mobaknihy.cz
© Ladislav Beran, 2023
Obálka © Ivana Dudková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání druhé, v tomto výboru
a v nakladatelství MOBA vydání první
Vychází jako 384. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1009-0
Zločin přijde po půlnoci
LADISLAV BERAN
DOBŘE ZAPLACENÁ POMSTA
V milevské kriminální galerce byl Leoš Svídovec prakticky nepřehlédnutelný. To nejen kvůli svému účesu, kdy ho dlouhé černo-fialové dredy prozrazovaly už na dálku. Jeho sto devadesát osm centimetrů vysoká, hubená postava se prostě nedala minout bez povšimnutí. Ať se objevil kdekoli, všude vyčníval. A vyčníval i ve zdejší galerce. Měl maturitu, kterou udělal až na podruhé, protože poslední ročník gymnázia už dost flinkal. Hned o prázdninách se vrhl na podnikání – bohužel v drogách. Zakoukal se nejen do marihuany a extáze, ale i do pervitinu, který mazaně pajcoval roztlučeným paralenem a sodou bikarbonou a úspěšně s ním objížděl okolní venkovské diskotéky, kde mu chtivé tanečnice a tanečníci mohli utrhat ruce. Pro „extošku“ a pro „perník“ jezdil za svými dodavateli do Prahy na náměstí Republiky a mezi galerkou se tím nijak netajil. Pravdou je, že už v té době si rozhodně nemohl stěžovat na nedostatek pozornosti ze strany písecké kriminálky, která k němu tu a tam ledacos zjistila. Naneštěstí nikdo z jeho kunčoftů k němu nechtěl nikdy moc říct. Když ho prvního ledna roku dva tisíce, kolem třetí ráno, našli milevští policisté na ulici nedaleko jeho bydliště poblíž rozbité výlohy prodejny elektra pořádně pořezaného a svlečeného do spodního prádla, dlouho jim to nemohl pořádně
5
vysvětlit. Ne že by nechtěl, ale nemohl ze sebe dostat slovo. Tu noc totiž mrzlo, až praštělo, a sněhu bylo skoro po kolena. On byl nejen na kost promrzlý, ale i silně podchlazený, takže dlouho nebyl vůbec schopen nějaké komunikace. V podstatě měl po tom veselém silvestru nejen smůlu, ale opravdu i sakramentskou kliku, že ho na chodníku našla parta lidí, která šla z nedaleké vinárny. Okamžitě zavolali policii, která ho převezla na služebnu, kde mu stálá služba uvařila silný grog, zabalila ho do několika dek a po zavolání záchranky skončil v písecké nemocnici.
O milevském případu se sice šéf písecké kriminálky kapitán Karas dozvěděl od operačního důstojníka ještě ten den, ale protože Svídovec ten Nový rok na ulici pořádně odstonal, dostal totiž těžký zápal plic, dovolili lékaři kriminálce s ním promluvit na jipce až po týdnu, neboť i přes nasazení silných antibiotik na tom nebyl dobře a utíkal jim na „druhý břeh“. Samozřejmě že během té doby se vypravili do Milevska a snažili se zjistit, kde vlastně Svídovec na silvestra byl, ale nikde tady na jeho výskyt nenarazili, takže to vypadalo, že toho silvestra slavil někde na privátu. Šetření provedli i na všech diskotékách v okolí, kde sice Svídovce všude dobře znali, ale byla to samá voda. Tak trochu začalo v případu přihořívat po výslechu jednoho milevského darebáka, jistého Zbyňka Šimáka, který byl známý ve zdejší galerce jako „Šimi“. Ten skončil na písecké kriminálce, neboť nabízel a prodával jointy marihuany svým kamarádům z učiliště ve Veselíčku. Do Písku si ho přivezli kriminalisté poručík Roman a poručík Mařínek
6
a samozřejmě tu při jeho výslechu nemohla nepadnout otázka, co ví kolem případu Svídovce. Šimákovi se do odpovědi viditelně nechtělo.
„No, Šimi, do toho. Nebuď tak plachej a řekni nám, co o tom víš,“ vyzval poručík Roman Šimáka, který nevěděl, jak do toho.
„No, tak něco málo jsem o tom slyšel. Dejte mi čas, pane Roman, snad si vzpomenu.“
„To bych ti, Šimi, taky radil, aby sis vzpomněl. Víš moc dobře, o co tady dneska hraješ,“ nabídl Mařínek Šimákovi cigaretu a ten se nakonec přece jen kriminalistům rozpovídal.
„Tak moc o tom fakt nevím. Navíc můj starší brácha tvrdí, že největší umění je na kriminálce mlčet.“
„A co z toho brácha měl? Všechno to tady na něj vyžvanil jeho parťák, on šel za ty tři chaty na Radavě do basy a Eda Pašek si pěkně počká na soud na svobodě. Jestli ti to, Šimi, nedošlo, tak hraješ o vazbu,“ zareagoval na to poručík Roman a Šimák konečně kápl božskou.
„Dobře, povím, co vím. Po Milevsku se povídá, že za Svídovcem přijeli z Prahy nějaký dva frajeři pro prachy, který jim dlužil, a tohle mělo bejt od nich snad už druhý varování. Jak jsem koupil, tak prodávám. Údajně si přijeli pro padesát tisíc, co jim dluží za perník, který
Svíďák asi momentálně neměl. Lehko, když si nedávno koupil v bazaru u Protivína toho červenýho ojetýho forda,“ vypadlo ze Šimáka. S tím také přišli oba kriminalisté za Svídovcem do nemocnice na jipku, kde se však dlouho nezdrželi. Když se ho poručík Roman zeptal, co
7
je na tom pravdy, tak Svídovec mu na to jen kývl, ale pak se tak silně rozkašlal, že musel být výslech okamžitě přerušený, a kriminalisté se k němu dostali až za další tři dny, kdy se mu udělalo lépe, a tak byl přeložen na normální pokoj.
Když se na písecké interně I. na svátek Radovana, což byly Svídovcovy narozeniny, objevili po obědě poručíci Roman a Mařínek z písecké kriminálky, nevypadal Svídovec z jejich návštěvy nadšený. Naštěstí byl na třílůžáku sám.
„Kytku ti, Leoši, neneseme, i když máš dneska ty narozeniny. Pro pivo bych ti klidně do krámu skočil, ale setra nám řekla, že pivo nemůžeš, protože tě prej pořád cpou antibiotikama,“ vzal si Roman s Mařínkem židli k posteli Svídovce, na němž se ta nemoc pořádně podepsala.
„Stejně jim odtud brzo uteču,“ posadil se Svídovec na posteli a řekl si Mařínkovi, jestli by mu ji neupravil, aby se mohl opřít.
„Hele, koukám, že ti už otrnulo. Nikam neutíkej, sám dobře víš, že venku tě nic dobrýho nečeká. Těch padesát ‚hadrů‘, který dlužíš těm pražskejm frajerům, co tě tak zrychtovali, jen tak neschrastíš. Víme, žes to zkoušel se Sportkou, ale věř tomu, že tudy cesta nevede.
Jako bys nevěděl, že Sportka je pěkně prohnaná děvka.
Celej tejden ti slibuje a nakonec dá někomu jinýmu. Znáš, Leoši, ty frajery, co tě svlíkli do naha?“ zeptal se Mařínek a od Svídovce nečekal, že mu na to kývne.
„I kdybych je znal, víte moc dobře, že vám to neřeknu. Až mě odtud pustí, tak si to s nima vyřídím sám.
8
Vím moc dobře, kde je najdu. Berte to tak, že jsem vám nic nehlásil. Tu koženou bundu a kalhoty, co mi sebrali, hodili na druhý straně ulice do popelnice, to jsem ještě zaznamenal. Jinak tu výlohu jsem nerozbil já, ale ten jeden frajer, co do ní flákl rohožkou, která byla před vchodem do krámu. Do toho vchodu do prodejny jsem se před nima schoval, ale jeden z nich tu rohožku vyndal, rozběh se s ní a hodil ji po mně. Chytil jsem ji trochu na hubu, ale jinak si našla cestu do tý postranní výlohy. Vytáhl jsem ji z výlohy a chtěl jsem se s ní bránit, ale dostal jsem to přímo do ksichtu pepřákem. Pak už si toho moc nepamatuju. Vím, že jsem padal do tý rozbitý výlohy, proto jsem se taky pořezal.“
„Bylo to, Leoši, kvůli nezaplaceným drogám?“
„I kdyby to bylo kvůli nim, pane Roman, snad si nemyslíte, že vám to řeknu do protokolu?“
„Hele, Leoši, neodpovídej nám otázkou a vybal, jak to bylo!“
„Ale to je jen moje věc, pane Mařínku. A když jste mě s nima nechytili…“ nalil si Svídovec z konvice čaj, ale to už se v pokoji objevila sestra a přišla mu píchnout injekci na ředění krve.
„Netrápí vás tady moc, pane Svídovec?“ píchla sestra Svídovcovi injekci do břicha a řekla mu, že se pro něho za chvíli zastaví zřízenec Pišta, který ho odveze na chirurgickou ambulanci, kde mu provedou převaz té poraněné levé ruky.
„Oni už jsou, sestři, pánové stejně na odchodu,“ ukončil tak Svídovec návštěvu obou kriminalistů, kteří se toho sice od něho moc nedozvěděli, ale obě-
9
ma bylo jasné, že tím to u Leoše Svídovce rozhodně neskončilo.
Oba kriminalisté se cestou na policejní ředitelství zastavili na kafe v jejich oblíbené „osvěžovně“ poblíž děkanství, které řílali „Vatikán“, a co čert nechtěl, narazili tu na jim dobře známého Filipa Prešla, který byl cítit marjánkou na sto honů a který, když je spatřil ve dveřích, se okamžitě pakoval ven.
„Filipe, nikam nepospíchej a posaď se s náma. Zveme tě na dvojku červenýho a na kus řeči,“ vrátil poručík Mařínek Prešla, který jen zvedl oči v sloup.
„Doufám, že mě tady nechcete, proboha, šacovat? Jsem fakt čistej,“ dušoval se Prešl, ale to pozvání na dvojku červeného rád přijal.
„To, že vy dva chodíte taky do Vatíku, to jsem fakt netušil, pane Roman. No, taky už je to jedna z posledních vináren ve městě, kde se může ještě kouřit. Lepší cigárko by nebylo? Jsem dost na suchu. Jo, je to pravda, že milevskýho Svíďu poslali Pražáci málem do kytek?“
nabídl si Prešl od poručíka Romana marlborku, a když mu na to Mařínek kývl, hned pokračoval.
„No, je to tady znát. Všichni, co od něj brali marjánu, tak jsou na suchu a řvou kameny. A to je pravda, že v tom jeho ‚elpasu‘ jedou bráchové Brošků? S tím jedním jsem seděl před rokem na Bytízu. Dělal chodbaře a všichni tam z něj byli posraný. S Emanem si to tam nechtěli rozházet ani bachaři,“ rozpovídal se Prešl a oba kriminalisti na něm nijak nešetřili. Během druhé dvoudecky merlotu se sám od sebe rozpomněl na druhého
bráchu Broška, který se jmenoval Rosťa. Když ho po-
10
ručík Roman z legrace jen lehce naťukl, jestli nejsou ti Broškové vzdálení příbuzní pana otce Proška z Babičky, Prešl se rozesmál na celý Vatikán.
„To těžko. To jsou čistokrevný Pražáci z Nuslí a bydlí kousek od Ostrčilova náměstí. Jednou jsem tam se Svíďákem jel pro marjánu, ale až k nim mě nevzal. Daleko pro ni ale asi nešel, protože se vrátil do auta ani ne za deset minut.“
„Jak je to dlouho a kolik jste toho do Písku vůbec přitáhli?“ zeptal se Prešla mezi nabídnutou další cigaretou jen tak mimochodem poručík Mařínek a Prešl, aniž si to zřejmě uvědomil, s tím vůbec nedělal žádnou tajnost.
„To bylo někdy před silvestrem, ale moc toho asi nepřivezl. Pár psaníček extošky, nějakou mařenu a nějakej perník. Co vím, tak to všechno bere od nějakýho Vietnamce z Holešovický tržnice. Říká mu Honza. Leoš je dost lakomej. Strčil mi akorát tři stovky do mobilu, a jestli mi dal na pět jointů, to bylo hodně. Já byl na suchu, prachy jsem neměl, byl jsem rád i za to. Jel jsem tam jako řidič. Řídil jsem toho jeho forda, protože se bál, že ho zastaví policajti a dají mu dejchnout na drogy,“ začal se Prešl přátelit s jednou slečnou od vedlejšího stolu, která tu byla singl, a dělal na ni oči.
„Vím, že dvakrát tam po Vánocích volal, ale neměli nic, pak se mi najednou ozval, abych hned přijel do Milevska, že na mě počká na vlakáči. Jeli jsme tam skoro na noc, když už policajti moc nechytaj,“ naznačil Prešl prázdnou sklenicí, že by si dal ještě dvojku merlotu, ale tu už si ve Vatikánu vypil bez obou kriminalistů.
11
Stáhnout si z kriminální databáze oba povedené bratry Broškovi nebyl pro poručíky Romana a Mařínka žádný problém. Pravda, trochu se obávali toho, že místo, kde v Nuslích na Ostrčilově náměstí čekal upovídaný
Prešl na Leoše Svídovce, bylo jen domluvené na schůzku v Praze, ale nebylo tomu tak. Bratři Broškové opravdu bydleli od toho místa nedaleko.
„Tak je mám. Od toho Ostrčilova náměstí to opravdu není daleko. Je to Sekaninova ulice. Teď se ještě mrknu, co oba ty ptáčkové už mají všechno na svědomí,“ hlásil Mařínek Romanovi od počítače, a jen co mu vyjela sjetina z tiskárny, bylo se čemu divit. Oba Broškové měli za sebou slušnou kriminální minulost. Byla to zpočátku majetková trestná činnost, podvody a v poslední době si oba odseděli dokonce dvě loupežná přepadení zastaváren.
„No, mají toho oba bráškové hafo. Podle toho, co se tu o nich píše, to budou, jak říká Studnička, zatraceně tvrdý husy na škubání. Určitě je budou v Praze na protidrogovým znát, takže bysme se měli s nima spojit nebo do Prahy zajet.“
„Na Prahu, Mářo, zapomeň. Karas nám řekne, že není důvod. To, co máme na Svídovce, je v podstatě prd. Prešl nám to, když dojde na lámání chleba, zapře. Já bych počkal, až pustí Svíďu ze špitálu, protože ten bude určitě někde shánět prachy. Ty jeho kecy, že si to s těma dvěma vyřídí sám, tomu přece nevěříš. Zavolat to do Prahy můžeme, ale to je tak všechno, co teď můžeme udělat. Karas nám řekne, abysme na případ založili svůj kriminální spis a hodili na Svíďu ‚oči‘ a ‚uši‘.
12
Nic jinýho nám stejně nezbude,“ konstatoval poručík
Roman a s tím se také objevili v kanceláři u kapitána Karase.
Šéf kriminálky si pozorně přečetl úřední záznamy, které mu Roman a Mařínek předložili, a udělal to, o čem poručík Roman hovořil.
„Do tý Prahy to dejte protidrogovýmu každopádně vědět, ale určitě na Svídovce založte kriminální spis. Je to nakonec náš člověk, kterej nám sem tahá z Prahy drogy, a byla by škoda tady o takovej pěknej případ přijít,“ padl od šéfa kriminálky návrh, aby kriminální spis nazvali „Naháč“, a poručíku Romanovi, který spis ještě ten den na Svídovce založil, se tenhle název docela zamlouval.
Když se v Praze z protidrogového dozvěděli o Leoši Svídovcovi a o bratrech Broškových, vůbec je ta informace nepřekvapila. Ten kontakt tam u nich už dávno zaznamenali, ale v podstatě neměli nic proti tomu, že si v Písku na Svídovce založili kriminální spis. O Vietnamci „Honzovi“ z Holešovické tržnice, jehož vietnamské jméno neuměli pořádně vyslovit nejen oni, ale dělalo to potíže i oběma píseckým kriminalistům, moc dobře věděli, takže to nakonec skončilo dohodou, že jim písečtí do tohoto případu nepolezou bez jejich souhlasu. Sehnat mobil na Svídovce nebyl pro kriminalisty problém, takže poručík Roman dostal souhlas státního zástupce k odposlechu a stejně tak tomu bylo i pro jeho sledování. Svídovec hned po propuštění z nemocnice, kde nakonec podepsal doktorům reverz, dostal „oči“ a „uši“ a čekalo se.
13
Leoš Svídovec
vleze hned po propuštění z
nemocnice do dost nevýhodné, takzvané rychlé půjčky a půjčí si sto padesát tisíc, to se Roman s Mařínkem dozvěděli z odposlechu a oběma došlo, že tyto peníze patrně nutně potřebuje na zaplacení dluhů bratrům Broškovým a na další drogy. Do týdne měl půjčku vyřízenou a to, že si pro drogy dojede pražským poledním autobusem s Prešlem, to se poručík Roman dozvěděl s popisem jeho oblečení, včetně tmavě zeleného batohu s logem černého čínského draka, od ranní směny sledovačky. Okamžitě dal zprávu na protidrogové do Prahy i s časem příjezdu autobusu do Prahy, kam však Leoš
Svídovec s Prešlem nedojeli. Oba vystoupili v Milíně a hned, jak vystoupili z autobusu, zamířili do hospody
vedle zastávky, kde už na ně čekal muž, který byl později identifikován jako jistý Saša Rudiš. Známý kriminálník, násilník a narkoman z Příbrami, se kterým měli písečtí kriminalisté už v minulosti co do činění ohledně vloupání do chat a rekreačních chalup, za kterým byly vždycky drogy. Že se právě tady v Milíně dojednávala s Rudišem odplata za Svídovcův novoroční „striptýz“, to se kriminalisté dozvěděli až o hodně později spolu s informací, že Svídovec a Prešl pokračovali dalším autobusem do Prahy. To bohužel „sledce“ uteklo, stejně tak jako to, že Svídovec si s Prešlem dojeli pro drogy přímo do Holešovické tržnice. Z Prahy odjížděl Svídovec autobusem do Milevska a Prešl se vracel domů do Písku vlakem.
To, že oba bratři Broškové skončili v nemocnici s prostřelenými koleny, se poručík Roman a jeho kolega
14
Že
poručík Mařínek dozvěděli za týden z protidrogového od majora Chlebka, který jim to volal hned ráno, když se vrátili z porady od šéfa kriminálky. Už když se představil poručíku Romanovi do telefonu a chtěl prověřit alibi Svídovce na předešlou noc, konkrétně na jedenáctou večer, tak už tušil, že se něco děje.
„Svídovec má na tu dobu určitě alibi, protože jsme na něm v tu dobu měli ‚oči‘, a to až do jeho zalehnutí. Stalo se něco, pane majore, co bysme měli vědět?“
„Člověče, ani se neptej, máme tady průser jako barák. Oba bráchy Brošků, jak to zatím podle doktorů vypadá, posadil někdo na vozejk. Budou rádi, když budou chodit o berlích. Oba mají prostřelený kolena, stalo se to přímo před jejich domem. Akce jak z americkýho filmu. Přijeli dva frajeři v černým autě, postavili si je ke zdi domu a padly čtyři rány. Podle všeho museli mít na bouchačce tlumič. Proto volám, protože to vypadá na vyřizování účtů,“ odmlčel se major Chlebek a v telefonu bylo slyšet, jak se s někým domlouvá, že do nemocnice za bratry Broškovými pojede taky, ale až po obědě.
„Oba to jsou sice pěkný grázlové, ale tohle nám ten případ tady pěkně zamotalo. U jednoho z nich, u Emana, se našla už v nemocnici bouchačka, samozřejmě že ji měl na černo, a při domovce se našla spousta drog. Už se o to samozřejmě zajímá Nova a další média. Dej mi okamžitě vědět, jestli budete mít něco kolem toho na ‚uších‘, moc by nám to píchlo, protože…“ uťal náhle major Chlebek rozhovor a poručík Roman měl o čem přemýšlet. Nejenže si v tu ránu vybavil Svídovcovo prohlášení v nemoc-
15
nici, že on si to s bratry Broškovými, i když je tam přímo nejmenoval, v Praze vyřídí sám, ale došla mu i ta narychlo sjednaná půjčka sto padesát tisíc. Ze svodky sledování zjistil, že se v poslední době setkal v několika případech v Písku s Prešlem ve Vatikánu, a přišlo mu, že by zřejmě nebylo špatné se kolem Prešla pořádně otočit, jak je na tom s marjánkou, s penězi a podobně.
Sehnat zajímavé informace kolem Filipa Prešla, kterému říkali místní narkomani trefně „Maruška“, protože kam přišel, tam neustále po každém loudil veselého jointa marjánky, to byla otázka jen dvou dnů, a mohli s ním dát Roman s Mařínkem na kriminálce řeč. Najít ho nebyl taky žádný problém, protože on neustále večer vymetal všechny bary a herny ve městě, kde měl pomalu druhý domov. Přesto to oba poručíci zkusili ve Vatikánu – a ono jim to vyšlo. Prešl tu seděl při dvojce bílého, a jakmile ty dva spatřil u svého stolu v rohu u okna, zvedl ruce nad hlavu, jako když se vzdává, a vypadlo z něho: „Hašišmarjá, neříkali jste, pánové, že vaše základna je u Reinerů? Mám tu za půl hoďky rande s jednou pěknou šubrtkou z pekárny, ta až vás uvidí…“
„Neuvidí, protože za půl hodiny už budeš, Filipe, sedět v naší kanceláři. Koukej to dopít, budeme mít spolu dlouhou nesouvislou řeč,“ přisedli si Roman s Mařínkem ke stolku a Prešl rezignovaně vyndal na stůl malou plechovou krabičku dýmkového tabáku, která byla napěchovaná marihuanou.
„Chlapi, nekazte mi to rande. Je to důležitý?“
„Je to, Filipe, moc důležitý. Pro tebe určitě.“
16
„Aha, takže se bude ‚papírovat‘. Pane Roman, ta holka mě tu bude fakt hledat. Tohle vám dám a fakt za váma sám přijdu.“
„Kdepak, Filipe, rande počká. A víš proč? My totiž dneska dost spěcháme. Viď, Mářo?“ sbalil poručík Roman krabičku s marihuanou a zvedli se od stolu. Poručík Roman se ještě pořádně nerozjel a hned nasadil Prešlovi brouka do hlavy.
„Filipe, taková důležitá maličkost. Máš na to, než dojedeme k nám na kriminálku, slabejch deset minut, takže si pořádně rozmysli, co nám řekneš. Ale už teď ti můžu říct, že to vypadá, že tentokrát plaveš v pořádnejch sračkách. A jestli ti můžeme tady s Mářou něco poradit, tak kopej sám za sebe, na Svíďáka vůbec nespolíhej, pokud chceš tu svoji pekařku ještě dneska vidět!“
„Říkáte, pane poručíku, že plavu fakt ve sračkách? Můžete mi to aspoň trochu naznačit? Přece za trochu marjánky byste mi nechtěli dát…?“
„Když na to, Filipe, přijde, tak na tu marjánku můžeme i zapomenout, hlavně vem rozum do hrsti a koukej moc vzpomínat, co jsi nedávno dělal se Svíďákem v Praze. Jak vidíš, víme toho dost a rozhodně jsme si to nevycucali z prstu, takže někdo musel asi promluvit,“ hrál poručík Roman v té chvíli tak trochu vabank. A než dojelo auto kriminálky na Nový most, tak to z Filipa Prešla vypadlo.
„No, když vám to vybalil Svíďa, já vám to zapírat nebudu. V Praze jsme spolu byli pro trochu marjánky a perníku v Holešovicích a…“
17
„A
poručík Mařínek domluvit a Prešl přiznal, že se cestou do Prahy stavěli v Milíně, kde domlouval Svídovec s jedním Příbramákem, aby dal pořádnou lekci bratrům Broškovým, a nakonec to s ním usmlouval na padesát tisíc.
„To chceš říct, Filipe, že ten Příbramák nemá jméno?“ ozval se od volantu poručík Roman.
„Má. Svíďa mu říkal Sašo. Ale jestli se tak jmenuje, to nevím. Třeba je to jeho přezdívka. Prej mu taky občas přivez do Kozárovic na diskošku nějakej perník. Zpátky jsem ten jeho bágl s drogama vez já vlakem do Písku, protože Svíďa říkal, že se poslední dobou kolem něho v Milevsku začínají motat nějaký cizí chlapi, který v Milevsku nikdy neviděl, a bál se, že je na něj poslali zase ty Broškové,“ stihl to Filip Prešl vybalit všechno cestou na kriminálku a v kanceláři u drogařů už to byla pro oba poručíky vyloženě hračka.
Po domluvě s protidrogovou centrálou v Praze, která okamžitě dostala výslech Filipa Prešla, si do Příbrami pro Alexandra Rudiše dojela středočeská zásahovka a poručíci Roman a Mařínek si v Milevsku vyzvedli Leoše Svídovce, který si samozřejmě proti svému zadržení neodpustil protesty.
„Vzpomínáš si, Leoši, co jsem ti řekl tenkrát v nemocnici?“
„Chcete mi snad říct, pane Mařínek, že jste na mě za tu dobu něco pořádnýho vyhrabali? To vám to fakt stálo za to?“
„No, stálo nebo nestálo, ale nemáme rádi, když si z nás někdo dělá čuriny. Na to jsme s kolegou Romanem
18
co? Nezapomeň, Filipe, na to důležitý,“ nechal ho
dost háklivý. A už jsem ti, Leoši, řekl, že nemám rád, když mi někdo na dotaz odpovídá otázkou. Udělám výjimku a řeknu ti, co jsme vyhrabali. Ale až v Praze, kam se spolu projedeme,“ nasadil poručík Mařínek Svídovcovi pouta a na to už známý milevský recidivista Leoš Svídovec neřekl ani slovo…
19
DVOJCHYBA ARNOŠTA DROBKA
Ten, kdo kdysi prohlásil, že udělat stejnou chybu dvakrát po sobě dovede jenom blbec, mluvil zřejmě z vlastní zkušenosti a určitě moc dobře věděl, o čem je řeč. Nakonec písecká kriminálka se s tím při vyšetřování kriminálních případů už nejednou setkala. Že se toho kolikrát dopustily známé firmy, které měly už pár let odkroucených v base, je pravda. Blbě spoléhaly na to, že kriminalisté nemají paměť. I když je pravda, že právě oni měli o svých štamgastech jasno a téměř nic je u nich už nepřekvapilo. Ovšem udělat dvojchybu, které se v tenisové řeči řekne „dabl folt“, v jednom případu, to se jen tak někomu nepovedlo. Takový případ se písecké kriminálce narodil v květnu v roce dva tisíce a jednalo se o vloupání do kostela sv. Václava v Písku, kde pachatel kromě soch odcizil i kříž s Kristem, který měl atypicky zavěšené ruce, což překvapilo nejednoho památkáře z Národního památkového ústavu v Českých
Budějovicích – ti se s takovým Kristem na kříži ještě nikdy nesetkali. V tom prvním vloupání měla v devadesátých letech prsty parta píseckých cikánů, která na vykrádání kostelů pořádně pohořela. Skončili v base a kříž se po několikatýdenním pátrání podařilo nalézt ve starožitnostech v Prachaticích, kde visel za dveřmi.
Poručík Studnička, který měl vloupání do kostelů na
20
písecké kriminálce na starosti, si toho všiml, až když
odcházel od starožitníka, který se mu zapřísahal, že on nic takového nekoupil a kradené věci že on zásadně od nikoho nekupuje. Chyba byla, že se ten kříž po nějaké době do kostela vrátil, i když to byla svým způsobem rarita, která měla spíš skončit v depozitáři.
Pravdou je, že ke konci devadesátých let už nebyly takové nájezdy na sakrální památky do kostelů, jako tomu bylo na jejich začátku. Jednak už bylo skoro všechno vykradené, jednak taky ty party, které se tím slušně živily, neboť to šlo většinou všechno za hranice republiky do Německa a do Rakouska, byly v base, a tresty za tyto krádeže nebyly, vzhledem ke škodě, nijak malé. A přesto se právě na začátku roku dva tisíce narodil v jednom kostele na milevské straně případ jako vystřižený z filmu Fany, kde excelovala Bohdalová. Do hřbitovního kostela přišli dva mladíci v montérkách, kteří si tu začali všechno fotografovat, kostelnici Macháčkové se představili jako odborníci z Národního památkového ústavu, a odvezli si z kostela za její přítomnosti pět velkých soch k restaurování. Kostelnice si pamatovala z případu jen to, že to auto bylo velké a zelené. Espézetky si nevšimla, k popisu obou mladíků uvedla jen to, že byli mladí a byli v zelených montérkách, byli velice slušní a jeden z nich dal do kostelní kasičky na svíčky dokonce pětistovku! Že došlo ke stejnému případu v ten samý den na Příbramsku, se dozvěděl poručík Studnička až za tři dny od kapitána Součka, který měl, stejně tak jako Studnička, vloupání do kostelů po své lajně.
21
O krádeži sakrálních soch se poručík Studnička do-
zvěděl až v neděli, když byl na své chalupě, a zavolal mu to operační důstojník kapitán Maršák.
„Hele, Studno, máš vykradenej kostel za Milevskem a tentokrát to není vloupání. Přišlo se na to ráno, když měla být v kostele ranní mše. Farář prej je z toho na mrtvici. Je to pět velkých soch a dala je těm chlapům, který se jí představili jako restaurátoři z památkovýho ústavu, úplně dobrovolně kostelnice Macháčková. Výjezd má Čtveráková a staví se pro tebe na chalupě,“ spustil do telefonu na Studničku operační, a pokud hovořil o mrtvici, tak na tom byl Studnička stejně jako milevský farář.
Po příjezdu na místo se Studnička moc dlouho v kostele nezdržel, a jen co si zjistil pár věcí od kostelnice
Macháčkové, vydal se po vsi, jestli si toho zeleného auta u kostela někdo náhodou nevšiml. Po hodině vyptávání se zarazil u svého dobrého známého Michala Brožka, který tu měl velké zahradnictví.
„Už jsem si myslel, že se tu za mnou nezastavíš!
Hledáš ty dva zasraný lumpy, co nám vykradli kostel, ne?“
„Líp bych to, Michale, neřekl. Pak nemám mít vysokej tlak, cukrovku, křeče v nohou a kdoví co ještě!
Poslední dobou nějak moc doktoruju.“
„Divíš se? Všechny nemoci jsou ze stresu. Jen ty pohlavní jsou z krátkýho potěšení. Vyprdni se na policajty a pojď ke mně dělat zahradníka. Budeš tu mít klid. Budeš mezi pěknejma zahradnicema, a když říkáš, žes měl tátu zahradníka, tak něco málo z něho muselo v tobě zůstat.“
22
„To máš pravdu, ale zůstalo ve mně bohužel jen to zalejvání. Jinak zahrada a kytky v chalupě, to je práce mojí ženy. Já když zalejvám, tak mi žena nadává, že to všechno zbytečně přeleju a kytky jí plavou ve vodě. Já jim prostě přeju. Nevíš náhodou něco o tom autě, co stálo u hřbitova a co s ním ty syčáci ty sochy odvezli?“
„A když ti řeknu, že něco málo jo, půjdeš ke mně dělat zahradníka?“
„Chceš to tady snad zabalit a přijít na buben? Hlavně mi o tom autě neříkej, že víš, že bylo zelený a bylo velký. To už jsem slyšel dneska asi pětkrát,“ kývl Studnička zahradníkovi na kafe a na frťana myslivce a čekal, co z Brožka vypadne.
„Máš kliku, Studno, náhodou jsem v tý době na hřbitově byl a upravoval jsem tam tři hroby. To auto bylo zacouvaný přímo proti dveřím hřbitova a dost mi tam vadilo, protože jsem tahal pytle se zemí od něho dost daleko. Espézetky jsem si, pravda, moc nevšiml, ale byla určitě pražská a byl to renault. Tuším, že na ní byla písmena AC a dobře tři trojky, pokud jich tam nebylo víc,“ rozlil zahradník myslivce a Studničku nemusel nijak zvlášť pobízet.
„Ale co mě zaujalo, že mělo na boku velkej nápis. A teď se, Studno, podrž, bylo tam fakt napsáno Národní
památkový ústav Praha. Byla to taková ta velká samolepka. Proto jsem mu nevěnoval moc pozornost. Jinak ty dva chlapy jsem viděl zezadu. Oba tak do sto osmdesáti, v zelených montérkách a ten jeden byl zrzavej a napadal na levou nohu. Ten si sedal za volant. Tak jakej jsem?“
23
rozlil to Brožek znovu. To už se Studnička bránil, ale nebylo mu to nic platné.
„Jsi, Michale, dobrej a teď poslouchej, co ti nabídnu já. Máš výbornej postřeh a pamatováka. Nech zahradničení a pojď k nám na kriminálku. Holky tam máme taky pěkný, pravda, kořalku tam nemůžeme pít takhle veřejně jako tady. Když si dáme s Machoušem frťana, tak ve skříni, aby nás šéf neviděl, ale určitě by sis na kriminálce zarybařil víc než teď, protože na ryby asi nemáš čas.“
„U vás a zarybařil? Dovol, abych se zasmál. Přiznej si, že chytáte jen malý čudly a na ty kapitální kusy, který to tady po revoluci všechno rozkradly, nemáte. Anebo máte, ale pouštíte je. Kdepak, zahradničení je sice někdy řehole, ale zůstanu u svýho. Tomu rozumím a dělám to rád. Až ty dva syčáky chytíte, tak se objev, tady je vždycky připravená ‚lidská tvář‘, kterou ty nahoře už dávno ztratili. Víš, co je v týhle vsi lidí bez práce?
A páni poslanci si žijou jak prasata v žitě a pořád mají málo!“ zvedl to Brožek podruhé a Studnička od něho odešel přece jen o něco chytřejší.
Neozvat se Studničkovi po neděli příbramský kriminalista Souček se stejným problémem, nedostalo by pátrání a tipování pachatelů na tuto stejnou trestnou činnost patrně takové obrátky, jak se tomu stalo po poradě v Příbrami, kam si Studnička zajel s kolegou Machem.
Jen co si spolu odbyli obligátní sezení a kafe u šéfa příbramské kriminálky kapitána Krejčíka, kam se přišli ohlásit, že přijeli za Součkem na poradu, skončili
v kanceláři u kapitána Součka, který je přivítal už mezi dveřmi otázkou.
24
„Tak se chlubte, pánové ze země krále Miroslava!
Máte něco víc, než jsme zjistili my?“
„Přijde, Jardo, na to, co k tomu máte vy.“
„No, my máme zelený auto s pražskou espézetkou a v nemocnici kostelnici, která z toho, chudák, dostala infarkt. A taky škodu bezmála dvě stě tisíc. Auto bylo ukradený jednomu Pražákovi den před tou lumpárnou na Chodově a espézetku, co na něm byla vzadu, sebrali z jednoho auta na parkovišti u smíchovskýho pivovaru.“
„No, tak naše kostelnice je na tom, zaplaťpánbůh, dobře, škoda je přibližně stejná a víme, že na tom renaultu byl nápis Národní památkový ústav Praha,“ odmítli Mach se Studničkou kafe, a tak Souček vyndal z ledničky pro Studničku plzeň a hned ho upozornil na to, aby si dal láhev k sobě pod psací stolek, za kterým tu seděl.
„Takovejch nápisů ti dneska za pětikilo vyhotoví na počkání v každý propagaci hafo! Popis těch chlapů vám nic neříká?“
„Jeden byl zrzavej jak liška a napadal na nohu. Oba v zelenejch montérkách, ale to už asi víš.“
„Byla s nima ještě nějaká ženská, která si fotila kostel, měla v ruce nějaký desky a něco si psala. Prostě dobře vymyšlený divadýlko pro místní. Máme její fotku, ale nic nám to neříká. Navíc měla sluneční brejle, takže z toho ksichtu není nic moc vidět. Tu fotku máme od příbramskýho kameníka, kterej si tam fotil hroby, kde byly poškozený nápisy na náhrobcích. Zřejmě tam byl kvůli kšeftu, aby měl co lidem nabídnout. Ta ženská pak prej s těma dvěma v montérkách taky odjela. Ale
25
zaslechl ji, jak na jednoho z těch volů do kostela volá:
‚Zbyšku, já už jsem tady hotová, pospěšte si!‘“ ukázal kapitán Souček několik barevných fotografií ženy, kterou jim sice technik hodně vylepšil, ale moc se z ní, pravda, poznat nedalo.
„Tuhle si, chlapi, klidně vezměte, mám jich dost, budu je dávat do pátrání, jestli tu babu někdo nepozná. Ale všimni si, Studno, co má ta ženská na krku. Tady je docela slušnej detail a markant,“ ukázal
Souček další fotografii, kde měla žena na krku dlouho jizvu, která se jí táhla hodně dolů až k výstřihu červené halenky.
„To vypadá, že ta ženská je po nějaký operaci nebo měla kdysi nějaký úraz a ta jizva jí zůstala.“
„Anebo se na ní podepsal na sále nějakej fušer,“ přisadil si Mach a ukázal hned Součkovi břicho, kde měl dobře dvaceticentimetrovou ošklivou jizvu, na níž byly znát stehy.
„Ty si, Machu, na doktory stěžuj! Před ženskejma se s tím vytahuješ a tvrdíš jim, žes byl postřelenej ve službě. Co já bych za takovou fešáckou jizvu dal, abych mohl před ženskejma na plovárně machrovat,“ zapálil si Studnička dýmku a hned pokračoval.
„Ale s tou ženskou máš pravdu, Jardo. To je zatraceně slušnej erfolk. Podle toho by se ta ženská, jestli je z galerky, což předpokládám, že by mohla klidně bejt, dala najít. Podle mě se tahle lumpárna určitě narodila v Praze. Z tý nikdy nepřišlo nic dobrýho,“ objevil se v kanceláři náhle šéf kriminálky kapitán Krejčík a zeptal se Součka, jestli dal Studničkovi ochutnat tu vý-
26
bornou moravskou slivovici, kterou přivezl od kluků
z kriminálky ze Znojma.
„No nedal, šéfe.“
„Tak mu ji, Jardo, nalej, aby Písečáci o Příbrami neroztrušovali, že je to tady Půlnoční království a že v Písku je země krále Miroslava. Jo, tohle jsem se, Studno, dozvěděl na celostátní poradě v Praze na policejním prezidiu, kde se mě zeptali, jestli znám Pyšnou princeznu. Moc si to, Studno, u nás nekaz, víš dobře, že jsme vaši nejbližší sousedi,“ zahrozil šéf kriminálky na Studničku a odešel z kanceláře. Kapitán Souček po jeho odchodu nalil Studničkovi pořádného panáka slivovice a z Příbrami odjížděli písečtí kriminalisté nejen o něco chytřejší, ale také s kopou úkolů, které se při společné poradě
oběma kriminálkám narodily.
Tak jako vždy v případech, kdy došlo k vykradení kostela, i v tomto případě se Studnička s Machem obrátili na starožitníky a překupníky starožitností v Písku a varovali je před koupí ukradených soch z kostela. Ukázali jim fotografie ukradených sakrálií, i když si od toho moc neslibovali. Řada podobných ukradených věcí končila většinou u známého starožitníka v Plzni a v Praze, kde se většinou moc neohřály, a putovaly nejen přes „zelenou“ hranici, ale v nejednom případě dokonce i diplomatickou cestou za hranice republiky. Pravdou je, že v té době nastala pro obě kriminálky doslova mravenčí práce – obrátily se samozřejmě i na galerku, kde měly své informátory. Hrálo se pochopitelně o čas, aby ukradené sochy z obou venkovských hřbitovních kostelů nezmizely nenávratně mimo území České republiky. Do
27
pátrání byla tak zapojena i celní správa a hlavně dopraváci, kteří už v nejednom případě kriminálce při běžné kontrole vozidel pomohli kradené věci najít.
Když se příbramský kapitán Souček ozval poručíku Studničkovi asi po měsíci, že to vypadá, že se podařilo ustanovit ženu s jizvou na krku, nechtěl tomu Studnička věřit.
„No to jste, Jardo, pašáci! Je z Prahy?“
„Z Prahy není, ale v Praze se vyskytuje. Je to jedna
šlapka z Perlovky, nedostudovaná holka, kterou vyrazili z herecký konzervatoře. Někde v Německu nafotila
porno a taky měla mít na škole nějaký krádeže. Našli ji Pražáci z mravnostního a jmenuje se Ingrid Lukačejdová, jinak je z Moravský Třebový. Když jsem se ptal Pražáků na její styky…?“
„No ty jsou snad, Jardo, jasný, ne?“
„Mám na mysli lidi, co by nás zajímali, Studno, žádné jiné styky. Pražáci nám řekli o nějakým Zbyškovi, kterej by i odpovídal popisu. Je to známej nemakačenko a kriminálník, kterej nějakou dobu rozvážel jako závozník pivo právě v tom smíchovským pivovaru, před kterým se ztratila z auta ta espézetka. Bydlí totiž kousek odtud a ten auťák byl na parkovišti před jeho domem.“
„Má ten Zbyšek ještě nějaký příjmení? Moc mě, hergot, Jardo nenapínej!“ křikl Studnička do telefonu.
„Ale to víš, že má. Jmenuje se Zbyšek Česánek a byl už za krádeže z kostelů začátkem devadesátejch let trestanej. Pražáci na pětce ho mají teď v merku za vykrádání aut. Vypadá to, že jsme, Studno, doma. Teď
28
ještě najít toho druhýho, ale Pražáci mají na tom Zbyškovi ‚esko‘, tak snad je dovede i k tomu druhýmu. Dost kradenejch věcí z těch auťáků našli totiž v jednom bazaru na Žižkově,“ odmlčel se kapitán Souček na moment, ale to už mu Studnička skočil do řeči.
„A tu sledovačku mají na něm Pražáci jak dlouho?“
„Bohužel teprve tejden, ale oni se určitě chytí, protože ten Česánek prej má po Praze pohyb jako bejk. Bohužel nemají jen jeho. Jinak prej ten Česánek je, jak ty říkáš, u výslechu hodně tvrdá husa na škubání. Lže, jak když tiskne. Ale kluci z mravnostního slíbili, že se pokusí na tu můru, co tam s nima byla, něco vyštrachat, aby na ni byly broky. Na ty je tam spoleh, už nám mockrát píchli.“
„Takže budeme čekat?“
„Nic jinýho nám, Studno, zatím nezbyde, chce to holt nějakej čas. Ale znáš to, kdo si počká, ten se dočká,“ ukončil příbramský kapitán Souček hovor a Studnička nelenil a poslal Macha k počítači, aby vytáhl z kriminální databáze lidi, o kterých před chvílí padla řeč.
Na to, že byl při výslechu Zbyšek Česánek tvrdá husa na škubání, tak měl za sebou už pět trestů a samé majetkové delikty. Machovi to nedalo a zavolal si evidenci vězňů, zda by se nedalo ověřit, s kým byl Zbyšek Česánek v posledním trestu na cele, a byl mile překvapen, když si mohl o tuto informaci už za hodinu zavolat. Už za hodinu bylo známo jméno jeho společníka, se kterým byl propuštěný dokonce v jeden den, a to jméno bylo Arnošt Drobek, osoba se stejnou kriminální minulostí, jako měl Zbyšek Česánek. To jméno okamžitě
29
putovalo na příbramskou kriminálku ke kapitánu Součkovi, neboť Arnošt Drobek byl rodilý Příbramák.
„Tak říkáš, Studno, Drobek? No to je fakt dáreček, ale s tím se dá hovořit. Co bys tomu řekl, že bych pro něho ráno sjel a pustili bychom se do něho společně? Kluci od nás by sjeli pro tu ženskou do Prahy a Pražákům bych řekl, aby k nám vzali s sebou toho Česánka?“
„Jsem všema deseti pro, Jardo. Čím dřív to bude venku, tím lepší. Domluveno. Jak budete mít na kriminálce toho Arnošta Drobka, tak zavolej a jsme tam u vás s Machoušem jako na koni,“ kývl Studnička na Macha, který se začal bránit, že má zítra výjezd. Na to ale Studnička řekl, že to vyřídí s Karasem, že realizace případu je přednější.
Že auto písecké kriminálky už kolem sedmé hodiny ráno stálo před příbramskou kriminálkou, tak to bylo tím, že kapitán Souček se svým kolegou z kanceláře udělali Arnoštu Drobkovi budíček už v půl šesté ráno. Přivezli ho k sobě na kriminálku, kde rovnou putoval do separace. V té době už se k Příbrami blížilo auto s Ingrid Lukačejdovou, která se kolem páté ráno vrátila z ulice z „noční“ a v autě jim až do Příbrami spala. Sehnat Zbyška Česánka pro pražskou kriminálku nebyl problém, protože na něm byly až do zalehnutí v noci „oči“, a sledovačka ho předala smíchovským kriminalistům pěkně rozespalého.
Když tvrdil příbramský kapitán Souček, že s Arnoštem Drobkem se dá hovořit, měl jako zkušený kriminalista, který znal příbramskou galerku za ta léta, co tu sloužil, skrz naskrz, pravdu. Než přivezla pražská
30
kriminálka do Příbrami zadrženého Zbyška Česánka,
byly oba hřbitovní kostely venku. Ingrid Lukačejdová svoji účast na krádeži soch taky bez problému doznala, takže když přivezli pražští kriminalisté Česánka, zbývalo jediné – a to bylo dost podstatné. Zjistit, kam přišly všechny ukradené sochy. Když Česánek viděl, že vlastně prohrál, dlouho se k tomu nechtěl vyjádřit, ale nakonec kapituloval a přiznal, že šly přes jednoho pražského starožitníka k překupníkovi do Kaplice. Ten že obchoduje s dřevem a měl je na dvakrát, právě mezi kládami, převézt do rakouského Lince k dalšímu překupníkovi, jehož jméno nebylo na pražském policejním prezidiu nijak neznámé. To, že se sochy vrátily po půl roce zpátky do republiky, tak to už byla společná práce českých a rakouských kriminalistů, kteří sochy při prohlídce u jednoho rakouského starožitníka zajistili.
Když se Arnošt Drobek při odvádění do cely předběžného zadržení zeptal kapitána Součka, jak se zrovna na ně tak rychle přišlo, ukázal jim Souček na oba písecké kriminalisty.
„Něco my tady v Příbrami a něco tady Písečáci. Hlavně jsi to, Arnošte, dokonale podělal takzvaným ‚dabl folt‘. Víš, co to znamená?“
„To nevím, pane Souček, ale rád se nechám poučit.“
„Hraješ nebo sleduješ, Drobku, občas tenis?“ vzal si slovo Studnička.
„Tenis nehraju a v hospodě, kde je televize, se díváme jen na hokej nebo na fotbal,“ přiznal Arnošt Drobek a čekal, co ze Studničky vypadne.
31
„‚Dabl folt‘ je, Drobku, v tenise dvojchyba a obyčejně se po ní prohrává. Tu jste udělali vy tři, když jste v jeden den udělali ty dva kostely úplně stejným způsobem. Příště se radši dívej na tenis než na fotbal. Věř tomu, že je to dobrá rada,“ zapálil si Studnička dýmku a ukázal Součkovi na lednici, jestli jim tam nezbylo trochu té výborné moravské slivovice…
32
ZLODĚJ, KTERÝ SE RÁD VRACEL…
Když se poručík Mach z písecké kriminálky vrátil třiadvacátého ledna v roce dva tisíce z výjezdu, hlášeného už po čtvrté na jedné a té samé vykradené rekreační chalupě v Kovářově, byl řádně rozladěný, což nemohlo ujít jeho kolegovi z kanceláře poručíku Studničkovi.
„Hele, Machouši, do tý skříně nekopej, ta za to nemůže, že jsi naštvanej a bez nálady. To se holt někdy
stává, že se pachatel rád vrací na místa, kde mu bylo dobře, kde se dobře nabaštil, pěkně v teple vyspal a něco si odtud na památku odnesl.“
„Tebe by to nedožralo a byl bys klidnej, kdyby ti někdo vykradl po čtvrtý stejnej byt?“
„Klidnej bych určitě nebyl, ale určitě bych vzteky nekopal do plechový skříně, která si sice podle seznamu u dveří říká trezor, ale otevře ji kdejaká šikovná uklízečka spínkou na vlasy. Zrovna včera, když jsem byl na dršťkovce u Hlavína, tak mě dost dožralo, že jsem zbytečně hledal lžící nějaký ty dršťky. A chlap, co stál naproti u stolu, mi povídá: ‚To chce, pane, klid. Člověk by si měl udělat čas na úsměv.‘ Tak jsem jim tu polívku s úsměvem vrátil a řekl jsem tý ženský za pultem, aby příště k tý polívce přidávali šnorchl, aby ty dršťky v tý polívce mohl člověk vůbec najít.“
33