Pořád dokola
mícháme mlčky jazzový kafe a lžička črtá spirálu do pěny
Pořád dokola
stejný filmy hrajou v biografech a duněj pořád stejný ozvěny
Každičká vteřina je tolik těžká na vlásku visí z postele v rohu
Každičká vteřina má výraz dítěte snad hledá úkryt když bloudí po pokoji
Přetěžká vteřina nechám ji spát ve vlastní posteli tam v rohu pokoje
Prchlivá vteřina v bezesný noci na věky zmizela nepřečká rána
Z výučních listů jsme skládali vlaštovky
A s větrem je nechali lítat na sever Neuměli jsme zpívat ale na to se nakonec stejně nikdo neptal. Nebe blikalo.
V rytmu našich kroků a zrnění obrazovek blikalo A to se ti tehdy tak líbilo, víc než obchody se západním zbožím a víc než vůně karamelu
Na náměstí kdosi čaroval s bublifukem
Jednoho dne si turecká dívka ustřihla svý dlouhý černý vlasy a ukončila tak návaznost hned několika věcí najednou
To prej ti tenkrát bylo líto.
Všechna okna pak zčernala pro její smutek a snad i barvu těch vlasů
V rohovym domě, tam, kde ve třetim patře chyběla okenní tabulka (a člověk by řek’ Že to mohlo bejt kdekoliv), bydlel kouzelník
Ale nebyl to kouzelník
A ani podvodník to nebyl.
Lidi řikali, že to byl iluzionista
A taky tam bydlel kluk, co miloval Evu v zelenejch šatech. Až jednou, pro její obdiv, spad’ pod vlak. Na pohřbu mu hrál jedinej vomlácenej saxofon a dlouhý prsty zrzavýho bráchy.
Eviny zelený šaty se neukázaly
Zato starej pán co by byl schopnej poskládat celej svuj život do jediný přepravky (přivez’ si jí kdysi na šífu z Hamburku) probrečel celý dny.
A při tom levou rukou neustále třel vybledlý scvrklý tetování na zápěstí.
V podvečer se do svýho malýho provlhlýho bytu vrátila spisovatelka, který skončila denní coby uklízečce na Hlaváku.
Nebe zablikalo.
Na vymlácenejch záchodech v tanečních si růžovovlasá holka právě nechává propíchnout pupík. Do tanečních ji poslala matka. Ambiciózní.
Růžovovlasá holka si myslí, že není divu, že se s ní táta rozved’.
Je jí patnáct.
Ale už teď ví, že jednou bude žít lepší život než matka. Jinak to přece nejde.
Nebe ještě jednou blikne, pak žárovka praskne. Nad čtvrtí se rozprostře tma a v ní na chvíli zazáří neonovej nápis
Žižkovská renesance
Je to jak rým co maluje ti vrásky je to jak tejden děle se na souhlásky
Jak rozladěný smyčce a koncert pro kvarteta jako když na popílek mění se cigareta
Chci ukrást měsíc alespoň kousek alespoň malej kousek pro sebe
Malinkej měsíc co schovám pod ubrousek a s ním si tajně hrávat na nebe
Chci ukrást měsíc a snad mi odpustíte že se už za chvíli vytratí z oblohy
Stříbrnej měsíc jak všichni víte v úsvitu nahradí pak slunce medový
Za zdí se stmívá a na mě padá hvězdný nebe.
Bejvaj vždycky stejný
Večery kdy nikdo nehledá nic a přitom každej doufá najít svý štěstí.
Bejvaj vždycky stejný
Večery co řídnou blbym světlem pouličních lamp a v kterejch se člověku chce zatoulat až do pulzujících srdcí nejvomlácenějších uliček.
Takový večery chytaj za vlasy A smejkaj člověkem po namodralý dlažbě.
Ulice se kroutěj jako prostitutky a zahradníma nůžkama přeštipujou pupeční šňůru mezi tebou a okolnim světem.
Patříš sem, I když jsi sem nikdy nepatřil.
Patříš sem, Aniž bys to věděl.
Patříš sem, A patřil jsi tam vždycky.
Večer si olízne svý nabobtnalý rty.
Po flašce vermutu se jde ztěžka; nevznáší se, nedosedá, jen se těžkopádně řítí.
Možná zakopne o šachetní věž a pak mi vrazí ránu do zad, div neupadnu.
A nebo jsem možná jen špatně došlápla na pokroucenej chodník.
Večer si odplivne.
Možná sám před sebou, možná na tohle město a snad jeho lidi.
A já ho pak zahlídnu už jen dvakrát.
Jednou když spořádaně stojí ve frontě na hlavní poště
A naposled na druhym konci města, když se vyklání z rozsvícenýho okna a směje se.
Blíží se desátá po hospodách se hraje že půlměsícem zakrejváš si šíji a skoro nikdo už nikam nechvátá – koleje pro tramvaje zůstávají bílý
