Hořkne políbení

DÍVČÍ VÁLKA

Miluju letní prázdniny! Tak málo práce a tolik příjemně promarněného volného času!

Třeba teď s Vlaďkou. Vrátila se z Bibione. Dřepíme u ní na gauči a kvákáme už druhou hodinu. Kamarádíme spolu od začátku gymnázia. V posledním roce se jí moc nedaří a ani mi kloudně neřekla proč.

„Jo, málem jsem zapomněla,“ vybavím si, „už víš tu novinku? V sobotu se žení Stejskal!“

Její opálená tvářička ztuhne. Schoulí se do sebe, jako by měla křeče v bříšku.

„Copak, copak, měnila bys s nevěstinkou? Snad ho pořád nemiluješ?“ škádlím ji. „Je to přece rok, co jste se rozešli, ne?“

Mávne rukou do ztracena a mračí se jako kakabus. Její hezký, jemný obličej rámovaný dlouhými hnědými vlasy se zkrabatí.

„Ještě si najdeš lepšího na vejšce,“ utěšuji ji a ona se usedavě rozpláče. Obejmu ji a hladím ji po vlasech. Řekla jsem snad něco špatně?

„Provedl ti něco?“ zjišťuju. Přikývne a slzy jí jen tečou.

„A co? Jestli se můžu zeptat.“ Ach jo, to vypadá, že s ním zažila potrat.

„Prostě... mě... zná... sil... nil…“ šeptá přerývaně, ale na mě to působí jako náhlé zahřmění špatně nastavených reproduktorů. Zírám na ni jako puk.

„Vždyť jste spolu chodili…“ namítám logicky.

„To bylo až po tom, co jsme se rozešli.“

Konečně mi to dává smysl.

Vlaďka, ta správná, sympatická holka, na podzim rázem

ztichla, zešedla a zesmutněla. Myslela jsem si, že je to tím rozchodem… Přece jen to byl docela hezký, perspektivní kluk. A jak vidno taky kretén, co si myslí, že mu každá bejvalka patří už navždycky.

„Nahlásila jsi to na policii?“ vyzvídám opatrně. Zavrtí hlavou. „Ale není to promlčený…“

Řeč jejího těla vyjadřuje zásadní nesouhlas.

„Já nechci, aby mě vyslýchali, prohlíželi… Zase si to oživovat, verbalizovat... Copak víš, jestli by mi uvěřili? A on navíc dokončil práva. Využil by každý možnosti. Neměla bych šanci.“

„Zkoušela jsi aspoň psychologa nebo psychiatra?“

„Jo, chodím k psycholožce. Prášky nechci.“

„To je dobře. Proč jsi mi nikdy nic neřekla?“ Moc lepších kamarádek přece nemá. Sdělujeme si skoro všechno.

„Bylo mi to blbý.“ Chvíli se rozhoduje a pak dodá: „Já ti to tedy povím. Asi na to dozrál čas. Dáš si se mnou minerálku?“

Přikývnu. Připadám si jako praštěná palicí. Vadí mi, že už dlouho nemám kluka, ale když si představím tohle…

Vypijeme své sklenice vody a ona se zase uvelebí vedle mě na gauči. Obejmu ji. Položí si hlavu do mého klína. Hladím její krásné vlasy. Cítím z ní vůni parfému a šampónu.

„Necháš si to pro sebe!“ Přikývnu. „A nedívej se na mě, ano?“

„Jasně, Vlaďko…“

Hladím ji, dívám se na její staré, pestrobarevné výkresy ze zušky na stěnách, náhle tak nepatřičně veselé, a poslouchám příběh, který s častými pomlkami vypráví tichým, křehkým, třesoucím se hlasem: (...)

KRÁSNÁ LOĎ

(…) Převalíme se na bok a díváme se jeden druhému do očí. Má je vlahé a svítivé a říká mi tak vážně a procítěně, že mu to musím věřit:

„Strašně tě miluju, Alice.“

Je to vlastně poprvé, co mi vyznal lásku. Jů, to je tak hezký! Vychutnávám si to, usilovně tlačím slzy zpátky do slzných kanálků a dlouze ho líbám.

Tím by večer klidně mohl skončit a já bych také jednou šla spát úplně šťastná. Ale ještě si dlouho šeptáme, a pak vyvětráme, vysprchujeme se spolu, vzájemně se umyjeme sprchovým gelem, vyčistíme si zuby a pak jenom ležíme nazí na mé matraci, tulíme se k sobě a svět nám může být ukradený, když jsme dva a máme se rádi. Někdy potom odpadnu a spím klidným spánkem.

Probudím se a chviličku nevím, kde jsem. Pak si vzpomenu, šklebím se radostí a blaženě zírám do stropu. V místnosti je tvrdé světlo, protože tu nejsou záclony. Vedle mě pochrupuje Marek a z přikrývky mu čouhají chlupaté nohy. Dojdu si na toaletu a spláchnutí ho vzbudí.

„Čau, lásečko!“ říkám mu škádlivě a vlezu si k němu pod přikrývku.

Ráda bych se mýlila, ale obávám se, že spousta chlapů tak krásné probuzení za celý život nezažije.

Po snídani jdeme na nákup do supermarketu. Chci se předvést jako perspektivní kuchařka, a tak vařím jednoduché jídlo podle blogspotu kuchařky ze Svatojánu a on krájí zeleninu a dělá si pracovní agendu. Chutná mu a mě to hřeje u srdce.

Couráme se pěší zónou Lannovky, Sadů a historickým centrem ruku v ruce a já se vědoucně a spiklenecky usmívám na holky, které si vedou své kluky, a zažívají s nimi nebe, peklo a všechno mezi tím.

Jsme krásně rozvolnění a spokojení, jako by si nás Láska pěkně vykrmila jako ježibaba Jeníčka a Mařenku.

Moc nemluvíme, jen Marek občas pustí nějakou perličku o památkách, kolem nichž procházíme. Koupíme si čtyři kopečky skvělé italské zmrzliny a vzájemně si dáváme líznout.

Nabízí mi, že večer můžeme zajít někam do klubu, zatancovat si, ale já ho chci mít jenom pro sebe. Máme teď stereo a uděláme si klub pro dva. Tak si pouštíme hezké písničky a tancujeme na Katy B a Pet Shop Boys, ploužíme na pomalé songy, které nás zrovna napadnou, líbáme se a milujeme se. Tím způsobem hodiny tak příjemně plynou!

V neděli už jsou z nás úplní magoři lásky s věčným úsměvem hlupáčka, jako v té písničce The Fool on the Hill. Po poledni si zabalím kufr, Marek jede na autobusové nádraží, zaparkuje v podzemních garážích, které mi připomínají americké kriminálky, a sejdeme Lannovkou na oběd v indické restauraci. Sedíme proti sobě v silovém poli lásky, které nás odstiňuje od okolního prostoru a bavíme se tím, jak obtížné je neužívat levou ruku, a jíst jenom pomocí kousku

čapátí v pravé ruce.

Jenže tím společný víkend pomalu končí a další se jen tak nerýsuje.

LÁSKA & SMRT

(Pozn.: Hrdinou je mladý muž, který je schopen vidět aury a občas i určit čas smrti lidí. Někteří lidé opravdu tyto schopnosti mají. V této povídce jsem je jenom zkoncentroval do jedné postavy.)

(…) Konečně vyšla. Hnědé vlasy měla stažené dozadu a spletené do copu. Měla na sobě žluté letní šaty, zlatý přívěsek a náramek a červené sandály Source Gobi. Přes rameno jí visela červená kabelka. Měla hezké, štíhlé nohy a moc dobře se na ni koukalo. Když si uvědomil, že zrovna s touhle luxusní holkou má rande, zaplavila ho bláznivá radost.

Doufal, že budoucí medičce nebude vadit, že jde na rande s pouhým prodavačem, a chtěl se poprat o své místo na slunci. Lucka mu za to stála.

Přicházela k němu a s nefiltrovanou schopností měl pocit, že proti němu pluje anděl. Její tělo obklopovala zlatavě bílá, čistá, pozitivní aura. Stejně zlatavě bílá aura kolem její hlavy vypadala jako svatozář svatých a v ní zářily její oči jako démanty.

Lidé se mohou přetvařovat a vystavovat se jako výkladní skříně, ale jejich aury lhát nedokáží. Vidět podobnou auru pro něho bylo vždycky svátkem. O aurách většiny lidí si nedělal žádné iluze.

Asi tři metry od něho se jejich aury prolnuly jako dvě matematické množiny a Petr, vznášející se na obláčcích lásky a štěstí, uslyšel ve svém mozku lhostejně pronesená slova, která ho z těch nadýchaných obláčků bezohledně svrhla a pouhými pěti ranami jej zarazila do závratných hlubin zoufalství:

„Zbývá jí deset dní života.“

Beethoven si na začátku své Páté symfonie vystačil s pou-

hými čtyřmi údery Osudu, a tohle bylo jenom o jeden víc. Jinak to bylo velice podobné.

Petr by mnohem raději inkasoval ránu pěstí na solar plexus, následný pravý hák a do třetice knockout. V pohodě, poslužte si, vy svině! To všechno by bylo milosrdnější než

těch pět zákeřných, surových, neodvratitelných slov!

Ještě nikdy tolik nenáviděl ten Hlas, který neomaleně konstatoval tak strašlivé, šílené, pravdivé věci, jako by to byla nevinná, všední, každodenní pozdravení, a který ze všech lidských emocí znal snad jenom soucit.

Cítil se jako totální trapák, že má zrovna teď na krajíčku.

Lucie zrozpačitěla a zastavila se na metr od něho.

„Ahoj, Petře, děje se něco?“ zeptala se plaše.

Nevěděl, co má odpovědět, a nechtěl, aby viděla, že stěží zadržuje slzy. A tak udělal dva kroky vpřed, a impulzívně ji objal. Vzala to dobře a lehce se k němu přitiskla. Krásně

voněla, přesně tak, jak má holka vonět. Cítil její šampón, mýdlo a svěží, lehký ovocný parfém.

Před Lucií už chodil se několika dívkami z učňáku, ale bylo to pro něho náročné. Barvy, proudy energií a další gigabity informací se mu řinuly do hlavy, kdykoli se s nimi líbal nebo miloval. Poté co se s nimi poprvé vyspal, viděl jejich energie už jenom v odstínech bílé a černé.

Doufal, že to s Luckou dopadne líp. Nechtěl ji vnímat přes filtr a nechtěl se cítit jako android. Chtěl, aby ho měla ráda takového, jaký opravdu je. Políbil ji na vlasy a na spánek, uchopil ji za ruku, a ona mu ji ponechala s tak nenucenou samozřejmostí, že se odrazil z hlubin temnoty a začal stoupat ke světlu.

Pořád byla nevypovídaná, a obstarávala většinu konverzace. A tak jenom přikyvoval a potají přemýšlel, co pro ni může udělat. Rozhodl se, že to předčasné parte prozatím pustí z hlavy a stráví s ní hezký den.

ROMANTIKA

Čas nám rychle utíkal v příjemném hovoru a nastal čas sondovat možnost příštího setkání. Větší zájem jsem určitě měl já. Možná se běžně pohybovala mezi podobnými lidmi jako je ona, ale já bohužel už dva roky ne.

„Opravdu mě to moc mrzí, Terko,“ omlouval jsem se, „ale fakt budu muset jet. Slíbil jsem pomoc rodičům. Můžeme se zase někdy potkat? Pokud možno brzy…“

Vpila se mi pohledem do očí, jako by v nich něco důležitého hledala. Najednou jsem její oči viděl jako zvětšené lupou. Až mě to polekalo, protože optické iluze mívám zřídka.

„Zdá se, že máme leccos společného, Martine. Máš někoho?“ zeptala se přímo.

Málem jsem zalapal po dechu. V této fázi seznamování to byla hodně žinantní otázka. Taková mladá lady ze střední třídy a klidně se vybodne na pravidla slušné, standardní a obapolně bezpečné konverzace. Její taktní přímost a otevřenost se mi však moc líbily a dokázal jsem si to dát do širšího obrazu.

Viditelně si vážila svého času a také nechtěla vstupovat do stávajících vztahů a nabourávat je. A že by dokázala zamotat hlavu leckterému ženáčovi. Což byly další plusové

body. Celkově už zabodovala tak výrazně, že jsem to přestal počítat. S klidnou tváří, ačkoli bez svého obligátního mírného úsměvu, čekala na moji odpověď.

„Teď zrovna ne,“ přiznal jsem a pokrčil jsem rameny. Téměř neznatelně se pousmála a řekla:

„Já také nemám žádné závazky. Takže co třeba zítra odpoledne?“

„Spíš k večeru, to vůbec nebude problém.“

Vyhovovalo jí to. Málem jsem si povyskočil jak Pepek Vyskoč. Vyměnili jsme si kontakty, dohodli jsme si čas a místo setkání u vchodu do centrálního parku a vstali jsme z lavičky.

„Ty jsi v podstatě romantik, pokud se nepletu?“ zeptala se ještě. Opět mě překvapila, ale dokázal jsem si to rozšifrovat.

„Jestli to myslíš v tom dobrém smyslu, tak se přiznávám. Vinen v plném rozsahu.“ Byla to pravda a bez přívlastků. Byl jsem moc zvědavý, jak teď ten poměrně těžký míč zahraje.

A z její reakce jsem vytušil, že s ním má docela problém.

Daleko větší, než bych si myslel. Její oči totiž náhle zastřel závoj smutku a bezděčně mávla rukou do ztracena.

„Tak mě překvap, Martine. Ráda bych si vylepšila názor na mladé muže.“

Jestli mě trochu zasvrběl jazyk, rychle jsem na případnou rádoby vtipnou poznámku zapomněl. Tohle byl náhlý a upřímný výron z nitra, hraničící s faux pas.

Jako slušně vychovaný člověk jsem nehnul brvou. Občas se trapas stane každému z nás. Čekal jsem, že se to pokusí

elegantně zamluvit, a hrál bych s ní. Jenže ona si za tím stála až do té míry, že to zopakovala:

„Překvap mě, básníku,“ vyzvala mě ještě jednou a opět se mi pohledem vpila do očí. Měla vzácnou schopnost vytvořit hodnověrnou, ryze filmovou atmosféru. Jako filmový fanoušek jsem to dovedl ocenit a vychutnat si to. Až se mi točila hlava, že se mi to děje. A zároveň jsem si uvědomoval, jak proklatě vysoko mi nastavila laťku.

Na rozloučenou mi podala ruku jako pravá dáma. „Bylo mi potěšením, Martine, opravdu,“ dodala.

„Mně také, Terezko,“ zazubil jsem se, „těším se na zítřek.“

Naposledy se usmála, navlékla si svůj žlutý batůžek, vzala si obě tašky a bez dalšího loučení zamířila k zastávce městské dopravy.

Svět kolem mě zešedl. (...)

ZLATOKOPKA

Tancovala jsem ve svém adolescentním transu až do půlnoci. Tolik mě nabudilo pomyšlení, že jsem dozrála na pořádnou lásku. A také jsem dospěla k definitivnímu rozhodnutí a s ním jsem šla spát. Jestli se Erik brzy nevymáčkne, tak po něm budu muset vyjet sama. A to se pak bude divit! Ty to sice ještě nevíš, milý Eriku, ale platí:

„Já jsem tvoje lady a ty jsi můj muž. A jsem připravená učit se moci Lásky!“

Moje tušení se ukázalo jako oprávněné. Během příštího rande jsme šli krást šťavnatá jablíčka do družstevního sadu ve vedlejší vesnici. Přesně tak, krást!!! Erik pochopitelně nechtěl, ale přesvědčila jsem ho. Přiznal se, že ještě nikdy nic

neukradl, a já jsem spolkla štiplavou poznámku, že ani nikdy

nemusel. Prolezli jsme dírou v drátěném plotu a vyšplhali jsme se do větví rozložité jabloně. Usadili jsme se na protějších větvích a mohli jsme hodovat.

Erik se na jablíčka nevěřícně díval. Možná do nynějška nevěděl, že se rodí na stromech. Dělám si legraci. Jenom se snažil zapamatovat si, jaký je to pocit něco ukrást a držet svůj lup v ruce.

Jablíčka mu chutnala. Jedl je zvláštním způsobem. Vykousl stopku a bubáka a snědl jablíčko i s ohryzkem. Pobaveně jsem se na něj dívala, ale uvnitř jsem se přímo chechtala. Povedl se mi pořádný zářez na pažbě! Neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku:

„Jó, to budou zítra palcové titulky na bulvárních webech: WITKOWSKI JR. PŘISTIŽEN PŘI KRÁDEŽI!“

Erik dojedl jablíčko, polkl, trochu nervózně se zasmál, sklonil se ke mně a dal mi první pusu. Málem jsem spadla z větve.

Odlepil se ode mě, ověřil si, že proti tomu naprosto nic nemám a že jsem si dokonce smyslně olízla rty, a postavil se k té mojí - přiznávám, značně prvoplánové - výzvě jako chlap.

Chytil se oběma rukama za větve vedle mě, zhoupl se vpřed, zaklínil se do větví kousek nade mnou, trochu se ještě propadl a málem na mě spadl, ale udržel se. Ještě se lehce kymácel - na jeho omluvu, nebyla to nejsnadnější polohaa začal mě něžně líbat. Ochutnával mě, jako bych byla nějaká vzácná pochoutka. Málem jsem umřela štěstím.

Zavřela jsem oči, jednou rukou jsem ho objala, druhou jsem se držela větve a líbala jsem ho něžně, ale přitom nejlíp,

jak jsem dokázala. Zpočátku líbal tvrději, ale pak se přizpůsobil, a byl také něžný a vnímavý. Připomnělo mi to časy v pubertě, když jsme si s Majkou názorně předváděly, jak líbáme kluky, ale bylo to ještě o dvě třídy lepší. Srdce mi divoce bušilo, a chtělo se mi brečet radostí. Já, zrovna já ze všech českých i zahraničních holek, se líbám s Erikem Witkowski!

„Promiň, Leni, nerad to přerušuji, ale už mě šíleně bolí ruce,“ zahuhňal mi do pusy, protože neměl sílu se ode mě odlepit a zvednout se, „jak to tak vidím, musíme slézt.“

A tak jsme seskočili z jabloně, ruku v ruce jsme došli k plotu, prolezli jsme dírou, zalehli jsme do vyhřáté, suché trávy, však letos hodně málo pršelo, a líbali jsme se dál. A dál.

Nemohli jsme se toho nabažit. Hlavou mi bleskly příhodné Rimbaudovy verše:

„Sedmnáct let, budeš jak v ráji, ach, ty to víš. Mé oči se už přivírají. Pojď blíž, pojď blíž!“

Přála jsem si, abychom se pak rovnou na trávníku pomilovali. Byla to vhodná chvíle a byli jsme na to oba fyzicky připraveni, ale nedošlo k tomu.

Z jeho kradmých pohledů jsem věděla, že se mu líbí moje prsa, a těšila jsem se, až mi je aspoň začne hladit. Držel se však zkrátka.

A tak jsem se také držela zkrátka; nechtěla jsem působit jako nadržená vesnická káča.

VOJÁČEK

Začalo pršet, a tak se schovali pod velkým listnatým stromem. Pod jeho majestátní korunou se dlouho líbali, hladili, objímali, a poslouchali, jak těžké kapky deště dopadají kousek od nich na trávník.

Všechny ty skryté, ohnivé řeky něhy, které dlouhé měsíce bez užitku hořely v jeho nitru jako magma v nitru vulkánu, se ukáznily a sublimovaly, vyrašily jako nádherné tropické květy, a našly své vyjádření v podobě jemných polibků a heboučkých pohlazení. A očarovaná Medička je všechny s potěšením přijímala a byla za ně vděčná.

„Uvidět ráno u Vltavy divoké koně. Vyjmenovat své lásky, a bude-li třeba, nechat se zabít pro ně,“ recitoval Vojáček pohnutě a v tu chvíli tomu oba věřili. Slova jsou někdy neuvěřitelně přesná a mocná.

Bouřka se přibližovala po celé hodiny. Pršelo stále silněji, a jejich mohutný strom jim přestával poskytovat ochranu. Rozběhli se ke koleji a teplý letní liják je okamžitě promáčel. Brali to jako obohacení. Přidalo to další drobný rozměr k jejich setkání.

Vyšplhali se na rampu, na které seděli předešlý večer. Tam se stulili pod malou stříškou, drželi se v náručí, poslouchali svůj zrychlený dech a cítili roztahování a smršťování hrudníku a břicha toho druhého a tlukot dvou mladých srdcí.

Těsně vedle nich kapky hlasitě bušily do betonu a do asfaltu.

Ani jednomu z nich se ještě nechtělo začít s loučením.

Takové zázračné věci se přece nestávají každý den, ani těm nejšťastnějším z nás. A kdo tvrdí, že ano, tak lže, nebo ke své smůle vůbec netuší, o čem je řeč.

Konečně se rozpoutala divoká bouře. Blesky rozsvěcovaly temnou oblohu. Hromy hřměly a rachotily jako koncert skupiny Motörhead. Déšť bičoval zemi, jako by nadobro zešílel.

Promáčení vysokoškolští studenti a studentky opřekot utíkali od autobusu městské dopravy, aby se schovali a usušili na koleji. Rozstřikovali kaluže vody kolem sebe a marně si chránili hlavy batůžky a aktovkami před proudy vod, které do nich shůry bušily.

Mnozí z nich ještě s překvapením stihli pohlédnout na promoklou dvojici, občas ozářenou bleskem, stojící v objetí na rampě jako nějací osudoví milenci z romantického románu na skotském útesu nad rozbouřeným oceánem.

Sečtělým studentkám se přitom vybavily romány Jane Austenové nebo Charlotty Brontëové, a některé z nich možná Medičce její zážitek v hloubi srdce i záviděly.

Viděl, že Medička už pomalu padá únavou, a neměl to srdce si nadále uzurpovat její čas, ačkoli věděl, že ona se také vší silou brání ty naplňující a neuvěřitelně silné chvíle ukončit.

A tak navrhl, že si dají ještě poslední, dlouhý a nádherný polibek. Oba do něj vložili všechnu zbývající něhu, touhu a lásku, kterou ještě mohli směnit.

Jejich vybuzená těla už dlouho toužila po totálním splynutí a propojení, ale jejich mysli je dokázaly, s výjimkou jednoho naprosto synchronizovaného zasténání tak dlouho potlačované vášně, ukočírovat jako zkušení kočí svá spřežení. Nakonec však i tento finální polibek zeslábl a pak skončil. Jejich bolavé rty se oddálily.

Medička se k Vojáčkovi prudce a překvapivě silně přitiskla, a jejich štíhlá těla splynula. Nevěřil, že ho v tu chvíli nemilovala. Prudce dýchali, dokud se jejich dech nezklidnil.

(...)