Náměstí Durbar v Káthmándú je bohužel také plné průvodců, kteří se z příchozích cizinců snaží vytáhnout peníze a starodávnou atmosféru trochu kazí. Jeden mě neúnavně sledoval asi hodinu. Když jsem si myslela, že jsem ho konečně setřásla, vyskočil na mě odnaproti. Ale nedala jsem se, jeho služby jsem definitivně odmítla.
Fotografovala jsem svatého hindu muže, oblečeného do žlutého roucha. Ten mi ochotně zapózoval a já se mu za odměnu chystala dát pět rupií. Zaskočil mě, když si řekl o rovných sto. Pomyslela jsem si, že možná všechno není tak levné, jak se zdálo, ale dala jsem na radu knižních průvodců a pokusila se smlouvat. Nakonec se mi cenu podařilo srazit na padesát a byla jsem na sebe náležitě hrdá. Později jsem se dozvěděla, že jsem mu měla dát maximálně dvě rupie.
Fotografie 1: Náměstí Durbar v Káthmándú, svatý muž oblečený do žlutého kněžského roucha.
Po dvou dnech jsem se zorientovala, přestala se ztrácet a při čekání na ostatní dobrovolníky se procházela po okolí a ponořená do genia loci jsem objevovala nová zákoutí. Pak přijeli i ostatní, Maria z Portugalska, Sandy z Británie i Misooko z Jižní Koreje a náš dobrovolnický trénink začal. Na první dobrou jsme si padli do oka.
První body programu našeho tréninku byly kurz nepálské kultury a intenzívní několikadenní kurz nepálštiny. Učitel Jyoti tvrdil, že bychom se za čtyři dny měli naučit to, co se běžně učí jeden rok. Opravdu používat jsme zvládli základy a i to málo nám v několika situacích později přišlo nápomocné.
Po dvou dnech učení se a společné večerní zábavy, při které jsme navštívili téměř každý podnik v Thamelu, jsme se přesunuli do tréninkové vesnice Bistachap. Tam jsme si měli u prozatímních rodin postupně zvykat na tradiční život v Nepálu, pochytit některé zvyky a pokračovat v jazykových kurzech.
Bistachap leží uprostřed menšího údolí v kopcích asi dvacet kilometrů od Káthmándú a je to přívětivě vyhlížející malé
klidné místo. Na políčkách vyrůstala mladá rýže a také obilí, díky nimž se okolí zabarvilo do světle zelené.
Zkušební rodina byla přátelská. Jejími členy byli otec, matka, malý chlapec, asi sedmiletá dcera a několik domácích zvířat. Moje nová sestřička vypadala jako orientální princezna, velké černé oči na mě pomrkávaly z pod hustých vlnitých vlásků, taktéž černých. Ona byla jediná, která ovládala základy angličtiny. Ostatní členové rodiny neuměli ani slovo a naše komunikace byla ze začátku trochu složitá. Mým prvním pokusům o nepálštinu, k mému neštěstí, ze začátku vůbec nikdo nerozuměl.
Nemohla jsem najít svůj autobus a zeptala jsem se průvodčího. Ten trochu zaváhal a než stačil odpovědět, druhý průvodčí, stojící opodál, ukázal na svůj autobus a něco rychle prohodil směrem k prvnímu. Nezdálo se mi to a přeptala jsem se ještě jednou.
Teď už to potvrdili oba, tak jsem s mírnou nedůvěrou nastoupila. Za okamžik jsem si všimla, že odjíždíme opačným směrem a znovu se optala průvodčího. Ten mě opět ujistil, že jedeme na Patan. Napadlo mě, jestli nejedeme objížďkou a zaplatila obvyklé jízdné.
Ani po deseti minutách jízdy autobus nikam nesjížděl a pokračoval opačným směrem, než jsem potřebovala. Z okénka jsem pozorovala Káthmándú, obrovské, pulsující a zaprášené město a prohlédla si i části města, které jsem neznala. To ale nebylo cílem této cesty a naposledy jsem zkontrolovala, jestli opravdu budeme stavět na Patanu. Dostalo se mi dalšího ujištění, že ano.
Bylo mi vedro, den byl neobyčejně horký a kromě batohu jsem vezla ještě jednu velkou tašku s čistým prádlem. Autobus byl přeplněný lidmi, nedalo se dost dobře dýchat. Za dalších deset minut už bylo jasné, že míříme někam jinam. I průvodčí usoudil, že je načase tuto zákeřnost ukončit a oznámil mi, že autobus na Patan nejede. Chytil se příležitosti a podařilo se mu ze mě vymámit patnáct rupií za jízdné.
Chtěla jsem zpátky peníze, ale jakmile jsem je zmínila, zareagoval agresivně. Naši slovní potyčku o vrácení jízdného jsem neměla šanci vyhrát, ale byla jsem si jistá, že slova, kterými jsem ho počastovala a některá i hojně nadužila, si za rámeček nedal.
Bez vrácených peněz jsem vystoupila z autobusu. Ostatní cestující se smáli a já zůstala ve třiceti stupňovém vedru s těž-
kým nákladem stát na prašné silnici na druhé straně města. Nervy jsem měla napjaté k prasknutí. Jak jsem se mohla nechat takhle napálit?
Neměla jsem chuť zjišťovat, jak se dostanu zpátky na Ratna Park a nechala jsem se odvézt taxíkem rovnou na Patan. Když jsem se o dvacet kilometrů dál a několik hodin později ocitla zpátky u nás na vesnici, vyprávěla jsem dětem, co se mi stalo. Přišly za mnou a snažily se mi pozvednout náladu. Měla jsem pocit, že jsem konečně dorazila domů.
Naše první zastávková vesnice byla mimochodem poslední, kde bylo ještě teplo a bylo možné se osprchovat a vyprat si prádlo. V pozdějších zastávkách už byla zima a domy nabízely na umytí jenom kbelík se studenou vodou.
Druhý den nás čekala nejtěžší část celého treku. Přes šest hodin jsme stoupali do schodů vytvořených z kamenů ve strmém kopci. Ve vyšší nadmořské výšce se mírně ochladilo a sluníčko, které nám svítilo na cestu, bylo snesitelnější.
Část cesty vedla lesem, kde panovala vysoká vlhkost a připojily se tam ke mně miliony much. Napadlo mě, jestli jsem se stačila už natolik zapotit, že se mouchy nechtějí odlepit, ale jakmile jsme vystoupali ještě výš, zmizely.
Obdivovala jsem Sunila, který nesl naše dvě krosny a ještě si se mnou zvládl zpívat nepálské písničky, které mě naučily děti. Byl jenom o něco vyšší než já, řekla bych, že o něco hubenější, ale prokazoval obrovskou fyzickou zdatnost. Měl na sobě obyčejné kecky, tričko a tepláky, tedy naprosto nevhodné nefunkční oblečení. Očividně mu ale nebránilo ve výkonu.
Treky jsou dost drahé, ale šerpům z toho jde jen velmi malá
částka. Pracují zhruba za tři nebo čtyři dolary na den. V Nepálu je to slušný výdělek a když se šerpa osvědčí a vyzkouší si trekové trasy, může časem povýšit na průvodce a vydělat si o něco víc. Ti nejpodnikavější si později zakládají vlastní agentury a sami organizují treky pro cizince, čímž si zajistí pohodlné živobytí pro sebe a svojí širokou rodinu.
V Nepálu jsem strávila už nějakou dobu, přesto se stávalo, že kvůli kulturním rozdílům vznikala nedorozumění. Našich himalájských průvodců jsem se například zeptala: „Tik cha?“, což znamená, zdali je všechno v pořádku. K tomu jsem bezmyšlenkovitě přidala mrknutí jedním okem.
Všimla jsem si prvotního zděšení v jejich očích a že to vzali z mojí strany jako signál, pokus o bližší seznámení. To už jsem věděla, co jsem způsobila a vše jsme si vyjasnili. Dokonce jsme se tím potom bavili při dlouhých chvílích v horách.
Fotografie 3: Strmé schody, po kterých jsme stoupali přes šest hodin. Akorát jsme potkali karavanu oslíků, do které jsem se za okamžik připletla.
Třetí den jsme se Sudou vstali ve čtyři hodiny ráno a vydali se na Poon Hill, kopec nedaleko Gorapani, abychom pozorovali východ slunce. Suda tvrdil, že bychom na vrchol měli vyběhnout zhruba za půl hodiny. Převýšení bylo podle mapy pouhých čtyři sta metrů. Mně se to zdálo málo a nechala jsem trekové hůlky v pokoji. Byla to chyba. Vyšli jsme bez snídaně, venku mrzlo a byla stále tma. Strmost kopce se vyrovnala schodům, které jsme vylézali předešlý den.
Nahoře jsem málem vypustila duši, námaha ale jednoznačně stála za to. Už tam čekalo asi sto lidí a znovu jsem se potkala s některými známými z předešlých dnů. Těžko se popisuje východ slunce nad Himalájemi.
Byla to nádherná podívaná. Z Poon Hillu jsme měli celý masiv Annapurny jako na dlani a jak slunce zpoza něho vycházelo, paprsky se začaly odrážet ve sněhu směrem k nám. Skály se roz-
zářily a vystoupily z temnoty. Během chviličky se slunce přes masiv přehouplo a rozeklané vrcholky hor se zbarvily do oranžova. Vypadalo to, jako by někdo za horami najednou rozsvítil.
Ohromení z nového zážitku z přítomných nevyprchávalo ani při opětovném sestupu do Gorapani, když v tom jsem mezi slovy úžasu zaslechla povědomý jazyk. Čeština! Měla jsem ohromnou radost, protože Češi sami spíše necestují a při svých cestách jsem našince potkávala výjimečně. Hned jsem se ke skupince přidala, byla to rodina z Brna, která se vydala na túru do Himalájí.
Chvíli jsme si povídali a vypravovali si i o jiných zážitcích z cestování. Moje nadšení ze setkání za pár minut ale pominulo, když se mě jeden z nich zeptal, jestli si doma platím sociální pojištění.
Je to možné? Podařilo se nám doputovat až na vrchol světa a jeho v šest hodin ráno, po takové úžasné podívané, zajímalo zrovna tohle? Nechtělo se mi čekat na další otázky týkající se mojí finanční situace nebo jí podobné a zase jsem se od nich odpojila. ***
Nádraží v Górakhpuru bylo obrovské a nikdo nevěděl, kde turistické okénko přesně je. U běžného okénka nám lístky odmítli prodat s tím, že to není okénko určené pro nás. Posílali nás z jednoho konce nádraží na druhé a po několikátém kolečku jsme boj o lístky na vlak začínali vzdávat. Každý jsme na zádech nesli kolem dvaceti kilogramů a ještě v devět hodin večer ukazoval místní teploměr 35˚ C. Vlhkost vzduchu byla taktéž vysoká.
Nikdy předtím jsem se tolik nepotila. Z čela mi permanentně stékaly potůčky potu a vypadala jsem jako bych právě vylezla z vody. Celý následující pobyt v Indii jsem tak vypadala.
I Rogerovi z Barbadosu se zdálo být horko.
Asi po hodině a půl kroužení po nádraží ztratil Roger nervy a vydupal si lístky v kanceláři s informacemi. Dokonce jsme získali místo ve vlaku, který odjížděl za pár hodin, tedy už za chvíli. První třída ve spacím voze stála tři sta rupií. Cesta do Váránasí měla trvat sedm hodin a trvala devět. My se díky tomu naučili, že dvě hodinky na tomto kontinentu vůbec nic neznamenají. ***
Udaipur je mostem přes řeku rozdělen na dvě části. V té starší, pohádkově půvabné, se ubytovávají cestovatelé a v té druhé žijí místní. Ta část je novější a nedá se tam najít téměř žádné ubytování. Tudíž tam kromě pouličních stánků nejsou ani místa, kde se dá jíst a většina cizinců tam ani nechodí. Já se často do takových míst naopak vydávám, protože jedině tak můžu vidět, jak místní lidé žijí.
Fotografie 4: Pohled ze střešní restaurace na město a Monsoon Palace, "Monzunový palác" na kopci nad Udaipurem.
Třetí den jsem se šla projít do části za mostem a fotila si okolí, když jsem omylem vyplašila krávu, která kráčela přede mnou. Když jsem se náhodou ocitla v blízkosti některé z krav, snažila jsem se nepanikařit. Ani můj stále výraznější knír ze mě ale pravou Indku neudělal.
Kráva pochodovala ve stejném směru jako já, ale najednou si to rozmyslela a otočila se proti mně. Já se vyděšeně zastavila asi půl metru od ní. Překvapená kráva zaujala útočnou pozici, sklopila hlavu a namířila na mě rohy.
Neměla jsem ponětí, co všechno krávy na svoji obranu dělají, ale její rohy mířící na moje břicho mně na klidu nepřidávaly. Vylekala mě natolik, že jsem si v tu chvíli nemohla vzpomenout, jestli je skot barvoslepý a toreadoři mávají před býky červeným praporkem jenom na efekt.
Nosila jsem cestovatelskou kabelku červené barvy, křížem přehozenou přes trup. Abych zamezila případným krádežím, otáčela jsem si ji dopředu na břicho. Nemohla jsem si být jistá, jestli krávě vadí ta červená taška nebo jí vadím já.
Kolemjdoucím připadala scéna komická, procházeli kolem nás a smáli se. Mně do smíchu ale nebylo, bála jsem se pohnout a nevěděla jsem, co dělat. Jediné, co se mi honilo hlavou bylo, že když bych krávě v sebeobraně něco udělala, zavřeli by mě na dvacet pět let do vězení.
Kráva si patrně, stejně jako ostatní přihlížející, pomyslela, že jsem jenom další turistka, co zná skot pouze z obrázků a odešla. Ulevilo se mi, ale měla jsem objevovaní čtvrti pro místní dost a rozhodla jsem se vrátit na svoji stranu mostu. Obrátila jsme se a málem se mi leknutím zastavilo srdce, protože za mnou se v odpadcích rochnilo divoké prase.
Do vzdálenějších míst jsme si najmuli tuk-tuk. Vyložil nás pod kopcem, na kterém stojí chrám. Překonat bezmála pět set kamenných schodů ve čtyřicetistupňovém vedru nám dalo zabrat. V polovině jsme ještě zdolávali překážku v podobě dvaceticentimetrové chlupaté stonožky.
Odměnou nám byl jedinečný pohled do krajiny, který stál za námahu. Dominantu města tvoří hned dvě několikapatrové věže s vytesanými hinduistickými bohy. Ty sloužily a dodnes slouží jako hlavní brány do města.
Na vrcholu kopce jsme si museli sundat boty a dát je do úschovy chrámovému strážci bot. Ten seděl celou dobu bez hnutí na kameni a z bot nespustil oči. Vedle vchodu do chrámu jsme našli ležet spící dívku. To je v Indii výjev celkem běžný,
vedro skolí každého, a tak si lidé často lehnou přímo na ulici, dají si šlofíka a po probuzení pokračují dál.
Strážce bot a Spící dívka na kopci žili, pod jedním stromem bylo rozprostřené čerstvě umyté nerezové nádobí. Kolem něho pobíhaly opice a hrály si s ním. Vrcholek kopce byl rozlehlý a bylo z něj mnoho k vidění. Hladké šedé balvany vykukují mezi palmami a my zapojovali představivost a vypravovali si, co nám jejich tvary připomínají. Nahoře jsme strávili dobrých pár hodin. Pak jsme si u Strážce bot vyzvedli boty a sešli dolů, kde čekal náš tuk-tuk.
Připadalo mi, že se na mých nepálských sandálech něco změnilo a až ve městě jsem zjistila, že se na sluníčku roztekly. Moje boty měly zkrátka na cestách smůlu, první mi v Nepálu ukradli a druhé se pod indickým sluníčkem roztavily. Nejenom, že si zloděj mých prvních bot zničil karmu, ale kvůli jejich nízké kvalitě si v nich ani moc nepochodil.
