Maminka říkala

COGITO ERGO SUM

...jsemhrob v pustině, král na hostině, bolestný řev, v žilách krev, mléko mateřské, dítě nehezké, studna plná vody, stařenka myjící schody...

pro sebevrahy Nuselský most, rakovina ten nezvaný host, mladý otec o holi, bolest, která přebolí, na vodě plovoucí vor, nádherný pěvecký sbor, čerstvě narozené mládě, žena nesoucí hrábě...

z pampelišky odfouknuté chmýří, taky vyhaslá hvězda, která k Zemi míří, dotykem tvé dlaně, kůň, co se kmeny táhne sáně, noviny, které nebudou se číst, drobek bábovky, který už nikdo nechce jíst...

jen malý kousek porcelánu, to horké kafe, které ráda piješ k ránu, dům, co má být zbořen, život, který pro smutek byl stvořen, pláčem, který po tváři se mi řine, ten depresivní film, co promítají v kině, to křeslo na kterém sedíš, i to plátno na které hledíš...

KDYBY

...co kdybyslunce chtělo svítit zeleně a mraky byly žluté, hlasy zněly tlumeně a ženy tvářily se krutě, slunečnice měly barvu nachu, slzy rozpouštěly se jen a jen v prachu, motýl křídly tak usilovně mával, že do pár mžiků by si je zlámal...?

co kdyby na letní obloze ta duha, vypadala jako obří černá stuha, vaše srdce bylo z kamene či cihly, ke komu dětské ruce by pak jihly...?

co kdyby vše, co je, bylo tak, že není, a to, co je, bylo jen pouhé snění, mrtvá a tlející byla louka, ta holka byl vlastně kluk, co na hvězdy se kouká, oči tvé byly ohnivé až zlostí rudé, děti z celého světa bez hraček, nesmírně chudé, moře bylo bez ryb, člověk neměl chyby....

proto se ptám... kdyby!

DŘEVĚNÁ KRÁSKA

předci předků, našich babiček maminky, ratolest, co na louce trhala pro ně kopretinky, malé vesničky i větší vesnice, u polí na kterých pěstovala se pšenice, tam všude ukotveně stojí dřevěné lavičky, kam roky rády sedávaly naše babičky...

hrady, zámky, historie plný džbán, na krásku ze dřeva usedá ten starý pán, šikovnýma rukama i zubem času zdobená, však mužská tvář k zemi trápením je sklopená, skonala jeho milovaná žena před létem, on přišel se sem rozloučit se světem, smířenými kroky kráčí k rozvodněnému brodu, neb kdysi byl tím, kdo stál u jejího zrodu...

lítostivě otáčela se na něj ta lavice, natolik skvostná, že imponovala mu nejvíce....

NEJKRÁSNĚJŠÍ

jak Eiffelovka v Paříži tyčí se ve váze mé žlutá růže, při pohledu na ni, podlamují se mi kolena, což ona udělat mi může, zrozená přírodou z mnoha okvětních lístků, ta růže od tebe uměla by snad žít i na Sahaře v písku...

cítím, když hladím její krásu, jako hladila bych po hlavě malé dítě, jako by do ucha šeptala mi - potřebuji tě, chci a já musím mít tě...

objímám něžně tu růži, neboť je naprosto nevinná, čichám k jejímu květu jak k parfému od Calvina, očima se jí věnuji a očima se jí dotýkám, z té omamné vůně až slzami se zajíkám...

ach, ach ty růže, ty růže, ať modré, bílé či rudé, za každých okolností na sebe mohou být hrdé, přirozeně svůdné za slunce, deště i silném větru, potěší ženu mladou, starší i tu dámu v bordó svetru...

dávej, dávej upřímně ty květy, dávej je pro radost, nikdy není jich toliko, aby bylo jich dosyta, bylo jich dost, neboť náruč růží plná potěší každého, lehce tak dosáhneš úsměvu vděčného...

stojí, opravdu to za to stojí, věnovat růži i člověku, který jinak lidí se bojí, darovat ten kousek přírody, dát ten barevný cit, i tomu člověku, který od lidí být chce daleko a mít svůj klid...

nikoliv a zcela vážně není zač se stydět, pokud můžete v očích slzu dojetí dané osoby vidět, a i když nadále ten člověk člověka se bojí, dejte mu růži, neb ta osoba za to určitě stojí...

NEZAPOMENU

...chci ti dát lásku, ale v tvém životě už dát ti ji nemohu, snad bolest, kterou v sobě mám, někdy zvládnout přemohu, byla jsi ta nejlepší babička na světě celém, cítila jsem se nádherně v objetí tvém vřelém, byla jsi tou nejlepší ženou na celém širém světě, slibuji, že na hrobě tvém vždy nějaká květina pokvete, ať živá či umělá, pořád budou pro tebe to květy, které budou se prolínat jako jiná časová dimenze mezi dvěma světy...

...milovala jsem ořešák, košatý strom vlašský, vysoký skoro jako orloj pražský, také jsem milovala trhání ředkviček, sotva dotkly se u hlíny hlaviček, měli jsme zahradu velikou a ovoce plný sad, po mém domově srdce mi krvácí a souží mě hlad....

...chybí mi studna s čistou vodou i šeřík, který hned za plotem stál, ten, co tak krásně tam tančil, když vítr silněji vál, chybí mi rodný dům a jeho místnosti o čtyřech zdech, Bože, prosím, ukonči tohle mé trápení a zemřít mě nech ....

...bylo vždy úžasné u tebe moje dětství, než v dospívání mém stalo se to neštěstí, nevím proč zrovna k tobě osud se tak projevil, proč v našich životech zlý člověk se objevil, byla to zákeřná hra nebo odporné prokletí...?

...chybíš mi ty, domov můj a tvoje vřelé objetí...

MAMINKA ŘÍKALA

ČÁST I.

menses si nepřišel, Bože jsem v tom, prsa jsou naběhlá, pak přišel ten zlom, netekla ze mě studánka krvavá, ňadra se nalila - v pravém boulička mrňavá...

vnady tvé žnoucí rozžhavená kamínka, "to budou hormony"- říkala maminka...

gynekologie, mamologie, biopsie - venku zas svítá, v hlavě červená kontrolka tři týdny tam bliká, pro výsledky si přijeďte s někým raději, sama jedu, nebojím se, v sobě mám naději...

maminka říkala - "nikdo nikdy v rodině to neměl", doktor vchází do čekárny, smutek v jeho očích rázem tě semlel...

Ultrazvuk břicha, rentgen plic i komise mamo, pan doktor taky tam bude jak je mi známo, břicho čisté, taktéž plíce, komise rozhodla, že ale udělat musejí více...

srovnávám myšlenky, v autě na parkovišti řinou mi slzy, pak cestou domů volá mi maminka, však na mě ještě je brzy, pomalu říkám jí "rakovinu mám, mám tě ráda, mami", srdce čím dál víc rozbité, oči zastřené těžkými slzami...

ČÁST II.

dřímajíc v prsu - nečestně ses zrodila, tam svá metastázová mimina dál jsi plodila, jako Panna Marie přede mnou ses v zrcadle zjevila, na "možná" či "co bude" život jsi mi změnila...

zaživa jsi měla chuť mě trhat, chtěla jsi ostré nože na mě vrhat, cíle vysoké i ty tvoje nechutné plány, z huby táhne se smrad jak daleko sahají řepky olejné lány, odporná a zoufalá jsi jak mastnej flek, naivně sis myslela, že můj život se tě lek...

nečekaně vletěla jsi do mě jako sedmihlavá saň, která sežere ti ruku, když nastavíš jí dlaň, pod tvými hladovými krky chytla jsem tě včas, slyším tě kňučet, slyším tvůj sípavý hlas, držím tě pevně, packy ti kroutím, asi sis myslela, že z tebe se zhroutím...

táhni, vypadni, ode mě utíkej, ve mně množit se nebudeš, na to si nezvykej, u mě sis, holčičko, nastavila vysoko své latě, čistou plínku si vem a zas natáhni gatě, mě už nikdy neochutnáš, neolízneš ani špetku, vím, kdo jsi, tak znovu nezkoušej na mě tu svou depku...

já na bílém koni jsem princezna, má vůle žít pro tebe není vítězná, dětem mým nesebereš mě z náruče, kolem pařátů dala jsem ti pevné obruče, zavřela jsem tě do trezoru, do zahrady zakopala, to koukáš, viď, jak zadek jsem ti nakopala?

byla jsi drze na sebe pyšná, šeptalas pro sebe slova jen hříšná, myslela sis, že snad na mě máš nějaká práva, tím jistá sis bylaženo statečná, vivat a zdráva...!