O kouzelné lucerně

O

kouzelné lucerně

Déšť zesílil. Časné ranní mrholení přerostlo v prudký lijavec.

Voda v potůčcích stékala po promáčených stromech a les šuměl deštěm. Za velkým balvanem na pomezí lesa a mýtiny dohasínaly poslední žhavé uhlíky v ohništi skrytého v závětří. Dva muži, kteří oheň předchozího večera zapálili, se za svítání sbalili, naložili své věci na krytý vozík tažený starým oslem a zamířili do lesa, dál po bahnité cestě. Museli jet pomalu, aby nezapadli v hlubině zrádných kaluží všude kolem. Jeden

z mužů ležel v krytém voze, pod plachtovinou, ukusoval jablko, hlavu podepřenou zmačkanými hadry. Sám tak vypadal, jako zmačkaný hadr. Nebyl starý, jen značně použitý, řídké vlasy se mu lepily na čelo, popotahoval baňatým nosem, tváře ozdobené krátery po neštovicích. Na velkém břichu balancoval soudkem vína a co chvíli řádně upil. Nad ním se houpala podivná, zdobená lucerna.

Druhý řídil, ačkoliv se nezdálo, že by osel příliš poslouchal jakékoliv rozkazy. Vozka seděl na kozlíku nahrbený, zabalený do silného nepromokavého pláště, na hlavě klobouk naražený šikmo do čela. V obličeji plném vrásek blýskaly bystré temné oči, přísné. Přes to levé se mu táhla jizva, od obočí až po koutek úst. Staré, už dávno zahojené zranění. Neustále pozoroval krajinu, cestu před sebou, ale i za sebou.

Ranní tmavě šedé nebe prořízl blesk, následná rána zaduněla lesem, oslík se poplašil a strhl vůz z cesty. Nadskočil a nahnilé dřevěné kolo prasklo. Zastavili. Zjizvený seskočil do bahna, nadával oslovi do oslů, posílal ho k čertu, křičel a prskal. Ten druhý všechno sledoval ze sucha vozu, načež se začal smát, až se mu obě brady třásly, jakmile ho ale nervák zpražil pohledem, okamžitě zmlkl. Vozka mlaskl a protáhl obličej do hnusného

úšklebku, plivl do kaluže pod sebou a dál propichoval pohledem tlusťocha ve voze.

Chvíli bylo ticho, jen pršelo, kapky bubnovaly do listů, ani osel se nepohnul. Muž s jizvou vykročil jako první, trhnul hlavou, až z klobouku vystříkla nahromaděná voda, otočil se k postroji a začal odvazovat vůz od zvířete. Hrozba v jeho očích pod hustým obočím polevila, až se úplně vytratila. Tlusťoch seskočil z vozu, chvíli se rozmýšlel, a nakonec se vydal na kraj lesa, bylo to jen kousek. Ten v klobouku se ohlédl, zavrčel a dál se věnoval své práci. Další blesk protrhl mraky, uhodil do ohromného smrku, jen pár kroků od vozu. Strom vzplál, ale provazy deště oheň okamžitě uhasily. Osel se však poplašeně vzepjal, vytrhl poslední zapnutou přezku a zmizel v lese.

„Hašte! Hašte! Haštale!“ křičel tlustý a snažil se běžet vysokým lesním porostem.

Zjizvený si s povzdechem sundal klobouk a nastavil tvář dešti.

Tlusťoch zadýchaně doběhl až k vozu.

„Co?!“ vykřikl Haštal popuzeně a narazil si mokrý klobouk

zpátky na hlavu, „co Neklane, co se k čertu zase děje?“ zeptal se, poněkud klidněji, když uviděl v bratrových očích známý pohled plný nejistoty.

„Tam, tam,“ ukazoval Neklan ke kraji lesa, „pojď,“ zatáhl staršího bratra za rukáv a odběhl.

Haštal neměl náladu na hlouposti, nikdy ji neměl, na hlouposti, ani na nic jiného. Kolo zlomené, osel utekl, pršelo jako by všichni

bohové ždímali mraky a má jít kam? Koukat na srnky v poli?

„Ale co už,“ pokrčil Haštal rameny a vydal se za bratrem.

Neklan stál opřený o poslední strom, dál už bylo jen pole, bez srnek, zato suché. S koncem lesa končil jako mávnutím proutku

i déšť. Za polem byly zelené kopečky, louky a cesta. U ní první domy a jak ubíhala dál nabalovala na sebe další, pak hradby a za nimi celé město. Nad městem stál hrad, obrovský a krásný. S malovaným cimbuřím, zdobenými věžičkami a prapory vlajícími v lehkém vánku. Na jasně modrém nebi zářila duha, ani jeden z bratrů nikdy neviděl tolik barev, některé vůbec neznali. Podívali se na sebe a rozesmáli se. Haštal, ačkoliv s úsměvem, nebo možná právě kvůli němu, teď vypadal ještě děsivěji. Nad lesem se klikatily blesky, mlátily hromy a déšť zesílil, i když se to už zdálo nemožné. Bratři Haštal a Neklan Hrdlořezovi, na kost promáčení, se smáli na celé kolo jako dvě děti, které na cestě zrovna našli celou krabici sladkostí.

Vhlavním městě Pohádkového království se chystala velká sláva.

Ulice pod hradem se hemžily lidmi, tu voněly sladké koláče, tam před domem mistra řezníka opékali celé prase a všichni a všechno zářili barvami. Oni místní obecně měli rádi syté barvy, pastelové fasády domků v jasném slunci zářily a samotní měšťané byli oblečeni v pestrých šatech. Zpívalo se a jásalo, což samo o sobě nebylo zvláštní. Lidé žili v Pohádkovém království šťastně, a tak se často smáli a tančili, jako ostatně všude, kde vládne moudrý panovník.

Samozřejmě, i tady se někdy popere celá hospoda kvůli koze, až musí pokaždé přijít kovář Ředil a všechny rozehnat. Stane se, že soused podpálí jinému stodolu, protože závist je nakažlivá nemoc a šíří se i na krásných místech. V Pohádkovém království byli lidé jako všude jinde. Jenže tady nebyly zlo a nespravedlnost přehlíženy, a těm na jejichž straně stála pravda, těm se vždy dostalo zastání.

Na věžích hradu a z cimbuří visely dlouhé těžké prapory, červené a modré, zvolna vlály ve větru, mávaly světu pod sebou. Princezně Valerii bylo toho dne sedmnáct let, příští rok bude plnoletá a podle tradic ji právě začalo období námluv. Vládce království, její otec Jan Král I. stál na balkoně své pracovny, vousy už mu šedly a vlasů ubývalo. Přehlížel pohledem ulice svého království a vzpomínal, jak poprvé přišel do města a zamiloval se do princezny, utkal se s drakem a čarodějnicí. Dnes to bylo jen panování, rozhodování a politika.

Z princezny se stala jeho milovaná žena Marie Králová a jejich dcera si brzy najde ženicha, kterému předá vládu. Jan byl pevně rozhodnutý tradice dodržet, aby každý věděl, že je důležité

ctít předky a zvyky. Kdyby je nectil sám vladař, tak kdo potom?

Jan přehlédl město plné barev a veselí, až jeho pohled padnul k městské bráně. Stále nikdo, je brzo, pomyslel si, však přijdou.

V pracovně vzal korunu, nasadil si ji na hlavu a chvíli hledal zlaté jablko zakutálené pod křeslem. Plášť nenosil už léta, neuvěřitelně ho škrtil ať krejčí dělal, co dělal. Žezlo měl u trůnu, doufal, a s povzdechnutím vyrazil do trůnního sálu.

„Politika a rozhodování,“ zamručel.

Králův rádce Zbyšek stál vedle trůnu a dělal, že naslouchá hádce dvou sedláků.

„Mám nárok na svou žádost, eh, Milosti,“ řekl první sedlák směrem ke Králi. „Musí si ji odvést, nejlíp hnedky a postarat se o všechno a tak. Je to jasný, jak facka, s prominutim.“

„Facku dostaneš leda ty!“ vykřikl druhý sedlák, ale Královo pozdvižené obočí ho zase vrátilo do přítomnosti. „Nejni to pravda, co říká. Chce to na mě celý hodit Veličenstvo a lže to kopyto. Náš

Ferda s tím nemá ničeho společnýho, však je to zvěř, Pane. Měli jsme dohodu, já půjčím Ferdu na práci a on mi zaplatí, tři dny za zlatej,“ vysvětloval, přičemž si první sedlák odplivl, pak pokra-

čoval,“ že si neumí stádo pohlídat, to je jeho problém. Za Ferdu nezaplatil, a ještě mi chce hodit na krk ten outěžek.“

„Ty špinavče!“ neudržel se první.

„Cože?! Chceš do frňáku nezdardílo?

„Dost pánové,“ řekl klidně Král a sedláci, i když neradi, zmlkli.

Král si promnul oči, s některými lidmi je to složité, únavné, ale udělat se to musí. „Jestli to chápu dobře, vy jste zapůjčil svého

býka, ehm, Ferdu na práci.“

„Ano,“ řekl ten druhý.

„A vy jste mu měl zaplatit jeden zlatý, jenže Ferda jaksi… no,“

zakoktal se Král a zoufale pohlédl na svého rádce, který byl však

duchem nepřítomen. „Hmm, Ferda se u vás řekněme spřátelil s jednou z krav a vy teď máte o krávu navíc, kterou nechcete, je to tak?“

„Noo jo, teda ano. Nechci, ať si jí vezme on a stará se ten jeho Ferda, kterej, co si budem, tý práce taky nijak moc nedělal a-“ nedořekl ten první.

„Ty pazdráte, já tě-“

„Přestaňte už. Bude to takhle. Ty,“ ukázal Král na prvního sedláka, „vyplatíš jeden zlatý za půjčení a práci Ferdy,“ sedlák se zachvěl, ale nic neřekl. „A to nebohé tele i s matkou budou u tebe,“ ukázal na druhého, „starat se o něj však budete oba, jste sousedé, nemáte to k sobě daleko. Určitě to utuží vztahy,“ řekl, a to už se třásli oba sedláci. „Pověřím jednoho z mužů městské hlídky, aby na to tele dohlédl, jak se mu daří a podobně, víte, jak to myslím,“ usmál se Král a pokynul jim k odchodu. „Možná vás pak přestane bavit vymýšlet tyhle pitomosti,“ dodal spíš pro sebe, protože sedláci už byli ve dveřích.

Král si úlevně oddychl a požádal služebnou o džbán vody. Hltavě se napil chladné tekutiny a skrz sklenku pozoroval šaška. Jak jinak, seděl bez hnutí na schodech. Nepamatoval si, že by kdy dělal něco jiného. Král postavil sklenici zpět na tác.

„Šašku!“ nadnesl Král zvesela a šašek se otočil.

„Můj pane?“ opáčil šašek se smrtelně vážným výrazem.

„Řekni mi nějaký vtip, pobav mě,“ požádal vladař.

„Pchmf,“ odfoukl si šašek, pohodil rukou až mu rolničky na čepici zacinkaly. „Naše životy jsou komedie sama o sobě, netřeba dalšího humoru,“ zamručel, otočil se a dál znuděně hleděl do prázdna, nahrbený pod trůnem.

„Ohromná legrace, jako ostatně vždy… opravdu,“ potřásl vladař

hlavou a vzdal to.

Jistě, mohl dát šaška okamžitě popravit, ale Jan Král I. neměl rád šibenice, velké sekery a podobně nepříjemné věci, navíc, šašek byl v rodině už mnoho let. Starý, mrzutý a jejich. Nikdy ho do ničeho nenutil, kdyby si řekl, mohl klidně odejít, dělat si co by jen chtěl. Jenže o to nikdy nepožádal.

Audience pokračovala a rádce Zbyšek stále mlčel, to mu nebylo

podobné. Už dvě hodiny přemýšlel, jak tu hroznou zprávu Janovi řekne. Nakonec dospěl k názoru, že vysypat to ze sebe popravdě bude nejlepší. Ta hanba.

„Jane?“ nadnesl rádce opatrně.

„Ano Zbyšku?“

„…Nikdo dnes nepřijede, protože posel, kterého jsem před měsícem poslal, aby dal ve známost princezniny námluvy do sousedních krajů se ožr… opil jako dobytek hned první den v podhradí v hospodě u Koníka a několik dní se potácel po okolí. V Horním průjezdu ho okradli a hodili do řeky, nakonec byl vyloven na břehu Sedmihorského království, kde vše popravdě vypověděl.

Dozvěděl jsem se to před dvěma hodinami,“ řekl jedním dechem Zbyšek, Král na něj zíral s pusou dokořán. „Och, ano, abych nezapomněl, celé Sedmihorsko pozdravuje a přeje nám mnoho štěstí se zásnubami a věří, že i jejich princezna brzy najde ženicha,“ dodal nakonec rádce.

„Poslali jsme víc poslů?“

„Ne pane.“

„Takže nikdo nepřijede.“

„Ne pane.“

Zvenku pronikal do trůnního sálu zpěv, všelijaké vůně z trhu dole v ulicích a smích. Král se nesmál, opravdu chtěl dodržet tradice, udělat to postaru. Nechal poslat pryč další čekatele o slyšení, nemohl soudit, když byl rozčílený, to by nebylo spravedlivé. Rozhodl se vyhledat přítomnost a radu manželky Marie a zamířil do zahrady.

Ve dveřích se ještě otočil na zdrceného rádce. „Co je teď s tím poslem?“

„Je zavřený v káznici Sedmihradska, opilství je tam přísně trestá-

no, mám požádat o jeho vydání pane?“

„Ne, to není třeba, alespoň zatím. Ať si ho tam nechají tak dva tři měsíce, pak je teprve požádej,“ řekl klidně Král, ale uvnitř něj to vřelo, věděl, že kdyby teď posla přivezli, musel by ho roztrhnout jak hada. „Jdu do zahrady, ať mě nikdo neruší,“ dodal Král a odešel.

Po cestě do zahrad snad poprvé trpce litoval, že nenosí plášť. Byl by si ho teď přitiskl k obličeji a strašně zařval, takhle se jen v chůzi třásl hněvem.

Les tmavl, sluneční paprsky nedokázaly proniknout hustými korunami stromů.

Lukáš s Jankem se prodírali křovím, Žvejkal je opatrně následoval, jenže na lampáře ne a ne narazit. Ve stejnou chvíli se v Pohádkovém království Klára probrala z očarování a snažila se osvobodit princeznu, to však ani jeden z nich nemohl tušit. Lukáš pořád mluvil, vyprávěl o moři, zajímal ho Jankův domov a vyptával se na princeznu. Janek trpělivě na otázky odpovídal, ale do řeči mu nebylo, stále musel myslet na Kláru, otce a přátele. Co asi dělají? Jsou v pořádku?

Před nimi se otevřela široká mýtina, uprostřed stál obrovský balvan pokrytý zvláštními symboly. Kámen byl dokonale opracova-

ný, hladký a měl tvar otočeného písmene U. Lukáš po něm přejel dlaní a několikrát ho obešel, nepoznával vytesané symboly, ale muselo to být dílo dávných mistrů kameníků. Vrtalo mu hlavou, komu stálo za to se s takovým kolosem táhnout doprostřed lesa a vůbec jak by ho sem dokázali dostat. Vůz by mezi stromy neprojel. Vytáhl meč a hlavicí poklepal na povrch kamene.

„Opatrně,“ varoval ho Janek. „Podobné kameny můžou hlídat cesty jinam, bránit vstupu věcem… co tady nechceme.“

„Například?“ zajímal se Lukáš.

„Já nevim, vyprávěla mi o tom babička. Kolem jsou nejrůznější světy, skrytý, takový, co nevidíme a tvorové, co v tam jsou, nemusí být přátelští.“

Lukáš přesto znovu poklepal na balvan. Nic. Sedl si a opřel se o něj, Janek ho následoval, ale posadil se o kus dál, nechtěl se menhiru dotýkat. Slunce zapadalo, les kolem nich se změnil v neproniknutelný závoj, jednotlivé stromy se slily. Žvejkal spásal trávu kolem a najednou se zarazil, šponoval uši a díval se do tmy. Lukáš si neklidu zvířete všiml.

hladil ho.

Zadíval se stejným směrem a přimhouřil oči, nejprve nic neviděl, jen tmu. V tom místě se pak les trochu projasnil a Lukáš spatřil mihotavé světlo. Janek si stoupl vedle něj a všichni tři koukali na zesilující záři. Míhala se kolem stromů, nahoru a dolů, zelenkavě poblikávala a náhle se začala vzdalovat.

„To musí být jistě lampář, za ním,“ zavelel Lukáš a rozběhl se do lesa.

Běželi za světlem, kůň zůstal na mýtině, nerovným porostem plným kořenů a kamenů by stejně klusem neprošel. Už se zdálo, že mají světlo na dosah a nejednou jako by poskočilo o kilometr dál. Zahýbalo vlevo, vpravo, mizelo v korunách stromů, aby se objevilo jen kousek před nimi a zase bylo pryč. Janek už sípal, píchalo ho na hrudi, ale Lukáš běžel dál. Nakonec ho dohnal, rytíř se krčil za vykotlaným dubem.

„To není lampář,“ ukázal Lukáš před sebe a když Janek vykoukl zpoza dubu, málem hrůzou vykřikl.

Skutečně, nebyl to lampář, celou dobu se honili za přízrakem, totiž za bludičkou. Ta, kterou pronásledovali se spojila s desítkami jiných a teď společně vířily sem a tam v podivném tanci. S bludičkami není radno si zahrávat. Jak všichni ví, jsou to duše mrtvých, bloudící světem a hledající klid, který za života nenašly. Obvykle nebývají nebezpečné, ale čím víc jich je, tím víc si dovolí. A tady jich byla hromada.

Janek s Lukášem se rozhodli nenápadně zmizet, jenže kam?

Kudy sem přiběhli? Jakým směrem byl kámen, kde nechali Žvej-

kala? Pomalu vycouvali od dubu, pohledy upřené na vír světla.

V tom Janek zakopl o vyčnívající kořen a Lukáš zakopl o Janka.

„Co se děje, kamaráde?“ zajímal se, přistoupil k Žvejkalovi a po-

Rej bludiček ztuhl a proměnil se z příjemné zelenkavé barvy na nepříjemně rudou. Slétly se na dva nešťastníky ležící na zemi a už se do nich chtěly pustit. Kolem to šumělo a praskalo, Lukáš vytáhl meč, máchal sem a tam, ale zasáhl jen vzduch. Janek si zakryl oči a třásl se bledý strachy. Když v tom tmu prořízl záblesk. Noc ustoupila oslnivé záři, která projasnila celé okolí, les na chvíli svítil. Hemžení bludiček ustalo, náhle prudce vyrazily ke korunám stromů a tam, mezi listy, se jejich barva zas změnila

na příjemně zelenou. Začaly se pomalu snášet k zemi, a přitom odlétaly dál do lesa. Les pohasl, kdesi v korunách stromů zahoukala sova.

Zas byla tma. Rozhostilo se úplné ticho, praskání větví ustalo, i noční ptáci mlčeli. Janek s Lukášem stále leželi na zemi, když se před nimi zjevila nevelká postava. Malý modrý skřet si je zkoumavě prohlížel a v ruce držel zvláštní lucernu. Nebylo pochyb. Konečně ho našli, lampář osobně.

Lampář nejprve vůbec nemluvil, jen svítil lucernou na cestu, docela obyčejně, jako by uvnitř byla svíčka, jenže nebyla. Vedl Janka s Lukášem nočním lesem. Vypadal… inu, velmi podivuhodně. Necelý metr velký, špičaté odstávající uši a obrovský nos ve tvaru skoby, který trčel z pomačkaného obličeje. Neměl vlasy, ale jeho obočí bylo tak husté, že by se v něm ukryla celá rodinka rejsků. Dovedl je zpátky na mýtinu. Žvejkal jen nevzrušeně zvedl hlavu od šťavnatého stébla trávy.

„Na teď fy smiset, tutam“ přikázal lampář s podivným přízvukem.

„Ale my tě hledali, potřebujeme pomoct,“ prohlásil Lukáš pevně. „Fy oba dobrá duša a NicPic už pomohl, teď odejít do pryč,“ stál si lampář za svým.

„To je tvoje jméno? NicPic? Já jsem Lukáš z Písků a tohle Janek z Pohádkového království. Jeho domov obsadili dva zloději, zlý, moc zlý lumpové, chápeš? Musíš nám pomoct,“ snažil se Lukáš, ale na skřeta to neudělalo dojem.

„Ne ne, NicPic pomohl, fy jít, teď.“

Janek si klekl před NicPice a ukázal na jeho lucernu. „Ti dva mají přesně takovou, no, možná trochu jinou, ale, očarovali mě a asi už všechny u mě doma,“ řekl smutně.

Lampáře to viditelně zaujalo.

„Oni mít lampa? Ti dva fujlidi?“ zeptal se NicPic.

„Ano, mají, a s její pomocí ukradli celé království,“ odpověděl

Janek s úlevou, protože viděl, že lampářův výraz se změnil, teď

nepochyboval, že jim pomůže.

NicPic poskočil, světlo jeho lucerny zablikalo a odplivl si do trávy. „Fujlidi satracený. NicPic pomoct, dobrý duše jít semnou,“

rozhodl se lampář a namířil lucernu na kamenný oblouk.

Symboly na menhiru se rozsvítily, NicPic obloukem prošel

a zmizel, jako by tam nikdy nebyl. Janek s Lukášem se na sebe překvapeně podívali. Opravdu to byla brána. Lukáš jen pokrčil rameny, chytil Žvejkala za uzdu a následováni rozechvělým Jankem, prošli portálem.

V Pohádkovém království spravedlivě vládne Jan Král I., v jeho zemi stále svítí slunce a lidé tančí a zpívají. Jenže, jak už to bývá, každé štěstí a radost přiláká někoho, kdo by se rád přiživil. Před branami se zjeví dva bratři a rádi by všechno měli jen pro sebe. Mračna se stahují nad Pohádkovým královstvím a blýská se na zlé časy.